STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Umírání a Smrt

Smrt nás stále doprovází a je neoddělitelná od života.

6. února 2012 v 9:34 | ADMIN webu
Smrt nás stále doprovází a je neoddělitelná od života. Smrt našeho nejbližšího člověka - smrt rodiče, dítěte, manžela v nás vyvolá stav, kdy se s touto skutečností nevyrovnáme, necháváme v sobě stav umírání nedokončený.
Chodíme kolem této události, nepřipouštíme si ji však jako skutečnost, neměnitelný fakt. V podvědomí stále čekáme s každým zvukem otevírání dveří na příchod, ač víme, že to není možné. Nenecháme k sobě přistoupit hloubku ztráty, hloubku hoře, aby se dostalo až do nitra naší osobnosti. Vytvoříme si jako obranu představu pouze dočasného, fiktivního rozloučení, s nadějí na opětovné setkání. V našem vědomí se vytvoří bolestivé místo, kolem kterého chodíme opatrně, jen občas na něj sáhneme, avšak ihned pro zjitřenou bolest ucukneme. Nenecháme svého nejbližšího ve své duši zemřít. Je stále s námi. Ptáme se ho v duchu, jak by se zachoval v tom či onom, jak by provedl to či ono, jak by nám poradil v tom či onom. Pro nás nezemřel, neodešel, jsme jen od sebe odloučeni. Jen tak lze překonat, přežít ztrátu skutečně milovaného nejbkižšíhočlověka. Žijeme se svými mrtvými. Mrtví žijí v nás. Jsou součástí naší psychiky, našeho vědomí. Občas vystupují živoucí v našich snech.
Hloubka zármutku při ztrátš milovaného člověka je těžko změřitelná, druhému obtížně sdělitelná. Zármutek však oslabuje život a těžce oslabuje vitalitu člověka. "Je snadné odejít se svou smrtí, ale je nesnadné žít se smrtí cizí." Máme vůbec (kromě podání léků) návod, nějaká doporučení, jak zmírnti bolest z odchodu milované osoby?
Říká se, že čas hojí rány, čas vše zacelí. Z lidské praxe se osvědčuje a psychologové, kteří se problematikou zabývají, to potvrzují, že pozůstalému pomáhá po určitou dobu o svém mrtvém mluvit. Hovořit o něm s příbuznými, mluvit s ním v duchu. Hovory se zdánlivě opakují, zdánlivě jako kdyby se řeči pohybovaly v uzavřeném kruhu. Postupně však jako kdyby se kruh otevíral, jako by se z něho stávala spirála, bolest a hoře se umenšují, ustupují, odcházejí.
Bolest a zármutek se dále zmírní, pokud si pozůstalý vytvoří v duši představu, že se zesnulému daří lépe než zde v "slzavém údolí". Bolest se mnohdy změní v jiný pozitivní cit, když se udržuje se zesnulým spojení "srdcem i duší".
Smuteční hostiny vznikly z uvedených důvodů. Smuteční hostina je místem, kde se v kruhu pozůstalých hovoří o zesnulém, kde se připomínají jeho skutky, jeho život, jeho strasti i radosti, kde se připomínají mnohdy i historky ze života i to, co měl rád. Smuteční hostina se stává důstojným způsobem rozloučení i součástí léčby - oslabení bolesti a zármutku. Tento způsob rozloučení se vytvořil a existuje v nejrůznějších formách ve všech civilizacích.
Zdroj: MUDr. Adolf Sklenovský - Zdraví není samozřejmost, nakladatelství Votobia

Zásady při sdělování úmrtí

6. února 2012 v 9:04 | ADMIN webu
První pomoc pozůstalým je v poskytnutí citové opory, porozumění a proje?vení účasti. V této souvislosti je třeba zmínit nutnost adekvátní komunikace lékaře při sdělování smrti pacienta příbuzným.
Tato komunikace je lékaři často teoreticky zvládána, avšak v praxi při ní někdy dochází k pochybení či k nedostatečnému porozumění. To v konečném důsledku zvyšuje stres pozů­stalých. Základní postup při sdělování úmrtí, který byl na tanatologických seminářích přednesen předním psychiatrem Radkinem Honzákem a který je také naprosto rutinně využíván v zahraničí, je následující:
Zásady při sdělování úmrtí
Lékař by měl:
- zavolat rodině a vysvětlit, že se stav výrazně zhoršil, že se mají dostavit do nemocnice - zpráva o smrti by neměla být sdělována telefonicky;
- co nejpřesněji znát průběh nemoci, eventuální komplikace a okolnosti smrti pacienta;
- pozůstalé odvést na klidné místo, posadit, dát k dispozici nápoj;
- představit se, oslovit nejbližší příbuzné a vyslovit jim svou účast slovy: "Přijměte mou upřímnou soustrast";
- stručně a srozumitelně vysvětlit okolnosti smrti - věcně s použitím jasných slov: "smrt, zemřela, mrtvá...";
- ponechat pozůstalým čas, aby mohli zprávu pochopit a přijmout v plném rozsahu;
- nebát se tělesného kontaktu s pozůstalými - podejte jim ruku, po­hlaďte...;
- umožnit příbuzným s patřičnou pietou vidět tělo jejich blízkého, pokud o to projeví zájem;
- nabídnout rodině i další kontakty, například na psychologa, duchovního, sociální pracovnici.
Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se pozůstalí již během hovoru vyrovnali se smrtí blízkého člověka, ale většinou se tak nestane. Nenuťte je, aby se smí­řili okamžitě, řekněte přímo, že na své reakce (pláč, hněv, případnou agresi) mají právo. Vyvarujte se nesmyslů typu "vše jednou přebolí, musíte to zvlád­nout, chovejte se jako muž".
Když pozůstalým dovolíte, aby své pocity vyjádřili, uděláte pro ně tu největší psychoterapeutickou práci.


Zásady při sdělování úmrtí

3. prosince 2011 v 20:52 | ADMIN webu
První pomoc pozůstalým je v poskytnutí citové opory, porozumění a proje?vení účasti. V této souvislosti je třeba zmínit nutnost adekvátní komunikace lékaře při sdělování smrti pacienta příbuzným.
Tato komunikace je lékaři často teoreticky zvládána, avšak v praxi při ní někdy dochází k pochybení či k nedostatečnému porozumění. To v konečném důsledku zvyšuje stres pozů­stalých. Základní postup při sdělování úmrtí, který byl na tanatologických seminářích přednesen předním psychiatrem Radkinem Honzákem a který je také naprosto rutinně využíván v zahraničí, je následující:


Zásady při sdělování úmrtí
Lékař by měl:
- zavolat rodině a vysvětlit, že se stav výrazně zhoršil, že se mají dostavit do nemocnice - zpráva o smrti by neměla být sdělována telefonicky;

- co nejpřesněji znát průběh nemoci, eventuální komplikace a okolnosti smrti pacienta;

- pozůstalé odvést na klidné místo, posadit, dát k dispozici nápoj;

- představit se, oslovit nejbližší příbuzné a vyslovit jim svou účast slovy: "Přijměte mou upřímnou soustrast";

- stručně a srozumitelně vysvětlit okolnosti smrti - věcně s použitím jasných slov: "smrt, zemřela, mrtvá...";

- ponechat pozůstalým čas, aby mohli zprávu pochopit a přijmout v plném rozsahu;

- nebát se tělesného kontaktu s pozůstalými - podejte jim ruku, po­hlaďte...;

- umožnit příbuzným s patřičnou pietou vidět tělo jejich blízkého, pokud o to projeví zájem;

- nabídnout rodině i další kontakty, například na psychologa, duchovního, sociální pracovnici.

Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se pozůstalí již během hovoru vyrovnali se smrtí blízkého člověka, ale většinou se tak nestane. Nenuťte je, aby se smí­řili okamžitě, řekněte přímo, že na své reakce (pláč, hněv, případnou agresi) mají právo. Vyvarujte se nesmyslů typu "vše jednou přebolí, musíte to zvlád­nout, chovejte se jako muž".

Když pozůstalým dovolíte, aby své pocity vyjádřili, uděláte pro ně tu největší psychoterapeutickou práci.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Krok dopředu je vyrovnání se..

3. prosince 2011 v 20:46 | ADMIN webu
První bezprostřední reakce nejbližších příbuzných na smrt jsou apatie, skleslost, pocit prázdnoty, automatické chování, plnění povinností a depersonalizace. Tyto první reakce jsou krátkodobou záležitostí a trvají obvykle několik hodin, maximálně dva dny.
Další období truchlení je charakterizováno pláčem, zoufalstvím, naříká­ním, tělesným neklidem a někdy i hněvem a hledáním viníka či sebeobviňováním ("Neudělal jsem dost, neudělal jsem vše, co jsem mohl"). Toto období trvá řádově dny a je vyčerpávající právě pro sílu prožívaných emocí.
Třetí období prožívání ztráty nejbližšího člověka je čas truchlení a oplaká­vání. Počátek tohoto období je ještě stále plný emocí, časté je subdepresivní ladění, podrážděnost, poruchy spánku, pocity viny, výčitky svědomí atd.

Ča­sem se intenzita truchlení snižuje, a to většinou tím snáze, čím více jsou vzpo­mínky na zesnulého sdíleny s druhými a čím méně je pozůstalý osamělý. Toto období oplakávání bývá velmi intenzivní po dobu týdnů až měsíců a do roka polevuje. To, jak rychle se pozůstalý vnitřně odpoutá, často závisí nejen na hloubce vztahu, ale i na jeho schopnosti otevírat se novým zážitkům.

Vyrovnání se a smíření se ztrátou je pro pozůstalé "vykročením dopředu". Tato situace nastává, když v celkové bilanci a vnitřním ladění rozumová stránka převáží nad stránkou emoční.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Smrt a umírání, jevy na prahu smrti

26. listopadu 2011 v 14:05 | ADMIN webu
Je těžké představit si něco, co je z hlediska každého člověka více univerzálnější a osobnější, než smrt a umírání. V průběhu našeho života ztrácíme známé, přátele, rodinné příslušníky, a nakonec dojdeme k biologickému konci i my sami. Ve světle těchto fakt je udivující, že teprve na konci 60. let se začal v západní průmyslové civilizaci projevovat jakýsi zájem o studium smrti a umírání. To se týkalo nejen všeobecné veřejnosti, ale i vědců a profesionálů z oborů, které by se o to měly zajímat, například lékařství, psychiatrie, psychologie, antropologie, filosofie a teologie. Jediným logickým vysvětlením pro tento jev je masivní popírání smrti a psychologická represe v celé této oblasti.

smrt a umíráníTento nezájem je ještě nápadnější, když srovnáme situaci starodávných a předindustriálních kultur a uvědomíme si, že jejich postoj ke smrti a umírání byl diametrálně odlišný. Smrt hrála v jejich kosmologii, filosofiích, duchovním a rituálním životě, mytologii, stejně jako v každodenním životě kritickou a ústřední roli. Praktická důležitost tohoto rozdílu se stává samozřejmá, když srovnáme situaci člověka, čelícího smrti v těchto dvou historických a kulturních podmínkách.

Typická osoba umírající v západní industriální společnosti vyznává pragmatický a materialistický světový názor, nebo jím je přinejmenším ovlivněna. Podle hlavního proudu akademické západní vědy je historie vesmíru historií rozvíjející se hmoty. Život, vědomí a inteligence jsou více či méně náhodné a nevýznamné vedlejší produkty tohoto rozvoje. Objevily se na scéně po miliardách let pasívní evoluce v triviálně malé části nezměrného vesmíru. Ve světě, který uznává za reálné jen to, co se dá změřit a zvážit, není místo pro duchovnost jakéhokoli druhu.

Popírání tradičně chápáné podstaty vědomí


Práce se změněnými stavy vědomí přinesly rozsáhlý počet důkazů, který představuje vážnou výzvu newtonsko-karteziánskému paradigmatu materialistické vědy. Většina těchto dat se vztahuje k transpersonálním jevům, které representují důležitou část spektra zkušeností pozorovaných ve změněných stavech vědomí. Naznačují naléhavou potřebu radikální revize našich současných konceptů podstaty vědomí a jeho vztahu ke hmotě a mozku. Materialistické paradigma západní vědy bylo dosud hlavní překážkou pro jakékoliv objektivní zhodnocení údajů, popisujících události, odehrávající se v čase smrti.

Při transpersonálních zážitcích je možné transcendovat obvyklé hranice těla, ega, prostoru a lineárního času. Zmizení prostorových hranic může vést k autentické a přesvědčivé identifikaci s jinými lidmi, zvířaty nebo tvory, rostlinami a dokonce anorganickým materiálem a procesy. Člověk takto může transcendovat časové hranice a zažívat epizody z životů jiných lidí nebo zvířecích předků, stejně jako kolektivní rasové a karmické vzpomínky. Transpersonální zážitky nás navíc mohou uvést do archetypálních říší kolektivního nevědomí a zprostředkovat setkání s útěšnými nebo úděsnými božstvy různých kultur nebo navštívit mytologické říše. Ve všech těchto typech zážitků je možno získat přístup ke zcela novým informacím, které překračují cokoliv, co jsme získali dosud konvenčními způsoby.

odle materialistické vědy vyžaduje jakákoli vzpomínka materiální podstatu, např. síť neuronů v mozku nebo molekuly DNA v genech. Je ale nemožné představit si jakékoliv hmotné informační médium přenášené různými formami výše popsaných transpersonálních zkušeností. Takové informace zcela jasně nelze získat během života jedince obvyklými způsoby, tedy pomocí smyslového vnímání. Zdá se, že existují nezávisle na hmotě a jsou obsaženy v samém poli vědomí nebo v jiném typu polí, která nedokážeme detekovat současnými vědeckými nástroji. Pozorování při studiích transpersonálních zkušeností jsou podpořena fakty, která pocházejí i z jiných cest výzkumu. základní metafyzické předpoklady newtonsko-karteziánského myšlení vyzývají vědci jako Heinz von Foerster a Rupert Sheldrake, kteří seriózně zkoumají takové možnosti, jako je "paměť nezávislá na hmotě" a "morfogenetická pole".

Tradiční akademická věda popisuje člověka jako vysoce vyvinuté zvíře a biologický myslící stroj. Na základě zkušeností a studií v běžném stavu vědomí se jevíme jako newtonské objekty z atomů, molekul, buněk, tkání a orgánů. Avšak transpersonální zkušenosti jasně ukazují, že každý z nás může být také manifestací vlastností pole vědomí, které přesahuje prostor, čas a lineární kauzalitu. Úplně nová formulace beroucí v úvahu vlnově částicový paradox moderní fyziky, popisuje člověka jako paradoxní bytost dvou doplňujících se aspektů: může vykazovat vlastnosti newtonských objektů, ale také vlastnosti nekonečných polí vědomí. Vhodnost každého z těchto popisů záleží na stavu vědomí, ve kterém jsou tato pozorování konána. Fyzická smrt pak zdá se ukončuje jednu polovinu této definice, zatímco druhá dosahuje plného vyjádření.

Jevy na prahu smrti


Výzkum prokazuje různé zajímavé jevy, odehrávající se v čase smrti. Patří sem například nesčetné návštěvy lidí, kteří právě zemřeli, jak to hlásí jejich příbuzní, přátelé a známí. Bylo zjištěno, že tyto jevy statisticky značně překračují pravděpodobnost v dvanáctihodinové době od úmrtí. Existují také zprávy o nevysvětlitelných fyzikálních událostech, odehrávajících se v čase smrti, jako jsou zastavené nebo rozběhnuté hodiny, zvonění zvonků, pád obrazu nebo fotografií ze stěn atd., které se zdají oznamovat nějaké osoby. Jedinci, přibližující se smrti, často zažívají setkání se svými mrtvými příbuznými, kteří je vítají v jiném světě. Tyto vize na smrtelném loži jsou velmi autentické a přesvědčivé. Jsou také často doprovázeny euforickými stavy a zdají se usnadňovat umírání. Byl také uveden značný počet případů, kdy měli umírající jedinci vizi o osobě, o jejíž smrti on nebo ona nic nevěděli.

Zvláštnímu zájmu se těší zážitky blízké smrti (NDE - near death experience), které se přihodily téměř jedné třetině lidí, jež potkaly různé formy život ohrožujících situací, jako jsou dopravní nehody, tonutí ve vodě, infarkty nebo operační stavy. Raymond Moody, Kenneth Ring, Michael Sabom, Bruce Greyson a další tento jev intenzívně zkoumali a popsali charakteristické znaky, které typicky zahrnují rychlofilm života, cestu temným tunelem, osobní ohodnocení s etickým zhodnocením života, setkání se zářící božskou bytostí a návštěvou různých transcendentálních říší. Méně časté jsou bolestné úzkostné nebo hrůzyplné typy NDE.

V rámci našeho programu psychedelické terapie pacientů s rakovinou v centru v Maryland Centru v Baltimoru, jsme byli schopni získat důkazy o podobnosti NDE se zážitky vyvolanými psychedeliky. Pozorovali jsme několik pacientů při jejich psychedelických zážitcích a později aktuální NDE, když se vyvinuly jejich nemoci. Uváděli, že tyto situace byly velmi podobné a popisovali psychedelická sezení jako neocenitelný zážitkový trénink umírání.

Velmi výjimečný a fascinujícím aspektem při NDE je výskyt ověřitelné zkušenosti zážitku mimo tělo (OOBE - out of body experience). Tento termín se používá pro označení zážitku, kdy vědomí vystoupí z těla, aniž by se ztratila schopnost přesného smyslového vnímání. Thanatologické studie opakovaně potvrdily, že lidí, kteří jsou v bezvědomí nebo dokonce klinicky mrtví, mohou zažít OOBE, během kterého pozorují svá těla a záchranné operace jakoby shora, nebo ze vzdálené pozice. Současné thanatologické výzkumy se soustřeďují na potvrzení některých předběžných pozorování těchto zážitků u congenitaly slepých osob. Klasické popisy OOBE se dají nalézt v duchovní literatuře a filosofických textech všech věků. Moderní thanatologický výzkum tak potvrdil popisy z Tibetské knihy mrtvých (Bardo Thedol), podle které jedinec po smrti vstoupí do těla bardo, které překračuje omezení času a prostoru a může svobodně cestovat okolo Země. Ověřitelné OOBE se odehrávají nejen v kontextu blížící se smrti, ohrožení života nebo klinické smrti. Mohou se odehrát i v rámci sezení zážitkové psychoterapie (jako je primární terapie, rebirthing nebo holotropní dýchání), v kontextu zážitků, vyvolaných psychedeliky a také spontánně. Tyto události mohou představovat v životě jedince izolované epizody, nebo se pravidelně vracet jako součást krizí nebo psychických otevření nebo jiných typů duchovního vývoje. Autenticita OOBE byla demonstrována v rámci kontrolovaných klinických studií při experimentech známých psychologů nebo parapsychologů (Charles Tart s paní Z. na Kalifornské universitě v Davisu a testy vnímání řízené Karlisem Osisem a D. McCormickem).

OOBE s potvrzeným mimosmyslovým vnímáním okolí mají v problematice vědomí po smrti zvláštní význam, protože demonstrují možnost vědomých operací nezávislých na těle. Podle západního materialistického světonázoru je vědomí produktem neurofyziologických procesů v mozku, a je tedy absurdní domnívat se, že vědomí se může oddělit od těla a při tom udržet své možnosti smyslového vnímání. A přeci je to právě toto, co se děje při mnoha dobře dokumentovaných případech OOBE. Lidé, kteří měli OOBE, se mohou dostat blízko ke smrti, ale ve skutečnosti neumírají. Je rozumné předpokládat, že jestliže vědomí může fungovat nezávisle na těle už během života, mělo by to dokázat i po smrti.

Minulé životy


Existuje kategorie transpersonálních zkušeností, která má přímou souvislost s problémem přežití vědomí. Zahrnuje znovu prožívané, nebo vzpomínkové episody z jiných historických období a různých částí světa. Historická a geografická univerzalita těchto zážitků naznačuje, že reprezentují velmi důležitý kulturní fenomén. Mají také značný význam pro pochopení podstaty vědomí, psychiky a člověka samotného i pro teorii a praxi psychiatrie, psychologie a psychoterapie. Pro hinduisty, buddhisty a nepředpojaté znalé výzkumníky vědomí není reinkarnace věcí víry, ale empirická věc, založená na různých zkušenostech a pozorováních. Podle Christophera Bache jsou důkazy tak četné a výjimečné, že vědci, kteří si nemyslí, že si reinkarnace zaslouží seriózní studium, jsou buď neinformovaní nebo mají krátké vedení. Pečlivé studium spousty důkazů je pro jakýkoliv závěr absolutně nezbytné. Jak se zmíníme později, víra v reinkarnaci má na lidský život a možné důsledky na světovou situaci velký etický dopad.

Spontánní dětské vzpomínky na minulé životy


Existuje mnoho případů malých dětí, které si vzpomínají na své předchozí životy v jiném těle, na jiném místě a s jinými lidmi. Tyto vzpomínky se obvykle vynořují spontánně v době, kdy se děti naučí mluvit. Představují často v životě těchto dětí značné komplikace a jsou dokonce spojovány s některými patologiemi, jako jsou fóbie, podivné reakce na určité lidi nebo různé idiosynkrazie. Tyto případy byly popsány různými dětskými psychiatry. Přístup k těmto vzpomínkami zmizí obvykle ve věku pět až osm let.

Ian Stevenson , profesor psychologie na universitě v Charlottesvillu uspořádal více jak tři tisíce takových případů a některé popsal v knize Twenty cases suggestive of reincarnation, unlearned languages and children who remember previous lives (1966, 1984, 1987). Jeho zjištění jsou velmi udivující. Byl schopen nezávislým vyšetřováním potvrdit dětmi vyprávěné příběhy, často s neuvěřitelnými detaily, i když vypustil vše, co bylo ověřitelné konvenčními postupy. V některých případech vzal dítě přímo do vesnice, kterou si pamatovalo ze svého předchozího života. Ačkoliv tam nikdy nebylo, znalo topografii vesnice, našlo dům ve které bydlelo, rozeznalo příbuzné a pamatovalo si jejich jména.

Důvodem, proč si děti pamatují své předchozí životy mohou být okolnosti smrti, zvláště ty spojené s nějakým šokem, který "může prolomit amnézii". Nejživější bývají vzpomínky na událostí vedoucí ke smrti. Tyto děti typicky nevědí nic o událostech, které se odehrály dřívější osobnosti po jeho nebo její smrti. To je důležitý moment při rozhodování, jestli třeba telepaticky nerekonstruují detaily života z myslí těch, kteří zemřelé znali, nebo mají tyto detaily ve svých vzpomínkách. Nejsilnějším důkazem na podporu reinkarnační teorie je pravděpodobně výskyt mateřských znamínek, která představují následky zranění nebo jiných událostí pamatovaného života.

Při vyhodnocování těchto důkazů je důležité zdůraznit, že Stevensonovy případy nepocházely pouze z "primitivních a exotických" kultur ve kterých s na reinkarnaci věří, ale také ze západních zemí, včetně Velké Británie a USA. Jeho výzkum měl vysokou hodnotu a značný ohlas. V roce 1977 tomuto tématu věnoval téměř celé své číslo Journal of Nervous and Mental Diseses.

Spontánní vzpomínky na minulé životy dospělých


Spontánní vzpomínky na episody z minulých životů se často přihází během spontánních episod duchovních krizí, ale také během více méně běžných stavů vědomí. Akademická psychiatrie a současné teorie osobnosti jsou založeny na pohledu "jednoho času". Tradiční profesionálové jsou si vědomi existence vzpomínek z minulých životů, ale léčí je jako indikace vážných psychopatologií.

Vyvolané vzpomínky z minulých životů


Vzpomínky na minulé životy mohou být vyvolány celou řadou technik, které zprostředkují přístup k hlubším vrstvám psychiky, například hypnózou, psychedeliky, smyslovou deprivací, prací s tělem a různými silnými psychoterapickými metodami (primární terapie, rebirthing, holotropní dýchání). Přesto že o ně terapeuté své klienty nežádají, a většinou v ně nevěří, často se objevují zcela nezávisle na stávajícím filosofickém a náboženském přesvědčení. Vzpomínky na minulé životy se objevují ve stejných souvislostech jako vzpomínky na dětství, dospívání, porod a prenatální vzpomínky.

Existují důležité argumenty pro to, abychom předpokládali, že vzpomínky na minulé životy jsou autentickým jevem a že tedy mají pro psychologii a psychoterapii velmi důležité důsledky. Především vyhlížejí velmi reálně a často zprostředkují přístup k přesným informacím o historických dobách, kulturách a dokonce událostech, které by jinak nebyly zjistitelné běžnými způsoby. V některých případech lze neuvěřitelnou přesnost některých detailů objektivně ověřit.

Ani většina našich současných vzpomínek nemůže být ověřena tak důkladně, jako některé Stevensonovy případy. I já jsem zažil a publikoval některé velmi zajímavé případy, které byly ověřeny nezávislými historickými zjištěními.zdroj:http://zivotni-energie.cz

Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti

26. listopadu 2011 v 13:59 | ADMIN webu
Lidé, kteří jsou umírajícím nablízku, ať už jako jejich blízcí, nebo jako profesionální pečovatelé, vědí, jak velmi souvisí způsob našeho umírání s celým naším předchozím životem. Chápou, že část života, kterou nazýváme umíráním, je plnohodnotným životem. Nezřídka se od umírajících učí tomu, co to je život a co to je dobrý život, jak důležitým se dokáže čas našeho života stát, když je obzor na dohled. Často chápou možnost být umírajícímu člověku nablízku jako výsadu nebo jako dar, jakkoli to asi v naší společnosti, která si smrt opředla strachem, může znít paradoxně. Většina z nás však takto prožitou zkušenost nemá a hledí na závěr života s nejistotou a obavami.
Sborník Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti obsahuje články pěti předních českých odborníků, kteří představují pojetí smrti a umírání v náboženských tradicích hinduismu, islámu, křesťanství, judaismu a buddhismu. Texty jsou písemně zpracované přednášky Lubomíra Ondračky, Luboše Kropáčka, Tomáše Halíka, Milana Lyčky a Marka Zemánka, které byly předneseny na přednáškovém cyklu Cesty domů
v Městské knihovně v Praze na přelomu roku 2009 a 2010.

Lidé, kteří jsou umírajícím nablízku, ať už jako jejich blízcí, nebo jako profesionální pečovatelé, vědí, jak velmi souvisí způsob našeho umírání s celým naším předchozím životem. Chápou, že část života, kterou nazýváme umíráním, je plnohodnotným životem. Nezřídka se od umírajících učí tomu, co to je život a co to je dobrý život, jak důležitým se dokáže čas našeho života stát, když je obzor na dohled. Často chápou možnost být umírajícímu člověku nablízku jako výsadu nebo jako dar, jakkoli to asi v naší společnosti, která si smrt opředla strachem, může znít paradoxně. Většina z nás však takto prožitou zkušenost nemá a hledí na závěr života s nejistotou a obavami.


zdroj:http://www.cestadomu.cz

Štěstí v umírání

26. listopadu 2011 v 13:56 | ADMIN webu
Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomže pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro život člověka? Jak ji prožívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích života? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem života?

To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se autor snaží odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti, popisuje podstatné chvíle prožité s matkou během pěti let, když v 81 letech přežila těžkou operaci, a už se o sebe nemohla starat. Osobitým jazykem zaznamenává nevšední příběh statečné ženy, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a reflektuje i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, když si ji vzal autor v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační prožitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Každý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která může být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Jan Paul v doslovu knihy: Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehož naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude možné, doprovodit svého bližního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech složitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého života, protože smrt odpouští. Tento svět prožívá řadu vážných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bližního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.

O štěstí v umírání | Jan Paul | Nakladatelství Barrister a Principal, Brno, 2011
Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných prožitkem smrti jeho matky.

Ukázky z knihy:


Po návratu na oddělení oznamuji primářce své rozhodnutí. Mlčí, překvapeně na mě civí s kamennou tváří, zaskočena rozhodností, v níž ani na okamžik nepřipustím jinou možnost. Ano, vaše maminka umírá! Ptám se, co ještě mohou dělat v této situaci. Angiografii, ale moc si od ní neslibují, je vůbec otázka, zda vyšetření zvládne. Aha, na smetišti nakonec končí všechny odborné termíny, jimiž se tak dlouhou dobu zaklínali. Jak může máma zvládnout amputaci, umělou ledvinu či další invazivní zákroky, když nezvládne angiografii? Proč neprovedli potřebná vyšetření už v pátek, přes víkend nebo včera? Už se neptám, ptát jsem se měl dřív. Mě jsem je nutit mluvit srozumitelnou řečí hned.
Není co řešit, nemá cenu podstupovat něco, čemu už ani lékaři nevěří, nemáme čas. Tohle není příbramský ZÚNZ, nesedím v obyčejné místnosti obyčejných chirurgů okresní nemocnice, aby se mnou probrali vážnou věc, stojím na chodbě špitálu prvotřídní evropské úrovně, jako bych si šel pro razítko. Má odpověď je stručná: NEPŘIJÍMÁM! Beru na sebe odpovědnost za rozhodnutí nepodstupovat už žádné vyšetření, žádné další alternativní postupy, žádné dialýzy, amputace, žádnou pomalou a utrápenou smrt na přístrojích za plentou. Ano, to jediné tady mohu rozhodnout. Nemám po ruce nikoho z blízkých, kdo by vyslovil jiný názor, a máma stejně ví, co mám dělat. Porada je skončena, mámu chci odvézt okamžitě.
----------------------------------
Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument : Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níž už člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla
zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane?
Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Možná že právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme knížku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host.
--------------------------------
Obličej prochází rychlou proměnou, tělo stravuje poslední zbytky energie, smrt vysává tkáně a vyčerpává svalovou hmotu. Mnozí lidé v těchto chvílích opouštějí své blízké, utíkají před smrtí, nechtějí vidět vizuální změnu, kterou umírání působí. Smrt může nastat každou chvíli. K večeru dech ztěžkl ve zpomalených intervalech a mizel. Tak to je ta chvilka, hranice života a smrti. Mlčíme, hladím ji po vlasech a tiše šeptám slova, která snad ani nejsou má: už to bude. Máma se znovu nadechla. Nechápu, jak nemocné srdce může vydržet takovou zátěž. Už to bude! To říkají lékaři rodičce v poslední fázi porodu, aby ji utěšili a zklidnili. Když je smrt milovanému člověku nablízku, je třeba mu ji přát. Láska přitaká životu a smrt je jeho součástí. Jenomže máma se vydá bezezbytku, umírá houževnatě stejně tak, jak odhodlaně žila. Učím se, teprve nyní musím prokázat ohleduplnost a toleranci. Dříve jsem rozhodoval nejrůznější možnosti léčení, vyhodnocoval situace, zaujímal stanoviska a přijímal rozhodnutí. To poslední, nejdůležitější a nejodpovědnější ve svém životě jsem učinil včera v nemocnici, a nyní, když nic dalšího není třeba, je mou povinností být trpělivý. Oči umírajícího o to prosí. Nemohu nic ovlivnit, nic změnit, mohu být jenom s ním. Máme jedinou nekompromisní jistotu, jistotu konce. Učí mě pokoře a žádá vytrvalost. U lůžka umírajícího nemá člověk nad umírajícím ani nad sebou žádnou moc, jen lásku.
--------------------------------------
Nastal další večer, druhá noc, máma umírá již třicet hodin. Pět let jsem se mohl připravovat, a stejně bych nic nezmohl. Dýchá s velkým vypětím a dlouhé přestávky v nádechu a výdechu signalizují, že přichází poslední fáze umírání. Ani přes vatu nepije, tak jí alespoň otíráme tváře, čelo a ruce. Tělo bouří selháváním, mlkne v posledních možnostech, tichne zkázou, připravuje umírajícího k rozhodujícímu okamžiku osvobození, zatímco on mezitím tiše a odevzdaně nese svůj úděl, kříž.
Dopřál jsem mámě přirozenou smrt, umožnil jsem jí v jiných podmínkách to, před čím mě lékaři varovali a co by stejně na přístrojích přišlo. Multiorgánové selhání je bezprostřední příčina smrti, v postupném kolapsu propojeného řetězce příčin a důsledků. Jako když se kácí domino. Na začátku selžou ledviny, na konci mozek. V tomto procesu zkázy musí člověk do poslední chvíle dýchat, aby okysličil krev a srdce mohlo z posledních sil pumpovat v žilách krev. Přestane-li člověk dýchat, zemře, v nemocnici za něho dýchá plicní ventilace, týden, dva týdny, měsíc nebo několik roků.
Stále vnímá a reaguje na podněty, přestože vnější svět ztratil smysl. Vizuální informace bez vnitřního vztahu k budoucnosti nemají žádnou cenu. Hodnotou je klid, pohlazení, vědomí naší přítomnosti a vlídné slovo.zdroj:http://www.citarny.cz

Umírání a smrt jsou dvě slova, která mnoho lidí nechce vyslovit, a pokud je mají číst, raději nečtou. Bojí se, mají strach. Z čeho? Z konečnosti, prázdnoty, z mrtvého člověka?

26. listopadu 2011 v 13:42 | ADMIN webu
Umírání a smrt jsou dvě slova, která mnoho lidí nechce vyslovit, a pokud je mají číst, raději nečtou. Bojí se, mají strach. Z čeho? Z konečnosti, prázdnoty, z mrtvého člověka?
SOUHRN: Příspěvek je zaměřen na etiku umírání a smrti. Přináší náhled na problematiku umírání z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Doprovázející člověk by měl znát a dodržovat zásady, které jsou v době doprovázení umírajícího člověka důležité.

Téma umírání a smrti je u nás v ČR stále tabuizované. Mnoho se o něm nemluví, literatury je napsáno dost, ale laici ani zdravotníci tyto publikace nevyhledávají. Když jsem nedávno oslovila svého strýce, kterému je 72 let, aby vyplnil dotazník ohledně umírání a smrti, řekl mi: "Raději ne, nechci se rouhat." Ale proč, jaké "rouhání", copak nikdy nad konečností neuvažoval? Ano, určitě uvažoval, ale jen ve svém myšlení a nikomu se s tím nesvěřil.

Většina z nás se nebojí smrti jako takové, ale bojí se utrpení, které smrti předchází, bolesti, samoty, bezmocnosti, nesoběstačnosti, a dokonce přístupu ošetřovatelského personálu. To je velmi špatné! Jsem všeobecná sestra, beru své povolání jako poslání a slyšet o strachu z nás sester je alarmující! Co se to stalo s naším povoláním? Přístup k umírajícím by měl být právě u zdravotnického personálu nejlepší, na nejvyšším žebříčku v ošetřovatelské péči. Postarat se o člověka, který odchází z našeho světa, který to ví, trápí se tím, že už nikdy neuvidí svoji rodinu, děti, přátele… by mělo být etické, empatické a laskavé.


Každé umírání znamená loučení se vším, co měl člověk rád, a se všemi, které měl rád. Bylo by jistě velmi dobré, kdyby toto rozloučení mohlo proběhnout důstojně a umírající se stačil připravit na poslední cestu, kterou by mu měla sestra (pokud nemůže rodina) zajistit.

Umírání a smrt
Umírání a smrt jsou fenomény, o kterých se uvažuje z hlediska filozofického, psychologického, sociálního, medicínského a etického. Otázka prodloužení lidského života a jeho záchrany je vlastně podstatou biomedicínského výzkumu.
Na smrt jako na akt, kterým končí život, se připravit nelze. Nikdo z nás neví, kdy a jak se tak stane. Budoucnost, která stojí před umírajícím, jeho smrt a lidská bezmoc jakkoli tuto budoucnost změnit ovlivňují výrazně lidské myšlení a jednání.
Dříve byl umírající ve středu zájmu a pozornosti celé rodiny, nyní je v nemocnici jen případem. Věnuje se mu sice značná pozornost, je však zaměřena profesionálně. Lidé věří, že svým blízkým pomohou nejlépe, když jim zajistí ty nejúčinnější a nejmodernější léčebné postupy. Vypadá to, jako kdyby umírání bylo odbornou záležitostí lékařů, sester a dalších zdravotnických pracovníků. V naší republice jsme si zvykli, že se umírá "na něco", nikoli proto, že jsme smrtelní (Kutnohorská, 2007).

Otázka života a smrti je jednou z nejstarších a nejtěžších otázek, které si lidstvo klade. V době nemoci začne člověk myslet na mnoho věcí a jednou z nich je i smrt. Smrt nečiní život nesmyslným. Umožňuje nám najít smysl života, umožňuje nám využít náš omezený čas smysluplně (Kelnarová, 2007).

Fáze umírání
Psychologie se snaží prozkoumat jednotlivé fáze procesu umírání, aby umírajícího bylo možné lépe pochopit a doprovázet ho. Je obecně známo, že mnoho lidí umírá o samotě. Medicína bojuje o to, aby smrt byla co nejvíce oddálena. Lidé se však obávají, že jim bude takto znemožněno důstojně zemřít. Místo toho, aby jim byla poskytnuta úleva lidským porozuměním, empatií a napojením na člověka, dostává se jim jen napojení na přístroje.

Fáze umírání podle Elizabeth Kübler-Ross: Švýcarsko-americká lékařka odhalila, že umírající se vyjadřuje pomocí náznaků, řečí symbolů. Chování umírajícího je podle ní mimoslovní komunikací. I když jsou reakce jednotlivých lidí na těžké životní situace různé a závisejí na řadě vnějších okolností, na dosavadních zkušenostech a osobnosti jednotlivce, určité zákonitosti zde jsou. Popsala je velice přehledně jako "fáze" (viz tabulka). Tyto fáze, když jsou seřazeny za sebou tak, jak obvykle přicházejí, nemusejí vždycky zachovat daný sled. Některé z nich se mohou opakovaně vracet a střídat a mohou se dvě nebo tři v jediném dni prolínat. Nejsou stejně dlouhé, některá může chybět. Těmito fázemi neprochází jen umírající, ale také jeho nejbližší příbuzní. Ti trpí spolu s ním, a navíc se od nich očekává někdy až nadlidský výkon. Rodina by měla mít možnost odpočinout si a nabrat dech. Etickým cílem zdravotníků je pomoci nemocným a jejich blízkým dosáhnout přijetí neodvratitelné skutečnosti.

Zásady a úkoly sestry v péči o umírajícího
Od sestry se především vyžaduje empatie, mít pochopení pro potřeby nemocného. Uvedené zásady nejsou návodem, chtějí jen upozornit, že umírající potřebuje především přítomnost člověka.
Sestra v péči o umírajícího by měla dodržovat následující zásady:
* jednat opravdově, neskrývat nejistotu a bolest,
* nic nepřehánět, vnímat a respektovat přání nemocného,
* podle situace zachovat blízkost nebo odstup,
* udělat si čas, umírající vycítí, kolik času jsme mu ochotni věnovat,
* naslouchat a chápat, mluvit i mlčet s nadějí a nechat promlouvat symboly.
Hlavní úkoly sestry při péči o umírající:
* umožnit pacientovi, aby se zbavil pocitu osamělosti, strachu a deprese,
* udržovat u pacienta pocit jistoty, sebedůvěry, důstojnosti a úcty,
* povzbuzovat jeho naději,
* pomáhat pacientovi při akceptování vlastní ztráty.

Komunikace s umírajícím člověkem
Etickou péči o umírající nelze oddělit od komunikace s umírajícím, protože právě ona je projevem morální péče.
Umírající potřebuje, aby mu někdo naslouchal, aby byla zachována jeho důstojnost i v posledních hodinách života, aby byla akceptována jeho poslední přání. Umírající člověk je stále žijícím člověkem, který potřebuje vnímat blízkost lidí a komunikovat se všemi, třeba jen očima a gesty. Každý člověk, tedy i umírající, má právo na informaci o svém zdravotním stavu. Zde je však potřeba postupovat citlivě a s rozvahou. Pro vyrovnání se s osudem potřebuje vyjádření psychické podpory založené na empatii. Pocit pohody, podpory a sounáležitosti pomáhá vytvořit péči při vykonávání všech denních aktivit včetně biologických potřeb. Uklidňující slova, dotek, podání ruky pomohou potlačit strach z osamoceného kontaktu s "démonem" smrti a usnadní přechod do bezvědomí (Venglářová, Mahrová, 2006).

Vypsala jsem doporučení, úkoly a zásady, které by každá sestra měla mít na paměti a snažit se vše umírajícímu poskytnout na jeho poslední cestě s láskou a empatií. Zvládnutí komunikace s umírajícím nemocným předpokládá vyjasnění si osobních postojů k umírání a smrti a zvládnout přijetí faktu, že i nás všechny čeká poslední cesta v životě, cesta, ze které není návratu.


Problematikou péče o umírající se dlouhodobě věnuje MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicové péče v České republice. Z její knihy Hospice a umění doprovázet bych ráda uvedla krátkou pasáž.

Na otázku, co si představuje pod pojmem laskavá péče, odpověděl krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici takto:

Představa umírajícího pacienta o laskavé péči
"Když ke mně přijdete i přesto, že víte, co všichni víme, že umírám. Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení. Když ke mně přijdete a věříte ve mne, uzdravení-neuzdravení. Když se mnou trávíte čas, ačkoli vám to nemohu vrátit. Když mě berete jako individualitu. Když si vzpomenete na maličkosti, které jsou mi milé, když vzpomenete na mé blízké.


Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti. Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mou osobu. Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu. Když se dokážete smát a být šťastní uprostřed vaší těžké práce. Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde."

Pomoc při doprovázení v době umírání
Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty. Pokud se v takové situaci nacházíte, tíží vás někdy podobné otázky jako: Co se děje při umírání? Jak rozeznám, že smrt přichází? Jak mohu pomoci? Je to normální, když si umírající člověk myslí, že již zemřel? Co udělám v okamžiku smrti mého blízkého?

Zvládnu to, i když jsem to ještě nikdy neprožil? Chtěli bychom vám pomoci, abyste s těmito otázkami a pochybnostmi nezůstali sami. Nabízíme také několik rad a zamyšlení. Nechceme prostřednictvím této příručky předkládat neměnná pravidla nebo zaručená řešení. Nabízíme jen, že vás budeme na vaší cestě doprovázet. h
Je dobré znát a mít možnost si nechat poradit prostřednictvím literatury či internetových stránek o doprovázení svého milujícího člena rodiny.


Bezprostředně po smrti
Za konečnou příčinu smrti se považuje zástava koordinační činnosti mozku, jehož neurony jsou nejcitlivější na nedostatek kyslíku a zanikají již po 4-6 minutách anoxie.
Při prvním kontaktu, kdy sestra zaregistruje nejisté známky smrti, kterými jsou různá stadia klinické smrti, zástava dýchání a srdeční činnosti, by měla zavolat lékaře, který má konstatovat smrt. Sestra nemá právo určovat, zda nemocný zemřel.

V nemocnici se péče o mrtvé tělo řídí standardem každé nemocnice. Nikdy by se nemělo zapomínat na otevření okna, úctu k zemřelému a na klidné zacházení s mrtvým tělem.


Bezprostředně po smrti v domácím prostředí: Chvíle ticha - nebuďte hned aktivní. Nechme na sebe působit výjimečnost situace. Někteří se budou v této situaci modlit, modlit ze srdce. Děkujeme bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění. Nechme své pocity přicházet a projevit.
Pokud nejsme zvyklí se modlit, můžeme čas věnovat tomu, co pokládáme za příkladné. Rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit si s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.


Když nám někdo blízký zemře, pláčeme a jsme nešťastní. Čím více pláčeme, tím více bráníme duši, aby svobodně odešla nahoru. Je dobré se smířit se ztrátou, neboť všichni jdeme stejnou cestou a opět se shledáme (Blechová, 2009).


První kontakt s pozůstalými po úmrtí příbuzného: Pokud pacient zemře v nemocnici nebo hospici, rodina se vrátí druhý den pro pozůstalost. Pokud zemře doma, je důležité, aby osoba, která měla pacienta na starosti doma, přišla rodinu navštívit. V obou případech je důležité vyjádřit rodině soustrast a rozloučit se. Zodpovědět jakékoli dotazy ohledně pacientovy smrti nebo nemoci a nabídnout pomoc, kterou by rodina mohla potřebovat (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007).




Pomoc při doprovázení v době umírání
Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty. Pokud se v takové situaci nacházíte, tíží vás někdy podobné otázky jako: Co se děje při umírání? Jak rozeznám, že smrt přichází? Jak mohu pomoci? Je to normální, když si umírající člověk myslí, že již zemřel? Co udělám v okamžiku smrti mého blízkého? Zvládnu to, i když jsem to ještě nikdy neprožil? Chtěli bychom vám pomoci, abyste s těmito otázkami a pochybnostmi nezůstali sami. Nabízíme také několik rad a zamyšlení. Nechceme prostřednictvím této příručky předkládat neměnná pravidla nebo zaručená řešení. Nabízíme jen, že vás budeme na vaší cestě doprovázet.
Je dobré znát a mít možnost si nechat poradit prostřednictvím literatury či internetových stránek o doprovázení svého milujícího člena rodiny.
Bezprostředně po smrti
Za konečnou příčinu smrti se považuje zástava koordinační činnosti mozku, jehož neurony jsou nejcitlivější na nedostatek kyslíku a zanikají již po 4-6 minutách anoxie.
Při prvním kontaktu, kdy sestra zaregistruje nejisté známky smrti, kterými jsou různá stadia klinické smrti, zástava dýchání a srdeční činnosti, by měla zavolat lékaře, který má konstatovat smrt. Sestra nemá právo určovat, zda nemocný zemřel.
V nemocnici se péče o mrtvé tělo řídí standardem každé nemocnice. Nikdy by se nemělo zapomínat na otevření okna, úctu k zemřelému a na klidné zacházení s mrtvým tělem.
Bezprostředně po smrti v domácím prostředí: Chvíle ticha - nebuďte hned aktivní. Nechme na sebe působit výjimečnost situace. Někteří se budou v této situaci modlit, modlit ze srdce. Děkujeme bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění. Nechme své pocity přicházet a projevit.
Pokud nejsme zvyklí se modlit, můžeme čas věnovat tomu, co pokládáme za příkladné.

Rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit si s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.
Když nám někdo blízký zemře, pláčeme a jsme nešťastní. Čím více pláčeme, tím více bráníme duši, aby svobodně odešla nahoru. Je dobré se smířit se ztrátou, neboť všichni jdeme stejnou cestou a opět se shledáme (Blechová, 2009).
První kontakt s pozůstalými po úmrtí příbuzného: Pokud pacient zemře v nemocnici nebo hospici, rodina se vrátí druhý den pro pozůstalost. Pokud zemře doma, je důležité, aby osoba, která měla pacienta na starosti doma, přišla rodinu navštívit. V obou případech je důležité vyjádřit rodině soustrast a rozloučit se. Zodpovědět jakékoli dotazy ohledně pacientovy smrti nebo nemoci a nabídnout pomoc, kterou by rodina mohla potřebovat (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007).
Závěr
Je nutné více se zamyslet a hlavně vylepšit svůj postoj k umírání a smrti. Zlepšit péči celkově. Všeobecné sestry, které se o umírající nyní nejvíce starají, by měly brát svoji profesi jako poslání, které jim bylo svěřeno a které by měly vykonávat s tím nejlepším svědomím. Veškerý zdravotnický personál a celé okolí by měly být umírajícímu oporou, aby měly na umírající dostatek času, našly si čas ho vzít za ruku a být s ním.
Dalším důležitým krokem pro zlepšení celkového postoje naší společnosti k umírání a smrti je prevence, myšleno edukace. Celá naše společnost by měla více hovořit o umírání a smrti už s dětmi, jak to bylo v minulosti, kdy byl u nás znám model domácího umírání v rodinném kruhu. Péče o umírající se dědila z generace na generaci, každý věděl, jaké to bude, až on sám bude na poslední cestě života.
Smrt je nedílnou součástí života a nelze ji od života oddělit. Každý z nás by si měl uvědomit, že umírání a smrt je součástí každého z nás a že se jednoho dne bude týkat i naší osoby. Zde bychom mohli připomenout slova: "Nedělej nikomu to, co nechceš, aby ti činili jiní." Každý by se měl chovat k umírajícímu v instituci i v domácí péči s láskou a porozuměním, umět se vcítit do stavu, který právě umírající má. Jak se na svět přichází s láskou a velikou slávou, mělo by se i odcházet s etickou důstojností, láskou celého okolí a svých nejbližších příbuzných, přátel.

zdroj:http://www.zdn.cz

Modlitba za milost šťastné smrti

26. listopadu 2011 v 13:27 | ADMIN webu
V Brooklynu ve škole sv. Pavla nás Sestry Charity jako malé chlapce učily a připomínaly nám modlitbu za milost šťastné smrti. To pro nás tehdy byla nepochybně divná modlitba. Vždyť jsme byli tak mladí a tak daleko od všeho "smrtelného" v životě. Ale léta přešla a sestry už tu nejsou. Během svých 40 let kněžství jsem byl u smrti tolika lidí, kdy se mísil smutek, štěstí i tragedie.

Ale že jednou zemřu, to je nejjistější skutečnost v životě a kde a kdy to bude a kdo bude se mnou - to ví jen Bůh. Ale jisté je, že mně vezme domů k sobě.

Při psaní těchto pár řádků se připravuju na pohřeb jednoho mladého muže, který, jak se zdá, měl vše, po čem člověk v tomto světě touží. Z nějakých důvodů, které znal jen on sám, si vzal minulý týden život. Je to tak smutné. Není to služba, na kterou se těším. Ptám se sám sebe, jestli se kdy modlil za šťastnou smrt. Jenom Bůh ví.

Poté, co přejdeme na druhou stranu, uvidíme Boha tváří v tvář, poznáme krásu jeho dobrotivého činu, kterým nás volá do své milující náruče. Je to Boží čin - musí být krásný.


Ano, Pane,
nevím den ani hodinu, kdy mne zavoláš,
ale dopřej mi,
abych dobrým životem,
milující Tebe, sebe a druhé,
byl v té chvíli připraven vstoupit do Tvé šťastné náruče.


Nedávno jsem se vracel domů a slunce zářilo. V autě se pokoj a ticho prostupovalo s myšlenkami na jeden krásný domov, který jsem právě opustil, a odkud se právě náčelník hasičů Gordon Symon, již v důchodu, navrátil k Bohu, svému tvůrci v nebi. Byla to krásná, šťastná smrt s manželkou Colleen po boku a zbytkem rodiny, která ji utěšovala a modlila se. Opravdu věřím, že nějaké sestry, zase v jiné škole v Brooklynu, učily Gordona Symona modlitbu za šťastnou smrt - jeho modlitba byla zajisté vyslyšena.


Mychal Judge OFM
psáno na jaře roku 2001

*** zdroj:http://www.vira.cz

Mychal Judge OFM (1933-2001)
Kaplan newyorských hasičů, jenž zahynul při teroristickém útoku 11.9.2001

Etický problém - utrpení, smrt a umírání

26. listopadu 2011 v 13:24 | ADMIN webu
"Utrpení, smrt a umírání" - témata tabuizovaná? Jak pro koho! Pro ty, kterých se toto téma bytostně dotýká, pro ty, kteří tímto obdobím prochází, rozhodně ne! Čím to je, že se tolik bojíme nahlas o těchto tématech hovořit? Možná je to tím, že se bojíme připustit, že naše snažení na tomto světě má své limity. Říkáme, že nemáme čas na své nejbližší, že musíme být stále v práci, abychom uživili své rodiny, že nám chybí v domácnosti myčka, že potřebujeme nové auto, že musíme dělat spoustu věcí, abychom dokázali držet krok se světem úspěšných a mladých, nemáme čas hrát si se svými dětmi, nemáme čas povídat si se svými rodiči… A jednoho dne zjistíme, že už není koho držet za ruku a komu vyprávět o svých starostech a radostech a trápíme se myšlenkami, co vše jsme tomu druhému chtěli říct a neřekli…
Pracuji v terénních sociálních službách zajišťující péči starým a zdravotně postiženým osobám a do kontaktu s utrpením, bolestí a lidskými tragédiemi se dostávám prakticky denně. A rovněž tak s postojem a přístupem společnosti. Stále jsou znát dopady totalitní výchovy na chování a postoje lidí. V té době existovaly prakticky pouze dvě možnosti, jak starým a nemohoucím osobám zajistit péči - pečovatelská služba nebo ústavní péče. A ústavní péče byla preferovaná…
Dnešní doba je zaměřená na kult krásy, zdraví, mládí a úspěchu. Kvalita života se odvíjí právě od těchto kultů, a proto také jakékoliv odkazy na význam utrpení, umírání a smrti pro osobní růst každého jednotlivého člověka jsou považovány téměř za nepatřičné. Přitom tyto atributy k životu neodmyslitelně patří. Člověk je vlastně jediný tvor, který ví, že musí zemřít. Smrt je stav, kde končí naše zkušenost, je výzvou smyslu života. Je zřejmé, že bez konce, tedy bez smrti, by lidský život ztratil svůj smysl. Přijmout fakt konečnosti lidského života je projevem zralosti a životní moudrosti.
Stav společnosti je však neutěšený. Zdá se, že čím je trpící člověk starší, tím se stáváme bezcitnější vůči jeho utrpení. Umírání a smrt nám přijde jako samozřejmá věc a jeho nářky jako zcela nepatřičné. Chybí úcta ke stáří a životu obecně. Dnešní doba je velmi rychlá, stresová, pro společnost se starý člověk stává zátěží. A tak přestáváme CÍTIT. Většina lidí je hluboce přesvědčena, že starému člověku výhradně nebo převážně stačí "pouze" ekonomicko-materiální, popřípadě sociální zajištění. Avšak stárnoucí a starý člověk přímo bytostně potřebuje mít pocit osobní jistoty a spokojenosti, potřebuje někam patřit, tj. mít řádné místo v rodině i ve společnosti, pociťuje touhu mít rád a být také milován nebo alespoň kladně přijímán. Přetrvává i názor, že pomoc potřebující starý člověk patří především "na lůžko". Těch omylů a mýtů je však, bohužel, více. Měli bychom mít vždy na paměti, že i ten starý člověk býval kdysi mladý, žil, pracoval, miloval, měl budoucnost před sebou a že my všichni ke stáří a ukončení života směřujeme. A už vůbec zde není namístě pýcha, kdy se domníváme, že my se v jejich pozici nikdy nemůžeme octnout a že všechny potíže, které s sebou stáří nese, my zvládneme naprosto bez problémů.
Odhaduje se, že v roce 2050 bude u nás třetina seniorů. Před těmito čísly není možné zavírat oči. Nestačí, aby situaci chtělo změnit pár jedinců, je třeba systémové změny v přístupu k umírajícímu a podpořit rozvoj terénní hospicové péče.
Moje profese mě přivádí do časté blízkosti smrti a umírání. Ze všech rozhovorů s lidmi, kterých se toto téma bytostně dotýká, vyplývá, že se bojí nejenom samotné smrti, ale především samoty ve chvíli, kdy přijde "poslední hodinka"…
Umírající člověk zpravidla očekává, že nezůstane při umírání sám a že jej tedy na posledním úseku životní cesty bude někdo doprovázet. Dříve bývalo zvykem, že lidé umírali doma, mezi svými nejbližšími. Tzv. poslední hodinka mívala svůj řád a daný rituál. Samozřejmostí byla účast všech členů rodiny. Umírající vyslovil poslední přání, přijal svátost nemocných, tedy poslední pomazání a zemřel uprostřed svých blízkých. Smrt, stejně jako narození, byla součástí života, odehrávala se doma a lidé ji vnímali jako samozřejmost. Umírání mělo sociální rozměr, lidé neumírali opuštěni, oporou jim byla nejenom rodina, ale také sousedé, kněz a přirozeně i víra.
Dnes se téměř výhradně, bohužel, setkáváme s institucionálním modelem umírání, jenž souvisel s rozvojem ošetřovatelství. Přirozeně má tento model svůj vývoj. Pokoje pro umírající, kam byli převezeni, aby neobtěžovali ostatní nemocné, jsou již díkybohu spíše minulostí. Podobně začíná odeznívat i praxe stavění bílých zástěn k lůžku umírajícího. Vážně nemocní jsou dnes zcela samozřejmě v nemocnicích a se stejnou samozřejmostí je očekáváno, že se jim dostane odborné profesionální pomoci. Stinnou stránkou institucionálního modelu je chladná až odosobněná profesionální péče.
Nadějí pro trpící a umírající je dnes paliativní (útěšná) péče. Její velkou předností je to, že pomáhá umírajícímu člověku odejít z tohoto světa důstojně, bez bolestí a se smířením. Paliativní péče podporuje život a považuje umírání za normální proces. Poskytuje úlevu od bolesti a jiných svízelných symptomů. Začleňuje do péče o pacienta psychické a duchovní aspekty. Vytváří podpůrný systém, který pomáhá pacientům žít co nejefektivnější život až do smrti. V neposlední řadě pomáhá rodině vyrovnat se s nemocí a zármutkem po smrti jejich blízké osoby.
Historie hospicové péče v naší republice je spojena se jménem MUDr. Marie Svatošové, jež založila v r. 1993 občanské sdružení s názvem ECCE HOMO. Koncem roku 1995 pak bylo v České republice otevřeno první zařízení - Hospic Anežky České v Červeném Kostelci (dnes jsou hospice v Praze, Brně a dalších městech).
A na závěr pár slov k zamyšlení:
"Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy. Společnost, která se o ně stará nedostatečně, je pochybená."
Adrian D. Ward

Marcela Hauke, ředitelka Pečovatelské služby Města Dvůr Králové nad Labem
4. 10. 2009

Publikován leden 2010, Sociální služby, APSS ČR. Dostupný na http://socialnisluzby.eu/pdf/socialni-sluzby-1-2010.pdf
zdroj:http://marcela.hauke.cz

Pan prezident Klaus se zasloužil o umírání na rakovinu

26. listopadu 2011 v 13:21 | ADMIN webu
29.9.2010
Petr Wagner
Pan president Klaus se rád vyhraňuje. Leckdy až tak, že se zdá, že jeho názorové provokace na hranici absurdity už jsou to jediné, čím může zaujmout. Momentálně otevíral v Kutné Hoře továrnu na výrobu cigaret.
Jeho provokace jsou někdy inspirující, někdy úsměvné, někdy směšné, ale toto? Co přijde příště? Bude otevírat veřejný dům? Varnu pervitinu? Nebo co proboha ten nešťasník je ještě ochoten udělat, aby si ho lid obecný vůbec všiml?
V dnešním kontextu západního světa si nedokážu opravdu představit větší hloupost, než aby se prezident účastnil otevírání takovéto továrny! Kouřit v nemocnici v USA se rovná tomu chodit tam nahý, ale aby prezident se účastnil takové promo akce?
No nevím... co může ještě po tomto přijít. Pane Topolánku, vy se budete smažit v pekle, za to, že jste nám Klause zvolili prezidentem. To jste nám opravdu ale opravdu neměl dělat....
Zdroj: Britské listy
Dovolím si zde citovat z týdeníku Sunday Times mluvící za ty, kteří se nedali oklamat: "Co mne otravuje, není ani tak běsnící nesnášenlivost nekuřáckých zanícenců, sama těžko stravitelná, i když vyplývá z některých osobních zvyklostí, ale urážlivá a arogantní intelektuální nepoctivost jejich medicínského podřádu."…
Že se nevymýtila rakovina plic, nemoci srdce a krevního oběhu, není důsledkem ignorace, ale neschopností předložit skutečné příčiny nemoci a výzkum zaměřit tímto směrem. Stalo se zvykem popisovat choroby, pro něž není známé nezbytné, tj. dostatečná příčina, jako původem multifaktoriální. To se týká zejména rakoviny a koronární choroby srdce. Nejenom, že toto vede k nereálným nadějím a falešným iluzím, ale jak vidím i k zakrývání vlastních neznalostí a hledáním viníka vně. Osobně multifaktoriální původ mi zní jako "neznámý" a je tudíž eufemismem pro nevědomost. Lékaři se samozřejmě necítí dobře, mají-li přiznat nevědomost, a proto jsou v pokušení použít kamufláží pro mezery ve vědění. A jedna z Vaší kamufláže je i výše uvedený článek. Díky Bohu více vypovídající o Vás než o citovaném. S čím se však ještě potřebuji smířit, je zavádějící medicínský předpoklad, že jsem natolik hloupý, abych bez cizí pomoci spolkl nedopečené argumenty.


Bruselský boj s kouřením je směšný, nechal se slyšet Klaus

Autor: ČTK
Největší výrobce cigaret v Česku Philip Morris otevřel novou část svého závodu v Kutné Hoře, která mu umožní zvýšit výrobní kapacitu z 30 na 40 miliard kusů cigaret ročně. Pásku u nového provozu slavnostně přestřihl prezident Václav Klaus. Firmě popřál, ať ji nezahubí regulace z Evropské unie, jež podle něj vede boj s kouřením směšným způsobem.
Prezident, který je znám jako zapřisáhlý nekuřák, prý do Kutné Hory přijel podpořit fungující firmu. Dokončená investice do rozšíření a zmodernizování provozu činí 750 milionů korun, firma díky ní za poslední dva roky vytvořila 250 nových pracovních míst. Podle Klause jde o ukázku toho, že se kdysi privatizace podařila. "Ta firma od té doby funguje zcela mimořádným způsobem, takže to je úspěch našeho průmyslu," dodal.
Zároveň však vyslovil obavy z toho, jak v této oblasti postupuje Evropská unie. "Boj s kouřením je veden směšným způsobem, zákazy se nedá nic nikdy vyřešit," namítl s tím, že takové jednání v minulosti vedlo k pašování a výrobě podomácku. "Podporuji boj s omezováním kouření vrchnostenským nařízením. To je něco jiného než podpora kouření," zdůraznil.

Dovolím si zde citovat část textu z knížky Nemocné ego

kterou jsem vydal v roce 2007

To, co se musí ze zákona nyní psát na každou krabičku cigaret má vyjádřit "zodpovědný" přístup zákonodárců vůči našemu zdraví, protože sami nejsme schopni dobrovolně pochopit co nám škodí. Je to pouhá zástěrka předvádějící "vysokou" míru zodpovědnosti zákonodárců, ale ve skutečnosti má likvidační dopady a lobbystické pozadí, protože jinak by zdravý rozum nikdy nepřipustil takovouto zrůdnost. Jsem přesvědčen, že je otázkou krátkého času, kdy nebude podstatné loby u politiků, kterým není také příjemné se stavit do pozice hlupáků přijímáním zákonů poškozující "voliče". Vysvětlím.
Myšlenka je v základě tvůrčí. Vyslovená nebo napsaná je tím zesílena a prvním krokem ke zhmotnění. To je jeden faktor popisu na cigaretách. Druhým činitelem je placeboefekt. Naše podvědomí dokáže realizovat to čemu věříme, ale i to co mu neustále opakujeme. V odborných kruzích je to známé a proto se placeboefektu využívá při ověřování účinku nových léků. Nemocni jsou rozděleni do dvou skupin, kdy jedné skupině se podávají testující léky a druhé neškodná imitace. Výsledky slouží k posouzení jak účinnosti, tak k sledování vedlejších účinků. "Dokonalé", že?
Ale zpět ke kouření. Do našeho podvědomí se zafixuje všechno co je neustále opakováno. "Kouření způsobuje smrt", "Kouření způsobuje rakovinu". To znamená, že čtením a opakováním těchto nápisů si lidé ordinují to, co nápis sděluje. Vím, všeho moc škodí, ale se vší úctou k lékařům, jde nejen o nehoráznou cílenou dezinformaci, ale z pohledu etického o trestuhodný čin toho nejtěžšího kalibru. Každý nápis, který na nich je, způsobí u lidí, kteří tomu uvěří, přesně to, co je tam sdělováno. A teď mám na mysli samá hrubá neslušná slova pro tvůrce a životadárce takovýchto zákonů, stejně jako pro lobbystické aktéry. Poznámka z emocí: "nechtěl bych být v kůži tvůrců tohoto zákona, v kůži těch, na které dopadá oprávněný hněv kuřáků." Jednou mi snad dají za pravdu ti, kteří budou svědkem důsledků jejich činů. Jdu si zapálit na čerstvý vzduch, abych se uklidnil...
...už jsem tady. Jak jsem kouřil, snížil se mi tep a ztišila rozbouřená mysl, uslyšel jsem anděla, který mi říká: "Ty nevidíš přínos v tom co tě rozhořčilo?... Podívej se na celou záležitost z pohledu karmického. Co jiným činíš, sám jednou prožiješ. Podílíš-li se na šíření hněvu, jednou hněvu budeš vystaven a ještě ve větším měřítku. Možná v jiné podobě, ale to není podstatné, protože každý hněv má destruktivní účinky. Sám přece souhlasíš s tím, že svým hněvem Boží spravedlnost nenahradíš. Stavíš se zbytečně do pozice soudce, nepracoval jsi v podobných podmínkách a chybí ti znalost pozadí celé věci. Věř mi, není jednoduché přijmout tak zodpovědnou roli v životě pokud ti nebylo shůry dáno. V jejich případě není co závidět a přejícnost, než se dostane k cíly, mnění se rozhořčenou myslí v zlomyslnost. Škodíš si čtyřikrát!..." A bylo ticho.
Je to velice zajímavé... Vyslechl jsem anděla, vrátil jsem se napsat to, co mi bylo sděleno a černá niť mého myšlení odvíjející se z negativních pocitů byla přestřižena. Otázky v podobě: "Je to všechno potřeba nekompromisně potrestat postavením před soud pro obecné ohrožení, protože jde o zdraví mnoha lidí? Je takto zdravotnictví cíleně zajišťovaná klientela nebo je to rychlejší likvidace potencionálních důchodců vyžadující náročnou léčbu? Přijde jednou spravedlnost v podobě veřejného odsouzení zveřejněním všech konkrétních autorů takovéhoto zákona? Může to dobře dopadnout, pokud si necháme líbit opečovávání tímto způsobem?" jsou zbytečné stejně jako rozhořčení.
Ticho... neuměl jsem si odpovědět ani na otázku: Kudy dál? Rozhodl jsem se jít znovu zpět "na cigaretu" a zavolat anděla slovy: "Bože, prosím Tě skrze našeho přímluvce Ježíše Krista, pošli mi z duchovního světa průvodce, který mi pomůže najít východisko z této situace a navede mě dobrým směrem. Děkuji Ti, i bytosti tím pověřené. Amen."
..."Vstup do knihovnice lidských moudrostí. V první knize, kterou vytáhneš ze své knihovny, protože tě upoutala pohledem najdeš řešení"...
Podívám se na knihovnu a vzal knížku Zasvěcení od Elisabeth Haich, náhodně otevřené na str.203 cituji:
"Absolutní poslušnost vůči boží vůli je povinností každého spolupracovníka na velkém božském plánu. Vůle boží se může projevovat bezprostředně skrze tebe, nebo skrze jiné lidi. Boží vůli poznáš, když prozkoumáš vše, co se na tobě žádá a zjistíš, zda to odpovídá tvému vnitřnímu přesvědčení. Bůh k nám mluví naším nejvnitřnějším přesvědčením a my ho musíme bezpodmínečně poslechnout. Poslouchat však bez svého vnitřního přesvědčení, pouze ze zbabělosti, strachu, pro materiální výhody, nebo z pouhé snahy ,být dobrý´ - to jest z nízkých osobních důvodů - je podlézavostí a je satanské.
Vládnutí znamená předávat nevědomým a slabím lidem něco z vlastí síly vůle. Univerzální láska má spojit všechny aktivní síly národa, měla by je vést k všeobecnému dobru, aniž je poškozováno lidské právo na sebeurčení. Kdo však chce bez lásky a ze sobeckých důvodů jiným vnucovat vlastní vůli a poškozuje jejich právo na sebeurčení, učiní z božské vlastnosti vládnutí satanické tyranství." Konec citace.
Tento text vysvětluje více než se může na první pohled zdát.
Konec citace.

Dodatek: Každý onkolog, psycholog nebo léčitel, kteří se s rakovinou blíže zabývají a mají více informací o pacientově životě, vám potvrdí, že žádný šťastný člověk s harmonickým rodinným životem a pěknými mezilidskými vztahy se v jejich ordinaci nevyskytuje. Ale ne všichni jsou připraveni přijmout toto poznání.
zdroj:http://www.lecitel-janvas.cz

Umírání pro začátečníky

26. listopadu 2011 v 13:19 | ADMIN webu
Jedna osobní zkušenost s pěti předsudky o milosrdných lžích dětem.
Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou - moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.
Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není "strašná", ani umírání. Realita není nikdy strašná - realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.

Předsudek číslo jedna: dítě by bylo příliš sklíčené, kdyby vidělo smrtelně nemocného.
Lidé to často dělávají: smrtelně nemocné nechávají v nemocnicích, někdy protože se o ně nedokážou postarat, ale většinou proto, že se jednoduše bojí vzít si je domů, bojí se bolesti, bojí se umírání - bojí se důkazu své vlastní smrtelnosti. Chodí za umírajícími do nemocnice na návštěvu a děti nechávají doma, aby si nemocné pamatovaly, jací byli "předtím". Jenže když vidíme někoho umírat, vidíme, jak jeho tělo vypovídá službu, jak s námi přestává komunikovat, jak se obrací do sebe a je už napůl v jiném světě, cítíme, že umírání je přirozené. Není to žádné drama z televizního seriálu, kde tým doktorů křičí povely a jedinou metou je násilím donutit tělo, aby ještě žilo. Umírání je přechod z jednoho světa do druhého a sledovat ho může být i krásné, nejen tragické.
Doufám, že dcera nikdy nezapomene poslední okamžiky míru a sounáležitosti, které jsme jako rodina zažili, když její otec umíral a my jsme s ním ležely v posteli, povídaly si, kreslily. Ano, byl částečně paralyzovaný, někdy zuřil, občas tekla krev, občas jiné tekutiny. Ale to se dá zvládnout a dítěti vysvětlit - taky se umí vztekat a ještě má v dobré paměti, jak se počurávalo. Nedělá z toho velkou vědu, pokud ji z toho neděláme my. Na těchto odpoledních jsem lpěla hlavně kvůli manželovi, který umíral a dceru chtěl mít u sebe, ale taky kvůli dceři, aby si to pamatovala: byli jsme spolu až do konce a byli jsme šťastní a taky, jak osobně opravdu věřím, ač žádné náboženství nevyznávám - láska je věčná a možná se zase jednou někde setkáme.

Předsudek číslo dvě: děti by neměly být přítomné v okamžiku smrti.
Ten den, kdy nastal konec, dcera zůstala u babičky. Byla jsem příliš rozjitřená, než abych ji dokázala vzít ke smrtelné posteli, ukázat jí mrtvého tatínka. Dnes si myslím, že to možná byla chyba. Něco pro ni asi zůstalo neukončené. My, kteří jsme u toho byli, zažili jsme sice drásavý, ale nanejvýš důležitý okamžik: viděli jsme a cítili, jak s posledním výdechem duše odchází z těla. Myslím, že o existenci duše může polemizovat jen člověk, který to neviděl, nezažil okamžik, kdy umírající přestane dýchat a pak, po nějakém čase, prudce a odkudsi z hloubi těla naposled vydechne. Energie, která naplňovala tělo, se vydere ven. Od té chvíle pro mě smrt není něco negativního, čemu se má člověk snažit za každou cenu vyhnout. Ta energie nezaniká, to lze fyzicky cítit. Dere se ven, do vesmíru, do jiného rozměru, já nevím kam, ale je to nepopiratelná entita. Snad u toho dcera měla také být. Myslím, že když je nádherný život, je nádherná i smrt a nemá smysl se jí vyhýbat. Ani loučení s tělem. Když jsem se na to připravovala a četla si o podvazování brady, už dopředu jsem brečela hrůzou. Ale pak jsem zjistila, že je to jako se vším ostatním: když ta chvíle přijde, všechno je přirozené, a láska k tělu blízkého člověka trvá, i když duše už v něm není.

Předsudek číslo tři: dětem nemůžeme přímo říct, že někdo zemřel.
Přiznám se, že jsem nevěděla jak na to. Pomohla mi podivná souhra náhod - ve stejný den, kdy zemřel manžel, umřela ve vzdáleném městě i moje stará babička. Následující ráno jsme si s dcerou povídaly v posteli a já jsem jí řekla, že její prababička zemřela. Nejdřív se nadechla k pláči, ale když viděla, že jsem klidná, také se uklidnila. Řekla jsem jí, že nikdo přesně neví, co to znamená, když někdo umře. Někteří lidé věří, že mrtvý odejde do nebe a žije mezi anděly, řekla jsem jí. Jiní si zase myslí, že se duše rozplyne ve vesmíru, stane se vzduchem, trávou, květinami. "Já myslím, že prababička je mezi anděly," řekla mi rozhodně. Respektovala jsem to. Zamávaly jsme babičce do nebe a poslaly jí pusu.
Říct jí o tatínkovi, který byl součástí jejího denního života, bylo samozřejmě těžší. Když jsem ji vzala do náruče a pověděla jí, že i tatínek odešel do nebe mezi anděly, následoval výbuch pláče. Viděla jsem, jak se v ní sváří různé emoce a snažila jsem se klidně reagovat na otázky, protesty, zoufalý vzdor. Vysvětlovala jsem, že tatínek ji nechtěl opustit, ale že byl moc nemocný a musel umřít, ale že ji moc miloval, ze všech lidí nejvíc. Dcera nad tím přemýšlela a pak se zeptala, na které planetě teď je. Měla dojem, že musí být na určitém místě, kde ho může navštívit, když bude mít skafandr a raketu. Řekla jsem popravdě, že nevím, kde je, a že ho navštívit nemůžeme, ale že se na ni určitě dívá z nebe a raduje se z ní, jaká je báječná. Dcera se pozvolna uklidnila.
Po chvíli začala znovu plakat, tentokrát už z ryze dětských důvodů: "Všechny děti mají tatínka, jen já ne..." Řekla jsem, že všechny děti rodiče nemají, že každému rodiče jednou zemřou, někomu, když už je velký, někomu zase dřív. Ale že má velikou rodinu a spoustu přátel a všichni ji mají moc rádi a budou si s ní hrát a tatínek se na ni bude dívat. Vypočítala jsem jmenovitě všechny členy rodiny a všechny kamarády. Úplně ji to neuspokojilo, ale definitivně přestala plakat. Pak jsme šly na oběd do restaurace, kde na nás čekala babička s dědečkem. "Můj tatínek umřel," oznámila jim důležitě. Už to samozřejmě věděli, takže jen rozpačitě pokývali hlavou, což mi připadalo jako škoda, bylo vidět, že tu velkou novinu potřebuje probrat a je jí divné, že nereagují. Řekla jim, že tatínek ji má moc rád, ale že byl moc nemocný, a tak je mrtvý v nebi. Pak si šla hrát a nakonec snědla horu špaget. Několik dní, kdykoli se jí něco povedlo, tvrdila, že se na ni tatínek dívá a má z ní radost. Někdy byla smutná, ale když jsem ji vzala do náruče a poslaly jsme spolu tatínkovi pusu do nebe, přešlo ji to. Teď už podobnou útěchu nepotřebuje tak často, ale pořád funguje.

Předsudek číslo čtyři: děti nemají chodit na pohřeb.
Můj muž měl krátký pohřeb v krematoriu a pak následovala smuteční slavnost. Měla jsem pocit, že na fyzický aspekt smrti dcera není připravená, že jí nemůžu říct, že mrtvé tělo tatínka je v té dřevěné bedně a že se spálí na popel. Vzala jsem ji až na "tatínkovu slavnost", na kterou se těšila jako na narozeninovou party, převlékla se za princeznu, vybrala si písničku, kterou chce tatínkovi pustit (dost mystickou skladbu od Bowieho), dokonce si přála instalovat diskotékovou blyštivou kouli (v tom jsem jí nevyhověla). Celou oslavu si hrála, jedla dobroty a byla veselá. Měla jsem pocit, že jsem to vyřešila, ale po čase, když se od dětí dozvěděla, že existují pohřby a hroby, začala se mě ptát, proč neměl tatínek pohřeb. Chtěla ho uspořádat. Pochopila jsem, že byla chyba ji do krematoria nevzít, nenechat ji vidět, jak všichni pláčou předtím, než začnou oslavovat. Děti toho o světě moc nevědí, ale emoce mají stejné jako dospělí a stejně jako dospělí potřebují katarzi.

Předsudek číslo pět: o smrti a smutných věcech se nemluví.
Děti samozřejmě mluví o tom, o čem přemýšlejí, a na dospělých si své představy, obavy a pocity ověřují. Jsou velice citlivé na to, jak lidé reagují na zprávu: "Můj tatínek umřel." Když se na to dospělí netváří tragicky, nebere to tragicky ani dítě. Několik dceřiných kamarádů zpochybnilo tatínka na nebesích, ale nenechala se tím vyvést z míry. Naopak ji nesmírně zaujala idea reinkarnace. Ráda si představuje, že se tatínek jednou převtělí do jejího děťátka nebo dokonce do jejího manžela. Nic jí nevyvracím. Ani když jí jakési morbidní dítě barvitě vykládalo, že mrtvé sežerou červi a tím to končí, nepodlehla jsem pokušení to popírat, pouze jsem řekla, že někdo si to myslí, ale ačkoli tělo se pod zemí postupně rozpadne na prach a zbudou jen kosti nebo ho spálí na popel, já osobně si myslím, že duše žije dál a nedá se zničit.
Někdo je pro červy, někdo pro nebe, někdo spoléhá na zážitky klinické smrti, vysvětlení jsou různá, ale skutečností zůstává, že o smrti nevíme nic. Máme jen přítomnost a do jisté míry se sami můžeme rozhodnout, jak ji pojmeme. Jsem ráda, že moje dcera si sama vybrala, jak se na smrt svého otce a snad i smrt obecně bude dívat, a že tu ztrátu neprožívá jako negativní stigma.
Svému dítěti zásadně nelžu, odmalička říkám pravdu sice adekvátně zjednodušenou, ale nic si nevymýšlím. Sama nevím, proč je to pro mě tak důležité, ale výhodu to má jednoznačnou - moje dcera mi důvěřuje. Na téma smrti jsme několikrát narazily a mluvily o něm tak upřímně, jak to šlo. Ukázalo se, že to bylo opravdu důležité, protože krátce po jejích čtvrtých narozeninách jí smrtelně onemocněl tatínek. Po krvácení do mozku už to nebyl člověk, jakého jsme znaly. Ale byl s námi doma a nějak jsme se s tím musely vypořádat.
Pochopila jsem, jak moc se ve smrti odráží náš život a také, že smrt není "strašná", ani umírání. Realita není nikdy strašná - realita je to, co se děje teď, v tomto okamžiku, a záleží jen na nás, jakou tomu dáme nálepku. Lidé většinou investují veškerou energii do přežití za každou cenu, propadají hysterii, když hrozí smrtelný bacil či katastrofa, a tak nějak opomíjejí fakt, že smrti nakonec nikdo neunikne a důležitější je, jak prožíváme přítomnost. Myslím, že skoro všechny chyby, kterých jsem se v tom složitém období dopustila, vycházely ze strachu následovat instinkt, který mi radil opak, než říkají vžité předsudky.

Bára Kopecká
(1970, Kašťáková) pracuje jako režisérka, střihačka, dramaturgyně, scenáristka, publicistka. Vystudovala katedru střihové skladby FAMU, později krátce katedru vedla. Několik let strávila ve Vancouveru, Torontu a New Yorku. Dnes přednáší na FAMU International.
zdroj:http://respekt.ihned.cz

Tady se dovíš kdy zemřeš.

26. listopadu 2011 v 13:13 | ADMIN webu
Hodiny smrti neúprosně ukrajují z našich životů a čas, který nám byl vyměřen se každou sekundu zmenšuje. Najdete-li odvahu, můžete si nechat vypočítat, pravděpodobnou délku vašeho života.

Zadejte datum narození a pro upřesnění vyberte co nejvíce z nabídnutých dalších možností (nejsou vyžadovány). Statistické údaje jsou nastaveny pro osoby narozené po roce 1950, pro dříve narozené bude bohužel výpočet nepřesný.

Poezie-Utěcha z hrobu

26. listopadu 2011 v 13:06 | ADMIN webu
Sextus Propertius (nar. kolem r. 50 př. n. l. - zemřel asi krátce po roce 15 př. n. l.) člen Maecenatovy básnické družiny (stejně jako např. Vergilius či Ovidius) z vrcholného období (zlatého věku) starořímské poezie za císaře Augusta. Psal převážně milostné elegie. "Útěcha z hrobu", fiktivní monolog zemřelé Cornelie, která ze záhrobí utěšuje svého manžela Paulla, byla v antice i později ve středověku označována jako královna elegií (regina elegiarum). V úvodu je řada odkazů na antickou záhrobní mytologii posledního soudu, následuje oslava Cornelie a jejího rodu (z dnešního pohledu nadnesená a podbízivá). Pak však přichází pro antiku neobvykle dojemná a nejvíce ceněná část týkající se Corneliiných dětí. Propertiovy básně jsou pochopitelně psány elegickým distichem (časoměrně).

Útěcha z hrobu

Přestaň již plakat, Paulle, a slzami rušit mě v hrobě;
pochmurnou branou Stínů nepohnou prosby ni pláč.
Jakmile jednou mrtvý v kraj zákonů podsvětních vejde,
nedá se uprosit brána, z ocele zrobena jsouc.
I kdyby uslyšel snad bůh tmavé říše tvé prosby,
přece jen hluché břehy budou pak slzy tvé sát.
Nebesa sliby lze pohnout; když Charón přijme však peníz,
uzavře bledá brána travami porostlý hrob.
Tak ti to řekly i polnice smutné, když pochodeň krutá,
vložená pod mé máry, od hlavy začla mě žhnout.
Copak mi sňatek s Paullem, co prospěly triumfy předků,
anebo tři mé dítky, záruka manželské cti?
Měla jsem vlídnější osud, že z rodu jsem Corneliova?
Břímě, jež zbývá, ach, ze mne, do jedné dlaně lze vzít!
Temnoty odsouzenců, vy bažiny, plynoucí zvolna,
všechny ty podsvětní vody, které mi vážete krok,
předčasně přišla jsem sic, však bez viny k vašemu břehu;
nechť tedy podsvětní Otec laskavě soudí můj Stín,
anebo je-li tu soudce a za urnou Aiakos sedí,
nechať metáním losu vynese nad kostmi soud!
K němu ať zasednou bratři, a u Mínóova křesla
Lítice přísné ať stojí, Stíny ať napnou svůj sluch.
Sísyfe, balvanu nech, ať Ixíonovo kolo
ztichne, a šalebnou vodu zachytí Tantalův ret,
Kerberos dnes, ten zlý, ať nestíhá štěkotem Stíny,
k zemi nechť klesne mu řetěz, utichne závory hluk.
Promluvím za sebe sama, a klamu-li, nechať mi tíží
ramena neblahý džbán, zločinných sester to trest.
Zdobí-li někoho sláva, již získal triumfy předků,
slaví africká říše numantské praotce mé.
Jim se z matčiny strany rod Libonů věhlasem rovná.
Na těchto slavných jménech spočívá obojí dům.
Když mi pak dívčí řízu již svatební pochodeň sňala,
a když nevěsty vínek sepjal mi panenský vlas,
s tebou mě spojili, Paulle; jen smrt nás rozloučit mohla -
"Byla jen jednoho chotí", budou v mém kameni číst.
Popel předků mi svědectvím buď, jež uctíváš, Říme,
pod jejichž, Afriko, slávou zdeptána leží tvá tvář,
Perse, ty též, jenž s předkem svým Achillem závodils duchem,
jakož i ten, kdo zničil přes toho předka tvůj dům,
pro mne že nebylo třeba kdy zákony censorské mírnit,
nikdy že pro mou vinu krb náš se nemusel rdít.
Nebyla Cornelie tak velikým triumfem k hanbě:
bývala zářným vzorem pro celý slavný ten dům.
Nezměněn zůstal můj život, já celým bez hříchu prošla,
od jedné pochodně k druhé byla mi ozdobou čest.
Zásady přírodou dané jsem přijala s krví svých předků;
z obavy před přísným soudcem sotva lze lepším se stát.
Rozsudek jakkoli přísný ať soudcové pronesou o mně:
nebude žádné k necti, sedne-li po boku mém,
ani, Claudie, tobě, jež za lano váhavý koráb
s bohyní fryžskou jsi táhla, v službě jí oddána jsouc,
ani, vestálko, tobě, jež vzkřísilas bělostným rouchem,
jak si to žádala Vesta, na krbu posvátný žár.
Nebylas zraněna mnou ni ty, má předrahá matko;
co bys ty na mně krom smrti přála si změněno mít?
Chválí mě matčiny slzy, je ke cti mi občanů nářek,
obhajobou mých kostí stal se i Caesarův pláč.
Lká, že synovi jeho jsem bývala důstojnou sestrou,
já pak viděla sama, slzy jak roní ten bůh.
Také však jakožto matka jsem čestné získala roucho,
z domu ne neplodného vyrval mě poslední den.
Útěcho po mém skonu, mí synové, Lepide, Paulle,
na vaší drahé hrudi oči mi zavřela smrt.
Dvakrát za mého žití dán bratru kurulský úřad;
sestra mu odňata v čase, když se již konsulem stal.
Dcero, ve které otcův se zrcadlí censorský úřad,
snaž ty se po mém vzoru jednoho chotě jen mít!
Posilte potomstvem rod, já ráda do člunu vstoupím,
bude-li tolik mých drahých na péči míti můj rov.
To jest největší triumf a poslední odměna ženy,
když ji na konci služby provází pochvalná zvěst.
Tobě teď svěřuji děti, tu společnou zástavu lásky;
dýchá i z popelu mého starost a láska má k nim.
Staň se jim, otče, matkou a zastávej za mne ten úkol;
celý hlouček mých dětí musíš nést na šíji sám.
Až budeš plačící líbat, i za matku polibky přidej;
břímě celého domu na tobě spočívá teď.
Budeš-li nad něčím truchlit, nuž netruchli před jejich zrakem;
přijdou-li, suché líce při jejich polibcích měj.
Nechať ti postačí noci, jež pro mne bys probděl, můj Paulle,
sny, jimž uvěříš často, moji že skrývají tvář.
Až budeš k obrazu mému pak v samotě potají mluvit,
umlkni po každé větě, čekaje odpověď mou.
Jestliže v átriu lože přec jinou dostane paní,
macecha opatrná bude-li sedat, kde já,
schvalte otcovu volbu, mé děti, a neste ji klidně!
Dá se tím chováním získat, poddá se macecha vám.
Mne však nechvalte příliš, neb srovnána s dřívější matkou,
upřímné projevy vaše přijme jak urážku svou.
Jestli však, pamětliv mne, on spokojen bude s mým Stínem,
bude-li tolik si cenit vzpomínky na mrtvou choť,
pro jeho budoucí stáří mít cit již nyní se učte,
nechať nemohou vdovci starosti přijít a rmut.
Co bylo odňato mně, nechť k vašim je přidáno létům.
Nechať se z vás, mé děti, raduje Paullus, již kmet.
Díky, že smuteční šat jak matka jsem neměla nikdy:
celý drahý můj hlouček v průvodu pohřebním šel!
Již jsem skončila. S pláčem, ó Stíny, mí svědkové, vstaňte,
odměnu za můj život vlídně mi splatí teď zem.
Ctnosti je volné i nebe. Kéž za své skutky jsem hodna,
aby se k vznešeným předkům do nebes vznesl můj Stín!
(přeložil O. Smrčka a kolektiv, otištěno v souborném vydání Pěvci lásky (Catullus, Tibullus, Propertius), Antická knihovna, svazek 18. Praha: Svoboda, 1973)
zdroj:http://www.umirani.cz

Poezie o smrti

26. listopadu 2011 v 13:03 | ADMIN webu

Nad hrobem Baudelairovým

Josef Hora

(sbírka Tvůj hlas)
Plují lodi zas
k jižním ostrovům,
rozkoš, ticho, jas
se sklání k nahým rtům,
rozkoš, ticho, jas,
pleti mahagon,
bílých jedů hlas
a temných rájů zvon.
A ty tu spíš,
k nebi zvrácený kámen,
nad tebou výš
šlehá vášní tvých plamen
z těla vykoupen,
znící zlatým slovem
v bdících žal, spících sen
jak déšť nad hřbitovem.

Čas, bratr mého srdce

Josef Hora

(sbírka Struny ve větru)
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,
ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany,
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.
Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.
Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.

V mlze

Josef Hora

(sbírka Tvůj hlas)
Astry a chrysantémy,
hořící na hřbitovech,
světélka polekaná
v mlhách posledních dní!
Rezavý přízvuk smutku
se tříští v lidských slovech
a věta nedokončená
v tmu bez ozvěny zní.
Do mlhy, do tmy kráčí
člověk, jenž nedomiloval,
s ženou, jež nedočká se
července dětí svých.
Pláčí dny, rosa smáčí
vlasy, v nichž motýl se schoval
a rez našeho hlasu
schne na stromořadích.

Rekviem

Josef Hora

(sloka I)
V průvodu nepřetržitém
nám ustavičně odcházejí.
Smrt bývá posledním jen zlem.
I odcházejí se studem
prohrané zkoušky po aleji,
jíž dni se k zdroji navracejí.
Cize k nám vane jejich klid,
neb z jeho chleba ukrojit
jsme nedovedli ani skývu.
A navždycky když míjí hlas,
podivná úzkost jímá nás,
jak bludné rybky při odlivu.
(sloka II)
Vře proudem vody neživým
pláč kapek na kamenné míse.
A deštěm, deštěm deštivým,
jenž opakuje věčný rým,
na hřbitov pohřby loudají se.
Jen matný záblesk z rakve lysé
se kmitá listím sem a tam,
jak pozdrav zplihlým zahradám.
S břemenem smutku na ramenou
a s pamětí, jež selhává,
sto zmoklých tváří postává
nad jámou černě rozhozenou.
(sloka XXVII)
Hřbitovy, co jich v světě je,
ať kovem skví se, chudě dřímá,
spalují naše naděje
očima hrobů osudnýma.
V průvodu nepřetržitém
vcházíme denně do bran smrti,
my, rod a vše, co pod štítem
ocelí bylo, jsouc teď drtí.
Všem vzejde chvíle zrození,
všem víra, úspěchy a zmatky,
a všichni, jako osení,
se vrátí v lůno velké matky.
(sloka XXVIII)
Dnes, právě v tuto hodinu
uplývající přítomnosti,
stih smutek sterou rodinu
a jinde už se kupí hosti
kol mrtvého a jinde již
na rakev stínem padl kříž,
padají hroudy, na ošatce
sto kytek jinde zavání,
sté, poslední již shledání,
sté sbohem milence a matce,
stá myšlenka, zda ve dlani
tě třímá nic, neb věčný vládce.
(sloka XXIX)
Vše bere nám, vše vzala nám
ta černá paní beznadějí,
lilii zvadlou, vzdušný chrám,
všecko, co máme nejraději,
hůl slepci, pocestnému krov,
zrcadlo lásky, důvod slov,
pohnutku vášní, osten soudu,
šíp myšlenky, třpyt jiskry v troudu,
jež v krvi rozžehuje nám
závratě prostoru a času
a pod nohy nám staví prám,
jenž proudem tmy nás plaví k jasu.
zdroj:http://www.umirani.cz

Poezie smutečná

26. listopadu 2011 v 12:59 | ADMIN webu

Smrti

František Halas

Ty smrti řekni mi když krev mou prolínáš
zda jsi tak opuštěna
že ke mně tiskneš se a se mnou usínáš
Příbuzna se vším proč tak dlouze trváš
v bratrství s mým snem
proč krajkoví mé lásky trháš
Dej ať poodejít mohu na krok z tvého stínu
a skonávání sevři do chvíle poslední
Dej dobrotu zapomnění po níž tolik hynu

Smrt držená v růžové

František Halas

Spánek v sobě hledá
myslí jen kůží svou
ta dívka dvakrát bledá
jež bude umrlou
Krásná a ztepilá divizna zlatá
vyrůstá z pelesti
anděl chvátá
smrt sní
Již svléká se k lásce neslyšně
vstupuje do ní mrazí krev
útlými prsty na břiše
kreslí jí mapku cév

Loutna

František Halas

(sbírka Ladění)
Přezpívám neživé zhaslé věci
dobrotu hlasu jim dám
celý chór přání hlaholí ve mně
Haleluja Haleluja
Kam dám já ale zemřelých nářky
drásané tmou
Pod sraženou lunu mrtva
Pod sraženou lunu mrtva
za loutnu bezestrunnou
za loutnu bezestrunnou

Rukojmí

František Halas

Viděl jsem rakev kdysi
a svíci plačící
pak vzácná ústa čísi
tak kající
a mrtvý pohled svinutý to had
v svém chladném stočení
se díval tušeně jen snad
do mého sevření
podoben myšlence co chce být ztajena
on v sobě trval bez pohnutí
Ty mrtvý co to znamená
vím jsem tvůj rukojmí a marné času vzdutí
zdroj:http://www.umirani.cz

Smuteční poezie

26. listopadu 2011 v 12:57 | ADMIN webu
František Halas (1901-1949) byl motivem smrti až fascinován a vyrovnával se s ní především ve vztahu k lásce, k ženě, k erotice (někdy až morbidně - např. v básni Smrt držená v růžové), zkoušel ji i v poetistickém veršování (např. Lyrické smetí). V roce 1936 napsal Halas Jiřímu Mahenovi v reakci na jeho pozitivní hodnocení básně Přiznání: "To Přiznání opravdu dlouho trvalo a jsem rád, že se Vám tak líbí. My o těch černých řekách víme víc než jiní. A pomalu mi začíná svítat, že vtékají do nějakého zlatého jezera, kde bůh je možná vodníkem." (František Halas: Životem umřít. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 147). Úvahy nad smrtí dominují sbírce Kohout plaší smrt: kohout však může zaplašit jen noční přízrak smrti, nikoli smrt samu, jak ukazuje dialog dvou básní: Kohout plaší smrt (jednoznačnější je však její bezejmenná variace "Sýček v černé pýše lesů naříká si …") a Smrt.
Potopa zůstala nedokončeným torzem, z něhož fragmenty byly otištěny až posmrtně. KHM je báseň věnovaná Karlu Hynku Máchovi.

Hřbitov

František Halas

Zezdola k růžím přivoníš
až budeš smrt svou žít
a do tmy lásku odhodíš
svůj štít
U paty hrobu budu břečťanem
tichou písní co tě obklíčí
popsaný tebou pergamen
který čas nezničí
Zas budem spolu spát
na syrinx trav nám vichry zahrají
šplounání Léthé budem naslouchat
a písni pradlen když rubáš máchají.

Odpověď

František Halas

(sbírka Tvář, 1931)
Přes šepot tvůj
smrt ke mně hovoří
ne ty mne nelituj
to pokoří.
Chci naslouchati jí
a vyzvěděti jen
proč každý patří jí
a zda jsme její sen.

Přiznání

František Halas

V ošatce snů již život prosakuje
kolébán nocí v nedbání těla svého
vír sudby mě až ke dnu pohružuje
a není tu dcery krále egyptského
Ten úděl štěstí mi nedán byl
a přesto nutím se ke chvále chval
malosti víry bych se zbyl
do prázdna svého ozvěny všeho jal
Výš nevzrostu než nad tu vteřinu
jíž svědkem nikdo nebude
v náruči stínu potom spočinu
a pýchy vzpurné ubude
Pak číst jak list co serván byl
padnu až ke kořenům bytí
barev i vůní jsem se zbyl
tvar duše uchoval však bez rozbití
Ta zvedne se do mrazů osamění
a rozpráší pel všeho co jsem měl
a svět v té chvíli o málo se změní
jako by rorýs mrakem proletěl
V košíku snu do smrti tiše vtékám
ty nakloněná ruce stáhni zpět
já odevzdal se spodním černým řekám
co hloubí kout v kterém lze zapomnět

Smrt

František Halas

Vysmát se stínu když za zády se krčí strachy bez sebe
smrt rychle zhasí tvář
a novou hvězdu rozžehne
Naslouchejte něžnému praskotu jejích čistých kroků
ten praskot slýchávali jsme při česání dlouhých vlasů žen
za umírání lásek
V kamení hlíně zasuto je žití naše
pro ztrátu hadí koruny své hlavy neplačte
ta země nás už necítí
Tisíckrát polykaje štěstí polkli jsme jen smrt
nápadníci hrobů hlas volá
přes bdělost kohoutů za kuropění
V dutině noci nepovšimnut leží roh hojnosti
smrt jej vysypává a umrlec v ústech drží hvězdu
milosti spánku se dovolává
Hřbitov je nasát jedy nebesa nikdy je nepřijmou
Kristus rozežraný měděnkou dotrpěl
přízraky shrbených stínů znovu prodávají jej
zdroj:http://www.umirani.cz

Rozjímání o smrti a smuteční poezie

26. listopadu 2011 v 12:53 | ADMIN webu
Běžně se hovoří o funerálních plastikách, jak se označují umělecké náhrobky a jejich ozdoby. Málokdy se však zmiňuje smuteční, funerální a thanatologická poezie - verše související se smrtí a s truchlením. Přesto se domníváme, že právě verše můžou svou myšlenkovou a uměleckou vytříbeností přinést katarzi, souznění, slovní vyjádření mučivě nesdělitelného smutku či jinou útěchu pozůstalým. Pokusíme se proto svým čtenářům nabídnout postupně vytvářenou sbírku "Rozjímání o smrti a smuteční poezie". Budeme se snažit, aby šlo o verše myšlenkově a formálně závažné, neboť i velcí básníci si leckdy zaveršovali na téma smrti méně úspěšně, formálně či dokonce jen jaksi z povinnosti, aby se i toto téma či smrt významného současníka odrazily v jejich tvorbě.


Charles Baudelaire (1821-1871) - francouzský symbolista známý jako básník dekadence a estetizace zla a zmaru (např. báseň Zdechlina zmiňovaná ve větách o E.A. Poeovi).

Smrt chudých

Toť konejšivá smrt, pro kterou dá se žíti,
cíl všeho života, jediná naděje,
která jak elixír v nás novou sílu nítí,
že jdeme do noci, byť srdce slabé je.
Toť v bouři, vichřici, blescích a hromobití
jas, který bliká v tmách, co chvíli mizeje,
toť krčma, věhlasná pro dobré živobytí,
kde lze jíst, pít a spát a kde se okřeje.
Toť Anděl, která má v svých prstech magnetických
dar spánků hlubokých a snění extatických
a stele postele všem chudým po dnech zlých.
Toť slavná boží čest, spíž plná tajemnosti,
toť měšec žebráků, vlast nuzných od věčnosti,
toť brána dokořán do Nebes neznámých!
(přeložil Svatopluk Kadlec, otištěno v antologii Charles Baudelaire: Čas je hráč. Praha: Československý spisovatel, 1986)
Jan Campanus (1572-1622) je považován za nejvýznamnějšího latinsky píšícího básníka své doby v Českých zemích. Zastával úřad rektora Univerzity Karlovy v období českého stavovského povstání. Zikmund Winter popsal Campanovy osudy a jeho dobu v historickém románu Mistr Kampanus. Campanus psal elegickým distichem, časoměrným nerýmovaným veršem obvyklým v antice. Jednu z básní věnoval smrti svých dvou dcer v roce 1619 (pádem Písku je míněno jeho dobytí a následné vyvraždění obyvatel v roce 1620 za třicetileté války). Báseň upomíná na antickou "královnu elegií" - Útěchu z hrobu.

Řeč mrtvé dcerušky

Divíš se nemluvněti, že mluví? Však dar je to Kristův.
Jeho duše to mohou, třebaže vzpouzí se Smrt.
Kampanus Jan, můj otec, mě miloval, v srdci svém hýčkal,
miláčkem zvala mě matka, dceruškou, poupátkem svým.
Za svou drahou sestrou teď odcházím, Ludmilou jménem,
Anna mi říkali doma, předčasně opouštím svět.
Ve svém dvacátém dnu mou sestru červenec schvátil,
mne zase v desátém září zavolal sudby mé los,
abys pak znal i rok, tož v době, kdy společně s válkou
běsnila smrt, kdy Písek bědoval pro ten svůj pád.
Nechci válku, chci smrt (tak řekla jsem), přátelskou k dívkám,
raději vezme je sama, válce než dala by v plen.
Marné jsou matčiny prosby, smrt neslyší, běda, tak náhle
pozbyla obou svých dětí, zůstal jí žalostný pláč.
Kéž jen ztiší svůj bol, kéž v chlapci útěchu najde,
v Jeníčkovi, náš domov s osudem jeho je spjat.
Na chvíli dělí nás dálky, však nebesa jednou nás spojí,
ty, jež rozdělil nyní nevlídný, bezcitný čas.
(překlad do češtiny Helena Businská, antologie Renesanční poesie, Praha: Academia, 1975)

Jiří Carolides (1569-1612) zastával vůdčí postavení mezi českými renesančními básníky své doby, dokud nebyl zastíněn Janem Campanem. Moralistní rozvaha této básně má charakter epitafu a nabádá, aby člověk byl pamětliv své smrtelnosti. Je psána elegickým distichem (časoměrným nerýmovaným veršem).

Na konci pouti životem

Dožil jsem, těšil mne život; mou činnost, horlivou píli
dosvědčí drahá Můza, kterou jsem v životě ctil,
dozná, kdo přihlédne k dějinám mým neb zazpívá písně,
složené různými metry, básně kdo bude mé číst.
Já jsem planoucí snahou ctil božství, miloval právo,
před Bohem, stejně jak lidmi přečisté svědomí mám.
Pestrý byl osud můj, též hrstku přátel jsem míval,
ačkoli bylo jich dosti, kdybys je počítat chtěl.
V ostatním žil jsem tak, že život můj nezdál se trpkým,
zemřít však nebylo těžké, sudba když kázala jít.
Nyní je lepší můj život, je mír a v dohledu božím
na nebi s andělským houfem přebývám, jedním jsa z nich.
Hledíš-li za stínem mrtvých, hleď dobře poznati sebe,
aby ses života stínem nezmýlil, toho se střez.
Dokud jsi živ, žij Bohu a nevěř v budoucí léta,
působí nejisté kroky jediná jistota - smrt.
(překlad do češtiny Helena Businská, antologie Renesanční poesie, Praha: Academia, 1975)
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o odpuštění

26. listopadu 2011 v 12:49 | ADMIN webu
Odpustím jim jejich nepravosti, jimiž proti mně hřešili,
nebudu už vzpomínat na jejich viny, praví Pán.
Jeremiáš 33
Hospodin je ke všem dobrotivý, nade vším, co učinil, se slitovává.
Žalm 145, 9
Opravdové odpuštění je projevem nejvyššího stupně lidského počínání.
Leo Buscaglia
Usmějte se. A ve vašem úsměvu ať je spousta dobroty a jenom trošku, trošičku trpkosti.
Odpusťte životu a světu, že nejsou dokonalé.
Dušan Radovič
Každý říká, že odpouštět je krásná idea, dokud nemá co odpouštět.
Clive Staples Lewis
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem.
Matouš 5, 23-24
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o zármutku

26. listopadu 2011 v 12:48 | ADMIN webu
Milý Bože,
buď tak hodný, ať můžou být psi stejně staří jako my lidé.
Tvůj Robert
Děti píší Bohu
Copak by mne napadlo, že to budeš Ty, pane,
kdo jako první opustí tento svět!
Také jsme se kdysi přeli o životě a smrti
a vedli disputace o věčnosti duše?
Ty jsi pochyboval
a žádal jasné důkazy.
Pakliže skutečně existuje nesmrtelná duše
a ta Tvá se toulá kdesi v Prvotní prostotě,
půjčím si křídla,
vznesu se vysoko,
vzlétnu nad oblaka
a vyhledám Tě v nebi!
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.113
zdroj:http://www.umirani.cz
Přijdou chvíle, kdy bude situace tak zlá, že si budete myslet, že s tím nemůžete nic dělat, ale vždycky je možné něco dělat, i kdybyste měli jen s někým posedět a nechat ho plakat, aby nemusel plakat sám.
Harold S. Kushner
Pak kroupy rozdrtily růžové kvítky,
jinovatka zbrázdila letní zeleň.
Vlastní rukou jsem narovnala Tvůj rubáš,
vlastníma rukama prohlédla Tvé mrtvé tělo.
Poslední pohled - již se více nesetkáme,
i kdybych nastokrát zemřela, život Ti nevrátím.
Ach běda přeběda!
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.164

Citáty o naději

26. listopadu 2011 v 12:46 | ADMIN webu
Nejkrásnější slova, přinášející útěchu, se často rodí v tichu, naplněném utrpením.
Ladislav Boros
Před námi jsou lepší věci než ty, které zůstaly za námi.
Clive Staples Lewis
Naděje - to je obruč, která nedovolí srdci, aby puklo.
Thomas Fuller
Kdoví kdy vyprší léta daná mi osudem,
teprve v zemi u Žlutých pramenů budeme opět spolu!
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.165
Jako protiváhu mnoha životních trampot dala nebesa člověku tři věci:
Naději, spánek a smích.
Immanuel Kant
Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda.
Antoine de Saint-Exupéry
Naděje byť malá, zelená se.
Dante Alighieri
Jedině naděje přinášívá lidem útěchu v neštěstí.
Marcus Tullius Cicero
Naděje má hluboké dno.
České přísloví
Když nás opouští naděje, držme se trpělivosti.
Thomas Fuller
Třebaže chvíle radosti záhy pomine, zůstává po ní trvalá naděje a ještě trvalejší vzpomínka.
Jean Paul
Naděje, která nás provází celý život, neopouští nás ani v hodině smrti.
Alexander Pope
Naděje je poslední útěchou v neštěstí.
Lucius Annaeus Seneca
Život je silnější než smrt, naděje je silnější než zoufalství.
George Bernard Shaw
Žádný lékař nezná lepší lék na unavené tělo a ztrápenou duši, než je naděje.
Stefan Zweig
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o přátelství

26. listopadu 2011 v 12:43 | ADMIN webu
Kdo všechno pochopí, všechno odpustí.
Tomáš Akvinský
Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.
Platón
Naučme se ukázat člověku přátelství, dokud je živ, a ne, až když umře.
Francis Scott Fitzgerald
Nekráčej přede mnou, nemusel bych tě následovat. Nekráčej za mnou, nemusel bych tě vést. Jdi prostě vedle mě - a buď mi přítelem.
Albert Camus
Znáš zemi, kde… září zlaté pomeranče?
Zvedá se lehounký vítr,
myrta a rododendron se tiše vypínají.
Tam, tam bych chtěl jít, má milovaná, s tebou!
Johann Wolfgang von Goethe
Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.
List Římanům 12,15
Já a Ty, pane,
jsme byli nerozlučnými přáteli,
ladili jsme spolu jako citera čchin s citerou se,
nepřál jsem si nic jiného, než abychom dlouhá léta
ruku v ruce kráčeli pospolu.
Jak je možné, že z ničeho nic,
ještě v mladém věku jsi mne opustil?
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.112
Láska k bližnímu, přátelskost a bratrský soucit je trpícímu často potřebnější než všechny léky.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Trocha lásky člověka k člověku je lepší než všechna láska člověka k lidstvu.
Joseph Addison
Každý žil tolik, kolik miloval.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Všechno, čeho se dotkne láska, je zachráněno od smrti.
Romain Rolland
Dobrý přítel přinese topení, když svět zapadne sněhem.
Čínské přísloví
Jestliže mám rád západ slunce, znamená to, že mu rozumím.
Bohuslav Martinů
Říká se, že čas je nepřítelem lásky. Není to pravda! Čas jen stírá nátěr; tak mizí neupřímný žal, vymyšlené vášně. Pravé city však trvají.
Ilja Grigorjevič Erenburg

Přítel: člověk, který přichází tehdy, když už všichni odešli.
Anglické přísloví

Přítel je ten, kdo se raduje z dobra, jehož se dostane druhému, a kdo spolu s ním cítí bolest, když má zármutek, ne snad z nějakého jiného důvodu, nýbrž pouze kvůli němu.
Aristoteles
Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest a na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva.
Karel Čapek
Přátelství znásobuje štěstí a zeslabuje bolest, když se rozdělíme o jedno i druhé.
Joseph Addison
Už jsme ovládli energii větru, moří, slunce. Avšak dokáže-li člověk ovládnout energii lásky, bude to stejně důležité, jako když člověk objevil oheň.
Teilhard de Chardin
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o vzpomínkách

26. listopadu 2011 v 12:40 | ADMIN webu
Život zemřelých je uložen v paměti žijících.
Marcus Tullius Cicero
Když padala již únavou a večer spát nás odnášela,
tu drsnou rukou od popela stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku přede ještě plyn a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám, velikánský stín maminčin.
Jaroslav Seifert
Vzpomínám, jak kdysi na hostinách
bývali jsme vzrušeni, plni velkorysých plánů.
Škádlil jsem Tě, mluvil jsem o tom,
že kámen ani kov nelze zničit,
zato lidský život je nestálý,
štěstí a neštěstí si koná po svém
a kdoví, kdo z milovaných přátel
odejde jako první.
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.112
Co srdce rozdá, neztrácí. Je to uloženo v srdcích druhých lidí.
Robin St. John
Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným.
Honoré de Balzac
Je příjemné vzpomínat v bezpečí na překonanou bolest.
Marcus Tullius Cicero
Paměť je nejpotřebnějším statkem života.
Latinské přísloví
Pro mě je nesmrtelnost duše památka, kterou zachováváme v paměti lidí.
Napoleon Bonaparte
Jsem pyšný na tyhle nádherné kapesní hodinky. Dědeček mi je prodal na smrtelné posteli.
Woody Allen
Žít v srdcích, která zde zanecháváme, znamená nezemřít.
Thomas Campbell
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o stáří

26. listopadu 2011 v 12:38 | ADMIN webu
Kdo chce dožít stáří, musí s tím začít už v mládí.
Anglické přísloví
Učení v mládí je moudrost ve stáří.
Arabské přísloví
Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka, abychom pochopili jakou podobu měl jeho život a jaký význam náleží čemukoliv co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.
Ladislav Fuks
Proti stáří nemůžeme bojovat - jako nemluvně nemůže bojovat proti věku mléčných zubů.
Anglické přísloví
Nejkrásnější mladost je mladost ducha ve chvíli, kdy už nejsme mladí.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Važ si starce i tehdy, kdyby ze stařecké slabosti pozapomněl svých vědomostí.
Talmud
Mladé dovede být každé tele, ale zestárnout, holenku, to je kumšt.
Karel Čapek
Nikdo není tak starý, aby nemohl beze studu doufat ještě v jeden den.
Lucius Annaeus Seneca
Zestárnout není umění - umění je to snést.
Johann Wolfgang von Goethe
Stáří není přílišným neštěstím, uvážíme-li i tu druhou možnost.
Ernest Hemingway
Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky také na duši, když je dělá na tváři.
Michel de Montaigne
Co nám udělá stáří, když jsme dva?
Stendhal
Ve stáří není lepší útěchy než to, že jsme celou sílu svého mládí vtělili do díla, které nestárne s námi.
Arthur Schopenhauer
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o životě

26. listopadu 2011 v 12:36 | ADMIN webu
Až si budeme vědomi své úlohy, byť se zdá nejméně důležitá, pak teprve budeme šťastni. Teprve potom budeme moci žít v pokoji a zemřít v pokoji, neboť to, co dává smysl životu, dává ho i smrti.
Antoine de Saint- Exupéry
Nejdéle nežil člověk, který má nejvíc let, ale ten, kdo svůj život nejvíce procítil.
Jean Jacques Rousseau
Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až jej budeš opouštět.
Konfucius
Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme.
Thomas Alva Edison
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
Immanuel Kant
Miluji život, protože mi dal tebe. Miluji tebe, protože jsi můj život.
John Lennon
Život je krátký, samozřejmě - ale v poměru k čemu?
André Maurois
Dnes je první den zbytku tvého života.
Anne Wilson Shaef
Život vždycky stál a stojí a bude stát za to, aby byl dožit. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.
Jan Werich
Radost vstupuje do našeho života, když máme co dělat, co milovat a v co doufat.
Joseph Addison
Život a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale přesto je pravda, že žít můžeš jen z toho, pro co jsi ochoten i zemřít. A kdo odmítá smrt, odmítá i život.
Antoine de Saint- Exupéry
Život je jako trubka. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.
Louis Armstrong
Život má ten smysl, který mu dáme.
Anglické přísloví
Život se skládá z mnoha malých mincí. Kdo je dovede zvednout, je bohatý.
Jaean Anouilh
Člověk ani nedomyslí, jak je ten život nádherný a že všechno záleží jen na nás. Jen na nás! Protože každé ráno je to vždycky znovu jenom na tobě, jestli se rozhodneš, že do toho dne půjdeš s dobrou náladou nebo otráveně. A jestli se budeš na lidi usmívat a budeš na ně laskavá, jestli si z toho dne budeš brát jen to nejlepší.
Jana Brejchová
Milý Bože,
Miluji tě, protože jsi nám dal, co potřebujeme k životu. Ale rád bych, abys mi řekl, proč jsi to udělal tak, že musíme zemřít?
Kuba
Děti píší Bohu
Tragédií života není smrt, ale to, čemu v sobě dovolíme zemřít, když jsme ještě naživu.
Anonym
Život je jako řeka. Nikdy nevíš, kdy se zakroutí, kdy ti do něj někdo vstoupí a kdy zase někdo jiný vystoupí. Proto ho má cenu žít naplno...
Anonym
Člověk je to, v co věří.
Anton Pavlovič Čechov
Život je jen otevření a zavření očí. Záleží pouze na tom, co během této krátké chvíle uvidíš.
Christian Friedrich Hebbel
Život je velkým jevištěm, na jehož prknech stojíš i ty. A roli Nejvyšším ti svěřenou, jež někdy se ti zdá tak těžká, že nejraději bys nehrál, tenkrát hrej dobře. Neboť i nad ní jednou opona spadne a souzen budeš podle toho, jak duše tvá na tomto světě dohrála.
Anonym
Pak promluvila Mitra a řekla: nyní bychom se chtěli zeptat na smrt.
A on řekl:
Chtěli byste poznat tajemství smrti.
Ale jak je můžete najít, když je nehledáte v srdci života?
Sova, jejíž oči přizpůsobené noci jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla.
Chcete-li opravdu spatřit ducha smrti, otevřete dokořán své srdce tělu života.
Neboť život a smrt jsou jedno, stejně jako jsou jedno řeka a moře.

Vaše tichá znalost onoho světa spočívá v hlubinách vašich nadějí a přání.
A jako semena snící pod sněhem sní i vaše srdce o jaru.
Důvěřujte těm snům, protože v nich se skrývá brána k věčnosti.
Váš strach před smrtí je jen rozechvěním pastýře, když stojí před králem, který ho má poctít tím, že naň vloží svou ruku.

Což se pastýř pod povrchem svého rozechvění neraduje, že bude nosit znamení krále?
A neuvědomuje si tím ještě více rozechvění?
Neboť co jiného jest zemřít než stanout nahý ve větru a rozplynout se v slunci?
A co je to dodýchat, než osvobodit dech od jeho neklidných vdechů a výdechů, aby se mohl vznést, rozpínat a nezatížen hledat Boha?

Jen když se napijete z řeky ticha, budete opravdu zpívat.
A až dosáhnete vrcholu hory, teprve pak začnete skutečně stoupat.
A až si země učiní nárok na vaše údy, teprve pak budete opravdu tančit.
Chalíl Džibrán - Prorok
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o bolesti

26. listopadu 2011 v 12:33 | ADMIN webu
Nic není tak nesnadné jako najít vhodná slova pro velkou bolest.
Lucius Annaeus Seneca
Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství - avšak navzdory tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem!
Božena Němcová
Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest a na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva.
Karel Čapek
Soucit nezmenšuje bolest, ale trochu ji oslazuje.
Stefan Garczyński
Je dost lidí, které jen strach před smrtí drží při životě.
Jules Renard
Není snad většího zklamání, než když přijdeš s radostí v srdci k lhostejnému člověku.
Christian Morgenstern
Kde není bolest, nic se nenarodí.
Indiánské přísloví
Radosti jsou naše křídla, bolesti naše ostruhy.
Jean Paul
Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý.
Francis Bacon
Žádná strast není tak velká jako strach z ní.
John Locke
K odvaze nutí mne strach.
Publius Ovidius Naso
Žijeme-li bez výčitek svědomí, můžeme zemřít bez strachu.
Voltaire
Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy; teprve až se zaplní bolestí, dozví se o jejich existenci.
Léon Bloy
V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev. Slzy, jež polykáme, jsou mnohem trpčí těch, které proléváme.
Marcus Tullius Cicero
Je příjemné vzpomínat v bezpečí na překonanou bolest.
Marcus Tullius Cicero
Velké bolesti jsou němé.
René Descartes
Všechno utrpení kolem nás je i naším utrpením, nemáme všichni jedno tělo, zato jeden růst, a ten nás provází všemi bolestmi v té či oné době.
Franz Kafka
Bolest - to je soud těla, že něco není v pořádku.
Miloš Václav Kratochvíl
Neštěstím a bolestí se člověk očišťuje od všech trosek jako zlato ohněm.
Božena Němcová
Pak řekla jedna z žen: promluv k nám o radosti a žalu.
A Mustafa odpověděl:
Vaše radost je váš žal zbavený masky. A tatáž studnice, z níž tryská váš smích, byla často naplněna vašimi slzami. A jak by tomu mohlo být jinak?
Čím hlouběji se vrývá žal do vašeho nitra, tím více můžete pojmout radosti.
Což není pohár, v němž je vaše víno, pohárem, jenž byl vypálen v hrnčířově peci?
A není loutna, která konejší vašeho ducha, týmž dřevem, které bylo opracováno nožem?
Když jste veselí, nahlédněte hluboko do svého srdce a shledáte, že to, co vám dává žal, je zároveň to, co vám dává radost.

Když jste smutni, pohlédněte opět do svého srdce a uvidíte, že ve skutečnosti lkáte jen pro to, co bylo vaším potěšením.

Někteří z vás říkají: "Radost je větší než žal", a jiní říkají: "Ne, žal je větší."
Já vám však pravím, že radost a žal jsou neoddělitelné. Přicházejí společně, a usedne-li jeden z nich s vámi k vašemu stolu, pamatujte že druhý spí na vašem loži.
Ve skutečnosti jste jako váhy zavěšení mezi žalem a radostí. V klidu a v rovnováze jste, jen když jste prázdní. Když vás strážce pokladu zvedá, aby zvážil své zlato a stříbro, tu musí nutně vaše radost nebo žal stoupat či klesat.
Chalíl Džibrán - Prorok
zdroj:http://www.umirani.cz

Citáty o smrti

26. listopadu 2011 v 12:30 | ADMIN webu
Chtěl bych žít až do smrti!
Anonym
Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.
Platón
Lidé svou smrtelnost snášejí jen proto, že platí všeobecně.
Isaac Asimov
Dej mi klid, abych přijal, co nemohu změnit.
Dej mi odvahu, abych změnil, co změnit mohu.
Reinhold Niebuhr
Milióny lidí touží po nesmrtelnosti a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.
Suzan Ertz
Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
Aischylos
Smrt je jediná spravedlnost.
Arabské přísloví
Smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt.
Marcus Tullius Cicero
Smrt všechno srovná.
Claudius Claudianus
Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.
Euripidés
Každý z nás dluží přírodě svoji smrt.
Sigmund Freud
Milý Bože,
když žijeme i po smrti, proč teda musíme zemřít?
Jirka
Děti píší Bohu
Je devátý měsíc roku králíka, ochladilo se a noci se prodloužily, teskně začal kvílet vítr, husy se chystají k odletu, tráva žloutne a stromy opadávají. Mistr Tchao se chystá opustit zájezdní hostinec svého žití a vrátit se do svého pravého domova.
Ach běda, přeběda (Oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.170
Smrt je v životě opravdu jistotou.
Erich Fromm
Všechno, čeho se dotkne láska, je zachráněno od smrti.
Romain Rolland
Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně vleže.
Woody Allen
Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý.
Francis Bacon
Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde, jakoby ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec.
Paul Bowles
Před smrtí je všechno život.
Miguel de Cervantes y Saavedra
Smrt je ze všeho to poslední.
Marcus Tullius Cicero
Pro smrt není léku, byť člověk snědl apatéku.
České přísloví
Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme?
Diogenés Laertios
Dokud jsme ještě zde, není smrti, až smrt přijde, nebudeme.
Epikúros ze Samu
Žij život tak, abys byl s ním spokojený, až budeš na smrtelné posteli.
Christian Fürchtegott Gellert
Smrt je společná každému věku.
Marcus Tullius Cicero
Smrt je samozřejmost, život nikoliv.
Anonym
Milý Bože!
Když necháváš umírat lidi a musíš pak dělat nové, proč si raději nenecháš ty, co jsi už udělal?
Blanka
Děti píší Bohu
zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Pro doprovázející

26. listopadu 2011 v 12:25 | ADMIN webu

Pro doprovázející


Umírání, smrt a ztráta blízkého člověka jsou situace, které ve většině z nás vyvolávají pocit nejistoty, obav a bezradnosti. Často se bojíme prvního setkání s pozůstalým a nevíme, co máme říkat. Bezprostředně po úmrtí blízkého člověka bychom měli pozůstalému poskytnout citovou oporu a projevit účast při jeho bolesti.


Ačkoliv to nemusí být jednoduché, je nejvhodnější zůstat přirozený a pravdivý. Bude pak pro nás snazší přiblížit se k druhému, ačkoliv nevíme, co mu říct. Může se stát, že nebudou potřeba slova, ale spíš hřejivý stisk ruky, objetí nebo pohled.

Je také velmi důležité dát najevo, že druhého přijímáme takového, jaký je. Neboť každý prožívá zármutek svým vlastním a jedinečným způsobem.

Je-li k tomu vhodná příležitost, můžeme se truchlícího také zeptat, co bychom pro něho mohli udělat nebo jestli mu můžeme za nějaký čas zatelefonovat. Je lépe, když se sami ozveme, protože on sám často nemá sílu k navázání kontaktu, i kdyby něco nutně potřeboval. Je proto vhodné občas se druhému krátce ozvat, buď zatelefonovat nebo jít společně na procházku. Setkání nemusí být dlouhé, protože společnost truchlícího často vyčerpává.

Mějme na paměti, že pozůstalý člověk má šest až osm týdnů právo na otevřený žal. Tolerujme jeho nálady, pláč, podrážděnost či neschopnost běžně fungovat. Podívejte se jak být nablízku pozůstalým.

Kondolenční dopis

Pozůstalí jsou zpravidla ochotni přijmout projev soustrasti v časovém úseku mezi úmrtím a pohřbem.
Při psaní kondolencí se můžete inspirovat citáty, příslovími či myšlenkami slavných v rubrice Citáty.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Truchlení

26. listopadu 2011 v 12:23 | ADMIN webu

Truchlení

Bezprostředně po úmrtí blízkého člověka námi zmítá především zmatek, chaos a šok. Jsme jakoby ohlušeni a omámeni a ještě úplně nechápeme, že náš blízký nežije. Vlastně ztrácíme schopnost adekvátně vnímat a prožívat.

Je třeba mít na paměti, že to co právě prožíváme, je v podstatě normální reakce na ztrátu blízkého člověka. Odchod blízkého člověka je velmi bolestná zkušenost a lze ji vnímat jako jednu z nejbolestnějších zkušeností v našem životě.

Náhle se nám rozbilo to, co jsme doposud považovali za samozřejmé. Svět kolem jakoby přestával být bezpečný, spolehlivý a důvěryhodný a my cítíme úzkost z toho, co přijde. Odešel člověk, se kterým jsme sdíleli realitu a my máme nyní pocit, že život začíná postrádat smysl. Mění se místo v našem malém světě a s ním spojená identita.

Postupně s ověřováním reality přichází hluboký smutek. Často myslíme na zemřelého, hledáme jeho fotografie, pláčeme. Je to zvláštní doba, hluboce uvnitř sebe hledáme cestu, po které bychom šli dál životem bez zemřelého. Je to období truchlení.

Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít život jiný - nový, tentokrát již bez zemřelého.
Vězte, že cesta vytváření nového vztahu k sobě a ke světu spolu s akceptací ztráty a možností vstupovat do nových vztahů, může být dlouhá a zvláště na svém počátku trnitá.

Vězte, že i navzdory bolesti můžete být obdarováni novou silou. Ti, kteří po této cestě šli, často hovoří o pocitu zvláštní vnitřní síly, mění své hodnoty a zároveň dochází ke změně jejich postoje ke smrti a umírání.

Možná, že uplynula teprve krátká doba od smrti člena vaší rodiny nebo přítele. Možná se ve vás proti této ztrátě všechno bouří nebo na vás těžce doléhají nedávné zážitky: dlouhotrvající péče, smrt a pohřeb. Možná se vám zdálo, že to nejtěžší máte už za sebou, ale najednou vám v nastalém tichu začíná teprve nyní plně docházet, co se stalo, a dopadá na vás bezmocnost, vyčerpání, beznaděj a nevý­slovně hluboký smutek.

Je také možné, že od ztráty uplynuly už týdny či měsíce, první velké bolesti pominuly, ale stále znovu se vracejí návaly smutku, možná i vzteku a zoufalství, někdy zcela náhle a neočekávaně, a vy se ptáte, jestli je to normální a zda to někdy skončí.
Zde najdete odkazy na blogy ovdovělých rodičů s dětmi, kde můžete sdílet jejich vyrovnávání se se smrtí partnera.

Nekomplikované truchlení

Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít život jiný - nový, tentokrát již bez zemřelého.
Truchlení je komplexní prožitek a projevuje se na úrovni emocionální, tělesné, kognitivní a na úrovni chování a jednání truchlících osob. Je třeba mít na paměti, že všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Cesta časem zármutku může být nesmírně dlouhá a těžká.

A tím, co na této cestě budeme takřka nejvíce potřebovat, je trpělivost, vytrvalost a umění všemu dopřát náležitý čas.
Častými emocemi přicházejícími v období truchlení jsou mimo jiné smutek, sklíčenost, šok, strach, úzkost, bezmoc, beznaděj, hněv, žárlivost, vina či sebeobviňování, osamělost, otupělost či pocit vysvobození, ulehčení, radost a smích.

Na tělesné úrovni se truchlení projevuje pocitem sevřeného hrdla, únavou, nedostatkem energie, svíráním u srdce, nespavostí či poruchou imunitního systému.

Myšlenky jsou spíše depresivní, odmítáme skutečnost, jsme zmatení, dezorientovaní a vnímáme silně pocit přítomnosti zesnulého.

Mění se naše chování a jednání - rezignujeme na sociální kontakty, vyhýbáme se vzpomínkám na zemřelého nebo naopak vyhledáváme místa nebo předměty připomínající zemřelého, neustále ho hledáme a voláme. Zemřelý je v našim snech. Někdy můžeme od bolesti unikat k alkoholu či jiným návykovým látkám.

Zdaleka ne všichni truchlící procházejí popsaným spektrem reakcí. Všechny zmíněné projevy jsou v období truchlení - vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka - naprosto přirozené a normální a v žádném případě se nejedná o znaky duševního onemocnění.

Jakou má truchlení úlohu?
Truchlení má své opodstatnění a truchlící člověk by měl být aktivní a pro zvládnutí svého zármutku něco udělat. Obecně lze hovořit o čtyřech úlohách truchlení.
  1. Přijmout ztrátu jako realitu.
  2. Prožít zármutek.
  3. Zadaptovat se ve světě, ve kterém zesnulý schází.
  4. Citově se odpoutat od zemřelého a investovat city do jiného vztahu.
Jsou-li tyto zmíněné úlohy úspěšně zvládnuty, znamená to, že práce truchlení je u konce. To ale neznamená, že končí smutek nad ztrátou blízkého člověka.

Kdy tedy truchlení končí?
Je velmi těžké říci, kdy je truchlení u konce. Či dokonce hovořit o časových lhůtách. Přesto se hovoří o skutečnosti, že normální proces truchlení zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok. Někteří hovoří o tom, že proces zármutku nekončí v podstatě nikdy.

Zpravidla lze za jisté známky konce truchlení považovat fakt, že vzpomínky na zemřelého již pozůstalým nepůsobí bolest a nevyvolávají slzy či pocit tlaku na hrudi. Jiní popisují důležité body zlomu neboli události související s revizí jejich pocitů, názorů či chování (např. změna interiéru domu, odjezd na dovolenou, schůzka s mužem po smrti manžela atd.). Zde najdete odkazy na blogy ovdovělých rodičů s dětmi, kde můžete sdílet jejich vyrovnávání se se smrtí partnera.

Komplikované truchlení

Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se "zkomplikovalo" a mají pocit, že už sami nemohou jít dál.

V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků - psychologů či psychoterapeutů - kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Pro pozůstalé.

26. listopadu 2011 v 12:20 | ADMIN webu

Pro pozůstalé


Možná, že uplynula teprve krátká doba od smrti člena vaší rodiny nebo přítele. Možná se ve vás proti této ztrátě všechno bouří nebo na vás těžce doléhají nedávné zážitky: dlouhotrvající péče, smrt a pohřeb. Možná se vám zdálo, že to nejtěžší máte už za sebou, ale najednou vám v nastalém tichu začíná teprve nyní plně docházet, co se stalo, a dopadá na vás bezmocnost, vyčerpání, beznaděj a nevý­slovně hluboký smutek.


Je také možné, že od ztráty uplynuly už týdny či měsíce, první velké bolesti pominuly, ale stále znovu se vracejí návaly smutku, možná i vzteku a zoufalství, někdy zcela náhle a neočekávaně, a vy se ptáte, jestli je to normální a zda to někdy skončí.
Právě pro vás nabízíme k přečtení texty týkající se pocitů, které přichází bezprostředně
v prvních dnech a týdnech po úmrtí někoho blízkého.

Můžete se dozvědět, co to je truchlení, jaké má projevy a proč je důležité. Podporu i vysvětlení uveřejňujeme i
pro doprovázející, kteří jsou truchlícím nablízku. Moje zkušenost je část, která vám dává prostor podělit se o váš příběh, vaši cestu ztrátou a smutkem. V části V době zármutku uveřejňujeme výňatky ze stejnojmenné knížky, které vám mohou v takových situacích na­bídnout pomoc a podporu. Pokud máte zájem si ji přečíst celou, můžete si ji osobně vyzvednout v kanceláři hospicového občanského sdružení Cesta domů.

Praktické informace o organizaci pohřbu vám osvětlí vše co se týká pohřbu. Jak na úřadech stručně radí s vyřízením nejnutnější záležitostí po úmrtí. Dědické řízení informuje a pomáhá orientovat se v dědickém řízení.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Pečujícím nablýzku-Nevyhýbejte se svému pečujícímu příteli

26. listopadu 2011 v 12:17 | ADMIN webu

Jak být nablízku pečujícím


Nevyhýbejte se svému pečujícímu příteli

Pečující lidé často prožívají pocity izolace a vytrženosti ze svých sociálních vazeb, zdá se jim, že se jim ostatní vyhýbají, nebo se sami bojí okolí zatěžovat svojí velikou starostí. Tyto pocity vašeho přítele můžete zmírnit například tím, že nepřejdete na druhou stranu ulice, když jej zahlédnete, že mu zatelefonujete, zeptáte se, jak se mu teď daří, pošlete povzbuzující textovou zprávu, přinesete koláč nebo zajdete za ním na návštěvu.

Setkání s pozorným člověkem smutného potěší a povzbudí a vás může obohatit. Nebojte se projevit soucit, protože je darem dobrého srdce. Naslouchejte, dívejte se. Pokud jste připraveni mu pomoci, můžete při návštěvě přesně zjistit, kde by vaše pomoc byla nejvíce potřebná. Ze zkušenosti se zdá, že hlavně noci bývají pro nemocného i pečujícího náročné. Zavolat dopoledne a zeptat se, jaká byla noc, je namístě a otevře cestu z rozpaků a k dalšímu rozhovoru.

Umožněte svému pečujícímu příteli vyjádřit jeho pocity, naslouchejte mu

Pro pečujícího je důležité, že jej vyslechnete, povzbudíte jej, že se může vypovídat a vyplakat. Zjistí tak, že není sám a opuštěn, jak si myslel. Vyhýbejte se však banálním frázím, které nejsou účinné (např. Vím, co prožíváš! Rozumím ti!). Mohou být totiž někdy velmi zraňující a druhého vnitřně uzavřít před dalším sdílením. Vlastní bezmocnost nad bolestí druhého můžeme vyjádřit prostě: Nevím, co ti mám na to říci. Ale myslím na tebe.

Neobávejte se nabídnout svoji pomoc a podporu

Jste-li ochoten pomoci vašemu příteli, rozmyslete si předtím, než mu pomoc nabídnete, kde má vaše ochota hranice. Vyhnete se tak možným nedorozuměním a můžete být lépe pevnou oporou. Svoji nabídku pomoci co nejvíce konkretizujte. Je lépe předem si rozmyslet svůj program a pak říci: Dnes odpoledne bych ti došel nakoupit, nebo: Jestli chceš, vzal bych v neděli tvoje děti na chatu, přijedu si pro ně sem k tobě autem kolem deváté hodiny, než říci Někdy by třeba mohly jet tvoje děti na chatu s námi, co myslíš?

Pečující většinou nemůže pečlivě plánovat program, a místo abychom ho od jedné starosti osvobodili, zatěžujeme jeho mysl dalším obtížně definovatelným úkolem. I když přítel nabídky nevyužije, bude pro něj posilující vědomí, že se má v případě potřeby na koho obrátit. Pomocí může být i nabídnutí psychické opory, vyslechnutí, povzbuzení. To lze udělat i prostřednictvím zprávy: Jsem tu, kdybys něco potřeboval. Zavolej klidně i v noci.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Nablízku pozůstalým

26. listopadu 2011 v 12:13 | ADMIN webu

Jak být nablízku pozůstalým


Po úmrtí v rodině přítele jej neváhejte kontaktovat

Po úmrtí člověka, o kterého přítel pečoval, se jeho pocity osamělosti prohloubí. Prožitky doprovázející ztrátu mohou ztěžovat i vykonávání běžných denních činností, natož pak formalit nutných pro vyřízení pohřbu. Neobávejte se proto nabídnout pomoc. I lístek vhozený do schránky s nabídkou pomoci nebo třeba SMS mohou hodně znamenat. Vaše nabídka pomoci může být opomenuta i odmítnuta, neberte si to osobně, pozůstalý má na to právo a vaši pomoc přijme třeba později.

Nevyhýbejte se při hovoru tématu ztráty, bude-li chtít váš přítel o ní mluvit. Můžete zmenšit jeho pocity izolace a usnadnit mu překonat těžké období. Nabídněte mu svoji pomoc, třeba i při organizování pohřbu. Také zdánlivé maličkosti, jako je např. příprava jídla, pohlídání psa, pomoc při občerstvení pro smuteční hosty nebo dojednání dopravy při pohřbu mohou být velikou pomocí.

Kondolujte běžným, společensky vhodným způsobem

Podání ruky a slova "Upřímnou soustrast" nebo "Je mi to líto" smutného člověka neurazí a nepohorší. Dáváme mu tak najevo, že jsme jeho ztrátu zaznamenali, že jej vnímáme jako pozůstalého a že s ním soucítíme. Otevíráme tím také prostor pro další hovor, neděláme tabu ze smrti a ztráty. Pozůstalí však někdy bývají schopni přijmout kondolenci až po několika dnech od úmrtí svého blízkého. Správné načasování kondolence se většinou kryje s obdobím kolem pohřbu. Nebojte se být nablízku, i když nejste schopní nic vyslovit. Může se stát, že slova ani nebudou potřeba. Stiskem ruky nebo objetím dáte svou účast najevo i beze slov.

Největší pocity prázdnoty se dostavují po pohřbu

Po pohřbu začne zpravidla plnou silou doléhat na pozůstalého prázdnota. Náhle se otevírá prostor pro prožitky, které kvůli neodkladnému zařizování kolem pohřbu odsouval do pozadí. Zbavit pozůstalého člověka pocitu prázdnoty nejde, ale lze vytvořit okamžiky, ve kterých se může cítit lépe a které mu mohou dodat naději a pocit smysluplnosti.

Projevy truchlení jsou rozmanité

Mohou se objevit poruchy spánku, únava, pocit prázdnoty v žaludku, nechutenství, přejídání, přecitlivělost, odmítání kontaktů, poruchy vnímání času, nepochopitelné sny, hledání a volání, hlasitý hovor se zemřelým.

Je dobré, když se pozůstalí mohou ze smrti svého blízkého vyplakat. Můžete plakat s nimi nebo tichou přítomností dávat najevo svou účast. Ale ne všichni truchlící jsou zjevně zoufalí, ne všichni pláčou. Každý člověk "oplakává" svoji ztrátu jinak. To, že pozůstalý nepláče, neznamená, že zemřelého neměl rád. Někdy má prostě svoji bolest uzavřenou v sobě. Nedělejte proto rychlé soudy a citlivě naslouchejte. Jen takto můžete být člověku v těžkých chvílích opravdu nablízku.

Doba truchlení trvá každému jinak dlouho

Je dobré vědět, že projít zármutkem po smrti milované osoby trvá každému jinak dlouho. První a další výročí od úmrtí je bolavý čas, kdy se pláč, smutek a jiné pocity s velkou intenzitou vracejí, stejně jako ve dnech narozenin, svátků, Vánoc a jiných nějak důležitých dní. V takové dny si pozůstalý zvlášť silně uvědomuje své nenávratné odloučení od milovaného člověka.

Neobávejte se radosti, smíchu a pozitivních pocitů

Čas zármutku a truchlení patří k životu, je to období, kterým prochází v životě každý, protože zákonitě každému z nás postupně umírají jeho blízcí. Smutek pozůstalého přirozeně respektujte, ale z falešného soucitu projevy smutku násilně nepřehrávejte ani k tomu nenuťte ostatní. Zejména děti a mládež mají ve zvyku své rozpaky z nezvyklé situace vyjadřovat žertem a smíchem a není třeba se na ně kvůli tomu zlobit. Netvařte se zbytečně zkroušeně, nezakazujte sobě ani ostatním radost a smích. I truchlící člověk se může radovat ze života, může se smát a prožívat něco příjemného.

Způsoby, jak na někoho vzpomínat, jsou různé

Zemře-li nám milovaný člověk, neztrácíme jej úplně. Stále přece máme své vzpomínky. Pořád zůstává naší součástí. Na zemřelého člověka lze vzpomínat mnoha různými způsoby. Můžete tedy svému truchlícímu příteli nabídnout některý z následujících nápadů a pomoci mu jej realizovat.

Nápady, jak si hezky zavzpomínat na člověka, který zemřel:

  • Vytvořte o něm výstřižkové nebo fotografické album...
  • Zkuste hrát hru Vzpomínáš, jak... s rodinou a dalšími přáteli...
  • Prohlížejte si jeho fotografie, dívejte se na jeho výrobky, na květiny, které zaléval, na strom, který zasadil, na dům, který postavil...
  • Jeďte s přáteli na výlet, na kterém jste byli ještě za jeho života...
  • Jeďte se podívat na jeho rodný domek nebo na místa, která zvlášť miloval...
  • S láskou dělejte to, co jste se od něj naučili...
  • Schovejte si nějakou jeho věc na památku...
  • Vyprávějte o něm dětem nebo vnoučatům...
  • Navštivte jeho hrob...
  • Vzpomínejte na zvláštní nebo legrační situace, které jste s ním zažili...
  • Zkuste kontaktovat jeho známé, se kterými se vídal, a promluvit si s nimi...
  • Uspořádejte s rodinou nebo přáteli oslavu v den jeho narozenin...
  • Zasaďte strom na jeho památku...
  • Pomodlete se nebo to aspoň zkuste...
Způsobů, jak pomáhat truchlícímu, je nekonečně mnoho. Můžete také společně vyrazit na koncert nebo do divadla, na procházku, výlet, zájezd, dovolenou. Můžete se scházet v kavárně nebo cukrárně na chvilkové posezení, můžete si společně číst knížky a prohlížet fotoalba.

Při společném vzpomínání na zemřelého je třeba hledat v jeho životě a v jeho smrti i to dobré. Myslete na to, že se pozůstalý potřebuje svěřit nejen s tím, co bylo na umírání jeho blízkého bolavé a nepříjemné, ale i s tím, co bylo užitečné a krásné.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-zákon o pohřebnictví

26. listopadu 2011 v 12:02 | ADMIN webu

Legislativa v ČR


Seznam právních předpisů vztahujících se k problematice zdravotnictví a práva

  • Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluva o lidských právech a biomedicíně);
  • Listina základních práv a svobod - článek 6, 7, 8, 10, 31;
  • zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění;
  • zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění;
  • zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, v platném znění;
  • Transplantační zákon č. 285/2002 Sb. v platném znění;
  • zákon o umělém přerušení těhotenství č. 66/1986 Sb. v platném znění;
  • zákon č. 95/2004 o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta;
  • zákon č. 96/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče;
  • zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví;
  • zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví (dokument Adobe PDF)zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a změně některých zákonů
  • zákon č. 123/2000 Sb. o zdravotnických prostředcích;
  • zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, v platném znění;
  • zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dokument Adobe PDF)zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách
  • vyhláška č. 31/1993 Sb. v platném znění, o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení;
  • nařízení vlády č. 436/2002 Sb. k Transplantačnímu zákonu;
  • vyhláška č. 437/2002 Sb. v platném znění, o zdravotní způsobilosti dárce tkání a orgánů pro účely transplantací;
  • vyhláška č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon o umělém přerušení těhotenství;
  • vyhláška č. 434/1992 Sb. v platném znění, o zdravotnické záchranné službě;
  • vyhláška č. 221/1995 Sb. v platném znění, o znaleckých komisích;
  • vyhláška č. 49/1993 Sb. v platném znění, o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnického zařízení;
  • vyhláška č. 19/1988 Sb. v platném znění, o postupu při úmrtí a pohřebnictví (dokument Adobe PDF)vyhláška č. 19/1988 Sb. v platném znění, o postupu při úmrtí a pohřebnictví
  • zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Bezprostředně po smrti.Co dělat?

26. listopadu 2011 v 11:55 | ADMIN webu

Bezprostředně po smrti


Chvíle ticha

Nebuďme hned aktivní. Nechme na sebe působit ticho a výjimečnost takové situace. Někteří by se třeba rádi modlili, např. Otčenáš nebo nějaký žalm z Bible, např. žalm 23 nebo některá místa z Janova evangelia. Modleme se ze srdce. Děkujme Bohu za setkání s tímto člověkem a za to, že milovaný člověk je nyní volný, zbavený svého utrpení. Odpouštějme nebo prosme za odpuštění. Nechme své pocity přicházet a projevit se.

Ponechme si čas. Pokud nejsme zvyklí se modlit, můžeme čas věnovat tomu, co pokládáme za případné. Můžeme rozsvítit svíčky, otevřít okno, pustit tichou hudbu, číst z knihy potichu nebo i nahlas, uvařit s přítomnými čaj a posedět, vzpomínat a děkovat.

Poslední úkony

Pokud jsme sami, může se stát, že nám je nepříjemné osamocení s mrtvým tělem. Nestyďme se někomu zavolat a požádat jej o pomoc - některému z přátel nebo někomu, kdo už se setkal s umíráním a se smrtí. Neváhejme ani tehdy, je-li to uprostřed noci, jistě se setkáme s pochopením. Někdy může být dobré si takovou pomoc domluvit předem.

Vyrozumějme potom lékaře, aby vystavil list o prohlídce mrtvého. Pokud je to v noci, můžeme klidně počkat do dalšího dne, nejsou žádné lhůty, které by nás zavazovaly a nutily k jakémukoli spěchu. Bývá nejlepší zavolat pak přímo praktickému lékaři zemřelého, který přijde konstatovat smrt. Teprve poté zavoláme pohřební službu, kterou si sami vybereme.

Úprava těla

  • Někteří lidé mají strach hýbat mrtvým tělem. Není třeba se ničeho bát, zemřelému již neublížíme. V první hodině, před vznikem ztuhlosti, je lehčí mrtvé tělo srovnat. Zacházejme s ním s pozorností a s úctou. Přitom lze doporučit:
  • Po smrti položme zemřelého na záda do vodorovné polohy, bez polštáře nebo jen s malým polštářkem pod hlavou.
  • Zavřeme opatrně oční víčka, eventuálně položme navlhčený tampónek na asi 1 hodinu na oční víčka.
  • Pokud jsou ústa nepřirozeně vpadlá, nasaďme opatrně zase zubní protézy do úst. Zdá-li se nám to příliš násilné nebo nepříjemné, nemusíme to dělat.
  • Aby ústa zůstala zavřená, můžeme srolovat malý ručník a položit jej pod bradu, někdy jde bradu podvázat obvazem nebo šátkem

Pokud si to přejeme, můžeme tělo milovaného člověka umýt, a tak se s ním naposledy rozloučit. Buďme si vědomi toho, že konáme spíše obřad než důkladnou hygienu, a konejme tuto očistu klidně a jemně. Někdy dochází ještě k mimovolnému vyprázdnění, a proto je vhodné po umytí dát čistou plenu, která zůstává pod oblečením.

Není nezbytné zvlášť oblékat zemřelého k pohřbu, ale můžeme to učinit, přejeme-li si to. Zvolme takový oděv, který zemřelý rád nosil a který mu padne, nebo takový, jaký by on sám rád měl na sobě. Pokud nemocný během nemoci hodně zhubl a všechno oblečení je mu veliké, nebojme se ho založit pomocí pár stehů nebo jenom zavíracím špendlíkem.

Rozloučení

Upravme pokoj, odstraňme léky a ošetřovatelské pomůcky.
Zapalme svíčky. Můžeme na mrtvé tělo položit čerstvé květiny. Jejich rozvité i uvadlé květy jsou symbolem pomíjivosti viditelných projevů života.

Dopřejme si čas k rozloučení. Posaďme se vedle lůžka a pokusme se vnitřně se uklidnit. Když pozorujeme obličej zemřelého, můžeme sledovat, jak mizí všechno napětí a vyzařuje pokoj. Jestli chceme, mluvme se zemřelým, doprovoďme jej svými myšlenkami na jeho pro nás neviditelné cestě. Nechme vynořit se vzpomínky na společná setkání. Bděme u opuštěného těla.

Zemřelého můžeme ponechat ještě chvíli v bytě, abychom měli čas se rozloučit, nebo aby se mohli rozloučit i přátelé. Pro přátele, kteří bydlí daleko a nemohou přijet rozloučit se osobně, je mnohem hůře pochopitelné, že milovaný člověk zemřel.

Zdá se to neskutečné. V takovém případě pomáhá, jestliže zemřelého vyfotografujeme. Přinese to uklidnění a ujištění, že opravdu zemřel.

Vyrozumějme pohřební službu. Můžeme si ji vybrat a zavolat sami, lze to učinit i nějaký čas před smrtí. Je dobré se seznámit s nabídkou a kvalitou služeb. Pokud zemřel náš blízký v nemocnici a odvezla jej pohřební služba jiná, než kterou si přejeme, máme právo si pohřeb objednat tam, kde chceme. Volba závisí pouze na nás.

Období smutku

Když pomine zařizování kolem pohřbu, nastane období velké samoty, opuštěnosti, únavy a truchlení. V tomto období je dobré vyhledat pomoc lidí, kteří takovou zkušeností prošli, nebát se zeptat odborníků, najít vhodnou literaturu. Někde také existují svépomocné skupiny pozůstalých, kde člověk může reflektovat své truchlení snáz než se svým nejbližším okolím, které nechce svou bolestí zatěžovat.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-V této době má umírající člověk stále méně ...

26. listopadu 2011 v 11:50 | ADMIN webu

Zamyšlení nad posledním obdobím života


Odpoutávání a obracení dovnitř

V této době má umírající člověk stále méně tělesné energie. Stahuje se z vnějšího světa, spí více nebo hodně odpočívá. Nemá už zájem o knihy, noviny ani o televizi. Dokonce nestojí už ani o lidi, které dříve vyhledával a s nimiž mu bylo dobře. Už si nepřeje, aby přicházeli sousedé nebo známí. Chtěl by mít okolo sebe už jen několik důvěrných přátel.

A někdy chce zůstat úplně sám.
Je to doba, ve které se člověk odpoutává ode všeho, co se děje venku, a obrací se dovnitř.
Ve snech, v polospánku i v bdění se ohlíží za svým životem a bilancuje. Někdo koná tato ohlédnutí v tichosti, zcela sám pro sebe, někomu zase pomáhá tichá spoluúčast jiné osoby.

V takovém případě v nás hledá prostor, ve kterém by se mohl on sám setkat se svým životem, se svými vzpomínkami. Nabídněme tedy tichou účast, která mu umožní nechat vzpomínky vstupovat a vystupovat. Může se také stát, že umírající právě v tuto dobu objevuje ve svém životě nové souvislosti, řád a smysl. Události ukazují jedna na druhou a staré radosti i staré viny mohou být pochopeny v nových pohledech a v novém významu.

Spánek a bdění

Umírající obvykle víc spí, než je vzhůru. Někdy to navenek vypadá, jako by stále jen spal, ale často v tomto čase zpracovává mnoho důležitých věcí. To je třeba si stále znovu uvědomovat, respektovat, nesnažit se ho "budit", ale být mu tichou oporou.

Ticho

Člověk se obrací do nitra a má tudíž menší potřebu mluvit. Slova ztrácejí svou důležitost. Být potichu je smysluplnější. Když jako doprovázející přistoupíme na tichou spoluúčast, můžeme poznat něco z léčivé síly ticha. Jsme jakoby vytrženi z našeho všedního života a můžeme i my zakusit dotek věčnosti.

Čas

Zaniká pojem času, jak jej známe z dob, kdy jsou naše dny naplněny aktivitou. Někdy ale bývá pocit nejistoty spojený se změněným pojetím času naopak zatěžující. Umírajícímu vyvstávají otázky jako: Kolik času mi ještě zůstává? Půjde to takhle ještě dlouho? Musím ještě dlouho trpět? Jak dlouho budu ještě svým milým na obtíž?

Doteky

Někdy by chtěl umírající člověk cítit lehký dotek naší ruky, chtěl by pociťovat tělesnou blízkost jiného člověka. Jindy mohou doteky působit rušivě. Pokusme se vycítit, co je mu příjemné, můžeme se i zeptat. Nechápejme odmítání nebo odstup jako znamení nedostatečné lásky. Umírající člověk je zaměstnán obvykle sám sebou a svým životem a my jej jen něžně, někdy zblízka a někdy více zpovzdálí, provázíme. Přemýšlejme i o tom, jak on ve svém životě blízkost ostatních vnímal, jak své city vyjadřoval, jak stonal i jak překonával bolesti a nesnáze. Možná nám to pomůže k tomu, abychom mu lépe porozuměli a uměli být blízko tak, jak on si přeje.

Komunikace

Umírající člověk spí stále více. Někdy jej lze jen obtížně vzbudit ze spánku. Má už, obrazně řečeno, jen krok do druhého světa, na druhý břeh života.

Ztrácí pojem o čase, už ani nerozeznává přítomné osoby, což pro ně může být velmi bolestné. Je důležité, abychom si uvědomovali, že se nejedná o známku odmítnutí, nýbrž o to, že umírající ztrácí spojení s naší realitou.

Také se stává, že mluví k Bohu nebo o událostech a o lidech, které neznáme. Někdy vidí také osoby, které už zemřely, a mluví k nim, cítí se jimi odváděn. Je důležité nesnažit se vymlouvat mu jeho realitu nebo odhánět mu ji jako halucinace, ale zapojit se do jeho světa, ve kterém mu nasloucháme, a tak z něho něco poznáváme.

Může to rozšířit i náš pohled na náš život a ukázat nám doposud nepoznané způsoby komunikace. Nezřídka nás umírající dokáže obohatit - učí nás jemné citlivosti, když se snažíme porozumět způsobu, jakým nám sděluje svá přání.

Je také velmi důležité, abychom pozorně naslouchali sami sobě, svému vnitřnímu hlasu. I nevyslovená výčitka jako: Obětuji se pro tebe, Dělám to všechno pro tvé dobro, Ty bys to pro mne v životě neudělal ... dokáže ochromit tichou a obohacující účast při umírání blízkého člověka.

Velikým a často velmi těžkým úkolem doprovázejícího je nepodlehnout pokušení rozhodovat za nemocného. Chceme jej ochránit například před pravdivou informací o jeho nemoci a o tom, že se blíží smrti. Nemylme se: ať se ptá jakkoli oklikou, chce pravdu znát a nechce být okolím klamán. Naslouchejme jeho tichým, nesmělým a někdy velmi nepřímým otázkám a nic neskrývejme.

Na otázky odpovídejme pravdivě a bez vyhýbavých odpovědí. Člověk, který je na konci života, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší a pokud se tváříme, že to není pravda a on bude přece "ještě dvacet let tady", tak jej jenom vrháme do osamělosti, z další komunikace se stáhne a na vyrovnávání se s blížící se smrtí bude úplně sám.

Naším úkolem je jít s ním poslední část cesty, podpírat jej, podat vodu. Nestavme mu do cesty falešné kulisy, byť by byly vesele malované, jen se jich poleká a nakonec o ně stejně klopýtne. Teď již není čas si vzájemně cokoliv nalhávat, ale pravdivě spolu projít a prožít chvíle, které nám zbývají.

Rozloučení

Blízkost smrti se hlásí různě. Někdy nám umírající vypráví, že se mu zdálo, že už zemřel. Někdy se nás naléhavě ptá, zda je živý, nebo už mrtvý. To všechno je normální. Jedním z poměrně častých projevů je tzv. "balení kufrů". Je naplněno někdy až úporně prosazovanou touhou odjet, konkrétní potřebou sbalit se na cestu, ukončit rozdělané věci.

Pomozme v takových chvílích skutečně věci uzavřít, vztahy završit, rozloučit se. Někdy umírající potřebuje, abychom jej opravdu propustili, dovolili mu odejít. Řekněme mu, že jej máme rádi, poprosme o odpuštění, odpusťme. Ale nebojme se říci i to, že jej nedržíme, že může jít.

Je to někdy velmi bolestné, ale on často čeká na naše ujištění, že to bez něj zvládneme. Rozloučení může přinést pokoj jak jemu, tak nám. Umírající se často upokojí a pak odchází snáze, a tak i do naší duše může lépe vstoupit mír.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Příznaky blížící se smrti, které mohou, ale nemusejí nastat..

26. listopadu 2011 v 11:46 | ADMIN webu

Příznaky blížící se smrti, které mohou, ale nemusejí nastat:

  • Oči jsou otevřené nebo polootevřené, ale ve skutečnosti se nedívají. Jako by se dívaly do dálky, upřeně do jednoho místa
  • Chladnoucí ruce a nohy nebo naopak horečka.
  • Ústa jsou otevřená.
  • Spodní strana těla, nohy, kolena a ruce se tmavěji zbarvují.
  • Puls slábne.
  • Mění se frekvence a hloubka dechu.
  • Zornice reagují stále méně na působení světla.
  • Umírající se stává nezúčastněným a nereaguje už na své okolí.
Smrt přichází, když ustávají údery srdce a dýchání. To, co někdy považujeme za poslední výdech, může být ještě dokončeno jedním nebo dvěma výdechy až vzdechy v delším intervalu.
Ať už člověk své umírání přijímal nebo nepřijímal, často přichází před smrtí okamžik, ve kterém nachází pokoj.

U někoho je tato tichá spokojenost znatelná už dlouho předtím, jindy nastupuje tato změna teprve v posledních okamžicích. Je to změna, kterou si neumíme vysvětlit, jen ji tušíme z obličeje zemřelého. Proměna, která zúčastněné pozvedne nad všechny prožité strachy a pochybnosti.

Vždyť umírající právě prošel různými boji, opuštění těla bylo nevyslovitelně těžké, a nyní leží se spokojeným výrazem ve tváři. Někdy se rozlévá tento vyrovnaný výraz po tváři až při příchodu smrti a je patrný teprve dodatečně, z klidného výrazu, ba někdy i úsměvu zemřelého.

Někteří příbuzní mají pocit viny, jestliže nebyli v okamžiku smrti u umírajícího, protože třeba telefonovali, připravovali něco k jídlu nebo museli odcestovat. Mají potom pocit: Teď jsem druhého nechal napospas, právě v nejdůležitější chvíli jsem ho nechal samotného.

Proč jsem jen tady nezůstal? Proč jsem to nepředvídal? Zkušenost ukazuje, že umírající často odchází, když je sám. Snad je tak pro něj lehčí odloučit se od světa a od milovaných osob. A navíc znovu je třeba si připomenout: Okamžik smrti, to je okamžik jeho přechodu. Někdy je nám dáno být při tom a díky tomu vytušit něco z "druhého břehu", někdy ale se musíme smířit s rolí průvodce, na kterého jeho vlastní loučení se světem teprve čeká.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt přichází-Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu.

26. listopadu 2011 v 11:40 | ADMIN webu

Poslední chvíle


Kóma

Někteří lidé upadají v posledních dnech do kómatu. Z mnohých výpovědí lidí, kteří byli klinicky mrtvi a zase se vrátili k životu, víme, že člověk, i když není z našeho pohledu při vědomí, všechno slyší. Sluch je poslední smysl, který mizí. Mluvme proto v přítomnosti umírajícího tak, jak bychom u něho nebo s ním mluvili, kdyby byl při vědomí.

I když je zdánlivě v hlubokém bezvědomí, slyší nejspíše všechno, co říkáme. Jestli mu chceme ještě něco důležitého sdělit, udělejme to. V žádném případě není nikdy pozdě vyslovit "odpusť mi" nebo "miluji tě" nebo cokoliv, co jsme mu vždycky chtěli říct. Není na místě se ptát, vyčítat či prosit, aby neumíral.

Tak může vzniknout hluboké spojení. Důležité je, abychom sami byli vnitřně zcela klidní a nechtěli druhému měnit podmínky, jak si my představujeme, že by pro něho byly dobré. Až do konce jej doprovázíme tiše a pozorně, někdy právě jen prostým společným dýcháním. zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Pomoc při doprovázení v době umírání

26. listopadu 2011 v 11:38 | ADMIN webu
Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty, ale i časem velmi důležitým. Pokud se v takové situaci nacházíte, tíží Vás někdy podobné otázky jako: Co se děje při umírání? Jak rozeznám, že smrt přichází?

Jak mohu pomoci? Je to normální, když si umírající člověk myslí, že již zemřel? Co udělám v okamžiku smrti mého blízkého? Zvládnu to, i když jsem to ještě nikdy neprožil? Jak mluvit s pozůstalými?

Chtěli bychom Vám pomoci, abyste s těmito otázkami a pochybnostmi nezůstali sami. Nabízíme také několik rad a zamyšlení. Nechceme prostřednictvím této příručky předkládat neměnná pravidla nebo zaručená řešení. Nabízíme jen, že Vás budeme na Vaší cestě doprovázet.

Každý jdeme blížící se smrti vstříc svým vlastním způsobem a vtiskujeme tak svému umírání jedinečnost. Smrt je tak jedinečná, jak jedinečný je každý člověk. Cesta umírání je pro každého člověka jiná - je jeho vlastní, liší se od všech ostatních. A tak se může stát, že se s příznaky, které zde popisujeme, vůbec nesetkáte nebo se setkáte jen s některými.

Pro mnohé z nás je velmi těžké odtrhnout se od svého těla; potřebujeme měsíce a měsíce péče a ošetřování. Pro jiné to může být nesrovnatelně lehčí. Je důležité, abychom umírajícímu člověku ponechali čas, který potřebuje, aby šel vlastní cestou svého umírání. Může to být někdy pro nás bolestné a těžké, protože cítíme, že bychom umírajícímu přáli jinou a lehčí cestu.

Ale my nejsme ti, kteří mu ji mohou nabídnout nebo ji měnit. Náš úkol je jiný: jsme, musíme být ti, kteří jsou stále připraveni přijímat právě ten způsob, který si umírající člověk pro sebe zvolí. Měli bychom být vnitřně připraveni jít s ním, i když to vůbec našim vlastním představám neodpovídá.

Je to jeho umírání. A ani my nevíme, jak touto cestou sami jednou půjdeme.
zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize

26. listopadu 2011 v 11:35 | ADMIN webu
Každý se někdy ocitáme v situaci, kterou úplně nezvládáme nebo jí nerozumíme. Nevíme si rady, váháme, jak se zachovat, co udělat nebo neudělat.

Dostáváme se do rolí pečujících, pozůstalých, nemocných...

Pro tyto situace jsou v naší poradně připraveny k přečtení rady a zkušenosti, nabízíme i možnost podělit se s ostatními o ty vaše. Uvádíme cenné informace i pro lékaře, kteří pečují o terminálně nemocného pacienta.

Čas umírání je pro příbuzné a přátele odcházejícího člověka dobou krize, strachu a nejistoty.
zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Hospic je zařízení poskytující specializovanou paliativní péči především pacientům v preterminální a terminální fázi nevyléčitelného onemocnění ..

26. listopadu 2011 v 11:31 | ADMIN webu

Co je hospic


Hospic je zařízení poskytující specializovanou paliativní péči především pacientům v preterminální a terminální fázi nevyléčitelného onemocnění (obvyklá délka pobytu je 3 až 4 týdny). Zaměstnanci hospice kladou důraz na individuální potřeby a přání každého nemocného a v případě lůžkového hospice také na vytvoření prostředí, v němž by pacient mohl zůstat až do konce života v intenzivních vztazích se svými blízkými. Tohoto cíle je mimo jiné dosahováno snahou o osobitou a domácí atmosféru hospice, maximálním soukromím pacientů (obvykle jednolůžkové pokoje), volným režimem pro návštěvy a dobrou dopravní dostupností hospice.

Hospice hrají v dosavadním rozvoji paliativní péče klíčovou roli. Díky dotačnímu programu Ministerstva zdravotnictví mohlo být v ČR v posledních 15 letech vybudováno 14 lůžkových hospiců. Další lůžkové hospice se budují. Hospice mohou být i domácí, v naší zemi pomalu také vznikají. Některé lůžkové hospice rozvíjejí kromě lůžkové péče také domácí hospicovou péči, respitní péči a intenzivní edukační činnost. Vliv a význam současných hospiců tak významně přesahuje pouhý objem poskytnuté lůžkové paliativní péče.zdroj:http://www.umirani.cz

Smrt-Paliativní péče co je to? Definice paliativní péče.

26. listopadu 2011 v 11:29 | ADMIN webu
Náš život se v posledním století změnil. Žijeme výrazně déle a v mnohém ohledu pohodlněji. Platíme však za to nemalou daň: déle (a vůbec ne lehčeji) totiž také umíráme. Moderní paliativní péče se snaží na tuto novou situaci reagovat a nabízet účinnou pomoc. Jejím mottem je idea důstojného a kvalitního života až do konce, jejím nástrojem odborná léčba příznaků provázejících umírání a jejím nesporným trumfem účinná léčba bolesti. Tady je však potřeba zbavit se mnoha mýtů o umírání. Velikým přínosem paliativní péče pak může být proměna našeho vztahu nejen ke smrti, ale i k celému našemu životu. Začněmě třeba tím, že se podíváme co je to hospic, jaké jsou hospice v ČR, nebo jaké jsou naše znalosti o paliativní péči.

Definice paliativní péče


Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Podrobně o paliativní péči hovoří Doporučení (2004) 23 Výboru ministrů Rady Evropy O organizaci paliativní péče a
Standardy a normy hospicové a paliativní péče v Evropě (2009) doporučené Evropskou asociací pro paliativní péči. Podívejte se také na principy paliativní péče.
Potřeby pacientů v pokročilých stadiích nevyléčitelných nemocí a z nich plynoucí potřeba paliativní péče závisí na:
  • základním onemocnění
  • stupni jeho pokročilosti (pokročilá, ale relativně kompenzovaná stadia, preterminální a terminální stadia onemocnění)
  • přítomnosti více závažných onemocnění současně
  • pacientově věku a sociální situaci (míra sociální podpory ze strany rodiny a přátel, finanční situace apod.)
  • psychickém stavu (kognitivní a emoční stav, míra informovanosti, duchovní orientace atd.).
Podle komplexnosti péče nutné k udržení dobré kvality života je účelné dělit paliativní péči na obecnou a specializovanou.

Obecná paliativní péče

Obecnou paliativní péčí rozumíme dobrou klinickou praxi v situaci pokročilého onemocnění, která je poskytována zdravotníky v rámci jejich jednotlivých odborností. Jejím základem je sledování, rozpoznání a ovlivňování toho, co je významné pro kvalitu pacientova života (např. léčba nejčastějších symptomů, respekt k pacientově autonomii, citlivost a empatická komunikace s pacientem a jeho rodinou, manažerská zdatnost při organizačním zajištění péče a při využití služeb ostatních specialistů, zajištění domácí ošetřovatelské péče atd.). Obecnou paliativní péči by měli umět poskytnout všichni zdravotníci s ohledem na specifika své odbornosti.

Specializovaná paliativní péče

Specializovaná paliativní péče je aktivní interdisciplinární péče poskytovaná pacientům a jejich rodinám týmem odborníků, kteří jsou v otázkách paliativní péče speciálně vzděláni a disponují potřebnými zkušenostmi. Poskytování paliativní péče je hlavní pracovní náplní tohoto týmu.

Základní formy specializované paliativní péče

  • zařízení domácí paliativní péče, tj. domácí (případně "mobilní") hospic
  • hospic jako samostatně stojící lůžkové zařízení poskytující specializovanou paliativní péči
  • oddělení paliativní péče v rámci jiných lůžkových zdravotnických zařízení (tj. především v rámci nemocnic a léčeben)
  • konziliární tým paliativní péče v rámci zdravotnického zařízení (nemocnice nebo léčebny)
  • specializovaná ambulance paliativní péče
  • denní stacionář paliativní péče ("denní hospicový stacionář")
  • zvláštní zařízení specializované paliativní péče (např. specializované poradny a tísňové linky, zařízení určená pro určité diagnostické skupiny atd.)
  • zdroj:http://www.umirani.cz






Smrt-O umírání se téměř nemluví, je tabu..

26. listopadu 2011 v 11:24 | ADMIN webu
Mýty a otázky kolem umírání a paliativní péče
O umírání se téměř nemluví, je tabu. Skoro jako kdyby nebylo a nikdy nikoho nepotkalo a ani nemělo potkat. O to více žije v našich myslích mnoho mýtů, domněnek a omylů, které vznikly z mlčení a nevědomosti a vynoří se ve chvíli, kdy se opravdu ocitneme nablízku umírání a smrti.

V následujícím textu uvádíme na pravou míru nejčastější mylné představy spojené s umíráním.
  • Umírání je plné bolesti, osamění a neporozumění, s tím se nedá moc dělat.

    Paliativní péče nabízí cestu, kdy se nemocný člověk smí plně spolehnout na to, že nebude trpět velkými bolestmi, nebude opuštěn a lidé kolem něj se budou snažit vyjít vstříc všem jeho přáním. Nablízku jsou mu doma příbuzní a přátelé, kteří mají odbornou i lidskou oporu v zaměstnancích a dobrovolnících hospice.

    Hospic je dům - ústav, jedině tam se dá poskytovat paliativní péče.

    Paliativní péče není zpravidla vázána na nějaké konkrétní místo. Je kdekoli, kde ji lidé v důležitém čase na konci života potřebují - tedy má být poskytována především doma. Tam, kde pacientovi nejlépe rozumějí, kde má rodinu a kde se mu dá nejlépe vycházet vstříc. Pokud není z nějakého vážného důvodu možno tuto péči nabídnout doma, pak tu je lůžkový hospic, který se snaží poskytnout služby co nejpodobnější péči domácí.

    Lidé mají umírat v nemocnici proto, aby jejich nemohoucnost neviděli jejich nejbližší, zvláště pak malé děti.

    Když se člověk narodí na svět, umějí se o něj nejlépe postarat jeho nejbližší. Podobně je tomu i na konci života. Umírající člověk potřebuje ty, kteří jej mají rádi a rozumějí mu. Těm, kteří se v této důležité době o něj starají, pomáhá tato zkušenost vyrovnat se nejen s jeho smrtí, ale i se svojí vlastní smrtelností. A děti, které vidí své rodiče pečovat něžně a trpělivě o babičku nebo dědečka, budou schopné v budoucnu podobně samozřejmě posloužit rodičům nebo jiným blízkým lidem.

    Paliativní péče je pouze pro staré lidi.

    Je pravda, že většina lidí umírá ve vyšším věku. Umírají však i mladí lidé, umírají i děti. Paliativní péče je poskytována lidem všech věkových kategorií a důraz, který klade na plně žitý život a na zachování důstojnosti pacienta, přichází ke slovu u mladších lidí stejně jako u lidí starších.

    Paliativní péče je vhodná pouze pro pacienty, kteří nepotřebují odbornou péči.

    Paliativní péče nemá za svůj hlavní cíl uzdravení pacienta, ale je to vysoce odborný typ péče, který dokáže hledat možnosti, jak pomoci i ve velmi složité situaci. Specializuje se na citlivé a cílené řešení specifických obtíží tělesných i duševních, které se objevují právě v náročném období na konci života. V některých případech může mít i podobu specifické intenzivní péče.

    Paliativní péče je na místě pouze tehdy, kdy už tzv. "nezbývá žádná naděje".

    Když se blíží život ke konci, nabízejí se dvě možnosti: upadnout do beznaděje, protože život už ztratil smysl, nebo prožít zbývající čas co nejplněji. Paliativní péče pracuje s nadějí: nabízí pacientovi účinnou úlevu a rodinám pak možnost společně naplnit, hledat či uzdravit vzájemné vztahy tak, aby se na prožitý čas dalo ohlédnout s vděčností a s vědomím, že tato doba měla smysl a že bylo uděláno všechno, co uděláno být mohlo.

    Paliativní péče je určena jen těm, kdo jsou se smrtí smířeni.

    Člověk, který náhle stojí tváří v tvář skutečnosti, že je nevyléčitelně nemocný a jeho smrt se blíží, bojuje nezřídka s beznadějí a vzdorem. Paliativní tým mu může s trpělivostí a něhou pomoci se s touto situací vyrovnávat postupně takovým způsobem a tak rychle, jak si on sám přeje. Hospic spolupracuje se členy rodiny tak, aby tento proces probíhal pokojně podle jejich sil a přání.

    Paliativní péče je určena pouze nemocnému členu rodiny.

    Paliativní péče je péčí komplexní a je zaměřena na celou rodinu. Hospic poskytuje zdravotnické, sociální, duchovní i psychologické služby rodině v době pacientovy nemoci a ani po jeho smrti péče nekončí. Různě dlouhý čas se pracovníci a dobrovolníci hospice věnují doprovázení pozůstalých v jejich smutku a pomáhají jim hledat nové jistoty a naděje.

    Pracovníci hospice mohou pomoci umírání urychlit nebo zpomalit.

    Paliativní péče umírání nijak neurychluje ani nezpomaluje. Stejně jako při příchodu člověka na svět jsou přítomni lékaři a porodní asistentky se svými zkušenostmi a odbornou péčí, provází paliativní tým člověka na konci jeho života a je připraven odborně zvládat příznaky, které umírání provázejí.

    Hospice jsou náboženské nebo církevní, přijímáni jsou do nich jen věřící.

    Hospice, jako jiná charitativní nebo sociální zařízení, jsou poměrně často zřizovány církvemi nebo náboženskými společnostmi. Neznamená to ale, že by automaticky sloužily jen členům církví, natož aby víra byla podmínkou přijetí do péče hospice. Zaměstnanci a dobrovolníci hospice poskytují naplno své schopnosti a dovednosti každému bez rozdílu světového názoru, nikomu svoje náboženské přesvědčení nevnucují a o věcech duchovních rozmlouvají s pacientem či rodinou jen tehdy, projeví-li klienti o takové téma zájem.
  • zdroj:http://www.umirani.cz

Já zemřu. ty žij!

16. ledna 2009 v 23:30 | ♥Naposledy.cz♥

Já zemřu. Ty žij! Iva Pekárková

Chcete umřít hned? Anebo dvacet let bezmocně ležet v posteli a nechat se opečovávat skvěle vyškoleným personálem, který se k vám chová s úctou? Byli byste víceméně při vědomí, nic by vás nebolelo - o to by se postaraly prášky - ale šance, že se situace změní k lepšímu, by se rovnala nule," ptám se lidí kolem sebe.

Takový malý soukromý průzkum. Po pár doplňujících otázkách jako "Kolik by mi bylo?" (Tak osmdesát, devadesát i víc.) nebo "Mohla bych si číst?" (No, nikdo by ti v tom nebránil, ale tebe by to už nejspíš nezajímalo...) všichni dotázaní, s jednou výjimkou, vykříkli: "Chci umřít HNED!"
Výjimka prohlásila: "Jé, já bych jim to nandala! Byla bych protivná až hrůza, počůrávala bych se do postele," (to jistě ne, děvče, nosila bys plenky) "... a konečně bych jim všem řekla, co si o nich myslím."
Výjimkou byla sedmnáctiletá dcera mé kamarádky, která si prostě neuměla představit, že by se se mohla dožít osmdesáti let.
Chvíli jsem počkala, aby to nebylo nápadné, a pak zavedla řeč na pečovatelské domovy (možná že se jim oficiálně říká jinak, politicky korektněji), ve kterých osmdesátníci a devadesátníci bezmocně leží na lůžku, víceméně při vědomí, a stará se o ně placený personál. (Jestli to personál dělá s úctou, jestli je skvěle vyškolený a dobře placený, to v tomhle textu nehodlám rozebírat.)
Někteří staříci a stařenky v podobné situaci už řadu let hlasitě vyjadřují svou touhu umřít, přestože jim, kromě věku a únavy životem, v podstatě "nic není". Někteří přestanou přijímat potravu - ale personál má za úkol jim dávat infuze a udržovat je při životě, zatímco oni se chabě brání, a pokud ještě dokážou mluvit, prosí, ať je už konečně nechají odejít.
Tady se reakce lišily. Lidé s buddhistickým cítěním a Afričani jsou přesvědčení, že je to nepřirozené, věznění lidské duše.
Neonacistů jsem se neptala, ale předpokládám, že i oni by se přikláněli k ukrácení utrpení starých a bezmocných, ač z jiných politicko-filosofických důvodů.
Ale většina bělochů, samostatně myslících humanistů - stejných lidí, kteří před chvílí vehementně prohlašovali, že než od svých osmdesáti do sta let vegetovat v mém utopickém domově pro seniory, to se radši už v sedmdesáti ušukají k smrti - najednou obrátili o 180 stupňů a začali mě přesvědčovat, že se přece "odepsaní" devadesátníci ještě můžou vzpamatovat (můžou, samozřejmě, ve vzácných případech se to stává) - a hlavně, že jim v tomhle věku hlava už tak dobře neslouží, takže když mluví o umírání, nesmíme jejich řeči brát vážně.
Nemohla jsem si pomoct - před mým duševním zrakem vyvstala scéna, ve které právě tihle lidé z posledních sil kopou a plivou kolem sebe, brání se útokům záchranářů, křičí, ať už je hergot nechají být.
Ale jsou moc staří, hlava už jim tak neslouží... nikdo je nebere vážně.
Tohle je hodně ožehavé téma, a tak chci zdůraznit, že se v žádném případě nepřikláním o odstřelování lidí nad sedmdesát ani nepropaguju názor, že "přestárlí" občané nezasluhují lékařskou péči. Taky si nemyslím, že jakmile nějaká babička povzdechne "Mě už nebaví svět," měla by od obvodního lékaře obdržet ampulku s kyanidem.
Jen se mi zdá, že se díky vyspělé medicině většina moderních zemí dostala do situace, kdy dovede udržet při životě pětadevadesátníky, kteří by v méně blahobytné společnosti byli mrtví už dvacet let. Zdraví a mládí a chuť k životu jim ovšem vrátit nedokáže. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli je správné, aby na každého z nás, kdo nezahyne při neštěstí nebo ho nepotrefí nevyléčitelná choroba, čekalo několik let nebo i desítek let nepřirozeně zpomaleného umírání.
Já osobně, tak jako většina lidí, se radši v sedmdesáti ušukám.

ZDROJ:Klikni !

Spnlíme si přání umřít !

16. ledna 2009 v 23:24 | ♥Naposledy.cz♥
Ministerstvo zdravotnictví chystá zákon, který lidem umožní předem říct, kdy nechtějí další léčbu. Čeští pacienti budou tak moci sepsat notářem ověřené přání a lékaři je budou muset respektovat. Na jaké případy se bude zákon vztahovat a jak přesně bude fungovat, zatím ale není vůbec jasné.






Lékaři v USA nemají právo zachraňovat někoho proti jeho vůli.



"Nejde o krok k eutanazii, takový zákon by ministr coby její odpůrce nepodepsal," říká mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. Nicméně: odmítnutí péče se ve většině případů bude rovnat úmrtí.
Pravidla pro takový zákon teprve postupně vznikají. V řadě zemí jsou však podobné dokumenty už nějakou dobu běžné.

Neoživujte mě, doktore!
"Vážený pane doktore, pokud se dostanu do kómatu, neprobudím se ani po šesti týdnech, srdce bude fungovat jen díky přístrojům a mozek bude zásobený
krví pouze ze třetiny, nepřeji si, aby mě přístroje dál držely při životě."
Tak nějak by velmi zjednodušeně mohlo vypadat přání pacienta, které si sepíše předem pro případ, že se ocitne v péči lékařů ve stavu, kdy o sobě nebude moci rozhodovat sám.
S tím, aby přání lékaři respektovali, přichází nyní ministerstvo zdravotnictví. Návrh, který bude v zákoně o zdravotních službách, však vyvolává řadu otázek.

1. Je možné, aby o sobě pacient takto rozhodoval?
Ano. V USA a v mnohých dalších zemích jde o důležité právo pacienta. Lékaři nemají právo zachraňovat někoho proti jeho vůli. A to i když to znamená jeho smrt.
Přesto nejde o eutanazii. Už dnes ostatně smí v Česku pacient, který je do nemocnice přivezen při vědomí, odmítnout léčbu, i kdyby měl třeba vykrvácet. Stačí, když podepíše takzvaný negativní reverz. Lékaři jej pak pustí domů a nenesou za jeho stav odpovědnost.
Jenže pokud je člověk v bezvědomí nebo kómatu, nemůže o sobě rozhodovat sám. Stavy kómatu trvají i měsíce a vyhlídky člověka na návrat do života se v těchto případech s každým dnem snižují.
Pro tyto případy mohou lidé předem sepsat takzvaný DNR dokument (to znamená: nechci být resuscitován), v němž sami stanoví, jaká péče jim ještě má být poskytnuta a kdy už je nikdo nemá léčit a ponechat osudu.
Evropská úmluva o právech v biomedicíně, která platí od ledna 2001, už umožňuje, aby každý své přání předem sepsal. Jenže u nás to doposud nemělo žádnou oporu v zákoně, což chce nyní ministerstvo změnit.

2. Jak by takový dokument měl vypadat?
Tak to je zatím
velká neznámá. "Pacient by jej měl nosit v kapse, tak jako to třeba dělají svědci Jehovovi, kteří odmítají transfuzi krve," míní náměstkyně ministra Markéta Hellerová.
"Možná by mohl existovat podobný registr, jako je v případě dárců orgánů," uvažuje zase mluvčí ministerstva Tomáš Cikrt.
Už teď je však jisté, že dokument bude muset být notářem ověřený a bude mít zřejmě předem danou formu, aby si jej každý právník nemohl vykládat jinak.
"Nesmí to být nějaké slohové cvičení. Ten výklad musí být právně nezpochybnitelný. Na Západě pro tyto účely mají stanovené standardní formuláře, stačí, když je převezmeme," míní poslanec zdravotního výboru Boris Šťastný (ODS).

3. Kdy vlastně lékaři smějí pacienta přestat léčit?
Pokud nastane smrt mozku. Ta se určuje na základě průtoku krve mozkem. Zjednodušeně řečeno, člověku se vstříkne kontrastní látka a zjistí se, zda se ještě dostane do mozku, tedy zda je zásobený krví, či ne.
"Bez kyslíku vydrží mozek čtyři minuty, pak odumírá," říká anesteziolog Karel Blažek.
Dokumenty DNR mají sloužit k tomu, aby v podobných případech, kdy člověk přežívá jen díky přístrojům, ulehčily situaci jemu, příbuznými zdravotníkům.
"Jde o neprodlužování utrpení tam, kde je jasné, že jakákoliv léčba je zbytečná, a že i pokud by se stal zázrak a pacient by se probral, jeho šance na kvalitní život je minimální," říká lékař.

4. Jak to funguje v zahraničí?
Lékaři na základě předem vysloveného přání pacienta v takových případech neodpojují hadičky a nevypínají dýchací přístroje.
Ale neléčí už pacienta antibiotiky, které jsou v těchto případech nezbytné, protože nehybné tělo napadá infekce, a nepodávají léky, bez kterých se tělo neobejde, protože třeba regulují krevní tlak. Což dřív nebo později vede ke smrti.
"Nikdy ale nepůjde o aktivní ukončení života člověka, tedy o odpojení od přístrojů - jen o ukončení léčby," říká Helena Sajdlová z ministerstva zdravotnictví, která se na přípravě zákona podílí.

Zdroj:Klikni !




Hromadná sebevraža

16. ledna 2009 v 22:51 | ♥Naposledy.cz♥
« « Americký sen » »

V knize Americký sen (1965) nechává spisovatel Norman Mailer gradovat nenávistnou manželskou hádku do chvíle, kdy žena zdrtí vypravěče, kongresmana Rojacka, sdělením o závratných zástupech milenců - podobně jako se o to ve fantaziích metanolového traviče Miroslava B. pokusila jeho žena Blanka.

Mailer je robustní spisovatel, a jeho postavy jsou - i v této knize - dvě silná, smyslná zvířata, titáni bojující spolu na život a na smrt. Utkání se předem ohlašuje "zápachem hniloby a pižma a ještě něčeho daleko násilnějšího"; potom jako by se v pomyslném ringu, nebo spíš v kleci, kde jsou spolu zavřené dvě dravé šelmy, ozval zvuk gongu. A muž zaútočí.
"Uhodil jsem ji otevřenou dlaní do tváře."

V Mailerově podání je to jakýsi test, zkušební impuls. Rojack jím vyhodnocuje situaci. Ještě vědomě neví, že zabije.
"Zamýšlel jsem - nějaký poslední klidný popud mé mysli zamýšlel - jen lehkou facku, ale tělo promluvilo rychleji než mozek"
(tělo je první, kdo chce zabíjet)
"a má rána ji zasáhla za uchem a téměř ji srazila z postele."

Následuje tvrdá a velmi brutální rvačka, v níž jsou síly na obou stranách dlouho vyrovnané. Pozvolna však muž začne cítit, že oběť pod jeho rukama slábne.
"Oči jsem měl zavřené... Jedna z jejích paží se třepetavě zvedla k mému rameni a něžně na ně poklepala. Jako když gladiátor přiznává porážku."
Netrvá to okamžiky, jsou to minuty - mnoho minut. A jejich součástí je mnoho okamžiků váhání. Rozporuplný stav, který poznal i Tolstého Pozdnyšev. Oba se v ambivalentní situaci zachovali stejně: pudové "zvíře" je ovládlo, ono bylo tím, co zvítězilo.

"Začaly mnou cloumat křeče a v té chvíli vykřikla moje duše: "Stůj! zacházíš příliš daleko, stůj!" cítil jsem sérii příkazů, prolétajících jako svítící střely od mé hlavy do paže, byl jsem připraven poslechnout, pokoušel jsem se přestat, ale jeden puls se hrnul za druhým a bouře sílila; nějaký žlučovitý chtíč, nějaká touha pokračovat, podobná okamžiku, kdy muž ejakuluje do ženy navzdory jejím výkřikům, že je bez ochrany, se ze mě zuřivě vyvalila a moje mysl explodovala v ohňostroji rachejtlí, hvězd a vyletujících uhlíků, paže kolem jejího krku se přitiskla proti šepotu, který jsem stále ještě slyšel v jejím hrdle a prask přidusil jsem ji silněji a prask sevřel jsem ji znovu a prask odplácel jsem jí - teď už to nešlo zastavit."

Debora je mrtvá, a první Rojackovou reakcí po vraždě je pozoruhodný pocit, že se v něm probudil jakýsi "nový člověk". Se sice vyčerpaným, ale zároveň jaksi novým a obrozeným tělem.
"Necítil jsem se tak dobře od té doby, co mi bylo dvanáct. V té chvíli mi připadalo nepředstavitelné, že cokoli v životě by mě mohlo nepotěšit."


« « Ušetřit je nejhoršího » »

Nyní bude řeč o případech vražd (a následných sebevražd) vlivem utkvělých představ. Často duševně nemocný pachatel (nejčastěji rodič, manžel nebo milenec), přesvědčený, že stejné ohrožení jako jemu hrozí i jeho blízkým, tyto na sobě závislé a kdysi milované osoby "z obavy o jejich budoucnost" zavraždí.

Patří sem i případy matek, které ve zdánlivě beznadějné životní situaci zavraždily své děti; nebo je prostě přemluvily, aby s nimi zemřely dobrovolně. Děti s takovou výzvou poměrně lehce souhlasí, protože si čin a jeho důsledky nedovedou představit, jsou k matce citově vázány a domnívají se, že společnou smrtí s matkou nadále zůstanou.

Modelová situace: Manželé V., rodiče dvou dětí ve věku osm a třináct let, trpí utkvělou představou, že jak oni, tak děti mají rakovinu. Všechna lékařská vyšetřením sice prokazují opak, přesto si nedají své přesvědčení vyvrátit. Vzájemně se utvrzují v nacházení stále nových příznaků nemoci a nakonec přistoupí k vraždě dětí, po níž spáchají sebevraždu.

Společná sebevražda, vyvolaná touhou umřít spolu, je jedním z nejstarších motivů lidských mýtů. Keltská pověst o Tristanovi a Isoldě končí společnou smrtí mileneckého páru stejně jako Shakespearova hra Romeo a Julie; bok po boku zemřeli Dafnis a Chloé a dramaticky končí i další pár z řecké mytologie, Pyram a Thisbe - i tento mladík si v domnění, že dívka zemřela, vrazí do srdce meč, a dívka později při pohledu na jeho mrtvolu učiní totéž.

Často se má za to, že právě tyto předlohy probouzejí v mladých a romantických párech vůli zemřít společně. Stejně oprávněný je ale i názor opačný, že totiž uvedené mýty vznikly jako výraz prastaré, archetypální lidské představy o lásce hypertrofující v sebezničení.

Podle profesora Knoblocha bývá hybatelem společné sebevraždy muž, který nejprve usmrtí partnerku a pak sebe. Často už mu "nezbývají síly" k provedení sebevraždy, což kromě šoku ze zavraždění milované bytosti lze přičítat hlubšímu, nevědomému motivu tohoto člověka doopravdy zabít. Jeho likvidací je vlastní účel činu beze zbytku splněn, pokračování násilného jednání ve formě sebevraždy by bylo pouze pokračujícím divadlem před sebou samým - a toto poznání je příčinou, která oslabuje ruku pachatele, má-li vést úder také proti sobě.


« « Případy » »

V únoru 1975 šestasedmdesátiletá M. K. z Rakovnicka oběsila svého pětapadesátiletého syna a poté spáchala sebevraždu. Svůj čin vysvětlila láskou k synovi a obavou z toho, že by se o sebe po její smrti nedokázal postarat.
V té době byla už padesát let vdovou. Celým svým životem se upnula k synovi, který byl ideálním objektem její péče; byl duševně nemocný a bez cizího dohledu se neobešel. Matka odmítala dát ho do ústavu a starala se o něj sama - až do chvíle, kdy si zlomila nohu a byla na delší dobu hospitalizována. Syn byl mezitím umístěn v psychiatrické léčebně. Jakmile se matčin stav zlepšil, vyžádala si syna na měsíční dovolenou domů. Tam syna nejprve navlékla do konopných popruhů, které vyrobila, aby se nemohl hýbat, pak mu kolem hlavy uvázala smyčku, kterou přehodila přes zábradlí schodiště, a nakonec ho udeřila do hlavy cihlou, takže klesl k zemi a - ušetřen nejhoršího - se oběsil.

V listopadu 1982 se Jaroslava J. v autě, kterým jeli také její jedenáctiletý syn a osmiletá dcera, zřítila ze stosedmdesátimetrového srázu nad Slapskou přehradou. Den předtím jí manžel oznámil, že se s ní rozvede. Řekla mu, že tedy odejde i s dětmi k rodičům a nedovolí mu styk s nimi. Na policii zaslala dopis, ve kterém informovala o svém rozhodnutí spáchat sebevraždu a ze své smrti obvinila manžela. Tomu však neřekla nic. Posadila děti do auta a odjela, cestou jim ještě koupila čokoládu a hlavolam.
Děti, které na rozdíl od matky pád vozu z padesátimetrové výšky přežily, popisovaly, že matka cestou k předem vybranému místu dvakrát zabloudila; našla je opět s pomocí automapy.

Duševně nemocní pachatelé žijící v přesvědčení, že rodina by se jejich smrtí ocitla v bídě, zabíjejí své nejbližší s tím, že je tak chrání před zlým osudem, který by na ně čekal. Jedná-li se o kompletní likvidaci rodiny, blíží se takové případy kategorii vyvraždění.

O tom si ale povíme příště. ZDROJ:Klikni !

Smrt zánik organismu jako celku

16. ledna 2009 v 22:33 | ♥Naposledy.cz♥
SMRT - zánik organismu jako celku. Trvalé nenávratné zastavení všeho dění v těle (smrt biologická). Jednotlivé tkáně těla odumírají postupně podle citlivosti na nedostatek kyslíku (u mozku za 3-4 minuty).
V klinické praxi se smrt zpravidla ztotožňuje se zastavením činnosti srdeční a dýchání (smrt klinická).

Rozepsané............

´Umrtí neznamená problém

16. ledna 2009 v 22:30 | ♥Naposledy.cz♥
Hodiny smrti neúprosně ukrajují z našich životů a čas, který nám byl vyměřen se každou sekundu zmenšuje.

Když máte v bance účet a potřebujete zajistit, aby se k němu dostala i jiná osoba, cesta vede přes zmocnění nakládání s účtem. Stačí povolit dispoziční právo k účtu, přidat další podpis na podpisový vzor a vše je hotovo. Pokud nechcete někomu povolit nekontrolovatelné nakládání s účtem, podpisové právo mu dávat nemusíte a stačí mu nechat vydat jen debetní kartu. Na ní lze nastavit limity pro transakce a omezit tak potenciální zneužití důvěry.
Někdo však z různých důvodů potřebuje mít plnohodnotný účet se stejnými majiteli. Má to své výhody, oba majitelé jsou skutečnými majiteli a nejde jen o vztah majitel - zmocněnec či disponent. Oba mají stejná práva při používání účtu. Lépe se komunikuje s některými institucemi, pokud vyžadují přímo účet na vaše jméno (i když ze zákona vás k založení účtu v bance nikdo nutit nemůže). Stačí jedno číslo účtu a směle ho mohou vydávat za svůj oba spolumajitelé.

S láskou navždy spolu i v bance

Idylka společných práv však končí v případě, kdy dojde ke změně. Ta může být dvojí: manželé či partneři se nepohodnou anebo dojde k úmrtí jednoho z nich. Pokud jeden ze spolumajitelů začne dělat potíže, nastává problém. Zatímco v případě vztahu majitel - disponent stačí jen disponentovi právo s nakládáním účtu zrušit, a to s okamžitou platností, v případě společného účtu musí s vyškrtnutím jednoho spolumajitele souhlasit i druhý. Tady je proto potřeba být opatrný, společný účet se u nerovných vztahů může hodně vymstít.

Úmrtí neznamená problém

Mezi další etapy v životě patří i loučení s nejbližšími. Když dojde k úmrtí majitele účtu s disponenty, banka zpravidla účet zablokuje a až do skončení dědického řízení z účtu nevyplatí ani korunu. To může trvat i roky. Druhou možností je, že si majitel účtu ještě za svého života s bankou dohodne, že v případě úmrtí se účet nezablokuje a nadále mohou být prováděny platby a operace podle příkazů disponenta. Tím se stále dostanete k hotovosti a nejsou ani ohroženy výdaje na domácnost.
V případě společného účtu úmrtí jednoho ze spolumajitelů komplikaci neznamená, pouze se zablokuje jeho debetní karta, z databáze banky se vymaže jméno zemřelého a účet funguje dál. Banka pro účely dědictví zjistí zůstatek účtu ke dni úmrtí a druhý spolumajitel po ukončení dědického řízení pak případně oprávněným dědicům vyplatí polovinu zůstatku ke dni úmrtí. Na funkčnost účtu to však nemá vliv a účet se neblokuje.
Společný účet je vhodný na řešení rodinných financí, zvláště manželů. Najdete jej pouze u tří bank:
  1. Citibank - Citi konto
  2. HSBC Bank - HSBC Premier
  3. mBank - mKonto

Chudá bankovní nabídka

Společný účet u českých bank najdete jen u Citibank, HSBC Bank a mBank. Proto jsme tyto banky oslovili s otázkami, jaké jsou možnosti společných účtů a co se odehrává v případě úmrtí jednoho ze spolumajitelů. Od HSBC Bank jsme odpověď neobdrželi.
Kolik spolumajitelů může mít váš běžný účet pro fyzické osoby? Musí jít o manžele?
Citibank
Počet spolumajitelů k běžnému účtu není omezen, přičemž se nemusí jednat o manžele. Ani z obchodního zákoníku nevyplývá jakékoliv omezení. Spolumajitelů může být více.

mBank
Maximálně 2 spolumajitele, nemusí jít o manžele.

Má-li účet dva spolumajitele, jak se postupuje v případě, kdy dojde k úmrtí jednoho z nich? Bude účet zablokován a zrušen, nebo bude nadále funkční se všemi parametry (např. platební karta, kontokorent, úvěr, hypotéka, kreditní karta apod.) a pouze budou uzavřeny produkty zemřelého spolumajitele?
Citibank
Pokud se hodnověrně dozvíme, že spolumajitel zemřel (např. na základě doručeného úmrtního listu) je zablokována jeho/její debetní karta a dále vyčkáváme na doručení pravomocného usnesení o vypořádání dědictví, kde se stanoví, kdo se stává dědicem spoluvlastnického podílu. Poté jednáme na základě instrukce dědice, buď si dědic účet ponechá anebo peníze odešleme a účet zavřeme.

mBank
Jelikož jsou spolumajitelé rovnocenní, účet nebude zrušen, ale zůstane i nadále plně funkční. Jediná výjimka nastane v případě, pokud nás jeden ze spolumajitelů požádá před svou smrtí o to, aby některé konkrétní platby byly po jeho smrti zrušeny.



Zdroj:Klikni !

Významy pojmu smrt

16. ledna 2009 v 19:37 | ♥Naposledy.cz♥

Významy pojmu smrt

V běžné mluvě se pojem smrt používá prakticky výhradně ve vztahu k celému organismu, ale v přírodních vědách a lékařství se běžně lze setkat například s pojmem buňěčná smrt, kde se slovo smrt vztahuje k části organismu. Zastavení životních funkcí, které lze ještě včasným vhodným zásahem zvrátit, se nazývá klinická smrt.


Diagnostika smrti


Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu, a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí (viz Kardiopulmonální resuscitace, zástava srdce a zástava dechu).


Z těchto a jiných důvodů se zavedl termín mozková smrt, jež je definovaná jako nevratné vymizení všech funkcí celého mozku. Za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, ale v případě, že je člověk podchlazen(například v ledové vodě), může se mozková smrt oddálit (jsou zaznamenány případy, kdy byl za těchto okolností topící se člověk oživen až po 20 minutách, aniž by to zanechalo nějaké následky).

Vzhledem k tomu, že různé negativní vlivy (např. hypoxie, otřes mozku) postihují nejdříve vývojově mladší části mozku (šedou kůru mozkovou), může dojí k tzv. apalický syndrom, kdy ani EEGnezaznamenává žádné mozkové vlny, a přesto hluboká životně důležitá mozková centra stále fungují. Proto se pro stanovení mozkové smrti vyšetření EEG doplňuje ještě např. vyšetřením kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene (BAEP).

Člověk může být tedy právně prohlášen za mrtvého na základě zástavy srdce, dechové zástavy, zjištěním dilatace (rozšíření) zorniček, či diagnózou mozkové smrti.
Informační teorie používá termín informačně teoretická smrt pro stav, kdy není možné žádnými přístroji obnovit či zachovat život a u dané osoby není možno obnovit mysl a osobnost.


Smrt z právního hlediska

V české legislativě je smrt definována pouze v zákoně 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), §2 e):
"Pro účely tohoto zákona se rozumí...smrtí nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene"
§10, odstavec téhož zákona pak dále stanovuje, že
"Smrt [§ 2 písm. e)] se zjišťuje prokázáním
a) nevratné zástavy krevního oběhu, b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle (dále jen "smrt mozku")
"
.


Rozdělení smrti podle příčin




Voják padlý během americké občanské války


Za tzv. přirozenou smrt se u lidí obvykle považuje obvykle smrt způsobená vysokým věkem a z něho pramenící sešlostí.Pro jiné organizmy je však přirozená i řada dalších typů smrti. Mohou podlehnout parazitovi, parazitoidovi predátorovi, nadměrné konkurenci, zástupcům stejného druhu, případně umřít v důsledku nehody a podobně. Stává se také, že daný organizmus umírá na kombinaci několika faktorů.


Stárnutí

Podrobnější informace naleznete v článku stárnutí
Stárnutí je poměrně běžnou příčinou smrti u člověka, ačkoliv u ostatních druhů je spíše tento důvod v menšině. Vymezit stárnutí není lehké. Obvykle se tento proces definuje jako proces, kdy se zvyšuje riziko smrti. Z tohoto pohledu stárnutí začíná u člověka již po konci puberty
Existuje více hypotéz vysvětlujících stárnutí. Příkladem je teorie, že se v průběhu života nahromaďují mutacev buňkách, nebo teorie, že se množením buněk v těle postupně opotřebují telomery na konci chromozomů

Náhledy na smrt

Smrt je v závislosti na světonázoru posuzujícího buďto ukončením života nebo jeho proměny. Jednotlivé náboženské a někdy i filosofické systémy mají obvykle velice důkladně a konzistentně rozpracovány představy o tom, co smrt znamená pro lidské bytí a jaký je další osud duše dotyčného (pokud tedy připouští, že taková (nesmrtelná) duše existuje.


Posmrtný život

  • Jiná forma bytí - Řada náboženskýchsystémů předpokládá existenci nehmotné nesmrtelné duše, která přetrvá smrt a žije dál, obvykle mimo hmotný svět živých. Často se pojí s koncepty nebe a pekla. Tento pohled postulují abrahámovská náboženství (křesťanství, islám, judaismus). Smrt je zde pouze odchodem z tohoto světa, často za lepší a krásnější částí života (pokud je naděje, že člověk odchází do nebe), takže by vlastně v těchto případech neměla být důvodem k zármutku.
  • Reinkarnace - Zejména podle východních náboženství může docházet k reinkarnaci, tj. převtělení duše zemřelého do nového člověka (či případně k převtělování duše mezi jednotlivými živými organismy). Některé předpokládají finální osvobození zasloužilé duše od tohoto procesu.

Konec existence

Názor, že smrt zcela ukončuje existenci daného člověka, je typický pro ateistické a materialistické náhledy na svět, které popírají existenci nehmotné nesmrtelné duše. Z tohoto hlediska se po smrti zvyšuje entropie a následuje postupná dekompozice (rozklad) těla.


Smrt v mytologii

Smrt a posmrtný život bývá důležitou (často i klíčovou) součástí různých mytologií. V řadě z nich se vyskytuje Smrt jako bytost či osoba - bůh, anděl či jiná antropomorfní personifikace. Nejčastějise jedná o kostlivce s kosou. V řecké mytologii pak představuje Smrt Thanatos, typický vzhled ovšem nemá.


Smrt jako postava v umění

Umírání citáty

16. ledna 2009 v 19:33 | ♥Naposledy.cz♥
  • Abychom žili, musíme zemřít.

  • Celí lidský život není nic jiného než cesta ke smrt.

  • Je leší zemřít ro něco než žít pro nic.



  • Člověk,který není ochoten pro něco zemřít,není hoden toho,aby žil.


  • Je nejisté ,kde čeká smrt,a tak ji očekávej všude.


  • Jsme-li,není smrti,je-li smrt,nejsme.


  • Každá z nás dluží přírodě svoji smrt.


  • Kdo ví,zda ,zad není život umíráním a smrt životem.



  • Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane.



  • Proč je na cestě k smrti tolik zastávek, proč jde vše tak pomalu?


  • S lidmi je i smrt milá.




  • Smrt je lékem, který najdeme kdy chceme, ale máme ho užívat co nejpozději.



  • Smrt je mnohem všestrannější než život každý umírá, ale ne každý žije.



  • Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika.


  • Smrt všechno srovná.


  • Šťasten,kdo zemře dříve, než sám začne volat smrt, aby si ho vzala.


  • Umíráme jen jednou, a to ne tak dlouho.


  • Úplné osvobození od stresu ,znamená smrt.


  • Všechno se dá vyřešit, kromě smrti. A smrt vyřeší všechno.


Citáty o umírání

16. ledna 2009 v 19:22 | ♥Naposledy.cz♥
CITÁTY


Chtěl bych žít až do smrti!
Anonym


Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem; třeba je pro člověka největším dobrem.
Platón


Lidé svou smrtelnost snášejí jen proto, že platí všeobecně.
Isaac Asimov


Dej mi klid, abych přijal, co nemohu změnit.
Dej mi odvahu, abych změnil, co změnit mohu.
Reinhold Niebuhr


Milióny lidí touží po nesmrtelnosti a přitom nevědí, co mají dělat, když v neděli odpoledne prší.
Suzan Ertz


Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
Aischylos


Smrt je jediná spravedlnost.
Arabské přísloví


Smrti nikdo nemůže uniknout, avšak zbabělý útěk před smrtí je horší než sama smrt.
Marcus Tullius Cicero


Smrt všechno srovná.
Claudius Claudianus


Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem.
Euripidés


Každý z nás dluží přírodě svoji smrt.
Sigmund Freud


Milý Bože,
když žijeme i po smrti, proč teda musíme zemřít?
Jirka
Děti píší Bohu


Je devátý měsíc roku králíka, ochladilo se a noci se prodloužily, teskně začal kvílet vítr, husy se chystají k odletu, tráva žloutne a strom opadávají. Mistr Tchao se chystá opustit zájezdní hostinec svého žití a vrátit se do svého pravého domova.


Ach běda, přeběda (oplakávání mrtvých ve starověké Číně), str.170
Smrt je v životě opravdu jistotou.


Erich Fromm
Všechno, čeho se dotkne láska, je zachráněno od smrti.


Romain Rolland
Viděno z té lepší stránky je smrt jednou z mála věcí, kterou lze realizovat pohodlně vleže.


Woody Allen
Lidé se bojí smrti, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý.


Francis Bacon
Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíš, kdy k tobě přijde, jakoby ubírala na významu skutečnosti, že život má svůj konec.


Paul Bowles
Před smrtí je všechno život.


Miguel de Cervantes y Saavedra
Smrt je ze všeho to poslední.


Marcus Tullius Cicero
Pro smrt není léku, byť člověk snědl apatéku.


České přísloví
Jak může být smrt zlá, když v její přítomnosti o ní nevíme?


Diogenés Laertios
Dokud jsme ještě zde, není smrti, až smrt přijde, nebudeme.


Epikúros ze Samu
Žij život tak, abys byl s ním spokojený, až budeš na smrtelné posteli.


Christian Fürchtegott Gellert
Smrt je společná každému věku.


Marcus Tullius Cicero
Smrt je samozřejmost, život nikoliv.


Anonym
Milý Bože!
Když necháváš umírat lidi a musíš pak dělat nové, proč si raději nenecháš ty, co jsi už udělal?
Blanka
Děti píší Bohu



Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama