STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Uzkostné stavy

Existuje několik možností terapie úzkostných stavů.

8. června 2016 v 13:38 | Admin
Nejvíce rozšířeným způsobem je farmakoterapie. Neméně důležitou možností je psychoterapie. Pokud problém přetrvává již delší dobu, třeba několik let, je nejoptimálnější oba směry zkombinovat.

Farmakoterapie

Na terapii úzkostných stavů se používají dvě skupiny léků. První z nich jsou"anxiolytika" = léky na úzkost. Ty se při každodenním užívání podávají pouze krátkodobě (několik týdnů), v žádném případě nikoliv dlouhodobě. Je velmi nevhodné a nešťastné, když si pacienti nechávají tyto léky předepisovat od řady různých lékařů a užívají je až několik let.
Moderní anxiolytika mají riziko závislosti velmi výrazně sníženou, ale přesto je s tímto rizikem potřeba počítat. Proto si je nechávejte předepisovat pouze od jednoho lékaře, který si vhodnou dobu k podávání léku pohlídá. Pokud dodržíte lékařem doporučenou dobu užívání, riziko závislosti vám nehrozí.


Nejoptimálnější strategie nyní ale je, když se k anxiolytiku zároveň předepíše lék ze skupiny antidepresiv. Moderní antidepresiva, která se užívají k léčbě deprese, mají totiž velmi dobrý účinek i na úzkostné stavy. Jejich účinek na úzkosti ale většinou začíná až po několika týdnech pravidelného užívání. Proto se na tuto dobu, než antidepresivum začne účinkovat, předepíše anxiolytikum, které se pak, při nástupu účinku antidepresiva, vysadí. U antidepresiv nehrozí riziko závislosti, proto se mohou podávat dlouhodobě.

Vůči lékům používaných v psychiatrii mají lidé často řadu předsudků a neopodstatněných obav. Žádný z těchto léků nemůže nikoho, při správném užívání, trvale poškodit. Nežádoucí účinky jsou popisovány u všech druhů léků, které se v lékařství používají a ani psychofarmaka nejsou výjimkou. Někteří pacienti si přečtou "příbalový letáček" a tento lék pak ani nezačnou užívat, aby si hrozícími účinky náhodou neublížili. Ale riziko nežádoucích účinků je u moderních antidepresiv a anxiolytik malé a pokud se nějaké příznaky objeví, po vysazení léků bezezbytku odezní.

Psychoterapie

Metodou volby (= terapie, kterou je vhodné upřednostnit před jinými, pokud je to možné) u většiny úzkostných stavů je právě psychoterapie.
Druhů psychoterapie je opět celá řada. Mezi hlavní směry patří:
- dynamická terapie a psychoanalýza
- kognitivně behaviorální terapie

Dynamická terapie a psychoanalýza vychází z předpokladu, že to, jak se nyní dotyčný chová, co cítí, jak uvažuje, pramení z jeho dřívějších zkušeností, z toho, co ho v minulosti ovlivňovalo. Zjednodušeně řečeno - pomáhá mu ujasnit si tyto dřívější záležitosti, buduje novou strukturu osobnosti, která tyto úzkostné stavy lépe zvládne a dodá mu sebevědomí.


Dalším typem psychoterapie je Kognitivně behaviorální psychoterapie (KBT). Za tímto relativně záhadným názvem se skrývá terapie, která se v nových psychiatrických publikacích a nakonec i v doporučovaných standardních postupech v psychiatrii uvádí jako terapie první volby, mnohdy ještě před farmakoterapií.

KBT pomáhá klientovi zorientovat se přesně v daném problému, co ho spouští, co ho ovlivňuje, co ho zhoršuje nebo naopak zmírňuje. Naučí pacienta příznaky zmírňovat, efektivně řešit své problémy, konstruktivně pracovat na tom, aby nepříjemné příznaky odezněly. Terapie je logická, srozumitelná a zaměřená na aktuální problém.

Obě tyto techniky se mohou provádět i ve skupinách několika pacientů, kdy se využívá dalších léčebných faktorů skupinové terapie.

Obecně se dá říci, že farmakoterapie bývá léčbou rychlejší a psychoterapie trvalejší.


Velkým problémem bývá dostupnost psychoterapeutů v některých regionech.Některé pojišťovny psychoterapii plně hradí, jiné pouze upřednostňují klasickou psychiatrickou péči. Situace je o to složitější, že ta samá pojišťovna ten který druh psychoterapie v některém kraji podporuje a v jiném již nikoli. Je vhodné se informovat u vašeho praktického lékaře na nejbližší možný druh psychoterapie nebo se přímo obrátit na nejbližší pobočku vaší pojišťovny. Pokud ve vašem regionu vaše pojišťovna druh psychoterapie, který vám byl doporučen, nehradí, informujte se u jiných pojišťoven, jak si oni zajistili psychoterapeutickou péči pro své klienty.


Velmi důležité ale je, si uvědomit, co od léčby očekáváme. Požadujeme, aby terapie vedla k tomu, že mne už nikdy nenapadne myšlenka, které se obávám? Potřebuji, abych už nikdy ani v náznaku nepocítil tělesné příznaky, které jsem vnímal jako ohrožující? Pokud má pacient tyto požadavky, vystavuje se riziku, že se sám bude podílet na udržovaní těchto obtíží. Na takto formulovaný požadavek vám nepomůže žádná terapie.


Každý způsob léčby by měl vést především k tomu, že pacienta naučí tyto situace zvládat, pomůže mu získat jistotu, že se nestane nic z toho, čeho se obával ani když z dané situace neuteče. Terapie musí naučit klienta se těchto příznaků nebát a to se projeví v postupném zmírnění až odeznění daných příznaků. Zjednodušeně řečeno, pacient přestane svým strachem udržovat daný problém.


Při terapii léky, které pacientovi zcela odstranily jeho nepříjemné tělesné příznaky, je důležité zvládnutí období při jejich vysazování. Toto se samozřejmě děje postupně, ale přesto může dojít k tomu, že se nějaký příznak či obavná myšlenka objeví. Je zbytečnou chybou se tímto nechat zaskočit, vyděsit… Řada pacientů se v tu chvíli obává, že se problém vrací, že se toho nikdy nezbaví. Je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nemá zcela ve své moci, jaká myšlenka s jakým obsahem ho napadne, důležitá je naše reakce, jakou vážnost a důvěryhodnost té myšlence dáme. Skutečně omdlím, skutečně to bude trapné, skutečně to nezvládnu….? Jak to dopadlo dříve? Naučit se pracovat s těmito myšlenkami vám pomůže váš odborný lékař - specialista

Zdroj:http://www.uzkost.cz/terapie.htm

Úzkost nebo úzkostné stavy jsou do jisté míry přirozeným stavem.

11. dubna 2014 v 2:14 | Admin
Úzkost nebo úzkostné stavy jsou do jisté míry přirozeným stavem. Úzkost nám pomáhá lépe se soustředit nebo čelit nebezpečné situaci, která nám hrozí. Skutečným problémem se stávají, pokud se objevují stále častěji a úzkost nepramení z konkrétní situace, ale z neurčité hrozby či dokonce obavy nemají vůbec reálný základ, jen všeobecný charakter. Pokud se nepříjemné stavy opakují, může pacient dokonce začít prožívat obavu z obavy či též strach ze strachu neboli anticipační úzkost. Dotyčný člověk se předem bojí situací, které nemusí nastat a v naprosté většině nenastanou.
Tyto stavy jsou doprovázeny fyzickými příznaky, mezi které patří zrychlený tep (bušení srdce), pocení, třes, vnitřní chvění, obtížné dýchání, pocit zalykání se, bolesti nebo nepříjemné pocity na hrudi, břišní nevolnost, pocit slabosti v končetinách, návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění nebo mravenčení … K charakteristickým psychickým příznakům patří pocit závratě, neklidu, strach z mdloby, ze ztráty kontroly, strach ze "zešílení", strach ze smrti. Pokud tyto stavy začínají "přerůstat přes hlavu", je potřeba vyhledat odbornou lékařskou pomoc.

Tyto stavy jsou obvykle vyvolány situací, která se dá označit za spouštěcí - nepříjemné místo, situace, obavy, vzpomínky, představy ale i třeba tělesné příznaky. Je zřejmé, že tzv. spouštěčů může být celá řada. Potom obvykle začínáme o tomto spouštěcím impulsu přemýšlet a zcela neracionálně ho hodnotíme: "Co by se stalo, kdyby..."


Ovlivnit vznik těchto myšlenek, které naskakují automaticky ovlivnit nelze, ale lze zvládnout další průběh, tj. jak o celé situaci přemýšlíme a jak ji můžeme zvládnout. Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu - úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší. Toto bývá doprovázeno výše zmíněnými tělesnými příznaky.


V tomto úzkostném stavu si většinou chceme pomoci tím, že se situacím, které mohou vyvolat úzkost, vyhýbáme. Tím ovšem ztrácíme jistotu, že tuto situaci můžeme zvládnout. Důsledky úzkostných stavů mohou být opět různorodé v závislosti na typu, délce trvání a intenzitě obtíží (nezvládání běžných činností např. nákupy, ztráta zaměstnání, problémy ve vztazích...).


Léky mohou zmírnit příznaky anebo změnit neurochemickou nerovnováhu, ale taková terapie musí být dlouhodobá. V některých případech je možno jí nahradit psychoterapií, nejčastěji kognitivní behaviorální terapií. Je možno kombinovat i s užíváním psychofarmak. V mírnějších případech, pokud nejsou předepsané léky, je možno užívat i přírodní prostředky zmírňující stres a napětí, jako je např. Trend Relax či Avenamax. V případě, že už pacient užívá léky, musí nejprve konzultovat užívání přírodních přípravků s ošetřujícím lékařem.

zdroj:http://www.celostnimedicina.cz/

Úzkost – anxieta

18. února 2014 v 16:20 | ADMIN webu
Úzkost - anxieta
V případě úzkosti byl na úrovni neuronů zjištěn v některých případech nedostatek neurotransmiteru zvaného GABA - kyseliny gama-aminomáselné. Léky proti úzkosti (anxiolytika), a to konkrétně zejména benzodiazepiny, tuto kyselinu nahrazují a tak vedou ke zklidnění. Podobným způsobem účinkuje i alkohol. A tady je nebezpečí, protože benzodiazepiny v kombinaci s alkoholem mohou vést k tak velkému zklidnění, které projeví až zástavou dechu a tedy bezprostředním ohrožením života. Proto nikdy nekombinujte alkohol s jakýmikoliv psychiatrickými léky.
zdroj:www.upsychiatra.cz

MUDr. Ladislav Polách

Jak lze zvládat úzkost?

18. února 2014 v 14:44 | ADMIN webu
Většinou se osvědčuje působit na překonání úzkosti více způsoby. Alespoň některé Vám pro Vaši inspiraci uvedu.

Správné dýchání

Položte si jednu ruku na hrud´a druhou na břicho. Když vdechujete nosem, musíte cítit, že se Vám pohybuje břicho. To znamená, že dýcháte celými plícemi. Pomalu a plynule vydechujte nosem. Opakujte to a snažte se zachovávat pomalý rytmus dýchání. Měli byste vdechnout asi dvanáckrát za minutu, to znamená, že jeden vdech a výdech by měl trvat asi pět vteřin.
Je vhodné procvičovat správné dýchání, protože jde o to, abyste si zvykli dýchat tímto způsobem automaticky. K tomu dojde pouze tehdy, když to budete opakovaně zkoušet.
Jak se Vaše schopnost správně dýchat zlepší, bude pro Vás snadnější začít tímto způsobem dýchat pokaždé, když začnete cítit úzkost.
Tak jako u každé techniky zvládání úzkosti i u této platí, že je nejúčinnější, když ji začnete používat v okamžiku, kdy se úzkost začíná teprve projevovat.

Jednoduchá relaxace

Při tomto cvičení je třeba, abyste si představovali něco pro Vás uklidňujícího, příjemného. Může to např. být: zvuk mořských vln, zelená louka, hory, západ slunce atd.

Přesunutí pozornosti

Ve chvílích přicházející úzkosti je možné si "vzpomenout", kolik těžkých situací jsem v životě již překonal /a/, lze plánovat blízkou budoucnost, uvědomit si, kdo se mnou i "na dálku" je spojen vztahy lásky, přátelství.

Měření času

Jak velmi radostné, tak chvíle intenzivní úzkosti jsou většinou časově krátké. Změřte si tento čas, budete překvapeni krátkostí největšího duševního tlaku, je to pro možné příště dobrá zkušenost, "dá se to vydržet, je to jen pár minut!"

Blízkost a důvěra, rozhovor

Blízkost člověka léčí. Stisk ruky, povzbuzení, probouzí naději. Sdílejte své obavy s blízkými a projevujte o ně opravdový zájem.

Přítomnost smysluplných úkolů v životě

"Neexistuje nic, co by člověku umožňovalo lépe překonávat obtíže, než vědomí, že pracuje na nějakém úkolu." Frankl
Být na tomto světě pro něco nebo pro někoho samo o sobě vytváří distanci od sebe samého a tím ovlivňuje i úzkost.

Humor, vtip, zpěv

Vyzkoušejte a zjistíte, jak účinným je lékem proti obavám, stísněnosti, úzkosti.

Přeji každému čtenáři odhodlání ovlivňovat své vlastní úzkostné prožitky, nebojte se strachu! Strach se bojí uvedených metod, už mnohokrát prohrál, přeji Vám ze srdce toto cenné vítězství!
PhDr. Martina Kosová
zdroj:www.onko.cz

Co je to úzkost?

18. února 2014 v 14:42 | ADMIN webu
Úzkost je jedna ze základních lidských emocí. Je nezbytná pro přežití, protože nás mobilizuje ve chvílích ohrožení. Úzkost je normální reakce organismu na nebezpečí nebo na stres a způsobuje problémy jen tehdy, když je příliš silná nebo když trvá dlouhou dobu.
Při nebezpečí se tělo připravuje k akci tak, že se do krve uvolní adrenalin, organismus se tak připravuje k útěku nebo k boji, protože adrenalin zvýšil zásobení svalů krví, napětí ve svalech, zrychlil dýchání a srdeční činnost, zvýšil pocení, aby se tělo ochladilo. Vznikají tělesné pocity úzkosti.
Když cítíme úzkost, mění se i naše myšlení. Obvykle začnou převládat obavy a starosti: obáváme se nejhoršího, obáváme se, že naše problémy nikdy nezmizí, myslíme negativně.
Při úzkosti se také může měnit naše chování: objevuje se neklid, popocházení, okusování nehtů, kouření, pití alkoholu, uklidňování se jídlem, vyhýbání se určitým situacím.
zdroj:www.onko.cz

Úzkostné stavy - Hlavně se nebát

18. února 2014 v 13:29 | ADMIN webu

Hlavně se nebát

Nejlepší cesta je zároveň tou nejtěžší - postavit se svému strachu a překonat ho. Je to stejné, jako když se bojíte tmy. I na to je nejlepší léčba jít do sklepa, zhasnout a neutéct. Po pár minutách zjistíte, že vám žádné nebezpečí nehrozí a jestliže tento postup několikrát zopakujete, přestanete se tmy bát úplně.
Sama situace, ze které cítíte úzkost a která se vůbec nemusí stát, má zpravidla mnohem klidnější průběh, než když si ji představujete. I na to je potřeba myslet. Naprosto ubíjející a úzkost přivolávající myšlenky jsou: "Já to nezvládnu. Nemám na to. Rozcupují mě." Vy si naopak musíte říkat: "Bude to dobré. Nic se nestane. Zvládnu to." A když se dostanete do nějaké situace, kvůli které vám bylo úzko, tak se potom nezapomeňte pochválit - klidně i nahlas - jak jste to zvládli (nebo jak krásně jste se pokusili to zvládnout).
Přesvědčte sami sebe, že se naučíte úzkost překonat, sice je to nepříjemné, ale jde to zvládnout. Člověk jen musí vytrvat. Úzkost třeba nikdy nezmizí, ale máte velkou šanci naučit se s ní lépe vyrovnat.
zdroj:http://www.novinky.cz

Úzkostné stavy - Řešení problému

18. února 2014 v 13:27 | ADMIN webu

Řešení problému

Jestliže chcete své úzkostné stavy vyřešit, věřte, že půjde o běh na dlouhou trať. Jako první je třeba pochopit, proč vlastně úzkost zažíváte. Zjistit příčinu - vytipovat si situace, které ve vás tyto stavy vyvolávají. Je vhodné navštívit odborníka, který vám alespoň do začátku poradí.
Cest ke zlepšení stavu je několik. Jako první vás určitě napadne se úzkostným situacím úplně vyhnout, jenže to není vždycky možné. Pokud se po vás například vozí šéf a to vyvolává úzkost, tak lze jedině změnit zaměstnání, ale nikdo vám nezaručí, že budoucí šéf nebude ještě horší (případně že jiné zaměstnání vůbec najdete). Navíc to nevyřeší váš problém s úzkostí.
Další variantou jsou uklidňující léky, nikdo vám ale nezaručí, že vedlejší účinky nebudou ještě horší, než úzkost samotná. A v případě, že zaberou, se úzkost po jejich vysazení zase rychle vrátí.
zdroj:http://www.novinky.cz

Jak se vypořádat s úzkostnými stavy

18. února 2014 v 13:25 | ADMIN webu
Zrychlený srdeční tep, nervozita, vnitřní neklid, pocení, nechutenství - to jsou příznaky úzkosti, které každý už určitě zažil. Většinou to bývá chvilkové, ale pokud je člověk opravdu citlivý nebo ve velkém stresu, tak se tyto pocity mohou protáhnout i na několik dní. Poradíme vám, jak na ně v určité míře vyzrát.

Mírný stupeň úzkosti je dokonce užitečný. Naše tělo se předem adaptuje na potenciální nebezpečí, a když útok přijde, tak jsme připraveni. Problém nastává ve chvíli, kdy úzkost trvá moc dlouho, je příliš silná nebo se objevuje bez zjevných příčin.
Zaměřte se na tuto chvíli. Úzkost je ve svém jádru iracionální strach z neznámého. Je to reakce na něco, co se může stát, ale nemusí a ani se to neděje právě teď. Myšlenkový proces během záchvatu úzkosti může zahrnovat zoufalé otázky typu: "Co když se někdo dostane do mého domu?" "Co když moji rodiče umírají?" "Co když nemohu platit nájem?" "Co když jsem v práci udělal chybu a zítra si to pěkně vypiju?"
Je to zkrátka začarovaný kruh plný "co kdyby". Proto je důležité zaměřit se na přítomnost a všechno ostatní vypustit. Vždy se může stát něco špatného, ale tím, že na to budeme myslet, tomu nezabráníme. To věděli už staří Vikingové, kteří se nebáli smrti, protože věděli, že každý z nich zemře ve stanovený čas a strachem tomu nijak nezabrání - jediné co chtěli, bylo zemřít v boji se zbraní v ruce, aby se dostali do Valhally.
Vezměte si tedy z těchto odvážných válečníků příklad a vyžeňte plané pochyby ze své mysli. Klidně si to řekněte i nahlas: "Sedím na své posteli, piji čaj a jsem v bezpečí."
Dýchejte. Možná to zní jako hloupá rada - každý z nás přeci dýchá, ale skutečně to pomáhá. Dýchejte pomalu a zhluboka. Vnímejte jen svůj dech - to jak vám naplňuje plíce a pomalu je opouští. Nechte celý svět kolem rozplynout v klidných nádeších a za chvíli se vám udělá lépe.
Poslouchejte hudbu. Nejlépe takovou, která ve vás evokuje nějaké hezké vzpomínky či pocity. Nechte melodii, ať rezonuje spolu s vámi. Zkuste klasickou hudbu, která je na uklidnění mysli nejlepší, ale můžete si pustit jakýkoli jiný žánr, jen když vás zklidní. Hudba má sílu změnit atmosféru v místnosti a uklidnit lidské nitro.
Pusťte emoce ven. Někdy je úzkost prostě jen projevem emočního přetížení a s tím dokáže zatočit trochu upustit páru - zakřičet si. Jděte na pole nebo někam, kde na vás nikdo nezavolá policii a tam si pořádně zakřičte. Pusťte ven své emoce, které jste až doteď potlačovali. Téměř okamžitě pocítíte úlevu.
Stejně dobře pomáhá psát si deník. Dostat své emoce z hlavy na papír a tím se jich částečně zbavit a kdo ví - třeba vyplodíte bestseller.
Usrkávejte něco. Podle serveru theFrisky pomáhá nalít si sklenici oblíbeného nápoje a pomalu usrkávat. Je jedno, jestli zvolíte víno nebo čaj (jen se neopijte, stav úzkosti by se tím mohl zhoršit), stačí si pročistit hlavu a popíjet pomalými, přemýšlivými doušky.
Relax ve vaně. Plápolající svíčky, praskající bublinky pěny, klidná hudba a pára stoupající ke stropu - to je pravý balzám na nervy. Zkrátka se ponořte, vnímejte hudbu a soustřeďte se na dýchání.
Zkuste jógu. Opakující se pohyby a pomalé dýchání jsou skvělé pro fyzické a emocionální uvolnění. Pokud s jógou nemáte žádné zkušenosti, tak si na internetu najděte pár jednoduchých cviků, případně navštivte kurs. Nejen, že se uvolníte, ale navíc získáte zajímavého koníčka.
Pusťte si televizi. Je to skvělý způsob, jak se dostat z vlastní hlavy. Můžete se dívat na něco nového, co vás rozptýlí, nebo na osvědčený a oblíbený film (seriál), který vás uklidní.
Pokud se po vás například vozí šéf a to vyvolává úzkost, tak lze jedině změnit zaměstnání.

Všechny tyto rady jsou ovšem jen pro chvilkové odreagování a uklidnění. Jestliže patříte mezi velmi citlivé, stresující se jedince, pak se úzkost vrátí znovu.
zdroj:http://www.novinky.cz

Obecné příznaky úzkosti

13. února 2014 v 16:27 | ADMIN webu
Psychické příznaky
  • špatné soustředění se
  • poruchy spánku
  • nepříjemný pocit, že se něco přihodí
  • zvýšená bdělost
  • pocit stažení v krku
  • zvýšená lekavost, rozechvělost
  • zvýšená unavitelnost
  • ...

Tělesné příznaky
  • třes
  • bolesti hlavy a/nebo zad
  • zvýšené napětí svalů
  • zvýšené dýchání a zkrácení dechu
  • rudnutí, blednutí
  • zrychlení srdeční akce
  • pocení a/nebo studené ruce
  • průjmy
  • suchost v ústech
  • nutkání k močení
  • obtížné polykání
  • mravenčení, zvláště (horních) končetin
Další údaje o úzkosti
Úzkost a strach prožil každý z nás. Mají ochranný význam. Úzkost a strach se liší: úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost může trvat velmi krátce, akutně - u panické ataky - nebo dlouhodobě, například u generalizované úzkostné poruchy. Intenzita úzkosti je různá, od lehkého neklidu až po stav výrazné paniky.
Úzkost je způsobena zpravidla psychickou poruchou.
Některé příklady:
  • panická porucha bez agorafobie
  • panická porucha s agorafobií
  • obsedantně-kompulzivní porucha (nutkavé myšlenky a jednání)
  • posttraumatická úzkostná porucha
  • akutní stresová porucha
  • generalizovaná úzkostná porucha úzkost jaké symptom jiného okruhu psychických poruch, například úzkost u depresí, úzkost u schizofrenie apod.
  • jiné příčiny
  • úzkostné poruchy způsobené tělesným onemocněním či stavem (epilepsie, nádory a záněty mozku, migrény, předmenstruační dysforická porucha,
    anémie, urémie, nedostatek některých vitamínů, poruchy žláz s vnitřní sekrecí - štítná žláza, nadledvinky, otrava těžkými kovy,...
  • úzkostné poruchy způsobené léky a drogami (amfetaminy, abstinenční stavy)

Velmi podstatné je, že se mohou objevit nejrůznější tělesné příznaky, které jsou léčeny - mnohdy bez většího efektu - lékaři jako jsou internisté, neurologové a další, a to pod nejrůznějšími diagnózami jako latentní tetanie, neurocirkulační asthenie a dalšími, a přitom základní diagnóza je diagnóza úzkostné poruchy. Ta není včas diagnostikována a léčena z výše uvedených příčin a také z důvodů předsudků vůči psychiatrii. K takovým příznakům patří: bušení srdce, pocení, třes, obtížné dýchání až dušnost, pocit sevření na hrudníku a krku, víření v břiše, točení hlavy, obava a strach ze smrti a mnoho dalších...
zdroj:www.psychoporadna.cz

K projevům úzkostné poruchy patří nejistota, nerozhodnost, podceňování se, pochybování o sobě, neklid, nervozita, podrážděnost, přecitlivělost, zranitelnost, lekavost.

13. února 2014 v 15:00 | ADMIN webu

Úzkosti

Úzkostné poruchy jsou velmi časté a obvykle i důvodů k úzkosti je hodně. Někdy mají charakter akutní úzkosti s četnými tělesnými projevy nebo se může jednat o dlouhodobé obtíže.
K projevům úzkostné poruchy patří nejistota, nerozhodnost, podceňování se, pochybování o sobě, neklid, nervozita, podrážděnost, přecitlivělost, zranitelnost, lekavost.

Typické příklady úzkosti:


Příklad 1: "Jsem nerozhodný, nevěřím si, bojím se, že se ztrapním."

Petr trpí stavy úzkosti, když má jít ven na ulici, točí se mu hlava, bojí se, že upadne. Studuje VŠ a snaží se přivydělat, je toho na něj moc. Také má problematický vztah s přítelkyní. Poslední dobou si moc nerozumí, hádají se.
Nyní se Petr cítí podstatně lépe. Docházel na systemickou psychoterapii a již po 2 sezeních se podařilo objevit zdroje obtíží. Udělal ve svém životě několik zásadních změn a zlepšilo se mu sebevědomí. Uvědomil si také, co je pro něj v životě důležité, jaké jsou jeho hlavní přednosti a jak může své schopnosti dále rozvíjet.


Příklad 2: "Mám panickou úzkost, utekla jsem z metra."

Jana měla několik záchvatů úzkosti v metru. Rozbušilo se jí srdce, polila jí horkost, nemohla dýchat a mravenčily jí ruce. Měla pocit, že se odtud nedostane, musela honem ven, teprve potom se jí ulevilo. Do metra by si už netroufla. Nechápe, co se s ní děje, žádné větší problémy nemá.
Jana byla dlouhou dobu se svými problémy sama, neměla odvahu se někomu svěřit, obrátit se na lékaře. Svoje potíže považovala za slabost a styděla se za ně. Obtíže se stupňovaly a rozšiřovaly na další situace. Nakonec se odhodlala a o svých problémech si promluvila s psychiatrem. Zjistila, že podobné stavy má více lidí a že se dají léčit. Přechodně užívala léky proti úzkosti, zbavila se nejtěžších obtíží, nyní ještě dochází na psychoterapii.


