6. listopadu 2011 v 23:17 | ADMIN webu
Pracovníci Sdružení Linka bezpečí uskutečnili v letech 2001-2003 reprezentativní výzkum s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR. Zkoumaný vzorek zahrnoval osoby ve věku od 18 do 44 let. Některé důležité pasáže si dovolíme odcitovat.
Pro účely výzkumu vymezili autoři psychické týrání jako ubližování ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma.
Asi 70 % respondentů uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystaveni některé z forem psychického týrání. Zbývajících přibližně 30 % respondentů konstatovalo, že žádné z forem psychického týrání opakovaně vystaveni nebyli. Je však nutno dodat, že respondenti často vyjadřovali názor, že uvedené formy sice podle pravdy označili, avšak do této chvíle je nepovažovali za týrání, nýbrž je vnímali jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své přestupky.
K nejčastěji uváděným formám psychického týrání patřily (údaje jsou zaokrouhleny): chování dospělého vyvolávající pocit zbytečnosti a méněcennosti (64%), pocit, že dospělý nebere dítě na vědomí (60%), znehodnocování myšlenek a pocitů dítěte (48%), ponižování (39%), omezování v kontaktu s kamarády nebo jinými blízkými osobami (30%), nadávky, vulgární oslovování ze strany dospělého (28%), opakované vysmívání se dítěti (27%), pocity strachu či hrůzy vyvolané chováním dospělého (22%), opakovaná lhostejnost dospělého k dítěti (22%).
Za původce psychického týrání v dětství lze nejčastěji označit otce, matku a učitele nebo vychovatele.
Otcové byli nejčastěji označeni jako osoby, které neberou své dítě na vědomí, dále pak jako osoby, které dítěti opakovaně nadávaly nebo používaly vulgárních výrazů, osoby opakovaně lhostejné a osoby, ze kterých má dítě strach nebo hrůzu. Matky nejčastěji představovaly zdroj opakovaného omezování kontaktů svých dětí s kamarády a nepřiměřeného omezování aktivit dětí.
Podrobnější analýza signalizuje, že učitelé a vychovatelé se významnou měrou podílejí na traumatizaci dětí. Jsou těmi, kdo nejčastěji s dětmi hovoří tak, že si připadají méněcenné a zbytečné; děti se ve styku s nimi cítí ponížené. Jednání, znehodnocující myšlenky nebo pocity dětí, je ze strany učitelů a vychovatelů téměř stejně časté jako ze strany otců.
Objevily se významné rozdíly ve výpovědích mužů a žen. Ženy významně častěji než muži označovaly matku jako původce psychického týrání u těchto forem: chování znehodnocující jejich myšlenky a pocity, chování, v důsledku kterého se opakovaně cítily ponížené, a využívání v cizí prospěch. Muži zase častěji uváděli učitele a vychovatele jako ty osoby, které opakovaně znehodnocovaly jejich myšlenky nebo pocity.
Bylo zjištěno, že výskyt psychického týrání je nejnižší v předškolním věku, vrcholí na druhém stupni základní školy a poté klesá. Počátek opakovaného psychického týrání kladli respondenti většinou do období docházky na první nebo druhý stupeň základní školy. V tomto období více než polovina dotázaných uvedla, že se poprvé setkala s psychickým týráním.
Téměř 30 % dotázaných kladla tento počátek rovněž do období před zahájením povinné školní docházky. Pozdější začátek psychického týrání (po ukončení ZŠ) uvádí jen malá část dotázaných. Konec opakovaného psychického týrání kladou respondenti jednoznačně nejvíce do období dosažení plnoletosti a právní (v některých případech i ekonomické) nezávislosti na rodičích. Toto období uvádí téměř polovina dotázaných
6. listopadu 2011 v 23:13 | ADMIN webu
6. listopadu 2011 v 23:05 | ADMIN webu
Je známo, že lidé, kteří byli v dětství týráni a zanedbáváni, mají tendenci chovat se podobným způsobem ke svým dětem. Mnozí rodiče, kteří se dopouštějí psychického (emocionálního) týrání, mají deprivační zkušenost z dětství. Nedokáží svým dětem vytvořit spolehlivé citové zázemí, protože sami žádné nepoznali.
