STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU





Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod. Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.

* Umění odpouštět

Jednou z nejtěžších a nejbolestivějších věcí, kterým lidé musejí čelit, je reagovat na zlo laskavostí a odpouštět i neodpustitelné věci.

15. března 2017 v 20:32 | Admin

Jak se naučit odpouštět


Rádi čteme příběhy o lidech, kteří na nenávist reagují láskou, ale když to samé musíme udělat my sami, většinou jsme rozzlobení, nenávistní, depresivní atd. Mnoho studií ovšem dokazuje, že vděčnost a umění odpouštět je jedním z předpokladů dlouhověkosti a pevného zdraví. Chcete žít šťastně a dlouho?


Naučte se odpouštět i neodpustitelné. Je to skutečně to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Vaši nepřátelé si možná nezaslouží, abyste jim odpustili bolest a smutek, který vám způsobili, ale vy si zasloužíte osvobodit se od tohoto zla. Jak často říká Ann Landersová: "Nenávist je jako kyselina. Ničí to, na co ji nalijete a ničí i to, v čem je uložena."


Uvědomte si, že nenávist, kterou cítíte ke svému nepříteli, ho nijak nepoškodí. "Nenávist je jako pít jed a čekat, až zabije vašeho nepřítele."

Uvědomte si, že ta nejlepší pomsta je žít spokojeně a úspěšně. Chcete se pomstít někomu, kdo se vás pokusil zničit? Ukažte mu i sobě (a také celému světu), že jste zvládli překonat všechny překážky, které vám tento člověk připravil a že se mu nepodařilo vás zničit, ani když se o to pokoušel.

Uvědomte si, že druhá nejlepší pomsta je přeměnit něco zlého na něco dobré a najít si na všem špatném něco dobrého. Berte svého nepřítele jako někoho, kdo vám pomohl se poučit a stát se moudřejšími. I když se nám všem stávají nepříjemné věci, to nejlepší je brát je jako příležitosti a životní zkoušky, které nás buď zabijí, nebo posílí. Pokud jste si prošli něčím, co vás nezabilo, poučte se z toho a staňte se díky tomu lepším člověkem.

Napište si seznam všech dobrých věcí, které z vašeho nepříjemného zážitku vzešly. Pravděpodobně jste se dlouho soustředili pouze na to špatné. Nyní se na celou věc zaměřte z jiného úhlu a hledejte to pozitivní. První věc na tomto seznamu bude pravděpodobně již zapomenuta, protože jste příliš dlouho mysleli na to negativní. Zkuste na této zkušenosti najít deset pozitivních věcí.

Najděte si někoho, kdo vám pomohl. Fred Rogers řekl, že když byl malý chlapec, často ho trápily katastrofy, o kterých četl v novinách. Jeho matka mu říkávala, aby se zaměřil na lidi, kteří obětem těchto událostí pomáhali. I ve vašem případě se zamyslete nad tím, kdo vám pomohl. Myslete na to, jak laskaví a nesobečtí tito lidé byli a snažte se chovat stejně.
  • Měli jste v této situaci někoho, kdo byl vaším "samaritánem"? V tomto biblickém příběhu pomůže poutník chudákovi, kterého na cestě do Jericha zbili a nechali ho zemřít. Možná nejde jen o vás. Možná vaše zkušenost poskytla ostatním příležitost vám pomoci a podpořit vás.

Mějte sami se sebou soucit. Pokud na svůj problém myslíte už dlouho, pomůže vám zaměřit se na něco jiného. Při cestě z temného lesa budete nevyhnutelně zakopávat. Odpusťte sami sobě. Mějte se sebou trpělivost a buďte k sobě laskaví. Extrémní emocionální bolest má na lidské tělo hluboký dopad. Dopřejte si nějaký čas na zotavenou, jezte zdravě, odpočívejte a soustřeďte se na přírodní krásy. Dovolte si pocítit všechny své emoce a zpracovat je. Neduste v sobě svoji bolest

Aramejské slovo pro "odpustit" znamená doslova "odpoutat se". Čím dříve se osvobodíte od toho, co vám váš nepřítel udělal, tím dříve budete schopni mu odpustit. Odpoutejte se od všech pocitů, které ve vás vyvolávají nenávist. Vaše nenávist vás svázala k vašemu nepříteli. Když mu odpustíte, budete schopni se zbavit bolesti, kterou vám způsobil. Odpuštění slouží vám a ne tomu druhému. Když se díky odpuštění osvobodíte, zbavíte se okovů nenávisti.

Naučte se vyrovnat důvěru moudrostí. Faktem je, že ne všichni lidé jsou důvěryhodní. Bolestivé vzpomínky vám pomohou bránit se proti budoucím zklamáním. Jak napsala Rose Sweet: "Nedostatek důvěry je někdy pouhým uvědoměním si omezení ostatních lidí."[2]
  • Odpustit tedy neznamená akceptovat nepřijatelné chování. Pokud musíte dále komunikovat s někým, kdo vám udělal něco špatného a nebyl schopen se vám ani omluvit, nebo pokračuje ve špatném jednání, nemáte povinnost tomuto člověku důvěřovat. Pravděpodobně nejde o důvěryhodného člověka a je tedy dobré si držet odstup. Nemá smysl se mučit tím, co vám provedl - neměli byste ze sebe dělat jeho oběť. Jednoduše si uvědomte podstatu situace a jděte dál.
  • Pokud se nepřítel chce smířit, musí pro to něco udělat: nabídnout upřímnou omluvu, slíbit, že už se jeho chování (ani žádné podobné) nebude opakovat, snažit se situaci napravit a dopřát tomu trochu času. Když neuvidíte, že se snaží situaci napravit a nechápe, co udělal špatně, uvědomte si, že když mu odpustíte, uděláte tím něco pro sebe a ne pro něj.
  • Pokud lidé skutečně nelitují toho, co nám udělali, musíme využít vlastní moudrost a vyhnout se tomu, aby nám něco zlého udělali znovu. Může to znamenat vyhýbat se těmto lidem. Je moudré vyrovnat odpuštění s vědomím, že zlo skutečně existuje a že někteří lidé si doslova užívají, když mohou jiným škodit.
Přestaňte vyprávět svůj příběh. Kolikrát jste během posledního týdne už někomu vyprávěli, co se vám stalo a jak moc jste tím utrpěli? Kolikrát denně na to myslíte? Uvědomte si, že tím sami sobě bráníte v odpuštění. Odpusťte svému nepříteli, protože to je to nejlepší, so můžete udělat pro sebe i pro své nejbližší. Negativita je depresivní - fyzicky, duševně, spirituálně i emocionálně.

Zkuste vyprávět svůj příběh z pohledu toho druhého. Představte si, že jste ten, který vám ublížil a zkuste si převyprávět celou situaci z jeho pohledu a představujte si, co by asi říkal. Pravděpodobně nevíte, jak by to popisoval a jak nad tím uvažuje a napadá vás pouze váš pohled na věc. Posaďte se s nějakým kamarádem a řekněte mu tento příběh očima toho, kdo vám ublížil. Je důležité to říct nahlas. Uvědomte si, že to není jednoduché, ale že vám to hodně pomůže. Když budete ochotní zkusit se na situaci podívat z jeho pohledu, znamená to, že budete schopni mu odpustit. Uvědomte si také to, že nejde o popírání předešlého odstavce, protože tento pohled na věc jistě změní vaši vlastní interpretaci příběhu.

Zkuste vytrénovat své myšlení. Když si vzpomenete na svého nepřítele a na to, co vám udělal, zamyslete se nad ním a požehnejte mu. Přejte mu dobro a doufejte, že ho nepotká nic zlého. Má to dvě výhody. Za prvé tím neutralizujete kyselinu nenávisti, která vás postupně ničí. Když někomu budete přát něco zlého, nepomůže vám to a pravděpodobně se vám to vrátí. Když budete schopni požehnat někomu, kdo vám ublížil, budete vědět, že jste na správné cestě. Ze začátku to bude vůbec jednoduché, ale nesmíte se přestat snažit. Nakonec se to naučíte a nenávist se z vašeho srdce vytratí. Tato technika přinutí vaši mysl překonat kognitivní disonanci mezi nenávistí a soucitem k jednomu člověku. Není možné toto gesto vrátit zpět, takže to jediné, co můžete udělat, je změnit svůj způsob myšlení. Brzy si budete automaticky říkat, že si tento člověk zaslouží požehnání a že si přejete, aby se měl dobře.


Udržujte si správný pohled na věc. Zlé skutky vašeho nepřítele vám ublížily, ale uvědomte si, že zbytek světa to nijak nezměnilo. Snažte se vnímat tyto činy ve svém životě, ale nikdy nezapomínejte na to, že nikdo jiný jimi ovlivněn nebyl a ostatní lidé si nezaslouží, abyste je jimi zatěžovali. Váš nepřítel je něčí milované dítě, něčí zaměstnanec, nebo rodič nějakého dítěte.

  • e snadné odpustit, když si uvědomíte, že to, co lidé dělají a říkají, toho vypovídá mnohem více o nich, než o vás.
  • Vložte veškerou svoji energii do představ nového života, který chcete. Představujte si sami sebe v budoucnosti, kdy budete osvobození od bolesti a utrpení.
  • Když budete mít problém s pozitivním myšlením, přečtěte si následující citáty:

    • Odpustit znamená propustit vězně a uvědomit si, že tím vězněm jste byli vy." - Lewis B. Smedes
    • "Ti, které je těžké milovat, potřebují lásku nejvíce."
    • "Usilujte o pokoj mezi všemi lidmi a svatost" -Židům 12:14.
    • "Pokud je to možné, nevzdávejte se, ale snažte se vycházet s každým." -The Desiderata od Maxe Ehrmanna
    • "Nenávidět někoho znamená pít jed a očekávat, že zabije toho druhého."
    • "Kdybychom si mohli přečíst tajnou historii našich nepřátel, zjistili bychom, že všichni lidé si prožili tolik utrpení, že bychom se k nim nemohli chovat nepřátelsky." Henry Wadsworth Longfellow
    • "Chovejte se k lidem tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám." - Zlaté pravidlo
    • "Správná a laskavá slova jsou lepší, než charita následovaná urážkami." - Korán 2:263
    • "Buďte milí - každý, koho potkáte, si prochází něčím těžkým." - Filón
" "Každý, kdo tvrdí, že je osvícen, ale nenávidí svého bratra, je stále v temnotě. Ten, kdo miluje svého bratra, je osvícen a není nic, co by mohlo způsobit, že sejde z cesty." 1 Jan 2:9,10- Bible
    • "Ten, kdo nenávidí svého bratra, je vrah a vrah uvnitř nemá žádný věčný život." 1 Jan 3:15- Bible
"Nenávist, kterou v sobě nosíte, je jako uhlí ve vašem srdci - mnohem nebezpečnější pro vás, než pro ty, které nenávidíte." Lawana Blackwell, Věno Lydie Clarkové, 1999.
    • "Hloupí lidé nezapomínají, ani neodpouštějí. Naivní lidé odpouštějí a zapomínají, moudří lidé odpouštějí, ale nezapomínají."
    • "Jestliže vy neodpustíte, ani otec váš, jenž v nebesích jest, vám neodpustí vaše hříchy." Marek 11:26.
    • "Když lidem odpustíme jejich viny, bude i nám odpuštěno." Matouš 6:14
  • Někdy vám pomůže vzpomenout si na to, jak lidé odpustili vám. Požádejte nějakého kamaráda o pomoc a zeptejte se ho, zda si vzpomene na příklady, které by vám mohly dodat motivaci.
  • Odpuštění je volba. Když řeknete "Nemohu mu odpustit," myslíte tím ve skutečnosti "Nechci mu odpustit." Když si řeknete, že odpustit můžete, brzy se vám to povede.
  • Odpusťte tomu člověku, ale neříkejte mu to. Odpuštění patří jen vám. Když nebudete schopni lidem odpouštět, budete se cítit stále ublížení.
  • Odpustit je těžké, ale žít s nenávistí je ještě horší. Skrývaná nenávist je nebezpečná a může lidem ublížit tak, že si to ani neumíte představit.
  • Skutečné odpuštění je bezpodmínečné a nezávisí na žádném činu ani požadavku. Typ odpuštění, který popisujeme v tomto článku, vás má zbavit deprese, vzteku a zoufalosti, kterou prožíváte.
  • zdroj:http://cs.wikihow.com/Jak-se-nau%C4%8Dit-odpou%C5%A1t%C4%9Bt

Říká se, že odpouštět je lidské, ale sem by se lépe hodilo spojení: Odpouštět je zdravé. A nutné.

15. března 2017 v 20:28 | Admin
Pokud s tím máte problém, udělejte s ním něco. Uvidíte, jak se vám bude lehčeji žít a budete klidnější a spokojenější. Skoro by se dalo říct, že ke klidu v duši stačí jedna vlastnost - umění odpouštět. Ano, píši umění, protože naučit se odpouštět lidem, kteří nám v životě ublížili, není vůbec jednoduché. Hlavně pokud, jste to ještě nezkoušeli. Ale důležité je již to, že teď o tom přemýšlíte. A třeba se k tomu rozhodnete. To bych vám moc přála. Nepíši nic, co bych neměla sama vyzkoušené. Odpustit se dá i zdánlivě neodpustitelné. Ale chce to začít hned a nenechat se nahlodat zlobou a vztekem. Jak zjistíte, že jste to dokázali? Prostě při vzpomínce na nepříjemnou událost, nebudete cítit žádné negativní emoce. Necháte ji projít skrze vás samé.
Zdroj:https://lenkastoklasova.wordpress.com/2015/08/02/sila-odpusteni/

Pokud cítíte, že někdo ublížil Vám a nedokážete se s tím "srovnat", zkuste metodu známou jako "try walking in my shoes".

15. března 2017 v 20:26 | Admin
To znamenána cítit co cítí on\ona ( projít se v jeho botách životem).

Odpustit je někdy velmi těžké. Mnohdy zkrátka nestačí pouhé kouzelné slůvko „promiň“, aby se na vše zapomnělo, aby vše špatné bylo smazáno.

15. března 2017 v 20:22 | Admin
Zkuste v sobě však zbytečně nedržet zášť. Naučte se odpouštět a nebudete toho litovat. Pokud ovládnete umění odpouštět, hned se vám uleví a váš život bude jistě šťastnější a o něco lepší.

Každodenní život nás přivede do situace, kdy nás někdo naštve, zklame nebo nám dokonce ublíží, a to ať fyzicky, nebo psychicky. Důvodů je hned několik. Stačí, aby někdo nedodržel slib nebo vás třeba podvedl. Řadu věcí dokáže vyřešit a spravit upřímná omluva. V případě vážnějších záležitostí však slova nestačí. To třeba, když vám něco opravdu vážně změní nebo zkomplikuje život. Pak máte dvě možnosti, jak zareagovat. Můžete v sobě dusit pocit křivdy a trápit se černými myšlenkami. Druhou a lepší variantou je postavit se situaci čelem. Získejte si časový odstup a nenechte se ovládnout emocemi. Vše chce jenom čas a brzy si uvědomíte, že pokud odpustíte, bude to nejlepším řešením pro obě strany.