Příklad 3: "Nevydržím stát ve frontě v obchodě"

Simona má pocity neklidu, když stojí ve frontě, dělá se jí na omdlení, má obavy, že upadne. Raději odejde i bez nákupu. Podobné stavy má v kině, musí sedět na kraji řady. Úzkost obvykle za chvíli přejde. Ale Simona to těžko snáší, už si nevěří.
Simona se přišla poradit naštěstí poměrně brzy, takže potíže se nestačily příliš zafixovat. Prodělala kognitivně behaviorální psychoterapii. Dozvěděla se, jakým způsobem se obtíže udržují a co se s tím dá dělat. Naučila se relaxovat, nacvičila si zklidňující dýchání. Vrací se jí sebevědomí, vyzkoušela si, že má záchvaty úzkosti pod kontrolou.


Příklad 4: "Dostal jsem záchvat v práci"

Jiří měl úzkostný stav v práci, bolelo ho u srdce, nemohl popadnout dech a dostal křeče do rukou. Spolupracovníci mu zavolali sanitku, v nemocnici ho vyšetřili a nezjistili nic vážného. Cítí se často unavený, nestíhá v práci, musí tam trávit mnoho hodin.
U Jiřího jsme řešili jeho osobnostní problémy, měl sklon k přehnané zodpovědnosti. Je zodpovědný a pečlivý, nedokáže odpočívat, v zaměstnání mu přidávají další a další práci. Postupně se podařilo změnit jeho přístup k práci a posílit sebevědomí. V současné době se věnuje více svým koníčkům, sportuje, dokáže přehnané požadavky v zaměstnání odmítnout. Psychicky se cítí dobře.


Příklad 5: "V noci se probudím s bolestí u srdce, nemohu dýchat"

Honza má úzkostné stavy v noci, bojí se, že trpí nějakou vážnou nemocí. Stává se mu, že se probudí s pocitem úzkosti, bušením srdce, bolestmi na hrudníku, nemůže popadnout dech. Přes den je dost unavený. V práci je spokojený, ale vadí mu, když se nevyspí. S manželkou si poslední dobou nerozumí, hodně jim do vztahu zasahují její rodiče.
Honza absolvoval interní vyšetření, které vyloučilo tělesnou nemoc. Dále jsme se zaměřili na řešení jeho problematického vztahu s manželkou a s jejími rodiči pomocí rodinné psychoterapie. Dlouhodobé problémy ve vztazích se pochopitelně zatím nedaří zcela vyřešit, ale Honza je sebevědomější, dokáže říct svůj názor. Užívá antidepresiva a spí lépe, obtíže se občas objeví, ale v mírnější formě.


Příklad 6: "Ven chodím jen s doprovodem"

Věra si netroufá chodit sama, manžel ji musí všude doprovázet. Nevěří si, má venku úzkost. Nejraději je doma. Měla nepříjemný zážitek - stav paniky na ulici, začala se třást a potit, nemohla se nadechnout, měla strach, že upadne.
Paní Věra má dlouhodobé obtíže, které dlouho neřešila a spoléhala jen na manžela, ve kterém má oporu. Uvědomila si, že takhle to dál nejde, až když se dozvěděla, že manžel půjde na operaci. Začala brát léky a chodit na psychoterapii. Paní Věra v léčbě pokračuje a je mnohem klidnější, vyrovnanější, víc si věří. Zkouší krátké samostatné procházky a zvládá je dobře.


Příklad 7: "Mám v hlavě chaos, připadám si jako ve snu"

Helena má panické úzkosti, pocity neklidu, bojí se, že se zblázní. Má stavy na omdlení, bušení srdce, nemůže popadnout dech, mívá sevření kolem žaludku, někdy i pocity na zvracení. Nechápe co se s ní děje, připadá si jako ve snu.
Paní Helena si dlouho neuvědomovala, jak ji stresuje neuspokojivý a neperspektivní vztah se ženatým mužem. Zpočátku stále tvrdila, že vlastně nemá žádné problémy. V současné době společně hledáme optimální řešení situace. Obtíže se zmírnily, pomáhá jí už to, že se může někomu nestrannému svěřit.


Příklad 8: "Dělám si ze všeho starosti, mám úzkost, propadám panice, když nejsou děti doma."

Alena se všeho bojí, představuje si, co se všechno může stát. Nedokáže v noci usnout, dokud děti nejsou doma. Pokud odjíždějí z domova, padá na ní tíseň, není schopna nic udělat, je neklidná, nesoustředěná, často se třese. Jejím hlavním zájmem byla vždy rodina a neměla žádné obtíže dokud byly děti malé. To se změnilo od té doby, co se začaly osamostatňovat.
Paní Alena přišla do ambulance velmi nejistá, jestli sem takové problémy vůbec patří. Bála se, že by mohla obtěžovat, přece jsou těžší případy. To je sice pravda, ale i takovéto obtíže mohou hodně znepříjemnit život. Během pohovoru se dost uklidnila, byla ráda, že se může někomu svěřit, dostala k užívání malé dávky antidepresiv. Při vyšetření jsme zjistili, že trpí poruchou štítné žlázy, při které se též objevují obdobné psychické obtíže. Léčí se na endokrinologii a psychicky je daleko vyrovnanější. Je ráda, že se odhodlala přijít na psychiatrii. Začíná se víc věnovat koníčkům, které měla v mládí.


Jak se úzkost projevuje?

Mezi nejčastější úzkostné poruchy patří panická porucha. Hlavním rysem panické poruchy jsou opakované záchvaty masivní úzkosti, které nejsou omezeny na konkrétní situaci a nelze je zpravidla předvídat. Při záchvatu dochází k rozvoji intenzivního strachu a pocitu ztráty kontroly. Často jsou současně tělesné projevy napodobující tělesnou chorobu, např. infarkt. Bývá to bušení srdce, bolesti na hrudi, pocity dušení, závratě, pocení, chvění, třes, mravenčení v končetinách, návaly horka nebo chladu, nevolnost od žaludku. Dalšími projevy může být pocit neskutečna, vnímání jako ve snu, nesoustředěnost až pocit zmatenosti, strach z kolapsu ze zešílení, z ostudy, trapnosti, strach z nemoci, ze smrti.
Úzkostné stavy nejsou vždy tak akutní, ale třeba jsou zase dlouhodobé. Člověk je vlastně stále příliš ustaraný a snadno ho vyděsí i maličkosti, má úzkostné očekávání. Úzkost se týká každodenních záležitostí a jejich zvládání, bývá provázena únavou a nepříjemnými tělesnými pocity. Většinou se zhoršuje spánek. V takovém případě se jedná o generalizovanou úzkostnou poruchu. Obvykle nevznikne náhle, ale příznaky se objevují pozvolna, nenápadně. Průběh je dlouhodobý a intenzita příznaků kolísá. Stává se, že tato porucha vzniká u citlivých lidí na podkladě dlouhodobého stresu.

Co mi pomůže?


Úzkosti se dají léčit, často se dá zjistit hlavní příčina.
Léčba může být jak farmakologická, tak psychoterapeutická. Obvykle se užívají antidepresiva nebo protiúzkostné léky.
Už nyní můžete přemýšlet, jaká je asi příčina obtíží. Čím to, že se jich nemůžete zbavit. Neopakujete stejné chyby v životě, ve vztazích? Jaký máte denní režim, máte dost odpočinku, neberete si na sebe víc, než unesete? Máte si s kým promluvit, máte nějaký zájem, máte dostatek pohybu?
zdroj:http://www.dusevnizdravi.cz

Léčení úzkostných poruch alternativní medicínou

6. února 2012 v 9:29 | ADMIN webu
Při léčbě úzkostných poruch bychom se neměli stavět zády ani k alternativní medicíně.
Má mnoho co nabídnout, ačkoli její obraz je permanentně poškozován těmi, kdo si z léčitelství udělali výnosný obchod založený na našem utrpení, nevědomosti a sklonech k magickému myšlení.

Jak odlišit dobrého léčitele od podvodníka či experimentátora?Odpověď na tuto otázku je podobná jako v případě ostatních pomáhajících profesí, což potvrzuje i jeden z našich zkušených léčitelů:
"Skutečný léčitel vystupuje skromně, nehovoří halasně o svých pacientech, zvláště pak o známých osobnostech. Také jeho ?ordinace' by měla vypadat skromně a člověk by v ní měl cítit jakousi uklidňující sílu. Pokud léčitel dorazí k vám domů, měl by vyzařovat klid a pohodu. Léčitel by měl být nezištný a schopný pomoci komukoli. Nepotřebuje si podávat inzeráty, protože lidé si ho najdou sami."

Můžeme si být jisti tím, že pokud nám "léčitel" slíbí uzdravení do dvou dnů, jde o trik, podobně jako v případě garance našeho zázračného vyléčení prostřednictvím prapodivných bylinných preparátů.

Neměli bychom zapomínat ani na fakt, že ne všechno, co pochází z přírody, je našemu zdraví prospěšné.

Téměř každá rostlina má široké spektrum pozitivných i negativních účinků na náš organismus, a to nemusíme zrovna žvýkat durman nebo konzumovat muchomůrku zelenou. Jeden příklad za všechny:

Pokud již užíváme - nebo se chystáme užívat - některé ze SSRI antidepresiv, měli bychom si dát pozor na bylinku třezalku tečkovanou (lat. Hypericum perforatum). Její užívání, ať už ve formě čaje, nebo kapslí, může zvyšovat nežádoucí účinky SSRI antidepresiv.

Skutečně nebezpečné může být, pokud nám "léčitel" naordinuje okamžité vysazení léků nebo nás od psychiatrické léčby zrazuje. Věříme-li ovšem v léčivé síly (energie), jež současná věda zatím odmítá, není důvod léčitele vyškrtnout ze seznamu těch, kdo nám mohou pomoci. Jedná se výlučně o otázku naší víry a osobní zkušenosti.

Většina podpůrných aktivit, včetně umění relaxace, které nám mohou nemalou měrou prospět při léčbě jedné z úzkostných poruch, vy plyne většinou z psychoterapeutického procesu nebo se jejich potřeba spontánně objeví tehdy, dojde-li ke zlepšení našeho stavu díky užívání psychofarmak. Nemusíme proto hledat ve vnějším světě další informace či spíše návody na to, jak se efektivně uvolnit nebo co dalšího udělat pro svůj duševní i duchovní rozvoj.

To pravé a jedinečné, pozitivní, naplňující, uspokojující i tvůrčí, ale především hojivé se totiž od počátku skrývá především uvnitř nás samých.

Zdroj:Jeroným janíček - Když úzkost bolí (Portál)

Úzkost může ovlivňovat paměť

3. prosince 2011 v 16:56 | ADMIN webu

Úzkost, úzkostné stavy

je emocionální porucha, která vyvolává pocit bezprostředního, ovšem obtížně definovatelného ohrožení. Úzkost může ovlivňovat paměť rozmanitým způsobem. Nejobvyklejší je, že při procesu učení místo abychom se snažili co nejvíce zapamatovat, naši pozornost odvádí stav úzkosti, přemýšlení nad něčím jiným.

Úzkostné poruchy

je to skupina chorob, při nichž se pocit úzkosti nebo strachu objevuje tak často, že způsobuje problémy v každodenním životě.
Občasný pocit nervozity, obavy, a dokonce paniky je při stresové situaci normální a vhodný. Ale když se tyto úzkostné reakce dostavují v běžných situacích a brání člověku v normální aktivitě, považují se za poruchu. Jen v málo případech se odhalí nějaká biologická příčina stálé úzkosti, např. porucha funkce štítné žlázy nebo drogová závislost. Někdy se celková úzkost rozvine po ztrátě blízké osoby. Její příčina je většinou neznámá, ale pokud někdo v rodině tuto poruchu má, jejím příslušníkům hrozí větší riziko, že se rozvine i u nich. Oblasti mozku, které se podílejí na úzkosti, také nejsou přesně známy, ale pravděpodobně tu mají vliv změny hladin neurotransmiterů v čelních lalocích a v limbickém systému.
Bez ohledu na příčinu , výsledným projevem je ztráta kontroly nad stresovou reakcí ( tedy nad přípravou na boj nebo útěk ). U úzkostných poruch se tato stresová reakce nevypíná nebo je aktivována při neutrálních podnětech.
Rozlišuje se několik druhů úzkostných poruch. Nejběžnější je generalizovaná úzkostná porucha, která se projevuje jako nadprůměrná neopodstatněná obava a trvá nejméně šest měsíců. Jinou formou úzkostné poruchy je panická porucha, projevující se náhlými nečekanými záchvaty intenzivní úzkosti nebo strachu.

Stresová reakce

Při odpovědi na stres hypotalamus stimujuje hypofýzu k tvorbě adrenokortikotropního hormonu ACTH, který stimuluje tvorbu adrenalinu a kortikoidů v nadledvinkách a ty způsobují fyziologické změny při stresové reakci.

Tělesné změny při strachu

Aktivace stresové reakce působí změny v celém organismu. Normálně tyto změny po odeznění stresu zmizí, ale u úzkostných poruch tato reakce vzniká velmi snadno znovu nebo přetrvává.
Ke zmírnění, v ideálním případě odstranění této poruchy lze využívat různé prostředky. Vedle terapie ( např. EEG biofeedback, šungitová komnata a jiné) jsou to léky a jiné látky např. na přírodní bázi.zdroj:www.biofeedbackbrno.cz

Úzkostné poruchy - léčba

3. prosince 2011 v 1:04 | ADMIN webu
LÉČBA - zdroj: www.deprese.com
  • Úzkostné poruchy lze dobře léčit psychoterapií, moderními antidepresivy nebo nejlépe kombinací obou postupů. Je třeba si uvědomit, že se jedná o chronická onemocnění, probíhající řadu let. i léčba, tak aby byla úplná a zajistila dlouhodobě dobrý stav, musí probíhat nejméně rok, mnohdy je potřeba celoživotní léková podpora. Psychoterapie je celkově náročnější postup, ale u úzkostných poruch mnohdy s velice dobrým výsledkem. Psychoterapie (ať skupinová nebo individuální) může být zaměřena na získání nových, praktičtějších způsobů práce se symptomy úzkosti, jejich využití ve prospěch jedince a tak ukončení utrpení. Jinou možností je důraz na vyvolávající činitele z minulosti a současnosti. V bezpečném a důvěrném prostoru psychoterapie může pacient tyto zárodky zpracovat odlišným způsobem nežli dosud. Důležitý je čas a osoba psychoterapeuta. Psychoterapie samotná je vhodná spíše pro mírnější typy úzkostných poruch.
  • Jinou možností je dlouhodobá (alespoň 12 měsíců) trvající léčba léky - antidepresivy. Antidepresiva umožňují znovunastavení intenzity nervových přenosů v mozku, masivně tak redukují úzkost, brání v rozvoji dalších poruch (úzkostných i depresivních) a zejména brání návratu původní úzkostné poruchy. Nástup účinku nastává s prodlevou během cca 3-4 týdnů. Poté narůstá léčebný efekt ještě dalších 8 týdnů. V tomto léčebném procesu se nejčastěji jedná o zvýšení nabídky jednoho neuropřenašeče - serotoninu. Taková antidepresiva lze užívat v 1-2 denních dávkách (podle typu a dávky léku), jsou velice dobře snášena, nežádoucí účinky jsou velmi řídké a nebrání v běžných aktivitách, netlumí ani neovlivňují pozornost. Bohužel často bývají úzkosti dlouhodobě léčeny benzodiazepiny (léky ihned tlumící úzkost, léky na uklidnění, nebo také léky na spaní)), které jsou v delším časovém horizontu pro většinu populace zcela nevhodné. Přestože většinou znamenají okamžitou úlevu od úzkosti, vyvíjí se na ně návyk a závislost a člověk, který užívá tyto léky (Neurol, Lexaurin, Xanax, Diazepam, Oxazepam….) se může hůře soustředit a rozhodovat a nikdy by například neměl řídit auto. Čím dříve léčbu zahájíme, tím větší je naděje na plnou úzdravu. a naopak, čím dříve pacient léčbu ukončí, tím pravděpodobnější je návrat potíží.
ZÁVĚR
  • Symptomy úzkostných poruch znamenají výrazné omezení běžných aktivit života, včetně pracovních. Není třeba se za ně stydět, těmito potížemi trpí 1 populace. Úzkostné poruchy jsou časté, ale velice dobře léčitelné onemocnění. Potíže většiny nemocných lze podstatně snížit nebo je zcela vyléčit. Současná léčba je většinou výborně tolerovaná a dostatečně účinná. Léčba by měla být včasná, razantní a dostatečně dlouhá. Na léčbu nikdy není pozdě!!!
MUDr. Luboš Janů Ph.D.
Kam se obrátit o pomoc?
  • Nejjednodušší a obvyklá cesta vede k vašemu lékaři. Většina praktických lékařů (tzv. obvodních, rodinných nebo všeobecných) již dnes problematice deprese rozumí. Mírnější formy často léčí sami. Tam, kde jsou potíže velmi vážné, je vhodné navštívit psychologa nebo přímo místního psychiatra. Dnes se to děje zcela běžně. Pokud byste si z nějakého důvodu přáli své problémy řešit anonymně, je vhodné se obrátit na anonymní telefonní linky důvěry, krizová centra RIAPS anebo můžete využít naši
    anonymní on-line poradnu.

Typy úzkostných poruch

3. prosince 2011 v 1:02 | ADMIN webu
JEDNOTLIVÉ TYPY ÚZKOSTNÝCH PORUCH
a JEJICH ČETNOST - zdroj: www.deprese.com
  • Agorafobie (výskyt u 2,9-6,7% populace celoživotně, více ženy) - strach z otevřených prostranství, cestování, vstupování na veřejná místa… (nemožnost úniku), je jen zřídka léčená, často chronifikuje, někdy je popisována jako důsledek panické poruchy (viz níže), bývá spojená obavou z určité konkrétní situace/události, která první projevy vyvolala.
  • Chorobný strach z otevřených prostranství popisoval již Hippokrates, agorafobie (agora = řecky tržiště, fobie = strach, ale i Fobos - bůh strachu) pochází z roku 1871 od Westphala
  • Sociální fobie (výskyt 13% populace, symptomy najdeme u více než 50% exponovaných) - bývá omezena na konkrétní situace: obava je buď konkrétní (mluvení na veřejnosti, s opačným pohlavím, zčervenání…) nebo difúzní (vše mimo známé prostředí), zde může mít dobrý vliv psychoterapie i nácvikové metody.
  • Specifické fobie - jsou omezené na určité situace (tma, létání…) nebo objekty (zvířata, z nákazy…), tyto potíže je možné dobře "odnaučit" (= psychoterapeuticky přecvičit), bývá častěji "naučená"
  • Panická porucha (výskyt1,4-2,9%) = jednotlivé silné záchvaty úzkosti - masivní úzkost neomezena na určitou situaci, trvá řádově minuty, výjimečně déle, typicky se objevuje bušení srdce, strach ze smrti, pacienti jsou často mylně léčeni pro infarkt myokardu, typická je vysoká spotřeba zdravotní péče a následky opakovaných diagnostických vyšetření, někdy dokonce následky léčby domnělých kardiovaskulárních poruch. Název pochází od boha Pana, který vždy vyskočil z úkrytu a křikem děsil poutníky.
  • Generalizovaná úzkostná porucha (výskyt 4,1-6,6%, 2x více ženy) - trvající všeobecná úzkost, neomezena na vnější okolnosti, typicky se objevuje nervozita, pocení, břišní nevolnost, kolísavý průběh, pacient(-ka) bývá fixován na potřebu přítomnosti jiné (pomáhající) osoby
  • Smíšená úzkostně depresivní porucha - mírné příznaky úzkosti a dysforie (dlouhodobě špatná nálada, často se jeví jako podrážděnost), existuje plynulá hranice mezi čistě úzkostnými a depresivními poruchami, s touto poruchou se často setkáme v ordinacích praktických lékařů. Úzkostné poruchy jsou chronická onemocnění s průběhem ve fázích vyšší a nižší intenzity potíží. Vznikají většinou již okolo puberty, intenzita ve stáří i při neléčeném onemocnění klesá. Při vysoké intenzitě (zejména panické ataky) vlivem hyperventilace (vydýchání, poklesu hladiny CO2) dochází k snížení křečového prahu, brnění okolo úst a aker, někdy až k tetanickým křečím a kolapsovým stavům s poruchou vědomí.
PŘÍČINY
  • Na projevech úzkostných poruch se spolupodílí celá řada příčin. Důležitá je hlavně vrozená predispozice, potom podmínky vývoje jedince (prostředí v dětství a dospívání). Spouštěčem může být (pro konkrétního jedince nadměrná) zátěžová situace: psychická (vztahy) nebo sociální (podmínk života) zátěž, případně tělesné onemocnění. Některá tělesná onemocnění, zejména hormonální nerovnováha (činnost štítné žlázy), a léky mohou přímo úzkostné poruchy způsobit. Větší riziko propuknutí potíží je u žen, významná je i fáze právě probíhající fáze menstruačního cyklu nebo klimakterium (přechod).
  • Důležitou roli tu hraje dědičnost. Úzkostné poruchy se prvně vyskytují již v dětství a dospívání, proto také bývají často zaměňovány za charakterové rysy a unikají léčbě. Na podklad úzkostných poruch často druhotně nasedá deprese. s úzkostnými poruchami mohou souviset poruchy osobnosti, užívání psychoaktivních návykových látek (zejména alkoholu) nebo jiné psychické poruchy.
Kam se obrátit o pomoc?
  • Nejjednodušší a obvyklá cesta vede k vašemu lékaři. Většina praktických lékařů (tzv. obvodních, rodinných nebo všeobecných) již dnes problematice deprese rozumí. Mírnější formy často léčí sami. Tam, kde jsou potíže velmi vážné, je vhodné navštívit psychologa nebo přímo místního psychiatra. Dnes se to děje zcela běžně. Pokud byste si z nějakého důvodu přáli své problémy řešit anonymně, je vhodné se obrátit na anonymní telefonní linky důvěry, krizová centra RIAPS anebo můžete využít naši
    anonymní on-line poradnu.

Symptomy úzkostných poruch

3. prosince 2011 v 1:01 | ADMIN webu
SYMPTOMY ÚZKOSTNÝCH PORUCH - zdroj:www.deprese.com


Jednotlivé symptomy, projevy úzkostných poruch se liší podle typu poruchy. Typické jsou zejména tělesné symptomy:
  • třesy, mravenčení, vnitřní neklid, svalové napětí
  • bolesti, závratě, mdloby,
  • sucho v ústech,
  • průjem, pocení,a mnohé další.
Ve společensky zatěžujících situacích se častěji vyskytuje:
  • zarudnutí, třesy,
  • nucení a obava z pokálení, pozvracení nebo pomočení,
  • návaly horka, obtížné dýchání a zalykání se
Pro přechodné úzkostné stavy bez vyvolávajícího podnětu jsou typické pocity:
  • bolestí na hrudi, bušení (nepravidelné) srdce,
  • strach ze smrti (infarktu, ztráty kontroly…).
Psychické projevy se mnohdy překrývají s projevy deprese:
  • ztráta energie, únava, omezení aktivit,
  • neklid, nervozita a podrážděnost zároveň,
  • změny v oblasti spánku, chuti k jídlu,
  • potíže v oblasti rozhodování, paměti a soustředění,
  • pocit beznaděje, bezmoci, sebepodceňování,
    až myšlenky na smrt a sebevraždu.
Vzhledem k převaze projevů v oblasti těla, bývají úzkostné (ale také depresivní) poruchy často zaměňovány za tělesné nemoci - srdeční poruchy, cévní poruchy, neurologické choroby a mnohé další. Pokud je člověk v úzkosti příliš dlouho, mohou se vlivem chronického nadměrného stresu skutečně dostavit i tělesné potíže.
Typický je pro úzkostné poruchy bludný kruh obavy v konkrétní situaci (podnětu), předpoklad, že se tam budou opět potíže vyskytovat - anticipace, další obava z vystavení se tomuto podnětu a vyhýbání se této situaci, následně opět navýšení symptomů úzkostné poruchy a koncentrace na jejich projevy (strach ze strachu).
Kam se obrátit o pomoc?
  • Nejjednodušší a obvyklá cesta vede k vašemu lékaři. Většina praktických lékařů (tzv. obvodních, rodinných nebo všeobecných) již dnes problematice deprese rozumí. Mírnější formy často léčí sami. Tam, kde jsou potíže velmi vážné, je vhodné navštívit psychologa nebo přímo místního psychiatra. Dnes se to děje zcela běžně. Pokud byste si z nějakého důvodu přáli své problémy řešit anonymně, je vhodné se obrátit na anonymní telefonní linky důvěry, krizová centra RIAPS anebo můžete využít naši
    anonymní on-line poradnu.

Sebezapírání a sebestřednost - překážky na cestě k našemu pravému já

4. února 2009 v 20:50 | ♥Naposledy.cz♥
Když si pamatujeme, kdo jsme, přinášíme své autentické já. Mnohokrát však v raném věku býváme nuceni skrývat své skutečné já. Od určitého okamžiku je už toto skrývání zbytečné, a přesto často zjišťujeme, že je pro nás obtížné se tohoto zvyku zbavit. Každý den volíme vždy znovu, zda budeme podporovat své autentické, nebo své falešné já.Mezi některými původními kulturami obou Amerik je synonymem "autentičnosti" nebo spojení s vlastní spiritualitou pojem "posvátná obruč". Tyto národy říkají, že kdykoli prožíváme stav, kdy jsme sami sebou, jsme "ve své posvátné obruči". A když najdeme sami sebe, "sedíme uvnitř své posvátné obruče".

Většina duchovních tradic uvádí dva způsoby chování, které nás mohou vytáhnout z naší posvátné obruče, z naší skutečné povahy. Psychiatr Roger Walsh ve své knize StayingAlive (Zůstat naživu) popisuje tyto způsoby chování jako sebezapření a sebestřednost. Každá lidská bytost, bez ohledu na kulturní podmínky a rodinné otisky, někdy tyto způsoby chování prožívá.

Při sebezapírání se vyhýbáme určitým lidem nebo problémům, nebo vidíme věci jenom takové, jaké chceme, aby byly, místo abychom je přijali takové, jaké jsou. Pod každým sebezapírajícím se projevem je skrytý strach, že nebudeme umět zvládnout konflikt, a hluboká lidská potřeba udržet klid, rovnováhu a harmonii za každou cenu. V hlubokém sebezapření se raději vzdáme sami sebe, abychom udrželi klid, místo abychom přímo sdělovali své pocity.

Sebestřednost dáváme najevo, když dramatizujeme nebo děláme ze svých zážitků senzaci. Často přeháníme situaci nebo nějaký problém, abychom byli středem pozornosti. Pod tímto vzorem je velká potřeba uznání a přijetí, která je ovládána bud'strachem, že nejsme vidět, nebo strachem, že jsme vidět. Lidé, kteří dělají scény, dostávají záchvaty vzteku nebo přehánějí, mají ve skutečnosti silnou potřebu přijetí. Protože jsou vyděšeni svými vlastními pocity nejistoty a zranitelnosti, využívají přehánění jako způsob, jak tyto pocity skrýt.

Vizionář umí rozpustit polarity a paradoxy, které se nacházejí ve vzorech sebezapření a sebestřednosti. Perský básník třináctého století Rúmí (v Open Secret /Otevřené tajemství/, angl. překl. Barks) tento proces popisuje takto:

Za špatným skutkem a dobrým skutkem je pole,
tam se s tebou setkám.

