MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Sociální dovednosti

KOMUNIKACE A NÁCVIK SOCIÁLNÍCH DOVEDNOSTÍ

7. února 2009 v 19:20 | ♥Naposledy.cz♥
KOMUNIKACE A NÁCVIK SOCIÁLNÍCH DOVEDNOSTÍ

Člověk se utváří a žije ve vzájemné souvislosti se světem, zvláště se sociálním prostředím. Prožívání a chování jedince se mění především v závislosti na projevech druhých lidí Toto působení je zprostředkováno jednak vnímavostí mezi lidmi navzájem, jednak způsobem vzájemného styku mezi nimi - lidskou komunikací. Lidská komunikace spočívá ve sdělování určitého prožívaného významu nebo informace prostřednictvím znaků.

Tyto znaky mohou být verbální - slova, nebo neverbální - mimika, gestika a jiné výrazové prostředky. Porozumění významu takových znaků vyžaduje jednak společnou zkušenost (která je daná jak vrozeně, tak kulturně), jednak osobní schopností jedince významu správně porozumět. Této dovednosti se člověk během svého vývoje lépe nebo hůře učí.


Nácvik komunikačních dovedností přestavuje podstatnou složku behaviorální a kognitivně behaviorální terapie. V komunikaci jde o způsob, jakým si lidé dovedou sdělovat svoje prožitky, požadavky, jakým sdílejí problémy a řeší situace. Terapie může být zacílená na rešení samotných problémů, ale často je důležitější se zaměřit více na způsob, formu a obsah sdělování problému, bez ohledu na problém, který se objevil, resp. způsob komunikace je samotným problémem.

Z hlediska terapie je možno pohlížet na komunikaci z několika hledisek:

a) z hlediska analýzy komunikačních dovedností - nakolik jsou komunikační dovednosti rozvinuté, v čem jsou deficity, problémy, nakolik je komunikace antecedentem, nakolik vlastním problémovým chováním a nakolik konsekventem problémového chování, resp. jeho "udržovačem". V průběhu terapie pak mohou komunikační dovednosti být oblastí hodnocení pokroku v terapii.


b) z hlediska terapeutického cíle - komunikační dovednosti jsou cílem terapie, protože z behaviorální analýzy se zdá, že jsou hlavním problémem klienta. Komunikace je pak ovlivňovaným činitelem, s kterým můžem manipulovat pomocí důsledků, které vyvolává.


c) jako prostředek terapie - nácvik komunikačních dovedností je prostředkem dosažení jiného terapeutického cíle, např. řešení problémů, odstranění depresivního prožívání, socializace naladaptivního jedince apod. Verbální chování zde může být používáno jako pozitivní či negativní důsledek ovlivňující určité chování.

Nácvik komunikace se však neomezuje pouze na terapii. Je vhodnou součásti i výcviků terapeutů, tréninku managerů, učitelů, soudců, sociálních pracovníků, policistů a dalších profesionálů, jejichž profese vyžaduje kvalitní komunikaci s lidmi Dále existuje řada kurzů pro osoby, které prostě o nácvik komunikace mají zájem pro potřebu vlastního rozvoje (např. kurzy asertivity).

Z hlediska terapie je pak nácvik komunikace užíván u širokého spektra poruch chování: u neurotických poruch, depresivních stavů, schizofrenních poruch maladaptačních syndromů, v manželské a rodinné terapii, u mentálně retardovaných, autistických dětí,íu osob s porucuami přízpůsobení, apod.d


Komunikace je v podstata procesem sdělování a přijímání informaca v přímem nebo nepřímem sociálním kontaktu. K munikace je tedy v podotatě procesem dorozumívíní mezi příslušníky téhéž druhu. Komunikováví není specificky lilský proces, setkáváme ee s ním už u zvířat, n př. u hmyzu, který si předává r zné informace pomocí pachů n bo dotyků kusadel.

Včele komuninují pomocí tance směr, vzdádenost a vydatnost pastsy, antrtpoidní opice jsou schcpny komunikovat prostřeřnictvím zvuků určité m ožství informací.

Předpoklady vývoje eschopností mezilidské komunikice jsou vrozeny. Komunikovatase však člověk postupuě učí e styku s ostatními lidmi. .orozumění lidské řeči i dalšímíznakům komunikace všaka neslouží jen k předádání informací mezi l dmi, ale také slouží ívnitřnímu porozumění svsta kolem nás tak, abycyom se v něm vyznali. A to jak květa věcí, tak světa mezilidskýkh vztahů.

Takže to, ,o sloužu komunikaci zároveň slouží pozoávání skutečnosti a emečnímu v tahu k ní. Proto je neseírně důležité, aby komumikace byla pokud momno jasná a nezkreslenán Podle Satirové (1967) důležitými známkami "zralosti" člověka jsou mimo jiné: schopnost jasně se projevovat vůči druhým, schopnost přijímat odpovědnot za to, co cítí, myslí, slyší, říká a vidí a otevřeně vyjednávat o sdělování, přijimání a ověřování významu mezi sebou a druhými.

Oproti tomu jedince "dysfunkční" je takový, který se nenaučil vhodně komunikovat. Nedokáže přesně vnímat a interpretovat signály ze svého nitra ani sdělení z okolí. Proto také předpoklady, z nichž vychází jeho city a činy, jsou nesprávné a přes jeho úsilí vyrovnat se se skutečností budou jeho projevy zmatené a nepřiměřené.


Komunikace a patologie



Studium komunikace přineslo v poslední době řadu významných poznatků. Mohou být důležité pro medicínu, ale i vychovatelskou a sociální praxi. Především se ukázalo, že lidé si jako jednotlivci i jako členové stálých skupin vytvářejí určité navyklé způsoby (vzorce, styly) interakce, které při opakovaném dlouhodobém trvání ovlivňují vývoj jejich osobnosti. To může probíhat adaptivně nebo patologicky. Zvláštní důležitost tu připadá různým paradoxním (vnitřně rozporným) způsobům komunikace. Jsou kupodivu v mezilidské komunikaci dost časté. Každá komunikace probíhá totiž na dvou rovinách: na úrovni obsahové (jedna osoba sděluje druhé určitou informací) a na úrovni formální (svým chováním definuje vztah k této osobě a tak jí dává najevo, jak má danému sdělení rozumět).

Nejčastěji je obsah vyjadřován slovy a vztah je určován neverbálně - tónem hlasu, gesty, mimikou apod. Primární sdělení obsahuje určitou konkrétní zprávu, meta-komunikace pak obsahuje sdělení, které se s tím neslučitelné. Jsou-li obsahový a vztahový aspekt sdělení navzájem neslučitelné, uvádí komunikující svého partnera do těžko řešitelné situace a tím navozuje jeho mimořádné nebo patologické reakce. Škola v Palo Alto vytvořila termín "dvojná vazba" pro situaci, kdy v komunikaci je jedinec uzavřen do situace, v níž druhá osoba vyjadřuje dva druhy příkazů, které jsou vzájemně neslučitelné. Autoři se domnívají, že podobné opakované situace v dětství hrají roli v etiologii schizofrenie nebo juvenilní delikvence.

Takovéto "dvojné vazby" nedovolují rozvinout racionální způsob uvažování a řešení problémů, ale zahánějí vývoj dítěte do iracionálních poloh, kdy přestává věřit buď svým rodičům, na nichž je závislé, nebo svým smyslům a svému rozumu. Ve skutečné mezilidské interakci se podobné situace vyskytují často. Jiným pojmem, který se s termínem "dvojná vazba" částečně překrývá, je pojem "mystifikace". Při mystifikaci matka označuje stav dítěte bez ohledu na to, co ono doopravdy cítí a motivy a záměry dítěte jsou odsunuty do pozadí a nahrazeny skrytými rozkazy. Ověřit podobné teorie ve smyslu jejich etiologie u určitého onemocnění je obtížné. Nicméně "dvojná vazba" se často objevuje v rodinách ve spojení s různou psychopatologii.

Je však otázkou, zda se neobjevuje podobně často i rodinách, kde se psychopatologie nevyskytuje. Spíše se zdá, že jedinci se schizofrenní poruchou jsou jedinci, kteří jsou méně schopni dvojné vazby tolerovat. Nicméně podobný styl komunikace může mít důsledky, které mohou být závažné v rodině, zejména ve vztahu závislého dítěte k jeho rodičům. Zdá se tedy, že komunikační styl rodičů může souviset s klinickou poruchou u dětí. Komunikace v rodině musí být přiměřeně jasná a otevřená - nemá být zmateně vágní, ani pedanticky mentorující.


Snažší než soudit na etiologii nemoci je pozorovat problémy v komunikaci u rodin, kde k rozvoji poruchy již došlo. Známe jsou práce o "expresí emocí", kdy se zjistilo, že nemocní se schizofrenní poruchou nebo afektivní poruchou častěji relabují v rodinách, ve kterých se častěji vyjádřují negativní emoce.

Obtíže v komunikaci jsou spjaty s poruchou sebehodnocení a hodnocení druhých. Je těžké říci, co se objevuje dříve. Nicméně souvislost je zjevná. V patologii se s poruchami komunikace ruku v ruce objevuje nedostatek sebevědomí, provázený často přítomným pocitem ohrožení.
V konfliktech přání nebo názorů je takový člověk neschopen objektivně zpracovat informaci a najít vyhovující řešení.

Pro silnou potřebu sebepotvrzení druhými (vyvolanou narušením sebevědomím) nedokáže často přijmout skutečnost, že i ti nejbližší jsou odlišní, jiní ve svých názorech a přáních, než on. Jejich odlišnost prožívá jako nebezpečí, vzbuzuje v něm strach a snaží se ji popřít nebo si ji vykládá jako zradu. Komunikace o individuálních motivech jedince samého a druhých vůči němu je tím potlačována, děje se skrytě a patologicky prostřednictvím poruchových příznaků.

Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama