STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

* Traumata a jejich léčba

O metodách, jak trauma vyléčit, jsme si povídali s Mirkem Sidikou Kovářem.

10. června 2017 v 18:51 | Admin
Jaký přístup v práci s klienty používáte?
Jde o Somatic Experiencing (SE), tedy somatické prožívání podle Dr. Petera Levina. Tento přístup je obzvláště vhodný ke zpracování šoků a traumat. Cílem psycho-fyziologických sezení je pomoci dotyčnému, aby znovu nabyl důvěry ve své vlastní schopnosti a získal zpět svoji vlastní životní energii.
Vycházíte z poznatku, že ve velkém stresu či ohrožení někdo zareaguje úprkem, někdo se staví k boji, a někdo dělá tzv. mrtvého brouka?
Přesně tak. Během posledních patnácti let jsem vyzkoušel různé druhy terapií a práce s traumatem a všiml jsem si, že se lidem problémy vracejí. Klasickou psychoterapií jsme se ke kořenům problémů nedostali a ani bioenergetika nebo katarzní terapie nešly do takové hloubky, aby stresový vzorec definitivně zmizel. Otevřeli jsme určité vrstvy problému, ale změna nebyla u klienta trvalá. A nakonec jsem se dostal k Peteru Levinovi.
Kdo je Peter Levine?
Doktor lékařské biofyziky a psychologie, který se už více než třicet let zabývá studiem traumatu. Nejprve dlouho pozoroval, jak na ohrožení reagují zvířata. Všiml si, že trojím způsobem - buď bojují nebo se dají na útěk a nebo "zmrznou". A zjistil, že to tak funguje i u lidí a že když přirozeně neproběhne ani reakce bojová ani útěk, nervový systém "zmrzne".
A ve fázi "zmrznutí" vzniká trauma?
Ano. Když je něčeho na člověka až příliš nebo jde něco neúnosně rychle, jeho nervový systém to nedokáže zvládnout a přirozeně fyziologicky zareaguje tak, že ztuhne, zmrzne. Může to způsobit nehoda, jakákoli operace, smrt blízké osoby, partnerský rozchod apod. Ale mohou to být i kolektivní věci - kolektivní traumata vznikala např. v totalitních režimech, kdy lidé neměli svobodu a neměli odvahu komunikovat tak, jak opravdu cítili.
Kdy začínají lidé na uvolnění z traumatu pracovat?
Většinou až když jsou zatlačeni tzv. do rohu. Třeba když dojde k rozchodu s partnerem nebo když se cítí stále hůř a nevědí proč. Někdo přichází s jednoduchými, téměř banálními problémy, u jejichž kořenů ale může být dlouhodobé trauma.
Co se při vašem sezení stane?
Jednak se uvolní trauma, tedy zmrzlá energie. Důležité je, že se při terapii nesoustřeďuji na problém, ale na podporu klienta, aby nabyl sílu. Dám mu prostě pocit bezpečí, důvěry, podpory. Tím se dostane do dobrého kontaktu sám se sebou, se svým tělem, a pak můžeme lehce oslovit i jeho trauma. A to stačí, trauma se už uvolní samo.
Důležité je, že se při terapii nesoustřeďuji na problém, ale na podporu klienta, aby nabyl sílu.
Současně se také posílí schopnost rezilience či rezonance, tedy schopnost člověka žít běžný život, snášet každodenní stres nebo situace, které jsou pro něj traumatické. Když totiž nastane nějaká náročná situace, pro jednoho člověka je traumatizující a pro druhého ne, protože přicházíme na svět s různou mírou odolnosti, s různou schopností rezilience.
To je ale vlastně opačný postup než u klasické psychoterapie, která, pokud vím, se zabývá hlavně problémem.
Ano. V práci s klientem musí být hodně pozitivního, hodně podpory. Mně se prostřednictvím somatického prožívání otevřel nový přístup. Zjistil jsem totiž, že lidem ani tak nepomáhá řešit konkrétní problém, ale důležitější je podpořit je v tom, že už jsou silní. Protože když se dotkneme své síly, naše tělo je natolik moudré, že samo ví, jak se vyléčit. A tím, že to probíhá v bezpečném prostředí, není průběh tak drastický jako při katarzních technikách.
Co jsou katarzní techniky?
Takové, když jdeme do emocí a jsme podpořeni v tom se třeba vykřičet, máme návaly hněvu apod. Pro mnoho lidí je tahle metoda dobrá, naučí se totiž uvolnit emoce, aniž by je potlačovali, ale vzorec, který je fyziologicky uložen v jejich nervovém systému, katarzní techniky neřeší.
S jakými konkrétními problémy k vám klienti přicházejí?
Například jsem pracoval se ženou, které se po autonehodě točila hlava. Přitom byla po nehodě v pořádku, problém se objevil až po šesti měsících. To je celkem klasický příklad, nervový systém je fyziologicky v pořádku, na vyšetřeních se nic nenajde a problém se objeví po třech, šesti, někdy i devíti měsících.
Nebo hodně pracuji s lidmi, kteří zažili nějaký způsob násilí či znásilnění, ať už sexuálního nebo emocionálního. Ale přichází i dost klientů, kteří prostě ve svém životě nejsou spokojeni, cítí, že jim něco chybí. Léčení traumatu je jen způsob, jak téma oslovit. A tímto tématem může být naprosto cokoli.
Vzpomínáte si na nějakého klienta, jehož případ vás mimořádně zaujal?
Přišla ke mně žena, která měla zhoubný nádor na mozku. Podstoupila operaci a po ní jí ochrnula levá část obličeje a ztratila schopnost chuti. Lékaři řekli, že byl zřejmě přerušen nějaký nerv a že se s tím nedá nic dělat. A po třetím sezení SE začala opět cítit chuť a levá strana obličeje se uvolnila.
Dá se říci, že to, co se jí stalo, bylo obrannou reakcí na trauma z diagnózy a operace?
Určitě. Zásah do organismu byl tak hluboký a rozsáhlý, že její systém zmrzl a v tom zmrznutí zůstal.
Když zažijeme v dětství nějaké trauma a zmrzneme, žijeme pak v tom stavu třeba celý život?
Ano. Tělo reaguje, jako by stále bylo v traumatu. Když například dítě zažije sexuální zneužívání, zmrzne a žije ve zmrznutí i jako dospělý člověk. Samozřejmě podvědomě, neví o tom. Ostatní si toho můžou všimnout, takový člověk mívá hodně ztuhlé svaly. A toto ztuhnutí má pak vliv na celý jeho život. Jenže když neví, necítí, že má nějaký problém, považuje svůj způsob života za normální.
Ve své práci jsem se často setkávala s rodiči postižených dětí a s rodiči, kterým onemocněly děti tak vážně, že umíraly. A tito rodiče "nasbírali" během jejich léčby mnoho těžkých traumatických zážitků. Cítila jsem, že potřebují přesně to, o čem mluvíte, podporu, pocit bezpečí, místo v mém srdci. Tohle v našich zdravotnických zařízeních bohužel většinou chybí…
Ano. Většina lékařů si dosud neuvědomuje, jak obrovské množství traumat vzniká právě v nemocnicích. Není to ani součást jejich vzdělání, což je velká škoda.
Říkal jste, že hodně traumat vzniká po operacích. Proč?
Operaci vnímá nervový systém jako napadení divokým zvířetem. Takže každá operace je pro pacienta obrovský stres a nic na tom nemění fakt, že je v narkóze.
Operaci vnímá nervový systém jako napadení divokým zvířetem.
Jedna moje kolegyně se po operaci hodinu třásla. Ale díky tomu, že je lékařka, nedovolila, aby jí dali uklidňující injekci a nechala té reakci volný průběh. V jejím případě pak k traumatizaci nedošlo. Nebo jsem pracoval se ženou, která se při operaci probudila, což je vůbec jedno z nejhorších traumat.
Stalo se vám někdy, že by přišel klient proto, že ho čeká plánovaná operace, bojí se a chtěl by se na ni chtěl připravit?
Ne, to se mi ještě nestalo, ale bylo by to super! Tak by se dalo traumatu předejít.
Jak byste pracoval s takovým člověkem?
Podíval bych se nejprve, jaké operace kdy prodělal, co si nese z minulosti.
A co když ještě na žádné operaci nebyl?
Tak bychom se podívali, jak jeho tělo reaguje na představu, že jde na operaci, a s tím bychom pak pracovali. Také bych doporučil, aby po probuzení z narkózy u něj byl někdo blízký, to je nesmírně důležité. Jenže to naráží na zdravotníky, kteří pacienta po operaci umístí na JIP a nechtějí k němu nikoho pustit nebo jen na krátkou dobu.
Myslíte, že by šel udělat seminář pro menší skupinku lidí jako přípravu na operaci?
Určitě by to šlo.
Když pracujete s traumatizovaným člověkem, odžije si to vlastně zpětně?
Přesně tak. Tělo si to musí zpětně odžít na fyzické bázi, dokončit ten pohyb, protože když neproběhne, tělo zmrzne. A co když má člověk traumat více? Přijde třeba s bolestí hlavy, která souvisí s autonehodou, ale předtím mu ještě umřel blízký člověk atd.
Nemusíme vše přesně vědět! Mám s klientem většinou více sezení a během nich se uvolní více traumat. Někdy je to jako slupky cibule… Pro mě jako terapeuta je dobrým znamením, když se klient cítí lehčeji, lépe zvládá běžné životní situace, uvolní se, začne lépe komunikovat s partnerem. My jsme ve vztazích většinou zvyklí obracet pozornost na toho druhého. Při sezení ale začne člověk vnímat své tělo, otočí pozornost na sebe a pak jsou vztahy najednou o něčem jiném.
Když člověk sám na sobě pracuje, vidí potom jakoukoli situaci, i tzv. negativní, v partnerském vztahu nebo jinde jako příležitost cítit sám sebe, vidět něco nového, uvolnit napětí, které v sobě nosí. A v tom je obrovská svoboda, protože pak prostě bere život tak, jak přichází.
Co nabízíte v Domě osobního rozvoje MAITREA?
Žiji v Německu, takže zatím dojíždím do České republiky podle dohody s klienty. Měl jsem v Domě osobního rozvoje svůj večer, bylo to takové meditační "ústraní". A pořádám zde občas semináře, kde hovoříme nejen o traumatu, ale i o meditacích a děláme dechovou terapii.
Budete zde dělat i semináře na uvolňování z traumatu?
Ano, rád bych. Vždy tak maximálně pro dvacet lidí. Chtěl bych v tomto Domě nabídnout celé spektrum toho, co dělám včetně meditací a dechové terapie.
Kde všude jste žil?
V několika evropských státech. Pět let jsem žil v Indii, byl jsem na Thaj-wanu, kde jsem se učil klasickou čínskou medicínu. Jsem hodně sblížený s Oshem, čtrnáct let jsem pracoval s jeho terapeuty. Osho nám dal obrovský dar - spojil východní techniky a učení se západními terapiemi.
Jaká je vaše úplně původní profese?
Mám hotelovou školu, u nás v rodině je to generační tradice. Já jsem to ale dělal jen tři měsíce před vojnou, pak už nikdy ne. Baví mě vařit, ale vařím jinak než generace přede mnou, myslím, že zdravěji
Co na to říkají?
Moc se s nimi nesetkávám…
A jak jste se od hotelové školy dostal úplně jinam?
Když jsem v šestnácti letech začal hledat sám sebe, co tady vůbec dělám, nějaký smysl života a směr, kudy se dát, přišla revoluce. Právě v té době jsem vyhrabal u babičky učebnici biblických dějin. Potom jsem začal s jógou a začal jsem "konzumovat" první knihy o zenu a o buddhismu, hledal jsem dál a v osmnácti letech jsem se dostal k Oshovi.
Po první dynamické meditaci ještě u nás ve Zlíně jsem věděl, že to je ono - to, co může věci ve mně měnit. A protože u nás tehdy nebyly duchovní věci ještě moc dostupné, vydal jsem se do světa. Zajímavé je, že teď, po dvaceti letech života v cizině, mě to táhne víc a víc zpět do Čech. Baví mě pracovat s Čechy, naplňuje mě to, cítím, že odtud pocházím…
Jak byste shrnul svoji dosavadní životní cestu?
Když člověk začne cítit touhu poznat sám sebe, začíná na sobě pracovat nebo chce žít jinak, je to z mého pohledu na život to nejkrásnější, co se mu může stát. Na začátku to sice není příjemné, pro některé lidi je to jako "blesk z čistého nebe", ale když člověk s touhou zůstane, vše se dá do pohybu.
(...) Právě tato touha začne spalovat to, co je nepravdivé, a co je pravdivé, začne vyzdvihovat.
Chtěl bych říct, aby lidé, pokud k tomu dojde, se svojí touhou zůstali, protože právě tato touha začne spalovat to, co je nepravdivé, a co je pravdivé, začne vyzdvihovat. Zažil jsem to, vím, že to tak opravdu je. A doporučuji to, co mi nejvíce tuto cestu ulehčilo, tedy být s někým, kdo už kousek takové cesty prošel. Nemyslím tím samozřejmě člověka, který by mi říkal, co mám dělat, ale toho, kdo mě inspiruje tím, kdo je a čím si prošel.
Autor článku: Helena Chvátalová
Zdroj:http://magazin.maitrea.cz/probuzeni-aneb-od-zmrznuti-k-zivotu/

Chronické fyzické i psychické problémy, které vás mohou trápit mnoho let bez zjevných příčin mívají často svůj původ ve vaší nedávné ale i hodně vzdálené minulosti. (Regresní terapie) a EHT - Energy Healing Therapy

10. června 2017 v 18:36 | Admin
Regresní terapie je metoda hledající zdroj těchto potíží, tedy původních událostí (například traumat, nehod, zranění citových i fyzických, vztahových problémů aj.), které uloženy ve vašem podvědomí se mohou stát v určitých životních okamžicích spouštěčem vašich současných potíží na úrovni fyzické nebo duševní. Jejich nalezení, opětovné znovuprožití a dodatečné pochopení pomáhá k jejich postupnému vymizení. Právě u dlouhodobých zdravotních problémů, které se nedaří řešit klasickými cestami stojí zato využít možností, které Regresní terapie nabízí.
Výhoda terapie spočívá i v tom, že terapeut se vám nesnaží obecně radit, jak máte své konkrétní problémy řešit. Není vaším mentorem, ale vaším průvodcem. Společně s ním jste schopni nalézt odpovědi na řešení svých potíží sami v sobě, neboť stará pravda říká, že jenom vlastní prožitek a vlastní zkušenost nás mohou úspěšně vést vpřed po nové cestě. A Regresní terapie umožňuje zažít cestu zpět k problematickému okamžiku v minulosti, opakovaně jej prožít, dodatečně jej pochopit, vyrovnat se s ním a zbavit se tak problémů, které vám působí v současnosti.
Účinky terapie jsou široké, působí hlavně u obtíží chronických, dlouhodobých, psychosomatického charakteru.

U obtíží, které se většinou dlouhodobě nedaří odstranit klasickými postupy. Mohou to být např. opakované bolesti hlavy migrenózního i nemigrenózního typu, těžko diagnostikovatelné a často se opakující bolesti různých částí těla, které vás trápí dlouhou dobu (i tzv. fantómové bolesti), alergické potíže, astma, ekzémy, jiná alergická onemocnění, v psychické oblasti potom různé druhy úzkostí, strach ze samoty, opuštěnosti, smrti, z pocitu nezvládnutí svých životních úkolů, pomáhá překonávat fobie např. z výšek, hloubek, vody, uzavřených prostor, zvířat, sociální fobií, zpracovává traumata po tragických událostech ve vašem životě, úmrtí blízkých, napravuje vztahy s dětmi, mezi manžely, s dalšími členy rodiny, může přinést znovunabytý pocit životní jistoty a síly k zvládnutí těžkého úkolu nebo rozhodnutí, které před vámi stojí.


Regresní terapie však může být i započatá cesta. Cesta k objevení sebe sama, odpovědí na otázky o smyslu našeho života, vašeho úkolu, lepšího pochopení nesnází, se kterými se ve vašem životě musíte potýkat. Jejich zvědoměním a jejich pochopením se odvalují balvany, které vás doposud tížili a opouští vás strach z budoucnosti nebo nejistota, zda vaše cesta, po které jdete, je ta správná.

EHT - Energy Healing Therapy

je další z nabízených postupů - Terapie energií - je metoda, která má rozsáhlé účinky na fyzické i psychické úrovni. Rovněž pomáhá odstranění tělesných i duševních obtíží a bolestí různé lokalizace, v případě akutních i chronických onemocnění, může být rovněž vhodnou podpůrnou metodou po akutních lékařských zákrocích, pomáhá při rehabilitaci, jako pomoc a podpora při zvládání dlouhodobých nemocí, stresových situací, nebo při překlenutí obtížných životních údobí. Pomáhá odstraňovat chronickou únavu, doplňuje a harmonizuje energie v těle, jejich vyvážení, aktivuje samoléčebné procesy a vede k celkovému rozvoji osobnosti.

Čím se liší oba postupy? U regresní terapie jste s terapeutem v soustavném slovním kontaktu, vy mu popisujete své pocity, vhledy, vjemy a on vás těmito situacemi slovně provází. Terapie energií je více meditační a uklidňující proces, kdy naopak v tichu na lůžku pouze prožíváte své pocity, které doprovázejí její průběh.

