STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Sebenenávist

Jak získat sebejistotu a vážit si sám sebe

8. června 2016 v 16:52 | Admin
Téměř každý z nás má něco, v čem se cítí nejistý, a uvítal by větší dávku sebejistoty. Naštěstí nezáleží na tom, jak málo si důvěřujete právě teď - svou situaci můžete naprosto změnit a získat tolik sebejistoty, kolik potřebujete.

Sebejistota začína s pocitem, že jste potřební, že jste pro někoho důležití. Musíte mít rádi sami sebe, přijmout se takoví, jací jste. Musíte sami v sebe věřit. Když v sebe uvěříte, získáte sebejistotu a bude pro vás hračka dosáhnout, co si zamanete.

Pravděpodobně cítíte sebejistotu v určitých aspektech svého života. Jste si například naprosto jistí ve svém zaměstnání, ale společenské styky jsou pro vás složité. Možná jste sebejistí ve většině situací, ale představa, že byste měli promluvit na veřejnosti, vás děsí. Znám muže, který pracuje jako dražitel a v práci je zábavný a velmi výkonný, ale v osobním životě je neuvěřitelně plachý a nejistý. Tomuto známému je přes padesát let a nikdy s nikým nechodil, protože v dámské společnosti naprosto ztratí půdu pod nohama. Ovšem v práci slaví úspěchy a působí sebejistým dojmem.

Vaše mysl je vaším nejlepším přítelem a zároveň nejhorším nepřítelem. Stále vám posílá pozitivní i negativní signály. Když se občas zamyslíte a zhodnotíte je, budete překvapeni, jakým množstvím negativních zpráv se zahlcujete. Na sebe jsme daleko tvrdší než na kohokoli v okolí. Když si začnete uvědomovat negativní myšlenky, budete si moci vybrat. Můžete nadále myslet negativně - což znamená, že váš den pravděpodobně nebude stát za nic. Nebo můžete situaci změnit a vědomě začít myslet pozitivně. Také můžete svým negativním myšlenkám přestat věřit. To, že pocházejí z vaší hlavy, ještě neznamená, že musí být pravdivé. Následující cvičení pomůže zbavit se problémů z minulosti, které do dnešního dne ovlivňují vaši sebedůvěru a sebeúctu.

Na cvičení budete potřebovat asi 30 minut. Cvičte v příjemně vyhřáté místnosti, kde vás nebude nikdo vyrušovat.
Pohodlně si lehněte, pomalu a zhluboka dýchejte, uvolněte se. Já taková cvičení obvykle provádím na podlaze, v posteli bych totiž snadno usnul.
Nepospíchejte a zcela se uvolněte. V duchu zkontrolujte, že jsou všechny svaly ve vašem těle uvolněné; na místa, která jsou ještě napjatá, se zaměřte, dokud se také dokonale neuvolní.
Představte si nějakou situaci z vaší minulosti, kdy jste se cítili šťastně a sebejistě. Nezáleží na tom, kdy k situaci došlo. Možná v nedávné minulosti, možná v raném dětství. Situaci znovu prožívejte a pozorně sledujte emoce a pocity, které ve vašem těle vyvolá. Ano, budete se cítit sebejistě, ale na povrch se dostanou i další pocity. Možná ucítíte, jak vás okolí miluje a hýčká. Nebo ucítíte klid a uvolnění. Zcela jistě se budete cítit velice šťastni. Zapamatujte si všechno, co v této situaci cítíte.
Představte si stejnou situaci ještě jednou, ale tentokrát v daleko zářivějších a pestřejších barvách. Nepospíchejte, v situaci setrvejte tak dlouho, jak potře­bujete, a všechny vjemy pozorně vstřebávejte.
Teď si představte nějakou situaci z minulosti, kdy vás sebedůvěra opustila nebo kdy jste měli pocit, že jste neudělali dobrý dojem. Scénu pozorujte až do konce. Když jste se tehdy cítili trapně, zahanbeně nebo naštvaně, tyto pocity se ve vašem těle asi znovu objeví. Prožijte situaci až do konce.
Nyní máme dvě různé situace a dvě různé citové odezvy. Opět prožijte první situaci, v níž jste byli úžasní a schopní dosáhnout čehokoliv. Představujte si ji v co nejpestřejších a nejživějších barvách.
Přesuňte se do druhé situace, ale snažte se do ní přenést pocity, které jste prožívali v první - úspěšné - situaci. Prožijte celou druhou scénu, kde vás sebejistota opustila, a všimněte si, že se nyní cítíte zcela jinak, protože jste do ní přinesli energii a nadšení vyvolané první situací.
Znovu zopakujte šestý a sedmý krok. Pokud se vám nedaří udržet pocit štěstí a sebejistoty v druhé situaci, opakujte je tak dlouho, dokud ve vás druhá situace nepřestane vyvolávat špatné pocity.
Pokud chcete, můžete kroky tři až osm zopakovat s jinou situací, kde se vám nedostávalo sebejistoty. Budte na sebe hrdí, protože od této chvíle budete schopni jednat se sebejistotou v každé situaci. Řekněte si: "Mám na to, dokážu se poprat s čímkoliv."

10. Třikrát se pomalu a zhluboka nadechněte. Uvědomte si své okolí. Až budete připraveni, opatrně otevřete oči. Ještě chvíli ležte, potom se protáhněte a vstaňte. Napijte se nebo něco malého snězte.

Toto cvičení byste měli několikrát zopakovat, vždy s použitím jiné nepříjemné situace z vaší minulosti. Chcete-li, můžete opakovat i situace, na které jste se už dívali, ale lepší je znovu prožívat pokaždé jinou situaci, abyste postupně změnili vzpomínky na všechno, co dříve podrývalo vaši sebedůvěru. Kdykoli budete mít během dne chvilku čas, představte si sami sebe, jak máte svůj život pevně v rukou a jste si jisti vším, co hodláte udělat. Zjistíte, že se díky tomuto cvičení vaše sebedůvěra brzy posílí. V každé oblasti života se budete cítit jistější a pevnější. Tento pocit přímo ovlivní vaši auru, která se rozšíří, a její barvy budou zářivější.

Cvičení můžete ještě rozšířit přidáním dalšího kroku. Scénka, kde vystupujete sebejistě, právě skončila a nyní si představte, že stejnou míru sebejistoty od této chvíle cítíte ve všem, do čeho se pustíte. Nejprve si představte auru kolem svého těla a kochejte se její září a velikostí. Zhluboka se nadechněte, dech zadržte a v duchu si řekněte: Jsem si naprosto jistý sám sebou - a vydechněte. Při výdechu pozorujte, jak se aura ještě více rozšíří a rozzáří. Tento krok můžete zopakovat několikrát.

Kdykoli budete mít pocit, že vám sebedůvěra schází, celé cvičení zopakujte. Pokud se dostanete do situace, která vaši sebejistotu a sebeúctu nezvyšuje, změňte vzpomínku na ni předcházejícím cvičením. Nezáleží na tom, zda se nepříjemná situace odehrála před deseti minutami nebo před mnoha lety.

Zdroj: Richard Webster - Aura - Naučte se auru vidět, číst, posílit a léčit - Nakladatelství NOXI
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/jak-ziskat-sebejistotu-a-vazit-si-sam-sebe/

Naučme se říkat nahlas: „Mám se ráda“ autor: Hana Lustiková

31. května 2016 v 16:08 | Admin
aké jste už někdy zažili ten pocit, že vás nikdo nemá rád? Že jsou druzí lepší? Nebo snad že láska není pro vás?
Láska se někdy musela zasloužit. Paní učitelka měla ráda jen poslušné děti. Když někdo neuměl číst správně ze slabikáře, i to byl někdy důvod k opovržení. A co teprve lidé, kteří píšou lépe levou rukou. Jste dysgrafik? Tak to budete mít asi sebehodnotu uvnitř svého nitra hodně pošlapanou… Takto bychom mohli pokračovat. Bylo toho opravdu dost, za co nás okolí nemělo rádo.
Všichni chceme a toužíme po tom, aby nás druzí měli rádi. Tak proč tomu tak není?
Asi kolem šestého roku v životě dítěte si začínáme více uvědomovat svou vlastní osobnost. Všímáme si, že vždycky nejsme těmi "miláčky". Najednou přijde den, kdy o sobě začínáme mít pochybnosti. To ten druhý je lepší. Mám snad něco dělat lépe, aby si mě všimli? Jak změním své chování, aby pochvala byla i pro mě? Proč nejsem dost dobrá? Říkají, že si to nezasloužím…
Jestli už někdy byl uvnitř vašeho nitra ten pocit, že vás nikdo nemá rád, tak se více zamilujte sami do sebe. Je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Potom už vás nikdy žádná vystresovaná autorita nerozhodí. Budete vědět, že jste dobří přesně takoví, jací jste. Že nepotřebujete být ještě lepší. Že na lásku máme právo všichni. Ne jenom ti "nejlepší".

Nízká sebeláska? Pomoci můžou Emoční rovnice.

Přestaňte se terorizovat svými myšlenkami. Buďte na sebe milí. Že to nejde?
Potom je načase navrátit sebelásku do vašich životů. Použít k tomu můžete metodu Emočních rovnic. Je to jednoduchý způsob, díky kterému se zacílíte přesně na ty chybné vzorce, které patří právě vám. Proto je navýšení sebelásky díky této metodě tak účinné a efektivní.
Co nám práce s metodou Emočních rovnic v oblasti sebelásky přináší :
  • Naučí Tě milovat sama sebe
  • Zbaví Tě všech strachů
  • Vyčistí staré křivdy a bloky z dětství
  • Naučí Tě respektovat Tvé vlastní potřeby
  • Začneš se láskyplně chovat ke svému tělu
  • Začneš obdivovat sama sebe
  • Transformuješ si svůj vlastní život
  • Dokážeš přijímat více hojnosti
  • Staneš se sebevědomou
Pusťte se s námi do transformace sebelásky hned. Nečekejte na zítřek. Vždyť pro mnohé z nás je sebeláska a vlastní přijetí klíčem k uzdravení a vyléčení všech neduhů a nemocí. Tak buďte už k sobě více laskaví.
Dnešní malá afirmace od Louise L.Hay :
"Zasloužím si svou lásku. Už nečekám na to, až budu dokonalá, abych se měla ráda. Miluji se přesně taková, jaká jsem. A jsem hrdá na to, že dokážu být sama sebou."
Hana Lustiková

Hana Lustiková

Autorka je certifikovaným koučem Emočních rovnic. Je také autorkou mnoha motivačních článků. Svým klientům poskytuje komplexní koučink osobního a profesního růstu. Věří tomu, že každý z nás může žít svůj šťastný život.

zdroj:

Co přináší nízká sebeúcta?

10. dubna 2014 v 17:16 | Admin
Lidé s nízkou sebeúctou mívají neustále problém s vytvářením blízkých vazeb, a to zčásti proto, že je pro ně značně obtížné věřit tomu, že jsou sami schopni naplňujícího vztahu s druhou osobou. Nízká sebeúcta může vést i k úzkostlivosti a zmatenosti, takže pak snadno dochází k nedorozuměním a ve větší míře se objevuje sklon k neobjektivnímu "filtrování". A to vede ke zkreslenému vnímání sebe sama i druhých. Člověk s nízkou sebeúctou se může chovat velmi pasivně, anebo naopak agresivně - rychle se pokusit udeřit jako první, než bude sám zasažen, rychle odmítnout druhé, než bude sám odmítnut. Aby ochránili sami sebe, schovávají se za hradbu nedůvěry a topí se v pro člověka strašném moři osamocení a izolace. Svým vlastním schopnostem přisuzují velmi malou hodnotu a často popírají své vlastní úspěchy. Je pro ně obtížné stanovit si nějaké cíle a řešit problémy. Jejich sebedůvěra je malá a objevuje se u nich nechuť se o cokoli pokusit kvůli strachu ze selhání. Následkem toho pak pracují pod rámec svých akademických a společenských možností. Konstantně pak počítají v životě spíše s tím horším a jejich sebeomezující přesvědčení se stává sebenaplňujícím proroctvím. Existují také mnozí lidé, kteří dosahují naplnění svého akademického potenciálu, neustále se však potýkají se strachem ze selhání a snaží se o dokonalost, což brání tvořijvosti a experimentování. Taková osoba si může stanovovat nereálné cíle, a tak si při každém selhání neustále potvrzovat, že "není dobrá". Zdroj: Deborah Plummer - Budování sebeúcty, nakladatelství CPress zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Jak získat sebejistotu a vážit si sám sebe

10. dubna 2014 v 17:05 | Admin
Téměř každý z nás má něco, v čem se cítí nejistý, a uvítal by větší dávku sebejistoty. Naštěstí nezáleží na tom, jak málo si důvěřujete právě teď - svou situaci můžete naprosto změnit a získat tolik sebejistoty, kolik potřebujete.
Sebejistota začína s pocitem, že jste potřební, že jste pro někoho důležití. Mu­síte mít rádi sami sebe, přijmout se takoví, jací jste. Musíte sami v sebe věřit. Když v sebe uvěříte, získáte sebejistotu a bude pro vás hračka dosáhnout, co si zamanete.
Pravděpodobně cítíte sebejistotu v určitých aspektech svého života. Jste si například naprosto jistí ve svém zaměst­nání, ale společenské styky jsou pro vás složité. Možná jste sebejistí ve většině situací, ale představa, že byste měli pro­mluvit na veřejnosti, vás děsí. Znám muže, který pracuje jako dražitel a v práci je zábavný a velmi výkonný, ale v osobním životě je neuvěřitelně plachý a nejistý. Tomuto známému je přes padesát let a nikdy s nikým nechodil, protože v dámské společnosti naprosto ztratí půdu pod nohama. Ovšem v práci slaví úspěchy a působí sebejistým dojmem.
Vaše mysl je vaším nejlepším přítelem a zároveň nejhorším nepřítelem.Stále vám posílá pozitivní i negativní signály. Když se občas zamyslíte a zhodnotíte je, budete překvapeni, jakým množstvím negativních zpráv se zahlcujete. Na sebe jsme daleko tvrdší než na kohokoli v okolí. Když si začnete uvědomovat negativní myšlenky, budete si moci vybrat. Mů­žete nadále myslet negativně - což znamená, že váš den prav­děpodobně nebude stát za nic. Nebo můžete situaci změnit a vědomě začít myslet pozitivně. Také můžete svým negativ­ním myšlenkám přestat věřit. To, že pocházejí z vaší hlavy, ještě neznamená, že musí být pravdivé. Následující cvičení pomůže zbavit se problémů z minulosti, které do dnešního dne ovlivňují vaši sebedůvěru a sebeúctu.
Na cvičení budete potřebovat asi 30 minut. Cvičte v pří­jemně vyhřáté místnosti, kde vás nebude nikdo vyrušovat.
  1. Pohodlně si lehněte, pomalu a zhluboka dýchejte, uvolněte se. Já taková cvičení obvykle provádím na podlaze, v posteli bych totiž snadno usnul.
  2. Nepospíchejte a zcela se uvolněte. V duchu zkontrolujte, že jsou všechny svaly ve vašem těle uvol­něné; na místa, která jsou ještě napjatá, se zaměřte, dokud se také dokonale neuvolní.
  3. Představte si nějakou situaci z vaší minulosti, kdy jste se cítili šťastně a sebejistě. Nezáleží na tom, kdy k situaci došlo. Možná v nedávné minulosti, možná v raném dětství. Situaci znovu prožívejte a pozorně sledujte emoce a pocity, které ve vašem těle vyvolá. Ano, budete se cítit sebejistě, ale na povrch se do­stanou i další pocity. Možná ucítíte, jak vás okolí miluje a hýčká. Nebo ucítíte klid a uvolnění. Zcela jistě se budete cítit velice šťastni. Zapamatujte si všechno, co v této situaci cítíte.
  4. Představte si stejnou situaci ještě jednou, ale tentok­rát v daleko zářivějších a pestřejších barvách. Nepo­spíchejte, v situaci setrvejte tak dlouho, jak potře­bujete, a všechny vjemy pozorně vstřebávejte.
  5. Teď si představte nějakou situaci z minulosti, kdy vás sebedůvěra opustila nebo kdy jste měli pocit, že jste neudělali dobrý dojem. Scénu pozorujte až do konce. Když jste se tehdy cítili trapně, zahanbeně nebo naštvaně, tyto pocity se ve vašem těle asi znovu objeví. Prožijte situaci až do konce.
  6. Nyní máme dvě různé situace a dvě různé citové odezvy. Opět prožijte první situaci, v níž jste byli úžasní a schopní dosáhnout čehokoliv. Představujte si ji v co nejpestřejších a nejživějších barvách.
  7. Přesuňte se do druhé situace, ale snažte se do ní pře­nést pocity, které jste prožívali v první - úspěšné - situaci. Prožijte celou druhou scénu, kde vás sebe­jistota opustila, a všimněte si, že se nyní cítíte zcela jinak, protože jste do ní přinesli energii a nadšení vyvolané první situací.
  8. Znovu zopakujte šestý a sedmý krok. Pokud se vám nedaří udržet pocit štěstí a sebejistoty v druhé situ­aci, opakujte je tak dlouho, dokud ve vás druhá si­tuace nepřestane vyvolávat špatné pocity.
zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Nic není náhoda.

