MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Úzkostné-neurotické por.

Úzkost a strach

6. června 2016 v 19:38 | Admin

Úzkost a strach

Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné přesněji definovat. Je to pocit, jakoby se něco ohrožujícího mělo stát, ale postižený si neuvědomuje, co by to vlastně mělo být. Je ve stavu připravenosti na nebezpečí. Úzkost primárně slouží k vyhledávání nebezpečí a je vlastně orientační reakcí.
Strach je pak reakcí na rozpoznané nebezpečí. Jde o emoční a fyziologickou reakci na konkrétní ohrožení. Úzkost i strach tedy mají pro organizmus adaptivní funkci. Fylogeneticky vznikly v říši zvířat a sloužily k adaptaci. Vyostřují smysly, mobilizují energii a pomáhají organizmu ubránit se, utéct nebo vyhnout se, když se objeví nebezpečí.
Jsou to komplexní reakce, při kterých je afekt spojený jak s tělesnými reakcemi (zrychlení tepu, dechu, zvýšení krevního tlaku, zvýšení napětí svalů, zvýšená sekrece potu, suchost sliznic atd.), tak s kognitivními reakcemi (zaměření pozornosti na obávané podněty, zrychlení a zjednodušení myšlení, obavy a starosti).
Úzkostí začíná komplexní program, který slouží ke kontrole a odvrácení nebezpečí. Výsledkem tohoto procesu může být že:
  • situace, která spustila úzkost, je rozpoznána jako neškodná a proces úzkosti je postupně zastaven,
  • vyvolávající moment je rozpoznán jako ohrožující a vede k aktivní reakci v chování (boj nebo jiný způsob aktivního vypořádání),
  • ohrožení je rozpoznáno jako nekontrolovatelné - následuje úniková reakce. Úzkost a kontrola jsou navzájem spjaté. To umožňuje řídit reakci k překonání ohrožující situace.
Mírné obavy, úzkost a strach přiměřené situaci jsou zcela normální a prožívá je v životě každý. Jsou užitečné a důležité, pokud nepřerostou určitou míru.
Problém začíná tam, kde se úzkost či strach nebo jejich tělesné koreláty objevují příliš často, trvají příliš dlouho a jejich intenzita je vzhledem k situaci, která je spustila, příliš velká nebo když se objevují v nepřiměřených situacích. V těchto případech zpravidla negativně zasahují do života jedince.
Intenzita příznaků může být různá. Může se projevit jen mírnou nepohodou nebo nervozitou, na druhé straně stavem hrůzy a paniky. Úzkost může "volně plynout" bez omezení na zvláštní okolnosti, nebo se projevit v záchvatech.
Pokud se objeví náhle a bez zjevné příčiny, mluvíme o spontánní úzkosti, případně spontánním záchvatu paniky. Pokud se týká konkrétních situací (jde tedy o strach), kterých se běžně lidé nebojí, jde o fobii. Pokud se rozvine při očekávání ohrožující situace, mluvíme o anticipační úzkosti.

Neurotické, Stresové a somatoformní poruchy - hlavním projevem je úzkost

13. února 2014 v 14:48 | ADMIN webu
Do této kategorie patří především poruchy, jejichž hlavním projevem je úzkost. Úzkost je stará obranná reakce, kterou naši lidští i zvířecí předci nutně potřebovali k přežití, protože jim signalizovala nebezpečí a nutnost s ním bojovat nebo před ním utéct.

Naše těla a mozky jsou touto "signalizací" stále vybavena, jenže se zcela se změnilo okolní prostředí, protože už nežijeme v přírodě, ale civilizaci. To komplikuje možnost použití jednoduché volby "boj nebo útěk". Proto musíme úzkost nevědomky různě potlačovat, což u disponovaných jedinců v zátěži může vést ke vzniku neurotických poruch.
Úzkostný stav zažívá občas každý člověk, ale to neznamená, že by se měl hned léčit. Záleží na tom, jak jsou úzkostná stavy silné, zda jsou přiměřené situaci, jak často se vrací nebo zda trvají i mimo nepříjemné stavy a zasahují tak negativně do běžného fungování.

Ještě je k úzkosti potřeba uvést, že nejde jen o uvědomované psychické projevy (nervozita, pocit napětí, nepohody, obavy, strach), ale také projevy tělesné. V úzkostném stavy se aktivují snad všechny tělesné soustavy - zrychlí se činnost srdce, zrychlí se dýchání, taky činnost střev a močovodů, roste kožní napětí i napětí svalů končetin a podél páteře. Proto člověk v úzkosti může vnímat bušení srdce, pocit zkráceného dechu, napětí na hrudníku, nucení na malou či velkou stranu, křeče v končetinách, pocity mravenčení či střídání tepla a chladu na kůži. Úzkost může imitovat i srdeční slabost, většinou se to vysvětluje zvýšením napětí svalů kolem páteře, které se po žebrech přenáší na přední stranu hrudníku. Z toho všeho vyplývá, že projevy v této kategorii duševních poruch jsou hodně různorodé.

Poměrně častou úzkostnou poruchou je panická porucha. Projevuje se náhlými návaly silné úzkosti s psychickými i tělesnými projevy, často se objeví strach ze smrti, ze zkolabování. Nejednou k rozvoji dochází, když je tělo nějak oslabené, infekcí, nevyspáním, předchozím nadměrným požitím alkoholu. Někdy jsou tyto spouštěče zřejmé, ale jindy si nemocný žádný takový stres neuvědomuje a pak nejednou takový stav považuje za projev dosud neodhalené tělesné choroby a tak místo k psychiatrovi zamíří na internu či kardiologii. Panické ataky se mohou opakovat, a pokud se porucha neléčí, úzkost může chronifikovat, to znamená, že v menší míře ji nemocný pociťuje i mezi návaly panické úzkosti. Protože se často epizoda přihodí na veřejnosti (typické místo - hypermarket), může se nemocný takovým místům začít vyhýbat a proto je běžné spojení panické poruchy a agorafobie.

Fobie je nepřiměřeně silný strach z určité situace nebo podnětu. Druhotně vede k vyhýbání se takovým situacím či jevům. Nejčastější je agorafobie a sociální fobie. U agorafobie má strach vazbu na situace "být sám", ať už být sám doma nebo jít sám ve veřejném prostoru. Sociální fobie obnáší nadměrný strach ze sociálních situací - mluvit, jíst, něco dělat před lidmi. Vyhýbání vyplývající z nadměrného strachu pak vede k tomu, že se nemocný izoluje, často je neúspěšný ve škole či zaměstnání, ne proto, že by na to "neměl" intelektově, ale protože jeho intelekt je omezován úzkostí.

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) obnáší nutkavé myšlenky a činnosti. Nemocný má proti své vůli opakující se, často nepříjemné myšlenky. Obsah myšlenek bývá udělat něco, co je dotyčnému zcela proti mysli, např. maminku napadá něco provést svému dítěti, i když ho miluje. Nemocný je z takových myšlenek vyděšený, začne se trápit, jak je možné, že ho něco takového napadá. Myšlenkám se brání, což zhoršuje jeho úzkost, nesoustředí se a špatně funguje. Někdy proti myšlenkám provádí různé "rituály" typu "když třikrát udělám tohle, tak ta myšlenka odejde…". Bohužel mu pak rituály přerůstají přes hlavu a může jimi trávit spoustu času. Jindy mají nutkavé činnosti původ v obavách z infekce (např. opakované mytí rukou) nebo potřebě kontrolovat, zda jsem nějakou činnost skutečně provedl (zamykání, zhasínání). OCD může probíhat i opravdu vážně, když rituály zaberou skoro celý den a nemocný se nestihne ani najíst, chřadne a prakticky nefunguje.

Dále to této kategorie spadají poruchy vyvolané stresem. Může jít o náhlou nečekanou silnou zátěž, nehodu, napadení, smrt blízké osoby. Takové situace mohou vyvolat akutní stresovou reakci, která trvá zpravidla hodiny až den a v projevech může napodobovat jakékoliv duševní onemocnění včetně psychóz. Druhým typem je posttraumatická stresová porucha, která může probíhat i dlouhodobě. Nemocnému se při ní v bdělém i nočním snění objevují zážitky spojené s traumatizující situací, vyhýbá se místům, kde se situace stala či podnětům, které ji mohou připomínat. Může mít potíže se spánkem, pracovní výkonností, trpět stavy nepohody během dne. Reakce na stres. Druhým okruhem jsou poruchy přizpůsobení, které častěji souvisí se zátěžovými situacemi, jež nejsou tak náhlé, ale spíše se vlečou, jako je třeba rozvod.
zdroj:http://www.pdz.cz/

Mezi úzkostné či neurotické poruchy řadíme široké spektrum poruch, jehož společným jmenovatelem je nadměrný pocit úzkosti a úžeji také strach.

18. listopadu 2011 v 12:50 | ADMIN webu
Mezi úzkostné či neurotické poruchy řadíme široké spektrum poruch, jehož společným jmenovatelem je nadměrný pocit úzkosti a úžeji také strach.

Fobické úzkostné poruchy zahrnují ty poruchy, u nichž je úzkost vyvolána definovanými podněty (situací či objektem vně pacienta), které nejsou nebezpečné. Typické je, že se jim pacient vyhýbá nebo je snáší s pocitem hrůzy a s vegetativními příznaky (bušení srdce, zvýšená tepová frekvence, zčervenání, pocení apod.). Fobie je tedy konkrétní strach, u něhož můžeme identifikovat jeho zdroj, např. fobie z otevřeného prostoru či veřejných míst a dopravních prostředků (agorafobie), mluvení na veřejnosti (sociální fobie či sociální neuróza), specifické fobie - ze zvířat, z krve, výšek (akrofobie), ze zkoušek, z nejrůznějších nemocí apod.

Jiné úzkostné poruchy jsou typické úzkostí, která obecně představuje volně plynoucí svírající pocit, který doprovázejí vegetativní symptomy (třes, sucho v ústech, škroukání v žaludku, bušení srdce, aj.). Na rozdíl od strachu nelze u úzkosti identifikovat její zdroj.
  • Panická porucha představuje masivní vystupňovanou úzkost, kterou nelze vázat na žádnou situaci a je nepředvídatelná. Při panické atace lidé často prožívají vzrůstající strach, který je nutí k útěku. Vědomí je zúžené, tělesné symptomy jsou extrémně vystupňované. Následně se objevuje trvalý strach z další panické ataky.

  • Generalizovaná úzkostná porucha zahrnuje trvalou úzkost, které často předchází dlouhodobý stres. K jejím častým příznakům patří nervozita, pocení, třes, závratě s různými obavami a předtuchami.

  • Smíšená úzkostně depresivní porucha, u níž jsou přítomny mírné symptomy úzkosti i deprese. V naší populaci existuje mnoho takových pacientů, aniž by přišli do psychiatrické péče, častěji se však s nimi setkávají obvodní lékaři.
Obsedantně-kompulzivní porucha je typická úzkostí, při které se opakovaně do mysli vtírají stereotypní představy nebo impulzy (= obsedantní myšlenky, ruminace), které vyvolávají tíseň a které se snaží jedinec bezúspěšně potlačit. Toto nutkání může mít také podobu opakujících rituálů a stereotypních úkonů (= kompulzivní akty), které jsou jedincem prožívány jako nesmyslné a opakovaně se jim pokouší odolat. Tato porucha může být doprovázena depresivním prožíváním. (Vzpomeňme zde např. hlavního hrdinu filmu Lepší už to nebude ztvárněného Jackem Nicolsonem nebo klasiku krásné literatury Lady Mackbeth.)

Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

Akutní reakce na stres a poruchy přizpůsobení

Akutní reakcí na stres rozumíme takové reakce (laicky psychický šok, např. ustrnutí se zúžením vědomí, neschopnost chápat podněty a dezorientaci s vegetativními příznaky panické úzkosti), které jsou časově ohraničené a vázané na traumatický zážitek, výjimečný fyzický nebo psychický stres (např. živelná pohroma, přepadení, znásilnění, války). Symptomy mizí během dvou až tří dnů. Ohrožujícím stresorem (tj. příčinou stresu) může být v případě poruch přizpůsobení změna v mezilidských vztazích, ztráta blízké osoby, domova (migrace, status uprchlíka) či práce anebo možnost vážné somatické nemoci. Naše vnímání reality zůstává zachováno a mezilidské vztahy mohou být krátkodobě narušené. Tyto poruchy se často setkávají i s individuální predispozicí (vrozenou nebo získanou náchylností) či zranitelností vůči stresu.

Posttraumatická stresová porucha je zpožděná reakce na závažnou stresovou situaci a je pro ni typické opakované oživování traumatu ve vzpomínkách nebo ve snech (noční můry), stranění se lidí, zvýšená dráždivost, úlekové reakce, poruchy koncentrace a spánku. Mohou se vyskytovat i sebevražedné myšlenky.

Dissociativní poruchy (konverzní) mají psychogenní původ (psychologickou příčinu) a jsou úzce spjaty s traumatizujícími událostmi, neřešitelnými problémy nebo narušenými vztahy. Předpokládá se, že nepříjemný emoční stav pocházející z daných problémů a konfliktů, které jedinec nemůže vyřešit, je nějakým způsobem přeměněn do symptomu. Tyto poruchy se rozdělují do mnoha podskupin. Člověk například ztratí paměť na určitou část života (disociativní amnézie), narušeno je jeho vědomí identity se zdánlivě účelným odcestováním z domova (dissociativní fuga), bezprostřední pocity a také ovládání pohybů těla jsou narušené (dissociativní stupor), přítomná je psychogenní zmatenost a může se stát, že se jedince jakoby zmocní jiná osobnost nebo "síla" (trans a stavy posedlosti). Dále sem patří psychogenní hluchota (dissociativní poruchy citlivosti a poruchy senzorické), pseudozáchvaty bez ztráty vědomí a pohyby podobající se epilepsii (dissociativní křeče), ztráta nebo narušení pohybů (dissociativní poruchy motoriky). Toto narušení je částečné nebo úplné. Vzácně se objevují i jiné konverzní poruchy, a to Ganserův syndrom a mnohočetná porucha osobnosti.

Somatoformní poruchy doprovázejí dlouhodobě přítomné a proměnlivé tělesné příznaky (somatizační porucha) a bolesti (přetrvávající somatoformní bolestivá porucha), pro které nebylo nalezeno somatické (tělesné) vysvětlení lékařem a které rovněž ovlivňují fungování v rodině či dalších vztazích. Patří sem také stálé přesvědčení o přítomnosti jedné nebo více vážných somatických chorob (hypochondrická porucha), aniž však byla potvrzena lékařským vyšetřením. Symptomy se nejčastěji váží na kardiovaskulární, respirační a gastrointestinální systém (např. zrychlený tep, třes, průjem), ale nevysvětluje je žádné tělesné vyšetření (somatoformní vegetativní dysfunkce).

Jiné neurotické poruchy

Neurastenie (únavový syndrom) zahrnuje pocit zvýšené psychické únavy, zhoršené koncentrace a také pocity tělesné slabosti, narušeného spánku a úzkosti.

Depersonalizační a derealizační syndrom je porucha, kdy si jedinec stěžuje na to, že je on sám, jeho tělo nebo okolí neskutečné nebo nějak vzdálené. Tělo se mu zdá např. jakoby bez života, bez emocí. Může se objevit i u zdravých jedinců např. při stavech únavy nebo intoxikace.

Použitá literatura:
Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)
Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002
Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996







 
 

Reklama