STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Rozhovory s odborníky

Dobrý den,chtela jsem se zeptat,jaka antidepresiva jsou nejvhodnejsi na socialni fobii

14. října 2016 v 13:23 | Admin
Odpověď odborníka:

Dobrý den jsou v podstatě indikovaná všechna SSTI, pak Aurorix a i venlafaxin, o tom jaké antidepresivum nasadit musí však rozhodnout lékař. Efekt léků nastává za 3-4 týdny, nicméně u sociální fobie je velmi nutná i psychoterapie zejména nácvik překonávání problematických situací, jinak medikace většinou funguje méně. Proto neváhejte se obrátit na lékaře, můžem vám nabídnout služby našeho centra www. heliocentrum cz, sídlím však na Letňanech a nebo se objednejte kamkoliv, kde to máte blíže s pozdravem MUDR. Miroslav sekot

Když nevíš, kdo vlastně jsi,říká se tomu oříznutá osobní identita či neschopnost zjistit, kdo vlastně jsem, kde bych měl být a proč tady vlastně jsem.autor: Aleš Kalina

31. května 2016 v 16:16 | Admin
Lidé, kteří mají tento nedostatek v psychice, jsou jako koně, kteří běží a nevědí vlastně kam, ženou se do dálek, protože si myslí, že jednou tam určitě najdou, co ustavičně hledají.
Na konci toho běhu bývá buďto vyčerpání nebo zklamání. Vyčerpání z neustálého běhu bez výsledku a zklamání nad životem či vlastními schopnostmi se dostat tam, kam tolik chceme a plánujeme.

Přišel v základním nastavení mozku

Abychom pochopili, jak vlastně tento nedostatek v psychice vzniknul, použijeme k tomu opět našeho robota Emila, umělou inteligenci, jejíž mozek je stejně funkční, jako ten lidský. Jakmile je Emil vyroben, jeho mozek je pouze základně nastaven, s operačním systémem a je schopen pouze reagovat na zapnutí a učení se. Jeho další vývoj a formy chování budou závislé na dvou faktorech: na odkoukávání a na programování. Data o formě chování se mu totiž mohou dostat do hlavy pouze těmito dvěma způsoby.
Tak a teď si představte, že Emil se ocitne v rodině, kde bude zažívat následující situace:
  1. Veškerá jeho chtění budou potlačována. Víme, že je zcela přirozené mít chtění a následovat je. Pokud však někdo neustále potlačuje přirozené touhy, vznikne mu v hlavě zmatek. Co je tedy správné, co má vlastně dělat, když né své touhy. Náš Emil byl neustále pod palbou zákazů. Stále něco nesměl, stále mu bylo něco vyčítáno, stále nebyl dost dobrý jako jeho kamarád a soused. Jaké vzorce chování a jaký pohled na autority a svět si Emil zapsal do svého čipového mozku? Myslím, že určitě "Má chtění neexistovala", Mé chtění máma překazila", "Bylo lepší nechtít" a "Nic nechtít je bezpečnější".
  2. Když se bude na něco těšit, bude mu to častokrát na poslední chvíli zakázáno. Emil se určitě bude těšit do kina, s dalšími na výlet, na pokračující seriál v televizi. Častokrát se ale stávalo, že když už se konečně blížil předmět jeho touhy, matka mu jej zakázala. Co dělal pak? Zalezl si do pokojíčku a přemýšlel nad tím, co dělat, aby zahnal žal. Mozek mu zapsal tyto Emoční rovnice: "Když jsem nemohl, šíleně jsem se trápil", "Své touhy jsem raději mámě neříkal", "Má těšení mohou být překažena".
  3. Jeho názory budou považovány za přehnané. Emil má geniální mozek, ale co mu je to platné, když stále na všechny své myšlenky slyší, že moc přemýšlí, že je lepší nepřemýšlet a makat. Je schopný vymýšlet úžasné vynálezy, ale nakonec stejně sklidí od svých nejbližších jenom posměch. Raději se uzavře do sebe a nikomu nic ze svého světa neříká.
Zkuste si na chvilku představit, jaký vliv budou mít tyto Emoční rovnice na emoce vyráběné jeho drátěným mozkem.

Měli jste podobné dětství jako Emil?

Z mých minulých článků víte, že Emoční rovnice mají dvě zákonitosti a že spravedlnost v tomto světě neexistuje. Mnozí z nás zažili podobné dětství jako Emil a v dospělosti se nestačí divit, proč se jim nedaří naplňovat své touhy a proč mají stále pocit, že jejich život nikam nevede. Záleží pouze na jejich síle a touze se prosadit, jak dlouho vydrží, než zkolabují a přestanou se snažit o cokoliv. Stanou se z nich pasívní kritici, jenž již neřeší nic. Aby ale obhájili svůj neúspěch, viní své okolí, vládu, stát, sousedy atd.
Pravda je ale úplně někde jinde. Vše odhaluje zákon II Emočních rovnic. Vše, co se nám zapíše do hlavy v jazyce emocí, se nám vždy bude někde v našem okolí potvrzovat nebo zobrazovat. Pokud Emil má zapsány tyto rovnice nebude divu, že jeho chtění budou neustále jeho vlastní hlavou i okolím vyvracena, že nebude schopen se plně orientovat na to, co chce a ve výsledku bude prožívat zmar a nejistotu, proč tady vlastně je.



Aleš Kalina

Aleš Kalina

Jsem člověkem, který rád pomáhá lidem s jejich nepříjemnými myšlenkami. Již v 17 letech se ve mně probudila touha ptát se lidí kolem sebe, jak se mají a proč se necítí dobře. Rád se starám o životy druhých jako o svůj vlastní a jsem přesvědčený, že každý člověk má nárok na skvělý život a naplnění svých tužeb a vizí.

Naučme se odpouštět našim rodičům autor: Hana Lustiková

31. května 2016 v 16:10 | Admin
Znáte někoho, kdo by si nemohl postěžovat na své rodiče?
Musíme se však skutečně stavět do role obětí? Nebo k našim životům můžeme přistoupit s větší zralostí a odpouštět nedokonalosti jejich výchovy? Co si vybrat?
Je více než prokázáno, že odpuštění otevírá nový prostor svobody. Každý z nás snil o dokonalých rodičích a sníme o nich mnozí i dnes. Potřebujeme uhasit svou ohromnou potřebu být bezpečně milováni. Toužíme po ocenění. Jenže naši rodiče někdy jsou a hlavně byli příliš nezkušení, příliš mladí, příliš unavení. Nebo sami byli uvězněni v bludném kruhu ztracené radosti a lásky.

I rodiče jsou někdy nezralí

Chceme v době své vlastní dospělosti projevovat nevyhnutelně svou kritiku? Ano, vina našich rodičů byla někdy skutečně velkou chybou a nezralostí. Způsobila nám mnohá traumata a křivdy vepsaných až do morku našich kostí. Dnes se však můžeme zbavit jednoduchým způsobem všech těch negativních emocí a přehodnotit svou míru utrpení.
I rodiče jsou někdy nezralí. Žijí si svým životem a svými vzorci chování. Přesto je můžeme milovat. Vyžaduje to umění odpouštět. Může nám k tomu pomoci vyhledat ten zraněný pocit, určit náš vlastní hněv, najít negativní emoci a otočit ji.
Vlastní přijetí našich nedokonalostí a pravdivost našich vztahů, to vše nám může pomoci zkvalitnit naše životy i životy našich blízkých.

Zkusme obejmout sami sebe

Zaměřme se na části našeho nitra, které byly kdysi zničeny a narušeny. Část z nás, která stále zůstává v našem dětství v roli oběti - i ta část jde stále s námi. Proto je již na čase oslovit a uzdravit naše dítě uvnitř nás. Plně se do něj zamilovat. A zároveň mu vědomě připravit v našem životě nové a lepší místo. Třeba zcela nový domov.
Takový, kde je vždy přítomná láska. A k tomu nám může významně pomoci odpouštění.
Zkusme dnes vstoupit pomyslně do našeho srdce a obejmout tam nejenom sami sebe, ale i naše blízké. Lidi, kteří tu byli pro nás. V dobrém i zlém. Naše rodiče.
Hana Lustiková

Hana Lustiková

Autorka je certifikovaným koučem Emočních rovnic. Je také autorkou mnoha motivačních článků. Svým klientům poskytuje komplexní koučink osobního a profesního růstu. Věří tomu, že každý z nás může žít svůj šťastný život.



Samota a pláč při sexu

19. září 2014 v 17:13 | Admin
Dobrý den,
je mi dvacet let a dlouho jsem si myslela, že jsem lesba, což mě ale pustilo, přestože třeba v pornu stále vyhledávám spíše dívky. V osmnácti jsem měla první vztah s mužem, během kterého jsem zjistila, že jsem neskutečně žárlivá a mám sklon být na druhém závislá.
Byl to můj první sexuální partner a sex s ním mě bavil, ale orgasmus jsem nikdy neměla. Fyzicky obecně nic moc (to s nikým) a hlavně jsem se mnohdy rozplakala - přikládala jsem to svojí procítěnosti.
Po těžkém rozchodu s ním jsem přesedlala na jakýsi divoký režim, styl "friends with benefits". Myslela jsem si, že se po čase vzpamatuji, ale trvá to dodnes. Nedokážu mít vztah, protože vždy začnu litovat, že jsem zadaná. Nedokážu být věrná.
Hlavní problém ale je, že při sexu, vlastně i s tím ex, na mě vždy padl pláč a neuveřitelný pocit samoty - ale ne té, že bych neměla kamarády atd., ale existenciální. Cítívám se pak, jako by mě znásilňoval, byl tupé zvíře, ženoucí se za něčím přízemním. A já jako "světice", která to musí vydržet v rámci něčeho vyššího.
Ten šílený smutek byl na druhou stranu krásný a povznášející, skoro očišťující, sex byl pro mě náboženským prožitkem (nejsem křesťanka), při kterém jsem toho druhého nevnímala a rozhodně o něm neměla valné mínění. Kvůli špatné stránce těch stavů jsem ale od sexu upustila.
Když zaregistruji zájem muže o mě, začne mi připadat směšný, dávám to i najevo - přesto mě ale někteří přitahují. Věrná bych stále nedokázala být, jen k "aktu" s nimi nedochází. Nechápu se.
Děkuji za radu.
Heidi,

Názor odborníka

Leona Dyrehauge

Dobrý den, Heidi,

děkuji vám za hezký a otevřený dotaz. Jsem ráda, že jste napsala, protože vyjadřujete přesně to, co mi jde často hlavou.
Intimita nemusí být vůbec příjemná

Běží mezi námi lidmi takový mýtus, že být s někým blízko musí být příjemné, uklidňující, tišící, pečující. Pokud to tak není, sbalíme kufry a jdem dál. Jenže ona to přiroda zařídila vlastně dost elegantně.
Každý z nás má svůj vlastní limit blízkosti, kterou snese

Někdo jí snese opravdu hodně a to pak většinou bývá člověk, který stojí na vlastních nohách, má sám se sebou hezký vztah a ve vztahu s druhým sám sebe neztrácí. Intimity se proto vůbec nemusí bát. Ale můžu vám, Heidi, téměř zaručit, že to bude starší člověk.
Vám je, Heidi, dvacet let, teprve se odpoutáváte od své původní rodiny a ten svůj limit blízkosti automaticky bez přemýšlení odvozujete od toho, jak to fungovalo u vás doma. Podle toho, co píšete, se zdá, že vás blízkost leká a láká zároveň - a to mám na mysli i tu fyzickou, i tu psychickou.
Máte tendenci ve vztahu s partnerem úplně splynout, jakoby jste se tam poztrácela. Jakékoliv svobodné chování partnera vám připomíná, že nejste jedna bytost, ale dvě - proto ta žárlivost. Ten těžký rozchod vás, zdá se, tak zranil, že jste se už k dalšímu přiblížení neodhodlala. Vztahy na jednu noc nevyžadují moc velké přiblížení, nemusíte se tomu muži nijak ukázat a odhalit (teď myslím psychicky), a tak je to pro vás vlastně bezpečnější.

Pláč při sexu - no, to není tak jednoduché zodpovědět. Plakala jste, protože bylo krásné zažít splynutí s partnerem? Nebo jste plakala proto, že jste se setkala sama se sebou? Pláčete proto, že byste s někým chtěla být, ale ono je to tak těžký? Pláčete, protože se cítíte tak, jakoby vám bylo ubližováno a tak se odpoutáte a jste světicí?
Nevím, to bych s vámi všechno chtěla v psychoterapii probrat. Myslím, že by bylo fajn, abyste se pohnula z místa, abyste se přestala zamotávat do větších a větších zranění. S tím vám může pomoct psychoterapeut. Někoho si vyberte, Heidi, a jděte. Vyznat se v sobě je základem pro dobrý vztah.

Jděte do toho!

Leona
zdroj:http://psychologie.cz

Práce mi vyšla, ale jsem sám

19. září 2014 v 17:11 | Admin
Dobrý den,
posledních pár let jsem se zabýval hlavně tím, abych se nějak uchytil a nastartoval smysluplnou kariéru. Dlouho jsem tápal a nemohl najít správnou cestu, ale podařilo se a teď mám práci, která mě naplňuje, a jsem dobře finančně zajištěný.
Asi se můžu radovat a gratulovat si, jenže mě trápí jedna věc: jsem sám.
Jsem od narození dost introvertní. Vždy jsem se pohyboval hlavně v úzkém kruhu dobrých přátel. Mezi nimi dokážu být hodně komunikativní a otevřený a myslím, že jsem i oblíbený. Kvůli práci jsem se však musel přestěhovat do jiného města a opustit své dosavadní přátele. Toto rozhodnutí nebylo jednoduché, ale už je konečné a jsem s ním zcela smířený.
S přáteli jsem kontakt samozřejmě nepřerušil: jezdím je často navštěvovat. Problém ale je, že je to taky můj jediný společenský život. Chtěl bych si najít přátele i v místě současného bydliště. Poznat nové lidi a trávit volný čas s nimi. Nevím ale, jak toho dosáhnout.
Kolegové v práci jsou všichni o generaci starší, mají rodiny a žijí úplně jiný život. Sportovat sice chodím mezi lidi, ale stejně jsem tam sám. Za kulturou chodím taky, opět jsem tam ale sám. Začal jsem hodně cestovat - sám.
Navázat s někým i obyčejný rozhovor se mi nedaří. Zkoušel jsem už dokonce i seznamku, kde jsem upřímně popsal svoji situaci. Nikdo se mi neozval.
Trvá to už víc než rok. Vím, že mi takto asi moc neporadíte, ale neexistuje něco obecného? Jak bych mohl změnit své chování, abych zvýšil šanci navázat nové kontakty? Budu vděčný za cokoli.
Oskar,


Názor odborníka

Veronika Šuráňová

Dobrý den Oskare,
píšete o tom, jak jste si postupně budoval kariéru, našel práci, která vás naplňuje, a přestěhoval se do místa, kde nikoho neznáte. Rád byste nyní navázal kontakt s novými lidmi tam, kde bydlíte, ale nedaří se vám to. Chcete obecnou radu pro to, jak změnit své chování a navázat tak nové vztahy.

Hledat to, co spojuje


Pravděpodobně vás zklamu, protože univerzální radu pro navazování kontaktu a vztahů s lidmi neznám. Každému funguje něco jiného. Co však lidi obecně spojuje, nebo přiměje ke sdružování, je často věc, kterou spolu mohou sdílet.
Může to být společné téma hovoru, společné zájmy, podobné názory. Také to ale mohou být podobné povahové rysy, nebo jednoduše, když se spolu dva lidé cítí příjemně. Když lidé cítí, že mají něco společného, bývají si blíž. Mohou si postupně více důvěřovat a mají chuť se blíže poznat: trávit spolu čas. Někdy tedy pomáhá hledat, všímat si a rozvíjet v dialogu s druhým to, co máme společné.

Těžit ze zkušenosti

Píšete, že jste introvertní a cítíte se dobře spíše v úzkém kruhu blízkých přátel. Musí to pro vás být mezi lidmi, které tolik neznáte, zřejmě těžké.
Možná by pomohlo zjistit, čím to, že se s vašimi přáteli cítíte dobře? Když se s někým z nich bavíte, jak to, že si s ním rozumíte? Jak se to děje? Co máte s někým společného, co vás k někomu prožitkově přibližuje a co vás naopak vzájemně oddaluje? Co při vzájemné interakci rozhovor rozvíjí a co naopak uzavírá?
Když si některé z těchto otázek zodpovíte, možná pak pro vás bude snazší navázat - byť zpočátku i banální - rozhovor s někým novým z vašeho nynějšího okolí. Časem se můžete domluvit na nějaké společné aktivitě a blíže se poznat, případně se skrze něj připojit k určité skupině lidí. Můžete zkusit zopakovat i to, co nevyšlo (například to znovu zkusit se seznamkou, či vícero seznamkami).
Nové kontakty lze stejně tak navázat třeba prostřednictvím různých seminářů, kurzů, či skupinových volnočasových aktivit, které probíhají poblíž místa vašeho současného bydliště.

Trpělivost sám se sebou

Neznám vaši situaci, ani to, jaké to pro vás prožitkově je, navazovat nové kontakty a utvářet vztahy. Jak se u toho cítíte, co je například pro vás v tomto ohledu nyní nejtěžší - co konkrétně byste potřeboval překonat. Přijde mi ale fajn, že když se vám nedaří dosáhnout toho, co potřebujete a chcete, hledáte různé cesty k nalezení řešení. Svojí odpovědí vás chci proto povzbudit: k vytrvalosti, odhodlání, ale i k vlídné trpělivosti ke své současné situaci.
Přeji, abyste nalezl cestu, která vás dovede blíže k novým lidem a k tomu, co nyní chcete.
Vše dobré,
Veronika Šuráňová
+6trefné
Veronika Šuráňová

Veronika Šuráňová

Psychoterapeutka
Ve své soukromé praxi se zaměřuje na individuální psychoterapii, spolupráci s páry a rodinami.

Jak zvládat samotu? Přemýšlejte, co by vám mohlo přinášet radost.

19. září 2014 v 17:10 | Admin
Dobrý den,
chtěla bych vás požádat o radu. Moje otázka zní: Jak se vypořádat se samotou?
Je to pět měsíců, co se ode mě po rozchodu odstěhoval bývalý přítel. Od té doby jsem v bytě sama. V sedm ráno odcházím do práce, kolem páté se vracím a až do noci bloumám po bytě a hledám, čím bych se zabavila.
Problém je, že na zvířata jsem alergická a to málo přátel, co mám, vídávám jen párkrát do měsíce, protože jsou zaneprázdění. Takže nevím, kde najít společnost - je pro mě jako pro introverta poměrně těžké seznamovat se s jinými lidmi. Asi i proto, že nemám žádné specifické zájmy, a proto moc lidí kromě práce (kde je nás jen pár a nijak jsme se zatím nesblížili) nepotkávám.
Samota mě už ale pochopitelně tíží. Když jsem doma, mám nutkání jít ven, a když jsem venku, myslím zase jen na to, kdy už budu doma. Nejhorší jsou pak víkendy, kdy už chodím po bytě doslova jako vlk v kleci.
Přitom jsem však ráda, že mám po dlouhodobě nefunkčním vztahu konečně zase čas pro sebe. Jen nevím, jak s tím časem naložit... Můžete mi poradit, jak se odnaučit brát samotu jako něco negativního, co mě stahuje ke dnu, a vytěžit ze své situace co nejvíce toho pozitivního? Předem děkuji.
Helga,


Názor odborníka

Zuzana Řezáčová Lukášková

Milá Helgo,
děkuji za váš dotaz už jen proto, že v podobné situaci, jakou popisujete, je mnoho žen (a myslím, že i mužů). Chápu, že je vaše situace velmi obtížná a tíživá, ale už tím, že píšete svůj dotaz, si uvědomujete svou situaci se všemi klady a zápory.
Velmi hezky popisujete, jak vás samota sice chrání před dalším zraněním, ale zároveň vás izoluje od okolního světa. Je jak ochranou, tak i pastí. Nyní je dobré si více uvědomit, co vám samota poskytuje a v čem vám naopak brání. Velmi pravděpodobně vás také konfrontuje s nějakým vnitřním tématem. Zkuste si odpovědět na otázku, co je na bytí sama doma nejhorší, nejtíživější a co vás žene ven? Toto téma pro vás bude asi velkou výzvou, na kterou ale nemusíte být sama.
Jelikož toto téma může být na zpracování obtížné, doporučuji si (kromě terapeuta) najít zdroje, ze kterých můžete čerpat energii a podporu. Vzpomeňte si, co jste jako malá ráda dělala, co vám přinášelo radost nebo co jste chtěla dělat. Pak se podívejte na možnosti, jak můžete alespoň něco z toho dostat do svého aktuálního života. Možná jste hrála na nějaký hudební nástroj, zpívala, četla knihy nebo se procházela v lese, kde máte nějaké to svoje místečko. Využijte cokoli, co vám přinese pocit klidu, radosti a odpočinku a dodá vám sílu na zpracování vašeho aktuálního tématu.
Věřím, že se vám po jeho zvládnutí podaří najít partnera, se kterým vytvoříte harmonický vztah.
Zuzana Řezáčová Lukášková
+17trefné
Zuzana Řezáčová Lukášková

Zuzana Řezáčová Lukášková

osobní poradenství
Diplomovaná satiterapeutka pracující pod supervizí Igora Klečky. Osobní poradenství, skupinová arteterapie pomocí mandal.

Vzdorovitá dcera: Vysvětlujte následky neposlechnutí a ukazujte lásku.

19. září 2014 v 17:08 | Admin
Dobrý den,
mám šestiletou dceru a nevím si s ní rady. Její reakce mě přivádějí k šílenství. Každou chvíli je "načuřená". Když jí něco vytýkám nebo něco vysvětluji, dupá nohou, nos má až ke stropu, ani mi nechce odpovědět na otázku. Ale když je po jejím, když něco dostane nebo něco chce, tak umí být velice milá a usměvavá holčička. Taková, jakou bych si přestavovala stále.
Letošní Vánoce jsem prožila peklo. Štědrý den doma proběhl v pořádku. Druhý den jsme jeli k babičce. Tam dostala asi čtyři dárky. Její o tři roky mladší bráška taky. Jenže on dostal větší krabici, tak byla naštvaná. Když si dárky rozbalila, tak to okomentovala slovy, že to nechtěla a že Matěj má větší dárek. Prostě všechno zkazila. Tak jsme dárky sbalili a že si je tedy Ježíšek odnese zpátky, když si ničeho neváží.
Přitom jí pořád vštěpuji do hlavy, že musí být ráda za všechno, co dostane a že vždycky nedostane všechno, co chce. Samozřejmě mě to moc zasáhlo, to její nevhodné chování. Večer, když spala, jsme s manželem odnesli všechny hračky od Jejížka. Ráno koukala, bylo jí to líto. Ale neuronila ani slzu. Řekli jsme jí, že nazlobila Ježíška.
Co máme dělat dál? Ve školce a všude na kroužcích jí chválí. Tak nevím, zda to byl jenom výpadek nebo se v tom mám dále nějak patlat.
Děkuji za odpověd.
maki,


Názor odborníka

Milena Nováková

Milá Markéto.

Děkuji za váš dotaz, myslím, že se v něm najde spousta rodičů, kteří řešili o Vánocích něco podobného. Jestli tomu dobře rozumím, pak je vaše dcera vzdorovitá obecně, nejde tedy o jednorázovou událost o Vánocích. Určitá míra vzdoru a trucovitosti je u dětí normální, žádné dítě není pořád milé a usměvavé. Připadá mi důležité, že se dcera vzteká hlavně doma a ve školce je bezproblémová. Trochu mě to vede k tomu, že může jít také o žárlivost na mladšího sourozence. Zdá se, že vaše dcera potřebuje mnoho pozornosti, její reakce může pramenit z obavy, že bratr má té pozornosti víc. U starších sourozenců se to docela stává, je jasné, že menší dítě potřebuje víc péče a to starší si pak vynucuje pozornost pro sebe. Jakoby mělo obavy, že mladší dítě bude více milováno.

Mám ale pocit, že určitě nejde o nic vážného. Podobné nepříjemné situace kolem vánočních dárků se stávají v mnoha rodinách. Zejména v dnešní době, kdy materiální hodnoty stojí velmi vysoko, a to i bez ohledu na to, jak je dítěti vštěpujete nebo nikoli. Prostě jsou "ve vzduchu" a v chování dětí se to projevuje čím dál víc. Jakoby dárek symbolizoval množství lásky, kterou dítěti dáváte. V určitém smyslu to vychází i z podstaty dětského myšlení, které ještě nerozumí abstraktním hodnotám jako je láska a chápe svět spíš konkrétně.
Materiální věci jsou často pro děti tou představitelnou mírou všeho. Proto jsou děti velmi citlivé na to, jaké dárky dostanou v porovnání se sourozenci, někdy i s vrstevníky. Nejsilnější reakce se pak objevují v případě, kdy má dítě pocit, že někdo z rodiny preferuje druhého sourozence nebo že mu neprojevuje tolik lásky, kolik by si přálo. Dospělý o tom nemusí mít ani potuchy, děti jsou velmi citlivé i na detaily, kterých si my dospělí ani nevšimneme.

Další věc je, že myšlení dětí v předškolním věku je kvalitativně jiné, než myšlení dospělých. Když se jich například zeptáte, jestli váží víc kilo peří (a ukážete jim ho) nebo kilo železa, řeknou, že peří, protože balík je větší. Z toho pak může vycházet i pocit, že dárek, který dostal bratr, je prostě větší, a tedy i lepší. A přiznejme si, že někdy takto uvažují i dospělí. Pokud se k tomu připojí i obava, že druhý sourozenec je oblíbenější, a že takový pocit najdeme u dětí dost často, je oheň na střeše.

Takže co s tím? Chce to jen spousta trpělivosti, vydržte opakovaně dceři vysvětlovat, proč děláte to, co děláte, proč jí něco přikazujete či zakazujete. Říkejte jí, jaké jsou důvody toho, co ve vztahu k ní děláte a jaké by mělo následky, kdyby vás neposlechla. Dávejte jí najevo, že ji máte rádi stejně jako bratra apod. Snažte se ji zapojovat do všeho, co se v rodině děje, do aktivit spojených s péčí o bratra, dejte jí pocit, že je důležitá. Chvalte ji a oceňujte její schopnosti, které souvisí s tím, že je starší sourozenec a může tedy bratra leccos naučit, dát na něj pozor apod.

Pokud jde o dárky, pak určitě nic nezkazíte, když budete s dcerou, respektive s oběma dětmi mluvit o tom, jaký smysl mají - že nejde o jejich velikost, cenu nebo přesný obsah, že ať je dárek jakýkoli, vyjadřuje, že ten, kdo ho dává, nás má rád a chce nás něčím potěšit. Zkuste jí také přiblížit, jak se cítí ten, čí dárek odmítla. Efekt se nejspíš nedostaví hned, protože malé dítě těžko pochopí abstraktní hodnoty, ale věřte tomu, že v budoucnu se ukáže, že to skutečně mělo smysl.

Přeji hodně trpělivosti a rodinné pohody.

Zdraví,

Milena Nováková
+13trefné
Milena Nováková

Milena Nováková

Psycholožka, psychoterapeutka
Specializace: děti a dospívající, rodina, škola, vztahy, identita, sebepojetí, virtuální realita.

Přecitlivělost mě vyčleňuje: Je za tím váš strach, nebo ochrana?

19. září 2014 v 17:06 | Admin
Dobrý den,

můj problém se jmenuje přecitlivělost. I v celkem banálních situacích reaguji poměrně neadekvátně, většinou se rozbrečím nebo k tomu nemám daleko. Zjišťuji, že mi to narušuje mezilidské vztahy. Když se na mě někdo "špatně podívá", něco řekne nebo udělá a mě se to dotkne, tak s tím strašně dlouho bojuji, než jsem schopná fungovat a komunikovat dál.
Taky mě to dost vyčleňuje, protože prý věci moc řeším a neumím se jen tak bavit. Nechci stát mimo kolektiv, ale vnímám, že tak nějak nezapadám a něco mi brání se začlenit. Je z toho začarovaný kruh a nevím, co dál.
Prosím, poraďte, jak se s tím srovnat, jak se s tím dá pracovat?
Alex,


Názor odborníka

Ester Danelová

Dobrý den, Alex,

děkuji, že jste nám do Příběhů čtenářů napsala. Ve vašem dotaze mě velmi zaujala míra vaší sebereflexe. Dovedu si představit přecitlivělého člověka - který to o sobě neví a hledá příčinu v chování druhých.

Píšete, že reagujete na banální věci neadekvátně a druzí vám říkají, že věci moc řešíte. Zajímalo by mě, jak jste si vlastně uvědomila, že je vaším problémem právě přecitlivělost. Napadají mě fantazie o vašem kolektivu: jsou to přátelští lidé, kteří se občas nešikovně, špatně podívají? Nebo máte ve svém okolí i "tvrďáky", se kterými je potřeba mít tak trochu hroší kůži a ostré lokty?

Zvýšená citlivost nemusí být vždy na škodu. Citliví lidé se mnohdy umí dobře vcítit i do ostatních a všimnou si jemných podnětů, které jiným uniknout. A současně je pravda, že hodně záleží na tom, jak se chová vaše okolí - a jestli je vám v tom dobře. Teď však své fantazie o tom, v jakém prostředí se pohybujete a jaké vnější příčiny by mohlo vaše trápení mít, zase odložím.

Píšete, že když někdo udělá nebo řekne věc, která se vás dotkne, dlouho s tím bojujete, než jste schopná fungovat a komunikovat dál. Co se v tu chvíli ve vás děje? Co dělá vaše tělo? Jaké jsou vaše pocity? A co vás u toho napadá? Možná by stálo zato všímat si, jaký je váš způsob, jak reagujete. Začnou se vám odvíjet myšlenky, ve kterých si představujete, jak to ten druhý asi myslel? Nebo se objeví pocit zranění? Znechucení? Nebo je to ještě úplně jinak?

Na konci svého dopisu žádáte o radu, jak se s tím srovnat a jak s tím pracovat. Ráda bych vám navrhla, abyste se svým trápením nezůstala sama, ale zkusila s někým - ať už s dobrou přítelkyní nebo psychoterapeutem - prozkoumat, co se ve vás děje, když se stane něco, co se vás dotkne.

Vnímáte, že nezapadáte a něco vám brání se začlenit do kolektivu. Jsem přesvědčená, že vyžaduje velkou dávku odvahy a také velkou míru bezpečí prozkoumat svůj vnitřek - co že to vlastně je, co vás od druhých pocitově odděluje. Je za tím skrytá obava? Nebo je to způsob, jakým se před něčím chráníte? K čemu vám váš odstup v té chvíli pomáhá?

V tuto chvíli vám nechci dát žádnou konkrétní radu. Mám obavu, že kdybyste "přestala věci řešit", mohlo by se například stát, že k sobě přestanete být citlivá a to by mi bylo líto. Na druhé straně je mi líto také vašeho pocitu oddělení. A tak vlastně nevím, co bych vám poradila. Věřím, že opravdovým dobrým posuzovatelem svého konání umíme být jen my sami s pomocí těch, ke komu máme blízko. Proto vám přeji, aby vaše zkoumání jak se to děje, když se projeví vaše přecitlivělost, bylo k užitku.
+14trefné
Ester Danelová

Ester Danelová

Psycholožka

Agresivní noční můry: Sny mohou být vyvážením našich vědomých postojů.

19. září 2014 v 17:05 | Admin
Dobrý den,
chtěl bych se poradit se svými děsivými sny. Často, i několikrát do měsíce, se mi zdají hrůzně vypadající sny. Většinou jde o nějaké krveprolití, ne však způsobené mnou. Nedávno například šlo o masakr na mé střední škole, za kterým stál jeden z mých spolužáků.
Děsí mě to, protože mě napadá, zda-li se nejedná o mé podvědomé sklony k agresivitě. V běžném životě s tím problém nemám, jsem velký pacifista a násilí se mi hnusí, ale v noci je kolem mě násilí až až.
Děkuji za odpověď.
Mike,

Názor odborníka

Marta Helingerová

Dobrý den, Miku,
mimovědomou oblast vnímejte jako partnera, spojence, nikoliv protivníka. Opakování znamená zdůraznění tématu, jako když něco napíšete, podtrhnete a ještě zvýrazníte barvou. Je tedy namístě otázka, co vám vaše duše prostřednictvím snu sděluje?
Sen pracuje jinak než vědomí, používá symboly a metaforický jazyk. Sen berte jako hádanku, šifru. Nabídnu vám některá možná vysvětlení či rady, jak váš sen brát, porozumět mu.
Nabízí se otázka, jaké má ve vašem životě agresivita místo? Píšete, že jste pacifista, hnusí se vám násilí. Což jsou postoje založené na emočním hodnocení líbí-nelíbí. Sen může být vyvážením vědomého postoje. Když vědomě něco prosazujeme a něco jiného vehementně odsuzujeme, sen jako by chtěl být spravedlivý, a tak nám přinese či ukáže přesně to, co nechceme, co vědomě potlačujeme, odmítáme. Ať už vědomě zaujímáme jakýkoliv jednostranný pohled, nějak se vůči skutečnosti vymezujeme, sen tyto hranice boří a překračuje. Agrese je o energii, útoku, sebeprosazení na úkor druhého, nepřiměřené síle. Zkuste pokračovat dál a napsat si, co všechno pro vás agrese znamená.
Denodenně jsme v kontaktu s druhými, zažíváme nejrůznější situace. Ne vždy chceme nebo můžeme reagovat tak, jak nám radí emoce nebo impulsy. Jak reagujete, když vás třeba někdo předběhne ve frontě? Určité síly, energie je třeba, abychom se prosadili, nenechali si líbit, když nás chce někdo využít nebo manipulovat. Nebo když by vás nebo vaši partnerku začal obtěžovat opilec. Nebo když vidíte, že v práci dostáváte víc úkolů než váš kolega, který se nenechá prací zavalit, zatímco o vás šéf ví, že mlčky uděláte vše, co vám uloží a že to uděláte třeba o víkendu. Co když vám sen chce říci, že je někdy dobré se ozvat?
Pokud vědomě zdůrazňujeme jeden pól, ten druhý se ocitne mimo vědomí. Odtud se ozve prostřednictvím snů, nebo ve formě impulsivního chování, ke kterému nás dožene krajní situace nebo třeba už zmíněný alkohol.
Agrese ve snech, pokud ji máte vědomě zvládnutou, má jinou funkci, než když se chcete ozvat nebo prosadit, ale z různých důvodů to nejde (např. přísný rodič nebo autoritativní kantorka dovede spolehlivě tyto přirozené snahy v dětství a dospívání zabrzdit). Zdroj blokády vlastní energie může být i vnitřní, obecně to lze nazvat strach být sám sebou.
Agresivitu a pacifismus si vezměme v širším kontextu lidské společnosti. Překládala jsem knihu esejů od Roberta D. Kaplana Přicházející anarchie. Poslední esej nesl název "Nebezpečí míru". Kaplan zde připomíná, že mír jako primární cíl je nebezpečný, protože z něho vyplývá, že v jeho zájmu jste ochotni obětovat jakékoliv pravidlo. A dodává: "Čím by byla humanita bez rebelií...Dlouhotrvající mír přinese politiky, kteří budou postrádat tragickou historickou paměť, budou tedy málo moudří."
Konflikty, agrese, války patří k historii lidstva. Otisk této historie je obsažen v oblasti kolektivního nevědomí. Vedle osobního nevědomí (které obsahuje zážitky, emoce a myšlenky pocházející výhradně z našeho života, tedy vše, co projde naším vědomím) je zdrojem, podhoubím, ze kterého vyroste sen. Sny vám tedy připomínají tuto stránku lidské povahy.
V pozadí agrese je energie, která chce ven - chuť se poprat, něco rozbít. Stejně tak ale zdravá, přiměřená dávka agrese dokáže zachránit, pomoci nebo může být přetransformována/vybita třeba štípáním dřeva nebo sportovním výkonem. Nezvládnutá agrese znamená vybití energie směrem ven. Opačný extrém znamená její hromadění, energie zůstává uvnitř. Obrazem nevybité energie může být snová scéna, kde hraje agrese ústřední roli.
Zmiňujete poslední sen, který se odehrál ve škole. Proč vás sen vrací na střední školu? Kolik vám tehdy bylo let a jaký jste tehdy byl, jaké jste řešil problémy? Ve škole, doma, v sobě? Jak byste popsal onoho spolužáka, jak na něj vzpomímáte? Jaké vlastnosti demonstruje? Důvěřujte snu v tom, že vybral tuto konkrétní osobu, a ne jinou.
Doporučuji vám si psát deník, snažte se vysledovat spojitost snů s denními událostmi. S delším časovým odstupem se vám pravděpodobně vynoří nějaká zákonitost či podobnost. Už jen tím, že se budete snažit propojit vaše sny s vaším vědomým životem, přiblížíte se o krok blíž k porozumění toho, co vám sny chtějí říci.
Přeji vám na této objevitelské cestě mnoho zdaru.
+18trefné
Marta Helingerová

Marta Helingerová

Psycholožka
Absolvovala výcvik v rogersovské psychoterapii, má několikaletou praxi na lince důvěry. Kromě práce s klienty také překládá a publikuje.

Přítel z rodiny alkoholiků: Spoluzávislost je stejně velký problém.

19. září 2014 v 17:03 | Admin
Dobrý den,
dostávám se do bludného kruhu a nevím, jak dál. S přítelem jsme skoro deset let, šest let spolu bydlíme. Dostali jsme se do fáze, kdy jsme začali plánovat rodinu. Problém tkví v jeho rodině (rodiče, sourozenci). Ve zkratce: jeho rodiče mají nefungující manželství. Alkohol je střídavě na obou stranách. Poslední rok se mezi nimi stále častěji objevuje násilí.
Bohužel můj třicetiletý přítel je ten, který se nachází v kruhu mezi rodiči a mnou. Jeho mamka je na něm hodně závislá, jelikož nemá fungujícího manžela. Když se opije, nefunguje dva dny, protože bere léky - byla na léčení. A aby jí manžel nepřizabil, občas jí přítel vezme k nám domů. U nás jen leží a spí dva dny. Pak odejde a druhý den se tváří, že se nic nestalo. Jsem z toho na nervy. Ptám se, proč neodejde, že by tohle snad skončilo, ale přítel mi jen odpoví, že to není tak jednoduché.
Celá rodina pracuje ve své firmě. Odchodem by ztratila i práci. Ale nevím, co dalšího jí brání. Když je střízlivá, je vše v pořádku. Jak se napije, vykřikuje, jak ho nenávidí. Takhle je to sice skoro deset let, jenže teď se to stupňuje. Měli bychom se stěhovat o deset kilometrů dál, ale mám pocit, že i tak nás budou budit sms nebo telefonáty. A já váhám. Dítě bych už chtěla, jenže přítel je psychicky vyčerpaný. Z práce chodí v šest večer. Mám strach, že bude dobře, až jeden z jeho rodičů nebude na světě. Ale to mám takhle dlouho čekat? Chtěla bych harmonickou rodinu a ne se strachovat, kdo zase kdy zavolá. Mám odejít nebo zůstat?
Děkuji za radu.
Grass,


Názor odborníka

Zdeňka Košatecká

Dobrý den,

situace, kterou popisujete, je typická pro rodiny, ve kterých je jeden nebo více členů závislých na návykové látce. Problém, se kterým se u vašeho přítele setkáváte, se odborně nazývá kodependence neboli spoluzávislost. Je to způsob, jakým nemoc rodičů vašeho partnera (alkoholismus) ovlivňuje nebo doslova ovládá další členy rodiny.
Váš partner se pravděpodobně v průběhu rozvoje onemocnění obou rodičů a atmosféry v rodině dostal do pozice strážce a zachránce až do té míry, že přestal vnímat odpovědnost za svůj život. Spoluzávislost je stejně velký problém jako závislost na alkoholu. Spoluzávislý člověk by se měl léčit jako se léčí závislí lidé. Měl by podstoupit psychoterapii, která by mu pomohla oprostit se od potřeby mít kontrolu nad závislým.
V terapii by měl hledat cestu k nezávislosti, naučit se vnímat své potřeby, pocity, získat kontrolu nad svým životem. Chápu, že jste v této situaci nespokojená a váháte. Dokonce se obávám, že odchod rodičů situaci nemusí napravit. Kdybych byla na vašem místě, motivovala bych partnera k návštěvě psychoterapeuta. A podle toho, jaké zaujme stanovisko, bych se rozhodovala dál.

Přeji vám dobrou volbu ve vašich příštích krocích.
Zdeňka Košatecká
+8trefné
Zdeňka Košatecká

Zdeňka Košatecká

Soukromé psychologické středisko
Klinická psycholožka a psychoterapeutka

Úzkost při psychoterapii: Vaše pocity jsou z hlediska terapie žádoucí.

19. září 2014 v 17:01 | Admin
Dobrý den,
k psychologovi nechodím příliš dlouho. V poslední době mám během terapie velmi nepříjemné pocity. Je paradoxní, že se chci zbavit své úzkosti a strachu z lidí, a přitom přesně tyhle pocity zažívám i při terapii. Když se mě psycholog na něco zeptá a já nevím, co na to odpovědět (nejsem si jistá tím, co cítím nebo mám obavy to říct nahlas), přepadá mě najednou pocit strachu a silné úzkosti. Jako kdyby byl psycholog učitel a já stála u tabule a v hlavě měla vymeteno. Cítím se strašně trapně, třesu se, mám závratě...
Přemýšlím jen o tom, jak co nejrychleji zmizet. Nevím, jak psychologovi o pocitech, které z něj mám, říct. Mám obavy, že se urazí nebo si to vezme nějak osobně a potom mi to bude v průběhu terapie neustále předhazovat. Na druhou stranu je to odborník, pacienti jsou s ním spokojeni a já sama vím, že moje reakce jsou hodně přehnané. Nevím, jak o této situaci mluvit nebo zda je toto důvod obrátit se na někoho jiného.
Děkuji za odpověď.
Klára,



Názor odborníka

Ondřej Novák

Dobrý den, Kláro,

to, co se vám v terapii právě děje, není vůbec neočekávané. Naopak, dalo se to čekat. A hlavně - to, že se to děje, je z hlediska terapie žádoucí. Když člověk přichází k psychologovi, tak se předpokládá, že ve vztahu k němu se postupně projeví většina potíží, které má dotyčný ve vztahu k ostatním lidem. A díky tomu, že se tyto "potíže" (vlastně tím myslím určité pocity, očekávání, předpoklady, způsoby reagování) v terapeutické situaci objeví, je možné je zkoumat a díky tomu si uvědomovat, jak fungují.
To je předpokladem k tomu, abyste jim porozuměla a těch nepříjemných se časem zbavila. Jde vlastně o jistý druh přenosu, kdy se k psychologovi vztahujete na základě svých předchozích vztahových zkušeností a očekáváte podvědomě i konkrétní odezvu.
Vysvětlím to na příkladu: třeba je váš strach z lidí založen na nějakých předchozích negativních zkušenostech a zážitcích (z rodiny, z kolektivu, z reakcí učitelů, kamarádů, partnerů), ve kterých jste se cítila nějak nepřijímaná (kritizovaná, ponižovaná, odmítaná, přehlížená...nebo si dosaďte cokoliv, co na vás sedí) a díky nim pak podvědomě očekáváte od lidí ve svém okolí, že se k vám budou chovat také tak. A tím pádem i od svého psychologa - píšete, že máte obavy, bojíte se, že se urazí nebo vám to bude vracet a máte strach s ním o tom mluvit.
Moje doporučení je jednoznačné - otevřete toto téma na příštím sezení s vaším psychologem, podrobně mu popište své obavy a představy o tom, jak na to bude reagovat. Vyjádřete zájem tyto pocity a představy prozkoumat. Může to být nepříjemné, protože budete muset čelit počátečním rozpakům či strachu, ale věřím, že jakmile si ověříte, že jsou nepodložené, tak se vám brzy uleví.
Reakce terapeuta se nemusíte bát, jako profesionál je na tyto situace připraven. Věřím, že se díky tomu nastartuje důležitá etapa vaší léčby. Držím vám palce.

S pozdravem, Mgr. Ondřej Novák
+17trefné
Ondřej Novák

Ondřej Novák

Klinický psycholog a psychoterapeut
Zaměřuje se především na individuální psychoterapii metodou gestalt terapie a psychologickou diagnostiku.

V přátelském trojúhelníku jsem odstrčená: Není na blízku někdo jiný?

19. září 2014 v 17:00 | Admin
Dobrý den,
jsem momentálně v sedmé třídě. Asi ve čtvrté třídě jsem se zkamarádila s jednou holčinou, se kterou jsem byla nejlepší kamarádka. To trvalo do poloviny šesté třídy, pak se stala nejlepší kamarádkou s jinou holčinou a mě odstrčila. Smířila jsem se s tím. Začala si mě všímat jiná holčina, byla jsem štastná. Pak jsem o prázdninách s tou moji bývalou nejlepší kámoškou jela na tábor a bylo to moc fajn. Když jsem přijela, tak jsem byla ještě na jednom táboře s tou druhou kamarádkou a bylo to taky moc fajn.
Ale teď je to tak, že jsou spolu nejlepší kamarádky a já ve třídě sedím před nimi. Občas mam pocit, že mě pomlouvají. Jindy se se mnou baví uplně v klidu. Je to všechno sranda, ale něco mi tam chybí. Ony asi mají za to, že se se mnou baví uplně v pořádku, ale mě to tak prostě nepřipadá. Něco se změnilo. Často se rozbrečím u smutných písniček. Nebo když mě odstrčej, tak se mi chce brečet a nechci chodit ani do školy. Pořád si říkám, že půjdu na jinou školu a tak, ale ony dvě o tom nevědí. Pak si zase říkám - ne nepůjdu, musím to vydržet do deváté, určitě se to zase srovná. Ale kdy?
Prosím, poraďte mi.
Děkuji, Miška
Miška,


Názor odborníka

Alena Řehulová

Ahoj Miško,
z tvého mailu cítím, jak tě současná situace mrzí a je ti v ní nepříjemně. Přála by sis mít svoji nejlepší kamarádku, blízkého člověka, kterému můžeš důvěřovat a sdílet s ním své zážitky, ať už jsou jakékoli. A místo toho máš pocit, že tě kamarádky odstrkují a možná někdy i pomlouvají. Rozumím, že tě to trápí a jsem ráda, že ses ozvala a nezůstáváš na to sama.
Kamarádství "ve třech" bývá velmi složité. Obvykle svádí k tomu, že se spolu dva začnou bavit víc a toho třetího upozadí. Tak se asi teď cítíš ty. Z velké části píšeš o tom, jak se celá situace jeví tobě. Zkoušela ses už ale zeptat i na pohled kamarádek? Vědí vůbec, jak se v tomto trojúhelníku cítíš ty? Možná by je to zajímalo.
Chtěla bys vědět, kdy se to změní. Na tuto otázku bohužel odpovědět neumím. Je možné, že se po čase k tobě dřívější nejlepší kamarádka přiblíží a vzdálí od kamarádky současné, je ale také možné, že se vztah mezi dívkami upevní a ještě víc ustálí.
Když čtu pozorně tvůj dopis, vidím, že ses už jednou do obdobné situace dostala. A dokonce se ti ji povedlo úspěšně zvládnout. Sděluješ, že to bylo v šesté třídě, kdy si tvoje nejlepší kamarádka našla kamarádku jinou. Tebe "zachránilo", že si tě všimla jiná dívka a ty jsi byla šťastná. Teď se asi nikdo takový neobjevil. Zkus se ale, Miško, po třídě porozhlédnout ty sama. Která z ostatních dívek ti je celkem sympatická a stála bys o to, abyste se lépe poznaly? Věřím, že ve třídě někoho takového najdeš. Připadá mi, že nemá cenu stále jen čekat, kdy si kamarádka rozmyslí, že chce kamarádit hlavně s tebou. Nic ti přece nebrání v tom, aby sis dobrou kamarádku zkusila najít ty sama.
Držím pěsti, Míšo, ať se buď kamarádka rozhoupá a všimne si tě, a pokud ne, ať ty brzo objevíš spojence v někom jiném.
+10trefné
Alena Řehulová

Alena Řehulová

Psycholožka
Soukromá praxe

Žiji s despotem: Potřebujete si vymezit vlastní hranice.

19. září 2014 v 16:58 | Admin
Dobrý deň.
Som tridsiatnička, s partnerom sme 10 rokov. Nič neplánujeme, pretože priateľ vyznáva "život pre okamih", čo ma niekedy desí vzhľadom na môj pokročilejší vek. Jeho doménou je logika, mojou skôr emócie. Veľa športuje a venuje sa hudbe, práca je až na 2.mieste. Často som skeptická, no snažím sa to prekonať - moja rodina potrebuje moju emocionálnu a finančnú podporu.
V práci mi vytkli, že negativizmom demotivujem kolegov (pričom ja som to vnímala ako boj za lepšie pracovné podmienky). Neriešim to, že musím plniť povinnosti, ale závidím ostatným, že môžu robiť, čo chcú. Snažím sa žiť tak, aby som nestratila vlastnú tvár, konať empaticky, a táto závisť je skutočne zahanbujúca. Partnera som nazvala tyranom, čo sa ho dotklo. Nemôžem robiť nič, čo sa jemu nepozdáva. Ak si aj spravím po svojom (idem na plaváreň, hodinu španielčiny), totálne mi to znechutí.
Trpím výčitkami svedomia. Cítim sa psychicky vydieraná. Hoci mi dáva príležitosti v oblastiach, ktorým sa venuje, nedáva mi priestor zistiť, čo chcem robiť ja. Považuje to za nevďačnosť. Že som stále v opozícii, no ja len chcem presadiť seba. Návšteva kamarátky v Španielsku? Na to rovno zabudni. Ale on si pokojne naplánuje rybačku na Kanároch. Robí, na čo má chuť. Ja musím hlásiť, kam idem, kedy prídem. Strácam orientáciu, neviem objektívne posúdiť, či to nevnímam skreslene. Vyhľadala som odborníka, no navrhol antidepresíva, čo som odmietla. Dusím sa, ubíja ma to, nemám chuť žiť a priateľ nechápe prečo. Čítala som o histriónskej poruche osobnosti, niektoré rysy ozaj má.
mia,


Názor odborníka

Pavel Král

Dobrý den,

když jsem si poprvé přečetl váš dotaz, napadaly mě slova jako "přetlak", "přetopený kotel" a podobná. V odborné hantýrce se tomu říká "vysoká ventilační potřeba". Jinými slovy, na několika málo řádcích dokážete vypsat spoustu trápení. Zmiňujete potíže s přítelem - to, že odmítá ve vztahu cokoli plánovat, že žije jen okamžikem. Na druhou stranu se ale zdá, že to žití okamžikem se týká jen jeho - pokud jde o vás, drží vás zkrátka. On sám si dělá, co chce, ale vás chce mít pod kontrolou. Pak zmiňujete ještě nedorozumění v práci, vyčítáte si, že ostatním závidíte svobodu, ztrácite orientaci v tom, co je a co není normální.

Dovedu si představit, že ve vztahu, v němž žijete, se cítíte velmi nesvobodná, nepochopená a nešťastná. Každý člověk potřebuje životní prostor - a ten vy zjevně nemáte. Podle toho, co píšete, jste byla (zřejmě) u psychiatra, který vám navrhl nasazení antidepresiv. V tomto ohledu se váš dotaz trochu vymyká bežnému formátu v této poradně. Většinou zde lidem radíme, aby vyhledali účinnější pomoc, než je internetová poradna, ale vy postupujete obráceně. Od kováře jdete ke kováříčkovi.

Podle potíží, které popisujete, depresí zřejmě trpíte. Sebeobviňování, myšlenky na smrt, pesimismus - to vše jsou totiž depresivní symptomy a je pravděpodobné, že máte i další. Pokud jste tedy navštívila psychiatra, naprosto chápu, že vám navrhl nasazení antidepresivní medikace. Pokud byste antidepresiva začala užívat, své trápení byste neprožívala tak intenzivně a dá se předpokládat, že by se vám ulevilo. Samozřejmě léky by nic nezměnily na vaší životní situaci - na její změně budete muset stejně zapracovat sama.
Vy ale antidepresiva užívat nechcete. V tom případě vás čeká jiná cesta - účinnější a zároveň těžší. A tou je cesta vymezení vlastních hranic, ujasnění si, co jste a co nejste ochotna nechat si líbit, co čekáte od vztahu, od života, pochopení, proč si necháte tohle všechno líbit. V tom vám může účinně pomoci psychoterapie. Rád bych na tomto místě ale zdůraznil, že rozhodnutí, zda pacientovi nabídnout farmakoterapii, psychoterapii či kombinaci obojího, má být výsledkem poctivé diagnostické úvahy - a tu samozřejmě nelze v tomto "poradnovém" formátu zodpovědně učinit.

Pokud vám mám teď poradit, co udělat, radím následující: Vyhledejte dobrého psychoterapeuta, aby vás doprovodil na obtížné cestě při získávání kontroly nad svým životem. Pokud je pravdivý předpoklad, že vaše deprese je následkem potíží, které máte, psychoterapie by vám měla pomoci. Zároveň by ale součástí terapeutického kontraktu mělo být i to, že pokud váš terapeut dojde k závěru, že byste kromě psychoterapie měla užívat i antidepresiva, poslechnete ho.

Držím palce, ať ze svých potíží najdete brzy cestu ven.

S pozdravem,

Pavel Král
+15trefné
Pavel Král

Pavel Král

Klinický psycholog, psychoterapeut, hypnoterapeut
Ústřední vojenská nemocnice Praha a soukromá praxe.

Hledám smysl a nenacházím: Krize v životě nahrává změně.

19. září 2014 v 16:56 | Admin
Dobrý den.

Dneska jsem se opět probudil a vstal z postele s břemenem vlastního bytí, se kterým si nevím rady. Zdá se mi, že od té doby, co jsem přestal být vychováván jako katolík, jsem nebyl schopný navázat s realitou nějaky smysluplný vztah. Cítím se poškozen touto výchovou, protože mi ukázala smysluplný řád světa a pak mě nebyla schopna poskytnout odpovědi, když jsem dospěl k vlastní reflexi a již jsem víru nepřijímal se samozřejmostí.
Věc se má tak, že jsem se po osmi letech tápání v ničem a odmítání za jakoukoliv volbu v mém životě převzít zodpovědnost, když vlastně nic nemělo jasný smysl, dostal do situace, kdy se mi nedaří dokončit studia, nemám práci a nevím, co vlastně chci dělat. A do této situace se mi navíc za nedlouho narodí dítě. Narození dítěte ve mně vyvolává v některých okamžicích hrůzu, ze které se mi tají dech, protože je mi jasné, že mu neposkytuji žádné jistoty, když já sám nemám půdu pod nohama a kontrolu nad svým životem.
Přemýšlím o tom, jestli je možné pochopit toto dítě jako smysl mého života, prostě jsem se reprodukoval a tím to hasne. Nic víc v realite hledat nemusím, o ničem jiném ten život není. Jak mi toto ale pomůže najít v životě můj vlastní cíl, bez něhož si přece neosvojím žádnou profesi, abych mohl vůbec převzít zodpovědnost za svůj čin a postarat se. Problém je, že čím víc přemýšlím, tím více ztrácím nad věcmi kontrolu. Potřeboval bych jednat automaticky, jako když spustím na PC program, jehož algoritmus vyřeší problém, namísto trýznivé sebe-reflexe.
Honza,


Názor odborníka

Petr Pražák

Dobrý den.
Stav, který popisujete, není nijak výjimečný. Smysl lidského života řešily již generace před námi. Biblická kniha Kazatel začíná slovy o marnosti lidského života, stejnou otázku palčivě řešil Lev Tolstoj či existenciální filozofové. Jeden z nich, Albert Camus, hovoří o absurdním údělu člověka jako transcendentální bytosti, která musí žít ve světě, jež žádný smysl nemá.

Existují odpovědi o smyslu života, či spíše pokusy o ně, z pozice náboženství, z pozice filozofie a také s pozice psychologie.

Z hlediska psychologie se o pocitech, které zažíváte, mluví jako o existenciální neuróze či existenciální krizi. Jak se zmiňuje C. G. Jung, ztráta smyslu znemožňuje prožívat život v jeho plnosti. Jako každá krize přináší mnoho nepříjemného, ale může být vnímána jako šance na změnu.

Na smysl života se dá dívat více způsoby. Máme zde smysluplnost z perspektivy našeho životního příběhu, ale také, jak to nazývají někteří filozofové, se můžeme na náš život dívat z vyšší, kosmické perspektivy. Právě tato vyšší perspektiva však naší mysli často přináší úzkost. Napadá mě postava chlapce z filmu Woodyho Allena, který se nechtěl učit, protože si přečetl, že náš vesmír za miliardy let zanikne. V této perspektivě jeho snažení ve škole ztratilo jakýkoliv smysl.

Všechna náboženství se dívají na smysl života z hlediska vyššího smyslu a těm z nás, kteří mají víru, dávají pevnou kotvu. A právně, dojde-li ke krizi víry, absence vyššího smyslu může vyvolat existenciální krizi. Vzhledem k tomu, v jakém kontextu zmiňujete katolickou víru, to může být i váš případ.

Jedním z psychoterapeutických směrů, který hodně pracuje s hledáním smyslu, je logoterapie Viktora Frankla. Pokud byste se rozhodl svou existencionální krizi řešit psychoterapií, právě terapeut zaměřený na logoterapii by mohl být vhodným průvodcem.

Frankl v některých případech navrhuje tzv. techniku dereflexe, jejíž cílem je přeorientovat klienta od něj samotného a zdroje jeho neúrózy směrem k nedotčeným oblastem jeho osobnosti a smyslu, který se mu v životě konkrétně naskýtá. Otázka po smyslu života, jak učil Buddha, není vždy povznášející. Člověk se musí někdy ponořit do řeky života a tuto otázku nechat odnést proudem.
+9trefné
Petr Pražák

Petr Pražák

Kouč a konzultant managementu

zdroj:http://psychologie.cz/

Partner přestal komunikovat: Zjistěte, co se děje, ale přiměřeně.

14. června 2014 v 8:46 | Admin
Dobrý den, momentálně pociťuji velkou nejistotu. Myslím, že nejistota je pocit, který se nelíbí nikomu z nás. Navázala jsem vztah s mužem, z jeho strany to bylo intenzivnější než z mojí, aspoň ze začátku. Já jsem se spíš bránila, ale pak se zamilovala se vším, co k tomu patří. Jedním slovem - nádhera. Krásné pocity, štěstí. Teď mám to, co jsem vždycky chtěla. Naplněná touha. Podle jeho slov a chování soudím, že on prožíval to stejné co já, možná v ještě větší míře. A pak najednou šmik - z ničeho nic přestal se mnou komunikovat. A to úplně. Psala jsem mu, co se stalo, absolutně bez reakce. Jsem zmatená a taky znechucená, protože si toto chování nedokážu nijak vysvětlit. Snesla bych jakékoliv vysvětlení. Prostě něco, protože i špatná pravda je vždycky lepší než nejistota. Pomůžete mi toto chování nějak vysvětlit a pochopit? Nejvíc mě skličuje, že nemůžu nic dělat. Děkuji Moravačka Názor odborníka Zdeněk Krpoun Vážená autorko dotazu, oceňuji vaši snahu změnit nepříjemný stav, v kterém se momentálně nacházíte. Pocit nejistoty je spojený s dalšími nepříjemnými emocemi a negativně ovlivňuje i myšlení. Jeho redukce nebo ještě lépe odstranění je proto více než žádoucí. Aktuální situaci bohužel nemáte zcela ve svých rukou, protože je to právě aktivita ze strany partnera, která by vám naznačila další směr vašeho vztahu. I přesto si ale můžete vy sama značně pomoci k tomu, abyste celou okolnost vnímala v lepším světle. Jestli budu vycházet z toho, co popisujete, pak situaci pochopit jednoznačně nelze. Vysvětlit si ji můžete mnohými způsoby, ale buďte si jistá, že přiměřený tlak na partnera k tomu, aby se vyjádřil, bude tím správným krokem k řešení. Přiměřený tlak znamený vyjádření práva na to vědět, co od něho můžete do budoucna očekávat a zda s ním můžete jako s potenciálním partnerem počítat. Přiměřený tlak prakticky představuje asertivní prosazování tohoto práva přes smskování, emailování a co funguje nejlépe - osobní setkání. Pokud se vám bude vyhýbat, nezkazíte nic tím, když na něho jednou počkáte před jeho pracovištěm nebo na jakémkoli místě, kam pravidleně chodí. Nezapomeňte ale na slůvko "přiměřenost". Přiměřenost ve vašem případě, tedy taková, která nenaruší integritu druhého, a ani nebude vypadat jako vaše vlastní ztráta hrdosti, udržíte tím, že budou vaše aktivní kroky krátkodobé a zároveň nebudou porušovat pravidla zdravého rozumu. Jednoduše řečeno buďte aktivní a snaživá, ale zároveň neztrácejte nadhled nad svým chováním. Ten můžete získat tím, že budete vaše kroky diskutovat s důvěrnými přáteli nebo rodinou, kteří budou v té výhodě, že dokáží vnímat celou situaci střízlivěji než vy. Po vašich krocích může dojít ke dvěma reakcím - k odpovědi nebo mlčení. Každá odpověď je lepší než žádná. Jestli vám partner sdělí, že nechce ve vztahu pokračovat, bude to velmi bolestné, ale s odstupem času se budete cítit čím dál lépe díky vědomí, že jste udělala vše, co jste mohla. Budete mít příjemný "lehký" pocit z toho, že jste se zachovala lidsky, odpovědně a zároveň nejlépe, jak jste jako dospělá osoba mohla. Pokud bude partner nadále mlčet, může (ale nemusí) to být ukazatelem nejen lhostejnosti, ale hlavně nejistoty. Nechci a nebudu ho nálepkovat takto na dálku, ale nerozhodost a pasivita jsou často projevy vnitřní neuspořádanosti a psychické nevyrovnanosti. Pravděpodobnost, že se to týká vašeho partnera však není absolutní a neměla byste o něm, pokud ho chcete jako dlouhodobého partnera, dělat ukvapené a vašemi negativními pocity zkreslené závěry ještě před tím, než ho adekvátně poznáte. Nezapomeňte na to, že jste na vztah dva. Kdyby skončil, vždy si můžete na základě vašich kroků říct, že jste byla tím, kdo vztah udržoval a kdo se více snažil. S odstupem času budete, i když to nyní možná nechcete slyšet, tím, kdo bude spokojenější a vyrovnanější. S díky za vaše řešení, Zdeněk K. +46 trefné Zdeněk Krpoun Zdeněk Krpoun Psycholog

Využijte tuto změnu pro svůj rozvoj

14. června 2014 v 8:41 | Admin
Dobrý den. Prosím o radu. Je mi 29 let, mému momentálně expříteli je 28 let. Strávili jsme spolu více než 7 let, měli jsme i několik náročnějších období, ale vše jsme překonali. Počátkem loňského roku jsme koupili byt a společně jej zařizovali. Podle mě jsme si žili poměrně spokojeně. Ještě o Vánocích přítel plánoval, co budeme dělat po Novém roce, že bychom měli víc chodit ven do přírody a podobně. Jenže k tomu už nedošlo. 30.12. se se mnou z ničeho nic rozešel. Prý to neplánoval, ani nad tím předem nepřemýšlel, ale najednou ho to napadlo a myslí si, že je to tak dobře. Nikdo jiný v tom není, prý teď potřebuje jen svobodu. Moje první reakce byla plačící a přemlouvací scéna, později jsem si uvědomila, že se musím věnovat sama sobě. Začala jsem více pečovat o svůj vzhled, začala se soustředit na své koníčky a našla si i koníčky nové. S přítelem jsme v kontaktu, píšeme si a několikrát jsme se již sešli. Z toho jsem ho několikrát zkoušela přesvědčit, že vím, kde byla chyba, a že to mezi námi opět může fungovat. Říká však, že zatím to chce nechat tak, jak to jej, je tak spokojený. Přitom mě kontaktuje sám od sebe, stále na mě kvůli maličkostem žárlí. Potřebovala bych spíše poradit v tom, jak mám k němu přistupovat, jak lépe pochopit to, co teď cítí a prožívá. Za radu mockrát děkuji. Jana, Názor odborníka Zbyšek Mohaupt Dobrý den, Jano. Píšete, že víte, kde byla mezi vámi ve vztahu chyba, a že to opět může fungovat. Z toho usuzuji, že nějakou fantazii o náhlém partnerově odchodu máte. Ve hře jistě může být cokoli: od strachu ze závazku (váš vztah dle popisu přirozeně směřoval ke sňatku či rodičovství), přes jinou ženu na obzoru, touhu po změně, obavu ze ztráty dalších možností, až třeba ke stereotypnímu sexu či potřebě uplatnit vlastní moc. Asi je to trochu jedno. Důležité je, co vy sama teď prožíváte, co si o svém bývalém partnerovi myslíte a co se vám chce. Možná tuhle neplánovanou životní epizodu můžete využít pro sebe samu (jak už jste začala), bez ohledu na míru a způsob kontaktu s bývalým partnerem či jeho žárlivost - váš sedmiletý vztah přece skončil. Třeba se vám bude chtít udělat také nějaké změny. A třeba si dovolíte něco, co jste si odpírala nebo si netroufala. Přeji vám k tomu plný koš sebedůvěry. S úctou, Zbyšek Mohaupt +19 trefné Zbyšek Mohaupt Zbyšek Mohaupt

Chci pochopit přítelův rozchod: Využijte tuto změnu pro svůj rozvoj

14. června 2014 v 8:41 | Admin
Dobrý den. Prosím o radu. Je mi 29 let, mému momentálně expříteli je 28 let. Strávili jsme spolu více než 7 let, měli jsme i několik náročnějších období, ale vše jsme překonali. Počátkem loňského roku jsme koupili byt a společně jej zařizovali. Podle mě jsme si žili poměrně spokojeně. Ještě o Vánocích přítel plánoval, co budeme dělat po Novém roce, že bychom měli víc chodit ven do přírody a podobně. Jenže k tomu už nedošlo. 30.12. se se mnou z ničeho nic rozešel. Prý to neplánoval, ani nad tím předem nepřemýšlel, ale najednou ho to napadlo a myslí si, že je to tak dobře. Nikdo jiný v tom není, prý teď potřebuje jen svobodu. Moje první reakce byla plačící a přemlouvací scéna, později jsem si uvědomila, že se musím věnovat sama sobě. Začala jsem více pečovat o svůj vzhled, začala se soustředit na své koníčky a našla si i koníčky nové. S přítelem jsme v kontaktu, píšeme si a několikrát jsme se již sešli. Z toho jsem ho několikrát zkoušela přesvědčit, že vím, kde byla chyba, a že to mezi námi opět může fungovat. Říká však, že zatím to chce nechat tak, jak to jej, je tak spokojený. Přitom mě kontaktuje sám od sebe, stále na mě kvůli maličkostem žárlí. Potřebovala bych spíše poradit v tom, jak mám k němu přistupovat, jak lépe pochopit to, co teď cítí a prožívá. Za radu mockrát děkuji. Jana, Názor odborníka Zbyšek Mohaupt Dobrý den, Jano. Píšete, že víte, kde byla mezi vámi ve vztahu chyba, a že to opět může fungovat. Z toho usuzuji, že nějakou fantazii o náhlém partnerově odchodu máte. Ve hře jistě může být cokoli: od strachu ze závazku (váš vztah dle popisu přirozeně směřoval ke sňatku či rodičovství), přes jinou ženu na obzoru, touhu po změně, obavu ze ztráty dalších možností, až třeba ke stereotypnímu sexu či potřebě uplatnit vlastní moc. Asi je to trochu jedno. Důležité je, co vy sama teď prožíváte, co si o svém bývalém partnerovi myslíte a co se vám chce. Možná tuhle neplánovanou životní epizodu můžete využít pro sebe samu (jak už jste začala), bez ohledu na míru a způsob kontaktu s bývalým partnerem či jeho žárlivost - váš sedmiletý vztah přece skončil. Třeba se vám bude chtít udělat také nějaké změny. A třeba si dovolíte něco, co jste si odpírala nebo si netroufala. Přeji vám k tomu plný koš sebedůvěry. S úctou, Zbyšek Mohaupt +19 trefné Zbyšek Mohaupt Zbyšek Mohaupt

Přítelova žárlivost mě omezuje: Co se stane, když vyjádříte nesouhlas?

14. června 2014 v 8:38 | Admin
Dobrý den, mám velký problém ve vztahu. Po roce společného soužití začal partner chorobně žárlit. Když někam jdeme, má narážky, že se musím hlavně nalíčit a že se chci líbit ostatním. Nechce, abych nosila tílka a upnutá trička. Přitom se oblékám slušně, dle mého vkusu. Džíny, kecky, tričko. Nic vyzývavého. Nechodíme do společnosti, protože podle partnera hned koketuji, přitom třeba jen mile s úsměvem pozdravím. Pak také říká, že nikam nechce, že na mě bude každý koukat. Nemohu se vídat s kamarády, to se mnou pak nemluví tři dny. Přišla jsem tak o své přátele mužského pohlaví. Dokonce byl i uražený, když jsem řekla, že z mého bráchy je hezký, hodný kluk. Přítel mi začal říkat, ať si tedy takového najdu a podobné nesmysly. Jednou jsem si koupila podle něj moc upnuté kalhoty a skoro z toho brečel. Je mi 23 let a přijdu si jako stará. Nemám pomalu žádné soukromí, hned chce vědět, kdo mi píše, volá, koho jsem potkala cestou do obchodu, jestli jsem po někom nekoukala apod. Už jsem z toho tak zblblá, že se neodvážím si někoho prohlédnout, chodím se svěšenou hlavou a už si ani neuvědomuji, že to přehání, a beru to pomalu tak, že má pravdu. Miluji ho, ale nechci takhle žít. Jinak je to skvělý muž, pozorný, slušný, pracovitý a jemný. Prosím, poraďte, potřebuji slyšet zdravý názor. Děkuji Coco, Názor odborníka Martina Frintová Dobrý den, 

chápu, že vás tato životní situace tíží. Rozumím tomu, že nechcete přijít o partnera, kterého milujete, a současně cítíte potřebu žít normální společenský život. Velmi oceňuji vaší snahu to řešit a najít nějaké východisko. Píšete, že se tyto problémy začaly objevovat až po roce vašeho vztahu. Mohou značit partnerovu obavu z toho, že o vás přijde. V tomto případě nemusí jít o vědomé útoky na vaši osobu. Je možné, že si není jistý sám sebou 
a ve svém strachu přehnaně reaguje na sebemenší i neopodstatněný podnět z vaší strany, ať už jde o oblečení či přátelský úsměv.

 Můžete zkusit dát mu jasně najevo, že ho stále milujete, že vám může věřit. Naslouchejte jeho potřebám a zároveň se mu snažte bez emocí sdělit potřeby své. Věřím, že pokud si o tom v klidu promluvíte a budete oba schopni tomu druhému naslouchat, tak můžete najít společný kompromis. Zvládnutí takovéto zátěžové situace může váš vztah velmi upevnit. Zároveň vás ale chci upozornit, že vás váš partner stále více tlačí ke zdi. Vypadá to, že ve svém vztahu ztrácíte svobodu. Vzdala jste se přátel. Přestala jste chodit do společnosti, nejdříve sama a teď už ani nikam nechodíte společně s partnerem. A vy si to z vám známých důvodů necháváte líbit. Snažte si v klidu a nezaujatě odpovědět na otázku, proč to vlastně dopouštíte, proč se necháte omezovat, čeho se bojíte? Co se stane, když vyjádříte nesouhlas? Řekněte si, co získáváte a co ztrácíte svým přístupem. Myslím, že je potřeba, abyste obnovila svou sebedůvěru ve vztahu a sobě a vašemu partnerovi pevně nastavila hranice. Máte rozhodně právo na své soukromí, máte také právo na své přátele, oblečení dle svého vkusu i společenský život. Zatím partnerovi ale stále ustupujete vy. Promluvte s ním o tom, co vás trápí, co vám vadí, co byste potřebovala jinak a trvejte na tom. Možností je také obrátit se na pomoc odborníka a vyzkoušet párovou terapii. Můžete to zkusit přítelovi nabídnout. Je pravděpodobné, že v žárlení není ani jemu dobře. Párová terapie by mohla být přínosem pro vás pro oba. Přeji hodně sil a držím palce! Martina Frintová +17 trefné Martina Frintová Martina Frintová

Radí Radkin Honzák Psychiatr

14. června 2014 v 8:35 | Admin
Dobrý den, nedávno jsem zjistila, že můj přítel má již rok a půl kamarádku, o které jsem nevěděla. Jsme spolu čtyři roky a předem musím říct, že jsem žárlivá, což nejspíš hraje svou roli. Zřejmě proto mi o ní neřekl. Se slečnou jsme se tedy daly do řeči. Prý jsou oba jen kamarádi, kteří si píšou (často) o běžných věcech a kteří spolu občas někam zajdou. Co mě však překvapilo ještě více, bylo to, že ani ona neměla zhruba první rok tušení o mně: o tom, že je zadaný. Prostě mě zatajil. Když se mnou někam jel, řekl, že jede s kamarády. A tak přemýšlím nad tím, proč to dělal. Proč mě tajil? Myslím, že v době, kdy se se slečnou seznámil, mezi námi bylo vše v pořádku. Teď si ale říkám, co když se do ní zamiloval a vlastně chce celou tu dobu ji? Ona říká, že nikdy nic takového nenaznačil. Ale ten pocit, že se mi s ní vídal za zády a nemluvil o mě je... však víte. Jeho reakce byla, že zapíral. Vždy něco prohodil, prakticky to přešel a pokaždé vybuchne. Takže jak chápete, už to není tak harmonické. Každopádně, kamarádi jsou pořád. Olí, Názor odborníka Radkin Honzák odborník psychologie.cz Milá Olí, vaše situace je nedobrá a vůbec vám ji nezávidím. Já bych se asi také dopálil, kdybych věděl, že člověk, s nímž chci sdílet život, za mými zády splétá další vztah, ať už jakkoliv platonický a dělá ze mne přitom pitomce. A to nejsem žárlivý. Protože toho nevím víc, než jste napsala, položím v obecné rovině dvě zásadní otázky. Ta první zní: proč to dělal? Nejpravděpodobnější odpověď na ni je, že - jako každý muž - je ješitný a dělalo mu dobře, že mu žádná neodolá. Přitom si na svou omluvu, či spíše výmluvu, mohl myslet, že nevinný flirt nikomu neuškodí a on, že je borec. Ta druhá: proč po úspěšném osmnáctiměsíčním utajování dopustil, aby se to prozradilo? Navíc při vědomí vaší žárlivosti. Mně napadá jediné (protože nevěřím na náhody): že se dostal do situace, kdy už to nezvládá (možná, že vaše sokyně trochu přitlačila, možná jste začala něco tušit vy) a tak spustil hru zvanou: "Holky, teď se o mě poperte!" A tváří se u toho jako mrtvý brouk, jako by s tím dneska neměl nic společného. Tak "dostal míč na vaši stranu" a je opravdu na vás, pro co se rozhodnete. Není to snadné. A asi vás také nijak neutěší, že nejste sama, která to zažila. Na druhé straně je to lepší, než kdyby se dvojí vztah vlekl dál. Když se rozhodnete poprat se o něj, vybojovat ho pro sebe, přejít to a pokračovat ve vztahu, obecná doporučení říkají, že máte udělat onu pověstnou tlustou čáru a nikdy to nemáte v budoucnosti připomínat. Pokud se rozhodnete, že mu nemůžete věřit a nedůvěra s žárlivostí by vám asi trvale kalila vztah natolik, že by nakonec stejně skončil, tak je lepší ušetřit si trápení a výčitky a hádky a podezírání a bůhvíco ještě a ukončit jej hned. Vylučuji tu variantu, že byste pokračovala v partnerském trojúhelníku (i když i takové případy jsem viděl). Víc k tomu napsat nedovedu, než že vám přeju, abyste se rozhodla správně a byla šťastná. Radkin Honzák zdroj:http://psychologie.cz/

Po rozchodu se mi zprotivil sex: Naše tělo tak reaguje na naše emoce.

13. června 2014 v 18:14 | Admin
Dobrý den,
chtěla bych vás požádat o názor či radu. Je mi 38 let a před třemi lety jsem se rozešla s přítelem, kterého jsem velice a nekriticky milovala. Žili jsme spolu několik let v jedné domácnosti s mými dětmi prakticky bez problémů. Měli jsme spolu velmi intenzívní sexuální vztah.
Vždy jsem se snažila příteli vycházet maximálně vstříc a být mu životní oporou. Domnívám se ale, že si ke mně díky tomu časem vybudoval vztah, jaký by náležel spíše jeho matce než přítelkyni. Posléze se zamiloval na diskotéce do jiné, náhodné ženy, což vyvolalo okamžitou změnu v jeho chování, takže to dlouho neutajil. Nerozešli jsme se hned, ale po několika krušných týdnech jsem s přítelem vztah rychle (a pro něj nečekaně) ukončila, protože se mezi mnou a "tou druhou" nemohl rozhodnout a dále se s ní stýkal.
Dokázala jsem se ovládnout a udržet emoce pevně v rukou. Problém je však jinde. Od té doby jsem se postupně seznámila s několika muži, se kterými jsem si rozuměla. Chtěla jsem navázat vztah. Ale absolutně jsem selhala v posteli. Nejdříve jsem to přikládala poslednímu rozchodu a čekala, že problém odezní sám.
Ale stále zcela odmítám sex, je mi téměř odporný. Cítím se s protějškem dobře pouze do chvíle, než na "to" příjde. Nyní jsem schopna se milovat s mužem pouze, když si předtím dám několik skleniček alkoholu, a další den prožívám v morální kocovině. Mám se svěřit nějakému odborníkovi nebo ještě doufat, že to přejde samo?
Děkuji vám za odpověď,
Richarda
Richarda ,




Názor odborníka

Leona Dyrehauge odborník psychologie.cz

Dobrý den,

vážím si vašeho dotazu, Richardo. Vlastně přesně popisujete to, jak velkou sílu mají naše emoce a myšlenky na sexuální prožívání. Často se přeceňuje důležitost fyzické reakce a zapomíná se na to, že pokud máme např. strach, jsme zranění, pochybujeme apod., naše tělo na sexuální stimulaci nezareaguje tak, jak by se normálně předpokládalo.
V intimním vztahu se postupně otvíráme a logicky na povrch vyplouvají i naše úzkosti, naše zranitelnost - prostě to, jací opravdu v jádru jsme. Z toho, co píšete, se mi zdá, že jste měla sex ráda a uměla jste se otevřít a užít si ho. Nevím, co přesně myslíte tím, že nyní odmítáte sex. Co se s vámi děje, když se s mužem teď sbližujete? Co cítíte, jaké myšlenky se vám honí hlavou? Jak se nakonec zachováte, aby k sexu nedošlo?
Tuším, že jste dostala od vašeho minulého partnera zabrat. Zřejmě jste si udělala z toho o sobě a obecně o partnerství a o sexu nějaký závěr a tím se prostě teď řídíte. Možná máte strach se zase někomu otevřít a sdílet s ním to, jaká opravdu jste. Máte teď totiž zkušenost, že jste nebyla přijata. To je těžké.
Myslím, že by Richardo bylo fajn si o tom popovídat s psychoterapeutem. Byla by škoda se ochuzovat o něco tak blízkého, jako sex může být.
Držím vám pěsti.
Autorka odpovědi Leona Dyrehauge bude 22. září přednášet o partnerském sexu na celodenním semináři Zdravé vztahy aneb jak se najít a nezkazit to. Více info a vstupenky naleznete zde.
zdroj:http://psychologie.cz/

Stala jsem se otrokyní: Co je pro vás už za hranicí přijatelnosti?

13. června 2014 v 18:12 | Admin
Dobrý den,
V devatenácti letech jsem coby submisivně založená žena začala toužit po dominantním partnerovi. Seznámila jsem se s mým Pánem a po intenzivním D/s vztahu jsem mu dala otrocký slib. Nyní není cesty ven a já jsem otrokyní 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Trvá to necelý rok.
Plním všechny rozkazy a nechávám se ponižovat kdykoliv a jakkoliv. Ale ne vždy jsem vzrušená, mnohdy musím překonávat sama sebe. Hlavně u trestů a mučení, nejsem moc masochisticky založená. Jsem normální?
Nejsem si jista, jestli to, že jsem otrok, je jen mé sexuální zaměření nebo jestli jsem blázen. Můj Pán je o dvacet let starší než já, je moc moudrý a rozumí mé duši. Neubližuje mi tak, aby to mělo následky.
Jen mě zajímá, jestli nejsem blázen, když takhle žiji.
mexicola,



Názor odborníka

Zbyšek Mohaupt

Vážená slečno.

Popisujete svůj roční vztah s vaším dominantním partnerem a ptáte se, zda jste normální, když vás ponižování v podobě trestů a mučení nevzrušuje. Submisivita není ovšem totožná s masochistickou sexuální orientací. Vaši duševní normalitu či její odchylku by mohl posoudit psycholog, psychiatr či sexuolog při osobním rozhovoru s vámi.
Vy sama si můžete alespoň ujasnit několik věcí. Zkuste si odpovědět na následující otázky: Jakou máte představu o podobě dobrého partnerského soužití? Co do ní z vašeho současného vztahu zapadá a co už ne? Co vás vzrušuje a co už leží za hranicí přijatelnosti? Co chcete a co už nechcete ve vztahu prožívat? Co pro sebe potřebujete, abyste se ve vztahu cítila dobře?

Je důležité si uvědomit, že ponižování (a to ani ve jménu lásky) nebývá nikdy zcela bez následků na duši člověka. Bere jí prostor pro růst, snižuje pocit vlastní důstojnosti a hodnoty. Navíc stále platí, že dobré a zdravé sexuální soužití je založené na oboustranné přijatelnosti sexuálních aktivit páru, na souhlasu obou partnerů. Pokud se ve vztahu děje cokoliv, co pro jednoho z partnerů znamená překonávat nelibost, odpor či strach, pak bývá vztah ohrožen.

Přeji vám, abyste mohla nacházet moudrost nejen v partnerovi, ale i v sobě samé.

S úctou,
Zbyšek Mohaupt
zdroj:http://psychologie.cz/

Radí Michal Mynář www.psychoterapie-brno.cz Psychoterapeut

13. června 2014 v 18:10 | Admin

Výčitky kvůli střídání mužů: Na sexuální touze není nic špatného.



Dobrý den,
předem vám chci poděkovat za sdílení a případnou radu ohledně mého problému. Je to už celkem dlouhá doba, co mě trápí následující věc. Ocitla jsem se v situaci, kdy jsme se po tříletém vztahu s partnerem rozešli. Byl to můj první sexuální partner a dá se říct i první vážný a "opravdový" vztah, který jsem měla. Rozchod mě sice na pár měsíců téměr drtil, avšak po té, co jsem se z této deprese dostala, jsem začala dělat pro mě uplně nepředstavitelné věci, které jsou teď obsahem mého trápení.
Vždy jsem byla otevřená v sexu, byť jsem s ním začala poměrně pozdě, co se týče věku, a oblíbila jsem si ho. Ale jsem slušně vychováná a mám zásady dobrého vychování, že se mi vždy promiskuita a střídání sexuálních partnerů nelíbilo a odrazovalo mě. Jenže když jsem se ocitla v době, kdy jsem byla bez partnera, bez muže, bez lásky a byla jsem tak dlouho, tak jsem se snažila samozřejmě s někým seznámit. Nechci se teď chválit, ale mužům se líbím, takže v seznamování to nemám těžké. Jde jen o to, že mám vysoké nároky, což je důvodem, že jsem stále sama.
Ta samota, myslím i tu fyzickou, dala za následek to, že jsem se jednorázově vyspala s mým kamarádem, kterého znám dlouho. Brala jsem to pozitivně, uklidňovala jsem se, že jsme dospělí, a i když oba víme, že spolu nikdy mít vztah nebudeme, že to bylo fajn. Ale stejně jsem se cítila trochu divně. O to víc, když jsem se o pár měsíců později seznámila s člověkem a po pár týdnech známosti jsem s ním měla pohlavní styk. Bohužel ještě k tomu nechráněný. Nyní si to vyčítám, připadám si strasně neslušná a nemorální, že takto střídám muže, se kterými nechodím.
Mám v první řadě strach o své zdraví, strašně se za sebe stydím a mám výčitky. Zakazuji si myslet na jiné muže, protože nechci, aby mi číslo mých sexuálních partnerů přibývalo. Přála bych si zase harmonický dlouhodobý vztah. Ti dva muži byli sice strašně fajn, ale přátelé, se kterými teď už neudržuji kontakt. Ani u jednoho by vztah kvůli práci, dálce, atd. ani pořádně nešel. Jsem ze sebe vážně znechucená. Stále se ohlížím na jakousi "slušnost". Díky práci, studiu a možná i tomuto bloku si nedokáži téměř najít vztah, který by fungoval a neskončil jen u sexu. Mám obavy, že toto budu dělat pořád, po dobu, co jsem sama. Trápí mě to.
Martina,


Názor odborníka

Michal Mynář odborník psychologie.cz

Dobrý den, Martino,
díváte se na sebe příliš "zvenku" - optikou norem slušnosti. Máte jasno, jaká byste podle těchto norem měla být, vaše jednání do těchto norem nezapadá a vy se cítíte vinna. Problém ale není ve vás, ve vašich pocitech, touhách. Problém je ve vámi zmiňované "slušné výchově".
Termín "slušně vychovaný" používáme převážně ve dvou případech - hovoříme-li o dětech a o psech. Vážně, schválně se nad tím zamyslete a uvidíte, že to tak je. Slušně vychovaný pes je takový, který poslušně plní přání svého pána, neobtěžuje okolí hlukem, neničí vybavení domu, ví, co je "fuj" a nedělá to. Jak vidíte, slušnost se snadno zaměňuje za poslušnost.
A se slušně vychovaným dítětem to bývá podobné - slušně vychované dítě začne zaměřovat svou pozornost na to, co je "správné" a "špatné", co se smí a co se nesmí. Srovnává, jaké by mělo být, a pokud těmto požadavkům nedostává, začíná se cítit vinno. A v tu chvíli už nepotřebuje žádnou vnější morální autoritu, která by jej usměrňovala, protože se hlídá samo. Takové slušně vychované dítě, když se z něj stane dospělý, bere ohledy na "ty druhé", ale ne už tolik na sebe. Neklade si otázky - co chci, co potřebuji, co prožívám, neobjevuje, neexperimentuje, nezískává zkušenosti. Řídí se tím, co "by měl" chtít, co "by měl" cítit,...
Někdy taková výchova k (po)slušnosti zahrnuje celou oblast života člověka, někdy se omezuje jen na některé oblasti - např. sexualitu.
Největším nepřítelem zdravého přístupu k sexualitě (ale nejen k ní) je přitom právě pocit viny - a kdyby jen za činy, ale už za pouhé myšlenky nebo pocity. Jak může člověk prozkoumat a pochopit svou sexualitu a učinit z ní svého spojence, když je tabu na některé věci už jen pomyslet? A co s touhami, které se vymykají definici slušnosti? A že je snad někdo nemá? Ale jděte!
Právě potlačené pocity mimo rámec přejaté "mravnosti" - touhy, u kterých si člověk řekne "to snad ani nejsem já", jsou zdrojem mnoha problémů jak v sexu, tak ve vztazích.
Vaše sexualita se bouří. Vypovídá poslušnost vaší slušnosti. Chce být objevena, pochopena a přijata. Zakazovat si myslet na muže situaci nevyřeší, spíš naopak. Čím víc se budete bránit, tím větší je šance, že se podobné excesy zopakují.
Ale pozor! Hledat cestu, jak svou sexualitu realizovat a sžít se s ní, není totéž, jako se jí bezbřeze oddávat. Nekriticky podléhat svým touhám je stejně přepjaté, jako se jím puritánsky bránit. Obě tyto strategie nejsou funkční, protože v obou případech je člověk obětí své vášně - tím, že jí podléhá. I tím, že jí vytěsňuje. Obě jsou projevem nezdravého přístupu k sexu.
Člověk, který bere svou sexuální touhu jako přirozenou součást svého života a počítá s ní, ji zvládá lépe, než někdo, kdo se svou sexuální touhou nepočítá, kdo myslí, že jeho se netýká nebo by se týkat neměla, protože je to vulgární a sprosté.
Byla jste dlouho bez partnera, bez muže, bez lásky, jak píšete. To, že toužíte po někom, kdo by na chvíli tuto prázdnotu vyplnil, i když to nebude "ten pravý", je přirozené. Této touze můžete vnitřně říct "ano", či "ne", ale na tom, že něco takového cítíte, samo o sobě nic špatného není.
Pokud člověk nezaujímá ke svým touhám automaticky nějaký morálně hodnotící postoj, pokud se snaží porozumět tomu, co mu chtějí říci o jeho potřebách, o tom, co mu chybí, pak získává cenný zdroj informací o sobě, který může konstruktivně využít.
Na sexuální touze není nic špatného. I když tato touha (to už jste zjistila) není identická s touhou po dlouhodobém vztahu a založení rodiny, nijak jí nestojí v cestě. To, že si přejete dlouhodobý, harmonický vztah a zároveň toužíte po sexu, se nijak nevylučuje. Naopak, sex může být nástrojem vzájemného poznání daleko hlubším, než hodiny povídání.
Pojďte vyměnit normy za hodnoty! Převzaté, cizí normy za osobní hodnoty, které budou jen vaše. Rozváže vám to ruce nejen v sexu. K tomuto kroku je potřeba odvaha zkoumat a poznávat sama sebe, vystoupit z nalinkovaných kolejí, ale najít v sobě tuto odvahu - to často nejde tak snadno. Pomoci vám v tom může třeba nějaká ženská podpůrná skupina, která vám pomůže se poznat a přijmout v kruhu jiných hledajících žen.
Doufám, že vám moje odpověď bude k užitku a že jsem se nenechal unést v domněnkách a hypotézách příliš daleko - do fantazií, které by měly s vaším životem pramálo společného. Pokud se mi to však nepodařilo, promiňte mi to. Při odpovědích se pouštím na tenký led, kdy si spoustu věcí musím domyslet a nemohu se doptat - to jsou meze a hranice tohoto způsobu pomoci. Věřím ale, že i kdyby tato odpověď nebyla "o vás", někoho, kdo se v ní pozná, si určitě najde.
V každém případě vám přeji hodně štěstí na vaší další cestě hledání sebe sama.

Michal Mynář

Radí: Pavel Král Klinický psycholog, psychoterapeut, hypnoterapeut

13. června 2014 v 18:08 | Admin


Dobrý den,
je mi 30 let a jsem závislý na pornu. Vše začalo, když mi bylo 13 let a já objevil výhody začínajícího internetu v této oblasti. Aniž bych si to tehdy připustil, začal jsem chvíle s pornem používat jakožto uvolnění od stresových záležitostí.
Když jsem si našel svou první dívku, zjistil jsem, že nejsem schopen dosáhnout vyvrcholení, když jsem s ní. Sám u videa ano. Ze sexu jsem neměl požitek. Jí tato má neschopnost nevadila, ale u dalších dívek jsem narazil na negativní reakce, které můj blok prohloubily. O to více jsem byl v depresích a trávil čas u počítače, kde jsem hledal stále tvrdší a bizarnější formy pornografie, neboť videa s klasickým sexem mi už nic nedávala.
Před několika měsíci jsem narazil na stránku sdružující tzv. "pornoholiky". Vyléčení zde nabízejí rady, jak s touto závislostí zabojovat. Základem je minimálně 90denní absolutní sexuální abstinence. Vydržel jsem 30 dní. Během nich mé psychické i fyzické potíže ustoupily. Já nabral mnohem více síly. Vše spělo k lepšímu. Stačilo však několikadenní stresové období a do 14 dnů jsem spadl tam, kde jsem byl. Deprese se vrátily, jsem pořád unavený, bez motivace, opět trpím úzkostmi.
Má dočasná abstinence mi dala poznání, že značná část mých problémů - psychických, mezilidských atd., je způsobena mou závislostí. Rozhodně neříkám, že to má tak každý. Někdo konzumuje alkohol a závislým se nestane, někdo mu propadne velmi snadno. Nyní opět hledám způsob, jak se z tohoto bludného kruhu vymanit. Pomůžete mi?

Jakub,

Názor odborníka

Pavel Král odborník psychologie.cz

Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Píšete, že jste závislý. Protože závislost, tak abstinence. Dnes je moderní označovat pomocí diagnóz jakýkoli problém. Kromě závislosti na psychoaktivních látkách (všeho druhu) tak máme závislost na televizi, počítačových hrách, čokoládě, sexu, pornu, jídle, internetu, nákupech, sportu... Zkrátka na čemkoli.
Jsem tady v poradně už pamětník a vybavuji si jednu starší odpověď doktora Honzáka, v níž hezky, trefně a srozumitelně vysvětluje neurochemickou podstatu vzniku závislosti. A protože bych to lépe nenapsal, odkážu vás tedy na ni: http://psychologie.cz/pribehy-ctenaru/kradu-v-obchodech-dopravate-si-davky-dopaminu-jste-zavisly/.
Rozumíte? Tolik k závislosti. Ve stručnosti je to tak, že cokoli příjemného nás může vést k nezvladatelné potřebě to opakovat. Já si ale dovolím s vámi nesouhlasit a nabídnout vám jiné vysvětlení než zrovna závislost.
Ve třinácti letech vaši vrstevníci šmírovali holky ve sprše po tělocviku a to, co viděli, se potom stalo podstatou jejich masturbačních fantazií. Potom se postupně (někdo dříve a někdo později) propracovali (někdo rychleji a někdo pomaleji) od nesmělých dotyků přes ty smělejší až k nekoitálním sexuálním praktikám a nakonec k metě nejvyšší, k souloži. Tak to většinou bývá.
U vás tomu ale bylo jinak. Místo toho, abyste svůj sexuální život rozvíjel "normální" cestou, zvolil jste cestu, která je ze své povahy "náhradní". Co se týká konečného efektu, tedy ejakulace a orgasmu, vedou obě cesty zdánlivě ke stejnému cíli, ale není to tak docela pravda. Čas strávený u internetového porna sice možná skončí orgasmem, ale jinak z něj žádné zisky neplynou. Čas strávený s reálnou partnerkou slibuje také nějaké uspokojení lidské potřeby vztahů i zážitky kulturní (kino, divadlo), kulinářské (co takhle společná večeře), sportovní (výlet).
Nechci, abyste měl dojem, že vše zlehčuji. Naopak. Jen se snažím říct, že čas strávený osamoceným sledováním porna na počítači nevede takřka k ničemu, z čeho byste mohl mít radost. Aspoň malou. A právě malé radosti, které v běžném životě zažíváme, jsou tím, co nás chrání proti depresi. A naopak. Pokud depresi zaháníte sezením u počítače a zíráním na porno, pomůže to na chvíli, protože na krátkou dobu zapomenete, že máte depresi. Pak ale přijdou výčitky a ještě větší deprese. Tu zaháníte pornem a.... dál už to znáte. Těch třicet dní, co jste "vydržel" a během kterých vám bylo lépe, vám neudělalo lépe proto, že jste abstinoval, ale proto, že jste zřejmě dělal něco smysluplného.
Ptáte se, co máte udělat. Zkuste si najít nějakého dobrého psychoterapeuta a s jeho pomocí se pokuste zvládnout svůj blok vůči ženám, vůči normálním vztahům.
Držím vám palce,
Pavel Král

zdroj:http://psychologie.cz/

Stále jsem mu nevěrná: Co říká hlava a co srdce?

19. dubna 2014 v 18:07 | Admin
S přítelem chodím už devět let. Všechno se zdálo být harmonické: dobrá práce, vzájemná podpora, plánování budoucnosti a dětí.
Před dvěma lety se v mém životě ale objevil jiný člověk, do kterého jsem se zamilovala. V té době jsme měli s přítelem krizi, kdy poznal jinou dívku. Po třech měsících se však chtěl vrátit ke mně. U nich k ničemu nedošlo: jednalo se o starou lásku, ale byli jen přáteli. V mém případě se ale jednalo o něco jiného. Několikrát jsme to chtěli ukončit, ale pokaždé jsme se k sobě zase vrátili.
Před pěti měsíci jsme spolu s přítelem začali bydlet. Už jsme to plánovali dlouho a teď se naskytla dobrá nabídka, tak jsme ji přijali. Já jsem pořád doufala, že se to všechno uklidní a bude to v pořádku, ale v nevěře pokračuji dál.
Ten druhý se kvůli mně rozešel se svojí přítelkyní a teď je sám. Já s ním asi být nechci. Je hodně jiný než já, neumím si to představit.
Nedávno jsem dostala takový impuls od kamaráda, že takhle je to špatně a uvědomila jsem si, že to dál nejde. Svého přítele mám stále hodně ráda, vím, že se na něj můžu spolehnout a čekala by mě s ním hezká budoucnost. I s jeho rodinou si celkem rozumím a po těch devíti letech tam prostě patřím. Ale teď mám pocit, že to musím nějak rozhodnout a rázně řešit. A nevím jak... Nechci nikomu ublížit, ale vím, že tomu tak bude.
Petra,

Názor odborníka

Vladimír Smutný

Milá Petro,
Nepíšete úplně přesně, co byste potřebovala. Je tedy asi jasné, že se chcete rozhodnout. Budu na vás trochu tvrdý. Popravdě byste ráda zodpovědnost za své rozhodnutí přenesla na bedra někoho jiného. Tedy: vzdala se své zodpovědnosti. To je trochu znakem dětského chování. Neschopnost rozhodnout se a převzít zodpovědnost. Vlastně jsem to měl dlouho podobně. Jenže ať už rozhodnutí udělá někdo jiný nebo vy, jeho důsledky budete stejně nést vy.
Otázka tedy zní: Jak se rozhodovat? Za prvé, doporučuji rozhodovat se bez jakýchkoliv emocí a tlaků. Např. názor "I s jeho rodinou si celkem rozumím a po těch devíti letech tam prostě patřím," je podle mě váš vnitřní nátlak sama na sebe "co je správné a co ne".

Doporučím vám takovou malou techniku z neurolingvistického programování, která se rozhodování týká. Zavřete si oči a zaměřte svou pozornost na svoji hlavu. A zeptejte se sama sebe, na kolik procent chcete zůstat se svým milencem či přítelem. První číslo, které vám přijde, je správně. Pak si zavřete oči znovu a zaměřte pozornost doprostřed hrudi na své energetické srdce. Opět se zeptejte stejně - a první číslo, co vás napadne, je opět správně. Teď máte dvě čísla v procentech: jedno, co říká váš "rozum" a druhé, co říká vaše "srdce". Můžete je svobodně porovnat a použít k rozhodnutí. Nebudu vám radit, co je správně - zda rozum, či srdce. Snad jen, že pokud opravdu k někomu z nich cítíte "lásku", tak to zřejmě bude správná cesta. Nesmíte si však lásku plést se závislostí či zvykem.
Jiná, více pragmatická možnost, jak se rozhodnout, je vypsat si na papírek vše, co mi to přinese a vezme, když se rozhodnu pro jednoho z nich a to samé si udělat pro druhého z nich. Nezapomeňte, že určitě existuje dalších X možností: například nerozhodnout se, potkat někoho nového, zůstat sama atd. Doporučuji vám hlavně převzít zodpovědnost za svůj život a s touto zodpovědností se rozhodnout.
Někdy se říká, že neexistují špatná rozhodnutí, protože na každé cestě se něco naučíme. Žádná vločka prý nepadne na špatné místo. Při mém pobytu v Indii nám náš učitel na nářky, že máme problémy ve vztazích, řekl jen: "Vztahy jsou příležitostí k růstu. Vaše vztahy odráží váš vlastní obraz." Tedy každý náš vztah je jen naší vizitkou a učí nás vztahu k sobě. Dokud nerespektujeme a nemilujeme sami sebe, nemůžeme mít vlastně "opravdové" a "naplněné" skutečně láskyplné vztahy bez závislostí.

Také vám asi váš milenec dává něco, co vám nedává váš přítel. Ujasněte si, co to je. Vášeň, něha, komunikace, sex, pozornost atd.? Když si to ujasníte, můžete si uvědomit, nakolik je to pro vás důležité a zda by vám to nemohl dávat váš přítel. Možná by stačilo naučit se komunikovat a vyjasnit si to s ním. Také si uvědomte, že funguje pravidlo, co do vztahu sám nedám, tam nenajdu. Jinými slovy tedy možná přistupujete úplně jinak k milenci a jinak k příteli.

Také nepíšete, co ke každému z nich cítíte v "srdci". Jak to máte s city k nim? A dále píšete, že nechcete nikomu ublížit. Snaha všechny uspokojit ničí život spoustě lidem. Stejně sama píšete, že někomu budete muset ublížit. Někdy se říká, že v lásce nikomu ublížit nemůžete. Prostě si vyjasněte, co v životě chcete, co ke komu cítíte a rozhodněte se. Na nikoho se neohlížejte - jen na sebe. A pamatujte: čím déle danou situaci nebudete řešit, tím víc ve vás bude narůstat vnitřní rozpor, který vás bude stát (a určitě již dnes stojí) spoustu energie. Také váš hodnotový žebříček a svědomí musí situací trpět. Vezměte tedy život do svých rukou, seberte odvahu a rozhodněte se svým srdcem tak, abyste byla v životě šťastná.

S láskou,

Vladimír
zdroj:http://psychologie.cz

Jak na vzdorovité dítko? Život předškoláka je plný nových povinností.

19. dubna 2014 v 18:05 | Admin
Dobrý den,
máme čtyřletou dcerku a je velmi svéhlavá a temperamentní: poslední dobou si s ní přestáváme vědět rady.
V podstatě každý den, když ji vyzvedávám ze školky, ztropí vzdorovitou scénku při odchodu (nechce se strojit, chce si ještě hrát, nedodělala si výkres...) Snažím se tomu předcházet, být trpělivá, počkat. Ale pokud se podaří ze školky odejít v klidu a pohodě, přijde vzdor doma (zlobí ji ponožky, nechce se ráno oblékat). Nevím, jak mám na takovou situaci správně reagovat, jak ji utišit. Do školky chodí ráda, líbí se jí tam. Má ještě o dva roky starší sestřičku a o tři roky mladšího brášku.
Velký výbuch vzteku může vypadat například takto. Před několika týdny si přála jet lyžovat, jela by podruhé a velice se těšila. Domluvili jsme tedy instruktora, vzali ji na sjezdovku a když jsme se začali převlékat, zasekla se, začala se vztekat a že lyžovat nebude. Vůbec nebylo možné se s ní domluvit, nepomohla ani přestávka s oblíbenou koblihou. Nezbylo nám nic jiného, než se sbalit a odjet domů. Všechno jsme jí v klidu vysvětlovali... že takhle by se chovat neměla, ptali jsme se i proč se zlobila, proč nechtěla lyžovat. Ale více méně jsme z ní odpověď nedostali.
Máme ji za takové chování potrestat např. zákazem pohádky? Jak mám postupovat, aby se tyto situace umírňovaly a ona pochopila, že nemůže svůj nesouhlas projevovat hlasitým křičením a vztekem? Proč k takovým konfliktním situacím dochází? Její starší sestra takové období vzdoru neprožívala, v podstatě na všem se s ní bylo možné domluvit.
Sabíček ,

Názor odborníka

Lenka Ecker

Milá čtenářko,
když jsem si pročítala váš dotaz, říkala jsem si, že situace, kterou s dcerkou prožíváte, pro vás nejsou vůbec snadné a snažíte se je řešit, jak nejlépe umíte, abyste se všichni měli dobře. Ráda bych vás podpořila a pokusila se vám poskytnout zamyšlení nad celou situací.
Píšete, že u vaší čtyřleté dcery se objevují téměř denně projevy vzdoru. Nechce poslouchat a reaguje odmítáním. Ráda bych vás ujistila, že vzdor je u dětí tohoto věku běžný a pro dítě důležitý. Je třeba přijmout, že dítě se snaží prosazovat svou vlastní vůli a vymezit se. Píšete, že dcerce se nechce odejít ze školky, třeba proto, že nedokončila výkres nebo si chce ještě hrát. Dcera může vnímat váš "příkaz" odejít velice negativně: musí přestat dělat to, co chce a dostaví se frustrace. Z ní pak často plyne křik, pláč - vzdor. V období, kdy se dítě separuje, nabývá své svobody a zkouší zvládat věci samo, bez pomoci ostatních, vyvolá jakékoliv omezení nevoli.

Novinky ve světě předškoláka

Mezi druhým a pátým rokem věku dítěte se děje mnoho významných vývojových změn. Jak jsem již uvedla, dítě nabývá vědomí svého vlastního já. Současně se však také mění nároky okolí směrem k dítěti, mění se známé rituály a objevují se první povinnosti - dítě musí chodit do školky, samo se obléknout atp. Toto může doprovázet úzkost a nejistota. Vzdor je rozpor/napětí mezi tím co chci/prosazuji "já" a tím, co musím, tím co vyžaduje okolí. Na jednu stranu je dítě hrdé na to, co už umí a zvládne samo, ale na druhou stranu jsou tu věci, které nesmí, neumí, nebo naopak musí dělat.
Vzdor není projevem nenávisti vůči rodičům, ale reakcí dítěte na změnu v běžném každodenním fungování věcí. Dítě má pocit, že dospělý tento pořádek mění podle své vůle. Aby si dítě udrželo alespoň nějakou jistotu, může vyžadovat např. přesný řád v oblékání, nebo může mít svůj vlastní systém přesného ukládání hraček. Dítě by mělo znát svůj denní program, aby mohlo mít pocit jistoty a určité kontroly.

Jak na to

Jak tedy postupovat, když se vzdor projeví? Každé dítě je zcela odlišné, píšete, že od vaší starší dcery tento typ rekce neznáte. Mohla na napětí reagovat jiným, méně nápadným (a tak více přijatelným) způsobem, např. odreagovat napětí hrou s oblíbenou hračkou. Neexistuje žádný univerzální návod, jak vzdoru předcházet, je ale pár věcí, které bychom měli mít na paměti.
  • Trestání nebo výprask nic nevyřeší, může situaci spíše zhoršit. Pokud je to možné, je vhodné s dítětem vzdor prožít, získá tím pocit, že ho bereme vážně. Po skončení křiku/pláče, je nejlépe se dále věnovat tomu, co jsme dělali předtím. Dítě tak dostane zprávu o přijetí, ne však o výlučnosti.
  • Nepomáhá ani přílišné vysvětlování a vyptávání se, dítě samo často nerozumí silné vlně emocí, která ho zaplavila. Můžeme dítě poslat do jeho pokoje s tím, ať se vrátí, až ho to přejde.
  • Pokud dítě reaguje vzdorem především, je-li nuceno přerušit to, co právě dělá, je dobré (jak už jsem uvedla), aby dopředu mělo povědomí o tom, co se bude dít, tedy např. kdy ho vyzvedneme ze školky. Pokud je to možné, mělo by dítě mít možnost započatou činnost nějak smysluplně ukončit, např. dokreslit obrázek.
Možnou cesto v období vzdoru je přijímající laskavá důslednost, kdy dítě dostává prostor k uplatnění své vůle, cítí, že je přijímáno a milováno, ale zároveň ví, že nemůže překročit určité hranice. Pokud si chce vzít tričko s krátkým rukávem, místo s dlouhým, vyhovíme mu. Ale pokud si chce vzít tričko s krátkým rukávem a venku mrzne, nemůžeme mu vyhovět.
Přeji vám, ať se vám daří a máte spoustu radostí s vašimi dětmi!
Lenka Tomaidesová
zdroj:http://psychologie.cz

Práce mě neuspokojuje: Jak by v hledání řešení postupoval kouč?

19. dubna 2014 v 18:04 | Admin
Dobrý deň,
chcem Vás poprosiť o radu v probléme, ktorý možno znie detinsky. Mám 33 rokov a život ma veľmi nebaví. Mám iba chemickú strednú školu, v tomto odbore som však nikdy nepracovala - neboli voľné miesta. Celý svoj pracovný život striedam približne rovnaké profesie v regióne môjho bydliska. Moja súčasná práca ma však neuspokojuje, do zamestnania chodím iba kvôli platu.
Na jednej strane som šťastná, že už nemusím drieť za pásom dvanásťhodinové zmeny, na druhej strane ma súčasná náplň práce vôbec neuspokojuje. Vždy to tak bolo a ja neviem prečo. Sama seba považujem za fluktuanta. Som tichej a samotárskej povahy, pracujem dosť usilovne, často bývam v práci aj nadčas - nie preto, že by bola taká súrna, ale preto, že ju chcem dokončiť čo najskôr a neodkladať problémy na zajtra.
Kvôli nadčasom som dala výpoveď v minulom zamestnaní, keď som robila donekonečna ochotne a zadarmo aj za kolegov. Nadriadená ma preradila na inú (nie však lepšiu) pozíciu - akoby za zásluhy, ale tam som vydržala presne rok a našla som si terajšiu platovo lepšiu a nečakane nezáživnú prácu.
Dva roky robím stále to isté bez šance na postup. Teraz na jar ma čaká štátnica z angličtiny. Najhoršie je, že popri práci a rodine nemám čas na iné koníčky a aj tá angličtina ma už prestala baviť. Roky sa cítim nedocenená, "neuplatnená" a zbytočná, negatívne naladená a akoby pod tlakom. Občas mám výbuchy zlosti - vždy doma, nikdy nie v práci. Neviem, čo sa to so mnou deje. Prosím o váš nezaujatý názor. Ďakujem, Monika
zmätená,


Názor odborníka

Pavla Žákovská

Milá Moniko,
ráda bych vás v první řadě uklidnila, že v těchto pocitech nejste zdaleka sama. Popisujete situaci, se kterou se jako kouč setkávám docela často.
Vaše pocity zbytečnosti, nedoceněnosti a nespokojenosti se současným stavem se navenek zcela logicky projevují jako pocit tlaku, negativní nálady a výbuchy zlosti. Další nepříjemností je, že to zřejmě má negativní vliv na vaši rodinu, což může být dalším zdrojem trápení.
Vaše vnitřní vědomí, zdroj, duše, nebo jak tomu chcete říkat, toho už má zkrátka dost. Někdo uvnitř vás ví, že to chce jinak, že máte na víc a že současným způsobem už dál nechce žít. Cítí, že cesta, po které teď jdete, není pro vás úplně ta pravá.
Zkuste se na chvilku zasnít. Představte si, že žijete život, který se vám líbí, jste v něm šťastná a baví vás….
Jak vypadají vaše dny? Co děláte? Co vám přináší pocit, že jste platná a doceněná? Co je pro vás důležité?
Můžete si také namalovat kolo a rozdělit jej na dílky, jako když krájíte koláč. Do jednotlivých dílků vepište, co je pro vás důležité. Uspokojivá práce? Rodina? Zdraví? Přátelé? Koníčky? Finance? Vlastní rozvoj? Studium? Manžel? Děti? Knihy?...
Neomezujte se počtem dílků - krájejte do té doby, dokud budete mít potřebu cokoli vepsat. Až budete mít "dokrájeno", obodujte na škále 0-10 (kdy 10 je maximum), jak jste v současnosti v jednotlivých dílcích spokojená, popřípadě i jaké číslo byste v jednotlivých dílcích potřebovala, aby vás život bavil.
Z toho, co píšete, předpokládám, že v sektoru uspokojivá práce nebude vaše aktuální hodnocení příliš vysoké. Váš pocit nedoceněnosti či zbytečnosti však může pramenit také z jiných částí "koláče". To bychom se dozvěděli při osobním koučování, ale vzhledem k situaci se pojďme zaměřit na sektor práce.
Jaké číslo byste tady chtěla mít? A co byste potřebovala, aby se vaše spokojenost dostala na toto číslo?
"Koláče" už malovat umíte :-), takže to zkusme ještě jednou. Do jednotlivých dílků tentokrát vepište, co všechno od své práce očekáváte, co je v ní pro vás důležité. Můžete si případně obodovat i to, jakou důležitost jednotlivým faktorům přikládáte. Mluvíme o hodnotách, které potřebujete mít naplněné, abyste se v práci cítila tak, jak potřebujete. Každý to máme, vzhledem ke své osobnosti, jinak a to je v pořádku, takže žádnou auto cenzuru, nic není špatně. :-)
Pokud bych vám mohla nahlédnout do vašich poznámek, určitě bych pokládala konkrétnější otázky, ale touto virtuální formou to zkusme dále aspoň takto.
  • Co vás při pohledu na jednotlivá vepsaná slova napadá?
  • Jakou práci, s jakým zaměřením, v jakém kolektivu a za jakých podmínek chcete dělat, aby pro vás byla záživná?
  • Jaké své další kvality a dovednosti kromě usilovnosti, pečlivosti a neodkládání problémů můžete využít? - Udělejte si podrobný seznam všeho, v čem jste dobrá. Napište opravdu všechno, pryč s přehnanou skromností! Zapomeňte na slogany o "zavánějící" samochvále konec konců rozprávíte jen sama se sebou.
  • Jak to můžete nejlépe skloubit s dalšími potřebami ze svého prvního "koláče" tak, abyste měla fajn pocit a cítila se uvolněně?
  • Pokud si najdete jinou práci, jak to ovlivní vaši rodinu, koníčky,…
  • Co vám to přinese?
  • Kdo všechno vám s tím může pomoci?
  • S kým se můžete poradit?
  • Kdo vás podpoří?
  • Jaké kroky chcete udělat?
U všech odpovědí doporučuji sledovat i to, co se děje uvnitř vás, když o nich přemýšlíte. Přináší vám představa uvolnění, lehkost a radost nebo spíše nepokoj, stažený žaludek či dokonce odpor? Důvěřujte své intuici, která vás z počátku jen něžně upozorňuje, co vám prospívá a co škodí. Jestliže ji neuposlechneme, dostáváme se zbytečně do "slepých" uliček, ze kterých se nám pak občas obtížně couvá.
Pokud vás tento způsob hledání odpovědí oslovil, doporučuji spolupráci s koučem. Nedá vám sice rady, ale umožní vám celkem rychle prozkoumat různé varianty a objevit odpověď, jaká je ta vaše nejlepší cesta ke spokojenému životu.
Chcete-li být šťastná a spokojená, vezměte život do vlastních rukou a ničeho se nebojte, určitě to zvládnete!
Držím palce,
Pavla Žákovská
zdroj:http://psychologie.cz

Manžel nebo tajný přítel: Každý z nich sytí jiné spektrum potřeb.

19. dubna 2014 v 18:03 | Admin
Dobrý den,
můj příběh jistě nebude nijak originální, jenže já se začínám takzvaně "plácat".
S manželem jsem jedenáct let, z toho jsme rok a půl svoji. Začátky nebyly nijak jednoduché. Bylo to samozřejmě naším věkem - dohromady jsme se dali ve dvaceti. V té době jsem měla holčičku z předchozího unáhleného vztahu. Vše jsme tak nějak ustáli, až jsme spolu po dlouhé debatě měli synka. Nyní je mu šest let.
Manžel (v té době jen partner) nebyl ideální naprosto v ničem. Ubližoval mi psychicky, fyzicky… jakkoliv. Přesto jsem ho milovala jako svého boha. Jenže pak se to stalo. Já se zamilovala, vše prasklo a chtěla jsem odejít. A tehdy se úplně změnil. Stal se z něj pozorný, pomáhající, milující a téměř dokonalý muž. Takový, jakého jsem vždy chtěla a o jakém jsem snila.
A teď přejdu k druhé části. Když jsem tehdy uvolila ke svatbě, myslela jsem a doufala a chtěla, aby to tak bylo na věky a já konečně vychutnávala "štěstí". Proč se mi tedy stalo, že jsem opět od podzimu zamilovaná, udržuji vztah s někým jiným a nevím, co dělat?
Melou se ve mně šílený výčitky s nádhernými pocity, že konečně žiju... Do té doby jsem totiž žila opravdu jen pro děti, rodinu a práci. Nic jiného mne nezajímalo, neměla jsem tyto potřeby a touhy - jen si dýchat a volně dělat to, co chci já, ne to, co se ode mne očekává.
Chtěla bych být s tajným přítelem, který je ale o jedenáct let mladší. Jsem blázen? Dodává mi různé nové podněty a najednou cítím... jako bych ožila. V sexu je to taky úplně jiné, než jsem dosud zažila. Nemít děti, prchám. Jenže manžel... nezaslouží si to.
Pomoc. Potřebuju radu.
Johanka,


Názor odborníka

Ester Danelová

Milá Johanko.
Píšete o svém životě za posledních více než deset let, především o svých vztazích s muži a o vztahu se současným manželem a tajným přítelem. Uvádíte tak situaci, ve které nyní jste.
Chápu to správně, že změna v manželově chování (říkáte, že začal být pozorný a pomáhající) přetrvala? V myšlenkách mě to jako první zaválo k vašemu fyzickému i duševnímu bezpečí, o které je teď snad postaráno. Kdyby vám manžel nyní ubližoval, celý pohled na věc by to velmi měnilo. Ve chvíli, kdy jsou frustrovány naše základní potřeby, je totiž na prvním místě postarat se o ně - až pak umíme s "čistou hlavou" přemýšlet o všem ostatním.
Píšete, že jste posledních jedenáct let žila zejména pro děti a rodinu: máte dcerku z unáhleného vztahu v mládí a syna ze vztahu se současným manželem. V době, kdy vám manžel ubližoval, jste si našla jiného partnera a manžela jste chtěla opustit. Tehdy se ale změnil a stal se milujícím a pečujícím mužem, jakého jste vždy chtěla. Rozhodla jste se proto zůstat s ním a vdát se za něj. Přála jste si, aby vše zůstalo, jak to je, abyste si mohla vychutnávat štěstí. Od podzimu jste však zamilovaná do mladšího partnera. Ptáte se, jestli jste blázen a žádáte o radu.
Ze všeho nejdřív: nejste blázen. Musím ocenit, jak velmi své vlastní situaci rozumíte. Myslím si, že mimomanželské vztahy se nedá zredukovat pouze na "něco", čím "zaplácáváme", co nám v dlouhodobém vztahu chybí. Přesto je ale užitečné podívat se na ně prizmatem našich potřeb, které tyto vztahy sytí. A vy sama nabízíte kromě otázek hned i odpovědi - velmi rychle, pohotově, jasně.
Co vám tedy nabízí současný vztah s tajným přítelem? Ve vašem dopise čtu, že kromě výčitek teď zažíváte také nádherné pocity, že konečně žijete. Doteď jste žila dětmi, rodinou a prací, jenže teď se ve vás probouzí potřeby a touhy, jaké jste dosud neměla. Mluvíte o touze volně dýchat, dělat si co chcete vy, přestat naplňovat očekávání druhých. Cítíte se, jako byste ožila: tajný přítel vám dodává různé podněty a vztah je pro vás uspokojivý i po sexuální stránce.
Říkám si: to je hodně věcí, které jsou opravdu krásné a které potřebuje prožívat každý člověk, byť možná každý v různé míře a v jiném čase. Prožitek svobody, rozletu, či volného dýchání, je opravdu silným protikladem života pro druhé, ve kterém se snažíme naplňovat jejich očekávání. Napadla mě metafora, že roky pečování o druhé mohou připomínat dlouhé minuty pod vodou. Jenže pak se vynoříme, plíce se samy roztáhnou a z dýchání, které je jindy tak běžné, že si jej ani neuvědomujeme, se najednou stane silný zážitek. Pro ten prožitek byste prchala, ale drží vás zpátky děti a manžel, který si váš odchod nezaslouží.
Nevím, jaké další role (jakou důležitost a v jakých dalších oblastech) hraje váš vztah s tajným přítelem (kdybyste měla chuť si tuto otázku zodpovědět, věřím, že máte vše, co k tomu potřebujete: bystrou mysl a vhled). Z toho, co píšete, však lze usuzovat, že ve vztahu teď zažíváte věci, které jste dlouho nezažívala a které zažívat potřebujete. Pokud byste věřila, že prožitek svobody a volného dýchání je důležitější, než život, který jste dosud žila, bylo by zřejmě snadné odejít - ale není. Čím to může být?
Antonio Vasco, portugalský profesor psychologie, přišel před několika lety se svou vlastní teorií potřeb. Ale tam, kde má většina teoretiků seznam všeho, co my lidé potřebujeme, tam má Vasco dvojice potřeb. Říká totiž, že stejně jako potřebujeme například slast, potřebujeme i určitou míru bolesti a smysluplné vysvětlení našich těžkých prožitků. A stejně jako potřebujeme sebevědomí, potřebujeme i určitou míru sebekritiky. Napadá mě, že jste v situaci, kdy vaše protichůdné potřeby sytí dva různé zdroje. Potřebu rozletu, svobody, či autonomie sytí vztah s mladším přítelem - a potřebu sounáležitosti a stálosti, jejíž součástí je možnost být tady pro druhé, sytí váš manžel a vaše společná rodina.
Pohled, který jsem vám nabídla, je jen jeden z mnoha možných. Nějak však doufám, že vám bude k něčemu užitečný. A zároveň mě napadá, že pokud vám ten obraz připadá v něčem výstižný, pak se vůbec nedivím, že je vám v této situaci těžko. Na jednu stranu jste našla zdroj sycení své dlouho "spící" touhy po svobodě a autonomii a na druhou stranu je z dlouhodobého hlediska neudržitelné ponechat si oba "zdroje" sycení vašich potřeb - manžela a současnou rodinu i přítele.
Možná, že když si začnete všímat, co a jak cítíte nebo zažíváte ve vašich vztazích a jaké vaše potřeby tyto prožitky odráží, kousek z kouzla zamilovanosti zmizí. Na druhou stranu je však docela dobře možné, že najednou spatříte i jiné možnosti, jak se o sebe postarat - jak si zabezpečit dostatek prostoru i podnětů a nemuset přitom zažívat výčitky svědomí nebo pocit rozpolcenosti.
Moc si vážím, že jste nám napsala. Děkuji vám za odvahu. Čtení vašeho dotazu a psaní odpovědi bylo totiž inspirací i pro mě samotnou.
Uvědomit si, co potřebujeme a kde to bereme, najednou otevírá spoustu nových možností. Věřím, že máte všechno, co potřebujete, abyste mohla tímto směrem vykročit a uspořádat si život tak, aby vám v něm bylo dobře - a lidem kolem vás také. Někdy to však není snadné. Kdybyste na té cestě chtěla oporu, bylo by skvělé kráčet po ní například s dobrou přítelkyní nebo s psychoterapeutem, který vám s ujasňováním vlastních přání a nacházením možností rád pomůže.
S pozdravem
Ester Danelová

zdroj:http://psychologie.cz

Nejím ovoce ani zeleninu: Každý příznak měl v době svého vzniku smysl.