Mnozí z těchto lidí si neuvědomují, že se ke svým potomkům nemusí chovat stejně, jako se rodiče v dětství chovali k nim. Jiní dospělí podvědomě hledají celý život někoho, kdo by mu nepoznanou (nebo ztracenou) rodičovskou (partnerskou) lásku nahradil. Takovou kompenzaci pak mohou neoprávněně očekávat od svých dětí. Jiní rodiče do svých potomků promítají vlastní nenaplněné sny a touhy, aniž by brali v úvahu přání či skutečné kompetence dítěte. Příliš dominantní až autoritativní osobnost vychovatele vede k potlačování svobody dítěte a žádoucí emancipace od rodiny. Výrazně introvertně zaměřený rodič může mít potíže s komunikací a vytvořením citového pouta k dítěti.
Pachateli psychického týrání mohou být vedle rodičů i další příbuzní, učitelé nebo vychovatelé.
Psychické násilí vykonávané na dětech může mít různé formy. K nejnápadnějším z nich patří:
- časté nadávky, ponižování, zesměšňování, pohrdání, křičení nebo opakované výbuchy,
- vyhrožování, cílené vyvolávání strachu u dítěte,
- odmítání, zavrhování,
- ignorování, přehlížení,
- vydírání, manipulace, neustálé srovnávání s úspěšnějším sourozencem či nepřiměřené vychvalování cizích dětí,
- nerespektování soukromí dítěte (přehnané kontrolování),
- odepírání pochvaly či ocenění,
- přetěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence,
- kladení nerealistických požadavků na dítě (v oblasti zájmové, studijní apod., věčná nespokojenost s výkony dítěte),
- násilná izolace (bránění dítěti ve styku s rodiči, kamarády, příbuznými apod.)
- neustálé neadekvátní obviňování dítěte,
- vystavování dítěte závažným domácím konfliktům, vtlačování dítěte do role dospělého (osamělý rodič hledá v dítěti psychickou oporu: vyžaduje, aby naslouchal jeho problémům; vnucování role smírčího soudce mezi rozhádanými rodiči apod.),
- nepřiměřená psychická zátěž v souvislosti s rozvodem (zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako "svědka", získávání dítěte na svou stranu a jeho negativní ovlivňování proti druhému rodiči, bránění ve styku dítěte s druhým rodičem),
- nedostatečný zájem o dítě z důvodu vysoké zaměstnanosti rodičů (mnohdy přes vysoký materiální nadstandard života dítěte),
- finanční odměny dítěti za pomoc v domácnosti (dítě nebývá oceněno úsměvem, poděkováním či pochvalou, nýbrž penězi; neučí se, že vzájemná pomoc v rodinném kruhu je přirozená);
- obecně celkový nedostatek či úplná absence projevů lásky k dítěti (rodič se na dítě nikdy neusměje, nehladí ho, nedotýká se ho, nelíbá ho),
- chápání dítěte jako pouhého konzumenta: jde o přístup konzumní společnosti, která podporuje spotřební hodnotové orientace dítěte; (průzkumy v SRN odhalily, že okolo 75 % rozhodnutí při nákupu zboží v obchodě činí děti; bylo také zjištěno, že každé třetí dítě se identifikuje s dětmi z reklamy).
Emocionální týrání se může skrývat i za původně pozitivně míněným jednáním:
- přehnané ochraňování dítěte před nepříjemnými zkušenostmi (důsledkem je oslabená schopnost dítěte odolávat psychické zátěži a bojovat s obtížemi, resp. naučená bezmocnost),
- krajně liberální výchova (děti, kterým nejsou vymezeny hranice, mají sklony k egocentrické orientaci).
V tomto kontextu připomeňme, že k nejzávažnějším poruchám komunikace v rodině patří tzv. dvojitá vazba (double bind). Jde o patologickou formu komunikace založenou na nesouladu slovního a mimoslovního projevu (lidově řečeno "člověk něco jiného říká a něco jiného dělá"). Někdo například sděluje nepříjemnou věc a přitom se usmívá. Matka říká dítěti: "Mám tě ráda" a současně jej od sebe odstrkuje. Je-li dvojitá vazba normou v rodinné komunikaci, velmi negativně se odráží v emocionálním vývoji dítěte.
Další významnou poruchu v komunikaci představuje manipulace. Znamená jednání, v němž se manipulátor snaží ovlivnit druhého pomocí skrytých, nepřímých manévrů tak, aby druhý dělal něco, z čeho má manipulátor zisk; jde o nepřímé a nenápadné vnucování jeho vlastní vůle. Útočí na city, svědomí, odvolává se na morálku a blaho druhých nikoliv vlastní (např. výrok "Kdybys mě měl rád, udělal bys to pro mě", apod.).
Zajímavé výsledky přineslo šetření Národního výzkumného týmu práv dítěte v devadesátých letech na reprezentativním vzorku dětí 12-14 let a jejich učitelů. Cílem průzkumu bylo zjistit názory na vztah mezi proklamovanými a dodržovanými dětskými právy ve škole a v rodině. Největší deficit byl odhalen v oblasti sebeurčujících práv: nedostatečné respektování názorů dítěte a nemožnost tyto názory projevit. Děti se cítí být zesměšňovány a ponižovány dospělými, pociťují nedostatek tolerance, jedná se s nimi jako s "nesvéprávnými". Dítě je stále pojímáno jako ceněný objekt ochrany a péče, nikoliv jako subjekt.
V prostředí rodiny se tyto problémy projevují v nerespektování názoru zejména pokud jde o možnost volby žít s tím rodičem, se kterým by po rozvodu rodičů žít chtěly, o volbu povolání a další vzdělávací dráhy, o to, že jejich názory nejsou brány vážně.
Se stejným záměrem realizoval Institut dětí a mládeže MŠMT ve druhé polovině devadesátých let anketu mezi dětmi, pedagogy a ostatní veřejností (nereprezentativní vzorek).
Největší nedostatky v naplňování Úmluvy o právech dítěte byly spatřovány v nedostatečné ochraně dětí z rozvrácených rodin a ve špatné legislativě a v praxi při zabezpečování alternativní péče o dítě a v rozvodovém řízení.
Dotázané děti uváděly, že se necítí být brány dostatečně vážně, že jejich názory nemají reálnou odezvu. Téměř 30% dětí uvedlo, že doma nemůže bez obav říct svůj názor.
5. března 2009 v 14:57 | ♥Naposledy.cz♥
5. března 2009 v 14:52 | ♥Naposledy.cz♥
Nezájem, nadávky, omezování styků s kamarády. Jedná se o výchovný styl, nebo už o psychické týrání dítěte? První výsledky reprezentativního výzkumu na toto téma uvádějí jeho autoři, pracovníci Linky bezpečí.
Šestnáctiletá Hanka pocházela z celkem normální čtyřčlenné rodiny. Alespoň se to tak na první pohled zdálo. Měla starší sestru, se kterou si příliš nerozuměla, nejlepším přítelem jí byl pes. A babička. Když se Hance něco nepovedlo, ať doma, či ve škole, máma ji trestala po svém. Několik týdnů s Hankou nepromluvila ani slovo, dělala jako by neexistovala. Hanka nemívala s ostatními ani připravenou večeři, musela jíst sama.
Hančin táta manželčino chování sice neschvaloval, ale patrně ze strachu se dcery nezastal. Když měla Hanka narozeniny nebo byly Vánoce, nedostávala žádné dárky. Její sestra ano. Když se pokusila s mámou mluvit o tom, že ji to mrzí, vzala na ni studenou sprchu. Když však máma chtěla Hanku skutečně pořádně vytrestat, zakázala jí procházky se psem.
Hanka byla smutná. Nikdo z okolí si však ničeho nápadného nevšiml. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu skončila Hanka v rukou odborníků.
To je pouze jeden ze stovek případů psychického týrání, se kterými se pracovníci Linky bezpečí a Krizového centra Linky bezpečí setkávají dnes a denně. Jde o problém, který existoval vždy, avšak uváděné počty obětí bývají velmi zkreslené.
Jedním z důvodů je i skutečnost, že se jedná o formu ubližování, která je těžko rozpoznatelná. Nezanechává totiž viditelné stopy. Oběti o svých zážitcích jen zřídka otevřeně hovoří a často si ani neuvědomují, že to, co zažívají, není tak docela v pořádku.
Formy a původci psychického týrání dětí
Kolik dětí je v České republice psychicky a fyzicky týráno a které formy psychického a fyzického týrání převažují? Jaké následky tyto děti pociťují a jak se s nimi vyrovnávají? Kdo jim nejčastěji ubližuje?
Na tyto otázky jsme se pokusili nalézt odpovědi v reprezentativním výzkumu s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR.
Cílem výzkumu bylo především zjistit výskyt psychického a fyzického týrání v dětství u české populace a na tomto základě analyzovat sociální, demografické a psychologické souvislosti výskytu tohoto jevu. Dále pak přispět k identifikaci rizikových faktorů takového zacházení s dětmi a v neposlední řadě popsat jeho následky.
Psychické týrání bylo pro účely výzkumu vymezeno jako ubližování ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma. Pro lepší srozumitelnost následujícího textu uvádíme v rámečku na protější straně šest základních kategorií psychického týrání.
A jaké jsou výsledky? Celkem 69,1 % dotázaných respondentů uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystaveni některé z těchto forem psychického týrání (tabulka na straně 30). Zbývajících asi 30 % respondentů konstatovalo, že žádné z forem psychického týrání opakovaně vystaveni nebyli. Je však nutno dodat, že respondenti často vyjadřovali názor, že uvedené formy sice podle pravdy označili, avšak do této chvíle je nepovažovali za týrání, nýbrž je vnímali jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své přestupky.
Za původce psychického týrání v dětství lze nejčastěji označit otce, matku a učitele nebo vychovatele. Otcové byli nejčastěji označeni jako osoby, které neberou své dítě na vědomí, dále pak jako osoby, které dítěti opakovaně nadávaly nebo používaly vulgárních výrazů, osoby opakovaně lhostejné a osoby, ze kterých má dítě strach nebo hrůzu. Matky byly nejčastěji uváděny jako původce opakovaného omezování kontaktů svých dětí s kamarády a nepřiměřeného omezování aktivit dětí. Podrobnější analýza původců psychického týrání signalizuje, že učitelé a vychovatelé se významnou měrou podílejí na traumatizaci dětí.
Jsou těmi, kdo nejčastěji s dětmi hovoří tak, že si připadají méněcenné a zbytečné; děti se ve styku s nimi cítí ponížené. Jednání, znehodnocující myšlenky nebo pocity dětí, je ze strany učitelů a vychovatelů téměř stejně časté jako ze strany otců. Statisticky významné rozdíly byly zjištěny ve výpovědích mužů a žen. Ženy významně častěji než muži označovaly matku jako původce psychického týrání u těchto forem: chování znehodnocující jejich myšlenky a pocity, chování, v důsledku kterého se opakovaně cítily ponížené, a využívání v cizí prospěch. Muži zase častěji uváděli učitele a vychovatele jako ty osoby, které opakovaně znehodnocovaly jejich myšlenky nebo pocity.
Četnost psychického týrání
U každého z projevů psychického týrání, který byl respondentem označen (tzn., že jej opakovaně zakusil), bylo zjišťováno, jak často k němu v průběhu dětství docházelo. Analýza odpovědí opravňuje ke konstatování, že s výjimkou navádění k chování či jednání, které bylo v rozporu se zákonem či obecnými mravními hodnotami, u kterého si respondenti nejčastěji nemohli vzpomenout, jak často se tak dělo, byl výskyt všech ostatních projevů psychického týrání v dětství nejčastěji označován položkou "vícekrát za život".
Jinými slovy to znamená, že ve většině případů nebyly projevy psychického týrání příliš časté a vyskytovaly se sice opakovaně, ale s nižší frekvencí. Za formy týrání s nejzávažnějšími dopady na dítě lze označit především ty, které dítě pociťovalo nejméně jednou za měsíc.
U každého z projevů psychického týrání, u něhož respondenti uvedli, že jej zažívaly, bylo rovněž zjišťováno, ve kterém období jejich života se tak dělo. Výskyt psychického týrání je nejnižší v předškolním věku, vrcholí na druhém stupni základní školy a poté klesá.
Počátek opakovaného psychického týrání kladou respondenti většinou do období docházky na první nebo druhý stupeň základní školy. V tomto období více než polovina dotázaných uvedla, že se poprvé setkala s psychickým týráním své osoby. Téměř 30 % dotázaných klade tento počátek rovněž do období před zahájením povinné školní docházky.
Pozdější začátek psychického týrání (po ukončení ZŠ) uvádí jen malá část dotázaných. Konec opakovaného psychického týrání kladou respondenti jednoznačně nejvíce do období dosažení plnoletosti a právní (v některých případech i ekonomické) emancipace od rodiny. Toto období uvádí téměř polovina dotázaných. Mezi výpověďmi žen a mužů nebyly shledány žádné statisticky významné rozdíly.
Svěřování a hledání pomoci
Značná část (42,8 %) respondentů spatřovala příčinu psychického týrání ve své osobě - "zasloužili si to", či v osobě svých rodičů - "měli starosti a stresy", "neuměli se ovládnout". Příčinou mohlo být podle dotazovaných též psychické nebo tělesné onemocnění rodičů nebo jejich povaha. Respondenti, kteří byli v dětství nebo mládí vystaveni psychickému týrání, se v té době s touto skutečností svěřili někomu jinému zhruba v polovině případů (51 %). Zbývajících 49 % uvedlo, že o psychickém týrání, jemuž byli vystaveni, neřekli nikomu. Rozdílný je přístup k tomuto problému z pohledu pohlaví. Ženy se významně více než muži svěřovaly se skutečností, že byly v dětství nebo mládí vystaveny psychickému týrání.
Důvody, proč se respondenti nikomu ze svého okolí nesvěřili (N = 370), byly zjišťovány prostřednictvím otevřené otázky. Z jejího vyhodnocení vyplývá, že nejčastěji byla důvodem zamlčení skutečnost, že jim to v té době nepřipadalo podstatné - 28,6 % ("neuvědomoval jsem si to", "nepřipadalo mně to důležité"). Oběti psychického týrání často rezignovaly na informování okolí z toho důvodu, že v něm nebyl nikdo, kdo by pomohl, příp. že "by to stejně k ničemu nevedlo" (17 %). Do této skupiny byly zařazeny odpovědi typu "nebylo komu", "nemělo to význam", "stejně by to nepochopili" a podobné. Třetí skupina důvodů, pro které týraný neinformoval své okolí o tom, že se něco děje, je spojena se studem (11,4 %). Informace oběť zamlčela prostě proto, že se "styděla", "kvůli ostudě", "měla by potom pocit viny".
Čtvrtá skupina důvodů je spojena se strachem a obavami. Dotyční neinformovali své okolí o tom, že jsou vystaveni psychickému týrání prostě proto, že měli strach (11,1 %). Další respondenti uvedli, že se nikomu nesvěřili proto, že jim v tom bránily jejich povahové vlastnosti (5,4 %) - jde o odpovědi typu "nechtěl jsem, aby mě litovali", "byl to můj vlastní problém", "nerad se svěřuji". Zbývající respondenti si již nepamatovali, proč o tom nikomu neřekli (8,9 %), nebo neuvedli žádný důvod (17,6 %).
Skutečnost, že psychicky týrané dítě někomu z okolí svěřilo, co se mu děje, ještě nemusí znamenat, že našlo pomoc a pochopení. Z těch, kteří uvedli, že o psychickém týrání své osoby informovali někoho ve svém okolí (N = 385), se 84,9% dostalo pomoci a podpory, zbývajících 15,1 % konstatovalo, že pocítili zklamání. Může být překvapující, že z hlediska zpětného hodnocení situace, ve které se respondenti ve svém dětství či mládí nacházeli (N = 751), pouze menší část z nich (35,6 %) uvedla, že by si v této době přáli o věcech, které se jim děly, hovořit s někým, kdo by jim mohl poskytnout odbornou radu či pomoc. Zbývajících 64,4 % dotázaných tuto potřebu nepociťovalo.