16. prosince 2011 v 16:00 | ADMIN webu
Když se nám něco přihodí, tak jsme na to zralí. Podle Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie, teprve když dáme do souvislosti mluvu vnějšího světa s mluvou svého nitra, dostaneme plnou skutečnost.
Pokud se v našem nitru vyskytují rozpory, budeme přicházet do životních situací, které budou tyto rozpory posilňovat. Jestliže si sami sebe nevážíme, lidé okolí bude dále naše chabé sebevědomí podkopávat. Naopak, pokud budeme mít sami sebe rádi, přitáhneme do našeho života též sebevědomé přátele, kteří budou naši sebeúctu podporovat.

Jestliže máme psychické zábrany při sebeprosazování, můžeme očekávat, že lidé v okolí nám to neulehčí.
Pokud nedokážeme mít potěšení ze svého těla, přitáhneme partnery, kteří na nás dále nacházet chyby a upevňovat náš pocit ošklivosti.
Pokud budeme plni vnitřního neklidu, s největší pravděpodobností se nám nepodaří žít a pracovat v klidném prostředí.
Všechny negativní situace, které nás potkávají, však poskytují šanci k zamyšlení, k pohlédnutí do hloubky svého nitra a ke změně. Změníme-li se , změní se i svět kolem nás.

Takže až vás příště okradou, nabouráte nebo se opět zamilujete do šíleného žárlivce, tak se pokuste zklidnit a nahlédnout do svého nitra " kde je zakopaný pes".zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Proč nadměrná sebekritika více škodí, než pomáhá

3. prosince 2011 v 20:32 | ADMIN webu
V mnoha kulturách je kritika vnímána jako hlavní nástroj výchovy a očekává se, že člověk bude sebekritický. Je to pokládáno za dobrou a smysluplnou věc. Vpravdě je to velmi důležité pro snadnou ovladatelnost lidí, udržování podřízenosti v zaměstnání, v rodině i v sociální skupině - pocity viny jsou velmi účinným regulátorem možného odbojného chování
Má to celou řadu pozitiv. Například nás to nutí k dodržování pra­videl, která umožňují žít ve větších skupinách. Prostě to pomáhá dodržovat desatero, aniž o tom musíme složitě přemýšlet. Na druhé straně to v řadě situací může přehnaně omezovat a bránit svobodě tam, kde je přemýšlení o pravidlech na místě. Poslušnost je také vlastnost, která pomáhala udržovat totalitní režimy. Poslušnost je rodiči vnu­covaná dětem, což pomáhá v tom, že děti nezničí zařízení bytu, chodí včas spát a učí se ve škole podle přísloví "Kdo šetří rákosku, kazí dítě". Historicky umožňovala a do­sud umožňuje, aby děti pečovaly o své rodiče ve stáří, když už rodiče nebyli mocní a nebyli schopni se sami o sebe postarat.

Řada lidí má strach smýšlet o sobě dobře. Mají dojem, že to znamená namyšlenost a povýšenost, která povede k nepřijetí druhými. Přitom však nejde o to smýšlet o sobě "nadměrně dobře", ale pouze o to smýšlet o sobě "přiměřeně dobře". Tak, aby to odpovídalo realitě. Od malička jsme jako děti učeni chovat se lépe a pracovat tvrději pomocí poukazování na chyby, nikoliv povzbuzováním a chválením. Rodiče i uči­telé stráví daleko více času poukazováním na to, v čem jsou děti špatné, než v čem jsou dobré. Proto je sebekritika tak pevný a samozřejmý zvyk, automatická reakce, které si nemusíme být příliš vědomi.

Nadměrná sebekritika nás paralyzuje a zhoršuje naše pocity
Představte si, že byste svému nejlepšímu příteli, který vám věří, každý den říkali vše, co se mu nepodařilo, vykládali mu, že je to jeho neschopností, hloupostí, jak stále dělá další a další chyby, nadávali mu, vše, co by se mu podařilo, byste ihned shodili, úspěchy bagatelizovali nebo přehlíželi. Kdybyste to dělali ne dny, ale měsíce a léta, co myslíte, že by to udělalo s jeho sebevědomím? Jak by se asi cítil? Nakolik by si věřil? Jak by se mu s tím žilo? A uvědomte si, že to všechno děláte sami sobě. Před­stavte si, že stále nosíte na zádech baťoh, ve kterém vlečete všechny své důležité se­bekritické předky. A oni z baťohu vykukují za vaší hlavou, tlučou vás do ní a pořád vám do ucha povykují, jak děláte všechno špatně a co byste ještě měli dělat, abyste byli perfektní. A ještě vám říkají, že to dělají pro vaše dobro, abyste byli lepší...

Nadměrná sebekritika ignoruje skutečnost a je nefér
Pokud uděláte chybu a pak se za ni nadměrně kritizujete, pravděpodobně si říkáte, že byste příště měli fungovat jinak. Možná to je pravda, ale velmi často to, jak byste měli podle svých standardů fungovat, není určeno pro lidi. Požadujete po sobě nad­lidské schopnosti a výkony. To všechno, co byste měli zvládat a umět, je často tak vy­soko, že to pro člověka možné není. Není v tom taky trochu pýchy? Být dobrý jako Bůh?

Nadměrná sebekritika vede také k tomu, že i nejdrobnější chyba či nedostatek jsou nafouknuty, jako by na vás kromě chyb a nedostatků nic jiného nebylo. Jako by­ste nosili jméno "Chyba Nedostatek Špatný", které charakterizuje všechny vaše vlastnosti. Žádné jiné prostě nemáte. Váš detektor pro chyby a slabosti je velmi citlivý a vždy, jakmile nějaké zjistíte, celé vás to zruší - prostě uzavřete, že jste celý chybný, vadný, špatný jako člověk. Ve skutečnosti každý den podnikneme tisíce rozhodnutí a činů, větších či menších, některé z nich jsou lepší, některé horší, některé jsou neu­trální.

Nadměrná sebekritika blokuje učení se
Protože nadměrná sebekritika bere motivaci, energii, zhoršuje náladu a demoralizu- je, blokuje také učení se novému. Místo aby pomáhala řešit problémy, většinou jejich řešení ztěžuje a často i znemožňuje jakékoliv řešení tím, že v bezmoci člověk problé­my odkládá. Lidé se prostě lépe učí, když mají úspěch nebo jsou posilováni, než když jsou trestáni. To ukázala celá řada výzkumných studií jak u dětí, tak u dospělých. Při kárání a trestání je učení omezené.

Nadměrná sebekritika zraňuje v situacích, kdy jste na dně
Nadměrná sebekritika přichází častěji v době, kdy jste nějakým způsobem "na dně". Místo aby jste se povzbudili, snažíte se sami sebe dorazit. Udělali byste něco takového někomu, koho máte rádi? Když bude na dně, pustíte se do něj se zničující kritikou?zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Arcana Brno

26. listopadu 2011 v 23:23 | ADMIN webu
Cílem života každého člověka je nepochybně štěstí. Stav či prožitek štěstí zahrnuje radost a blaženost, naplnění a seberealizaci, v neposlední řadě pocit smysluplnosti života.
Každý má však vlastní, neopakovatelnou cestu ke štěstí. A tu je třeba najít! Ke štěstí nevede výtah, nýbrž schody.

Stále poznáváme nové věci a učíme se. Také náš mozek potřebuje trénink - ve zdravém těle zdravý mozek. Štěstí totiž přeje připraveným.
Narodili jsme se do určitých podmínek, s určitými vlohami. S nimi můžeme zcela svobodně nakládat a celý život je rozvíjet.

Velká síla spočívá v současném okamžiku, neboť každá naše myšlenka vytváří naši budoucnost. Vzhledem k tomu je třeba myslet pozitivně a zbavit se škodlivých mentálních návyků, jako jsou odpor, strach, vina, kritika, sebenenávist, sebepodceňování aj.
Každý člověk má mít rád sám sebe a dobře se poznat. Není to sobectví, je to přirozený způsob existence. Jenom ten, kdo má skutečně rád sám sebe, může také milovat jiné.
Máme-li se opravdu rádi, všechno se nám v životě daří. Láska (k sobě i k druhým) a poznání (sebe i druhých) jsou vůbec nejdůležitější. Důležité jsou dále pohyb (sport) a fantazie (umění).
Začínáme tím, že se přijmeme takoví, jací jsme, se všemi klady i nedostatky. Zapomeňte na normálnost a nenormálnost. Každý má právo na život i na štěstí!

Většinu nemocí si v těle i duši vytváříme sami prostřednictvím negativních mentálních návyků. Těch je třeba se zbavit a očistit se. Nic nemusíme a svůj osud si volíme. Jsme sami sebou, nic víc a nic míň.




ARCANA, ArcaNova, s.r.o.
Jiráskova 18
602 00 BRNO
Tel.: +420 604 207 640

Nabízí: psychologická pomoc,psychoterapie,atd.

....................................................................

Zkušenost s nimi nemám,ale jejich článek je moc hezky napsaný,kdo ví třeba tam taky kouknu.

Sebenenávist VI.

26. listopadu 2011 v 22:54 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání VI.

Kathrin Horneyová
(závěr)
Stejně jako ostatní aspekty sebenenávisti se může i sebefrustrace projevit v externalizaci. Člověk si stěžuje, že kdyby nebylo jeho ženy, šéfa, nedostatku peněz, počasí nebo politické situace, byl by tím nejšťastnějším člověkem ne světě. Není třeba zdůrazňovat, že bychom neměli upadat do opačného extrému a považovat všechny tyto faktory za nutně irelevantní. Samozřejmě, že naši pohodu mohou ovlivnit. Ale při jejich hodnoceni bychom měli dbát na to, jak velký je jejich skutečný vliv a kolik vlivu na ně bylo přeneseno na úkor vnitřních zdrojů. Člověk se často cítí klidný a spokojený, protože má lepší vztah sám k sobě, přestože všechny vnější problémy zůstaly nezměněny.

Sebetrýznění je částečně nevyhnutelným vedlejším produktem sebenenávisti. Ať už se neurotik bičuje k dokonalosti, které nemůže dosáhnout, uvaluje na sebe různá obvinění, podceňuje se nebo frustruje, ve skutečnosti provádí sebetrýznění. Kdybychom považovali sebetrýznění v souvislosti s projevy sebe nenávisti za samostatnou kategorii, znamenalo by to, že existuje (nebo by mohlo existovat) záměrné sebetrýznění. Samozřejmě, že v případě jakéhokoli neurotického trýznění musíme vzít v úvahu všechny možnosti. Uvažme například pochybnosti o sobě samém. Mohou mít svůj původ ve vnitřních konfliktech o mohou se projevovat v nekonečných a nikam nevedoucích vnitřních dialozích, ve kterých se člověk pokouší sám sebe proti svým vlastním obviněním bránit. Tato obvinění jsou někdy projevem sebenenávisti, která má za cíl vzít člověku pevnou půdu pod nohama. Tyto projevy sebenenávisti způsobují největší trýzeň.

Lidé mohou být stejně jako Hamlet - nebo ještě hůře - pohlcováni pochybnostmi o sobě samých. Je jistě třeba analyzovat všechny důvody jejich výskytu, ale nestojí náhodou v jejich pozadí i nevědomý záměr trýznit se?
Dalším příkladem stejného kalibru je váhavost. Víme, že odkládání rozhodnutí nebo činů může mít na svědomí mnoho faktorů, jako například celkový útlum nebo vše prostupující neschopnost zaujmout stanovisko. Otálející sám ví, že odkládané věci budou narůstat a že na sebe potom může přivolat velké utrpení. A tady někdy zachytíme první záblesk toho, co při nekonečných otázkách zůstává skryto. Když se člověk kvůli svému otálení dostane do nepříjemné nebo nebezpečné situace, řekne si někdy s viditelnou škodolibostí: "to ti patří." Stále však není jisté, jestli věci odkládá, protože je puzen trýznit se. Je to však známka Schadenfreude, mstivého uspokojení z problémů, které si sám způsobil. Není to však stále důkaz aktivního trýznění - ale spíše škodolibého postoje pozorovatele, který se dívá, jak se oběť svíjí a kroutí.

Vše by zůstalo neprůkazné, kdyby nebylo řady jiných postřehů, ukazujících na existenci sil působících sebe trýznění. Při jistých formách lakoty vůči sobě si pacient například všimne, že omezování vlastních drobných výdajů není pouhou " zábranou", ale že ho to prapodivným způsobem uspokojuje, někdy to přeroste až ve vášeň?. Existují i pacienti s hypochondrickými sklony, kteří nejenom že mají "opodstatněné" obavy, ale zdá se, že velmi krutým způsobem sami sebe zastrašují. Zaškrábání v krku se změní v tuberkulózu nevolnost v rakovinu, bolavý sval v obrnu, bolest hlavy v nádor a chvilková úzkost v šílenství. Jedna pacientka prošla něčím, co nazvala "zhoubný proces". Při nejmenší známce nepokoje nebo nespavosti si řekla, že ji čeká další záchvat paniky. Každou noc poté to bylo horší a horší, až to nabylo nesnesitelných rozměrů. Přirovnáme-li počáteční strach k malé sněhové kouli, bylo to, jako by tu kouli před sebou valila, až se z ní stala lavina, která ji nakonec pohřbí.

V básni, kterou v té době napsala, mluví o sladkém sebetrýznění, "které je mým jediným potěšení". U případů hypochondrie lze vydělit jeden faktor, který sebetrýznění uvádí do pohybu. Hypochondričtí lidé mají pocit, že by měli být absolutně zdraví, klidní, nebojácní. Jakákoli známka svědčící o opaku způsobí, že se obrátí nemilosrdně proti sobě.
Sebenenávist nakonec kulminuje v čistých a přímých sebe destruktivních impulsech a činech. Ty mohou být akutní nebo chronické, otevřeně útočné nebo spíše zákeřné a pomalu působící, vědomé nebo nevědomé, reálně provedené nebo probíhající pouze ve fantazii. Mohou zahrnovat méně významné i zásadnější záležitosti. Míří neomylně k fyzické, psychické a duchovní sebedestrukci. Uvážíme-li všechny tyto možnosti, sebevražda přestává být nevysvětlitelnou záhadou. Existuje mnoho způsobů, jak zabít něco je pro náš život zásadní. Skutečná fyzická sebevražda je prostě nejextrémnějším a konečným vyjádřením sebedestruktivity.
Sebedestruktivní touhy namířené proti tělu jsou nejsnáze pozorovatelné. Skutečné fyzické násilí proti sobě se víceméně omezuje na psychózy.

U neurotiků nacházíme drobnější sebedestruktivní aktivity, které jsou nejčastěji považovány za "zlozvyky" - jako například kousání nehtů, škrábání, rozdírání vyrážek a vytrhávání vlasů. Ale vyskytují se i náhlé impulsy divokého násilí, které se na rozdíl od psychotiků omezují na fantazii. Zdá se, že tyto impulsy se vyskytují pouze u těch, kteří žijí do té míry ve své fantazii, že pohrdají realitou, samozřejmě včetně reality sebe samých. Tyto impulsy se objevují často po náznacích vhledu a cely proces pokračuje s tak ohromující rychlostí, že jeho souvislosti je možno zachytit pouze při analýze: náhlé pronikavé poznání nějakého nedostatku, které se mihne a zase rychle zmizí, je vystřídáno stejně náhlým divokým impulsem vyškrábat si oči, podřezat si hrdlo nebo zabodnout si nůž do břicha a rozřezat si střeva. Tyto typy lidí mají někdy také čas od času sebevražedné sklony, chtějí například skočit z balkonu nebo do propasti. Takové impulsy vystávají za podobných okolností a vypadají, jako by přicházely z čistého nebe. Mohou stejně rychle zmizet, takže je malá šance, že se je podaří uskutečnit. Touha skočit z výšky může být náhle tak silná, že se člověk musí něčeho přidržet, aby nepodlehl a neskočil. Nebo může skutečně dojít k sebevražednému pokusu. Přesto nemá tento typ člověka žádné reálné ponětí o definitivnosti smrti.

Spíše má pocit, že skočí z dvacátého patra, pak se zvedne a půjde domů. Jestli se takový pokus povede, záleží vždy na náhodných faktorech. Dovedeno do extrému, nikoho tolik nepřekvapí, že je mrtvý, jako jeho samotného.
U mnoha vážných pokusů o sebevraždu je třeba vést v patrnosti možnost dalekosáhlého odcizení od já. Platí však pravidlo, že nerealistické postoje k smrti jsou charakterističtější pro impulsivní pokusy o sebevraždu či potrat než pro plánované a pečlivě provedené. Samozřejmě že vždy existuje mnoho důvodů, které k takovým krokům vedou. Sebedestruktivní tendence je mezi nimi však tím nejčastěji vyskytujícím elementem. Samotné sebedestruktivní impulsy mohou zůstat nevědomé i přesto, že se někdy projevují nebezpečnou jízdou v autě, plaváním, horolezectvím nebo nepředloženou nevšímavostí vůči tělesným handicapům. Nahlédli jsme již, že tyto aktivity nemusí člověku samotnému připadat lehkomyslné, protože si činí nárok být nezranitelný ("mně se nic nemůže stát").

V mnoho případech je tento postoj jediným působícím faktorem. Vždy bychom však měli mít na paměti možnost, že v pozadí stojí sebedestruktivní síly, zejména tehdy, když nevšímavost vůči skutečným nebezpečím dosahuje drastických rozměrů.
A konečně existují lidé, kteří si nevědomě, ale systematicky ničí zdraví pitím alkoholu nebo užíváním drog. I zde však působí další faktory, jako je například neustálá potřeba omamné látky. V Balzakově případě, jak ho vylíčil Stefan Zweig, vidíme tragédii génia, který patetickou touhou po slávě, přehnanou prací, nedostatečným spánkem a nadměrným pitím kávy v podstatě zničil svůj talent a upadl do dluhů, takže příčinou jeho přehnané pracovitosti byl částečně špatný způsob života. Ale otázka, zda v tomto a v podobných případech nehrály svou roli i sebedestruktivní síly vedoucí nakonec k předčasné smrti, má zajisté své opodstatnění.

U jiných případů dojde k tělesnému poškození jakoby náhodou. Všichni víme, že když máme "špatnou náladu", je pravděpodobnější, že se řízneme, špatně šlápneme a upadneme, píchneme se do prstu. Jestliže však nevěnujeme pozornost dopravnímu provozu při předcházení ulice nebo dopravnímu značení při řízení, může se nám to stát osudným.
A konečně je zde dosud otevřená otázka, zdali nejsou sebedestruktivní síly v pozadí organických nemocí. I když dnes víme o psychosomatických vztazích více, je obtížné určit roli sebedestruktivních sklonů s dostatečnou přesností. Samozřejmě, že každý dobrý lékař ví, jak důležité je při vážné nemoci, zda si pacient "přeje" uzdravit se a žít, nebo zda si "přeje" zemřít. Ale jestli je pro to či ono řešení k dispozici psychická energie, může být dáno mnoha faktory.

V tomto okamžiku můžeme pouze říci, že vezmeme- li úvahu jednotu těla a duše, musíme seriózně zvážit možnost, že v pozadí by mohla působit sebedestruktivita, a to nejen ve fázi uzdravování, ale i při vzniku nebo zhoršování nemoci.
Sebedestruktivita namířená proti jiným životním hodnotám se může jevit jako nešťastná náhoda. Příkladem je Eilert Lovborg v Hedě Gablerové, který ztratí svůj drahocenný rukopis. Na Lovborgovi Lbsen ukazuje sérii sebedestruktivních reakcí a činů. Nejdříve se následkem nepodloženého podezření své věrné přítelkyně paní Elvstedtové pokusí tento vztah zničit tím, že se opije. Ve stavu opilosti rukopis ztratí a pak se zastřelí - navíc v domě prostitutky. V jemnější podobě se setkáváme s případy, kdy člověk při zkoušce na různé věci zapomene, přijde pozdě nebo opilý na důležitý pohovor.

Nejčastěji si destrukce psychických sil všimneme díky tomu, že se případy opakují. Člověk se vzdává nějaké věci právě ve chvíli, kdy se zdá, že se něco rýsuje. Jeho námitku, že to nebylo to, co "doopravdy chtěl", můžeme přijmout jako opodstatněnou. Ale když se podobný proces opakuje třikrát, čtyřikrát nebo pětkrát, začneme pátrat po hlubších příčinách. Sebedestruktivita je zde často hlavním faktorem, přestože je více skrytá než ostatní faktory. V případě, že si jí člověk není ani v nejmenším vědom, musí prostě zmařit každou svou šanci. To platí i tehdy, kdy ztrácí nebo opouští jednu práci za druhou nebo když se mu hroutí jeden vztah za druhým. V obou těchto případech si často připadá, jako by byl vždy obětí nespravedlnosti a hrubého nevděku ostatních. V podstatě dělá to, že svým neustálým narušováním vztahu přivolává konec, kterého se tak obával. Krátce řečeno, často dostane zaměstnavatele nebo přítele do situace, kdy si s ním dotyčný nebo již neví rady.

Rekcí na ničivý proces může být i velká hrůza. Taková reakce je zcela adekvátní , uvážíme-li strašné nebezpečí, které sebedestruktivní síly představují a kterým se člověk stále cítí vydán nemilosrdně všanc. Ve snech a asociacích se to může projevovat v podobě zhuštěných symbolů, jako je vraždící maniak, Dracula, nestvůry, bílá velryba nebo duchové. Tato hrůza je jádrem mnoha jinak nevysvětlitelných strachů, jako je strach z čehokoli záhadného, z jakékoli destruktivního procesu probíhajícího v těle, jako je otrava jeden, červi, rakovina. Je to součást hrůzy, kterou mnozí pacienti cítí vůči všemu nevědomému, a proto záhadnému. Může se to stát bez jakéhokoli důvodu jádrem panické reakce. Nikdo by nedokázal s takovou hrůzou žít, kdyby byla neustále přítomná a živá. Musí (a také to dělá) najít způsob jak ji zmírnit. O některých způsobech jsem se již zmínila, dalšími se budu zabývat v následujících kapitolách.


Zkoumáme-li sebenenávist a její moc, nemůžeme v ní nevidět velkou tragédii, možná největší tragédii lidské psychiky. Člověk zároveň s honbou za dosažení nekonečna a absolutna začíná ničit sám sebe. Uzavře-li smlouvu s ďáblem, který mu slibuje slávu, musí se dostat do pekla - do pekla svého nitra.

(vybrala Vanda Kuběnová, laskavě přepsala sestra Roberta) zdroj:http://www.cestanahoru.org

Sebenenávist V.

26. listopadu 2011 v 22:49 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání V.


Kathrin Horneyová
(pokračování)

V souvislosti s vizáží a zjevem se setkáváme s celou řadou pocitů, počínaje pocitem, že člověk není přitažlivý, a konče tím, že si člověk připadá odporný. Je na první pohled zarážející, že s touto tendencí se setkáváme u žen, které jsou mimořádně atraktivní. Nesmíme však zapomínat, že důležitá nejsou objektivní fakta nebo názory druhých, ale rozpor mezi idealizovaným sebe obrazem a skutečným já. I když je žena všeobecně považována za krasavici, přesto není absolutní krasavice- která nikdy neexistovat nebude. A tak se zaměří na své nedostatky - na jizvu, na to, že nemá dostatečně štíhlá zápěstí, nevlní se jí přirozeně vlasy - a zpochybní tak svou krásu, někdy do té míry, že nenávidí pohled do zrcadla. Snadno v ní vznikne pocit, že je odporná, třeba proto, že si od ní někdo v kině odsedl.

V závislosti na dalších faktorech působících v osobnosti může vést pohrdavý postoj ke vzhledu buď k přehnané snaze o neutralizaci intenzivních výčitek, nebo k postoji "mně je to jedno". V prvním případě věnuje žena mimořádnou péči, čas a peníze vlasům, pleti, oblečení, kloboukům atd. Je-li pohrdání zaměřeno na jednotlivé aspekty, jako je nos, poprsí nebo nadváha, může to vést k drastickým " opatřením", jako je operace nebo vynucená dieta. V jiném případě brání pýcha ženě, aby se vůbec o svou pokožku, postavu nebo oblečení starala. Žena je někdy tak hluboce přesvědčená, že je ošklivá nebo odporná, že jakýkoli pokus o zlepšení jí připadá směšný.
Výčitky týkající se vzhledu působí ještě silnějším dojmem, když pochopíme, že jsou živeny z hlubších zdrojů. Otázku "Jsem atraktivní?" nelze oddělit od: "jsem hodná lásky?". Přicházíme k hlavnímu problému lidské psychiky a budeme ho muset opět ponechat otevřený, protože tímto problémem se budu zabývat v jiném kontextu.

Obě otázky jsou úzce propojeny, ne jsou však identické. První z nich znamená: Vypadám dostatečně pěkně, abych vzbuzovala lásku? Druhá z nich znamená: Mám vlastnosti, které mě činí hodnou lásky? Ačkoli i první otázka je důležitá, zejména v mladším věku, druhá z nich jde k samotném mu jádru naší bytosti a závisí na ní štěstí v milostném životě. Vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, mají však co dělat s osobnost je velmi vzdálen od sebe samého, jeho osobnost je pro něho příliš zamlžená, než aby ho zajímala. Zatímco nedostatky ve smyslu přitažlivosti jsou často pro veškeré praktické účely nepodstatné, vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, se skutečně z mnoha důvodů při všech neurózách zhoršují. Je však nanejvýš podivné, že analytik vyslechne množství stížností na první z nich, ale málo nebo žádné na druhé z nich. Není snad tato ukázka důkazem jednoho z mnoha neurotických posunů od důležitého k nedůležitému? Od toho, co vyžaduje naše seberealizace, k povrchnímu pozlátku?

Není snad tento proces i souladu se snahou o dosažení osobního kouzla? Mít a rozvíjet vlastnosti, které činí člověka hodným lásky, neznamená mít osobní kouzlo, ale mít správnou postavu nebo šaty. Z tohoto kontextu je zřejmé, že všechno, co se týká vzhledu, má mimořádný význam. A je pochopitelné, že podceňování sebe sama zaměří neurotik právě na to.
Sebepodceňování v souvislosti s inteligencí a s následným pocitem, že jsem hloupý, koresponduje s hrdostí na všemocnost rozumu. Záleží na celé struktuře, jestli se do popředí v této záležitosti dostane pýcha, nebo pohrdání sebou samým. Ve skutečnosti většinu neuróz doprovázejí poruchy, které vytvářejí opodstatněné důvody, aby byl neurotik nespokojen s fungováním své psychiky. Strach z vlastní agresivity může narušit schopnost kritického myšlení. Celková nechuť angažovat se může člověku ztěžovat vytváření vlastního názoru. Naléhavá potřeba vzbuzovat dojem vševědoucnosti může narušovat schopnost učit se. Celková tendence zamlžovat osobní záležitosti může učinit myšlení méně jasným. Stejně jako jsou lidé slepí k vlastním vnitřním konfliktům, nevidí ani jiné nesrovnalosti. Někdy jsou příliš zaujati slávou, po které touží, než aby se dokázali dostatečně zajímat o to, co vlastně dělají.


Vzpomínám si, že jsem se kdysi domnívala, že takové potíže má cele na svědomí pocit hlouposti. Doufala jsem, že pacientovi pomůžu, když řeknu něco jako: "Vaše inteligence je úplně v pořádku - ale co váš zájem o něco, odvaha, co všechny vaše pracovní schopnosti ?" Samozřejmě že pracovat se všemi těmito faktory je důležité. Ale pacient nemá zájem osvobodit se natolik, aby mohl svou inteligenci v životě používat. Zajímá ho absolutní inteligence "dokonalého myšlení." Nedokázala jsem tehdy rozpoznat sílu sebedevalvačního procesu, jenž někdy nabývá gigantických rozměrů. I lidé, kteří dosahují vysokých intelektuálních výkonů, trvají raději na tom, že jsou hloupí, než aby přiznali své cíle, protože se za každou cenu musí vyhnout nebezpečí zesměšnění. V tichém zoufalství přijmou tento verdikt a odmítají všechny důkazy nebo ujišťování o opaku.
Proces sebeponižování narušuje různou měrou jakoukoli činnost. Účinek se může projevit před, v průběhu nebo po ukončení činnosti. Neurotik, který podléhá pohrdání sebou samým, cítí někdy tak málo odvahy, že si ani nepřipouští, že by mohl vyměnit pneumatiku, naučit se cizí jazyk nebo promluvit na veřejnosti. Nebo dostane před či během veřejného vystoupení strach (trému).

Znovu opakuji, že stejně jako v souvislostí se zranitelností jsou i v tomto případě ve hře jak pýcha, tak pohrdání sebou samým, které tyto útlumy a obavy vytvářejí. Abych to shrnula, pohrdání sebou samým a sebe odsuzování mají původ jednak v dilematu způsobeném potřebou absolutní slávy, a jednak v aktivních sebeostouzecích či sebedestruktivních silách.
I když se přes všechny tyto potíže podaří udělat kus práce, kus dobré práce, kterou pacient dobře přijme, sebeponižování tím nekončí. "S takovým množstvím vynaložené práce to dokáže každý." Jedna část, které se při klavírním recitálu tak docela nevyvedla, tlačí pacienta jako noční můra: "tentokrát mi to prošlo, ale příště to bude fiasko." Jeden neúspěch vyvolává pohrdání sebou samým v celé jeho síle, a to ještě skutečný význam neúspěchu zveličuje.
Dříve než se pustíme do rozboru čtvrtého aspektu sebenenávisti, sebefrustrace, musíme si ji nejdříve vymezit tak, že ji odlišíme od jevu, který vypadá podobně nebo má podobné účinky. Musíme ji v první řadě odlišit od zdravé disciplíny.

Člověk, který si svůj život dokáže zorganizovat, se vzdává jistých aktivit a uspokojení. Ale dělá to proto, že důležitější jsou pro něho jiné cíle, a tudíž je třeba dát jim v žebříčku hodnot přednost. Mladý pár si odepírá zábavu, protože raději šetří na vlastní domov. Vědec nebo umělec oddaný své práci omezí společenský život, protože větší význam pro něho má klid a soustředěnost. Taková disciplína předpokládá uznávání časových, energetických a finančních omezení (při neuróze naneštěstí chybí). Předpokládá také, že člověk zná svá opravdová přání a dokáže se kvůli těm důležitým vzdát těch méně důležitých. Pro neurotika je to těžké, protože jeho "přání" jsou si co do významu rovny. Žádné proto nelze vypustit. Při analytické terapii je zdravá disciplína spíše cílem, ke kterému je záhodno se přiblížit, než skutečností. Nezmiňovala bych se zde o tom, kdybych nevěděla ze zkušenosti, že neurotičtí pacienti mezi dobrovolným odříkáním a frustrací nerozlišují.

Musíme též vzít v úvahu, že pokud je pacient neurotický, je také (přestože si toho nemusí být vědom) frustrovanou bytostí. Jeho nutkavé touhy, konflikty, pseudořešení těchto konfliktu a odcizení od sebe sama mu brání v realizaci vrozených možností. Navíc se často cítí frustrován, protože jeho nároky na neomezenou moc zůstávají nesplněny.
Tyto frustrace - reálné či imaginární - nepocházejí ze záměrné sebefrustrace. Potřeba citu a uznání například implikuje frustraci pravého já, jeho spontánních pocitů. Neurotik si takovou potřebu vytváří, protože přes svou bazální úzkost musí vyjít s druhými. Sebedeprivace, přestože má zásadní význam, je v tomto případě pouze vedlejším produktem celého procesu. Na tomto procesu nás v kontextu sebenenávisti zajímá spíše aktivní sebefrustrace vyvolaná projev výše zmíněné nenávisti. Tyranie "měl bych" je ve skutečnosti frustrací svobodného výběru. Sebeobvi�?ování a pohrdání sebou samým jsou frustrací sebeúcty. Existují i další aspekty, při kterých ještě více vyniká aktivně frustrující charakter sebenenávisti. Jsou to tabu uvalená na potěšení a dále ničení nadějí a aspirací.

Tabu týkající se požitků ničí ryzí charakter jakýkoli přání nebo činností, které jsou v našem vlastním zájmu a obohacují náš život. Čím více si pacient postupně celkově uvědomuje sebe sama, tím jasněji tato vnitřní tabu rozpoznává. Chce jet na výlet a vnitřní hlas mu říká: "Nezasloužíš si to". Nebo v jiné situaci: "Nemáš právo odpočívat, jít do kina, koupit si nové šaty." Anebo ještě obecněji: "Dobré věci nejsou pro tebe." Chce analyzovat svou podrážděnost, má podezření, že je iracionální, a cítí, "jako by železná ruka zavírala těžké dveře". Unavuje ho to a upouští od analytické práce, o které ví, že by mu mohla pomoci. Někdy vede o problému vnitřní dialog. Poté, co celý den namáhavě pracoval, je unavený a chce si odpočinout, mu vnitřní hlas říká: "Jsi prostě líný." Ne jsem opravdu unavený". "Ale ne, to je prostě pohodlnost, takhle se nikdy nikam nedostaneš." Po takových tahanicích si buďto s pocitem viny odpočine, nebo se přinutí pracovat dál - a ani z jednoho nemá žádný užitek.

Ve snech se často objevuje, jak člověk sám sebe doslova utlačuje, když jde o dosažení potěšení. Jedné ženě zdálo, že je v zahradě plné vábivých plodů. Jakmile si však nějaký chtěla utrhnout nebo se jí ho utrhnout podařilo, někdo jí ho vyrazil z ruky. Nebo se snící pokouší zoufale otevřít těžké dveře, ale nestačí na to. Nebo běží na vlak, ale ten mu právě ujel. Chce políbit dívku, ale dívka zmizí a on slyší krutý smích.
Zákaz potěšení se může skrývat za sociální cítění: Protože někteří lidé žijí v chatrčích, neměl bych mít hezký byt… Protože někteří lidé hladoví, neměl bych utrácet za jídlo… V těchto případech je samozřejmě nutné prozkoumat, jestli takové námitky pocházejí skutečně z čistých hlubokých pocitů sociální zodpovědnosti, nebo jestli jsou pouze zástěrkou tabu týkajících se potěšení. Celý problém často vyjasní a falešnou svatozář odhalí jednoduchá otázka: Opravdu byste za peníze, které neutratíte za sebe, posílal do Evropy balíky?

Na přítomnost takových tabu můžeme též usuzovat z následných útlumů. Jisté typy lidí se například dokáží z věcí těšit pouze tehdy, když je sdílí s ostatními. Je pravdou, že pro mnoho lidí je sdílená radost dvojnásobná radost. Mnozí neurotici však někdy nutkavě naléhají na ostatní, aby s nimi kupříkladu poslouchali desku, ať už o to druzí stojí nebo ne, protože jsou zcela neschopní se z čehokoli těšit, když jsou sami. Jiní si někdy dělají takové výčitky, že za sebe utrácejí, že ani oni sami nejsou schopni si to nějak rozumně vysvětlit. Nejvíce to bije do očí tehdy, když zárove�? okázalým způsobem štědře přispívají na věci zvyšující jejich prestiž, jako jsou charitativní dary, stranické příspěvky, nákup starožitností, které jim nic neříkají. Chovají se, jako by byli ovládáni zákonem, který jim dovoluje otročit slávě, ale zakazuje jim cokoli, co by "pouze" přispívalo k jejich vlastnímu pohodlí, štěstí nebo růstu.

Stejně jako v případě ostatních tabu je i zde pokutou za porušení těchto zákonu úzkost nebo její obdoba. Pacientka, která si připravila dobrou snídani, namísto aby do sebe jen v rychlosti hodila ranní kávu, byla ohromena, když jsem jí dala jasně najevo, že je to dobře znamení. Pacientka očekávala, že jí obviním ze "sobeckosti". Výměna bytu za lepší, přestože je ve všech směrech opodstatněná, může vyvolat celou řadu obav. Poté, co se neurotik dobře bavil na večírku, jej může zachvátit panika. Někdy se při takové příležitosti ozve vnitřní hlas: "Za to zaplatíš". Pacientka která si kupovala nový nábytek, se přistihla, jak si říká: "toho se nedožiješ, aby sis ten nábytek užila," což v jejím případě znamenalo, že se v tě chvíli ozval její strach z rakoviny, který čas od času pociťovala.

Zmaření nadějí lze jasně pozorovat při analýze. Slovo "nikdy" se vší svou hrozivou finalitou stále vrací. Přes skutečné zlepšení bude hlas našeptávat: "Nikdy se nepřeneseš přes svou závislost nebo paniku, nikdy se neosvobodíš." Pacientovou reakcí může být strach a někdy freneticky žádá, aby byl znovu ujišťován, že se může vyléčit atd. Přestože si pacient leckdy nedokáže zastírat, že došlo ke zlepšení, namítá: "Ano, analýza mi až dosud pomáhala, ale dále už mi pomáhat nemůže, tak co z toho?" Je-li zmaření nadějí vše prostupující, výsledkem je pocit zániku. Člověk si takové chvíli někdy vzpomene na Dantovo Peklo s motem na začátku: "Vzdej se vší naděje, kdo sem vstupuješ." Reakce na nepopiratelný pokrok se vyskytuje tak často, že je možno ji předvídat. Pacient se cítí lépe, dokázal zapomenout na svou fobii, nahlédl důležité souvislosti, které mu ukazují cestu ke svobodě - a pak se vrací, hluboce znejistěný a depresivní.

U jiného pacienta, který se z nějakých důvodů rozhodl vzdát života, se objeví těžká panika a on balancuje nad propastí sebevraždy, kdykoli v sobě objeví nějaký klad. Je -li nevědomé rozhodnutí zařídit to tak, aby na tom byl špatně, zatlačeno hodně hluboko, může pacient sarkastickými poznámkami odmítat jakékoli uklid�?ování. V některých případech můžeme sledovat, jak celý proces směřuje k recidivě. Protože pacient nahlédl vhodnost nějakého postoje - jako například vzdát se iracionálních nároků - má pocit, že se změnil, a ve své fantazii se vznese do výšin absolutní svobody. Pak, protože tuto změnu není schopen realizovat, se nenávidí a říká si: "Nestojíš za nic a nikdy se nikam nedostaneš."

Poslední a nejzákeřnější sebefrustrací je tabu jakýchkoli ambicí - nikoli prosté tabu týkající se velikášských fantazií, ale tabu týkající se jakéhokoli úsilí, které by znamenalo využití vlastních zdrojů nebo změnu v lepšího a silnějšího člověka. Hranice mezi sebefrustrací a sebepodce�?ováním je v tomto případě nezřetelná. "Kdo jsi, že chceš hrát, zpívat, oženit se? Nikdy ničeho nedosáhneš."

Některé z těchto faktorů lze pozorovat, podíváme-li se do minulosti jednoho muže, který se posléze stal velice tvořivým a měl úspěch ve svém oboru. Asi rok před tím, než jeho práce vzala příznivý obrat - aniž by se změnily jakékoli vnější faktory - měl rozhovor se starší ženou, která se ho zeptala, co by chtěl udělat se svým životem, co si přeje a co očekává, že dosáhne. Vyšlo najevo, že navzdory své inteligenci, přemýšlivosti a píli nikdy o budoucnosti nepřemýšlel. Odpověděl jen následovně: "Ale, myslím, že se vždycky nějak protluču." Přestože byl vždy považován za nadějného, myšlenka, že by mohl udělat něco důležitého, ho prostě nenapadla. S pomocí vnější stimulace a sebeanalýzy výrazně vzrostla jeho tvořivost. Když však učinil ve výzkumné práci nějaké objevy, nebyl si jejich významu vědom. Dokonce neměl ani pocit, že by něčeho dosáhl. Jeho sebedůvěra proto nenarostla. Někdy na svoje objevy zapomínal a příležitostně na ně čas od času zase přicházel.

Když přišel konečně na analýzu, zejména kvůli permanentnímu pracovnímu útlumu, jeho tabu chtít něco pro sebe, na něco aspirovat nebo realizovat své nadání byla stále ohromná. Bylo zřejmé, že jeho nadání a skryté ambice ženoucí ho za úspěchem byly příliš silné, než aby se daly úplně potlačit. A tak věci dělal - i když při tom trpěl - ale musel tuto skutečnost držet mimo vědomí, nebyl schopen se ke svým ambicím přihlásit a těšit se podniknout nic nového, nečekají nic od života, dávají si laťku příliš nízko a žijí tak proto pod úrovní svých schopností a duševních předpokladů.

(z textu K. Horneyové vybrala: vanda kuběnová, laskavě přepsala: sestra roberta) zdroj:http://www.cestanahoru.org/blog

Sebenenávist IV.

26. listopadu 2011 v 22:41 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání IV.

Kathrin Horneyová

Abychom si učinili ucelenější obrázek o zapeklitosti celého problému, zastavíme se na tomto místě u čtyř následků pohrdání sebou samým. Prvním nich je nutkavá potřeba určitých neurotických typů srovnávat se s každým, s kým přijdou do styku. Srovnání vychází v jejich neprospěch. Ten druhý děla lepší dojem, je lépe informován, je zajímavější, je přitažlivější, lépe oblečený, má výhodu, že je starší nebo mladší, má lepší místo, větší důležitost. Přestože i neurotikovi samotnému může takové srovnání připadat nepřiměřené, neodkáže o tom jasně uvažovat. A dokáže-li, pocit relativní méněcennosti přetrvává. Nejenže je takovým srovnáním k sobě nespravedlivý, ale jeho srovnání je často nesmyslné. Proč by se měl postarší muž, který se může pyšnit svými úspěchy, srovnávat s mladíkem, který lépe tančí? Anebo proč by se měl někdo, kdo se nikdy nezajímal o hudbu, cítit méněcenný v porovnání s hudebníky?

Tento postup však dává smysl, když si vzpomeneme na nevědomé nároky být se srovnání s druhými nadřazen v každém ohledu. Na tomto místě musíme dodat,že neurotická pýcha také vyžaduje, aby "měl bych" bylo nadřazeno každému a všemu. Pak ovšem musí jakákoli "větší" schopnost nebo vlastnost ostatních působit rušivě a vyvolávat sebedestruktivní nadávání. Někdy vše funguje obráceně. Neurotik, který se už chystá si začít nadávat, užívá "zářivých" kvalit ostatních, s nimiž se setkává, k posílení a podepření své sžíravé sebekritiky. Ilustruji to na přikladu dvou lidí: je to, jako by ambiciózní a sadistická matka využívala toho, že Jimmyho kamarád má lepší známky nebo čistší nehty, aby Jimmyho zahanbila. Popisovat tyto procesy jako pouze odrazující od soutěživosti nevystihuje dostatečně jejich význam.

To, že se člověk vzdá soutěživosti, je v těchto případech spíše výsledkem otevřeného pohrdání sebou samým je s zranitelnost v mezilidských vztazích.
Druhým důsledkem pohrdání sebou samým je zranitelnost v mezilidských vztazích. Pohrdání sebou samým způsobuje neurotikovou přecitlivělost vůči kritice a odmítnutí. Stačí nepatrný podnět, aby měl pocit, že druzí na něj shlížejí svrchu, neberou ho vážně, nemají zájem o jeho společnost a ve skutečnosti jím opovrhují. Pohrdání sebou samým přispívá významně k hluboké nejistotě, kterou v souvislosti se sebou člověk pociťuje, a tak nemůže způsobit nic jiného než nejistotu v tom, jaké postoje k němu drzí zaujímají. Protože je neschopen akceptovat se takový, jaký je, nemůže uvěřit, že by ho druzí mohli se všemi jeho nedostatky přátelsky přijmout a oceňovat.


To, co v hlubších vrstvách své osobnosti cítí, je drastické a může nabýt i podoby neotřesitelného přesvědčení, že jím druzí prostě pohrdají. Takové přesvědčení může v neurotikovi přežívat, i když v jeho vědomí není po pohrdání ani památky. Oba tyto faktory - slepé přesvědčení, že jím ostatní pohrdají, a relativní nebo úplné uvědomění si pohrdání sebou samým - ukazují, že podstatná část pohrdání sebou samým je externalizovaná. Může to vést k nepozorovanému zhoršování všech jeho vztahů. Někdy ztratí schopnost brát vážně kladné city, které mu projevují druzí lidé. Kompliment se v jeho hlavě může změnit v sarkastický komentář. Vyjádření soucitu může považovat za povýšenecké litování. Někdo ho chce navštívit - určitě proto, že od něho něj chce. Lidé mu dávají najevo, že ho mají rádi - určitě proto, že ho dobře neznají, protože sami jsou bezcenní nebo "neurotičtí" nebo protože pro ně je nebo by mohl být užitečný. Stejně tak jsou i ostatní události, které v sobě ve skutečnosti nemají nic nepřátelského, interpretovány jako důkaz, že jím ostatní pohrdají. Kdosi neurotika nepozdravil na ulici nebo v divadle, nepřijal jeho pozvání nebo ihned neodpověděl - může to znamenat jedině opovržení. Někdo o něm řekne dobromyslný vtip - to je jasný záměr ponížit ho.

Má-li někdo námitky či připomínky k jeho činům, neznamená to upřímnou kritiku jeho konkrétního jednání, ale důkaz, že jím druzí pohrdají.
Všechna tato zkreslení mezilidských vztahů lze pochopit, protože postoje druhých lidí lze vždy interpretovat různě, zejména vytrhneme-li je z kontextu, zatímco externalizované pocity pohrdání sebou samým jsou jednoznačně reálné. Evidentní je také ochranný charakter takového přesunu zodpovědnosti. Žít s neustále uvědomovaným ostrým pohrdáním sebou samým je pravděpodobně neúnosné, ne-li nemožné. Z tohoto hlediska má neurotik nevědomý zájem považovat druhé za útočníky. Ačkoli ho jako každého jiného bolí, když jím druzí opovrhují a odmítají ho, je to pro něj méně bolestivé než postavit se tváří v tvář svému vlastnímu sebepohrdání. Pro každého pacienta je velmi těžké zjistit (a trvá dlouho, než k tomu dojde), že druzí nemají moc ani jej zraňovat, ani vytvářet jeho sebeúctu.

Zranitelnost v mezilidských vztazích zapříčiněná pohrdáním sebou samým se kombinuje se zranitelnosti způsobenou neurotickou pýchou. Často je velmi těžké určit, jestli se člověk cítí ponížen, protože něco zranilo jeho pýchu, nebo proto,že externalizoval pohrdání sebou samým. Obojí sobě tak neoddělitelně patří, že tuto reakci musíme zkoumat z obou hledisek. V příslušné chvíli bude samozřejmě jeden z aspektů viditelnější a přístupnější. Reaguje-li člověk na domnělou bezohlednost s pomstychtivou arogancí, bude nejvíc vidět uražená pýcha. Jestliže na stejnou situaci reaguje vlastním ponížením a snaží se zavděčit, projeví se více pohrdání sebou samým. Ale v obou případech působí vždy i druhý aspekt a je třeba ho mít na paměti.
Za třetí se člověk spoutaný pohrdáním sebou samým často nechává druhými zneužívat, ať už jej ponižuje nebo vykořisťuje. I když se jeho rozhořčený přítel snaží upozornit ho na to, neurotik má sklon bagatelizovat nebo ospravedlňovat chování toho, kdo ho zneužívá.

Toto chování se vyskytuje pouze za jistých okolností, například při chorobné závislosti, a je výsledkem komplikované vnitřní konstelace. Hlavním faktorem této závislosti je neschopnost bránit se, protože člověk je přesvědčen, že si lepší zacházení nezaslouží. Například žena, jejíž manžel se vychloubá mimomanželskými aférami, je někdy neschopná si stěžovat nebo dokonce pocítit jakýkoli odpor, protože se cítí nehodná lásky a o většině žen si myslí, že jsou přitažlivější než ona sama.

Posledním důsledkem, o kterém se musím zmínit, je potřeba zmírnit nebo kompenzovat pohrdání sebou samým pozorností, úctou, uznáním, obdivem nebo láskou ostatních. Tato honba za pozorností je kvůli naléhavé potřebě nebýt vydán napospas pohrdání sebou samým nutkavá. Podmiňuje ji také potřeba triumfu a může se stát životním cílem, kterému člověk podřizuje vše. Výsledkem je naprostá závislost na ostatních. Jedině díky nim může člověk oceňovat sebe sama.

Jeho sebeúcta stojí a padá s tím, jaké postoje k němu zaujímají druzí.
Podíváme-li se na celou záležitost z širší perspektivy, pomohou nám tyto postřehy lépe pochopit, proč se neurotik tak houževnatě drží zbožštělé verze sebe sama. Musí na ní tolik lpět, protože cítí pouze jednou alternativu: podlehnout hrozivému pohrdání sebou samým. Pýcha a pohrdání sebou samým tak vytvářejí začarovaný kruh a navzájem se posilují. Lze to změnit pouze tehdy, když člověk získá zájem dozvědět se o sobě pravdu. Ale znovu opakuji, najít sebe sama je díky pohrdání sebou samým obtížné. Pokud je pro člověka jeho degenerovaný sebeobran reálný, připadá mu jeho pravé já opovrženíhodné.

Čím přesně u sebe neurotik pohrdá? Někdy vším: lidskými hranicemi, svým tělem, vzhledem a funkcemi, duševními schopnostmi - rozumem, pamětí, kritickým myšlením, plánováním, zvláštními schopnostmi nebo vlohami - jakoukoli činností, od jednoduchých soukromých věcí až po veřejná vystoupení. I když je sklon k podceňování víceméně všeprostupující, zaměřuje se obvykle na některou oblast více než na jiné, a to v závislosti na důležitosti, jakou mají jisté postoje, dovednosti nebo kvality pro hlavní neurotické řešení. Například agresivně pomstychtivý typ bude u sebe nejvíce pohrdat vším, co považuje za " slabošství". Může to znamenat pozitivní city k ostatním, jakýkoli neúspěch, kdy se mu nepovede pomstít se druhým, vstřícnost (včetně rozumných ústupků), ztráta sebekontroly nebo kontroly nad ostatními. V rámci této knihy není možné podat kompletní výčet všech možností. Ani to není nutné, protože principy jsou vždy stejné. Pro ilustraci se zastavím pouze u dvou nejčastějších projevů pohrdání sebou samým - u těch, které se týkají přitažlivosti a inteligence.
zdroj:http://www.cestanahoru.org

Sebenenávist III.

26. listopadu 2011 v 22:37 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání III.

Kathrin Horneyová

Odsuzující sebeobviňování jsou dalším projevem sebenenávisti. Většina z nich vyplývá s neúprosnou logikou z naší ústřední premisy. Nedaří-li se jedinci dosáhnout absolutní nebojácnosti, šlechetnosti, rovnováhy, volní síly atd., vynese jeho pýcha verdikt "vinen".

Někdy je sebeobviňování namířeno proti existujícím vnitřním potížím. Může proto vypadat klamně racionálně. Člověk sám jej v každém případě považuje za zcela oprávněné. Není taková krutost koneckonců opodstatněná, protože výčitky jsou úměrné vysokým nárokům. Neurotik ve skutečnosti tyto potíže vytrhává z kontextu a vrhá se na ně s veškerým hněvem morálního odsouzení. Bije do nich bez ohledu na míru zodpovědnosti, kterou za ně má. Ať už mohl či nemohl mít určitě pocity, myšlenky, jednat jinak, ať si toho byl či nebyl vědom, nic z toho nebere vůbec v úvahu. Neurotický problém, který je třeba zkoumat a na kterém je třeba pracovat, se tak mění ve skryté poskvrnění, které dává pacientovi nálepku člověka, pro něhož není záchrany. Pacient je například neschopen obhajovat své zájmy či názory. Vidí, že se choval zřejmě příliš smířlivě, když měl vyjádřit svůj nesouhlasný názor nebo se bránit proti vykořisťování. Fakt, že si toho správně všiml, mu lze přičíst k dobru.

Mohl by to ale být i první krok k pozvolnému poznání sil, které ho nutí, aby spíše defenzivní, než aby se prosazoval. Namísto toho si pacient ve spárech destruktivních sebevýčitek nadává za to, že je "slaboch" nebo odporný zbabělec, nebo má pocit, že jím lidé v jeho okolí pohrdají, protože je slaboch. Celý efekt jeho postřehu o sobě samém tak spočívá v tom, že má pocit "viny" či méněcennosti a jeho snížené sebehodnocení mu ještě více ztěžuje se při následující podobné příležitosti ozvat.

Podobně může být někdo, kdo má přehnaný strach z hadů či se bojí řídit auto, dobře informován o skutečnosti, že tyto obavy mají svůj původ v nevědomých silách, nad kterými nemá kontrolu. Rozum mu říká, že odsuzovat se morálně za to, že jsem "zbabělec", je nesmyslné. Někdy se dokonce sám se sebou stále dokola hádá, zda je"vinen",či "nevinen". Nemůže však dospět k žádnému závěru, protože hádka se odehrává mezi odlišnými vrstvami jeho bytosti. Jako lidská bytost může sám sobě dovolit, aby jím cloumaly obavy. Jako božská bytost by však měl mít atributy absolutní nebojácnosti, a má-li nějaké obavy, může se pouze nenávidět a pohrdat sebou. Podobně může být spisovatel příliš inhibován na to, aby mohl tvořivě pracovat, protože různé vnitřní faktory mu dělají z práce očistec. Práce mu jde proto pomalu, potlouká se kolem nebo dělá věci, které nemají s prací nic společného. Namísto toho, aby měl soucit se svým trápením a prozkoumal ho, nadává si do líných ničemů nebo podvodníků, kteří nemají opravdový zájem o práci.

Nejčastěji se člověk obviňuje z toho, že je podvodník nebo ničema. Ne vždy se obviňuje kvůli něčemu konkrétnímu. Spíše v tomto případě cítí až následně nejasný nepříjemný pocit - pochybnosti, které se k ničemu nevztahují, někdy jsou skryté, jindy mu působí vědomou trýze�?. Někdy si uvědomuje pouze strach, kterým na sebeobviňování reaguje. Strach, že bude odhalen. Kdyby ho lidé znali lépe, věděli by, že nestojí za nic. Při následující příležitosti vyjde jeho neschopnost najevo. Lidé poznají, že se mu prostě dařilo něco předstírat, aniž by za tím byla nějaká solidní znalost. Co přesně by mohlo při bližším zkoumání nebo v nějaké zatěžkávací situaci "vyjít najevo", zůstává nejasné. Tyto výčitky svědomí však nevystávají jen tak samy od sebe. Odkazují na úhrn existujících nevědomých předstíraných vlastností - předstírá, že je milujícím, čestným, pozorným, všeznalým, skromným člověkem. A výskyt příslušných sebeobviňování odpovídá při každé neuróze výskytu předstírání těchto vlastností. Destruktivní povaha sebeobviň
ování se zde projevuje i v tom, že namísto aby přisívalo ke konstruktivnímu pátrání po existenci nevědomých předstíraných vlastností, vytváří pouze pocit viny a strachu.


Jiná sebeobviňování se týkají spíše motivace k nějaké činnosti než existujících potíží. Mohou budit zdání skutečného pečlivého sebezpytování. Pouze z kontextu lze odvodit, zda chce člověk o sobě skutečně něco zjistit, zda hledá pouze chyby nebo zda dělá obojí zároveň. Tento proces je celkově komplikovaný, protože ve skutečnosti jsou naše motivy jen zřídka z čistého zlata - obvykle je k nim přimíchán některý méně ušlechtilý kov než ten, který je vidět. Zabírá-li však zlato větší část celkového objemu, můžeme naše motivy považovat za čisté. Radíme-li příteli a hlavní motivací je pro nás přátelský zájem o konstruktivní pomoc, můžeme být spokojeni. Ne tak člověk, který vězí v poutech neustálé nespokojenosti. Namítne: "Ano, poradil jsem mu, možná dokonce dobře poradil. Ale neudělal jsem to s radostí. Část mě samého nechtěla být obtěžována." Nebo: "Možná že jsem to udělal jenom proto, abych se cítil nad ním nadřazený abych ho popíchl, že tu situaci nezvládl lépe." To je zavádějící, protože v každém z těchto argumentů jsou zrnka pravdy. Nezasvěcený, ale jenom trochu moudrý člověk se někdy pokusí obavy rozptýlit.

Může odvětit: "Když vezmu v úvahu všechny údaje, o kterých ses zmínil, nestačí už to, že jsi skutečně věnoval příteli dostatek času a zájmu, abys mu opravdu pomohl?" Oběť sebenenávisti se na celou záležitost nikdy takto nepovídá. Má klapky na očích a vidí jen své chyby. Pro stromy nevidí les. I když mu pastor, přítel nebo analytik ukáže věci ze správné perspektivy, nepřesvědčí ho to. Někdy do očí bijící pravdu uzná ale v duchu si vyhradí, že to všechno udělal jenom proto, aby si dodal sebedůvěry nebo sebejistoty.

Chtěla bych shrnout vše, co bylo řečeno o neurotickém sebeobviňování a porovnat jej se zdravým svědomím. Zdravé svědomí ostražitě bdí nad těmi nejlepšími zájmy našeho pravého já. Představuje, abych užila výstižného termínu Ericha Fromma, návrat k sobě samému. Je to reakce našeho pravého já na správné či nesprávné fungování celé naší osobnosti. Sebeobviňování na druhé straně pochází z neurotické pýchy a vyjadřuje nespokojenost pyšného já s tím, že jedinec nesplňuje jeho požadavky. Sebeobviňování zde není pro pravé já, ale je zaměřeno proti němu a má v úmyslu ho zničit.