19. dubna 2014 v 18:02 | Admin
Dobrý den,
uvažuji o návštěvě odborníka, ale nejsem si jistá, jestli by mi byl schopný pomoci - proto se nejprve obracím s žádostí o radu na vás.
Můj problém spočívá v tom, že už od malička nejsem schopná sníst žádný druh ovoce a zeleniny, v syrovém ani upraveném stavu. Dokonce ani výrobky z nich. Nejde o to, že by mi to nechutnalo, protože já vlastně ani nevím, jak to chutná. Když po mně někdo chtěl, abych si kousnula např. do jablka, měla jsem stejný pocit, jako by chtěli, abych si sama uřízla ruku. U některých druhů zeleniny se mi zvedá žaludek už jenom z jejich "vůně", druhy ovoce, co mají dužinu a hodně šťávy pro mě zase představují překážku v tom smyslu, že se jich štítím a nedokážu se jich ani dotknout.
Nedokážu to překonat a v životě mě to dost omezuje. Poslední dobou především tím, že se to začíná projevovat i na mém zdravotním stavu. Nejhorší je, že čím jsem starší, tím víc se zužuje okruh potravin, které jsem schopná sníst. Dokážu si totiž rozumově zdůvodnit spojitost oné potraviny s tím, co už nejím, takže do té kategorie spadne taky. Velmi ráda bych se tohoto problému zbavila, ale nevím na koho se obrátit. Dalším problémem budou zřejmě finance, protože zatím studuji. Myslíte, že by mi mohla pomoci hypnóza? Velmi vám děkuji za jakoukoliv reakci. N.
N.




Názor odborníka

Radkin Honzák odborník psychologie.cz

Vážená tazatelko N.,
děkuji vám za důvěru. A k vašemu dotazu bych chtěl hned na začátku uvést dobrou zprávu - a to, že finance by problém být neměly.
A teď tu druhou: daleko větší problém bude patrně u vás. Jak sama píšete, kdyby na vás někdo chtěl, abyste kousla do jablka, mohl by stejně dobře chtít, abyste si sama uřízla ruku. To asi hypnóza nezlomí. Takže obrany proti změně, které máte takto nastavené, mi dovolují položit (asi dost surovou) otázku: chcete se toho opravdu zbavit?
Jestli ano, nabízí se několik možností.
Podívejme se na vše z hlediska vývoje a z hlediska současného stavu.
Ten příznak někde vzniknul, s tím jste se nenarodila. Příznaky většinou slouží jako obrana, jako řešení nějaké situace, jako projev odporu vůči někomu nebo něčemu, proti narůstající úzkosti. Posloužil jako východisko, jako náhradní cesta, kterou jste prosadila svůj názor, svůj záměr, svůj odpor, kterou jste zdánlivě oblafla hrozící úzkost. Ne k ovoci či zelenině, ale k tomu, co se od vás požadovalo. Možná si vzpomenete, kdy to bylo a čeho se to týkalo.
To, že se příznak udržoval, udržuje a navíc rozšiřuje, by mohlo svědčit o tom, že ten primární konflikt nebo strach stále nebyl uspokojivě vyřešen. Navíc tu vyvstává další otázka, k čemu takovýto kuriózní symptom slouží dneska? Umožňuje vám vyhnout se některým situacím, nebo některým pocitům? Naplňuje vám životní smysl? Činí vás zajímavější? Dovoluje vám zapomenout na daleko nepříjemnější věci?
Psychoterapie může postupovat nejméně dvěma cestami. Abych to přiblížil, zvolím triviální příklad: uvažujme o člověku, který se bojí vody a teď se rozhodl, že se přese všechno naučí plavat. Můžete postupovat tak, že budete zjišťovat příčiny jeho strachu a postupně je odstraňovat, nebo tak, že se na tohle všechno vykašlete a budete ho postupně s vodou seznamovat a sbližovat. V psychoterapii je toho vždy kus od každého, ten příklad je skutečně jen pro schematické vysvětlení.
Psychoterapie může být podpořena léky, které obecně sníží hladinu úzkosti, k čemuž nejlépe slouží antidepresiva. Všechna uklidňovadla z čeledi -zepamů (diazepam, oxazepam, medazepam, bromazepam, atd.) a neurolů jsou jen přechodná záplata. Antidepresiva by přicházela v úvahu i kdyby se jednalo o symptomy vzdorující psychoterapii, ale to je otázkou pro konkrétního terapeuta.
Vyhledáte-li psychiatra s psychoteraputickou erudicí, máte k němu vstup bez jakéhokoliv doporučení a léčbu hrazenou pojišťovnou. Pokud byste dala přednost psychologovi, můžete buď léčbu platit (to asi pro studentku není ta nejlepší vidina), nebo léčbu hrazenou pojišťovnou "indukuje" psychiatr (to spočívá v tom, že vám - po vyšetření - napíše příslušné doporučení).
Pokud vím, tak bezproblémový přístup byste měla do Centra pro poruchy příjmu potravy v Praze (více informací a kontakty najdete zde).
Přeji vám všechno dobré a do začátku hlavně chuť jíst všechno, co skutečně chutná výtečně.
Radkin Honzák
zdroj:http://psychologie.cz

Naši na nás kašlali: Na začátku nové cesty stojí odpuštění.

19. dubna 2014 v 18:01 | Admin
Dobrý den,
dlouho hledám odpověď na můj problém, který se týká mého špatného dětství. Tedy: moji rodiče velmi zanedbali naši výchovu (mám ještě dvě mladší sestry).
Nebyla jsem zneužívána, jen se o nás naši vůbec nestarali. Dali nám najíst, nechodily jsme ve špinavém nebo roztrhaném oblečení, OBČAS dohlídli, aby úkoly byly napsané a věci do školy tak nějak v pořádku. Ale to bylo vše.
Například nás nenaučili čistit si zuby - ty jsme si začaly čistit samy od sebe někdy ve dvanácti letech. Taky nás nenaučili pravidelně se mýt, mýt si ruce před jídlem, PODĚKOVAT za něco, omluvit se, pokud jsme něco udělaly špatně. Vůbec s námi nekomunikovali, nepovídali si, nehráli si, nic nám neukázali, nic nevysvětlili.
Pamatuju si, že jsme byly označované jako nevychované děti a rodiče některých mých kamarádek jim zakazovali si se mnou hrát. Nevěděly jsme, co je správné, co slušné.
Já osobně jsem měla problém se zuby: měla jsem jít na rovnátka. Poté problémy s alergiemi. Měla jsem být vyšetřena v nemocnici. Matka se na to ale vykašlala. Jen mi dávala najevo, jak ji otravuje, že se mnou musí někde lítat nebo dát kvůli mým alergiím pryč kytky (což stejně nikdy neudělala) a podobně.
Otec byl alkoholik. Kvůli jeho pití jsme neustále doma neměli peníze, což bych dokázala odpustit, ale ne to, že se o nás naši prostě vůbec nestarali. Prostě jsme se jakoby vychovaly samy. Je mi dnes 32 a mám velké problémy jak ve vztahu, tak v sociální oblasti. Hodně věcí jsem se naučila sama, ale přesto se nedokážu s přístupem rodičů nějak vyrovnat a smířit.
Jak se od toho odpoutat?
Dita,





Názor odborníka

Michal Mynář odborník psychologie.cz

Dobrý den, Dito,
ptáte se, jak se odpoutat od pocitů, které cítíte k rodičům. Jak se odpoutat od minulosti? Není to snadná cesta, ale rozhodně se jí vyplatí jít. Klíčovým bodem, který stojí na počátku té cesty, je odpuštění.
Jak už jsem psal v některém ze svých dřívějších článků, odpuštění je největším darem pro nás, nikoliv pro toho, komu odpouštíme. Odpuštění totiž obrací naše životní zaměření od minulých křivd, které změnit nemůžeme, k přítomnosti a budoucnosti, kterou ovlivnit lze. Je to proaktivní krok. Člověk se jím proměňuje z oběti minulosti na aktivního tvůrce svého života v přítomnosti.
Člověk, který žije křivdou, obrací svou pozornost stále znovu k tomu, čeho se mu nedostalo, nebo jaké překážky mu život a lidé nakladli do cesty. Může se snadno i léta utápět v nenávisti a sebelítosti. Jeho potenciál změnit navzdory nepřízni osudu svůj život je blokován, protože jak praví jedna moudrost: "Kdo hledá viníka, nenachází řešení."
Vaše rozhodnutí vymanit se z minulosti dokazuje, že jste navzdory okolnostem ušla velký kus cesty v hledání osobní životní moudrosti. Přese všechno, co vás potkalo, na mě z vašich řádků působí silné charisma. To, co mě oslovuje a co vnímám jako váš velký potenciál, souvisí s vaší zkušeností - s nutností přijít si na většinu podstatných věcí v životě sama. Takové poznání má velkou váhu a zaslouží respekt. Chápu, že to původně asi byla z nouze ctnost, že jste za tuto dovednost platila vysokou cenu a kdybyste si mohla vybrat, zvolíte jiné dětství. Ale nejste jen obětí nezájmu rodičů - jste žena, která s trochou nadsázky "stvořila sama sebe".
Proto věřím, že si poradíte i v oblasti mezilidských vztahů, která je teď pro vás výzvou. K tomu však potřebujete nejen odhodlání, ale i někoho, kdo vám při tomto učení bude sparing partnerem. Proto bych vám doporučil obrátit se na odborníka a zkusit individuální nebo skupinovou terapii. Vztah terapeut - klient je ten pravý mezilidský vztah, ve kterém si může bezpečně vyzkoušet a naučit se to, co potřebujete pro dovedné fungování v mezilidských vztazích obecně. Totéž platí i o terapeutické skupině.
Ale zpět k tématu. Jak odpustit někomu, kdo nám ublížil tak, že to ovlivňuje celý náš život? Jak odpustit, pokud nám ublížili naši nejbližší, od kterých bychom to nejméně očekávali?
Vykreslila jste ve svém mailu obraz svých rodičů. Z vašeho popisu na mě působí dojmem emočně plochých, sobeckých lidí, neschopných vcítění a opravdové blízkosti. Lidí, kteří mají příliš problémů sami se sebou, než aby se mohli/chtěli/dokázali věnovat jiným. Pro mě je to obraz lidí nešťastných a říkám si, co je takto zformovalo? Jaké okolnosti jejich životů je přivedly k alkoholu, jako v případě vašeho otce, nebo k lhostejnosti k vlastním dětem? Koho nebo čeho jsou oběťmi oni?
Zažil jsem jednou v terapii okamžik odpuštění, o kterém bych vám rád vyprávěl. Šlo o párovou terapii dcery s matkou. Dcera řešila své těžké dětství a povídala o situacích, kdy se jí nedostávalo od matky podpory a lásky. Pak mluvila matka. Místo toho, abych ji nechal reagovat na dceřiny výčitky, nechal jsem ji povídat o jejím dětství. Matka mluvila o svém životě, o matce, která ji opustila a o životě s otcem alkoholikem. I když tehdy nedošlo k žádnému okamžitému happy-endu, byl to okamžik přerodu vztahu těch dvou žen. V dalším (již individuálním) sezení mi dcera vyprávěla, jak silně ji matčin příběh zasáhl a jak si uvědomila, že to, co jí matka v dětství nebyla schopna dát, sama ve svém dětství od svých rodičů nedostala. Přestala vnímat svou matku jako viníka, ale jen jako další článek řetězu nedostatku a díky tomu byla schopna jí odpustit, vztek z křivdy vyměnit za soucit a zaměřit se na to, jak tento řetěz přerušit a "dědictví" nepředat svým dětem.
Když jsme byli malými dětmi, ve svých rodičích jsme viděli téměř bohy. Často si i v dospělosti myslíme, že rodiče by měli být dokonalí. O to těžší je odpouštět svým rodičům jejich lidská selhání.
Tento příběh jsem zvolil jako inspiraci. Ukázku toho, že vcítění a pochopení může překonat mnohé. Jednoduchý a přímý návod, jak dojít k odpuštění, ale neexistuje. Toto je jen jedna z možných cest.
Každopádně vám budu držet palce na té vaší cestě, která možná bude následovat jiné cestičky, než je ta z mého příběhu. Přeji vám, ať se vám podaří osvobodit se od minulosti a změnit svou přítomnost i budoucnost tak, aby váš život byl naplněný a radostný.
Michal Mynář
zdroj:http://psychologie.cz

Bývalý má přítelkyni: Jaký význam jeho novému vztahu připisujete?

19. dubna 2014 v 18:00 | Admin
Dobrý den,
mám problém, se kterým se potýká zajisté více lidí... Jde o to, že můj bývalý partner si našel novou přítelkyni.
Je to dva roky, co spolu nejsme, ale přesto strašně žárlím, že ona bude spát tam, kde kdysi já a bude mít všechno to, co já. Vím, že tak to v životě chodí, jen nevím, jak se s tím vyrovnat.
Musím na to pořád myslet, bolí mě to. Prosím, poraďte, co s tím.
Děkuji
Olí,

Názor odborníka

Jakub Jura

Dobrý den, Olí,
píšete, že váš bývalý přítel má přítelkyni a vás to trápí. Vy jste se však rozešli před dvěma lety a tak by vás jeho partnerský i sexuální život nemusel vůbec zajímat. Přesto k tomu směřujete své myšlenky. Tak si kladu otázku: Jaký význam novému vztahu svého bývalého přítele přisuzujete? Je to definitivní tečka za vaším minulým vztahem? Nebo ještě něco jiného?
Zřejmě myšlením na vašeho bývalého přítele a jeho partnerku trávíte dost času. Až to budete mít vyřešené, respektive až se s tím vyrovnáte, tak budete dozajista myslet na něco úplně jiného. Bude to najednou dost času, který budete ve svých myšlenkách věnovat jiným věcem. Kdybychom se o tom spolu bavili, tak by mě zajímalo, k čemu všemu ten nově získaný čas využijete. Co všechno chcete udělat, až to půjde. Třeba přečíst si knížku, na kterou zatím nebyl čas, vyjít si s kamarádkou, namalovat obrázek - nejspíš přijdete na své vlastní (úplně jiné) činnosti, které už dávno chcete udělat.
Můžete s nimi zkusit začít už zítra ráno?
Budu rád, když mi dáte vědět, kam jste svou duševní energii obrátila a k čemu to bylo dobré. S pozdravem - mějte se nejlépe jak umíte.
Jakub Jura
zdroj:http://psychologie.cz

Nevěra z nemoci: Přestala by vám vadit, kdyby měl muž papíry na hlavu?

19. dubna 2014 v 17:59 | Admin
Dobrý den.
S manželem žiji jedenáct let, z toho devět let jsme svoji. Máme sedmiletého syna. Naše manželství není zrovna báječné. Manžel mě několikrát podvedl.
Vždy jsem nato přišla a manžel mi slíbil, že je konec. Po nějaké době se to ale opakovalo. Před rokem jsem podala žádost o rozvod a našla jsem si přítele. Jenže ten mě po třech měsících ranil a s manželem jsme se dali opět dohromady. Žádost jsme stáhli společně a pár dní, možná i měsíce, jsem byla fakt šťastná, že jsme se oba dva poučili a začal nám nový život.
Pravda je ale jiná. Manžel si občas dopisoval přes maily s jeho bývalou milenkou a tvrdí mi, že na tom nic špatného není. Že mu na ní vůbec nezáleží a má ji někde. Ještě větší rána ale přišla, když jsem zjistila, že si manžel podal inzerát: nabízí prý práci v erotice. Nebylo to poprvé a jeho chabá odpověď je, že na něj přišla slabá chvilka. Já si ale myslím, že je v tomto směru nemocný a měl by se začít léčit, jakmile to jde.
Tak ráda bych zachránila náš vztah, ale jak? Prosím vás o radu. Je to nemoc a dá se léčit? Děkuji vám za odpověď.
Markéta,


Názor odborníka

Pavel Král odborník psychologie.cz

Dobrý den,
při troše snahy lze nemocí nazvat cokoli, ale obávám se, že v tomto případě by to byla pouze výmluva. Samozřejmě to nemohu říci s jistotou, když vašeho manžela neznám - ale kdybych si měl vsadit na jednu z možností, na "nemoc" by to nebylo.
Manžel má ke svým avantýrám určitě nějaké důvody a ty důvody mohou klidně vězet kdesi hluboko v jeho podvědomí (stejně jako kdekoli jinde). Otázkou však je, co je vám to platné. Napadá mě zeptat se, co by se stalo, kdyby si manžel přinesl potvrzení, že jeho nevěry jsou symptomem nevyléčitelné nemoci. Přestaly by vám vadit? Troufám si předpokládat, že nikoli.
Je jasné, že se musí něco stát. A napadá mě několik možných scénářů (jejichž výčet samozřejmě není kompletní). Buď se smíříte s daným stavem a budete mít nevěrného manžela, nebo manžel s nevěrami přestane a váš vztah se zlepší, či naopak - manžel bude nevěrný dál a rozejdete se.
Rád bych vám dal také nějakou radu, ale tím, že ve vašem dotazu nezaznívá spousta detailů, není to úplně snadné. Když si mezery vyplním příběhy z praxe, napadá mě toto: Pokud manželovi nechcete rovnou sbalit kufry a přání zachránit vztah sdílíte oba, najděte si dobrého terapeuta, využijte své momentálně lepší vyjednávací pozice (předpokládám, že manžel má teď trochu máslo na hlavě, tak na něj můžete trochu zatlačit) a s mužem se za ním vydejte. Budete tam moci společně přijít na to, proč je vám manžel nevěrný a domluvit se, co s tím dělat dál.
Držím palce,

S pozdravem,

Pavel Král
zdroj:http://psychologie.cz

Neumím mluvit o pocitech: Když pocity neprojevíme, projeví se samy.

19. dubna 2014 v 17:58 | Admin
Dobrý den,
již dlouhou dobu mám problém se svými emocemi vůči partnerovi. Dusím je v sobě, nebo jsem pak velmi nepříjemná na mé nejbližší okolí.
Pokud u mě vznikne vztahový problém, neumím ho s partnerem řešit. Všechno si nechávám pro sebe a řeším to ve vlastní hlavě. Někdy je to proto, že si myslím, že řeším fakt jen maličkosti, které jsou nepodstatné. Někdy ale cítím, že bych s tím opravdu chtěla něco dělat, ale mám jakoby strach mu něco říct. Nejspíš, abychom se nepohádali... nevím.
Hrozně tím trápím sama sebe a někdy přemýšlím i o různých nesmyslech, které nejsou pravda. Sama přitom nic nevyřeším. Po nějakém čase se tyto problémy většinou nahromadí a já vybouchnu u nějaké blbosti, ke které to nebylo vůbec adekvátní. Následně se doma sesypu, co jsem to zase udělala.
Snažila jsem se přemluvit sama sebe, abych s partnerem více komunikovala a říkám si: vždyť o nic nejde. Nějak se mi to ale nedaří plnit. Možná to je i tím, že reakce partnera na každý problém skončí tvrzením, že se neumím otevřít a říct, co vlastně chci. Sice si popovídáme a mně se uleví, jsem ale ta špatná, která neumí mluvit narovinu.
Uvědomuju si, že před okolím schovávám tu svou slabou část. Nechci, aby viděli, že se mě třeba něco dotkne, nebo že mám nějaké problémy s partnerem. Vlastně se téměř nikomu neumím svěřit se svými pocity, protože málokterému člověku opravdu věřím.
Absolutně nevím jak z toho ven. Vím, že musím začít u sebe, ale nevím vůbec jak. Děkuji za odpověď
Nikki,

Názor odborníka

Ondřej Novák odborník psychologie.cz

Dobrý den Nikki,
hned na začátku musím ocenit, jak daleko jste v identifikování svého problému dospěla. Klobouk dolů: k takovémuto náhledu na sebe se s některými klienty dopracuji třeba až po několika měsících práce.
Zní to tak, že si už velmi přesně dokážete pojmenovat, v čem by mohl být "zakopaný pes". Uvědomila jste si, že když nastane nějaký problém (představuji si to tak, že vám třeba něco nevyhovuje nebo vadí), nedokážete to přímo a bezprostředně vyjádřit, ale čekáte s tím. Mezi tím si v duchu fantazírujete o tom, co by znamenalo to říci, místo toho, abyste to prostě zkusila a uviděla. Možná se bojíte konfliktu, nepříjemných emocí, možná si dokonce fantazírujete o tom, že by vás takovou partner nechtěl. V důsledku toho zůstáváte se svými pocity a představami sama, hromadí se ve vás a nakonec to už nevydržíte a vypustíte je při řešení nějaké "maličkosti". Čili v situaci, kdy už partnerovi vůbec není jasné, proč se najednou tak nepochopitelně rozčilujte (on pochopitelně neví, že se vaše emoce hromadí už od jiné události). Vy si pak možná připadáte, že to přeháníte, což vás zpětně utvrzuje v tom, že je třeba si hlídat, jak své pocity ventilujete. A je to takový bludný kruh. Čím více to zastavujete, tím více se to hromadí a o to méně adekvátní situaci (kontextu) vaše reakce ve výsledku je.
Je to problém, se kterým se ve své terapeutické praxi potkávám poměrně často. Už proto se domnívám, že by bylo dobré, abyste si našla psychoterapeuta, se kterým na tomto problému budete moci nějakou dobu systematicky pracovat. Má zkušenost je podložená tím, že takovýto způsob zacházení se svými pocity má většinou nějakou historii a není nahodilý. Obvykle se brzy ukáže, že lidé, které trápí takovýto problém, mají nějaký důvod své pocity skrývat. Třeba díky tomu, že v minulosti ze strany důležitých osob dostávali na své emoce negativní odezvu. Docela by to sedělo na pasáž, co jste napsala o schovávání "své slabé části" (možná si sama vzpomenete na nějaké zážitky, kdy na projevy "slabosti", třeba pláče, někdo z vašeho okolí zareagoval tak, že vás to od dalšího podobného projevu odradilo). Projevování emocí může však být spojené také se zážitkem něčeho nepříjemného (například, když je rodič alkoholik a v opilosti si doma vylévá své splíny), či s vyrůstáním v prostředí, kde nebyla příležitost se naučit, jak emoce zdravě vyjadřovat a díky tomu prostě jen nevíme jak. Je tu X možností.
Důvody mohou být různé a je na psychoterapeutovi, aby vám pomohl zjistit, proč máte zažitý právě takovýto způsob zacházení se sebou. Když přijdete na to, jak a proč jste se to takto naučila, bude pro vás již snadnější rozlišovat, zda je na místě tento způsob používat dál, když vás již spíše omezuje, než aby vám pomáhal něco zvládnout. Přeji vám hodně odvahy na trnité cestě sebepoznávání.
S pozdravem
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog
zdroj:http://psychologie.cz

Mé strachy jsou koule u nohy: Objevte temnější stránku svých úmyslů.

19. dubna 2014 v 17:57 | Admin
Jsem veselá a temperamentní, ale také cholerická a přecitlivělá osoba s velmi nízkým sebevědomím. Při negativních zážitcích se utěšuju jídlem a dlouho v mysli řeším i bezvýznamnou situaci - například když se na mě někdo, na kom mi nezáleží, při pozdravu mračí.
Mám potřebu se obalovat tukem: když zhubnu, najednou mám večer potřebu (ne chuť, ani hlad) se nacpat čímkoli to právě jde.
Nevěřím lidem (blízkým ano), protože předpokládám, že ze dvou možností vždy zvolí tu horší. Špatnou. Že mi například nepomohou, vysmějí se mi, odmítnou mě, budou se mnou cítit zdržováni a obtěžováni. Bojím se třeba řídit auto, či jezdit na kole po silnici: nikdo mi nedá přednost, nikdo mě nevidí, všichni mají potřebu do mě nabourat. A nesmím NIKOHO zdržovat. Tak jsem byla vychována.
Když obdržím pracovní e-mail, bojím se, že tam bude něco negativního. Dá mi přemlouvání ho otevřít. Velmi těžko se rozhoduju i o banálních věcech. Nemohla bych mít zaměstnání "veřejnosti na očích". To, že bych byla vystavena často i nespravedlivé kritice, bych neunesla. Jinak na lidi asi působím hlučně a vesele, někdy snad i sebevědomě (když jsem mezi svýma, kdy se cítím pohodlně) a nejsem žádný "uzlíček nervů". Ale tyhle moje strachy jsou má koule u nohy.
Ema

Názor odborníka

Milena Nováková

Milá Emo,
díky za velmi otevřený příběh. Jak ho tak čtu, mám pocit, že v něm chybí otázka či žádost o radu - prostě otevřené vyjádření toho, co byste potřebovala. A to mi do příběhu zapadá: je to o tom, že "nesmím NIKOHO zdržovat", lidé mi nepomohou, budou reagovat negativně, odmítnou mě, budou se vámi cítit obtěžovaní?
Pocit, kterým na mě dýchá váš příběh, je pro vás jistě velkou koulí u nohy. Umím si představit, jak vám taková forma "bytí" ve světě ztěžuje každodenní fungování a omezuje vaše aktivity, vztahy s lidmi, pracovní život i radost ze života.

Dvě tváře téhož pocitu

Takové vztahování se ke světu má dvě stránky. Jednu, kterou můžeme nazvat "altruistickou", "pokornou", nebo "citlivou". Ve smyslu: "Nechci druhé nijak zatěžovat, a proto všechno musím zvládnout sama. Nepovažuji se za lepší než ostatní, ostatní mají přednost, neunesu vystavovat svou aktivitu očím ostatních".
Je to možnost, při které jde na první pohled o to, že "si nezasloužím podporu, pomoc a zpětnou vazbu ostatních". Myslím, že takový postoj skutečně svádí k utěšování se něčím, na čem se nepodílejí ostatní, ale co přináší odreagování. Zároveň však takové odreagování přináší "trest" ve formě pocitů viny. A ty mohou být opakováním pocitů viny, jaké cítíte ve vztahu k druhým lidem.
Když se však podíváme pozorněji, uvidíme možná také druhou stránku vašeho vztahu k lidem a ke světu obecně. Tím, že lidi nechcete "zdržovat a obtěžovat", jim vlastně nedáváte šanci, aby vám pomohli - aby se cítili kompetentní, prospěšní, silní a schopní. A možná je tak odrazujete, protože se pak cítí ne-plnohodnotní.
Předpokládáte, že na vás budou lidé reagovat negativně. To je výraz nejistoty a obavy, která má pravděpodobně kořeny v prvních vztazích, které jste v dětství zažila. Takové pocity vás jistě velmi svazují v možnostech, jak se k lidem vztahovat. Vlastně jim vyjadřujete očekávání, že jsou neempatičtí, neochotní, zlí. Mluvíte ale také o vztahovačnosti, když říkáte, že řešíte "každé zamračení": Jako byste předpokládala, že každý člověk díky vám prožívá výrazné emoce, což je vlastně trochu protipól k oné první stránce.

Proč mluvit o "sobeckosti altruismu"?

Obě stránky jsou spolu propojené, i když se to zdá paradoxní. Tu druhou, méně viditelnou stránku, zmiňuji hlavně proto, že mnoho lidí zažívá svůj svět podobně a mnoha lidem pomohlo, když na své prožitky získali náhled. Pocity, které ve vztahu k lidem popisujete, mají často pevný základ a špatně se jich zbavuje právě proto, že jsou považovány za nesobecké a druhými pozitivně vnímané. Jiný úhel pohledu lidem často pomáhá najít další možnosti, jak "být" ve světě.
Rozumím tomu, že prožíváte především sebe a pravděpodobně tolik neřešíte, jak to působí na druhé lidi. Mám ale dojem, že to, co vás trápí, je problém bytostně vztahový. Je to takový bludný kruh - vy máte nějakou životní zkušenost ze své rodiny ("byla jsem tak vychována"), ta silně ovlivňuje vaše očekávání od lidí, lidé toto očekávání a vaši nedůvěru cítí - a reagují také s nedůvěrou a s obavou z kritiky a odmítnutí, případně se vztekem na to, že se od nich očekává něco špatného. Vy si tak zpětně potvrzujete, že lidem se nedá věřit. A tak to může jít pořád dokola.

Vztah k jídlu jako metafora

Ještě se však vrátím k vašemu vztahu k jídlu. Ten je totiž krásným odrazem našeho vztahu k lidem. Symbolizuje přijímání (v širších souvislostech dimenzi dávání a přijímání) ve vztazích. Mluvíte o tom, že máte potřebu se "obalovat tukem". Napadá mě otázka: není vaše potřeba sníst cokoli kompenzací přijímání, které si ve vztahu k lidem nedopřáváte? Jinými slovy, jestliže nemůžete přijímat žádnou pomoc, podporu, zpětnou vazbu, emoce od lidí, není jídlo jakousi náhražkou toho, co prostě člověk ke spokojenosti potřebuje?
Mám zkušenost, že přerušit takový bludný kruh není snadné. Jisté ale je, že přerušit ho musíte vy. První krok je na vás.
Nejúčinnější cesta k jeho přerušení je psychoterapie: myslím, že ve vašem případě by se výborně hodila terapie skupinová, kde máte možnost získat korektivní zkušenost díky ostatním lidem, kteří s vámi skupinovou terapií procházejí. Skupinová terapie nabízí mnoho účinných faktorů, které nejlépe fungují zejména v tématech vztahů s lidmi a vztahu k lidem a světu obecně. Skupina totiž svým členům poskytuje bezpečné prostředí, ve kterém si mohou zkoušet přijímat zpětné vazby a učit se nahlížet na věci novými způsoby. V současné době je tato forma terapie velmi dobře dostupná a je možnost vybírat z několika typů. Pokud máte zájem, přidejte komentář nebo napište do redakce, ráda vám pošlu kontakty, které budou odpovídat vašemu místu bydliště.
Nevím, jestli jsem správně odhadla směr, kterým jsem navázala na váš příběh, ale věřte mi, že jsem se mu věnovala ráda a bez pocitu, že bych byla jakkoli zdržována. Jsem moc ráda, že jste nám napsala a vyjádřila nám tak důvěru. Vyjadřujete tím také svou ochotu "dát kůži na trh", vystavit se "hodnocení ostatních", přijmout energii vynaloženou druhými. To je moc dobře a přeji vám, ať si to dopřáváte stále častěji i tam, kde vás lidé znají.
Zdraví Milena Nováková
zdroj:http://psychologie.cz

Znepříjemňuje mi život! Odhalte svá slabá místa dříve než protivník.

19. dubna 2014 v 17:56 | Admin
Dobrý den,
žádám vás o radu, respektive spíš o náhled na věc. Řešení - těch by bylo. Jen žádné takové, které bych já chtěl. Ale k věci.
Studuji druhák odborné školy. Mám za sebou tři odborné knihy, řadu článků, místy dělám školení. Tímhle vším si vydělávám. Mám poměrně silnou síť profesních i neprofesních kontaktů, takže se mi nabídky na práci hrnou a hrnou. I v osobním životě jsem šťasten, mám úžasnou a chápající přítelkyni. Kde je tedy problém? Je to škola.
Ve škole bez otevření jediné učebnice projíždím se třemi dvojkami na vysvědčení i s dobrou pověstí mezi učiteli. Je tu ale někdo, kdo mi úspěch očividně závidí a snaží se mi znepříjemnit život. Ne, že by nějak fyzicky útočil, ale hodinu co hodinu poslouchám trapné kecy, posměšky a narážky, aniž by k tomu chlapec měl nějaký objektivní důvod.
Se zbytkem třídy vycházím zcela v pohodě, bez konfliktů, s mnohými jsme dobří přátelé. Takže problém je v něm. Jde mi tedy o to, jak k onomu "šutru" mám přistupovat. Doteď jsem aplikoval pasivní ignoraci. Dělal jsem, že nic neslyším, nijak nereagoval. Ale už toho mám plné zuby a cítím, že bych mohl brzy vybuchnout. A výbuch, ten u mne bývá dosti silný! Chci tomu nějak předejít.
Jak se těmto útokům efektivně bránit? Máte někdo podobné zkušenosti? Děkuji za každou odpověď! Tom
Tom,

Názor odborníka

Hana Formánková

Dobrý den, Tome,
děkuji za váš dotaz. Pokusím se na něj reagovat a přinést svůj pohled na tuto situaci. Myslím si, že se u vašeho příběhu objeví hodně reakcí čtenářů (tlačítko "to znám"), protože s něčím podobným se ve škole nebo i v zaměstnání setkal téměř každý z nás. Třeba ne v tak vyhrocené formě jako u vás, ale děje se to poměrně často.
Píšete, že vás spolužák nijak fyzicky nenapadá, ale svým soustavným slovním útočením se vás snaží shodit, ponížit, asi i vyprovokovat k nějaké reakci. Doposud jste zaujímal pozici "pasivní ignorace", což se neosvědčilo. Je to nějaká vaše strategie, která v tomto případě nezafungovala. Další možnou reakcí by mohl být protiútok, ale máte obavy, že by mohl být hodně silný. Píšete, že toho máte plné zuby, ale vztek a negativní pocity v sobě dusíte a potlačujete - a potom samozřejmě hrozí výbuch. Přichází právě proto, že konfliktu uhýbáte, i když při tom prožíváte celou škálu negativních emocí. Dá se to přirovnat k tlakovému hrnci bez pojistného ventilu, který průběžně neupouští páru.
Když ještě jednou pohlédnu na vámi popsanou situaci, chtěla bych vás povzbudit v tom, abyste více vnímal, co vám může dodat sílu a sebedůvěru.

Kde čerpat?

Uvědomte si své silné stránky a zdroje. S jejich plným uvědoměním můžete lépe čelit protistraně.
Na vaší straně je zbytek třídy, který se do toho nezapojuje a vycházíte s nimi v pohodě. Jste momentálně spokojený v osobním životě a podle mého názoru máte i nastartovanou slibnou studijní a pracovní kariéru. To všechno jsou věci, které vám mohou pomoci uvědomit si svoji osobní sílu. S ní pak můžete konflikt daleko lépe ustát. Za hodně důležité považuji, abyste měl stále na vědomí, že cokoliv spolužák o vás řekne, nevypovídá o vás, ale o něm. Jak sám píšete, problém je v něm. Spolužáka nezměníte, ale můžete změnit postoj k těmto situacím a změna postoje vám umožní reagovat jinak.
Pokud si uvědomíte, že za agresí spolužáka je nějaká jeho osobní nespokojenost a možná i smutek, zlost, bolest (jeho nezvládnuté emoce), může vám to pomoci, abyste si nebral výroky "osobně" a nebyl tolik zahlcen svými emocemi. Abyste byl více "nad věcí".
Možná by také stálo za to položit si otázku, jaká jsou vaše, řekněme, slabá místa. Je dobré je znát, protože trefa do těchto míst vyvolá vždy silné emoce.

Jak se bránit?

Jak se těmto útokům efektivně bránit? Tady opravdu neexistuje nějaká univerzální rada. Je ale v každém případě lepší reagovat, než mlčet a dělat, že se nic neděje.
Tím, že něco řeknete, že zareagujete, začnete situaci ovlivňovat. Nejste už jen pasivním příjemcem nebo obětí. A reagovat se dá různě - jednou z možností je humor, který vezme agresorovi vítr z plachet. Cílem reakce by nemělo být protivníka ponížit, ale jasně pojmenovat útočníkovo chování a dát zřetelně najevo, že se vám jeho urážky a napadání nelíbí.
Zkuste se zamyslet nad výroky, které vás nejvíce štvou. Potom je možné připravit si odpovědi, které lze použít v těchto konkrétních, opakujících se situacích. Nejlépe takové, kdy mu vrátíte, co k vám vyslal. Je pro mě však těžké vymýšlet v tuto chvíli nějaké příklady, protože blíže neznám ani vás, ani kontext těch situací.
Pokud byste chtěl lépe poznat styl vaší komunikace a zapracovat na něm, můžete si zkusit najít nějaký kurz asertivity a otestovat si nové reakce v modelových situacích. Můžete si také prolistovat nějaké knihy o komunikaci, které se zabývají slovní sebeobranou a tématem, jak čelit kritice. Na knižním trhu je jich několik.
V závěru bych vám ráda doporučila inspirující článek, který byl před časem publikován na tomto webu. Najít svůj střed od Martina Švihly. I další články od tohoto autora vám mohou být užitečné při řešení vašeho konfliktu.
Tome, předpokládám, že se v diskuzi pod vaším příběhem objeví i jiné nápady a reakce čtenářů, které pro vás budou inspirující.
Přeji vám hodně síly, sebedůvěry a odhodlání situaci změnit.
Hana Formánková
zdroj:http://psychologie.cz

Ztratila jsem bratra: Bolest, smutek i zlost musí ven.

19. dubna 2014 v 17:55 | Admin
Dobrý den. Začnu od začátku.
Dne 3. února mi volala policie, jestli nevím, kde je můj bratr. Že je prý nezvěstný.
Myslela jsem si, že někam odjel. Tento rok v srpnu mu mělo být 37 a bydlel sám ve městě Tišnov. Měla jsem strach, ale nemyslela jsem na to nejhorší. Za dva dny jsem na to zapomněla. Asi za týden jsem ale jela s mamkou na jeho zahradu, podívat se za jeho psem. Když jsme tam dojely, stála tam policie a bratrův nejlepší kamarád. Po několika minutách jsme se dozvěděly, že se oběsil.
Už to jsou čtyři měsíce a mně se o něm pořád zdají sny. Trpím úzkostí a cítím potřebu se sebepoškozovat, i když jsem to zatím neudělala. Nemůžu se s tím vyrovnat. Myslela jsem, že to za nějaký čas přejde, ale nejde to. Mám špatné nálady, bývám na ostatní lidi agresivní - a to i na rodiče a přátele. Nejde to zastavit. A já už nevím, co mám dělat.
Děkuji…
Martina

Názor odborníka

Radkin Honzák odborník psychologie.cz

Vážená, milá a nešťastná Martino,
přijměte, prosím, mou hlubokou soustrast. To, co se stalo, přesahuje běžnou lidskou zkušenost a není divu, že vaše reakce - co do intenzity i co do trvání - tomu odpovídají. Jde o to, zda si s nimi poradíte sama, nebo zda bude přece jen lepší vyhledat kvalifikovanou pomoc.
Tisíciletá zkušenost říká, že je třeba využít co nejvíce ze všech vztahů a se všemi svými blízkými se o svou tragédii podělit. Vyprávějte to opakovaně přátelům, příbuzným i známým. Hrozný příběh oblečený do slov se tak pozvolna může stát sice bolestnou, ale vzpomínkou, nikoliv noční můrou, kterou je dnes. Pište to. Každý den. Ono to bude každý den malinko jiné, ačkoliv je to o tomtéž.
Spisovatel Traven ve svém románu Most v džungli popisuje, jak se v indiánské vesnici utopil čtrnáctiletý chlapec. Indiáni tu zprávu vybubnovali do pralesa a příslušníci kmene se začali scházet na pohřeb. Nešťastná matka každému příchozímu znovu vypráví o svém zoufalství a podvacáté se z tragické příhody pozvolna stává součást její minulosti.
Část bolestné zkušenosti spočívá také v tom, že s tím, kdo odešel, už nikdy nedokončíme nic, co bylo začato nebo rozpracováno. Je na to náročné, ale účinné doporučení: postavte se v tiché noci k otevřenému oknu a nahlas z něj říkejte vše, co byste ještě bratrovi chtěla říci. O své bolesti, nejistotě, ale také o své zlosti na to, co sobě i vám udělal. Je potřeba to říci, vyslovit nahlas.
Neodmítejte pomoc odborníka, jestli tyto metody nebudou dost a brzy účinné. Podle vašeho líčení je váš stav na hraně posttraumatické poruchy a nepomohou-li slova, pomůže antidepresivum, které vám ve správných dávkách může ordinovat jen psychiatr. Máte-li problém zajít za tím nejbližším, obraťte se na krizovou linku.
Bude vás to provázet déle, než je milé. Hledejte tedy podporu všude, kde ji můžete dostat. Přeji vám dosažení smíření a klidu v duši a posílám také svou útěchu.
Radkin Honzák
zdroj:http://psychologie.cz

Je to láska? Nebojte se zeptat - mlčet je riskantní úplně stejně.

19. dubna 2014 v 17:53 | Admin
Dobrý den, je mi osmnáct a mému kamarádovi je dvacet. Poznali jsme se před třemi lety na čarodějnice a asi měsíc na to se rozešel se svojí přítelkyní. Začala jsem ho navštěvovat, párkrát jsme se políbili a přišlo i na chvilkové doteky. Ale jen do té doby, než se pohádal se svým o pět let mladším bratrem, se kterým jsem se poměrně často pošťuchovala. Přestala jsem tam jezdit, protože jsem si jejich hádku dávala za vinu.
V průběhu dalšího roku a půl jsme si občas napsali. Vystřídal mezitím asi šest holek a odstěhoval se od mladšího bratra a od mámy, která mě neměla moc v lásce. Znovu jsme se sešli v jeho novém bytě - ještě s jeho kamarádem a bratrem. Chovali jsme se k sobě pěkně a opět padlo na polibky a doteky. Ale zatím jsem se neodvážila být s ním sama. Nevím tedy, jestli je to přátelství, nebo láska.
Mám ho strašně moc ráda, ale neodvažuji se ho na něco zeptat, protože se bojím špatných reakcí a nechci si ho nijak znepřátelit. Na druhou stranu mi ale naše přátelství nestačí. Doufám, že to není jen banalita, na kterou nemůžu najít řešení.
Předem děkuji za odpověď a přeji krásný den! :)
Miša,

Názor odborníka

Aleš Borecký odborník psychologie.cz

Milá Míšo,
díky za váš příspěvek. Dýchlo na mě ledacos z dilemat z období dospívání a ze situací, ve kterých hrají hlavní roli touha a strach.
O období dospívání se mnohdy mluví jako o krásném a romantickém. Přitom řada (a možná i většina) lidí v této době bojuje své zápasy o štěstí a prokousává se různými slepými uličkami, odmítnutími, hledáním, tápáním apod. To vše má svůj význam. Věřím tomu, že jen v kontaktu s lidmi a ve vztazích můžeme vidět sami sebe, to, kým jsme a jak jít za tím, co chceme a po čem toužíme. Vaši situaci tedy vidím i jako příležitost, jak více vidět sebe, vaše přání, zkoumat váš vnitřní svět.

Co vás brzdí?


Cítíte nějakou přitažlivost a touhu, ale popisujete také obavy jít za ní. Jako by vás strach a dříve také pocity viny (přesvědčení, že jste viník hádky přítele s bratrem) brzdily.
Obavy nám mohou zamlžit pohled různým způsobem: těžko rozlišit, co je realita a co fantazie. Dovedu si představit, že důvodem tehdejší hádky bratrů jste vůbec nemusela být vy. Bratři mají obvykle řadu důvodů, proč se pohádat a příběh přítelovy rodiny je příběh přítelovy rodiny, ne primárně váš… Možná jste pod vlivem obav vyhodnotila tehdy situaci pro vás horším způsobem, než to doopravdy bylo. To byste se dověděla jen tehdy, kdyby se o tom mluvilo.
Podobně můžeme pod vlivem strachu dávat svým slovům a činům přehnanou váhu, nebo jim naopak připisovat váhu jenom velmi malou. Asi to nebude znít moc romanticky, ale myslím si, že přítel vás buď bude (nebo nebude) chtít jako partnerku z důvodů, které on považuje za důležité. Závisí to na tom, jaké má on potřeby, co hledá, zda nějak zapadáte do jeho představy a vize přítomnosti, příp. budoucnosti. Pokud o vás má zájem, moc ho neodradí ani jakékoli vaše projevy, slova nebo otázky, na které potřebujete znát odpověď. Pokud o vás zájem nemá, nejspíš nedostanete to, po čem toužíte, i když budete vyvíjet veškerou snahu.

Zůstat sama sebou

Píšu to proto, abyste se pokusila osvobodit od představy, že musíte být taková či nesmíte být maková. Výsledkem vztahových zkušeností, které nyní získáváte, může být právě toto: téměř každý se potřebuje naučit, že pro navázání a udržení vztahu se nemusíme jen přizpůsobit, změnit, zmenšit, neprojevovat a to jen proto, aby nás druhá strana přijala. Na druhé straně rozumím tomu, že směs velké touhy a zároveň obav vede právě k hledání strategií, jak to udělat, abych došel k cíli.
Ke spojení dojde podle mě spíše tehdy, když si budete vědoma své hodnoty. Také vy nabízíte. A pokud je přítel na "stejném trhu" (omlouvám se, že popisuji vztah z tohoto aspektu), mohou se potřeby, zájmy a nabídky potkat. Pokud přítel hledá něco jiného (střídání šesti slečen ukazuje spíš na fázi hledání či experimentování, ale třeba už je nyní jinde…), ke spojení spíše nedojde - není to pak vlastně ani odmítnutí konkrétní osoby, prostě "jen" nesoulad toho, co kdo hledá. Ale rozumím tomu a sám to znám, že se tento "jen nesoulad" dá prožívat velmi těžce - s hodinami vnitřního dialogu, pochyb, otázek, slz apod. V tomto je velmi léčivé zažít opak: nějakou zkušenost, kdy po vás druhý touží, chvíli, kdy spojení samo vyvstane a není nutné se nějak namáhat, prostě tu je a vše do sebe zapadá jak ulité.
Možná to znáte, možná to na vás čeká.

Nebojte se zeptat

Tato fáze přešlapování a váhání ve vztahu může být ale prožívána nejen těžce. Jde v ní nalézt určitý druh krásy - rozechvění, postupné objevování, nezkalená radost, když se věci pohnou směrem, kterým chci, náznaky, za které by člověk nevím co… Řada lidí by to možná chtěla zažít znovu i přes bolest či nejistotu s tím spojenou a teď by s vámi měnila. Pro někoho je také velmi přitažlivé napětí a kolísání mezi tím, jestli "z toho něco bude", jestli "už spolu chodíme" atd. Je-li to možné, zkuste objevit i tuto krásu.
Z takového praktičtějšího hlediska mě napadá velmi triviální věc - to, jak to celé přítel vnímá a co by si on přál, zjistíte buď z jeho chování, nebo ze slov a nejlépe z obojího. Pokud o vás má zájem (resp. o partnerský vztah, po kterém toužíte vy), bude se sám nějakým způsobem snažit - nebo bude alespoň reagovat na vaše signály, pokud nějaké vysíláte. A není nic snazšího (a se strachem zároveň těžšího), než se zeptat. "Neptaní" nebo nedávání signálů je stejně riskantní jako se zeptat či - řečeno s Cimrmanem - alespoň naznačit.
Dotazem či projevením se člověk riskuje odmítnutí a postavení do reality, avšak ticho nijak nezaručuje přízeň a náklonnost a také riskujeme, že se nic nestane a nezmění. Myslím, že neptaní se je v tomto kontextu skutečně "mentální chyba" a pohled, který nám podsouvá strach. Možná je to také možnost, jak se držet svého přání a nemuset být v realitě, která třeba není taková, jakou bych chtěl mít. Je to klasické dilema "realita versus přání a iluze", ale těžko se dá někomu doporučit jít po pevné zemi (realita), kde je pusto a prázdno, když touha se chce vznášet.
Možná potřebujete mít v životě něco pevného a naplňujícího, abyste mohla dělat i ty kroky do neznáma. Aby šlo zvolit riziko, že smíte dávat najevo svou touhu a máte odvahu neposlechnout strach a nemusíte se zcela přizpůsobit v naději, že tím získáte lásku.
Myslím, že stále riskujeme, můžeme si jen vybrat způsob, jak a proč riskujeme.
Držím vám palce, abyste lásku našla a dobře nakládala se svou touhou.
A. Borecký
zdroj:http://psychologie.cz

Trápí mě zlé sny: Cesta k jejich významu může vést skrze pocity.

19. dubna 2014 v 17:52 | Admin
Dobrý den.
Může to být zhruba už půl roku, co se mi noc co noc zdají sny, ve kterých neustále před někým (něčím) utíkám. Ať už je to vrah, voják, nebo rozběsněné zvíře. Naposledy mě sežral vlk. Vnímám, jak po mě skočí a prokousne mi krk. Poté se budím.
Jindy se vracím domů, kde najdu jen svoji babičku. A babička mi oznámí, že všichni ostatní jsou mrtví. Nebo stále utíkám, hledám únik z budovy a někdo je mi v patách. Málokdy vidím obličej - a když už, není to nikdo, koho bych znala. Jen vím, že když neuteču nebo se neschovám, je po mě.
Je to už půl roku a nemohu se toho zbavit. A stupňuje se to. Poslední dobou se po takových snech budím s bolestmi břicha a s pocitem na zvracení. Když zjistím, že to byl jen sen, v klidu usnu znova. Přes den funguji zcela normálně.
Nejsem si vědoma, že bych měla nějaké problémy, které by se mi tímto mohly promítat do snů. Řekla bych, že jsem člověk až flegmatický a stres mi nic moc neříká. Tak proč mě stresují sny?
Pegg,

Názor odborníka

Veronika Šuráňová

Dobrý den, Pegg,
děkujeme za důvěru, se kterou nám píšete. Ptáte se, proč vás stresují sny, přestože nepociťujete, že byste měla v běžném životě nějaké problémy.
Dovolte mi, abych vám nabídla svůj pohled na sny. Význam snů nemusí být na první pohled zřejmý, přesto mám důvěru v to, že z nich lze vytěžit důležité informace a znamení, které mohou obohatit náš život. Obrazy, které nám naše nevědomí ve snu nabízí, jsou jakýmsi signálem, který se snaží na něco upozornit. Ovšem někdy není snadné takovým obrazům přijít na kloub.

Na sen skrze pocity

Přes internet si neodvážím tipovat, co ve vašem životě může značit vlk, který prokousává krk, nebo oznámení babičky o smrti celé rodiny. Záleží to například na vašem vztahu k této babičce nebo na tom, jak vnímáte ve snu snového vlka. A důležitý je také pocit, který ve snu prožíváme. Napadá mne tedy - jaký nejvýraznější pocit jste ve vašem snu měla? Byl to například strach, když vám vlk chtěl prokousnout hrdlo, nebo to bylo spíše překvapení, či panika?
Píšete, že po těchto snech je vám i fyzicky zle. Cítíte tělesně i pocity, které jste prožívala přímo ve snu? (Například stažené hrdlo, tlak na krku od "vlčích zubů"?)
U snu s babičkou mě napadá otázka, jak vám v tom snu v danou chvíli bylo. Jak vám je, když slyšíte, že vám babička oznamuje tak strašnou zprávu (možná velmi těžko, úzko, možná ale naopak podivně klidně, možná něco zcela jiného)?
Pokud se vám podaří vzpomenout si na nejvýraznější pocit, který jste ve snu měla, můžete v pátrání pokračovat dále. Znáte onen pocit i z reálného života? Byť i z běžných situací? Nebo z nějaké události, kterou jste kdysi v životě prožila? Znáte podobný model, vzorec z jiných situací? (Např. někdo mi něco tragického oznamuje a já se cítím stejně či podobně jako v tomto snu?)

Barevný svět duše

Říká se, že sny jsou zrcadlem naší duše. I přestože v běžném životě nemusíme řešit žádné "velké" problémy, náš prožitkový svět je daleko citlivější a pestřejší. Někdy i krátký rozhovor s kamarádkou může oživit niterná osobní témata, která si s sebou neseme životem. A sny nám pak ukazují, jaký vnitřní proces se v nás odehrává na nevědomé úrovni.
Všechny různé pocity, které jsme kdy prožili (jako dětí, později jako dospělí i jako staří lidé), tak ve snu mohou ožít a dát nám najevo, že si volají o naši pozornost. Pocit, který snově volá o naši pozornost a péči (ošetření), může pocházet z dětství, nebo se může vázat k nějaké situaci ze současného dění v životě. Naše mysl na nás ve snech volá právě různými velmi barvitými, výraznými a prožitkově nabitými obrazy (vlk prokousávající hrdlo, úmrtí celé rodiny). Je to jeden z jejích způsobů, jak na skrytá osobní témata upozornit. Jak nám dopomoci k tomu, abychom si jich všimli a uvědomili si prožívání, které v tu chvíli u silných obrazů máme.
Píšete, že žádné problémy v osobním životě moc neřešíte - jste spíše flegmatik. Možná vám vaše mysl dává nyní znamení, že jsou některá ryze osobní (niterná) témata, která teď volají o vaši pozornost a budou ráda, když se o ně budete více zajímat.
Má odpověď pro vás ale nemůže nabídnout práci se sny šité vám na míru, ani komplexní pomoc. Pokud byste ráda, aby vás někdo doprovázel při hledání snových významů, ku pomoci může být jistě zkušený odborník (psycholog s výcvikem, psychoterapeut), který se zabývá prací se sny.
Přeji vám bohatý snový život plný zajímavých osobních vhledů.
Mgr. Veronika Šuráňová
zdroj:psychologie.cz

Nahota na obrazovce: Potřeby druhých jsou vždy větší oříšek než naše.

19. dubna 2014 v 17:51 | Admin
Prosím, poraďte mi. Asi budu světlá výjimka, protože podobný problém není na celém netu.
Mám přítele a věřím mu. Není a "nemůže" mi být nevěrný… tato žárlivost mě netrápí. Jenže: když hraje televize a objeví se tam nahá nebo polonahá kočka, on se dívá. Chápu, že je to v ději. Nekouká se nijak jinak, než já na polonahé muže. Ale já se přesto začnu potit a vnitřně klepat, jen co se nějaké to svlékání, nebo jen náznak svlékání objeví. Nějak mi to v hlavě přeskočí a mně začne ubližovat, že se dívá, protože já nejsem dost krásná. Dívá se, protože tamta je hezčí, dívá se, protože doma to nemá. A tak dále. Jsou to jen nějaké bludy v hlavě, ale nevím si s tím rady.
Na televizi se spolu díváme velmi zřídka. Nebydlíme spolu - a nač se dívá doma, nechci vědět. Jen vždy přemýšlím, co má zrovna zapnuté a u čeho usíná. Logicky chápu, že zrovna tato žena mi nemůže ublížit, ale jednoduše mi vadí možná ta rádoby dokonalost. Komplexy přitom netrpím. Zájem je o mě stále a komplimenty slyším denně. Je pravda, že od přítele ne - není na takové věci.
I on dělá chybu tím, že mi ustupuje. A zřejmě mi tím nepomáhá. Měla bych asi trénovat, dívat se s ním na tu televizi a pomalu se z toho dostávat... ale když mě to tak nějak "divně bolí". Jsem jak na trní a nevím, zda raději nevolit samotu, než trápit nás oba. Prostě žárlím na to neživé, na fotce, na obrázku ve filmu… na to, co je krásné a jen maličko odhalené. A asi nejhorší je, že já sama se ráda podívám, dokonce i na porno. Možná spíše na ty ženy, ale to vědět přítel, tak by se asi divil, proč mě tak mrzí, jak proletí zrakem dívku v blesku. Kážu vodu a piji víno.
girassole,

Názor odborníka

Jana Brzkovská odborník psychologie.cz

Dobrý den,
jsem ráda, že nám píšete. Myslím si totiž, že váš problém není nijak nezvyklý - možná jste ale jedna z mála, která o něm dokáže takto otevřeně psát.
Popisujete nepříjemné pocity, které zažíváte, když se přítel dívá v televizi na odhalené ženy. Naznačujete své vysvětlení toho, proč vám to vadí. Máte v tu chvíli pocit, že vás nevidí jako dost krásnou. Dovedu si představit, že takové myšlenky jsou opravdu dost nepříjemné a že může být těžké se jimi nezabývat.
Napadá mne, jak je tomu v jiných situacích. Jak sama sebe vidíte? Píšete, že příteli věříte, že vám není nevěrný. Říkám si, na základě čeho tuhle důvěru máte? A vůbec, jak by asi on odpověděl na otázku "proč si ze všech žen vybral zrovna vás, proč s vámi žije"?
Zkuste si odpovědět: zkuste přijít na co nejvíc věcí, pro které stojí za to s vámi být, čeho si vy sama na sobě ceníte, co byste neměnila…
Píšete, že vidíte okolo sebe zájem, slyšíte komplimenty, netrpíte komplexy. To je skvělé, myslím si, že pro spokojený vztah je dost důležité, aby každý z partnerů byl sám se sebou spokojený a věřil si. Pak se lépe daří věřit i tomu druhému a nechávat mu dostatek prostoru - třeba i v tom, na co a na koho se dívá. Ale přece jen, jsou nějaké jiné způsoby, kterými vám přítel dává najevo, že se mu líbíte? Možná to nemusejí být jen slova…
Oceňuji vaši upřímnost, když píšete o tom, že sama se ráda podíváte na odhalená těla. Jistě, na tom vážně není nic divného ani nepřirozeného. Potíž je asi v tom, že to, co zažíváme a potřebujeme sami, je pro nás bližší a pochopitelnější než u toho druhého. Můžeme se snažit o pochopení potřeb partnera, ale nikdy to nebudeme mít úplně stejně. Takže opravdu zbývají tolerance, respekt, důvěra. Možná zjistím, že přes některé věci se prostě nepřenesu a bude pro mne lepší hledat vztah, kde nebudu nic takového řešit. Ale pokud vše ostatní funguje, přišlo by mi to škoda.
Držím pěsti!
Jana Brzkovská
zdroj:http://psychologie.cz

Záchvaty vzteku mi ničí vztah: Vztek má vždy svůj důvod.

19. dubna 2014 v 17:50 | Admin
Dobrý den,
potřebuji poradit. Psychicky jsem na tom velmi špatně. Nemůžu spát a nejsem schopna normálně fungovat. Máme s partnerem dlouhodobější problémy ve vztahu.
Jsme spolu již deset let a děti zatím nemáme. Do našeho vztahu ale vstoupila třetí osoba, a to v podobě přítelova dobrého kamaráda. Pobláznila jsem se do něj. Nic vážného se nestalo, přítel se to však dozvěděl a byl z toho celý špatný. Od přítele jsem neodešla, zůstala jsem s ním, ale dostavily se výčitky.
O situaci jsme si povídali. Rozhodně jsme se nechtěli rozejít, neboť i po těch letech se máme stále rádi. Mě to však nějak psychicky nabouralo a začaly se dostavovat strašné záchvaty vzteku a agrese. Vybíjím si je na partnerovi, který za to nemůže. Dospělo to tak daleko, že jsem ho i fyzicky napadla - přesněji, bušila jsem mu do zad pěstmi. Stalo se to navíc u jeho rodičů doma a ty si teď o mně nemyslí nic dobrého. Chápu to, ale strašně mě to mrzí. Cítím se jako vyvrhel, který ublížil člověku, kterého mám moc ráda.
Potřebuji poradit, kam bych měla zajít. Zda na psychiatrii či vyhledat psychoterapeuta, protože mám strach, že tím ztratím nejen přítele, ale i ostatní lidi, na kterých mi záleží. Nevím, zda ta agrese nepramení i ze špatně prožitého dětství. Naši se rozvedli, když mi bylo osm let. Rozvod se táhl čtyři roky a rodiče se fyzicky napadali. Jako dítě jsem žila v neustálém stresovém vypětí a poté mě dali do péče otci. S mamkou jsem nevyrůstala, velice mi chyběla.
Předem děkuji za vaši odpověď.
Daffnyl

Názor odborníka

Lenka Ecker

Milá Daffnyl,
z vašeho dopisu je patrné, že se už delší dobu necítíte ve vašem vztahu dobře a snažíte se hledat možná řešení, co dál. V tomto hledání bych vás ráda podpořila a pokusila se spolu s vámi nad celou situací zamyslet.
Když jsem si pročítala váš dotaz, dlouho jsem nevěděla, ze které strany jej rozplétat. Dlouhodobý vztah, úlet, při kterém se nic vážného nestalo, ale byl nějak důležitý, usmíření, výčitky, agrese - tolik výčet v kostce, velice zjednodušeně. Zdá se mi, že to, s čím si aktuálně nejvíc nevíte rady a co vás možná také vyděsilo, jsou záchvaty vzteku a agrese, jak píšete.
Vztek je běžný citový stav. Občas máme asi každý chuť do něčeho praštit, něco rozbít. Z fyziologického hlediska vztek způsobuje stres: zvyšuje se při něm tlak a hladina cukru a tuku v krvi. Tělo se tak připravuje na fyzickou aktivitu. Útok nebo útěk. Vztek může doprovázet také např. hněv, strach, rozčílení nebo žárlivost. Je to legitimní emoce a pokud jej cítíte, není třeba se za něj stydět, má nějaký důvod. Je ale možné se zamýšlet nad tím, kde se vzal. Co ho vyvolalo? Znáte u sebe takovou reakci, nebo je zcela nová?
Mluvíte o tom, že vás celá situace rozhodila/nabourala a pociťujete teď určitý emoční diskomfort. Zdá se, že došlo k překročení určité hranice, kdy už delší dobu ve vztahu nejste zcela spokojena a tváříte se navenek. Navenek se možná tváříte, že se nic neděje, ale uvnitř možná trpíte pocity strachu, viny, deprese či úzkosti. Zřejmě je načase zamyslet se nad tím, co to je, co vám ve vztahu chybí, proč nejste zcela spokojená: tato nespokojenost mohla vést i ke zmíněnému pobláznění.
Z vašeho dopisu je zřejmé, že se situaci snažíte nějak řešit. Jde o konflikt s člověkem, na kterém vám záleží, koho máte ráda. A vaším cílem je celkové zlepšení vztahu. První krok jste již udělala, když jste napsala k nám do poradny. Domnívám se, že vaši vůli a úsilí by mohl vhodně nasměrovat psychoterapeut.
Hledání terapeuta není vždy snadné. Můžete využít doporučení kamarádů, nebo třeba právě katalogu odborníků na webu psychologie.cz. Věřím, že se vám podaří pro sebe někoho najít a společně můžete pracovat na rozplétání a řešení vaší situace.
Přeji hodně energie a držím palce!
Lenka Tomaidesová
zdroj:http://psychologie.cz

Cítím se zanedbaná: Pod tlakem se nerozhodne, zkuste jenom sdílet.

19. dubna 2014 v 17:49 | Admin
Je mi třicet dva let. Osmnáct měsíců jsem ve vztahu s o patnáct let starším mužem. Je třináct let rozvedený a věk jeho dětí je 16 a 22 let.
Se vstupem do vztahu jsem si byla vědoma, že děti budou vždy priorita (navzdory jejich skoro dospělému věku). Prvních osm měsíců ve vztahu bylo ale nádherných. Partner byl na vztah připravený: Dospívající syn, dcera na univerzitě s výhledem, že se nebude vracet zpět do společného soužití s otcem.
Oficiálně byla dcera (i syn) svěřena po rozvodu do péče matky, ta ovšem roli matky neplní a neprojevuje o děti zájem. Otec tím trpí a roli funkční rodiny se snaží všemožně naplnit.
Trávili jsme společně dva víkendy v měsíci a jeden den v týdnu. Ale jen do doby, než jeho bývalá žena změnila zaměstnání, v němž jí přibyla práce na rotující směny. Směny má v každém týdnu 2-3. V tyto dny je syn s otcem. A dcera se po ukončení studia vrátila k otci a trvale s ním žije.
Partner se snaží maximálně vyhovět potřebám dětí. Jejich matka se údajně nepodílí na ničem, kdežto otec se dobrovolně a rád potřebám rodiny podrobuje. Já mám však dojem, že toho bývalá žena zneužívá.
Je mi dvaatřicet, měla jsem jeden vážný devítiletý bezdětný vztah a jsem si vědoma, že má životní zkušenost je jiná. S partnerem ale trávíme méně společného času - je to maximálně jeden společný víkend v měsíci (zpravidla ne celý) a jedna až dvě návštěvy u mě v pracovním a hektickém týdnu. S partnerem jsem se pokoušela na téma mluvit, ale odmítá se vyjádřit. Rodina pro něj znamená všechno - a já se cítím zanedbaná.
Sus,



Názor odborníka

Zbyšek Mohaupt

Vážená Sus.
Výchozí situace rekonstituované rodiny - neboli soužití partnerů a jejich dětí, i když spolu dohromady každodenně nežijí - je vždy náročná. A to pro všechny. Je jedno, o jak velké děti se jedná. Dost nových vztahů na těchto útesech ztroskotá.
Dobré fungování od partnerů vyžaduje především značnou emoční zralost a náhled na situaci. Kromě toho také ujasnění priorit, zájmů a hodnot, vlastních rolí i představy o budoucnosti. O té ve svém příběhu moc nepíšete.
Rozumím-li vašemu příběhu dobře, cítíte kontrast mezi časem a pozorností vašeho partnera věnovaným jeho dětem a věnovaným vám. Odhaduji, že pro sebe hledáte zdravou rovnováhu i naději na změnu v budoucnu - i když sama asi nemáte s čím porovnávat. Zároveň se vaše partnerská situace aktuálně spíše komplikuje. Co s tím?
Mluvit s partnerem o vaší společné situaci je skvělé. Těžko ale můžete čekat nějaké konkrétní vyjádření. Pod tlakem se lze rozhodnout jen k odchodu, ne ke společné cestě. Doporučuji spíše povídat, sdílet, hledat a uvědomovat si vlastní možnosti a limity (vás obou). Zkuste spolu hledat, co všechno teď a v blízkém budoucnu můžete a co z toho chcete: Bydlet spolu? Rozejít se? Dát si na čas pauzu? Budovat bližší vztah s dětmi partnera? Počít společné dítě? Co reálně jde a co je jen vaše přání?
Ujasněte si, co ještě můžete přijmout a co už je pro vás neakceptovatelné, i když v reálném vztahu své hranice často posouváme. Porovnávejte své představy o soužití s partnerem do budoucna s těmi partnerovými. Najdete-li společný budoucí cíl, o který vám oběma půjde, máte zpola vyhráno.
Vnímám, že jde o docela "velké sousto". Myslím, že by vám mohlo pomoci navštívit některého vztahového poradce či párového terapeuta a spolu s ním svou situaci trochu "přežvýkat". Od toho, koneckonců, takové profese jsou. Nemusíte být na všechno sami.
Velmi vám držím palce a přeji spousty trpělivosti: té bude k happy endu třeba.
S úctou,
Zbyšek Mohaupt
zdroj:http://psychologie.cz

Vyhodit, či nevyhodit? Vaše manželství optikou zisků a ztrát.

19. dubna 2014 v 17:48 | Admin
Dobrý den,
žádám o radu. Jsem s manželem dvaadvacet let a už dva roky spolu intimně nežijeme, protože máme každý jiného partnera. Můj přítel je vzdálen sto padesát kilometrů a tak se vídáme jednou za čtrnáct dní. Můj problém je, že manžel ode mne nechce odejít a já nevím proč.
Máme dvě dospělé děti a manžel pracuje od rána až do večera. Je pryč od osmi do desíti. Tedy to jsem si ještě do nedávna myslela… protože takhle to bylo celých dvacet let. Pak jsem ale zjistila, že od tří odpoledne tráví chvilky se svou milenkou a domů se jezdí jen vyspat. Ona žije na baráku se svým dospělým synem a tak si přeji, ať se k ní manžel nastěhuje. Ale on mi stálé tvrdí, že ho vždy večer něco táhne sem, domů. A že mě má rád a že si mě váží (ale ona je skvělá, sexualita s ní perfektní,… takhle mi to prostě říká). Já mu bohužel neumím sbalit věci a vyhodit ho, ačkoliv tady celých dvacet let nemá ani trvalé bydliště, protože nechtěl.
Pročpak to tak má? Poraďte mi třeba, jaké otázky si mám položit, pokud je to možné.
Děkuji vám.
oliv

Názor odborníka

Pavel Král odborník psychologie.cz

Dobrý den,
obávám se, že na to, abych vám mohl poradit něco konkrétního, nebo odpovědět na vaše otázky, mám k dispozici příliš málo informací. Budu se tedy držet vaší poslední (mimochodem velmi moudré) věty: "Poraďte mi třeba, jaké otázky si mám položit, pokud je to možné."
Jeden z ústředních postulátů behaviorismu zní, že jedinec opakuje chování, které mu v minulosti přineslo prospěch a naopak se snaží vyvarovat chování, které mu přineslo újmu. Na tom je založena výchova dětí, školní známkování, motivace zaměstnanců i výcvik zvířat (a spousta dalšího).
V souvislosti s vaším dotazem do naší poradny mě napadají otázky dvě:
1. Jaký prospěch má manžel z toho, že se neodstěhuje (případně jaké újmě se tím vyhýbá)?
2. Jaký prospěch máte vy z toho, že mu nesbalíte věci a nevyhodíte ho (případně jaké újmě se tím vyhýbáte)?
Předpokládám, že pokud byste vyhledala odbornou pomoc, otázek by vyvstalo daleko více. Ale jako reakce na váš stručný dotaz mě napadají právě tyto dvě.

Držím palce, ať brzy najdete odpovědi,

s pozdravem,

Pavel Král
zdroj:http://psychologie.cz

Syn se v první třídě pokakává: Na vině je strach ze selhání.

19. dubna 2014 v 17:47 | Admin
Dobrý den,
můj syn má sedm let a je v první třídě. Těsně před Vánocemi se vracel celý týden v kuse pokakaný. Po Vánocích se to opakovalo a teď se to opakuje znova. Třídní učitelka mi volala domů asi v jedenáct, abych si přijela pro syna, že je pokakaný.
Je to stále stejné a dělo se to třeba obden. Dělal to jednu dobu i ve školce: tam to bylo asi tři měsíce v jednom kuse a pak klid. Znovu se to opakovalo až ve škole.
Syn se na výuku těší, má pěkné známky. Je spíš citlivý a jemný a nesmělý. Domácí prostředí je ale spíše horší. Manžel je pedant na úklid a je despotický. Doma dost řve - někdy i kvůli maličkosti.
Nevím, co mám dělat. Dost mne to štve. Bojím se, že se mu budou děti posmívat. Před odchodem do školy mu kladu na srdce, aby se to snažil hlídat. Děkuji.
Veverka

Názor odborníka

Zdeňka Košatecká

Dobrý den,
díky tomu, jak jste popsala situaci vašeho syna a prostředí, ve kterém vyrůstá, mě hned napadlo jadrné české úsloví: "Strachy se po...l".
Pokusila jsem se vcítit do pozice a pocitů sedmiletého kluka. První emoce, které se ve mně objevily, byly bezmoc, zoufalství a zloba. Jsou to emoce, které dokážu já osobně jasně podchytit a vyjádřit. Ale nevím, jestli je dovede pocítit a vyjádřit váš sedmiletý syn.
Podle toho, co píšete, usuzuji, že čistota i pořádek - a zřejmě celkové nároky na dokonalost - jsou ve vašem rodinném systému hodně podstatné. A to tak, že s největší pravděpodobností přesahují možnosti vašeho dítěte dostát jim, tedy přesahují hranici snesitelnosti. Domnívám se, že obstát v kolektivu dětí a ve výuce a nezklamat rodiče, je další nárok, který na sebe váš syn klade, nebo který cítí, že je na něj kladen. Strach z případného selhání vede k tomu, že se chlapec dostává na nižší vývojový stupeň, tzv. regreduje.
Jeho pokakávání vnímám jako upoutání pozornosti na to, že pro něj něco není již dlouhodobě v pořádku. V takovém případě bych asi nekladla důraz na to, aby se váš syn hlídal (je to další nárok, i když dobře míněný). Pozornost bych zaměřila spíš na manželovo chování a zlostné reakce.
Vyzkoušejte, zda změna v chování manžela zklidní situaci syna. Kdyby se vám nedařilo v komunikaci s manželem zjednat nápravu, nebo potíže chlapce i přesto přetrvávaly, přizvěte na pomoc školního psychologa.
Zdeňka Košatecká
zdroj:http://psychologie.cz

Připadám si bezcenně: Budoucnost nemusí být strašák - důvěřujte si.

19. dubna 2014 v 17:46 | Admin
Můj problém vám možná bude připadat podivný. Dokonce ani nevím, kde začít.
Jsem student a tento rok bych měl konečně ukončit střední. Není to ale tak jisté. Spíše si myslím, že si tam ještě tak rok pobudu. Ono je to teoreticky stejně jedno a není kam spěchat. Ta škola mě ani nebaví - asi taky proto jsem tam, kde jsem, jelikož jsem na to celé studium kašlal.
Ono je to celkem jedno. Vyjdu školu a pak co? Stejně budu muset jít do práce a zase někde trčet cca osm hodin, dělat, co mě nebaví a čekat, kdy budu konečně doma. Fakt mi přijde celý systém a život takový ubohý. Pořád celé dny jen dělat něco z donucení... jen proto, že musím. Fakt mě to nebaví.
Teď chodím do školy, studuji to, co mě nebaví a každý den s nechutí ráno vstanu - jen proto, že musím. Za pár měsíců nebo let budu chodit do práce a dělat něco jen proto, že musím, abych dostal aspoň pár ubohých korun, protože musím, abych mohl nějak přežít. Celý život mi přijde jen jako takové přežívání.
Osobně si připadám jako úplně zbytečný člověk. Zatímco všichni například jdou na vysokou, já nejdu. Nemám na to. Učení mi teď nějak nejde, takže na to nemám. Proto, když se zamyslím nad budoucností, tak je mi celkem špatně a připadám si bezcenně.
Samozřejmě, že by šlo dělat něco, co mě baví a živit se tím, což by bylo jistě fajn. Ale jak na to, když ani nevím, co mě baví, nebo co by mě teoreticky bavilo - a ani nic pořádně neumím? K tomu všemu si ještě připočtěte nějaké další psychické problémy a problémy v rodině. Co dělat?
Anonym,


Názor odborníka

Kateřina Novotná

Dobrý den! Děkujeme, že jste se obrátil na naši poradnu.
Váš dotaz jsem si několikrát četla a ráda bych se s vámi podělila o některé své myšlenky. Začnu tím, že mi váš dotaz vůbec nepřišel podivný. Věřím tomu, že vám opravdu není dobře. Naopak jsem si říkala, jak to děláte, že se vám vůbec daří ráno vstávat, když hodně věcí v životě teď vypadá tak, jak to popisujete.
Přemýšlím, jak o tom mluvíte. Když procházím váš dotaz, jsou to slova jako nejistota, lhostejnost, nechuť, ubohost, nutnost, přežívání, zbytečnost, pocity vlastní bezcennosti... Zároveň s tím si ale představuji, co je tedy pro vás důležité, o jakým hodnotách to vlastně mluvíte: je důležité, aby práce dávala člověku smysl, aby se ze svých dní těšil, dělal věci proto, že chce, ne proto, že musí...

Přemýšlím o tom, v jakém momentě se s vámi takto virtuálně setkávám. Je chvíli před koncem školního roku, lidé kolem vás se rozhodují, na kterou vysokou půjdou, něco končí a něco začíná... Zdá se, jako by se vaše představa o tom, jak tyto vaše hodnoty (a další, které jsem nepostřehla) naplnit a jít za nimi, nějak ztrácela v nejistých mlhách budoucnosti.
Budoucnost jako by byla nějaký strašák číhající ve vašich myšlenkách. A když uvažuji o konci střední, kde teď jste, je to docela pochopitelné. Vypadá to, jako by měl člověk najednou vědět, co chce v životě dělat, co ho baví a zajímá. Ale ono to tak nemusí vůbec být a nikdo nemůže vědět, jaká cesta vás čeká. Třeba teď nepůjdete na vysokou, ale to, co budete dělat, může být nakonec pro vás mnohem uspokojivější a dovede vás tam, kde si budete přát být. Svěřím se vám, že na konci střední jsem byla otrávená představou, že musím jít studovat přírodovědu. A dnes se setkávám s životními příběhy, které mě obohacují a má práce mě naplňuje tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit.

Vede mě to k úvahám o důvěře. Důvěře v budoucnost, v sebe, že se o sebe dokážu postarat - a to nemyslím materiálně, ale že se budu umět postarat o to, abych se cítil ve svém životě dobře. Vypadá to tedy jako docela namáhavá životní poloha, ve které teď stojíte, nebo se v ní spíš nějak prohýbáte pod tíhou všeho, co teď před sebou vidíte či spíš nevidíte. Moc bych vám přála, abyste tuto důvěru našel!
Kateřina Novotná
zdroj:http://psychologie.cz

Neumím se učit a jsem z toho nešťastná: Plánujte a odměňujte se.

19. dubna 2014 v 17:45 | Admin
Již druhým rokem studuji na vysoké škole a neustále se potýkám s problémem donutit se učit. Nevím, jestli je to tím, že jsem se nikdy učit nenaučila, nebo jsem jednoduše líná...
Učení nechávám vždy na poslední chvíli. Pokaždé si říkám, že mám ještě dost času, ale jak se čas krátí, já ne a ne se přinutit. Dostávám se do stavů beznaděje, kdy vím, že už je čas, že už prostě musím začít, ale čím víc se blíží termín nějakého zápočtu nebo zkoušky, tím je to horší.
Když už se donutím, je to skoro na poslední chvíli. Nevydržím u toho však tolik času, kolik bych chtěla. Začne mne přepadat pocit bezmoci a kolikrát začnu plakat, že jsem neschopná se k tomu "dokopat", že se to nikdy nenaučím. Obviňuji sebe samu, že si za to můžu, že jsem měla dostatek času. A příště se začnu podceňovat ještě víc. Když si řeknu, že se musím začít učit včas, stejně to nedodržím. Situace se vždy znovu opakuje.
Jakmile má dojít na učení, raději si najdu aktivity, které odvádějí mou pozornost. Dívám se bezmyšlenkovitě z okna, přemýšlím o problémech, které máme s mojí matkou, nemluvě o tom, že si zapnu internet apod. Prosím o radu
Míša,

Názor odborníka

Pavla Žákovská

Dobrý den, Míšo,
chápu, že s blížícím zkouškovým obdobím by se teď hodila nějaká dobrá rada. Myslím, že sama tušíte, v čem by mohl být zakopaný pes. Píšete, že jste se nikdy nenaučila učit, popřípadě by viníkem mohla být i vaše lenost…
S odkládáním věcí se asi občas pereme všichni. Co vlastně odkládáme nejvíc?
  • to, co nás nebaví,
  • to, co nepovažujeme za důležité,
  • to, z čeho máme obavu,
  • to, co nám připadá příliš složité, náročné,
  • to, co nám může přinést nějaké další obtíže…
Co vás ještě napadá?
Máme-li motiv, proč se chceme do něčeho pustit, s vidinou výsledku, který nás oslovuje, většinou se do věcí pouštíme s chutí a bez větších odkladů.
Je zvolená škola skutečně tím, co vás baví? Proč studujete? Co vám přinese složení zkoušek? Jaký bude váš pocit, až budou všechny zkoušky složeny?
Máte-li motiv a vidinu výsledku, potřebujete už jen dvě věci:
1. realisticky naplánovat jednotlivé body postupu,
2. disciplínu - dodržet svůj plán.
Řadě lidí pomáhá už vytvoření plánu. Sepište si s dostatečným předstihem, co všechno se potřebujete naučit a do kdy - tedy náročnost jednotlivých zápočtů a zkoušek s termíny. A poté si podle svých dalších aktivit vytvořte plán, co uděláte během jednotlivých týdnů, či dnů.
Buďte realistická. Papír sice unese všechno, ale určitě budete mít lepší pocit, když si odškrtnete splněné mezibody každý den, než pokud si nastavíte cíle nezvládnutelně, a pak je budete muset přesouvat do dalších dnů a trpět pocitem viny, že jste selhala a nezvládáte.
Valí-li se na nás mnoho věcí, ovládne nás panika a bezmoc, které neumožňují realistický odhad množství úkolů a potřebného času na zvládnutí. Klid by vám mělo přinést už to, že máte vše pod kontrolou. Pokud ovšem zapojíte i druhý výše uvedený bod, a to je sebedisciplína. Jste to vy, kdo sestavil plán, a je na vás, abyste ho dodržela.
Za splnění naplánovaných povinností se určitě odměňte, klidně i koukáním z okna nebo přemýšlením. Je ale potřeba zaměřit se na to, co je pro vás důležité, takže ve studijním finiši to bude příprava na zápočty a zkoušky.
Shrnuto, podtrženo, jde o to udělat si nějaký plán přípravy (i s prostory na relaxaci a krátkodobé rozptýlení pro dobití baterek) a ten pak dodržovat.
Představte si ten pocit, že vše zvládáte a stíháte se naučit vše, co potřebujete!
Určitě to vyzkoušejte, těším se na zprávy, jak dopadlo toto zkouškové období ;-)
Držím palce,
Pavla Žákovská
zdroj:http://psychologie.cz

Chování mého psychoterapeuta: Jsou tu dvě věci, které se stát neměly.

19. dubna 2014 v 17:44 | Admin
Dobrý den,
mám možná trochu netradiční dotaz, ale velmi mne zajímá názor odborníka.
Na podzim jsem se ocitla ve velmi hluboké životní krizi. Výpověď ze zaměstnání, rozchod s partnerem a několik dalších věcí, které se sešly v jeden okamžik. Totálně mě to položilo. Potíže mne provázejí již několik let a já se rozhodla absolvovat psychoterapii. S vírou, že najdu příčinu potíží a hlavně - dostanu se z akutní krize.
Navštívila jsem psychologa, kterého jsem znala již z dříve navštívených kurzů. Na hodinách jsem mluvila jen já. Otevřela jsem problém, sama si ho zanalyzovala a pojmenovala. Chtěla jsem vědět, co s tím, ale odpovědí bylo, že během šesti sezení nemůžu čekat pomoc. Po každé hodině jsem se cítila hůř. Hodiny probíhaly u něj doma. Pokud jsme o malou chvíli přetáhli, do místnosti vtrhla manželka se slovy, že je třeba končit.
V té době jsem byla nezaměstnaná, bez partnera a zvažovala jsem rozjet vlastní podnikání. Řekl mi, že to rozhodně není dobrá volba, že si mám raději pořídit dítě. Podotýkám, že bez partnera a bez finančního zajištění. Pak jsem seděla na jeho kurzu psychologie a jako příklad z praxe jsem slyšela svůj docela bolestný zážitek z dětství, který jsem mu svěřila. Slyšet to z úst cizího člověka před davem lidí byl dost hrozný zážitek.
Na závěr musím říct, že jsem se z krize dostala sama a docela rychle, ale tato zkušenost s psychologem mě naprosto odradila. Proto mě zajímá, zda to vidím negativně pouze já, nebo by měla psychoterapie probíhat jinak. Děkuji za odpověď.
Alena,

Názor odborníka

Pavel Král odborník psychologie.cz

Dobrý den,
hodně jsem přemýšlel, co vám mám odpovědět. První reakcí na to, co ve svém dotazu píšete, by mohla být zdrcující kritika vašeho psychologa. Ale myslím, že bez znalosti jeho pohledu na věc, by to nebylo fér. Pokusím se tedy spíše vyjádřit ke všem vašim námitkám v obecné rovině.
Jakkoli to bude možná znít zvláštně, s psychoterapií je to jako s kteroukoli jinou službou. Než samotná terapie vůbec začne, je třeba, aby se terapeut s klientem domluvili, co klient očekává, co mu dotyčný terapeut může poskytnout, jak dlouho to bude trvat, kolik to bude stát, jaké jsou možné komplikace, jakou metodou se bude pracovat, jaký je cíl a jak se pozná, že ho bylo dosaženo. Dále, zda jsou nějaké překážky, pro něž by klient měl raději vyhledat jiného terapeuta, zda a jakým způsobem bude vedena dokumentace o terapii, zda terapeut může použít (anonymně) váš příběh pro nějakou publikaci či přednášku... Taková dohoda má v různých terapeutických směrech různou podobu a obsah, ale v nějaké formě by uskutečněna být měla.
A nyní konkrétněji k vašemu příběhu. První otázkou je, zda je v pořádku, aby se psycholog, s nímž se znáte z nějakých kurzů, stal vaším terapeutem. Etika psychoterapie zpravidla vyžaduje, aby mezi terapeutem a klientem nebyl jiný vztah než terapeutický. To neznamená, že to není možné, ale myslím si, že by to mělo být zmíněno v úvodní dohodě. Nevím, o jakých kurzech je zde řeč, ale dovedu si představit situace, kdy kombinace rolí lektora a psychologa může být problematická.
Dále se zmiňujete o tom, že jste hovořila jen vy. Zde bychom asi potřebovali znát názor vašeho psychologa, zda vám nějakou zpětnou vazbu (byť třeba neverbální) poskytoval. To, co popisujete, může být terapeutickým záměrem. Existují totiž teorie, které tvrdí, že každý člověk cestu ze svých potíží v podstatě zná a úkolem terapeuta je dovést ho k tomu, aby ji v sobě objevil. Způsobů takového vedení je řada a toto může být jeden z nich.
To, že jste se cítila stále hůř, může být normální. Během terapeutických sezení je totiž vaše pozornost obrácena k potížím, které vás trápí a je jasné, že pokud se člověk soustředí výhradně na své trápení, těžko mu bude lépe. (Je to jako s trháním zubu. Pokud vás bolí zub tak moc, že je třeba ho vytrhnout, bude jeho trhání a následné hojení bolet ještě více.) Navíc zde předpokládám, že vaše osobní krize stále trvala. Opět se ale vracím k úvodní dohodě: přechodné zhoršení během terapie je něco, na co byste měla být zpočátku upozorněna.
Není mi úplně jasné, jak je to s těmi šesti sezeními a očekáváním zlepšení - a hlavně s otázkou, co s tím. Nemohu se ubránit dojmu, že jste si vzájemně neujasnili očekávání a nabídku. Netuším, proč byste (v případě krize) nemohla očekávat zlepšení během šesti sezení a zároveň si dovedu představit situaci, kdy zlepšení nepřijde ani po dvaceti sezeních. Na základě toho, co píšete, si myslím, že jste se nedohodli na tom, zda vaše spolupráce má být krizovou intervencí, psychoterapií nebo poradenstvím. To jsou tři zcela odlišné disciplíny (služby) a každá z nich má jiné využití, průběh a rozložení aktivity klienta a terapeuta. Popis rozdílů mezi nimi přesahuje formát této poradny, ale pokud mluvíme o psychoterapii, není na rady klientovi, co má dělat, prostor. Pokud o poradenství, tam by nějaká rada měla zaznít zcela určitě.

Pokud jde o diskusi nad tím, zda podnikání nebo dítě, k tomu bych se vyjadřoval velmi nerad. V obecné rovině již nic nového neřeknu a pro konkrétní odpověď nemám dost informací.

Jsou dvě věci, které dle mého názoru nebyly v pořádku zcela určitě. První z nich je manželka ukončující sezení. A druhou pak váš příběh sdělovaný před vámi posluchačům kurzu. Ne, že by to nešlo. Umím si představit situaci, kdy by to mohlo klientovi i prospět a je možné, že tím byl sledován nějaký terapeutický cíl. Ale buď jste na něčem takovém měli být domluveni předem, nebo jste se k tomu tématu měli alespoň vrátit bezprostředně poté na sezení.

Na závěr bych rád řekl, že všechny profesní sdružení psychologů i psychoterapeutů mají své etické kodexy a komise, jež bdí nad jejich dodržováním. V případě, že se domníváte, že jednání vašeho psychologa bylo porušení takového etického kodexu, obraťte se na příslušnou etickou komisi.
Byl bych nerad, kdybyste měla mít negativní pohled na psychologii jako obor. A na závěr bych pro vás měl jednu radu. Pokud někdy v budoucnu ještě vyhledáte podobnou pomoc, trvejte na dohodě, jejíž obsah jsem popsal na začátku tohoto příspěvku.

S pozdravem,

Pavel Král
zdroj:http://psychologie.cz

Partner je psycholog. A přestal mě poslouchat: Jak na něj vyzrát?

19. dubna 2014 v 17:39 | Admin
S partnerom sme spolu už skoro tri roky, ale momentálne z pracovných dôvodov nežijeme v jednom meste. Samo o sebe je to zdrojom mnohých konfliktov a frustrácií. Náš hlavný problém je však v komunikácii.
Partner pracuje ako psychológ a po zmene zamestnania ako by stratil predstavu o realite. Komunikuje so mnou ako so svojím klientom. Stále sa v reči obhajuje, vysvetľuje, mení témy, skáče mi do reči, ponúka interpretácie, ale nepočúva ma. Nech poviem čokoľvek, on si to vysvetlí inak. Hľadá za tým skryté významy, ktoré tam nie sú. Nijakú moju vetu neberie tak, ako bola vyslovená.
Neviem si s tým dať rady. Upadám do depresií, cítim sa nemilovaná, nevidená a nepočutá. Snažila som sa s ním o tom rozprávať, ale nejde to. Ničí ma to.
Jana,

Názor odborníka

Ondřej Novák odborník psychologie.cz

Dobrý den, Jano,
vypadá to, že váš vztah prochází fází krize. Píšete, že z pracovních důvodů žijete každý v jiném městě, což jsem si vyložil tak, že spolu trávíte zřejmě jen víkendy. Zmiňujte se, že samo o sobě je to zdrojem frustrací a konfliktů. A že když už máte příležitost potkat se, tak je pro vás komunikace s partnerem náročná, protože máte pocit, že s vámi komunikuje jako s klientem. Představuji si to tak, že komunikace s vámi neprobíhá horizontálně - tj. že nemáte pocit, že byste s partnerem byla v rovnocenném postavení a že by mezi vámi docházelo k dialogu, ve kterém se vyváženě střídá naslouchání a reakce obou stran. Místo toho vysvětluje, interpretuje, hledá skryté významy a vy se pak cítíte nepochopená, nemilovaná. Vaše vysvětlení situace je takové, že je to tím, že partner začal pracovat jako psycholog - a že z této pracovní role nedokáže po odchodu z práce vystoupit. Což mi připadá jako docela smysluplné vysvětlení. A plně chápu, že takovýto způsob kontaktu vás ještě více frustruje.
Zkouším si představit, co se asi tak děje v hlavě vašeho přítele. A berte to, prosím, jen jako úvahy nebo hypotézy (je mi jasné, že interpretací a teoretizování o problémech jste si v poslední době užila až až) někoho, kdo má k dispozici jen omezené množství informací. Představuju si, že váš partner se také nějak pokouší vyrovnat se změnami ve vašem společném vztahu. Kvůli práci s vámi tráví jen omezené množství času (to jen v případě, že mu současné uspořádání také nevyhovuje) a v tom se ještě musí potýkat s řešením "mnohých frustrací a konfliktů", jak sama píšete. Náplní jeho práce je bohužel také zabývat se hledáním řešení mezilidských konfliktů a frustrací mnoha lidí a tak zřejmě často sahá po dostupném naučeném způsobu - tj. podívat se na to profesionálně, analyzovat, hledat podtext, souvislost, najít příčinu.
Možná se pak cítí jistěji, kompetentněji, možná i trochu nad věcí. Možná se tak brání nepříjemným pocitům například bezmoci, bezvýchodnosti, vlastní frustrace nebo třeba i pocitu viny (ale to už hodně spekuluju). Tím spíš, pokud pracuje metodou, která staví na vhledu do problému a porozumění příčinám (to je případ zejména psychodynamicky anebo psychoanalyticky orientovaných psychologů, kteří jsou v tomto způsobu cvičeni v rámci psychoterapeutických výcviků).
Možná to souvisí s tím, že nastoupil do nové profesní role a je jí ještě příliš pohlcen, což by mohlo vysvětlovat, proč má potíž tento způsob kontaktu odložit po odchodu z práce. Anebo je natolik ztotožněn s tímto přístupem k řešení problémů, že je k němu nekritický a neuvědomuje si jeho rizika. Pro každou z těchto variant, která mě napadla, mě jako společné připadá, že jde nejspíš o způsob vyrovnávání se s novou rolí. A k tomu obvykle patří nějaká doba hledání se a tudíž i chybování.
Má rada je, zkuste mu dát čas na to, aby se v nové roli zabydlel (vzhledem k tomu, že jsem také psycholog, tak bych si přál dostat ještě jednu šanci). Je zcela na místě, že mu dáváte najevo, jak vám v tomto způsobu kontaktu s přítelem je a jaké pocity to ve vás vyvolává. Opakujte mu to, protože i pro něj je to cenná možnost korekce. Záleží pak na něm, jestli ji přijme a poučí se z ní. Dovedu si představit, že mu například opakovaně řeknete: "Když se mnou takto mluvíš, cítím se nemilovaná, neviděná, neslyšená" a následně ho zarazíte v pokusech situaci dále rozpitvávat (například tím, že hovor ukončíte nebo dokonce odejdete). Nebo že ho požádáte: "Prosím teď mě deset minut jenom poslouchej a nic na to neříkej". Dejte si přitom pozor, aby byl partner na kontakt naladěný. Z vlastní zkušenosti vím, že psycholog může leckdy přicházet domů s pocitem nechuti k jakémukoli kontaktu.
Další úvahy mám ale k tomu, nakolik je tato situace (s bydlením každý v jiném městě) dlouhodobě udržitelná. Znamená to, že tento stav momentálně nevyhovuje vám, nebo i partnerovi? Máte nějakou dohodu o tom, do kdy je pro vás toto uspořádání přijatelné?
Poprvé po dlouhé době mám také dilema ohledně doporučení psychologických služeb. Obvykle se v rámci odpovědi snažím lidi nasměrovat na osobní kontakt s psychologem nebo psychoterapeutem, nebo třeba manželským či rodinným poradcem. Ve vašem případě si ale říkám, že už je asi "přepsychologizováno" a že by možná stálo za to, podpořit vás v tom, abyste spolu s partnerem využívala i příležitostí ke kontaktu s dalšími "normálními" lidmi. Například se společnými známými apod. Váš přítel tak získá další příležitost ke korekci vlastního postoje, protože pokud je má intuice správná, tak mu i ze strany přátel či známých dá brzy někdo najevo, že "pracuje i ve volném čase".
Přeji vám, ať se s vaším přítelem dá brzy zase normálně mluvit.
S pozdravem
Mgr. Ondřej Novák, klinický psycholog
zdroj:http://psychologie.cz

Bojím se peněz: Stanovit si vlastní cenu je důležité umění.

19. dubna 2014 v 17:38 | Admin
Dobrý den,
mám asi poněkud zvláštní dotaz ohledně peněz. Zatímco se valná většina lidí za penězi honí, já před nimi utíkám. Pracuji jako OSVČ, ale paradoxně si za svou odvedenou práci nedokážu říct o peníze - a když, částku úplně nesmyslně srazím na směšnou hodnotu.
Vůbec netuším, proč to dělám. Je mi zkrátka ukrutně nepříjemné se o penězích bavit, natož dohadovat. Teoreticky by se dalo říct, že problém bude se sebevědomím nebo strachem z konfliktů, ale v jiných životních situacích problém nemám. Ne, že bych si v konfliktech liboval, naopak mě nervují (a trochu se jich asi skutečně bojím), ale dokážu si prosadit svou. Jsem si vědom své ceny a kvalit. Jen u financí mi to vůbec nejde.
Má práce mě baví, i když za ní nedostanu zaplaceno. Na druhou stranu mi tento styl fungování (celkem logicky) značně zasahuje do ostatních aspektů života. Bez peněz se zkrátka žije mizerně. Přitom: se svými schopnostmi bych si dokázal zajistit velmi pěkný a pohodlný život. Místo toho trnu, jestli budu mít na nájem. Nezajímá mě hromadění majetku. Vystačím s málem, jen se už nechci nervovat a mít existenční potíže.
Momentálně funguji tak, že jsem si najal člověka, který mi peníze za práci domlouvá a zajišťuje, ale upřímně řečeno - připadám si kvůli tomu jako prvotřídní trouba. Musím se to naučit sám. Ale třeba nyní - a to jen o penězích přemýšlím - mám sevřené hrdlo a v břiše jakési vnitřní mravenčení. Zkrátka se bojím peněz. Hloupé, ale je to tak. A nevím, jak se je naučit milovat.
Daniel,

Názor odborníka

Mirka Čejková odborník psychologie.cz

Dobrý den, Danieli,
Nejdříve prosímpřijměte ujištění, že váš dotaz není vůbec divný a že velmi mnoho lidí se cítí provinile nebo nepříjemně, když mají říct, že jejich práce má takovou a takovou cenu. Tito lidé často zůstávají zaměstnanci jen proto, že je výplatní páska se mzdou stanovenou někým jiným uchrání od potřeby stanovit si vlastní cenu. Takže gratuluji, že jste se dal na dráhu OSVČ - a vím, že to vůbec není lehké.

Čeho se bojíme?


U lidí, kteří se cítí nepříjemně, když si mají říct o peníze, se většinou začne zkoumat, jak jsou na tom se sebedůvěrou, vědomím vlastní hodnoty apod. Vy ale píšete, že to zřejmě není váš problém.
Dalším důvodem, proč si někdo neumí říct o peníze, by mohl být strach z odmítnutí. Je to celkem silný strach, který ovládá naše jednání v mnoha směrech. V takovém případě je ale třeba si uvědomit, že přece nikoho nenutím, aby si mne najal jako trenéra, poradce nebo kouče, což je můj obor (nevím, jaký je ten váš). Já prostě nabízím tu možnost. A pokud někdo nemá zájem, nemá zájem. Jiný ho bude mít a bude spokojen.
I vy dáváte možnost. A to znamená, že se druhá strana může svobodně rozhodnout. Pokud tedy někdo nemá zájem o moje služby, neberu to jako odmítnutí mojí osoby, schopností, či kvality mé práce. Jednoduše jsem potkala člověka, který dnes moje služby nechce - stejně, jako si já každý den nechci koupit jahody, nové boty nebo auto. A když přijde člověk, se kterým uzavřete obchod a on má z toho prospěch, máte o to lepší pocit.
Problém s penězi může mít samozřejmě kořeny v našem dětství a v rodinných programech, které jsme přijali: peníze jsou nemravné, slušný člověk nemá miliardy, dobrá práce mluví sama za sebe atd.

Jak začít

Rozkrýt na pár řádcích, v čem je váš problém, asi není možné. Na to bych si s vámi musela popovídat. Řešením tedy je domluvit si schůzku s terapeutem nebo koučem, kteří vám pomohou pochopit vaši situaci: proč reagujete, jak reagujete. A pomohou vám najít i cestu, kudy z toho ven.
Nevím v jakém oboru jako OSVČ pracujete, každopádně ať už nabízíte jakékoliv služby nebo schopnosti a máte se tím uživit, je stanovení ceny naprosto zásadní. Alan Wiess v knize Million Dollar Consultant říká: The first sale is always to yourself. Jinými slovy: Než něco prodáš, musíš uvěřit, že je to skutečně cenné a že to má pro ostatní smysl.
Pracuji s lidmi, kteří jsou řekněme profesionální prodejci a i oni mi říkají, že se jim někdy sevře žaludek nervozitou. Jenže první kontakt, první dojem - a tedy i stanovení ceny - je součástí obchodu, který uzavírám. Můžete mi říkat cokoliv, ale když nebudete schopen říct mi sebevědomě, kolik vaše práce stojí, můžu si také myslet, že nekupuju to nejlepší a jít jinam. Pokud bude cena vysoká a já nebudu ochotná ji zaplatit, není to vaše starost. Prostě řeknu ne. Ale věřte mi, kdo danou službu nebo věc potřebuje, ten si způsob "jak si to dovolit" najde. Nejste tu, abyste se staral o moji peněženku, ale o tu svoji.
Peníze jsou energie, proudí, vydělávají další peníze. Málo peněz spotřebujete pro sebe, víc peněz vám dává možnosti je zase vrátit do koloběhu způsobem, který si vyberete. Můžete někomu nebo něčemu pomoct. Když si to uvědomíte, třeba se je naučíte mít rád nebo alespoň akceptovat.
Hodně štěstí,
Mirka Čejková
zdroj:http://psychologie.cz

Rozcházím se a hned se zase vracím: Pochybujete o něm, nebo o sobě?

19. dubna 2014 v 17:37 | Admin
Dobrý den,
je mi 26 let a minulý rok jsem dokončila vysokou školu. Už od sedmnácti let se potýkám s opakovaným problémem, a tím jsou mí partneři. Pět let jsem měla vztah s přítelem, kterého jsem několikrát opustila a zase se k němu docela rychle chtěla vrátit. Přistoupil na to asi třikrát. Byl o pět let starší a měl v těchto věcech jasněji. Počtvrté však již odmítl.
Vždy jsem měla nějakého partnera. Nikdy jsem nebyla dlouho sama. Nyní jsem tři roky s novým partnerem a znova se mi stalo to stejné. Již asi třikrát jsme vztah ukončila a po několika dnech či týdnech jsme se k sobě vrátili. V tomto případě jsme však již byli zasnoubeni, plánovali jsme bydlení atd.
Bývá to stejné. Najednou se ve mně začnou objevovat pochybnosti, co když to není ten pravý, co když je někde někdo ještě lepší... Někdy se i docela dlouho v těchto pocitech zmatenosti a nejistoty zmítám a očekávám, že se něco stane, že vztah ukončím.
Moji rodiče jsou rozvedeni, maminka dokonce dvakrát. Myslím si, že moje obavy pramení ze vzoru rodičů. Možná mám strach z trvalého vztahu, nebo z opuštění partnerem, tak to raději udělám já. Možná je to ale úplně jinak. Vždy toho lituji a chci začít znova, jelikož si mezi tím spoustu věcí uvědomím.
Moje rodina je ze mě na větvi, nevyznají se ve mně. Jsem z toho nešťastná. Cítím se, jako že jsem selhala, že nedovedu mít trvalý, hladce probíhající vztah. Připadám si jako exot, protože jsem se s tím u nikoho jiného nesetkala. Také mě docela trápí, že vlastně partnery ničím. Prosím vás o názor. Děkuji
Kopretina,

Názor odborníka

Michal Mynář odborník psychologie.cz

Dobrý den,
v závěru vašeho dopisu mě prosíte o můj názor. Rád bych vám dal nějakou jasnou a jednoznačnou zpětnou vazbu, která by vám pomohla se ve své situaci lépe zorientovat: z vašeho dopisu je dobře patrné, jak moc vás pocity nejistoty a pochybností trápí. Bohužel, mám pro vás více otázek, než odpovědí.
Váš problém může mít celou řadu příčin a přidávat k vašim vlastním "možná" další stejně nejisté odpovědi, by mi nepřišlo smysluplné. Spíše, než spekulace, vám chci raději nabídnout otázky jako vodítko. Těmito otázkami bych vám chtěl pomoci porozumět, poznat a pochopit, co se ve vás odehrává.

V čem tkví pochybnosti

Z vašeho mailu jsem pochopil, že nemáte ani tak pochybnosti o partnerovi, jako o sobě. O své volbě, o svém rozhodnutí. Že důvodem k rozchodům není, že byste byla ve vztahu nespokojená. Je to tak? Zdá se, že je pro vás těžké se postavit za své rozhodnutí, přijmout za ně odpovědnost a nést případné důsledky. Čím to?
Představuji si, že rozhodnutí o tom, že s daným partnerem chcete spojit svou budoucnost, je pro vás z nějakého důvodu stresující a svazující, je to tak? V čem je tíha toho závazku? Co by pro vás vlastně znamenalo, rozhodnout se špatně? Když si to zkusíte představit, co je na té představě nejhorší a jaký pocit ve vás taková představa vyvolává?
Co můžete proti tomuto pocitu postavit jako protiváhu? Co ve vašem vztahu funguje, co vás naplňuje, s čím jste spokojená? A jak se vám jako partnerům daří zvládat to, co nefunguje? Jak s partnerem zvládáte krizové situace?
Co od sebe potřebujete, abyste tomu, co vás ohrožuje, mohla čelit? Co k tomu potřebujete od partnera?
Zkuste si na tyto otázky odpovědět. Dejte si čas a buďte k sobě upřímná. Zaměřte se hlavně na své pocity. Ty jsou zde důležité. (Hlava často něco "ví", ale na pocitové úrovni je vše jinak. Zaměřte se na to, co cítíte, ne na to, co byste "měla" cítit.)
Doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohl nalézt odpověď, která vám pomůže váš problém zvládnout. Držím vám palce a přeji na této cestě hodně úspěchů.
Michal Mynář
zdroj:http://psychologie.cz

Nemůžu usnout v tichu

19. dubna 2014 v 17:36 | Admin
Mám dvadsaťštyri rokov a nezaspím, keď je ticho. Prvé rádio som dostal, keď som mal asi desať. Odvtedy som ho mal pri posteli. Keď si ho nastavím na vypnutie, zobudím sa na to ticho a bez hudby to zase nejde. Zvuky v okolí mi totiž pripadajú veľmi rušivé (tam prejde auto, tu niekto chrápe vedľa v izbe...) a aj obyčajný budík mi narušuje "rytmus". Štuple do uší nepripadajú do úvahy, pretože by ma nezobudil budík. Ticho je liek a relax, ale neznesiem ho dlho. Čím to je? Trápi ma moja kvalita spánku a tiež účet za elektrinu.
noth1ng

Názor odborníka

Radkin Honzák odborník psychologie.cz

Vážený pane,
podle vašeho líčení soudím, že jste se dostal do pozice Pavlovova psa. Máte jen štěstí, že Ivan Petrovič už nezvoní, protože to byste ještě slintal. Vytvořil jste si totiž rituál na bázi podmíněných reflexů. Hned vysvětlím, jak to funguje a pak, co byste s tím třeba mohl dělat. Účtem za elektřinu mě nedojmete. Rádio jí tolik nesežere, to byste tam musel mít techno aparaturu.
Podmíněný reflex vznikne tak, že k jakémukoliv fyziologickému (lidé mají ve zvyku říkat "normálnímu") ději přidáte nějaký další podnět, který s ním budete opakovaně spojovat tak dlouho, až se i v nervovém systému vytvoří jakési funkční spojení. Moje znalost počtů mi říká, že vy USÍNÁNÍ spojujete s RÁDIEM už čtrnáct let, což je dost dlouho na to, aby tohle specifické spojení bylo také dost pevné.
I. P. Pavlov, co má v Praze náměstí i stanici metra, měl v Petrohradě velký psinec, kde ta ubohá zvířata drezíroval. Při tom zjistil, že když nese maso, začne pes slintat. To je reflex nepodmíněný. Máme ho všichni. Pavlov ale udělal další krok. Když nesl maso, zvonil u toho na zvonek. A když to prováděl dost dlouho, stačilo, aby zazněl zvonek a pes slintal taky. I bez masa. To je reflex podmíněný: podnět, který normálně do potravového chování nepatří, vyvolá jednu z reakcí trávícího systému. Když se zvonilo moc dlouho, ale maso nebylo, přestalo psa bavit slintat jen tak pro nic za nic a jeho podmíněný reflex vyhasnul.
Vy máte tedy spojené usínání a zvuk rádia. Můžete spojení nechat vyhasnout tak, že rádio prostě vyhodíte. A vydržíte to tak dlouho, dokud si nezvyknete spát bez něj. Zvykl jste si na jeho zvuky, zvyknete si i na ticho. Můžete to posílit tzv. "ortelovou terapií" - tedy poručit si, abyste nespal, když to rádio nehraje. Zalézt do postele a opakovat dokola: "A just dneska neusnu!" Čím víc totiž člověk chce usnout, tím víc se paradoxně aktivuje a neusíná. A pak se vzteká a to už vůbec usnout nemůže.
Druhá cesta je přes spánkovou deprivaci po jednu noc. Je bezpečně zjištěno, že když člověk vydrží bez spánku (pozor! i bez mikrospánků) od jednoho rána do druhého večera (36 h.), naskočí mu fyziologický ultradiánní rytmus. Tedy, spánkové cykly se dostanou do ideálního rozložení a časování. V těchto podmínkách byste se měl během krátké doby ponořit do nejhlubšího spánku (stadium IV.), v němž je člověk probuditelný až na bolestivý podnět. Provozovat maximálně jednou týdně.
Všude mimo naši vlast dostanete koupit - určitě na letištích, protože se jím řeší jet-lag - jako potravinový doplněk "hormon tmy": melatonin (u nás je na lékařský předpis). To je fyziologický produkt epifýzy, jehož sekrece začíná skutečně až s nástupem tmy a končí s ranním světlem. Je to něžný strážce spánku a taky scavenger, neboli zametač těch špatných radikálů. Přidáte-li ke svému vlastnímu ještě 2-3 mg toho syntetického, měl byste spát jako nemluvně. Na internetu najdete dost informací. Čaj z meduňky, chmele, dobromyslu nebo kozlíku (ten ale dost smrdí) může pomoci také.
Psycholog či jiný psychoterapeut vás může naučit autogenní trénink a já, když dávám instrukce, upozorňuji, že se má trénovat vsedě, protože když to člověku jde dobře, tak vleže usne jak špalek do několika minut. Doporučeníhodná je i laskavá partnerka, která na vlnách svých vlasů umí ukolébat lépe než vlny rozhlasové. Jen nesmí vřískat jako ta zpěvačka: "Jak mám spáááát?", protože to pak neusne nikdo.
Jedna počítačová firma se prosadila na trhu také díky originální reklamě. Ke každému PC bylo přibaleno kladívko s nápisem IF EVERYTHING FAILS, TRY VIOLENCE. Kdyby tedy vše selhalo, ještě než přistoupíte k tomuto řešení, nechte se poslat do spánkové laboratoře, kde by vám mohli sestavit recept na míru.
Dobrou noc a dejte vědět, co zabralo.
Radkin Honzák
zdroj:http://psychologie.cz

Bojím se sama nakupovat: Jak vyzrát na úzkost?

19. dubna 2014 v 17:34 | Admin
Dobrý den,
v těhotenství se mi udělalo špatně a od té doby mám potíže. Při nákupu, nebo když jsem sama venku při jízdě autobusem, mám obavu, že se mi může něco stát. Dostaví se takový divný pocit… a někdy se mi roztřesou i nohy.
Chodím samozřejmě nakupovat každý den. Vždy to zvládnu a nic se nestane. Ale ten pocit je tu pořád. A to samé prožívám i v autobuse. Jízdu vydržím, ovšem pocit je tu stále. Pořád se snažím sama sebe přesvědčit, že si můžu kdykoliv zavolat pomoc, ale nezabírá to. Někdy je to horší, někdy lepší... někdy jsem schopná jít a klidně hodinu strávit v nákupním centru, pokud nenakupuju sama. Prosím o radu, jak s tím pocitem bojovat.
Děkuji
Bára,

Názor odborníka

Hana Formánková

Dobrý den, Báro,
nevolnost v dopravním prostředku, nákupním centru, nebo ve výtahu, se někdy přihodí každému. Můžete na ni zapomenout jako na nepříjemnou epizodu ve svém životě, nebo naopak. Stane se vaší "černou můrou" a budete se obávat každé jízdy autobusem.
Píšete, že poprvé se vám to stalo, když jste byla těhotná. Z vašeho dotazu není jasné, jestli těhotenství ještě trvá - potom by mohly tyto stavy odeznít přirozeně po porodu. Jestli však přetrvávají delší dobu, jedná se o stavy úzkosti, které se u vás projevují třesem nohou a tím "divným pocitem". Píšete, že se vám to stává i při nakupování. Situacím se zřejmě nevyhýbáte a snažíte se je spíš překonávat. Sama, nebo s podporou někoho druhého. To vnímám jako velmi pozitivní pro jejich další zvládání.

Co jsou "úzkostné stavy"?

Úzkostné stavy občas prožívá v mírné formě každý z nás. Pokud je však začneme zažívat stále častěji a silněji, objevují se pravidelně ve spojení s nějakou činností, nebo dokonce vedou k vyhýbání se různým situacím, potom se už jedná o problém.
Abyste lépe pochopila, co se s vámi děje, nastíním vám velmi zjednodušený model úzkostného stavu.
Na počátku je takzvaný "spouštěč", tedy něco, co spustí úzkostný stav. Spouštěčem může být cokoliv z našeho okolí - místo či situace, kterou jsme zažili jako nepříjemnou a ohrožující. Spouštěčem však může být i něco uvnitř nás. Vzpomínky, myšlenky i tělesné příznaky, které jsme zažili jako nepříjemné. Ve vašem případě byla spouštěčem situace v autobuse, kdy se vám udělalo špatně.
Ve chvíli, kdy si tento nepříjemný stav uvědomíme, naskočí automaticky myšlenky, jako např. "určitě omdlím", "něco hrozného se stane". Pokud situaci vyhodnotíme jako ohrožující a vážnou, navodí to v nás silnou emoční reakci. V tomto případě obavu, úzkost - a čím víc na ni myslíte, tím víc se emoce zesilují.
Emoce jsou vždy doprovázeny tělesnými příznaky, které mohou mít velmi pestré spektrum. Například bušení srdce, pocení, brnění, nevolnost, pocit na omdlení, obtížné dýchání, pocit slabosti v končetinách, návaly horka, chladu apod.
Tyto příznaky jsou přirozenou reakcí organismu na stres, ale právě ony nás mohou ještě více vylekat. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu. Čím více se vyděsíme, tím víc zesílíme i tělesnou reakci.
Pokud prožíváme takovýto úzkostný stav, vede to k tenzi a ke snaze z podobných stavů unikat, nebo se jim raději vyhnout. Obě varianty ale způsobují, že se problém udržuje. Vyhýbavým chováním ztrácíme jistotu, že jsme schopni tyto situace zvládat.

Jak na úzkost vyzrát

To, co jsem výše popsala, je velmi zjednodušený model. Většinou se stav úzkosti odehraje bleskově a propojeně v tělesné i psychické rovině.
Báro, zkusím zde uvést několik nápadů, které by vám mohly být užitečné při zvládání situací, o kterých píšete. Tyto postupy lze užít u mírnějších stavů úzkosti. V případě silných úzkostí či paniky je nutné vyhledat odborníka, který s vámi situaci zmapuje a doporučí další postup.
A teď už k těm nápadům. Zkuste si svoje stavy trochu více zpřesnit. Jaký je to ten "divný pocit"? Co se v té chvíli děje s vaším tělem? Jaké vás napadají myšlenky?
Další jednoduchou pomůckou, jak se lépe vyznat v intenzitě a četnosti těchto stavů, je takzvané škálování. Kdybyste měla svoje pocity v autobuse ohodnotit na škále od 1 do 10 (desítka je ten nejhorší stav jaký jste zažila, 0 je nepřítomnost úzkosti v podobné situaci), kde byste se nacházela? Zkuste si třeba pro sebe týden či dva vést tyto jednoduché záznamy. Může vám to být nápomocné při zjišťování změny, případně při rozhodnutí vyhledat terapeuta.
Pokud je to možné, situacím se nevyhýbejte, protože tím paradoxně posílíte svoji úzkost. Pokuste se získat odstup od toho, co prožíváte.
Naučte se více pracovat s dechem - můžete vyzkoušet několik pomalých nádechů a výdechů a ve chvíli, kdy vás zase přepadne ten pocit, zkuste zaměřit svoji pozornost na dech, nebo ji odvést k jiným podnětům (k dotekům, ke zrakovým a sluchovým podnětům).
Práci s dechem a uvolněním je třeba zkoušet v situacích, kdy se cítíte klidně, abyste ji byla schopna použít i ve vypjatější chvíli. Když jste doma, v bezpečí, můžete zapojit také svoji fantazii. Představovat si situace, kdy např. nastupujete do autobusu, jedete autobusem… a cítíte se u toho v pohodě. Všechno je v pořádku… vystupujete.
Je tu i možnost vyzkoušet fytofarmaka - přírodní preparáty. Jsou to výtažky z bylin mírnící stavy úzkosti a neklidu. A pokud byste se chtěla dozvědět více, přečtěte si např. knihu "Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti" od MUDr. Jana Praška.
Tyto nápady nabízím k vyzkoušení, každému pomáhá něco jiného. V případě, že nic z toho neuleví, neváhejte kontaktovat odborníka. Moc vám držím palce, aby se vám to podařilo zvládnout.
Hana Formánková
zdroj:http://psychologie.cz
 
 

Reklama