NÁŠ TIP!
Deprese-Stres-Diskuse
Projekt zabývající se nejen problematikou lidské psychiky


*Psychické týrání

Výzkum s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR

6. listopadu 2011 v 23:17 | ADMIN webu
Pracovníci Sdružení Linka bezpečí uskutečnili v letech 2001-2003 reprezentativní výzkum s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR. Zkoumaný vzorek zahrnoval osoby ve věku od 18 do 44 let. Některé důležité pasáže si dovolíme odcitovat.

Pro účely výzkumu vymezili autoři psychické týrání jako ubližování ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma.

Asi 70 % respondentů uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystaveni některé z forem psychického týrání. Zbývajících přibližně 30 % respondentů konstatovalo, že žádné z forem psychického týrání opakovaně vystaveni nebyli. Je však nutno dodat, že respondenti často vyjadřovali názor, že uvedené formy sice podle pravdy označili, avšak do této chvíle je nepovažovali za týrání, nýbrž je vnímali jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své přestupky.

K nejčastěji uváděným formám psychického týrání patřily (údaje jsou zaokrouhleny): chování dospělého vyvolávající pocit zbytečnosti a méněcennosti (64%), pocit, že dospělý nebere dítě na vědomí (60%), znehodnocování myšlenek a pocitů dítěte (48%), ponižování (39%), omezování v kontaktu s kamarády nebo jinými blízkými osobami (30%), nadávky, vulgární oslovování ze strany dospělého (28%), opakované vysmívání se dítěti (27%), pocity strachu či hrůzy vyvolané chováním dospělého (22%), opakovaná lhostejnost dospělého k dítěti (22%).

Za původce psychického týrání v dětství lze nejčastěji označit otce, matku a učitele nebo vychovatele.
Otcové byli nejčastěji označeni jako osoby, které neberou své dítě na vědomí, dále pak jako osoby, které dítěti opakovaně nadávaly nebo používaly vulgárních výrazů, osoby opakovaně lhostejné a osoby, ze kterých má dítě strach nebo hrůzu. Matky nejčastěji představovaly zdroj opakovaného omezování kontaktů svých dětí s kamarády a nepřiměřeného omezování aktivit dětí.

Podrobnější analýza signalizuje, že učitelé a vychovatelé se významnou měrou podílejí na traumatizaci dětí. Jsou těmi, kdo nejčastěji s dětmi hovoří tak, že si připadají méněcenné a zbytečné; děti se ve styku s nimi cítí ponížené. Jednání, znehodnocující myšlenky nebo pocity dětí, je ze strany učitelů a vychovatelů téměř stejně časté jako ze strany otců.

Objevily se významné rozdíly ve výpovědích mužů a žen. Ženy významně častěji než muži označovaly matku jako původce psychického týrání u těchto forem: chování znehodnocující jejich myšlenky a pocity, chování, v důsledku kterého se opakovaně cítily ponížené, a využívání v cizí prospěch. Muži zase častěji uváděli učitele a vychovatele jako ty osoby, které opakovaně znehodnocovaly jejich myšlenky nebo pocity.

Bylo zjištěno, že výskyt psychického týrání je nejnižší v předškolním věku, vrcholí na druhém stupni základní školy a poté klesá. Počátek opakovaného psychického týrání kladli respondenti většinou do období docházky na první nebo druhý stupeň základní školy. V tomto období více než polovina dotázaných uvedla, že se poprvé setkala s psychickým týráním.

Téměř 30 % dotázaných kladla tento počátek rovněž do období před zahájením povinné školní docházky. Pozdější začátek psychického týrání (po ukončení ZŠ) uvádí jen malá část dotázaných. Konec opakovaného psychického týrání kladou respondenti jednoznačně nejvíce do období dosažení plnoletosti a právní (v některých případech i ekonomické) nezávislosti na rodičích. Toto období uvádí téměř polovina dotázaných



Zdroj: www.icm.cz











Někteří autoři rozdělují emocionální týrání a zneužívání do čtyř typů

6. listopadu 2011 v 23:13 | ADMIN webu
Někteří autoři rozdělují emocionální týrání a zneužívání do čtyř typů:




  • Odmítání: dítěti je různými způsoby dáváno najevo, že je nežádoucí, nechtěné, že nemá žádnou hodnotu;

  • Ignorování: rodiče nereagují na potřeby dětí, nedávají dítěti najevo své city, nevšímají si ho, neukazují náklonnost, přestože dítě mají rádi; v tomto případě je sice rodič fyzicky přítomen, emocionálně je pro dítě nedosažitelný;

  • Terorizování: rodiče k dítěti projevují negativní vztah: zesměšňují ho, trestají, kladou na něj neadekvátní požadavky, vyhrožují mu (opuštěním, zabitím, zmrzačením);

  • Izolování: dítěti je bráněno v zapojení do skupiny vrstevníků, ve hře či adekvátním trávení volného času, je zavíráno doma v místnosti bez stimulace.

Zdroj: www.icm.cz








Formy a následky psychického týrání,zanedbávání a zneužívání

6. listopadu 2011 v 23:05 | ADMIN webu
Je známo, že lidé, kteří byli v dětství týráni a zanedbáváni, mají tendenci chovat se podobným způsobem ke svým dětem. Mnozí rodiče, kteří se dopouštějí psychického (emocionálního) týrání, mají deprivační zkušenost z dětství. Nedokáží svým dětem vytvořit spolehlivé citové zázemí, protože sami žádné nepoznali.

Mnozí z těchto lidí si neuvědomují, že se ke svým potomkům nemusí chovat stejně, jako se rodiče v dětství chovali k nim. Jiní dospělí podvědomě hledají celý život někoho, kdo by mu nepoznanou (nebo ztracenou) rodičovskou (partnerskou) lásku nahradil. Takovou kompenzaci pak mohou neoprávněně očekávat od svých dětí. Jiní rodiče do svých potomků promítají vlastní nenaplněné sny a touhy, aniž by brali v úvahu přání či skutečné kompetence dítěte. Příliš dominantní až autoritativní osobnost vychovatele vede k potlačování svobody dítěte a žádoucí emancipace od rodiny. Výrazně introvertně zaměřený rodič může mít potíže s komunikací a vytvořením citového pouta k dítěti.

Pachateli psychického týrání mohou být vedle rodičů i další příbuzní, učitelé nebo vychovatelé.
Psychické násilí vykonávané na dětech může mít různé formy. K nejnápadnějším z nich patří:
  • časté nadávky, ponižování, zesměšňování, pohrdání, křičení nebo opakované výbuchy,
  • vyhrožování, cílené vyvolávání strachu u dítěte,
  • odmítání, zavrhování,
  • ignorování, přehlížení,
  • vydírání, manipulace, neustálé srovnávání s úspěšnějším sourozencem či nepřiměřené vychvalování cizích dětí,
  • nerespektování soukromí dítěte (přehnané kontrolování),
  • odepírání pochvaly či ocenění,
  • přetěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence,
  • kladení nerealistických požadavků na dítě (v oblasti zájmové, studijní apod., věčná nespokojenost s výkony dítěte),
  • násilná izolace (bránění dítěti ve styku s rodiči, kamarády, příbuznými apod.)
  • neustálé neadekvátní obviňování dítěte,
  • vystavování dítěte závažným domácím konfliktům, vtlačování dítěte do role dospělého (osamělý rodič hledá v dítěti psychickou oporu: vyžaduje, aby naslouchal jeho problémům; vnucování role smírčího soudce mezi rozhádanými rodiči apod.),
  • nepřiměřená psychická zátěž v souvislosti s rozvodem (zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako "svědka", získávání dítěte na svou stranu a jeho negativní ovlivňování proti druhému rodiči, bránění ve styku dítěte s druhým rodičem),
  • nedostatečný zájem o dítě z důvodu vysoké zaměstnanosti rodičů (mnohdy přes vysoký materiální nadstandard života dítěte),
  • finanční odměny dítěti za pomoc v domácnosti (dítě nebývá oceněno úsměvem, poděkováním či pochvalou, nýbrž penězi; neučí se, že vzájemná pomoc v rodinném kruhu je přirozená);
  • obecně celkový nedostatek či úplná absence projevů lásky k dítěti (rodič se na dítě nikdy neusměje, nehladí ho, nedotýká se ho, nelíbá ho),
  • chápání dítěte jako pouhého konzumenta: jde o přístup konzumní společnosti, která podporuje spotřební hodnotové orientace dítěte; (průzkumy v SRN odhalily, že okolo 75 % rozhodnutí při nákupu zboží v obchodě činí děti; bylo také zjištěno, že každé třetí dítě se identifikuje s dětmi z reklamy).
Emocionální týrání se může skrývat i za původně pozitivně míněným jednáním:
  • přehnané ochraňování dítěte před nepříjemnými zkušenostmi (důsledkem je oslabená schopnost dítěte odolávat psychické zátěži a bojovat s obtížemi, resp. naučená bezmocnost),
  • krajně liberální výchova (děti, kterým nejsou vymezeny hranice, mají sklony k egocentrické orientaci).

V tomto kontextu připomeňme, že k nejzávažnějším poruchám komunikace v rodině patří tzv. dvojitá vazba (double bind). Jde o patologickou formu komunikace založenou na nesouladu slovního a mimoslovního projevu (lidově řečeno "člověk něco jiného říká a něco jiného dělá"). Někdo například sděluje nepříjemnou věc a přitom se usmívá. Matka říká dítěti: "Mám tě ráda" a současně jej od sebe odstrkuje. Je-li dvojitá vazba normou v rodinné komunikaci, velmi negativně se odráží v emocionálním vývoji dítěte.
Další významnou poruchu v komunikaci představuje manipulace. Znamená jednání, v němž se manipulátor snaží ovlivnit druhého pomocí skrytých, nepřímých manévrů tak, aby druhý dělal něco, z čeho má manipulátor zisk; jde o nepřímé a nenápadné vnucování jeho vlastní vůle. Útočí na city, svědomí, odvolává se na morálku a blaho druhých nikoliv vlastní (např. výrok "Kdybys mě měl rád, udělal bys to pro mě", apod.).


Zajímavé výsledky přineslo šetření Národního výzkumného týmu práv dítěte v devadesátých letech na reprezentativním vzorku dětí 12-14 let a jejich učitelů. Cílem průzkumu bylo zjistit názory na vztah mezi proklamovanými a dodržovanými dětskými právy ve škole a v rodině. Největší deficit byl odhalen v oblasti sebeurčujících práv: nedostatečné respektování názorů dítěte a nemožnost tyto názory projevit. Děti se cítí být zesměšňovány a ponižovány dospělými, pociťují nedostatek tolerance, jedná se s nimi jako s "nesvéprávnými". Dítě je stále pojímáno jako ceněný objekt ochrany a péče, nikoliv jako subjekt.

V prostředí rodiny se tyto problémy projevují v nerespektování názoru zejména pokud jde o možnost volby žít s tím rodičem, se kterým by po rozvodu rodičů žít chtěly, o volbu povolání a další vzdělávací dráhy, o to, že jejich názory nejsou brány vážně.

Se stejným záměrem realizoval Institut dětí a mládeže MŠMT ve druhé polovině devadesátých let anketu mezi dětmi, pedagogy a ostatní veřejností (nereprezentativní vzorek).

Největší nedostatky v naplňování Úmluvy o právech dítěte byly spatřovány v nedostatečné ochraně dětí z rozvrácených rodin a ve špatné legislativě a v praxi při zabezpečování alternativní péče o dítě a v rozvodovém řízení.

Dotázané děti uváděly, že se necítí být brány dostatečně vážně, že jejich názory nemají reálnou odezvu. Téměř 30% dětí uvedlo, že doma nemůže bez obav říct svůj názor.




Psychické týrání, v jehož důsledku se děti cítí bezcenné, nechtěné nebo mají úzkostné stavy, postihne asi deset procent hochů a dívek ročně.

5. března 2009 v 14:57 | ♥Naposledy.cz♥
Psychické týrání, v jehož důsledku se děti cítí bezcenné, nechtěné nebo mají úzkostné stavy, postihne asi deset procent hochů a dívek ročně.


Psychické týrání v dětství

5. března 2009 v 14:52 | ♥Naposledy.cz♥
Nezájem, nadávky, omezování styků s kamarády. Jedná se o výchovný styl, nebo už o psychické týrání dítěte? První výsledky reprezentativního výzkumu na toto téma uvádějí jeho autoři, pracovníci Linky bezpečí.


Šestnáctiletá Hanka pocházela z celkem normální čtyřčlenné rodiny. Alespoň se to tak na první pohled zdálo. Měla starší sestru, se kterou si příliš nerozuměla, nejlepším přítelem jí byl pes. A babička. Když se Hance něco nepovedlo, ať doma, či ve škole, máma ji trestala po svém. Několik týdnů s Hankou nepromluvila ani slovo, dělala jako by neexistovala. Hanka nemívala s ostatními ani připravenou večeři, musela jíst sama.

Hančin táta manželčino chování sice neschvaloval, ale patrně ze strachu se dcery nezastal. Když měla Hanka narozeniny nebo byly Vánoce, nedostávala žádné dárky. Její sestra ano. Když se pokusila s mámou mluvit o tom, že ji to mrzí, vzala na ni studenou sprchu. Když však máma chtěla Hanku skutečně pořádně vytrestat, zakázala jí procházky se psem.

Hanka byla smutná. Nikdo z okolí si však ničeho nápadného nevšiml. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu skončila Hanka v rukou odborníků.
To je pouze jeden ze stovek případů psychického týrání, se kterými se pracovníci Linky bezpečí a Krizového centra Linky bezpečí setkávají dnes a denně. Jde o problém, který existoval vždy, avšak uváděné počty obětí bývají velmi zkreslené.

Jedním z důvodů je i skutečnost, že se jedná o formu ubližování, která je těžko rozpoznatelná. Nezanechává totiž viditelné stopy. Oběti o svých zážitcích jen zřídka otevřeně hovoří a často si ani neuvědomují, že to, co zažívají, není tak docela v pořádku.


Formy a původci psychického týrání dětí
Kolik dětí je v České republice psychicky a fyzicky týráno a které formy psychického a fyzického týrání převažují? Jaké následky tyto děti pociťují a jak se s nimi vyrovnávají? Kdo jim nejčastěji ubližuje?
Na tyto otázky jsme se pokusili nalézt odpovědi v reprezentativním výzkumu s názvem Retrospektivní studie fyzického a psychického týrání v dětství u dospělé populace ČR.


Cílem výzkumu bylo především zjistit výskyt psychického a fyzického týrání v dětství u české populace a na tomto základě analyzovat sociální, demografické a psychologické souvislosti výskytu tohoto jevu. Dále pak přispět k identifikaci rizikových faktorů takového zacházení s dětmi a v neposlední řadě popsat jeho následky.


Psychické týrání bylo pro účely výzkumu vymezeno jako ubližování ze strany rodiče či jiné dospělé osoby formou opakovaného odmítání, ponižování, zastrašování, nepřiměřeného omezování, izolování od kontaktu s jinými osobami, využívání pro vlastní prospěch, učení názorům a chování, jež odporují zákonům či obecným mravním normám, neposkytování citové odezvy a vystavování násilí či závažným konfliktům doma. Pro lepší srozumitelnost následujícího textu uvádíme v rámečku na protější straně šest základních kategorií psychického týrání.


A jaké jsou výsledky? Celkem 69,1 % dotázaných respondentů uvedlo, že byli v dětství či mládí opakovaně vystaveni některé z těchto forem psychického týrání (tabulka na straně 30). Zbývajících asi 30 % respondentů konstatovalo, že žádné z forem psychického týrání opakovaně vystaveni nebyli. Je však nutno dodat, že respondenti často vyjadřovali názor, že uvedené formy sice podle pravdy označili, avšak do této chvíle je nepovažovali za týrání, nýbrž je vnímali jako výchovnou praktiku a zasloužený trest za své přestupky.


Za původce psychického týrání v dětství lze nejčastěji označit otce, matku a učitele nebo vychovatele. Otcové byli nejčastěji označeni jako osoby, které neberou své dítě na vědomí, dále pak jako osoby, které dítěti opakovaně nadávaly nebo používaly vulgárních výrazů, osoby opakovaně lhostejné a osoby, ze kterých má dítě strach nebo hrůzu. Matky byly nejčastěji uváděny jako původce opakovaného omezování kontaktů svých dětí s kamarády a nepřiměřeného omezování aktivit dětí. Podrobnější analýza původců psychického týrání signalizuje, že učitelé a vychovatelé se významnou měrou podílejí na traumatizaci dětí.

Jsou těmi, kdo nejčastěji s dětmi hovoří tak, že si připadají méněcenné a zbytečné; děti se ve styku s nimi cítí ponížené. Jednání, znehodnocující myšlenky nebo pocity dětí, je ze strany učitelů a vychovatelů téměř stejně časté jako ze strany otců. Statisticky významné rozdíly byly zjištěny ve výpovědích mužů a žen. Ženy významně častěji než muži označovaly matku jako původce psychického týrání u těchto forem: chování znehodnocující jejich myšlenky a pocity, chování, v důsledku kterého se opakovaně cítily ponížené, a využívání v cizí prospěch. Muži zase častěji uváděli učitele a vychovatele jako ty osoby, které opakovaně znehodnocovaly jejich myšlenky nebo pocity.


Četnost psychického týrání
U každého z projevů psychického týrání, který byl respondentem označen (tzn., že jej opakovaně zakusil), bylo zjišťováno, jak často k němu v průběhu dětství docházelo. Analýza odpovědí opravňuje ke konstatování, že s výjimkou navádění k chování či jednání, které bylo v rozporu se zákonem či obecnými mravními hodnotami, u kterého si respondenti nejčastěji nemohli vzpomenout, jak často se tak dělo, byl výskyt všech ostatních projevů psychického týrání v dětství nejčastěji označován položkou "vícekrát za život".

Jinými slovy to znamená, že ve většině případů nebyly projevy psychického týrání příliš časté a vyskytovaly se sice opakovaně, ale s nižší frekvencí. Za formy týrání s nejzávažnějšími dopady na dítě lze označit především ty, které dítě pociťovalo nejméně jednou za měsíc.
U každého z projevů psychického týrání, u něhož respondenti uvedli, že jej zažívaly, bylo rovněž zjišťováno, ve kterém období jejich života se tak dělo. Výskyt psychického týrání je nejnižší v předškolním věku, vrcholí na druhém stupni základní školy a poté klesá.