Nepříjemný pocit nebo výčitky pocházející z našeho svědomí mohou být velice konstruktivní, protože dokáží vyvolat konstruktivní sebezpytování, co jsem udělal špatně nebo proč jsem špatně reagoval, nebo nás přinutí zamyslet se dokonce nad celým způsobem života. Proces, při kterém je burcováno svědomí, se od neurotického procesu liší od samého počátku. Snažíme se pohlédnout zpříma do tváře křivdě či chybnému postoji, jichž jsme si všimli, aniž bychom je zveličovali nebo bagatelizovali. Snažíme se zjistit, co z nás za to nese zodpovědnost, a snažíme se to pozvolna nějakým schůdným způsobem překonat. Naproti tomu sebeobviňování vynáší odsuzující verdikt, protože prohlašuje celou osobnost za bezcennou. A tímto verdiktem končí. Zastavení v bodě, kdy by se mohly dát do pohybu konstruktivní síly, zapříčiňuje evidentní neplodnost sebeobviňování.

Abych to zobecnila, naše svědomí je ve své podstatě amorální a ve svých důsledcích nemorální, protože člověku brání ve střízlivém hodnocení stávajících potíží a narušuje tak jeho růst.
Za třetí se sebenenávist projevuje v pohrdání sebou samým. Používám tento výraz jako všeobecný termín pro různé způsoby podkopávání sebedůvěry: podceňování se, sebeponižování, pochybování o sobě, zesměšňování sebe samého.Rozdíl mezi pohrdáním sebou samým a sebeobviňováním je velmi jemný. Zajisté nelze vždy říci, zda jsou pocity viny následkem výčitek, nebo zda se člověk cítí méněcenný bezcenný nebo opovrženíhodný v důsledku sebeponižování. V těchto případech můžeme s určitostí říci pouze tolik, že se jedná o způsoby jak ničit sama sebe.

Přesto existují ve fungování těchto dvou forem sebenenávisti značné rozdíly. Pohrdání sebou samým je namířeno hlavně proti jakémukoli úsilí o nápravu nebo pokrop. V míře uvědomování si pohrdání sebou samým existují velké rozdíly. Důvody, proč tomu tak je, pochopíme později. Pohrdání sebou samým se může skrývat za chladnou maskou arogance. V některých případech ho však pacient pociťuje a jasně vyjadřuje. Jedna atraktivní dívka se například přistihla, jak si, když si chtěla ve společnosti přepudrovat nos, říkala: "Jak směšné. Ošklivé káčátko se snaží vypadat hezky." Jindy si jeden inteligentní muž zaujatý jistým psychologickým problémem, o němž by rád něco napsal, říkal: "Ty domýšlivý osle, co tě opravňuje myslet si, že dokážeš napsat práci o čemkoli." Bylo by mylné myslet si, že lidé vyjadřující se o sobě tak otevřeně v sarkastických komentářích si vždy cele uvědomují, co tyto komentáře znamenají.

Jiné takto upřímné komentáře nemusí být jednoznačně zlomyslné - mohou být vskutku vtipné a humorné. Jak jsem již uvedla dříve, je celkem obtížné komentáře hodnotit. Mohou být výrazem osvobozování od dusivé pýchy, ale mohou být i nevědomým opatřením, jak si zachovat tvář. Vyjádřeno explicitněji: mohou chránit pýchu a celého člověka, aby pohrdání sebou samým nepodlehl.

Takové postoje lze pozorovat celkem často a lidé je někdy schvalují jako " skromnost" - i neurotik sám je tak někdy pociťuje. Člověk, který se právě dobře postaral o nemocného příbuzného, si někdy myslí nebo říká: " To je to nejmenší, co jsem mohl udělat." Jiný člověk bagatelizuje chválu, že je dobrým vypravěčem, a myslí si: "Dělám to jenom proto, abych učinil dojem na lidi." Lékař někdy považuje pacientovo vyléčení za šťastnou náhodu nebo ho připisuje pacientově vitalitě. V opačném případě, kdy se pacient nelepší, si však myslí, že je to jeho vina. Ačkoli sebepohrdání nemusí být viditelné, různé doprovodné obavy jsou často pro ostatní lidi zřetelné. Mnozí dobře informovaní lidé nepromluví v diskusi, protože se bojí, že by působili směšně. Přirozeně že takové popření či pochybnosti o vlastních kladech a schopnostech jsou pro rozvoj či obnovu sebedůvěry škodlivé.

A konečně se sebepohrdání projevuje nevybíravým i jemnějším způsobem v celém chování. Lidé si někdy dostatečně necení svého času, vykonané práce, kterou je třeba udělat, svých přání, názorů, přesvědčení. Do stejně skupiny patří i ti, kteří evidentně ztratili schopnost brát vážně cokoli, co dělají, říkají nebo cítí, a žasnou, jestliže je ostatní berou vážně. Vytvářejí si cynický postoj k sobě, který se může v širším slova smyslu rozšířit na celý svět. Viditelněji se pohrdání sebou samým projevuje v poníženém, servilním nebo omluvném chování.

(vybrala: Vanda Kuběnová, přepsala: sestra Roberta) zdroj:http://www.cestanahoru.org

Sebenenávist II.

26. listopadu 2011 v 22:30 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání II.

Kathrin Horneyová
(pokračování)
Závěrem našeho zkoumání je poznání, že sebenenávist je v podstatě nevědomý proces. Z výše uvedené analýzy plyne, že neurotik má životní zájem na tom, aby si důsledky sebenenávisti neuvědomoval. To je hlavním důvodem, proč celý proces obvykle do značné míry externalizuje, tzn. prožívá ho, jako by probíhal nikoli uvnitř jeho samého, ale mezi ním a vnějším světem.Zhruba lze rozlišovat aktivní a pasivní externalizaci sebenenávisti. První z nich je pokusem odvést sebenenávist vně sebe samotného, zaměřit ji proti životu, osudu, institucím nebo lidem. Ve druhém případě zůstává sebenenávist namířena proti sobě samému, ale neurotik ji vnímá či prožívá, jako by přicházela zvenčí. V obou případech se přeměnou vnitřního konfliktu v konflikt interpersonální zmírňuje tenze, kterou tento konflikt vyvolává. Později se budeme zabývat zvláštními formami, kterých tento proces může nabýt, a jeho vlivem na mezilidské vztahy. Na tomto místě se o tomto konfliktu zmiňuji pouze proto, že sebenenávist a její rozmanité podoby lze nejlépe zkoumat a popisovat na jejích externalizovaných formách.


Projevy sebenenávisti jsou úplně stejné jako projevy nenávisti v mezilidských vztazích. Nenávist k druhým lze ilustrovat na historickém příkladě, který je v našich vzpomínkách stále živý, na Hitlerově nenávisti k židům. Víme, že židy zastrašoval a zlomyslně obviňoval, ponižoval a veřejně ostouzel, deprivoval a všemi možnými způsoby frustroval, ničil jejich naděje do budoucna a nakonec je systematicky mučil a vraždil. Většinu těchto projevů nenávisti lze v civilizovanější a skrytější podobě pozorovat v každodenním životě v rodinách nebo mezi soky.
Shrneme si nyní hlavní projevy sebenenávisti a jejich přímé účinky na jedince. Velcí spisovatelé si všech projevů sebenenávisti povšimli. Jednotlivé projevy, jako je sebeobviňování, sebepodce�?ování, pocity méněcennosti, neschopnost těšit se z něčeho, přímé sebedestruktivní počiny či masochistické sklony, jsou také od dob Freudových popisovány v psychiatrické literatuře. Pomineme-li Freudovu koncepci pudu smrti, kterou rozpracovali Franz Alexander a Karl Menninger, však nebyla vypracována žádná komplexní koncepce, která by cely tento jev vysvětlovala.

Přestože se Freudova teorie zabývá podobným klinickým materiálem, je založena na natolik odlišných teoretických předpokladech, že se jeho chápání a terapeutický přistup k nim zcela liší od mého. Těmito rozdíly se budeme zabývat později.
Abychom se neutopili v detailech, rozdělíme způsoby, jakými sebenenávist působí, a její projevy na šest skupin. Budeme mít přitom na paměti, že se překrývají. Zhruba je lze rozdělit na neúprosné požadavky na sebe sama, nemilosrdné sebeobviňování, sebepohrdání, sebefrustrace, sebetýrání a sebedestruktivitu.
Když jsme se v předchozí kapitole zabývali požadavky na sebe samotného, považovali jsme je za prostředek, pomocí něhož neurotický jedinec přetváří sebe sama v idealizované já.

Uvedli jsme však také, že vnitřní diktáty vytvářejí nátlakový systém, tyranii, a že lidé někdy reagují šokem a panikou, když se jim nedaří diktátům dostát. Nyní lépe chápeme, co nátlakovost zapříčiňuje, proč jsou pokusy přizpůsobit se diktátům tak zoufalé a proč jsou reakce na neúspěch tak rozsáhlé.Měl bych jsou ve stejné míře podmíněna sebenenávistí i pýchou. Tento proces lze přirovnat k přepadení, při kterém bandita namíří na člověka revolver a říká: "Bud mi dáš všechno, co máš, nebo tě zastřelím." Přepadení je v porovnání s vnitřními diktáty pravděpodobně humánnější. Ohrožený člověk se může zachránit tím, že poslechne, ale ,,měl bych", nelze uspokojit. A také se zdá, že být zastřelen je méně kruté než celý život trpět sebenenávistí.

Cituji z dopisu jednoho pacienta: ,,jeho pravé já je potlačeno neurózou, Frankensteinovým netvorem, který byl původně určen na jeho ochranu. Je jen malý rozdíl mezi tím, zda žijete v totalitní zemi nebo v soukromé neuróze, v obou případech máte velkou šanci, že se dostanete do koncentračního tábora, kde je jediným cílem destrukce já, a to čím bolestivější, tím lépe."
"Měl bych" jsou pravou podstatou skutečně sebedestruktivní. Ale až doposud jsme se zabývali pouze jedním aspektem jejich destruktivnosti: spoutávají člověka a připravují ho o jeho vnitřní svobodu. I když se mu podaří přetvořit sebe sama v behavioristickou dokonalost, dokáže to jedině na úkor své spontaneity a autenticity svých pocitů a myšlenek. "Měl bych" mají v podstatě za cíl - stejně jako každá politická tyranie - vymazání individuality. Vytvářejí atmosféru podobnou té, která panovala v semináři popsaném v Stendhalově knize Červený a černý (nebo knize Devatenáct set osmdesát čtyři George Orwella).

Každý projev individuálního myšlení a cítění tam byl podezřelý. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost, kterou žáci ani jako poslušnost nepociťovali.
Kromě toho se sebedestruktivní charakter mnohých ,,měl bych" projevuje v samotné jejich náplni. Pro ilustraci bych se ráda zmínila o třech "měl bych", která všechna funguji na principu chorobné závislosti: Měl bych být natolik silný, aby se mě nic, co se mi přihodí, vůbec nedotklo. Měl bych být schopen přimět ji, aby mě milovala. A měl bych obětovat absolutně všechno pro lásku! Kombinace těchto tří "měl bych" nutně podporuje nekonečnou trýzeň chorobné závislosti. Další časté "měl bych" požaduje, aby člověk převzal plnou odpovědnost za své příbuzné přátele, žáky, zaměstnance atd. Měl bych být schopen vyřešit číkoli problém k jeho okamžité spokojenosti. To znamená, že cokoli nevychází, je moje chyba. Jestliže se přítel nebo příbuzný z nějakého důvodu rozčiluje, stěžuje si, kritizuje, je nespokojený nebo něco chce, neurotik se nutně cítí jako bezmocná oběť, která má pocit viny a musí dát všechno do pořádku.

Abych citovala jednoho pacienta, neurotik je jako uštvaný ředitel letního hotelu: host má vždycky pravdu. Nezáleží na tom, zda je vina na jeho straně, či nikoli.
Tento proces je pěkně popsán v nedávno vyšlé francouzské knize Svědek. Hlavní představitel je spolu se svým bratrem v loďce na moři. V lodi se udělá díra, přichází bouře, loď se převrhne. Protože bratr má vážně poraněnou nohu, nemůže v rozbouřeném moři plavat. Je odsouzen k utopení. Hrdina se pokouší dostat bratra ke břehu, ale brzy zjišťuje, že toho není schopen. Možnosti jsou dvě: buď se oba utopí, nebo hrdina doplave ke břehu sám. Hrdina si to jasně uvědomuje a rozhodne se zachránit. Má však pocit, jako by bratra zabil. Připadá mu to tak skutečné, že je přesvědčen, že ho všichni budou považovat za vraha. Rozum mu v tomto případě vůbec nepomáhá, ani nemůže, protože jeho úvahy jsou založeny na tom, že by měl ve všech případech nést zodpovědnost. Samozřejmě že se zde jedná o extrémní situaci. Hrdinova emocionální odezva však přesně ilustruje to, co lidé reálně cítí, když je má příslušné "měl bych" v moci.


Jedinec na sebe někdy také bere úkoly, které celé jeho bytosti škodí. Klasickou ukázkou tohoto "měl bych" je Dostojevského Zločin a trest. Raskolnikov má pocit, že by měl být schopen zabít lidskou bytost, aby si dokázal, že by má napoleonské kvality. Dostojevský s neomylnou výstižností ukazuje, že i přes Raskolnikovův silný odpor vůči světu neodpuzuje jeho citlivou duši nic víc než vražda. Musí se k vraždě nutit. Jeho pravé pocity se vyjevují ve snu, ve kterém vidí, jak opilí sedláci nutí vychrtlou, podvyživenou kobylku tahat nepředstavitelně těžký náklad. Sedláci kobylu brutálně a nemilosrdně bijí, až ji nakonec ubijí k smrti. Raskolnikov se v návalu hlubokého soucitu vrhá ke kobylce.

Sen se objevil v době, kdy Raskolnikov sváděl tuhý vnitřní boj. Na jednu stranu cítil, že by měl být schopen zabít, na druhou stranu mu vražda připadala tak odporná, že měl pocit, že to nedokáže.Ve snu poznal svou nesmyslnou krutost, se kterou nutil sám sebe udělat něco, co pro něho bylo naprosto nemožné, stejně jako nedokázala kobylka utáhnout těžký náklad. A z hloubi jeho bytosti vytryskl hluboký soucit nad sebou samým kvůli tomu, co sám sobě prováděl. Když takto prožil své právě pocity, cítil větší jednotu v sobě samém a rozhodl se,že nezabije. Ale napoleonské já získalo brzy znovu navrch, protože pravé já bylo proti němu už tak bezmocné jako podvyživená kobyla proti brutálním sedlákům.
Třetím faktorem, který způsobuje sebedestruktivitu "měl bych" a který více než ostatní vytváří jejich nátlakovost, je sebenenávist,se dokážeme postavit sami proti sobě, když tato "měl bych" porušujeme. Někdy je této souvislost zcela jasná nebo na ni lze jasně usuzovat. Neurotik nebyl tak vševědoucí a ochotný pomoci, jak si myslí, že by být měl, a stejně jako v příběhu Svědek ho naplňují neodůvodněné výčitky svědomí.

Častěji si své prohřešky neuvědomuje, ale jakoby z čista jasna se cítí bídně, je mu nevolno, je unavený, úzkostný nebo podrážděný. Připomeňme si případ ženy, která dostala strach ze psa poté, co se jí nepodařilo vylézt na vrcholek hory. Události se odehrály v tomto sledu: nejdříve pocítila jako selhání své rozumné rozhodnutí vzdát se výstupu -tento pocit měl svůj původ v diktátu, který jí říkal, že by měla být schopná všechno zvládnout (což zůstalo v nevědomí). Následovalo sebepohrdání, které rovněž zůstalo nevědomé. Pak se dostavila reakce na to, že sama sobě nadávala, a to v podobě pocitu bezmoci a strachu, což byl první emocionální proces, který dosáhl vědomí. Kdyby se byla neanalyzovala, strach ze psa by zůstal záhadnou příhodou. Záhadnou proto, že neměla žádnou spojitost s tím,co jí předcházelo.

V ostatních případech člověk zakouší na vědomé úrovni pouze své vlastní specifické způsoby, které používá jako automatickou ochranu před sebenenávistí. Patří sem například zmírnění úzkosti (prostřednictvím přejídaní se, pitek, nákupních orgií atd.), pocit, že člověk je obětí druhých (pasivní externalizace), nebo zlost na druhé (aktivní externalizace). Budeme mít ještě mnoho příležitostí, abychom z různých hledisek poznali, jak tyto pokusy ochránit sebe samotného fungují. V této souvislosti se však chci věnovat ještě jednou podobnému způsobu ochrany sebe samotného který snadno uniká pozornosti a může nás během terapie zavést do slepé uličky.
K tomuto prostředku člověk sahá tehdy, když nevědomě stojí na pokraji zjištění, že zřejmě nedokáže dostát svým "měl bych". Někdy se stane, že jinak rozumný a kooperativní člověk se náhle rozčilí a rozhoří se v něm prudký pocit, že ho všichni zneužívají.

Jeho příbuzní ho vykořisťují, šéf je nespravedlivý, zubař mu zničil zuby, analýza mu nedělá vůbec dobře atd. Někdy je velmi sprostý na analytika a má prudké záchvaty hněvu i doma.
Pokusíme-li se porozumět jeho rozčilení, bude prvním faktorem, který nás udeří do očí, to,že si činí neodbytné nároky na zvláštní pozornost. Podle své situace někdy trvá na tom, aby mu druzí v zaměstnání více pomáhali, žena nebo matka ho nechala na pokoji, aby mu analytik věnoval více času nebo aby mu škola povolila výjimky v jeho prospěch. První, čeho si všimneme, jsou šílené nároky a pocit zneužití v důsledku jejich frustrace. Upozorníme-li však tyto nároky pacienta, jeho zloba naroste. Jeho hostilita může být ještě otevřenější. Nasloucháme-li pozorně, najdeme v jeho hrubých poznámkách jedno společné - je to, jako by říkal: "Nevidíš,ty zatracený hlupáku, že opravdu něco potřebuji?" Připomeneme-li si nyní náš poznatek, že náhlý nárůst nároků ukazuje k náhlému nárůstu dosti akutních potřeb. Budeme-li se držet této stopy, máme šanci porozumět pacientovu rozladění.

Někdy vyjde najevo, že (aniž by si to uvědomoval) pacient zjistil, že některá ze svých imperativních "měl bych" nedokáže naplnit. Možná že má pocit, že nedokáže rozvinout nějaký důležitý milostný vztah. Nebo že si vzal příliš mnoho práce, takže ji ani s vypětím všech sil nedokáže zvládnout. Nebo zjistil, že jistě problémy, které vyšly při analýze najevo, ho deprimují a jsou pro něho víc, než dokáže snést. Nebo že se vzpírají všem jeho snahám zbavit se jich pouhou vůlí. Tato zjištění, většinou nevědomá, jej uvádějí do stavu paniky, protože má pocit, že by měl být schopen překonat všechny potíže. Za těchto okolností existují pouze dvě alternativy. První je pochopit, že požadavky, které na sebe klade, jsou přemrštěné. Druhou alternativou je freneticky si dělat nároky na změnu své životní situace tak, aby nemusel svému "selhání" čelit. Pacient si v rozrušení vybral druhou cestu a úkolem terapie je, aby mu ukázala tu první.


Při terapii je velmi důležité vzít v úvahu možnost, že pacientovo uvědomění si nedosažitelnosti vlastních "měl bych", může mít za následek vyvstání horečných nároků.Je to důležité, protože tyto nároky mohou dát vzniknout rozhořčení, které se jen těžko zvládá. Je to ale důležité i teoreticky. Pomáhá nám to lépe porozumět nléhavosti mnohých nároků, Pacientovo rozhořčení jasně ukazuje na naléhavost, jakou cítí, když se pokouší svá "měl bych" naplnit.
A konečně stáčí i matné uvědomění si neúspěchu - nebo hrozícího neúspěchu - při napl�?ování "měl bych", aby člověka zachvátilo hromné zoufalství. Má pak naléhavou vnitřní potřebu tomuto uvědomění zabránit. Viděli jsme, že jedním ze způsobů jak se neurotik těmto zjištěním vyhýbá, je naplňování "měl bych" ve fantazii. ("Měl bych být schopen být takový a takový, jednat tak a tak - tak toho tedy jsem schopen.") Chápeme nyní lépe, že tento očividně pohodný způsob jak se vyhnout pravdě ve skutečnosti podmiňuje doutnající hrozba, že jedinec setká tváří v tvář se skutečností, že nedostačuje a nemůže dostát svým vnitřním diktátům. Tento proces tak ilustruje diskusi předloženou v první kapitole, která se týkala toho, že se fantazie ocitá ve službách neurotických potřeb.

Z mnoha nezbytných nevědomých opatření, kterými si člověk zakrývá pravdu o sobě, se zde zmíním pouze o dvou nejdůležitějších. Jedním z těchto opatření je snížení prahu uvědomování si sebe sama. Přestože neurotik může být někdy bystrým pozorovatelem druhých lidí, udržuje se houževnatě v nevědomosti o svých vlastních pocitech, myšlenkách či činech. I během analýzy, když analytik přivede jeho pozornost k nějakému problému, znemožní další diskusi slovy: "Nejsem si toho vědom" nebo "Nemám ten pocit". Dalším nevědomým opatřením, o kterém se zde zmíním, je problém vyskytující se u většiny neurotiků. Prožívají sebe sama pouze jako reagující bytost. Toto opatření jde hlouběji než svalování viny na druhé. Zahrnuje v sobě nevědomé popření vlastních "měl bych". Tito lidé pak prožívají život jako sérii podnětů přicházejících zvenčí. Jinými slovy, "měl bych" samotná jsou externalizována.

Abych to shrnula obecněji: každý člověk vystavený tyranii se uchýlí k prostředkům umožňujícím mu tyto diktáty obejít. Je nucen k rozpolcenosti, která může být v případě vnější tyranie zcela vědomá.V případě vnitřní tyranie, která je sama nevědomá, může byt výsledná rozpolcenost pouze charakter nevědomého sebeponižujícího předstíraní.
Všechna tato opatření zabraňují nárůstu sebenenávisti, která by jinak po poznání "selhání" následovala. Mají proto velkou subjektivní hodnotu.Vedou však zároveň k rozsáhlému zhoršení smyslu pro pravdu. Proto ve skutečnosti přispívají jak odcizení od "já", tak i k velké autonomii systému pýchy.


Požadavky na sebe sama tak získávají v neurotické struktuře zásadní postavení. Jsou základem pro neurotikův pokus o realizaci svého idealizovaného sebeobrazu. Jsou tak dvojím způsobem nápomocny zvyšování odcizení od já: nutí člověka,aby falšoval své spontánní pocity a myšlenky, a vzbuzují velkou nevědomou neupřímnost. Tyto požadavky jsou také podmíněny sebenenávistí, poznání vlastní neschopnosti dostát těmto požadavkům zvedá stavidla sebenenávisti. Svým způsobem jsou všechny podoby sebenenávisti trestem za nenaplněná "měl bych" - což je pouze jiný způsob, jak vyjádřit to, že člověk by nepociťoval žádnou sebenenávist, kdyby mohl být nadčlověkem.

(výběr z knihy K. Horneyové připravila Vanda Kuběnová a pro web laskavě přepsala sestra Roberta)zdroj:http://www.cestanahoru.org

Sebenenávist I.

26. listopadu 2011 v 22:22 | ADMIN webu

Sebenenávist a sebepohrdání I.

Karen Horneyová
"Neurotiků je údajně 95 procent populace. Těch zbylých 5 procent jsou ti, co se vyléčili."
/…/

Sledovali jsme neurotický vývoj, který začíná sebeidealizací a směřuje krok s neúprosnou logikou k transformaci hodnot neurotickou pýchou. Tento vývoj má ve skutečnosti větší důsledky, než jsem dosud naznačila. Zintenzivňuje a komplikuje ho další proces, který působí současně s ním -proces, který vypadá jako zcela protichůdný, ale ve skutečnosti má svůj původ také v sebeidealizaci.
Stručně řečeno, přesune-li jedinec své těžiště na idealizované já, nejenže tím sám sebe povyšuje, ale musí také nutně pohlížet na své skutečné já - na vše, co ho tvoří, na své tělo, mysl, na to, co je v něm zdravé, i na to, co je neurotické - ze špatné perspektivy. Nejenže se zbožštělé já stává přeludem, za kterým je třeba jít, ale stává se i měřítkem, podle něhož člověk poměřuje své skutečné já.

A na skutečné já je vskutku, poměřuje-li ho člověk s božskou dokonalostí, tristní pohled. Může jím jedině pohrdat. Z hlediska dynamiky celého procesu je však významnější skutečnost, že lidská bytost, kterou neurotik reálně je, neustále zasahuje podstatnou měrou do honby za slávou a člověk je tak nucen tuto bytost nenávidět, nenávidět sebe. A protože pýcha a sebenenávist tvoří ve skutečnosti jeden celek, navrhuji pro sumu faktorů působících v tomto procesu společný název: systém pýchy. S nenávistí se dostáváme ke zcela novému aspektu procesu, k aspektu, který podstatně změní náš pohled na tento proces. Rozumně jsme na předchozích stránkách ponechali celou otázku sebenenávisti stranou, abychom si nejprve učinili jasný obrázek o úporné honbě za realizací idealizovaného já. Nyní musíme celý obrázek doplnit.

Bez ohledu na to, jak šíleně náš Pygmalion usiluje o to, aby přetvořil sám sebe v bytost s mimořádnými schopnostmi, je jeho snaha odsouzena k neúspěchu. Nanejvýš se mu může podařit eliminovat ze svého vědomí některé zneklidňující rozpory, ty tím však nepřestávají existovat. I nadále platí, že musí stále žít sám se sebou - ať jí, spí, jde na záchod, pracuje, nebo se miluje. Neurotik si někdy myslí, že všechno by se zlepšilo, kdyby se jenom mohl rozvést se svou ženou, dělat jinou práci, přestěhovat se do jiného bytu nebo cestovat. Ve skutečnosti však vždy musí vzít sám sebe s sebou. I když funguje jako dobře promazaný stroj, je omezen svou energií, časem, silou, odolností - kterými jsou omezeny lidské bytosti obecně.

Nejlépe lze celý proces popsat, představíme-li si dva lidi. Jedinečného, ideálního člověka a všudypřítomného cizince skutečné já, který vždy zasahuje, ruší, zneklidňuje. Popis celého procesu pomocí "on a ten cizinec" je velmi příhodný, protože se velice blíží tomu, co jedinec cítí. Dále platí, že přestože člověk může existující potíže odbývat tím, že jsou bezvýznamné nebo se na něho nevztahují, nemůže sám sobě nikdy uniknout natolik, aby tyto potíže "neregistroval". Přestože má někdy úspěch, funguje docela dobře, nebo je dokonce unesen svými grandiózními fantaziemi, ve kterých vidí sám sebe, jak dosahuje jedinečných výkonů, má přesto pocit méněcennosti nebo nejistoty. Někdy trpí utkvělým pocitem, že je podvodník, zločinec nebo podivín - a nemá pro tento pocit vysvětlení. Jeho vnitřní znalost sebe sama se neomylně vyjevuje ve snech, ve kterých je blízko poznání pravdy o sobě samém.

Obvykle se mu pravda o sobě samém bolestně a neúprosně vnucuje. Ve své fantazii je božský, ale při společenských událostech si počíná neobratně. Chce-li na někoho učinit nesmazatelný dojem, třesou se mu ruce, koktá nebo se červená. Má pocit, že je báječným milencem, ale najednou je impotentní. Ve svých představách vidí, jak mužně hovoří se svým šéfem, ale ve skutečnosti se zmůže pouze na přihlouplý úsměv. Brilantní poznámka která by protivníka navždy uzemnila, ho napadne až následující den. Vytoužená éterická křehkost mu uniká, protože (nutkavě) příliš mnoho jí. Skutečné já se stává nepřátelským cizincem, ke kterému je idealizované já náhodou připoutáno a k němuž cítí nenávist a pohrdání. Skutečné já se stává obětí pyšného idealizovaného já.

Sebenenávist zviditelňuje trhlinu v osobnosti, která vznikla s vytvořením idealizovaného já. Ukazuje na probíhající válku. To je ve skutečnosti základní charakteristika každého neurotika: vede válku sám se sebou. V podstatě byly položený základy dvěma různým druhům konfliktů. Jeden z nich probíhá uvnitř samotného systému pýchy. Jak uvidíme dále, jedná se o potenciální konflikt mezi expanzivními a sebezapírajícími sklony. Druhý, hlubší konflikt probíhá mezi celým systémem pýchy a pravým já. Přestože pravé já bylo poté, co se do popředí dostala pýcha, zatlačeno do pozadí a umlčeno, je potenciálně ještě stále dost silné a mohlo by se za příznivých okolností dostat plně k moci.

Na počátku analýzy není konflikt mezi celým systémem pýchy a pravým já patrný. Jakmile se však systém pýchy začne hroutit a člověk se dostává blíže k sobě samému, jakmile začne mít své vlastní pocity, uvědomovat si svá přání, získávat svobodu volby, schopnost činit vlastní rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, mobilizují se síly bránící tomuto procesu. Je stále zřejmější, že bitva je nyní vedena mezi systémem pýchy a pravým já. Sebenenávist není nyní tolik zaměřena proti probouzejícím se konstruktivním silám pravého já. Jedná se o daleko rozsáhlejší neurotický konflikt, než o jakých jsem se dosud zmiňovala.
Navrhuji pro něj název ústřední vnitřní konflikt.

Nenávist k pravému já je vzdálenější uvědomění si než nenávist k omezením skutečného já, přesto však tvoří všudypřítomné pozadí sebenenávisti - neboli spodní proud, který vždy nahrazuje hlavní síly, a to i přesto, že nenávist k hranicím pravého já může být viditelnější. Nenávist k pravému já se může někdy objevit v téměř čisté formě, zatímco nenávist ke skutečnému já je vždy smíšeným fenoménem. Vezme-li například na sebe sebenenávist podobu nelítostného sebezatracování za to, že jsme "sobečtí," - tzn. za to, že jsme udělali něco pro sebe - může to být (a také s největší pravděpodobností je) jak nenávist způsobená tím, že nedosahujeme absolutní svatosti, tak způsob, jak zničit pravé já.

Německý básník Christian Morgenstern vyjádřil výstižně povahu sebenenávisti v básni Entwicklungsschmerzen ("Potíže růstu"):
Podlehnu, zničen sám sebou,
"já" jsem dva, to, co bych mohl být, a to, co jsem,
a nakonec jeden z nich toho druhého zničí,
"mohl bych být", je jako vzpínající se ků�?,
("jsem" vlaje na jeho ohonu)
jako kormidlo, jehož přívěskem je "jsem",
jako příšera, která zatíná nehty do své oběti,
jako upír, který se usadil na jejím srdci a saje a saje.
Básník zde vyjádřil v několika řádcích celý proces. Mluví o tom, že dokážeme sami sebe sžíravě a trýznivě nenávidět - tak destruktivně, že jsme proti této nenávisti bezmocní a můžeme se i psychicky zničit. A dodává, že se nenávidíme ne proto, že bychom byli bezcenní, ale protože nás něco nutí, abychom

přesáhli sami sebe. Nenávist, uvádí Morgenstern, má svůj původ v rozporu mezi tím, co bych, a tím, co jsem. Jedná se zde nejen o pouhé rozpolcení, ale o krutou a vražednou bitvu.
Síla a urputnost sebenenávisti je ohromující i pro analytika, který je obeznámen se způsobem, jakým funguje. Snažíme-li se určit její hloubku, musíme prozkoumat rozlícené pyšné já, jež se cítí být ponižováno a omezováno každým krokem, který skutečné já podnikne. Musíme vzít také v úvahu naprostou impotentnost tohoto hněvu. Jakkoli se neurotik pokouší pohlížet na sebe sama jako na dvě oddělené časti, je kvůli získávání slávy na existenci svého skutečného já závislý. Kdyby nenáviděné já zabil, musel by zároveň zabít i zbožštělé já, jak to udělal Dorian Gray, když rozbil na kousky obraz vyjadřující jeho pokoření.

Na druhou stranu neurotikovi jeho závislost zpravidla zabrání v sebevraždě. Kdyby nebylo této závislosti, byla by sebevražda logickým vyústěním sebenenávisti. Ve skutečnosti se sebevražda vyskytuje relativně zřídka a jako důsledek mnoha faktorů, přičemž sebenenávist je pouze jedním z nich. Na druhou stranu však činí samotná závislost sebenenávist ještě krutější a nemilosrdnější, jak tomu bývá vždy při výskytu bezmocného vzteku.
Sebenenávist však není pouhým následkem sebeoslavování, ale slouží též k jeho udržovaní. Přesněji, slouží honbě za realizací idealizovaného já a snaze dosáhnou plné integrace na této exaltované úrovni pomocí eliminace prvků působících konflikty. Samotné odsuzování nedostatků potvrzuje božské normy, se kterými se člověk identifikuje. Během analýzy můžeme tuto sebenenávist pozorovat.

Objevíme-li pacientovu sebenenávist, očekáváme někdy naivně, že bude dychtit, aby se jí zbavil. Někdy se takováto zdravá skutečně vyskytne. Častěji je však pacientova reakce nejednotná. Nedokáže nevidět hrozné břemeno a nebezpečí sebenenávisti, ale ještě nebezpečnější mu mnohdy připadá se proti svému jhu bouřit. Rozumnými slovy někdy obhajuje oprávněnost svých vysokých měřítek a poukazuje na nebezpečí, že kdyby byl k sobě tolerantnější, mohl by se z něho stát laxní člověk. Nebo pozvolna vyjádří přesvědčení, že si své opovržení plně zaslouží, což svědčí o tom, že není dosud schopen akceptovat sebe sama jinak než souvislosti se svými přemrštěnými normami.
Třetího faktoru, který činí ze sebenenávisti tak a nemilosrdnou sílu, jsme se již dotkli. Je to odcizení od sebe samého. Jednodušeji řečeno:neurotik nemá žádné vlastní pocity. Aby pacientovo poznání, že ubíjí sám sebe,vůbec mohlo nastartovat konstruktivní proces, je třeba, aby nejdříve pocítil soucit se svým trpícím já, zakusil své utrpení.

Aby ho poznání, že sám sebe frustruje, vůbec zneklidnilo či ho začalo zajímat,musí se nejdříve alespoň zčásti přihlásit k existenci svých vlastních přání.
A co uvědomění si sebenenávisti? To, co je vyjádřeno v Hamletovi, Richardu III. nebo v básních, které zde citovala, se neomezuje pouze na básníkovu jasnozřivou znalost utrpení lidských duší. V delších nebo kratších obdobích zakouší sebenenávist nebo sebepohrdání mnoho lidí. Někdy mají záblesky pocitů jako: "Nenávidím se" nebo "Pohrdám sebou". Někdy mají na sebe zlost. Takto ostré prožitky sebenenávisti se však vyskytují pouze v časech nepohody a jsou zapomenuty,jakmile stres pomine. Lidé si zpravidla nekladou otázku, zda jsou tyto pocity - či myšlenky - něčím více než jen dočasnou reakcí na "neúspěch" a "hloupost", na pocit ublížení, nebo jestli svědčí o psychické poruše.

Proto si člověk zkázonosné a vytrvalé působení sebenenávisti neuvědomuje.
Škála možností, jak se druh sebenenávisti vyjádřený sebeobvi�?ováním projevuje ve vědomí, je příliš široká, než aby bylo možno ji obecně vymezit. Neurotici, kteří se obalili slupkou licoměrnosti, umlčeli veškeré sebeobviňování natolik, že do vědomí nic neproniká. Opačným typem jsou sebezapírající typy, které upřímně vyjadřují výčitky svědomí a pocity viny nebo tyto pocity dávají najevo svým okatě omluvným a defenzivním chováním. Individuální rozdíly v uvědomování si pocitů jsou velmi důležité. Později se budeme zabývat tím, co tyto rozdíly znamenají a jak vznikají. Neznamená to však, že sebezapírající typy si sebenenávist uvědomují. Protože ti neurotici, kteří si své výčitky svědomí uvědomují, si neuvědomují ani jejich intenzitu, ani jejich destruktivní charakter. Neuvědomují si ani jejich do oči bijící marnost a mají sklon považovat je za potvrzení vlastní vysoké morální citlivosti.

Nezpochybňují jejich opodstatněnost, a ve skutečnosti ani nemohou, protože posuzují sami sebe z hlediska božské dokonalosti.
Téměř všichni neurotici si však uvědomují důsledky sebenenávisti: pocit viny, méněcennosti, utrpení. Přesto si ani v nejmenším neuvědomují, že si tyto bolestné pocity a nelichotivé hodnocení vytvářejí sami. I ten poslední kousek uvědomování si této skutečnosti, který jim zbyl, může být zastřen neurotickou pýchou. Namísto aby trpěli ničivými pocity, pyšní se svou nesobeckostí… asketismem… sebeobětavostí… plněním povinností - což jsou pojmy, které někdy zakrývají množství hříchů spáchaných na sobě samém.

Vyňato z knihy Neuróza a lidský růst, za námět děkujeme Vandě Kuběnové, za laskavé přepsání textu sestře Robertě.zdroj:http://www.cestanahoru.org

Sebenenávist- věčina lidí se nemá ráda.

26. listopadu 2011 v 22:12 | ADMIN webu
Většina lidí se nemá ráda. Většina lidí nepřijímá sama sebe - takové jací jsou. Mnoho lidí si o sobě myslí, že jsou hloupí, oškliví, tlustí, k ničemu atd.

Podle výzkumů má 98 % mladých lidí o sobě vytvořenou negativní představu. V průběhu svého dětství slyší dítě 8 pokárání na 1 pochvalu a to je ten důvod, proč lidé mají velmi negativní představu o sobě.

Vztah, který máme sami se sebou, ovlivňuje vztahy, které máme s ostatními lidmi. Pokud nemáme dobrý vztah sami se sebou, nemůžeme mít dobrý vztah se svým partnerem a lidmi v našem okolí.

Láska ke své vlastní osobě je jeden z největších darů, které si musíme dát. Stejné je to i s odpuštěním své vlastní osobě i to je dar, který potřebujeme.

Mnoho lidí se psychicky trestá za chyby, které v životě udělali. Trápí se kvůli svým chybám. Přitom jsou to chyby, díky kterým se naučíme nejvíce.

Chyby jsou našimi největšími učiteli. Miliardář Richard Branson jednou řekl: "Více jsem se naučil ze svých neúspěchů než ze svých úspěchů."zdroj:http://www.relaxacnihudbamp3.cz/jak-si-odpustit-a-mit-se-rad.







Chronická sebenenávist


Sebenenávist spolu s fantazijními postavami a samomluvou představují novověká tabu. Když klientovi naznačíte, že jeho problémem by mohla být sebenenávist, zpravidla řekne, že jistě ne, že on se má rád.

Obvykle trvá několik sezení, než pochopí, jakou strukturu sebezničujícího uvažování má psycholog na mysli. Lidé mají totiž intuitivní představu, že egoismus a egocentrismus vylučují sebenenávist. Ale pravda je opačná.

Egoisté zpravidla trpí sebenenávistí více než jiní lidé.
Chronickou sebenenávist je vhodné hledat za těmi druhy rozchodů, při nichž se jedna strana velmi dlouhou dobu nemůže smířit s rozpadem vztahu a propadá se do chronických depresíi

Při bližším ohledání zjistíme, že s rozchodem jako by odešlo lepší já tohoto člověka a zůstalo jen to nejhorší, co v něm bylo. Průvodním jevem může být sebeobviňování z egoismu a z chyb a dále pocit, že čím lépe na tom bude druhý partner, tím těžší bude unést ztrátu z rozchodu.


Na pozadí sebenenávisti je dobré hledat autostimulační techniky a zlozvyky. Například jeden klient s výše popsanou strukturou uvažování vzpomínal na rozvod svých rodičů. První věta, kterou reagoval na rozchod, zněla: "Nekladu si za vinu, že se naši rozvedli.

Vyčítám si, že jsem udělal málo pro to, aby otec zůstal." Jinými slovy popření. Jeho dětská reakce na ztrátu otce byla následující. Kdykoli se mu začalo stýskat po otci, místo aby se ukonejšil či jinak zdravěji překonal své osamění, tak si řekl, že se příliš lehko vzdal a málo bojoval za to, aby s nimi otec mohl zůstat.

Tím se celé uvažování zjednodušilo na černobílé intropunitivní řešení: "Nebreč, sám si za to můžeš. Jsi sobec." Nyní, dvacet let poté reaguje zcela analogicky na rozchod s dívkou, který se udál před rokem a kvůli kterému trpí vleklými depresemi s občasnými sebevražednými myšlenkami.

Bývalá partnerka mu dokonce naznačuje, že rozchod nebyl zcela z jeho viny, ale on není vůbec s to vidět její podíl na rozpadu vztahu. Ona byla vždy to lepší z nich dvou. Její ztrátu nemůže nic vynahradit.*


Jak však odlišit odčiňování skutečné viny od nezdravé sebenenávisti? Především sebenenávist je funkcí psychických stavů. Objevuje se v okamžicích vyčerpání, samoty, potřeby dotyku a slouží k zaplňování pocitů prázdna. Dále patologická sebenenávist nepomáhá člověku být lepším, zbavit se svých špatných vlastností a přinášet užitek druhým lidem. Naopak ho uzavírá do ulity, brání mu v práci, v kontaktu s druhými lidmi a ve změně k lepšímu. (Nic dobrého si přece nezaslouží.)

Sebenenávist a vztahy k druhým lidem
Jestliže člověk nemá sám pro sebe hodnotu, jeho cenu může vyjádřit pouze ocenění a uznání cizích lidí. Tím může být např. sláva, proto na ní mnozí tak lpí. Okolní lidé se však nesmí stát blízkými lidmi. Blízcí lidé se stávají součástí širšího ega, jejich ocenění a city tak ztrácejí hodnotu.

Příklad
Klinický obraz bludného kruhu sebenenávisti ilustruje Laing (1994):
"Nevážím si sám sebe.
Sebenenávist těžce kontaminuje i chování fantazijních postav. Přesněji řečeno, fantazijní postavy jsou místem, kde je sebenenávist uložena.


V mysli člověka se bezděky a jakoby na pozadí jiných aktivit procházejí postavičky, které mu něco vyčítají nebo jej ponižují, uráží či odmítají. Při boji se sebenenávistí musí být v centru naší pozornosti právě práce s fantazijními postavami. Lze provádět např. introspekci metodou krátkých retrospekcí. Při práci na počítači si klient uvědomí, že má špatnou náladu. Tak se zastaví a probere, co mu kromě programování, běželo hlavou poslední tři minuty.

Na koho myslel a co dotyční v jeho hlavě vyjadřovali. Tyto fantazijní postavy často vyjadřují různé nehezké věci a jsou bezprostředním zdrojem špatné nálady. Ovlivnění těchto fantazijních postav vhodnými technikami pak umožňuje se zbavit nejen špatné nálady, ale potažmo i sebenenávisti.



Kruté a sebenenávistné fantazijní postavy v našich hlavách mohou probouzet následující vlivy:
- odmítnutí od významných lidí či autorit;
- neúspěch;
- strach či ohrožení;
- vina či hřích.


Vzhledem k sebenenávisti manipulátoři předpokládají, že na všechny jejich potřeby a prosby musí přijít automaticky zamítavá odpověď. Je to jedno z pravidel manipulace, které se naučili v dětství: Odpověď silnějšího na jakoukoliv prosbu druhého je "ne".

Kromě toho se sebenenávist projikuje do fantazijních postav druhých lidí. Tyto postavy rovněž vyjadřují nenávist vůči subjektu. Jestliže někoho nemáme rádi, tak mu přece nic dobrovolně nedáme.

Tedy je logické očekávat, že ani nám druzí lidé nic vědomě a dobrovolně nedají. Musíme tedy jejich vědomí či vůli obejít, přelstít - a to je již manipulace. Takovými myšlenkovými pochody dospívá člověk, který se nenávidí, k manipulativním postojům, které pak v začarovaném kruhu dále zhoršují jeho vztahy k ostatním lidem.


Chronická sebenenávist vede též k neschopnosti k sobě vlídně a podpůrně promlouvat při řízené samomluvě, o které bude řeč později. Člověk, kterého nenávidím, byť jsem to já sám, si přece nezaslouží žádnou vlídnost a podporu.zdroj:http://obchod.portal.cz
 
 

Reklama