Regresní terapie

Jedná se o terapeutickou metodu, která pomáhá odstranit psychické i fyzické problémy a potíže, kterými dlouhodobě nebo akutně trpíte.
Ve stavu hlubokého meditačního zklidnění, kdy se potlačí vědomá složka a posílí podvědomá, do kterého v úvodu terapie za pomocí terapeuta vstoupíte, je možné si začít vybavovat nejenom běžné vzpomínky na nedávné události, ale postupně vstupujete hlouběji do vašeho podvědomí a začínáte si vybavovat a prožívat události, které si již obyčejně nepamatujete. Vybavování probíhá s překvapivou přesností a detaily, jste schopni se vrátit do událostí a okamžiků vaší minulosti, které prožijete, kde se můžete mimo jiné setkat se všemi, kdo se v té době kolem vás pohybovali, víte, co v té době říkali, jak se chovali a současně začínáte rozumět jejich pocitům a emocím, které v té doby v sobě zažívali.
Takto se postupuje stále hlouběji do minulosti a hledá se zdroj vašeho současného problému, bolesti, psychické nepohody apod., která vás trápí. V tomto stavu jste schopni tuto událost opětovně prožít, ale mnohem hlouběji a s větším rozpětím pochopení pro všechny další události, souvislosti, vztahy, emoce a důvody jednání jiných zúčastněných, které jste v té době, při fyzickém požití události v minulosti, nemohli chápat a ani postřehnout.
Můžete si položit otázku, jaký je význam znovuprožití dávné události a jak dochází k procesu léčení? Různé traumatické zážitky z minulosti, prožívání těžkých životních období, nemocí, úrazů, poranění duše, vztahových problémů mohou způsobovat, že pokud se v současném životě ocitnete ve stejné nebo podobné situaci, projeví se fyzická nebo psychická bolest velmi podobná dávné události, která nemusí mít v současnosti zjevnou příčinu. Aktivuje se tzv. spouštěč. Vzpomínka na konkrétní událost a váš prožitek v dávné minulosti v podvědomí aktivuje opět stejnou nebo podobnou bolest na těle nebo ve vaší duši. Vzhledem k tomu, že si často na úrovni vědomí nespojíte tuto událost se začátkem akutní a později chronické fyzické nebo psychické bolesti, její zdroj se těžko odhaluje.
Regresní terapie nemá hranice v cestě zpět, často se klient může dostat do prožitků ve svých minulých životech. Na tom je tato terapie založena. Nemusíte na minulé životy, reinkarnaci věřit, ale i tak je terapie velmi účinná.
Velká výhoda této terapie spočívá i v tom, že terapeut se vám nesnaží dávat přímé rady do života, jak řešit složitá období, jak zmírnit vaše bolesti, ale hledá odpovědi na vaše problémy společně s vámi návštěvou minulosti, jejím znovuprožitím a zpětných pochopením a vy sami, s jeho pomocí, nacházíte sílu současný problém řešit a také vyřešit.
Terapeut je vaším průvodcem na této cestě. Pokud vám někdo jiný bude radit, kudy vede další cesta vaším životem, tak nemusíte věřit. Když tuto cestu ale najdete sami v sobě, byť s pomocí někoho jiného, tak se po ní vydáte. Protože to bude vaše cesta.
Problémy řešené pomocí regresní terapie mohou být například:
• chronické bolesti pohybového systému (zejména bolesti v oblasti šíje, zad).
• alergická onemocnění, astma
• obezita a problémy s udržením váhy
• závislosti (kouření, alkoholismus)
• poruchy spánku
• fobie (např. z výšek, hloubek, uzavřených prostor, vody, ze zvířat)
• strach z opuštěnosti a samoty, strach ze smrti
• problémy v mezilidských vztazích, zábrany nebo nepříjemné pocity při různých společenských nebo hromadných akcích, potíže v komunikaci s okolím
• problémy v manželství, vztahy rodičů a dětí
• pocity životní nejistoty, vykořeněnosti
• zpracování traumat po autonehodách, úrazech nebo podobných událostech
• traumatické události, kterých jste mohli být třeba pouze svědkem se zanechanou stopou ovlivňující váš současný život
• prenatální, porodní a poporodní traumata
• odstranění postulátů - tzv. zaškatulkování nevhodným vyřčením soudů, hodnocení vaší osoby, které se s vámi nesou dále životem
Při regresi dochází k znovuprožití traumatu nebo problému a může to být často i se všemi doprovodnými emocemi a pocity, které jste v té době prožívali. Cílem terapie je pochopit a zpracovat tyto události, které jsou ve vás trvale uloženy a při běžném životě připomínány nežádoucími reakcemi, ať už v oblasti fyzické či psychické. Nedochází však k jejich vymazání, ale k jejich přeformulování, tzn., že se nemění událost z minulosti uložená ve vaší paměti ale vaše reakce na podobnou situaci v současnosti. Odstraní se emoční zátěž nesená společně s těmito vzpomínkami a při případném setkání se s podobnou situací již nevyvolává fyzickou nebo psychickou reakci, jako tomu bylo doposud.
Reakce vašeho organizmu na tyto událostí se začnou měnit - fyzické bolesti ustupují, události a lidé, kteří vás dříve zneklidňovali a dráždili, se nyní mohou jevit v jiném světle a z odlišné perspektivy. Stáváte se trpělivějšími a chápavějšími. Rozvíjí se váš smysl pro vnitřní mír a klid. Překážky ve svém životě teď posuzujete jako příležitosti k učení, odrazové můstky k další cestě. Prožitky získané prostřednictvím regrese vám mohou umožnit odlišné vhledy na život jako takový, vaše směřování, cíle, dosavadní postoje a mohou pomoci zvolit novou cestu životem.
Regrese vynáší na povrch vzpomínky, které boří zdi, které vám dosud bránily vidět přítomnou chvíli. Vzpomínky, které mění váš dosavadní pohled na život a svou úlohu v něm. Výsledkem terapie by mě být stav, ve kterém již nebudete muset stále přemýšlet o minulosti ani se obávat budoucnosti. Máte svobodu existovat plně v současnosti, teď a tady, protože pouze v ní můžete zažívat radost.
Při regresních terapiích upřednostňuji postup, který zavedl a používá jeden z významných regresních terapeutů Brian L.Weiss, doplňkově používám ve specifických případech Hlubinou abreaktivní psychoterapii, jejímž otcem je zde v Čechách Andrej Dragomirecký. Z metod Regresní terapie částečně vychází i Spirituální regrese, jejímž zakladatelem je Michael Newton PhD. a jeho LBL terapie (Live between Lives Therapy) může být také další úžasnou cestou ve vašem možném duchovním rozvoji.

EHT - Energy Healing Therapy

EHT - Léčení energií - je metoda, která pomáhá odstraňovat vaše fyzické bolesti i psychické obtíže, pomáhá při stavech vyčerpanosti a duševní únavy, při návalech akutního stresu, vede k relaxaci, navozuje pocit harmonie a vyrovnanosti, aktivuje samoléčebné mechanizmy v lidském těle, zlepšuje mimosmyslové vnímání, pomáhá v obnovení bioenergetického vyvážení organismu, zvyšuje intuici a vede k celkovému rozvoji osobnosti.
Při jakých potížích pomáhá?
- léčení bolestí v oblasti pohybového aparátu (bolesti zad, kloubů, šlachově-svalových obtíží, revmatické artritidy, syndromu karpálního tunelu, chronických problémů s krční páteří
- neurologických onemocněních (neuralgie)
- při obtížích zažívacího systému (záněty, dysfunkce, chronické střevní záněty, poruchy motility střeva, pálení žáhy apod.)
- při potížích močového systému (záněty, potíže s prostatou)
- pooperačních stavech a následné rehabilitaci
- bolestí hlavy migrenozního i nemigrenozního typu
- při dlouhodobém stresu
- ztrátě životní energie, dlouhodobé chronické únavě
- jako aktivní pomoc při fyzickém i psychickém zvládání dlouhodobých nemocí
- při psychických problémech, úzkosti, fobie, obsedantně-kompulzivní porucha, hysterie, hypochondrie, deprese, bipolární poruchy, agorafobie, aj.
- vyrovnání a celková harmonizace energií v těle, rovnováha čaker
- posílení energetické rovnováhy organizmu v obraně před nežádoucími entitami, které vás mohou krátkodobě ale i dlouhodobě životem provázet.
Lze ji kombinovat s jinými klasickými i alternativními léčebnými metodami?
Terapie účinkuje jako samostatná metoda, která odstraňuje konkrétní fyzické i psychické problémy, dodává potřebnou sílu a pomáhá postupně si uvědomit a pochopit podstatu vašich problémů a najít cestu k jejich řešení. Lze jí ale bez jakýchkoliv omezení kombinovat s jinými metodami. Je vhodná i jako účinná podpůrná metoda při rekonvalescenci, při léčení dlouhodobých nemocí, aktivuje energii těla, aby se následné rehabilitace co nejvíce zkrátily.
Je velmi účinná při zvládání psychických zátěží a fyzických bolestí u dlouhodobě nemocných u všech druhů nemocí, kdy je potřeba pomoci pacientovi mobilizovat veškeré síly ke zvládnutí nemoci, s možností provést terapii přímo u vás nebo vašeho blízkého.
Jak často je nutné terapii aplikovat?
Je to přímo závislé na druhu problému, který pomáhá řešit. Již první terapie mívá výrazné účinky, ale jejím opakováním se zesilují a léčebný proces tak uzavírá. Pokud trpíte dlouhodobými bolestmi zad, také vám většinou nepomůže jediná návštěva u fyzioterapeuta, pokud léčíte nemoc léky, rovněž je budete muset po dobu léčení přijímat opakovaně. Stejné to je i s tímto léčebným postupem.

Metodou RUŠ lze vyřešit jakékoliv psychické starosti, prožitá traumata, ale i fyzické problémy, které mají svou příčinu v psychice.

10. června 2017 v 18:18 | Admin

Co je to metoda RUŠ

RUŠ je zkratka pro Rychlou a Účinnou změnu Skutečnosti
Vědomá a logická práce s lidským podvědomím.
Je rychlá, přehledná, jasná.
Je šetrná a působí do hloubky.
Přináší okamžité konkrétní kontrolovatelné výsledky.


Jak terapie metodou RUŠ pomáhá

Metodou RUŠ lze vyřešit jakékoliv psychické starosti, prožitá traumata, ale i fyzické problémy, které mají svou příčinu v psychice. Lze se zbavit strachů, fóbií, které vznikly v minulosti nebo se lze zbavit strachu či nejistoty z událostí, které nás teprve čekají.

Je možno změnit své vlastnosti nebo dovednosti . Např. zbavit se trémy při hovoření před lidmi nebo podvědomých bloků při výuce cizího jazyka. Lze vyřešit vztahové záležitosti, jak mezi partnery, tak mezi rodiči a dětmi nebo vztahy se šéfem či podřízenými.

Jak terapie probíhá

V principu sestává terapie ze tří zásadních kroků:
1. krok: "vytažení" negací z klientova podvědomí pomocí vzpomínek
2. krok: vyřešení nalezených negací klienta
3. krok: kontrola, že je negace (problém) trvale vyřešena

Terapeut metody RUŠ vede klienta cílenými otázkami k prvotním příčinám jeho současných problémů, které následně vyřeší (vyčistí, odstraní, vyruší…). Zamyslete se! Jsou to všechno jen Vaše vlastní, osobní nepříjemné pocity, které Vás negativně ovlivňují. A ty se dají odstranit úplně a navždy.


Ve vazbě na psychiku lze zároveň vyřešit i zdravotní problémy. Jak běžné diagnózy, tak i ty, které se údajně léčit nedají. Zátěž z prožitých traumat se vyřeší úplně, jako by se to nikdy nestalo. Nezáleží na tom, jak dávno k prožité situaci došlo. Během terapie dojde k uvědomění, pochopení, poznání souvislostí a k odpuštění ostatním i sobě. Klient získá jiný, nový úhel pohledu na konkrétní prožitou událost. Najednou je vše jasné a jednoduché, pochopitelné. Najenou vidí člověk všechno jinak.

V čem se liší metoda RUŠ od ostatních metod

Logo metody RUŠVětšina metod jen ukáže směr, kterým se vydat a člověk musí sám podstoupit náročnou cestu své změny a mnoho lidí tuto změnu nezvládne a vrací se jim problémy, které měli dříve. Metoda RUŠ je vyjímečná v tom, že se problémy, starosti, traumata nepřekrývají pozitivními programy, ani nejde o "vypovídání se" jako u psychologa.

Metoda RUŠ vyřeší konkrétní příčinu problému, která je obvykle jinde než si klient myslí.Klient okamžitě v průběhu terapie vidí a uvědomuje si, že právě problém vyřešil , je si vědom co bylo příčinou problému, a to okamžitě a bez nutnosti cílené dlouhodobé práce na sobě.

Pokud máte jakýkoliv dotaz, týkající se metody RUŠ, průběhu terapie, Vašich konkrétních problémů nebo starostí, můžete mi napsat e-mail nebo mi zavolat na tel. č. 606 026 356. Ráda Vám odpovím.
Zdroj:http://www.metoda-rus-karvina.cz

Učme se uvolňovat a propouštět prožitá traumata, abychom je nepředávali svým dětem

10. června 2017 v 18:14 | Admin
Je důležité učit se uvolňovat traumata, abychom je nepředali příští generaci.
Mezigenerační trauma je název pro názor, že závažná traumata mohou ovlivnit děti a vnoučata těch, kteří zkušenost přímo prožili, a to tím, že žijí s osobu, která trpí posttraumatickým syndromem (PTSD) a to se všemi výzvami, které to přináší. Ale díky nově vznikajícímu vědeckému odvětví "epigenetice" se přichází na to, že trauma se přenáší na další generace i jinak, než jen naučeným způsobem chování.
Velmi dobře zdokumentovaným příkladem jsou lidé, kteří přežili holokaust. Důsledky jimi prožitých traumat se evidentně přenášely na jejich děti a vnoučata. Ukazuje se, že trauma nebo jeho důsledky se přenáší dál skrze geny a a mají tak obrovský vliv na nás, jakožto na živočišný druh.

Co předáváme svým dětem?

Nejnebezpečnější myšlenkou, kterou jsem se dozvěděl ve škole, je informace, že geny, které dědíme po rodičích, předáme svým dětem, přičemž není v našich možnostech geny během svého života jakkoliv změnit či ovlivnit. Naštěstí však epigenetika - nově vzniklý obor vědy - přináší důkazy, které tento pohled a přesvědčení mění. Pochopitelně, že skutečně jako rodiče předáváme dětem tytéž chromozomy, ale kvalitu, ve které je sami dostáváme od svých rodičů, můžeme v průběhu vlastního života změnit, zlepšit nebo očistit prostřednictvím toho, jak žijeme a jak se rozhodujeme.
Důvod, proč dříve zmíněnou myšlenku považuji za nebezpečnou, je fakt, že vede celé generace k přesvědčení, že jejich volby týkající se jejich těla a vlivu prostředí na jejich zdraví nemají žádný významný vliv na genetiku budoucích generací. Kdybych to měl zjednodušit, vede vlastně k našemu vlastnímu úpadku a jeho důvodem je nevědomost. Naštěstí díky epigenetice začínáme chápat a rozumět tomu, jak způsob, jakým žijeme, může ovlivnit a zlepšit kvalitu našich vlastních genů, které potom předáváme našim potomkům.

Co je epigenetika?

Všichni známe obraz dvojité šroubovice DNA. Teď si představte, že každá ze třinácti příček spirálovitého žebříku, který tvoří chromozom, není pouhou příčkou, ale je binární aminokyselinou, která může být v režimu vypnuto/zapnuto. Možná jste od svých rodičů dostali úplně stejný chromozom jaký měla vaše matka nebo otec, ale tento chromozom se měnil pod vlivem toho, jak jste žili váš dosavadní život. Některé 'příčky' žebříku, které byly dříve zapnuté, teď mohou být vypnuté, a naopak. Vaše geny totiž reagují na prostředí stejně jako na něj reagujete vy, protože stejně jako vy, i vaše geny jsou živé.
Naše DNA se nachází v srdci našich buněk a dávají pokyn k tvorbě nových buněk. Z toho vyplývá, že čím kvalitnější bude naše DNA, tím budou kvalitnější pokyny k tvorbě nových buněk a ve výsledku bude celé tělo šťastnější a zdravější. Naopak, bude-li pokračovat úpadek epigenetických struktur našich genů, bude to mít za důsledek snížení imunity, plodnosti a zvýšenou pravděpodobnost buněčních mutací (změn).

Když prožíváme hluboké emoční trauma

Zjednodušeně řečeno, trauma se děje ve chvíli, kdy si nejsme schopni poradit, máme pocit, že to, co se děje, nedokážeme zvládnout či unést, a nemáme po ruce žádné nástroje nebo dovednosti, díky kterým bychom našli cestu ven. Dostáváme se do stavu, kdy se náš sympatický nervový systém rozjede na plné obrátky a můžeme uvíznout v režimu 'boj' nebo 'útěk' na mnohem delší dobu, než na jakou je náš systém vybaven. Udržování stavu nejvyšší pohotovosti si bere daň v podobě vyčerpání nebo narušení normálních funkcí našeho systému. V naší kultuře mluvíme o akutních případech tohoto mechanismu jako o 'post-traumatické stresové poruše' (PTSD - post-traumatic stress disorder).
Tato diagnóza je však jakousi zdánlivou hraniční čárou, která může vytvářet dojem, že na jedné straně jsou skutečně traumatizovaní lidé a na druhé straně jsou všichni ostatní. Ve skutečnosti však byla tato hranice a rozdělení na ty, kdo trpí PTSD a těmi ostatními, vytvořena uměle člověkem. Nebere skoro vůbec v úvahu, že trauma si v sobě nese v různých formách každý z nás. Každý z nás se v průběhu svého života pohybuje na pomyslné hraně, na které se můžeme kdykoliv přehoupnout do PTSD.
Trauma, které si každý z nás v sobě nese, může sestávat z drobných zážitků, kdy se nám někdo vysmál za to, že jsme neznali odpověď na otázku; nebo ze zdánlivě neškodných a nevýznamných věcí, třeba když si nás někdo dobíral, když jsme byli malí. Trauma může sestávat z okamžiků, kdy jsem prožívali bolest a tragédii, které nás v životě potkaly. To, co však určuje, zda bolest zůstane v nás i po tom, co událost skončí, je fakt, nakolik pro nás byla ona zkušenost zdrcující, a jak dlouho jsme ji tak vnímali.
Transpersonální psychologové popisují proces, kdy v případě, že byla traumatická zkušenost zaplavující nebo neunesitelná, a našim jediným mechanismem obrany bylo potlačit cítění. V takovém případě si trauma neseme v sobě dál, až jednoho dne budeme mít odvahu, sílu a podmínky dovolit si konečně vše prožít a emoční proces dokončit, přesto, že se událost fakticky stala třeba i v dávné minulosti. Může však být celá řada překážek, proč k tomu nedojde: buď se necítíme dostatečně bezpečně, nebo necítíme potřebnou podporu, abychom si dovolili vkročit do zranitelné oblasti, kde pocítíme starou bolest, abychom ji mohli konečně uvolnit a pustit. Pokud nejsou vytvořeny vhodné podmínky, může dojít návratem ke vzpomínce k retraumatizaci.

Potřebujeme uvolnit a pustit trauma, abychom jej nepředávali dál

Některým lidem stačí vysvětlit, že je důležité přijmout a dovolit si prožívat pocit bolesti a nepohodlí na místo potlačování. Jakmile svou bolest začnou hodnotit a pojmenovávat, jako něco špatného, nebo něco, co nechtějí, nelíbí se jim, nechtěně a nevědomky se tak vlastně chytají a drží své bolesti a brání ji v tom, aby prošla a odešla.
Jestliže dovolíme bolesti, aby námi proudila, na místo toho, abychom se ji snažili zastavit, pak si tím dovolíme bolest uvolnit a pustit. Zároveň je zde vždy riziko retraumatizace. Podle mého názoru se to děje tehdy, jestliže člověk v sobě probudí starou bolest a trauma s úmyslem, aby je uvolnil a pustil, ale místo toho, aby dovolil všem souvisejícím pocitům proudit skrze sebe, tak se kolem nich víc a víc stahuje. Přitom si zas a znovu připomíná, že je to něco, co nechce zažívat. A tak znovu prožije onu bolest, aniž by ji však přitom propustil.
Existují také případy traumatizace, kdy se zážitky bolesti nebo traumatu prožitých v minulosti mohou vrátit nebo se vracejí neočekávaně a nevyžádaně. Může je spustit cokoliv, co třeba jen zdánlivě připomíná původní trauma, ale také je připomínat vůbec nemusí. Mohou se spouštět opakovaně a posilují tak uložené trauma.

Co se stane, když neuvolníme starou bolest nebo trauma?

Jestliže člověk zažije traumatickou událost a nikdy neprožije její emoční dokončení, protože je to pro něj příliš nesnesitelné, potom má tato událost vliv na jeho tělo prostřednictvím ohromného množství stresových hormonů. Ty předávají genům informaci o tom, že se organismus nachází v nepřátelském nebo ohrožujícím prostředí. To má přímý vliv na epigenetickou kvalitu genů. Epigenetická struktura genů se změní a v tomto změneném stavu jsou potom předány další generaci.
Příkladem nejtěžšího mezigeneračního traumatu je situace, kdy se rodí generace, která v sobě nese trauma svých rodičů a prarodičů, a zároveň tyto děti dál žijí v podmínkách, které jsou traumatizující. To se může v některých případech dít po několik generací, například v době trvání války, kolonizace nebo genocidy. Profesorka Judy Atkinson vypráví ve své knize 'Cesty traumatu' o své práci s celými domorodými komunitami, kterým pomáhá uzdravit se z mezigeneračního traumatu. O jejím tradičním přístupu se můžete dočíst v tomto článku (anglicky). V uzdravování traumatů má velký úspěch práce s dechem, meditace, a lidé i s těžkou formou PTSD našli uzdravení skrze práci s psychedelickými látkami, jako je např. MDMA asistovaná psychoterapie, nebo rituální využití ayahuasky.

Měli bychom se jako druh vyvíjet, ne upadat

Rád si představuji, že epigenetická struktura naší DNA může být buď jako kámen nebo jako krystal. Molekuly kamene mohou být stejné jako ty, které jsou v krystalu. S tím rozdílem, že molekuly jsou v kameni neuspořádané, zatímco v krystalu jsou uspořádané a dovolují tak, aby jimi procházelo světlo. V podobném neuspořádaném nebo uspořádaném stavu se mohou nacházet i molekuly aminokyselin v naší DNA. Dobrou zprávou je, že jestliže se naše epigenetická struktura dokáže změnit vlivem náročných a bolestných okolností, potom se může její uspořádání změnit v jasnější a zdravější, když činíme zdravější rozhodnutí o místě, kde žijeme, a o způsobu, jakým žijeme.
Mám takovou osobní teorii o životě. Mám pocit, že ve skutečnosti žijeme jakousi hru, ve které všechny cesty vedou k tomu, abychom se něco naučili a rozvíjeli se. Hrubší cesta může způsobit degradaci DNA, což zvyšuje pravděpodobnost, že A) ti, kteří se včas nepřizpůsobí, nepřežijí a také B) náhlá mutace přivede náš epigenetický kód do jiné větve evolučního stromu. Jemnější cesta evoluce možná přivede náš epigenetický kód do vyšších stavů, a to tím, že budeme uzdravovat zadržené bolesti a traumata z minulosti, a možná i traumata, která jsme převzali od našich předků. Jedinou otázkou zůstává: jakým živočišných druhem chceme být?

Jak souvisí uvolňování přožitých traumat s prací sexological bodyworkera?

Sexological bodywork je terapeutická metoda, kde terapeut pomocí vědomého doteku pracuje s tělem klienta a dotýká se oblastí intimity a sexuality. Některé techniky sexological bodywork cíleně pracují se starými traumaty a pomáhají s jejich zvědomením, řízeným prožitím a integrací pomocí dechu, pohybu a zvuku. Pro ženy se nabízí například terapeutické sezení se zaměřením na vaginální mapování. Muži mohou využít léčivou tantra masáž.

HARMONY SPA PRAHA
+420 733 311 381
info@harmonyspa.cz
Rašínovo nábřeží 36
128 00 Praha 2
Czech Republic
Zdroj:http://www.harmonyspa.cz/ucme-se-uvolnovat-propoustet-prozita-traumata-abychom-je-nepredavali-svym-detem/

Hlubinná abreaktivní psychoterapie vás dokáže zbavit traumat a křivd z minulosti

10. června 2017 v 18:07 | Admin
Podle zastánců alternativní metody hlubinné abreaktivní psychoterapie lze nahlédnout do dávné minulosti našeho života či životů a vyrovnat se s problémy v současnosti. Hlubinná abreaktivní psychoterapie (HAP) pracuje s lidskou psychikou, pamětí a tělem samotným. Velká část odborných psychiatrických společností se od této metody distancuje. Na druhé straně existuje množství osob, u kterých klasické psychologické metody selhaly a absolvování hlubinné abreaktivní psychoterapie jejich dlouhotrvající problémy úspěšně vyřešilo.

Paměťová stopa uchovává nejniternější prožitky

Podle odborníků, zabývajících se hlubinnou abreaktivní psychoterapií, si každý jedinec tvoří v průběhu života svou vlastní paměťovou stopu. Ta vede hluboko do minulosti a uchovává ty nejniternější prožitky a životní zkušenosti. Do paměti se pak ukládají ve stavu zúženého vědomí nejen samotné prožité situace, ale také záznam o aktuálním stavu organismu.

Může jít o strach, stres, fobii či jakékoliv emoce. Do paměti se mohou ukládat také pocity, vnitřní hlasy apod. Tyto informace jsou součástí paměťové stopy. Problém však spočívá v tom, že si situace, prožité v dávné minulosti (zastánci hlubinné abreaktivní psychoterapie pracují s termínem minulých životů), nemusíme vybavovat jako obraz, ovšem naše tělo může tyto vzpomínky vnitřně aktivizovat.

To se projeví právě strachem, bolestí či jakýmkoliv jiným problémem bez jakékoliv vnější příčiny. Na první pohled se může zdát, že neexistuje reálné vysvětlení těchto nepříjemných stavů. Při hlubinné abreaktivní psychoterapii se společně s psychoterapeutem dostanete k jádru samotného problému, uvidíte svou minulost a situaci, která dané problémy způsobuje. Díky tomu odhalíte spouštěče všech fobií, strachů, bolestí, třesů a dalších možných problémů, kterých se díky tomu můžete zbavit.

Hlubinná abreaktivní psychoterapie a dva způsoby provádění

Hlubinná abreaktivní psychoterapie patří mezi oblíbené alternativní metody, není tak divu, že existuje množství odborníků, které při svých terapiích aplikují různé postupy a metody. HAP lze podle způsobu provádění rozdělit do dvou přístupů. První vychází z teorie Ing. Andreje Dragomireckého.

Terapeut funguje jako průvodce niterných prožitků klienta, na kterého mentálně působí a pomáhá mu vybavit si zkušenosti a informace z minulosti. V rámci terapie bývá klient dotazován a vybízen k různým krokům, např. k rozhlédnutí se po okolí a podobně. Během terapie tak zpravidla klient sám objeví příčinu svých problémů, se kterými se následně vyrovná.


Druhý, u nás taktéž praktikovaný přístup, je založen na stejném principu, jak bylo uvedeno výše. Terapeut však není pouhým průvodcem, do vyřčených prožitků sám zasahuje a snaží se objevené problémy přímo vyřešit. Pomocí sugesce vědomě mění negativní zkušenost na pozitivní podle vlastního úsudku.

Je třeba si uvědomit, že každý terapeut vychází ze svých vlastních zkušeností z hlubinné abreaktivní psychoterapie a využívá při tom rozdílné způsoby. Velká část terapeutů však vychází z teorie již zmíněného Dragomireckého, u kterého nyní chvíli zůstaneme.

Hlubinná abreaktivní psychoterapie má českého průkopníka

Za průkopníka, praktika a teoretika metody hlubinné abreaktivní psychoterapie je v českém i slovenském prostředí považován Ing. Andrej Dragomirecký. V minulosti se zajímal o scientologii a do své praxe zavedl problém zbloudilých, zmatených a umělých duší. Dragomirecký má spoustu příznivců, ale také odpůrců, kteří kritizují především nulové medicínské vzdělání a nepodložená teoretická východiska.

Dragomirecký je především významným autorem několika knih, které se HAP věnují. U nás je odborné literatury tohoto ražení poskrovnu, proto jsou jeho publikace vyhledávané a pro odborníky a terapeuty přínosné. Andrej Dragomirecký je rovněž zakladatelem Česko-slovenské společnosti pro hlubinnou abreaktivní psychoterapii, která pravidelně organizuje kurzy HAP.

Mnoho terapeutů se odkazuje právě na tento přístup a více než 40 let rozpracovanou teorii, jiné cesty a metody však rozhodně nelze považovat za nesprávné. Pokud tak narazíte na terapeuta, který svou hlubinnou abreaktivní psychoterapii staví na jiných východiscích, nemusí jít nutně o špatnou volbu. Vždy záleží na praxi a reálných výsledcích při řešení problémů.

Kdy může hlubinná abreaktivní psychoterapie pomoci

Hlubinná abreaktivní psychoterapie může být účinná při řešení problémů, se kterými si běžná medicína neví rady. Pomocí této metody lze odstranit problémy, které vznikly ve formě traumatu ve fázi zúženého vědomí, které prožil klient v minulosti, a to jak vědomě, tak nevědomě. Již mnohokrát se podařilo pomocí HAP odstranit problémy, u kterých nebyla nalezena organická příčina. Terapií lze řešit problémy jak na úrovni psychiky, tak těla. Nejčastěji lze vyřešit tyto problémy:
  • chronické bolesti bez nalezení příčiny
  • bolesti hlavy a migrény
  • závislosti
  • deprese a melancholie
  • sociální, rodinné a partnerské krize
  • nespavost, únava
  • nadváha
  • psychosomatické problémy

Hlubinná abreaktivní psychoterapie a bezpečnost

Pod vedením zkušeného psychoterapeuta je hlubinná abreaktivní psychoterapie považována za bezpečnou. Na rozdíl od hypnózy je klient v plném vědomí a v neustálém kontaktu s terapeutem. HAP není vhodná pro ženy ve vyšším stupni těhotenství, také pro osoby pod vlivem silných léků, ale i drog a alkoholu. I přes nízkou rizikovost je potřeba počítat s emocionální náročností každého sezení, se kterou si však zkušený terapeut dokáže poradit. Na základě tohoto je třeba zdůraznit, že výběr terapeuta je pro úspěšnost, kvalitu a bezpečnosti metody zásadní.

Hlubinná abreaktivní psychoterapie je alternativní metoda, která nám může pomoci vypořádat se s problémy, se kterými si běžná medicína neví rady. I přes skepsi a odpor zastánců tradiční psychologie a psychiatrie pomohla tato metoda v praxi celé řadě jedinců, díky čemuž také sklízí velké úspěchy a zájem. Díky relativní bezpečnosti této metody se může pro HAP rozhodnout téměř každý a sám se tak přesvědčit o její účinnosti či neúčinnosti.

Zdroj:http://www.spektrumzdravi.cz/rozvoj-osobnosti/hlubinna-abreaktivni-psychoterapie-vas-dokaze-zbavit-traumat-a-krivd-z-minulosti

Negativní události z minulosti nám mohou značně znepříjemnit přítomnost.

10. června 2017 v 18:03 | Admin
Nepříjemné vzpomínky nám mohou bránit usnout, nebo se přes den soustředit. Nakonec přijde chvíle, kdy se budete muset minulosti zbavit, jinak bude určovat i vaši budoucnost. Přesto si všichni neseme svoji minulost s sebou, protože ovlivňuje to, jak myslíme, mluvíme a vnímáme svět. Někdy není snadné se v tom orientovat. Když budete mít otevřenou mysl, budete schopni akceptovat svoji minulost jako svoji součást. Negativní zlozvyky z minulosti, které vedly k nenaplněným snům a nesplněným slibům můžete nechat za sebou.

Uvědomte si výzvy své minulosti. Nevyřešení zkušenosti mohou někdy způsobit trvalé psychologické a fyziologické příznaky. V takových případech je velmi nutné smířit se s tím, jak minulost ovlivňuje vaše aktuální zvyky a chování.
  • Důležitým prvním krokem je přestat předstírat, že vás vaše minulost nijak neovlivňuje. Když minulost neakceptujete, nebudete schopni ji nechat za sebou. Pokud se stane něco, co vám připomene traumatickou událost, nebo u vás vyvolá silné emoce, snažte se si v klidu uvědomit, že jde o takovou situaci. Pociťujte to, co jste cítili v minulosti. V dalších krocích se dozvíte přesné strategie boje s těmito problémy.
  • Pokud se například ocitnete ve společenské situaci, která u vás vyvolá silné emoce spojené s minulostí, nesnažte se tyto emoce odsunout. Raději se na chvíli omluvte a odejděte od ostatních lidí. Zamyslete se nad minulostí a vnímejte, jak ovlivňuje váš život a až potom se vraťte zpět.
  • Pokud nemáte dobrou podpůrnou síť přátel a rodiny, traumatické události z minulosti na vás mohou mít silný vliv.
  • Někdy trauma z minulosti může být tak intenzivní, že může ovlivnit i lidi, na kterých vám záleží. Nevyřešené zkušenosti z minulosti vám mohou zabránit v budování silných vztahů s vašimi milovanými. Také vám mohou bránit v dosažení snů, kterých jste se vzdali, což může ovlivnit váš celkový pohled na svět a vaše zvyky tak, že nebudete schopni řešit běžné životní překážky.

Uvědomte si, jak trauma ovlivňuje mozek. Traumatické a velmi intenzivní zkušenosti ovlivňují naši biochemii. Někdy to může dokonce změnit i strukturu mozku.
  • Pokud máte pocit, že byste se přes to měli jednoduše dostat, uvědomte si, že realita je mnohem složitější. Traumatické události mohou skutečně změnit fungování vašeho mozku. Může trvat dlouhou dobu, než se vám podaří to překonat, takže mějte trpělivost a nebuďte na sebe příliš tvrdí.
  • Nové výzkumy v oboru neurovědy naznačují, že mozek má určitou "plasticitu." Naše genetické předpoklady je možné změnit a vyjádřit neočekávanými způsoby, což se většinou děje jako následek silných zkušeností. Jinými slovy, váš mozek se může změnit. Je produktem vaší genetiky, ale také vašich zkušeností.
  • Fyziologické a psychologické účinky minulých událostí je někdy těžké překonat a zařadit do svého života. Je ale důležité si uvědomovat, že mozek a mysl se neustále přeorganizovávají a přizpůsobují se novým zkušenostem. Váš mozek a tělo už se mnohokrát změnily a změní se znovu. Můžete se pokusit zajistit, aby šlo o pozitivní změnu.

Akceptujte, že nemůžete změnit to, co se stalo, ale můžete změnit to, jak na to pohlížíte. Není možné vrátit čas, ale můžete změnit to, jakým způsobem uvažujete o minulosti a to, jakým způsobem k ní budete přistupovat. Když to neuděláte, budete si svá traumata a problémy nosit životem do všech budoucích vztahů.
  • Měli byste se snažit zejména porozumět své minulosti a odpustit všem, kteří vám někdy ublížili. Pociťte všechny emoce, které máte s minulostí spojené. Potom se jich zbavte a nechejte je jít.
  • Když prožíváte smutek nebo vztek spojený s minulostí, snažte se připomínat si, že byste se těchto negativních emocí neměli držet, jinak vám ublíží. Žádný vztek nepomůže změnit to, co se stalo. Uvědomujte si své pocity a potom se soucitně zamyslete nad ostatními a odpusťte všem, kteří vám v minulosti ublížili.
  • Tento proces bude trvat delší dobu a každý se s ním musí vypořádat po svém. V dalších krocích najdete konkrétní tipy.
  • Když se budete zabývat minulostí, způsobí vám to problémy, aniž byste si toho byli vědomi.
Zkuste meditaci nebo jógu. Existuje několik činností, kterým se říká tělesné praktiky, které vám mohou pomoci smířit se s minulostí. Například meditace a jóga vám mohou pomoci vytvořit si vlastní metody řešení problémů. Tyto činnosti vám umožní být citlivější a umět lépe zacházet se svými problémy.
  • Jógu se nejlépe naučíte s instruktorem. Pokud jste ji nikdy nezkoušeli, najděte si nějaké lekce ve vašem okolí. Mnoho organizací nabízí levně lekce jógy. Zkuste to a uvidíte, zde je to pro vás to pravé.
  • Meditace je něco, co můžete snadno dělat i sami doma. Najděte si klidné místo a sedněte si s překříženýma nohama a s rukama v klíně. Zavřete oči a začněte zhluboka dýchat. Snažte se soustředit se pouze na svůj dech a nemyslet na nic jiného. Existují nahrávky, které si můžete stáhnout a které vám pomohou soustředit se při meditaci pouze na svůj dech.
  • Tyto praktiky vám poskytnou psychologický čas a prostor k tomu, abyste mohli identifikovat silné emoce, které máte spojené s minulostí. Zároveň si budete moci uvědomit, jaký vliv tyto emoce mají na vaše chování a myšlení.

Veďte si deník. Zapisujte si své každodenní události, nebo si zapisujte své myšlenky o minulosti. Jde o skvělý způsob, jak se vypořádat se silnými emocemi.
  • Začněte tím, že si jeden večer napíšete všechno, co jste daný den prožili. Nemusíte psát výpravně. Snažte se nad tím příliš nepřemýšlet, mějte otevřenou mysl a pište vše, co vám bude připadat přirozené. Pomůže vám to seznámit se s procesem psaní deníku a zvyknout si na něho.
  • Mělo by to pro vás být každý den snazší, protože si na to budete postupně zvykat. V tuto chvíli byste měli začít zapisovat i své minulé prožitky, které vám během psaní přijdou na mysl.
  • Soustřeďte se na své myšlenky a pocity. Cílem je napsat, co se vám honí hlavou, ne napsat krásný příběh.
  • Když si budete do deníku zapisovat své zkušenosti z minulosti, podaří se vám zbavit se jich a nemyslet na ně během dne. Expresivní psaní má jak duševní, tak fyzické prospěšné účinky. Může vám pomoci zpracovat emoce a obnovit narušené spánkové vzorce.
  • Taková emocionální práce může zabrat trochu času a introspekce, ale může být velmi produktivní, když dovolíte, aby probíhala přirozeně.

Travte čas s ostatními lidmi. Nevyřešené zážitky z minulosti někdy mohou způsobit, že nechceme důvěřovat novým lidem. Při budování zdravých vztahů je to obzvláště problém. Silný podpůrný systém je ovšem jeden z nejdůležitějších faktorů při zotavování se z traumatických událostí.
  • Je důležité cítit podporu okolních lidí a nebát se. Ze začátku na to jděte pomalu a nespěchejte - s novým člověkem se potkejte například jen u kávy.
  • Dobrovolnická práce vám může také pomoci zvyknout si na jednání s jinými lidmi. Může vám to dokonce pomoci zmírnit nepříjemné emoce způsobené vašimi nedostatky a zranitelnostmi, protože budete pomáhat ostatním překonat ty jejich.
Vyhledejte odbornou pomoc. Pokud máte pocit, že jste zahlcení emocemi, nebo se někdy cítíte naprosto bezmocně, vyhledejte odbornou pomoc. Pokud se nemůžete svých problémů zbavit, nebo se vám nepodařilo je zmírnit pomocí výše uvedených tipů, měli byste si najít poradce nebo psychologa.
  • Existují chvíle, kdy nás mohou minulá traumata tak ochromit, že je nutné vyhledat pomoc někoho, kdo má s těmito stavy zkušenosti. Od toho jsou zde psychologové a terapeuti.
  • Pokud nevíte, jak si máte najít psychologa, poraďte se se svým praktickým lékařem, který vám napíše doporučení.
  • Ve většině případů služby psychologa proplácí zdravotní pojišťovna.
  • Zdroj:http://www.wikihow.cz/Jak-nechat-minulost-za-sebou

Traumatické zážitky z týrání a zanedbávání v dětství, pokud nejsou včas řešeny, mívají velmi špatný psychologický dopad po celý život člověka.

10. června 2017 v 17:43 | Admin
Většinou se to projevuje obtížným zvládáním stresu, narušení důvěry v mezilidských vztazích nebo narušeným vnímání světa. Může dojít i k takovému narušení psychiky člověka, že začne docházet k sebedestruktivnímu chování.
Posttraumatická stresová porucha vzniká u disponovaných osob po ohrožující události. Projevuje se těmito typickými aspekty:
  • dlouhodobou reakcí na traumatickou událost
  • rozpomínáním na traumata ve formě myšlenek, snů a představ
  • podrážděností, návaly hněvu
  • obtížemi s koncentrací


Ať již je obětí malé dítě či dospělá osoba (výjimkou nejsou ani muži) mohou se následky zneužívání projevit v sexuální oblasti formou:
  • nízkého sebehodnocení až nenávisti k vlastnímu tělu
  • odporem k sexuálnímu styku, ale i k tělesné blízkosti mužů nebo žen
  • sebepoškozováním, včetně sebevraždy


Často se paradoxně u těchto obětí pozoruje sexuální násilí:
  • promiskuitní chování nebo prostituce
  • sexuálně agresivní chování
Při jakémkoli podezření ze sexuálního obtěžování nebo zneužívání je nutné obrátit se na odborníka, aby se situace okamžitě řešila a snížila se pravděpodobnost vzniku následných problémů.

Zdroj:https://www.zachranny-kruh.cz/pro-verejnost/kriminalita-rizikove-chovani/sexualni-zneuzivani-deti/psychicke-nasledky-po-traumatu.html

Léčení traumat skrze Somatické prožívání

10. června 2017 v 17:22 | Admin
Somatické prožívání je mocný nástroj k předcházení a léčení traumat. Léčení traumatu je přirozený proces a skrze vnitřní uvědomění si svého těla může být uveden do pohybu. Dlouholetá psychoterapeutická péče, opakované oddělování vzpomínek a jejich vymazávání z podvědomí - toto všechno přitom není zapotřebí. Skrze využití našich vlastních zdrojů (jako např. schopností, dovedností, znalostí, šikovnosti, zkušeností, talentů, sklonů a našich silných stránek, které jsou často neuvědomělé), skrze uzemnění a skrze prociťování tělesných vjemů, pocitů, myšlenek nebo obrazů se můžeme s traumatem nově vypořádat.
Klíč k léčení spočívá v uvolnění energie navázané v našem nervovém systému a v rozvinutí naší přirozené schopnosti znovunalézt rovnováhu i při vnímání našich dávných extrémních prožitků. Somatické prožívání je duševně-tělesná metoda k překonání posttraumatických poruch a k osvobození životní energie, která je jimi zablokovaná.
Lidské reakce na ohrožení jsou nejprve instinktivní a biologické a teprve potom psychické. Tyto reakce zahrnují tři strategie přežití: útěk, boj a zamrznutí (dělání mrtvého brouka). Tyto tři reakce jsou společné všem savcům.
Trauma je nedokonalá biologická odpověď těla na nějakou situaci, která je vnímána jako život ohrožující. Příčinou traumatu mohou být události, které jsou traumatizující skoro pro každého.: např. válka, těžké zneužití, násilí, nehody, těžká zranění a nemoci, operace, ztráta blízké osoby, přírodní katastrofy. Ale také často všední, často nečekané události, mohou za určitých okolností traumatizovat: pády a takzvaná drobná zranění, nehody, invazivní lékařské a zubní zákroky, otravy apod. Naše zranitelnost je kromě jiného závislá na našich vlastních zdrojích, tělesné konstituci, životních okolnostech a stáří.
Samotné trauma není nemocí, ale může způsobovat různé příznaky: např . podrážděnost, strachy, paniku, existenční bezradnost a zoufalství, deprese, hluboko sahající pocity odcizení, neschopnost vztahů, přecitlivělost, nespavost, nadměrnou aktivitu, vyčerpání, chronické bolesti, fibromyalgii, bolesti hlavy, potíže se zády a krkem, problémy imunitního systému a mnoho dalšího.
Trauma může ovlivňovat a narušovat každou rovinu našeho života - tělesnou, duševní, duchovní i společenskou. K léčení traumatu dochází skrze postupné vybití obrovského množství energie přežití, která se doposud nahromadila přes reflex zamrznutí. V Somatickém prožívání není zapotřebí traumata znovu prožívat. Je dokonce možné na nich pracovat bez obsahu a vzpomínek na ně. Toto je smysluplné zejména, je-li je událost ještě příliš zatěžující. Takto může být jemným a pozvolným postupem opětovné ztraumatizování prakticky vyloučeno.

Sezení se mnou si s vámi rád domluvím na mém telefonu +49.177-3557144 . Je možné také sezení Somatického prožívání přes skype nebo telefon, ale každopádně od vás mohu přijímat podstatně více informací při přímém setkání, což je pro vás zase efektivnější.

I am happy!

Naše (dětská) traumata

10. června 2017 v 17:12 | Admin
Z hlediska důsledků, ale také základního nastavení "psychiky", měla traumatické dětství, ve svých důsledcích ovlivňující kvalitu jak jejich duchovního života, tak snah o něj, naprostá většina Zápaďanů. Ti nejvytrvalejší se pak úpornou prací na sobě samých z žumpy důsledků nepoučených a machistických otců, naivních matek a arogantních učitelek nějak dostali, ale na rozdíl od asijských hledačů duchovna (a milionů mnichů v různých ášramech a klášterech), kteří mohli dojít k čistotě těla a mysli, tak důležitých pro skutečný pokrok na cestě k duchovnosti, celkem přirozeně a brzy, si hodně vytrpěli. I "odpad" těch neúspěšných je mnohonásobně vyšší právě na Západě. Pokusím se naznačit, že i zde nadělalo a stále dělají paseku jak výchozí podmínky, tak medikalizované porodnictví.

Vyprávím a popisuji celá desetiletí rozdíl mezi indickou a západní hudbou a praktickou duchovností, ale jakoby teprve teď Západ začal zjišťovat, jak souvisí stále vyšší míra neurózy s dětskými traumaty (od porodu až k pubertě), a tedy celkovým "znaménkem" západní civilizace. Nedávno jsem zde psal o podivně povrchním přístupu evropského spisovatele k možnosti přenést zkušenosti indické a asijské duchovnosti na Západ. V jistém smyslu ale byly jeho námitky opodstatnělé: především co se týká způsobů a metod očisty těla a mysli na cestě k autentické duchovnosti. Svým způsobem je to opět problém špatného překladu: pokusím se naznačit, že překládat dálněvýchodní a duchovní pojmy evropsky, a pak je slepě napodobovat, je cestou do pekel marných pokusů přelstít ego, které je v případě Zápaďana většinou již poškozeno - právě porodem, dětstvím a autoritářskou a pokryteckou (ne)výchovou. A že, konečně, i Západ začíná zjišťovat své zásadní chyby a omyly (protože tehdy velmi populární Tibeťan Chögyam Trungpa vydal již v roce 1973 knihu Duchovní materialismus, ve které psal, že Zápaďané mají tendenci přebírat východní a zejména buddhistické praxe a náhledy tak, že je promění v exotické tretky, s nimiž je možno si hrát a přebírat je).


Jde také o ono základní nastavení způsobu, jakým vnímáme své tělo a jeho reakce. Když se Čech bouchne do prstu při zatloukání skoby do zdi, zařve (většinou sprostě, ale občas i správně, tedy aúúúú): intuitivně ví, že zvuk léčí. Aby tohle použití zvuku a hlasu bylo skutečně terapeutické, musel by řvát alespoň minutu. Hladový mrznoucí černoch v 40. letech svou bolest vyzpívával v tradiční formě blues. Současní klienti různých masážních a terapeutických salónů přijdou s bolestí, ale jakmile pomine, ihned se zvednou a odejdou přesvědčeni, že už je to OK. Jenže Ind by teprve začal (protože v životě směřuje k realizaci svých potenciálů, duchovnosti)! Zatímco my směřujeme jen k odstranění bolesti a spokojujeme se s živočišnou úrovní očisty psychiky (když tělo nic nebolí, jsem dokonalý), tedy jen s návratem do původního stavu, a tak nikdy nedojdeme dál než tam, kde jsme byli předtím, indičtí hudebníci (a další hledači sebe sama) se do dalšího studia, nácviku, dají jen a až tehdy, když je nic nebolí… Zatímco zápaďan se tak vyvíjí přinejlepším ve spirále, protože se znovu a znovu vrací do bodu nula, k duchovnosti nasměrovaný Ind (a také běžný hledač mnohých jiných národností v Asii) se od dětství umí vyčistit a svou energii pak věnovat dalšímu pokroku: nemusí se stále vracet do nuly, ale naváže vždy tam, kde byl naposledy.


Potíž Evropana a Američana je ale především v tom, že je už na startu handicapován všemi těmi nevyřešenostmi - těhotenstvím, porodem, dětstvím, natož pak školou přidávanými dalšími (původně přirozenou schopnost podat vrcholový výkon omezujícími) pytli traumat. Zatímco psychicky (v jakékoliv životní situaci) vyrovnaný, protože přirozeně porozený Ind nepochybuje o duchovnosti (a nějaké té božské síle či energii), a bezmezně důvěřuje svému učiteli, jeho cesta je pak vědomě dopředu směřující. Zápaďan (protože byl porodem traumatizován a stresory v jeho mozku hned na samém počátku jeho života negativně poznamenaly jeho celkový a prakticky celoživotní postoj ke světu a životu) pochybuje o všem, a také sobě, světě, autoritách a metodách cesty k poznání sebe sama. Zatímco (díky duchovní tradici a atmosféře ve společnosti, jako rýže předvařený) Ind i v samozřejmé duchovnosti zažívá požehnání a vděk a slast rozšířeného vědomí a zdraví, Zápaďan vnímá i meditaci a jiné duchovní metody, ale hlavně život sám, jako utrpení. A jeho (poškozené a ušpiněné) ego mu pak režíruje a barví vše, co vnímá a zažívá. Zatímco Zápaďan pak trpí hrůzou ze smrti (ega), a každé antidepresivum jen přeruší cestu individuace, Tibeťan se modlí, aby mohl takovou zkušenost zažít. Umírání je součástí Cesty, ví dnes i buddhista a terapeut Preece (viz níže).


Zatímco u nás většina psychologů šla studovat psychologii v marné naději, že se dozvědí něco o tom, jak se zbavit vlastních neuróz (a to byla cesta i Henry Marshalla, který odpovědi na své otázky nalezl v józe a mantrách), zatímco Freud i Jung pracovali se svými klienty a koncepty s myslí těžce poškozenou (dětstvím a drilem školství a diktátem rodiny a společnosti), i většina dalších západních psychologů a myslitelů, při vší úctě k sumě práce, kterou vykonali, a sumě utrpení, které museli překonat, byla na samém počátku handicapována, a jaksi předem negativně ovlivněna základním zadáním: život a svět je utrpení. Mnozí z nich se z toho marastu nakonec dokázali vyhrabat, ale jejich žáci a následovníci to obsáhlé vědění nabité životními prohrami a omyly už "jen" studovali. Zatímco německý autor konstelací Bert Hellinger ke své terapii došel po téměř celoživotním hledání a cizelování, jeho následovníci, současní konstelátoři, to již jen (levohemisférově) "nastudovali". Právě tak do 6. století mohl kázat a stát se knězem jen ten, kdo odešel na 40 dnů do pouště nalézt svou cestu k Bohu (rozšířenému vědomí, rituálu přechodu), ale poté se to dalo vystudovat.


Naznačuji, že zatímco duchovně vyspělý Ind může vzít megadávku LSD a nic to s ním neudělá, Zápaďan sebou sekne a navždy to převrátí jeho systém hodnot (viz známá historka Ram Dasse s jeho guruem). Droga jen posílí a povaří to, co tam už je: v případě (přirozeně porozeného, milovaného, domazleného a tedy na vše emočně připraveného) Inda slastné extatické zážitky a splynutí s božským, v případě Zápaďana (nepřipraveným a netrénovaným tělem neřešitelný) guláš všech těch nánosů psychických traumat a nespravedlností z dětství.


Nebo, jinými slovy, a samozřejmě pro účely tohoto zamyšlení zevšeobecněně a idealizovaně, zatímco se Zápaďan usilující o návrat k přirozenému stavu mysli směřujícímu k duchovnosti už jen pokusy o návrat do stavu bez traumat hodně vyčerpá, a spustit se na dno žumpy se vlastně bojí, Ind může (na cestě k poznání sebe sama, nebo k duchovnosti) rovnou vesele začít. Zatímco Zápaďan je schopen maximálně jen nějaké té povrchní terapie, nebo hry na ášram (a stejně tak jako většina žen se vlastně lásky s velkým L, o které tak rády čtou a povídají, vlastně bojí, on se bojí "poznání sebe sama", protože by se musel brodit v traumatech), Ind se pochybami o sobě (hlavně díky porodu, výchově bez podmínek a atmosféře v rodině a společnosti) nezabývá (právě tak, jako se Indky donedávna nezabývaly svou emancipací, a proto byly šťastné, a proto byly a snad stále jsou šťastné i jejich rodiny a děti).


Proto je cesta Zápaďana k duchovnosti (a osvícení) tak pracná, a proto na ní nefungují formálně převzaté a navíc špatně přeložené instrukce asijských učitelů. Proto je většina těch, kteří se uspěchaně vydají k osvícení na Západě (většinou jen na základě četby, a se zkřivenými zády) nakonec neúspěšná: zradí je netrénované tělo a nevyčištěná mysl. Ego pak snadno (na přání) zinscenuje další a další makya (iluze) náboženského či jinak mystického zážitku - ale je to zase jen výplod mozku, ne metoda a způsob, jak dominantní programy mozku objevit a tím pak i přeprogramovat. Také proto jsou západní terapie spíš módní, než efektivní, a prakticky končí se smrtí svého zakladatele.


Naznačuji, že je to právě traumatický porod a kruté (přirozenost omezující) dětství, jež jsou základní příčinou neúspěšných snah Zápaďanů pochopit sebe sama a transformovat svůj negativní postoj ke světu a životu. Proto se Zápaďan i v prostředí indických ášramů (natož v duchovních centrech Evropě či v USA) dá a nechá tak nesnesitelně snadno opít rohlíkem materialistické duchovnosti.


Naznačuji, že i v duchovnosti na způsobu startu hodně záleží. Jsou si toho vědomi už i mnozí západní autoři a "buddhisté", a asi nejsdělněji (jakkoliv částečně poznamenán i svou jungiánskou terapeutickou praxí a hantýrkou) to vyjádřil Angličan Rob Preece, jak ho citoval a komentoval v recenzi jeho knihy Moudrost nedokonalosti Petr Třešňák: Preece se stal jungiánským terapeutem a po letech práce s klienty došel k závěru, že hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě od Východu, je - kromě silného důrazu na individualismus - právě vysoká míra neurózy pramenící z dětských traumat. Společenství kolem asijských ášramů a chrámů totiž stále představuje mnohem tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských zranění stává často hlavním vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke guru v projekci ideálního otce, služba druhým v patologické naplňování role oběti. I tento západně vzdělaný terapeut tak musel konstatovat, že "většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství".


Proto také se jako červená nit i veškerým mým psaním a přednášením line základní idea, kterou (špatně porození) porodníci, učitelé i filosofové a terapeuti, ale i těhotné stále odmítají vzít na vědomí: co takhle změnit způsob, jakým se u nás rodí děti, a tím do budoucna pozitivně ovlivnit všechno ostatní, včetně možností a způsobů, jakým budou naše děti snadněji a efektivněji směřovat za sebepoznáním a realizací své přirozené duchovnosti? Ona totiž duchovnost stojí za to: nejen že (prokazatelně) existuje, ale duchovní člověk je zdravější, šťastnější, soucitnější a ekologičtější, než ten normální, a dálněvýchodní metody fungují… to jen mezi námi a osvícením stojí naše kruté dětství (a následné ulpívání ega).


P. S.: Podobně skryté nebezpečí porodních a dětských traumat tiká i v tělech a mozcích českých (a slovenských a maďarských a ruských a rumunských, atd.) žen, usilujících o emancipaci a schopnost být "sama" sebou. Na rozdíl od Indek (Afričanek, Indonésanek, donedávna Japonek, částečně Pařížanek, ale i dalších žen dalších dálněvýchodních a "nerozvinutých" národností, které většinou nikdy nepřestaly být Ženami), jsou tak na cestě za poznáním sebe samých ty české předem handicapovány (a často je svedou třpytivě slepé uličky, ve smyslu "nevadí, že je zkratka delší, zato je mnohem dražší a méně bezpečná a pohodlná") takže nikdy ke skutečnému cíli svého snažení nedojdou.

Léčení traumatu: Jak váš mozek ukrývá bolestivé vzpomínky

10. června 2017 v 17:07 | Admin
Trauma z dětství vždy zanechává jizvy na duši.
Děti mohou zažít nebo vidět násilí, psychické týrání, zanedbávání, dopravní nehody, přírodní katastrofy, znásilnění nebo jiné okolnosti extrémního strachu a šoku.
Tyto receptory pozmění stav mysli, co člověku způsobuje to, že se cítí být ve střehu nebo v klidu, unavený nebo probuzen.
Pak myši uložili do krabice, kde jim byla podána slabá elektrická energie. Tato akce znázorňuje trauma u oběti, která trpí post-traumatickým stresem.
Druhý den, kdy myši opět položili do krabice, pobíhali volně. Jde o fázi, při které si oběť nepamatuje danou traumatickou událost a žije normálně.
Nicméně, když myším znovu podali tentýž lék, který zlepšil jejich extra-synoptické GABA receptory a umístili je do krabice, hlodavci ztuhly strachem.
Vědci z toho usoudili, že myši byly schopny získat přístup ke vzpomínkám na šokovou událost, kdy byly ve velmi podobném psychickém stavu jako trauma.

Stavy mozku

"Mozek funguje ve stejných fázích stejně jako rádio funguje v AM a FM frekvenčních pásmech." řekla hlavní výzkumná pracovnice Dr. Jelena Radulovic, profesorka na Northwestern University Feinberg School of Medicine
"Je to, jako by byl mozek normálně naladěn na FM stanice, aby získal přístup ke vzpomínkám, ale nemusí být naladěn na stanici, aby získal přístup k podvědomým vzpomínkám."
Tato zjištění ukazují, že mozek některých lidí s post-traumatickým stresem nevytváří vzpomínky tím správným směrem.
Namísto toho je zpracovává do extra-synaptického GABA systému, aby se vzpomínky staly nepřístupné.
Je to způsob mysli, jak chránit lidi před hrůzou a stresem, které právě přežili.
Dr. Radulovic řekla, že tato studie "by mohla nakonec vést k novým způsobům léčby pacientů s duševními poruchami, u kterých je třeba, aby získali přístup ke svým traumatizujícím vzpomínkám, aby se vyléčili."

Nové probuzení

Přirozeně, pro oběti to bude velmi náročné a bolestivé odhalit nevýslovné hrůzy z jejich minulosti, zejména ty, které by je nikdy nenapadly.
Přesto jde o proces léčení. Člověk se nemůže dívat do budoucnosti, dokud ho pronásleduje minulost.
Tento výzkum by mohl být majákem naděje pro ty, kteří si nedokážou vzpomenout na to, co se stalo v jejich minulosti.
Zdroj:https://mocvedomi.cz/leceni-traumatu-vas-mozek-ukryva-bolestive-vzpominky/

Psychické trauma a jeho léčba

10. června 2017 v 17:05 | Admin
Při rekreačním a technickém potápění mohou nastat traumatické situace, jakými jsou např. stav dusíkové narkózy, dekompresní nemoc nebo nutnost pomoci lidem, kteří v souvislosti s potápěním právě prožívají nějaké problémy, např. ztrátu orientace nebo pocit dušení, což může být následkem pobytu pod vodou nad vlastní hranice postiženého potápěče. Když takovou situaci někdo skutečně zažije, tak se mu k ní neustále a opakovaně vracejí myšlenky.
Vyhledává rady od příbuzných a přátel, čte na příslušné téma časopisecké články a často si i kupuje příslušné odborné knihy. To vše mu pomáhá o zmíněné situací přemýšlet a pochopit, jaké pocity vlastně prožívá, i když už se z oné problematické situace dostal a vzpamatoval. Přesto však každý z nás zůstává se svými pocity osamocen a emoce spojené s minulostí se nám vracejí znovu a znovu - i když se dokážeme podívat na prožité trauma věcně a racionálně. Můžeme ale vůbec mluvit o traumatu? Za prvé je potřeba rozlišovat mezi traumatem s malým "t" a Traumatem s velkým "T". Čím silnější byl pocit vlastní zranitelnosti při konfrontaci s extrémním nebezpečím, tím silnější budou traumatické následky takového zážitku.
V definici posttraumatické stresové poruchy v DSM IV TR (t.j. v Diagnostické a statistické příručce mentálních poruch) se říká, že traumatické události jsou situace, při kterých došlo k úmrtí nebo k velmi vážnému zranění (nebo tomu bylo velmi blízko), nebo které hrozily vážnou fyzickou újmou vlastní osoby nebo někoho jiného. Tváří v tvář takové situaci zažívá člověk veliký strach a pocity bezmoci či hrůzy. Z psychologického hlediska lze říci, že trauma začíná tam, kde se emoce již nedají zvládnout a kde se jedná o pocit zoufalé bezmocnosti.
Traumatický zážitek se zpravidla vrací formou nepříjemných vzpomínek a/nebo nočních můr a když se objeví nějaká nová situace, která oběti připomíná původní trauma, cítí se taková osoba silně znepokojená a zažívá stejné nebo podobné fyziologické projevy, jako při původní události. Následkem původní situace se traumatizovaná osoba snaží uchránit se a vyhnout čemukoliv, co jí připomíná onu hrůznou událost. V případě posttraumatické stresové poruchy přetrvávají příslušné reakce déle než měsíc a mají značně negativní dopad na společenskou i profesní funkci postižené osoby.

V problematických situacích si lidé vytvářejí různé strategie, do kterých patří mimo jiné vymýšlení, plánování a uskutečňování konkrétních postupů, pomoci kterých se dají vyřešit konkrétní obtížné stavy. Duševní odolnost (schopnost psychobiologické regenerace) lze definovat jako správně sestavenou množinu psychologických, biologických a vnějších (okolních) prvků umožňující lidem překonat období velkého zmatku a silného stresu, aniž by dané těžké situaci podlehli. Lidé jsou tedy vybaveni vlastními nástroji, s jejichž pomocí lze traumata řešit. V některých specifických situacích však tento systém nestačí.
Francine Shapiro, psycholožka a členka Institutu pro výzkum duševního zdraví (zmíněný Institut se nachází v kalifornském Palo Alto) objevila metodu, pomoci které lze reaktivovat způsob řešení stresových situací. Příběh o tom, jak tuto metodu objevila, je poměrně známý. Během procházky v parku si Shapiro, kterou trápily nějaké znepokojující myšlenky, všimla, že po několika okamžicích jejich znepokojivý obsah zmizel. Když se pokusila vzpomenout si na obsah, který ji tak znepokojoval, uvědomila si, že už nemá takovou emoční sílu, jakou měl předtím. Shapiro začala věnovat pozornost okolnostem, které provázely vytvoření oněch znepokojivých myšlenek, ale i následné oslabování emoční významnosti.
Vypozorovala, že když se vyvolal obsah myšlenky, začaly se její oči pohybovat rychle a rytmicky diagonálním směrem. Pochopila, že mezi pohybem očí a úbytkem emoční intenzity obsahu neodbytných myšlenek může být souvislost. V následujících týdnech začala tento objev testovat na přátelích a známých. To byl začátek EMDR.
Zkratka EMDR je akronymem pro Eye Movement Desensitization and Reprocessing, což je forma léčby nemocí stresového původu (překlad akronymu: Pohybem očí k znecitlivění a transformaci).
V klinické praxi se kromě pohybu očí používá i naslouchání různým zvukům (naslouchající osobě přicházejí zvuky do sluchátek střídavě zprava a zleva) a také se používá stimulace kůže poklepem.

Metodu EMDR lze používat pouze pro léčebné účely a může ji aplikovat pouze řádně vyškolený psychoterapeut. Podle teorie EMDR, informace související s traumatem člověk nezpracovává, takové informace u něj zůstávají uloženy do nervové soustavy ve své původní podobě. Představy, myšlenky, zvuky, vůně, pocity, fyzické vjemy a přesvědčení, zkrátka vše, co se znich odvozuje, se ukládá v síti neuronů a tyto neurony pak žijí svým nezávislým životem. Tato síť - uložená do emočního mozku a odpojená od jakéhokoliv racionálního vědomí - se stane množinou nezpracovaných informací, která se reaktivuje při sebemenší připomínce zažitého traumatu. Mozek pracuje pomoci asociací, což je velmi důležité pro emoční vzpomínky: Každý pocit a vjem připomínající něco, co provázelo traumatickou situaci, okamžitě vyvolává vzpomínku na původní událost. I tělo má paměť!

Při aplikaci EMDR se nejdříve vyvolávají tělesné pocity a emoce související s traumatickou událostí a potom se pohybem očí, pomoci zvuků nebo stimulací kůže (poklepem) usiluje o přerušení spojitosti mezi těmito znepokojivými pocity a onou událostí. Při pohybech očí pak člověka spontánně napadají volné asociace a ty aktivují a zároveň transformují asociativní spojení mezi vzpomínkami (navzájem propojenými prostřednictvím emocí). Všeobecně se uznává, že tento pohyb očí je srovnatelný s pohybem očí, který probíhá během spánku (tzv. REM, t.j. Rapid Eye Movement, rychlý pohyb očí), který je vlastně přirozenou ochranou před zhoršováním funkce mozku, neboť se jím dokončuje to, co jsme nedokázali dokončit při plném vědomí. Ke kladným následkům vyvolaným cíleným pohybem očí patří také tzv. "relaxační odezva" (někdy považovaná za vůbec nejdůležitější následek), která se projevuje okamžitým snížením srdečního pulsu a zvýšením tělesné teploty.
Při nasazení psychoterapie EMDR pacienti zjistí, že se jejich schopnost vzpomenout si na traumatickou událost nemění, ale změnila se intenzita emocí spojovaných s onou událostí. V praxi to znamená, že pacienti si sice na událost vzpomínají, ale ta pro ně již není něco svébytného, není již příčinou vyvolávání emocí typických pro reakci na traumatické události. Pacienti léčení metodou EMDR popisují svou zkušenost tak, že jim připadá, jako by seděli ve vlaku a sledovali traumatickou událost odvíjet se před jejich očima, ovšem oni sledují probíhající děj s odstupem, nejsou jeho přímými účastníky. Tato terapie pomáhá pacientům zpracovat traumatickou událost jak z emočního hlediska, tak i psychologicky.
EMDR se úspěšně používá po mimořádných událostech, např. po velkých katastrofách, které doslova otřásly světem. Bylo tomu tak i po tsunami z roku 2004, při kterém se mnoho potápěčů dostalo do velkých potíží a EMDR jim pomohla k potápění se znovu vrátit.
Dobrým příkladem je situace, do které se v této souvislosti dostal jeden potápěčský instruktor. Jednoho rána vyplul s několika potápěči na obvyklý celodenní výlet spojený s potápěním. Během pobytu na moři se skupina z rádia dozvěděla, že jejich vesnici zasáhly vlny tsunami. Těmto potápěčům to však nepřipadalo jako něco mimořádně nebezpečného.
Po návratu byli svědky ohromné zkázy. Když o dva měsíce později tento instruktor požádal o psychologickou pomoc, líčil, jak se od té doby změnil jeho život.
Necítil se být stejným člověkem a nemohl pracovat jako potápěčský instruktor, protože na něj padala hrůza jen při představě, že by se měl potopit pod vodu, nebo tam dokonce vést skupinu dalších lidí. Ta hrůzná událost v něm opakovaně vyvolávala pocity velké úzkosti, např. byl přesvědčen, že v této oblasti už nikdy nebude moci pracovat a také se obával, že bude muset změnit své zaměstnání za něco méně náročného, ale i méně zajímavého. Tento potápěč také uvedl, že věci, které mu dříve dělaly radost a činily jej šťastným, teď pro něj nic neznamenají.
K průvodním příznakům patřily poruchy spánku (časté buzení se), noční můry a opakované vidiny celé hrůzné scenérie, včetně pohledu na ležící mrtvoly. Také si stěžoval na velkou podrážděnost. Konstatoval, že se mu změnilo celé vidění světa, přestal si dělat plány do budoucna a život viděl velmi pesimisticky.
To vše bylo provázeno pocity bezmocnosti a nedostatkem motivace. Příroda, lidé, práce a plány do budoucna, zkrátka vše, co pro něj až do doby oné katastrofy něco znamenalo, mu nyní připadalo bezcenné. Vyhýbal se řečem o tom, co se stalo a nedíval se na televizi. Měl pocit, že kdyby se tehdy něco stalo jeho přátelům nebo potápěčům z jeho skupiny, pocit své viny by vůbec neunesl. Díky EMDR začal tento instruktor normálně spát již po prvním psychoterapeutickém sezení. Po třech sezeních se mohl vrátit ke své práci, kterou vykoná val na nejrůznějších místech ve světě a opět dokázal vést potápěče při sestupech pod vodu (jeho terapii vedla doktorka Isabel Fernandez).
Další případ známý z odborné literatury popisuje situaci, kdy po úmrtí potápěče, který zemřel při tréninku, trpěl potápěčský instruktor posttraumatickým stresem, kterého se nemohl zbavit. Po čtyřech terapeutických sezeních bylo zaznamenáno značné zlepšení pacientova stavu a kladný vývoj pokračoval i po sezeních dalších (Ladd G. "Terapie psychologické újmy po úmrtí při přístrojovém dýchání", Potápění a hyperbarická medicina, 2007; 37: 36-39).
Na závěr lze uvést případ strachu z plavání na hluboké vodě, který byl díky metodě EMDR vyléčen s vynikajícím výsledkem (John Campbell-Beattie, květen 2002).
O autorovi

Federica Alfieri , psycholožka a psychoterapeutka, vyškolená na aplikaci psychoterapie EMDR alfieri.federica@yahoo.it.
Zdroj:https://alertdiver.eu/cs_CZ/clanky/psychicke-trauma-a-jeho-lecba

Psychické trauma v dětství

10. června 2017 v 17:03 | Admin
Jedno z nejžádanějších témat pro účast na odborných konferencích a seminářích je psychického traumatu, zejména tehdy, když se vztahuje na děti. Termín "psychické trauma" zdomácněl nejen na odborných fórech, ale i v běžných médiích. Novináři běžně referují o událostech, které způsobily lidem "těžké trauma". Reportéři vedou rozhovory s občany, kteří jsou "psychicky traumatizovaní" vším možným, například střelbou na ulici, krádeží kola, ztrátou příbuzného či zvýšením cen elektřiny. Četné manželky i manželé se v psychologických poradnách a na soudních stáních navzájem obviňují z "psychického teroru" a "traumatizace". Zástupy maminek se sociálním pracovnicím stěžují na to, že jejich dítě přichází se "ze styků" s tatínkem "zjevně traumatizované".


Pojmy "psychické trauma" a "traumatizace" se libovolně zaměňují, a používají jako jakési univerzální pojmenování pro jakoukoli skutečnou čui údajnou újmu, kterou člověk druhému člověku způsobí anebo sám zažije. Tento pojmový zmatek se dá tolerovat v případě, že se jedná o spolenskou konverzaci. Nebezpečným se však stává ve chvíli, kdy jej používají lidé, kteří mají btý za zdraví a jeho ochranu ze své funkce a profese odpovědni. A to zejména tehdy, když se jedná o zdraví dětí. Pojem "psychické trauma" je totiž primárně klinický, nikoli laický termín. Jeho hlavní význam není v konverzační nadsázce či umělecké dramatizaci, nýbrž v hledání a poskytnutí léčebných prostředků na odstranění příznaků, které psychickou traumatizaci doprovázejí anebo jí částečně způsobují.


Rozpoznání a diagnostika chorobných projevů (symptomů) charakterizujících psychické trauma u konkrétního dospělého či dítěte, umožňuje nalézt a uplatnit postupy, které zamezí závažné anebo dokonce celoživotní poškozování jeho psychického zdraví. Proces zjišťování známek psychické traumatizace vlivem psychického traumatu, vyžaduje nejen běžné "teoretické" znalosti, ale především klinickou zkušenost s lidmi, kteří traumatem a jeho klinickými následky trpí anebo trpěli.
Na začátku náročného procesu porozumění podstaty tomuto klinického termínu, je potřeba začít jeho definováním. Potíž je v tom, že definic "traumatu" lze nalézt nejen v laické, ale i odborné literatuře, poměrně hodně. Není se co divit. Souvislost mezi působením "traumatu" a psychickým a hlavně tělesným fungováním, byla objevena a zkoumána již v polovině 19.století. Francouzští lékaři Jean-Martin Charcot a Pierre Janetem se staly hlavními inspirátory zakladatele psychonalýzy, který traumatický prožitek definoval jako přehnanou stimulaci lidské psychiky, která může mít půvbod jak ve vnější, tak ve vnitřní realitě člověka.

Tento objev Sigmunda Freuda je aktuální dodnes, jelikož díky němu chápeme, že zdrojem traumatu nemusí být jen vnější událost, ale to, co člověk zažil v minulosti, zejména v nejcitlivějším, raném období svého života. I z mé, víc než dvaceleté terapeutické praxe s dětmi a dospělými, plyne, že míra traumatizace člověka nezávisí jen na intenzitě nebo charakteru vnější událostí nebo jejich sledu, ale hlavně na tom, jakým způsobem jsou tyto vnější vlivy prožívány a zpracovány psychickým aparátem.
Nejčastější definici psychického traumatu, která zahrnuje seznam "traumatizujících událostí" (patří sem různé přírodní katastrofy, katastrofy způsobené člověkem, a různé nečekané události…), považuji z těchto důvodů za nedostatečnou a čístečně i zavádějící. V případě, že bude trauma definováno primárně z perspektivy jeho možné přičiny, hrozí, že se u mnohým traumatizovaným lidem nepomůže. Za největší riziko přeceňování (či podceňování) nějaké události v životě jedince považuji neposkytnutí náležité odborná pomoci.

Za příklad podcenění negativního, zjevně traumatického působení vnějších událostí na prožívání dítěte, uvádím příběh devítiletého chlapce:

Vojta se ve své ve třídě občas stával objektem obecného výsměchu. Chování některých spolužáků, ke kterým se občas přidal zbytek třídy, však, dle třídního učitele, "objektivně" nepřesáhlo hranici běžné legrace, kterou si děti ze sebedělají. Sám Vojta si na "legrácky" nestěžoval. Někdy dokonce působil dojmem, že si pozornost třídy sám užívá nebo jí dobrovolně vyhledává. Sám sebe, například, občas nazýval "prasetem" a vydával zvířecí zvuky. Jednoho dne byl učitelem vyvolán před tabuli na přezkoušení. Na otázky učitele reagoval pomalu a nejistě. Po několika krátkých větách se zasekl a začal zadrhávat.


V momentu, kdy se ze strany spolužáků ozval smích, rozběhl se ke dvěřím. Během pár vteřin byl nejen venku ze třídy, ale i ze školy. Po asi čtyřech hodinách toulání se objevil v zaměstnání své matky. Tam se celý roztřásl a rozplakal tak, že nebyl schopný dojít domů. Pláč nepřestal několik dalších hodin. Vojta odmítal vycházet ze svého pokoje, nechtěl se najíst a provolával, že se zabije. Následující rána neodešel ani do školy, ani na žádné aktivity. Po té, co se jej rodiče po dobrém a po zlém neúspěšně snažili vrátit do školy, rozhodli se vyhledat odbornou pomoc.
Při prvním kontaktu s psychoterapeutem se jevil jako velmi vyděšený a hluboce nešťastný. Přiznal, že několik nocí už nespál. Budily jej sny, ve kterých na něj myslivci pořádali hon jako na divoké zvíře. Při bližší exploraci terapeutem se zjistilo, že prožívá intezivní strach ze smrti, nedovede si představit svoji bodoucnost, nemá žádnou motivaci něco dělat nebo dokonce žít a cítí vůči sobě nenávist. Při konzultacích s rodiči objevil terapeut prvky pohrdání a ponižování ze strany jeho otce.

Ten, měl o synovi velmi negativní mínění, cožmu dával pravidelně najevo formou slovného a občas i fyzického ponížení, které se často odehrávalo v přítomnosti Vojtových mladších sourozenců. Po jednom z konfliktů s otcem se Vojta pokusil "propíchnout" kuchyňským nožem, který v afektu vyndal ze šuplíku. Opakující se záchvaty panické úzkosti mu znemožňovali běžné fungování celkem do doby, než začala zabírat cílená psychoterapeutická intervence a výchovné konzultace s rodiči.
Na příkladu tohoto nešťastného chlapce jsem chtěl ukázat, jak mohou být děti, stejně jako dospělí, vystavené silným traumatickým prožitků vlivem událostí, které samy o sobě nemají navenek velký význam, ani intenzitu. Rozhodně nepatří mezi ty, které by se daly označit jako "katastrofické", anebo dokonce "dramatické". Spouštěčem psychické traumatické reakce, která může přerůst ve vážnou post-traumatickou stresovou poruchu (PTSD), může být téměř cokoli, co u dítěte dlouhodobě a opakovaně vyvolává negativní emoce, především úzkost a neventilovanou agresi. Pocity Vojty v dané traumatické situaci, neodpovídaly jen tomu, co se mu aktuálně dělo, ale i tomu, čemu byl v minulosti opakovaně a nechráněně vystaven ze strany spolužáků, i ze strany svých nejbližších.
I zdánlivě malá událost se tedy může stát zdrojem traumatu, pokud zapadá do řetězce podobných událostí, vyvolávajících negativní emoce, především úzkost. Podstatou traumatického působení tedy není charakter vnější události, ale to, jak tyto jednotlivé události a vlivy dohromady působí ve vnitřní realitě dítěte nebo dospělého jedince.

Výsledkem dlouhodobě prožívaného traumatu navíc nemusí být "jenom"panická úzkost, poruchy spánku nebo soustředění, ale také ztráta sebeúcty, nedostatek pocitu vlastní hodnoty a smyslu života. I z těchto důvodů hrozí, že se u chronicky traumatizovaných dětí zpomalí anebo zastaví jejich emoční růst, v důsledku čeho z nich vyrostou deformované, tzv.psychopatické osobnosti. V tomto smyslu můžeme podstatu psychického traumatu přirovnat a popsat na příkladu faktury.
Při metafoře traumatu jako zlomeniny, vycházím z faktu, že kost se láme pod vlivem vnější zátěže, čili buď jednorázového anebo opakovaného nárazu. Další možností je, že se zlomí v důsledku zvýšené křehkosti vlivem nedostatku minerálů. Paralela s dětskou psychikou se zde nabízí následovně. Nárazem v případě psychického traumatu dítět může být nečekaná, silně prožívaná událost, například ztráta někoho blízkého, domova či milovaného zvířete. Ta může být spojena s prožitkem ohrožení anebo stresu z fyzické bolesti.


Mezi dlouhodobé zátěže bych zařadil zdánlivě méně významné menší události, které ve vnější a vnitřní realitě dítěte vyvolávají negativní emoce a zpětně psychiku oslabují. Za paralelu nedostatku minerálů v případě příliš křehkých kostí, považuji nedostatek skutečného zájmu, pozornosti a lásky k dítěte ze strany nejbližších osob.
Podobně, jako se léčí každá zlomenina, můžeme chápat i léčbu psychického traumatu. Léčba kosti začíná znehybněním, tedy fixací. Tak jak sádra fixuje kost do jedné polohy, tak odstranění vnější příčiny traumatu a umístění dítěte do bezpečného a nezatěžujícího prostředí, vytvoří podmínky pro zahojení psychiky a nastartování růstu.

A tak jak se kosti během růstu dodávají potřebné minerály a kost se pak postupně zatěžuje, tak je psychika dítěte posilovaná výlučným zájmem a autentickou pozorností terapeuta (nebo jiné blízké osoby), který zároveň "pacienta" opatrně vrací do jeho přirozeného, čili zátěžového prostředí.
Jednoduše můžeme říct, že konečným cílem pomoci traumatizovanému dítěte, podobně jako u léčby zlomené kosti, není pouze srůst, nýbrž i růst.

Dobrý terapeut, či autentický dospělý, s kterým má dítě bezpečný emoční vztah, může nalomenou psychiku traumatizovaného dítěte zabezpečit, ale také zahojit a nastartovat směrem k emoční a sociální zralosti a autonomii.
(článek byl publikován v časopise Prevence,ročník 12, číslo 7)Zdroj:http://www.dr-pothe.com/psychicke-trauma-v-detstvi/

Zážitek mimo běžnou realitu - Trauma

10. června 2017 v 17:01 | Admin
Trauma je dle psychologické definice situací, v níž lidé získají zážitek mimo své běžné zkušenosti a jeho síla je natolik ovlivní, že nejsou schopni zážitek vstřebat a vyrovnat se sním okamžitě.
Naopak k uvědomění si a překonání takto silného zážitku potřebují čas a často i odbornou pomoc. Bohužel traumata se nevyhýbají téměř nikomu a takovou zkušenosti si pak sebou neseme celý život. Ve většině případů traumata ovlivňují negativně náš další vývoj a postoje k životním událostem. Mnohdy končí i změnou hodnotového systému poškozené osoby. Ačkoli většina odborné literatury se bude zabývat pouze traumaty psychickými, traumata mohou být i fyzického rázu.


Trauma je nepředvídatelný a nezvykle silný okamžik, který zasáhne náš organismus vlivem neobvyklé či nebezpečné situace. Z fyzického hlediska se nejčastěji jedná o radikální chirurgický zásah, například trvalou změnu obličeje po úraze nebo amputace končetin, omezenost pohybového aparátu a invalidita. To vše jsou situace, které vyvolané fyzickými změnami našeho organismu, ovlivní i psychiku jedince a nastaví proces nazvaný trauma. Jedná se o snahu organismu se s novou situací vypořádat a vyrovnat se se změnami.

Tělesná traumata

Tělesná traumata jsou snadno zjistitelná a dokonce předběžně lékaři i předpokládaná a je tedy i jednodušší nastolit terapii a léčbu a pomoci pacientovi s jeho překonáváním. Mnohem zákeřnější jsou traumata psychická, která vznikají zásahem do emocionálního vývoje a psychické stability jedince. Nejčastějšími případy jsou týrání, znásilnění, zneužívání, ztráta blízkého, válka, přírodní katastrofy, ohrožení na životě nebo trvalý intenzivní stres či pocit strachu. Takováto traumata je těžké léčit. Traumata z dětství navíc zcela vyléčit nelze a jedinec si jejich dopad nese po zbytek života. Bohužel mnohdy jsou tato traumata neodhalena a k jejich léčbě nelze tedy nijak přispět.


Traumata jsou silným otřesem, výkyvem organismu a jeho vlivem jsou ovlivněny psychické i tělesné funkce. Psychická traumata se velmi často projevují v psychosomatické podobě. Ovlivňují tělesnou stránku, vyvolávají vážná onemocnění, neopodstatněné bolesti a omezení pacienta, které nemá na první pohled reálnou zdravotní příčinu. Je třeba hledat hlouběji a začít u psychického stavu pacienta a psychiatrickou anamnézou, aby bylo včas trauma odhaleno.
Některá traumata sama zahojí čas a některá ani nejlepší terapie nevyřeší. Lidská reakce je jedinečná a to, jak který jedinec trauma zvládne nelze předem odhadnout.

Projevy traumatu

Lidé jsou jedineční a tak jsou jedinečné i projevy traumatu, které je postihne a jejich odpověď na ně. Traumata, ale z pravidla mívají několik všeobecně pozorovaných a univerzálních projevů. Hlavním z nich je silný stres, který se u pacienta dostaví bez zjevné příčiny. Stres se většinou objeví velmi brzy po prožité traumatické události. Nejčastěji v intervalu několika hodin. Stres běžně během dvou dnů odezní. Je obranou reakcí organismu na ohrožení jeho homeostázy, tedy rovnováhy.


Silnou stresovou reakci lze u pacienta poznat většinou podle jeho pohybů. Pacient setrvává v jedné pozici, sedí, stojí a nevyužívá plně svůj pohybový aparát a nereaguje na běžné podněty, tak jak je jeho zvykem. Jako by zkameněl, znehybněl. Je to první dopad stresu na organismus. Pravým opakem je reakce silně aktivní, neustálý pohyb bez příčiny a cíle.


Agresivita a nadměrná aktivita jsou dalším možným ukazatelem stresové reakce. Obvykle jsou tyto reakce provázeny ztrátou orientace v čase a místě. Organismus reaguje jako by byl v přímém ohrožení, tedy zrychluje se dech a tep, třes těla a sucho v ústech. V některých případech také zimnice či nevolnost a zvracení. Pokud jste četli pozorně, možná už jste si všimli, že jsou to velmi podobně symptomy jako projevy u psychické úzkosti. Mohou být z tohoto důvodu mylně klasifikovány jako úzkost a podceňovány.
Tyto projevy by měli odeznít v řádu nejpozději několika dnů a pacient začíná rozumově jednat a uvědomovat si, co se stalo a co se s ním děje nyní. K rychlejšímu vyrovnání se s traumatem a přijetím nenadálé změny pomáhají na místech událostí často odborní psychologové a sociální pracovníci, připraveni pomoc se s traumatem poprat. Takto připravena pomoci je i převážná většina pracovníků neziskových organizací a psychologických poraden tohoto zaměření a také linky důvěry.
Trauma, které není vstřebáno a organismus se s ním nevyrovná, může vyústit co řady nemocí a poruch. Nejznámější z nich je Posttraumatická stresová porucha PTSD, o které se dočtete v příštím článku.Zdroj:http://psychologieprokazdeho.cz/clanky/2016/prosinec/zazitek-mimo-beznou-realitu-trauma/

Zažili jste trauma? Nemusí jít o doživotní hendikep! Rozhovor s Monikou Nyklíčkovou o metodě Somatic Experiencing® (SE)

10. června 2017 v 16:59 | Admin
Moniko, vaší specializací je Somatic Experiencing® (somatické prožívání - práce s traumatem a jeho léčení, dále jen SE). Jde o disciplínu v Čechách dosud málo známou. Jejím zakladatelem je původní profesí psycholog a biofyzik, dnes už světoznámá kapacita v oblasti práce s traumatem, Američan Peter Levine, který se koncem 90. let proslavil knihou Probuzení tygra, léčení traumatu. Levine v ní mimo jiné porovnal traumatické prožívání lidí a zvířat a došel k závěru, že na instinktivní rovině to máme se zvířaty obdobné. Ve stavu mimořádného ohrožení nastupuje trojí typ reakce: boj, útěk nebo zmrznutí (fight - flight - freeze), přičemž třetí varianta je z hlediska následného zpracování traumatu nejnebezpečnější, protože zamezuje vývoji, a tím i regeneračnímu procesu. Co je podstatou práce s traumatem z hlediska metody SE?



Jde o postupné uvolnění traumatické energie ze systému a o dokončení nedokončených cyklů instinktivních reakcí útoku, útěku či zmrznutí. Nashromážděná traumatická energie vzniká, resp. zůstává jako zbytková, právě v okamžiku, když nemohou být z jakéhokoli důvodu dokončeny obranné reakce na situaci, která je pro nás subjektivně ohrožující a zahlcující. Pokud se cyklus obranné reakce nedokončí a tato energie se nevybije, zůstává i nadále v našem těle a nervovém systému a je schopná vyvolávat ty nejbizarnější příznaky a obtíže u jinak psychicky a fyzicky zdravých lidí, a to jak bezprostředně po události, tak i několik měsíců nebo dokonce let poté. Tito lidé pak často zbytečně končí v lepším případě u psychoterapeuta a v horším na psychofarmakách, která jsou schopna potlačením příznaků situaci dočasně zlepšit, avšak neřeší příčinu. Čímž nechci říci, že nejsou situace, kdy se člověk bez vhodně zvolené medikace neobejde. Psychofarmaka mají v léčbě traumatu oprávněně své místo po přechodnou dobu a v akutních stavech. Pokud se ale používají dlouhodobě k potlačování traumatické energie, která se hlásí, protože se chce uvolnit ze systému, pak je jejich užívání medvědí služba.



Běžná psychoterapie spojuje s pojmem trauma skutečný duševní otřes, a tedy událost, která nás vyhodí z běžného vnímání života, ať už jde o násilí spáchané člověkem na člověku, o nehodu či o přírodní katastrofu. Běžně s tímto slůvkem ovšem zacházíme lehkovážně, "traumatizuje" nás už jen počasí nebo špatná nálada někoho v našem okolí. Jakým způsobem vymezuje trauma SE?



Zásadním rozdílem a pro spoustu lidí překvapivou informací je to, že SE nespojuje trauma s událostí, při které vzniklo, ale především s tím, v jakém stavu byl během dané události nervový systém člověka, který tuto událost prožil. Dalo by se předpokládat, že situace jako válka, násilí, sexuální zneužití a přírodní katastrofy mají výrazně větší traumatický potenciál než běžné nehody nebo rutinní lékařské zákroky. A přesto mohou zdánlivě banální události člověka traumatizovat úplně stejně. Symptomy traumatu nesouvisejí totiž nutně s tou vnější událostí. Vznikají, když se energie, kterou tělo při subjektivně ohrožující události přirozeně a instinktivně mobilizuje na útok, útěk nebo zmrznutí, po skončení události beze zbytku nevybije, když nedojde k dokončení instinktivní reakce útoku nebo útěku, jinými slovy nedojde k dokončení cyklu. Energie zůstává zablokovaná v nervovém systému, kde doslova "straší", a může vytvářet širokou škálu symptomů jak na fyzické, tak na psychické úrovni.


Každého člověka se tohle zřejmě týká v jiné míře…


Ano, hodně záleží na odolnosti. Jedinci, jejichž odolnost nervového systému je maximální, mohou bez výraznějšího traumatizování zvládnout dokonce i válečné události, přírodní katastrofy či velmi vážné dopravní nehody.


Na čem naše odolnost záleží?

Především na stavu houževnatosti a flexibility naší nervové soustavy. Člověk, jehož odolnost je maximální, zvládne vlastně všechno, a naopak ten, kdo má odolnost nervové soustavy z nějakého důvodu sníženou na minimum, může být silně traumatizován třeba vyvrknutým kotníkem nebo jiným úrazem, který se nehojí tak rychle, jak by si představoval. Naši odolnost ovlivňuje naše předchozí traumatická historie. Čím více nezpracovaných traumat, i malých, tím více může být odolnost nervové soustavy omezena, a ve chvíli, kdy přijde nějaké další, i jen menší trauma, může to omezenou kapacitu nervového systému zcela zahltit. Záleží také na zkušenosti - pokud jsme v minulosti nějakou traumatizující událost úspěšně zvládli, tak nás to posílí a dá nám to jistotu, že do budoucna pravděpodobně zvládneme i jiné situace. Pokud jsme nad situací kontrolu naopak ztratili, je pravděpodobnost, že se naše "selhání" zopakuje, poměrně vysoká. Roli hraje samozřejmě i věk a zkušenosti. Novorozenec vystavený silnému chladu v místnosti bez pomoci bude silně traumatizován. Dospělý ve stejné situaci bude jen vnímat nepohodlí a bude se snažit to řešit - pokusí se pustit topení, hledat něco teplého, do čeho by se oblékl, zkrátka bude mít věci pod kontrolou. Roli hrají i vnější okolnosti, třeba zda v případě naší nouze přišla pomoc a jak se chovala. Tady je důležité říct, že někdy i sebelépe míněná a naprosto profesionálně vedená záchranná akce může způsobit silné trauma, protože se soustředí jen na zachování životních funkcí jedince, a vůbec nebere v potaz jeho subjektivní pocity a potřeby ani aktuální stav jeho nervové soustavy. A naopak naprostý laik, který jde zrovna kolem dopravní nehody a konejší zraněného po dobu, než přijede záchranka, může vhodně zvolenou verbální podporou zabránit vzniku traumatu a zraněnému třeba i zachránit život. Mám jeden praktický tip. Doporučuji nepodceňovat zdánlivě malé události, protože nikdy nevíme, co už se v našem nervovém systému nashromáždilo a zda poslední malá a naprosto banální událost všedního dne nemůže být tou poslední kapkou, která odolnost naší nervové soustavy sníží na minimum.


Existuje něco jako první pomoc, ocitneme-li se v mimořádně nepříjemné situaci sami?
Určitě, jenže moderní člověk ji pravidla nevyužije. Jako příklad uveďme situaci, že řídíme po úzké klikaté silnici v horách a nečekaně proti nám vyrazí v zatáčce cyklista. Potom, co se nám úspěšně podaří na poslední chvíli strhnout volant a naštěstí se nikomu nic nestane, je na místě vystoupit z auta a vytřást z těla adrenalin, který se během akce vytvořil, případně si od plic pořádně zanadávat, zařvat, udělat všechno to, co naše tělo právě v tu chvíli instinktivně udělat chce. A teprve až se vše zklidní a zaintegruje, nasedneme a pokračujeme dál v cestě. Jenže tohle udělá možná tak praktik SE. Větším vědomím našeho těla a somatickým prožíváním bychom si do budoucna ušetřili spoustu potíží.

Pracovat s tělesným prožíváním v naší kultuře neumíme. Mnohé jsme zvyklí potlačit, vytěsnit. Následky traumatu se u nás projevují celou řadu symptomů, podrobně popsaných i v rámci léčby posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Můžete připomenout, kdy trauma vzniká a jaké jsou jeho hlavní symptomy?

Obecně platí, že trauma vzniká při subjektivně ohrožujících a zahlcujících událostech, které se staly příliš rychle, prudce, nečekaně a náš nervový systém na ně nebyl schopen nebo připraven adekvátně reagovat (tzv. šokové trauma) nebo trvaly příliš dlouho a příp. se často se opakovaly (tzv. vývojové trauma). Při traumatu dochází k porušení nebo ztrátě hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti , kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v konečném důsledku k přerušení spojení sama se sebou, s druhými, s okolím, se světem. Důsledkem jsou různé strachy, úzkosti, flashbacky, nespavost, poruchy soustředění, nadměrný smutek, deprese, výčitky svědomí a pocity viny, různé druhy fobií...

S tímhle vším se obvykle snažíme vypořádat svépomocí. Jenže se ve svých pocitech a reakcích zpravidla neorientujeme. Jen tušíme, že něco není v pořádku - něco nás přehnaně rozesmutní, jindy jsme agresivní, ještě jindy nám rozum radí, co dělat (zhubnout, nekouřit), a ruka dál instinktivně sahá po sladkostech, po cigaretě. Je dobré o tom takto přemýšlet? A jak s tím naložit?
Následky traumatu bývají skutečně často kompenzovány zástupným chováním nebo návykovými látkami a může dojít až k rozvoji závislostí. Není ale nutné dělat hned patologii ze všeho. Dát si občas cigaretu nebo sníst dortík, není nic tak špatného. Problém nastává, když nad tím ztratíme kontrolu. Vyplácí se žít vědomě a vnímat své emoce i prožitky pomocí tělesného prožívání. Pak si totiž snáze všimneme, že po sladkostech nebo cigaretě saháme v určitých podobných okamžicích, obvykle tehdy, když je náš nervový do větší míry aktivován. V hloubce pod tím se může skrývat právě nedořešené trauma. V praxi se potvrzuje, že za většinou závislostí stojí někde na počátku traumatická událost a potřeba nějak regulovat nervovou soustavu, která se už není schopná regulovat sama. Ve chvíli, kdy člověk najde účinný prostředek, který mu ji pomáhá zregulovat, se tohoto prostředku i nadále drží a při jakékoli další nadměrné aktivaci ho automaticky použije znovu. Lépe je na tom ten, komu pomáhá čokoláda, než ten, komu se osvědčily drogy, nicméně o závislost se jedná v obou případech, a i u sladkostí bývají dlouhodobé následky devastující. Vždyť i nadváha má destruující účinky v mnoha směrech - od narušení metabolické rovnováhy, přes kardiovaskulární potíže až po potíže s klouby a překyselením organismu. Doporučila bych všem, kdo se v nějaké takové situaci přistihnou pravidelně, aby zkusili vnímat, co se to v jejich těle děje? Co v tu chvíli cítí a prožívají? Tělo je velmi chytré, a pokud jsme ochotni mu naslouchat, místo abychom něco nevědomě kompenzovali, pak se pravděpodobně i dozvíme, co potřebujeme, co nám chybí, co je třeba udělat a proč se takto chováme.


Ukazuje se zároveň, že nevědomě vyhledáváme či přímo vytváříme okolnosti srovnatelné s těmi, za jakých naše trauma vzniklo. Jako bychom se chtěli vrátit do bodu zlomu, v němž po dočasném zamrznutí měla přijít záchranná akce. Tu někdy představuje až léčebný proces. Jak poznáme, že si nepomůžeme sami a že je třeba vyhledat odborníka?
To, že přirozeně vyhledáváme či vytváříme okolnosti srovnatelné s těmi, za jakých trauma vzniklo, je skutečně normální, jakkoli to zní divně. Lidské tělo má neuvěřitelnou schopnost samoléčení a je schopné vrátit většinu věcí do původního stavu, pokud na to má dostatek času, prostoru, energie a vhodné prostředí. Stejnou schopností disponuje i náš nervový systém. Trauma vzniká tam, kde nemohly být z jakýchkoli důvodů dokončeny instinktivní obranné reakce útoku, útěku nebo zmrznutí, a náš nervový systém se je v rámci své sebeléčivé schopnosti snaží opakovaně dokončit a zaintegrovat. Proto chytře vytváří a vyhledává podobné podmínky, aby mohlo k dokončení cyklu dojít. Všichni známe ve svém okolí smolaře, kteří mají za život tolik různých nehod, až nám to připadá neuvěřitelné… Ideální je vyhledat odbornou pomoc co nejdříve po jakékoli události, která má traumatický potenciál - jde o dopravní nehody, přepadení, znásilnění, lékařský zákrok, který subjektivně vnímáme jako traumatizující apod. Určitě bychom ale pomoc měli vyhledat ve chvíli, kdy nám něco, co jsme prožili a subjektivně to vnímáme jako trauma, začíná jakýmkoli způsobem omezovat náš život, naše vztahy, zaměstnání, fungování v běžném dni. Patří sem i "běžné" situace v partnerských vztazích, které vedou k jejich rozpadu, a opakované vyhledávání vztahově nevhodných partnerů.


Zatímco běžná psychoterapie s tělem příliš nepracuje, SE se na ně naopak soustředí. Jaké možnosti práce s tělem nabízí? Jakých konkrétních metod léčba skrze tělo využívá?
Práce s tělem jako čistý bodywork se v SE používá spíše doplňkově a podle situace. Pracuje se s transverzálními fasciemi (bránice, pánevní dno), které jsou poměrně náchylné k ukládání emocí. Jde o techniky kontaktu a přikládání rukou, kdy se dává traumatické energii prostor, aby se mohla z těla uvolnit. V SE se pracuje hodně s pozorováním těla, zkušený SE terapeut tělo během sezení doslova čte a často vidí pohyb ještě dřív, než se projeví v realitě, sleduje změny barvy kůže, její teplotu, dech, tep, mikropohyby těla, pohyby očí včetně rozšiřování a zužování zorniček, mrkání, naklonění hlavy, pozice rukou i nohou včetně prstů, výraz v obličeji, pohyby čelistí, emocionální naladění, tón hlasu a samozřejmě i obsah toho, co klient říká, celkovou dynamiku těla a další věci a podle toho je schopný přesně vyhodnotit, co se v těle děje. To, co klient říká, nemusí být v souladu s tím, co je vidět na jeho těle a tělo nikdy nelže. Tělo je jako kniha a dá se v ní naučit výborně číst, máte-li za sebou spoustu studia teorie a hlavně pak procvičování v praxi. Za sebe musím říci, že kromě SE výcviku, mých vlastních individuálních sezení a sledování mnoha demo sezení ať už s Peterem Levinem na videu, nebo těch, co máme s naší lektorkou naživo, hodně profituji i z toho, že chodím tlumočit individuály SE, které dává excelentní švýcarský praktik SE a lektor Andre Jacomet, když vyučuje v Praze. Pozorovat ho při práci je zážitek. Nespoléhá jen na vizuální a zrakem viditelné vjemy. Většina zkušených SE odborníků v průběhu praxe také obvykle rozvine nějakou formu mimosmyslového vnímání.


Kolik sezení SE bývá zapotřebí? Co se v léčebném procesu postupně odehrává?
Počet sezení je naprosto individuální a na základě osobních zkušeností si myslím, že ani zkušený praktik s mnohaletou praxí nemůže dopředu klientovi říci, kolik sezení bude potřeba. Obecně platí, že čím déle trauma v nervovém systému přetrvává a čím je komplexnější, tím víc času bude pravděpodobně potřeba na léčbu. Na počátku setkávání si praktik SE s klientem nejprve buduje vztah, zjišťuje, jak na tom klient je, jakou odolnost má jeho nervový systém, jestli jsou k dispozici zdroje, které ho při práci s traumatem podpoří, jak se orientuje, jak to má s hranicemi atd. Vysvětlí mu také, že tělo a nervová soustava má obrovskou schopnost regenerace a po celou dobu ho podporuje v tom, že to zvládne. Cílem sezení je také vrátit klientovi moc a kontrolu nad situací. Důležité je tempo - v SE se pracuje pomalu, aby systém stihnul vše zpracovat a zaintegrovat. Bez nastavení těchto věcí a také bez bezpečného prostředí nelze s traumatickým materiálem pracovat. Někteří klienti přijdou tak aktivováni, že by mohlo okamžitě dojít k retraumatizaci, tomu se SE snaží za všech okolností vyhnout. Praktik si rovněž zjistí pár klíčových dat k tématu, se kterým klient přichází. Ne proto, aby se v něm klient opakovaně babral do každého detailu a znovu prožíval traumatickou událost, ale aby bylo nahlédnuto to podstatné a klient se vymotal z případné traumatické smyčky a dostal se do "tady a teď". Energie traumatu, tzv. traumatický vír, má totiž silný tah a je velmi snadné, aby se do něho klient znovu dostal. Navíc je na to klient zvyklý z případných jiných terapií, že se po něm chce do posledního detailu jeho příběh. V SE toto potřeba není. Jakmile je klient dostatečně stabilizován, začíná se pomocí SE pracovat s traumatickým materiálem, vnímáním těla a toho, co se v něm děje, často pomocí pendulace mezi určitými vjemy v těle nebo mimo ně, využívá se i práce s obrazy, také techniky, které by se daly označit jako šamanské a mnoho dalších nástrojů podle situace a potřeb klienta. Cílem je se postupně dostat z periferie traumatu až do jeho středu a kousek po kousku a velmi pomalu uvolnit traumatickou energii z těla. Do konce léčby by se měla traumatická energie ideálně po malinkých porcích ze systému zcela uvolnit.



S jakými problémy je dobré odborníka zaměřeného na SE navštívit? S čím klientům nejčastěji pomáháte?
Než odpovím, mám potřebu se vyjádřit ke slovesu pomáhat. Při SE ani jiných metodách obecně nikomu nepomáhám. Věřím, že tělo má vrozenou schopnost pomoct si samo, když se mu k tomu vytvoří odpovídající podmínky. Jsem hlavně průvodce, který takové podmínky vytváří. Klienti si ze mě už kvůli tomu dělají i legraci, když mi třeba chtějí poděkovat, že jsem jim pomohla, a já je odkazuji, ať v první řadě poděkují svému tělu. Říkám to teď i proto, že se domnívám, že těch, kteří pomáhají a trpí komplexem pomocníka, máme v ČR víc než dost, a jsem už trochu alergická na větu "chci pomáhat lidem", která je tak oblíbená hlavně na esoterické scéně... Ale zpátky k vaší otázce: SE umí pracovat se všemi druhy traumatu, od drobných úrazů a psychosomatických stavů až po následky účasti na válečných misích, válečných konfliktů, znásilnění, sexuálního zneužívání, přírodních katastrof. Jinak při práci záleží vždy hlavně na zkušenostech a délce praxe daného praktika SE. Já sama nejčastěji pracuji s úrazy, nehodami, s přípravami na lékařské zákroky. Hodně pracuji s ženami po porodu, moderní porodnictví bohužel skýtá silný traumatizující potenciál. Chodí za mnou i ženy, které nemohou otěhotnět. Pracuji s klienty se syndromy vyhoření, které trápí různé psychosomatické potíže doprovázené chronickou únavou a příp. i emoční nestabilitou, a také s klienty, u nichž je původ jejich zdravotních potíží jednoznačně psychosomatický a lékaři si s nimi nevědí rady, příp. jsou schopni jejich stav udržovat jen pomocí léků se spoustou vedlejších účinků (migrény, fibromyalgie, chronické bolesti, zánětlivá onemocnění střev jako Crohnova choroba, astma atd.). Mám v péči několik klientů se závislostmi a občas pracuji i s dětmi.


Existuje něco jako mezioborová spolupráce?
U nás zatím moc ne. V zahraničí je běžné, že traumatizovaný klient má k dispozici síť podpory, ve které s ním pracují všichni specialisti, které potřebuje, takže má k dispozici nejen svého praktika SE a terapeuta pracujícího s tělem, ale i psychiatra či psychoterapeuta, příp. další odborníky. Ti se o klienta starají v propojení a dosahuje se tak obvykle rychleji zlepšení. U nás tato spolupráce zatím chybí, mimo jiné i proto, že zastánci různých oborů na sebe spíše řevní a žárlí a také zdravotní pojišťovny se o mezioborovou spolupráci nezajímají. Přitom by to zdravotnictví mohlo ušetřit mnoho peněz a lidem efektivněji hojit trápení.


Co by bylo třeba na operačních sálech jinak, kdyby členem operačních týmů byl i praktik SE?
To by bylo naprosto ideální, minimalizovalo by se tím riziko vzniku traumat po lékařských zákrocích, která jsou mimochodem mnohem častější, než by běžného laika vůbec napadlo. Nejde ale jen o to, co by bylo jinak na operačních sálech. Ideální je, aby trauma pokud možno vůbec nevzniklo. Při lékařských zákrocích praktik SE instruuje pacienta, aby se před zákrokem seznámil s prostředím nemocnice, operačním sálem, místností, kde se bude po zákroku probouzet z narkózy, s lékařem, anesteziologem. Je třeba, aby se vytvořila důvěra, pacient se zorientoval a věděl, kdo s ním bude pracovat. Praktik SE tuto prohlídku a seznámení ideálně sám zařídí a je u ní přítomen, sleduje také, jak pacient reaguje, pokud se pacientovi něco nezdá z hlediska možného vzniku traumatu, má samozřejmě možnost zvolit si jinou nemocnici a jiný lékařský personál, pokud toto pomůže jako řešení. Praktik SE zjistí, jestli potřebuje pacient k zákroku informace a jaké množství. Jsou pacienti, kteří nechtějí vědět nic a jakékoli detaily je zbytečně stresují. A jsou pacienti, kteří chtějí naopak znát vše do posledního detailu, a stresoval by je nedostatek informací. Praktik SE se také snaží podpořit zdroje pacienta. Jistě existuje něco, co si pacient může vzít s sebou do nemocnice jako podporu - oblíbenou kniha, talisman, fotku partnera, cokoli dalšího. Pokud klient potřebuje před anestezií verbální podporu pro svůj vlastní klid, např. "vše probíhá v pořádku, vše je v pořádku", zajistí tuto verbální podporu praktik SE. Pokud to druh operace umožňuje, dostane pacient sluchátka s příjemnou hudbou, je prokázáno, že narkóza neumí vypnout sluch, pacient tedy slyší všechny zvuky a hovory na operačním sále a jeho nevědomí si z toho, co slyší, může vytvářet vlastní sugesce, které často mohou být s ohledem na různé obavy a strachy, které má pacient z operace a před operací, negativní a traumatizující. Pokud nelze zařídit sluchátka - v zahraničí to jde často domluvit, pokud se nejedná např. o operaci hlavy - tak se praktik SE dohodne s personálem provádějícím zákrok, aby se komunikace omezila jen na nezbytně nutná a neutrální témata. Pokud je to možné, je přínosné, když pacienta před zákrokem až do poslední chvíle doprovází blízká a důvěrná osoba. I po zákroku a probouzení z narkózy je optimální, když je u něho opět stejná osoba, pomůže mu se zorientovat v místnosti. Orientace po narkóze je extrémně důležitá v prevenci vzniku traumatu. Může se stát, že se tělo po probouzení z narkózy mírně nebo i prudce třese, zbavuje se nahromaděné energie z aktivace nervové soustavy, kterou vytvořilo během zákroku. I tohle by pacient měl vědět předem, aby se zbytečně nevyděsil - jedná o přirozený fyziologický proces, který naopak napomáhá tomu, aby se energie po traumatizující události zcela vybila. Je jasné, že vše o čem mluvím, se o to víc týká malých dětí, a tím i jejich rodičů.
Jde i o to učit lidi asertivitě?
To je naprosto základní. Učím své klienty být zdravě asertivní a nedat se, protože jde o jejich zdraví a informovaný přístup v tom hodně pomáhá. Tím spíše, že sám zdravotnický personál o možnosti vzniku traumatu u zákroků nic moc neví. Např. jeden anesteziolog mojí klientce před operací plic řekl: "Paní, já se vám nedivím, že se bojíte, já bych se taky bál.". Z hlediska SE a prevence vzniku traumatu tohle opravdu není přínosný způsob, ač to ten lékař nepochybně myslel dobře a upřímně.


Kolik SE odborníků momentálně v České republice pracuje? A jak by šlo napomoci jejich spolupráci se souvisejícími obory, s fyzioterapií, psychoterapií, psychiatrií?
SE scéna v ČR je na rozdíl od zahraničí teprve v plenkách, vím o dvou prakticích SE, kteří absolvovali SE výcvik v zahraničí, mají několikaletou praxi a působí stabilně u nás a na Slovensku. Občas se v ČR objeví také někteří zahraniční praktici SE a je možné si k nim dojít na sezení, ti tu ale nemají stálé praxe, aby se k nim mohl člověk objednat kdykoli. Někdy na podzim by, pokud vím, měli dokončit výcvik první praktici SE vyškolení v ČR. Napomoci spolupráci by mohla především kvalitní osvěta, protože dokud ostatní obory neví, že nějaké SE vůbec existuje a co umí, těžko může dělba práce začít. Informace zatím předávají hlavně klienti. Pokud docházejí na sezení SE a jsou spokojení, mohou informovat svého psychoterapeuta, lékaře apod. Také já a moji kolegové už "síťujeme" a šíříme osvětu. Ráda doporučuji SE literaturu, ať už klientům, nebo i kolegům ze spřízněných oborů. Pro začátek doporučuji knihu P. Levina Probouzení tygra, léčení traumatu, po jejímž přečtení laik i odborník obvykle získá na trauma jiný, mnohem optimističtější pohled a naději, že následky traumatu nás nemusí obtěžovat do konce života, že se s nimi dá úspěšně pracovat.


Kudy vedla vaše cesta k SE? Opečováváte touto metodou i svá vlastní traumata?
Můj prvotní zájem o SE byl profesní. Dlouhodobě používám techniky z kraniosakrální terapie a protože se mám potřebu stále vzdělávat, tak jsem si všimla, že hodně zahraničních kraniosakrálních terapeutů má ve vzdělání uvedeno jakési SE. Začala jsem se zajímat, co to je a hledala jsem někoho, kdo se tím zabývá, až jsem našla jednoho kolegu na Slovensku, který absolvoval SE výcvik ve Švýcarsku. Absolvovala jsem u něho pár sezení SE. Metoda se mi moc líbila, tak jsem si nakonec dopřála výcvik v Německu. Do výcviku jsem chtěla především kvůli zlepšení mé práce s traumatem. Měla jsem pocit, že to, co jsem předtím zažila na různých výcvicích, k zásadním posunům nevedlo, zažila jsem to ostatně i sama na sobě - katarze a znovuprožívání traumatu pouze na duševní úrovni mě nikdy nevyléčily. Během prvního roku výcviku jsem se nestačila divit. Myslela jsem si, že sama nic akutního neřeším, ale první ročník nebyl, diplomaticky řečeno, procházka růžovým sadem. To, o čem jsem si myslela, že už mám vyřešeno, na mě vylezlo s plnou parádou. Člověk by neměl odborně pracovat s traumatem, dokud nemá vyřešená svoje vlastní témata. Lektoři na výcviku si všimli, že mám ještě nějakou práci sama se sebou, a tak jsem dostala doporučení absolvovat paralelně s výcvikem větší množství osobních sezení SE, za kterými jsem jezdila do Berlína a do Drážďan. Díky tomu jsem si zahojila syndrom vyhoření, který jsem prožila v roce 2002 a byl provázený kompletním fyzickým a psychickým zhroucením a všemi možnými psychosomatickými symptomy včetně depresí, úzkostných stavů, fobií a dalších naprosto učebnicových příkladů. Znalosti SE jsem také hodně ocenila před dvěma lety při vlastní dopravní nehodě, kdy mě na přechodu na nábřeží nečekaně srazilo auto. To byla zásadní zkušenost, kdy jsem měla možnost na vlastní kůži zjistit, jak SE funguje. Pozoruhodné bylo, že jsem stav po nehodě, příjezd záchranky, odvoz do nemocnice, chování zdravotníků i následnou rekonvalescenci prožívala zároveň jako pacientka i praktička SE. Určitě mi to hodně pomohlo jak k vlastnímu uzdravení, tak k lepšímu chápání mých klientů.

Monika Nyklíčková, BFRP (*1973) je praktička SE (SEP - Somatic Experiencing Practitioner), celostní terapeutka a masérka. Od roku 2004 se věnuje především práci s traumaty a se syndromem vyhoření. Absolvovala tříletý výcvik Somatic Experiencing® v Německu (somatické prožívání - práce s traumatem a jeho léčení podle Petera A. Levina). Ve své praxi kombinuje práci s tělem (shiatsu, kraniosakrální techniky, zásadité masáže, …) a práci s traumaty (somatické prožívání) s dalšími metodami (Bachovy květové esence, fonoforéza, odkyselení organismu…). Nabízí klientům komplexní holistické poradenství. Vystudovala také tříletou školu shiatsu masáží a mezinárodní certifikované vzdělání Bachových esencí (BIEP) a je registrovaným praktikem Nadace Dr. Edwarda Bacha v Anglii (BFRP - Bach Foundation Registered Practitioner). Přednáší, vyučuje na vlastních seminářích a také organizuje a tlumočí semináře pro německy mluvící lektory. Více na www.monikanyklickova.cz Zdroj:http://www.evalabusova.cz/rozhovory/m_nyklickova.php

Traumata si zpravidla pamatujeme do konce života a velmi dlouho se s nimi vyrovnáváme.

10. června 2017 v 16:55 | Admin
Traumata si zpravidla pamatujeme do konce života a velmi dlouho se s nimi vyrovnáváme.


Trauma je pojem velmi široký. V klasické somatické medicíně jde o jakýkoli zásah do organismu, který vede k narušení jeho celistvosti a neporušenosti. Traumatem se tak stává cokoli od říznutí nožem do prstu při vaření až po komplikované zlomeniny. V psychologii se bavíme spíše o traumatech psychických, ačkoli trauma tělesné se může také v psychice odrážet. Jednoduchým příkladem může být amputace nohy, která zásadně mění dosavadní způsob života jedince a může vést i k různým psychickým problémům.

Otřesy tělesné i duševní

Stejně tak se ale mohou psychická traumata odrazit na těle. V takovém případě mluvíme o psychosomatickém onemocnění. Neustálý stres může například vést k žaludečním vředům. Mnohé duševní nemoci postihují i tělesné zdraví a proto bychom měli tělu dobře naslouchat a všímat si jeho projevů, neboť nám často posílá důležité zprávy o našem duševním životě.
Traumata psychická se často léčí hůře než traumata tělesná, přičemž traumata získaná v ranném dětství mohou zpravidla ovlivňovat celý život jedince. Příklady psychických traumat mohou být týrání, znásilnění, zneužívání, války, přírodní katastrofy atd. Společným jevem traumat je pak silný otřes organismu, na který nebyl připraven. Tento otřes může časem sám odeznít nebo může způsobit vleklé psychické problémy. Lidé se velmi liší v tom, jaké události vnímají jako traumatické a jaké ne. Pro někoho může být ztráta zaměstnání silně traumatizujícím zážitkem, zatímco pro jiného může být vysvobozením.
Trauma je pojem velmi široký. V klasické somatické medicíně jde o jakýkoli zásah do organismu, který vede k narušení jeho celistvosti a neporušenosti.

Následky traumatu

Reakce na traumatickou událost se u různých lidí liší, ale mívají několik společných znaků. Akutní reakce na trauma je silný stres, který nastupuje do hodiny po traumatické události a vymizí do jednoho až dvou dnů. Prvotní reakcí je nejčastěji inhibice, znehybnění. Postižený jen sedí či stojí a není schopen cokoli udělat, protože je zahlcen extrémním strachem a stresem, nebo naopak zmateně pobíhá po okolí, může být agresivní a dezorientovaný časem i místem. Po stránce fyzické často popisuje bušení srdce, zrychlené dýchání, sucho v ústech, třes, zimnici či pocity na zvracení. Všechny tyto projevy jsou totožné s projevy silné úzkosti.
Po uplynutí několika hodin až dnů začíná člověk racionálně chápat, co se stalo a uklidňuje se. V případech těžkých traumat pomáhají často psychologové či sociální pracovníci vycvičení v krizové intervenci. K tomuto účelu se buď vydávají přímo na místo, kde se událost stala (zatopené oblasti nebo nemocnice) nebo je lze kontaktovat na některé z linek důvěry či krizových center.

Trauma odložené v čase

Pokud trauma není dobře zpracováno, může se později projevit jako posttraumatická stresová porucha (PTSD). Prožití stresoru tak může nastat až po šesti měsících od události se stejnými projevy. K tomu se mohou přidávat noční můry a velmi živé vzpomínky na prožité trauma. Spouštěčem PTSD bývají podněty podobné původnímu stresoru. Stačí pouhé vyprávění známých o podobné situaci nebo navštívení místa, které člověku připomíná trauma, aby se spustila PTSD. Její léčba je v podstatě podobná léčbám úzkostných poruch.
Nějakým traumatem si zřejmě prošel každý z nás. Jsou to okamžiky, kdy jsme vrženi daleko za vlastní hranice a čelíme silám, které nedokážeme ovlivnit. Naštěstí je zde odborná pomoc v podobě krizových interventů, psychologů nebo psychiatrů, kteří nám mohou pomoci se s těmito zážitky vyrovnat.
Zažili jste nepříjemné trauma? Jak se Vám ho podařilo překonat? Podělte se o Vaše zkušenosti s dalšími čtenáři v naší diskuzi.


ZDROJE:Baštecká, B. (2005). Terénní krizová práce: psychosociální intervenční týmy . Grada Publishing a.s.Höschl, C., Libiger, J., & Švestka, J. (2004). Psychiatrie . Praha: Tigis.Kalsched, D. (2011). Vnitřní svět traumatu (Vyd. 1.). Praha: Portál.Kohoutek, T., & Čermák, I. (2009). Psychologie katastrofické události (Vyd. 1.). Praha: Academia.Praško, J. (2003). Stop traumatickým vzpomínkám: jak zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu (Vyd. 1.). Praha: Portál.Psychické trauma. (2012, říjen 27). V Wikipedie . Získáno z http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Psychick%C3%A9_trauma&oldid=9212769Reddemann, L. (2009). Léčivá síla imaginace: na vnitřní zdroje zaměřená terapeutická práce s následky traumat (Vyd. 1.). Praha: Portál.Ruppert, F. (2008). Trauma a rodinné konstelace: psychické disociace a jejich léčba (Vyd. 1.). Praha: Portál.Vizinová, D., & Preiss, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie (PTSD): psychologická pomoc obětem válek a katastrof (Vyd. 1.). Praha: Portál.Zdroj:http://www.opsychologii.cz/clanek/19-psychicke-trauma-a-jeho-nasledky/
 
 

Reklama