Tvořivost, která existuje v každém z nás, můžeme osvobodit, když se dostaneme za pojmy dělat něco špatně a dělat něco dobře. Když si můžeme odpovědět na otázku "Je mé sebeocenění stejně silné jako moje sebekritika?" kladně, potom jsme připraveni se při svém tvůrčím vyjádření vyhnout sebezapření a sebestřednosti. Rúmí naznačuje, že pole neomezené tvořivosti je nám vždy dostupné, když jsme ve spojení se svou autentičností.

Zdroj:Klikni !

Zdá se, že úkolem nás dospělých je pátrat, a to za každou cenu, po tom, jak svým rodičům odpustit jejich nedokonalost.

4. února 2009 v 20:43 | ♥Naposledy.cz♥
Zdá se, že úkolem nás dospělých je pátrat, a to za každou cenu, po tom, jak svým rodičům odpustit jejich nedokonalost. V některých rodinách bývají tyto nedokonalosti jen drobné a nevýznamné, v jiných značné, ale každý z nás se musí se zlem a utrpením vypořádávat ve vlastním životě, aniž by měl možnost svalit vinu na nějakého obětního beránka.Vzdáme-li se výmluv na různá selhání rodičů, bude náš život mnohem bohatší; na základě výzvy, kterou nám adresuje svět, v němž hraje svou roli zlo a utrpení, budeme moci prožít zajímavý život skutečně dospělého člověka.

Ale pokud (v obecnějším pohledu) dovolíme společenským vědám svádět vinu za mytické výzvy lidského života na rodiče, setrváme v nedospělé společnosti a budeme muset trpět mnohými symptomy kultury, která není dost zralá na to, aby se vyrovnala se stinnými stránkami života.

Dalším ziskem naší schopnosti zbavit naše rodiče a další rodinné příslušníky odpovědnosti za náš osud je možnost vytvoření uspokojivého vzájemného vztahu, což není pro duši jistě zanedbatelná věc. Negativní a patologické uvažování o rodině nás vzdaluje od jejích ostatních členů a my tak přicházíme o příležitost obohatit jejich prostřednictvím svůj život.

Cesta k nim vede někdy přes odpuštění. Takto navázané spojení bývá v určitých situacích jen neurčité a volné, jindy je však velmi pevné a hluboce nás uspokojí. Rodina by si zajisté vedla lépe, kdybychom všichni skutečně dospěli a sami za sebe čelili věčným výzvám lidské existence a odpovědnost za svůj život vzali výhradně do svých rukou.

Svalováním viny za své archetypální utrpení na rodiče se ocitáme ve stojatých vodách ustrnulého, neměnného vzorce chování. S rodiči zůstáváme svázáni, nikoli však už kvůli závislosti, ale právě kvůli svalování viny. A přitom nás z tohoto statického stavu může vysvobodit i docela nenápadné směřování k vlastnímu způsobu žití.

Zdroj:Klikni !

Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou.

4. února 2009 v 20:42 | ♥Naposledy.cz♥
Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.

Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.
Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.
Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.

Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.
Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."

Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.

Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.

Zdroj:Klikni !

Stejně jako fyzická bolest je i emocionální bolest signálem, že je něco v nepořádku. Když se cítíme smutní, je to obvykle proto, že se v našem životě vyskytuje něco, co v nás tento pocit vyvolává.

4. února 2009 v 20:39 | ♥Naposledy.cz♥
Stejně jako fyzická bolest je i emocionální bolest signálem, že je něco v nepořádku. Když se cítíme smutní, je to obvykle proto, že se v našem životě vyskytuje něco, co v nás tento pocit vyvolává. Když jsme v depresi, je tu něco, co nás deprimuje. Když jsme rozzlobení, jde o příznak, že nejsme vyrovnaní - jsme v konfliktu - s někým nebo něčím.Stejně jako v případě fyzické bolesti, pokud tyto signály nepřijmeme, důsledky mohou být katastrofální. Například člověk stižený mánií se může cítit naprosto skvěle, i když během jednoho či dvou týdnů rozhazuje do větru úspory celé své rodiny na řadu zcela ztřeštěných projektů. Co na tom, že je šťastný, když je duševně nemocný; to je zcela jasné jeho příbuzným nebo jeho psychiatrovi. Jak uvidíme dále, duševní onemocnění je stejně tak často charakterizováno svou bezbolestností, jako svou bolestivostí. V tomto ohledu je třeba říci, že duše netrpící bolestí odpovídá v řadě analogií malomocenství. Ale zatímco je tělesné malomocenství jen vzácnou poruchou, duševní malomocenství je endemické - bohužel se s ním setkáváme na každém kroku.

Při přijímání bolestivých emocionálních signálů - smutku či žalu, deprese či zlosti, úzkosti či hrůzy - zpravidla nemáme jasnou představu, co bychom měli udělat pro jejich zmírnění. Člověk se prostě hned nevydává za lékařem, jak by učinil v případě prudkých fyzických bolestí, třebaže tyto emocionální bolesti mohou být svým vlastním způsobem stejně tak prudké. Obvykle tvoří součást normálního koloběhu života. Obvykle časem přebolí a obvykle i my sami můžeme podniknout několik kroků, které jejich odchod usnadni. Pokud jsme například nepříčetní kvůli hádce se sousedy, je možné za nimi zajít a pokusit se všechno si vyříkat. Nebo se na to můžeme noc, týden či měsíc vyspat. Nebo si můžeme říct, že je to jejich chyba, ale přesto jim odpustit. Nebo jim můžeme pohrozit soudem.

Obecně vzato to (výjimky se vždy najdou), co skutečně určuje, kdy a zda vůbec vyhledáme lékařské ošetřeni emocionální bolesti, je její chroničnost. Žal bezprostředně následující po úmrtí někoho velmi blízkého našemu srdci může být nesnesitelný, ale je zdravý, nikoli zlý. Pokud po třech měsících žal neutuchá, něco může být v nepořádku. Po šesti měsících je pravděpodobné, že je něco v nepořádku. Po roce či dvou letech je to nepochybné. Rozhodně je třeba vyhledat psychiatra.

Ale psychiatr může být stejně bezradný jako pacient. V prvé řadě, psychiatrická diagnóza emocionální bolesti je jen zřídka tak zřetelným procesem jako diagnóza bolesti tělesné. Při psychiatrickém onemocnění neexistují žádné testy krve nebo rentgenové snímkování, vyjma vyloučení nepsychických příčin. Psychiatrické diagnózy se stanovují především na základě anamnézy, pozorování a psychiatrovy intuice. V malém množství případů lze přesnou diagnózu stanovit během několika vteřin. Většinou je však třeba týdnů, měsíců a někdy i roků práce s pacientem.

Celý proces navíc komplikuje nutnost určit diagnózu alespoň na dvou úrovních. Otázkou není pouze: jak se to onemocnění jmenuje, ale zda jde o poruchu čistě biologickou nebo čistě psychickou, nebo zda je kombinací obou dvou. Pokud jde o kombinaci, což se stává velice často, jaký je pak její poměr: 50:50, 90:10, 10:90? Je třeba zvážit taktéž sociální a duchovní faktory. Mohl bych tvrdit, že takřka všechna onemocnění, psychická či jiná, jsou biopsychosocioduchovními poruchami. Náležitá léčba tělesné bolesti zpravidla vyžaduje soustředění na somatické a biologické složky, avšak náležitá léčba bolesti emocionální zpravidla vyžaduje soustředění na všechny čtyři složky.

Následkem toho pak je nejen diagnóza, nýbrž i léčba emocionální bolesti komplikovanějším procesem, než je léčba tělesné bolesti. "Použiji jenom léky?" musí se sám sebe zeptat psychiatr. "Nebo jen psychoterapii, nebo nějakou kombinaci? Jaké léky? Jaký druh psychoterapie? Jaký druh kombinace a kdy?" Odpovědi na tyto otázky jsou navíc mnohem méně předvídatelné než odpovědi vztahující se k léčbě fyzické bolesti, a někdy k nim lze dojít jen po zdlouhavém aplikování metody pokusů a omylů.

A jako by ani toto všechno nestačilo, ošetřující lékaři musejí obvykle zápolit s pacientovou vůlí. Velké množství duševně nemocných lidí, kteří však necítí žádné bolesti, většinou na psychiatrii přichází jen proto, že je tam doprovázejí příbuzní či policie, pokud se tam tedy vůbec dostávají. Potom jejich přítomnost znamená pouze začátek zápolení. Lidé trpící fyzickou bolestí, a našlo by se jen velmi málo výjimek, si z celého srdce přejí úlevu. Stejně tak málo výjimek by se však našlo u lidí trpících emocionální bolestí, kteří jsou do větší čí menší míry ve své touze po zmírnění bolesti docela vlažní. Někteří z nich na své nemoci podivně lpějí, jako by to byl jejich starý známý, většinou však ne. Většinou si úlevu přejí, ale jsou skoro zoufale poutáni k příčině svých nesnází. Ano, chtějí se cítit lépe, ale jen pokud by se nijak nemuseli měnit, a řada z nich pak z psychiatrie odchází a dává přednost své bolesti před nezbytnou léčbou.

Zdroj:Klikni !

Strach ze strachu a z panických atak

4. února 2009 v 20:38 | ♥Naposledy.cz♥
Stále více lidí se objevují s podobným příběhem. Stěžují si na to, že se jim jednoho dne zčista jasna udělalo nevolno, srdce se prý prudce rozbušilo, dostavily se návaly potu. To mělo vést k tomu, že od oné chvíle měli tyto symptomy stále častěji. Lékař však nedokázal na srdci nebo na žaludku nic zjistit. Tato porucha se označuje jako panický syndrom.

Symptomy nastupují většinou v situacích, nad nimiž dotyční nemají žádnou kontrolu, jako např. v dopravní zácpě, v obchodním domě, v divadle, ve frontě u pokladny, u kadeřníka, zubaře nebo ve výtahu. Jsou to situace, v nichž si nemohou zajistit rychlou pomoc nebo z nichž nemohou rychle uniknout. Pro své symptomy si postižení hledají vysvětlení. Nemůže-li lékař nic shledat, objasňují si své symptomy danou situaci. Určitým situacím se tak začnou vyhýbat a stále znovu si v duchu představují, jak by bylo zlé, kdyby takové symptomy dostali ještě jednou.

Život takto postižených ovládají dvě otázky: "Dostanu znovu záchvat paniky?" a "Jak tomu mohu zabránit?" Tím se symptomy dostavují stále hojněji a oni jsou stále více znejistění. Stále více se stahují z aktivního života nebo se snaží udržovat v každodenním chodu tím, že si berou uklidňující prostředky.

Celkový průběh:
A: Situace
Většinou v údobí tělesného a/nebo duševního vyčerpání a vypětí zažívá postižený v situaci, kterou nemůže kontrolovat, záchvat slabostí nebo nějakou poruchu krevního oběhu.

B: Hodnocení
Nebezpečí, teď je se vším konec.

C: Pocit a chování
Panika, únik.

V důsledku toho se vyhýbá těmto a obdobným situacím, v nichž se dostavil tento první záchvat. Pokouší se chopit kontrolních opatření, aby už nikdy nemohl upadnout do stavu, který prožíval jakožto ohrožující. Neustále si v duchu opakuje tuto první traumatickou situaci a zvažuje, kde by se kdy v budoucnu mohla vyskytnout znovu. Tím si tyto panické pocity přivozuje stále častěji, až se nakonec dostavují i doma v křesle, jakmile jen na onu situaci pomyslí.

Opět to jsou jeho myšlenky, jež vyrábějí pocity paniky, a ne příslušná situace. Problémy plodí zpracování těchto prvotních zážitků, a nikoli ten fakt, že se mu udělalo nevolno. Vší silou se chce vyvarovat toho, aby se mu ještě někdy stalo něco "tak zlého", a dosahuje tím pravého opaku. Symptomy se, tím že se intenzívně zaobírá danou situací, dostavují stále hojněji.

Jak můžete naložit se strachem z panických atak:

1. Nechte si udělat lékařskou prohlídku, abyste se ujistili, že zde nejsou žádné tělesné příčiny. Střezte se však toho, abyste přebíhali od jednoho doktora k druhému. Postačí, jestliže ani dva lékaři nezjistí příčiny tělesné.

2.Ujasněte si, že si své panické pocity přivozujete sami. Když na danou situaci myslíte a ustavičně si sugerujete, že v žádném případě nesmíte mít ty a ty symptomy, protože s nimi nedokážete zacházet, dostanete strach. Dokud máte katastrofické myšlenky, nutně zakoušíte také strach.

3. Přerušte svou vyhýbavost. Vydejte se do situací, jichž se obáváte. Vy sami si vytváříte své pocity strachu a také je i můžete překonat. Teprve když znovu půjdete do oné situace, časem Vaše pocity strachu vymizí.

4. Očekávejte svůj strach, v dané chvíli jej akceptujte a postavte se mu čelem: "Očekával jsem tě. V této situaci se jistě vynoříš. Moje bodání u srdce, moje nevolnost, moje závrať a moje pocity strachu musí přijít, protože jsem si je natrénoval. pádné nebezpečí však nehrozí. Opět všechny zmizí. Provedu teď uvolňovací techniku a soustředím se na své dýchání. Potom budu klidnější. Se svým strachem umím zacházet."

5. Nasaďte představová cvičení, při nichž si živě představíte situaci, ze které máte strach. Sledujte po té, jak si předříkáváte myšlenky, opravené pomocí dvou otázek zdravého myšlení, a jak se stále více uklidňujete.
Zdroj:Klikni !

Panický záchvat přichází náhle, vyvrcholí do 10 minut a pak obvykle zmizí. Záchvat není nebezpečný, i když je nepříjemný a zdá se vám, že jde o život.

4. února 2009 v 20:36 | ♥Naposledy.cz♥
Panický záchvat přichází náhle, vyvrcholí do 10 minut a pak obvykle zmizí. Záchvat není nebezpečný, i když je nepříjemný a zdá se vám, že jde o život. Podle definice panického záchvatu musí splňovat nejméně 4 z následujících 13 příznaků:


  • bolesti nebo nepříjemné pocity v hrudníku
  • bušení srdce nebo zrychlený tep
  • chvění nebo třes
  • návaly horka, nebo chladu
  • obtížné dýchání
  • pocení
  • pocit na zvracení nebo břišní nevolnost (neklid, víření v břiše)
  • pocit zalykání se nebo dušení
  • pocit závratě, neklidu, mdloby, točení hlavy
  • pocit, že objekty nejsou reálné (derealizace) nebo že jedinec je mimo, "není zde skutečně" (depersonalizace)
  • strach ze smrti
  • strach ze ztráty kontroly, "zešílení", ztráty vědomí
  • sucho v ústech
Zdroj:Klikni !

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické problémy. Některé druhy, jako fobie nebo panické záchvaty, mohou mít genetický podtext, protože mají tendenci se vyskytovat v určitých rodinách.

4. února 2009 v 20:35 | ♥Naposledy.cz♥
26. 5. 2003. Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické problémy. Některé druhy, jako fobie nebo panické záchvaty, mohou mít genetický podtext, protože mají tendenci se vyskytovat v určitých rodinách. Jiné, např. posttraumatický syndrom, jsou následkem silného stresu během přírodní katastrofy, násilného činu nebo závažného poranění. Úzkost zhoršují některé faktory, jako stres, velká dávka kofeinu, kouření, požívání alkoholu nebo drog a některé léky. Úzkost mohou spustit i alergické reakce a u žen se někdy vyskytuje jako součást premenstruačního syndromu (PMS).
PŘÍZNAKY
  • mírné až ochromující pocity úzkosti (panika) v běžně neškodných situacích
  • pocení, zrychlený tep, bušení srdce a rychlé dýchání (hyperventilace)
  • závratě, pocity na omdlení, nebo dojem, že se něco přihodí

    PRŮBĚH ONEMOCNĚNÍ

    Úzkost a pocit strachu jsou normální reakce na běžné situace, např. na test z matematiky nebo hrozící nehodu. Doprovázející příznaky - rychlý tep, vzestup krevního tlaku, pocení a zrychlené dýchání.- jsou součástí reakce "uteč, nebo bojuj", která nás připravuje na to, abychom nebezpečí bud' unikli, nebo mu čelili. Úzkostné stavy jsou naopak charakterizovány trvalým pocitem strachu, který nemá žádný podklad a je tak intenzivní, že brání normální každodenní činnosti. Přesné mechanismy vzniku úzkostných stavů neznáme, ale pokud se neléčí, mohou ohrozit partnerské vztahy, vést k poruchám spánku a ničit psychické i fyzické zdraví.

    SVÉPOMOC

    Za nevolnost, bušení srdce a ostatní příznaky strachu během panického záchvatu je zodpovědná hyperventilace, která v krvi snižuje koncentraci kysličníku uhličitého. Příznaky lze odstranit dýcháním do papírového sáčku drženého před ústy a nosem, ze kterého zpátky vdechujete část oxidu uhličitého ztraceného hyperventilací. Nemáte-li po ruce sáček, můžete si pomoci tím, že pomalu vdechujete nosem a vydechujete ústy.

    Při léčbě úzkosti byla opakovaně dokázána blahodárná úloha domácích zvířat. K dalším opatřením patří pití nápojů bez kofeinu, abstinence od alkoholu a porada s lékařem, zda nemohou úzkost vyvolávat některé vaše léky. Pokud jste kuřáci, snažte se přestat kouřit. Kuřáci namítají, že je cigareta uklidní, ale ve skutečnosti je nikotin stimulační látka a může pocit úzkosti zhoršovat.

    LÉČBA

    Léky

    Na úzkostné stavy se obvykle podávají benzodiazepiny (např. Diazepam, Nitraze pam, Oxazepam, Neurol, Xanax), betablokátory (např. Inderal, Sectral) nebo různá antidepresiva (např. Deprex, Ludiomil, Prozac, Zoloft).

    Anxiolytika ze skupiny benzodiazepinů vedou po 12 týdnech léčby asi 90 procent pacientů s panickými záchvaty k významnému zlepšení a 50 procent se záchvatů zbaví zcela. Benzodiazepiny jsou naneštěstí návykové, proto by léčba neměla trvat déle než 3 měsíce, aby se riziku závislosti předešlo. Mohou rovněž působit ospalost a malátnost, v kombinaci s alkoholem dokonce život ohrožující poruchu dýchání.

    Betablokátory jsou někdy podávány u záchvatů spojených s bušením srdce. Mohou se brát dlouhodobě, u některých osob však mohou vyvolávat deprese, malátnost a impotenci.

    Psychoterapie

    Psychologická léčba zahrnuje individuální techniky, skupinovou léčbu a kognitivní postupy, které učí pacienty rozpoznat včas příznaky nastupující paniky a jak ji odvrátit.

    PREVENCE

    Každý den si vyšetřete nejméně půlhodinu na klidnou relaxaci - četbu, poslech hudby, různé koníčky nebo jen klidné posezení. Mírnou úzkost odstraní aerobní cvičení, které zvyšuje v těle tvorbu endorfinů - neurotransmiterů s uklidňujícím účinkem a zlepšujících náladu. Vhodné jsou nesoutěživé aktivity jako procházky, jízda na kole nebo plavání. Vyhněte se kávě a nápojům obsahujícím kofein, který zvyšuje úzkost, a tím i spotřebu antidepresiv.

    ALTERNATIVNÍ TERAPIE

    Biofeedback (biologická zpětná vazba)

    Pacienti se naučí kontrolovat své fyzikální pochody, jako je hyperventilace, které spolupůsobí na vznik panického záchvatu.

    Fytoterapie

    K uklidnění nervů slouží bylinné čaje bez kofeinu. Při nespavosti pomáhají léčivky heřmánek a máta. Studie prokázaly, že proti některým příznakům úzkosti, např. nervozitě a bušení srdce, je léčivka kava, užívaná v dávce 250 mg dvakrát až třikrát denně, stejně účinná jako léky na předpis (u nás je tato látka zakázána - pozn. redakce). Anxiolytické účinky má rovněž třezalka, při jejím nákupu se zaměřte na produkt se standardním obsahem 0,3 procenta hypericinu. Běžná dávka je 300 mg třikrát denně. Proti nespavosti pomáhá valeriána (kozlík lékařský); přípravek se standardizovaným obsahem 0,8 procenta kyseliny valeriánové užívejte před spaním.

    Hypnóza

    Během několika sezení může hypnotizér pacienta naučit relaxovat pomocí hlubokého dýchání, meditace a vizualizace uklidňujících scén. Mezi další prospěšné relaxační techniky patří autohypnóza, meditace a sugesce.

    Masáže

    Blahodárný vliv masáže na potlačení úzkosti je ceněný od pradávna. Lepšího účinku lze dosáhnout použitím aromatizovaného olej, např. šalvějového, růžového, heřmánkového nebo jasmínového.

    Jóga a relaxační techniky

    Technika pohybu kombinovaného s meditací je zvláště prospěšná pro nácvik hlubokého dýchání a poloh snižujících úzkost.

    VAROVÁNÍ!

    Pokud na záchvaty paniky berete anxiolytika, jako Neurol, Xanax, Diazepam, Oxazepam, nevysazujte je bez porady s lékařem. Tyto léky vyvolávají závislost, proto musí být vysazovány postupně, aby nedošlo k abstinenčním příznakům.
  • Zdroj:Klikni !

Unava,U mnohých pacientů může být původcem únavy stres, úzkostné stavy, deprese nebo snížená imunita či chronická infekce.

4. února 2009 v 20:33 | ♥Naposledy.cz♥

Únava
Únava (fatigue) je snížení schopnosti vykonávat činnost, které vyplývá z předchozího úsilí. Fyziologicky založena na hromadění metabolitů v krvi či ve svalech. Psychologicky provázena subjektivně pociťovanými projevy zhoršeného vnímání, snížené pozornosti a zpomalené výbavnosti. Únava bývá také klasickým příznakem některých zdravotních problémů jako nesprávné nebo nedostatečné výživy, nedostatku (nebo také přebytku) pohybu, přepracovanosti, nespavosti či nesprávných životních návyků. Je rovněž průvodním jevem premenstruálního syndromu a deprese. Únava se projevuje pocitem celkového vyčerpání.

Příčiny únavy
U mnohých pacientů může být původcem únavy stres, úzkostné stavy, deprese nebo snížená imunita či chronická infekce. Bývá také spojena s cukrovkou, poruchami funkce štítné žlázy nebo nadledvinek a se srdečními, jaterními nebo ledvinovými nemocemi. Nedostatek kteréhokoli vitaminu nebo minerálu může oslabit imunitní systém a způsobit únavu. Rovněž nedostatek látek, které se účastní krvetvorby (železo, kyselina listová, vitamíny B12 a B6), může vést k únavě, protože červené krvinky přenášejí kyslík nutný k tvorbě energie. U žen může způsobit únavu kolísání hladiny hormonů v těhotenství a v menopauze nebo při anémii způsobené krevními ztrátami při velkém menstruačním krvácení. Mohou ji také zavinit léky, například na snížení krevního tlaku nebo na nespavost.
Co můžeme udělat proti únavě
  • Zdřímněte si na 20 minut po obědě nebo po práci; natáhněte si ale budík - delší zdřímnutí by vám mohlo narušit noční spánek.
  • Nevynechávejte ve svém jídelníčku snídani; před spaním nejezte velká jídla, tučné potraviny, nepijte alkohol a kofeinové nápoje.
  • Choďte spát a vstávejte každý den ve stejnou dobu. V noci spěte alespoň osm hodin.
  • Buďte aktivní: mírné cvičení pomáhá zmenšovat pocit únavy.
  • Nečekejte zvýšení energie ze sladkých jídel. Místo toho jezte složené sacharidy (těstoviny, celozrnné potraviny, luštěniny). ovoce a zeleninu.
  • Nechte si udělat krevní zkoušky k vyloučení poruchy funkce štítné žlázy a chudokrevnosti.
Kdy se stává únava vážným problémem
Dlouhodobější únava může být spojena s dalšími příznaky. Lidé si stěžují na bolesti hlavy, závratě, zvedání žaludku, škrábání v krku, bolesti, bodání nebo pálení ve svalech či šlachách, mravenčení v prstech, závratě a potíže s rovnováhou, přecitlivělost na světlo a hluk a na mnohé jiné. Objevují se i psychické příznaky, jako jsou potíže s koncentrací, problémy s pamětí a neschopnost najít správné slovo. V případě delšího pozorování těchto příznaků ve spojení s únavou, bez jiných zřejmých příčin (nachlazení, nemoc, ůraz), a pokud je domácí léčba (například vitamíny) bez ůčinku, je vhodné navštívit lékaře.

Zdroj:Klikni !

Klinická psychiatrie je důležitým článkem komplexní diagnostiky poruch komunikace.Klinická logopedie

4. února 2009 v 20:31 | ♥Naposledy.cz♥
Zabývá se zejména diagnostikou a terapií duševních poruch dětí, mládeže i dospělých s důrazem na poruchy plynulosti řeči, neurotické potíže, depresivní a úzkostné stavy a další.

Klinická logopedie

Odborná logopedická péče je zaměřena na diagnostiku a terapii poruch komunikace pro děti i dospělé. Dále nabízíme množství různě zaměřených skupinových terapií, pro děti i dospělé.

Vzhledem k vysoké specializaci jsou zřízeny i odborné poradny, např. pro poruchy plynulosti řeči (koktavost, breptavost),DMO, dysartrie, rozštěpové vady, opožděný vývoj řeči, autismus, alternativní a augmentativní komunikace, vývojová dysfázie a poruchy polykání. Nabízíme i aplikace specializovaných postupů - myofunkční terapie, masáže dle Castillo Morales, Bobath koncept. Poskytujeme i soudně znalecké posudky v klinické logopedii a pořádáme kurzykomunikace pro manažery, výuku rétoriky.
Nabízíme množství různě zaměřených skupinových terapií, pro děti i dospělé, více informací získáte v aktualitách.

Klinická logopedie je odvětví speciální pedagogiky, zabývající se rozvojem, výchovou a vzděláváním osob s poruchami řeči, hlasu a sluchu. Výchova řeči a odstraňování vad a poruch se pojí s výchovou myšlení a osobnosti jedince. Řeč je nejdokonalejší schopnost člověka, a proto musíme této problematice věnovat náležitou pozornost. Klinická logopedická péče poskytovaná na naší klinice LOGO je určena pro široké spektrum pacientů s rozmanitými poruchami řeči, sluchu a hlasu. Na našem pracovišti jsou zřízeny odborné poradny, které se dále úzce specializují.

V Brně má klinika smlouvy se Všemi zdravotními pojišťovnami.
Na pracovišti v Praze je zdravotní péče pro klienty zdravotních pojišťoven (ZP) hrazená příslušnou zdravotní pojišťovnou, pokud má klient Poukaz na vyšetření "K". Pro cizince, kteří nemají českou ZP je péče za přímou úhradu. Pokud by jste chtěli logopedii nadále navštěvovat jako privátní pacient za přímou úhradu, je to možné. Foniatrická péče není hrazena zdravotní pojišťovnou.
Vážení klienti, jsme připraveni se Vám věnovat dle Vašich individuálních potřeb a přání. Více informací získáte zde.

Poradna určená pro pacienty se specifickou poruchou učení.

(Dg. dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie,dysortografie aj.). V této poradně se kromě dokonalé diagnostiky seznámíte s možností nápravy těchto poruch, co požadovat pro dítě ve škole, jaké možnosti skýtá Metodický pokyn MŠMT pro děti se specifickou porucho učení, co dělat a jaké akce navštěvovat, aby učení bylo pro Vaše dítě zábavou. Možnost návštěvy našeho kroužku "Čtení, psaní jako hraní"

Poradna určená pro pacienty Dg. Balbuties (koktavost)

Léčba této vady nemusí být jen nepříjemnou záležitostí, ale pomocí naší originální léčby se stává příjemnou změnou v životě. Důstojnou léčbou i pro dospělé klienty.

Poradna určená pro pacienty s DMO a s dysartrií.

Při návštěvě této poradny se setkáte s propojením neurologické, foniatrické a logopedické reedukace, která je doplněna rehabilitačním cvičením.

Poradna pro pacienty s rozštěpovými vadami.

V této poradně je věnována pozornost přímé práci s dítětem. A rodiče jdou informováni o všem potřebném co musí dítěti s touto diagnózou zajistit.

Poradna pro hyperaktivní děti.

V současné době se stále více setkáváme s tím, že si rodiče neví rady se svým "živým" dítětem. Kromě odborné poradenské péče jsou rodiče seznámeni s vhodnými cviky v oblasti rehabilitační, které jsou vhodně doplňovány speciální dietou - individuálně sestavenou naší dietní sestrou.

Poradna určená pro pacienty Dg. Vývojová dysfázie.

Naší klienti jsou v této poradně seznámeni s šíří této diagnózy, prognózou vývoje a vhodnou reedukací. Propojení logopedické, ehabilitační a psychologické péče při individuální a skupinové terapii dochází u našich klientů během krátké doby k velmi dobrým výsledkům.

Odborné poradenství pro předškoláky.

Mnozí rodiče se potřebují ujistit, zda-li je jejich dítě připraveno na školu. Hravou formou dítě projde potřebnými testy s vyhodnocením logopede a psychologa. Velmi oblíbené jsou letní prázdninové pobyty zaměřené na tuto problematiku s názvem "Do školy s úsměvem".

Odborná poradna a Klub určený pro pacienty po CMP.

Spojenými silami zdravotnické a sociální péče - (působnost diplomového specialisty v oboru sociální práce, internisty - odborníka v geriatrii, logopeda a fyzioterapeutů. Pravidelné cvičení probíhá v tělocvičně kliniky každé pondělí od 15 - 16 hod.
Soukromá klinika LOGO je vybavena nejmodernější technikou v oblasti klinické logopedie, proto je plně dostupná jak dospělým, tak malým pacientům. Model péče o naše pacienty je postaven na komplexní léčbě, která předpokládá úzkou spolupráci řady odborníků - foniatra, neurologa, psychologa, rehabilitačního lékaře, fyzioterapeuta, klinického logopeda a dalších odborníků kliniky, podílejících se na stanovaní diagnózy a možném postupu následné reedukační logopedické terapie.

Soukromá klinika LOGO nabízí v oblasti klinické logopedie stacionární diagnostický pobyt v lůžkovém oddělení kliniky, vhodné pro stanovení optimálního postupu v léčbě každého jednotlivce se stanovením přesné diagnózy a sestavením individuálních léčebných plánů, které následně provádí celý tým odborníků. Tato komplexní léčba je vhodná zejména pro dospělé pacienty, ale i pro maminky s dětmi.

Charakteristické je prolínání individuální a skupinové terapie, završené již tradičně prázdninovým pobytem. Dále nabízíme pobyt pro dětské pacienty v denním stacionáři, který je určen pro pacienty, které vyžadují individuální péči. V rámci komplexní péče lékařů, logopedů, psychologa a fyzioterapeuta a učitelky mateřské školy jsou výsledky terapie velice účinné.

Zdroj:Klikni !

Homeopatika - psychické problémy ,TRÉMA A ÚZKOSTNÉ STAVY

4. února 2009 v 20:28 | ♥Naposledy.cz♥

Psychické problémy

STRES

NUX VOMICA 9 nebo 15 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně
- použití: Přecitlivělost na podněty způsobující zvýšené podráždění. Nesnášenlivost jakéhokoli odporu. Pracovní přetížení kompenzované alkoholem, tabákem, kořeněnými jídly a léky, které zhoršují celkový stav a zažívací funkce.

IGNATIA AMARA 9 nebo 15 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně
- použití: Rozvoj obtíží následkem prožitého stresu, hádky nebo citového otřesu. Celková přecitlivělost ke všem zevním vlivům, provázená pocitem bubliny v krku a tlakem na prsou, který nutí k hlubokým nádechům. Zlepšení obtíží rozptýlením a zábavou.

ARGENTUM NITRICUM 9 nebo 15 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně
- použití: Chaotický neklid, neklidné, roztěkané jednání. Strach, "že se něco nepodaří", s psychicky podmíněným průjmem, bolestmi žaludku a křečemi v břiše.

ARSENICUM ALBUM 15 nebo 30 CH
- dávkování: 5 granulí 1x denně
- použití: Stres, při kterém převládá úzkost.

STAPHYSAGRIA 15 nebo 30 CH
- dávkování: 5 granulí 1x denně
- použití: Konfliktní situace, způsobující pocit méněcennosti, rozhořčení nebo trápení, s následným uzavřením se do sebe a nedůtklivostí.

CHAMOMILLA VULGARIS 15 nebo 30 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně
- použití: Snadno podrážděný, nervózní dospělý jedinec, přecitlivělý na bolest, u něhož častěji dochází k záchvatům zlosti.

NATRUM MURIATICUM 15 nebo 30 CH
- dávkování: 5 granulí 1x denně
- použití: Citový otřes vyústí k uzavírání se do sebe, k izolaci a ztrátě chuti ke komunikaci (to platí i pro nejbližší okolí). Postižený odmítá útěchu a chce si vše vyřešit o samotě.


TRÉMA A ÚZKOSTNÉ STAVY

GELSEMIUM SEMPERVIRENS 15 nebo 30 CH
- dávkování: 5 granulí večer před očekávanou událostí, 5 granulí ráno a 5 granulí 1 hodinu před emočně náročnou situací
- použití: ztráta sebedůvěry, "zmrtvění strachem", neschopnost soustředit se, výpadky paměti. Slabost ve svalech, třes, emoční průjem nebo silné nutkání na močení.

ARGENTUM NITRICUM 9 nebo 15 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně 3 dny před obávanou události a v den, kdy se má konat
- použití: Neklid, unáhlenost, úzkost se snahou ukončit věci s předstihem. Tréma navozuje neovladatelný průjem. Strach z výšky, z davu, z uzavřených prostor.

IGNATIA AMARA 9 nebo 15 CH
- dávkování: 5 granulí 2x denně
- použití: Přecitlivělost na nepříjemné emoce. Pocit knedlíku v krku pro stah krčních svalů, pocit stahu hrudníku s potřebou nadechnutí, nespavost. Zlepšení rozptýlením.
Zdroj:Klikni !

Úzkostným stavům je nutné porozumět

4. února 2009 v 20:26 | ♥Naposledy.cz♥
Snad každý se už setkal s úzkostnými stavy (neurózami), které postihly jeho nebo jeho klienty. Blíže porozumět podstatě úzkostných stavů je nejen vhodné, ale i nutné, zamýšlíme-li se nad jejich léčbou a minimalizací.

Nakladatelství Portál nabízí širokému čtenářskému okruhu, zejména lékařům, psychologům, sociálním pracovníkům a učitelům, praktickou publikaci britské psycholožky Helen Kennerleyové Jak zvládat úzkostné stavy. Autorka působí v Londýně a Oxfordu a věnuje se především kognitivně behaviorální terapii a problematice úzkostných poruch.

Knih z oblasti psychologie je na našem knižním trhu poměrně hodně, ale jejich kvalita velmi kolísá. Nakladatelství Portál mělo šťastnou ruku, když vydalo překlad publikace Helen Kennerleyové, neboť její text patří nepochybně k těm zdařilejším. Ostatně sepsáním přemluvy k českému vydání byl pověřen místopředseda Psychiatrické společnosti ČSL Stanislav Kratochvíl a president České společnosti kognitivně-behaviorální terapie Mudr. Petr Možný.

Oba se shodují v tom, že dobrých knih na téma úzkostných vztahů není nikdy dost a že příručky britské kolegyně může pomoci lidem i profesionálům, "kteří chtějí vědecky podloženými kognitivně behaviorálními metodami obohatit svou praxi".

Publikace je rozdělena do 4 základních částí, v každé pak do řady dílčích kapitol. V závěru je uvedena literatura autorky a dodatkově též česká doporučená literatura.
První část se týká základních informací: o úzkosti, o tom, jak je zvládnout, jak zvládnout vyhýbavé chování a jak dospět k osamostatnění klienta a k ukončení terapie.

Druhá část pojednává o přípravných informacích pro terapeuta a jednotlivé podkapitoly mají stejné názvy jako v části první a jako v dílech dalších. O jejich proměnlivém obsahu rozhoduje role, ve které se nachází pomocník (psycholog, psychoterapeut, lékař a pod.)

Třetí část tematizuje práci s klientem a čtvrtá se jmenuje Dodatky. Čtenář se tam poučí o práci ve skupině, o užívání léků, o tom, jak zvládat poruchy spánku, jak se chovat asertivně, jak si organizovat čas a jak relaxovat (relaxační nahrávky).

Závěrem čtvrté části je několik příkladů denních záznamů. Recenzovaná práce je orientována prakticky, je srozumitelně napsaná a má kultivovanou formu.

Lze předpokládat, že brzo najde vděčné čtenáře z řad zdravotníků i laiků, a to nejen těch, kteří trpí úzkostnými stavy nebo jsou profesionálně odpovědni za jejich minimalizaci u druhých, ale především těch, kteří vědí, že způsob, jak se zbavit úzkosti je náročný a namáhavý. Určitě je však možný a stojí za to se o něj pokusit. Třeba s pomocí zdařilé knihy Helen Kennerleyové.

Zdroj:Klikni !

Úzkostné stavy, plačtivost, častá nemocnost

4. února 2009 v 20:24 | ♥Naposledy.cz♥

Klárka - 6 let


Obtíže před zahájením tréninku

Nadměrná živost, impulsivnost, nesoustředěnost, snadno se rozptýlí vedlejšími podněty. Při zvýšené únavě reaguje zkratkovitě, ocitne-li se v neznámých situacích nebo neočekávané situaci, objeví se panický křik a pláč. V novém prostředí vyžaduje neustálý kontakt s blízkou osobou. Neklid při usínání a obtíže v jemné motorice. Rodiče zvažují odklad školní docházky.

Průběh tréninku BFB

Absolvovala celkem 40 sezení, trénovala 2x týdně s několikaměsíční přestávkou po 30 lekcích. Zpočátku vyžaduje při tréninku přítomnost matky,
od 3.sezení je schopna již trénovat sama, ale je velmi neklidná, vrtí se a stále si s něčím hraje.
10. sezení - motorický neklid se výrazně snížil, prodlužuje se doba jejího soustředění, udělá již 8 tříminutových kol s jednou malou přestávkou
na odpočinek. Dokáže výstižněji vyprávět obsah přečteného textu.
20. sezení - snížení motorického neklidu je patrné i v domácím prostředí, ustoupily úzkostné stavy. Pláč a křik se již většinou neobjevují, reaguje ve větší
pohodě, usíná sama a ani v noci už nevyžaduje přítomnost rodičů. Dokáže se lépe vyjádřit, začala správně sluchově rozlišovat první a
poslední hlásku slova a dokáže již i slabikovat. Je samostatnější. V kresbě se objevují rozmanitější motivy z reálného života, dřív kreslila jen
princezny.
30. sezení - úspěšně absolvovala zápis do základní školy. V mateřské škole pozorují učitelky zlepšení pozornosti, zklidnění, pozitivnější ladění a lepší
schopnost adaptace na neočekávané situace.

Závěr psychologického vyšetření po tréninku BFB zaměřené na školní zralost

Lehké projevy lehké mozkové dysfunkce s pozitivním vývojovým trendem i díky tréninku EEG BFB. Znalosti odpovídají věku, přetrvává ještě menší průbojnost a rychlejší unavitelnost - pozitivní vývojový trend. Po přirozeném odkladu školní docházky v mnoha oblastech již pro školu připravena, celkově však zralost ještě spíše hraniční. Po zvážení celkové situace doporučen nástup do 1. třídy.

Po čtyřměsíční přestávce

Klárka si začátkem docházky do 1. třídy dokončila trénink do 40. sezení. Je stabilnější, odolnější, téměř nemarodila, zapojuje se aktivně do dětského kolektivu a dobře zvládá elementární učivo v 1. třídě.

Zdroj:Klikni !

Čím úzkostné stavy léčí?

4. února 2009 v 20:23 | ♥Naposledy.cz♥
Čím se deprese a úzkostné stavy léčí?
Léků proti depresi (antidepresiva) a úzkosti (anxiolytika) existuje celá řada. Antidepresiva dělíme zhruba do dvou velkých skupin. Obě odlišným mechanismem zvyšují množství přenašečů nervových vzruchů v mozku. První, častěji požívanou skupinou jsou thymoleptika. Mechanismem jejich účinku je inhibice vychytávání neurotransmiterů, tj. přenašečů nervového vzruchu (katecholaminů a serotoninu) zpět do zakončení presynaptického neuronu v mozku. Tím dochází ke zvýšení koncentrace těchto přenašečů v synaptické štěrbině a zvýšené nabídce na příslušných receptorech. Zlepšují stavy nálady a snižují panickou úzkost. Zároveň účinkují i proti bolesti. Je třeba upozornit na to, že jejich účinek nastupuje pozvolna, u SSRI (viz dále) to může trvat až 2-3 týdny. Proto musí lékař dohlédnout na to, aby nemocný nepřestal tyto léky užívat již po několika dnech, protože by se domníval, že neúčinkují, a tudíž nemá jejich užívání smysl.

Thymoleptika dále dělíme do tří generací.
I. generace je spolu s II. generací tvořena tricyklickými antidepresivy. Tyto látky působí nepříliš selektivně inhibicí zpětného vychytávání noradrenalinu, dopaminu a serotoninu a zároveň mají i účinek anticholinergní. U jednotlivých látek jsou tyto aktivity různou měrou zastoupeny a podle toho se liší spektrum jejich účinku. Mají tlumivé účinky, čehož se někdy využívá např. u nemocných s anxiózně depresivním syndromem, kteří trpí nespavostí a psychomotorickým neklidem. Využívají se též při léčbě některých druhů bolesti. Nesmějí se kombinovat s tlumivými látkami včetně alkoholu. Dlouhodobé užívání hlavně u starých lidí často vede k dezorientaci a vzniku delirií. Nejzávažnějším rizikem užívání I. generace je porucha vedení srdečního vzruchu, která ve vzácných případech může způsobit náhlou smrt. Do této skupiny řadíme amitriptylin, imipramin (Melipramin), nortriptylin (Nortrilen), dosulepin (Prothiaden) a klomipramin (Anafranil).

II. generace thymoleptik má oproti I. generaci výrazně nižší anticholinergní účinky. Tím pádem mají méně nežádoucích účinků, méně tlumí, ale na druhou stranu jsou méně účinné na některé druhy deprese. Do této skupiny počítáme dibenzepin (Noveril) a maprotilin (Ludiomil, Maprotibene). Dále sem zahrnujeme viloxazin (Vivalan), který selektivně inhibuje zpětné vychytávání noradrenalinu, není sedativní a je vhodný hlavně v geriatrii. Novinkou na českém trhu je trazodon (Trittico AC), který selektivně inhibuje zpětné vychytávání serotoninu a zároveň antagonisticky působí na serotoninových 5-HT2-receptorech a adrenergních ?1-receptorech (SARI, sertonine antagonist and reuptake inhibitor). Kromě antidepresivního má i účinek anxiolytický a hypnotický.

Ve III. generaci najdeme moderní látky označované jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI, selective serotonine reuptake inhibitors). Mají mnoho výhod oproti předchozím látkám, zejména výrazně nižší výskyt nežádoucích účinků, terapeutický účinek se však dostavuje pomaleji. Jejich užívání nevede na rozdíl od I. a II. generace ke zvyšování tělesné hmotnosti. Při předávkování vzácně vzniká serotoninový syndrom (těžká únava, pocení průjem, vyčerpání, ospalost, porucha vědomí). Nevýhodou jsou interakce na úrovni biotransformace cytochromem P-450. Látky této generace mají různý účinek na bdělost. Fluoxetin (Deprex, Deprenon, Portal, Magrilan, Apo-Fluoxetin) a sertalin (Zoloft) mají spíše stimulující účinky, mohou působit nespavost, užívají se proto raději ráno. Fluvoxamin (Fevarin) má naopak mírně tlumivé účinky a poměrně rychlé anxiolytické působení. Paroxetin (Seroxat) a citalopram (Seropram, Citalec) obvykle bdělost neovlivňují, přesto se doporučuje užívání ráno.

Další thymoleptika jsou moderní látky, které svou charakteristikou nespadají do žádné z předchozích skupin. Jedná se o látky značně různorodé. Venlafaxin (Efectin) patří mezi inhibitory zpětného vychytávání noradrenalinu a serotoninu (NSRI). Oproti SSRI má rychlejší nástup účinku). Mirtazapin (Remeron) inhibuje zpětné vychytávání noradrenalinu a zároveň antagonizuje účinek serotoninu na receptorech 5-HT2 a 5-HT3 (noradrenergní a specificky serotoninergní antidepresivum, NaSSA). Účinek rychle nastupuje a poměrně dlouho přetrvává. Reboxetin (Edronax) je selektivním inhibitorem zpětného vychytávání noradrenalinu (NaRI).
Tianeptin (Coaxil) má zcela specifické postavení mezi thymoleptiky. Má totiž zcela opačný mechanismus účinku, stimuluje zpětné vychytávání serotoninu. Používá se k léčbě různých, převážně lehčích druhů deprese, včetně depresí spojených s úzkostí. Výhodou je, že nemá interakce s alkoholem.http://www.pharmanews.cz/11_2002/pharma-deprese.htm

Zdroj:Klikni !

Jedná se o patologický smutek.

4. února 2009 v 20:21 | ♥Naposledy.cz♥
Deprese patří mezi poruchy nálady. Jedná se o patologický smutek, kdy nemocný má pokleslou náladu, ztrácí schopnost prožívat radost, je pesimistický, svaluje vinu za všechno zlé na sebe, prožívá pocity beznaděje, není schopen se rozhodovat a trpí často nespavostí a poruchou chuti k jídlu. Nebezpečí deprese spočívá v bezprostředním ohrožení života pacienta sebevraždou! Mnohdy se nejvíce pesimistické nálady dostavují po ránu, kdy je i největší nebezpečí sebevraždy, která nemusí být vždy plánována předem, může jít o zkratové jednání. Během dne se nálada často zlepší. Intelektuální výkonnost depresivních pacientů je snížena. Asi polovina postižených si stěžuje na pocity napětí a úzkosti, často mívají neadekvátní strach o své zdraví, blízké a majetek. Dispozici k depresi má asi 10% populace, u mnoha z těchto lidí přichází deprese opakovaně. Sklon k depresi je asi vrozený, k jejímu vyvolání však mohou přispívat i vnější okolnosti. Je například známo, že nejvíce lidí trpí depresí v polárních oblastech v době nedostatku slunečního svitu během zimního období. Dnes víme, že při depresi se na určitých nervových zakončeních v mozku nedostává některých přenašečů nervového vzruchu - hlavně jde o noradrenalin a serotonin. Toto je tedy místo, kde působí používané léky proti depresi.

Deprese je patologický smutek. Ohrožuje život nemocného sebevraždou!
Ačkoliv léčba deprese patří převážně do péče specializovaného lékaře - psychiatra, většina postižených se obrací na svého praktického lékaře. Obvykle si stěžují na únavu a vyčerpanost, mnohdy popisují různé zdravotní obtíže, které však nebývají tak závažné, jak sami popisují (hypochondrie). Téměř nikdy si naopak nestěžují na smutnou náladu, která je pravou podstatou jejich stavu.
Úzkost, napětí a strach provázejí v určitých situacích přirozeně každého z nás. Tyto pocity doprovázejí těžké životní situace a mnohdy různá onemocnění včetně deprese. Tzv. úzkostné poruchy (jednotlivé typy jako např. generalizovanou úzkostnou poruchu, panickou úzkostnou poruchu, sociální fobii apod. zde rozebírat nebudeme) jsou velmi časté a silně obtěžují pacienta nadměrnou a často neracionální úzkostí a strachem. Za určitých situací mu dokonce brání v normálním zařazení do běžného života. Sklon k úzkosti bývá vrozený, ale může se na něm podílet i špatná životní zkušenost. V léčbě úzkostných poruch je na prvním místě psychoterapie. K léčbě léky se přistupuje teprve tehdy, když úzkost snižuje výrazně kvalitu života nemocného a vede k tělesným příznakům (bušení srdce, průjem, pocení atd.).


Zdroj:Klikni !

Terapie-Existuje několik možností terapie úzkostných stavů.

4. února 2009 v 20:18 | ♥Naposledy.cz♥
Existuje několik možností terapie úzkostných stavů. Nejvíce rozšířeným způsobem je farmakoterapie. Neméně důležitou možností je psychoterapie. Pokud problém přetrvává již delší dobu, třeba několik let, je nejoptimálnější oba směry zkombinovat.

Farmakoterapie

Na terapii úzkostných stavů se používají dvě skupiny léků. První z nich jsou "anxiolytika" = léky na úzkost. Ty se při každodenním užívání podávají pouze krátkodobě (několik týdnů), v žádném případě nikoliv dlouhodobě. Je velmi nevhodné a nešťastné, když si pacienti nechávají tyto léky předepisovat od řady různých lékařů a užívají je až několik let.
Moderní anxiolytika mají riziko závislosti velmi výrazně sníženou, ale přesto je s tímto rizikem potřeba počítat. Proto si je nechávejte předepisovat pouze od jednoho lékaře, který si vhodnou dobu k podávání léku pohlídá. Pokud dodržíte lékařem doporučenou dobu užívání, riziko závislosti vám nehrozí.
Nejoptimálnější strategie nyní ale je, když se k anxiolytiku zároveň předepíše lék ze skupiny antidepresiv. Moderní antidepresiva, která se užívají k léčbě deprese, mají totiž velmi dobrý účinek i na úzkostné stavy. Jejich účinek na úzkosti ale většinou začíná až po několika týdnech pravidelného užívání. Proto se na tuto dobu, než antidepresivum začne účinkovat, předepíše anxiolytikum, které se pak, při nástupu účinku antidepresiva, vysadí. U antidepresiv nehrozí riziko závislosti, proto se mohou podávat dlouhodobě.
Vůči lékům používaných v psychiatrii mají lidé často řadu předsudků a neopodstatněných obav. Žádný z těchto léků nemůže nikoho, při správném užívání, trvale poškodit. Nežádoucí účinky jsou popisovány u všech druhů léků, které se v lékařství používají a ani psychofarmaka nejsou výjimkou. Někteří pacienti si přečtou "příbalový letáček" a tento lék pak ani nezačnou užívat, aby si hrozícími účinky náhodou neublížili. Ale riziko nežádoucích účinků je u moderních antidepresiv a anxiolytik malé a pokud se nějaké příznaky objeví, po vysazení léků bezezbytku odezní.

Psychoterapie

Metodou volby (= terapie, kterou je vhodné upřednostnit před jinými, pokud je to možné) u většiny úzkostných stavů je právě psychoterapie.
Druhů psychoterapie je opět celá řada. Mezi hlavní směry patří:
- dynamická terapie a psychoanalýza
- kognitivně behaviorální terapie

Dynamická terapie a psychoanalýza vychází z předpokladu, že to, jak se nyní dotyčný chová, co cítí, jak uvažuje, pramení z jeho dřívějších zkušeností, z toho, co ho v minulosti ovlivňovalo. Zjednodušeně řečeno - pomáhá mu ujasnit si tyto dřívější záležitosti, buduje novou strukturu osobnosti, která tyto úzkostné stavy lépe zvládne a dodá mu sebevědomí.

Dalším typem psychoterapie je Kognitivně behaviorální psychoterapie (KBT). Za tímto relativně záhadným názvem se skrývá terapie, která se v nových psychiatrických publikacích a nakonec i v doporučovaných standardních postupech v psychiatrii uvádí jako terapie první volby, mnohdy ještě před farmakoterapií.
KBT pomáhá klientovi zorientovat se přesně v daném problému, co ho spouští, co ho ovlivňuje, co ho zhoršuje nebo naopak zmírňuje. Naučí pacienta příznaky zmírňovat, efektivně řešit své problémy, konstruktivně pracovat na tom, aby nepříjemné příznaky odezněly. Terapie je logická, srozumitelná a zaměřená na aktuální problém.

Obě tyto techniky se mohou provádět i ve skupinách několika pacientů, kdy se využívá dalších léčebných faktorů skupinové terapie.

Obecně se dá říci, že farmakoterapie bývá léčbou rychlejší a psychoterapie trvalejší.

Velkým problémem bývá dostupnost psychoterapeutů v některých regionech. Některé pojišťovny psychoterapii plně hradí, jiné pouze upřednostňují klasickou psychiatrickou péči. Situace je o to složitější, že ta samá pojišťovna ten který druh psychoterapie v některém kraji podporuje a v jiném již nikoli. Je vhodné se informovat u vašeho praktického lékaře na nejbližší možný druh psychoterapie nebo se přímo obrátit na nejbližší pobočku vaší pojišťovny. Pokud ve vašem regionu vaše pojišťovna druh psychoterapie, který vám byl doporučen, nehradí, informujte se u jiných pojišťoven, jak si oni zajistili psychoterapeutickou péči pro své klienty.

Velmi důležité ale je, si uvědomit, co od léčby očekáváme. Požadujeme, aby terapie vedla k tomu, že mne už nikdy nenapadne myšlenka, které se obávám? Potřebuji, abych už nikdy ani v náznaku nepocítil tělesné příznaky, které jsem vnímal jako ohrožující? Pokud má pacient tyto požadavky, vystavuje se riziku, že se sám bude podílet na udržovaní těchto obtíží. Na takto formulovaný požadavek vám nepomůže žádná terapie.

Každý způsob léčby by měl vést především k tomu, že pacienta naučí tyto situace zvládat, pomůže mu získat jistotu, že se nestane nic z toho, čeho se obával ani když z dané situace neuteče. Terapie musí naučit klienta se těchto příznaků nebát a to se projeví v postupném zmírnění až odeznění daných příznaků. Zjednodušeně řečeno, pacient přestane svým strachem udržovat daný problém.
Při terapii léky, které pacientovi zcela odstranily jeho nepříjemné tělesné příznaky, je důležité zvládnutí období při jejich vysazování. Toto se samozřejmě děje postupně, ale přesto může dojít k tomu, že se nějaký příznak či obavná myšlenka objeví. Je zbytečnou chybou se tímto nechat zaskočit, vyděsit… Řada pacientů se v tu chvíli obává, že se problém vrací, že se toho nikdy nezbaví. Je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nemá zcela ve své moci, jaká myšlenka s jakým obsahem ho napadne, důležitá je naše reakce, jakou vážnost a důvěryhodnost té myšlence dáme. Skutečně omdlím, skutečně to bude trapné, skutečně to nezvládnu….? Jak to dopadlo dříve? Naučit se pracovat s těmito myšlenkami vám pomůže váš odborný lékař - specialista.

Zdroj:Klikni !

Reakce na závažný stres,Pro poruchy v této skupině je typické, že jim předchází nějaký výrazně nepříjemný traumatizující zážitek (přepadení, nehoda, znásilnění, přírodní katastrofa, válečný konflikt…).

4. února 2009 v 20:17 | ♥Naposledy.cz♥
Pro poruchy v této skupině je typické, že jim předchází nějaký výrazně nepříjemný traumatizující zážitek (přepadení, nehoda, znásilnění, přírodní katastrofa, válečný konflikt…).

Akutní reakce na stres

Do několika minut po události se objevují příznaky, které mohou být velmi různorodé. Nejčastěji dochází zprvu k celkovému utlumení, snížení pozornosti až k dezorientaci. Dále se může rozvíjet apatie nebo naopak zvýšená aktivita (tzv. útěková reakce). Může být přítomna řada dalších příznaků jako úzkost, zlost, zoufalství, depresivní nálada, ztráta zájmů…
Rozvoji příznaků napomáhá fyzická únava a vyšší věk.
Tyto příznaky během hodin až několika dnů samy odezní. Občas se může stát, že si postižený na průběh té situace nepamatuje.
Bývá vhodné poskytnout kvalifikovanou podpůrnou psychoterapii.

Posttraumatická stresová porucha

Příznaky u této poruchy se dostavují až po delším čase od prožitého stresu a také i delší dobu přetrvávají (jedná se o týdny až měsíce).
Dotyčný má problémy se vzpomínkami na traumatickou událost, které dokáží spustit výraznou emoční reakci. Události se mohou vracet ve vzpomínkách, snech, fantaziích, kdy je znovu prožívá.
Typické bývá vyhýbání se situacím a místům, které tu událost připomínají. Často dochází k poruchám spánku, k poruchám soustředění, k úlekovým reakcím…

Terapie: k ovlivnění intenzity příznaků je vhodné podávání léků. Léčbu je nezbytné doplnit psychoterapií (podpůrná, dynamická nebo kognitivně behaviorální) k ovlivnění například vyhýbavého chování apod.

Porucha přizpůsobení

Jedná se o reakci na závažnou změnu v osobním nebo pracovním životě, kterou vnímá postižený jako nepříjemnou.
Typicky je přítomna smutná nálada, úzkostné stavy, obavy z budoucnosti. Dotyčný se vnímá jako nedostatečný, slabý, k ničemu…
Nejvhodnější terapií je podpůrná psychoterapie.

Kazuistiky:
Pan Jiří, 32 let, mechanik, byl zhruba před rokem účastníkem autonehody. Nepozorný řidič v protisměru předjížděl a střetl se s vozem pana Jiřího. Pan Jiří jel v autě sám a život i zdraví mu nejspíš zachránily airbagy, které v autě měl. V protijedoucím autě utrpěl řidič vážná poranění. Vyšetřování autonehody se vleklo a dlouhé byly i průtahy při vyřizování pojistky.
K řízení se dostal asi čtyři měsíce po nehodě. Po usednutí do vozu se mu udělalo na omdlení, bušilo mu srdce, chvěly se mu ruce, zaskočil ho silný tlak na hrudníku, měl pocit, že nemůže dodechnout, jako když má velký knedlík v krku. Byl rád, že se mu to nestalo až při jízdě, ale hned po usednutí do auta. Pokud by měl nyní někam jet sám, tak si zařídí, aby jet nemusel, řídí jen tehdy, pokud s ním jede spolujezdec, který by v případě zopakování úzkostné stavu převzal řízení.

Slečna Jana, 21 let, studentka, byla před dvěma lety znásilněna na chodbě v panelovém domě své přítelkyně, kam šla na návštěvu. V prvních týdnech po té události byla silně otřesena, nechtěla chodit mezi lidi, obviňovala se z toho, co se stalo. Později se dostavovaly stavy apatie střídající se s přehnanými výbuchy hněvu pro maličkosti. Stav se jen pozvolna zklidňoval, v noci ale stále mívá sny, kde znovu prožívá onu událost. Pokusila se navázat blízký vztah s mužem, který se jí líbil, ale kdykoli se pokusil o intimní kontakt, nedokázala se uvolnit a reagovala podrážděně. S přítelem se raději rozešla s udáním jiného důvodu, aby předešla dalším pokusům o intimní kontakt a nemusela nic vysvětlovat.droj:
Zdroj:Klikni !

Obsedantně kompulsivní porucha,Tato porucha je charakterizována nutkavými myšlenkami (= obsese), které navozují úzkost a nepohodu, kterou se dotyčný snaží snížit nebo odbourat různými způsoby - rituály (= kompulse).

4. února 2009 v 20:15 | ♥Naposledy.cz♥
Tato porucha je charakterizována nutkavými myšlenkami (= obsese), které navozují úzkost a nepohodu, kterou se dotyčný snaží snížit nebo odbourat různými způsoby - rituály (= kompulse).

Tyto myšlenky mají takový obsah, který je pro pacienta nepříjemný, kterého se obává a který ho znejistí ("Co kdyby se to skutečně stalo …?!?")
Tyto myšlenky jsou vnímány pacientem jako jeho vlastní, nikdo mu je žádným způsobem nevnucuje, přitom ale odporují vlastním zájmům a potřebám. Často se opakují ve stále stejné podobě. Jsou nepříjemné, nesmyslné.
Pacient se jim snaží čelit, nevšímat si jich, ale to se mu nedaří.
Příklady:
- pokud to nezkontroluji, vyhoříme, vykradou nás
- pokud to neumyji, nakazíme se
- co když se neudržím a něco provedu (vykřiknu vulgární slovo na veřejnosti, ublížím svému dítěti…)

Při dlouhodobém trvání obtíží si je už ani nemusí pacient uvědomovat a rituály provádí automaticky.

Nepříjemný pocit, který mu navodily tyto myšlenky, pacient snižuje nějakou opakovanou činností - rituálem, přestože si uvědomuje nesmyslnost této činnost a není mu příjemná.
Nejčastěji se jedná o nějakou kontrolní činnost.
Příklady:
- zda jsou vypnuté všechny elektrické spotřebiče
- zda jsem zamkl zámek u vchodových dveří
- zda jsem nikoho nezranil

Pacient mívá často vypracovaný systém kontrol, aby na něco nezapomněl, aby měl co největší jistotu, že se snad nic nestane.
Často kontrolní činnost několikrát opakuje. Má buď stanovený počet kontrol nebo musí dosáhnout určitého "pocitu, že to stačí".
Mívá dané pořadí předmětů, které kontroluje.
Snaží se svoji kontrolu si neustále "uvědomovat" - soustředit se na ni, aby měl jistotu. Když ho něco nebo někdo z té kontroly vyruší, začíná znovu.

Další častá činnost je umývání, čištění.
Pokud má pacient dojem, že se dotýkal něčeho kontaminovaného, co ho znečistilo a je pro něj či pro okolí nebezpečné, musí se dostatečně umýt, očistit. Může si nadměrně umývat ruce, opět buď určitým počtem nebo do "pocitu", může se složitým způsobem sprchovat nebo omývat vanu, koupelnu než se sám myje, přesným zdlouhavým postupem omývá každý kousek nádobí…

Rituály mohou být různého charakteru a někdy ani nemusí svým charakterem souviset s obavnou myšlenkou.
Pacient musí třeba nahlas něco vyslovit, něco si pomyslet, někdy i paradoxně stejnou věc, která ho napadla a které se obává. Musí třeba něco sbírat a hromadit, protože to nemůže vyhodit. Musí si počítat, zkrátka cokoli, co sníží nebo předejde nepohodě.

Problémy spojené s rituály (komplikace):
- jsou časově náročné, zdržují, jsou nepříjemné
- vedou k vyhýbavému chování, komplikují praktický život
- mohou i tělesné poškozovat (ekzémy kůže při častém a zdlouhavém mytí, při používání desinfekce….)
- může docházet k zapojování rodinných příslušníků do rituálů, přenášení "zodpovědnosti za případné následky", když se rituál neprovede
- mohou vést k častým pracovním neschopnostem až k invaliditě
- mohou způsobovat závislost na návykových látkách, depresivní onemocnění

Terapie: Léčbou volby je kognitivně behaviorální psychoterapie. Dalším účinným způsobem léčby je podávání antidepresiv.
Podle délky trvání a intenzity obtíží se kombinuje psychoterapie s psychofarmaky.

Kazuistiky:
Petr, 36 let, programátor, pokud jede autem a předjede nějakého cyklistu nebo chodce mimo město, musí se opakovaně dívat do zpětného zrcátka, zda toho člověka nesrazil autem. Ani po opakovaném ujištění při pohledu do zrcátka si zakrátko není jistý, zda mu skutečně neublížil a musí se většinou vrátit na místo toho předjíždění zkontrolovat, zda tam nezůstal nikdo zraněný. Představa, že tam někdo leží a potřebuje pomoci a bez pomoci umře, je pro něj tak nepříjemná a jeho jistota, že se nic nestalo, je tak mizivá, že se nejen vrací na to místo, ale nyní už musí prohlédnout okolí, kam až se mohl ten případný zraněný odplížit.

Zdroj:Klikni !

Generalizovaná úzkostná porucha,Jedná se o poruchu, kdy pacienta obtěžuje úzkost, která není vázaná na žádnou konkrétní situaci.

4. února 2009 v 20:13 | ♥Naposledy.cz♥
Generalizovaná úzkostná porucha

Jedná se o poruchu, kdy pacienta obtěžuje úzkost, která není vázaná na žádnou konkrétní situaci. Pacienta trápí stálé obavy, že není něco v pořádku, že něco nezvládne, dělá si starosti i s běžnými záležitostmi a neustále se stresuje.

Celkem brzy ho začnou obtěžovat různé tělesné příznaky, kterých bývá opět široké spektrum jako u ostatních úzkostných poruch. Nejčastěji se objevují ale pocity trvalého svalového napětí, poruchy spánku, nadměrné pocení, třes, bolesti hlavy, bušení srdce… Proto si často lidé u svých obvodních lékařů stěžují většinou pouze na neurčité tělesné obtíže.

Chronická úzkost se objevuje nejen jako samotný psychický problém ale i jako součást řady dalších poruch (např. poruchy nálady, psychotické poruchy, poruchy příjmu potravy, závislosti a další), proto je nezbytné k přesnému stanovení diagnózy navštívit odborného lékaře.

Terapie: Léčbou volby je psychoterapie. Vysoce účinná je především kognitivně behaviorální psychoterapie.
Další rozšířenou a velice účinnou metodou je farmakoterapie, kterou je velmi vhodné s psychoterapií zkombinovat.

Zdroj:Klikni !

Pro tuto poruchu jsou typické záchvaty velmi silné úzkosti, které se nepředvídatelně opakují.

4. února 2009 v 20:11 | ♥Naposledy.cz♥
Panická porucha

Pro tuto poruchu jsou typické záchvaty velmi silné úzkosti, které se nepředvídatelně opakují. Dotyčný prožívá velmi výraznou obavu, neví, co se s ním děje. Neví, zda je v tu chvíli ohrožen na zdraví nebo na životě, obává se často i ztráty kontroly. Často se v klidu obává nového záchvatu, má strach ze strachu. Bývají přítomny tělesné příznaky z celého širokého spektra, tak jak byly uvedeny v modelu úzkosti (bušení srdce, chvění, pocení, obtížné dýchání, pocit závratě, obava ze ztráty kontroly.)

Terapie: Možnosti jak řešit panické stavy jsou opět jak psychofarmakologické, tak i psychoterapeutické. Terapií volby je Kognitivně behaviorální psychoterapie.

Kazuistiky:
Eva, 48 let, prodavačka, byla ve svém bytě sama, čekala na návrat dalších členů rodiny. Bez zjevné příčiny se jí zamotala hlava a začalo ji bušit srdce. Otevřela si okno, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Stav se nezlepšoval, spíše naopak, proto se začala o sebe silně obávat. Měla pocit, že musí okamžitě něco udělat, ale nevěděla co. Po chvíli stav odezněl sám. K lékaři zprvu jít vůbec nechtěla, obávala se nepochopení. Když se ale tento stav opakoval, tentokrát v práci, k lékaři zašla. Ten nezjistil žádné onemocnění a doporučil léky na zklidnění.


Zdroj:Klikni !

Obava z konkrétní situace, činnosti nebo objektu se nazývá specifická fobie.

4. února 2009 v 20:10 | ♥Naposledy.cz♥
Obava z konkrétní situace, činnosti nebo objektu se nazývá specifická fobie.
Pacient si uvědomuje, že se jedná o strach nesmyslný, ale nemůže si pomoci a pokud se s daným objektem či situací nesetká, k žádné úzkostné reakci nedochází.
Spektrum těchto podnětů, které spouští úzkostnou reakci, je velmi bohaté. Může se jednat o strach ze zvířat (hadi, pavouci, psi…), ze tmy, z ostrých předmětů, z nemocí (rakovina, infekce, AIDS…), uzavřených prostor (výtahy…) atd.
Často bývá rozvinuté vyhýbavé chování, pacient se snaží kontaktu s obávaným předmětem či situací vyhnout.
Pokud se mu kontaktu vyhnout nepodaří, prožívá nepříjemný úzkostný stav a nepříjemné tělesné příznaky. Tyto tělesné příznaky (tlak na hrudi, bušení srdce, pocity na omdlení…) někdy vnímá jako něco, co ho ohrožuje.

Terapie: Metodou volby při terapii specifických fobií je Kognitivně behaviorální psychoterapie.


Zdroj:Klikni !

Obecný model úzkostného stavu

4. února 2009 v 20:08 | ♥Naposledy.cz♥

1. Spouštěč

Na počátku je takzvaný "spouštěč", tedy něco, co spustí úzkostný stav.

Spouštěčem může být něco z našeho okolí.

Tím něčím může být třeba místo či situace, kterou jsme již jednou zažili jako nepříjemnou a můžeme ji vnímat jako stále ohrožující.

Spouštěčem může být i něco uvnitř nás.

To mohou být naše vzpomínky, myšlenky, představy, ale i tělesné příznaky, které jsme již zažili jako nepříjemné a vnímáme je jako ohrožující.

Mohu si připomenout, že se blíží doba, kdy mě čeká situace, které se obávám, mohu si představit, že tam třeba omdlím nebo se mi stane něco nepříjemného, bude to děsně trapné, tělesně mi to ublíží, mohl bych se zbláznit, přestat se kontrolovat, někomu ublížit, dokonce bych mohl umřít…

Občas se stává, že si žádný spouštěcí impuls nemusíme uvědomovat, především tehdy, když už nás úzkostné stavy trápí delší dobu.

2. Myšlenky

Když se objeví spouštěcí impuls, tak si ho uvědomím a nějakým způsobem o něm přemýšlím.Takže druhým bodem v našem modelu jsou myšlenky.

Ty úvodní myšlenky jsou celkem automatické, aniž bychom stihli o celé situaci více přemýšlet. (Je to "to první, co nás hned napadne".) A většinou mají samozřejmě tendenci hodnotit situaci jako ohrožující. (Například: "Něco se mi stane. Něco nepříjemného se přihodí…")

A nyní velmi důležité upozornění:
Nemáte velkou šanci těmto tzv. automatickým myšlenkám zabránit, aby se u vás neobjevovaly. Snaha o to, aby vás nepříjemná myšlenka nenapadla, je marná, protože ji natrvalo stejně nezabráníte. Tento "boj" dokáže být vyčerpávající a navíc, když přes vaši snahu nejste úspěšní, výsledný pocit je potom spíše depresivní. (Znáte ten příběh o donu Quijotovi a jeho boji s větrnými mlýny…?) Řada lidí se snaží stále něčím zaměstnávat, aby je neobtěžovaly jejich obavné myšlenky.
Dále platí, že čím více se snažíte, aby vás nějaká konkrétní myšlenka nenapadla a čím více se obáváte, že přijde, tím častěji se objeví a o to silnější emoční reakci způsobí.

Jaká mne napadne první myšlenka tedy neovlivním, ale jak o celé situaci přemýšlím dál, se již naučit mohu. (!)

3. Emoce

Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu - úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší.

4. Tělesné příznaky

Emoce bývají doprovázeny tělesnými příznaky, jejichž spektrum je celkem bohaté.
Nejčastěji se jedná o bušení srdce, vnitřní chvění, tlak na žaludku, slabost v nohách, pocit motání hlavy, brnění, bolesti…

Tyto příznaky jsou přirozenou reakcí organismu na stres. Jenže, pokud si toto neuvědomím, tak právě tyto příznaky mne mohou ještě více vylekat. A opět platí, čím výraznější emoce, tím jsou výraznější i tělesné příznaky. Tato reakce se může stupňovat až do stavu masivní úzkosti, které se říká panika.

5. Chování

Pokud prožívám úzkostný stav, mám snahu si jakýmkoliv způsobem pomoci, nějak to napětí, nepohodu snížit. Nebo pokud v nějaké situaci předem očekávám svoji úzkostnou reakci, tak do té situace raději nejdu. Takže mám tendence z těchto situací buď unikat nebo se jim předem vyhnout. Obě varianty ale způsobují, že se můj problém s úzkostnými stavy udržuje.
Kdykoliv totiž dojde k tomu, že vnímám, že se u mne rozvíjí úzkostná reakce, reaguji vyhýbavým chováním a zcela ztrácím jistotu, že jsem tuto situaci schopen bez problémů zvládnout.
Například: jedu autobusem MHD a po prvních příznacích úzkostné reakce vystoupím třeba o několik zastávek dříve nebo odejdu během divadelního představení…

A dále myslím na to, jak se tělesné příznaky zhoršují, jak řadu situací zvládám stále obtížněji, jsem z toho úzkostnější, vyděšený stále víc, tím se zhorší a zvýrazní tělesné příznaky, což vnímám jako jasný důkaz, že už je to opravdu vážné, opět větší strach, silnější příznaky a už jsem v takovém bludném kruhu, kdy nevím, jak z něj.
Pro názornost ještě obrázek:


6. Důsledky

Důsledky úzkostných stavů mohou být opět různorodé v závislosti na typu, délce trvání a intenzitě obtíží (nezvládání běžných činností (nákupy…), ztráta zaměstnání, problémy ve vztazích…)

Zdroj:Klikni !

Úzkostné stavy v mírné formě občas zažívá každý z nás.

4. února 2009 v 20:07 | ♥Naposledy.cz♥
Úzkostné stavy v mírné formě občas zažívá každý z nás. Problémem se ale stávají tehdy, pokud je začneme prožívat nepříjemně stále častěji, silněji nebo když začnou být spojeny s nějakou situací, kdy se pak objevují pravidelně a dokonce začnou bránit nějaké činnosti.
Té se pak raději vyhneme, abychom předešli nepříjemnému stavu. Dokonce můžeme začít silně prožívat obavu předem, že se "TO" bude opakovat (tzv.anticipační úzkost, jinak řečeno strach ze strachu)…

Vše začíná nejčastěji tím, že prožijeme fyzicky a psychicky nepříjemný stav, který nás zaskočí až vyděsí.
Nejčastější tělesné příznaky jsou: zrychlený tep (bušení srdce), pocení, třes, vnitřní chvění, obtížné dýchání, pocit zalykání se, bolesti nebo nepříjemné pocity na hrudi, břišní nevolnost, pocit slabosti v končetinách, návaly horka nebo chladu, pocity znecitlivění nebo mravenčení…
Nejčastější psychické příznaky: pocit závratě, neklidu, strach z mdloby, ze ztráty kontroly, strach ze "zešílení", strach ze smrti…

Přirozenou a správnou reakcí je, že vyhledáme odbornou lékařskou pomoc, kdy lékař vyšetří náš zdravotní stav. Teprve když po základních vyšetřeních vyloučí souvislost mezi našimi příznaky a tělesným onemocněním, je možné zvažovat, zda šlo o úzkostný stav. To ale bývá pro řadu postižených nepřekonatelným problémem, protože oni přece nejsou "blázni".
Oni si přece nic nenamlouvají. Ty tělesné příznaky velmi výrazně prožijí. Proto je pro ně takřka nepřijatelné, že jim "nic" tělesně není. Často se začnou dožadovat dalších a dalších odborných vyšetření, které konečně musí zjistit, co jim skutečně po tělesné stránce je. Nebo je základní vyšetření uklidní pouze do té doby, než se úzkostný stav zopakuje.

Proto je jedním z hlavních úkolů těchto stránek pomoci uvěřit závěrům lékařských vyšetření a přijmout variantu, že se jedná "pouze" o úzkostnou poruchu.
Také se může každý přesvědčit, že se jedná o problém řešitelný, že je vhodné vyhledat odbornou pomoc a hlavně, že se za tento stav naprosto nemusí stydět, protože se jedná o výrazně rozšířený psychický problém.

Zdroj:Klikni !



Neurastenie a Depersonalizační a derealizační syndrom

4. února 2009 v 20:04 | ♥Naposledy.cz♥
Neurastenie
Vysky
Neurastenie
Vyskytují se dva hlavní typy, které se do značné míry překrývají. U jednoho typu jsou hlavním rysem stesky na zvýšenou únavnost po duševním vypětí, často spojenou s určitým snížením výkonu v zaměstnání nebo při denních úkonech. Duševní únavnost je typicky popisována jako nepříjemné dotírání asociací nebo vzpomínek odvádějících pozornost, potíže se soustředěním a všeobecně nevýkonné myšlení. U druhého typu se klade důraz na pocity tělesné i fyzické slabosti a vyčerpání po minimální námaze, doprovázené pocitem svalové bolesti a neschopností relaxovat.

U obou typů jsou běžné různé jiné nepříjemné pocity, např. závrať, bolesti hlavy z napětí a pocity všeobecné nejistoty. Obvykle jsou starosti o zhoršující se duševní a tělesné zdraví, irritabilita, anhedonie a mírně stupně deprese a úzkostí. V počáteční a střední fázi se často vyskytují poruchy spánku, ale někdy může být také výrazná hypersomnie (nadměrná spavost).


Depersonalizační a derealizační syndrom
Jde o poruchu, při níž si postižený stěžuje, že jeho vlastní duševní činnost, tělo a okolní prostředí se kvalitativně mění, takže je neskutečné, vzdálené nebo zautomatizované. Může mít pocit, že nevytváří vlastní myšlení, představy nebo vzpomínky, že jeho pohyby a chování jako by nebyly jeho vlastní, že jeho tělo se zdá bez života, vzdálené nebo jinak anomální, že okolnímu prostředí chybí barva a život a zdá se jako umělé nebo jako jeviště, na kterém lidé hrají vymyšlené role.

V některých případech může mít subjekt pocit, jako by na sebe pohlížel jako z povzdálí nebo jako by byl mrtvý. Mezi těmito různými fenomény je nejčastější stesk na ztrátu emocí. Počet lidí, kteří prožili tuto poruchu v čisté a izolované formě je malý. Běžněji se tyto fenomény vyskytují ve spojení s depresivním onemocněním, fobickou a obsedantně kompulzivní poruchou. Prvky tohoto syndromu se mohou objevit u duševně zdravých jedinců při stavech únavy, senzorické deprivace, otravě drogami nebo jako hypnagogický fenomén.
Syndrom depersonalizace a derealizace je fenomenologicky podobný tzv. "prožitkům blízkým smrti", které jsou spojeny s okamžiky extrémního ohrožení života. Podobný prožitek si zažívají někteří účastníci technopárty při nekonečném tanci v monotónním rytmu.

Pro ICM NIDM MŠMT zpracovala Mgr. Julie Čákiová
Datum: 12.3.2007
Zdroj: http://www.stopstigmapsychiatrie.cz/neuroza/klasifikace-jine-poruchy.html
tují se dva hlavní typy, které se do značné míry překrývají. U jednoho typu jsou hlavním rysem stesky na zvýšenou únavnost po duševním vypětí, často spojenou s určitým snížením výkonu v zaměstnání nebo při denních úkonech. Duševní únavnost je typicky popisována jako nepříjemné dotírání asociací nebo vzpomínek odvádějících pozornost, potíže se soustředěním a všeobecně nevýkonné myšlení.
U druhého typu se klade důraz na pocity tělesné i fyzické slabosti a vyčerpání po minimální námaze, doprovázené pocitem svalové bolesti a neschopností relaxovat. U obou typů jsou běžné různé jiné nepříjemné pocity, např. závrať, bolesti hlavy z napětí a pocity všeobecné nejistoty. Obvykle jsou starosti o zhoršující se duševní a tělesné zdraví, irritabilita, anhedonie a mírně stupně deprese a úzkostí. V počáteční a střední fázi se často vyskytují poruchy spánku, ale někdy může být také výrazná hypersomnie (nadměrná spavost).

Depersonalizační a derealizační syndrom
Jde o poruchu, při níž si postižený stěžuje, že jeho vlastní duševní činnost, tělo a okolní prostředí se kvalitativně mění, takže je neskutečné, vzdálené nebo zautomatizované. Může mít pocit, že nevytváří vlastní myšlení, představy nebo vzpomínky, že jeho pohyby a chování jako by nebyly jeho vlastní, že jeho tělo se zdá bez života, vzdálené nebo jinak anomální, že okolnímu prostředí chybí barva a život a zdá se jako umělé nebo jako jeviště, na kterém lidé hrají vymyšlené role.

V některých případech může mít subjekt pocit, jako by na sebe pohlížel jako z povzdálí nebo jako by byl mrtvý. Mezi těmito různými fenomény je nejčastější stesk na ztrátu emocí. Počet lidí, kteří prožili tuto poruchu v čisté a izolované formě je malý. Běžněji se tyto fenomény vyskytují ve spojení s depresivním onemocněním, fobickou a obsedantně kompulzivní poruchou. Prvky tohoto syndromu se mohou objevit u duševně zdravých jedinců při stavech únavy, senzorické deprivace, otravě drogami nebo jako hypnagogický fenomén.

Syndrom depersonalizace a derealizace je fenomenologicky podobný tzv. "prožitkům blízkým smrti", které jsou spojeny s okamžiky extrémního ohrožení života. Podobný prožitek si zažívají někteří účastníci technopárty při nekonečném tanci v monotónním rytmu.

Pro ICM NIDM MŠMT zpracovala Mgr. Julie Čákiová
Datum: 12.3.2007
Zdroj: http://www.stopstigmapsychiatrie.cz/neuroza/klasifikace-jine-poruchy.html
Zdroj:Klikni !

Autogení trening,Relaxace - tento přístup vychází z předpokladu psychofyziologické jednoty organismu.

4. února 2009 v 20:02 | ♥Naposledy.cz♥
Relaxace a autogenní trénink
Relaxace - tento přístup vychází z předpokladu psychofyziologické jednoty organismu. Tělesné napětí i uvolnění působí na psychiku, a naopak, tím, že se mění psychické napětí, dochází k ovlivňování fyziologických pochodů. Patří sem autogenní trénink, progresivní svalová relaxace, aktivačně-relaxační trénink. Když někdo pociťuje stres, sestává tato reakce ze tří složek: fyziologická reakce (zvýšená tepová frekvence, pocení, napětí ve svalech), reakce v chování (snaha vyhnout se situaci vzbuzující úzkost, útěk) a reakce v myšlení (negativní myšlenky jako "Určitě omdlím", "To určitě nezvládnu"). Relativní poměr těchto složek je u každého různý, ale nejobvyklejší je, že určitá fyziologická reakce vyvolá určitou negativní myšlenku, která zase zvýší tuto fyziologickou reakci, čímž vzniká bludný kruh, či spíše bludný propletenec.

Během relaxace dochází k postupnému zklidnění sympatiku a zvyšuje se účinek parasympatiku. V subjektivním prožívání je relaxace stav uvolnění těla a mysli s prožitkem klidu, vyrovnání, vnitřního ticha. Tělesné uvolnění se projeví souladem dechovému rytmu a rytmu úderů srdce, mírným poklesem krevního tlaku, uvolněním svalů a zpomalením všech základních tělesných pochodů. Duševní uvolnění se projeve urovnáním myšlenek, jejich vymizením (v meditaci) nebo soustředěním se na jednu věc. Čím je uvolnění hlubší, tím se člověk cítí vyrovnanější a tím déle účinek relaxace přetrvává. Objeví se silný pocit harmonie, klidu, starosti a problémy se vzdálí a zmizí, přestávají sužovat. Hluboké uvolnění probudí větší sebedůvěru a naladí optimističtější postoje.
Autogenní trénink je jedna z relaxačních metod. Vychází z poznatku, že pomocí uvo
lňování napětí kosterního svalstva lez dosáhnout snížení duševního napětí a příznivého ovlivnění vegetativních funkcí. Při pravidelném provádění ovlivňuje příznaky tělesné i duševní tenze a odstraňuje neklid. Autosugestivní cestou jím lze upravovat orgánové funkce a nežádoucí psychické stavy a chování. Při autogenním tréninku pacient podle přesně rozpracovaného návodu nacvičuje postupné uvolňování svalstva, což může vést k úlevě samo o sobě. Kromě toho se nacvičené uvolnění využívá ke vštěpování potřebných autosugescí , např. "Jsem klidný a uvolněný". Cvičení se má opakovat 3x denně po 10 minutách. Má nižší a vyšší stupeň.
  • Nižší stupeň zahrnuje standardní cvičení, při nichž se cvičící soustředí na šest základních tělesných pocitů ( pocit tíhy, tepla, klidného dechu, tepu, tepla v nadbřišku a chladu na čele). Cvičení se vykonávají vleže nebo vsedě v poloze "drožkáře". Zvládnutí celého nižšího stupně trvá asi 3 měsíce.
  • Vyšší stupeň zahrnuje složitější imaginativní cvičení. Je rozdělen do sedmi položek: představy barev, představy konkrétních předmětů, abstraktních hodnot, tvorbu charakteru, cestu na mořské dno, cestu na horský hřeben a v sedmém cvičení je možnost si volně vybrat představu. Blízký relaxaci je biofeedback.
  • Biofeedback
    Biofeedback je moderní metodou, ve které se pacient pod vedením terapeuta učí regulovat psychofyziologické funkce za pomocí jednoduchých přístrojů, které měří krevní tlak, kožní odpor, nebo tep srdce. Postup se s terapeutem nacvičí, dále pak trénuje pacient sám.

    Zdroj:Klikni !

Nejdůležitějším psychoterapeutickým přístupem k léčbě neurotických poruch je psychoterapie. Je srovnatelně účinná s farmakoterapií v léčbě akutních stavů, po ukončení léčby je však její efekt trvalejší.

4. února 2009 v 19:58 | ♥Naposledy.cz♥
Nejdůležitějším psychoterapeutickým přístupem k léčbě neurotických poruch je psychoterapie. Je srovnatelně účinná s farmakoterapií v léčbě akutních stavů, po ukončení léčby je však její efekt trvalejší. Je limitována především dostupností a větší časovou náročností. Akutní intenzivní psychoterapie trvá 6-12 týdnů; záleží na frekvenci setkání. Pomáhá odstranit nebo výrazně zmírnit potíže u většiny léčených. Ambulantní léčba však může trvat i léta, záleží na závažnosti příznaků, problémech v životě a dalších adaptačních schopnostech léčeného.
Psychoterapie pomáhá hlouběji porozumět, co se s člověkem trpícím úzkostí děje. Pomáhá nalézt události v životě, které s rozvojem poruchy souvisejí. Snaží se pomoci změnit vztahy, které se na rozvoji a udržování úzkosti podílejí. Učí, jakým způsobem zacházet s příznaky a s problémy v životě, a posléze trénuje dovednosti, které umožňují předcházet novým problémům. Psychoterapeutický přístup poskytuje bezpečný prostor, ve kterém se úzkostný člověk může projevit a vyjádřit všechno, co ho trápí. Psychoterapie pomáhá obnovit přirozený pocit kontroly nad svými emocemi, myšlenkami a chováním.
Terapeut pomáhá postiženému:
  • porozumět tomu, jak souvisejí minulé zážitky, součastné vztahové a životní problémy s příznaky úzkosti;
  • najít cesty, jak současné životní problémy překonat;
  • vytvořit pocit bezpečí, samozřejmosti a přirozené kontroly nad svým životem
Psychoterapie používá různé přístupy:
  • Individuální psychoterapie
    Při individuální psychoterapii je nejčastěji používán psychodynamický, humanistický nebo kognitivně behaviorální přístup.

  • Psychodynamický přístup je založen na předpokladu, že aktuálně přítomné chování, emoce a vztahové vzorce jsou hluboce ovlivněny minulými zkušenostmi, nejvíce z raného období života daného jedince. Napětí pramenící z intrapsychického konfliktu je pak projikováno na zevní nepodstatné problémy (např. zda stihnu všechno vyprat a vyžehlit, zda nezkolabují v metru, nezesměšním se před lidmi), po kterých volně těká. Psychodynamická psychoterapie a psychoanalýza jsou zaměřeny nikoliv na přímé snížení úzkostnosti, ale spíše na vybudování osobnosti, která má mimo jiné dobrou schopnost úzkost snášet. Postupně umožňuje zvědomění nevědomých konfliktů a jejich řešení. To pomáhá úzkostnému člověku osvobodit se od závislosti na druhých, uvědomit si svoji hodnotu, naučit se odvaze postavit se za sebe. Buduje tak sebevědomí, které je nejlepší ochranou před úzkostí.

  • Humanistické přístupy (např. existenciální psychoterrapie empatická psychoterapie, gestalterapie, transakční analýza a další) se snaží o co nejširší pojetí člověka, každý v rámci svého filosofického zázemí. Zdůrazňují zážitek a předpokládají, že jedinec má schopnost pozitivně růst a autenticky fungovat. Klíčovým ke změně není tolik vhled ani učení se, jako vytvoření podmínek pro možnost nalezení vlastní cesty.

  • Kognitivně behaviorální přístup: viz. kognitivně-behaviorální terapie

  • Skupinová psychoterapie
    Skupinová psychoterapie se u úzkostných poruch používá relativně často a většině lidí postižených neurózou může významně pomoci. Skupinová psychoterapie svojí důvěrnou atmosférou pomáhá ujasnit si vlastní situaci ve světě, porozumět způsobům, jakým se člověk vztahuje k druhým, a uvědomit si formy chování, které vedou ke stresu. Skupina je prostředí, které umožňuje jejím příslušníkům prožívat svoji individualitu a její změnu prostřednictvím reflexí a změn ostatních členů skupiny i přes změny skupiny samotné.
    Základní ideje skupinové psychoterapie jsou:
    • Autonomie člověka a jeho zdroje psychického a sociálního zrání jsou umocňovány kontaktem a komunikaci s druhými lidmi.
    • Vlastní pochopená zkušenost je stabilnější než zkušenost, která se předává jenom zvenčí.

    Základní idea skupinové psychoterapie vychází z předpokladu, že léčené problémy vznikly v malých přirozených skupinách jako jsou rodina, školní třída nebo pracovní kolektiv, které mohou formovat nebo deformovat psychiku a chování člověka. V terapeutické skupině je možné tyto poruchy diagnostikovat a léčebně korigovat. Člen skupiny se učí porozumět způsobům, jak si tvoří svoje vztahy na základě konfrontací s členy skupiny a interpretace skupiny. Náhled znamená pochopení, čím jsou jeho vztahy podmíněny, odkud pochází jeho vztahové vzorce a jak se projevují v chování k druhým, případně jak je prožívají druzí.

  • Úkolem člena skupiny je však nejen pochopit podmíněnost svých vztahů a najít jejich lepší polohu, ale také změnit své chování k druhým, které z těchto vztahů vyplývá. Skupina je prostředí, které umožňuje cítit se postupně natolik bezpečně, aby její členové mohli opustit neadaptivní přesvědčení, postoje a chování a pomocí posilování ostatními je mohli změnit na zdravější postoje a chování, nejdříve ve skupině a pak i mimo ni. Společné zkoumání skupinových přenosových reakcí umožňuje uvědomit si procesy, které mají původ v minulosti "tehdy a tam" a nahradit je vztahy ukotvenými v dynamické přítomnosti "zde a nyní".

  • Pavel je velmi kritický k ostatním členům skupiny, neustále na nich nachází chyby a říká jim je. V průběhu terapie je se svým chováním konfrontován. Je zjevné, že se stejným způsobem chová ke své ženě a dětem. Rodina se mu proto snaží vyhýbat. Přitom Pavel zjevně má všechny členy rodiny velmi rád. Ve skupině vychází najevo, že Pavel byl velmi kritizován svým otcem a stále má pocity vlastní nedostačivosti. Když nachází chyby na okolí, cítí se lepším. Neuvědomuje si však, že dělá svým blízkým to samé, co jemu otec. Ve skupině se Pavel postupně učí všímat pozitivního chování ostatních a uznávat ho. Postupně dovednost přenáší i do rodiny.
  • Rodinná a párová psychoterapie
    Rodinná terapie představuje psychoterapeutickou pomoc věnovanou nejen tomu, kdo trpí neurotickými problémy, nýbrž všem členům rodinného společenství, kdy terapeutické zásahy jsou orientovány na rodinu jako celek. Změna chování, zdravotního stavu, způsobu komunikace apod. jednoho člena rodiny obvykle ovlivní a mění i projevy zbývajících členů. Rodinná nebo párová psychoterapie je indikována tam, kde je neurotické příznaky souvisí s rodinnými či partnerskými problémy a samostatná psychoterapie jediného člena systému by nepřinesla dostatečné výsledky. Terapeut pracuje s oběma partnery, popřípadě i dalšími členy rodiny.
  • Obecně platí, že pro každou léčbu je důležité, aby do ní byli zainteresování i rodinní příslušníci. Pro postiženého je velmi potřebné, aby v rodině bylo vytvořeno "příznivé klima" bez prudkých emocí, výčitek, mentorování nebo hádek. To bývá někdy obtížné, protože je v lidské přirozenosti, hledat viníka odpovědného za psychickou krizi mezi sebou. Hledání viny je však nesmyslné a nepraktické a škodí jak všem členům rodiny. Při hledání viny se ztrácí z centra pozornosti skutečná pomoc.

  • Kognitivně behaviorální terapie
    KBT je založena na principech teorie učení; jak se člověk v průběhu života naučil být úzkostným, může se naučit být k úzkosti odolným. Je založena na jasném programu jednotlivých kroků, který je do značné míry přizpůsoben individualitě každého pacienta. Podle logického plánu se pacient postupně učí dovednostem, jak zvládat své epizody obav a starostí, panické záchvaty, fobické vyhýbavé chování, jak zmírnit úzkost, naučit se dobře komunikovat i jak efektivně řešit životní problémy. Častým problémem lidí trpících neurotickou poruchou bývá chybění některých dovedností, jde např. o dovednost zvládat příznaky stresu (kontrolovaných dýcháním, relaxací), komunikační dovednosti (například schopnost říci ne, snášet přirozeně kritiku, dovednost povzbudit druhé apod.), dovednost plánovat si čas, a dovednosti řešit problémy systematickým způsobem. KBT probíhá spíše jako výuka dovednosti, s vysvětlováním, nácvikem i domácími úkoly. S rozvojem dovednosti jak zvládat úzkostné problémy dochází i ke zvyšování sebedůvěry.

    Příběh Petra trpícího generalizovanou úzkostnou poruchou léčeného kognitivně behaviorální terapii

    Petr je 21letý student, svobodný, s dvouletou známostí. Nadměrné obavy a starosti s pocity úzkosti se objevily před 2 roky v době, kdy se odpoutal od rodiny a nastoupil na vysokou školu. Těsně před odchodem na VŠ se rodiče rozvedli, což ho velmi zranilo. Už od začátku školního roku se obával, že nebude schopen zvládnout studium a zkoušky, že přijde o partnerský vztah, nezapadne do nového kolektivu na škole, že někdo - zejména přítelkyně, nebo také on - může vážně onemocnět. Pociťoval řadu nezvyklých tělesných příznaků: občas mu "přeskakovalo srdce", často ho bolela hlava, svíral se mu žaludek, měl mravenčení v prstech, objevily se problémy s erekcí. Trpěl úpornou nespavostí, usínal až kolem 2-3 ráno, i když šel spát už v 11 hodin večer. Měl strach, že ho nespavost poškodí, že se "zhroutí". Na začátku léčby trpěl velkou úzkostí (skóre v Beckově stupnici úzkosti bylo 34 bodů) a mírnými projevy deprese (skóre v Beckově stupnici deprese 18 bodů).
    Pro úzkost nebyl schopen se soustředit, proto přerušil studium (postižení v Sheehanově stupnici handicapů dosahovalo 8 bodů z 10 v hodnocení postižení ve studiu, 6 bodů v hodnocení postižení sociálního života a 5 bodů v hodnocení rodinného života). V posledním měsíci měl tendenci se stále častěji napít alkoholu, protože po 3 -5 pivech došlo k poklesu úzkosti, cítil se dobře a také lépe po alkoholu usínal. Objevily se však obavy, že skončí jako alkoholik. Po behaviorální a funkční analýze terapeut Petra edukoval o charakteru GAD, stresové reakci a smyslu jednotlivých kroků léčby. Petr dostal k prostudování brožurku o GAD.

    Obrázek:
    Bludný kruh epizod úzkosti

    Terapeut s pacientem stanovili několik problémových oblastí, které budou postupně řešit a k nim přiměřené cíle. Jako první problém si stanovili "nadměrné obavy a starosti".
    PROBLÉMY:CÍLE:
    Nadměrné obavy a starosti, které zabírajívětšinu času a brání ve studiu, omezují přátelské vztahy a vedou ke konfliktům v partnerském vztahu.Snížit nadměrné obavy a starosti tak, aby zabíraly nanejvýš půlhodinu denně a neomezovaly významněji moje studium, přátelské vztahy a partnerství.
    Odkládání zkoušek pro strach ze selhání a nesoustředění se na učení.Jít na zkoušky v termínu i když nejsem 100% připraven. Zvýšit soustředěnost na učení.
    Vyhýbání se pohybu pro nadměrnéobavy o zdraví.Pravidelně 2x za týden hodinu cvičit.
    Časté hádky s přítelkyni (v průměru 2x za týden).Snížit frekvenci hádek na maximálně 2 za měsíc, naučit se hádat konstruktivně.
    Potíže s erekcí při milování (asi v polovině pokusů), s následným vyhýbáním se.Mluvit s přítelkyní o svých obavách z nedostatečné erekce, přestat se vyhýbat milování, a e, milovat se, kdykoliv budeme mít oba chuťa příležitost, bez ohledu na erekci

    První kroky v terapii se týkaly kognitivní rekonstrukce a nácviku relaxace. Každé sezení začínalo Ostovou progresivní relaxaci a za domácí úkol bylo nacvičovat relaxaci 2x týdně. Dále se Petr od druhého sezení učil testovat své obavy a starosti, určit reálnou pravděpodobnost, že situace nastane, zvážit její možné katastrofické důsledky a vlastní schopnost situaci řešit eventuálně bez pomoci zvenčí.

    Tabulka: Záznam automatických negativních myšlenek
    SITUACEMYŠLENKYEMOCERACIONÁLNÍ REAKCEAKCE
    StudiumNedokážu si to zapamatovat! Co když nedostuduji? Co budu dál dělat?Úzkost
    Zlost na sebe
    Strach
    Zkusím si to zapsat. Pokud nedostuduji, půjdu do práce.Udělám si výpisek z učiva a podle něj si budu opakovat.
    Bolest žaludkuCo když mám vážnou nemoc a nikdo na to nepřijde?StrachBolesti žaludku mám při stresu už 2 roky, byl jsem na vyšetření a nic mi nezjistili.Budu pokračovat v učení, pak si udělám přestávku a půjdu si zaběhat.
    UsínáníKdyž neusnu, bude to zítra ještě horší…ZlostUž to znám, jde to vydržet i když nejsem úplně vyspalý.Vstanu a budu se hodinu učit, pak to zkusím znovu.
    Předehra při milováníCo když to zase nepůjde?Nesmím na to myslet..! To nejde..!Blanka si najde jiného!Napětí
    Úzkost
    Strach
    Tak to nebude, není to poprvé.Blanka to už zná. Řeknu ji, ať se se mnou mazlí a já se budu mazlit s ní, pak to možná půjde.
    Myšlenky nezastavím, můžu myslet na to, že to nepůjde a přesto věnovat pozornost jejím dotekům.
    Přiznám se Blance s obavami.
    Navrhnu ji vzájemné mazlení.Soustředím se na její doteky.

    Dalším krokem bylo testování metakognicí a expozice obavám - Petr psal katastrofické scénáře na všechny oblasti svých obav. Zároveň se přestal vyhýbat učení a pohybu. V každém sezení po nácviku relaxace ho terapeut zkoušel z jedné otázky na zkoušku.
    Během 5 sezení se Petr výrazně zklidnil, začal být schopen poměrně dobře sám relaxovat, učení se výrazně zlepšilo. Začal lépe spát. Skóre v BAI (Beckův inventář úzkosti) kleslo na polovinu. Nicméně obavy a starosti přetrvávaly v menší intenzitě a frekvenci dále. Proto od 6 sezení terapeut přikročil k testování metakognicí a k práci s katastrofickým scénářem.

    Tabulka: Příklad testování metakognicí
    METAKOGNICETESTOVACÍ OTÁZKYRACIONÁLNÍ ODPOVĚĎ
    Nedokážu ty myšlenky zastavit! Nejsem schopný na nic jiného myslet! Já se z toho zhroutím, zblázním…Opravdu nedokážu? Myslím úzkostně stále, nebo jenom často? Nemám tuto myšlenku už 2 roky a stále se nic nestalo?Dokážu svoje obavy zastavit i odvést od nich pozornost, ale často se mi vrátí. To, že bych se z nich měl zhroutit (zbláznit) asi nehrozí, je to stejné už dlouhou dobu. Maximálně bych mohl dostat depresi, jak mi řekl doktor.
    Musím na to myslet, aby se to nestalo. Tím se připravuji, že i když se to stane, nebude to pro mě nečekané.Opravdu je možné tím, že na něco myslím, tomu zabránit? Nepůsobí to paradoxně někdy přesně opačně, třeba na moji erekci? Opravdu se tím, že mám stále obavy a starosti připravuji, aby mě v budoucnosti problém nezaskočil? Nebo mě to, čeho se obávám zaskočí vždy znovu a znovu, protože mám z toho úzkost? Pomáhají mi obavy reálně nebo jen fiktivně?Tím, že mám obavy, ničemu špatnému nezabraňuji, jen se z toho cítím úzkostný a vyčerpaný. Obavy a starosti mi ve skutečnosti nepomáhají, jen mě obtěžují.

    Petr měl za úkol na každé sezení napsat katastrofický scénář k jedné z hlavních obav. Zpočátku měl z toho jenom další obavu: když bude psát katastrofický scénář, jakoby katastrofu magicky přivolával. Poté, co s terapeutem jednu katastrofu v sezení probrali a sám ucítil úlevu, byl ochotný sepisovat katastrofické scénáře i v rámci domácího úkolu.

    Tabulka: Příklad katastrofického scénáře a jeho řešení
    OBAVANedokážu si naučené zapamatovat! Co když nedostuduji? Co budu dále dělat?
    CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?Budu se snažit soustředit, ale nepůjde to. Skončí zkouškové období a budu muset opakovat ročník, protože ke zkoušce nepůjdu. Další rok to bude se soustředěním ještě horší. Celou dobu budu zoufalý, naříkavý, budu impotent a Blanka mě opustí. Budu na obtíž své rodině. Nakonec mě v dalším roce ze školy definitivně vyhodí. Neseženu místo, doma mě nebudou chtít. Budu spávat po kamarádech a v létě ve stanu. Budu úplně bez prostředků, rodina mi nepomůže. Nezbude, než jít žebrat, vybírat kontejnery, spát pod mostem. Budu smrdět, lidé se ode mě budou odvracet. Opakovaně mě budou vyslýchat policajti a já se budu za to stydět. Tak dopadne maminčin nadějný syn, kterému tolik věřila. Rodina nebude chtít o mně ani slyšet. Budu sám, hladový a trpět zimou.
    JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?Z hladu něco ukradnu a zavřou mě. Ve vězení mě budou dozorci a spoluvězni bít, budou mnou jako špínou pohrdat. Pak onemocním z podvýživy. V nemocnici mě nebudou chtít, protože budu smrdět. Doktoři se o mně pořádně nepostarají, umřu v bolestech a sám. Smrt bude spojena se strašným strachem, zoufalstvím a osamělostí.
    CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?Mohl bych si najít práci s ubytováním, nemuselo by to být v Praze. Manuální práci dělat mohu, také můžu dělat ošetřovatele v nemocnici. Ale i kdybych se stal bezdomovcem, nemusím být sám, potkával bych se s jinými, sbíral lahve od piva, mohl by to být celkem svobodný život. Kdybych onemocněl, do nemocnice by mě asi vzali, tam bych měl teplo, stravu, vykoupal bych se a v erárním pyžamu bych ani nemusel smrdět. Na smrad bych si asi přivykl. Pokud bych byl ve vězení, tam by taky bylo teplo, jídlo a ošacení. Tam bych přežil asi docela normálně. Před rodinou bych se sice styděl, ale pokud by o mně neměli zájem, zas tak moc by mi to nevadilo. Jaká by byla moje smrt nevím, ale asi by mě ztlumili léky. Sice bych byl osamělý, ale opět, byl bych na to zvyklý.
    JAKÉ MOŽNOSTI ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLY MOŽNÉ?V každém kroku katastrofy je řada řešení - odejít na jinou školu, najít si jinou dívku, najít si práci, odjet do ciziny, také rodina by mě pravděpodobně tak snadno neopustila, podobně tak Blanka mě neopustí jenom proto, že mě vyhodí ze školy.

    Po sepsání katastrofických scénářů o vyhození ze školy, sexuální impotenci a umírání na rakovinu došlo u Petra k výrazné úlevě. Přibližně po 10 sezeních přestal odvádět pozornost od obav a starostí a ony postupně začaly ustupovat. I když je měl, nevedly k úzkosti, spíše jim nevěnoval příliš pozornosti. Stále si však stěžoval na nedostatečné soustředění na učení a sexuální selhávání s partnerkou. Problém neschopnosti pokračovat dále ve studiu zůstával nevyřešen. Protože Petr zrovna neměl zkouškové období, nebylo možné naplánovat jiné expozice než cvičné zkoušení terapeutem. Bylo ale nápadné, že při každém zkoušení uměl látku výborně, nicméně tvrdil, že ji neumí dostatečně. Toto hodnocení souviselo s původním kognitivním schématem - nastavením, které bylo vypěstováno v rodině. Petr jako nejstarší ze 3 sourozenců byl vychováván pro "úspěch". Maminka si původně přála, aby byl lékařem, nakonec se však spokojila s tím, že šel na práva.
  • Oba rodiče od něj automaticky očekávali, že se bude výborně učit. Celou základní i střední školu měl samé jedničky. Rodiče to brali jako samozřejmost, měl za to výhody, na rozdíl od mladších sourozenců, kteří se neučili tak dobře. Byl více odměňován než oni a hlavně obdivován rodiči. Když se dostal na práva, maminka byla šťastná. Otec se toho nedožil, zemřel náhle na infarkt krátce po jeho maturitě. Petr žil celý život s postojem: "VŠECHNO MUSÍM DĚLAT PERFEKTNĚ A POKUD MOŽNO ZE VŠECH NEJLÉPE". Tento postoj ho nutil k perfektnímu studiu, péči o partnerku, na druhé straně zároveň k obrovské frustraci, pokud se něco nepovedlo dle jeho očekávání. To byly jak nároky na studium na vysoké škole, tak stres během sexuálního styku. Všude a vždycky musel být perfektní, jeho tělo muselo perfektně fungovat a příznaky stresové reakce ho děsily jako známky nedokonalosti.

    V dalších dvou sezeních pracoval Petr na kognitivním propojení tohoto schématu s životní historií a fungováním v minulosti i současnosti. Petr si uvědomil, jak ho formovala výchova a jak bylo schéma posilováno ve škole učiteli. Uvědomil si také nevýhody z minulosti - hůře si rozuměl se spolužáky, kteří ho přece jen pokládali za šprta. Protože ho však potřebovali k opisování, byla tato pozice snesitelná. Nyní však schéma funguje jako frustrující, což se projevuje ve škole, v sexuálním životě, vede k nadměrným obavám a starostem, k nespavosti, bolestem hlavy a žaludku a nakonec komplikuje studium i partnerský vztah. Při mapování vlivu maladaptivního schématu mu velmi pomohla přítelkyně Blanka. Společně probrali vliv schématu na Petrovu výkonnost v sexuální oblasti, což vedlo k otevření tématu a vymizení Petrovy úzkosti. Jeho poruchy erekce pak vymizely. Postupně přizpůsobil postoj
  • "VŠECHNO MUSÍM DĚLAT PERFEKTNĚ A POKUD MOŽNO ZE VŠECH NEJLÉPE" na přijatelnější: "TĚŠÍ MĚ, KDYŽ VĚCI DĚLÁM DOBŘE, ALE DŮLEŽITĚJŠÍ JE, ABYCH BYL SPOKOJENÝ A KLIDNÝ." Mamince sdělil, že se musí připravit na to, že nebude mít stále samé jedničky. Dokonce, že si ani není jistý, zda chce práva dostudovat, to si však ještě musí rozmyslet. Jako alternativu měl možnost jít na rok pracovat na horskou chatu a pak by zkusil jinou školu, která by ho bavila více.

    Petr je už 2 roky bez obav, starostí či úzkosti. Nakonec se rozhodl pokračovat ve studiu práv a zvládá je dobře. Má novou přítelkyni, Blanka si nakonec našla nového partnera. Petr rozchod snesl dobře.
Zdroj:Klikni !

Vzhledem k tomu, že úzkostné poruchy vesměs mívají dlouhodobý (chronický) průběh, léčba anxiolytiky benzodiazepinové řady není nejvhodnější, protože na ně snadno vzniká tolerance a závislost.

4. února 2009 v 19:55 | ♥Naposledy.cz♥
Vzhledem k tomu, že úzkostné poruchy vesměs mívají dlouhodobý (chronický) průběh, léčba anxiolytiky benzodiazepinové řady není nejvhodnější, protože na ně snadno vzniká tolerance a závislost. Výhodnější je podávání nebenzodiazepinových anxiolytik (buspiron) nebo antidepresiv (clomipramin, citalopram, escitalopram, fluvoxamin, fluoxetin, moclobemid, paroxetin, sertralin, venlafaxin). Léčba úzkostných poruch bývá zpravidla dlouhodobá.

