MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Syndromy ostatní

Popis chronického únavového syndromu

18. března 2017 v 19:18 | Admin
Chronický únavový syndrom je pojem, který u řady odborníku nenašel své místo a často bývá jeho existence zpochybňována. Nicméně daný stav u pacientů existuje a nelze jej dnes popřít. Jistě není pro nemocné lehké se v dnešní době zorientovat, oč se přesně jedná. V mediích je totiž k dispozici celá řada článků a názorů na toto onemocnění, a tak laikovi nezbývá nic jiného než se s některou variantou popisu a příčiny jeho onemocnění ztotožnit. Nechť tento text poslouží jako upřesnění a vyvrácení některých mylných názorů na toto onemocnění, které ještě dnes i mezi některými odborníky panují či panovaly.
Každého z nás potkává únava. Může to být normální (fyziologická) reakce organismu na zátěž, ať už fyzickou či psychickou, nicméně to může být i nespecifický příznak určitého tělesného (infekce, cukrovka, krevní choroby, nádory) či duševního onemocnění, užívání léků, některých drog apod.
U různých lidí se však únava projevuje různým způsobem a v jiné míře. Někdo si více stěžuje na slabost, nesoustředěnost, ospalost, malátnost, nevůli, jiný může být psychicky vyčerpaný a nechce se mu nic řešit, bez ohledu na to, že by byl nějak tělesně unaven.
V populaci se zvyšuje výskyt únavových stavů, což souvisí s civilizačními faktory - stresem, se stále se zvyšujícími nároky v povolání, domácnostech, v péči o rodinu, o finanční zabezpečení apod.
Obecně panuje názor, že dnešní životní styl je uspěchaný, nevyvážený a obzvláště náročný pro ženy, jakožto nositelky dvojrole - ženy mající své povolání a k tomu povinnosti v domácnosti a v péči o rodinu.
Únavou trpí velká část populace, ale jen asi 2-3% splňují podmínky chronického únavového syndromu. Jedná se o chronickou poruchu spojenou se silnou únavou trvající alespoň 6 měsíců, která neodezní ani po uložení na lůžko. Únava omezuje denní činnosti až pod 50 % stavu dosahovaného před nástupem onemocnění a jsou vyloučeny ostatních příčiny, které by mohly být zdrojem chronické únavy (onkologická onemocnění - nádory, autoimunitní choroby, infekční choroby, psychiatrická onemocnění, endokrinní choroby a další).
Doprovodnými příznaky chronického únavového syndromu mohou být zvýšená teplota, která se zvyšuje po tělesné a duševní zátěži, dlouhodobé bolesti v krku, zvětšení a citlivost mízních uzlin - zejména krčních, bolesti svalů, kloubů a hlavy, poruchy spánku, světloplachost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další neuropsychické změny a náhlý začátek problémů. Pokud není stav vhodně léčen, může nemocného i invalidizovat.
Dříve hodně diskutované téma souvislosti tohoto syndromu s viry Ebstein-Barrové (EBV) a výskyt protilátek proti EBV u pacientů značící prodělané či akutní onemocnění vyvolané právě touto infekcí, byla zpochybněna již v několika studiích. Navíc se udává, že utvořené protilátky proti virům EBV, tj. známka prodělaného onemocnění (promořenost) má v populaci více než tři čtvrtiny jedinců, ne-li 90%. Dnes se víceméně jako vyvolávající příčina dají považovat opakované stavy nemocnosti (různé virózy), životní krize nebo zátěžový způsob života.
Pro pacienty je často těžké přijmout fakt, že se u nich neprokáže žádné tělesné onemocnění a jsou lékařem v horším případě buď ignorováni nebo v lepším případě doporučeni na psychiatrii. Skutečně je tomu tak - chronický únavový syndrom je dnes pojímán jako onemocnění klíčící na podkladě psychické poruchy a bývá ztotožňován s psychiatrickou diagnózou neurastenie (diagnóza F 48.0).
Neurastenii řadíme mezi neurotické poruchy, kdy si pacient stěžuje převážně na únavu a vyčerpání, které nejčastěji přičítá nějaké tělesné nemoci. Obvykle se dělí do dvou typů, které se víceméně překrývají. První typ souvisí se zvýšenou únavou po duševním vypětí (např. při problémech v zaměstnání, v rodině…), druhý typ pak s pocity zvýšené únavy a fyzické slabosti po minimální tělesné námaze. U obou typů se mohou vyskytovat příznaky jako jsou bolesti hlavy, neschopnost se radovat (anhedonie), podrážděnost, úzkost, depresivní stavy, nespavost či naopak zvýšená spavost (hypersomnie), obavy o své zdraví a mnohé další. Druhý typ pak asi nejvíce koreluje s termínem chronický únavový syndrom, neboli CFS (chronic fatigue syndrom).

Rizikové faktory únavového syndromu

Rizikovým faktorem pro vznik onemocnění je psychické i fyzické přepětí, stres, neschopnost relaxovat. Jsou i podklady toho, že v některých rodinách se tento syndrom vyskytuje častěji, což znamená, že existuje i určitá genetická vlohavyšší vnímavosti na podněty, které mohou onemocnění vyvolat (zejména pak u jedinců, kteří hůře zvládají stresové situace apod.).

Prevence únavového syndromu

Vhodnou prevencí se rozumí naučit se zvládat vlastní život tak, abychom nebyli přepjatí, pěstovat si zdravou sebedůvěru, pravidelně si dopřávat odpočinek, najít si koníčka, kterým se můžeme odreagovat a odpočinout si.
Jelikož často bývají spouštěčem problémy ve vztazích, ať už rodinných či v zaměstnání nebo jinde, je přínosné se naučit vhodně jednat s lidmi a tzv. "pěstovat dobré vztahy", i když některé životní události samozřejmě ovlivnit nedokážeme.

Příznaky únavového syndromu

Chronický únavový syndrom obvykle začíná náhle, zdánlivě bez zjevné příčiny. Nemocní si stěžují zejména na neadekvátní únavu, která nekoreluje s prováděnými úkony a denní činností. Spánek a odpočinek ovládá celý den nemocného a přitom nepřináší úlevu. Častá je i progrese onemocnění do té míry, že dotyčný již není schopen vstát z lůžka a normálně fungovat, až si nakonec musí zařídit pracovní neschopnost.
Pracovní neschopnost může mít několik týdnů, měsíců i let a v závažných případech se do pracovního procesu již někteří jedinci nevrátí nikdy. Syndromem trpí častěji ženy ve středním věku, což je vysvětlováno jako vyšší pracovní vytížení žen v práci, a poté i v domácnosti a v péči o rodinu.
Vedle únavy se pak mohou objevit i bolesti v hrdle, zduřelé krční uzliny (což bylo dříve připisováno právě infekci virem EBV), bolesti hlavy a svalů (proto dříve označení myalgická encefalomyelitida), bolesti kloubů, poruchy spánku(nespavost či zvýšená spavost-hypersomnie), závratě, podrážděnost a mnohé další.

Léčba chronického únavového syndromu

Přibližně polovina nemocných se uzdraví spontánně sama a bez léčby. Druhá polovina takové štěstí nemá, nicméně onemocnění je léčitelné a relativně zvládnutelné, pokud je podchyceno včas a nemocný se dostane do rukou odborníka a je ochotný spolupracovat a přijmout fakt, že může být i psychicky nemocný (což v dnešní uspěchané a tvrdé době není samozřejmě nic výjimečného).
Z léčebného hlediska je nejdůležitější vyhnout se dohadování o příčinách poruchy a přijmout psychické onemocnění jako fakt. Připomeňme, že únava fyzická i psychická jsou stejně důležité a obojí je řešitelné.
Jelikož nemocný, který se cítí unavený, častěji či stále odpočívá, aby se vyhnul ještě vyšší únavě, ubývá mu i svalová hmota. To je také příčinou stále se snižující výkonnosti. V nemocném to zvyšuje pocit, že je stále více a více unavený. Jedná se o začarovaný kruh. Je proto důležité, aby nemocný určitou předepsanou činnost vyvíjel a plánovitě svou aktivitu zvyšoval.
S nemocným je obvykle probrán dosavadní život a určité životní události jsou zhodnoceny a případně prodiskutovány jako vyvolávající faktory (významné životní události, konflikty apod.). Vhodnou léčbou je i skupinová a individuální psychoterapie, meditace, hypnóza, arteterapie a muzikoterapie, které u nemocného vedou k uvolnění, zrelaxování a zvýšení sebevědomí.
Z léků se používají farmaka podávaná při depresích, tedy antidepresiva. Odstraňují přídatné depresivní stavy a úzkosti, obavy z onemocnění a v léčbě syndromu mají celkově velmi dobrý účinek.

Jak si mohu pomoci sám

Pokud trpíte dlouho trvající únavou, jejíž příčinu si nejste schopni odhalit, měli byste určitě navštívit praktického lékaře, který minimálně provede prohlídku a krevní testy, aby vyloučil infekční, či jiné onemocnění.
Únava může být vyvolána i dlouhodobým nedostatkem spánku, proto dbejte na vhodný harmonogram spánku a pracovních činností. Nepřetěžujte se v práci, činnost v rodině spravedlivě rozdělujte i mezi ostatní její členy - pokud to jde. Najděte si koníčka (např. jógu), který vám pomůže zvládat stres a přetažení, pravidelně relaxujte.

Komplikace únavového syndromu

Nejzávažnější komplikací, při nevhodné či žádné léčbě, je invalidizace pacienta, který již není schopen docházet do zaměstnání, vést normální rodinný život a vůbec vést život takový, jaký vedl před výskytem poruchy.
U pacientů trpících tímto syndromem často nacházíme zvýšený výskyt depresí a úzkostných stavů, pramenících z beznaděje, kterou prožívají při dlouhotrvající únavě, jejíž příčinu si neuvědomují, nedokáží si jí vysvětlit, zbavit se jí, ani nijak potlačit. Nejhorší pro pacienta pak je odmítaní léčby a přítomnosti poruchy ze strany lékaře, což může vyústit až k těžkým depresivním stavům.Zdroj:http://nemoci.vitalion.cz/chronicky-unavovy-syndrom/



Přejít na rubriku : Chronická unava

Tourettův syndrom

12. dubna 2009 v 20:39 | ADMIN svět

Tourettův syndrom

Ovlivňuje každý okamžik života lidí, kteří jím trpí. V rozvinuté podobě vede k prudkým nekontrolovatelným svalovým stahům a záškubům, při nichž se postižený může těžce zranit. Nezřídka provází Tourettův syndrom geniální talent.
Říká se, že v mírné podobě trpěl Tourettovým syndromem i Mozart. Zcela určitě jím je postižen vynikající světový klavírista, výherce mnoha soutěží a nositel řady mezinárodních cen Nick van Boss.
Hra na klavír bylo to jediné, co ho od Tourettova syndromu dlouho zcela osvobozovalo. Absolutní soustředění při cvičení na klavír a zejména na koncertním pódiu zcela odsunulo křečovité záškuby. Až do roku 1993, kdy při velké mezinárodní klavírní soutěži ve Španělsku v polovině koncertu opustil pódium a nikdy víc se na něj nevrátil. Jen málokdo tušil, oč tehdy šlo. Všichni ho utěšovali, že každý může zapomenout, co má hrát. Nešlo o paměť. Tu měl van Boss zřejmě také díky Tourettovu syndromu vynikající. Poprvé ale mu ale vypověděly poslušnost ruce a Tourettův syndrom zvítězil.

Projevy nemoci

I když na povrchu mohou být v určitých okamžicích lidé s Tourettovým syndromem klidní, uvnitř neustále cítí protestující svaly, které mají tendenci se nekontrolovaně škubat. Je otázkou, co je méně bolestivé a méně namáhavé. Zda nechat svalovým záškubům volný průběh, nebo se snažit je různými způsoby tlumit. Není ani jediný okamžik, kdy by člověk s Tourettovým syndromem na svou chorobu mohl zapomenout. Pacienti svůj stav přirovnávají k nekončícímu aerobiku, který je velmi vyčerpávající a únavný. Žijí v rytmu Tourettova syndromu, který určuje, kdy a co mohou dělat, a jim nezbývá než poslouchat.
U některých lidí jsou svalové záškuby tak silné, že si rozbijí hlavu o zeď, zlámou si nohu, protože s ní tlučou o podlahu, rozdrtí si zápěstí o klávesnici počítače. Zranění jsou nejrůznější a velmi často těžká.
Tato tiková nemoc se řadí k neurologickým poruchám. Jméno dostala podle významného francouzského neurologa Gillese de la Tourette (1857 až 1904), který ji popsal. Projevuje se nejen už zmíněnými svalovými záškuby, ale i nekontrolovatelnými velmi hlasitými výkřiky, mručením a podobnými zvuky a asi v patnácti procentech případů ji doprovází koprolálie. To je neustálé nebo alespoň velmi časté opakované vykřikování obscénních a sprostých slov, za což postižený nemůže.

Genialita

Lidé s Tourettovým syndromem mají obvykle daleko dokonalejší a ostřejší vnímání než ostatní. Dokážou si zapamatovat množství i nejdrobnějších detailů, které člověk běžně filtruje, nevnímá je a nezatěžuje se jimi.
Řada neurologů vidí přímou souvislost mezi Tourettovým syndromem a určitou formou geniality, fenomenální pamětí či vysokou kreativitou. Například u zmíněného Mozarta nebo Nicka van Bosse, ale i v jiných případech.

Podstata problému

Fyziologicky je Tourettův syndrom způsoben abnormalitami v čelním mozkovém laloku a v mozkové kůře a poruchami ve spojích mezi těmito oblastmi. Souvisí také s chemickými procesy především s hladinou dopaminu v mozku. Nejde tedy o jednu výraznou poruchu, ale o celou spleť abnormalit.
Vědci se nemohou v celé řadě problémů shodnout. Jedni tvrdí, že lidé trpící Tourettovým syndromem jsou supersenzitivní na normální hladinu dopaminu, jiní jsou naopak přesvědčeni, že tato choroba má za následek nadměrnou produkci dopaminu. (Dopamin hraje důležitou roli v nervovém systému jako neurotransmiter. Tvoří se z něj noradrenalin a dále adrenalin, což souvisí s náladou a aktivitou organismu. Jeho nedostatek v bazálních gangliích mozku může vést k Parkinsonově nemoci, která se projevuje mimo jiné svalovým třesem.)

Dědičnost

Tourettův syndrom je typicky dědičnou záležitostí, i když se v poslední době ukazuje, že vliv na jeho zvýšený výskyt má také stále horší životní prostředí. Tato nervová choroba se neprojevuje obvykle hned po narození. Přepadá člověka doslova ze dne na den zhruba ve věku sedmi až jedenácti let. Jeden den je v pořádku, další den je vše jinak. Začíná život s Tourettem.
Klavíristovi Nicku van Bossovi je dnes devětatřicet let. S Tourettem žije od svých sedmi let. Tehdy se začal učit hrát na klavír a velmi rychle měl vynikající výsledky. Jak sám říká, bylo to jeho útočiště před nemocí. Když se stoprocentně soustředil na hru, záškuby ustaly. Dokázal se tak soustředit i čtrnáct hodin denně. Na celou tu dobu se zbavil vyčerpávající nemoci.

Možnosti léčení

Tourettův syndrom zatím lékaři neumějí léčit. Dají se pouze utlumit jeho nejhorší projevy pomocí léků, ale jen na čas. O to víc se pak rozvinou. V současné době se ke zmírnění příznaků začala zkušebně používat implantace elektrod do mozku. Zatím má k utlumení Tourettova syndromu implantovány elektrody celkem třicet lidí na celém světě. (Před tím se implantace elektrod do mozku užívala například ke ztlumení projevů Parkinsonovy nemoci.)
Elektrody se umístí hluboko v mozku v těsné blízkosti thalamu, což je vejčitý útvar mezimozku odpovědný mimo jiné za motoriku. Elektrody vysílají vysokofrekvenční signály do mozku a ovlivňují tak do určité míry křečovité pohyby.
Někteří pacienti už mají implantovány další dvě elektrody, tedy celkem čtyři. Podle průzkumů umožňují elektrody postiženým kvalitnější život a mají i významný vedlejší efekt. Potlačují svalové záškuby, ale také vyvolávají celkový neklid, a hyperaktivitu a postižení prý oplývají nebývalými tvůrčími až geniálními nápady. Podle lékařů je vysoká tvůrčí aktivita vyvolána zvýšenou činností čelního mozkového laloku.
Světoznámý klavírista Nick van Boss elektrody implantovány nemá. Definitivně se rozloučil s veřejnými koncerty, ale svou kariéru opustit nehodlá. Jen začne s Tourettem bojovat jinak. Své koncerty bude nahrávat. Je přesvědčen, že lidem má stále co nabídnout. Především Bachova díla, která miluje. (100+1)


Zdroj Klikni!

Co je to SIDS?

5. března 2009 v 18:56 | ♥Naposledy.cz♥
Syndrom náhlého úmrtí novorozence


Panika, zděšení, volání záchranky, neutuchající snaha udělat něco, jen aby se stal zázrak a miminko ožilo, modlení se za to, aby to byl jen zlý sen, ze kterého se každou chvíli proberete, krutá realita, sebeobviňování, pochybnosti, neustále v hlavě se opakující otázky Proč zrovna moje dítě?, Co jsem zkazila?, Jak jsem tomu mohla zabránit?...


Tyto a spousta jiných pocitů se honí v hlavách maminek, kterým zničehonic v noci zemřelo dítě. Syndrom náhlého úmrtí novorozence je postrachem mnohých rodin. Nikdy nevíte, kdy a kde zasáhne. V době rozvinuté medicíny, kdy umíme očkováním zabránit mnoha různým nemocem, hledáme nové a nové léky na rakovinu či brzdíme AIDS, existuje strašák, se kterým si lékaři neumějí poradit.

Jediné, co na něj zabírá, je určitá prevence, ale ani ta nemusí být stoprocentní. Po devíti měsících těšení se na nového človíčka o něj novopečení rodiče přijdou. A většinou oni sami najdou svoje dítě v postýlce mrtvé. Kdo za to může? Nikdo. Dítě zemře a nikdo neví proč.

Smrt jde nocí

Před lety se jedné mladé rodině narodila nečekaně dvojčátka. Tehdy byl ultrazvuk ještě v plenkách, nikdo to netušil. Dvě holčičky se měly čile k světu, všichni bydleli v maličké garsonce, kde bylo možné děti oddělit od tepu večera pouze paravánem.

Vypadalo to jako skvělý nápad, rodiče jím zastavili svoji postel a miminka na ni dávali usnout. Teprve když se večer zklidnil, televize byla vypnutá a šli sami spát, odnesli holčičky do jejich postýlek.

Systém se osvědčil, žádné problémy nebyly, když se začala děvčátka otáčet, jejich tatínek s maminkou šikovně zabránili tomu, aby náhodou nespadla. Po letech vyprávějí: "V osm hodin jsme holky uložili, pak se na ně šli podívat, spaly. Když jsme je v jedenáct hodin chtěli přenést do jejich postýlky, jedna z nich byla mrtvá."

Nevyslovili ani její jméno. Malé bylo asi půl roku, do té doby nestonala, rodiče na ní nepozorovali nic divného. Po hysterickém období, kdy se samozřejmě nemohli smířit s tím, že jejich děťátko zemřelo, došlo na kolotoč dotazů a pátrání, proč se něco takového stalo. Lékařská vyšetření a ani pitva neodhalily žádnou anomálii. Verdikt zněl: Syndrom náhlého úmrtí dítěte.

Protože byla dvojčátka jednovaječná, jejich rodiče s hrůzou sledovali ve dne v noci sestřičku mrtvé, ovlivněni tím, že jednovaječná dvojčata prožívají všechno dvojmo... Dnes čeká jejich dcera miminko. Všem, kteří se na něj těší s ní, ale vrtá hlavou: nehrozí novému človíčkovi také nebezpečí?

Skutečně: ani po letech bádání nejsou lékaři o moc blíž ke zjištění, proč vlastně k takovým úmrtím malých dětí dochází. Stále se dohadují, co vlastně mohou být ony rizikové faktory, v mnohých studiích hledají možné příčiny nočních tragédií, ale miminka umírají dál.

"Dokud jsem si to sama neprožila, nedokázala jsem si představit, jak krutou ranou může Syndrom náhlého úmrtí novorozence být. Věděla jsem, že něco takového existuje, ale říkala jsem si, proč by to mělo postihnout zrovna moje dítě, vždyť těhotenství i porod proběhly bez komplikací, miminko bylo zdravé," mluví o nepředstavitelném neštěstí osmadvacetiletá Veronika.

I čtyři roky od té děsivé noci se slzami v očích vypráví, co se stalo. "Vlastně není co vyprávět. Všechny případy jsou stejné. Nebo podobné. Uložíte miminko večer ke spánku, a pak když se na ně jdete během noci podívat, už nežije.

Může se to stát kdykoli. Když mu je měsíc, dva, osm... Neznáte dne ani hodiny. A i když vás pak lékaři a psychologové uklidňují, že to není vaše vina, přece jen přemýšlíte, jestli jste neudělala nějakou chybu. Poznamená vás to už navždy. I když čas bolest malinko zmírní, rozhodně nevymizí úplně. Nehledě na strach, jaký budu mít, až se rozhodnu zkusit štěstí podruhé."
 
 

Syndrom náhlého úmrtí novorozence,Co je to SIDS?

3. března 2009 v 13:49 | ♥Naposledy.cz♥
Panika, zděšení, volání záchranky, neutuchající snaha udělat něco, jen aby se stal zázrak a miminko ožilo, modlení se za to, aby to byl jen zlý sen, ze kterého se každou chvíli proberete, krutá realita, sebeobviňování, pochybnosti, neustále v hlavě se opakující otázky Proč zrovna moje dítě?, Co jsem zkazila?, Jak jsem tomu mohla zabránit?...

Tyto a spousta jiných pocitů se honí v hlavách maminek, kterým zničehonic v noci zemřelo dítě. Syndrom náhlého úmrtí novorozence je postrachem mnohých rodin.

Nikdy nevíte, kdy a kde zasáhne. V době rozvinuté medicíny, kdy umíme očkováním zabránit mnoha různým nemocem, hledáme nové a nové léky na rakovinu či brzdíme AIDS, existuje strašák, se kterým si lékaři neumějí poradit. Jediné, co na něj zabírá, je určitá prevence, ale ani ta nemusí být stoprocentní. Po devíti měsících těšení se na nového človíčka o něj novopečení rodiče přijdou. A většinou oni sami najdou svoje dítě v postýlce mrtvé. Kdo za to může? Nikdo. Dítě zemře a nikdo neví proč.

Smrt jde nocí

Před lety se jedné mladé rodině narodila nečekaně dvojčátka. Tehdy byl ultrazvuk ještě v plenkách, nikdo to netušil. Dvě holčičky se měly čile k světu, všichni bydleli v maličké garsonce, kde bylo možné děti oddělit od tepu večera pouze paravánem. Vypadalo to jako skvělý nápad, rodiče jím zastavili svoji postel a miminka na ni dávali usnout. Teprve když se večer zklidnil, televize byla vypnutá a šli sami spát, odnesli holčičky do jejich postýlek.

Systém se osvědčil, žádné problémy nebyly, když se začala děvčátka otáčet, jejich tatínek s maminkou šikovně zabránili tomu, aby náhodou nespadla. Po letech vyprávějí: "V osm hodin jsme holky uložili, pak se na ně šli podívat, spaly. Když jsme je v jedenáct hodin chtěli přenést do jejich postýlky, jedna z nich byla mrtvá."

Nevyslovili ani její jméno. Malé bylo asi půl roku, do té doby nestonala, rodiče na ní nepozorovali nic divného. Po hysterickém období, kdy se samozřejmě nemohli smířit s tím, že jejich děťátko zemřelo, došlo na kolotoč dotazů a pátrání, proč se něco takového stalo. Lékařská vyšetření a ani pitva neodhalily žádnou anomálii. Verdikt zněl: Syndrom náhlého úmrtí dítěte.

Protože byla dvojčátka jednovaječná, jejich rodiče s hrůzou sledovali ve dne v noci sestřičku mrtvé, ovlivněni tím, že jednovaječná dvojčata prožívají všechno dvojmo... Dnes čeká jejich dcera miminko. Všem, kteří se na něj těší s ní, ale vrtá hlavou: nehrozí novému človíčkovi také nebezpečí?

Skutečně: ani po letech bádání nejsou lékaři o moc blíž ke zjištění, proč vlastně k takovým úmrtím malých dětí dochází. Stále se dohadují, co vlastně mohou být ony rizikové faktory, v mnohých studiích hledají možné příčiny nočních tragédií, ale miminka umírají dál.

"Dokud jsem si to sama neprožila, nedokázala jsem si představit, jak krutou ranou může Syndrom náhlého úmrtí novorozence být. Věděla jsem, že něco takového existuje, ale říkala jsem si, proč by to mělo postihnout zrovna moje dítě, vždyť těhotenství i porod proběhly bez komplikací, miminko bylo zdravé," mluví o nepředstavitelném neštěstí osmadvacetiletá Veronika.

I čtyři roky od té děsivé noci se slzami v očích vypráví, co se stalo. "Vlastně není co vyprávět. Všechny případy jsou stejné. Nebo podobné. Uložíte miminko večer ke spánku, a pak když se na ně jdete během noci podívat, už nežije. Může se to stát kdykoli.

Když mu je měsíc, dva, osm... Neznáte dne ani hodiny. A i když vás pak lékaři a psychologové uklidňují, že to není vaše vina, přece jen přemýšlíte, jestli jste neudělala nějakou chybu. Poznamená vás to už navždy. I když čas bolest malinko zmírní, rozhodně nevymizí úplně. Nehledě na strach, jaký budu mít, až se rozhodnu zkusit štěstí podruhé."

Co je to SIDS?

Syndrom náhlého úmrtí novorozence neboli SIDS (z angličtiny Sudden Infant Death Syndrome) je stav, kdy je dítě ve věku od sedmi dnů do roka náhle nalezeno mrtvé, bez předchozích projevů nemoci. Stane se to neočekávaně a ani následné vyšetření nedokáže adekvátně odpovědět na otázku proč.

V době bezprostředně předcházející smrti nebyly pozorovány žádné příznaky nemoci, které by daný stav objasnily. Dítě umírá v klidu, ve spánku, bez zjevných známek dušení či jiného trápení, většinou na zástavu dechu, nelze vyloučit ani srdeční zástavu během spánku či poruchu srdečního rytmu. Ohroženější jsou miminka do čtyř měsíců, s přibývajícím věkem riziko SIDS klesá.

V naší republice takto každý rok zemře - ač to zní neu-věřitelně - několik desítek dětí. Pro rodinu je to pohroma, kterou nemohla předvídat. S nemocí se každý rodič smiřuje těžko, ale přesto má šanci bojovat. Syndrom náhlého úmrtí novorozence přijde jako blesk z čistého nebe. Jednoznačná příčina, proč k němu došlo, se nikdy neprokáže, všechna vyšetření jsou negativní, pitva neodhalí nic nového. Proto máte-li doma kojence nebo čekáte-li miminko, není špatné o SIDS něco vědět. Z řady studií vyplývá, že ně-které faktory mohou hrát v náhlém úmrtí kojenců významnou roli a lékaři hledají nadále pro SIDS vysvětlení.

Zajímavé je, že jeho výskyt není ve světě rovnoměrný, a ještě zajímavější, že častější je v zemích s dobrou lékařskou péčí, kde tvoří patnáct až třicet procent kojenecké úmrtnosti, zatímco třeba v asijských zemích je jeho výskyt téměř nulový. Naopak v USA, kde ročně zemře na SIDS až dva tisíce dětí, postihuje především Afroameričany. Zvláštní také je, že častěji umírají chlapci než děvčátka. Popisuje se i určitá závislost SIDS na ročních obdobích - vyskytuje se spíš na podzim, v zimě či počátkem jara.

Jak může budoucí maminka snížit riziko?

I když lékaři zatím nestanovili přesné příčiny vzniku, které vedou k Syndromu náhlého úmrtí novorozence, na základě výzkumů byly vypozorovány určité rizikové faktory, které můžete do jisté míry ovlivnit a eliminovat.

Především by si budoucí maminka měla uvědomit, že kouření nepřispívá ke zdárnému vývoji plodu, a to ani pasivní. Měla by se proto vyhnout zakouřeným místnostem, restauracím, barům, kde na ni v jejím stavu stejně nic zázračného nečeká. Studie z roku 2005 dokonce upozorňuje, že kouření matek zvyšuje pravděpodobnost SIDS o sto procent.

Je samozřejmé, že by nastávající maminka neměla zkoušet či užívat nějaké drogy, a o všech lécích, po kterých během těhotenství sáhne, by se měla poradit s lékařem. Navíc by měla chodit na pravidelné prohlídky v těhotenství, nevyhýbat se žádnému vyšetření, které jí lékař doporučí, a především se nestresovat.

Také je lepší, když je interval mezi graviditami delší než dva roky. Tělo si tak dokáže odpočinout, zregenerovat se a dostatečně se připravit na novou zátěž. Pokud budoucí maminka během těhotenství onemocní virovým onemocněním - stačí obyčejná rýma -, určitě by neměla nemoc přecházet, ale naopak se ji snažit vyležet. Ohroženy jsou maminky s extrémně nízkým krevním tlakem a také velmi mladé dívky, prvorodičky pod dvacet let věku.

O tom, že ohroženější jsou i rodiny se špatnou sociálně--ekonomickou situací či takové, které žijí ve slumech či na pokraji bídy, netřeba pochybovat. Vyšší riziko výskytu SIDS je v rodinách s větším počtem dětí. Společné lůžko s matkou, eventuálně se sourozencem, je také rizikovým faktorem. A pokud někdo v rodině kouří, dítě pochopitelně rozhodně nesmí spát právě v zakouřené místnosti.

Kromě toho je třeba ho oblékat tak, aby se nepřehřálo, ale ani nepodchladilo, a používat takové lůžkoviny, které snižují riziko, že se dítě dostane pod pokrývku. Polštář se pro kojence nedoporučuje vůbec. Prostěradlo by mělo být vždycky založeno pevně pod matrací. Také je dobré vyndavat z dětské postýlky na noc hračky. Nikdy nevíte, co se může stát...

Které děti jsou ohrožené?

Mezi děti, kterým hrozí Syndrom náhlého úmrtí novorozence, se řadí především miminka s nízkou porodní hmotností a ta, která se narodila před třicátým sedmým týdnem - tím pádem se toto riziko týká i vícečetných těhotenství. Dále jsou ohroženy děti, jejichž porod byl uměle vyvolán či které přišly na svět císařským řezem.

Vodítkem je i tzv. Apgar skóre - mezinárodní bodovací systém pojmenovaný podle anestezioložky Virginie Apgar, který se používá k orientačnímu zhodnocení zdravotního stavu novorozence v době těsně po narození a který najdete na zprávě, jež maminka dostane při propouštění z porodnice. Sleduje se puls, dech, svalové napětí, reakce na podráždění a zabarvení kůže, a to v první, páté a desáté minutě po narození.

Za každý ze sledovaných faktorů dítě dostává 0 až 2 body, v ideálním případě má už v první minutě osm až deset bodů, pokud je dítě váhavější, rozhodně by těchto hodnot mělo dosáhnout v páté minutě. Pokud má Apgar skóre menší než sedm, je možné, že mu v prvním roce života hrozí SIDS. Pokud je dítě od narození zdravé, pak už nezbývá nic jiného než ho pečlivě sledovat. A mít štěstí.

Rizikové děti by snad mohly být i takové, které si často ublinkávají, proto je třeba dbát, aby si miminko po jídle opravdu odříhlo. Ohrožené jsou i děti s poruchami imunity, děti, které chytí jako maličké virovou či bakteriální infekci, podrobným šetřením byly zjištěny také drobnější vrozené anomálie centrálního nervového systému, systému řízení srdeční činnosti, abnormality v přeměně látkových živin...

Ale i úplně obyčejná malá rýma může způsobit neprůchodnost dýchacích cest, a tím nedostatečný přívod vzduchu. Proto při zahlenění pravidelně odsávejte sekreci z nosu, zvyšte polohu horní části těla a zvlhčujte ovzduší. Ale pořád je třeba si uvědomit, že SIDS postihuje především děti bez předchozího varování, děti, které nemívají žádné viditelné potíže.

O monitorech, spaní a dudlíku

Už dlouhá léta se diskutuje, zda používat alarmy a monitory, tzv. dětské chůvičky, které jsou paradoxně v poslední době téměř povinnou výbavou každého miminka. Teoreticky u spícího dítěte signalizují zástavu dýchaní - současné monitory fungují na principu pohybu, takže sledují dechové pohyby, srdeční akce umějí sledovat pouze speciální monitory používané v nemocnicích.

V minulosti se doporučovaly ve vyspělých zemích především rodinám, kterým se narodilo nedonošené dítě, ale v poslední době si je pořizují téměř všechny maminky, přestože v roce 2004 američtí pediatři došli k závěru, že by se tyto přístroje neměly používat ve velkém.

Závislost na nich může významně stresovat okolí dítěte - falešné alarmy jsou poměrně běžné - a kromě toho ani taková chůvička nemůže spolehlivě zabránit SIDS. Proto by na ně rodiče neměli spoléhat a měli by dodržovat všechna doporučení, jak SIDS zabránit - především pokud jde o ohrožené dítě. Ovšem na druhé straně, pokud přispěje ke klidu maminky, proč si monitor nepořídit, investice to není tak vysoká.

Před časem se hojně propagovalo pokládat miminka ke spánku na bříško, jedním z důvodů byla - kromě strachu z udušení při ublinknutí - obava z plochého záhlaví, ze šišaté hlavy. Ve skutečnosti se tvar hlavy upravuje v době, kdy si dítě sedá a když začíná chodit. Poloha na bříšku je ale vysoce riziková, děti v ní mají hlubší spánek a hůře se budí, hrozí u nich riziko přehřátí a mají v krvi o poznání vyšší hladinu kysličníku uhličitého. Proto by dítě mělo být ukládáno na záda nebo na bok.

Ze statistických údajů vyplývá, že riziko Syndromu náhlého úmrtí novorozence je při ukládání na bříško více než desetinásobné ve srovnání s polohou dítěte spícího na zádech. Dokonce už před patnácti lety doporučila americká společnost dětských lékařů American Academy of Pediatrics, aby maminky děti ukládaly ke spánku v poloze na zádech - právě s cílem snížit riziko SIDS.

V roce 1995 pak tato společnost zahájila kampaň propagující polohu na zádech vedenou pod heslem Back to sleep. Vydala spoustu letáků, pořádala různé akce zaměřené na rizikovou populaci ve Spojených státech, informovala veřejnost v médiích. Kampaň byla velmi úspěšná a doporučení ukládat děti ke spánku v poloze na zádech vedla k poklesu případů Syndromu náhlého úmrtí novorozence. Co se týká polohy na boku, ani ta není úplně ideální - tlak na břicho a boční části hrudníku také zvyšují riziko této tragédie.

Svoji renesanci zažívá i tolik zatracovaný dudlík. Z nejnovějších studií totiž vyplývá, že dudlík je výrazný preventivní faktor, který zabraňuje vzniku SIDS. Mechanismus účinku zatím není zcela objasněn, ale uvažuje se o přerušovaném spánku při sání dudlíku, zrušení nejhlubší spánkové fáze, vhodné poloze hlavy či zajištění průchodnosti dýchacích cest. A tak se dudlíku už nemusíte bát. A když nebudete vědět, jak od něj miminko odnaučit, zkuste ho hodit do rybníka kachničkám.

Ve světě existuje řada nadací a rodičovských organizací, které pomáhají postiženým rodinám, kde dítě zemřelo na SIDS. Snaží se zmírnit jejich utrpení a snadněji překonat šok ze ztráty miminka. Kromě toho tyto organizace také finančně podporují mnohé studie, které stále pátrají po příčinách Syndromu náhlého úmrtí novorozence.


Zdroj:Klikni!

Jak zvládat chování dítěte s Downovým syndromem

3. března 2009 v 13:41 | ♥Naposledy.cz♥
Jak zvládat chování dítěte s Downovým syndromem


Na chování dětí i dospělých s Downovým syndromem jsou v zásadě dva protichůdné názory. Jeden říká, že jsou to klidné bytosti, které se dají snadno zvládnout. Druhý naopak tvrdí, že jsou to jedinci úporní a těžko zvladatelní.

Koexistence těchto dvou tak velmi odlišných názorů odráží skutečnou pravdu o chování lidí s Downovým syndromem - zejména v tom, že se jeden od druhého znatelně odlišují. Někteří jsou mírní, jiní svéhlaví a mnozí spadají někam mezi tyto dva extrémy. Jedni rodiče říkají, že dítě s Downovým syndromem se dá zvládnout lépe než zdravé děti, jiní se potýkají se širokou paletou výchovných problémů.

Souvisí s Downovým syndromem nějaké zvláštní poruchy chování?

Děti s Downovým syndromem dosahují jednotlivých vývojových stadií později než průměrné děti. V porovnání s ostatními dětmi proto jejich chování neodpovídá věku ani tělesné zdatnosti. Období vzdoru, které se normálně projevuje mezi druhým a třetím rokem, se u dítěte s Downovým syndromem dostaví až kolem čtyř let.

Chování proto může být mnohem destruktivnější, protože dítě je větší a silnější. Pozorovatele může takové chování staršího dítěte zaskočit. Neexistují však žádné výchovné problémy, které by souvisely výhradně s diagnózou Downova syndromu.

Problémy, pokud nastanou, jsou v zásadě podobné jako problémy, s nimiž se můžeme setkat u normálních mladších dětí, a obvykle se dají zvládnout jednoduchými metodami modifikace chování.

Co je to modifikace chování?

Řada rodičů nevědomě používá metodu modifikace chování. Modifiací chování může být třeba to, že rodiče své dítě za správné chování odmění a za špatné chování potrestají. Někteří rodiče v tomto směru potřebují pomoci nalézt co nejúčinnější cestu.

Pro děti je dobré, vědí-li, co se od nich očekává, protože pak mohou napřít své síly konstruktivním a smysluplným směrem. Modifikace chování je druh učení a používá se tam, kde nestačí pouhé vysvětlování.

Identifikace chování

Prvním krokem v programu modifikace chování je sledovat, jak se dítě chová, a určit, které projevy jeho chování chcete změnit. Musíte se vyhnout obecným prohlášením o dítěti (například výroky typu "je nemožná") a místo toho se zaměřit na konkrétní věci, které dělá a které vám vadí nebo ze kterých máte obavu, třeba když vám na nákupu utíká.

Jak se dítě chová?

Chování je sled projevů, které můžete pozorovat. Existují dva druhy chování: dobré chování, které chcete podporovat, a chování nežádoucí, které chcete potlačit. V ideálním případě je nejlepší naučit dítě užitečným dovednostem, jimiž nechtěné chování nahradíte. Nejprve si řekneme, jak můžete podpořit žádoucí chování, které může být posléze odměněno.

Podpora a následná odměna dobrého chování

Jeden z možných způsobů, jak podpořit dobré chování, je předvést je dítěti a doufat, že vás napodobí. Některé děti napodobují rády, jiné méně. Některé děti napodobování dokonce přehánějí a toho byste měli využít. Chcete-li například, aby chlapeček začal chodit čurat na toaletu, měl by mu to tatínek předvést a říct, že tak to "chlapi" dělají.

Odměna dobrého chování

Jak máte dítě odměňovat? Nejjednodušší odměna je pochválit dítě za to, co udělalo, usmát se na něj a říci: "to se nám to povedlo" nebo "to máme krásně suchou postýlku" nebo "to jsou ale pěkné krůčky" atd. Všimněte si, že chválit by se mělo chování, nikoli dítě. Zdůrazníte tím, co chválíte, a neodrazí se to na hodnocení dítěte. Takové jednoduché slovní ohodnocení byste měli učinit vždycky, bývá totiž mnohem účinnější, než si rodiče myslí.

Někdy však samo o sobě nestačí. Starší děti tak jednoduchá odměna už asi neuspokojí. V tom případě musíte nabídnout nějakou "hmotnou" odměnu. Můžete třeba lepit hvězdičky na kartičku, dávat razítko se smajlíkem na ruku, sladkost, rozinku, zvláštní hračku nebo jít na vycházku.

Pro vynalézavější děti je vhodné mít například systém, kde je za určitý počet bodů možné získat něco trochu většího. Nedávejte nic velkého ani drahého. Získat velkou odměnu by pro dítě nemělo být příliš snadné, menší dárek by však měl být rozumně dostupný, aby dítě mělo chuť se o něj snažit.

Systém odměňování byste měli mít předem dobře promyšlený. Známky, žolíky a bodovací tabulky byste měli mít připravené hned od začátku. Program modifikace chování je proces, proto budete muset bodový systém občas pozměnit, třeba když bude zřejmé, že dítě čeká na odměnu moc dlouho, nebo naopak dostává-li odměny moc často.

Systém odměn používejte tak dlouho, dokud bude dítě bavit; zájem určitě ztratí ve chvíli, kdy žádoucího chování na nějaký čas dosáhnete. I když už nebudete dítěti dávat žádné odměny, nepřestávejte ho chválit.

Potlačení nežádoucího chování

Potlačení nežádoucího chování způsobuje rodičům mnoho potíží a starostí. Často nevědomky odměňují špatné chování a dělají přesný opak toho, co chtějí, jindy se špatné chování snaží odstranit neúčinně.

Co nepomáhá

Jak se zbavit nežádoucího chování?

Častým jevem bývá, že rodiče dětem nadávají nebo se s nimi hádají. Většina rodičů by se asi shodla na tom, že to nepomáhá. Důvod je ten, že děti nezřídka chápou jakýkoli projev zájmu rodičů jako odměnu. Čím dál víc se snaží upoutat pozornost. Samozřejmě, že raději slyší chválu; pro děti ale může být odměnou jakákoli pozornost, dokonce i nadávání.

Někteří rodiče začnou dítě bít, později však přijdou na to, že ani bití nepomáhá. Z toho jsou rozčilení, protože si myslí, že je to ten nejkrajnější způsob, který mohou použít. Důvod, proč bití nepomáhá, tkví právě v tom, že jde o krajní řešení.

Je to nepříjemné nejen pro dítě, ale i pro jeho rodiče. A většina dětí si to uvědomuje. Poté co rodič dítě uhodí, cítí nepochybně určitou vinu, a tak když výprask přestane bolet, dítě může mít užitek ze soucitu, který kajícní rodiče k němu cítí. Výprask může mít v některých případech okamžitý účinek, nelze jím však upravit opakující se nežádoucí chování.

Jak na to

Co tedy mohou rodiče dělat, když tradiční metody nepomáhají?

První věc, kterou se oni sami musí naučit, je nedělat nic. Děti se urputně snaží vynutit si pozornost, třeba v podobě bití a křiku. Pokud ji nezískají, mnohé projevy chování se zmírní nebo zmizí docela. Přehlížet takové chování je velmi těžké. Otázkou zůstává, zda je vůbec možné, aby rodiče chování svých dětí zcela ignorovali. Můžete se však pokusit předstírat, že chování nevidíte.

Abyste toho byli schopni, musíte utlumit své přirozené reakce, vyhnout se očnímu kontaktu s dítětem a tvářit se klidně. Dělejte něco, co s dítětem nesouvisí, a nedejte se zatáhnout do žádného hovoru ani hádky o chování, které se pokoušíte odstranit. Až se dítě přestane předvádět, řekněte mu, ať s vámi jde dělat vaši činnost, a pokračujte v normálním hovoru. Nedávejte na sobě znát nelibost, když s dítětem začnete znovu komunikovat.

Jsou situace, kdy chování dítěte přehlédnout nelze. Je-li dítě natolik aktivní nebo destruktivní, že by si mohlo ublížit nebo by mohlo něco poškodit, nemůžete je ignorovat. Možná vás rozzlobí tak moc, že budete mít strach, že se neudržíte a ublížíte mu. V takových situacích musíte dítě odvést někam, kde mu nemusíte dále poskytovat odměnu formou své pozornosti.

Této technice se říká "oddechový čas" (time-out) a spočívá v tom, že dítě nenásilně odvedete pryč ze své společnosti. Cílem této techniky není způsobit dítěti nepohodlí nebo v něm vyvolat strach, ale jednoduše ho vyvést z prostředí, které jeho počínání podněcuje.

Nejpříjemnější prostředí pro tento druh odpočinku je dětský pokoj. Nechte tam dítě tak dlouho, dokud se oba neuklidníte. Dokud je v pokoji, měli byste veškerý křik a pláč ignorovat. Mírným hlasem můžete dítěti říci, že ho nepustíte, dokud se neuklidní, nebo, pokud tomu nerozumí a nespolupracuje, můžete počkat, až na chvilku přestane, a v té chvíli je z pokoje odvést.

Některé děti mají sklon pokojíček ničit, a proto je lepší odvést je do jiné místnosti. Poté co dítě přivedete zpátky, nevyžadujte omluvy a neukládejte tresty. Buďte přátelští a dělejte jakoby nic.