Počátek opakovaného psychického týrání kladou respondenti většinou do období docházky na první nebo druhý stupeň základní školy. V tomto období více než polovina dotázaných uvedla, že se poprvé setkala s psychickým týráním své osoby. Téměř 30 % dotázaných klade tento počátek rovněž do období před zahájením povinné školní docházky.

Pozdější začátek psychického týrání (po ukončení ZŠ) uvádí jen malá část dotázaných. Konec opakovaného psychického týrání kladou respondenti jednoznačně nejvíce do období dosažení plnoletosti a právní (v některých případech i ekonomické) emancipace od rodiny. Toto období uvádí téměř polovina dotázaných. Mezi výpověďmi žen a mužů nebyly shledány žádné statisticky významné rozdíly.


Svěřování a hledání pomoci
Značná část (42,8 %) respondentů spatřovala příčinu psychického týrání ve své osobě - "zasloužili si to", či v osobě svých rodičů - "měli starosti a stresy", "neuměli se ovládnout". Příčinou mohlo být podle dotazovaných též psychické nebo tělesné onemocnění rodičů nebo jejich povaha. Respondenti, kteří byli v dětství nebo mládí vystaveni psychickému týrání, se v té době s touto skutečností svěřili někomu jinému zhruba v polovině případů (51 %). Zbývajících 49 % uvedlo, že o psychickém týrání, jemuž byli vystaveni, neřekli nikomu. Rozdílný je přístup k tomuto problému z pohledu pohlaví. Ženy se významně více než muži svěřovaly se skutečností, že byly v dětství nebo mládí vystaveny psychickému týrání.


Důvody, proč se respondenti nikomu ze svého okolí nesvěřili (N = 370), byly zjišťovány prostřednictvím otevřené otázky. Z jejího vyhodnocení vyplývá, že nejčastěji byla důvodem zamlčení skutečnost, že jim to v té době nepřipadalo podstatné - 28,6 % ("neuvědomoval jsem si to", "nepřipadalo mně to důležité"). Oběti psychického týrání často rezignovaly na informování okolí z toho důvodu, že v něm nebyl nikdo, kdo by pomohl, příp. že "by to stejně k ničemu nevedlo" (17 %). Do této skupiny byly zařazeny odpovědi typu "nebylo komu", "nemělo to význam", "stejně by to nepochopili" a podobné. Třetí skupina důvodů, pro které týraný neinformoval své okolí o tom, že se něco děje, je spojena se studem (11,4 %). Informace oběť zamlčela prostě proto, že se "styděla", "kvůli ostudě", "měla by potom pocit viny".

Čtvrtá skupina důvodů je spojena se strachem a obavami. Dotyční neinformovali své okolí o tom, že jsou vystaveni psychickému týrání prostě proto, že měli strach (11,1 %). Další respondenti uvedli, že se nikomu nesvěřili proto, že jim v tom bránily jejich povahové vlastnosti (5,4 %) - jde o odpovědi typu "nechtěl jsem, aby mě litovali", "byl to můj vlastní problém", "nerad se svěřuji". Zbývající respondenti si již nepamatovali, proč o tom nikomu neřekli (8,9 %), nebo neuvedli žádný důvod (17,6 %).

Skutečnost, že psychicky týrané dítě někomu z okolí svěřilo, co se mu děje, ještě nemusí znamenat, že našlo pomoc a pochopení. Z těch, kteří uvedli, že o psychickém týrání své osoby informovali někoho ve svém okolí (N = 385), se 84,9% dostalo pomoci a podpory, zbývajících 15,1 % konstatovalo, že pocítili zklamání. Může být překvapující, že z hlediska zpětného hodnocení situace, ve které se respondenti ve svém dětství či mládí nacházeli (N = 751), pouze menší část z nich (35,6 %) uvedla, že by si v této době přáli o věcech, které se jim děly, hovořit s někým, kdo by jim mohl poskytnout odbornou radu či pomoc. Zbývajících 64,4 % dotázaných tuto potřebu nepociťovalo.


Tato skutečnost se jeví jako překvapující pouze na první pohled. Podrobnější analýza ukazuje, že potřebu hovořit o tomto problému neměli především ti respondenti, kteří uvedené skutečnosti pokládali za normální, oprávněné, kteří si uvedený problém neuvědomovali. Naopak ti respondenti, kteří rozpoznali, že jsou vystaveni psychickému týrání, by takovou pomoc přivítali.

Pomoc odborníka by významně častěji přivítaly ženy, muži zřejmě více v tomto ohledu spoléhají na vlastní síly. Z těch, kteří uvedli, že byli v dětství vystaveni psychickému týrání, uvedlo 57,2 %, že by věděli, kde pomoc odborníka v případě potřeby hledat. Zbývajících 49,2 % to neví ani v současnosti. Analýzy neprokázaly v tomto případě rozdíly v odpovědích mužů a žen. V případě věkových skupin je nejvíce informovaná nejmladší věková skupina (18-24 let).


Následky psychického týrání
Výsledky výzkumu ukázaly, že 59,2 % obětí psychického týrání v dětství pociťovalo či pociťuje krátkodobé nebo dlouhodobé následky takového jednání. Výrazné statisticky významné rozdíly v pociťování následků psychického týrání byly zjištěny na základě analýzy dle pohlaví. Ukázalo se, že muži mají významně častěji než ženy pocit, že na ně psychické týrání v podstatě nemělo žádný vliv. Ženy naopak častěji uvádějí, že pociťovaly nebo pociťují dlouhodobé a trvalé následky.


Respondenti, kteří uvedli, že pociťovali nebo pociťují následky psychického týrání, kterému byli v dětství či v mládí vystaveni, byli dále požádáni, aby se pokusili tyto následky specifikovat. Tato skutečnost byla zjišťována prostřednictvím polootevřené otázky s šestnáctistupňovou škálou. Ukázalo se, že oběti psychického týrání nejčastěji trpěly nízkým sebevědomím (34,8 %) a pocity méněcennosti (32,4 %). Významně časté byly též pocity smutku a deprese (19,8 %) a celých 14 % dotázaných pociťovalo častý strach a úzkosti.

Mezi často uváděnými následky psychického týrání dále figurují: citová nestabilita (9,9 %), přílišná závislost na jiné osobě (8,7 %), problémy s učivem ve škole (8,0 %), opakované výbuchy agrese či násilí (7,7 %) a poruchy spánku (6,3 %). Již relativně méně často se dotazovaní potýkali s opakovanými myšlenkami na sebevraždu a sklony k sebevražednému jednání, závislostí na alkoholu či jiných drogách, rozmanitými poruchami příjmu potravy. Výraznější rozdíly ve výpovědích mužů a žen či dle jednotlivých věkových skupin aplikovaná testovací kriteria neidentifikovala.


Co s psychickým týráním?
"Co si myslíte, že by lidé měli dělat, když se dozvědí nebo mají silné podezření, že v nějaké rodině či v jejich okolí dochází k psychickému týrání dítěte či dětí?" Tato otázka byla položena všem respondentům, tedy i těm, kteří nebyli v dětství či mládí vystaveni opakovanému psychickému týrání. Většina občanů České republiky je toho názoru, že by měl být informován odbor sociální péče, či policie. Jen minimum populace si myslí, že by se psychickým týráním okolí nemělo zabývat a rodina by si měla problém vyřešit sama.


V České republice nebyla dosud provedena žádná reprezentativní studie, která by mapovala výskyt a souvislosti psychického týrání v dětství. Toto je první studie svého druhu. Realizovaný výzkum ukázal, že 69,1 % současné dospělé populace ČR se v dětství setkalo s některou z forem psychického týrání. V porovnání s počtem případů nahlášených odděleními péče o dítě Ministerstvu práce a sociálních věcí v roce 1999 (224 případů) je tento výsledek až překvapivě vysoký. Je třeba však nezapomínat na to, že u nahlášených případů se jedná pouze o špičku ledovce. Toto číslo nevypovídá o skutečném výskytu daného jevu.


Čím si lze vysvětlit tak velký rozdíl mezi oběma čísly? Odpovědí se nabízí několik; některé byly naznačeny již v předchozím textu. Dítě jako objekt psychického týrání si vůbec nemusí uvědomovat, že s ním dospělí zacházejí špatně. Subjektivně pociťované příčiny takového zacházení tuto domněnku potvrzují: většina respondentů se domnívala, že si to zasloužili. I když si však oběť povahu chování dospělých uvědomuje, vzhledem ke své závislosti psychické, fyzické i sociální se bude jen těžko účinným způsobem bránit. Okolí dítěte je na tom v mnohém podobně. Symptomy psychického týrání, jak již bylo uvedeno výše, se identifikují nesnadno a nemusí být vždy jednoznačné. Smutek, deprese, strach, problémy s učivem. To mohou být příznaky i jiných událostí než psychického týrání.


Pozornost zaslouží zejména následky zkoumaného jevu. Ty jsou jednoznačně ohrožující jak pro oběť samotnou, pro kvalitu jejího života a prožívání, tak pro její okolí a - prostudujeme-li označené následky pečlivě - i pro společnost. Byla zjištěna souvislost mezi psychickým týráním a některými jevy vyskytujícími se u sledovaných osob jak v dětství, tak v dospělosti.
Domníváme se, že toto jsou pouze některé z důvodů, proč se zkoumáním psychického týrání zabývat, proč o něm mluvit a psát. Zjištěné výsledky přispějí k lepšímu poznání zkoumaného jevu, jeho pochopení a mohou být též dobrým podkladem pro účinnou prevenci.


Hana Halfarová (1952)
Klinická psycholožka. Vedoucí Krizového centra Linky bezpečí.
Kamila Pavlíková (1971)
Psycholožka. Hlavní supervizor Linky bezpečí.
Viktor Bosák (1966)
Poradenský psycholog. Externí spolupracovník Linky bezpečí.
Magdalena Ryšánková (1968)
Dětský psychiatr. Působí v Krizovém centru Linky bezpečí.

Zdroj:Klikni!

Psychické týrání v zaměstnání

5. března 2009 v 14:47 | ♥Naposledy.cz♥
O co vlastně jde ?

Psychickým týráním na pracovišti je třeba rozumět každé zneužívající chování, projevující se konkrétně v jednání, slovech, činech, gestech nebo textech, které poškozují osobnost, její důstojnost a fyzickou nebo psychickou integritu jedince a které ohrožují jeho zaměstnanecké místo nebo znehodnocují pracovní klima.


Přestože je psychické týrání v zaměstnání jevem stejně starým jako práce sama, teprve začátkem devadesátých let bylo skutečně identifikováno jako jev poškozující pracovní prostředí, snižující produktivitu a podporující absentérství, a to v důsledku psychologických škod, které psychické týrání způsobuje. Tímto jevem se specialisté zabývali zvláště v anglosaských a severních zemích, kde byl označen jako mobbing, výraz je odvozen od slova mob: dav, smečka nebo chátra, odtud pak pojem obtěžování.

Heinz Leydmannodborný psycholog práce, prováděl ve Švédsku výzkum v různých profesních skupinách po dobu deseti let a zde sledovaný jev označil jako "psychoteror". V současné době o "psychoteror" v mnoha zemích projevují zájem odbory, pracovní lékařství i zdravotní pojišťovny.
Ve Francii byla poslední dobou v jednotlivých podnicích a v médiích řeč hlavně o sexuálním obtěžování, které bylo vzato v potaz i francouzskou legislativou, protože se jedná pouze o jeden aspekt týrání v nejširším slova smyslu.


Psychologická válka na pracovišti spojuje dva aspekty:
-zneužití moci, které lze velmi rychle odhalit a které zaměstnanci spíše neakceptují,
-perverzní manipulaci, zákeřnější, ale stejně zkázonosnou.
Týrání vzniká nebolestivým způsobem a šíří se zákeřně.

Zpočátku se zainteresované osoby nechtějí urážet a zlobit se pro nic za nic a různé neshody a šikanování berou na lehkou váhu. Útoků přibývá a oběť je pravidelně zaháněna do úzkých a do méněcenného postavení a musí také v průběhu dlouhodobého období snášet nepřátelské a ponižující zacházení.


Na tyto násilné činy se přímo neumírá, přesto jedinec ztrácí část sebe sama. Každý večer se vrací z práce vyčerpán, ponížen a zničen. Je těžké se z toho stavu dostat.
V každé skupině běžně dochází ke konfliktům. Zraňující poznámka ve vypjaté a nervózní situaci ještě nic neznamená, tím spíše, jestliže po ní následuje omluva. Ale opakované šikanování a ponižování bez zjevnější snahy o odstínění a vystižení jemných rozdílů v chování již vytváří destruktivní proces.


Pokud se týrání objeví, připomíná stroj, který, když je jednou uveden do chodu, může již všechno "samospádem" rozdrtit. Jedná se o strašný jev, k jehož vlastnostem patří nelidskost, nelítostnost a bezcitnost. Kolegové se ze zbabělosti, sobectví nebo strachu raději drží stranou. Jakmile se tento druh asymetrické a ničivé interakce objeví, bude se už jen rozrůstat do větších rozměrů, pokud ovšem někdo z vnějšku energicky nezasáhne.

Fakticky dochází v krizovém momentě spíše k vystupování a zhoršení dané situace a přísný podnik se stane ještě přísnějším, depresivní zaměstnanec ještě depresivnějším, agresivní ještě agresivnějším atd. Lidské povahy jsou pak akcentovány. Krizová situace může zajisté stimulovat jedince k tomu, aby pro nalezení řešení ze zebe vydal to nejlepší, ale v situaci, ve které hraje roli perverzní násilí, je oběť paralyzována a ukazuje se v tom nejhorším světle.


Jedná se o kruhový jev, v němž nemá smysl hledat původce konfliktu. Zapomínáme dokonce i na jeho příčiny. Dlouhodobě promyšlené chování ze strany agresora chce v oběti vyvolat úzkost, na kterou oběť reaguje obrannou reakcí, která rovněž vyvolává další agrese. Po určité době vývoje konfliktu se u obou aktérů objeví fobické projevy. Jakmile agresor spatří nenáviděnou osobu, dostane chladnokrevný vztek, a jakmile oběť spatří svého pronásledovatele, dostane strach.

Jedná se o podmíněný reflex, ať už agresivní nebo obranný. Strach oběti vede k patologickému jednání, které agresorovi poslouží jako alibi, když svou agresi zpětně ospravedlňuje. Oběť nejčastěji reaguje prudce a zmateně. Ať již podnikne cokoliv, její pronásledovatelé proti ní vše obrátí. Cílem všech manévrů je "vyhodit oběť ze sedla" , dotlačit ji k totálnímu zmatení, v němž se dopustí mnoha chyb.


I v případě, že týrání probíhá horizontálně (a kolega napadá jiného kolegu), vedení nezasáhne. Nechce nic vidět nebo věci nechává být. Někdy problém vezme na vědomí teprve, když oběť zareaguje příliš viditelným způsobem (nervový záchvat, pláč…), nebo když je příliš často v pracovní neschopnosti. Konflikt se opravdu zvrhává z toho důvodu, že vedení podniku se do záležitosti nechce zaplést. "Jste snad dospělí, abyste si své problémy vyřešili sami !

" Oběť má pocit, že ji nikdo nechrání , a občas dokonce, že je zneužívána těmi, kdo se na agresi svou nečinností podílejí, neboť vedení málokdy navrhne přímé řešení, spíše prohlašuje: "Uvidíme později !" V nejlepším případě jako řešení navrhne změnu pracovního zařazení, aniž se zainteresované osoby zeptá na její názor. Pokud však v určitou chvíli někdo zdravě zareaguje, pak se zhoubný proces zastaví….

Psychické týrání zahrnuje chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování.

5. března 2009 v 14:44 | ♥Naposledy.cz♥
Psychické týrání zahrnuje chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Může mít formu slovních útoků na sebevědomí dítěte, opakovaného ponižování dítěte, jeho odmítání či zavrhování.
(definice podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992)
Psychické týrání
Psychické týraní patří mezi nejrozšířenější druhy týrání, zároveň je nejhůře rozpoznatelné.
Také tuto formu týrání obsahuje složku aktivní a pasivní. Aktivní spočívá v cíleném, záměrném a účelovém jednání. Pasivní složkou je naopak absence něčeho, co by se dítěti správně mělo dít. Konečným důsledkem pak může být psychická deprivace.

Psychické týrání :

  • snižování sebevědomí dítěte slovní formou ( nadávky, často vulgární )
  • opakované ponižování dítěte
  • zavrhovaní dítěte
  • vystavování dítěte stresovým situacím při řešení domácích konfliktům
  • násilná izolace dítěte
  • citové vydírání dítěte
  • podrývání sebedůvěry a sebevědomí dítěte opakovaným urážením a podceňováním
  • kladení nerealistických nároků na dítě
  • nedostatečný zájem o dítě z důvodu vysoké zaměstnanosti rodičů

Zdroj:Klikni!


To, že nevidíte východisko ze své situace, neznamená, že si o tom nemůžete s někým promluvit.

Navštívit můžete:
psychologa (tam se budete muset objednat a informujte se na způsob úhrady)
psychiatra (NEPOTŘEBUJETE doporučení od praktického lékaře a je-li vaše situace vážná a akutní, nemusíte se ani objednávat, i když je lepší se předem ohlásit. Někteří psychiatři třeba nepochopí závažnost vaší situace a dají vám termín třeba za měsíc - tím se ale nenechte odradit a prostě tam v ordinačních hodinách přijďte, odmítnout vás nemůže).

Kdykoli vám pomůže záchranná služba nebo kterákoli psychiatrická léčebna také můžete zkusit nalézt útěchu u duchovního nebo v církvi tam, kde bydlíte. A zamyslete se - třeba znáte člověka, který umí druhého vyslechnout, třeba máte ve škole učitele, kterému by šlo věřit.

Internetová bezplatná poradna - klikněte na odkaz:


Můžete se ptát a také si pročíst otázky jiných lidí včetně odpovědí odborníků


Ideální možností je linka důvěry. Některé jsou v provozu nonstop, některé mají specializaci… Všude se vám budou rádi věnovat. Nemusíte se představit ani říkat, odkud jste, naopak mluvit můžete o čemkoli, co se vám honí v hlavě. Nebojte se odsouzení ani kázání, čekejte pochopení a ochotu.



Seznam linek důvěry s podrobnými informacemi (kdy fungují, jakou mají specializaci atd.)


Telefonní kontakty (abecedně podle měst):

BLANSKO

Charitní linka důvěry, Tel.: 516 410 668 nonstop

BRNO

Linka naděje, Tel.: 547 212 333 nonstop

Krizová linka Centra pro zneužívané a týrané děti SPONDEA, Tel: 541 235 511 nonstop

Modrá linka, Tel.: 549 241 010

Krizové centrum, Tel.: 547 192 078

ČESKÁ LÍPA

Linka důvěry, Tel.: 487 853 210

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Linka důvěry, Tel.: 387 313 030 nonstop

ČR

Bezplatná linka důvěry pro seniory 800 200 007

HAVÍŘOV

Linka důvěry, Tel.: 596 410 888 nonstop

HODONÍN

Linka důvěry, Tel.: 518 341 111

HRADEC KRÁLOVÉ

Linka důvěry, Tel.: 495 273 259 nonstop

Krizová linka ambulance pro drogové závislosti, Tel.: 495 515 907, 602 163 739

CHEB

Linka důvěry, Tel.: 354 438 777

CHRUDIM

Krizové centrum Chrudim, Tel.: 469 623 899

KARVINÁ

Linka důvěry, Tel.: 596 318 080 nonstop

KLADNO

Linka důvěry, Tel.: 312 684 444 nonstop

KROMĚŘÍŽ

Linka důvěry, Tel.: 573 331 888 nonstop

KUTNÁ HORA

Linka důvěry, Tel.: 327 511 111

Centrum krizové intervence, Tel.: 327 511 701, 327 515 144

LIBEREC

Linka důvěry, Tel.: 485 106 464 nonstop

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

Kontaktní a krizové centrum KOTEC, Tel.: 354 620 750

MLADÁ BOLESLAV

Linka důvěry SOS, Tel.: 326 741 481

MOST

Linka duševní tísně, Tel.: 476 701 444

NÁCHOD

Linka pro tebe, Tel.: 491 427 159

OLOMOUC

Linka důvěry, Tel.: 585 414 600 nonstop

Centrum krizové intervence, Tel.: 585 223 737, 585 223 453

OPAVA

Linka důvěry, Tel.: 800 120 612, 553 616 407

Centrum krizové pomoci - kontaktní a poradenské centrum, Tel.: 553 718 487

OSTRAVA

Linka důvěry, Tel.: 596 618 908

Krizové centrum pro děti a rodinu, Tel.: 596 123 555, 596 115 822

PARDUBICE

Linka naděje, Tel.: 466 500 075

Krizové centrum AD 466 510 160

PÍSEK

Linka důvěry, Tel.: 382 222 300

Krizové centrum ARKÁDA, Tel.: 382 211 300

PLZEŇ

Linka důvěry a psychologické pomoci, Tel.: 377 462 312 nonstop

Linka dětské pomoci, Tel.: 377 260 221, 603 444 192

Krizové centrum Regionálního institutu duševního zdraví, Tel.: 377 462 314

Centrum SOS Archa, Tel.: 377 223 221

PRAHA

Linka důvěry RIAPS, Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka bezpečí, Tel.: 800 155 555 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence, Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka důvěry Dětského krizového centra, Tel.: 241 484 149 nonstop

Linka důvěry Diakonie, Help linka Stop násilí Tel.: 608 004 444
Internetová linka důvěry: linka.duvery@diakonie.cz
SOS Centrum
Varšavská 37 Praha2,12000
Email:sos@diakonie.cz

Gay-linka pomoci, Tel.: 222 514 040

DONA - linka pomoci obětem domácího násilí, Tel.: 251 511 313 nonstop

Růžová linka pro děti, Tel.: 272 736 263

Linka pro rodiče Linky bezpečí, Tel.: 283 852 222

Senior telefon, Tel.: 222 221 771 nonstop

Otevřená linka armády, Tel.: 220 210 200, 220 210 255

HELP LINE AIDS, Tel.: 224 915 564

Národní linka prevence AIDS, Tel.: 800 144 444

Linka pomoci SAP (Společnost AIDS pomoc), Tel.: 224 814 284

Poradenská linka K-CENTRUM, Tel.: 283 872 186

Poradenská linka PREV-CENTRUM, Tel.: 233 355 459

Poradenská linka Společnosti pro studium sekt, Tel.: 257 314 646

Nádorová telefonní linka, Tel.: 224 920 935

Krizové centrum RIAPS, Tel.: 222 586 768

SOS centrum Diakonie, Help linka Stop násilí Tel.: 608 004 444
Internetová linka důvěry: linka.duvery@diakonie.cz
SOS Centrum email:sos@diakonie.cz
Varšavská 37 Praha 2 ,120 00

Centrum krizové intervence, Tel.: 284 016 110

Dětské krizové centrum, Tel.: 241 480 511

Linka vzkaz domů, Tel. 800 111 113

Krizové centrum pro studenty, Tel.: 283 880 816

Linka psychopomoci, Tel.: 224 214 214 pro celou ČR

PRACHATICE

Linka důvěry, Tel.: 388 310 147

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 310 147

PŘEROV

Linka důvěry, Tel.: 581 207 900 nonstop

KAPPA - kontaktní a krizové centrum, Tel.: 581 207 901

PŘÍBRAM Linka důvěry, Tel.: 318 631 800

SVITAVY

Linka důvěry, Tel.: 461 541 541

Krizové centrum KROK, Tel.: 461 532 604

SOKOLOV

Linka naděje, Tel.: 352 622 962

TŘEBOŇ

Poradenská linka k problematice drogových závislostí CITADELA, Tel.: 384 722 227

ÚSTÍ NAD LABEM

Linka důvěry, Tel.: 475 600 789 nonstop

Krizová linka pomoci Centra krizové intervence, Tel.: 475 603 390

Centrum krizové intervence, Tel.: 475 603 390

ÚSTÍ NAD ORLICÍ
Linka důvěry, Tel.: 465 524 252

VIMPERK

Linka důvěry, Tel.: 388 414 140

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 414 140

VLAŠIM

Linka důvěry Střediska křesťanské pomoci mladým, Tel.: 317 844 481 nonstop

VSETÍN

Linka důvěry, Tel.: 571 413 300, 731 122 900

Krizové centrum pro ženy a děti, Tel.: 571 421 062

ZLÍN

Linka SOS, Tel.: 577 431 333 nonstop

Krizové centrum DOMEK, Tel.: 577 242 786, 606 818 818

ZNOJMO

Linka naděje, Tel.: 515 220 202
zdroj:http://www.sebevrazda.psychoweb.cz



MUDr. Ladislav Polách - O depresi


Depresivní náladu máme občas všichni. O poruchu se však jedná, až když trvá neúměrně dlouho a je také patologicky hluboká. Přidržíme-li se klasifikace MKN, pak o depresi se jedná, pokud tento stav trvá nepřerušované alespoň 2 týdny. Stav depresivní nálady trvající týden tedy není možno formálně označit jako depresi.

Namítnete možná, že když se někomu přihodí v životě závažná situace, například přijde o práci, pak na to reaguje depresivní náladou a jedná se tak o depresi. Psychiatrie má však pro tento stav označení porucha přizpůsobení.
Depresi dělíme na lehkou, středně těžkou a těžkou. Dělení je založeno na tom, kolik příznaků je vyjádřeno.

Hodnotíme tyto příznaky:

- depresivní nálada,
- ztráta zájmu nebo potěšení
- pokles energie
- ztráta sebedůvěry
- výčitky
- myšlenky na smrt
- zhoršené soustředění
- zvýšená nebo snížená chuť k jídlu
- zvýšená nebo snížená každodenní aktivita
- poruchy spánku

Depresivní nálada je jasným příznakem, avšak nemusí být vždy plně vyjádřena. Někdy jenom dotyčný pozoruje ztrátu zájmu, nechuť, potíže se soustředěním a k tomu třeba bolesti zad, závratě, potíže s trávením. Bolesti zad obecně bývají u deprese poměrně častým příznakem. V této souvislosti se občas hovoří o tzv.larvované depresi - tady je porucha nálady skryta za výše uvedenými příznaky a depresi tedy na první pohled v podstatě nepřipomíná. Pro úplnost ještě uvedu, že podobné příznaky mohou být přítomny i u lymské borreliózy (přenášena klíšťaty) a řada lidí s depresemi má v krvi aktivní protilátky proti borreliím - to znamená že u nich probíhá nebo proběhla infekce.

Číme více příznaků je splněno, tím je deprese závažnější. U těžké deprese ještě hodnotíme, zda jsou přítomny psychotické příznaky nebo ne. Psychotickými příznaky se myslí halucinace nebo bludy. Může se totiž stát, že se u depresivního člověka postupně objeví myšlenky typu - všechno špatně na světě se děje kvůli mě, můžu za všechny katastrofy. To už je příklad bludného myšlení.

Deprese dále můžeme dělit na endogenní a reaktivní. Endogenní deprese vzniká bez známých vnějších příčin a může být spojena s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku (o neurotransmiterech si můžete přečíst více v jiném článku). Naproti tomu ureaktivní deprese se jedná o reakci na vnější okolnosti. To, jestli se jedná o endogenní nebo reaktivní depresi také záleží na osobě psychiatra, který provádí diagnostiku. Dle mého názoru samotný fakt, že jsme neodhalili příčinu deprese ještě neznamená, že se automaticky jedná o endogenní depresi.

Dalšími typy depresí může být například deprese sezónní, která je vázána na období podzimu a je spojena se zkrácením doby slunečního svitu a tedy i s poklesem tvorby hormonu melatoninu. Poporodní deprese se může objevit v období po porodu.

Alarmujícím stavem v životě nemocného depresí může být pro jeho okolí okamžik, kdy zpozorují zlepšení nálady a jakési "smíření se". Jedná se o stadium, kdy dotyčný většinou již vnitřně přijal myšlenku sebevraždy jako jediného řešení životní situace a rozhodl se ji realizovat. V takovém případě není vhodné otálet a raději kontaktovat lékařskou pomoc.

Terapie
K terapii deprese můžeme přistupovat třemi způsoby - za pomocí léků nebo za pomocí psychoterapie nebo jejich kombinací.

U léků - antidepresiv - je výhoda, že nemusíme znát příčinu deprese (tedy v případě, že se jedná o depresi vyvolanou reakcí dotyčného na zevní okolnosti). Riskujeme však, že opravujeme přístroj (náš mozek), který je v pořádku, zatímco chyba je v programu (naše naučené reakce, představy, očekávání). Otázkou tedy je, nakolik je terapie antidepresivy z dlouhodobého hlediska efektivní - nemluvě o případných nežádoucích účincích. Více o antidepresivech se můžete dočíst v odborném článku.

Psychoterapie je další možností, která se právě snaží pracovat s našimi "programy". Je možné, že určité naučené chování z minulosti nám kdysi přinášelo výhody, avšak dnes je nám již na obtíž. Využívali jsme jej však tolik let, že už jej neděláme vědomě a tak z našeho hlediska máme špatnou náladu a vlastně ani nevíme proč. Pomocí psychoterapie se můžeme uvědomit, jaké chování vyžaduje dnešní situace a můžeme jej tak změnit. Psychoterapie však vyžaduje od klienta aktivní přístup.

Zvláštními případy jsou sezónní deprese, které se léčí i fototerapií. Nebo deprese vyvolané některými léky (reserpinové preparáty, některá antipsychotika, hormonální terapie apod.) - tady je pak na místě dotyčné medikamenty vysadit.
Od deprese je nutno odlišit dysthymii, což je alespoň 2 roky trvající nebo neustále se vracející depresivní nálada. Pokud se deprese střídá se stavy mánie, pak se jedná o bipolární afektivní poruchu (dříve maniodepresivní psychózu, název změněn, protože o psychózu se nejedná).
zdroj:www.upsychiatra.cz


Nenašli jste radu ani odpovědi na své otázky v rubrikách?
Zeptejte se odborníků:



UPOZORNĚNÍ: Tato poradna slouží pouze k osvětě a nemůže nahradit individuální odbornou péči. Naši poradci pracují denně v ambulancích a na klinikách a jsou časově velmi vytíženi. Odpověd na váš dotaz zpracují v termínu, který jim jejich náročné profese dovolí. Není v našich silách zodpovědět všechny zaslané dotazy. Pokud jsou vaše problémy akutní, vyhledejte odbornou pomoc prostřednictvím našeho katalogu. Děkujeme za pochopení.zdroj:psychologie.cz







Depresivní člověk a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod.
Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.