První známky zlepšení po lécích se neobjevují dříve než za 3 až 6 týdnů. Ústup potíží je pomalý. Dobu užívání léků je nutné prodiskutovat s lékařem. Všechny dosavadní studie prokazují, že je vhodné pokračovat v léčbě alespoň 12-18 měsíců po odeznění příznaků. To platí pro užívání antidepresiv či buspironu. Účinek těchto léků však dále pokračuje v průběhu celého roku, není však už tak výrazný. Vysazování antidepresiv po roce je zpravidla postupné, trvá nejméně měsíc. Pokud se však příznaky objeví znovu, je na místě se k lékům vrátit a v terapii pokračovat. Závislosti se bát není třeba, protože u antidepresiv ani buspironu nevzniká.
  • Antidepresiva

Lékem první volby u neurotických poruch, zejména u úzkostných poruch jsou antidepresiva. Účinná mohou být jak některá klasická tricyklická antidepresiva tak moderní antidepresiva jako jsou SSRI nebo SNRI. Antidepresiva upravují aktivitu přenašečů serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Pomáhají tedy vytvořit neurohormonální rovnováhu na těch neuronech v mozku, kde je u dlouhodobého stresu, úzkosti nebo deprese nedostatek těchto působků. Vzhledem k tomu, že antidepresiva přímo nedodávají chybějící přenašeče, ale regulují jejich porušenou rovnováhu, jejich efekt není okamžitý, ale zpravidla se objeví za 3 - 6 týdnů podávání. V současnosti je dostupná celá řada antidepresiv. Terapeutická účinnost jednotlivých antidepresiv je podobná, rozdíly se mohou objevit ve častosti a intenzitě nežádoucích účinků. O výběru vhodného antidepresiva by měl rozhodnout lékař po poradě s pacientem a vážit poměr zisku z léčby proti možným rizikům. O volbě určitého antidepresiva rozhoduje účinnost - rychlost nástupu účinku, výskyt a typ nežádoucích účinků, pohodlnost dávkování (přednost mají léky podávané 1x denně), předchozí zkušenosti s lékem, věk a tělesná nemocnost pacienta a v neposlední řadě i cena a nezbytnost doplácení na lék.

SSRI - selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu jsou v současnosti nejvíce vyzkoušenými a nejčastěji podávanými účinnými léky pro léčbu úzkostných poruch. Tyto léky zvyšují dostupnost serotoninu na synapsích v mozku. SSRI jsou v současné době lékem první volby také při léčbě deprese, panické poruchy, sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy a obsedantně kompulzivní poruchy. Jejich indikace tedy zahrnují celé úzkostné a depresivní spektrum. Nežádoucí účinky jsou méně časté a jsou z oblasti zažívacího traktu, především v počátku léčby se může objevit pocit nevolnosti s mírným průjmem, většinou stačí snížit dávku a zvyšovat dávky léku pomaleji. Při dlouhodobější léčbě se mohou objevit potíže v sexuální oblasti, především snížení libida. Patří sem: citalopram, sertralin, paroxetin, fluoxetin, fluvoxamin a nejnovější escitalopram.

Paroxetin
podává se v dávce 20 - 40 mg na den, vesměs podáváme ráno nebo rozděleně ráno a v poledne. Zpravidla začínáme nízkou dávkou (10 mg tj. půl tablety) a po třech dnech zvyšujeme na terapeutickou. Pro většinu pacientů dostačuje dávka 20-30 mg na den. Můžeme však stoupat až do 50 mg na den. Vedlejší účinky bývají mírné, z oblasti trávícího traktu (pocity na zvracení, nechutenství) a zvýšená stimulace v prvním týdnu podávání (neklid, nespavost) a někdy také snížený zájem o sexualitu a opožděná ejakulace (s výhodou lze použít při předčasné ejakulaci).

Citalopram
podává se v dávce 20 - 40 mg, ráno nebo rozděleně ráno a v poledne. Můžeme stoupat až do 60 mg na den. Vedlejší účinky jsou mírné, podobné jako u paroxetinu.

Sertralin
podává se v dávce 50 - 100 mg na den. Je možné podávat v jedné denní dávce nebo rozdělené v ranní a polední dávce. Můžeme stoupat až do dávky 200 mg na den. Vedlejší účinky jsou podobné jako u celé skupiny.
Fluoxetin
podává se v dávce 20 - 40 mg na den, ráno nebo rozděleně ráno a v poledne. Maximální denní dávka je 80 mg. Vedlejší účinky bývají opět shodné s již dříve jmenovanými.

Fluvoxamin
se podává v dávce 100 - 200 mg na den ráno a v poledne. Vedlejší účinky jsou podobné jako u dalších SSRI.

Escitalopram
podává se v dávce 10 - 20 mg na den, většinou ráno v jedné dávce, ale může být rozdělen do dvou dávek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u výše jmenovaných.
SNRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu). Z této skupiny se pro léčbu úzkostných poruch používá venlafaxin. Podává se v dávce od 75 do 225 mg na den, v jedné dávce ráno nebo rozděleně 2x denně. Vedlejší účinky jsou podobné SSRI.

RIMA: Z této skupiny nejdůležitějším a na našem trhu jediným preparátem je moclobemid. Je účinný bez rizika vzniku návyku a má dobrou toleranci - tj. minimum nežádoucích účinků. Většinou dochází ke zlepšení i v oblasti sexuálních funkcí. Moclobemid se podává v dávce 600 - 900 mg na den. Nejlépe ve dvou denních dávkách.

Tricyklická antidepresiva jsou známa od 60. let, jsou velmi účinná. Výhodou tricyklických antidepresiv je, že pokrývají kromě úzkostných i depresivní příznaky. Nevýhodou klasických antidepresiv jsou poměrně nepříjemné vedlejší účinky, jako je útlum, ospalost, snížení krevního tlaku se závratěmi a možnými kolapsy pro změně polohy nebo dlouhém stání na místě, zrychlený pulz, prodloužení síňokomorového vedení v srdci s ohrožením arytmiemi, zácpa, rozmazané vidění, sucho v ústech, pro které je někteří pacienti odmítají užívat. Je nutná kontrola EKG. Faktem je, že při dlouhodobém užívání subjektivně prožívané vedlejší příznaky ustupují do pozadí a zpravidla neruší.
Imipramin
Je zejména u panické poruchy dost účinný. Stoupáme od 25-50 mg postupně až po 100-250 mg na den, rozloženě do 3 denních dávek. Typickými nežádoucími účinky při vyšších dávkách jsou útlum, sucho v ústech, zrychlená akce srdce, závratě a ortostatické kolapsy, zácpa, potíže s močením, rozmazané vidění. Je nutná kontrola EKG, protože dochází k prodloužení síňokomorové vedení.

Clomipramin
Stoupáme od 25 mg až do 100 - 250 mg na den. Výhodné je rozdělené podávání ráno a v poledne - večerní dávky u některých lidí ruší spánek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u imipraminu.

Amitriptylin (Amitriptylin)
začínáme nízkou dávkou 50 mg nejlépe na noc a pomalu stoupáme do dávky 100 - 150 mg na den, kterou podáváme rozloženě do 3 denních dávek (nejvyšší dávka vždy na noc). Zpravidla stačí nižší dávkování.
  • Užívání antidepresiv
Je důležité užívat léky dostatečně dlouhou dobu, i když zpočátku se vám může zdát, že jejich vedlejší účinky (např. útlum, sucho v ústech, zácpa, občas rozmazané vidění, závratě při náhlé změně polohy) jsou výraznější, než pomoc, kterou vám léky přinášejí. Na vedlejší účinky se však již během 1-2 týdnů adaptujete když lék začne působit, dojde k výrazné úlevě v depresivních příznacích. Někdy lékař zkouší různá antidepresiva, než najde takové, které nejlíp pomáhá, nebo než najde vhodnou kombinaci, která bude pro vás nejúčinnější. Dávka léku musí být dostatečně vysoká.

Nikdy sami nemíchejte léky ani neužívejte léky bez lékařského předpisu. Pokud budete léčení ještě jiným specialistou (např. dentistou), řekněte mu, že užíváte antidepresiva. Je to důležité proto, abyste nedostali medikaci, která má v kombinaci s vaším antidepresivem nežádoucí účinky. Některé látky, jako je alkohol a drogy, výrazně snižují nebo anulují účinnost antidepresiv a měli byste se jim vyhnout.
  • Anxiolytika
Někdy se lidem trpícím neurotickými poruchami podávají léky proti úzkosti - anxiolytika benzodiazepinového typu jako je chlordiazepoxid, diazepam, oxazepam, alprazolam, bromazepam apod.. I když benzodiazepiny mohou být užitečné ke zvládnutí akutní emoční krize, u déletrvajících úzkostí nejsou příliš vhodné. Kromě postupně klesajícího účinku je prokázáno, že dlouhodobé užívání benzodiazepinů může vést k závislosti. Při akutním záchvatu paniky jsou však určitě lékem volby. Jinak pro návykovost je lepší se jejich dlouhodobému podávání úplně vyhnout. Benzodiazepinová anxiolytika by se neměla podávat déle než 4 měsíce. Jejich vysazování musí být pomalé, o 1/8 dávky za týden. Při náhlém vysazení se zpravidla objeví syndrom z vysazení (abstinenční syndrom s výrazným neklidem, pocením, nespavosti, úzkosti, nevolností) a hrozí epileptický záchvat. Návyk, zvyšování tolerance ani syndrom z vysazení nehrozí u nebenzodiazepinového anxiolytika buspironu.

Alprazolam
má rychlý nástup účinku. Je výhodný pro krátkodobou léčbu. Kromě anxiolytického má i mírný antidepresivní účinek. Velmi účinně také kontroluje panické záchvaty. Podává se v dávce 0,5 až 2 mg 3 x denně. U generalizované úzkostné poruchy zpravidla stačí nižší dávkování. Výhodná je SR forma (s prodlouženým účinkem), která udržuje stabilnější hladinu alprazolamu v průběhu dne. Byl považován za lék volby u generalizované úzkostné poruchy, dnes jsou však v této indikaci preferována antidepresiva.

Clonazepam
patří mezi dlouhodobě působící benzodiazepiny s anxiolytickým, antidepresivním a antiepileptických účinkem. Má menší sedativní efekt než alprazolam. U úzkostných poruch se podává 2 x denně po 0,5 mg, ale dávka může stoupat až do 8 mg na den. Zpravidla však stačí nejnižší dávkování.

Diazepam
patří mezi anxiolytika s dlouhým poločasem. U pacientů s úzkostnou poruchou bývá podáván v dávce 3x5mg až 3x10 mg na den. Pro lehčí formy stačí 5-10 mg na noc. Typickými vedlejšími účinky při vyšších dávkách jsou útlum, únava až ospalost během dne, myšlenková zpomalenost. Při dlouhodobém podání hrozí stavy desinhibice s možným prudkým agresivním chováním. Závislost na něj vzniká relativně často.

Oxazepam
se odbourává poměrně rychle a proto je vhodný především ke krátkodobému uklidnění. Nekumuluje se v organismu a jeho vylučování se nemění s věkem ani při současně přítomném jaterním onemocnění. U generalizované úzkostné poruchy bývá podáván v dávce 3x10mg až 3x 20 mg na den. Vedlejší účinky jsou jako u diazepamu, zpravidla méně výrazné.

Bromazepam
má kromě anxiolytického také mírně antidepresivní a lehce euforizující účinek. Dávkování je obvykle 3 x 1,5mg, vyjímečně až 3 x 3 mg. Vedlejší účinky má podobné jako diazepam, pouze útlum po něm bývá zřídka. Závislost se na něm však vyvíjí relativně často.

Chlordiazepoxid
je historicky nejstarším benzodiazepinem. Patří mezi dlouhodobě působící přípravky. Není vhodný u starších osob a nemocných s poškozením jater. Denní dávka je 2 x 10 mg vyjímečně 3 x15 mg. Anxiolytické působení je asi 5 x slabší než u diazepamu. Závislost však vzniká řídčeji.

Medazepam
patří mezi anxiolytika s dlouhodobým poločasem. Útlum bývá mírnější než u předešlých benzodiazepinů. Je efektivní zejména u pacientů s vegetativními příznaky. Denní dávka od 3 x 5mg po 3 x 10mg.

Buspiron
podává se v dávce 10 - 20 mg na den, většinou ráno v jedné dávce, ale může být rozdělen do dvou dávek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u výše jmenovaných.


Zdroj:Klikni !

Úzkost je nepříjemný emoční stav.

4. února 2009 v 19:53 | ♥Naposledy.cz♥
Úzkost je nepříjemný emoční stav. Existuje nějaký orientační test, podle kterého může člověk posoudit, zda se ho úzkostná porucha týká?
Úzkost je zcela běžný stav organismu. Je to normální reakce na nebezpečí nebo na stres a způsobuje člověku problémy jen tehdy, když je nepřiměřeně silná vzhledem k vyvolávající situaci, když trvá příliš dlouho nebo když se objevuje v situacích, kde většina lidí úzkost neprožívá. Úzkost a strach jsou adaptivní emoce. Úzkost slouží k přípravě na možnou nebezpečnou situaci předem, strach pak k okamžité reakci organismu ve chvíli, kdy se nebezpečí objeví. Slouží k zachování života v nebezpečných situacích. Dokonce i v převážně "poklidném" životě moderního člověka jde o užitečné emoce. Psychologické pokusy prokázaly, že člověk nepodává příliš dobrý výkon, pokud je úzkostný příliš anebo vůbec ne, zatímco když se cítí mírně úzkostný, pak je jeho výkon nejlepší. Mírný stupeň úzkosti a strachu jsou tedy běžné

a užitečné. Úzkost sama člověku neškodí. Nezpůsobuje ani tělesné, ani psychické poškození, ale pokud ji člověk nedokáže mít pod kontrolou, může mu život velmi znepříjemňovat. Nadměrná úzkost může způsobit, že je pro člověka velice obtížné promýšlet a dělat i ty nejjednodušší věci.
Řada lidí, kteří mají sklon k úzkostným reakcím se často navíc ještě obává, že se zcela přestanou ovládat, že je jejich strach zcela přemůže a že začnou panikařit nebo ještě něco horšího. Jejich tělesné reakce (např. červenání) se objevují i v běžných nenáročných situacích. Mluvíme o přecitlivělosti ke strachu a úzkosti. Kvůli tomuto strachu se pak vyhýbají činnostem nebo situacím, které v nich vyvolávají pocity strachu. Jakmile se však člověk začne určitým věcem nebo situacím vyhýbat, velmi rychle si na to navykne. Tím vzniká začarovaný kruh, kdy člověk cítí úzkost a proto přestane dělat věci, které v něm úzkost vyvolávají a když je přestane dělat, stále méně si věří, že by je zvládl, proto se jim stále častěji vyhýbá.

Projevy úzkostných poruch jsou velmi různorodé a proto jednoduchý test, který by rozhodl, zda někdo trpí úzkostnou poruchou či nikoliv, neexistuje. Velmi orientačně
o celkové hladině úzkosti vypovídá tzv. Beckův úzkostný inventář. K jasné diagnóze však takový dotazník sloužit nemůže, k tomu je potřebné vyšetření u odborníka.

Mohou úzkosti trápit lidi, aniž by o tom věděli? Odkud přicházejí a jak působí na naši duši? Projevuje se nemoc i příznaky fyzickými? Jak bohaté je jejich spektrum?
Někteří lidé, kteří trpí úzkostnou poruchou si uvědomují hlavně její tělesné příznaky, jako je bušení srdce, pocit nedostatku dechu, bolesti hlavy, třes, pocity na zvracení, mravenčení rukou a dalších asi 150 tělesných příznaků, kterými se úzkost může projevovat. Pak vyhledávají hlavně lékaře somatických oborů, protože mají strach,
že onemocněli nějakou chorobou. O strachu a úzkosti se domnívají, že vznikly až druhotně jako strach z tělesných příznaků.

Nedokážeme vždycky určit, co vedlo k přecitlivělosti, která způsobila první stav zvýšené úzkosti, nadměrných obav a starostí. U lidí trpících úzkostnými poruchami
se první projevy objevují někdy už v dětství, kdy si nejsou jistí v kolektivu nebo zátěžové situaci, jako je zkoušení ve škole, ale plně se objeví až ve věku, kdy se objevuje nárok, aby mladý dospělý odešel od rodičů do dospělého života a postavil se na vlastní nohy. Projevy se však mohou objevit kdykoliv během života, během nějaké tělesné nemoci nebo v těhotenství, či po porodu, kdy je psychická odolnost oslabena. Nebo v období na mateřské dovolené, kdy je po dlouhou dobu žena izolovaná od běžného sociálního kontaktu a ztratila sebedůvěru v to, jak ho zvládne. Jindy vzniká následkem nějakého emočního šoku (např. po úmrtí někoho blízkého), někdy vzniká až po delší době trvajícího psychického napětí.
Někdy nedokážeme kořeny úzkosti
a strachu vypátrat. Některé strachy vznikají velmi pozvolna. Někteří lidé byli vždycky zvýšeně úzkostní a se vším si dělali starosti. Avšak ať již příčiny strachu či úzkosti známe nebo ne, důležité je, že není nutné vědět jak strach vznikl, abychom se jej dokázali zbavit.

Vrozené faktory
Zdá se, že určitý vliv hraje vrozená biologická zranitelnost, protože úzkostné poruchy se častěji vyskytují v některých rodinách a u jednovaječných dvojčat je častější výskyt těchto poruch než u dvojvaječných. V některých rodinách se úzkostné poruchy objevují častěji než v jiných. Jakoby mozek byl vrozeně citlivější ke stresu a při určitém způsobu výchovy, vzorech a stresujících zážitcích snadněji reagoval chronickou úzkostí.

Biologické faktory
Většina úzkostných poruch souvisí s nerovnováhou přenosu serotoninu na některých nervových zakončeních v mozku. Proto jedním z důležitých možných terapeutických přístupů je podávání látek, které tuto nerovnováhu upravují.

Vlivy výchovy v dětství
Velkou roli mohou hrát nejisté nebo nedostatečně bezpečné rodinné vztahy. Pokud dítě v ranném věku nevnímá své prostředí jako dostatečně bezpečné, neutvoří si pevný vnitřní pocit o světě jako bezpečném místě, naopak svět je stále ohrožuje. K této situaci dochází, když dítě rodiče (zpravidla matku) ztratí, nemá ho stále k dispozici, je často a dlouho v nemocnici, dostává se předčasně ke svojí zralosti do jeslí apod. Je však řada jiných možností jak si dítě nevytvoří bezpečný pocit ve světě. Nadměrná péče, rozmazlování a ulevování, na druhé straně strašení dítěte nebezpečím, ale i to, že vidí svého úzkostného rodiče, který se obává každodenních maličkostí, může vést k nedostatečné otužilosti ke stresu a pocitu ohrožení. Tedy i rodič se může stát vzorem chování pro dítě svojí úzkostností. V dospělém věku takovému dítěti pak hrozí, že se tento pocit objeví v plné síle po stresující životní události nebo konfliktech ve vztazích. Pocit ohrožení se pak přenáší na každodenní záležitosti a starosti - i běžné věci se stávají nadměrně ohrožujícími. Rovněž nezájem rodičů a fyzické týrání nebo sexuální zneužívání v dětství souvisí s výrazně vyšší incidencí generalizované úzkostné poruchy a deprese v dospělosti.
Z několika studií se také zdá, že část lidí s úzkostnými poruchami ve svém dětství prožívalo s rodiči obrácenou roli - jako děti museli tlumit emoční rozlady rodičů (dítě emočně pečuje více o matku než ona o ně - například matka se svěřuje dítěti o svých problémech s otcem, bere ho jako kamarádku, ale vlastně se o dítě emocionálně opírá, dítě musí řešit konflikty rodičů apod.). Z toho plyne nadměrný strach o druhé,
a pocit, že buďto druzí něco nezvládnou, nebo samotní postižení nezvládnou pečování o druhé. Proto je nutno všechny potenciálně ohrožující situace hlídat.

Povahové vlastnosti
Lidé s nízkým sebevědomím, kteří se dívají na sebe, okolnosti a budoucnost pesimisticky, jsou více náchylní k rozvoji úzkosti a deprese. Často jsou to lidé
s problémy v asertivním jednání. Nejsou schopni říci ne v situacích, kdy by bylo odmítnutí na místě, mají potíže se snášením kritiky od ostatních, sami kritizovat neumí a když se o to pokoušejí, může to být přehnané. Mají nadměrnou potřebu pochvaly a posílení od druhých.

Podmiňování
Ať je příčina strachu jakákoli, jakmile se několikrát objeví, začne se v této situaci nebo v tomto čase vyskytovat stále častěji. Je to způsobeno tím, že probíhá zvláštní způsob učení, který nazýváme "podmiňování". Abychom pochopili, co to je, představme si, jak zareaguje malé dítě, když se poprvé v životě setká se psem. Pokud má tu smůlu, že na něj pes začne hlasitě štěkat, dítě se vyděsí a když příště znovu potká nějakého psa, začne pociťovat strach a snaží se před ním utéct. "Podmiňování" je způsob, jímž se určité reakce, včetně emočních reakcí jako je strach, spojí s určitou událostí nebo místem. Toto spojení se vytváří automaticky - ať si to přejeme nebo ne. Reakce dítěte na psa je zcela normální, protože pes skutečně může být nebezpečný a je lépe mít se před ním na pozoru. Po určité době, pokud se dítě setkalo s jinými přátelskými psy, kteří jej neohrožovali, může jeho strach ze psů postupně vymizet. Ale když se od té doby začne psům zcela vyhýbat, pak jeho strach přetrvá a může vést až k trvalému strachu ze psů - fobii ze psů. I panické reakce se mohou spojit s určitými situacemi a myšlenkami tímto procesem podmiňování.
A i když stav "přecitlivělosti", který především zavinil pocit strachu, postupně zmizí, podmíněný strach trvá dál.

Mám pocit, že svět je protkaný fobiemi. Existuje třeba strach ze strachu?
Fobie patří mezi nejčastější úzkostné poruchy. Předpokládá se, že mírné fobie jsou velmi časté a že postihují někdy během života kolem 16% žen a 11% mužů. Zvláště běžné jsou v ranném dětství, ale většina těchto strachů zmizí do věku šesti let.
V dospělosti jsou fobie častější u žen než u mužů. Většina postižených však nevyhledá léčbu, protože intenzita jejich potíží neovlivňuje významněji jejich život. Věk počátku fobie může být velmi odlišný. Průměrný věk počátku fobie ze zvířat je 4,4 roku, zatímco u situačních fobií 22,7 let. Závažnost následného omezení záleží na tom, jak úspěšně je člověk schopen vyhýbat se fobickým situacím. To proto, že řada postižených vnímá svojí fobii jako samozřejmou "normální" součást své osobnosti. Navíc, řadě fobických situací se lze v každodenním životě snadno vyhnout (např. vyhledáním cest, kde nepotká psa). Bez konfrontace s fobickým podnětem jsou lidé trpící specifickou fobii zpravidla bez jakýchkoliv příznaků. Ovšem při vážnějším průběhu může specifická fobie výrazně omezit život. Fobie je nerozumný strach

z nějakého objektu nebo situace. Postižený se proto těmto situacím vyhýbá nebo je snáší s pocitem hrůzy. Je běžné, že se postiženému daří vyhýbat se objektu svého strachu, i když mu to přináší řadu omezení a nepříjemností. Je typické, že i když otevřeně přiznává, že jeho fobie je přehnaná a nerozumná, není schopen se svého strachu zbavit ani vystavit se plně obávané situaci. Když zkoumáme obsah fobie, snadno zjistíme, že strach zpravidla není úplně neopodstatněný. Mít strach z vos, z hluboké vody, velkých výšek, mostů, psů, blesků, tunelů, výtahů, uzavřených prostor je sice nadměrné, ale každá z fobických situací může skýtat nějaké riziko. Vosa může píchnout do jazyka, v hloubce je možné se utopit, z výšky spadnout, most se může zřítit (jako nedávno v USA), pes může pokousat i usmrtit, blesk do člověka uhodit, tunel nebo výtah se zřítit apod. Pravděpodobnost je ovšem tak malá, že většina lidi se beze strachu těmto situacím vystaví. Člověk s fobii výrazně přehání možnost ohrožení a při vystavení se prožívá strach neúměrný reálnému riziku.

Agorafobie znamená v doslovném překladu "strach z tržiště". Agorafobie se projevuje strachem pobývat na místech, kde v případě nevolnosti nebo panického záchvatu není rychle dostupná pomoc. Když se jedince trpícího agorafobii zeptáte, čeho se bojí, zpravidla říká, že se bojí, že ho potká nějaké neštěstí, když je daleko od bezpečí domova a že mu nikdo nepomůže. Podstatou agorafobie je však strach z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě samotného strachu z příznaků paniky mohou mít lidé trpící agorafobií strach
z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich záchvat paniky viděli, strach ze ztráty kontroly nad sebou nebo strach ze zbláznění se. Mohou se bát, že omdlí, začnou šíleně ječet nebo že nedokážou udržet stolici a tím na sebe přitáhnou pozornost ostatních lidí. Postižení se proto vyhýbají dopravním prostředkům, supermarketům, velkým prostranstvím, návštěvě kin, divadel, v těžších případech i jakémukoliv opuštění domova bez bezpečného doprovodu. Většinou je uklidňuje přítomnost někoho, komu věří, že by jim v situaci pomohl. Čím je jedinec více vzdálen od lékařské pomoci, tím bývá jeho strach silnější.

Sociální fobie je strach a následné vyhýbání se situacím, v nichž může být člověk pozorován a posuzován druhými lidmi. Tato fobie může mít formu strachu z psaní před druhými, ze setkání s neznámými lidmi nebo z mluvení na veřejnosti, abychom uvedli několik příkladů. Člověk trpící sociální fobií je přesvědčen, že si druzí všímají jeho potíží a podle toho jej hodnotí. Toto přesvědčení jeho úzkost dále zvyšuje. Typickým rysem sociální fobie je silná anticipační úzkost, která často vede k nějaké formě vyhýbavého chování. Pro tuto poruchu je typická obava ze zkoumavých pohledů druhých lidí, strach ze zesměšnění, ztrapnění, z projevení příznaků úzkosti (červenání se, pocení, třesu rukou) před druhými. Často začíná v pubertě ale i dříve
a soustřeďuje se kolem strachu z pátravých pohledů jiných lidí. To vede k vyhýbání se pobytu ve společnosti. Fobické situace mohou být konkrétní (t.j. omezující se na jídlo, mluvení na veřejnosti nebo setkávání se s lidmi opačného pohlaví) nebo difúzní (t.j. zahrnující téměř všechny sociální situace mimo kruh rodiny). Sociální fobie je obvykle spojena s nízkým sebehodnocením a strachem z kritiky. Řada lidí se sociální fobií si stěžuje na červenání, na potíže při pohledu z očí do očí, na třes rukou, na pocity na zvracení nebo naléhavou potřebu močit, což jsou druhotné příznaky úzkosti. Někdy je nositel přesvědčen, že je to hlavní problém. Nápadné je vyhýbání se sociálním situacím, které v extrémních případech může vést k téměř úplné sociální izolaci. K překonání nepříjemných pocitů a úzkostných myšlenek se postižení jedinci mohou uchylovat k alkoholu nebo k uklidňujícím práškům a je třeba poznamenat, že u této fobie je zneužívání alkoholu častější než u jiných fobických syndromů.

Strach ze strachu je součástí všech fobií, ať specifických nebo komplexních. Lidé trpící fobií se již předem obávají, že ve své fobické situaci budou mít obrovský strach, který nebudou schopni zvládnout. Často mívají pocit, že se z toho strachu zblázní, ztratí nad sebou kontrolu nebo strachem zemřou. Proto se raději obávaným situacím vyhýbají.

Říká se, že vše má někde svůj počátek. Co může být spouštěčem úzkostné poruchy?
O možných příčinách úzkostných poruch bylo pojednáno výše. Každodenní úzkostné epizody u disponovaného jedince však může spouštět celá řada podnětů.

Každodenní stresory
Stres je často spouštěčem úzkostné poruchy. Lidé, kteří žijí v silně stresujících podmínkách, jsou více náchylní k rozvoji úzkosti a deprese. Prožívání stresu často navazuje na problémy v rodině, v práci či studiu. Často však důvod stresového prožívání je vnitřní - neschopnost si dostatečně plánovat čas, odkládání důležitých činností a rozhodnutí, neschopnost oddělit důležité od nedůležitého, umět si říci o to, co potřebuji způsobem, který je pro druhé přijatelný apod. Drobných situací, které spouštějí starosti a obavy, je každý den celá řada. Tyto situace mohou souviset
s počátkem úzkostné poruchy v případě, že je jich příliš moc. Mohou také velmi dobře sloužit jako udržovací faktory poruchy.

Konflikty v rolích
Konflikty v rodinném životě a problémy v pracovní situaci velmi často souvisejí
s rozvojem úzkostné poruchy. V rodině to bývají zejména konflikty v rolích, jak mezi partnery, tak mezi rodiči a dětmi. Mohou se projevovat jak neustálými hádkami, tak napjatým mlčením. Ke konfliktům, neshodám nebo napjatému mlčení rovněž často dochází v pracovních vztazích.
Vliv životních událostí
Relativně často předchází rozvoj úzkostné poruchy závažná životní událost. Může jít
o událost, která vede k sociální izolaci (ztráta partnera nebo jeho odchod), změně role (přechod ze školy do zaměstnání, příchod dítěte do rodiny, přechod na jiné zaměstnání), ztrátě důležité role (odchod dospělých dětí z rodiny,) ztrátě autonomie, přirozené aktivity a důležitosti (odchod z práce na mateřskou dovolenou), apod. Samotná úzkostná porucha má řadu důsledků, které mohou vést k dalšímu prohloubení izolace, vyhýbání se aktivitě a ztrátě autonomie.
Podobně jako významné životní události, náchylnost k tělesným příznakům a obavám mohou zvýšit výraznější změny v životě. Jsou to změny, při kterých dochází ke změnám životní role, například změna ze studenta v zaměstnance, z dítěte v rodiče, odchod z mateřské dovolené do zaměstnání, odchod do důchodu apod.

K dalšímu známému "přechodnému" období dochází někdy mezi koncem třicítky a ve čtyřicítce, kdy si lidé začínají uvědomovat, že jsou smrtelní a že cíle a ambice které si sami stanovili, nemusí dosáhnout. Také mohou dojít k poznání, jak zanedbali klíčové oblasti ve svém životě. Ať je dilema jakékoli, přemýšlení o těchto otázkách může být zdrojem stresu. I když to vede ke znepokojení, odměnou za stanovení nového směru života je obnovení síly účelnosti a energie. Budeme-li krize ignorovat, povede to
k rozčarování, úzkostem, depresím a únavě.

Kolik lidí postihuje obsedantně kompulzivní porucha? Jaké jsou mírné, třeba úsměvné formy, a ty, které vyžadují lékařský zásah?
Pro obsedantně kompulzivní poruchu (OCD) je typické, že člověka obtěžují vtíravé nepříjemné myšlenky, které vedou k psychické nepohodě. Bývají to vracející se obavy - obsese - že se stane něco, co bude mít katastrofické následky. Téma může být
u různých lidí různé - ušpinění, infekce, agrese ke druhým, kontrolování, onemocnění vlastní nebo blízkých a další. Napětí či úzkost z obsesí se snaží člověk s OCD neutralizovat kompulzemi - což jsou opakované úkony nebo stereotypní myšlenky. Kompulze však sníží nepohodu jen na přechodnou dobu. Záhy se objeví další obsese a nepohoda, nová potřeba ji snížit a další kompulze. V průběhu času se typicky kompulze rozrůstají.

O úsměvné formě OCD se nedá mluvit. Úsměvné to může připadat jen zevnímu pozorovateli. Postižený OCD trpí silným napětím, úzkostí, často pocity bezmocnosti. Někdy si je s odstupem sám schopen ze svých obsesí a kompulzí dělat legraci, ovšem v době, kdy mu běží, toho schopen není.
Snad nejkurióznější obsesí jsem zažil u jednoho svého mladého pacienta, velmi sympatického muže. Roman má dlouhodobě obavy z AIDS. Má dojem, že by se mohl nakazit a tak se vyhýbá všem kontaktům s veřejnými toaletami, přiblížení k bezdomovcům či toxikomanům. O svém bratrovi a jeho ženě je přesvědčen, že jsou to moc pěkní lidé. Podle Romana tak pěkný muž a pěkná žena mají moc sexuálních nabídek a je málo pravděpodobné, že by si zůstali věrní. Pokud jeden z nich dostane AIDS, dostane ho i druhý. Co když mají AIDS a přitom s ním bydlí v jednom domě?

Proto má Roman svoje nádobí, své příbory, čistí si záchod Savem, neustále se umývá a desinfikuje si ruce Ajatinem. Problém je, že Roman miluje sladké a pudink zejména. Jednoho dne mu jeho švagrová přinesla teplý pudink v misce. Krásně voněl a Roman na něj dostal "šílenou chuť". Ihned mu však v hlavě proběhlo: "Když to vařila, tak nad tím hrncem stála a dýchala. Drobné kapénky jsou vždy v dechu. Co když v nich má viry AIDS? Je to málo pravděpodobné, ale co když? Ten pudink, to je taková živná půda, podobně jako agar, na kterém se pěstují baktérie. Co, když se AIDS dobře rozmnožuje v teplém pudinku? Doktoři tvrdí, že jen pohlavním stykem a krví. Ale co, když zjistí, že i pudinkem a zjistí to až za 10 let? Určitě to zatím nikdo nezkoumal!" Při těchto úvahách zároveň sílila chuť na pudink. Raději řekl švagrové, že si ho sní až studený. Váhal ještě chvíli poté, co odešla z místnosti. Pak ale situaci "nezvládl" a pudink hltavě snědl. Vzápětí přišla strašná úzkost. Proto Roman vstal, otevřel si otcům bar, nalil 3 dcl whisky, vypil ji. Pak dělal 2 hodiny kotouly - aby whisky s pudinkem v břiše promíchal a AIDS tak vydesinfikoval.


Žijeme ve světě stresu. Přinejmenším o něm slyšíme ze všech stran s dodatkem, že nás jednou zničí. Co ho spouští a můžeme být vůči němu odolní?
Máte pravdu, žijeme ve světě stresu. Ovšem člověk ve světě stresu žil odnepaměti
a dokonce stres dříve býval objektivně mnohem větší. Většinu historie lidstva téměř denně šlo o život. Boje s nepřátelskými tlupami, divokou zvěří, drsností přírody, obavy, zda bude co jíst, zda nepřijdou mrazy, zda nezemřou děti na nemoci, ženy u porodu
a podobně, byly samozřejmou součástí života.

Průměrný věk byl podstatně nižší. Pokud lidé nezemřeli na četné nemoci, proti kterým nebylo obrany, nebo nezemřeli v bojích a válkách, byli upracovaní a předčasně zestárli. Problémem dneška je spíše náš požadavek, mít život bez stresu. Asi to není možné. Dřívější generace byly pravděpodobně vůči stresu mnohem odolnější, nemohly se mu vyhnout a tak jim nic jiného nezbylo, než se adaptovat a stres snášet. V dnešní době se setkáváme většinou se stresem z nedostatku času (časový tlak) a stresem, který souvisí s disharmonickými vztahy.

Obojí do značné míry souvisí s konzumními hodnotami
a konzumním způsobem života, nedostatkem pohybu, smyslu po míru a harmonii. Přesto se dožíváme stále vyššího průměrného věku. Spíše než tento stres nás však zničí naše drancování přírody a další globální problémy, vesměs související s konzumem. Odolnost vůči stresu se učí již od ranného dětství a souvisí nejvíce s pocity bezpečí v rodině, s mírou dodávání sebedůvěry (umíš-dovedeš)
a sebevědomími rodiči. Pokud jsme to v dětství nezískali, vypracovat to v dospělosti může znamenat poměrně velkou dřinu v psychoterapii.

Jsou lidé, kteří svým způsobem života dovedou stresu předcházet. Žijí rytmicky,
s dostatkem aktivního odpočinku, tělesné aktivity, dovedou se uvolnit, jejich myšlení je většinou konstruktivní, proto si nedělají starosti ale problémy přímo řeší. Zažívají dostatek příjemných akti­vit, takže se dovedou ze života těšit. Dovedou příjemně jasně a otev­řeně komunikovat s druhými lidmi a v případě potřeby se prosadit bez toho, že by někoho uráželi nebo ponižovali. Mají rádi lidi a většinou i druzí mají rádi je. Z jejich chování, práce a komunikace je vidět smysluplné zaměření, které přesahuje je
i jejich rodinu. Je fajn, když jsou nám vzorem.

Mám ale zkušenosti, že stres je dobrým motorem, pobídkou k aktivaci. Mnoho lidí tvoří pod tlakem a vydávají ze sebe i vynikající výkony. Může být tedy i kladný?
"Největším stresem je nemít žádný stres." Určitá úroveň stresu je potřebná k naší aktivaci, často je motivací našeho výkonu, chtění, také je nutná v situacích, kdy máme reagovat na nezvyklou nebo překvapivou situaci a kdy potře­bujeme mobilizovat síly. Přiměřená hladina stresu vede totiž k zostření pozornosti, soustředění a k zvýšení schopnosti dobře se rozhodnout, jakou strategii zvolit. Příliš nízká úroveň stresu může vést k nedostatečné pozornosti a tudíž k odklá­dání rozhodování. Příliš vysoká úroveň stresu blokuje myšlení i účinné chování.

Pokud se nás cokoli z toho, o čem tady mluvíme, týká, dokážeme se z úzkostné poruchy vyléčit sami? Například odskočme do "lidové praxe". Pomáhá panák alkoholu, aby se postižený vzpamatoval?
Pokud už došlo k rozvoji úzkostné poruchy, člověk se sám nevyléčí. Potřebuje k tomu odborníka, který by ho vedl, protože sami na sebe moc nevidíme. Mechanismy úzkostného prožívání jsou již zpevněné a člověk zpravidla potřebuje odbornou pomoc, jinak bude prožívat nadměrné úzkosti léta nebo i celý život. Spontánní uzdravení
u středně těžkých a těžších úzkostných poruch jsou vzácné. Panák alkoholu sice krátkodobě úzkost zmírní, dlouhodobě ji však zhoršuje, panáků přibývá. Je to velmi dobrá cesta, jak se stát na alkoholu závislým.

Co byste doporučoval všem, kteří pociťují úzkost, případně jsou na základě úvodního testu adepty této poruchy?
Jestliže se úzkost a strach, nebo jejich tělesné problémy staly problémem natolik,
že se objevují příliš často, jsou příliš silné, trvají příliš dlouho či se objevují v nevhodných situacích, je na místě vyhledat odborníka, kvalitního psychoterapeuta nebo psychiatra.

Zdroj:Klikni !

Agorafobie je úzkostnou poruchou, která často navazuje na panickou poruchu.

4. února 2009 v 19:50 | ♥Naposledy.cz♥
Skupina poruch, u nichž je úzkost vyvolána určitými situacemi nebo objekty vně pacienta, které běžně nejsou nebezpečné. Pacient se proto těmtosituacím a objektům vyhýbá nebo je snáší s pocitem hrůzy. Pacientův zájem se může soustředit na jednotlivé symptomy, např. palpitace nebo pocity na omdlení a často se přidružuje sekundární strach ze smrti, ze ztráty sebekontroly nebo ze "zbláznění". Úzkost se nezmírní, i když si osoba uvědomuje, že ostatní nepokládají danou situaci za nebezpečnou nebo hrozivou. Už pouhé pomyšlení, že se dostane do fobické situace, vyvolá úzkost.Fobická úzkost se často vyskytuje společně s depresí. Dříve existující fobická úzkost se téměř vždy zhoršuje při současně probíhající depresivní fázi. Většina fobických poruch, s výjimkou sociálních fobií, je častější u žen.

Agorafobie je úzkostnou poruchou, která často navazuje na panickou poruchu. Slovo agorafobie znamená strach z otevřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach). Podstatou agorafobie je ale spíš hrůza z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc, nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící touto poruchou často obavy z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich potíže viděli. Agorafobií trpí kolem 5-6 % populace.

Vlasta, 29letá zdravotní sestra na mateřské dovolené, říká: »Pokud není obchod příliš plný a pokud u mě stojí manžel, dokážu to zvládnout. Když však musím stát ve frontě, napadají mě různé myšlenky: co když omdlím, nedokážu dát nákup do tašky, prodavačka uvidí, jak blbě vypadám, a řekne to. Co když mi něco upadne a rozbiju to, každý se na mě bude dívat. Zpanikařila bych a utekla z obchodu, vím, že bych se hrozně znemožnila«.

Zdeňkovi je 35 let. Je dosud svobodný, žije ve svém bytě v malém městě v jižních Čechách. Nemůže cestovat. Je schopen dojet na kole ze svého bytu do banky, kde pracuje, může tam také jít pěšky, i když je to skoro 5 km, ale není schopen tam dojet autobusem. Velmi kruté je to v zimě. Dokáže pouze cestovat vlakem, to mu nevadí ani na velké vzdálenosti, protože je tam toaleta. Zdeněk má strach, že by se mohl cestou pomočit. Proto musí neustále chodit na záchod, aby se mu příliš nenaplnil močový měchýř. Nemůže vydržet na schůzích, když trvají déle než 30 minut, má strach, že se určitě pomočí, ačkoliv se mu to nikdy nestalo.
Typické obávané situace u agorafobie
  • veřejná místa, kde bývá hodně lidí, jako jsou obchodní domy, restaurace, tržiště
  • otevřená místa s velkou plochou (náměstí, stadiony, hřiště, přehrady, široké ulice, parkoviště)
  • uzavřená nebo omezená místa (výtahy, mosty, tunely, podchody, kina, dálnice, dopravní zácpa, jezdící schody, křeslo u holiče, ale i toaleta, vana nebo sprchovací kout)
  • sály (kina, restaurace, výstavní sály, koncertní sály, divadla, skladiště)
  • dopravní prostředky (autobus, tramvaj, metro, vlak, letadlo)
  • být sám doma
  • být daleko od možnosti pomoci (např. v lese, odcestovat mimo město, neznámá a osamělá místa bez telefonu)
  • pobývat mimo domov
  • čekání ve frontě, v davu, na zastávce
Lidé trpící agorafobií se nejčastěji vyhýbají cestování dopravními prostředky, nebo to podniknou jen v doprovodu někoho, komu důvěřují; mají strach nakupovat v obchodech, obchodních domech. Typicky se agorafobie projevuje záchvaty paniky, které jsou vázané na určitá místa nebo situace. Situací, kterým se lidé trpící agorafobií vyhýbají, je celá řada.

Snad nejdůležitějším rysem agorafobie je strach být daleko od domova nebo od osoby, se kterou se člověk cítí bezpečně (obvykle manžela, partnera, rodiče nebo jiného člověka, který může chránit). Postižený se často zcela vyhýbá samostatnému cestování, řízení auta nebo i vycházení z bytu. V nejtěžších případech není schopen bez doprovodu opustit ani svou ložnici.

Agorafobie je úzkostnou poruchou, která často navazuje na panickou poruchu. Slovo agorafobie znamená strach z otevřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach). Podstatou agorafobie je ale spíš hrůza z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc, nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící touto poruchou často obavy z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich potíže viděli. Agorafobií trpí kolem 5-6 % populace.

Vlasta, 29letá zdravotní sestra na mateřské dovolené, říká: »Pokud není obchod příliš plný a pokud u mě stojí manžel, dokážu to zvládnout. Když však musím stát ve frontě, napadají mě různé myšlenky: co když omdlím, nedokážu dát nákup do tašky, prodavačka uvidí, jak blbě vypadám, a řekne to. Co když mi něco upadne a rozbiju to, každý se na mě bude dívat. Zpanikařila bych a utekla z obchodu, vím, že bych se hrozně znemožnila«.

Zdeňkovi je 35 let. Je dosud svobodný, žije ve svém bytě v malém městě v jižních Čechách. Nemůže cestovat. Je schopen dojet na kole ze svého bytu do banky, kde pracuje, může tam také jít pěšky, i když je to skoro 5 km, ale není schopen tam dojet autobusem. Velmi kruté je to v zimě. Dokáže pouze cestovat vlakem, to mu nevadí ani na velké vzdálenosti, protože je tam toaleta. Zdeněk má strach, že by se mohl cestou pomočit. Proto musí neustále chodit na záchod, aby se mu příliš nenaplnil močový měchýř. Nemůže vydržet na schůzích, když trvají déle než 30 minut, má strach, že se určitě pomočí, ačkoliv se mu to nikdy nestalo.
Typické obávané situace u agorafobie
  • veřejná místa, kde bývá hodně lidí, jako jsou obchodní domy, restaurace, tržiště
  • otevřená místa s velkou plochou (náměstí, stadiony, hřiště, přehrady, široké ulice, parkoviště)
  • uzavřená nebo omezená místa (výtahy, mosty, tunely, podchody, kina, dálnice, dopravní zácpa, jezdící schody, křeslo u holiče, ale i toaleta, vana nebo sprchovací kout)
  • sály (kina, restaurace, výstavní sály, koncertní sály, divadla, skladiště)
  • dopravní prostředky (autobus, tramvaj, metro, vlak, letadlo)
  • být sám doma
  • být daleko od možnosti pomoci (např. v lese, odcestovat mimo město, neznámá a osamělá místa bez telefonu)
  • pobývat mimo domov
  • čekání ve frontě, v davu, na zastávce
Lidé trpící agorafobií se nejčastěji vyhýbají cestování dopravními prostředky, nebo to podniknou jen v doprovodu někoho, komu důvěřují; mají strach nakupovat v obchodech, obchodních domech. Typicky se agorafobie projevuje záchvaty paniky, které jsou vázané na určitá místa nebo situace. Situací, kterým se lidé trpící agorafobií vyhýbají, je celá řada.

Snad nejdůležitějším rysem agorafobie je strach být daleko od domova nebo od osoby, se kterou se člověk cítí bezpečně (obvykle manžela, partnera, rodiče nebo jiného člověka, který může chránit). Postižený se často zcela vyhýbá samostatnému cestování, řízení auta nebo i vycházení z bytu. V nejtěžších případech není schopen bez doprovodu opustit ani svou ložnici.

Agorafobie je úzkostnou poruchou, která často navazuje na panickou poruchu. Slovo agorafobie znamená strach z otevřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach). Podstatou agorafobie je ale spíš hrůza z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc, nebo ze které je obtížné se vzdálit. Kromě strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící touto poruchou často obavy z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich potíže viděli. Agorafobií trpí kolem 5-6 % populace.

Vlasta, 29letá zdravotní sestra na mateřské dovolené, říká: »Pokud není obchod příliš plný a pokud u mě stojí manžel, dokážu to zvládnout. Když však musím stát ve frontě, napadají mě různé myšlenky: co když omdlím, nedokážu dát nákup do tašky, prodavačka uvidí, jak blbě vypadám, a řekne to. Co když mi něco upadne a rozbiju to, každý se na mě bude dívat. Zpanikařila bych a utekla z obchodu, vím, že bych se hrozně znemožnila«.

Zdeňkovi je 35 let. Je dosud svobodný, žije ve svém bytě v malém městě v jižních Čechách. Nemůže cestovat. Je schopen dojet na kole ze svého bytu do banky, kde pracuje, může tam také jít pěšky, i když je to skoro 5 km, ale není schopen tam dojet autobusem. Velmi kruté je to v zimě. Dokáže pouze cestovat vlakem, to mu nevadí ani na velké vzdálenosti, protože je tam toaleta. Zdeněk má strach, že by se mohl cestou pomočit. Proto musí neustále chodit na záchod, aby se mu příliš nenaplnil močový měchýř. Nemůže vydržet na schůzích, když trvají déle než 30 minut, má strach, že se určitě pomočí, ačkoliv se mu to nikdy nestalo.
Typické obávané situace u agorafobie
  • veřejná místa, kde bývá hodně lidí, jako jsou obchodní domy, restaurace, tržiště
  • otevřená místa s velkou plochou (náměstí, stadiony, hřiště, přehrady, široké ulice, parkoviště)
  • uzavřená nebo omezená místa (výtahy, mosty, tunely, podchody, kina, dálnice, dopravní zácpa, jezdící schody, křeslo u holiče, ale i toaleta, vana nebo sprchovací kout)
  • sály (kina, restaurace, výstavní sály, koncertní sály, divadla, skladiště)
  • dopravní prostředky (autobus, tramvaj, metro, vlak, letadlo)
  • být sám doma
  • být daleko od možnosti pomoci (např. v lese, odcestovat mimo město, neznámá a osamělá místa bez telefonu)
  • pobývat mimo domov
  • čekání ve frontě, v davu, na zastávce
Lidé trpící agorafobií se nejčastěji vyhýbají cestování dopravními prostředky, nebo to podniknou jen v doprovodu někoho, komu důvěřují; mají strach nakupovat v obchodech, obchodních domech. Typicky se agorafobie projevuje záchvaty paniky, které jsou vázané na určitá místa nebo situace. Situací, kterým se lidé trpící agorafobií vyhýbají, je celá řada.

Snad nejdůležitějším rysem agorafobie je strach být daleko od domova nebo od osoby, se kterou se člověk cítí bezpečně (obvykle manžela, partnera, rodiče nebo jiného člověka, který může chránit). Postižený se často zcela vyhýbá samostatnému cestování, řízení auta nebo i vycházení z bytu. V nejtěžších případech není schopen bez doprovodu opustit ani svou ložnici.

Zdroj:Klikni !

Čím se deprese a úzkostné stavy léčí

4. února 2009 v 19:47 | ♥Naposledy.cz♥

Čím se deprese a úzkostné stavy léčí

Léčiv proti depresi (antidepresiva) a úzkosti (anxiolytika) existuje celá řada. Nebudeme je zde vyjmenovávat, jejich výběr záleží na lékaři, většinou jsou vázány na lékařský předpis. Zde si jen stručně charakterizujeme jednotlivé skupiny s poukázáním na některé praktické záležitosti.
Antidepresiva dělíme zhruba do dvou velkých skupin. Obě odlišným mechanismem zvyšují množství přenašečů nervových vzruchů v mozku.

První, častěji používanou skupinou jsou tricyklická antidepresiva. Zlepšují stavy nálady a snižují panickou úzkost. Zároveň účinkují i proti bolesti. Je třeba upozornit na to, že jejich účinek nastupuje pozvolna, zhruba za 2 - 3 týdny.

Proto musí lékař dohlédnout na to, aby nemocný nepřestal tyto léčivé přípravky užívat již po několika dnech, protože by se domníval, že neúčinkují, a tudíž nemá jejich užívání smysl. Je též třeba dodržovat užívání v určitou denní dobu, neboť některé látky povzbuzují a působí nespavost (užívají se ráno), jiné naopak tlumí a usnadňují usínání (užívají se proto večer).
Druhou skupinou jsou thymoeretika.

Na rozdíl od předchozí skupiny mají rychlejší a razantnější nástup účinku. Zejména dříve používané látky však mají více nežádoucích účinků. Vhodné jsou u starých lidí (údajně též zpomalují stárnutí) a pacientů, u nichž nezabrala tricyklická antidepresiva.

U většiny preparátů se během léčby nesmí konzumovat potraviny, obsahující látku tyramin (aromatické sýry Niva, Rocquefort, Camembert, Stiltonův sýr, pivo, banány, zvěřina, kuřecí játra, větší množství smetany), neboť tato kombinace nebezpečně zvyšuje krevní tlak, což může vést až ke smrti. Ze stejného důvodu se je nebezpečná i kombinace s tricyklickými antidepresivy.
Anxiolytika jsou léčiva proti patologickému strachu a úzkosti.

Používají se jako doplňková léčba k psychoterapii a nemají se podávat dlouhodobě, jinak obvykle dochází ke vzniku závislosti. Většina z nich má tlumivé a uklidňující účinky, proto je během léčby zakázáno pít alkohol.

Co je možné zakoupit bez lékařského předpisu

Třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) je tradiční léčivou rostlinou. Používá se kvetoucí nať, která obsahuje hlavní účinnou látku hypericin. Klinickými studiemi byl prokázán zklidňující a antidepresivní účinek (působí podobně jako thymoeretika).

Lze užívat u lehčích depresí, účinek se dostavuje asi do 14 dnů. Bez porady s lékařem však doba užívání nemá trvat déle než 6 týdnů. Kromě deprese a úzkosti se třezalka používá i při poruchách žlučníku a zažívání, migrénách a nervové vyčerpanosti, má též účinky protizánětlivé a dezinfekční. Zevně se používá k hojení ran a vředů, na hemoroidy, omrzliny i popáleniny. Používání třezalky však není zcela bez rizika (viz Malé glosování k fytoterapii...).

Menší děti tuto drogu často nesnášejí a trpí nevolností a zvracením. Kromě toho při vnějším i vnitřním užití zcitlivuje kůži a oční sítnici na světlo (viz Fototoxické a fotosensibilizující léčivé přípravky), což může vést až k poškození kůže a zraku slunečním zářením. Zároveň také brzdí odbourávání některých léčiv v organismu, což vede k rozvoji toxických nežádoucích účinků. Proto se před použitím třezalky poraďte s lékařem nebo lékárníkem o vhodnosti kombinace s léčivými přípravky, které užíváte.

Třezalka je dostupná jako součást různých čajových směsí. Moderně se též požívá standardizovaný extrakt ve formě tablet. Volně prodejné jsou různé doplňky stravy (např. zn. Kneipp). Extrakt je i účinnou složkou registrovaného léčivého přípravku Felis 425, který je v lékárně k dispozici volně bez lékařského předpisu.



Guajfenezin je mírně působící léčivo proti depresi, úzkosti, strachu a neklidu. Kromě toho ulehčuje odkašlávání a uvolňuje svalové křeče, používá se při bolesti zad. Jedná se o látku takřka netoxickou. Při užívání je třeba hlavně počítat s útlumem a sníženou pozorností.

Guajfenezin je obsažen jako účinná složka volně prodejného léčivého přípravku Guajacuran. Též je součástí kombinovaného přípravku Ataralgin, používaného proti bolesti.


Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama
Reklama