V situacích, kdy "oddechový čas" nelze použít, můžete na zklidnění agresivního chování dítěte zkusit jinou metodu. Podržte dítěti pevně ruce podél těla a počítejte do 15. Pak sevření uvolněte. Jestliže chování pokračuje, zkuste to znovu. Metoda se nazývá "krátké omezení". Když dítě držíte, nemluvte s ním. Cílem je přerušit dítěti na chvíli radost z volnosti a pobíhání, nikoli využít okamžik klidu k pozitivní interakci.

Někdy si děti zvyknou dostávat za špatné chování odměnu. Příkladem může být nekonečný pláč v postýlce končící tím, že se vytoužený rodič nakonec objeví. Odebrání této odměny se nazývá "vymizení".

Postupovat můžete dvěma způsoby: radikálním nebo postupným odvykáním. Druhý způsob se také někdy nazývá "řízený pláč" a lidé mu obvykle dávají přednost. Při této metodě budete k dítěti chodit postupně v delších a delších intervalech. Pozornost, kterou pak dítěti budete věnovat, by měla být minimální.

Buďte připraveni na to, že se chování zpočátku ještě zhorší. Změna obvykle trvá několik dní, ale když budete důslední, chování se postupně zmírní, až zmizí docela. Po různě dlouhé době (za týden nebo dva) se často objeví znovu, jako by dítě zkoušelo, jestli nová pravidla stále platí. Budete-li se chovat stejně, chování se upraví.

Před zahájením této techniky by se oba rodiče měli připravit na těžké chvíle. V době, kdy se chování dítěte zhorší, je důležitá vzájemná podpora.

Zdroj: Mark Selikowitz - Downův syndrom, nakladatelství Portál
Zdroj:Klikni!

Děti s Aspergerovým syndromem

3. března 2009 v 13:38 | ♥Naposledy.cz♥

Děti s Aspergerovým syndromem



Dítě s Aspergerovým syndromem působí dojmem, že si neuvědomuje nepsaná pravidla chování, tudíž dělá a říká věci, které druhé lidi urážejí, nebo prostě zlobí.

Pro tyto děti bývají typické pravdivé a výstižné poznámky, které však v dané situaci nejsou vhodné a přivádějí druhé do rozpaků.Například dospívající s Aspergerovým syndromem náhle uprostřed konverzace utne tok hovoru a bezostyšně a hlasitě prohlásí, že ten druhý má křivé zuby.

Jistěže má pravdu, jenže takovéto poznámky rozhodně nepřispívají k plynulému hovoru, o udržení kamarádství nemluvě. Jeden chlapec posedlý počítači vyslechl rozhovor rodičů o tom, že sousedé mají nový počítač. Okamžitě se k nim vydal a začal přístroj hledat.

Problém spočíval v tom, že byla skoro půlnoc a sousedé už spali. Vůbec nechápal, proč by se sousedi měli bát, že mají v domě zloděje, a nakonec se na ně dokonce rozzlobil, protože mu vynadali. Jakmile jsou dítěti nějaká pravidla vysvětlena, přechází k jejich neúprosnému dodržování.

Například se z něj stává jakýsi třídní policista a stíhá každého, kdo pravidla poruší. Ale také upřímně přizná pravdu. Jedno dítě ve třídě, kde se učitelka právě zabývala něčím jiným, záměrně zlobilo, aby pobavilo spolužáky. Jakmile si učitelka uvědomila, co se děje, zeptala se: "Kdo to byl?

" Rozhostilo se ticho. Prolomilo ho až dítě s Aspergerovým syndromem, které jí ochotně oznámilo, kdo zlobil. Vyčítavých pohledů spolužáků, kteří ho mlčky obviňovali ze zrady, si vůbec nevšímalo, nerozumělo jim. Jiné děti ochotně poruší pravidla, mají-li z toho prospěch nebo legraci, ovšem dítě s Aspergerovým syndromem nikoli.

Někdy se stává, že děti s Aspergerovým syndromem uplatňují pravidla v nesprávných kontextech. Například jeden mladík s Aspergerovým syndromem chtěl upoutat matčinu pozornost, protože se právě bavila s kamarádkami a on jí něco potřeboval říct.

A tak hlasitě prohlásil: "Hej, ty tam!" V dané chvíli si neuvědomil, že by bylo vhodnější oslovit matku jinak, slušněji. Tito jedinci jsou impulzivní, nedokážou domyslet důsledky svého jednání, proto řeknou první věc, která jim přijde na mysl.

Lidé, kteří je neznají, si zpravidla myslí, že jsou drzí, rozmazlení nebo nevychovaní, vrhají na rodiče pohrdavé pohledy, aby jim dali na srozuměnou, co si o jejich nekompetentní výchově myslí. Výjimkou nebývají výčitky typu:

"Kdybych ho měl doma čtrnáct dní, srovnal bych ho." Rodiče by jim své dítě jistě rádi svěřili, aby si sami odpočinuli a druhým ukázali, jak moc se mýlí. Základním předpokladem změny samozřejmě je, aby si ostatní uvědomili, že dítě s Aspergerovým syndromem není drzé a ani nechce být. Prostě neví, jak jinak by se v dané situaci mělo zachovat.

Carol Grayová (2000) vyvinula techniku, již nazvala společenské příběhy. Při práci s dětmi trpícími Aspergerovým syndromem se výborně osvědčuje, jelikož je učí, podle jakých vodítek se mají orientovat v sociální situaci.

Dále vede druhé k pochopení úhlu pohledu daného dítěte, vysvětluje, proč dítě s Aspergerovým syndromem působí dojmem, jako by se chovalo naivně, výstředně nebo neposlušně. Jakmile se chování dítěte vymyká očekávanému jednání, vzniká krátký příběh, který mu vysvětluje situaci a navede ho na vhodné chování i prožitky.

Například dozor v jídelně si stěžuje na dítě, protože ve frontě na obědy zlobilo. Prvotní dojem je, že se dítě záměrně chovalo agresivně nebo že bylo drzé. Takové vysvětlení se hodí pro běžné děti, ovšem při využití techniky společenských příběhů je v první řadě nutné nahlédnout na vzniklou situaci očima příslušného dítěte.

Jakmile si s dítětem promluvíme o tom, co se stalo, snadno zjistíme, že ho například zmátlo pravidlo, že děti mají v řadě stát jedno za druhým, nikoli vedle sebe, nebo nepochopilo, proč vlastně musí stát ve frontě, případně nedokázalo odhadnout, kam se má zařadit či jak se má při čekání chovat.

V případě ostatních dětí není třeba předpoklady a očekávání specifikovat, ovšem u malých dětí s Aspergerovým syndromem je to naprostá nutnost, protože jim chybí jakýsi přirozený cit pro sociální situace. Na druhou stranu se dokážou naučit, co mají dělat, ovšem první podmínka je patřičné vysvětlení.

Krátké příběhy dítěti nabízejí popis situace, důraz se pochopitelně klade na to, aby si dítě uvědomilo hlavní principy sociálního kontaktu a dokázalo posoudit, co se děje, bude či má dít a proč. Příběhy se píšou podle stanovených pravidel vycházejících z bohaté zkušenosti Carol Grayové.

Zdroj:Klik!

Downův syndrom

3. března 2009 v 13:34 | ♥Naposledy.cz♥
Downův syndrom




je kongenitální = vrozená vada. Je to něco s čím se dítě rodí, co je v něm přítomno nejčastěji již od okamžiku početí. Downův syndrom je způsoben přítomností jednoho nadbytečného chromozómu č. 21. Chromozómy jsou molekuly deoxyribonukleové kyseliny (ve zkratce DNK nebo z angličtiny DNA). Chromozómy jsou přítomny v každé buňce lidského těla. Nesou záznam o všech vlastnostech a charakteristikách, které jsme zdědili.

Tento záznam je zapsán ve formě kódované zprávy - genů právě ve struktuře DNA. 1 chromozóm = 1 molekula DNA. V každé lidské buňce se nachází 23 dvojic chromozómů, celkem tedy 46. Pro přehlednost při jejich zpracovány byly na základě mezinárodních dohod chromozómy seřazeny podle velikosti a označeny čísly 1 až 22. Poslední - 23. pár představují tzv. pohlavní chromozómy XX nebo XY.



V roce 1866 si anglický lékař John Langdon Down povšiml, že někteří z jeho pacientů s mentální retardací (opoždění vývoje) jsou si v některých znacích podobni a jako první je popsal a shrnul do nové jednotky, která byla po něm později pojmenována jako Downův syndrom. Asi o sto let později, v roce v roce 1959, odhalil francouzský genetik Jerome Leujene, že lidé s Downovým syndromem mají kromě obvyklé sestavy ještě jeden chromozóm č. 21. Protože jsou u lidí s Downovým syndromem, místo dvou, chromozómy tři hovoříme o trizomii 21.


ČÍM JE ZPŮSOBEN DOWNŮV SYNDROM?

Dosud nevíme, proč dojde k tomu, že se 21. chromozóm ztrojnásobí, víme však, jak k tomu dojde. Řekli jsme si, že chromozómy se nacházejí v buněčném jádře a že je jich 23 párů. Při buněčném dělení dochází k tomu, že z jedné buňky vznikají dvě nové buňky se stejným počtem chromozómů. Při tomto dělení se rozdělí i každý chromozóm z každého páru, takže nové buňky obsahují opět 46 chromozómů.

Aby byl i u potomstva zachován stejný počet chromozómů, musí se zmenšit - redukovat i počet chromozómů v pohlavních buňkách. K tomuto zmenšení počtu dochází během tzv. redukčního dělení pohlavních buněk. Do nově vznikající pohlavní buňky přichází jen jeden chromozóm z každého páru, a pohlavní buňky pak mají jen 23 chromozómů. Když se dvě pohlavní buňky spojí. Vzniká nový život. První a každá další z ní vzniklá buňka opět má 46 chromozómů.

Někdy dojde při dělení pohlavních buněk k chybě a jedna pohlavní buňka obsahuje 24 a druhá 22 chromozómů. Jestliže se buňka s 24 chromozómy spojí s pohlavní buňkou druhého rodiče, která obsahuje 23 chromozómů, první buňka nově počatého dítěte má 47 chromozómů místo obvyklých 46. A také každá další buňka bude mít o jeden chromozóm víc. Nadbytečný chromozóm může pocházet od otce nebo od matky.


VÝVOJ KOJENCŮ A BATOLAT S DOWNOVÝM SYNDROMEM
ProjevPrůměrný věk v měsícíchRozpětí v měsících
Hrubá motorika

Zvedá hlavičku na 15 sekund31,5-5,5
Vyvažuje hlavu a udrží ji i když se nakloní53-8,5
Převalí se ze zad na bříško a naopak84-11
Sedí bez opory minutu a déle107-15,5
Stabilně sedí 10 minut i déle a má dobrou rovnováhu118,5-15,5
Z lehu se zvedne, aby se posadilo14,58,5-24
Postaví se u nábytku16,510-24
Chodí s držením za ruku17,510-30
Stojí samo21,515,5-36
Ujde tři nebo více kroků bez opory2415,5-36
Jemná motorika

Udrží kostku prsty proti dlani4,51,5-7
Uchopí kostku a drží ji palcem a prsty6,54-10
Udrží předmět velikosti rybízového zrnka128,5-15,5
Udrží předmět velikosti rybízového zrnka mezi palcem a ukazováčkem2012-36
Senzomotorika

Očima sleduje chrastítko v kruhovém pohybu31,5-5,5
Sahá po chrastítku74-11
Drží dvě kostky84-11
Staví na sebe kostky85,5-11
Staví kostky pečlivě a rovnou na sebe107-14
Záměrně tahá za šňůrku chrastítka11,57-17
Odstrkuje látku, aby našlo schovanou hračku13,510-21
Snaží se napodobit čmárání15,510-21
Dá kostku do hrnečku16,510-24
Dá tři kostky do hrnečku1914-30
Postaví věž ze dvou kostek2215,5-30
Zastrčí kolík do otvoru v desce dvakrát nebo vícekrát2317-36
Socializace

Usmívá se při dotyku a když se na ně mluví31,5-5,5
Sahá na svůj obraz v zrcadle6,54-10
Komunikace

Vydává zvuky na úsměv a řeč41,5-8,5
Otáčí se za zvukem74-11
Říká da-da, ba-ba a podobně117-18
Odpovídá na známá slova gesty a podobně13,510-18
Reaguje na "ne"1411-24
Žvatlá s odpovídajícím výrazem ve tváři1812,5-30
Řekne dvě slova2215,5-30


VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ S DOWNOVÝM SYNDROMEM


Včasná péče o děti s Downovým syndromem
Nejzávažnějším z posledních výsledků výzkumů týkajících se problematiky dětí s Downovým syndromem je rozpracování programů včasné péče, které se již využívají ve všech rozvinutých zemích.

V našich podmínkách největší díl záslužné práce v oblasti realizace těchto programů vykonalo a dále vykonává Speciálně-pedagogické centrum při mateřské škole v Praze 8 (Štíbrova 1691), které má ve své péči některé děti s Downovým syndromem již od věku šesti týdnů. Kromě individuální a skupinové péče poskytované dětem na úrovni aktuálních vědeckých poznatků a získaných zkušeností plní významnou roli i v pomoci rodičům v adaptaci na skutečnost trvalého postižení jejich dítěte.



Včasnou péčí je možno podpořit zejména senzomotorický a sociální vývoj kojenců a stimulovat procesy jejich učení. V posledních letech došli pedagogové a psychologové k poznání, že při ovlivňování tělesného a duševního vývoje dítěte má rozhodující význam spíše kvalita než množství získávaných smyslových a tělesných vjemů.


Učení je nepřetržitý proces, který začíná již narozením dítěte. U dětí, u nichž je vlivem zpomaleného vývoje snížena i zvídavost a potřeba poznávat, je nezbytné tyto procesy soustavně stimulovat. Nikdo z rodičů však není připraven na to, že bude vychovávat dítě s Downovým syndromem, a mnozí rodiče si v této situaci nevědí rady.

Odborná pomoc je proto zaměřována nejen na dětí, ale i na jejich rodiče, sourozence a další členy jejich rodin tak, aby pro dítě s Downovým syndromem bylo vytvořeno akceptující přátelské prostředí, v němž bude jeho vývoj probíhat co nejlépe.



V současné době již nikdo nepochybuje o tom, že děti s Downovým syndromem mají právo na vzdělávání stejně jako jejich nepostižení vrstevníci. V předškolním věku by tyto děti měly mít možnost navštěvovat mateřské školy, ať už speciální, určené pro děti s různými druhy postižení, nebo běžné mateřské školy v místě svého bydliště.

Ve věku povinné školní docházky by měly všechny chodit do školy. Podle závažnosti svého mentálního postižení mají děti s Downovým syndromem možnost vzdělávání ve zvláštních školách, pomocných školách nebo mohou být integrovány do běžných základních škol v místě svého bydliště.
V případě závažnějšího mentálního postižení mohou započít svoji školní docházku v přípravném stupni pomocné školy, který je zpravidla tříletý a poskytuje dětem, jež ještě nejsou dostatečně zralé k tomu, aby se mohly systematicky vzdělávat, odbornou přípravu na vzdělávání. Děti s těžkým a hlubokým postižením se perspektivně budou vzdělávat v rehabilitačních třídách pomocné školy, které se v současné době experimentálně ověřují.

Po ukončení povinné školní docházky mají děti s Downovým syndromem možnost pokračovat ve svém vzdělávání ve středních odborných učilištích, v odborných učilištích a v praktických školách, kde získají vědomosti a dovednosti potřebné ke svému praktickému uplatnění. Pro dospělé lidi s Downovým syndromem a dalšími druhy mentálního postižení jsou v rámci celoživotního vzdělávání zřizovány večerní školy, kde si mohou upevňovat a prohlubovat získané vědomosti a dovednosti a navazovat zajímavé sociální kontakty.


Otázka pracovního uplatnění lidí s Downovým syndromem již přesahuje kompetence resortu školství. Přesto mají pedagogové, kteří věnovali mnoho úsilí vzdělávání těchto dětí, zájem na tom, aby se jejich absolventi dobře uplatnili ve společnosti a v životě a někteří z nich se podílejí i na zřizování chráněných pracovišť a dalších pracovních příležitostí. Těchto příležitostí je však stále nedostatek a v této oblasti má péče společnosti o lidi, kteří nejsou schopni být zaměstnáváni na otevřeném trhu práce, ještě značné rezervy.

Zdroj:Klikni!

Aspergerův syndrom

3. března 2009 v 13:29 | ♥Naposledy.cz♥
Aspergerův syndrom


Aspergerův syndrom patří do skupiny poruch autistického spektra. Je charakteristický disharmonickým vývojem osobnosti s převažující poruchou v oblasti sociální interakce a komunikace.


Na rozdíl od dětského autismu není narušen vývoj řeči ani inteligence. Verbální projev těchto dětí ovšem bývá nápadný svou monotónností a pedantickým důrazem na správnost použití jazyka.

Jejich zájmové zaměření je rovněž nápadné, mívají velice specifické, stereotypní zájmy podobně jako děti s autismem.

Udává se, že četnost výskytu je vyšší než u autismu, jeho diagnostika je však složitější. Aspergerův syndrom bývá diagnostikován později, protože v raném věku se postižení neprojevuje tak závažně.



V zahraničí je literatura týkající se Aspergerova syndromu podobně četná jako literatura o autismu. V České republice vychází kniha Tonnyho Attwooda jako první monografie o Aspergerově syndromu. Podává základní informace pro rodiče a pracovníky pomáhajících profesí.

Je psaná čtivým a zajímavým způsobem s množstvím příkladů a s hlubokým pochopením odlišného prožívání lidí s Aspergerovým syndromem.


Více zde:Klikni!


Syndrom z vysazení,Symptomy u vysazení antidepresiv a antipsychotik

3. března 2009 v 13:26 | ♥Naposledy.cz♥
Syndrom z vysazení


Definice
Vzniká po vysazení některých léků, např.:



  • po vysazení TCA (tricyklická antidepresiva)
  • po vysazení SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu ): nejčastěji po fluvoxaminu a paroxetinu, méně často po vysazení citalopramu a sertralinu, výjimečně po odnětí fluoxetinu (dlouhý biologický poločas)
  • po vysazení antipsychotik

Symptomy u vysazení antidepresiv

  • chřipkový syndrom (únava, letargie, bolesti hlavy a svalů, pocit nachlazení)
  • závratě
  • pocení
  • pocit na zvracení
  • zvracení
  • poruchy spánku
  • třes
  • parestézie
  • agitace
  • podrážděnost
  • depersonalizace
  • dekoncentrace
  • zmatenost
  • letargie
  • deprese
  • úzkost
  • průjem
  • závratě
  • zvýšená fotosenzitivita
  • agresivita
  • ataxie
  • cholinergní rebound (nauzea, zvracení, průjem) u TCA
Symptomy u vysazení antipsychotik



  • neurologické příznaky akutní (dystonie, dyskineze, akatizie)
  • neurologické příznaky chronické (tardivní dyskineze a akatizie)
  • neurovegetativní příznaky (pocení a tepelná nestabilita, závratě, kolapsy, nespavost, úzkost, parestezie, hyperalgezie)
  • cholinergní rebound (nauzea, zvracení, průjem).

Vlastnosti

  • jedná se o častý jev
  • u těchto léků ale nelze hovořit o závislosti
  • z uvedených příčin by mělo být vysazování těchto léků pozvolné
  • příznaky vymizí do 24 hodin po zpětném vrácení léků do terapie
  • neléčené trvají až několik týdnů, Syndrom z vysazení u antipsychotik může přetrvávat až 6 měsíců
  • velmi těžko se v diferenciální diagnostice rozlišuje od symptomů, pro které byl nasazen (úzkost, deprese, ...)
//<![CDATA[ //]]> //<![CDATA[ window.google_render_ad(); //]]>

Příčiny vysazení léků

  • pacient: strach z poškození, stigmatizace, nedostatečná edukace, psychická porucha
  • lékař: nedostatečně poučí pacienta o léku (nástup účinku, nežádoucí účinky, nutnost dlouhodobé léčby)
  • lék: nežádoucí účinky, složité dávkování, latence efektu léku
Zdroj:Klikni!

Tento web je pouze informačního charakteru. Nejsem schopna, zodpovídat vaše dotazy na téma této nemoci.

3. března 2009 v 13:16 | ♥Naposledy.cz♥
Kontakt

Chronický únavový syndrom

Tento web je pouze informačního charakteru. Nejsem schopna, zodpovídat vaše dotazy na téma této nemoci. Nejsem autorem textů.



Zdroj:Klikni!

Osobní zkušenost ,Dr. J. Van Aerde, který trpěl CFS

3. března 2009 v 13:13 | ♥Naposledy.cz♥
Dr. J. Van Aerde, který trpěl CFS, měl předtím dvě zaměstnání - v noci sloužil jako lékař a ve dne pracoval ve výzkumu. Kromě toho byl manželem a otcem. Mluvil o své zkušenosti s CFS a kanadský list "Medical Post" otiskl jeho vyprávění:



"Představte si nemoc, která ničí všechnu vaši energii do té míry, že zvednout přikrývku, když vstáváte z postele, vyžaduje skutečné úsilí. Procházka kolem domu, byť hlemýždí rychlostí je ohromná akce a zvednout vaše batole vám bere dech.

Vyhýbáte se své studovně v suterénu, protože schody nahoru pak nedokážete vyjít bez několikerého odpočinku. V novinách čtete slova a věty, ale nejste schopen je spojit, aby daly smysl……

Představte si pocit, jako byste dostávali stovky injekcí současně do všech svalů a to působí, že je bolestivé sedět, je nemožné se hýbat a někoho obejmout už není příjemné…..

Představte si časté mrazení, studený pot, častou zvýšenou teplotu. Spojte si všechny příznaky a srovnejte to s nejhorší chřipkou, kterou jste prodělali, s tím rozdílem, že toto je horší a trvá to rok i déle. Představte si hlubokou sklíčenost a nezměrné zklamání, když se nemoc znovu a znovu vrací ve chvílích, kdy si myslíte, že je to za vámi.

Představte si, jaká je to hrůza a zděšení, když se cítíte jakoby uvězněni v cizím těle a nevíte kdy - nebo zda vůbec - to vše skončí."


"Chodila jsem od lékaře k lékaři," vypravuje Priscilla ze státu Washington (USA). "Udělali mi krevní zkoušky a ptali se na můj způsob života. Vyšetření uzavřeli s tím, že jsem vlastně v pořádku a doporučili mi, abych vyhledala psychiatrickou poradnu. Žádný z lékařů nebyl ochoten brát moje příznaky vážně."


Dr. Thomas L. English publikoval v časopisu JAMA článek, ve kterém se obracel na své lékařské kolegy. Při popisu své nemoci je vybídl, aby si představili sami sebe na místě postižených pacientů:
"Onemocníte jakýmsi nachlazením a od té doby se váš život trvale změní.

Nejste schopni jasně myslet. Někdy nedokážete víc, než jen rámcově sledovat televizní program. Pomalu se sunete mlhavou roklí lékařské péče plné nedůvěry. Myalgie (bolesti svalů) se stěhuje po celém těle. Příznaky přicházejí a odcházejí, rostou a mizí….

Pokud jste nemluvili s jinými pacienty, kteří zažili něco podobného, nebo s lékaři, kteří viděli stovky takových případů, jste možná na rozpacích. Mluvil jsem se spoustou pacientů, kteří si přišli k lékařům pro pomoc, ale odešli poníženi, rozzlobeni, polekáni. Jejich lékaři měli malé znalosti o skutečném jádru věci. Měli bychom se domnívat, že problémy nejsou skutečné jen proto, že jsou zvláštní a neznámé?"


U nemocných CFS je často postižen nervový systém, což působí, že je pro ně obtížné i běžné jednání s lidmi. "Musíme být nárazníkem mezi nimi a ostatními lidmi," říká Jenifer, jejíž manžel má CFS. "Musíme jim pomáhat tím, že jim poskytneme co nejvíce klidu a nenecháme se znervóznit." Nemá-li pacient možnost si dostatečně odpočinout, jeho zotavování se pravděpodobně zpomalí a nakonec budou ztrácet všichni členové rodiny.

POCHOPIT LIDI, KTEŘÍ TRPÍ CFS JE OBTÍŽNÉ, ALE NE NEMOŽNÉ. NA ROZDÍL OD AIDS, KTERÝ ZABÍJÍ, CFS "VEDE JEN K TOMU, ŽE SI ČLOVĚK PŘEJE ZEMŘÍT", ŘÍKÁ JEDEN PACIENT. NEUMÍME SI PŘEDSTAVIT JEJICH TĚLESNÝ ANI DUŠEVNÍ STAV, ALE MŮŽEME JIM HODNĚ POMOCI, KDYŽ SE BUDEME ZAJÍMAT O JEJICH NEMOC, O NĚ SAMOTNÉ A O JEJICH ŽIVOT.

Zdroj:Klikni!

Léčba CFS

3. března 2009 v 13:10 | ♥Naposledy.cz♥
Léčba CFS

CFS není smrtelnou nemocí, a pokud ano, tedy jen velmi zřídka. Toto vědomí může pacientům pomoci zvládnout jejich náročný problém. Mnohým se zdraví zlepší a hodně se jich časem uzdraví. Dr. Anthony Komaroff poznamenal: "Nepozorovali jsme u pacientů chronický, stále se zhoršující průběh.

A tak ve srovnání s jinými nemocemi, které postupují neúprosně, je tato nemoc úplně jiná." Na dotvrzení řekl Dr. Andrew Lloyd, australský výzkumný pracovník v oblasti CFS: "Jestliže dojde k uzdravení, a stává se to celkem často, pak je to uzdravení úplné…..

To tedy vede k závěru, že ať už je tento stav únavy způsoben jakýmkoli procesem, je to proces zcela vratný." Zjevně nebylo po uzdravení pozorováno žádné prokazatelné poškození tělesných orgánů. Tak se mnozí pacienti těší ze zotavení. Přesto je potřebné být opatrný. Proč?


Keith, u kterého došlo k recidivě, varuje: "Je velmi důležité tento problém nepodcenit, nemyslet si předčasně, že je to pryč." Když se opět cítil dobře, vrátil se ke své sportovní činnosti, běhal a posiloval. Nemoc se vrátila a byl opět upoután na lůžko.


V tom je záludná vlastnost této choroby - recidivy jsou běžné. Je ovšem těžké se jim vyhnout. Jak vysvětluje Elizabeth: "Je to tak těžké nezkusit vyrovnat ztrátu času, jakmile se začnete cítit lépe. Tolik si přejete na svou nemoc zapomenout - chtěli byste dělat tolik věcí.

" Je zapotřebí velkého úsilí a trpělivosti, aby se nemocní vnitřně vyrovnali s onemocněním, jehož průběh je nevypočitatelný. Musí šetřit svou energii, aby se jejich tělo mohlo uzdravit. Je rovněž důležité udržovat si klidného a mírného ducha, protože duševní a citový stres může způsobit recidivu stejně snadno jako nadměrná tělesná námaha.


Z lékařského hlediska se v současné době léčí především příznaky. Velké naděje se kdysi vkládaly do pokusného léku Ampligenu. Zdálo se, že u mnohých, kteří ho užívali, došlo ke zlepšení, ale pro vedlejší nežádoucí účinky americký Úřad pro kontrolu potravin a léků jeho další používání zastavil.

"Mnohé jiné přístupy (včetně alternativní léčby) se mohou při léčbě používat," poznamenal "The Female Patient". "To zahrnuje různé léky, fyzikální terapii, akupunkturu, homeopatii, přírodní léčbu, protikvasinkovou léčbu…….

" Tento lékařský časopis dále uvedl: "Bez ohledu na osobní přesvědčení by lékař měl mít určité znalosti o takových léčebných postupech, aby mohl pacientovi lépe rozumět a poradit. Mnozí pacienti jsou vděčni už jen za to, že najdou lékaře, který jim naslouchá a který bere vážně všechny jejich potíže…… Mnoha pacientům se uleví při pouhém zjištění, že nalezli v lékaři spojence a může dojít k výraznému zlepšení."


Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný univerzální léčebný prostředek, může se někdo ptát, zda má smysl chodit k lékaři. Zásadním přínosem takové pomoci je to, že testy mohou vyloučit jiné nemoci s podobnými příznaky, jako třeba rakovinu, roztroušenou sklerózu, lupus a Lymskou nemoc. Jestliže se tyto nemoci rozpoznají v časném stádiu, je možné zahájit účinnou léčbu.


K různým způsobům léčby CFS se řadí nesporně odpočinek, i když je důležité najít v tomto ohledu rovnováhu. Rada zní: Osvojte si přiměřené tempo. Poznejte svá omezení a respektujte je. Nepřepínejte své síly. Procházky a plavání v bazénu mohou být prospěšné, pokud nepřesáhnou hranici tělesné nebo psychické únavy. Důležitá je také zdravá strava, která přispívá k posílení imunit. systému.

Zdroj:Klikni!

Předpokládané příčiny,Je zřejmé, že mnoho životů ničí nemoc, jejíž příznaky jsou zcela obyčejné.

3. března 2009 v 13:08 | ♥Naposledy.cz♥
Stále probíhají výzkumy s cílem nalézt přesné příčiny CFS. Výsledkem je, že více a více lékařů uznává, že nemoc je skutečným problémem a že postihuje snad miliony lidí. Přednosta oddělení infekčních chorob na Mayo Clinic v Rochesteru (Minnesota, USA), Dr. Walter Wilson, řekl, že změnil svůj postoj, když viděl tolik nemocných, kteří hledali pomoc i za cenu vysokých finančních výdajů.

Je zřejmé, že mnoho životů ničí nemoc, jejíž příznaky jsou zcela obyčejné. Každý měsíc dostávají CDC stovky telefonických dotazů na situaci ohledně této záležitosti. "Cosi se děje," říká Dr. Walter Gunn, který až do svého odchodu na odpočinek vedl v CDC výzkum CFC. "Není však dosud zcela jasné, zda jde o jednu, nebo o několik chorob, ani zda má jednu či více příčin.

" Někteří se domnívají, že CFS je především psychiatrická záležitost. "American Journal of Psychiatry" poznamenal: "Autoři tvrdí, že syndrom chronické únavy potká stejný osud jako neurastenii - pokles společenské zajímavosti, jakmile se prokáže, že většina nemocných trpí převážně psychickými poruchami.

" Kniha "From Paralysis to Fatigue" (Od ochrnutí k únavě) charakterizovala CFS jako "módní nemoc" a naznačovala, že se neprokáže jako závažná choroba. Lékař, který píše do JAMA (Journal of the American Medical Association), řekl: "Průměrný pacient s CFS navštívil předtím 16 různých lékařů. Většině pacientů bylo řečeno, že jsou úplně zdrávi, že trpí depresí nebo jsou v přílišném stresu.

Mnozí byli posláni k psychiatrovi. Dnes není situace v mnoha částech světa o mnoho lepší."
CFS představuje zcela zvláštní problém, jak si všímá "The American Journal of Medicine": "Nemoc, kdy člověk vypadá po tělesné stránce dobře, při prohlídce se zdá být v pořádku a má normální laboratorní výsledky, způsobuje značný stres.

Tuto nemoc navíc provázejí napjaté vztahy k partnerovi, příbuzným, zaměstnavatelům i zdravotníkům." Pro lékaře představuje problém ta skutečnost, že únava je tak běžným jevem. Ale zřejmě jen málo z lidí, kteří trpí únavou, má CFS.

A co když lékaři říkají, že pacienti s CFS trpí pouze depresí nebo jinými psychickými poruchami? Mají tito pacienti klasické příznaky deprese?

Pacienti trpící CFS obvykle jsou v depresi, ale Dr. Kurt Kroenke, profesor na lékařské fakultě v Bethesdě (Maryland, USA), se ptá: "Kdo by nebyl deprimovaný při úporné únavě trvající rok nebo déle?" Je tedy na místě zeptat se: Je deprese příčinou CFS nebo je důsledkem?

Na tuto otázku je těžké odpovědět. Lékař by měl zvážit druhý bod hlavních kritérií, který zní "vyloučit psychické stavy, které by mohly tyto příznaky vyvolávat" a pak by měl dospět k definitivnímu rozhodnutí, že pacient trpí depresí a nikoli tělesnou nemocí.

Avšak v mnoha případech taková diagnóza není uspokojivá. Lékařský časopis "The Cortlandt Consultant" poznamenal: " Jedním z nejpřesvědčivějších dokladů, že CFS je tělesná nemoc, je to, že má u 85 % pacientů náhlý počátek. Většina pacientů tvrdí, že jejich nemoc začala v určitý den jako chřipkový syndrom charakterizovaný horečkou, bolestí v krku, zduřením mízních uzlin, bolestí svalů a podobnými příznaky.

" Lékaři, kteří tyto pacienty léčili, jsou přesvědčeni, že deprese většinou není příčinou symptomů.
"Když jsme porovnali naše případy," oznámil Dr. Anthony Komaroff, přednosta všeobecného lékařství v Brighamu a Ženské nemocnice v Bostonu (USA), "zarazila nás skutečnost, kterou uvádí většina pacientů, že se těšili plnému zdraví, byli aktivní a úspěšní v životě až do dne, kdy se objevilo nachlazení, chřipka nebo bronchitida, které vůbec neustupovaly.

Příznaky, které by bylo možné pokládat za psychické - deprese, malátnost, poruchy spánku, apod. - , před vypuknutím nemoci neexistovaly." Klasickým příznakem deprese je ztráta veškerého zájmu. Ale Dr. Paul Cheney vysvětluje: "Tito pacienti jsou pravý opak.

Nesmírně se zajímají o význam svých příznaků. Nejsou schopni normální činnosti. Nejsou schopni práce. Mnozí z nich jsou vystrašeni. Ale neztrácejí zájem o své okolí."
Zduřelé žlázy, horečka, změny v krevním obraze leukocytů, opakované infekce dýchacích cest, bolesti svalů a kloubů a zvlášť příznačná malátnost a bolestivost svalů - tyto příznaky prostě neodpovídají syndromu deprese.

Časopis JAMA uvedl: "Údaje ze studií probíhajících na pacientech, kteří odpovídají definici CFS, jak ji stanovilo CDC, ukazují, že většina pacientů není obětí deprese nebo jiných psychických potíží." Dr. Walter Gunn, který v CDC velmi pozorně sledoval výzkum CFS, v tomto časopise vysvětlil: "Přestože mnozí lékaři by měli sklon považovat všechny sledované pacienty za depresivní, zjistili jsme, že projevy deprese při nástupu úporné únavy mělo z nich pouze 30 %."

Časopis "Science" uveřejnil zprávu o významném zjištění. Výzkum údajně ukazuje, že "u pacientů trpících CFS lze pozorovat změnu v hladině některých mozkových hormonů". Článek dále poznamenává: "Ačkoli ve srovnání se zdravými dobrovolníky byly rozdíly malé, pacienti s CFS shodně vykazovali sníženou hladinu steroidního hormonu kortizolu a zvýšenou hladinu hormonu podvěsku mozkového ACTH (adrenokortikotropní hormon), což je přesný opak změn pozorovaných při depresi.

Co tedy působí rozsáhlá poškození lidí postižených CFS? Ačkoliv příčina nebyla jednoznačně určena, odborníci poskytují přesvědčivé doklady o tělesných a mozkových abnormalitách. Lékařský výzkum podporuje tvrzení, že mozek je zasažen. List "The New York Times" přinesl článek založený na zprávě v "Annals of Internal Medicine": "Provedená studie CFS přinesla zjištění o zánětlivých změnách v mozku pacientů, což je doklad neurologické abnormality ve spojení s tímto onemocněním. ………. Studie je z řady pozorování, jež ukazují imunitní a hormonální rozdíly mezi těmi, kteří jsou postiženi tímto syndromem, a zdravými lidmi."

Jiná studie byla popsána v "Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism". Byly nalezeny známky hormonální nedostatečnosti endokrinních žláz a mozku. Zmíněná studie tedy přinesla zjištění o tom, že biochemické a imunitní faktory vyvolávají příznaky CFS.

V době, kdy Dr. Walter Gunn pracoval v CDC, sledoval řadu studií na pacientech. Všiml si, že nálezy badatelů často ukazují na různé možné příčiny a konstatoval: "Jedinou shodnou věcí je, že nikdo ve své zprávě netvrdí, že by nebyly žádné abnormality."

Jaké další původce může mít CFS? Výzkum ukazuje na souvislost s viry. Ale jak viry způsobí, že se vyvine CFS, zatím není přesně známo. Dr. Anthony L. Komaroff, odborník ve výzkumu CFS, se nicméně vyjádřil: "Vynořuje se obraz chronicky aktivovaného imunitního systému, který je zapojen do jakési vleklé války proti něčemu, co pociťuje jako cizí."

Zdravý imunitní systém odpovídá na nepřátelské viry tím, že uvolňuje chemické látky zvané cytokiny, s cílem potlačit vetřelce. A když je tato naléhavá potřeba zajištěna, tvorba cytokinů normálně ustane. Avšak imunitní systém pacientů s CFS zjevně není schopen se zastavit. Příznačný je shodný nález zvýšené tvorby cytokinů. Toto zjištění je závažné, protože virus, který se dostane do těla, není tím, co zapříčiní, že je člověku zle. Člověk se cítí nemocen proto, že buňky jeho těla stále tvoří cytokiny, a ty způsobí horečku, bolesti a úpornou únavu.

Dr. William Carter, profesor na lékařské fakultě ve Spojených státech, řekl: "Přetrvává tvorba cytokinů, které začínají hostitele poškozovat. Až nakonec vidíme těžce nemocného člověka, který se sotva hýbe."

Co však vede k tomu, že imunitní systém stále produkuje cytokiny, ačkoli měl jejich tvorbu zastavit? Dr. Jay A. Goldstein říká, že "nějaký latentní virus je aktivován určitým spouštěcím podnětem, který působí, že buňky imunitního systému tvoří cytokiny v abnormálním množství." Kromě toho se zdá, že buňky označované jako přirození zabíječi a makrofágy, jež představují čelní obrannou linii proti invazivním organismům, jsou jak sníženy co do počtu, tak omezeny co do funkce a to vede k dalšímu oslabení imunit. systému. Je závažné, že u těchto pacientů imunit. systém patrně selhává, i když se liší názory, proč to tak je.

Podle lékařů není CFS u mnoha pacientů způsobeno depresí. Někteří lékaři se však domnívají, že u určitých pacientů to může být jedna z příčin nemoci. Možnost poškození imunit. systému následkem deprese není vyloučená. "Psychické vyčerpání samo o sobě může vést k poruchám neurohormonální a imunitní funkce," píše Dr. Kurt Kroenke z Vojenského lékařského střediska Waltera Reeda ve Washingtonu, D.C. V některých případech tedy může deprese spouštět v imunit. systému takové změny, které mohou přispět ke vzniku CFS. Má na něm však podíl také řada jiných činitelů, které mohou oslabovat imunit. systém.

Většina badatelů se tedy shoduje v tom, že je nepravděpodobné, aby CFS byl způsoben pouze jednou příčinou. "CFS je pravděpodobně nemoc, která propukne u citlivých jedinců, u kterých deprese, alergie, virové infekce a jiné činitele vedou k určité míře imunit. poškození," vysvětlil lékařský časopis "Cortlandt Forum".

Lékař, který píše pro kanadský list "The Medical Post", poznamenal: "Může zde být vrozená vnímavost a silně přetížený organismus může představovat další predispozici. Potom takového vyčerpaného jedince postihne nějaká náhlá příhoda, nejčastěji akutní virové onemocnění. Kombinace všech těchto činitelů může vést k poškození imunit. systému."

"Stres je jedním z hlavních spouštěcích mechanismů, který pozorujeme," řekl Dr. Charles Lapp. "Někdy jsme mohli sledovat, že svou úlohu mohou hrát i chemické látky…. Kupodivu řada mých pacientů (nikdy jsme ovšem neprováděli studii) byla ve styku s insekticidy, barvami a laky, když jejich onemocnění propuklo." Snad nikdy v dějinách nebyli lidé vystaveni větším tělesným útokům ze strany znečištěného prostředí.

Také přísady do jídla a léky mohou poškozovat organismus a nežádoucím způsobem ovlivňovat imunit. systém. Někteří lékaři tvrdí, že imunitní systém může být utlumen také dlouhodobým podáváním antibiotik.

Zdroj:Klikni!

Kritéria Pomocná diagnostická kritéria CFS a Tělesná kritéria

3. března 2009 v 13:04 | ♥Naposledy.cz♥
Pomocná diagnostická kritéria CFS:




1) zvýšená teplota


2) bolest v krku


3) bolestivé mízní uzliny


4) celková svalová slabost


5) bolesti svalů


6) dlouhotrvající únava po cvičení


7) bolesti hlavy


8) bolesti kloubů


9) poruchy spánku


10) neuropsychologické potíže - zapomnětlivost, zmatené myšlení, nesoustředěnost, deprese


11) náhlý počátek - v průběhu několika hodin nebo dnů

Tělesná kritéria:

1) zvýšená teplota


2) zánět hrdla


3) hmatné nebo citlivé mízní uzliny

Zdroj:Klikni!

CFS je „hned po AIDS největší zdravotní a ekonomickou hrozbou“.

3. března 2009 v 13:02 | ♥Naposledy.cz♥
CFS je "hned po AIDS největší zdravotní a ekonomickou hrozbou". To prohlásil Dr. Byron Hyde v dubnu 1990 na prvním světovém sympoziu o CFS v Cambridge (Anglie).

"The Journal of Emergency Medicine" vysvětluje, že CFS je "choroba, která postihuje více systémů, protože zasahuje centrální nervový a imunitní systém a často také systém kosterních svalů".

Tato nemoc vzbuzuje velký zájem. Když o ní americký časopis "Newsweek" otiskl článek, získalo toto číslo největší popularitu za celý rok.

Pracovníci CDC (Středisek pro sledování nemocí v USA) v Atlantě vzali nemoc vážně. Tato zdravotnická instituce poskytla lékařům v publikaci "Annals of Internal Medicine" kritéria neboli soubor projevů a příznaků této nemoci, a tím ji oficiálně uznala.

CDC nazvala uvedenou poruchu jako chronický únavový syndrom, protože společným hlavním příznakem je úporná únava.

Hlavními kritérii pro diagnózu CFS jsou:

a) opětovný nástup únavy, která trvá déle než 6 měsíců a snižuje aktivitu postižené osoby o 50%

b) vyloučení jiných klinických nebo psychických stavů, které by mohly tyto příznaky vyvolávat
Nicméně, aby mohla být stanovena diagnóza CFS, musí pacient trpět také buď osmi z jedenácti příznaků uvedených na seznamu pomocných kritérií, nebo jen šesti z jedenácti těchto příznaků, ale zároveň alespoň se dvěma projevy uvedenými na seznamu tělesných kritérií.

Je zřejmé, že lidem, jejichž stav odpovídá diagnóze CFS, je mimořádně špatně po dlouhou dobu. CDC stanovila značně omezující definici CFS, aby bylo možné jasně určit postižené osoby. Ti, kteří mají méně závažné formy syndromu, jsou v současnosti touto definicí vyloučeni.

Zdroj:Klikni!

Chronický únavový syndrom - CFS

3. března 2009 v 12:59 | ♥Naposledy.cz♥
Chronický únavový syndrom - CFS

Mnoho lidí trpí zvláštní nemocí, která dostala pojmenování CFS - chronický únavový syndrom. Mnozí se však domnívají, že název nebyl zvolen šťastně. Tvrdí, že toto označení zlehčuje závažnost onemocnění, protože únava, která charakterizuje CFS, se zásadně liší od běžné unavenosti.

Dr. Paul Cheney, který léčil stovky pacientů s CFS, říká, že název "chronická únava" je něco podobného, jako kdybychom zápal plic označili coby "syndrom chronického kašle".
Název, který dostala tato nemoc ve Spojeném království a v Kanadě, zdůrazňuje závažnost onemocnění.

Říká se jí zde myalgická encefalomyelitida nebo zkráceně ME. Označení "myalgická" poukazuje na svalovou bolest a "encefalomyelitida" obrací pozornost k účinkům této poruchy na mozek a nervy.
Protože porucha zasahuje také imunitní systém, skupiny pro podporu pacientů, kterých jsou dnes ve Spojených státech stovky, ji označily jako CFIDS (chronic fatigue immune dysfunction syndrom - chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí).


V předchozích desetiletích bylo zaznamenáno mnoho případů výskytu podobné choroby většinou ve Spojených státech.

Byla však pozorována také v Anglii, na Islandu, v Dánsku, Německu, Austrálii a v Řecku. Syndrom dostával názvy jako islandská nemoc, nemoc Akureyri, nemoc royal free a jiné.

V roce 1984 bylo asi 200 osob v Incline Village, malém městě poblíž hranice mezi Kalifornií a Nevadou, postiženo "chřipkovým" onemocněním, které neustupovalo. Dr. Cheney, který mnohé z nich léčil, říká: "Všichni náhle onemocněli a jejich stav se nezlepšoval.

" Hromadný výskyt choroby v této oblasti někteří přezíravě nazvali chřipkou yuppies, protože nejvíce byli postiženi mladí lidé střední vrstvy označovaní jako yuppies.

Krevní zkoušky u mnoha pacientů ukázaly vysokou hladinu protilátek proti viru Epsteina-Barrové, který je jedním z herpetických virů. Proto byla nemoc po nějakou dobu všeobecně známa jako chronické onemocnění Epsteina-Barrové.

Zdroj:Klikni!
 
 

Reklama