Tato skutečnost se jeví jako překvapující pouze na první pohled. Podrobnější analýza ukazuje, že potřebu hovořit o tomto problému neměli především ti respondenti, kteří uvedené skutečnosti pokládali za normální, oprávněné, kteří si uvedený problém neuvědomovali. Naopak ti respondenti, kteří rozpoznali, že jsou vystaveni psychickému týrání, by takovou pomoc přivítali.
Pomoc odborníka by významně častěji přivítaly ženy, muži zřejmě více v tomto ohledu spoléhají na vlastní síly. Z těch, kteří uvedli, že byli v dětství vystaveni psychickému týrání, uvedlo 57,2 %, že by věděli, kde pomoc odborníka v případě potřeby hledat. Zbývajících 49,2 % to neví ani v současnosti. Analýzy neprokázaly v tomto případě rozdíly v odpovědích mužů a žen. V případě věkových skupin je nejvíce informovaná nejmladší věková skupina (18-24 let).
Následky psychického týrání
Výsledky výzkumu ukázaly, že 59,2 % obětí psychického týrání v dětství pociťovalo či pociťuje krátkodobé nebo dlouhodobé následky takového jednání. Výrazné statisticky významné rozdíly v pociťování následků psychického týrání byly zjištěny na základě analýzy dle pohlaví. Ukázalo se, že muži mají významně častěji než ženy pocit, že na ně psychické týrání v podstatě nemělo žádný vliv. Ženy naopak častěji uvádějí, že pociťovaly nebo pociťují dlouhodobé a trvalé následky.
Respondenti, kteří uvedli, že pociťovali nebo pociťují následky psychického týrání, kterému byli v dětství či v mládí vystaveni, byli dále požádáni, aby se pokusili tyto následky specifikovat. Tato skutečnost byla zjišťována prostřednictvím polootevřené otázky s šestnáctistupňovou škálou. Ukázalo se, že oběti psychického týrání nejčastěji trpěly nízkým sebevědomím (34,8 %) a pocity méněcennosti (32,4 %). Významně časté byly též pocity smutku a deprese (19,8 %) a celých 14 % dotázaných pociťovalo častý strach a úzkosti.
Mezi často uváděnými následky psychického týrání dále figurují: citová nestabilita (9,9 %), přílišná závislost na jiné osobě (8,7 %), problémy s učivem ve škole (8,0 %), opakované výbuchy agrese či násilí (7,7 %) a poruchy spánku (6,3 %). Již relativně méně často se dotazovaní potýkali s opakovanými myšlenkami na sebevraždu a sklony k sebevražednému jednání, závislostí na alkoholu či jiných drogách, rozmanitými poruchami příjmu potravy. Výraznější rozdíly ve výpovědích mužů a žen či dle jednotlivých věkových skupin aplikovaná testovací kriteria neidentifikovala.
Co s psychickým týráním?
"Co si myslíte, že by lidé měli dělat, když se dozvědí nebo mají silné podezření, že v nějaké rodině či v jejich okolí dochází k psychickému týrání dítěte či dětí?" Tato otázka byla položena všem respondentům, tedy i těm, kteří nebyli v dětství či mládí vystaveni opakovanému psychickému týrání. Většina občanů České republiky je toho názoru, že by měl být informován odbor sociální péče, či policie. Jen minimum populace si myslí, že by se psychickým týráním okolí nemělo zabývat a rodina by si měla problém vyřešit sama.
V České republice nebyla dosud provedena žádná reprezentativní studie, která by mapovala výskyt a souvislosti psychického týrání v dětství. Toto je první studie svého druhu. Realizovaný výzkum ukázal, že 69,1 % současné dospělé populace ČR se v dětství setkalo s některou z forem psychického týrání. V porovnání s počtem případů nahlášených odděleními péče o dítě Ministerstvu práce a sociálních věcí v roce 1999 (224 případů) je tento výsledek až překvapivě vysoký. Je třeba však nezapomínat na to, že u nahlášených případů se jedná pouze o špičku ledovce. Toto číslo nevypovídá o skutečném výskytu daného jevu.
Čím si lze vysvětlit tak velký rozdíl mezi oběma čísly? Odpovědí se nabízí několik; některé byly naznačeny již v předchozím textu. Dítě jako objekt psychického týrání si vůbec nemusí uvědomovat, že s ním dospělí zacházejí špatně. Subjektivně pociťované příčiny takového zacházení tuto domněnku potvrzují: většina respondentů se domnívala, že si to zasloužili. I když si však oběť povahu chování dospělých uvědomuje, vzhledem ke své závislosti psychické, fyzické i sociální se bude jen těžko účinným způsobem bránit. Okolí dítěte je na tom v mnohém podobně. Symptomy psychického týrání, jak již bylo uvedeno výše, se identifikují nesnadno a nemusí být vždy jednoznačné. Smutek, deprese, strach, problémy s učivem. To mohou být příznaky i jiných událostí než psychického týrání.
Pozornost zaslouží zejména následky zkoumaného jevu. Ty jsou jednoznačně ohrožující jak pro oběť samotnou, pro kvalitu jejího života a prožívání, tak pro její okolí a - prostudujeme-li označené následky pečlivě - i pro společnost. Byla zjištěna souvislost mezi psychickým týráním a některými jevy vyskytujícími se u sledovaných osob jak v dětství, tak v dospělosti.
Domníváme se, že toto jsou pouze některé z důvodů, proč se zkoumáním psychického týrání zabývat, proč o něm mluvit a psát. Zjištěné výsledky přispějí k lepšímu poznání zkoumaného jevu, jeho pochopení a mohou být též dobrým podkladem pro účinnou prevenci.
Hana Halfarová (1952)
Klinická psycholožka. Vedoucí Krizového centra Linky bezpečí.
Kamila Pavlíková (1971)
Psycholožka. Hlavní supervizor Linky bezpečí.
Viktor Bosák (1966)
Poradenský psycholog. Externí spolupracovník Linky bezpečí.
Magdalena Ryšánková (1968)
Dětský psychiatr. Působí v Krizovém centru Linky bezpečí.
5. března 2009 v 14:47 | ♥Naposledy.cz♥
O co vlastně jde ?
Psychickým týráním na pracovišti je třeba rozumět každé zneužívající chování, projevující se konkrétně v jednání, slovech, činech, gestech nebo textech, které poškozují osobnost, její důstojnost a fyzickou nebo psychickou integritu jedince a které ohrožují jeho zaměstnanecké místo nebo znehodnocují pracovní klima.
Přestože je psychické týrání v zaměstnání jevem stejně starým jako práce sama, teprve začátkem devadesátých let bylo skutečně identifikováno jako jev poškozující pracovní prostředí, snižující produktivitu a podporující absentérství, a to v důsledku psychologických škod, které psychické týrání způsobuje. Tímto jevem se specialisté zabývali zvláště v anglosaských a severních zemích, kde byl označen jako mobbing, výraz je odvozen od slova mob: dav, smečka nebo chátra, odtud pak pojem obtěžování.
Heinz Leydmannodborný psycholog práce, prováděl ve Švédsku výzkum v různých profesních skupinách po dobu deseti let a zde sledovaný jev označil jako "psychoteror". V současné době o "psychoteror" v mnoha zemích projevují zájem odbory, pracovní lékařství i zdravotní pojišťovny.
Ve Francii byla poslední dobou v jednotlivých podnicích a v médiích řeč hlavně o sexuálním obtěžování, které bylo vzato v potaz i francouzskou legislativou, protože se jedná pouze o jeden aspekt týrání v nejširším slova smyslu.
Psychologická válka na pracovišti spojuje dva aspekty:
-zneužití moci, které lze velmi rychle odhalit a které zaměstnanci spíše neakceptují,
-perverzní manipulaci, zákeřnější, ale stejně zkázonosnou.
Týrání vzniká nebolestivým způsobem a šíří se zákeřně.
Zpočátku se zainteresované osoby nechtějí urážet a zlobit se pro nic za nic a různé neshody a šikanování berou na lehkou váhu. Útoků přibývá a oběť je pravidelně zaháněna do úzkých a do méněcenného postavení a musí také v průběhu dlouhodobého období snášet nepřátelské a ponižující zacházení.
Na tyto násilné činy se přímo neumírá, přesto jedinec ztrácí část sebe sama. Každý večer se vrací z práce vyčerpán, ponížen a zničen. Je těžké se z toho stavu dostat.
V každé skupině běžně dochází ke konfliktům. Zraňující poznámka ve vypjaté a nervózní situaci ještě nic neznamená, tím spíše, jestliže po ní následuje omluva. Ale opakované šikanování a ponižování bez zjevnější snahy o odstínění a vystižení jemných rozdílů v chování již vytváří destruktivní proces.
Pokud se týrání objeví, připomíná stroj, který, když je jednou uveden do chodu, může již všechno "samospádem" rozdrtit. Jedná se o strašný jev, k jehož vlastnostem patří nelidskost, nelítostnost a bezcitnost. Kolegové se ze zbabělosti, sobectví nebo strachu raději drží stranou. Jakmile se tento druh asymetrické a ničivé interakce objeví, bude se už jen rozrůstat do větších rozměrů, pokud ovšem někdo z vnějšku energicky nezasáhne.
Fakticky dochází v krizovém momentě spíše k vystupování a zhoršení dané situace a přísný podnik se stane ještě přísnějším, depresivní zaměstnanec ještě depresivnějším, agresivní ještě agresivnějším atd. Lidské povahy jsou pak akcentovány. Krizová situace může zajisté stimulovat jedince k tomu, aby pro nalezení řešení ze zebe vydal to nejlepší, ale v situaci, ve které hraje roli perverzní násilí, je oběť paralyzována a ukazuje se v tom nejhorším světle.
Jedná se o kruhový jev, v němž nemá smysl hledat původce konfliktu. Zapomínáme dokonce i na jeho příčiny. Dlouhodobě promyšlené chování ze strany agresora chce v oběti vyvolat úzkost, na kterou oběť reaguje obrannou reakcí, která rovněž vyvolává další agrese. Po určité době vývoje konfliktu se u obou aktérů objeví fobické projevy. Jakmile agresor spatří nenáviděnou osobu, dostane chladnokrevný vztek, a jakmile oběť spatří svého pronásledovatele, dostane strach.
Jedná se o podmíněný reflex, ať už agresivní nebo obranný. Strach oběti vede k patologickému jednání, které agresorovi poslouží jako alibi, když svou agresi zpětně ospravedlňuje. Oběť nejčastěji reaguje prudce a zmateně. Ať již podnikne cokoliv, její pronásledovatelé proti ní vše obrátí. Cílem všech manévrů je "vyhodit oběť ze sedla" , dotlačit ji k totálnímu zmatení, v němž se dopustí mnoha chyb.
I v případě, že týrání probíhá horizontálně (a kolega napadá jiného kolegu), vedení nezasáhne. Nechce nic vidět nebo věci nechává být. Někdy problém vezme na vědomí teprve, když oběť zareaguje příliš viditelným způsobem (nervový záchvat, pláč…), nebo když je příliš často v pracovní neschopnosti. Konflikt se opravdu zvrhává z toho důvodu, že vedení podniku se do záležitosti nechce zaplést. "Jste snad dospělí, abyste si své problémy vyřešili sami !
" Oběť má pocit, že ji nikdo nechrání , a občas dokonce, že je zneužívána těmi, kdo se na agresi svou nečinností podílejí, neboť vedení málokdy navrhne přímé řešení, spíše prohlašuje: "Uvidíme později !" V nejlepším případě jako řešení navrhne změnu pracovního zařazení, aniž se zainteresované osoby zeptá na její názor. Pokud však v určitou chvíli někdo zdravě zareaguje, pak se zhoubný proces zastaví….
5. března 2009 v 14:44 | ♥Naposledy.cz♥
Zde hledá