MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Psychická deprivace

Psychická deprivace dětí II- diagnostika a možnosti její nápravy

5. března 2009 v 15:04 | ♥Naposledy.cz♥
Psychická deprivace dětí II- diagnostika a možnosti její nápravy

V diagnostice deprivace je rozhodující psychologické vyšetření, či spíše sledování, abychom zachytili dynamiku vývoje v závislosti na životních podmínkách dítěte. Samozřejmě je nutné podrobné pediatrické vyšetření a zhodnocení genetických dispozic, k tomu dále podrobné šetření sociální pracovnice zaměřené na funkčnost původní rodiny a na případnou možnost návratu dítěte do ní.

U předškolních a školních dětí je potřebný i názor pedagoga, případně speciálního pedagoga. Ti všichni a ještě někdy další odborní lékaři se musí shodnout na komplexním posouzení stavu dítěte. Z něj pak má být vyvozena co nejpravděpodobnější prognóza jeho vývoje a doporučení léčebná, výchovná a sociálně-právní.V šedesátých a v sedmdesátých letech, kdy již byly systematicky zkoumány příčiny a projevy deprivace a kdy se rozvíjely různé formy pěstounské péče, byly zjišťovány závažné nedostatky v diagnostice deprivovaných dětí.

Některé děti prožily ve své biologické rodině hlubokou deprivaci nebo i různé formy týrání. Když byly svěřeny soudním rozhodnutím do ústavní výchovy, byly tam mnohé z nich považovány za intelektově postižené, i když byla známa jejich rodinná anamnéza.

Deprivační situace byla podceněna, děti byly sice litovány, ne však patřičně podněcovány k dalšímu rozvoji, byly navrhovány do ústavů sociální péče pro mentálně postižené. Přesto se do pěstounské péče, zvláště v jejich začátcích, podařilo umístit řadu hluboce deprivovaných dětí, které již měly přihlášky do ÚSP. Dnes jsou tito lidé vesměs vyučení, pracují, někteří dokonce zvládli střední školu.

Podobné diagnostické omyly se vyskytují, bohužel, i v současné době, i když spíše výjimečně. Sledujeme v několika pěstounských rodinách překvapivě dobrý vývoj dětí, které byly před přijetím do pěstounské péče v ústavní péči a čekaly, až se pro ně uvolní místo v ÚSP. Z toho vyplývá, že diagnostika deprivovaných dětí je nejen záležitostí odbornou, ale také etickou, že má značný sociální dosah.

A nyní ke druhé položené otázce: je psychická deprivace napravitelná - do jaké míry a za jakých podmínek?

Dlouho přetrvával názor o nemožnosti nápravy psychické deprivace, o její ireparabilitě. Vyplývalo to do značné míry z té okolnosti, že děti odňaté z ohrožujícího a deprivujícího prostředí rodiny zůstávaly trvale v ústavní výchově, která sice mohla přinést určité zlepšení v oblasti znalostí a návyků, ale nerozvíjela dostatečně složku citovou a nepřipravila dítě na potřebné sociální zařazení a uplatnění.

Velkou příležitostí pro ověření možností nápravy psychické deprivace byl rozvoj nových forem péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Byla to první SOS dětská vesnička v Doubí u Karlových Varů, dále experimentální péče v okrese Olomouc a od uzákonění pěstounské péče v r. 1973 její rychlý rozvoj v celém státě.

Psychický vývoj dětí v pěstounské péči byl překvapivě dobrý, k výraznému urychlení celkového vývoje a řeči docházelo již v prvním roce života dítěte v náhradní rodině. Vyrovnávání deprivačního poškození, zvláště v oblasti citové a sociální, trvalo různě dlouhou dobu v závislosti na všech okolnostech deprivační situace.

Bylo publikováno několik případů dětí s nápadným a trvalým zlepšením, ty však byly mnohými odborníky i veřejností považovány za výjimku. Ukazovalo se, že k objektivnímu posouzení možností nápravy psychické deprivace bude nutný dlouhodobý výzkum velkých skupin dětí v různých formách pěstounské péče. Tyto výzkumy byly prováděny na pražských a olomouckých pracovištích a sledování původně deprivovaných malých dětí ještě pokračuje i dnes, kdy jsou tyto děti již ve středním věku.

Průběh těchto výzkumů, spojených s poskytováním poradenské péče, použité metody i výsledky jsou podrobně popsány v odborné literatuře, z níž uvádíme některé (psané v českém jazyce) v seznamu doporučené literatury. Zde shrnujeme základní poznatky důležité nejen z hlediska náhradní rodinné péče, ale i z hlediska obecnějších zákonitostí psychiky dítěte a rodinných vztahů.

Všechny výzkumy prokázaly v souladu s praktickými zkušenostmi všech zúčastněných, včetně pěstounů, že psychická deprivace je napravitelná v mnohem větší míře, než se předpokládalo. Dlouhá doba sledování potvrzuje trvalost této nápravy a umožňuje také zjišťovat faktory, které se na nápravě podílejí.

Byly sledovány především tyto: genetické dispozice, hloubka a rozsah deprivačního postižení, kvalita a počet prostředí, v kterých dítě žilo před přijetím do pěstounské rodiny, věk dítěte při přijetí do této rodiny, osobnost pěstounů a vztahy v pěstounské rodině.

Je samozřejmé, že absence genetické zátěže, nízký věk dítěte a jen mírné deprivační poškození jsou dobré předpoklady jednak pro úpravu k normě i k vytvoření kvalitního pěstounského svazku. Jsou to ovšem jen předpoklady.

Přijde-li takové dítě do rodiny, jejíž motivace pro přijetí nebyla dost hluboká, do rodiny, která nebyla důkladně poučena o celé problematice náhradní rodinné péče a k dítěti má jakýsi odstup s různými výhradami a předsudky, pak se toto dítě nerozvíjí, není šťastné ani ono samo, ani jeho pěstouni. Nevznikají zde kladné obohacující vztahy velmi blízké vztahům v dobré rodině s vlastními dětmi.

Potvrdil se náš původní předpoklad, že nejvýznamnější, rozhodující a nezastupitelný faktor pro nápravu psychické deprivace je kvalita náhradní rodiny. Tím se současně potvrdil předpoklad, že je možné vytvoření dobrých rodičovských vztahů i vůči dítěti svěřenému, bez základu biologického rodičovství. Ověřili jsme si také druhou složku těchto rodinných vztahů, tj. možnost spontánního přilnutí i dětí předškolního a mladšího školního věku k náhradním rodičům.



Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál
Zdroj:Klikni!

Každý z vás jistě o deprivaci v posledních letech slyšel nebo o ní četl. Někdo by mohl mít dojem, že je to jev příznačný pro současnost, něco podobného jako civilizační choroby.

5. března 2009 v 15:02 | ♥Naposledy.cz♥
Každý z vás jistě o deprivaci v posledních letech slyšel nebo o ní četl.


Někdo by mohl mít dojem, že je to jev příznačný pro současnost, něco podobného jako civilizační choroby. Psychická deprivace je však stará jako lidstvo samo, jen okolnosti jejího vzniku, intenzita a projevy se mění. Odborně začala být problematika psychické deprivace zkoumána v polovině 19. století.

Do té doby existovaly popisy jednotlivých případů dětí extrémně deprivovaných, většinou sociálně izolovaných nebo odchovaných zvířaty. Termín "deprivovaný" nebyl ještě užíván, děti se označovaly jako "vlčí", "zdivočelé" atd.

Jak tedy můžeme psychickou deprivaci definovat? Podle Langmeiera a Matějčka je to stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.

Psychické potřeby bychom mohli vymezovat tak, že by jich bylo velmi mnoho; někdy se naopak zužují na mateřskou lásku, což je však zjednodušení celé hierarchie psychických potřeb. Velmi přehledné dělení předložili ve své knize Psychická deprivace v dětství výše zmínění autoři.


Dělí je do čtyř úrovní, které se ovšem ve vývoji jedince i v každé aktuální situaci vzájemně prolínají. Psychické potřeby trvají po celý život, mění se jejich intenzita a způsob uspokojování. Zde si je stručně vymezíme, a to hlavně se zaměřením na děti.

V první úrovni jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě - dítě potřebuje být podněcováno, stimulováno v oblasti zrakové, sluchové, hmatové atd. Potřebuje kolem sebe nejen různé hračky, pěkné prostředí, ale i lidi, kteří se s ním mazlí, usmívají se na ně. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj - jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj naopak narušují a zpomalují.

Potřeby ve druhé úrovni navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, tj. určitou stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Již v kojeneckém věku projevují děti radost, když objeví ve svém prostředí nějaký řád, nějakou pravidelnost a mohou je ovlivnit vlastní činností.


Dítě se aktivně "zmocňuje světa" a úspěchy je podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí věcného a hlavně sociálního, např. při přechodu z jednoho ústavního prostředí do druhého, dítě traumatizují, protože ztrácí vše, co už chápalo. Jeho vývoj se může přechodně i vrátit na nižší úroveň - je to tzv. přechodný regres.

Třetí úroveň potřeb zahrnuje citové, emoční potřeby. Je to především potřeba trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k dalším členům rodiny, později vrstevníkům, což vystupuje do popředí zvláště ve školním věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a dívkami, potřeba životního partnera a u většiny lidí opět potřeba mít děti.

Čtvrtá, tj. sociální, úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje své "já", vytváří si své sebevědomí, sebepojetí, svou identitu, což se dotváří ve věku dospívání. Každý má potřebu být přijímán a někam patřit - do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenství - a mít tam alespoň přijatelnou roli a pozici.

Konečně je tu velmi důležitá potřeba sdílet s někým společnou otevřenou budoucnost. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Nemůže ji mít v ústavní výchově, kde negativně prožívá nejistotu, zda a kdy se vrátí do své původní rodiny. Je to potřeba tak důležitá, že bývá někdy uváděna samostatně, jako pátá úroveň.

Všechny tyto potřeby nemohou být dítěti uspokojovány ani v sebelépe vedeném dětském domově, ovšem ani v mnohých rodinách, v nichž rodiče své děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo dokonce týrají.

Projevy psychické deprivace jsou velmi četné a mnohotvárné. Zmíníme se alespoň o těch, s nimiž přicházejí děti do pěstounských rodin a do adopce.

U dětí útlého věku, tedy do tří let, se deprivace projevuje opožďováním celého psychomotorického vývoje. Nápadná je povrchnost a nediferencovanost citů a sociálních vztahů, chudší duševní obzor, nezúčastněná nebo rozmrzelá nálada, nedětsky vážný výraz.

Citlivým ukazatelem deprivačního poškození je řeč. Předpokladem normálního vývoje řeči u kojenců a batolat je totiž individuální kontakt s matkou a s dalšími blízkými osobami, kladné citové ladění a smysluplnost okolního světa. V ústavní péči, hlavně při změnách prostředí, jsou tyto předpoklady omezeny. Ve výrazné rodinné deprivační situaci, až izolaci, mohou chybět úplně. Děti přicházející do pěstounské péče mívají vývoj řeči v různé míře opožděný.


Úroveň jejich řeči nelze posoudit přirovnáním k dětem nižšího věku. Např. šestileté dítě odňaté z velmi špatné rodiny nemluví jako dítě tříleté; chybí mu spontaneita, typické kladení otázek, nezná zdrobněliny, mazlivá slůvka atd. Řeč dětí v dobré rodině má sdělovací, komunikativní funkci a ta je předpokladem celkové zdárné funkčnosti rodiny. Tam, kde je dítě převážně nebo zcela odmítáno a trestáno, se tato komunikativní funkce řeči snižuje. Řečový projev dítěte je chudý, omezuje se na jeho obranu, chybí mu typická dětská radost a zvídavost.

V předškolním věku přetrvává u deprivovaných dětí povrchnost citových vztahů. Potřeba někomu patřit je výrazná - děti se upínají na sestry nebo vychovatelky, dožadují se "nové maminky", nebo si idealizují své rodiče, na které si nepamatují, nebo s nimiž nic dobrého neprožily. U hluboce deprivovaných dětí - z velmi špatných rodin - se projevuje značné opoždění řeči, jejich řeč není někdy rozvinuta až do pěti let. Deprivované děti z dětských domovů i z dysfunkčních rodin nebývají většinou zralé pro školu, je proto potřeba odložit školní docházku.

Ve školním věku mají téměř všechny deprivované děti horší prospěch, než odpovídá jejich skutečným intelektovým schopnostem. Tato skutečnost se nedá vysvětlit jen zanedbaností ve špatných rodinách. I děti z dětských domovů, které jsou i v mimoškolní době v péči pedagogicky vzdělaných vychovatelů, projevují tento rys, stejně jako menší motivaci pro učení. Výrazněji deprivované děti jsou proto někdy nesprávně navrhovány do zvláštní školy, i když mají intelektové dispozice v normě.



U školních dětí se také často projevuje deprivace nápadnostmi a výkyvy v chování, zvláště v sociálním styku. Po traumatizujících zážitcích v rodině a po zpřetrhání všech vztahů v důsledku změn prostředí se mohou objevit neurotické potíže, prohlubuje se citová otupělost a nedůvěra k lidem, někdy také agresivita.

V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační situace ve vztahu ke kolektivu, v sociálním začleňování (nespokojenost se sociální pozicí, neadekvátní sebehodnocení), dále to bývá posunutá hierarchie hodnot, nežádoucí rysy charakteru, zvýšené nebezpečí vzniku závislosti na alkoholu, drogách atd.

Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat i do dospělosti. I v případě, že se deprivovaní jedinci dostanou do lepšího prostředí, mohou mít problémy v partnerských vztazích, jako rodiče bývají nejistí ve výchově svých dětí. Zůstanou-li v prostředí sociálně problematickém, pak se jejich deprivační postižení ještě zvýrazňuje.


Při rozboru motivace různých trestných činů a při hodnocení osobnosti jejich pachatelů se projevuje jako významný činitel právě prožitá deprivace, ať již ústavní nebo rodinná.

Psychická deprivace je tedy vážné narušení psychického vývoje, může se projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v sociálním začlenění, v celé životní orientaci.

Po tomto konstatování si musíme položit dvě důležité otázky: jak se dá psychická deprivace rozpoznávat, diagnostikovat a hlavně - dá se napravit?



Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál
Zdroj:Klikni!
 
 

Reklama