Není zrovna nejlepším řešením v sobě potlačovat zklamání, křivdu či smutek. Tak byste totiž sami sobě zbytečně ubližovali. Dost možná budete i trpět mnohem více než ten, kdo vám vlastně ublížil. Zpočátku tedy dejte volný průběh emocím. Neduste v sobě to, jak se cítíte. Nesmí vás paralyzovat pocit zdánlivé bezmoci. Nenechte ze sebe ani udělat oběť.
Co se vlastně stane, když někomu odpustíte? Dalo by se to nazvat malým zázrakem, kdy uzdravíte svou duši. Rázem se uvolníte, a zmizí tak vnitřní napětí, které může mít na svědomí řadu zdravotních obtíží, jako jsou třeba bolesti hlavy, zad nebo břicha a podobné nepříjemnosti.

Po nějakém čase, kdy vás začne pomalu opouštět smutek a zklamání, celou situaci bez emocí rozeberte. Dodejte si odvahu a podívejte se viníkovi do očí. Zároveň přijměte jeho omluvu a najděte v sobě sílu k tomu, abyste mu odpustili. To ovšem neznamená, že souhlasíte s jeho nevhodným chováním. Jedná se o krůček k vašemu usmíření.
Pokud někdo otevřeně přizná svou vinu, stálo ho to velké úsilí. Svým způsobem je to umění. Oceňte proto tuto snahu viníka. Vyhněte se zbytečným výčitkám. K problému a celé nepříjemné situaci se nevracejte, pokud to není nezbytně nutné. Ublížili byste tak oběma stranám.
zdroj:http://magazin.cz/laska-a-sex/10465-umeni-odpoustet

Při odpuštění není třeba potlačovat vlastní city

15. března 2017 v 20:20 | Admin
Abys mohl promíjet, musíš nejprve připustit bolest, kterou ti ten druhý připravil, ale neměl by ses ve své ráně vrtat, jinak bys zraňoval sám sebe. Potřebuješ si tudíž bolest nejen uvědomit, ale i rozzlobit se. Nech v sobě stoupat hněv proti tomu, kdo tě zranil, protože je silou, která tě bude distancovat od toho, kdo tě zranil; pomůže ti vyvrhnout ze sebe toho, kdo ti ublížil.

Teprve když ses ho zbavil, budeš si umět říct: "Nu, i on je jen člověk. I on je jen poraněné dítě."

Snad si myslíš: však on ten druhý dobře ví, co činí, když mě zraňuje, když ve mně vyvolává pocity viny, když svou kritikou tvrdě odkrývá má citlivá místa. Samozřejmě ví, co dělá! Ale neví, co ti tím skutečně působí. Je natolik zajatcem vlastní povahy, svého strachu a zoufalství, že ani nemůže jinak. Musí tě ponížit, protože mu nezbývá nic jiného, chce-li věřit ve svou velikost. Protože je sám "zamindrákovaný", musí umenšit druhé pod svou úroveň.

Jakmile začneš takhle smýšlet, nebude už mít nad tebou nikdy žádnou moc. Teprve poté, co ses svým hněvem osvobodil z jeho moci, jsi schopen vskutku odpustit. Pak pocítíš, jak ti odpuštění udělá dobře, jak tě definitivně osvobodí z moci těch, kteří tě poranili.

Často trvá dost dlouho, než to dokážeme. Nepotlačujme své city. Jestliže tě opětovně zraňuje tvůj otec, distancuj se od něho a k tomu právě potřebuješ svůj hněv. Možná musí tvůj hněv ještě narůst, aby tě už otec svým autoritářstvím a deptáním nedosáhl. Pokud v tobě jeho zraňující nůž ještě vězí, nemůžeš odpouštět, protože tím by ses jen ještě více zraňoval a rozdíral svou ránu - a to by byl masochismus. Nejprve musíš toho druhého ze sebe dostat. Teprve pak můžeš skutečně odpustit. Prominout dříve by znamenalo jen vzdávat se sebe samého, odevzdávat se do zlého osudu. Pak ale musí nastat okamžik, kdy je skutečně nutno odpustit. Mnozí lidé se nemohou vyrovnat s těmi, kteří jim ublížili, protože jim nikdy neodpustili. Odpuštění tě osvobodí od ran, které ti zasadili lidé - a nakonec je zacelí.

V jednom kurzu jsem vyzval jeho účastníky, aby si představili tři lidi, kteří jim ublížili, a pak jim po pocitu bolesti a rozhořčení odpustili. Velmi intenzivně jsem cítil, kolik lidí ještě zápasí se starými ranami a vrtá se v nich. Ti by potřebovali anděla odpuštění, aby se jejich rány zacelily, a aby se tak osvobodili od těch, kteří je stále ještě deprimují. Neodpuštěné urážky ochromují, vysávají energii, kterou potřebujeme pro život. Mnozí se neuzdravují jen proto, že to nepřenesli přes srdce a neodpustili. Anděl odpuštění ti ale poskytne čas - nechce od tebe více, než na co stačíš.

Není lidského soužití bez odpuštění. Protože ať chceme či nechceme, budeme se vždycky zraňovat. Budeme-li si vzájemná zranění stále účtovat, dostaneme se do bludného kruhu. Jestliže je bez přemýšlení přeskočíme, budou v nás plodit hořkost a agresi a ta z nás při nějaké příležitosti vyvře v podobě výčitek, kritiky a nevraživosti. Jednou to tomu druhému oplatíme a jedna vina zplodí další. Odpuštění bludný kruh odplaty přetne. Pročistí atmosféru, a tak umožní i nám, zraňovaným a zraňujícím, lepší lidské soužití.
zdroj:http://hufova-zajimavosti.blogspot.cz/2014/01/umeni-odpoustet.html

Umíte doopravdy odpustit?

15. března 2017 v 20:18 | Admin
Nebo víte, že ač odpustíte, kdykoli si na nějakou věc, kterou jste měli odpustit, vzpomenete, stále cítíte ty nepříjemné pocity a i když se snažíte nedávat už to druhé osobě (či dokonce sobě) za vinu, stále to je tam uvnitř?
Možná jste mnohdy slyšeli: "Můžu Ti odpustit, ale nemůžu to zapomenout!". Co myslíte, je toto opravdové odpuštění, nebo jsou to opravdu jen slova, která ve skutečnosti znamenají něco úplně jiného?
Abychom ve skutečnosti zjistili, co tedy znamená odpustit, bude dobré si vysvětlit, co vlastně tedy odpouštění obnáší.

Zde jsou běžné případy toho, co si lidé o odpuštění myslí a proč jim to ve skutečnosti nejde:
1) když odpustím, může mi tu věc udělat znovu - musím se chránit
2) tak strašnou věc nemohu odpustit
3) odpustím, ale nezapomenu (nebudu o tom mluvit, ale kdykoli si na tuto osobu vzpomenu, vzpomenu si i na to, jak mi ublížila)
4) když odpustím, znamená to, že schvaluji to, co mi udělal(a)
Určitě bychom našli i mnoho dalších, ale myslím si, že tyto čtyři nám stačí k pochopení toho, co ve skutečnosti opravdu odpuštěním není.

Co však ve skutečnosti znamená doopravdy odpustit?

  • Odpuštění je jedním z nejmocnějších kroků, které můžete udělat.
  • Odpuštění znamená, že získáte kontrolu.
  • Odpuštění znamená: "Já nyní nechávám odejít tento zážitek a tyto emoce, které jsou připojeny k této vzpomínce a osobám, kterých se to týká."
  • Neznamená to, že to, co se stalo je úplně v pořádku, ale teď když už je to pryč... Já se rozhoduji nechat odejít tento dopad z mémo života navždy.
  • Protože my jsme tvůrci a my držíme klíče ke změnám v našem světě, musíme odpustit.
  • Musíte se postarat o všechen hněv vůči každé osobě, Bohu a vám samotným.
Upřímně, jste to vy, kdo potřebuje svobodu, ne oni. Dejte sami sobě dar odpuštění, je to to nejlepší, co můžete udělat.
Víte, že právě za pomoci něčeho tak prostého, jako je odpuštění lidé dokázali zvrátit a dokonce uzdravit fyzické nemoci a to dokonce i když jim lékaři dávali pouze pár dnů, či týdnů života?

Tak mocné je odpuštění a záleží jen na vás, zda-li si ponesete svou minulost a nebo zda-li doopravdy odpustíte.

Dobře, nyní tedy již víme, co je třeba udělat, abychom mohli doopravdy odpustit. Musíme se postarat o všechny negativní emoce (a zejména hněv), aby se nám to podařilo. Otázkou je tedy již pouze: "Jak na to?"
Pokud je toto první z článků, které čtete na těchto stránkách, možná netušíte. V tom případě je třeba se dozvědět trochu víc a právě na těchto stránkách a nebo také zde najdete možnosti a nástroje, které vám pomohou to udělat.
Pokud jste již v technikách, které nabízí FasterEFT zběhlí, stačí si vypsat seznam všeho a všech, kterým potřebujete odpustit a pustit se do toho!
Možná si ani nedokážete představit, co se s vaším životem stane, odpustíte-li svým nejbližším i těm ostatním, kterým ještě máte co odpouštět.

Pokud neodpustíme, ve skutečnosti ubližujeme hlavně sami sobě!

Pusťte se do toho a dovolte novému roku, aby byl tím nejlepším rokem vašeho života...zatím.
zdroj:http://www.mcaris.net/novinky-a-clanky/umeni-odpoustet/

Milovat druhého dokáže jen ten, kdo umí správně mít rád sám sebe.

15. března 2017 v 20:17 | Admin
Druhému odpustit dokáže ten, kdo umí správně odpouštět i sám sobě. V žádném případě tu nesmí být dvojí míra, jedna pro mne a druhá pro všechny ostatní. Kdo si odpouští příliš snadno a zdá se mu, že vlastně tu ani není co odpouštět, když je vina jednoznačně na straně druhého, ten ve škole odpuštění daleko nedojde a zůstane věčným prvňáčkem, pokud se nepolepší.

Avšak ani ten, kdo se stále hroutí pod tíhou vlastních chyb a zoufá nad vlastní neschopností, nebude velkorysý vůči druhým. Správnému odpuštění musí předcházet správné vidění sama sebe a přijetí sebe a následně i druhého takového jaký jsem, jaký je. Musí tu být zřetelná snaha nefandit si, nelakovat věci narůžovo a umět pohlédnout do vlastní tváře, i když se nám ten pohled moc nelíbí.

Za svůj život si můžeme jen my sami

V knize věnované tématu odpuštění konstatuje Anselm Grün, jeden z nejčtenějších křesťanských autorů současnosti, že celá řada fyzických i psychických neduhů vyplývá právě z toho, že se člověk neumí smířit sám se sebou. Nedokáže přijmout svůj život a vzít za něj odpovědnost.


Připadá si, jako by byl obklopen kruhem viníků. Jednou jde o někoho z rodiny, jindy je to kdosi ze zaměstnání nebo jsou na vině úřady, vláda či společnost jako taková. Podle psychologa Pascala Brucknera je znamením naší společnosti victimizace, to je přístup, kdy člověk odmítá převzít za sebe odpovědnost a vinu vidí věčně v někom či něčem kolem sebe. Nejlepším lékem na všechny frustrace plynoucí z takového postoje, je zaměřit reflektor do vlastních řad.

Objevit ten - podle Junga vlastní stín, o němž již bylo hovořeno, doznat se k němu, ale nebát se ho. Ne nadarmo praví staré úsloví, že "sebepoznání nejlepší cesta k nápravě".

A co když se nám náprava zdá příliš těžká, ne- -li dokonce nemožná? Možná přijde tak nepozorovaně, že ji zjistíme až post festum. Třeba už nebudeme kolem sebe vidět jen samé lumpy, podvodníky a blbce a zkusíme prosvětlit své okolí světlem v sobě. "Šťastní lidé neztrácejí čas ani sílu obviňováním druhých.
Jen oběti si stěžují na problémy, vítězové se soustřeďují na řešení", řekl Ralf Emerson, americký filosof a básník. A jiný velikán ujišťuje: "Odpustit je nejvyšší a nejkrásnější forma lásky. Na oplátku se vám dostane nepopsatelného míru a štěstí".


Trest a odpuštění se vzájemně nevylučují Navzdory tomu, co bylo řečeno o důležitosti vlastních postojů, jsou zde ovšem skutky, které nesmějí zůstat nepotrestány a provinění, jaká nelze zapomenout. Jedním z příkladů nejhrůznějších jsou nacistické zločiny druhé světové války.

Za všechny ty, co přinášeli smrt, jmenujme aspoň jednoho - Adolfa Eichmanna, pověstného židobijce. Před půl stoletím se izraelské tajné službě zdařil husarský kousek.


Po letech objevili Eichmanna v zapadlém městečku v Argentině, unesli ho, převezli tajně do Izraele a soudili před tváří celého světa. Soud nad tímto vrahem, který významně přispěl ke smrti statisíců židů, se konal bez hysterie a masového šílenství. Před soudem vypovídali především ti, kterým v koncentračních táborech zahynuli jejich rodiče, děti, bratři i sestry v genocidě, která je ostudou 20. století.


A přece bylo často z jejich úst slyšet slova osobního odpuštění a přenechání pomsty do rukou Božích. Eichmann byl po právu odsouzen stejně jako další nacisté, kteří se dopouštěli nelidských zločinů a nad nimiž byl vynesen spravedlivý rozsudek, avšak každý ze svědků líčících otřesné skutky, se musel sám osobně vyrovnat s bolestí, jakou zakusil a s nenávistí, která byla první, ale často nikoli poslední reakcí na utrpěná příkoří.


V knize Bůh a člověk hledající smysl, děkuje jeden z autorů, Viktor Frankl, všem lékařům, kteří po válce a někdy i za války léčili zraněné německé důstojníky a vojáky. Jde tu o lékaře židovského původu, v jejichž srdcích nebyla nenávist, ale odpuštění. Sám Frankl, který prošel Osvětimí i dalšími likvidačními tábory, zastává názor, že to nejsou lidé, koho bychom měli nenávidět, ale systém, který přinesl jedněm vinu a druhým smrt a utrpení.


Mnozí obdivovali Frankla, který mnohokrát ve svých přednáškách nebo soudních svědeckých výpovědích líčil bestiality nacistické mašinerie s klinickou objektivitou bez kapky nenávisti. Jeho mottem byla slova: Čest všem mrtvým a pokoj všem lidem dobré vůle. Jako poslední příklad odpuštění, jakého byli schopni někteří lékaři, uveďme tuto skutečnost: v roce l958 byl souzen Erik Koch, velký pronásledovatel židů v Polsku.

Ve své výpovědi uvedl, že život mu zachránila vězeňská lékařka, židovka doktorka Kaminská, a že se k němu chovala nikoli jako k vrahovi, který měl na svědomí životy jejich bratrů a sester, nýbrž jako k člověku.


I tzv. ateista věří, i když si to nepřipouští Odpuštění Bohu se netýká jen věřících. I u toho, kdo v Boha nevěří a pokládá se za stoprocentního ateistu, občas slyšíme výkřik jako např. - "Bože to snad ne" nebo "pro Boha, to přece není možné" apod. V debatách o válce, o neštěstích nebo přírodních katastrofách často slýcháme věty jako: "Kde byl ten váš Bůh?" nebo - "To je taky dílo toho vašeho Pánbíčka?!" Bez ohledu na víru, a jak se dnes hezky říká - napříč náboženským spektrem, se objevuje názor, že hrůzy války, stejně jako ostatní katastrofy, nesou vinu na tom, že poklesla víra v Boha, protože lidé nejsou schopni to vše Bohu odpustit.

Důkazem je obrovský celosvětový, ač nerovnoměrný nárůst ateismu v minulém století a s ním související nepochopení Osudu - karmy - Boží spravedlnosi.
Jsou ovšem i jiné přístupy. Zajděme pro ně opět do již citované knihy, v níž druhý z autorů, judaista Lapide, prohlašuje, že Bůh není v žádném případě automat na spravedlnost.


Pokud se vyskytl názor, že Bůh zemřel v Osvětimi, Lapide přichází s opravným soudem, že v Osvětimi byl spálen pouze Bůh v představě stařečka s bílými vousy a tvrdí odvážně, že Osvětim pomohla k ozdravení obrazu a představy Boha. Jeho představa Boha je patrně nejlépe vyjádřena v trojverší jakéhosi neznámého sibiřského zajatce: "Hledal jsem Boha a on se mi ukryl, hledal jsem svou duši a nenašel ji, hledal jsem svého bratra a našel všechny tři".


Tento příběh je velmi důležitý na cestě k odpuštění, stejně tak jako další, který vypráví o tom, jak jeden zesnulý spravedlivý byl na onom světě provázen andělem a zaveden nejprve do velké jídelny, kde byl stůl pokryt spoustou jídla, avšak sedící za stolem byli vyhublí na kost a hladoví. Každý z nich měl lžíci dlouhou tři metry a byli by museli krmit jeden druhého, což ale nechtěli.


Vedle byla navlas stejná jídelna, ale stolovníci tam byli ochotni krmit se navzájem, a tak byli tlustí a veselí. Andělský průvodce, který zesnulému vše ukazuje, praví: "Vidíš, první pokoj bylo peklo a ten druhý ráj." Spoluautor Frankl to pak vše shrnuje do jediné věty: "Lidská existence je umožněna vzájemností."

K tématu odpuštění Bohu ještě jeden příběh, pocházející z vyprávění Elieho Wiesela, jednoho ze zázračně přeživších, který se celý život zabýval holocaustem a jeho oběťmi: Jednou se v Osvětimi sešlo deset rabínů, aby soudili Boha. V soudním pojednání připomněli mimo jiné, že v bibli je přikázáno, aby nebyla zabita kráva současně s telátkem a kachna s kačátkem.

Což se to nevztahuje i na člověka? A přece v peci skončili spolu rodiče i děti najednou. Po třech dnech soudu byl Bůh shledán vinen. Hned po vynesení rozsudku rabíni prohlásili: "A teď se pomodleme k Pánu světa." Dá se říci, že rabíni Bohu odpustili? Těžko. Spíše to lze vidět tak, že své představě o Bohu můžeme lát, můžeme s ní i polemizovat, ale je tu Pán světa, který stojí mimo veškerou naši představivost. V jednoduchém přirovnání - chtít mu odpustit, by bylo jako chtít odpustit slunci, že svolilo, aby ho zakryly mraky.

Společný pohled jedním směrem

Výše citovaný sibiřský zajatec našel Boha i duši prostřednictvím hledání spojení s bližním. Je to vlastně stále cesta jedním směrem a společným jmenovatelem této a podobných cest je láska. Jen láska a soucítění nám mohou pomoci, abychom se smířili sami se sebou a pak mohli odpustit druhému. Je tu opět pokus vidět svět též očima druhého a vést s ním pravý dialog.

Podle Frankla to nesmí být monolog ve dvou, nýbrž jakoby překročení vlastního vidění. A k tomu je třeba pravé lásky, o níž říká St. Exupéry: "Pravá láska není, když jeden zírá na druhého a nevidí nic jiného. Pravá láska znamená hledět spolu jedním směrem. Hledí-li k věčnosti, stává se láska společnou modlitbou".

Za štěstí peníze nekoupíš

V hebrejštině je výraz pro blaho totožný s výrazem pro spásu. Je to proto, že hebrejci nedělili člověka na tělo a duši. Naproti tomu si uvědomovali, že je rozdíl mezi hledáním štěstí a hledáním důvodů ke štěstí. Lidé většinou hledají spíše samotné důvody, avšak tyhle dvě věci nejsou spojitými nádobami. Pravdu má paradoxně míněná píseň Michala Horáčka, že za štěstí peníze nekoupíš. Kdo chce majetek jako důvod ke štěstí, může jednoho dne zjistit, že špatně hledá.


Možná k tomu nedojde dnes, ani zítra, ale v tom případě ho čeká nepříjemné probuzení pozítří, i kdyby to mělo být až v příštím životě. Takový člověk se samozřejmě jen těžko smíří sám se sebou a těžko bude hledat správné odpuštění.

Modlitba smíru

Závěrem alespoň část modlitby, která bývá připisována rabínu Leonu Baeckovi a byla sepsána na sklonku roku l946:

"Pokoj lidem zlé vůle a budiž konec veškeré pomstě a touze po potrestání a trestu. Hrůzné činy jsou za hranicemi lidského chápání, je mnoho svědků krve. Proto Bože nepoměřuj spravedlnost jejich utrpením, nepřipočítávej je jejich katům, ale nastol novou spravedlnost.

Přičti všem katům, udavačům a zrádcům všechnu odvahu a sílu těch ostatních, jejich skromnost, důstojnost a naději, která nebyla zdolána. Všechno to by mělo před Tvou tváří sloužit jako výkupné za odpuštění hříchů. Ve vzpomínce na nepřátele už nesmíme dál být jejich oběti, jejich noční můry a děsy, ale být jejich pomocníky, kteří je osvobodí od zběsilých představ.

Jen to si od nich žádáme, abychom, až to vše skončí, mohli opět žít jako lidé mezi lidmi, pak na této zemi bude znovu mír mezi lidmi dobré vůle a pokoj se snese i na ostatní.
Melanie Rybárová
Inspirováno knihou
"Bůh a člověk hledající smysl",
autoři: Viktor Frankl a Pinchas Lapide
zdroj:http://www.doplnek.com/content/umeni-odpoustet-3

ODPUŠTĚNÍ… to slovo v sobě nese svobodu

15. března 2017 v 20:14 | Admin
Mnoho lidí neumí odpouštět a někteří z nich bohužel ani nechtějí. Možná mají pocit, že odpustit znamená schválit to, co jim ten druhý provedl. Tak to ale rozhodně není. Odpuštění není schválení zla a negativity. Je to cesta lásky, osvobozuje nás od minulosti a rozsvěcuje světlo naděje na naší cestě do budoucna. Síla lásky a odpuštění dokáže dělat zázraky.
Možná se někomu může zdát, že odpustit někomu, kdo nám ublížil, není tak těžké. Odpustit něco, co se člověka dotýká pouze povrchně možná snadné je.
  • • Ale co když ublížil někdo, komu jsme věřili, koho jsme milovali a na kom nám opravdu záleželo.

    • Co když cítíme smutek a zradu až do morku kostí a bolest se dotýká až samotného dna naší duše.
    • Co když jen při pomyšlení na danou situaci se nám dělá samou bolestí až fyzicky zle.
    • Co když je pocit ponížení, nepochopení či ztráty až příliš velký.
Pak to tak jednoduché opravdu není. Jenže právě tyto největší bolesti bychom odpustit měli. Kvůli nám samým, ale i kvůli člověku, který nám ublížil.
Skutečné odpuštění není ale záležitostí jednoho dne. Vyžaduje čas, trpělivost a vytrvalost. Nestačí pouze chtít nebo o tom mluvit. Ke změně by mělo dojít především v nás samých, na úrovni našeho podvědomí. Zpracování těchto pocitů potřebuje svůj čas. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší lékař. To ale bohužel platí pouze v případě, že odpustit chceme a pracujeme na tom. Pokud v sobě někdo bude neustále živit pocity křivdy, ublížení a lítosti a bude stále přesvědčovat sám sebe, že mu bylo ublíženo, ani za dvacet let odpustit nedokáže.
Měli bychom si uvědomit, že všichni jsme pouze duše, které se mají v tomto životě něco naučit, které hledají svou vlastní cestu a při jejím hledání dělají chyby. Ne každý, kdo ublížil, to udělal vědomě. Někdy i my sami ublížíme někomu, koho milujeme a na kom nám záleží. A to bolí stejně, jako když je ublíženo nám. Výčitky svědomí nedají spát, obírají nás o odpočinek, narušují den. Odpuštění je podmínkou pro pokojný a vnitřně klidný život. Bez něj se člověk na své životní cestě nehne ani o kousek, nemůže dál duchovně růst a vyvíjet se a nikdy nenalezne onen vnitřní klid.

CO DĚLAT, ABYCHOM ODPUSTIT MOHLI?

Měli bychom si především přiznat všechny pocity, které cítíme při vzpomínce na daného člověka nebo situaci. Připustit také svůj podíl viny na celé věci, pojmenovat své negativní emoce a to, co nás vlastně na celé záležitosti nejvíce bolí. Nebát se a nestydět se za své záporné pocity a emoce. Nejdůležitějším krokem je ale přiznat si, co opravdu cítíme a hlavně proč to tak cítíme. Nesnažit se potlačovat své emoce, ale raději se snažit pochopit příčinu.
Druhým krokem by měla být snaha podívat na celou věc z jiného úhlu pohledu a s emocionálním odstupem. Pokusit se brát věci s nadhledem a přehodnocovat je pouze rozumem. Připustit si, že vzniklá situace může být ve skutečnosti jiná, než jak se zdá nám.
Snažit se pochopit i člověka, který ublížil. Je totiž docela možné, že to neudělal schválně, úmyslně a vědomě. Jemu samotnému může být upřímně líto, že způsobil bolest. Může trpět pocitem viny. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že jedná na základě předchozích špatných zkušeností a že jejich nejlepší obrannou je vlastně útok. Tolik se bojí, že jim bude znovu ublíženo, že aniž by si to sami uvědomovali, začnou jednat a chovat se tak, že ublíží jako první. Je to jen strach a obrana, sami tím vlastně volají o pomoc.
Je potřeba se na vědomé úrovni rozhodnout, že opravdu odpustit chceme. Že sebou dál nehodláme vláčet minulost, že se chceme povznést nad bolest a zradu, a že máme potřebu jít dál s čistým štítem. Odpuštění je otázkou rozhodnutí a pochopení, že se srdcem plným lásky a s duší plnou klidu, se nám bude životem kráčet snadněji.
Vzdát se tendencí k odplatě, zamyslet se nad sebou sama a dívat se na všechny lidské bytosti stejně. Každý má právo na odpuštění. My nejsme ti, kdo by měli vynášet nějaké soudy. Jak se říká, každý by si měl zamést před svým vlastním prahem, než bude odsuzovat druhé. Hoď kamenem ty, kdož si bez viny. Myslím, že velká většina lidí by se toho kamene nemohla ani dotknout, natož ho zvednout a hodit.
Netrestat sami sebe, pokud víme, že jsme někomu ublížili. Sebe trestáním si nijak nepomůžeme, jen potlačujeme vlastní bolest a trápení a komplikujeme život sobě i lidem, kteří s námi žijí. Pokud člověk nedokáže odpustit sám sobě, ubližuje tím i druhým. Ten kdo v sobě živí pocity viny, si snižuje sebevědomí, cítí neklid, zlobu či lhostejnost, nedůvěru, pohrdání, zášť či žárlivost a nepřejícnost. Pokud se nedokáže člověk s pocitem viny vypořádat a má v sobě hluboce uloženy různé negativní pocity, jen těžko se může otevřít lásce a harmonii.
Odpustit bychom měli i bohu a samotnému životu. Mnohokrát jim člověk dává vinu za všechna neštěstí, překážky a životní prohry, za všechny osudové zkoušky, které se mu nelíbí. Zlobu pak cítí proto, že se mu zdá, že trpí neprávem, protože příliš lpí na věcech, situacích či lidech nebo prostě nemá chuť tyto věci řešit. Bojujeme se životem místo toho, abychom ho přijali takový, jaký je a na překážky v našich životech pohlíželi jako na výzvy a nové příležitosti.

Každý den v roce je vhodný k novému začátku a k rozhodnutí odpustit, ať již sami sobě nebo druhým. V době vánoc se ale otevírají lidská srdce a šance na odpuštění jsou vyšší. Možná i Vy máte co odpouštět, nebo máte pocit, že potřebujete odpuštění. Otevřete tedy svoje srdce dokořán a věřte, že právě nastal ten správný čas.
Přála bych všem, aby v sobě nalezli hodně vnitřní síly a lásky, aby odpustit mohli.


zdroj:http://www.lena-esotera.cz/2013/12/umeni-odpoustet/

Odpustit někomu, nebo pocit, že bylo odpuštěno vám, přináší úlevu, štěstí.

15. března 2017 v 20:10 | Admin
Jenomže ono se to lépe řekne, než udělá. Záleží na míře ukřivdění, které se na nás ostatní dopustili- jestli je na náš vkus příliš velká, někdy k odpuštění vůbec nedojde.

Pohled do historie odpouštění

Co se týká minulosti, předkřesťanské civilizace nebyly odpouštění vůbec nakloněny. Vyznávalo se rčení "oko za oko, zub za zub". S nástupem křesťanství se otázce odpuštění věnovala větší pozornost. Vždyť Ježíš Kristus odhodlaně řekl, že odpustí i těm, kteří ho ukřižovali. Stal se tak vzorem pro mnohé světce, kněží aj. Věřícím může být odpuštěno skrze zpověď. Zde mohou lidé odlehčit svým sužujícím výčitkám svědomí. Nevěřící se s tímto problémem někdy obracejí na psychologa. Důraz na odpuštění kladou i jiná náboženství- např. buddhismus, v němž je základem vnitřní harmonie, psychická vyrovnanost a také odpuštění. K nalezení osobní síly odpustit slouží meditace.

Odpouštějte!

  • Účinná forma odpuštění je jednoznačné vyjádření typu: "nic se nestalo", "už se na tebe přece nezlobím" apod. K tomu přidejte krátký, ale výrazný projev náklonnosti (úsměv, objetí).
  • Vaše odpuštění nemá provázet "kázání". Rozhodně nevyjmenovávejte všechny chyby, kterých se jedinec dopustil, nebo pravidla, kterými se dotyčný musí příště řídit.
  • Vyvarujte se srdceryvných výlevů o to, jak vám v době křivdy bylo, jak jste se cítili poníženě, hrozně, utrápeně atd. Všechny tyto pocity jsou dotyčnému patrně známy a pravděpodobně jsou i hlavním důvodem, proč žádá odpuštění. A pokud o vašem citovém rozpoložení naopak nemá tušení, tak odpustit ani vlastně nechce a vaše nářky ho stejně nedojmou.
  • Co jednou odpustíte, je odpuštěno. V žádném případě byste se neměli k nepříjemnostem vracet. Naprosto nevhodnou chvilkou, kdy vás myšlenka připomenutí selhání může napadnout, je v hádce, či při spáchání vlastního prohřešku. Takové "trumfy" v rukávy jsou nečistou hrou.
  • Lidé většinou velmi dobře vědí, že odpustit neznamená vždy zapomenout. Proto dotyčnému nezdůrazňujte, že mu sice odpustíte, ale nezapomenete. Pokud chcete incident vážně upřímně vymazat z vašeho života, raději člověka povzbuďte slovy: "Už o tom ani nevím". Sice oba budete vědět, že to není tak úplně pravda, ale přispěje to ke zlepšení vztahu.
  • S odpuštěním se zásadně neobchoduje, to znamená nevyměňuje se za dárky, výhody, ústupky aj.
  • Jen ve zcela ojedinělých případech se můžete domluvit na vzájemném oboustranném odpuštění (například oba partneři toho druhého podvedli a vyšlo to najevo). Takové situace jsou však velmi citlivé a značně individuální a nelze tak samozřejmě vždy postupovat. Je to spíše rarita.
  • Pokud se rozhodnete někomu odpustit, neměli byste to brát jako příležitost pro vyznání i svých hříchů, o kterých protějšek neměl dosud ani tušení. Vaše role by se mohly lehce obrátit, jenomže vám už by třeba nemuselo být odpuštěno.

Na prominutí vhodně zareagujte

Pokud odpuštění patřičně vhodně nepřijmete, můžete ještě celou situaci obrátit. Z původně očekávané úlevy tak vznikne veliké zklamání a hněv.
  • Pokud vám bylo odpuštěno, vděčně poděkujte, nahoďte úsměv, přijměte podanou ruku, objetí, polibek, prostě cokoliv, co vám druhá strana nabízí. Sami od sebe však nic podobného nepodnikejte.
  • Je přirozené, že po odpuštění vás přepadne obrovská úleva, ale nezačněte se v incidentu "šťourat", přiznávat se ještě k jiným věcem, líčit podrobnosti atd.
  • Nepřiřazujte ke stávajícímu prohřešku jakékoliv další. Umění odpouštět není bezedná studnice a protentokrát už jste ji vyčerpali.
  • Odpuštění neznehodnocujte. Druhou stranu zajisté rozpálí, když nad vším mávnete rukou se slovy: "vždyť já jsem přece věděl, že mi odpustíš", nebo: "ostatně, ty taky nemáš nad hlavou svatozář."

Odpouštění v partnerském vztahu

Partnerovi byste měli maličkosti odpustit ihned, ušetříte se tak od zbytečného pocitu zloby. Proč si kvůli drobnostem zatěžovat hlavu? Když je váš protějšek v některých věcech zkrátka nenapravitelný, raději ho na to dopředu upozorněte. Předejdete tak vztekání a následnému odpouštění.
Pokud se jedná o něco opravdu závažného, doporučuje se odpustit jednou nebo nejvýše dvakrát, vícekrát však ne! Mluvíme například o nevěře, agresi apod. Vždy musíte zhodnotit závažnost záležitosti a podle toho se zachovat. Není- li jiné východisko, než rozchod nebo rozvod, udělejte to.
Někdy třeba i odpustit chcete, ale jaksi to nejde. Nechte si na vše dostatek času, abyste se mohli se záležitostí vyrovnat a najít nejvhodnější řešení.

Odpouštění rodičům

Pokud se jedná o maličkosti, pak se o odpouštění vůbec nebavte, mělo by to být samozřejmostí. Každému z nás dokáží rodiče občas "provětrat nervy", ale i oni vám určitě už vícekrát odpustili.
Potomci se někdy nemohou vyrovnat s jistým břemenech z dětství nebo dospívání. Může jít třeba o závislost rodiče, nevěru, rozvod aj. Nicméně i v takové obtížné situaci se doporučuje odpustit. Všem se vám uleví a navíc- třeba se v podobné situaci ocitnete jednou i vy. Nikdy neříkejte nikdy.

Odpouštění dospělým dětem

Zde bychom měli rozlišovat, jestli vůbec máme co odpouštět, nebo zda je to pouze soukromá věc dospělého dítěte. Tak například to, že si dcera vybrala proti vaší vůli jiného manžela, není věc k odpouštění. Nad podobnými situacemi by se rodiče měli zamyslet.

Odpouštění opravdovým přátelům

Přátelům byste měli odpustit téměř vše, pokud jsou to vaši skuteční přátelé. Pokud je vaše kamarádka v některých věcech prostě nenapravitelná (např. permanentně chodí pozdě), počítejte s tím a vyjděte si také později. Je to lepší, než se pořád vztekat a odpouštět. Ale když se jedná o vážný případ (např. kamarádka vám svedla muže, o kterého jste stála), bude pro vás nejlepší, když odpustíte, ale zamyslíte se nad tím, zda je i nadále vaší přítelkyní.

Odpouštění nepřátelům

Nepřátelům se odpouští vždy nejhůře. V tomto případě byste si měli pamatovat, že neodpouštíte kvůli nim, ale výhradně kvůli sobě. Díky odpuštění se vám bude lépe žít a zbavíte se zloby. Nepřátelům se však i nadále vyhýbejte.

Myšlenky na pomstu?

Mnohé lidi spíše než odpuštění, napadá myšlenka odplaty. Říká se, že pomsta je sladká, ale nemusí to tak vždy být. Člověk se sice cítí rozzlobený, ale pokud nechá věc uležet, získá na věc jiný pohled a od původně plánované pomsty upustí. Kdo jedná v zápalu impulzu, často toho později lituje. Odpuštění na vás vrhne světlo velkorysosti a vyspělosti, zatímco pomsta stín nezralosti a přízemnosti.
zdroj:http://novesluzby.cz/zajimavosti/umeni-odpoustet

Udpuštění není snadnou záležitostí

15. března 2017 v 20:09 | Admin
Snad každý z nás zakusil už v životě na vlastní kůži, že odpuštění není snadnou záležitostí, že je to vskutku umění a jedna moudrá průpovídka praví, že jsme se narodili ne proto, abychom soudili, ale abychom odpouštěli.
Příkladem člověka, který byl mistrem odpuštění, je osobnost Ježíše. Důležitost odpuštění zakotvil do Otčenáše, modlitby, kterou doporučil svým žákům - učedníkům. V něm měli prosit Boha, aby jim odpustil jejich provinění, stejně jako oni sami odpouštějí těm, kdo se provinili vůči nim. Kdo chce, může z toho vyčíst i varování: Pokud sám neodpustím vinu svému bližnímu, ztrácím tím nárok na odpuštění od Boha. A kdo půjde ještě dále, nalezne tu polehčující okolnost pro vlastní provinění. Když se však o ni připravíme tvrdostí srdce, doplatíme na to. Zákon k nám bude milosrdný do výše našeho vlastního milosrdenství.

Nadčasovost Nového zákona

Kdo pronikne do ducha bible, v tomto případě Nového zákona, bývá překvapen nadčasovostí problémů i jejich řešení. V případě závislosti a souvislosti vlastní schopnosti odpouštět a s potřebou, aby bylo odpouštěno nám, uvádí se tu tento příklad: Jeden člověk si vypůjčil od jiného velký obnos peněz a nebyl schopen ho splatit. Prosil o prominutí a boháč, věřitel, mu skutečně dosti značný obnos odpustil. Tento člověk však měl své menší dlužníky. Přišel tedy k jednomu z nich a trval na splacení dluhu. Chudák prosil o poshovění, ale muž nebyl tak velkorysý jako jeho věřitel a dal chudáka vsadit do vězení. Ježíš zde poukázal na nespravedlnost - muž využil dobroty věřitele, ale sám svému dlužníkovi milosrdenství prokázat nedokázal. Taková tvrdost srdce je samozřejmě obzvlášť trestuhodná.


Chápe-li někdo v tomto podobenství náš vztah s Bohem, jehož jsme věčnými dlužníky, tím lépe pro něj. Milosrdenství a umění odpouštět prokázal Ježíš i na kříži, když se modlil: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí". V nekonečné lásce se obracel k Zákonu, aby nebyli trestáni ti, kdo ho chtěli připravit o život, ale cožpak židovští zákonodárci, špička tehdejšího soudnictví, nevěděli až moc dobře, co činí? Ježíš ovšem též věděl, že jejich nenávist plyne z nevědomosti. Ač měli všechny tehdejší zákony v malíčku, nedostávalo se jim lásky, a tím pravé moudrosti a soudnosti. Viděli v Ježíši rušitele pokoje, a to bylo třeba odstranit. Byli si jisti, že jednají v souladu se zákonem a tím naplňují Boží příkaz. Byli zajatci své ortodoxní politiky. Svou roli patrně sehrála i masová psychóza. Ježíšovi naproti tomu jeho rozšířené vědomí umožňovalo nadřazený vhled do celé situace, a tak, ač trpěl fyzická muka, byl schopen odpustit těm, kteří mu ubližovali.


Odpuštění v manželství

Jednou ze spontánních reakcí zraněného člověka je touha po pomstě. Ne nadarmo se říká, že pomsta je sladká. Pravdivý je však i dovětek, totiž že zhořkne v ústech, pokud se používá příliš rychle. Zdá se, že tato moudrost platí ve všech společenstvích, počínaje manželstvím a konče svazky mezi národy. V manželství třeba odpouštět a promíjet dnes a denně. Každý partner si přináší do společného soužití řadu návyků ze své rodiny, které se mu zdají naprosto normální, zatímco druhá strana je může pokládat za nesnesitelné.
Výhodu má ten, kdo byl z domova zvyklý přizpůsobovat se okolnostem a neprosazovat za každou cenu svůj názor, byť je skálopevně přesvědčen o jeho správnosti. Tvrdohlavější prý bývají spíše ženy, zatímco muži jsou lhostejnější. To ovšem neznamená, že více ustupují, spíš se umějí lépe přetvařovat, aby měli pokoj, a může se stát, že si časem hledají nový protějšek - laskavější, nenáročnější a přizpůsobivější. Tak vzniká nevěra, a to je další příležitostí k odpouštění. Anebo se hledá možnost pomsty, která se najde vždy.
Někdy se i po změně ukáže, že nový partner projeví po čase podobné dominantní sklony. To je v každém případě důkaz, že soužití není možné bez kompromisu a odpouštění. Jak již bylo řečeno, nejedná se zpravidla o jednorázový čin, nýbrž o opakovanou snahu. Čeština je jeden z mála jazyků, které dokážou vyjádřit opakování činnosti malou změnou v kořeni slova: odpouštět - odpustit. A jak často máme odpouštět? To je otázka, kterou v bibli položil jeden z Ježíšových posluchačů. Sedmkrát je dost, domníval se. Ježíš odpověděl: "Ani sedmkrát, ani sedmasedmdesátkrát. Vy buďte první a buďte i poslední.
První, kdo začne se smírem a poslední, kdo by dovolil, aby se světlo vzájemného porozumění vytratilo do nenávratna." To je ovšem vyšší škola odpouštění, ale kdo jí projde, získá mír v duši za všech okolností. Malá tečka k manželským sporům radí, abychom se učili obrátit vypjatou situaci v žert. Není to možné vždy, a je to opět umění, jaké je třeba pěstovat a zdokonalovat. Podobný postoj je odsouzen k neúspěchu, pokud si pleteme humor s výsměchem, nebo je-li partner násilník, kterého může případná vnitřní převaha přivést až k nepříčetnosti.

Lidský život je řetězem vztahů

Jsme k sobě vázáni nejrůznějšími druhy pout. Z toho plyne, že si vlastně neustále navzájem prospíváme a ubližujeme, jen míra zisku a ztráty je různá. Čas od času společnost pocítí potřebu veřejného vyznání prohřešků, což někdy nadělalo více škody, než užitku. Tak se v některých náboženských společenstvích pěstovalo cvičení zvané "culpa". Vybraní jedinci, kteří se nějak proti společenství provinili, se museli veřejně omluvit.
Dnes nalezneme poněkud podobný rituál při skupinové terapii, kde jsou též účastníci vybízeni, aby se přiznávali veřejně ke svým pochybením, případně požádali o odpuštění, jestliže se svým jednáním někoho dotkli. Někdo může v takovém postupu spatřovat i společné rysy se zpovědí v kostele. Jisté však je, že podobné analýzy vlastních pohnutek nám pomohou, abychom lépe poznávali sami sebe. Přitom často přicházíme k závěru, že to, co nám na druhých nejvíce vadí, je vlastně v nás. Mnohdy jsou to přímo naše zlozvyky, naše návyky, naše křivé vidění a odtud už je jen krůček k poznání, že chceme-li měnit druhé, musíme začít sami u sebe. Musí to být ovšem změna zralá, prosycená vědomím sebeúcty a současně pokory. Je to opak předstírané dobré vůle, která vyčkává opatrně na reakci druhého a nedokáže stát na vlastních nohou, nesetká-li se s okamžitým úspěchem.

Odmítejme úlohu oběti

Známá autorka bestsellerů Louise Hay píše v jedné ze svých knih "Miluj svůj život", abychom přestali obviňovat okolní svět, protože obviňování nám zbytečně ubírá sílu. "Bezmocná oběť nevidí cestu ven". Ven odkud? Z bludného kruhu nespokojenosti. Odmítejme být litování a chraňme se hrát úlohu oběti. Často si o litování přímo říkáme, ale když pak k němu dojde, cítíme nepříjemný trn trpkosti. Měli bychom pochopit, jak moudrý je výrok, že "slova sebelítosti našeptává had". Tohle vše úzce souvisí s odpuštěním, protože náš vztah k provinilému určujeme především my sami. Jednou z drobnějších rekvizit, které mohou přispět k úspěšnému smíru, je pochvala. Musí být ovšem upřímná a prostá přetvářky. Také pokud někdo upřímně chválí nás, měli bychom pocítit vděčnost a za uznání nebo chválu poděkovat.

Překážka podezřívavosti

Podezírání, předpojatost, předsudek, to vše jsou momenty, které mnohdy stojí v cestě k odpuštění. Tváří-li se druhá strana "jakoby nic", bývá podezřívána z bezzásadovosti, a naopak, pokud její chování svědčí o tom, že nemíní slevit ze svých postojů ani o píď, může být obviňována z tvrdošíjnosti a neústupnosti. Velmi často se stává, že se domníváme, jak druhá strana stále rozmýšlí o tom, co se mezi vás postavilo a v duchu hodnotí naše slova i činy, ať už v dobrém, či spíše ve zlém. Moudrý člověk si je však vědom toho, že každý máme celou řadu problémů a problémečků a jen zřídka se zabýváme jednou osobou od rána do večera.

Odpuštění a xenofobie

Odpuštění je vždy nanejvýš zapotřebí, žijí-li vedle sebe dvě různorodé skupiny, my a oni. Mohou to být národnostní menšiny - u nás např. Romové nebo jiní barevní, katolíci či protestanti, nebo třeba jen političtí odpůrci, levice kontra pravice. Určitě se v obou táborech najdou mírumilovní smířlivci i bojechtiví agresoři. Chvála buď všem lidem dobré vůle patřícím k přívržencům nenásilí. Sem patřil např. Gándhí, Martin Luther King i Nelson Mandela. Smutné je, že i někteří inteligentní lidé, zpravidla rozumně smýšlející, se nemohou a snad ani nechtějí zbavit předsudků, které je staví do jedné řady s přívrženci Ku-Klux-Klanu. V lidech zřejmě dřímají iracionální síly, které se staví i proti rozumným argumentům, a bývá za nimi skryt strach, často ne zcela neopodstatněný.
Ti, kdo při svých bojích přicházejí i o vlastní život, jsou pravými hrdiny odpuštění. Jsou připraveni naslouchat bolestem protistrany a zamyslet se nad předsudky, které vznikly z bolestivých zkušeností a křivd starých někdy pár let a jindy pár tisíciletí. Štěpení společnosti bez snah o porozumění ještě nikomu neprospělo, zato smíření a odpuštění zachránilo už statisíce životů. Kéž by v novém uspořádání světa, které je nám slibováno ve věku Vodnáře, bylo hodně lásky a odpuštění. Zda a kdy to bude, nevíme. Jisté však je, že takový převrat se nebude odehrávat na náměstích, ale v našich srdcích.
Melanie Rybárová
Inspirováno knihou
Anselma Grüna Škola odpouštění
zdroj:http://www.doplnek.com/content/umeni-odpoustet-1
 
 

Reklama