STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU





Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod. Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.

*Stockholmský syndrom

Domácí násilý a Stockholmský syndrom

24. ledna 2009 v 21:15 | ♥Naposledy.cz♥

Vrátím se k tématice známého DN, 
přesněji k nižšímu sebevědomí potenciální oběti.
 Nejdřív jsme si ujasnili, proč a z jakých důvodů může mít člověk pocit,
 že našel přesně toho, kdo mu v životě chyběl. 
Spojí s ním svůj život - a teď rychle přeskočím všechny fáze 
klasického modelu vývoje DN a zastavím se u prozření.

Oběť tedy najednou ví, že se děje něco, 
z čeho by nejraději zmizela. Co by nemělo být, co ji děsí. 
Postupně, nenápadně, často několik roků se kupilo drobné ponižování 
a citové vydírání. Teď jsou tu také děti, které začínají chápat
 podivnost jejich domácnosti a děsí je rány,
 jejichž následky jsou více či méně vidět.
 Rozum tedy velí vzít nohy na ramena.

Jenže, jak mi řekla jedna z žen: "Co po mně chcete? 
Tohle je jediná jistota, kterou mám!" A opravdu, 
pokud si vzpomenu na všechny rozhovory s oběťmi,
 uvědomím si rázem, kolik by toho každá z nich musela změnit.
 Sama, nejistá, vyděšená, osamělá,
 pouze s hraným zbytkem sebevědomí.

Představte si, pro lepší porozumění,
 sami sebe před konkurzem u nového zaměstnavatele. 
Představte si, že jdete k lékaři-specialistovi na vyšetření 
nebo že sháníte podnájem. Zkrátka jakoukoliv změnu v dosavadním 
běhu dní. Pokládáte se přitom za normálního, schopného člověka.
 Víte, že by vám jednání nemělo zásadně zkomplikovat život,
 spíše naopak. Přesto vám před dveřmi není dvakrát dobře po těle 
ani po duši.

Ano, zde držíme konec nitky labyrintem, základní kolečko strojku.
 My dnes ordinujeme člověku velmi oslabenému, 
silně psychicky poškozenému, že v sobě musí najít sílu mnohem větší,
 než jakou máme sami. Soudíme člověka, který se potřebuje
 o kdejaké prkotině radit kolem dokola se dvěma nebo třemi lidmi,
 a pokud mu jasně někdo neřekne "Udělej právě tohle!" 
užírá se vlastními pochybami a nerozhodností dál. 
Jasné rozhodnutí je nad jeho možnosti. Nutíme ho ke vzpouře proti 
diktátorovi - a kolik z nás dokáže otevřeně oponovat třeba šéfovi? 

Ponoukáme oběť k útěku, někdy je po ruce i azylový dům. 
Takže vezme doklady, pár věcí schová u kamarádky, popadne děti a
 … všechno ostatní ztratí. Copak je jednoduché statečně vykročit 
do prázdnoty, když nám slíbili jenom nějakou záchrannou síť kdesi dole?
 Ba co hůř, někdy žena vezme dětem toho, 
kdo je pro ně tím obdivovanějším. 
Vždyť matka se při domácím násilí stala pouze samozřejmou,
 služebnou obstaravatelkou veškerých potřeb, 
zatímco otec vládnoucí autoritou. Děti nechápou, co se děje, 
pokud se k nim otec chová dobře nebo jsou dokonce vedeny ke 
spojenectví proti blbé mámě.

Také tohle hledisko je důvodem, proč se v zahraničí odborníci snaží 
o léčení celých rodin (dokonce i při sexuálním zneužití dítěte) 
pod dohledem sociálních pracovníků. Ženě přitom odpadnou výčitky 
svědomí ohledně stesku dětí. Nebo sebeobviňování, že ta zlomená 
ruka přece nebyla přeražená o zábradlí až tolik úmyslně, 
že ta žehlička se dala snést… Všechno je lepší než strach 
z dětských otázek. 

Bohužel při delším DN se nejen poškozuje náhled dítěte na partnerský
 život, ale časem také logicky vzniká potřeba matku chránit.
 Již před revolucí jsme mívali nezletilé vrahy, chlapce, 
kteří ubránili matku před zbitím. 
Mně byly svěřeny dvě tajné zpovědi mladých žen, 
kdy jedna chtěla otce otrávit a druhá v takové kritické chvíli
 běžela pro vzduchovku, naštěstí marně hledala broky. 
Není to moc úsměvné, protože prý zcela zřetelně věděla, 
že střelba z těsné blízkosti do obličeje, nejlépe do oka, 
otce navždycky zneškodní.

Další bolestí a následkem domácího násilí je ženino osamocení.
 Tolik trpěla a nedočká se žádného zbožňování nebo oslav. Žádné z dětí, s nimiž jsem později mluvila, oběť své matky neoceňovalo. Více či méně jí naopak vyčítaly všechny noční děsy a strachy, způsobené zaslechnutou hádkou a pláčem. 

Pokud se oběť k násilníkovi vrací, 
pokud prochází terapií a přece znovu najde cestu zpátky 
a zkouší uvěřit v nějakou změnu, často ztrácí další podporu
 přátel a rodičů. Nikdo se nechce angažovat do podpory,
 která nakonec vyznívá hluše a může působit směšně.
 Oběti dokonce dokáží hledat viníky právě v lidech, kteří podávali ruku.
 Když je vytvořena psychická závislost 
(stockholmský syndrom s idealizací agresora,
 v podstatě projev pudu sebezáchovy, 
který zvolí menší zlo, aby zotročený člověk přežil),
 považujeme za úspěch každé odhodlání a útěk. 
Málokdy se oběť vymaní hned napoprvé.

Dobrou zprávou je, že pouhý pobyt v azylovém domě,
 pomoc při vyřízení dávek, ověření si schopnosti, 
že žena obstojí jako samostatná bytost, udělá hodně. Pokud se najednou sejde více žen s podobnými zkušenostmi, jsou terapeutické účinky třeba jen měsíčního pobytu doslova ohromující, i když zařízení nemá k dispozici psychoterapeuta.

Dokonce znám případ, kdy partnerství pokračovalo a stalo
 se snesitelnějším. Především proto, 
že oběť dala najevo informovanost, a také už jednou prokázala, 
že se o sebe postará. Muž nebyl schopen se o ní nic dozvědět
 a přece si dokonce i kytky přišla zalít
 (toto obrovské riziko naštěstí vyšlo) a  přes někoho vzkázala, 
aby si ten hnojník v bytě uklidil. Tady byla žena původně tak
 podřízená, utahaná a zdeptaná, že se pokoušela i o tichý
 odchod pomocí prášků. Po čtvrt roce dokázala na ulici před 
lidmi odseknout na slovní útok - a poté se kvůli práci vrátila.

Proto doufáme v rozvolňování pout mezi agresorem a obětí,
 lze doufat, že jednou člověk uvěří ve vlastní schopnosti 
a dokáže se pořádně postavit na své vlastní nohy.
 Jenže co děti? Ty nejmenší mohou zažívat zajímavé výlety do míst,
 plných tet a kamarádů, veselé maminky, 
které se smějí a zpívají a povídají pohádky. 
Ty starší se musejí sžívat s novou školou a spolužáky,
 společně s mámou držet tajemství a neprozradit tátovi
 do telefonu nebo dopisu, kde jsou. Pro ně se život zatáčí do kruhu,
 v němž potkají svou vlastní formu nerovných vztahů,
 závislostí na partnerovi nebo strachu z niterného sžití
 s kýmkoliv dalším.
***
Jak z toho ven? O násilí mluvíme několik let, 
zkoumáme je, hledáme prostředky.
 Přesto jsme na počátku obecného uvědomění, 
cože se nám tu nenápadně rozrostlo jako bolševník.
 Máme k dispozici několik azylových domů pro matky i otce,
 několik poraden a organizací typu Bílý kruh bezpečí,
 sdružení Dona, telefonické krizové linky. Kraje zřizují intervenční
 centra, kam policie hlásí rodiny, kde musela zasahovat,
 dnes je běžné vyloučení agresora z domácnosti.
 To pomáhá i starým lidem - ale kde jsou střediska pomoci pro ně? 
Jak by snesli odloučení od svých věcí, prostředí a kořenů,
 byť v bezpečí? 

Málokdo z pomáhajících a zainteresovaných lidí vydrží v téhle první
 linii dlouho, především kvůli psychickému vypětí.
 Znovu a znovu tedy potřebujeme další odborníky. Kde je brát? 
Kdo je odborník? Kdo všechno může pomoci? Každý případ probíhá jinak,
 i když základní rysy jsou stejné. Lidem chybí sebevědomí, 
schopnost respektu ke druhému a také úcta k partnerovi 
a ostatním lidem vůbec.

Je zřejmé, že nesmíme spoléhat pouze na odborníky
 a instituce. Vždyť i oni se leckdy učí v běhu, přímo během práce. 
Pomoc a rady může poskytnout každý vnímavý a citlivý
 člověk s nadhledem, často i neúmyslně,
 bez přímého zaměření na jednotlivou osobu. 
Někdy postačí i vyslechnout a věřte - nevěřte, časem vás napadne víc.
 Takhle se například ve Španělsku staly kadeřnické salony místem tajných 
rad a rozcestníkem k účinné pomoci. 

Zdroj:Klikni !

Proč jsou oběti na straně pachatele a ne na straně policie?

24. ledna 2009 v 21:08 | ♥Naposledy.cz♥
Proč jsou oběti na straně pachatele 
a ne na straně policie?
Solidarizující chování ženy vůči pachateli (tzv. stockholmský syndrom)

Jako následek letitého domácího násilí může v některých případech
 dojít také k domnělému solidarizujícímu chování ženy s mužem/pachatelem,
 a sice až k zapírání uskutečněných trestných činů. 



Tato solidarita může patřit ke strategiím přežití těchto žen
 (srovnatelným s fenoménem zvaným také stockholmský syndrom), 
jestliže jsou zde následující podmínky:

·        je ohrožen život oběti,
·        oběť nemůže utéct a nebo si myslí, že nemůže utéct,
·        oběť je izolována od ostatních lidí,
·        pachatel se chová vůči oběti čas od času vstřícně.[17]


Zdroj:Klikni !

Kdy může oběť zabít pachatele?

24. ledna 2009 v 21:07 | ♥Naposledy.cz♥
Kdy může oběť zabít pachatele?

Motivy vražd, kdy pachatelem je:
MUŽ
·        Hlavním motivem byl útok ze strany ženy na partnerovu roli ve vztahu.
·        Muž byl naštvaný, protože partnerka hrozila odchodem - rozchodem.
·        Partnerka požadovala změnu partnerových rolí a povinností.
·        Vražda je posledním pokusem o znovuzískání moci 
a kontroly nad ženou.
·        Vražda je také přiznáním ztráty kontroly. 
·        I ve chvíli, kdy se oběť násilí přizpůsobí situaci 
probíhajícího násilí, může si pachatel toto přizpůsobení vyložit 
jako formu zrady a důvod k dalšímu násilí.[12]

ŽENA
·        Obvykle napadena partnerem, nebo partner hrozil či použil zbraň.
·        Značná provokace ze strany muže.[13]

Interpretace ženského násilí:
·        Izolované
·        Občasné, epizodické
·        Ve většině případů obranné, preventivní
·        Nestupňuje se do nátlaku a samovolné sociální kontroly 
(na rozdíl od mužského násilí).[14]
Žena vrah
·        Nejčastěji zabíjí děti.
·        Děti před vraždou netýrá.
·        Zabíjí ve velmi silné depresi, v krajní nouzi.
·        1 z 6ti žen po vraždě spáchá sebevraždu.
·        Vražda je logickým vyústěním silného
 sociálního tlaku na ženy = matky (jsou zodpovědné za péči a blahobyt dětí).
·        Žena se dívá na dítě jako na neoddělitelnou součást svého těla.[15]
Ženy - vražedkyně malých dětí
·        Tyto ženy jsou obvykle přetíženy povinnostmi spojenými s výchovou
 a péčí o děti a dalšími problémy v jejich životech.
·        Jen zlomek z nich si vědomě předem naplánuje svůj čin.
·        Většina z nich spadá do kategorie přehnané disciplíny, 
nedostatečné péče a nakládání s dětmi, zanedbání dětí.
·        Mnoho z nich se již v minulosti několikrát kvůli domácímu násilí 
pokusilo o sebevraždu.[16]

Zdroj:Klikni !

Hlavní důvod, proč oběti zůstávají ,Proč oběť obvykle nechce o násilí

24. ledna 2009 v 21:01 | ♥Naposledy.cz♥
Hlavní důvod, proč oběti zůstávají 
s partnerem:


·        STRACH
·        žena/oběť bývá nejvážněji zraněna pokud pachatele opustí, 
NE když s ním zůstává![10]


Proč oběť obvykle nechce o násilí
 mluvit s policií či o násilí lže?
·        Chce chránit partnera.
·        Domnívá se, že její zranění nejsou nijak závažná.
·        Má strach, že přijde s odchodem partnera o peněžní 
zabezpečení a emocionální oporu.
·        Podlehne tlaku rodiny, aby žalobu nepodávala - obává se,
 že podáním žaloby přijde o podporu kulturní, etnickou, 
náboženskou či jinou.[11]



Zdroj:Klikni !
									

Psychologický profil oběti

24. ledna 2009 v 20:59 | ♥Naposledy.cz♥
Psychologický profil oběti

Oběti, jak muž tak žena, mohou mít některý z těchto rysů či vlastností:
·        Cítí se sociálně izolovaní, opuštění, rozpolcení, zmatení.
·        Trpí pocity viny, obvinují se z vyprovokování a zodpovědnosti za násilí.
·        Mají pocit bezmoci a pocit, že nemají kontrolu nad danou situací.
·        Jsou v rozpacích pokud mají přiznat, že jsou týráni
 nebo že zůstávají v násilném vztahu
·        Trpí nízkým sebevědomím, věří v to, že nejsou
   schopni přežít bez cizí pomoci.
·        Věří v mýty o domácím násilí, věří v tradiční stereotypní role muže a ženy.
·        Popírají hněv zapříčiněný týráním, 
ale jsou schopni vybuchnout kvůli maličkostem. 
·        Často jsou v depresi a nebo se bojí.
·        Upřednostňují potřeby dalších členů rodiny před svými potřebami.
·        Mají pocit bezmoci a neexistence možností řešení.
·        Zažívají stresové reakce s psychologicko - fyziologickými 
komplikacemi jako jsou například: únava, vyčerpanost, bolest zad,
 bolest hlavy, nespavost.[7]

Několik dalších indikátorů domácího násilí při práci s obětí:
·        Časté návštěvy u lékaře.
·        Zranění na několika místech.
·        Potíže s trávicím traktem a žaludkem.
·        Bulimie, anorexie.
·        Deprese, sebevražedné myšlenky, úzkostlivost.
·        Důkazy o sexuálním násilí.
·        Zranění na prsou a v oblasti břicha u těhotných žen.[8]

Proč zůstávají?


·        Nemá na koho se obrátit (izolace)
·        Miluje ho
·        Doufá, že se změní
·        Má velmi nízké sebevědomí
·        Cítí se vinna
·        Nemá práci
·        Nemá kam jít
·        Je chudá
·        Nemá automobil
·        Neumí se rozhodovat. [9]


Zdroj:Klikni !

Stockholm Syndrome ,(stav, kdy rukojmí pojme zločince za svého ochránce a cítí k němu velmi pozitivní vztah, někdy ho dokonce i chrání a obhajuje)

24. ledna 2009 v 20:57 | ♥Naposledy.cz♥
Stockholm Syndrome - Stockholmský Syndrom
(stav, kdy rukojmí pojme zločince za svého ochránce a cítí k němu velmi pozitivní vztah, někdy ho dokonce i chrání a obhajuje)
Stockholmský syndrom má název podle hlavního města Švédska, protože právě tam došlo k legendárnímu selhání snajpra: Po celou dobu akce byl na příjmu a poslouchal policejní frekvenci. Slyšel, jak únosce, který držel rukojmí, mluví s psychologem o svém posraném životě. Slyšel, jak s ním přes policejní vysílačku mluví manželka a řeší problémy, jaké zná asi každý ženatý chlap. Slyšel, jak únosce dýchá, jak mluví, stal se z něj konkrétní člověk ... A když přišel rozkaz vystřelit, neudělal to. Už nemohl.



Sociologický profil oběti




·        95% obětí jsou ženy (www.donalinka.cz)
·        Ekonomická situace - čím větší příjem, tím se výskyt domácího násilí 
snižuje (BJS. Violence Against Women: 1994)
·        Bydliště - na venkově se vyskytuje násilí stejně často jako ve městech 
(BJS. Violence Against Women: 1994)
·        Věk - 20 až 34 nejvíce (BJS. Violence Against Women: 1994)

  • Vzdělání

Domácí násilí -1646 hovorů
vzdělání oběti (zjištěno u 414 hovorů)[1]
Počet hovorů
Procenta
SŠ + SOU
281 hovorů
68 %
94 hovorů
23 %
26 hovorů
6 %
Ostatní
14 hovorů
3 %


Jak dlouho trvá násilí?


Průměrná doba násilí, než oběť násilí nahlásí:
4-13 let !!![2]


Vztah mezi obětí a agresorem


Domácí násilí - 1646 hovorů
vztah mezi obětí a agresorem[3]
Počet hovorů
Procenta
manžel/manželka
961 hovorů
56 %
druh/družka
147 hovorů
8 %
rodič/dítě
142 hovorů
8 %
dítě/rodič
50 hovorů
3 %
exmanželka/exmanžel
154 hovorů
9 %
ostatní
276 hovorů
16 %


Nejčastější typy násilí páchané na oběti


Domácí násilí -1646 hovorů forma násilí[4]
Počet hovorů
Výhrůžky:
915 hovorů
Bití:
1000 hovorů
Ponižování:
503 hovorů
Omezování osob. svobody:
320 hovorů
Ekonomické vydírání:
187 hovorů
Vydírání:
357 hovorů
Domácí násilí -1646 hovorů charakteristika násilí[5]
Počet hovorů
Fyzické násilí:
206 hovorů
Psychické násilí:
369 hovorů
Sex. násilí:
25 hovorů
Fyz. a psychické násilí:
944 hovorů
Ostatní:
82 hovorů






V 50% případů domácího násilí dochází zároveň k zneužívání / napadání / útlaku dětí 
·        30 - 50% všech vražd žen= domácí násilí
·        1 / 3 pacientek, jež vyhledaly ošetření na pohotovosti, 
k zranění přišly v situaci domácího násilí
·        80% dětí, jež uteče z domova, to učiní proto, 
že byly doma bity, nebo tam docházelo k domácímu násilí.[6]


Zdroj:Klikni !

Kladný vztah oběti k pachateli

24. ledna 2009 v 20:41 | ♥Naposledy.cz♥
Kladný vztah oběti k pachateli bývá označován jako Stockholmský syndrom. V posledních měsících se v médiích opět začíná poměrně často skloňovat, zejména v souvislosti s případem osmiletého věznění Nataschi Kampuschové únoscem Wolfgangem Priklopilem.


Stockholmský syndrom je pojmenován podle události, která se stala v roce 1973. Oč šlo? Jan-Erik a Clark Olssonovi se pokusili vyloupit Švédskou kreditní banku ve Stockholmu a jako rukojmí zadrželi čtyři zaměstnance. Vyjednávání trvalo 130 hodin. Nikdo nebyl zraněn a po propuštění projevovala rukojmí náklonnost vůči pachatelům a nevoli vůči policistům.
Čtveřice rukojmích dokonce odmítla svědčit u soudu proti pachatelům a na veřejnosti je obhajovala. Několik měsíců po události se jedna ze zadržovaných bankovních úřednic s J. E. Olssonem zasnoubila.
Od té doby je patrná určitá tendence podobné případy, kdy existuje pozitivní vztah mezi pachatelem a obětí, označovat jako takzvaný Stockholmský syndrom. Je ale takové označení oprávněné a lze vůbec existenci tohoto syndromu potvrdit?
Jaké má příznaky?
Slovo syndrom lze přeložit jako soubor příznaků či symptomů. Nabízí se analogie se systémy klasifikace nemocí, jako jsou MKN-10 či DSM-IV (kde mimochodem tento syndrom uveden není). Podle nich má každá nemoc či porucha uveden výčet projevů, a pokud je daný člověk splňuje, tedy jestliže trpí či zažívá přesně uvedený počet příznaků z celkového výčtu, lze u něj danou nemoc nebo poruchu diagnostikovat.
Jak by tedy vypadal výčet možných příznaků a kolik z nich by bylo nutné "splnit", abychom mohli o někom prohlásit, že je postižený Stockholmským syndromem? Vyjdeme-li z popisu události, nalezneme několik styčných bodů: jednalo se o trestný čin (loupežné přepadení); pachatelé byli muži; mezi oběťmi (rukojmími) byla žena; nedošlo ke zranění; pachatelé s obětmi navzájem komunikovali a ty jim projevovaly náklonnost; působil tu časový aspekt (130hodinové vyjednávání); oběti projevovaly nevoli vůči policii a jiným institucím; zasnoubení oběti s pachatelem. Podívejme se na jednotlivé "příznaky" podrobněji.
Byl přítomen u páchání trestného činu.
Je důležité, o jaký trestný čin se jedná? Anebo by lépe vyhovoval termín traumatizující událost, kterou trestný čin bezesporu může být? Je podstatné, v jaké roli byl postižený - zda oběť, rukojmí, svědek, zasahující, či dokonce někdo z pachatelů?


Pachatelé byli muži. Obětí byla žena.
Je nezbytné takové "rozložení sil"? Mohlo by to být i naopak? Jak je to u dětí? Obětí sexuálního násilí přeci může být žena, muž i dítě. Hraje roli počet pachatelů a počet obětí? Může vznik syndromu nějak ovlivnit věk pachatele či oběti? Mohou existovat "věkově imunní" osoby?


Být obětí trestného činu.
Oběť je souhrnné označení, které v sobě nese několik různých typů. Každý trestný čin vytváří řetězec obětí. Tou primární je sám poškozený či napadený, ale obětí mohou být třeba i rodinní příslušníci, kolegové…

Navíc se domnívám, že je velký rozdíl mezi tím být obětí únosu, kdy je unesený primárním cílem pachatele a následně se stává prostředkem k dosažení jeho cíle (peníze, sexuálně motivovaný únos aj.), a mezi tím být obětí - rukojmím, které slouží jako určitá pojistka, výhoda při dalším vyjednávání, jako prostředek, o němž si pachatel myslí, že usnadní proces páchání daného činu (rukojmí při loupežném přepadení).
Nedošlo ke zranění.
Pokud je obět zraněna, nemůže se uvažovat o takzvaném Stockholmském syndromu, i když jiná kritéria budou naplněna? U domácího násilí přeci existuje silný vztah mezi pachatelem a obětí, ubližovatelem a ubližovaným.


Komunikace mezi pachatelem a obětí.
Komunikace velmi urychluje a usnadňuje vytvoření vzájemného vztahu. Vznik kladné vazby můžeme prakticky předem vyloučit u oběti, která je svázána a umlčena a s níž pachatel příliš nekomunikuje, případně s ní jedná hrubě.


Časový aspekt.
Kolik času je potřeba k vytvoření tohoto syndromu? Existuje časová hranice, za níž se o takzvaný Stockholmský syndrom již jednat nemůže? Vzniká jen v dané situaci, nebo lze hovořit i o opožděné reakci, která se projeví až za určitý čas po spáchání trestného činu?


Nevole vůči policii a jiným orgánům.
Oběti trestných činů někdy vykazují nevoli vůči příslušníkům policie či jiným orgánům činným v trestním řízení. Například účastník dopravní nehody při pozdním příjezdu policie, člověk, kterému bylo vykradeno (ukradeno) vozidlo (byt či chata) a pachatel nebyl dopaden. Nevole vůči těmto orgánům je přímo programem některých skupin a hnutí.


Ritualizované pouto (zasnoubení s pachatelem).
Zasnoubit se s pachatelem či si ho vzít může kterákoli žena či muž. Existují ženy, které se zamilují do muže ve výkonu trestu odnětí svobody a po jeho propuštění se za něj vdají. Má být v rámci syndromu vzájemný vztah ritualizován, i když samotný akt nemůže být zárukou hloubky a síly vztahu? Láska se dá jen těžko poměřovat tím, zda jsou dva lidé manželé/registrovaní partneři, či nikoliv.

Zdroj:Klikni !

Pojem Stockholmský syndrom

24. ledna 2009 v 20:38 | ♥Naposledy.cz♥



Stockholmský syndrom


Upozornění:
definici formuloval uživatel prof.PhDr.Rudolf Kohoutek,CSc.

Význam:

specifická pozitivní emoční i afektivní vazba a závislost oběti (např.rukojmí) na pachateli (např.únosci)vyskytující se též ve vztazích některých vězňů a jejich vyšetřovatelů, pojem se používá od roku 1973, kdy byla přepadena jedna ze stockholmských bank a tento syndrom byl odborníky u několika rukojmí identifikován



Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama