STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU



















*Život s poruchou osobnosti aneb Životopis Sandry
















Sandra o sobě: Pomáhat je mé poslání





A i tobě ráda pomůžu ,ano i tobě co teď čteš tyto moje věty.Jsem ametér Peer Konzultant,to je osoba která má zkušenost s duševním onemocněním a ráda pomohu i tobě nejen přez svůj životní příběh.Jsem tu i pro tebe a záleží mi na tobě i když tě zatím neznám.Někdy stačí mít si ským promluvit,a věř že já ti budu rozumět a možná zjistíme že jsem měla ten samí problém co máš ty.Stačí když se semnou spojíš,můžeme si spolu povídat tady na mém chatu:




Sandra není nyní v místnostiChat




A věř mi jento že už to tu čteš ,teď tady tyto moje řádky, znamená že jsi na dobré cestě,máš snahu a odvahu řešit svojí situaci a to je moc dobře a já tě za to obdivuji,protože jiný zatím tuhle tvou odvahu ježtě nenašly.A až se posuneš tak daleko jako já, a jde to věř mi,třeba i ty budeš chtít být Peer konzultant, ať užamatér nebo profík a pomáhat dál druhým.Tak mi napiš a věř že všechno bude zase dobré,ničeho se neboj,protože už nejsi sám/sama, ale máš mne:-)


S láskou tvá Sandra



Kdyby jste chtěly pomoci Sandře k lepšímu životu ,nebo podpořit tyto nezyskové stránky,tak budu ráda,ale nejedná se o žádnou sbírku.
Je to zcela dobrovolné.


IBAN : CZ68 30 30 0000001303050018
čú:1303050018/3030



A shledáte-ly tyto stránečky alespoň trochu užitečnými ,prosím pomožte o nich informovat ostaní pomocí vložení odkazu či obrázku který najdete klinutím na odkaz níže.Vložte jej na své strányky, profily atd..aby se pomoc dostala ke všem kteří jí hledají a potřebují.

Děkuji


Pokračuj rolováním dolů

*Šikana

Negativní vztahy na pracovišti

12. dubna 2014 v 10:32 | Admin
Negativní vztahy na pracovišti mohou člověku znepříjemnit i tu nejzajímavější práci.
Vztahy na pracovišti mohou být skutečně různé, od ryze přátelských přes hlubší náklonnost, flirt pro zpestření domácího stereotypu, lásku, až po vzájemné intriky, nesnášenlivost, šikanu, nebo také sexuální harašení. Každý z nás se jistě s určitým typem těchto vztahů na svém pracovišti někdy setkal. A jak je řešit?
Považujete například milostný vztah na pracovišti za vhodný, nebezpečný a tím přitažlivý, nebo pro vás jednoznačně nepřijatelný a vždy ohrožující pozici v zaměstnání? Někdo tak může jen dočasně řešit své problémy a nespokojenost v partnerském vztahu, u někoho může jít o osudovou lásku, kvůli které změní svůj život a důsledek na profesi je pak pramálo důležitý.
Pokud je však člověk obětí šikany, vydírání, obtěžování či jakéhokoliv nepřijatelného chování ze strany kolegů či nadřízených, setrvávat na takovém místě a v tichosti vše snášet rozhodně není řešení, ať je celá situace sebevíc komplikovaná.
zdroj:http://vztahy-na-pracovisti.zdrave.cz

Šikana u dětí

12. dubna 2014 v 10:30 | Admin
V mnoha případech je naším zvykem říkat si, že určitý problém se nás přece dotknout nemůže. Přesvědčujeme se, že se to sice stává, ale někde jinde, a že zrovna my jsme vůči tomu imunní. Fakta jsou ale neúprosná a zrovna u šikany si opravdu nemůžete být jisti, zda nepostihne i vašeho potomka. Jak je tedy možné ji rozpoznat a jak se v takové situaci zachovat?
Nejprve pár slov k samotné podstatě šikanování. Tímto je označeno patologické chování agresora vůči oběti. Určení toho, kdy opravdu můžeme hovořit o šikaně, není snadné. Jako hlavní kritérium je však obvykle bráno to, jak konkrétní čin vnímá dítě, proti kterému je namířen. Typickým znakem je nepoměr sil mezi agresorem a obětí. Není radno ji podceňovat, protože její následky nejsou patrné nejen v rovině fyzické, ale zejména psychické. O to smutnější je skutečnost, že se jedná o velmi rozšířený problém, který se vyskytuje prakticky ve všech školách. Na straně agresorů zde obvykle stojí děti velmi egoistické, kterým dělá radost, pokud vidí utrpení druhého člověka. Obětí se častěji stávají děti, které se nějak odlišují od průměru.
Důležité je rozpoznat problém co nejdříve a je tedy úkolem rodičů, aby věděli o možných projevech šikany. Kdy je tedy dobré zbystřit pozornost?
  • Nápadné je, pokud dítě nehovoří o žádných kamarádech ze školy, doma jej spolužáci nenavštěvují, netelefonují a dítě ani s nikým nechodí ven a většinu času se zdržuje doma.
  • Často je na dětech pozorovatelný strach a úzkost, zejména v době, kdy mají jít do školy. Dítě odkládá odchod z domova, do školy se snaží dostat co nejkratší cestou či prosí o odvoz autem.
  • Vidět můžeme i různé psychosomatické příznaky. Dítě nemá chuť k jídlu, často jej bolí hlava, má výkyvy nálad a častou nevolnost. Taktéž je podezřelé neklidné spaní provázené děsivými sny.
  • Může se stát, že přestože dítě chodí do školy se svačinou, vrací se hladové (v případech, kdy agresoři dítěti vezmou svačinu či peníze na ni). Stejně tak, je možné, že dítě vás žádá o peníze, aniž by uvedlo důvěryhodný důvod.
  • Dítě může být apatické, nesoustředěné, bez zájmu o učení. Často odmítá sdělit, co jej trápí.
Pokud něco ze zmíněných projevů na svém dítěti pozorujete, měli byste zvýšit pozornost. V tento moment je velmi podstatné dítěti naslouchat, projevit podporu a snažit se přesvědčit jej o důležitosti toho, aby se vám svěřilo. Povzbuďte ho a zapuďte jeho obavy, že se jedná o žalování a že se tím celá věc jen zhorší. Ideální je, pokud se vám s celým problémem dítě svěří samo. Snažte se zjistit co nejvíce možných podrobností o tom, co přesně se stalo, jak dlouho se to děje, kdy a kde. Rozhovor s dítětem veďte v klidu a dávejte mu najevo své porozumění.

V době řešení celého problému poskytněte dítěti svou ochranu, doprovázejte jej na cestě do i ze školy, komunikujte s ním a věnujte mu svůj volný čas. Dítě ujistěte o tom, že udělalo dobře, když se vám svěřilo. S řešením je samozřejmě nutné obrátit se na školu. Vhodné je, pokud tam zajdete (nejlépe oba rodiče společně) a promluvíte si s třídním učitelem či ředitelem školy. Nekompromisně požadujte odborné řešení a odmítněte jakékoliv nezkušené zásahy do řešení. Pokud škola přizná, že k tomuto nemá odborné zkušenosti, domluvte se, že společně najdete odborníka, který s řešením pomůže. Pokud to shledáváte nutným, je možné přeřadit dítě do jiné třídy. V případě, že škola má odborníka v dané problematice, domluvte s ním další postup. V nejhorším případě škola o celou situaci nebude jevit zájem, či vám slíbí, že to vyřeší, ale přesto se nic dít nebude. V takovémto případě máte právo informovat příslušného inspektora, či pracovníka školského úřadu a požadovat odborný zásah a poskytnutí pomoci. Po celou dobu trvejte na tom, že chcete být informováni o veškerých podniknutých opatřeních.
Máte se šikanou ve škole nějaké zkušenosti?
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Prevence šikany

12. dubna 2014 v 10:28 | Admin
Prevencí šikany se zabývají nerůznější výchovné programy a jde samozřejmě o nelehký úkol. Jde zejména o snahu vést zájem potenciálních agresorů jiným směrem, než je uspokojování se ponížením druhých, v dalších případech pak dostatečný dozor a spolupráce na včasném odhalování agrese a bezpráví.

Setkali jste se někdy se šikanou?
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Šikana v armádě či nápravných zařízeních

12. dubna 2014 v 10:28 | Admin
O šikaně mezi vojáky a trestanci existuje mnoho šokujících statistik, skandálů i výmyslů, staly se i předlohou mnoha filmů z tohoto prostředí. Podobně jako šikana v dětských domovech a polepšovnách.
Je jasné, že řešení takových problémů je o to těžší, o co problematičtější je daný kolektiv lidí, co se týče inteligence a návyků v chování. V místech, jako jsou dětská nápravná zařízení, je proto nutná i asistence lékařů a odborníků zabývající se narušenou psychikou chovanců. Následky šikanování a tyranie z podobných ústavů, stejně jako z výše jmenovaných zařízení bývají různé. Mohou vést ke zvýšení psychické a fyzické odolnosti dosud slabšího jedince, mohou však způsobit i trvalé zdravotní poškození a mohou být i tragické.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Šikana na pracovišti

12. dubna 2014 v 10:27 | Admin
Psychická tyranie v zaměstnání, buď mezi kolegy, nebo v poměru zaměstnavatel - zaměstnanec, je nejskrytější druh šikany. Šikana na pracovišti může být někdy "pouhým" zdrojem zábavy skupiny zaměstnanců vůči jednomu člověku, který se nějakým způsobem odlišuje (podobné důvody jako k šikaně ve škole), častěji je však cíleným útokem s cílem přimět dotyčného k rozvázání pracovního poměru.
Podobné jednání je u nás v poslední době bohužel běžné a až překvapivě vysoké procento zaměstnanců s ním má osobní zkušenost. Vzhledem k těžko postižitelnému porušování zákoníku práce či lidských práv, ale také z důvodu nedostatku práce a dnešní ekonomické situaci je obrana proti tomuto druhu šikany velmi obtížná.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Šikana mezi dětmi a mládeží

12. dubna 2014 v 10:26 | Admin
Slovní napadání a posmívání se jednomu nebo více jedincům nějakým způsobem vyčnívajícím z řady, se objevuje už u docela malých dětí. Agresivita a vážnější forma šikany se stupňuje s věkem. Děti mezi sebou začínají vnímat sociální rozdíly, napadají se kvůli vzhledu, způsobu oblékání, rodinnému zázemí, barvě kůže apod. V pubertě to pak mohou být vážnější rasistické projevy nebo například napadání v souvislosti se sexuální problematikou.
Dlouhodobá šikana může neblaze ovlivnit rozvíjející se psychiku dítěte a mladistvého, je proto třeba, aby se do řešení problému zapojila rodina i škola, aby dítě cítilo podporu, přestože se za svou situaci většinou stydí a pečlivě ji tají. Rodiče by neměli ignorovat jakékoliv, i nepatrné změny v chování dítěte a měli by se snažit zjistit jejich příčinu.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Obětí šikany může být i někdo vám blízký

12. dubna 2014 v 10:25 | Admin
Šikana neboli psychické či fyzické omezování a týrání dítěte nebo dospělého jedince může postihnout kohokoliv v téměř jakémkoliv kolektivu a prostředí. Obětí šikany může být i někdo vám blízký, aniž byste o tom měli nejmenší tušení.
O šikaně se většinou mluví jako o problému mezi mladistvými. Pro děti a mladé lidi může být šikana způsob, jak si dokázat svou neohroženost a nadřazenost, někteří si takto zvyšují sebevědomí nebo jen krátí čas. Lidí šikanovaných v dospělosti však možná není o mnoho míň.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Prevence kyberšikany

12. dubna 2014 v 10:23 | Admin
Existuje způsob, jak se obrnit proti projevům úmyslné kyberšikany? Odborníci radí: nedopusťte, aby se z vás stala oběť, a držte se několika zásad:
  • zachovejte chladnou hlavu a nepropadejte panice ani studu, neuzavírejte se do sebe a nebojte se svěřit blízké osobě
  • na jakkoliv urážlivé projevy nereagujte, ale uložte je v případě potřeby prokázání kyberšikany
  • v případě pokračujících nebo stupňujících se útoků informujte rodiče, školu, policii...
  • využijte linku bezpečí
Do preventivního programu proti kyberšikaně mezi dětmi a mládeží by se měli aktivně zapojit i rodiče. Snažit se nenásilnou formou o těchto věcech s dětmi mluvit, popř. nepodporovat zájem dítěte soustředící se výlučně na sezení u počítače a internetu.
Kyberšikana je celosvětový problém a řada zemí již přešla k některým bezpečnostním opatřením, jako je např. zákaz používání mobilů na půdě školy nebo blokování přístupu k internetu.
V Americe je kyberšikana od roku 2006 považována za federální zločin. Základem by však měla být spolupráce škol a rodičů, informovanost a komunikace s dětmi. Podle možných následků je jasné, že kyberšikanu je nutné zarazit hned na počátku a rozhodně ji nepodceňovat.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Projevy kyberšikany

12. dubna 2014 v 10:22 | Admin
Obvykle jde o zasílání obtěžujících nebo urážlivých smsek nebo emailů, dále zasílání útočných, extrémně vulgárních a jinak ponižujících komentářů na webové stránky nebo osobní blogy oběti, apod.
Velmi nebezpečnou formou se stává kyberšikana ve spojení s klasickou šikanou, např. fyzické týrání oběti nahrávané na mobilní telefon a poté zveřejněné na internetu. Takové případy, nejsou-li odhaleny včas, často končí i tím nejhorším způsobem, kdy si zoufalá oběť sáhne na život.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Kyberšikana mezi teenagery

12. dubna 2014 v 10:21 | Admin
Odhalení původce kyberšikany bývá obvykle dílem náhody nebo jeho zvýšené neopatrnosti. Kyberšikanu je navíc velmi těžké skutečně prokázat.
Jedním z nepřehlédnutelných problémů je i fakt, že mladí lidé a dokonce i děti dnes přicházejí do styku s počítačovou technologií velmi brzy a jejich znalosti a dovednosti často znatelně přesahují znalosti rodičů. Ti tak nemají možnost skutečné kontroly a jejich děti si s počítačem dělají, co chtějí. Své chování přitom často berou jako neškodnou hru a jeho důsledky si neuvědomují. O tom svědčí i mnohé, známé případy teenagerů - obětí kyberšikany, kteří neunesli svůj problém a skončili tragicky.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Prostředky kyberšikany

12. dubna 2014 v 10:21 | Admin
Kyberšikana využívá k obtěžování či vydírání své oběti veškerých elektronických prostředků, jako jsou mobilní telefon, pager, emaily, internetové blogy apod. Ve srovnání s tradičními projevy a způsoby šikany, kyberšikana má řadu "výhod".
Šikanování probíhá inkognito, v tzv. anonymním kyberprostoru, kdy oběť nemusí mít a obvykle také nemá tušení, kdo za jejím terorizováním stojí a proč. Může jít o osobu z druhého konce světa, fyzicky slabou a neschopnou jiného druhu napadání než právě formou kyberšikany, stejně jako může jít o nejlepšího přítele, spolužáka apod.
Inteligentní původce kyberšikany může být téměř nepolapitelný, a to i proto, že oběť se ze studu a ponížení nikomu nesvěří, natož aby věc ohlásila, stejně jako v případech klasické šikany.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Co je to kyberšikana?

12. dubna 2014 v 10:20 | Admin
Šikana a veškeré její projevy a formy jsou stále závažným společenským problémem, přestože s nimi školy a další instituce bojují už tak dlouho. Typy šikany a vynalézavost těch, kteří šikanují své oběti, se samozřejmě časem mění, a bohužel, zdokonalují.
V době závislé na počítačových technologiích se setkáváme s pojmem "kyberšikana" - tedy počítačová nebo také kybernetická šikana.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Šikana je psychické i fyzické týrání

12. dubna 2014 v 10:18 | Admin
Šikana je psychické i fyzické týrání, ponižování, omezování, vyhrožování jedinci druhou osobou nebo skupině lidí druhou skupinou.
S šikanou se můžete setkat ve školách, na pracovišti, v nápravných i vojenských zařízeních. Odborníci se shodují, že se jedná o chorobný psychopatologický jev.

Šikanováním si jedinec dokazuje svou nadvládu a jedinečnost a většinou je zakořeněna v jedinci z dětství, kdy měl sám problém s šikanou nebo se potýkal s jiným možným psychickým i fyzickým týráním.

Člověk, který je šikanovaný, se většinou uzavírá sám do sebe a o problému se nikomu nezmíní. To může mít špatný vliv na jeho celý budoucí život, a proto je důležité, aby rodiče stále komunikovali se svými dětmi, aby člověk měl blízkého přítele, kterému se může svěřit.
zdroj:http://sikana.zdrave.cz

Prevence šikany

12. ledna 2012 v 13:38 | ADMIN webu
Jako v každé lidské skupině, tak i ve třídě dochází k jakémusi boji o prosazení svých zájmů a uplatnění své vůle. Učitel se zde musí prosadit jako ten, kdo má v těchto sporech poslední slovo, kdo bývá soudcem. Jeho úkolem je prosazení spravedlnosti mezi dětmi. Jde především o ochranu slabších před silnějšími. Může využít každé příležitosti k tomu, aby je povzbudil, dodal jim odvahy, posílil jejich sebevědomí, ujistil je, že jsou stejně hodnotné jako ostatní.


Děti mají silnou potřebu se svěřovat a proto je třeba je v tomto podporovat. Musíme jim hlavně naslouchat, aby měly děti ve škole pocit bezpečí před agresivními vrstevníky.


Dobrou prevencí je také co nejširší uplatňování kooperace mezi dětmi při všech školních činnostech. Základem je podporovat zapojení outsiderů do skupinových aktivit, aby tak mohli získat respekt třídy a vyšší sebeúctu.


zdroj:http://www.kulickovy.estranky.cz/clanky/sikana.html

Definice šikany

12. ledna 2012 v 13:37 | ADMIN webu
Šikanu můžeme definovat jako násilně ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který se nemůže této situaci vyhnout a není schopen se jí účinně bránit.

U šikany jde o závažnou agresivní poruchu chování, u kterého dochází k porušování sociálních norem a které je spojeno s násilným omezováním základních lidských práv.


Toto agresivní jednání můžeme vysvětlit jako prostředek k uspokojení potřeby, v jejíž cestě stojí nějaké překážky např. sebeprosazení, získání něčeho žádoucího.


Velkým rizikem je také vliv médií, kde můžeme často vidět kladného hrdinu, který prosazuje dobro násilím.


Chování, v němž se objevují prvky šikany, lze sledovat už ve středním školním věku, tedy v době , kdy má třída své normy a rozdělné role. Šikana má s rostoucím věkem stoupající tendenci a má většinou charakter fyzického násilí nebo vydírání. Většinou k ní dochází ve škole, tedy hlavně ve třídách, z 33% nebo na toaletách, z 32 %.


Šikanující agresor je obyčejně fyzicky zdatný a silný, většinou s potřebou se předvádět a dokazovat svou převahu nad ostatními. Bývá necitlivý a bezohledný a za své chování se necítí vinen. Je to spíše podprůměrný žák a jeho tendence k agresi souvisí s podezíravostí vůči okolí. Své agresivní jednání zpravidla projevuje již od raného věku. Svoji oběť klasifikuje jako méněcennou bytost, pro níž platí jiná pravidla (není hodna ohledu) a často přesouvá zodpovědnost za šikanu na oběť ( např.: "On si o to koledoval." " Nemusel mě provokovat".)

Agresivní jednání se vytváří již v prvních letech života. Rodiče šikanujících dětí bývají k agresivnímu jednání tolerantnější nebo ho i podporují a sami ve výchově užívají tělesné tresty. Dětem chybí vřelý zájem o ně a dostatečné citové zázemí. Převládají zde zkušenosti s negativním postojem rodičů, odmítání až nenávist. Agresoři jsou většinou z rodin s nižším socioekonomickým postavením. Na druhé straně však i z rodin "náhle" zbohatlých rodičů, kteří jsou plně zaměstnáni a dětem nemohou dostatečně věnovat svoji pozornost.


Předpokládaný vývoj těchto agresorů je ten , že v dospělosti budou mít více konfliktů se zákonem a jejich agresivita poroste. Co se týče šikanujících dívek, ty se tak často nedostávají do konfliktu se zákony, ale pravděpodobně budou kruté ke svým dětem.


Šikanovanou obětí se může stát prakticky kdokoliv. Bývají to spíše děti tiché, plaché, s nízkým sebevědomím, které jsou zvyklé se podřizovat. Jsou obvykle fyzicky slabé a neobratné. Naopak to může být také dítě s nějakou předností nebo s velmi vřelým vztahem k učiteli. Bývají to také často samotáři, kteří neumějí navazovat kontakty, jsou málomluvní nebo děti odmítající násilí a handicapované děti.


Osudem těchto obětí je to, že jejich utrpení dříve nebo později končí. V dospělosti obvykle šikaně uniknou, protože už mají s ní zkušenosti.


Samotná šikana představuje pro oběť ohrožení psychického zdraví ( sklony k depresi, pochyby o sobě samotném, sklony k úzkosti) a somatického zdraví jako jsou poruchy spánku, svalové tenze, snížená imunita.


Šikana je vždy záležitostí celé skupiny. Problémem na všech věkových úrovních je nepříznivé hodnocení oběti, kterou bývá nesympatická jedinec s malou prestiží. Vtah k obětem šikany bývá tudíž ambivalentní, nejčastěji jde o kombinaci soucitu a pohrdání.


Jak poznat, že je dítě šikanováno?


Dá se tak usoudit podle nepřímých známek, kterých si můžeme všimnout.


Dítě je často o přestávkách samo, ostatní o něj nejeví zájem, také během přestávky často vyhledává přítomnost učitelů. Má-li promluvit před třídou, je ustrašené, nejisté. Působí smutně až depresivně a zhoršuje se jeho prospěch ve škole, někdy dokonce náhle. Jeho věci jsou poškozené, znečistěné, případně rozházené, stejně je to s jeho oděvem. Mívá odřeniny, škrábance nebo řezné rány, které nedokáže odůvodnit.


Pak jsou zde přímé známky, které jsou viditelnější než ty před tím. Dítě bývá šikanováno za přítomnosti učitele, ovšem méně nápadněji a mírněji. Tak během hodiny můžeme slyšet posměšné poznámky na adresu dítěte, dítě má pokořující přezdívku. Příkazy , které jsou pronášeny dětmi, jsou doprovázeny panovačným až nenávistným tónem a dítě se jim podřizuje. Během čekání na oběd děti do něj šťouchají, strkají, kopou a je nápadné, že dítě tyto rány neodplácí.

Jestliže učitel na základě těchto známek pojme podezření a zvýší pozornost, může agresory chytnout při činu. V tomto případě je nutné případ řádně vyšetřit. Během šetření by měl dodržovat hlavní zásady správného postupu. Chránit zdroj informací a neprozradit ho. Prozradit co nejméně o tom, co nám už je , a zejména co nám dosud není známo, nebo to nemůžeme dokázat. Vyslechnout poškozeného, obviněného a svědky a to každého zvlášť. Za každou cenu musíme uchránit oběť před dalším hrubým atakům na jeho osobu.


S agresory jednáme individuálně a v méně závažných případech někdy postačí individuální domluva. Domluva má zpravidla obsahovat i hrozbu postihem nebo tresty.

zdroj:http://www.kulickovy.estranky.cz/clanky/sikana.html

Šikana - dětská práva

18. ledna 2009 v 20:14 | ♥Naposledy.cz♥
Šikana je jakékoli chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat jiného člověka, případně skupinu lidí.

Zahrnuje fyzický útok: například bití nebo poškozování věcí druhého člověka, ale i útok slovní: od nadávek a ponižování po pomluvy. Šikana může být i nepřímá - šikanující se třeba chová tak, jako by druhý člověk neexistoval...


Šikana je velmi nebezpečná. Její následky na duševním a tělesném zdraví mohou být vážné, ba i celoživotní.


Vždy se braňte. Nikdy šikanu nepodceňujte. Nedovolte, aby se rozvinula.

Linka bezpečí má telefonní číslo 800 155555. Hovor je bezplatný, služba funguje 24 hodin denně.



Šikana a děti
Ojedinělý střet, od hádky po rvačku, šikanou nebývá. Šikana je záměrné a nevyprovokované užití síly jedincem nebo skupinou, zpravidla opakovaně, ať už je to bití, tahání za vlasy nebo oděv, ohrožování, vydírání, oloupení, rozšiřování pomluv. Šikana je častá, místy postihuje více než pětinu dětí v základních školách a desetinu ve školách středních, menší část nejméně jednou týdně. Nejčastější obětí šikany jsou příslušníci menšin, u nás třeba romské, nebo děti čímkoli odlišné od očekávaného průměru. Většina dětí nepřizná, obvykle ze strachu, učitelům ani rodičům, že jsou obětí šikany. Šikana velmi poškozuje - duševně, a často i tělesně. Oběti se cítí bezmocné. Šikanující bývají starší, silnější nebo jsou v přesile. Oběti šikany dříve nebo později začnou hledat vinu v sobě - záminka šikanování se najde kdykoli.

Může jím být tloušťka, brýle, výška postavy, druh šatů, barva vlasů, jakákoli odlišnost, dokonce i přednost či talent. Tři čtvrtiny případů šikany se odehrávají ve škole, zbytek na cestě do školy nebo ze školy, případně v okolí domova. Šikanování jedné oběti může trvat dny, týdny, měsíce i déle. Jste-li svědky šikany, nenechávejte si to pro sebe. Oznamte to učiteli, řediteli školy, rodičům či jiné dospělé osobě, jíž důvěřujete. To není žalování, ale nutná OBRANA proti ZLU a zlým lidem. To není "bonzování" či "udávání", jak se vám často snaží tvrdit spolužák, který šikanuje. POZOR! Šikanující jen vychytrale používá takové taktiky k zamaskování zla, kterého je původcem.


Se šikanou se nikdy nesmiřujte. Jste-li obětí, oznamte to vždy rodičům, dalším příbuzným a učitelům, jimž důvěřujete. Jste-li jejími svědky, nenechávejte si to pro sebe.
Zavolejte Linku bezpečí, kterou provozuje Nadace Naše dítě, na telefonní číslo 800 155555. Hovor je bezplatný, služba nepřetržitá. Chcete-li, čtěte o šikaně na dalších stránkách.
Čti, máš-li problém se šikanováním:


Vím, jak ti je:
Bojíš se do školy, máš horší známky, poznámky za nepozornost, nevíš, jak rodičům vysvětlit, proč máš poškozené sešity, učebnice, kam jsi dal peníze na obědy, proč máš modřiny, poničené nové šaty… Stydíš se za to, bojíš se to komukoliv z dospělých říci, začínáš si myslet, že ti nikdo nemůže pomoci... Začarovaný kruh, který kreslí strach, vypadá nějak takhle: myslíš si, že jsi slabý, špatný, že si to zasloužíš, už se ani neptáš, proč zrovna ty máš tohle trápení...



To, že to vím
a že čteš tato slova, která jsou určena právě tobě, je důkaz, že nejsi sám. Je to důkaz, že před tebou byli jiní s podobným trápením, ale obrátili se na nás a my jsme jim pomohli.
Některým je dokonce lépe, než jim bylo ještě předtím, než se stali obětí šikany třeba ve škole. Ti všichni, stejně staří a se stejným trápením (kterého se již zbavili) se na tebe spolu se mnou obracejí a vyvracejí OMYLY, podle kterých se často chová oběť a které využívá agresor.



NENÍ PRAVDA, že to nikdo z dospělých nepochopí. Není pravda, že ti nikdo nedokáže pomoci. Není pravda, že se odlišuješ, že jsi jiný nebo horší.
Vím že se ptáš sám sebe, proč zrovna ty máš tohle trápení (všichni se tak ptali)...Není to proto, že bys byl slabý, že bys byl špatný, že si to vlastně zasloužíš. Jenom jsi uvěřil lži toho, kdo tě šikanuje. Co musíš ihned udělat? Zavolat 800 155555 a po domluvě k nám i přijít. Vím že se bojíš komukoliv říci, co se děje, kdo a jak ti ubližuje. Ten, kdo ti vyhrožuje, vychází z toho, že tvůj strach je jeho nejlepší pomůcka, nástroj ... Ten, kdo tě trápí, ví, že šikaně se nejlépe daří v atmosféře tajemství ...Nepomáhej mu! Nedělej mu radost tím, že se nebráníš, neposlouchej toho, kdo ti ubližuje, a svěř se doma rodičům, spolužákovi, o kterém tušíš, že šikanu neschvaluje, nebo nám ...
Zavolej číslo 800 155555, jsme tu pro tebe 24 hodin.



Šikana a rodiče
Šikanované dítě chodí domů zbité, umazané, chybějí mu části oděvu, požaduje pod libovolnými záminkami peníze na další den. Šikanované děti se snadno stávají záškoláky nebo se jim nechce do školy. Trpí poruchami soustředění, jsou smutné natolik, že se u nich může vyvinout patologický smutek - deprese. Jsou vystrašené, stonavé, opakovaně navštěvují lékaře.



Stanou-li se děti svědky šikany, mívají kromě strachu pocit studu a spoluviny, přestože se jí nezúčastnily. Vždy svým dětem naslouchejte a nezlehčujte, co vám vyprávějí. Snažte se přesně zjistit, co se dělo a kdo se zúčastnil, pomocí otázek: CO? KDO? KDE? KDY? JAK? PROČ? S KÝM? PROTI KOMU? Souhlasí-li dítě, nechť událost zachytí písemně nebo ji zapište sami.



Neříkejte svým dětem, aby byly statečné a vrátily to, co se jim stalo. Nemají na to sílu a řešení to není. Jednejte bez prodlení sami.


Šikana sama od sebe obvykle nepřestává. Máte-li podezření na šikanu, pak se spojte s ředitelem školy, případně se školním inspektorem. Promluvte o věci s třídním učitelem. Podáte-li písemnou stížnost, mějte vždy kopii. Bude-li ji s vámi představitel školy projednávat ústně, dělejte si poznámky. Vytrvale, i když vždy zdvořile, se ptejte a nedejte se odbýt. Jde-li o školu církevní, spojte se s jejím nadřízeným církevním úřadem. Pomozte svému dítěti zvládnout zátěž: naučte je, jak se vyhnout nebezpečným situacím. Co odpovědět nebo jak nereagovat na provokaci. Nebojte se požádat o přeložení dítěte do jiné třídy, případně školy, ale ověřte si předem, jaké tam vládnou poměry.

Spojte se s Linkou bezpečí při Nadaci Naše dítě. Telefonický hovor je bezplatný na čísle 800 155555, služba probíhá 24 hodin denně. Vaším právem je kontaktovat i Policii ČR.

Šikana a učitelé
Nepřesvědčujte sebe ani druhé, že ve vaší škole šikana není - v nějaké podobě je v současnosti v každé škole, u nás i v cizině. Základním úkolem je prevence. Při každé příležitosti dětem vysvětlujte, co je šikana, jak se jí vyhnout i jak se bránit. Děti by vám měly důvěřovat. Zajistěte, aby každý ve škole věděl, co šikana je, včetně školníka a uklízečky. Věnujte pozornost dětem o přestávkách, na školním hřišti, v bezprostředním okolí školy, ve školní jídelně i jinde.

Naslouchejte dětem i rodičům. Jestliže s vámi o šikaně mluví, nikdy nezlehčujte a nepodceňujte, co slyšíte. Vyšetřujete-li šikanu, mějte na mysli, že bývá skrytá a rafinovaná, těžko se dokazuje. Vždy spolupracujte s rodiči. Pamatujte, že se šikanované dítě bojí, v těžších případech hledá vinu v sobě a ztotožňuje se s útočníkem. Nebojte se pravidelně a opakovaně využívat anonymní dotazníky ověřující výskyt a druhy šikany ve své škole. Mějte na mysli, že dlouhodobá šikana může oběti poškodit na celé roky, někdy celoživotně. Je pravděpodobné, že se šikana podílí na sebepoškozování a sebevražedných pokusech dětí. Dospělí lidé, kteří byli v dětství obětí šikany, bývají náchylnější k úzkostným stavům, chorobnému smutku (depresi) a mívají obtíže ve vztahu k životním partnerům.


Docházka do školy bez nebezpečí šikany je základním demokratickým právem dětí - i jejich rodičů.
Při jakékoli nejasnosti, pochybách, podezření nebo potřebě poradit se volejte Linku bezpečí při Nadace Naše dítě: telefon 800 155555. Hovor je bezplatný, služba funguje nepřetržitě.



Kam se obrátit
Linka bezpečí 800 155 555
Policie ČR 158
Rodičovská linka 283 852 222
Tísňové volání z mobilního telefonu
112

Zdroj:Klikni !

Šikana- na koho se obrátit

18. ledna 2009 v 20:11 | ♥Naposledy.cz♥
Na koho se mám obrátit




Pokud se ve třídě necítíš dobře, myslíš si, že vztahy ve třídě jsou problematické - to znamená, že někdo někomu nebo tobě ubližuje (opakovaně, často, různými způsoby), bylo by dobré si o tom promluvit s lidmi, kteří situaci ve třídě mohou přímo ovlivnit.




Zkus jít za třídním učitelem, výchovným poradcem, ředitelem školy nebo jiným učitelem, ke kterému máš důvěru. Pověz o tom svým rodičům - pokud si nejsi jistý, můžeš se svými rodiči napsat do naší poradny a pak se rozhodnout, jak jednat dál.



Kde dál hledat pomoc : nejlepší je ta pomoc, která je nejblíže a může být nejrychlejší. Zkuste se s rodiči obrátit na pedagogicko - psychologickou poradnu, středisko výchovné péče nebo jakéhokoli psychologa v místě bydliště. V případě, že máte pocit, že Vám nikdo nepomáhá, oslovte školské odbory orgánů místní samosprávy nebo Českou školní inspekci.

Kontakty:

Poradna webu Minimalizace šikany
Další domácí webové stránky s tématikou šikany:
Sdružení Linka bezpečí (116 111) ,
www.linkabezpeci.cz

Amnesty International ČR, www.amnesty.cz

Společenství proti šikaně, www.sikana.org

Internet poradna, www.internetporadna.cz

Zdroj:Klikni !

Šikana diskuse k příběhům šikanovaných

18. ledna 2009 v 20:06 | ♥Naposledy.cz♥
Diskuse k příběhu:



Jde o velmi emocionální výpověď matky postižené dívky. Tak zaujaté, že může vzbuzovat i pochybnosti, zda se příběh odehrál tak, jak je vylíčen.
Pro mě osobně je nepochybné, že ředitel školy vedl šetření případu tak, že nebylo a už asi nebude možné zjistit pravdu. Konfrontovat oběť s obviněnými je základní chyba, většinou zavede vyšetřování do slepé uličky a "zamete stopy".

Pochybnosti také vzbuzuje naznačované spiknutí školy, policie i školní inspekce proti oběti a jejím rodičům. Vypadá to nepravděpodobně, ale věci se v podobných případech skutečně takto vyvinou. Škola často reaguje apriorním popíráním výskytu šikany a vzbuzuje dojem, že - stejně jako rodiče oběti - i učitelé soudí, že přiznání šikany automaticky znamená selhání školy. Domnívám se ale, že o pravdivosti takové představy by se dalo s úspěchem pochybovat bez ohledu na to, jak je všeobecně přijímána.

Odborníci soudí, že šikana je vlastně onemocnění skupiny, která ztrácí imunitu vůči aktivitám citově deprivovaných jedinců. Takto oslabené děti přicházejí do školy právě tak, jako nemocní přicházejí do nemocnice. Zde jsou ale lékaři, které společnost všestranně vybavila k boji s nemocemi. Jsou systematicky připravováni na lékařských fakultách, které platíme, stejně jako vysoce erudované docenty a profesory. Výzkum a výuka medicíny mají dlouhou tradici a lékaři vstupují do praxe velmi dobře připraveni.

Nic takového ale nelze říci o učitelích, neboť společnost jim zatím nedala vůbec nic, co by mohli využít k řešení problému, který sama způsobila. Ani jsme se učitelů nezeptali, zda jsou ochotni za nás řešit to, co jsme si nadrobili. Jen automaticky, jako samozřejmost předpokládáme, že je to jejich povinnost a že je za to platíme. Ale je to opravdu tak? Skutečně jde o problém tak jednoduchý, že si s ním učitel může poradit jen tak mimochodem, při výuce předmětů? Obávám se, že tohle si může myslet jen ten, kdo o šikaně mnoho neví nebo nechce vědět.

Myslím, že teprve až projevíme odpovědnější postoj a přijmeme reálnější představu o řešení společenského problému šikany, můžeme se dočkat také aktivního postoje učitelů, vedení škol a příslušných institucí.

V. Polák, Praha


K tomu příběhu se mi něco těžko píše. Těžko proto, že je mi z něj těžko na duši. Nejsem si jista, je-li to celé možné, ale o to asi ani tak nejde. Jde o to, že autorka má asi moc smutné zkušenosti, což se projevilo i v příběhu. Chce se mi říct, že to, co tam píše snad není možné, a že já jsem se s ničím podobným nesetkala, ale na druhé straně je pravda, že já jsem si pro své dítě i pro sebe vždy školy pečlivě vybírala a to hlavně dle kvality lidí, kteří v ní pracují, tudíž nevím, jak je to na školách, kam bych své dítě ani sebe neumístila. O případu podobné závažnosti jsem v Brně slyšela jen jednou a to pouze "z několikáté ruky" (tudíž nezaručuji pravdivost) a skončilo to opět odchodem postiženého na jinou školu. Ovšem i tam se prý škola přece jen snažila pomoci a vyčerpala všechny prostředky, které měla tj. trojky z chování, protože k přeřazení viníků by musela mít souhlas rodičů viníků a ti nesouhlasili. Takže - kdo ví.

Z.P., Brno


Přečetla jsem si příběh Sandry a navzdory titulku v záhlaví rubriky - Aktuální příběh - jsem dlouho nemohla pochopit, že děj se odehrává teď a tady, a nikoliv v daleké historii a v nějaké jiné zemi. Trochu mi to připomíná dobu temna a hon na čarodějnice. Musím ale přiznat, že v hloubi duše se bráním tomu všemu uvěřit. (Ostatně i to je známý rys šikany, že "ostatní" nevěří a mají snahu dávat všechno za vinu oběti.) Příběh je skutečně emotivně napsaný, když jde ale rodičům o jejich děti, mají na to právo. Nicméně, možná že tato jednostrannost nutí člověka klást si především otázky:

Opravdu všichni "z té druhé strany" měli v sobě tolik cynismu, krátkozrakosti i zbabělosti, že byli schopni obětovat lidský (dětský) život jakémusi zdání solidnosti instituce a svému klidu? Anebo to všechno je jen nekompetentnost a až tragická nevědomost, a nikoliv zlý úmysl? Ale co je horší?

ikaně se v posledních letech dostalo značné publicity a to nejen z pohledu čtenáře dychtícího po senzacích,
ale především z hlediska osvěty - zejména knihy Michala Koláře znamenají v tomto směru přelom a jsou pro učitele (a všechny, kdo pracují s dětmi) neocenitelnou praktickou pomůckou v "boji se šikanou".

Svůj význam má i metodický pokyn k šikaně, který vydalo ministerstvo školství. Domnívám se, že každý kantor (natož ředitel školy), který nezavírá před šikanou oči a chápe její společenskou nebezpečnost (a měli by být takoví všichni), má možnost dozvědět se o tomto fenoménu alespoň základní informace, které mu pomohou vyvarovat se případných "přehmatů". Pokud taková vůle na škole není, pak nevím, jaké je vlastně její poslání. Vždyť za čas se "tolerované" zlo obrátí proti ní samotné a nakonec ho pocítíme my všichni.

Zuzana Fojtíková, Praha


Zdroj:Klikni !

Skutečné příběhy- Šikana 2

18. ledna 2009 v 20:03 | ♥Naposledy.cz♥

To, co se stalo, se nikdy nestalo.

"Modlím se za to, aby se zlo lidí, které je na naší škole, vytratilo," promlouvá kněz při mši svaté.
Mše končí tak, jak i začala. Stejnou modlitbou, prosbou o vyslyšení. Na církevní škole se děje bezpráví.
Sandra se bojí každého dne, kdy má jít do školy. Má strach ze dvou spolužaček Heleny a Hanky. Chtějí po ní peníze, prý je potřebují na drogy. Když jim je nedá, vyhrožují, že ji zabijí. Mají zlé oči a vystřelovací nůž.
Dívka je zoufalá, vykřikuje ze spaní, ztrácí se před očima. Svěřuje se rodičům.
Ředitel školy zuří. Má důležitější program, než aby se zabýval nějakými nesmyslnými problémy. Chce jít na mši. Násilí a drogy na "jeho" škole ? Nic takového nesmí vyjít najevo ! Za každou cenu nesmí !

Sandra a její rodiče jsou obviněni ze lži. Vedení školy nekompromisně odmítá fakt trestného činu na škole. Ředitel provádí šetření neodborně a konfrontuje všechny zúčastněné. Agresivní dívky suverénně zapírají a až do konce školního roku spolu nepromluví ani slovo. Ze dne na den převádějí rodiče jedné z nich na konto školy několikatisícový finanční obnos.
Sandra žádá rodiče, aby se o pomoc obrátili na policii. Věří jí. Ta sepíše protokol o situaci, která se zdá být jasná. Drogy si našly cestu i na církevní školu. Pan ředitel však má o situaci svoji představu. S policisty si - podle jeho slov - přátelsky popovídal.
Ve škole je se Sandrou sepsán druhý protokol. Přesně takový, jaký si vedení školy přeje. Je o tom, že to, co se stalo, se vlastně nikdy nestalo.

Několik hodin, bez vědomí rodičů a s vědomím školy, policisté Sandru psychicky deptají. Když podsunutý protokol nepodepíše, přijde prý do pasťáku. Oni mají čas čekat, přinesou si spacáky a ve škole i přespí. Vyděšená dívka jejich nátlaku podléhá.
Výchovná poradkyně děkuje Sandře za to, že byla tak hodná a původní výpověď "změnila". Dokonce ji vybízí, aby před třídou prohlásila, že si to celé vymyslela. Dívka odmítá.

Bezpráví na škole pokračuje zdárně dál. Jeptiška, která je třídní učitelkou, se po celou dobu ohromně činí. Posměchem a narážkami usiluje o to, aby Sandru vytěsnila z dětského kolektivu. Naštěstí se jí to nedaří.
Statečná dívenka, která své utrpení snáší s noblesou, která má ráda svou školu a kamarádky v ní, se nervově zhroutí.
Vedení školy ji hrubě obviňuje z toho, že si dovolila pozvat do školy inspektory. Ti v šetření přešlapují, nic nevyšetří, protože nechtějí. Inspektoři se tváří v tvář Sandřiným rodičům dívají do země a pokyvují hlavami. Úřednická moc se najednou zdá být naprosto bezmocná.

Výchovná poradkyně "doporučuje" Sandřiným rodičům, aby jejich dcera dobrovolně odešla ze školy. Jinak propadne. Ta, která má v psychologickém posudku uvedeno : studijní typ.
S blížícím se vysvědčením se dívčin prospěch překvapivě zhoršuje. Učitelská msta se naplňuje.
Na Sandřině psacím stole leží strom života. Je nakreslený příjemně barevně. V jeho kmeni je však patrný suk. Je hluboký a nepřehlédnutelný. Symbolizuje zraněnou duši dítěte, kterému ublížil lidský netvor. Způsobil mu bouli na duši.

Zdroj:Klikni !

Sutečné příběhy 1 )- Šikana

18. ledna 2009 v 20:00 | ♥Naposledy.cz♥

VZPOMÍNKY, KTERÉ NEZMIZÍ

Jakub X.

Snažím se nalézt vzpomínky ve své paměti a abych se přiznal, tak nevím, kde bych měl se svým vyprávěním začít. Jméno ani konkrétní údaje o sobě Vám neprozradím,nerad bych se shledal s nepochopením okolí a mohly by se opakovat znovu věci, na které se snažím dlouhé roky zapomenout, leč bohužel bezúspěšně. Řekl bych, že neoficiálně řetěz nešťastných událostí začal o prázdninách v roce 1992, kdy jsem byl s rodiči na dovolené na chatě kousek za Prahou a očekával příchod otce z práce a chtíc ho překvapit, jsem mu šel naproti na autobus. Měl jsem pro něj připravený dárek,který jsem mu pořídil ze svého kapesného, jelikož měl ten den svátek. Cesta na zastávku vedla přes pole, jehož okraj sahal až k nedalekému sídlišti. Ušel jsem necelých sto metrů a uviděl jsem před sebou skupinku asi 15ti letých kluků na kolech. Začal jsem tušit, že něco nebude tak úplně v pořádku a mé obavy se brzy naplnily. Hlouček kluků mi přijel na proti a první z nich, řekl bych, že vůdce party, mi na úvod řekl, že jsem, omlouvám se za ten výraz, "tlustý prase". Dělal jsem, že to neslyším, že se to netýká mě a šel jsem dál směrem k sídlišti, aniž bych jakkoliv zareagoval. Další z kluků se za mnou rozjel a nakopl mne vší silou do zad, až jsem upadl do bláta na kolena.

Chlapec sesedl z kola, vzal mi z ruky můj dárek pro otce, rozšlápl ho a zbytky odkopl do pole. Třetí z nich se jen pasivně díval a evidentně se bavil. Já jsem vstal a bez jediného slova odcházel zpět k nám do chaty. Celou cestu na mě kluci střídavě na kolech najížděli, dokud jsem nedošel k brance. Tam mi řekli, že "jestli budu žalovat mamince, tak dostanu, že tu na mě budou čekat". Bál jsem se cokoliv říct, protože jsem občas chodil do nedaleké večerky nakupovat a kluci byli evidentně místní, takže další setkání s nimi mohlo být značně reálné. V tu chvíli se otevřela branka, ve které stál můj o něco mladší bratr a když viděl, co se děje, tak těm klukům pohrozil, aby mě nechali být, že je jinak "pořádně zmlátíme". Jeden z kluků, který celou dobu jen pasivně přihlížel za mnou přišel a vší silou do mě kopl a řekl mi, že to mám za "kecy svýho bráchy". Pak se všichni sebrali a odjeli pryč. Pochopitelně jsem vše doma vylíčil rodičům, ale po těch klucích už nebylo ani stopy. Tato příhoda odstartovala téměř nekončící řetěz nešťasných událostí, které se se mnou nesly až do konce roku 1998.

Oficiálně vše začalo v 6 třídě, na přelomu roku 1992/93, kdy byli přeřazováni žáci dle svých schopností do různých tříd. Já jsem byl ve třídě pro nadanější, s označením B. Náš kolektiv se od první třídy do té doby nikterak výrazně nezměnil, pouze dva žáci se přestěhovali do jiného města. Atmosféra ve třídě byla normální, sem tam si někdo udělal z někoho nevinný žertík, nějaké klukovské strkanice se odehrávaly nejvýše jednou do roka. Vesměs jsme neměli žádnou partu, málokdo se s někým o přestávce bavil. Nebyl jsem tenkrát nejvýřečnější, tělocvik mi absolutně nešel, jakmile jsem se pokusil o jakýkoliv sport, hned jsem měl nějaké zlomeniny. Jako jeden z mála jsem ovšem vycházel s učiteli, vyjma našeho tělocvikáře, který vynikal svou agresí vůči slabším. Několik let po mém odchodu ze školy byl propuštěn, neboť na něho přišlo několik udání z týrání svých žáků. Dodnes si vzpomínám, jak po spolužákovi mrštil vší silou fotbalový míč, který směřoval na jeho obličej, protože při nástupu promluvil.

Tento profesor mne považoval za méněcenného, neboť jsem nebyl tak obratný jako ostatní, nešel mi šplh a atletika obecně. Nikdy mne nenechal hrát žádnou kolektivní hru, pokaždé jsem byl "na střídačce" nebo náhradník. Do 7. třídy jsem nikdy nehrál fotbal, hokej, basketbal, nedostal jsem k tomu jedinou příležitost. Na hřišti jsem ve škole zkrátka nikdy nestál a pravidla těchto her jsem se naučil takřka díky televizi. Též, když jsem mu přinesl omluvenku po nemoci a on si jí někam založil, tak mne začal před nastoupenou třídou obviňovat, že mu věším "bulíky na nos", že jsem mu žádnou omluvenku nedal a že ho to nezajímá, že budu cvičit třeba ve slipech. Toto opravu nebyl vtip a hodinu tělocviku jsem absolvoval ve spodním prádle. Další hodinu jsem musel v jeho kabinetu až do konce hodiny ten kousek papíru hledat. Nyní byla tedy třída rozdělena na 15 žáků a dalších 12 k nám přišlo z jiných tříd.

Pochopitelně, že spousta lidí se mezi sebou neznala, tak bylo na všech vidět, jak se ukrutně nudí, nemají co dělat. Bylo otázkou času, kdy se najde něco nebo někdo, díky čemuž se třída sjednotí a nějakým způsobem spřátelí a zabaví. Většinou ve třídě, kde je nějaký kolektiv s minimem společných zájmů,kde chybí přirozená autorita a existuje nějaký slabý článek, díky němuž se třída spojí, začíná vznikat cílená agrese vůči nejslabšímu jedinci a postupně se na tuto "akci" začne nabalovat více a více příznivců. V úvahu připadali tři nejslabší žáci, mezi nimiž jsem byl i já. První z nich se "zachránil" tím, že nedokázal řádně argumentovat, reagovat na posměšky, byl uzavřený ve svém světě a nic jiného ho nezajímalo. Z těchto důvodů byl "neatraktivní", neboť nezaručoval dlouhotrvající zábavu. Druhý z nich byl vynikající student, ovšem pocházel z chudé rodiny. Celé dny seděl nad knihami, encyklopediemi a dokumenty, jako by jiný svět neexistoval. Ovšem byl třídě velmi užitečný, téměř každý od něj opisoval úkoly a různé práce. Zde hrozilo, že by tomu mohl být konec.

V úvahu jsem přišel já, průměrný žák, který byl neohrabaný, neměl kamarády, chodil v oblečení z "druhé ruky", nosil delší vlasy a hlavně měl matku, která byla třídě velmi známá, neboť pořádala občas v rámci své práce pro žáky odborné semináře a byla známá svou laskavostí a osobním přístupem. Toto ovšem neplatilo doma. Máti si vždy přála syna, který bude studovat na nějaké prestižní škole a bude mít skvělou budoucnost a za tím snem šla, bez ohlednu na mé skutečné zájmy. Z tohoto důvodu jsem nesměl chodit ven a celé hodiny jsem musel trávit nad knihami. Neexistoval jediný volný den, nebo volný víkend. Neexistovali kamarádi, ani televize.

Třída si samozřejmě všimla, že se vyhýbám kolektivu, že mi nejde tělocvik a že téměř nechodím ven. Vyhlídly si mě jako oběť tři dívky, které by s přehledem splňovaly jinak kritéria oběti. Jedna měla vadu řeči, po chvíli se začala zadrhávat, byla velmi hubená, nosila brýle…druhá byla velmi zamlklá, neměla moc přátel a ta třetí, která je vedla, žila pouze s matkou, měla nejhorší studijní výsledky z celé třídy, velmi špatné vyjadřovací schopnosti,nosila obnošené oblečení…Možná ze strachu, aby se nestaly sami obětmi, vytvořily takovou partu, ke které se postupem času začali přidávat další a další členové z naší třídy. Nejprve to začalo tím, že mi jednoho dne byla vymyšlena přezdívka, která vznikla ze zkomolení mého křestního jména. Během deseti minut se to tak vžilo, že už mi nikdo neříkal jinak. O další přestávce se tyto tři dívky sešly u mé lavice a "vypůjčily" si mé učebnice, ze kterých začaly odtrhávat stránky. Jedna z nich mi pak vzala penál a na zem naházela tužky. Ta druhá, s vadou řeči, se mi začala posmívat, že jsem maminčin "mazánek", "blbeček" ,"šprt" a další přívlastky.

"Vůdkyně" této party, která akci vždy organizovala, byla vždy nejagresivnější, byla ze začátku jediná, která používala fyzické násilí. Důležitý fakt ovšem je, že bez této dívky nikdy k žádným podobným incidentům nedocházelo, dokud k nám nebyl přiřazen nový žák z jiné třídy, ale k tomu se dostanu později. Jako kluk jsem se nemohl bránit, ublížit holce bylo pro mě něco nepředstavitelného. Když jsem se vzbouřil slovně a jejich urážky jim vrátil, tak se do mě pustila půlka třídy. Celá třída celou akci vždy se zaujetím sledovala, zasmála se, ale nijak víc se zatím neangažovala. Organizátorky byly jako na koni, když shledaly, že mají tak vděčné obecenstvo a že bude o zábavu postaráno.

O další přestávce třída s napětím sledovala, co dívky zase na mě vymyslí. Nejdříve po mě házely při hodině papírové koule, pak tužky. Jedna z dívek pak po cestě k tabuli prošla kolem mě a prašila mě pěstí do zad, což vyvolalo obrovské veselí. Učitelka jí napomenula, jak se to chová při hodině, že škádlení si máme nechat na potom. Celou další hodinu se nemluvilo o ničem jiném, než o mě. Jako bych své spolužáky vůbec nepoznával, připadal jsem si jako ve zlém snu. Byl jsem najednou v úplně cizí třídě mezi úplně cizími lidmi. Nikdo se ke mně najednou neměl. Můj soused si ode mě odsedl s odůvodněním, že prý "strašně smrdím" a začal na mě pokřikovat mou přezdívkou. Své odsednutí učitelce vysvětlil tím, že prý ho ruším při vyučování a on se pak nemůže soustředit. Od té chvíle jsem seděl sám, v první lavici, abych byl všem na očích.

Každý den byl naprosto stejný, ráno jsem přišel do šatny a byl jsem v ní buď zamčen, nebo mi někdo sebral přezůvky a rozkopal je po chodbě. Když jsem si sedl do lavice, tak buď jsem měl namočenou židli vodou, nebo na ní byla rozdrcená křída. Když jsem si šel sníst svačinu na chodbu a pak se vrátil, tak mi chyběly učebnice, měl jsem počmárané sešity, měl jsem vysypaný obsah aktovky po zemi, leckdy mi do ní vysypali koš. Slovo "vysypali" píšu záměrně s měkkým i na konci. K této povedené trojici dívek se již přidali další. Dva spolužáci mužského pohlaví a jedna dívka, která ve svém věku již měla zkušenosti s drogami. Ta se pak stávala druhou iniciátorkou této populární zábavy. Začali se množit poznámky, nikoliv však agresorům, ale mě, za to, že nejsem připraven na hodinu, že mám poškozené učebnice, že se nesoustředím na vyučování, že provokuji své spolužáky apod.

Učitelé mě přestali mít rádi a zaškatulkovali si mě coby "problémového" žáka. Snažil jsem se být o přestávkách ve třídě minimálně. Když jsem byl totiž přítomen ve třídě a jedl svačinu, tak jsem byl obklopen dívkami, které mě buď začaly fackovat, nebo do mě kopat, nadávat mi…bylo to opravdu pokaždé stejné, každý den, každou přestávku. Opravdu ani jednu přestávku s pečlivostí jim vlastní nevynechaly. Nezhroutil jsem se, ani se nesesypal, ani nešel nikdy žalovat. Přijal jsem svou úlohu oběti a smířil se s tím, že si to zasloužím a že to tak má asi být. Vzpomínám si ještě na jeden incident do detailu, kdy jsem šel ze školy domů a tyto dívky spolu se dvěmi chlapci mě pronásledovali až domů, vymýšleli básničky na mou osobu, měli narážky na mou rodinu…pak se střídali v tom, kdo mě dřív povalí na zem a podráželi mi nohy. Když jsem něco řekl, tak jsem dostal facku, nebo mě mlátili pěstí do ramene. Takto mě doprovodili až před můj dům. Hrozně jsem se styděl, přál jsem si, aby mě nikdo neviděl, jak se nechávám mlátit od holek. Ve třídě se pak samozřejmě pochlubily spolužákům, že jsem je prý tahal k sobě domů a chtěl je znásilnit, že jsem úchylák apod. O přestávce pak za mnou přišly, jedna mi zezadu dávala pohlavky a druhá mi lámala hroty tužek a nůžkami se snažila přestříhnout mi mazací gumu. Když se jí to nevedlo, tak jí alespoň po mě hodila a před cestou do své lavice mě kopla do stehna.

Tato zábava jim vydržela do poloviny sedmé třídy, kdy jim přišlo to mlácení a ničení předmětů již stereotypní. Bylo třeba vymyslet něco nového. Shodou okolností k nám přišli v polovině ročníku 2 žáci, jeden z nich byl mírně retardovaný, slovo hygiena vůbec neznal a měl pověst rváče. K němu se vrátím později. Moje "popularita" se velmi rychle rozkřikla po celé škole, takže jsem slýchával posměšky už i od žáků z nižších ročníků. A když tito žáci viděli, jak mne ve frontě na oběd jedna dívka z té pověstné partičky bezdůvodně mlátí pěstí a křičí, že mne nenávidí a já stojím bez hnutí, tak si taky občas do mě jen tak kopli, nebo mi alespoň zkusili podrazit nohy. Kdo by si taky nechtěl kopnout do 175cm vysokého 13ti letého kluka, který se ani neohlídne a dělá, jako by mu to v žádném případě nevadilo. Největší veselí ovšem nastávalo vždy, když jsem se ozval, nebo se pokusil bránit, pokaždé to všechny vyhecovalo k ještě k vyšším výkonům při šikanování. Abych se vrátil k tomu "novému" spolužákovi, který k nám přišel z Céčka, tak se první den velmi rychle sžil s novou situací ve třídě a jejími poměry a aby snáze zapadl, tak za mou o přestávce přišel a vrazil mi facku. Toto udělal za ten den asi 5x. Naposledy jsem se neudržel, vstal jsem a odstrčil ho. Jenže to jsem neměl dělat, v tu chvíli mě tento o 15kg těžší kluk zbil tak, že jsem zůstal pomočený ležet na podlaze. Zvedl mě ze země za vlasy a nakopl mě ještě pro výstrahu vší silou do zad, až jsem spadl obličejem na zem. Od té chvíle se ten kluk stal novým "vůdcem" a organizátorem, pověstná partička holek se už jen k těmto akcím ne moc aktivně přidávala.

Nesmím zapomenout ovšem na mé "kamarády" které jsem si v polovině sedmého ročníku ve třídě našel. Začal jsem se po tomto výprasku bavit s pár kluky ze třídy, kterým se toto už nelíbilo, možná ze strachu, že bych mohl jít konečně žalovat a mohli by z toho mít všichni problémy, tak mne začali doprovázet domů, bavit se se mnou…ale jakmile jsem měl být opět šikanován, tak si každý hleděl svého, šli ode mě co nejdál mohli, pak mě jen chodili utěšovat, nebo naopak zlehčovali situaci, že o nic přeci nešlo, že je to sranda, že to musím brát s humorem. Nutno ještě vzpomenout na jednoho z těchto vypečených kamarádů, který se se mnou přátelil a navštěvoval mě i doma do té doby, než vyšlo najevo, že vše bylo jen naoko, že náš byt systematicky vykrádal, že mi při každé návštěvě ukradl nějakou knihu, kazety, hodinky či jinou věc, mému otci z kredence peníze…vše se našlo u něj pod postelí v kufru. Jeho otec mu pak udělil šílený výprask a ten kluk z pomsty, že je to kvůli mně, se začal sám angažovat do šikanování a okamžitě se spřátelil s "vůdcem" party, kterému dával rady, jak mi nejvíce ublížit. Když jsem se při jednom incidentu na spolužáka rozkřičel, že mi nemá co nadávat, když je obyčejný zloděj, tak se sebral a šel si stěžovat třídní učitelce, že prý mu sprostě nadávám. Dostal jsem za to poznámku a radu od třídní učitelky, abych se choval slušně a musel jsem se mu před celou třídou omluvit. Obecně všichni šikanující byli "hrdinové". Když jsem jednou za čas sebral zbytek odvahy a některému z nich vrátil ránu, tak buď začal brečet a zbytek třídy si to pak se mnou "vyřídil" kolektivním výpraskem, nebo šel dotyčný okamžitě za třídní učitelkou, že jsem ho napadl, což mu potvrdil zbytek třídy.

Nový vůdce party často přicházel s různými novinkami, jak mé již tak zubožené tělo dodělat, tak do mě zapíchával při hodině kružítko a bavil se tím, jak mi vždy učitelka říká, abych nevyrušoval, utíral si do mě cestou od tabule ruce, sem tam mě nakopl, nebo srazil ze židle…vše bylo okomentováno bouřlivým smíchem mých skvělých spolužáků. Už i ti, kteří se do té doby nezúčastňovali, když viděli, že jim za to nehrozí žádný trest, se do mě začali navážet a když už se báli mě fyzicky napadnout, tak mi alespoň nadávali. Jednou po pořádném výprasku jsem se svěřil své matce, která si šla do školy stěžovat učitelce a poté si promluvila individuálně i s těmi dívkami a agresivním spolužákem. Pochopitelně, že dívky vše popřely, stejně jako ten spolužák, který tvrdil, že jsem ho napadl a paní učitelka udělala nevědomky to nejhorší, co mohla. Udělala kvůli mně speciální nultou hodinu, na kterou jsem nesměl přijít a hodinu celé třídě vysvětlovala, jaký jsem vlastně chudák a oběť, aby se ke mně začali chovat hezky…samozřejmě, že po tomto incidentu se třída ještě více semkla, všichni se cítili zrazeni a dostal jsem další přezdívku "práskač" a bili mě už i ti, co se před tím nedokázali odhodlat. Věděli, že nic víc, než nultá hodina jim nehrozí, že jsou vlastně absolutně beztrestní.

Nový "vůdce" pak vymýšlel pro mě nové a nové "tresty".
Nově vzniklá situace se ovšem přestala líbit partě holek, která mě vlastně "objevila" a bylo třeba, aby se znovu zviditelnily. Byl zrovna začátek nového školního roku a nastoupili jsme do osmé třídy. Přišli k nám dva noví spolužáci, postižený kluk, který měl autohavárii a nemohl pořádně chodit a špatně artikuloval a chlapec z Pákistánu. Tím se "zábava" ve třídě ztrojnásobila. Každá část party si rozdělila jednoho z nás a kolektivně nás šikanovali, nejvíce ovšem trpěl ten postižený kluk, kterého každou hodinu napodobovali a chodili se na něj dívat i kluci z jiných tříd, aby se také pobavili. Zkamarádil jsem se s ním a pomáhal mu s učením a navštěvoval ho u něj doma. Abych se vrátil k těm dívkám, které ztratily svou autoritu…bylo nutné, aby si jí našly zpět a byly opět na očích. Bývalá organizátorka šikany vymyslela plán, jak mi dát pořádnou lekci. O přestávce za mou přišli tři učitelé a řekli mi, ať ihned ukážu tašku. Po té, co mi jí prohledali mi řekli, kam jsem dal tu stokorunu. Řekl jsem , že o ničem nevím. Prý jsem oné dívce ukradl z peněženky stovku a že mě viděla nejen ona, ale i ty její kamarádky. Následoval výslech, kdy se mě zastal pouze náš nový tělocvikář, což bylo k mému velkému překvapení. Věc zůstala odložena, ale už se na mě každý z učitelů začal dívat jinak. Rapidně se mi též zhoršil i prospěch. Slečna v této akci shledala neúspěch, tak vymyslela ještě zrůdnější plán. Psala se důležitá písemná práce a já jsem jí měl na konci hodiny od všech žáků vybrat.

Tak jsem učinil, pouze tato dívka mi řekla, "abych táhnul že ještě píše, že to odevzdá sama". Uplynuly dva dny a přišla za mnou třídní učitelka, co že jsem prý udělal s písemnou prací oné dotyčné, že prý ji nenašla mezi vybranými a prý se dotyčné dívky ptala, zda jí odevzdala. Řekl jsem jí vše tak, jak to bylo a ona mi řekla, že prý mě ta dotyčná slečna viděla, jak její práci muchlám do kapsy a pak jí o přestávce trhám na kusy. Řekl jsem, že to není pravda, ale učitelka mi nevěřila, myslela si, že je to nějaká moje odplata za to, že mne ta dívka šikanuje, což věděla celé dva roky,ale nic s tím,vyjma naprosto zbytečných nultých hodin nedělala. Následoval pak další a další výslech a bylo mi pohroženo, že za tohle můžu dostat i snížený stupeň z chování. Byl jsem totálně na dně. Ale již brzy se schylovalo k tomu nejhoršímu. Další hodinu, o přestávce, za mnou přišel ten kluk, který mě zbil tak, že jsem zůstal ležet na zemi a dal mi pěstí do břicha před učitelkou, která ovšem stála zády ke mně a něco s někým řešila. Začal jsem lapat po dechu a někdo zakřičel, že se mi udělalo špatně…učitelka mě odvedla na chodbu a mezi tím mi spolužáci nalili do tašky vodu, z učebnic vytrhali stránky, žákovskou knížku mi počmárali, penál hodili do koše a svačinu mi nacpali do penálu. Posbíral jsem své věci a utekl ze školy. Zhroutil jsem se. Druhý den za mnou přišla máti a řekla mi, že se mi zabil spolužák. Ten, který byl postižený.

Prý nezvládl to, že dostal trojku z českého jazyka a zabil se. Už jsem se do té školy nevrátil, přešel jsem na jinou základní školu, kterou mi vybrala máti. Ovšem pověst oběti se s člověkem nese jako břemeno, které se nedá jen tak snadno sundat. Přestoupil jsem do školy, která byla jen o malý kousek vedle té naší bývalé. Pochopitelně spousta žáků znala i mé již bývalé spolužáky, neboť spolu chodili na fotbal, nebo bydleli ve stejné ulici. A paní profesorka se také zachovala velmi moudře, řekla mým novým spolužákům důvod, proč jsem do této školy přestoupil, že jsem tam byl šikanován a že ví, že oni jsou rozumní a že se ke mně budou chovat hezky a budou se snažit mi zpříjemnit zbytek roku. Můj první den vypadal tak, že jsem byl hrozně natěšený na nové lidi, že už budu mít konečně klid, že začnu znova, že se budu učit na přijímačky na střední školu a bude to všechno takové, jaké to má být,ale rychle jsem narazil. První hodinu jsem byl posazen vedle kluka, kterého celá třída šikanovala, dokud jsem nepřišel do té třídy já. První věc, co jsem uslyšel odněkud zezadu z lavice, byla moje stará přezdívka. V tu chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá, že to není možné. Ale realita byla ještě krutější, než mé představy. O přestávce za mnou přišli dva kluci a holka, kteří do mě začali píchat pravítkem a říkali mi, že to místo, kde teď sedím je oslovská lavice a že sedím vedle třídního šprta, kterému říkají "mazánek", jehož máti je učitelka na této škole. Další hodinu po mě někdo hodil nějaký šroub, který mi poranil prsty. Vyjma těchto "drobností" k ničemu vážnějšímu nedocházelo, rozhodně se to nedalo srovnávat s tím, co jsem zažíval na bývalé škole. Ovšem jen do té doby, než třída odjela někam na lyžařský kurz a já s asi dvěmi dívkami se ho nezúčastnil, tak jsem byl na týden přeřazen do "problémové" třídy.

V této třídě bylo asi 15 kluků, a pět dívek. O přestávce za mnou přišla hrstka z nich, obestoupili mou lavici a řekli mi, že ví, proč jsem přišel, že jsem si moc nepolepšil, že bych měl táhnout jinam. Jeden z nich pak vzal židli, otočil jí vzhůru nohama a dal mi jí na hlavu s tím, že prý mi udělá domeček, kde se můžu schovat. Pak následovala oblíbená fackovaná a nějaká ta rána do zad. Některé dívky mi pak posílaly psaníčka s různými sexuálními návrhy, což bylo také velikou "zábavou" pro šikanující.To samé se odehrálo i druhý den. Když jsem přišel domů, tak jsem si vymyslel nemoc, dokud se nevrátila "moje" třída. V té jsem téměř půl roku přetrpěl a pak se dostal konečně na střední školu. Na střední škole, po necelém měsíci, kdy byly karty rozdány a lidé se mezi sebou okoukali, bylo jasné, co jsem zač. Vysloužil jsem si kvůli svým delším vlasům novou hanlivou přezdívku. Naštěstí zde k fyzickému násilí nedocházelo, spolužáci si do mě sem tam utřeli ruce, hodili po mě plechovku nebo mi kopli do tašky, ale k ničemu vážnějšímu nikdy nedošlo. Byl jsem ale tak psychicky na dně, že jsem se nedokázal soustředit, natož učit. Hrozil mi vyhazov ze školy, kvůli prospěchu. Na konci druhého ročníku jsem pak musel přejít na jinou školu, kde jsem měl za nové spolužáky některé své bývalé spolustudenty ze ZŠ, ovšem jen ty, kteří se zúčastňovali agrese jen pasivně. Jediné, k čemu došlo, bylo přenesení mé staré přezdívky do této školy a nějaká ta nadávka a pokřik po chodbě, jinak se mě nikdo ani nedotkl. Tuto školu jsem bez problémů dokončil.

Je to už 12 let, co na mě naposledy někdo vztáhl ruku, ale nebyl jediný den, kdybych si na všechno co jsem zažil nevzpomněl.
A abych nevynechal pár zajímavých střípků "zvenčí", tak o mě vyšlo v dávných dobách několik článků v novinách s tématikou Šikana na základních školách, kde jsem byl všemi profesory jednohlasně prohlášen za přecitlivělého hocha s bujnou fantazií, se silnou fixací na své matce, že prý na jejich školách nikdy k žádné šikaně nedošlo ani nedocházelo. Možná jsem si opravdu vše jen vysnil, v tom případě to byl ale dlouhý, hrůzný sen.




A jaká je závěrečná rekapitulace? Nikdo z mých bývalých spolužáků nebyl nikdy potrestán, žádný kantor nepřijal zodpovědnost, žádná ze škol otevřeně nepřipustila, že se v jejich škole něco takového stalo. Jako by si každý student, jež je obětí, své modřiny vymyslel, nebo vysnil. Takový přístup je výsměch pro nás všechny, kteří své studijní léta doslova přetrpěli.


Zdroj:Klikni !

Dobrovolné humanitární sdružení,proti šikaně

18. ledna 2009 v 19:58 | ♥Naposledy.cz♥
Společenství proti šikaně je dobrovolným humanitárním sdružením. Pracují v něm odborníci se zaměřením na problematiku šikanování, dále rodiče, kteří mají prožitou a zvládnutou osobní zkušenost s takto postiženým dítětem. Vítaní jsou seriózní zájemci se sociálním cítěním, ochotní se dále vzdělávat.





Sdružení se zaměřuje na pomoc obětem šikanování a na prevenci tohoto závažného celospolečenského problému.




Pozornost je věnována celému spektru šikanování, zejména však šikanování ve školách a šikanování dětí a mládeže. Šikana ve školním a výchovném prostředí není brána izolovaně, ale v úzké provázanosti na další formy násilí.


V souladu s posláním sdružení je naše činnost zaměřená na následující oblasti:




1. Mapování výskytu šikanování ve školách a osvěta veřejnosti o následcích
tohoto negativního fenoménu a nutnosti jeho řešení.
2. Monitorování a dokumentování porušování lidských práv v souvislosti se
šikanováním.
3. Iniciace legislativy, která brání porušování lidských práv obětí šikanování.
4. Poskytování morální a odborné pomoci obětem šikanování, jejich rodičům a
příbuzným.
5. Realizace preventivních a léčebných programů proti šikanování u dětí a
mládeže.
6. Vzdělávání dospělých - odborníků, rodičů a dalších zájemců v oblasti
prevence šikanování.
7. Spolupráce s národními a mezinárodními institucemi v oblasti ochrany osob před
šikanou.
8. Iniciace, podpora a účast na vytváření systémové - primární, sekundární a
terciární prevence šikanování dětí a mládeže.





Adresa Společenství proti šikaně:
Dr. Michal Kolář, předseda
Pedagogicko-psychologická poradna SŠt
Zelený pruh 1294/50
147 08 Praha 4
e-mail: michalkolar@volny.cz





Pobočka OS Společenství proti šikaně:
Klub - poradna v Praze 2, Balbínova ul.6 - každé úterý od 17:00 do 19:00 hod.
tel.: 606 118 199 ( po 17:00 hod.)
e-mail : vladka-k@seznam.cz





Telefonické spojení na členy výboru Společenství proti šikaně:
737 436 120
606 118 199

Stanovy Společenství proti šikaně

Zdroj:Klikni !

Základní info - Šikana

18. ledna 2009 v 19:54 | ♥Naposledy.cz♥

Co je to šikana

Šikana - to je nemoc, nemoc toho, kdo šikanuje. Je to nemocné - tedy patologické chování. Většina projevů šikany naplňuje skutkovou podstatu trestných činů. Při posuzování toho, co je a co není šikana, musíme mít na zřeteli především to, jak uvedené projevy působí na toho, komu jsou určeny, tedy na oběť šikany. Důležitým znakem šikany je nepoměr sil mezi agresorem a obětí.


U šikany je typickým znakem samoúčelnost převahy agresora nad obětí. To odlišuje šikanu od běžných "chlapeckých šarvátek" mezi spolužáky. K tomu, abychom mohli hovořit o šikaně, musí existovat agresor, oběť a prostředí, ve kterém se šikana uskutečňuje.

Šikanování je velice závažný, společensky nebezpečný jev, ohrožující oběť fyzicky, ale zejména psychicky. To jsou důvody, proč nesmíme šikanu přehlížet nebo zlehčovat. Šikanování je nutno chápat jako poruchu vztahů. A to nejen mezi agresorem a obětí.

Šikana se nikdy neděje ve "vzduchoprázdnu". Šikana vzniká tam, kde existují ve skupině, ve třídě, nezdravé vztahy, kde je silná diferenciace na silné a slabé. Ve školních kolektivech existuje vážné nebezpečí, že i pedagog, často neúmyslně, ale mnohdy záměrně dá "zelenou" silnějšímu jedinci, který pak začne vykonávat to, co vede k šikaně.

Problém šikany tedy nelze léčit jako problém vztahu mezi agresorem a obětí, aniž bychom léčili celou skupinu. To je jedna z nejčastějších chyb, ke které při řešení problému šikany dochází.



Zdroj:Klikni !

Vznik a vývoj : Šikana

18. ledna 2009 v 19:43 | ♥Naposledy.cz♥
Vznik a vývoj šikany

Mezi rodiči a často i pedagogy je velmi rozšířená představa, že ke zrodu šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky, např. přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Ale to je omyl. Je důležité si uvědomit, že šikana může vzniknout v úplně normální skupině a agresory se mohou stát nejen normální, ale často i pedagogy velmi oblíbení žáci.Jsou to takový ti jak se lidově říká "šprti" a nebo velice nevýrazné a tiché osoby- introverti. Ti se stávají obětem posměchu, narážek a vyhrožování nejčastěji. Jsou to lidé,kteří si nikoho nevšímají,jsou uzavření sami v sobě a žijí si svým vlastním životem. Jsou od "normálních" lidí něčím odlišní. V odborné literatuře se takovýto jedinec označuje různě - obětní beránek, černá ovce či outsider.

Prvním stupněm šikany je mírná, převážně psychická forma násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře - je neoblíben a neuznáván a občas se stává terčem drobných legrácek… Je třeba upozornit na to, že tato situace je již zárodečnou formou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje. Zážitek, jak chutná moc, kdy agresor bije a týrá někoho slabšího a ustrašeného, pro něj může znamenat prolomení posledních zábran a chuť své činy zopakovat a stupňovat. Jestliže však ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy mají žáci zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí.Takových skupin je však bohužel málo.

Ve většině případů agresorům nic nebrání tomu, aby své násilí přitvrdili a šikana se rozvinula do dalšího stadia.Třetím stupněm je tzv.klíčový moment, neboli vytvoření úderného jádra. Jestliže se do okamžiku vytvoření jádra nevytvoří silná pozitivní podskupina, která by postavila pevnou hranici proti manipulacím a počáteční fyzické agresi jednotlivců, násilí může nerušeně pokračovat. Často se vytvoří skupinka agresorů, tzv. úderné jádro.Členové tohoto jádra pak začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat vhodné oběti. Zpočátku jsou to téměř vždy již odzkoušené oběti šikany, ale později se jimi může stát téměř každý, kdo se jim jen trochu znelíbí nebo se postaví na odpor.


Téměř přirozeným jevem se v takovéto situaci ,kdy se nevytvoří pozitivní podskupina proti šikaně, je přechod ke čtvrtému stupni šikaně (ostrakismu) kdy jsou normy agresorů přijaty a málokdo se již dokáže stoupajícímu násilí postavit na odpor. V tomto stádiu už to, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí a i mírní a ukáznění žáci se začnou šikany aktivně účastnit a prožívat přitom uspokojení.

K dokonalé šikaně neboli pátému stupni šikany, při které jsou normy chování agresorů přijaty nebo respektovány všemi a dojde k nastolení totalitní ideologie šikanování však už naštěstí na školách dochází pouze zřídka. Nastává spíše ve výchovných ústavech pro mládež, ve věznicích a v mnoha případech na vojnách. V tomto stádiu už je skupina rozdělena jen na "otrokáře" a "otroky", přičemž otrokáři využívají na otrocích vše, co využitelné je - od materiálních věcí po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti atd.

V tomto stadiu také existuje soubor nepsaných pravidel vymezující "práva otrokářů" a "povinnosti otroků".Tento soubor pravidel se stává závazným a jeho nedodržování je trestáno. Původně neutrální či mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále komfortnější a se zájmem přihlíží a sledují situaci.Postupně se začínají aktivně zapojovat do týrání, nebo už šikanování samostatně realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, a dokonce i za výbornou legraci…

Kdo šikanuje?

Prvotním hnacím motorem šikanujících (agresorů) je strach a nejistota. Agresoři to však umí skrývat a stávají se, vždy těmi silnými. Buď je útočník starší, silnější nebo je agresorů více. Na první pohled působí agresoři sebevědomě, často jsou fyzicky zdatní, útoční ,mají snahu dominovat nad ostatními, ovládat druhé a zvládají umění se bezohledně prosazovat. Mohou být i fyzicky slabší, avšak jejich slabost vyvažuje chytrost a schopnost zneužívat ostatní. Téměř vždy se u nich vyskytuje nápadná krutost , tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení oběti a masivní touha po moci.Jsou také ve většině případů nejen duchovně a mravně, ale i psychicky nezralé.

Typy šikanujících

Podle knihy M. Koláře, Skrytý svět šikanování na školách, str. 55, teď krátce popíšu základní typy agresorů zjištěné autorovým výzkumem:

1. typ: Hrubý, primitivní, impulsivní, s kázeňskými problémy
forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování druhých
Specifika rodinné výchovy: častý výskyt agrese a brutality u rodičů

2. typ: Slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, zvýšeně úzkostný
Vnější forma šikanování: násilí a mučení je cílené a rafinované, bez přítomnosti svědků
Specifika rodinné výchovy: časté uplatňování důsledného a náročného přístupu rodičů, někdy až vojenského drilu bez lásky

3. typ: Srandista, optimistický, dobrodružný, oblíbený
Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních
Specifika rodinné výchovy: nebyla zjištěna

Kdo bývá šikanován?

Popsat typickou oběť je obtížnější než popsání typického agresora, protože se jí při troše smůly může stát téměř kterékoli dítě. Přesto však existují typické oběti, které jsou např. i po přestupu na jinou školu opakovaně týrané. Nejsilnějším magnetem chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost a slabá reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti…

Bývají většinou tiché, plaché a mají nízké sebevědomí, ale mohou se jimi stát i děti protivné s provokujícím chováním, děti prosazující zastaralé názory svých rodičů (nebo vůbec jakékoliv odlišné názory, než má většina) nebo děti s přednostmi - stručně řečeno, každý, kdo se alespoň trochu odlišuje od průměru. Ve "špatné" skupině jsou takto předem odsouzeny děti nějak oslabené - často mívají nějaký tělesný, nebo psychický handicap. Silní žáci pak doslova větří, aby zpozorovaného oslabení zneužili ve svůj prospěch. Z tělesných handicapů se poměrně často vyskytuje malá fyzická síla, obezita, tělesná neobratnost atd..

Následky šikanování

Je jasné, že šikanování (zejména dlouhodobé a v pokročilém stádiu) může mít hrůzné následky u oběti. Mezi základní negativní účinky patří zejména poškození fyzického i psychického zdraví oběti (v krajním případě může dojít i k ohrožení jejího života).

U obětí pokročilých stupňů šikanování jsou následky velmi závažné a mnohdy celoživotní. Dlouhodobé brutální násilí často vede ke zhroucení osobnosti, strachu o život, poruchám spánku a nočním můrám.V jiném případě se oběť sice nezhroutí, ale není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stále je provází poruchy sebehodnocení, ztráta vlastní vůle, chronické depresivní stavy, poruchy přizpůsobivosti a poruchy vývoje osobnosti.

Ovšem ani u obětí lehčích stupňů šikanování nejsou následky nevýznamné.Žáci jsou dlouhodobě (a někdy trvale) frustrovány a velice rychle získají negativní postoj ke škole, a jsou vystaveni tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání) , které pozvolna narušuje jejich osobnostní vývoj. Tito žáci jsou celkově nejistí, při vyučování nepozorní, mají poruchy sebehodnocení, výrazně se zhorší jejich prospěch a také mají zvýšené tendence k omluvené (únik do nemoci) i neomluvené absenci.
Závěr

Jsem velice ráda , že jsem si vybrala toto téma za seminární práci. Dozvěděla jsem se mnoho nových věcí,které jsem nevěděla a tato práce mi pomáhá vidět do problému dnešní společnosti jako je např.šikana. Jen se chci omluvit, že jsem se spíše věnovala šikaně na školách a ne šikaně obecně jako celku na vojně, ale toto prostředí mi je věkově bližší…



Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama