STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Psych weby a informace

Jak cítit psychologickou auru

8. června 2016 v 16:53 | Admin
Každý máme svůj osobní prostor a většině z nás je nepříjemné, když do něj zasahuje někdo cizí. Lidé z venkova mají obvykle daleko větší potřebu osobního prostoru než lidé žijící ve městě.

Také v různých zemích mají lidé různou potřebu osobního prostoru. Například obyvatelé některých asijských států potřebují menši osobní prostor než průměrný Američan. Proto může návštěva z Dálného východu nevědomky zatlačovat Američana na druhou stranu místnosti tím, že mu stále vstupuje do osobního prostoru. Americký psycholog a parapsycholog dr. Charles Tart tomuto osobnímu prostoru říká "psychologická aura' o'

Tímto pokusem se naučíte nalézt hranice psychologické aury. Jedna osoba bude stát čelem ke stěně s rozkročenýma nohama a rozpaženými pažemi. Na opačném konci místnosti se postaví druhý a začne se k prvnímu co nej tišeji přibližovat. Osoba otočená ke zdi má poznat, když mu druhý vstoupí do psychologické aury.

Tento pokus není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Během několika prvních pokusů se osoba otočená ke zdi intenzivně soustředí na přibližujícího kolegu a může mít podvědomý pocit, že je daleko blíže, než se nachází ve skutečnosti.

Druhý háček spočívá v tom, že vy dva se znáte nebo jste přátelé, a tak se vaše aury nejspíš propojují velmi snadno. Proto proniknutí druhého do vaší psychologické aury necítíte tak silně, jako kdybyste pokus prováděli s někým naprosto cizím.

Vždy, když dělám toto cvičení, soustředím se na dýchání a snažím se ignorovat všechny zvuky zvenčí i zevnitř místnosti. Tímto způsobem jsem pak většinou - ne však vždy - schopen rozpoznat, když někdo vstoupí do mé psychologické aury.

Zdroj: Richard Webster - Aura - Naučte se auru vidět, číst, posílit a léčit, nakladatelství NOXI
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/jak-citit-psychologickou-auru/

Fakt, že pocity jsou nakažlivé, může z běžných životních situací vypozorovat každý.

8. června 2016 v 16:49 | Admin
Dobré i špatné pocity a nálady se chovají jako infekce

Představme si skupinku čtyř lidí: dobře se baví, probírají vzpomínky na nějaké veselé zážitky, je jim fajn, a pak se k nim přidá pátý známý a začne smutně o tom, jak je nešťastný, nastydlý, že se mu ohnul klíč od auta, dítě mu onemocnělo a má málo peněz a vůbec. Jak se asi vyvine nálada u těch čtyř - zůstane stejně veselá?

Každý jsme ve dvojí roli - přejímáme pocity a nálady druhých a současně jim předáváme ty své.

V tom je určitá zodpovědnost: znechucený nebo naštvaný člověk může kazit dobrou náladu svému okolí. A taky výzva: nenechat se ovlivnit každým duševním hnutím jiných lidí a cíleně vyhledávat takovou společnost, ve které "chytneme" spíše dobrou náladu.

Nálady tedy předáváte i přebíráte. Obojí se snažte dělat s ohledem na druhé i sebe.

Máte také šanci připravit se na předvídatelnou špatnou náladu někoho, s nímž se máte setkat. Když například víte, že vaše matka nesnáší horka a zrovna se za ní v takový letní parný den chystáte, můžete si uvědomit už předem, že bude možná protivná, a ujasnit si, jak v takovém případě reagovat. Kdo je připraven, není překvapen. Stačí jednoduchá úvaha, například: Je vedro a máma bude určitě zase protivná a začne na mně všechno kritizovat. Budu s tím počítat a nenechám se rozhodit. Mohl/a bych jí říct něco pozitivního, třeba že Péťa dal včera na fotbalu dva góly - možná to trochu pomůže. Zeptám se jí, co naposledy četla, o tom většinou ráda mluví. Nikdo vám samozřejmě nezaručí, že pak bude maminka zářit jako sluníčko, ale aspoň jste to zkusili a hlavně si udrželi nadhled.

Zdroj: Michaela Peterková - Kurz duševní rovnováhy, nakladatelství Portál
zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/nakazlive-pocity/

Negativní lidé a energetičtí upíři

8. června 2016 v 16:48 | Admin
Negativní lidé jsou jako černá díra. Z ničeho nic se objeví a vysají z vás všechnu energii. Snažíte se zůstat pozitivně naladěni a ve svém středu, ale jejich negativita vás odebírá o životní energii, začínáte být vyčerpaní a kolikrát začnete propadat depresi.

Co s tím? Nejprve je potřeba zvážit, kdo z lidí, s nimiž se v životě stýkáte, je negativní. To však nemusí být tak snadné, jak se na první pohled jeví.
Někteří lidé se zdají být milí a příjemní, avšak ve skutečnosti to jsou jacísi "energetičtí upíři".

Jak je poznáte?
- máte najednou pocit, jako byste byli vystaveni nějakému neviditelnému nebezpečí
- cítíte se nejistí, nervózní, nebo ve střehu
- pociťujete mrazení, naskakuje vám husí kůže, i když je teplo, těšíte se, až se rozloučíte
- udělá se vám nevolno
Mezi tyto lidi patří ti, kdo si neustále na něco stěžují, nezavřou pusu a nepustí druhého ke slovu, dramatizují a přehánějí, staví se do pozice oběti, které není pomoci, celý svět se proti nim spikl, nikdo je nemá rád atd.
Také si všímejte, o čem lidé hovoří. Hledají na všem neustále nějaké chyby? Stěžují si, aniž by pro zlepšení stavu něco udělali?


Jakmile zjistíte, kdo z vás vysává energii, můžete učinit opatření, jak se před nimi bránit. Navrhuji deset strategií, jak zacházet s negativními lidmi:


1) Odkud jejich negativita pochází?
Rozumíte tomu, proč je dotyčná osoba tak negativní? Protože nemá ráda svoji práci, je frustrovaná, cítí se chycena do pasti, chybí jí sebevědomí, takže jediným způsobem, jak ho získat, je druhé zraňovat a urážet? Objevíte-li příčinu jejich negativity, snáze jejich přístup pochopíte. Někdo se domnívá, že jediným způsobem, jak něčeho dosáhnout, je pomocí manipulace. Myslí si, že když nebudou naříkat a stěžovat si, nikdo je neuslyší a nebude jim věnovat pozornost.
Nezapomínejte, že jejich negativní chování je odrazem jich samých a vyzrazuje to, s čím se potýkají; odraz toho, čím jste vy, to není!


2) Usmívejte se a nenechte se do jejich hry vtáhnout
Jakmile začnou své bolestínské projevy, jenom se usmívejte a nijak to nekomentujte. Nenechte se do jejich problému zatáhnout. Pokud můžete, odejděte z místnosti. Negativní lidé se vás pokoušejí vytočit, aby si z vás mohli cucnout energie. Nechyťte se do jejich nastražené sítě negativity, protože jak to dopustíte, začnou z vás vysávat energii. Vydržte v pozici pozorovatele. Jako pomůcku si můžete říkat, že vás mrzí, jak je ona osoba nešťastná. Pošlete jí světlo., Pokud ho přijme, je to dobře, pokud ne, není to váš problém.


3) Navrhněte, abyste se začali bavit o něčem hezkém
Jakmile se dostanete ke slovu, zeptejte se např., co hezkého dneska prožili. Někdo si vůbec neuvědomuje, že se chová negativně. Prostě v takovém prostředí vyrůstali a žijí, takže se to pro ně stalo druhou přirozeností a životním stylem. Když jim to nenápadně připomenete, je naděje, že si uvědomí, jací jsou, a začnou smýšlet pozitivněji. Pro chronické stěžovatele a permanentní oběti tak navíc přestanete být přitažliví.



4) Představte si, jak vás obklopuje bílé světlo (nebo že jste zahaleni do ochranných křídel andělů)
Může se to zdát jako drobnost, ale schválně to vyzkoušejte a uvidíte, že to funguje. Zjistíte, že se vás jejich energie nemůže dotknout, protože jste pod ochranou ochranného štítu bílého světla.
Tato technika je účinná i v případě, že negativní osobou je někdo, s kým se nemůžete přestat stýkat. Také se mi osvědčilo opakovat si "Jen když to dovolíš" - čímž mám na mysli, že někdo nás může zranit jenom tehdy, když mu to dovolíme.


5) Je to znamení?
Jste-li na duchovní cestě, zvažte rovněž, zda to není znamení k odchodu a posunu dál. Sama jsem vypozorovala, že někdy mi osud do cesty posílá lidi, když jsem se v nějaké situaci ustálila a nepřináší mi nic nového. Může to být něco jako posel, abychom se nenechali lapit do zlaté klese a pokračovali dál v naplňování svého snu. Tito lidé nám vlastně prokazují službu, protože nám poskytují "nakopnutí", abychom se konečně rozhoupali.


6) Co to vypovídá o vás?
Negativní lidé se z vás snaží vydolovat nějakou reakci. A jediným způsobem, jako toho mohou docílit, je najít vaši Achillovu šlachu, vaše zranitelné místo. Často to bývají pocity viny nebo výčitky, litování něčeho, co jste (ne)udělali, připomínání vašich minulých chyb, abyste cítili provinění či lítost, nebo abyste získali dojem, že vás nikdo nemá rád či že nejste dost dobří. Takže na místě je položit si otázku: "Proč se mě to tak dotýká?" Někdy se můžete o sobě dozvědět díky rozboru pocitů, které ve vás negativní člověk vzbudil, opravdu hodně. Navíc tím, že si to uvědomíte a začnete na tom pracovat, připravujete ony osoby o svůj "energetický spouštěč".


7) Potřeba pocitu potřebnosti
Zvažte, zda to, že trpělivě nasloucháte stížnostem druhého není maskovaným pocitem, že chcete být užiteční. Máte pocit, že vás ten druhý potřebuje? Pokud ano, pak se snažte sami sebe více oceňovat a zjistíte, že se vám to už tak často nestává. Vybírejte si, komu pomůžete. Když budete jenom dutou vrbou, které druzí svěřují své neustávající stížnosti, pak tím nikomu nepomůžete. Dobrým testem je zkoumání pocitu, jak se cítíte po té, co jste někomu "pomohli". Pokud jste utahaní, otrávení, znechucení nebo smutní, pak jste jim dali kus své energie. A to ani jednomu z vás neprospívá.

8) Opakujte stále dokola "Já vím, hm, ale prosím tě" apod.
To vám pomůže vystavět si ochranný val, jakousi stěnu, a druhého by to mělo teoreticky přestat bavit. Je to jenom teorie,. Ale pokud vám ostatní techniky selžou, pak stojí za vyzkoušení.


9) Vaše chyba to není
Možná máte dojem, že byste problémy toho druhého měli vyřešit, nebo jim v tom aspoň pomoci. Ovšem vy nejste za negativitu druhých, ani za jejich život zodpovědní. Nemusíte se cítit vinni, když oni jsou nešťastní. Zbavte se potřeby jim pomáhat nebo za ně řešit jejich záležitosti. Oni stejně žádné řešení nehledají; chtějí jenom vaši energii, takže musíte být silní a nedat jim ji. Můžete jim zkusit říci, že máte nějakou práci, a tak jim nemůžete dlouho naslouchat. Pokud toho nedbají, rázně hovor ukončete. Možná se vám to na první pohled jeví jako bezohledné a nelaskavé, ale proč byste se jimi měli nechat stáhnout? Když se oba ocitnete na dně, kdo vám pomůže zpátky nahoru?


10) Udržujte si elán a soustřeďte se na svoji vlastní energii
Tím, že se budete snažit zůstat vitální a budete si představovat, že jste pod ochranou, pomůže vám to udržet se ve svém středu a nepustit si druhé příliš blízko k tělu. Také platí, že čím méně pozornosti negativním lidem věnujete, tím méně je k sobě budete přitahovat.
"Energetičtí upíři" se z času na čas objeví v životě každého. Je potřeba se naučit s nimi efektivně jednat, a to nejlépe dřív, než se v takovéto situaci ocitnete. Pokud se na to nepřipravíte, připraví vás oni o vaši cennou energii, ať si toho budete či nebudete plně vědomi. Také mají silný vliv na to, zda se nám podaří naplnit svoje sny a přání.
Když si budete sami sebou jistí, nikdo z vás - pokud to nedovolíte - vaši energii nevysaje.

Autor: Ivana Muková - zdroj: jitro.bloger.cz
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/negativni-lide-a-energeticti-upiri/

Psychika způsobuje zdravotní potíže

8. června 2016 v 16:46 | Admin
Psychosomatická medicína v akci: 3 tipy proti bolestem hlavy, zad i únavě organismu.

Odborné studie uvádí, že až 27 % pacientů opakovaně navštěvuje lékaře nebo podstupuje různá vyšetření, aniž by byla odhalena příčina jejich obtíží. Původ našich zdravotních problémů přitom můžeme mnohdy hledat v naší psychice. Nevyřešené problémy v rodině, konflikty v partnerském vztahu či v zaměstnání nebo dlouhodobý stres, to vše může mít negativní vliv na naše tělo a zdraví. MUDr. Michaela Tomanová, primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí, připravila několik tipů z oblasti celostní medicíny na zmírnění bolestí hlavy, zad i proti únavě organismu.


Chronické bolesti hlavy
Příčina bolestí hlavy může být často psychického původu, velkou roli zde hraje například dlouhodobý stres, nepřiměřená psychická zátěž nebo prožívaná úzkost. Tyto faktory se pak časem začnou projevovat i ve fyzické rovině, působí na oblast například krční páteře, kde vzniká vyšší napětí svalů a vazivových tkání. To postupně napomáhá ke špatné funkci páteře nebo k tvorbě blokád, které pak mohou následně způsobit bolesti hlavy. Čím déle se nám stres a psychická úzkost v těle hromadí, tím horší mohou být naše obtíže, které se pak o to hůře později napravují.


Co s tím: V první řadě je důležité si uvědomit, co může naše problémy způsobovat a naučit se proti tomu aktivně bránit. "Je třeba chtít pomoci sami sobě a být ochotní pro to něco udělat. Často může pomoci změna životního stylu, zařazení pravidelného aktivního pohybu do našeho denního programu. Dopřejte si například procházky v rychlejším tempu, ty rozpumpují krevní oběh a dopomohou snížit stres. Pokud i přesto potíže přetrvávají, vyhledejte odborníky - psychologa, rehabilitačního lékaře nebo neurologa," doporučuje MUDr. Michaela Tomanová.


Bolesti kloubů a páteře
Tělesná bolest je z pohledu psychosomatické medicíny vlastně transformovanou psychickou bolestí. Dlouhodobě potlačované negativní emoce mohou vyústit například v bolesti páteře, někdy i kloubů, které pak mnoho lidí řeší neúčelným a zbytečným užíváním analgetik nebo nesteroidních antirevmatik.
Co s tím? Základem je chtít něco změnit, aktivně se zapojit a udělat něco sám pro sebe a pro své tělo. Můžete například začít se speciálním cvičením a naučit se rehabilitační metodu INFINITY. "Toto komplexní cvičení odbourává stres, podporuje proudění energií v těle, tvaruje postavu a má příznivý vliv na psychiku i sexuální život. Pomocí našeho cvičení stabilizujete tělo, uvolníte svalové a vazivové tkáně a také snížíte nebo zcela odstraníte bolest pohybového aparátu," přibližuje primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí Michaela Tomanová.


Únava organismu, skleslost a snížený výkon
Nadměrná psychická zátěž může dříve nebo později vést k chronické únavě, která se projevuje například sníženým výkonem v práci, ztrátou výdrže, dále psychickou skleslostí, nesoustředěností a dalšími příznaky. Hrozí například lidem, kteří na sebe mají vysoké nároky nebo se za každou cenu snaží vyhovět požadavkům svého okolí, neumí odpočívat a přehlíží varovné signály svého těla.


Co s tím: Prvním krokem je uvědomit si, že nároky, které na nás klade okolí nebo i my sami jsou příliš vysoké a náš organizmus takové tempo dlouhodobě nezvládá. Pokud si toto uvědomíme, můžeme se pokusit proti takto nastavenému programu bojovat. Je třeba dělat opravdu jenom to, na co sami stačíme. "V případě závažnějších a dlouhodobých potíží doporučuji vyšetření u imunologa, nebude také od věci absolvovat schůzku s psychologem nebo psychiatrem. Pokud máte mírnější příznaky, zkuste praktikovat toto jednoduché cvičení," navrhuje Michaela Tomanová, primářka Rehabilitačního ústavu Brandýs nad Orlicí.

"Na začátku se zklidněte a několikrát zhluboka nadechněte. Důležité je přitom dýchat do celého hrudníku, můžete si pomoci i představou nafukujícího se balónu. Učte se postupně uvědomovat dolní, střední a horní část hrudníku zepředu, zezadu i ze strany. Důležité je dávat si pozor, abyste při nádechu nezvedali ramena. Při výdechu můžete nechat celý hrudník klesnout dolů, jako když se celý balón jakoby vyfukuje a klesá dolů. Toto základní dechové cvičení opakujte třikrát," uzavírá lékařka.

zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/psychika-zpusobuje-zdravotni-potize/

Stres, deprese a životní styl v České republice

8. června 2016 v 16:40 | Admin
Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze ve spolupráci s agenturou STEM/MARK provedla a vyhodnotila první národní reprezentativní studii na téma ? Stres, deprese a životní styl v České republice?. Její závěry přinášejí informace o charakteru pracovního stresu, životního stylu, projevů deprese a vyhoření.

Hlavními řešiteli byli přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. a klinický psycholog PhDr. Radek Ptáček, Ph.D. Výzkum byl proveden na podzim roku 2014 mezi více než tisícovkou pracujících lidí z celé ČR ve věku 25-65 let.

"Je to první takto zaměřený výzkum v ČR. Jeho výsledky jsou značně alarmující. Ukázalo se, že projevy deprese, stresu a syndromu vyhoření jsou v české populaci poměrně časté. Předpokládáme, že tato závažná situace souvisí též s pasivním životním stylem, pracovním stresem, případně nadměrným užíváním alkoholu a léků," uvádějí prof. Raboch a dr. Ptáček.

Projevy deprese, a to od mírných až po těžké, vykazuje 31 % populace, z toho ?7 % klinicky závažné. Syndromem vyhoření se cítí být ohroženo 34 % lidí.
Na vzniku depresí a syndromu vyhoření se rovněž podílí pracovní stres. Ze studie mj. vyplynulo, že téměř třetina lidí zažila v práci šikanu, a to nejčastěji ze strany nadřízených. "To je poměrně vysoké číslo. I šikana může být příčinou toho, že jsou lidé depresivní a cítí se vyhořelí. Tuto situaci řeší nadměrným pitím alkoholu a užíváním léků, přičemž oboje přispívá k dalšímu prohlubování depresí. Tím však vzniká jakýsi začarovaný kruh," říká dr. Ptáček.

Podle výsledků projektu pouze 17 procent dotazovaných dodržuje zdravý životní styl, přičemž z těch, kteří vykazují depresivní projevy, se řídí jeho pravidly jen necelých 6 %. Alkohol příležitostně konzumuje 70 % dotazovaných, 14 % uvádí plnou abstinenci ?a 17 % velmi častou až denní konzumaci alkoholu, 32 % respondentů kouří cigarety. Třetina se nevěnuje zdraví prospěšné fyzické aktivitě ani půl hodiny týdně. Někdy nebo pravidelně užívá léky na uklidnění 18 %, na spaní 16 % a léky na zlepšení nálady 11 % dotazovaných.
"Přitom právě životní styl má na neuropsychiatrická onemocnění velký vliv. Stresu se nevyhne žádný člověk v dnešním civilizovaném světě. Záleží však na tom, jak se s ním vypořádá. Někdo sedne na kolo a rozjede se do přírody, jiný si vezme lék na uklidnění, další sní tabulku čokolády a jiný si dá pivo nebo skleničku tvrdého alkoholu," říká prof. Raboch. Podle něj jsou špatné jakékoliv extrémy: "Například zajímavým zjištěním je, že lidé, kteří konzumují alkohol příležitostně, tedy zhruba jednou týdně, depresemi trpí méně často. Výrazně vyšší projevy deprese vykazují abstinenti, nebo naopak ti, kteří pijí alkohol denně ve větší míře," vysvětluje. ??Prof. Raboch tedy doporučuje, aby lidé pro uchování duševního zdraví prováděli přiměřenou fyzickou aktivitu, zdravě jedli, nekouřili, nekonzumovali přespříliš alkoholu a věnovali se svým koníčkům. Je také důležité, aby měli dobré citové zázemí. "Fungující partnerský vztah a spokojenost v zaměstnání jsou důležitými faktory chránícími před rozvojem depresivních projevů," dodal prof. Raboch.


SOUHRN HLAVNÍCH NÁLEZŮ STUDIE

ŽIVOTNÍ STYL
17 % respondentů se snaží dodržovat pravidla zdravého životního stylu.
32 % respondentů kouří klasické cigarety, pouze 4 % cigarety elektronické.
Alkohol příležitostně konzumuje 70 % respondentů, 14 % uvádí, že plně abstinuje, zatímco 17 % uvádí velmi častou až denní konzumaci alkoholu.
Fyzické aktivitě v délce minimálně 30 min pro účely zdraví se věnuje alespoň 1-2 x týdně 44 % respondentů, 31 % uvádí, že ani jeden den.
Pouze 25 % respondentů uvádí pravidelnou konzumaci ryb, naopak 75 % respondentů sdělilo, že dodržuje pravidelný pitný režim během dne.
52 % respondentů se snaží chodit spát v pravidelnou dobu a 81 % spí alespoň 6 hodin denně.
31 % respondentů trpí nadměrnou únavou, 32 % má problémy se spánkem v noci, ovšem pouze 5 % z nich tyto obtíže řeší s lékařem.
Více než 80 % respondentů nikdy nevyhledalo psychiatrickou nebo psychologickou pomoc. Pakliže ano, nejčastěji se obrátili na praktického lékaře - v 16 %, na psychologa - ve 13 %, nejméně často na psychiatra - ?v 9 %.
Někdy nebo pravidelně užívá léky na uklidnění 18 % souboru, na spaní 16 %, léky na zlepšení nálady 11 %. Léky si respondenti nejčastěji nechávají předepisovat od praktického lékaře.

PRACOVNÍ STRES
Se svojí prací je spokojeno více než 62 % respondentů.
Mezi nejvýznamnější zdroj nespokojenosti patří plat, se kterým je spokojeno pouze 38 % respondentů.
Nejvíce pracovního stresu je spojeno s kontaktem s klienty/zákazníky, a to ?v 63 %, a s platovým ohodnocením v 62 %.
Naopak stresovou zátěž by pro 80 % respondentů zlepšilo zvýšení platu, ale též další benefity, jako například delší dovolená a lepší motivace k práci ze strany zaměstnavatele.
30 % respondentů uvažuje o odchodu ze svého současného pracoviště.
Více než 30 % respondentů zažilo v práci šikanu, nejčastěji ze strany nadřízeného.

DEPRESE
Projevy klinicky závažné deprese v posledním měsíci vykazovalo téměř ?7 % respondentů. Myšlenky o ukončení života přiznalo 9 % souboru, 1 % uvedlo, že o sebevraždě uvažuje velmi vážně.
Depresivní projevy velmi významně častěji vykazují ženy (22 %) než muži (15 %).
Nejvyšší výskyt depresivních příznaků je u osob mezi 35- 44 roky a nad 51 let.
Mezi depresivními osobami je častější výskyt nižšího vzdělání, 53 % osob, které uvádějí střední a těžké depresivní projevy, má pouze základní vzdělání nebo je vyučeno.
Protektivním faktorem v rozvoji depresivních projevů je existence fungujícího partnerského vztahu a spokojenost v zaměstnání.
Životní styl osob s depresivními projevy vykazuje více pasivity a více nežádoucích návyků. Pouze necelých 6 % osob s depresivními projevy dodržuje pravidla zdravého životního stylu, u osob s žádnými nebo minimálními projevy deprese to je téměř 20 %.
Osoby s depresivními projevy méně vyhledávají aktivní řešení problémů ?a statisticky významně více tyto obtíže řeší alkoholem a léky.

SYNDROM VYHOŘENÍ
Syndromem vyhoření se cítí ohroženo cca 34 % respondentů, u 20 % z nich lze hodnotit konkrétní projevy.
Syndrom vyhoření je častější u žen a mladších osob.
Syndrom vyhoření je vázán na profesi. Nejvyšší výskyt syndromu vyhoření je v profesích s velkou odpovědností. Zde se vyskytuje až u 38 % respondentů.
V České republice je výskyt syndromu vyhoření poměrně výrazně vázán na kraj. Nejvyšší výskyt syndromu vyhoření je v Moravskoslezském, Libereckém ?a Královehradeckém kraji. V Praze je vyhořelých osob méně, ale vyhoření je tu vyšší intenzity. Nejméně častý a nejméně intenzivní je syndrom vyhoření na Vysočině.

zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/stres-deprese-a-zivotni-styl-v-cr/

Jaký máte pocit ze starých lidí?

8. června 2016 v 16:23 | Admin
Odpověď na tuto otázku se zdá být spojená s tím, jak dobře se náš mozek bude bránit proti Alzheimerově chorobě. Vyplývá to ze dvou studií, které byly zveřejněny v časopise Psychology and Aging.

Vědci z Yaleovy školy veřejného zdraví tvrdí, že je to vůbec poprvé, co se podařilo najít spojení mezi tímto rizikovým faktorem a změnami na mozku souvisejícími s Alzheimerovou chorobou.

První studie se zaměřila na stereotypy, které se ke stáří často přiřazují. Účastníci, kterým bylo po čtyřicítce, dávali body podle toho, do jaké míry se ztotožnili s celou škálou stereotypních tvrzení, jako že "starší lidé jsou nesvéprávní", anebo "starší lidé mají problém učit se nové věci".

Asi o 25 let později, když bylo lidem z této skupiny průměrně 68 let, začali vědci se sérií snímků magnetické rezonance, aby změřili objem hipokampu. Zmenšení této části velkého mozku je spojováno s Alzheimerovou chorobou. A vědci zjistili, že lidé, kteří o čtvrt století dříve měli nejvíce negativní názor na stárnutí, měli úbytek hipokampu největší.

Ve druhé studii vědci měřili další dva mozkové znaky Alzheimerovy choroby, tentokrát při pitvě zesnulých účastníků studie. I v tomto případě byly výsledky shodné a změny na mozku byly výraznější u lidí s negativnějšími názory na stereotypy spojené se stářím než u těch, kdo se na stárnutí dívali optimističtěji.

Může to být dost neradostné pomyšlení, že negativní kulturní stereotypy ohledně věku mohou mít tak hluboký dopad na to, jak náš mozek stárne - tím spíš, že stereotypy své kultury přebírají už čtyřleté děti. Ale na výsledky studie se dá pohlížet i z opačného hlediska - pokud najdeme způsoby, jak v rámci celé společnosti podpořit pozitivnější pohled na stáří, mohou na tom naše mozky být s postupujícím časem o něco lépe, uvádějí autoři studií.

Zdroj: ČTK
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/postoj-k-starnuti-ovlivnuje-jak-sami-starneme/

Nutkavé nakupování

8. června 2016 v 16:22 | Admin
Jestliže vytahujete svou platební kartu poněkud příliš často, nemusí to být ještě známka poruchy chování. Avšak nakupování, stane-li se nutkavou potřebou, ohrožuje ty, kdo jí trpí, píše francouzský týdeník L´Express.

Claire nakupuje, když má chmury na duši nebo se necítí dobře. Nakupuje také, když ji naštve manžel, nebo když se jí život zdá být příliš těžký. Nakupuje, nakupuje, a pak..."Pak se cítím velmi špatně, protože už nemám žádné peníze. Pak se krotím, dokud se mi můj účet v bance nevyrovná. A pak to začne znovu," svěřuje se. Přiznává, že její nutkavá potřeba nakupovat může být známkou choroby.

Nutkavé nakupování je sice na první pohled méně škodlivé než užívání drog, ale může mít dramatické následky pro ty, kdo jím trpí. Dokonce může vést až k tomu, že je dotyčná osoba dána pod kuratelu.

"Kompulzivní nakupování definujeme jako opakování neúměrných nákupů vedoucí k narušení fungování jedince z psychického, sociálního i zdravotního hlediska," vysvětluje psychiatr Alain Dervaux. "To, co tvoří hranici mezi normálním a patologickým chováním v tomto směru, jsou důsledky, které může mít nakupování: finanční problémy, které mohou vést až ke kuratele, utrpení okolí takového jedince, soudní stíhání, deprese. Většinou tím trpí ženy a porucha se často projevuje v době dospívání nebo na počátku dospělosti," dodává.

Nejprve je třeba prověřit, zda nutkavé nakupování není projevem jiné psychické poruchy. Pak je takové nakupování jedním z projevů jejich choroby. Některé deprese se například mohou projevovat tím, že pacient má období, kdy nakupuje, aniž by počítal peníze.

Jestliže není nutkavé nakupování spojeno s jinými poruchami, může být považováno za závislost a tak také léčeno, říká Alain Dervaux. "Může mít třeba společné body s bulimií. Přichází stejné napětí v okamžiku, kdy se pacient chystá nakoupit, pak moment euforie a konečně silný pocit viny," uvádí. Konstatuje, že mnoho pacientů, které kvůli nutkavému nakupování léčí, trpí nedostatkem sebeúcty.

"Vždycky jsem měla málo sebedůvěry," dosvědčuje Séverine, která podle vlastních slov trpí "nákupní horečkou". "Nakupování mi umožňuje v období pochybností udělat radost dětem či manželovi. Dá se říci, že mi to dodává větší hodnoty," říká. "Osoby trpící nutkavým nakupováním totiž většinou nakupují pro své okolí více než pro sebe. Vychází to z obtížnosti vyjádřit city slovy. Pacienti se například svěřují, že jim rodiče neříkali, že je mají rádi, a místo toho jim dávali dárky. V dospělosti takové schéma reprodukují, někdy s přemírou. Abychom jim pomohli, je třeba s nimi o tom hovořit a podporovat je při budování autentičtějších vztahů s ostatními, které nebudou založeny na materiálních darech," vysvětluje Alain Dervaux.

"Často je třeba několika návštěv u psychiatra, aby se zjistily faktory vedoucí k kompulzivnímu nakupování. Léky na to nemáme. V případě chybějící sebeúcty nabízíme cvičení k jejímu posílení, či ke zlepšení vztahů k druhým," uvádí Alain Dervaux.

Séverine se léčí už nějaký čas a cítí, že nutkavou potřebu nakupovat už dokáže lépe ovládat. "Když to už nemůžu vydržet, snažím se meditovat nebo jdu běhat do lesa. Je však velmi těžké odolat," přiznává. "V takové chvíli si pacienti myslí, že nakupování je jediným prostředkem k tomu, aby se cítili lépe," říká Alain Dervaux.

Takové pocity zná velmi dobře Martine, která se ocitla u psychologa, když jí banka zablokovala účet. "Utrácela jsem více, než jsem vydělávala. Zakoupené věci jsem schovávala do sklepa. Pak mi banka zablokovala účet. Bylo jasné, že jsem nad sebou ztratila kontrolu. Nejtěžší je to ale dnes, když jsem se závislosti zbavila. Smutně vzpomínám na tu euforii z nakupování. Dnes se musím učit znovu žít a najít si jiné zdroje radosti," říká Martine.

Zdroj: ČTK
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/nutkave-nakupovani/

Co vám přijde na mysl, když si představujete psychopata?

8. června 2016 v 16:21 | Admin
Šílený vrah se sekerou? Podle klinické diagnózy je to osoba, která má mělké emoce nebo postrádá empatii. Kevin Dutton, výzkumný psycholog na Oxfordské univerzitě, věnoval velkou část svého života studiu mozků psychopatů a byl schopen dát dohromady seznam nejpravděpodobnějších profesí, kde končí psychopati.

1. Generální ředitelé

Některé studie ukazují, že 4% generálních ředitelů lze kvalifikovat jako psychopaty. To je 4x tolik lidí jako v obecné populaci.

2. Právníci

3. Lidé v médiích (Radio / TV)

4. Prodejci

5. Chirurgové

Mezi lékaři a zdravotními sestrami je celkově nejmenší počete psychopatů, ale chirurgové tvoří vyjímku.

6. Novináři

7. Policejní důstojníci
Podle americké příručky pro oběti policejních domácímu násilí, "ženy trpí domácím násilí v nejméně 40 procentech rodin policistů."
Kromě toho, "policejní rodiny dvakrát až čtyřikrát častěji než běžná populace zažívají domácí násilí."

8. Duchovní

9. Šéfkuchaři

10. Státní úředníci


Charakteristickými rysy těchto psychopatů často bývá touha po moci, narcismus, prolhanost, schopnost kráčet přes "mrtvoly", přílišná horlivost, bezcitnost, egocentrismus...


Zdroj: http://www.higherperspectives.com
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/10-povolani-kde-se-nejcasteji-vyskytuji-psychopati/

Lidé, pro něž je těžké říkat "ne"

8. června 2016 v 16:17 | Admin
Lidé, pro něž je těžké říkat "ne", i když je okolí žádá o naprosto nepřiměřené věci, to vesměs přičítají jedné či více z následujících příčin:

Chybí jim víra ve vlastní úsudek ohledně toho, co by se od nich mělo/nemělo očekávat.
Bojí se, aby byli oblíbení, a obávají se, že si o nich okolí bude myslet něco špatného, když odmítnou vyhovět.
Mají jen mlhavou představu o tom, kolik povinností a úkolů si na sebe mohou vzít, aby je šlo zvládnout.
Mají velmi vyvinuté svědomí a mají pocit viny, když "odmítnou pomoci".
Cítí se méněcenní vůči ostatním lidem a vnímají je jako někoho, kdo nad nimi má "autoritu".


Ať už je důvod jakýkoli, lidé, kteří neumí říct "ne", obvykle přiznávají, že jsou často přetíženi událostmi. Spíše reagují, než jednají. Navzdory předchozím zkušenostem nemají nikdy připravenou odpověď, když na ně ostatní kladou požadavky.


Jestliže je pro vás těžké říkat "ne" i tehdy, kdy je to zcela oprávněné, pomohou vám následující doporučení:


Předvídejte situace, kdy by po vás mohl někdo něco chtít. Buďte na něj nebo na ni připraveni.
Nacvičte si odpověď pro sebe. Vytvořte si tři nebo čtyři zajeté formulace, které budete používat (např. "Promiň, musím teď bohužel říct "ne", v práci nevím, co dřív.") a nacvičujte si je nahlas.


Na nic se nevymlouvejte ani neomlouvejte, když říkáte "ne". Jestliže máte ke svému odmítnutí důvod a chcete jej říct, je to v pořádku. Sdělte jej stručně. Ale žádný důvod uvádět nemusíte. Máte plné právo říct "ne", kdykoli chcete.


Když už jste řekli "ne", držte se toho. Budete-li váhat, lidé si budou myslet, že vás mohou ještě zpracovat, a vy změníte názor.
Jestliže jste už řekli "ne", zapomeňte na výčitky svědomí.Vy sami umíte nejlépe posoudit, co od vás lze a co už nelze
očekávat.

Zdroj: David Fontana - Stres v práci a v životě - Jak ho pochopit a zvládat, nakladatelství Portál
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/ucme-se-rikat-ne-tehdy-kdy-je-to-potreba/

Chronická osamělost je v psychologickém smyslu zničující

8. června 2016 v 16:16 | Admin
Chronická osamělost je v psychologickém smyslu zničující a podepisuje se i na našem tělesném zdraví. Člověk ji vnímá jako stav ohrožení, čímž se v něm spouštějí stresové reakce - zvyšuje se hladina stresového hormonu kortizolu a některých působků imunitního systému (tzv. interleukinů). To vede ke změnám metabolismu a k chronickému zánětu.

Výsledkem je porucha zpracovávání cukrů a tuků, zvýšená hladina cholesterolu, obezita, ucpávání cév - a tím pádem i zvýšený krevní tlak a další srdečně-cévní onemocnění, včetně infarktu a mozkové příhody (mrtvice). Některé studie našly u osamělých lidí (zejména u těch, kteří svou osamělost tají a zvládají ji vůlí) i častější výskyt určitých druhů rakoviny. Mění se i některé další funkce imunitního systému: oslabuje se především tzv. buněčná imunita, což snižuje naši odolnost proti infekcím a zhoršuje jejich průběh (jedná se hlavně o virová onemocnění, jako je například chřipka, herpes nebo AIDS). Méně účinné je i očkování.


Osamělý člověk tedy velmi snadno onemocní, ať už duševně (depresí), nebo fyzicky. A jako by na tom nebylo dost, zjistilo se, že lékaři se ke všemu lépe starají o pacienty, kteří jsou obklopeni rodinou a dalšími blízkými lidmi, než o ty, kdo nikoho nemají. Je to zřejmě způsobeno dvěma podvědomými faktory: stará-li se o vás široké příbuzenstvo, zdravotníci mají nad sebou větší pocit kontroly. Kromě toho nabudou jaksi nechtěně dojmu, že takový pacient spíše "stojí za námahu".


Život v osamění je zkrátka těžký a už jen ze zdravotních důvodů je dobré, abychom se osamělostí nenechali pohltit.

Zdroj: Osamělost, nakladatelství Grada
Zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/zdravotni-rizika-osamelosti/

Jako psycholog se setkávám často s tím, že přichází klienti, kteří jsou vyčerpaní a mnohdy frustrovaní.

8. června 2016 v 16:15 | Admin
Jsou zvyklí, se celoživotně starat o druhé více než o sebe. Chvílemi zažívají pocity uspokojení, ale i zlost z nedocenění. Současně mají pocit, že to jinak nejde, že bez nich by to nešlo.

V pozadí této situace můžeme mnohdy najít fenomén, který A. Pesso - zakladatel Pesso Boyden Psychomotorické Psychoterapie - nazývá "mezery v rolích". Pesso vychází z předpokladu, že se rodíme na svět se schopností vnímat spravedlnost a rovnováhu ve vztazích kolem sebe, nejprve v nejbližší rodině. Jsme schopni vnímat, když nějaká role v rodině není naplněna, nebo není naplněna dobře. Když například jeden z partnerů chybí, může mít dítě přirozenou tendenci zaplnit tuto mezeru samo sebou a začít "dělat partnera" rodiči (samozřejmě v rámci jeho možností). Rodič může chybět skutečně nebo jen emočně, přičemž od druhého rodiče dítě může zachycovat jeho nespokojenost, frustraci, pocity opuštěnosti, stížnosti na druhého rodiče. Jindy to mohou být příběhy o nespravedlnosti, újmách a tragédiích v rodině, které dítě slýchá a snaží se na ně reagovat snahou o vynahrazení ztráty zbývajícím členům, nebo těm, které něco postihlo. To může mít podobu utěšování rodiče, trávení s ním více času, pocit viny u dítěte, zda to nemohlo nějak způsobit a o to větší snaha situaci či nepřízeň osudu vynahradit.

Důsledky fenoménu "mezery v rolích" se potom projevují otáčením rolí, kdy dítě vlastně dělá rodiče rodiči nebo sourozenci (pokud rodiče svoji roli nenaplnili dostatečně). Bere na sebe více odpovědnosti a starosti, které mu zatím vývojově nenáleží (vlastně je předčasně jakoby dospělé). To mu nabízí pocit důležitosti, může se mu zalíbit role toho, kdo pomáhá, dává. Ale současně mu to může bránit v dostávání, přijímání a naplňování vlastních vývojových potřeb. V pozdějším věku a dospělosti může získat pocit zachránce ("kdo když ne já", pro což dokáže nalézt i mnoho racionálních důvodů). Přehnané starání se o druhé je potom rozšířeno na další lidi - partnery, příbuzné, kamarády, zvířata. V případě, že je rozšířeno i na kolegy v práci či klienty (např. u pomáhajících profesí), může to usnadnit rozvoj syndromu vyhoření.

To, co může být (kromě soucitu) v pozadí nevědomé motivace dítěte (které pečuje o svého rodiče, prarodiče, sourozence) je také naděje, že když budou zaplněny mezery v rolích, budou moci být naplněny také potřeby dítěte. Vzhledem k tomu, že se však jedná většinou o nevědomý proces, je opuštění role toho, kdo se příliš stará, pečuje a zachraňuje obtížné. Protože kromě vyčerpání a nedostatečného uspokojování vlastních potřeb, může žít jedinec s pocitem hodnoty toho, který dává, může se cítit být lepší nebo morálnější než ostatní. Opuštění této pozice, znamená přijít o tyto "bonusy", přijít o kontrolu nad situací.

Tím, že se jedná o nevědomý proces, klienti nepřichází s tím, že by chtěli "zbavit vyplňování mezery v rolích", ale dostaneme se k tomuto pozadí jejich potíží až v průběhu společné práce. Jako psycholog se potom ptám: "O koho jste se v dětství starali?" Dále se snažíme situaci zvědomit, zažít, vyjádřit příslušné emoce a hledat možné nové formy. Jinou možností je pracovat přímo metodou PBSP, která na tento fenomén poukázala a aktivně s ním zachází.

PhDr. Jaromír Chrášťanský

kontakt@psycholog-praha.net

www.psycholog-praha.net

zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/co-muze-znamenat-kdyz-se-starame-prilis-o-druhe/

I pobyt v psychiatrické léčebně se dá zvládnout hůř nebo líp.

8. června 2016 v 15:58 | Admin
Nikdo z nás neví, kdy a co nás může nachytat, případně složit. V léčebnách jsem se potkala s různými lidmi - všech tvarů, profesí i věků. Vždy připraven! To je myšleno jako žert… takový… tragikomický.

Tenhle článek vznikal postupně a zachycuje stav mého vědění a zkušenost tady a teď. Nabízím v něm několik zásadních bodů, co dělat jako prevenci, jak si počínat před psychotickou atakou, při ní a po průchodu atakou.
Co můžu udělat, než začnu bláznit?

Moje potíže byly spuštěny vztahovým konfliktem v pracovním/studijním kontextu. Proto bych sama sobě tehdy před dvanácti lety jako prevenci krizové situace doporučila asertivní komunikaci. To by mi bývalo bylo ušetřilo spoustu bolesti a starostí - a nejen mně.

Také by pomohlo nějak řešit, jak vnímám svou sebehodnotu a nakolik věřím sama sobě. To by bylo na delší intervenci.

Když jsem se kvůli konfliktu, který jsem nedokázala řešit, dostala do velkého stresu a několik týdnů nespala, bývalo by mi pomohlo, kdyby mne na to někdo upozornil, případně mne přímo odvedl k lékaři.

No, a když jsem několika blízkým lidem řekla, že mne napadají myšlenky na sebevraždu… Věřte, že neplatí "kdo o tom mluví, ten se nepokusí". Bohužel - a bylo by dobré, kdyby mi pomohli dostat se do krizového centra nebo alespoň zavolat na linku důvěry. Mě to nenapadlo.
Když se ocitnete v léčebně

Pokud se dostanete nedobrovolně do psychiatrické léčebny, jste-li toho schopni, nebojte se vysvětlit, co se stalo a jak vnímáte situaci, do které jste se dostali. Nebojte se vysvětlit případná nedorozumění. Nenechávejte ošetřující personál se pouze domnívat, co se doopravdy stalo.

Dávejte najevo své myšlenky, i když se za ně třeba stydíte, obzvlášť pokud jsou sebevražedné. Možná jsou bludné - tím spíš je potřeba je identifikovat. Nebojte se s nimi svěřit sestrám, lékaři či psychologovi na oddělení.
15. října 2016
Cyril Höschl: Vše o depresi
Cyril Höschl

Zároveň se snažte, pokud to jde, vnímat sami sebe, své tělo: co vám říká. Při dodatečném studiu bioenergetiky jsem si zpětně udělala dobrý přehled o tom, co se dělo v první i druhé psychiatrické léčebně, podle fyzických příznaků. Pomohla mi jóga, kterou jsem cvičila pravidelně během hospitalizace i poté.

Nebojte se ptát, co se děje, co a jak a proč se dělá. Proč medikaci, případně její změnu lékař navrhuje. Ano, mělo by to být samozřejmé. Jsem přesvědčena, že anxiolytika ani antidepresiva bych při druhé (dobrovolné) hospitalizaci nepotřebovala, kdyby si se mnou někdo docela obyčejně lidsky promluvil a ujistil mne (možná i objal), že si nemám co vyčítat, že to není moje chyba, ale je to má zodpovědnost, a že teď dostanu všechnu možnou pomoc, abych situaci zvládla. To by býval byl ideální stav.
Když přece jen začínám bláznit

Vytvořila jsem si pro sebe S. O. S. kufřík, takovou kápézetku, doslova. Místo sirek a zavíracího špendlíku obsahuje seznam mých oblíbených bludných myšlenek. Ten mi pomáhá identifikovat je a vědět aha, to nejsem já, už je to tu zase. Obsahuje také nástroje kognitivně behaviorální terapie a další nástroje, které mi pomáhají pokroucenou mysl objektivizovat.

Dál potom dohodu s partnerem, kterou jsem uzavřela "za normálna", a krizový plán, jak postupovat: jídelníček (v Anglii mi doporučili knihy Patricka Holforda), pokyny pro životosprávu, akupunkturní a akupresurní body, homeopatickou lahvičku, kontaktní telefonní čísla na terapeutku, ošetřující ambulantní psychiatričku, linku důvěry a obdobu českého RIAPSu, krizového centra, a nakonec informace o anamnéze a medikaci, kdybych je někomu potřebovala sdělit.
Kdyby bylo hůř

Za domácího léčení bych byla jištěna psychiatrem a případně komunitním podpůrným týmem, a kdyby muselo dojít k hospitalizaci, mám sbaleno.

Teplákovku, teplé prádlo a ponožky, kartáček na zuby, mýdlo, zubní pastu, menstruační potřeby. Posledně jsem z těch erárních tepláků a igelitového prádla měla dlouho kožní problémy.

Malá cestovní taška obsahuje i zdravotní dokumentaci, aktuální informace o medikaci a žádost/přání nepodstupovat elektrošoky. Snad to nebudu muset už nikdy použít.
Rekonvalescence: zpátky do života

Pokud se zotavujete z jakéhokoliv onemocnění, je třeba dát tomu čas. U duševních onemocnění mi to připadá obzvláště důležité. Dejte si čas. Buďte na sebe laskaví a trpěliví. Pokud vám to pomáhá, buďte s blízkými. Pokud vám to pomáhá, buďte v dosahu přátel.

Spěte dostatečně. Trochu pracujte (v domácnosti, na zahradě), trochu odpočívejte, trochu se bavte. Alkohol vypusťte, a možná i kávu. Mně pomohla změna stravovacích návyků - bez pšenice, lepku, cukru. Biopotraviny, chia semínka, minerály… Hodně zeleniny, čerstvé potraviny, tím nemůžu nic zkazit. Vařím si sama, v restauraci už jsem dlouho nejedla. Je čas žít den za dnem.

Čas rekonvalescence slouží jako příležitost se ohlédnout - co způsobilo krizi či relaps? Jak mohu předejít dalšímu? Co chci a mohu dál?

Je také dobré vědět či se rozhodnout, proč tu jsem a kam jdu, a podle toho žít. S tím mi následně pomohl self-coaching i na míru šitá psychoterapie. Příště bych se také nenechala odbýt "udržovací" terapií jednou za šest týdnů - ta opravdu slouží pouze jako monitoring.

Pokud pociťuji, že ve mně zůstalo něco nedořešeného, neuzavřeného, něco bublá, případně se budím ze snů s traumatickým obsahem, je dobré vyhledat odborníka pro intenzivnější terapeutickou intervenci.

Dejte na osobní doporučení, ověřte si, že vám sedí způsob práce terapeuta, ověřte si jeho kvalifikaci a nadefinujte (i společně) zakázku. Hlavně věřte svým pocitům. Své intuici či jejím zábleskům, pokud funguje. Většinou skomírá, ale čím víc jí začneme důvěřovat, tím lépe nám bude sloužit.

Je to běh na dlouhou trať, obzvlášť pokud jsou problémy opakované a zatím se vám nepodařilo přijít na jejich kořen. Vyléčení psychózy je prý na Nobelovu cenu, tak asi není ostuda to zatím nevědět. Je dobré vědět, že léky upravují symptomy, neřeší příčinu, která je neznámá a pravděpodobně v ní hraje roli více faktorů.

Využívejte celý web.
Předplatné

A možná je to jen nějaká breberka, co jste někde chytili. To by také mnohé vysvětlovalo. Žert. Kdo ví…

V každém případě: tfuj, tfuj, tfuj. A vyděržaj, pijanier.

autor:Irena Ellis
zdroj:https://psychologie.cz/nez-se-zblaznite/

Psychologové v médiích tlachají, šíří polopravdy, někdy i úplné nesmysly

8. června 2016 v 15:55 | Admin
Napsal Zbyněk Vybíral na začátku letošního roku v Lidových novinách. Ostře a velmi konkrétně kritizoval své kolegy, ale i média, která se psychologii věnují. Náš web Psychologie.cz tehdy hodnocení unikl, startoval teprve na jaře. Následující rozhovor vznikal formou e-mailové korespondence od srpna do listopadu 2010 a odráží vývoj Psychologie.cz i posun v jejím hodnocení z pohledu obávaného kritika. Ptá se šéfredaktor Jan Majer, odpovídá Zbyněk Vybíral, psycholog, psychoterapeut a vedoucí Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

K obsahu Psychologie.cz jste mi před časem napsal, že to, co publikujeme, není to, co by mělo reprezentovat psychologii, co psychologie potřebuje. Co tedy psychologie potřebuje a v čem by jí mohl náš web prospět?
Začnu tím, co mi vadí na psychologii.cz. Stakatové, těkavé prezentování typu magazín životního stylu. V tématech se nejde do podrobností či, jak se říká v klišé: do hloubky. Takže příspěvky kulhají, a tím výrazně odborně zaostávají za pasážemi, které na daná témata byly již publikovány v knihách. Například. Psal jsem vám, že například text o band-wagon efektu, který jste publikovali, zůstal naprosto za očekáváním. O srovnání s odbornými studii ani nemluvě. Prostě jste se rozhodl nedělat odborný magazín, ale popularizační.
Shodneme se jistě na tom, že psychologie potřebuje také dobré popularizace svých témat a svých výzkumů. Psychologie potřebuje komunikovat se čtenáři nepsychology. Nemůže žít v uzavřené věži. Věže výzkumných pracovišť a univerzitních kateder a nejednou hodně zatuchlých odborných společností mají mít své "vývěsky", na nichž se sděluje, co se v nich děje, o čem se bádá, na co ve věži přichází. Teď jde o to, jakým jazykem, jak kvalitně, jak odborně a jak srozumitelně se takové vývěsky mají tvořit.
Web Psychologie.cz by mohl prospět tím, když bude tvrdší na autory a když redaktoři webu budou zvyšovat kvalitu textů. Když se s autory bude redakčně pracovat. Když se redakce webu nebude bát dlouhého textu - bude-li věcný či dokonce něčím zásadní. Když nebude tlačit autory k přizpůsobování se plytkému popularizačnímu stylu.
Chcete komentovat také politická témata. V pořádku. Jeden příklad: koncem prázdnin v Reflexu okomentoval sexuální příručku pro školy Jiří X. Doležal. Bulvárně, dělal z toho "kauzu", prostě dělal to, co v Reflexu dělá. Bylo to jednostranné, zkreslené, nekorektní, zveličené. A vy jste jeho bulvární text převzali. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co si o tom mám myslet? Myslím si, že psychologie jako obor potřebuje jistou chytlavost v psaní, ale bulvárnost nepotřebuje. Bulvár a hloupé prezentace podporují černo-bílé dělení ve světě kolem nás, šíří intelektovou primitivnost a vulgaritu ve vyjadřování, a tomu bychom měli čelit. Potřebujeme dobré popularizování, ale ne vulgarizaci témat.
Ještě jeden obrázek se mi vybavuje: rozstřikujete se do stran tématy, která patří do dobového trendu a která už dlouho vytvářejí kvazi-psychologizující ovzduší v médiích. Jde o evergreeny, témata, která jsou "stále znovu po ruce", v podstatě už je k ničemu se k nim povrchně vyjadřovat - je to odvádění pozornosti. Respektive: možná je to výraz lenosti a nevynalézavosti. Zatím se mi Psychologie.cz zdá málo nová, málo objevná a málo objevující (mimo jiné i témata nezvyklá). Vezměte si, jak rychle vyhlašujete nová témata na vašich facebookových stránkách. Jaké diskutování tím podporujete? Mohla by být diskuse na facebooku lépe moderována? Mohla by některé téma odkazovat jedno na druhé? Nebo to chcete právě takto - těkavě a stakatově? Ale tím si vytváříte publikum svého druhu, zatímco část publika se odvrací.






Tak to obraťme. Co můžete vy osobně udělat pro psychologii?
Nenapadá mě nic jiného, než to, co jsem doposud dělal a dělám. Psát jak nejlíp umím. K tomu hodně studovat, číst, číst a také jinak bádat. V minulosti jsem překládal, vydával knihy jako nakladatel. Šestý rok vedu katedru psychologie, která má, doufám, že se nemýlím, dobrý zvuk v ČR, na Slovensku a už tu a tam i v zahraničí. Jsem 20 let šéfredaktorem časopisu pro psychoterapii. Snažím se vést studenty k dobrým seminárním pracím, ke kritickému myšlení (a toto opravdu není fráze), k diskusím, k dobrým diplomkám. V minulosti jsem byl také poradce a terapeut a nedávno jsem se ke konzultacím vrátil. Když je potřeba, vystoupím na obranu etiky naší profese. Nebo upozorním na hloupé tak zvané popularizování. V tom hodlám pokračovat. Proč se ptáte?

Zdařilý článek by neměl obsahovat tak velká zjednodušení, která už téma zkreslují natolik, že jsou spíš nepravdami.

Na váš osobní přínos se ptám v souvislosti s mou nabídkou, abyste své studenty učil dobře psát pro laické čtenáře. Pro nejlepší práce jsem nabídl prostor na Psychologii.cz. Půjdete do toho? Ve výčtu vašich aktivit se o tom nezmiňujete.
Ano, předběžná domluva platí. Za sebe jsem připraven v několika předmětech vyzvat studenty k sepsání seriózní popularizace nebo kritického zamyšlení. Zdařilý text jim uznám jako seminární práci. Jejich texty budou ovšem nejprve připomínkovány na katedře (kromě mě dalšími studenty) a autoři je budou s největší pravděpodobností přepracovávat. Předpokládám, že z katedry vám odejdou jen texty, které budeme považovat za kvalitní. Budu rád, když tyto texty budou mít např. na konci poznámku, že prošly redakčním posouzením na Katedře psychologie FSS MU. Anebo můžete vymyslet nenápadné logo.

Jak definujete kvalitní popularizační text?




Definici nemám. Ale myslím si, že bychom při čtení opravdu kvalitní popularizace měli cítit, že před autorem smekáme: je nám z jeho řádků jasné, že toho hodně nastudoval, píše o něčem, co dobře vysvětluje, v textu nechybí nic pro téma podstatného, je čtivý. Ale na prvním místě chci zdůraznit ten zážitek, že je evidentní, kolik studia za textem je, kolik přípravy, dohledávání zdrojů. To vůbec není obvyklé. Vlastně jsem četl jen málo dobrých popularizací. Mimochodem - v celé české publicistice, v přílohách novin, v časopisech je tu vytvořena a zavedena kultura odbytých, rychle sepsaných tak zvaných popularizací. Bohužel. V eseji v Lidových novinách v únoru tohoto roku jsem napsal, že některé texty, které se jako popularizace tváří, jimi ve skutečnosti nejsou. Jsou snůškou klišé. K jejich seskládání autor nic studovat nemusel. Ale odbočil jsem k tomu, co kvalitní není. Ono se úplně nabízí charakterizovat zdařilý text tím, co by v něm nemělo být: neměl by obsahovat tak velká zjednodušení, která už téma zkreslují natolik, že jsou spíš nepravdami. Autor by neměl sahat po klišé, zprofanovaných tvrzeních. Muži nejsou lovci. A ženy nemusejí být emotivnější. To jsou ta stále recyklovaná klišé, jimiž se pop-psychologové shazují.

Našel byste v obsahu Psychologie.cz příklady článků, které se blíží vaší představě dobře napsaného textu?
Pokračujeme v rozhovoru po dvou měsících a nyní mě trochu uklidňuje, že dobře sepsaných článků na Psychologii.cz - při respektu krátkého popularizačního rozsahu - je už většina. Líbilo se mi téma Moderní, nebo postmoderní terapie?, a to přesto, že s dělením nabídnutým autory úplně nesouhlasím. Důkazem, že nové psychoterapie lidi zajímají, je množství komentářů. Nebo 13 mýtů o schizofrenii. Nebo Kde se bere umění milovat?. Tento článek má tedy bulvární titulek, ale text o základní citové vazbě je hezký! Určitě bylo dobrým rozhodnutím publikovat beletrizované memoáry o duševním onemocnění a o statečném zápasení s ním od Františka Růžičky. Občas převzít článek odjinud je výborný nápad. S chutí jsem si přečetl o kurzu lamy Ole Nydahla. Je to až strhující reportáž Kateřiny Kadlecové z Reflexu! A ještě jeden dobrý článek - Lháře prozradí tvář (trochu se ošívám tento text doporučovat, když jsem v něm citován, ale autor výborně využil nevelký prostor).

Nedá mi to, abych nedodal znovu i něco kritického: Tu a tam najdu v článcích profesionální pochybení. Třeba článek Na hranici incestu, možná si na něj vzpomínáte. Končil příklonem autorky k tomu, že když spolu žije sama matka s dcerou nebo se synem, měla by si začít hledat partnera. To bylo nekorektní, neprofesionální, nepsychologické. Autorka přispěla ke stigmatizaci neúplných soužití jako téměř potenciálně nebezpečných, zvrácených, incestních uspořádání. A v podtextu zastávala jako jediný zdravý model tatínek - maminka - dítě. Copak incestní a jiné zneužití nehrozí v případě tzv. pseudo-vzájemných soužití? Copak se zvěrstva nedějí pod maskou spořádaných rodin? To jsem měl například za zlé i vám, že jste článek, jinak zajímavý, s podobně sporným vyzněním otiskli a neupravili ho.

V úvodu jste popsal své výhrady k obsahu Psychologie.cz slovy stakatové, těkavé. Není to ale spíš výstižná definice média, ve kterém se pohybujeme, tedy internetu? Podobně je to s formou prezentace Psychologie.cz na Facebooku, kterou jste také kritizoval. Se čtenáři přeci na Facebooku komunikujeme přesně tak, jak jak jsou zvyklí tuto službu využívat…
Vidíte to ze svého úhlu pohledu. O internetu bych se nevyjadřoval jako o něčem, co je samo ve své podstatě těkavé. Těkající je jeho většinový uživatel. Když na něm budu chtít najít důkladný text, najdu ho. Už dnes je to obrovský archiv, velká knihovna, čítárna on-line verzí časopisů, z nichž některé tisknou mimo jiné i delší eseje… Facebook pochopitelně ke stakatovým zkratkám láká. Ke čmárání "na zdi". Může být obdobou tagového exhibicionismu. Ale můžeme na něm tvořit krásná a komplikovanější graffiti. Je na lidech, k čemu ho využívají a jak ho spolu-tvoří. Nevycházejte jen vstříc tomu, na co jsou lidé zvyklí.
zdroj:https://psychologie.cz/psychologie-media/

Sociálně psychologická pomoc lidem v krizi

8. června 2016 v 14:06 | Admin

Krizové centrum - pomoc pro ty, kteří se ocitají v náročné životní situaci

Pracovníci Krizového centra Arkáda poskytují včasnou krátkodobou pomoc lidem v osobní krizi. Nejčastěji se na nás obracejí klienti, kteří se potýkají např. s konflikty v rodině, domácím násilím, psychickou krizí, apod. Společně s nimi sdílíme jejich trápení, pomáháme jim nalézt rovnováhu a představu o možném řešení krizové situace. Služba je určena lidem starším 16 let, kteří těžkou životní situaci nedokáží řešit vlastními silami nebo si s ní neví rady.

Okruhy problémů, se kterými se na nás klienti mohou obracet:

  • Krize v rodině (manželské a partnerské krize, konfliktní rozvody, výchovné problémy)
  • Domácí násilí (násilné chování ze strany partnera, psychické i fyzické násilí)
  • Náhlé zhoršení psychického stavu (ztráta blízké osoby, vážné onemocnění, nadměrné obavy)
  • Existenční problémy

Následná péče - abstinence od alkoholu a jiných návykových látek

V programu Následná péče pomáháme lidem, kteří absolvovali ústavní léčbu, ambulantní léčbu či sami abstinují, udržet abstinenci, předejít relapsu a rozvíjet dovednosti pro začlenění do společnosti. V rámci služby poskytujeme klientům individuální konzultace, konzultace s rodinnými příslušníky a 1x měsíčně organizujeme skupinová setkání.

Okruh osob, kterým je služba určena

Lidé starší 16 let, kteří mají zkušenosti se závislostí na alkoholu, návykových látkách, automatech nebo lécích a absolvovali ústavní, ambulantní léčbu či sami abstinují a potřebují podporu při udržení abstinence.

V rámci služby Program následné péče poskytujeme:

  • Psychoterapii zaměřenou na stabilizaci klientovy emotivity a podporu udržení abstinence
  • Párovou a rodinnou terapii, v rámci níž pracujeme s blízkými klienta
  • Skupinová setkání, která nabízí možnost sdílet své úspěchy i prohry s lidmi s podobné situaci
  • Sociální a právní poradenství

Linka důvěry

Na Linku důvěry se mohou obracet lidé v obtížných životních situacích (ztráta blízkého, vážné onemocnění v rodině, domácí násilí, krizová fáze duševní nemoci, krize v rodině, existenční problémy), kteří nechtějí nebo nemohou vyhledat pomoc osobně.

Okruh osob, kterým je služba určena

Děti a dospělí v obtížné životní situaci, kteří si s ní nevědí rady a kteří nechtějí nebo nemohou vyhledat pomoc osobně.

Okruhy problémů, se kterými se na nás klienti mohou obracet:

Ztráta blízkého, vážné onemocnění v rodině, domácí násilí, krizová fáze duševní nemoci, krize v rodině, existenční problémy, osamocení, těžkosti s výchovou, partnerskými problémy, závislostí, apod.
zdroj:http://www.arkadacentrum.cz/socialne-psychologicka-pomoc-lidem-v-krizi

První pomoc při duševní krizi

8. června 2016 v 14:04 | Admin
Do psychické nepohody se můžeme dostat z nejrůznějších důvodů, od hádek a neúspěchů, přes závažnější problémy ve vztazích, nemoci, úmrtí, až třeba i po projevy skutečných psychických chorob. V takovýchto chvílích bývá mnohdy prospěšné, či dokonce nezbytné, obrátit se pro radu k odborníkům v oblasti lidské psychiky. Jaké jsou možnosti v poskytování kvalitní specializované pé­če?

Projevy psychické krize

V období jakékoli psychické krize mohou být námi pociťované obtíže velmi variabilní. To je dáno jednak naší osobnostní strukturou, jakožto i vyvolávajícím faktorem oné tíživé situace.

Autor: SXC
Můžeme pociťovat depresi, úzkost, být plačtiví, cítit silný strach, nejistotu, absolutní beznaděj, pochyby, můžeme ztrácet smysl života, uvažovat o sebevraždě, cítit se osaměle a nepochopeně, či být nějak ohroženi.
Často se přidružují i tzv. psychosomatické projevy, kdy se psychické problémy manifestují na tělesné úrovni, např. bolestmi břicha, hlavy, nevolnostmi, zvracením, bušením srdce, sexuální dysfunkcí či mnoha jinými způsoby.

Otevřít dveře

V zásadě existuje několik různých metod práce s klientem v psychické krizi.

Psychoterapie - jedna z nejúčinnějších metod práce s psychikou, s nejtrvalejšími výsledky. Probíhá převážně formou rozhovoru. Využívá se velké množství různých psychoterapeu­tických technik, jejichž cílem je pomoci lidské duši potíže překonat a rozvinout se.
Na rozdíl od prostého poradenství jde psychoterapie více do hloubky a nesnaží se jen o vyřešení problému, ale právě i o významnější rozvoj osobnosti klienta. Některé psychoterapeutické směry se specializují spíše na analýzu příčin potíží, což v ideálním případě vede k pochopení smyslu celé tíživé situace, k proměně postoje k této události s prohloubením náhledu na sebe a konečně pak k duševnímu růstu se zmírněním či úplným vymizením všech obtíží.
Jiné směry se primárně zabývají projevy naší nepohody a snaží se je vhodnými metodami zmírňovat a tím vylepšovat kvalitu našeho života. Platí však, že opravdu moderní psychoterapeuti nelpí na jednom konkrétním stylu práce, ale snaží se o eklektický přístup, tj. ode všeho trochu podle potřeb klienta. Dále platí, že dobrý psychoterapeut vystupuje jako průvodce, který klientovi vytváří bezpečný prostor pro řešení potíží a pomáhá mu, aby našel z obtížné životní situace uspokojivé východisko.
Poradenství a konzultační činnost - formou rozhovoru jsou klientovi nabízeny konkrétní rady, jak zvládnout obtížnou situaci a je i následně podporován v krocích vedoucích k odstranění obtíží. Na rozdíl od psychoterapie se poradenství nezabývá natolik do hloubky duševním prožíváním klienta a spíše než na celkovou osobnostní proměnu je zde kladen důraz na vyřešení daného problému.

Psychofarmako­terapie - léčba pomocí léků, které dokáží utlumit či úplně potlačit projevy depresí, úzkostí, stejně jako jejich tělesných doprovodných projevů. Dále pak umožňují i stabilizovat jedince ve vážnějším stavu, např. s psychózou (duševní onemocnění, projevující se přítomností halucinací, bludů).
Léky nám tedy díky relativně brzkému nástupu účinku mohou umožnit překlenout těžké chvíle a sebrat sílu k řešení potíží. Pokud se uchýlíme k psychofarmakům, ideální je pak kombinovat je s psychoterapií.
Jak kdysi totiž pravil jeden známý vídeňský psychiatr, psychofarmaka otevírají dveře k trpícímu člověku. Těmito dveřmi však podle něj musí někdo projít, jinak hrozí, že se zabouchnou nadlouho, ne-li navždy.

Odborníci na lidskou duši

Dostaneme-li se do tíživé situace, máme možnost obrátit se na několik typů odborníků. Mezi ně patří psychiatr, klinický psycholog, psychoterapeut, či poradce.


Autor: SXC
Psychiatr je lékař, má úplné medicínské vzdělání a atestaci z psychiatrie. Je vycvičen pro práci na poli jakýchkoli psychických obtíží a hledání jejich adekvátních řešení. Kromě poradenství je schopen nabídnout klientovi i celou řadu moderních psychofarmak. Často je zároveň i psychoterapeutem a pak využívá i metod psychoterapie, ať už samostatně, nebo v kombinaci s psychofarma­koterapií.
Klinický psycholog je absolvent filosofické fakulty, má atestaci z klinické psychologie a specializuje se na poradenství a práci s duševními obtížemi. Je kvalitně vycvičen v diagnostice potíží, stejně jako i k správně volbě následného postupu, který povede k jejich zmírnění či odstranění. Ke své práci však není oprávněn využít podpory psychofarmak, v takovém případě spolupracuje s psychiatrem. Má-li psychoterapeutický výcvik, provádí pak kromě diagnostiky a poradenství i psychoterapii.
Psychoterapeut je člověk, který absolvoval mnohaletý výcvik v některém z celé řady psychoterapeu­tických systémů a je oprávněn poskytovat psychoterapii.
Nejčastěji je psychoterapeut zároveň psychologem, psychiatrem či speciálním pedagogem, může to však v podstatě být zástupce libovolné profese. V současné době je ovšem situace taková, že se psychoterapeutem může de facto nazývat i člověk, který nemá žádný terapeutický výcvik, proto je potřeba být při výběru maximálně obezřetný a případně si zjistit, jaké vzdělání daný člověk má.
Můžeme se setkat i s řadou laiků, pracujících jako poradci - to je v podstatě kdokoli, kdo se rozhodne pomáhat lidem s jejich problémy a osobnostním růstem. Pro výkon tohoto povolání nemusí mít na rozdíl třeba od klinického psychologa či psychoterapeuta žádné odborné vzdělání. Forma vzdělávání pak zůstává v podstatě na svobodné vůli každého konkrétního poradce, i proto opět nabádám k opatrnosti. Nicméně jistě platí, že i kvalitní poradce může velmi pomoci.

Kam se obrátit pro pomoc?

Máme několik možností. Pokud je náš problém akutní a nesnese odkladu, můžeme se bez jakéhokoli objednání obrátit na některé z tzv. "krizových center", mnohdy 24 hodin denně. Tato centra sdružují pohromadě psychiatry, psychology, terapeuty a sociální pracovníky. Kromě okamžité podpory je často i možnost krátkodobé hospitalizace na lůžku k překlenutí tíživého období. V Praze se jedná například o Krizové centrum RIAPS či Centrum krizové intervence v Bohnicích. (více viz odkazy pod článkem)
Autor: SXC
Jsme-li výjimečně v tak špatném stavu, že jsme zcela paralyzováni krizovou situací, či třeba pomýšlíme akutně na sebevraždu, můžeme v takové situaci využít i služeb záchranné služby na lince 155 (bez SIM karty i na lince 112), kdy je člověk dopraven na psychiatrii či do krizového centra. Ale samozřejmě, záchranku přivoláváme, jen když není jiného zbytí, na druhou stranu, je-li situace velmi vypjatá, určitě je dobré nebát se a pomoc přivolat.
Dále máme možnost využít některé z telefonických linek důvěry, kde jsou odborníci, připravení nám po telefonu poradit a nasměrovat nás v dalším řešení obtíží.
Taktéž jsou k dispozici některá specializovaná centra - Bílý kruh bezpečí pro oběti trestné činnosti, ROSA pro oběti domácího násilí, dětská krizová centra, křesťanské diakonie.
Jsme-li ve stavu, že můžeme pár dnů až týdnů vydržet, máme následující možnosti:

  • Pokud jsou naše problémy tak silné, že nám v podstatě neumožňují každodenní fungování (nekontrolovatelný třes, strach, úzkost, pocity na zvracení), je vhodné navštívit psychiatra. Na toho se můžeme obrátit buď přímo (nejsnáze ho najdeme na internetu či v telefonním seznamu), můžeme ovšem i požádat o doporučení našeho praktického lékaře. Psychiatr pak pomocí léků za velmi rychlou dobu potlačí projevy psychické nepohody a poskytne nám poradenství. Pokud je psychiatr zároveň i psychoterapeutem, můžeme k němu jít i tehdy, když naše potíže nejsou tak akutní a nehodláme je řešit léky, ale právě psychoterapií.
  • Stejně tak, k psychiatrovi je dobré jít i tehdy, nesou-li naše potíže známky opravdové duševní nemoci (vážné poruchy chování aj.), což si ovšem jedinec nemusí často vůbec uvědomovat.
  • Potřebujeme-li akutně zklidnit naše obtíže pomocí léků, ale zároveň stojíme o psychoterapii a náš psychiatr není psychoterapeutem, můžeme ho požádat o doporučení k návštěvě klinického psycho­loga, který bude ideálně i psychoterapeut, či si ho vyhledat sami.
  • Nechceme-li užívat žádné léky a máme zájem hlavně o vyslechnutí, zpětnou vazbu, podporu, radu, jak dál, nebo chceme-li zjistit něco o našich osobnostních nastaveních a vlohách, můžeme přímo navštívit klinického psychologa.
  • Chceme-li více do hloubky pracovat na svém duševním rozvoji, zbavit se tíhy starých traumat, pochopit jejich smysl, poučit se a proměnit své nitro k lepšímu, pak bývá ideální volbou návštěva psychoterapeuta, ať už je ten psychologem, psychiatrem či má úplně jiné vzdělání.
  • Různí poradci pak můžou být vhodní spíše u dlouhodobých a méně výrazných obtíží, např. tehdy, když postrádáme v životě nový impuls, chceme někam nasměrovat, chceme pro náš dobrý pocit zdokonalit některé dovednosti, ale zároveň nechceme podstupovat odbornou psychoterapii.
Je nutné si uvědomit, že to, co uvádím, je pouze hrubě orientační schéma, v praxi samozřejmě záleží na osobnostní kvalitě konkrétních odborníků a jejich schopnosti vést klienta správným směrem. A nezapomínejme, jakýkoli odborník je jen rádce a průvodce. Hlavní část práce je na nás. Ale stojí to za to.

Cena za služby

Řada psychiatrů a klinických psychologů má smlouvu se zdravotními pojišťovnami, jejich služby jsou pro nás v takovém případě fakticky bezplatné. K psychologům se smlouvou však často budeme potřebovat doporučení od psychiatra, jinak bychom museli platit v hotovosti.
Pokud jsou výše zmínění odborníci zároveň i psychoterapeuti, může nám pojišťovna hradit i dlouhodobou psychoterapii.
Dále je ale i mnoho psychiatrů a psychologů, kteří s pojišťovnou smlouvy vůbec nemají, stejně tak celá řada psychoterapeutů, v takovém případě je nutná přímá úhrada, která se v daném případě nejčastěji pohybuje v relaci od 500 Kč na hodinu a výše. Vždy je lépe informovat se předem a včas.

Hledejte osobnost

Domnívám se, že mnohdy není ani tak důležité, jakou profesi daný odborník vykonává, jako spíš to, jaké jsou jeho lidské a morální vlastnosti a jak je ochoten se ve svém volnu vzdělávat a pracovat na vlastním osobnostním růstu.
Protože platí, že čím je terapeut rozvinutější osobnost, tím lépe je schopen nás vést. Pro vhodný výběr můžeme využít osobní zkušenosti přátel, nebo nám daný odborník může být sympatický z článků, knih, internetových příspěvků a poraden atp. Vždy ale nakonec platí, že nejvíce poznáme až při osobním kontaktu, kde se musíme cítit bezpečně. A měli bychom mít pocit, že se postupem času náš stav zlepšuje, či alespoň stabilizuje. A nezapomínejme - rozhodnout se otevřeně řešit vlastní psychickou krizi není známkou slabosti, ale naopak velké osobní odvahy.

Kde nám konkrétně pomůžou


Pro zobrazení většiny dostupných zařízení s nabídkou pomoci při psychické krizi doporučuji následující odkaz: www.stopstigmap­sychiatrie.cz. Vyhledávání je prostřednictvím mapy s označením jednotlivých krajů.

Telefonické linky důvěry v ČR (některé i zdarma - s předvolbou 800 či přes Skype): www.linkyduve­ry.cz
Seznamy odborníků ve Zlatých stránkách: (seznamy nejsou úplné)
Seznam psychologů a psychologů-psychoterapeutů: www.zlatestran­ky.cz
Seznam psychiatrů a psychiatrů-psychoterapeutů: www.zlatestran­ky.cz
Seznam psychoterapeutů: www.zlatestran­ky.cz

Jak utišit plačící dítě

7. června 2016 v 18:52 | Admin
Pláč je přirozeným a normálním projevem a vlastně téměř jediným prostředkem, kterým novorozeně a velmi malé dítě může interagovat se svým prostředím. V prvních měsících děti opravdu pláčou nejvíc a nejdéle. Pláčem dítě dává najevo nejen všechny nelibé, ale i příjemné pocity. Příčinou může být mokrá plenka, nepohodlná pozice, no někdy nemusí jít o žádnou zjevnou příčinu. Kolem tří měsíců věku dítěte pláč postupně ubývá a dítě propláče v průměru zhruba hodinu denně. Naučilo se reagovat na podněty, které jej uklidní - převážně na matku nebo pečující osobu, její dotek, náruč, úsměv, vůni, nebo si osvojilo jiné metody, např. dumlání prstů apod.

Mnoho dětí je však už i v tomto raném věku vysoce reaktivní a jakýkoli podnět jej může rozrušit a rozplakat. Ani v těchto případech se ještě nemusí jednat o žádnou odchylku od normy nebo patologii, ale je potřeba brát v úvahu svébytný temperament (který je daný neurofyziologií a vlastnostmi centrální nervové soustavy). Vysoce reaktivní děti, které v útlém věku vysoce reagují na podněty, které je dokáží podráždit, s vyšší pravděpodobností budou v dospělosti spíše introvertovanější typy osobností s tendencemi k melancholickému temperamentu, spíše plaší, vyhledávající individuální aktivity, stranící se sociálního života a bujarých večírků, neustálého vyhledávání kontaktů s druhými. Výrazný pláč v raném věku tedy může znamenat předzvěst rozvoje osobnosti ve smyslu introverze-extraverze. Avšak pro rodiče je nesporně nadměrný pláč důvodem k znepokojení. Je proto důležité, aby rodiče nejdřív hledali objektivní příčiny pláče (mokrá plenka, hlad, nepohoda apod.) a pokoušeli se uklidnit plačící dítě různými postupy - které jsou pro každé dítě individuální. Od dudlíku, přes mírné pohupování, razantnější houpání, zpěv nebo řeč matky, pohlazení, chování v náručí apod. Rodiče by neměli ztrácet trpělivost, a nestabilitu dětských projevů ve smyslu jeho pláče, vyvažovat vlastní stabilitou. Dítě má právo být nestabilní, protože jeho centrální nervová soustava se přece jen vyvíjí, dítě proto neumí adekvátně zpracovat podněty ze svého okolí, které na něj působí - a tak dělá to, co umí a co mu je vlastní… pláče. Proto je zde ten dospělý, který musí převzít odpovědnost za vnesení stability, klidu a rovnováhy.

Zásadou proto je, že plačící dítě vždy uklidňujeme. Nikdy nenecháme dítě plakat samo podle hesla "jen ho nech, ať se vypláče". Dítě tak nepocítí právě onu potřebnou stabilitu, protože nezíská stabilní pocit jistoty a důvěry, že "když mi je zle, máma přijde, a uklidní mně". Když však necháme plačící dítě samo, tuto stabilitu nezíská a nebude vědět: "přijde příště máma, když jí budu potřebovat?" Proto je nevyhnutné, aby se rodiče nenechali neutichajícím pláčem vyhodit z rovnováhy a brali pláč jako přirozenou součásti vývojové fáze dítěte. V prvních třech měsících bude dítě pravděpodobně plakat víc. Někdy se proto těmto prvním třem měsícům po porodu říká jako "čtvrtý trimestr", protože dítě vyžaduje v zásadě podobné zacházení, na které bylo zvyklé v prenatálním období pobytem v děloze matky. Některé děti zvládnou tyto měsíce snáz, pro jiné je to však větší změna. Dotek a objetí matky, kdy cítí její teplo, tlukot srdce, vůni, slyší její hlas, dech a srdeční rytmus, je pro ně již známý právě z prenatálního období, proto jsou tyto techniky uklidnění dítěte velmi důležité, i když se zprvu může zdát, že nezabírají. Dotek pokožky na pokožku je velmi důležitý, vyplavuje se při něm hormon oxytocin, který jak pro matku, tak pro dítě působí výrazně zklidňujícím efektem.

V rámci intrauterinního vývoje v pozdějších fázích gestace plod taktéž cítil výraznější pohyby matky, např. při její chůzi, která vyvolává rytmický pohyb. Ten pro dítě může být výrazně konejšivý a uklidňující. Proto některé děti reagují dobře na prudší pohyby při uklidnění pláče - např. rychlejší pohupování, položení na odstřeďující pračku, nebo je uklidní jízda v autě, rychlejší pohyb v kočárku apod.

Při excesivním pláči děťátka je tedy důležité, aby rodiče, a převážně matka, zůstala stabilní a sebejistá. Mnoho žen pláč dítěte bere jako svoji určitou "prohru" ve smyslu "jsem špatná matka, když ani nedokážu upokojit vlastní dítě". Takovéto uvažování je nešťastné, protože děti zkrátka pláčou. Jde o to, aby to rodiče brali jako přirozenou součást vývoje dítěte, a spíše pláč vztáhli na postupný rozvoj centrální nervové soustavy a vývoje temperamentu - a ne jako vlastní selhání nebo nedostatečné schopnosti. Pro matku a obecně rodiče pomáhá, aby při plačícím dítěti byli oni sami v pohodě a rovnováze. Naopak, nedostatečný spánek matky, rodičů může způsobit, že jsou pak oni sami ve stresu, unaveni, podrážděni - a tím pádem je těžké upokojit dítě, když jsou v nepohodě oni sami. Pozor tedy na neadekvátní reakce k dítěti, které můžou být způsobené vaši vlastní únavou, nepohodou. Snažte se i tehdy být s dítětem klidní a vyrovnaní, usmívat se na něj, konejšit pohybem, hlasem, dotykem. Pro každé dítě platí někdy něco jiné, proto je dobré zkoušet, zkoušet a zkoušet - a přitom pamatovat na zásadu: Neztrácet vlastní klid a stabilitu.

O excesivním pláči mluvíme tehdy, když pláč přetrvává a dítě pláče úhrnem víc než tři hodiny denně, alespoň tři dny v týdnu a trvá to víc než tři týdny (tzv. pravidlo tří). Tehdy je pak dobré se jít poradit k dětskému lékaři.

Kresba je přirozený způsob komunikace, kterému děti jen zřídka dokážou odolat

7. června 2016 v 18:51 | Admin
Je proto jen na škodu, když dospělí, rodiče tento cenný nástroj, jak proniknout do mysli dítěte, nepoužívají. Umožňuje jim vyjádřit pocity nebo myšlenky způsobem, který je méně ohrožující než přímá verbální cesta. Navíc, vzít do ruky tužku nebo pastelku je pro malé dítě mnohem snazší, než vyjádřit slovy své pocity, stezky nebo myšlenky. Verbální schopnosti dětí předškolního nebo mladšího školního věku nejsou natolik rozvinuty. Kreslení je však snadné, je to zábava - a dítě tak může mnohem víc sdělit. Víc než slovy.

Dítě v sobě může ukrývat mnoho vnitřních stesků, smutku či strachu - avšak nejen, že se ještě neumí vyznat ve spleti vnitřních pochodů, myšlenek, abstraktního myšlení, neumí pojmenovat své pocity, neumí jinými slovy říct "hele, já mám depku, protože mi ve škole spolužák řekl, že neumím pořádně hrát fotbal a všichni se mi smáli a nechtějí si teď se mnou hrát. Jsem smutný a rozzlobený". Pro dítě je tak snazší externalizovat emoce a situace, které jsou pro něj příliš bolestivé, aby o nich dokázal mluvit nahlas.

Můžeme sem zařadit různé bolestivé zážitky, potlačené vzpomínky, nevyslovené strachy, úzkost nebo pocity viny. Kresbou tak výborně můžeme proniknout a přenést to, o čem dítě nemluví na povrch. Můžeme pomocí ní zjistit informace o vývojové, emocionální nebo kognitivní úrovni dítěte, nebo pomoci dítěti vyjádřit různá skrytá traumata, či zprostředkovat nejednoznačné nebo protichůdné pocity, které dítě uvnitř prožívá. Je tak významným komunikačním prostředkem mezi dítětem a jeho okolním světem, zejména tak u dětí, které mají s verbálním vyjadřováním určité potíže, např. děti příliš introvertované, tiché, plaché a stydlivé; děti s malou slovní zásobou; děti pocházející z jiného kulturního prostředí, neovládající natolik cizí jazyk, aby mohlo s učitelkou, dětským psychologem účinně verbálně komunikovat; ale taky např. děti s vývojovými poruchami, autistickými rysy apod. Dítě tak místo verbálního sdělení může použít grafické vyjádření.

Přes kresbu nemusíme vždy hledat pouze skryté významy. Vypovídá taky o znalostech dítěte, jeho představách, jak věci kolem něj fungují nebo jak je vidí. Jindy pouze kopíruje svět kolem sebe a přílišné rozebírání podvědomých motivů by bylo kontraproduktivní. Když dítě nakreslí třeba strom, který má ulomenou větev, suchý trčící kořen ze země, strom je naklánějící se na stranu, působí smutným dojmem, vysychá… ano, každého nebo většinu z nás asi napadne "za tím asi tkví něco vážnějšího, nějaký negativní traumatizující zážitek, nebo depresivní myšlenky dítěte". Vždy je dobré jít dál za hranice kresby, neuspokojit se s obrázkem samotným, ale s dítětem dál kresbu rozebrat. Co když se ukáže, když se dítěte pak zeptáme: "Proč má ten strom ulomenou větev? Proč se naklání na stranu? Proč vysychá? A v našem očekávání, že se nám dítě otevře s nějakým duševním traumatem, zůstaneme překvapeni, když nám odpoví: "Nevím, jen jsem zkrátka nakreslil strom, jaký má na zahradě spolužákova teta".

Pamatujme, že kresba, kromě toho, že může být cenným nástrojem poznání vnitřního světa dítěte, může skýtat i nebezpečí v horlivé interpretaci. Není proto dobré, aby rodiče kresbu ihned interpretovali ("nakreslil tam ohromné zuby, černé slunce" apod.). Kresba je prostředek, jak se s dítětem dostat na společný komunikační kanál, přiblížit se dítěti. Proto je potřeba po dokreslení obrázku, ještě před samotným interpretováním, si s dítětem o obrázku promluvit, zeptat se ho, co na obrázku je, co tam to zvířátko dělá, proč to dělá, kdo nebo co jsou tam ti tvorové kolem apod. Přes takovýto příběh nad nakresleným obrázkem se nám dítě možná rozpovídá snáz, než když by o něčem tíživém mělo mluvit jen tak samo.

Rodiče tak s dětmi můžou malovat a kreslit na různá témata. Jednou z možností je volná kresba/malování resp. modelování, kdy má dítě volný prostor k tomu, aby nakreslilo, namalovalo nebo eventuálně vymodelovalo cokoli, co chce; jindy dítěti řekneme, aby nakreslilo nějaký určitý námět, např. rodinu, sebe sama, strom, nebo pohádkovou/začarovanou rodinu, kdy každý člen rodiny je vyjádřen nějakým druhem zvířete, nebo má nakreslit zvíře, kterým by chtěl být apod. Fantazii se meze nekladou.

Pamatujme však, že jakmile dítě kresbu dokončí, než se předem uzavírat nepodložené "diagnózy" a závěry, vždy je s dítětem dobré o kresbě nejdřív mluvit. Ostré zuby a černé slunce ne vždy může znamenat trauma - co když dítě jen kopíruje vizuální zážitek akčního filmu, který vidělo v televizi? Zkrátka je třeba o kresbě s dítětem mluvit: "Proč tam je ta postava? Kdo to je? Princ? Co dělá?... A proč chce zachránit to děvčátko? Nechce?"

Kresba nám otevírá vnitřní svět dítěte. Ještě víc nám však otevírá možnost komunikovat s dítětem, začít přes obrázek s dítětem mluvit, rozpovídat se. Dítě tak přes kresbu začne mluvit, povídat o tom, co cítí, otevře se nám, a lépe nalezne slova k tomu, aby nám něco sdělilo, co by bez kresby tak snadno z úst nešlo. A v tom je síla kresby, ne v počtu nakreslených lístečků na stromě…

Síla očního kontaktu

7. června 2016 v 18:50 | Admin
Je známo, že neverbální komunikace, která doprovází náš mluvený projev, je v mnoha smyslech silnějším komunikačním kanálem než slova. Mezi významné prvky neverbální komunikace patří např.:
  • gestikulace (pohyby rukou),
  • mimika (výraz obličeje),
  • posturika (poloha těla),
  • kinezika (pohyb těla),
  • proxemika (vzdálenost, kterou komunikující mezi sebou udržují),
  • haptika (komunikace prostřednictvím doteku, např. pohlazení, podání ruky, facka),
  • paralingvistické projevy (rychlost řeči, pomlky, různé doprovodní zvuky a intonace, jako jsou povzdechnutí, vzlyk, pláč apod.),
  • oční kontakt.

Právě "řeč očí" je jedním z nejsilnějších neverbálních komunikačních kanálů, přičemž některé výzkumy uvádějí, že až víc než 43 % naší pozornosti při mezilidské komunikaci věnujeme pohledu do očí. Skutečně, když respondentům výzkumníci ukazovali různé fotografie, na kterých byly zobrazeny např. přírodní motivy, umělecké artefakty, různí lidé anebo tváře a portréty, s využitím moderních zaznamenávacích počítačových programů vědci byli schopni určit, které části na obrázku lidé fixovali pohled nejvíce. Zatímco nejčastěji obrázky přírody a fotografie s neživými předměty obvykle respondenti "prolétli" pohledem mnohem rychleji, u těch fotografií, kde byl vyobrazený lidský obličej, se pozastavili výrazně déle. A co víc, na fotografii znázorňující lidský portrét se pohled zastavoval nejvíc v oblasti očí, a hned pak na ústech. Očím a ústům při komunikaci podle výzkumu věnuje až 56 % pozornosti při vzájemné mezilidské interakci a komunikaci.

Proč máme tendence fixovat náš pohled právě na tyto části lidského obličeje, je pravděpodobně proto, že jsou oči a ústa nejvíc spojené s vyjadřováním emocí. Často si nevystačíme s pouze verbální komunikací, ale potřebujeme, vyhledáváme a navazujeme oční kontakt s naším komunikačním partnerem, abychom se mohli pokusit odečíst, co si myslí, jaké myšlenkové pochody doprovází jeho verbální reakci, nebo reakci na naše sdělení. Právě neverbální komunikace a především oční kontakt je tak tím pojítkem, který nám tolik schází při dnešní internetové době plné emailů, textových zpráv, intranetových firemních sítí apod., a vzpomeňme si, kolik rozporuplných pocitů jsme měli ze zprávy, kterou jsme špatně "přečetli mezi řádky", protože jsme přečetli pouze "suchý" text, ale tím, že nám k tomu chyběli doplňující informace (stačila by pouhá intonace hlasu nebo pohled na partnera - a hned bychom věděli, jak danou větu myslel, co prostřednictvím ní chtěl vyjádřit).

Oční kontakt by neměl chybět v každé naší komunikaci, jinak by vyjadřoval nezájem, na druhé straně by neměl být ani příliš dlouhý. Když to přeženeme, může takovýto pohled být vnímán jako nepříjemný až ohrožující.

Některé výzkumy říkají, že množství očního kontaktu souvisí do určité míry s nadřízeností a podřízeností. Máme tendenci udržovat větší oční kontakt s těmi, kdo jsou vůči nám v nadřazené pozici, protože od nadřízených potřebujeme víc zpětnou vazbu (co si myslí, co a jak prožívají při komunikaci s námi). Oční kontakt tak může být ukazatelem toho, jak se osoba, která s námi komunikuje, cítí z hlediska sociální hierarchie. Ti, kteří se v dané komunikaci nebo ve vztahu cítí nadřazenější (a nemusí jít vždy o nadřízené a šéfy v zaměstnání), mají tendenci oční kontakt přerušovat častěji a méně jej navazují, protože natolik nevyhledávají ujištění a zpětnou vazbu o našich reakcích a emocích.

Ne každé vyhýbání očního kontaktu však musí nevyhnutelně znamenat nezájem a aroganci. Může se komunikující partner stydět, něco skrývat, být plachý, nesmělý, přemýšlet a srovnávat si myšlenky?... I navzdory tomu, že neverbální komunikace je vždy ta mocnější, a na základě které víc vysuzujeme "mezi řádky", někdy je dobré, spíše než lovit v temných vodách domněnek, se jednoduše zeptat…

Proč odmítáme pomoc?

7. června 2016 v 18:49 | Admin
Někdy se nám stane, že se ocitáme v situaci, kdy jsme odkázáni na pomoc od druhého - ať už se jedná o nějakou službu, radu, pomocnou ruku, laskavost. V takové chvíli jsme rádi, že se s danou nepříjemností, kvůli které jsme o pomoc požádali, nepotýkáme sami, ale že se našel někdo, kdo nám v dané situaci poskytnul útočiště, oporu a pomoc.
Jaké je to však z druhé strany?
Stalo se vám, že jste chtěli někomu upřímně s něčím pomoct, nebo dotyčnému poradit, ale vaše snahy se nedostali na úrodnou půdu, ba co víc, cítili jste se dotčeni, nebo až osobně uraženi, když vaši pomoc daná osoba odmítla? Z nějakého důvodu někdy cítíme jako neslušnost z druhé strany, když někdo naši pomoc odmítne. Avšak neslušnost s tím nemusí mít nic společného. Možná jen v danou chvíli druhé osobě chceme poskytnout to, co si my myslíme, že právě potřebuje, avšak je možné, že je to pouze naše domněnka. Co když v tu chvíli potřebuje něco zcela jiného? S čím vším může souviset odmítnutí pomoci?

Jedním z hlavních motivů, proč nejčastěji odmítáme pomoc, je z důvodu, že se nechceme cítit jako neschopní, nekompetentní, nechceme si přiznat, že na něco nestačíme, bojíme si přiznat závislost, prohru. A proč vlastně? Je vlastně normální, aby člověk zákonitě všechno uměl, vždy si uměl poradit, byl ve všem dokonalý a nepotřeboval někdy ke svému blahu a prosperování druhé lidi. Není! Člověk je tvor společenský, a proto - pýchu a hrdost je potřeba z času na čas hodit za hlavu, a přiznat si "V něčem jsem dobrý než jiní, ale v tomto potřebuji poradit a pomoct, protože nemám ani představu, co dělat".

Často nás vlastně nenapadne, že vlastně takovýto krok je ve své podstatě to, co z hlediska naší síly a možností můžeme udělat a tím si pomoci. A požádat o pomoc si vyžaduje sílu. Ten kdo to nedokáže, je mnohem slabší a má se co učit.

Někdy nás k tomu, abychom požádali o pomoc, brzdí naše přesvědčení, ke kterým jsme dospěli v období dětství a dospívání. Když dítě zjišťuje, nebo i nepřímo odpozoruje ze svého okolí (rodičů, blízkých), že požádání o něco (pomoc, radu apod.) je projev slabosti, nebo až sobecké, můžou pak v dospělosti tito lidé mít potíže s pociťováním viny ("nemůžu přece někoho jen tak požádat, aby to pro mě udělal") nebo o pomoc nepožádají vůbec ("přece si umím poradit, nepotřebuji se nikoho zeptat na cestu, mám mapu").

Lidé, kteří se cítí extrémně nezávislí od svého okolí, mohli získat tento pocit na základě předchozích zkušeností, které je utvrzovaly v tom, že přijímat od někoho pomoc je příliš ohrožující (ve smyslu osobní integrity, pocitů méněcennosti a sebeobrazu). Když takovémuto jedinci naše nabídka pomoci spíše ohrozí jeho pocit svobody, nezávislosti, bezpečí či autonomie, můžou se cítit zahnáni do kouta a naši pomoc odmítnout. A nezáleží, jestli je naše pomoc jen drobnost a projev slušnosti, nebo zásadnější.

Na závěr snad už jen jeden příběh: Na břehu řeky si hrál malý chlapec s kameny a pokoušel se je zvednout a přenést. Jeden balvan byl však pro chlapce až příliš veliký a těžký. Utíkal za maminkou a řekl jí "Ta skála je na mně až příliš těžká, neuzvednu ji."

"Když budeš dost silný, tak tou skálou dokážeš pohnout", řekla mu maminka. Chlapec teda utíkal opět k balvanu, no jak se snažil všemožně, skála se ani nehla.

"Nedokážu to!" - zoufal si chlapec - "Pomůžeš mi?"

Na to matka spolu se synem poodešla k balvanu a společně jej přenesli.

"Vidíš, říkala jsem ti, že když budeš dostatečně silný, tak tou skálou pohneš, a ne každý je dost silný na to, aby požádal o pomoc. Ty jsi to dokázal, a proto jsi silný, a dokážeš pohnout jakoukoli skálou".

Koktání neboli též balbutismus neboli balbuties se řadí mezi poruchy řeči

7. června 2016 v 18:47 | Admin
Koktání neboli též balbutismus neboli balbuties se řadí mezi poruchy řeči, kdy je porušená její plynulost a to buď nechtěným opakováním, nebo prodlužováním některých zvuků, hlásek někdy (krátkých) slov, anebo nedobrovolnými pauzami v řeči, kdy člověk není schopen vydat žádný zvuk - tzv. řečový blok.
Pro mnoho lidí představuje koktání právě především potíže s opakováním hlásek a delší prodlevy v řeči a řečové bloky jsou spíše naučeným mechanismem, který má zamaskovat zadrhávání. Toto se vyskytuje především v situacích, kdy má jedinec mluvit před jinými lidmi, před skupinou, na veřejnosti, a vyvolává to v něm nepohodu, napětí či stres. Dopad koktání na jedince a jeho chování a emoční prožívání se může zrcadlit ve strachu vyslovovat určité konkrétní hlásky, o kterých ví, že mu jejich vyslovování dělá potíže, vůbec obecně strach být "přistižen" při koktání v rámci sociálních situací, stranění se sociálních interakcí a nevyhledávání sociálních kontaktů, úzkost, stres, pocity hanby. Samotný stres a nervozita však koktání nezpůsobuje, může být ovšem spouštěčem u těch jedinců, kteří již potíže s řečí nebo konkrétně zadrháváním mají.

Potíže se zadrháváním můžou kolísat od situace k situaci, někdy se jedinec nezakoktává vůbec nebo jen minimálně, avšak v jiných situacích, pro něj specifických jsou potíže s plynulostí řečového projevu výrazné. Může jít např. o telefonování, mluvení před skupinou lidí apod., čili jedinec může mít dny, kdy se nezadrhává vůbec.

Opakování zvuků, hlásek nebo slov se typicky objevuje v počátcích vývoje potíží u dětí. Dítě se zadrhne na určitém zvuku nebo slabice, kterou rytmicky opakuje, např. ta-ta-ta-táta.

Prodlužování představuje nepřirozené protahování vyslovených zvuků, především souhlásek, např. mmmmáma, přičemž tento okruh potíží se podobně jako opakování vyskytuje u dětí v počátcích rozvoje balbuties.

Řečové bloky jsou typické neschopností vydat požadovaný zvuk nebo dokonce vydechnout, což je způsobeno neschopností pohybu jazyka, rtů a hlasivek. Tyto bloky se rozvíjejí v pozdějším období a věku a spojují se víc se svalovou tenzí a vyšší námahou v řečovém projevu.

Při léčbě balbuties se používají takové techniky, jako je nácvik plynulé řeči, změna typu zadrhávání se, dále též postupy nebo přípravky pomáhající uvolnit svalové partie, které se podílejí na dýchání nebo fonaci, a nedílnou součástí bývá taky psychoterapie individuální a skupinová.

Při potížích s koktavostí je proto dobré kontaktovat jakoukoli logopedickou ambulanci nebo zařízení, kde se dítě, dospívající nebo dospělý může komplexně zaměřit na zmírňování zadrhávání a jeho účelné odstranění.

Všechny děti lžou, některé však lžou víc než ostatní. Základní rozdíl je v tom, jak děti vnímají sebe sama.

7. června 2016 v 18:44 | Admin
Lhaní je dovednost, které se děti učí. Slouží jako nástroj k vyhnutí se vině nebo trestu a k podpoře zachování svého sebeobrazu. Všechny děti lžou, některé však lžou víc než ostatní. Základní rozdíl je v tom, jak děti vnímají sebe sama. Ty, kterých mínění o sobě je do určité míry vesměs negativní, se můžou rozvinout do chronických lhářů. Opakované lhaní tak může být znakem potíží, které stojí v pozadí. Nejběžnějšími důvody lhaní u malých dětí je strach z trestu. Ten se vyskytuje tehdy, když je trest příliš silný a nepatřičný, nebo tehdy, když mají rodiče přehnané a nerealistické očekávání od svých dětí.
Starší děti můžou lhát pro dosažení zvýšení sebehodnoty a sociálního statutu. Kupříkladu můžou tvrdit, že potkaly nějakou významnou osobu, zpěváka, sportovce, kterého obdivují nebo můžou zveličovat bohatství či příjem svých rodičů. Příležitostné lhaní není hned důvodem ke starostem. Když se však lhaní dítěte o sociálním statusu stává častější, je potřeba se pak ptát, proč se cítí méněcenné nebo zahanbené. Cítí se ignorované, nebo je třeba terčem vtipů od ostatních dětí, nebo je jimi zesměšňováno?

U starších dětí je chronické lhaní často projevem rebelantství vůči autoritám a restrikcím. Děti v období staršího školního věku a puberty už natolik necítí potřebu se vším se rodičům svěřovat. S tím, jak děti rostou, zjišťují, že největší kontrolu, kterou můžou mít, je kontrola nad informacemi. Adolescenti tak můžou před rodiči zadržovat některé informace a na všetečné otázky rodičů "Kam jdeš, cos dělal, kdo tam byl?" odpovídají často neurčitými, nicneříkajícími a vyhýbajícími se odpověďmi "nikam, nic, nikdo, koho znáš".

Ve většině případů je zvýšené lhaní známkou toho, že se něco odehrává nebo odehrávalo v rodinném pozadí, co stojí za prozkoumání. V tomto smyslu chápeme lhaní jako reakci na hlubší otázky, které můžou v lhaní sehrávat významnou roli. Některé děti tak můžou lhát ve skupině vrstevníků právě z důvodu zachování svého sebeobrazu, sebeúcty a zvyšování sebehodnoty např. v případě, kdy se rodiče rozvádějí a toto lhaní dítěti poskytuje jednak útočiště v úniku do fantazie, v podvědomé touze vyvážit subjektivní pocit "propadu ve vlastním statusu" lhaním o přesném opaku, jako je např. bohatství, výrazné schopnosti apod. Zatímco motivace dítěte je čistě nevědomá, jeho akce a konání zrcadlí jeho potřeby, které neumí vyjádřit jiným, vhodným způsobem.

V jistém smyslu je lhaní dítěte jazykem, kterému my dospělí často nerozumíme, protože ani děti se často neumějí vyznat ve své psychice, ve svém prožívání a emocích. Lhaní je tak jazykem, ke kterému my dospělí potřebujeme speciální "slovník", abychom mu porozuměli.

Vždy je potřeba za ním hledat jiný, skrytý význam, něco, co je potřeba odhalit "mezi řádky". A k tomu je potřeba různých věcí - často trpělivost, pevnou vůli odolat silným afektům, nenechat se vyvézt z rovnováhy, zároveň schopnost udržet hranice a mantinely, které dítěti poskytují nejen hranice ale i bezpečí a stabilitu. V případě hlubších nebo déletrvajících potíží je dobré obrátit se na psychologa, se kterým se pak rodiče i dítě můžou pokusit toto lhaní "rozklíčovat" a najít právě to, co se za ním skrývá, co jej způsobuje.

Hyperventilace - Když jsme ve stresu nebo nervózní kvůli nějaké náročné situaci, občas cítíme, že nám srdce tluče mnohem silněji, což posléze způsobuje, že dýcháme mnohem rychleji než obvykle.

7. června 2016 v 18:43 | Admin
V takovýchto situacích je možné, že jde o takzvanou hyperventilaci, neboli zrychlené a prohloubené dýchání, při kterém je přísun kyslíku mnohem vyšší, než jaká je potřeba organismu. Často bývá hyperventilace způsobená pociťováním paniky, stresu a úzkosti. V běžném životě hyperventilujeme někdy všichni, jde o mírné stavy hyperventilace, které ustoupí, jakmile se uklidníme. Nicméně v některých vážných případech může hyperventilace znamenat taky jiné závažnější život-ohrožující zdravotní problémy, jako je např. srdeční infarkt, krvácení nebo infekce.
Obecně se hyperventilace dělí na dva typy. První typ se vyskytuje v běžných životních situacích třeba i u zdravých lidí, a tehdy jí lze i relativně těžce rozpoznat. Někteří lidé nezažívají žádný větší symptom a ani nemusejí zaregistrovat, že vlastně zrychleně nebo prohloubeně dýchají. Obvykle je to v situacích, kdy zažíváme nějaký typ napětí (stres před zkouškou, pracovní prezentací apod.) Druhým typem je náhlá hyperventilace, která přichází s intenzivními symptomy, jako je např. pocit nadýmání žaludku, nutkání nebo pocity na říhnutí, plynatost, tlak v žaludku.

Při hyperventilaci dochází často k pocitu sucha v ústech způsobené právě rychlým dýcháním a pohybem vdechovaného a vydechovaného vzduchu v ústech. Hyperventilace je druh dýchání, který je výrazně hlubší nebo rychlejší oproti normálnímu dýchání. Dochází při ní k výraznému vypuzení oxidu uhličitého z krve a snížení jeho arteriální koncentrace (PaCO2) pod normální hranici (35-45 mmHg), zvýšení krevního pH a vznik respirační alkalózy. To pak vede k pocitům slabosti, pocitům na zvracení, mdlobám, závratím, zmatenosti, podrážděnosti, neschopnosti se nadechnout, strachu z udušení, v některých případech až k pocitům změny vnímání, halucinacím. Jelikož nadměrné dýchání způsobuje rozšíření plic, natahují se prsní svaly, což přispívá k vzniku bolesti na prsou, zkrácený dech (plytké dýchání, čili krátký nádech s nedostatečným vdechem kyslíku), sípavé dýchání. Hyperventilace dále může způsobit změny hladiny vápníku v krvi. To vyústí do pocitů mravenčení nebo necitlivosti končetin, úst, křečí, záškub v končetinách, svalových záškub apod.

Nejúčinnějším prostředkem proti hyperventilaci je relaxace. O to víc to platí při stavech mírných stavů úzkostí. Je důležité se upokojit, a čím víc se uklidníme, tím spíše budeme schopni regulovat naše dýchání. Taky platí, že je potřeba se vyvarovat jakýchkoli stimulujících prostředků, jako je např. káva, čaj nebo soda, ale taky nikotin, které můžou ještě víc způsobit podráždění, nabuzení a tím i potíže s dýcháním. Mnoho lidí se mylně domnívá, že kouření cigaret pomáhá uklidnit se. Není tomu tak, resp. ne vždy. Při hyperventilaci jde o nesprávný mechanismus dýchání, kdy krátké vdechy střídají krátké výdechy s nízkým obsahem kyslíku. Při stresu však kuřák taky nemusí vždy dobře a zcela správně regulovat kvantitu a kvalitu vdechů a výdechů. Nesprávným dýcháním si tedy i kuřák může hyperventilaci ještě zhoršit.

Jak tedy správně dýchat?
Jakmile se přistihneme u toho, že hyperventilujeme, je důležité, abychom vzduch vdechli až do břicha. Klidně si můžeme položit jednu ruku dlaní na žaludek, abychom cítili, jak se nám břicho při nádechu zvedá a zaobluje. Nádech musí mít určitou délku. Můžeme přitom počítat pomalu od jedné do šesti, velmi pomalu. A pořád dbát o to, aby vzduch šel do žaludku resp. do břicha. Po takovémto nádechu následuje výdech, který musí být mnohem delší než výdech. A opět můžeme při výdechu v mysli počítat např. do patnácti. Vydechujeme přitom nahlas, jako kdybychom foukali do balónku.

Při mírných a nezávažných typech hyperventilace je toto dýchání dobrým prostředkem k rychlému znovunastolení normálního klidného dýchání. Když je však hyperventilace součástí jiných potíží, např. rozvíjející se panické ataky, nebo jiné poruchy související s neurotickými poruchami - fobie, úzkostná ataka, generalizovaná úzkostná porucha apod., je dobré kontaktovat odbornou lékařskou nebo psychologickou ambulanci.

Elektivní mutismus je funkční útlum kdy dítě nemluví

7. června 2016 v 18:40 | Admin
Elektivní mutismus je funkční útlum řeči, kdy dítě nemluví buďto v určitých situacích, nebo s určitými lidmi, např. ve škole, doma, s přáteli, s návštěvou apod., zatímco v jiných situacích s mluvením potíže nemá. Obvykle se prvně objevuje kolem pátého roku věku, často právě nástupem dítěte do kolektivního zařízení, ve školce nebo nástupem do školy.
Projevy elektivního mutismu:
  • Dítě nemluví v určitých specifických sociálních situacích, u kterých se očekává, že by mluvit mělo (ve škole, běžný rozhovor s vrstevníky, s návštěvou, u lékaře apod.).
  • Trvá alespoň jeden měsíc.
  • Potíže v sociálních interakcích, škole, s vrstevníky kvůli nemluvení.
  • Selhání v řečovém projevu není způsobeno poruchou řeči (např. koktáním), pervasivní vývojovou poruchou (např. autismem), schizofrenií či jinou poruchou s psychotického okruhu.
  • Můžou mít symptomy úzkostných poruch, např. sociální fobie.
  • Vyskytovat se může taky nadměrná stydlivost, sociální izolování se a nevyhledávání kontaktu s druhými lidmi.

V případě, že dítě nemluví, kromě lékařského, psychologického a/nebo psychiatrického vyšetření se doporučuje, právě v případě elektivního mutismu, logopedické vyšetření. Tyto vyšetření kromě jiného zahrnují posouzení celkové anamnézy, vyšetření sluchu (např. možnost infekce středního ucha apod.), vyšetření drobné motoriky v oblasti úst (koordinace svalů rtů, čelisti a jazyka), psychologické vyšetření, zohlednění školního výkonu, rodinnou anamnézu (výskyt psychiatrických potíží v rodině, osobnostní faktory, faktory prostředí a výchovy, jako je množství jazykové stimulace).

U dětí s elektivním mutismem je potřeba v rámci léčby posoudit individuální potřeby a situaci. Zařazují se různé behaviorální techniky, zaměření na specifické řečové a jazykové problémy, a taky je potřeba zohlednit spolupráci školy, učitelů a rodičů.

Denní a noční pomočování u dětí

7. června 2016 v 18:34 | Admin
Pomočováním rozumíme mimovolný (nechtěný) únik moči u dítěte staršího pěti let, které by v tomto věku už moč měly být schopny udržet. Děje se tak kromě jiného i dozráváním reflektorické regulace nočního močení a hormonálního regulačního systému produkce moči. Při výskytu enurézy je jako první potřeba lékařským vyšetřením vyloučit zdravotní (somatické) příčiny, kterými můžou být různé infekce, nachlazení, somatické nemoci, jiné anatomicko-fyziologické potíže či dysfunkce (např. regulace antidiuretického hormonu, vazopresinu, porucha hypotalamu, zánět nebo porucha funkce močových cest apod.)
Psychogenně podmíněná enuréza v zásadě neohrožuje fyzické zdraví dítěte, v nesmírném významu však působí jako výrazný stresor a je zdrojem studu, kdy dítě pociťuje nejen ony pocity studu a méněcennosti vnitřně, ale může být terčem posměšků ze strany vrstevníků, spolužáků, sourozenců nebo dokonce dospělých, který na pomočení reagují nevhodnou reakcí (odmítavě, posměšně, v dítěti vzbuzují pocity studu, nepatřičnosti apod.).

K pomočování může docházet během dne nebo v noci. Nejběžnější formou je enuréza noční (tzv. enuresis nocturna), u které k pomočení dochází během nočního spánku nebo během spánku v průběhu dne. Jako denní enuréza se chápe pomočení v průběhu bdění. Tento typ je častější u dívek a obvykle se vyskytuje jen zřídka u dětí starších devíti let.

Primární enuréza

Tímto termínem se označuje pomočování, které je vleklé a dochází k němu nepřerušeně od nejútlejšího věku. Přes den nemá obvykle dítě s udržením moči žádný problém, častější je právě enuréza noční. S věkem má tendence pomočování ustupovat. Vyskytuje se zhruba u 15-20 % pětiletých dětí, 10 % sedmiletých, 5 % desetiletých a 3 % dvanáctiletých dětí. Jen ve velmi malém procentu (cca 1 %) se vyskytuje enuréza u dospělé populace. Proto, co se týká léčby, u primární enurézy se nekomplikované formy enurézy upravují spontánně bez nutnosti systematických terapeutických (léčebných) zásahů a pomočení spontánně vymizí kolem dvanácti až třinácti let dítěte.

Léčba enurézy zahrnuje odstranění dětských plenek na noc, které k odstranění enurézy nikterak nepomohou; taky je potřeba upravit režim příjmu tekutin v průběhu dne (v menších porcích, ale častěji), omezení přijmu tekutin ve večerních hodinách, včasné a pravidelné močení, příp. použití tzv. enuretického alarmu, který dítě včas vzbudí, aby si pak samo mohlo dojít na toaletu.

Sekundární enuréza

Tzv. druhotné pomočování je typem enurézy, u kterého k pomočování dochází po delším bezpříznakovém období (delším než 6 měsíců), čili po období, kdy u dítěte k pomočení nedocházelo. Zatímco u primární enurézy jsou příčiny spíše somatické (tělesné), u sekundární enurézy převládají psychické (psychogenní) příčiny, které s enurézou souvisejí (např. konflikty v domácím prostředí, hádky nebo rozvod rodičů, náhlá nebo výrazná změna v rodině - úmrtí v rodině, narození sourozence, školní prostředí: stres související s nástupem do školy, konflikty se spolužáky, se zvládáním učiva apod.).

V případě přetrvávajících potíží je proto potřeba pátrat i po hlubších příčinách, které za enurézou stojí, a tak jí řešit. Pomocnou ruku při rozmotávání nitek může návštěva dětského lékaře, který potvrdí nebo vyloučí zdravotní důvody enurézy. Při psychogenně podmíněné enuréze je potřeba kontaktovat dětského psychologa nebo pedagogicko-psychologickou poradnu, příp. ambulanci dětské klinické psychologie.

Temperament - cholerik

7. června 2016 v 18:33 | Admin

Cholerik

Cholerici jsou vznětliví, vášniví a tvrdohlaví. Jsou to rození vůdci - jistě bychom jich našli dost mezi dobyvately, krály nebo třeba náboženskými vůdci. Rádi prosazují svoje vize a cíle a jsou ochotni a schopni dlouho a vytrvale přesvědčovat ostatní o své pravdě. Neradi na něco nebo někoho čekají, chtějí jít vpřed, jednat. Věří v úspěch, máloco je dovede odradit, a pokud přece jen někdy neuspějí, rychle se oklepou a znovu vyjdou vstříc s vírou, že žádná překážka není tak velká, aby ji nebylo možno překročit. Bývají odvážní, pracovití, nezdolní a optimističtí. Dovedou s úspěchem dotáhnout do konce projekty, které již ostatní považovali za ztracené nebo příliš náročné. Jejich entuziasmus bývá doopravdy "nakažlivý".

Nebývají konvenční, nejsou ochotni účastnit se aktivit, které vyhodnotí jako nudné nebo směšné. Spíše naplánují vlastní akci a pozvou pár přátel, se kterými si dobře rozumí. Mívají málo přátel - přestože se obvykle snadno seznamují, někdy je pro ně obtížné akceptovat odlišné postoje a názory, a tak časem zůstanou jen ti, se kterými se nedostávají do konfliktů.

Tito lidé plně naplňují rčení "co na srdci, to na jazyku", jsou přímí, otevření diskuzi, rádi argumentují a obvykle ocení společnost podobně založeného partnera. Dovedou snad nejlépe ze všech temperamentových typů odsunout při diskuzi stranou svoje pocity a držet se jen logické argumentace. Mívají potíže dát najevo porozumění a soucit, což na druhé straně může působit jako nezájem a necitlivost. Neznamená to však, že by prožívali méně než ostatní - radost, smutek nebo blízkost však vyjadřují skutečně jen těm nejbližším lidem. Lásku dávají najevo častěji než obyčejným "miluji tě" vytvářením společných zážitků, spíše činy než slovy.

Jsou to lidé, kteří velmi rychle vzplanou, vzruší se nebo rozčílí. Cholerik mívá velmi proměnlivou náladu, dovede být nevraživý a nepříjemný, a taková nálada mu může vydržet po poměrně dlouhou dobu. Umí být sarkastický a nezdráhá se říct, co mu právě přijde na mysl. Stejně tak dovede vášnivě obhajovat své názory a postoje. Někdy je jejich výbušnost dostává do riskantních nebo rizikových situací. Jejich silnou stránkou je, že se stejnou vášní a vehemencí jako hájí sebe, obvykle brání i svoji rodinu a přátele. A ani v oblasti sexuality nezůstávají chladní a odtažití.

V práci se často projevují jako schopní organizátoři, jsou zaměřeni na úkoly a cíle a k tomu vedou i ostatní - ať už jsou to jejich podřízení nebo kolegové. Dávají přednost praktickým a rychlým řešením před dlouhým plánováním. U zrodu mnoha projektů stál člověk s cholerickým temperamentem, který jej hnal dopředu, k cíli. Mezi podnikateli jistě bude dost jedinců s takovými rysy. I přes nesporné organizační schopnosti je zde stále riziko - pro svoji netrpělivost, výbušný temperament a vysoké nároky mohou druhé od spolupráce odradit. Úspěch je pro ně nejdůležitější.

V oblasti rodinného života bývají obvykle stejně nároční jako v zaměstnání. Pokud se rozhodnou založit rodinu, naučí své děti, jak si stanovovat své cíle a jak za nimi jít, s vůlí a vírou v úspěch. Jejich domov pravděpodobně bude uspořádaný podle jasných pravidel a bude v něm vládnout pevný řád. Protože bývají velmi odolní, mohou být neocenitelnou podporou při náročných nebo krizových situacích. Mohou mít tendence všechny ovlivňovat a řídit i dlouho poté, co jsou již děti dospělé - a někdy je potřeba velké energie, aby se dětem skutečně podařilo zcela osamostatnit. Naštěstí si lidé s cholerickým temperamentem často volí klidnějšího partnera, který jejich dynamičnost a impulzivitu dovede dobře vyvážit.

Znáte to. Někdy máte před sebou dvě nebo více cest a nevíte, kterou z nich se vydat. Anebo víte, ale bojíte se vykročit.

7. června 2016 v 18:31 | Admin

Máte strach, že uděláte chybu - raději neděláte nic. A čím déle stojíte na místě, tím hůře se cítíte. Jak z toho ven?
Pokud se cítíme jako oběť okolností, bere nám to sílu. Začínáme pochybovat a odpověď na své otázky hledáme zoufale kolem sebe. Určitá část nás samých ale stejně odpověď ví.

Nedávejme nikdy přednost strachu před láskou

Často upřednostňujeme jednodušší, pohodlnější a zbabělejší rozhodnutí. Vlastně víme, co je správné, ale protože nechceme někomu ublížit, rozhodnutí odkládáme. Nebo si nevěříme. Nebo volíme menší zlo. Pro mě je naprosto nepřijatelné, abych se rozhodoval na základě strachu. Kdysi mě velmi inspirovala myšlenka autora Hovorů s Bohem N. D. Walsche: "Co by teď udělala láska?" Pokud se vyloženě bojíme něco udělat, už to by mohlo být indicií, že rozhodnutí nemáme déle odkládat.

Opravdová láska také není o tom být k druhým stále jen milý. Mít strach, že se jich svým rozhodnutím dotkneme. Pokud máme k někomu úctu, jsme k němu bez výhrad pravdiví. Ať už pravda bolí sebevíc, je vždy pro druhého tím největším darem. Člověk, který miluje, naopak nikdy nevycouvá z něčeho jen proto, že je to pro něj těžké, ale dokáže být věrný a oddaný své misi, i když by bylo pohodlnější již dávno odejít.

Říkejme NE dobrým věcem, abychom mohli říci ANO skvělým věcem

Tato myšlenka Jacka Canfielda nás nabádá jít vždy tou nejvyšší cestou. Falešná pokora je nepatřičná stejně jako pýcha. Nemůžeme být na deseti místech zároveň. Musíme volit. Musíme se rozhodovat. Žádné rozhodnutí je také rozhodnutí. Často to nejhorší. Proč si vybírat průměrné, když můžeme volit skvělé? Je to často opět jenom náš strach a pocity méněcennosti, na základě nichž se raději spokojíme s jistotou, než bychom riskovali a vzali si, po čem naše srdce skutečně touží. To nejlepší dostávají od života ti, kteří předtím měli odvahu něčeho průměrného se vzdát.

V souladu se svou intuicí jsme tehdy, pokud nejednáme pod tlakem. V Celestinském proroctví se píše: "Vráti-li se mi nějaká myšlenka třikrát, uskutečním ji. Intuice je naléhavá a vytrvalá. Je-li důležitá, nezapomenete na ni. Bude se vám vracet." Naproti tomu naše rozhodnutí nebude tím nejlepším, bude-li založeno na vině, strachu, nedostatku nebo potřebě se chránit.

Odpověď si nelze vynutit

Někdy se po nás chce nechat věci plynout a neusilovat. Jak někdo krásně řekl, "úsilí je na prd." Zeptejme se svého srdce: "Je teď to, co chci, vhodné? Je teď ten správný okamžik?" Pokud odpověď zní "NE", pokorně čekejme. Naše srdce nám řekne, až přijde náš čas.

Na závěr dvě otázky, které nás mohou vtáhnout do hloubky ticha - do míst, kde leží veškeré odpovědi na naše otázky (děkuji za tyto otázky Kalyani a Danielu Bořkovcovi):
  1. Co mi právě teď říká mé srdce?
  2. Co říká v mém srdci Bůh?

Možná právě teď potřebujeme, aby nás někdo objal a řekl: „To bude dobré.“

7. června 2016 v 18:27 | Admin
Odpradávna byla jedním z prostředků, který lidem pomáhal zahánět jejich chmury, i hudba. Zaposlouchejte se do tří písní, které mají moc vyvolat silné emoce a dodat potřebnou energii dále svůj život zvládat.
Jsme-li v depresi, či v myšlenkovém víru negativních emocí, můžeme nám pomoci, když svou pozornost přeladíme na něco, co nás inspiruje. Když se díváme delší dobu na nějaký obraz, sledujeme film nebo jdeme na koncert, je to, jako bychom na chvíli vstoupili do jiné reality. Nabije nás to novou energií a svou situaci pak vidíme v jiném světle. Minimálně pak máme více síly ji zvládat. Kéž by tomu tak bylo i u poslechu těchto tří písní:

1. NIČ NIE JE STRATENÉ (Peter Cmorik)

Velmi silná písnička druhé slovenské SuperStar, Petera Cmorika. Když jsem na ni ještě v psychiatrické léčebně upozorňoval pacientky, opakovaně říkaly, že jim při jejím poslechu tekly slzy. Někdy prostě jen toužíme mít naději a Peter Cmorik nám ji dává:


2. MŮŽE SE STÁT (Lucie Vondráčková)

Možná, že právě tápeme a chceme to vzdát. Jak zpívá Lucka, "nejhlubší noc je, než se rozední." I naše noc jednou skončí a opět začne svítit Slunce. Když se kdysi ptali jednoho historika, jaké si podle něj můžeme vzít největší ponaučení z historie, chvíli se zamyslel a řekl: "Když je noc nejtemnější, rozzáří se na obloze hvězdy."



3. NIKDY TO NEVZDÁVEJ - SOMEONE´S WATCHING OVER ME (Hillary Duff)

Stejnojmenný film a emocemi nabitá píseň v podání Hillary Duff: "Budu silná, i když všechno půjde špatně. I když stojím ve tmě, někdo nade mnou bdí. Nezáleží na tom, co lidé říkají a nezáleží na tom, jak dlouho trvá. Věř v sebe sama a budeš létat vysoko."

Pocit křivdy. Rozčarování z chování druhých. Často nás zaskočí, že se věci dějí jinak, než jsme si přáli.

7. června 2016 v 18:26 | Admin
Nechápeme a cítíme zlost. Jak v sobě znovu najít svou původní sílu a ztracený klid? Odpověď najdete v tomto článku.
Můžeme do konce života vždy jen reagovat na to, co se nám děje a brát si věci osobně - být vlastně takovým o něco kultivovanějším zvířetem. Domnívám se, že my, lidské bytosti, však máme na mnohem více.

Proč potřebujeme občas si "nabít nos"

Žena je bezhlavě zamilovaná do muže, který ji potom podvede. Podnikatel si maluje v růžových barvách svou budoucnost, a pak přichází krach. Kdybychom šli do hloubky, tak co se v mysli oné ženy a podnikatele odehrává? Ruský mág Vadim Zéland to nazývá idealizací. Čím více na něčem začneme lpět - a navíc si k tomu něco nalháváme - tím větší máme šanci, že o to přijdeme. Nemusí se nám to líbit, ale je to tak naprosto v pořádku.

Jakékoliv zklamání vyplývá právě a jedině z toho, že jsme něco očekávali. Podstatou života je naprostá svoboda. V Indii se vypráví tento příběh: "Dva lidé jsou jako stébla trávy plující po proudu Gangy. Není v moci stébel překonat sílu, jakou jsou sváděna k sobě, nebo od sebe. Stéblo, které začne lpět na tom, aby plulo stále s druhým stéblem, nebude nikdy šťastné. Chce-li ho vlastnit, proud udělá vše proto, aby ho od toho druhého stébla rozdělil - aby si mohlo své lpění uvědomit." Pokud na ničem nelpíme, nejen že nejsme zklamaní, ale dostáváme od života samého jen to nejlepší. Už nepotřebujeme "nabít si nos".

Jak přestat očekávat

Zbavit se lpění, neznamená zbavit se svých snů. Jak kdysi pravil Ježíš: "Proste bez skrytých pohnutek a obklopte se odpovědí." Inspiruje nás k tomu, abychom si své touhy hýčkali, úplně se jimi naplnili, ale zároveň vůbec nic neočekávali. To je postoj bojovníka. Neboli jak říkají pro změnu buddhisté: "Neočekávej nic a buď připraven na všechno. A budeš šťastný."

Jak absurdní jsou kolikrát naše nářky nad osudem, dokumentuje humornou formou jedna ze "šprajcek", kterou kdysi na svém facebooku zveřejnil známý politik Miroslav Macek: "Jde vám na nervy váš životní partner? Nemůžete snést jeho chyby a nedokonalosti? Chyba je na vaší straně! Neměli jste si vysnít prince z pohádky a dávat teď zabrat vašemu druhovi, že se od vysněného ideálu liší. Kdybyste byli od začátku přesvědčeni, že si berete slabomyslnou, špinavou opici, byli byste dnes kvalitami svého druha přímo nadšeni!"

Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám na seminářích, je: „Jak mám přijít na to, co vlastně chci?“ Dlouhodobá nejasnost a zmatek zatěžují naši duši a vedou k poklesům nálady. Pár tipů, jak z toho ven, najdete v tomto článku.

7. června 2016 v 18:07 | Admin
Byla kdysi jedna dívka, která chtěla najít chlapce, jež bude mít rád koně. Vesmír její přání splnil a ona byla chvíli šťastná. Do doby, než ji začal její milý mlátit. Příště již byla dívka moudřejší, a tak si přála muže, který bude milovat nejenom koně, ale i ji samotnou. Vesmír její přání opět vyslyšel…


Chci vědět, co chci


Okamžiky, kdy prožíváme to, co bolí - co nechceme - mají v sobě ten dar, že díky nim si lépe uvědomujeme, co chceme. Tak jako dívka z příběhu o koních. Často si také nevážíme toho, co máme a pravou hodnotu věcí doceníme, až když o ně přijdeme. Proces vyjasňování se často děje právě skrze prožité životní lekce.

Chceme-li jít poznání toho, co chceme, trochu naproti, můžeme začít otázkou: "Co nechci?" Možná nevidíme křišťálově čistě naše poslání a další kroky, které máme ze svého místa udělat, ale téměř každý dovede vyjmenovat to, co se mu právě teď nelíbí. Zde může ležet naše odpověď. Inspirativní příběhy velkých lidí jsou často o tom, že začali měnit ve světě to, co se jim v té době nelíbilo.

Jak píší Esther a Jerry Hicks v knize Zákon přitažlivosti, pomáhá také vyslovit nebo si napsat jednoduchou myšlenku (afirmaci): "Chci vědět, co chci." Vypadá to nevinně, ale vnímavý čtenář jistě pocítí jemný posun a blahodárnost tohoto postupu oproti dosud utrápenému a stále dokola omílanému tvrzení: "Vůbec nevím, co mám dělat."

Jak by vypadal váš den, kdybyste věděli, že je poslední?


V mnoha spirituálních tradicích po celé planetě je nápomocným transformačním nástrojem také konfrontace s vědomím vlastní smrti. Gay Hendricks v knize Pět přání nabízí otázku, kterou si každý z nás může položit při představě, že se ocitl na samém sklonku života: "Byl můj život stoprocentně úspěšný?" Zavřete si oči a nechte přijít odpověď: "Pokud nebyl stoprocentně úspěšný, tak proč? Co bych tu chtěl ještě zanechat? Co bych chtěl prožít? Co jsem nedokončil?"

Souhlasíte s tvrzením, že současný svět je zkažený a doba zlá? Co to o vás vypovídá, si přečtěte v tomto článku.

7. června 2016 v 18:06 | Admin
Udělejte si rychlý test: Souhlasíte s tvrzením, že současný svět je zkažený a doba zlá? Co to o vás vypovídá, si přečtěte v tomto článku.

Nebo ještě jinak: Prožíváme jako lidské bytosti nejlepší nebo nejhorší dobu v dějinách? Esther a Jerry Hicks tvrdí, že odpověď na tuto otázku je pro vás indikátorem, kolik máte v sobě odporu a na kolik jste naopak v souladu s nejvyšší verzí sebe sama. Čím více odporu v sobě máte, tím více lnete označit současný svět za špinavý, plný lumpů a zvráceností. Čím více jste naopak v souladu s přirozeným Proudem (samotným tlukotem Vesmíru/Bohem), tím více budete naopak se současným stavem spokojeni.
Vtip je v tom, že kolem nás se objektivně nachází obojí: světlo i tma, rozkvět i úpadek, šlechetnost i hanebnost. Každý z nás si vybírá, na co svou pozornost zaměří.

Politici jsou naším zrcadlem


Víte, čeho jsem si ve své psychologické praxi, mimo jiné, všiml? Člověk, který má v sobě jakékoliv téma zpracované a je s ním " v pohodě", nemá potřebu jej řešit. Například, kdo v sobě rozvinul hlubokou lásku, nemá jakoukoliv potřebu o ní mluvit a ani ho tím pádem neirituje nedostatek lásky - protože má soucit a miluje i lidi, kteří sami nenávidí. Ať už se setkáme na ulici nebo třeba přes televizní obrazovku s jakýmkoliv pro nás nepříjemným člověkem (politikem), položme si otázku: "Jaké MOJE slabé místo mi tento člověk ukazuje? Proč mi tolik vadí? Co sám v sobě ještě nemám vyřešené?"

Politika vyvolává, hlavně v současnosti, velké emoce. Přesněji řečeno: ne politika, ale média. Čím silnější negativní emoce, tím vyšší sledovanost. Nedávejme médiím takovou moc a nehrajme jejich hru - nenechme do našeho vědomí šířit strach, zlobu, naštvanost. To nemá nic společného s naivitou nebo neinformovaností. (Dnes má objektivně paradoxně nejméně informací ten, kdo se dívá na hlavní televizní zprávy.)

Kdysi chtěl na jednom americkém semináři Bashara položit účastník otázku a začal slovy, že existují síly, které převzaly kontrolu nad ekonomickým systémem. Bashar ho důrazně přerušuje uprostřed věty: "STOP! STOP! STOP!" A vysvětluje, že sice zcela reálně existují lidé, kteří chtějí škodit a kteří škodí, ale že jedinou cestou, jak je "odstranit" a mít se lépe, je posilovat sebe sama a nevěnovat "škůdcům" tolik pozornosti.

Politika sama o sobě je činnost velmi ušlechtilá

Politika znamená doslova správu (např. obce nebo státu). Tak jako je nám přirozené pečovat o vlastní dítě, obhospodařovat svou zahrádku a starat se o svůj dům nebo byt; znám osobně celou řadu starostů, kteří (většinou i ve svém volném čase) dělají to nejlepší pro svou obec. Politika je o tom, že někdo v obci je lékařem, jiný pekařem a někdo musí danou obec řídit. I to vyžaduje nasazení jako každá jiná práce. Jsem těmto lidem velmi vděčný. Jsem rád, že máme politiky, které jejich práce baví a dělají ji rádi. Já bych na to neměl čas - a od toho je, mimochodem, termín zastupitelská demokracie - že si vyberu někoho, kdo mě a mé názory nejlépe zastupuje, zatímco já se ve svém životě mohu věnovat něčemu jinému. To pokládám za smysluplné.

Vnímám kolem sebe velkou frustraci lidí z politiky. Možná si alespoň konečně uvědomíme, jak naivní je očekávat, že volbou konkrétního politika nebo politické strany se budeme mít lépe. Z hlediska duševní hygieny se jeví jako nezdravé, až hloupé, se nad daným stavem rozčilovat. Možná nám konečně dojde, že svět si lepší udělat můžeme jen sami. Politika nemusí mít na naši životní spokojenost vliv. Zároveň není jediný důvod se jí vyhýbat. Možná, že ještě destruktivnějším sklonem, než samotné "nadávání", je apatie, lhostejnost a přenechání rozhodování o směřování světa kolem nás jiným.

Nejdůležitější vztah je ten, který máme sami se sebou

7. června 2016 v 18:04 | Admin
Když se ptám lidí, zda by chtěli strávit týden v naprosté tmě; odpovídají, že si to vůbec neumějí představit. Otázkou je, jak přesně to bude vypadat po naší smrti. Tak jako tak, v našem každodenním životě nás většinou povinnosti, zážitky a vztahy s druhými pohltí natolik, že sami sobě pak už nemáme čas se věnovat. A přitom možná na ničem jiném tolik nezáleží…
Nakolik máme bohatý vnitřní svět, natolik jím můžeme obohacovat druhé. Nakolik máme soucitu k sobě, natolik ho můžeme mít k ostatním. Jak říká Mark Dzirasa, "to jak vnímáme sami sebe, ovlivňuje úplně všechno."

Zkusme sami o sobě uvažovat jako o daru. Buďme darem sobě, druhým i světu. Nepochopením náboženství, zejména těch východních, je, že máme zničit svou osobnost - naopak, mělo by být našim úkolem učinit ji krásnou, vybrousit ji jako diamant. Podobně to formulovala i paní Květa Fialová: "Svůj život žijeme, aby až budeme odcházet - nebo se vlastně vracet - byla naše duše zúrodněná. Jako když vám dají zahrádku: aby byla v pořádku, abychom ji nezanedbali a aby na ní neuvadly kytičky."


Mějme úctu ke všemu - všechno jsme totiž my


Na svých seminářích říkám, jak je absurdní říkat si ráno před zrcadlem "mám se ráda", a přitom nenávidět svou minulost, svou práci; lidi, kteří jsou v mém životě; prožívat nespokojenost a znechucení nad právě prožívaným dnem. Jak totiž říkají Májové - "In lakeach = JÁ JSEM JENOM JINÝ TY." Naše minulost, budoucnost, naše myšlenky, a dokonce i druzí lidé, jsou v přeneseném a nejširším slova smyslu námi, naší součástí. Vyplatí se proto mít rád úplně všechno.

Autor mezinárodního bestselleru Chatrč P.W. Young ve své další knize Křižovatky nabízí k úvaze zajímavou myšlenku: Prostor, který spatříme bezprostředně po naší smrti, bude modelován na základě převládajících sklonů tady na Zemi. Že to zřejmě nemusí být realitě příliš vzdálené, usuzuji skromně ze svých pobytů ve tmě - tam jste výhradně sami se sebou, obklopeni výhradně svými myšlenkami, vzpomínkami, emocemi… Vždy také proto říkám, že žádná minuta věnovaná meditaci nebo modlitbě, není minutou ztracenou (protože se tím právě náš vnitřní prostor prozařuje). A P.W. Young nás zároveň může inspirovat, že má smysl se věnovat i umění, vědě - čemukoliv, co povznáší a kultivuje lidského ducha.

Dovolme si přesně tolik, kolik dovolíme druhým


"Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj," praví se ve známé české pohádce Honza málem králem. Někdy je pravda velmi jednoduchá. Nejde o to, dávat sebe do popředí, zhýrale si užívat a kašlat na druhé. Jen ze sebe nemá cenu dělat kus bezcenného hadru. Hořkost nad prázdnotou promarněného života např. u mnohých mých pacientek v psychiatrické léčebně, když si uvědomily, že se celý život jen (nezdravě) obětovaly, vypovídá o mnohém.

Setkávám se s tím, že si lidé nedovolí dát sobě to, co dovolí druhým. Když se ale nevěnujeme své duši dostatečně, často nás pak k tomu donutí okolnosti (infarkt, autonehoda) - v ten moment musíme zpomalit a začít o sebe, chtě nechtě, více pečovat. Pojďme to zkusit už dnes. Bez pocitu viny. K otázce: "Jak mohu zpříjemnit den druhému člověku?" dodejme druhou část: "Jak ho mohu dnes zpříjemnit sám sobě?"

Jak umět říci „NE“

7. června 2016 v 18:03 | Admin
Odmítat přání, pozvání nebo požadavky druhých lidí v nás často vzbuzuje pocit viny, a tak raději souhlasíme, i když pak nemáme ze sebe dobrý pocit. Bojíme se, že raníme city druhého člověka, že mu ublížíme nebo jej rozhněváme - vyjádřením nesouhlasu riskujeme ztrátu jeho přízně. Být k lidem vstřícný je skvělé, avšak opakovaná neschopnost říci někomu nebo něčemu "NE", může vést až k depresím a k tomu, že ostatní začnou naší dobroty zneužívat. Ukažme si proto pár postupů, jak říkat "NE" slušně - s respektem k sobě i druhým.
Extrémně řečeno: vyhovět druhému, když ve skutečnosti nechci, je forma sebepoškozování. Často "ANO" druhým, znamená facku sobě samým. Znamená to "NE" většímu množství našeho volného času; "NE" naší radosti; "NE" spoustě užitečných věcí, které jsme v ten stejný moment mohli vykonat.

Když naopak odmítneme s někým, kdo je nám nepříjemný, nadále trávit svůj čas, dáváme mu tím dárek. Jsme čestní. Nevodíme ho za nos. Poskytujeme mu zpětnou vazbu a dáváme mu příležitost, aby své nepatřičné chování v budoucnu změnil. Často se lidé bojí někoho opustit a přitom by vyřknutá pravda mohla být paradoxně tím nejlepším, co by pro druhého mohli udělat.

Říkejte "NE" klidně, ale důrazně

Často nás pocit viny nutí, abychom svá odmítnutí zdlouhavě vysvětlovali. V mezilidské komunikaci však mnohdy platí, že nejúčinnější sdělení jsou ta nejkratší. Představte si, jak s velkou vnitřní silou, klidem a přirozeným respektem - jakoby to byla pro vás ta nejsamozřejmější věc - říkáte "Ne - prostě ne." Nebo prohlásíte: "Je mi líto, ale už mám jiný program," či "Mrzí mě to, ale bohužel nemohu." Nikdo nemá právo chtít po vás, abyste se museli obhajovat. V některých případech - např. když se s druhým velmi dobře znáte - bude jistě přirozenější, když sdělíte i důvod svého odmítnutí. Čím však bude stručnější a nebudete-li se zaplétat do dalšího následného dovysvětlování, tím pro vás lépe.

Získejte čas si požadavek promyslet

Obchodník vám vnucuje nabídku. Kamarádka nebo soused po vás chtějí něco, s čím jste dopředu nepočítali a vám to není úplně příjemné nebo jen nevíte, zda jim svou pomoc vůbec budete moci nabídnout. Problém v těchto situacích je (a manipulátoři toho často zneužívají), že žadatel má naprosto jasno, co po vás chce - naopak vy jste nepřipravení a zaskočení. Například slíbíte spolužákovi účast na víkendové akci, ačkoliv jste ještě nepřemýšleli o svém programu a až další den si uvědomíte, že byste raději strávili dny volna jinak. Vhodné je proto v takových situacích reagovat (když doopravdy ještě nevíte): "Potřebuji si to promyslet," "Musím se ještě zeptat přítele," "Nemám u sebe diář, zítra se ozvu." Tím se nenecháte vmanipulovat do rozhodnutí, kterého byste později litovali.

Ať už se jedná o jakýkoliv typ odmítnutí, je známkou noblesy učinit tak potom přímo - buď osobně, nebo telefonátem. A naopak nepůsobí příliš důstojně, když pošleme jenom SMS.

Buďte k lidem velkorysí a mějte svůj program

Jak píší P. Breitmannová a C. Hatchová v knize Jak říkat ne bez pocitu viny (Columbus, 2000), "NE" se vám bude říkat lépe, když druhým jinak přirozeně a rádi věnujete svůj čas: Budete-li si vědomi, co všechno hodnotného pro své okolí děláte, zvýší to vaše sebevědomí a říkat "NE" pak bude snazší. Dalším tipem autorek je také za svým odmítnutím dodat: "Mám takovou zásadu." Například formulace:"Promiň, ale peníze ze zásady nepůjčuji", není tak osobní a druhého se tolik nedotkne.

Obvykle se také cítíme nesví, když máme odmítat program, zatímco sami vlastní nemáme. Když tu chceme být ale pro své partnery, děti a pro své nejbližší, musíme si čas pro ně chránit. A také mít čas na odpočinek. Není to tak, že nemáme program - naším programem může být právě to, že potřebujeme odpočívat.

Jedno čínské přísloví říká: "Nezměníš-li směr své cesty, může se ti stát, že dojdeš tam, kam jsi dojít nechtěl." Není ostudou, ukončit cestu, pokud opakovaně cítíme, že další setrvání na ní nás jen poškozuje. Pokud se opakovaně ptáme (psychologa, sami sebe, karet…) zda máme z daného projektu či vztahu odejít, či v něm setrvat, obvykle je to už známka, že není něco v pořádku. Slyšel jsem od svých klientů a klientek několikrát, jak se k vyslovení "NE" odhodlávali i několik let. Většinou jestli něčeho litovali, tak že své "NE" neřekli mnohem dříve.

Po svém štěstí si šlapeme, když přehnaně na něco tlačíme. Když jsme v napětí. Když křečovitě usilujeme.

7. června 2016 v 18:00 | Admin
Řada nemocí vzniká jednoduše proto, že jsme přetížení a ve stresu. Co proti tomu dělat, jsme si ukázali v předchozím článku Jak si zjednodušit život a mít více času. Jak se ale ještě více uvolnit? Jakékoliv napětí by nemělo být přípustné. Zdravý postoj k sobě popisuje Don Miguel Ruiz ve známých Čtyřech dohodách: "Nezávisle na okolnostech se snažme vždy dělat vše, jak nejlépe dovedeme - ne více a ne méně než tak, jak to jde. Budeme-li se snažit příliš, ztratíme mnoho energie a výsledek nebude nakonec tak dobrý, jak by mohl být. Když se přepínáme, oslabujeme tělo a jdeme sami proti sobě, dosažení cíle nám trvá déle."
Velikým učitelem nám může být sama příroda - jak by to například vypadalo, kdyby se tráva a květiny snažily růst a vonět více, než je jim přirozené? Jinými slovy a ještě jednou: I nám lidem je dlouhodobé napětí nepřirozené a zdravotně extrémně škodlivé!

Nežijete na energetický dluh?

Jakékoliv porušení přirozeného řádu zaplatíme. Abychom toho více stihli, konzumujeme někdy energetické nápoje nebo alkohol. Když jsem ještě pracoval v léčebně na oddělení závislostí, vždy jsme říkali, že chceme-li se například vzpružit pomocí alkoholu, je to jako bychom si v bance vzali půjčku, kterou budeme muset jednou splatit i s úroky. Snažme se jakýchkoliv stimulantů vyvarovat. A hlídejme si, jestli se i tak nepřirozeně nepřepínáme.

Jednou jsem se ptal mého učitele, co je pro zdraví, duchovní cestu i úspěch v životě nejdůležitější. Odpověděl jedním slovem: "UVOLNĚNOST." Uvolněnost je tím klíčem. Udělejte si rychlý test a zeptejte se sami sebe: "Jsem právě teď uvolněný?"

Jak se uvolnit

Bez pravidelného pohybu, nácviku relaxačních technik a meditace to zřejmě nepůjde. Další skvělou věcí, kterou můžete pro zbavení se napětí dělat, je nicnedělání. Zní to zvláštně, ale někdy je v nás už tolik nahromaděného odporu, že si situace žádá "radikálnějších metod". Aby se vychýlené kyvadlo (stav vyčerpání a přepětí) dostalo do rovnovážného středu (cílového stavu uvolnění), je nutné jej napřed vychýlit na stranu opačnou (tj. nedělat určitou dobu nic). Více je myšlenka nicnedělání rozvedena ve skvělé knize Freda Gatzona Leností k úspěchu. Jak nic nedělat a přitom vše uskutečnit. Že nemáte na nicnedělání čas? Už to může být další známka, že je stres, alespoň do jisté míry, ve vašem životě přítomen…

Nedostatek času můžeme ovlivnit

Nedostatek času je způsoben pouze naším vnímáním. Ve skutečnosti je času (podobně jako hojnosti, lásky apod.) naprostý dostatek. Právě proto by naším cílem měla být UVOLNĚNOST, totální vplynutí do přítomného okamžiku (stres existuje pouze, když myslíme na budoucnost nebo minulost - v přítomnosti není pro stres prostor).

Když jste v tom, čemu já říkám Enjoying a Esther a Jerry Hicks Vortex, zažíváte vždy vědomí dostatku času. Děláte věci přesně tak, jak máte. Cítíte soulad a přirozenou jednoduchost a nekomplikovanost bytí. Tento stav vyššího vědomí - totálního uvolnění a absence stresu - popisuje nepřímo fyzik John Wheeler v knize G. Bradena Matrix - božský zdroj: "Všechno musí být založeno na jednoduché myšlence. Jakmile na ni jednou přijdeme, bude to tak podmanivé, tak krásné, že jeden druhému řekneme: "Ano - jak to mohlo být vůbec jinak."

Své emoce nepotlačujte. Nikdy se také za svůj smutek, vztek nebo hněv neodsuzujte. Dovolte si své emoce prožít.

7. června 2016 v 17:59 | Admin
Prvním krokem k tomu cítit se lépe, je být sám k sobě zcela upřímný. Ničím si nepomůžeme, když budeme předstírat, že se cítíme jinak, než jak se doopravdy cítíme. Znám podnikatele, kteří se léta snažili vypadat "silní". A klienty, kteří bojí dát najevo své rozčarování (ukázat svou pravou tvář = to, jak se právě cítí) jen proto, aby o něco nepřišli (o místo, o vztah). Emoce - ať už je jakákoliv - je pro nás vždy požehnáním. Nedávno jsem psal například o očistné síle slz. Dokud si nepřiznáme a nedovolíme si naplno prožít svou nejsilnější emoci, ochuzujeme se o tento vzácný dar a léčebný proces vůbec nemůže začít…

Nikdo vám nemá právo říkat, jací máte být
Máte na někoho hroznou zlost? O. K. Necítíte se dnes zrovna nejlépe? V pořádku. Druzí nemají právo vás do lepší nálady nutit. Už toto si uvědomit, může být obrovskou úlevou. Proto ještě jednou: Nedovolte druhým, aby vám diktovali, jak se máte cítit. Dovolte si luxus být v daný okamžik sami sebou.
Ukazuje se totiž, že nejčastěji své emoce potlačujeme kvůli druhým lidem - protože cítit "něco silného" se "nemá", je to nevhodné; bojíme se, že poneseme následky. Je dobré si proto položit otázku, jestli následky na vlastním zdraví nebudou nakonec mnohem horší, když v nás budou emoce neprožity bujet a usazovat se v těle. Jak totiž píše v knize Zapomenutá tajemství hovorů s Bohem Gregg Braden,"pokud nás bolí duše, pociťovaná bolest se přenese do těla coby duchovní kvalita životní síly, kterou pak nasytíme každou buňku svého těla."
Navíc jaký paradox! Většina z nás se bojí dát najevo svou slabost, a přitom zákony sociální psychologie říkají, že druhé lidi odpuzuje spíše to, když někdo vypadá jako příliš dokonalý. Když z nás naopak spadne "maska" a ukážeme svou zranitelnost a své emoce, druhým se mnohem častěji přiblížíme, než oddálíme.

Využijte daru, který pro vás emoce má
Na seminářích říkám, že každá negativní emoce (a každá bolest) má pro nás nějakou zprávu. Zjednodušeně řečeno, negativní emoce je vždy výukovým programem. Tou nejlepší navigací na světě. Ukazuje nám, kde jsme sešli z cesty, případně umožňuje rozšířit repertoár vlastní lidské zkušenosti. Vždy se ptejme: "Jakou má tato emoce pro mě zprávu? Co mi chce život přes prožívanou bolest sdělit?"
Někdy neumíme rozšifrovat poselství ukryté v tom, co v životě prožíváme. Někdy se musíme poradit s odborníkem. Ale zpráva pro nás (dar), je vždy uvnitř bolesti vždy přítomna. Například když se malé dítě dotkne něčeho horkého a popálí se, získává informaci, aby to už nikdy v životě nedělalo. Když jsme unavení, dává nám tělo najevo, že si máme odpočinout. Někdo by mohl namítnout: "Co si mám ale dobrého vzít z toho, když mi například někdo umře?" Zde bych si dovolil odpovědět svou vlastní zkušeností: Když mi před dvěma a půl lety umřel náš první pes Donalda, vnímal jsem jako požehnání, že jen málokdy v životě se v mé duši tak silně aktivovala a vzedmula láska. Bylo to smutné a krásné zároveň. Jako by se zároveň trochu otevřela brána mezi světy. Jako by nás silná bolest a negativní emoce vždy silněji probudily k životu…

Říká se, že bolest dává také našemu životu hloubku; že se díky ní stáváme více lidmi. Mnohdy je bolest také předzvěstí, že můžeme ve své budoucnosti očekávat její opak. Jak totiž píší ve shodě dnes již jednou zmiňovaný Gregg Braden, a také ruský léčitel S. N. Lazarev, bolest nás připravuje pro lásku - abychom ve své budoucnosti vydrželi příval zvýšeného štěstí, musíme být napřed schopni zvládnout jeho nedostatek. Jinými slovy: Čím větší bolest, tím větší potenciál pro lásku.
Mějme své emoce proto rádi. Nepotlačujme je. Místo toho se v nich naučme číst. To vše nám umožní jakoukoliv prožívanou emoci přijmout. Přijetí je v práci s emocemi vždy první krok. V některém z dalších článků si řekneme o emocích více.

Všichni víme, že dlouhodobé negativní emoce mohou způsobit onemocnění našeho těla.

7. června 2016 v 17:54 | Admin
Být dobrosrdečným, neodsuzovat, nelpět a mít v duši lásku bude pro člověka budoucnosti ještě důležitější než dnes. Bude to podmínkou přežití.
Existuje mnoho variant budoucnosti - svou budoucnost tvoříme každým rozhodnutím. Tento článek nemá být laciným fantazírováním, ani souhrnem dogmat. Avšak vše nasvědčuje tomu, že se v blízké budoucnosti dočkáme zásadních změn jak na planetě, tak přímo v naší duši.

Rozhodnout se pro lásku

Pro koho bude na prvním místě láska, nemá se čeho bát. Zdá se, že v nové budoucnosti přežijí jen lidé se zvýšenou energetickou výměnou. Co přesně termín energetická výměna znamená a za jakých okolností k ní dochází, popisuje ve své knize Člověk budoucnosti ruský léčitel S. N. Lazarev: "Energetická výměna se zvyšuje, když člověk aktivně jedná a pracuje. Energetická výměna se zvyšuje, pokud někomu chceme pomoci nebo když se o někoho staráme. Energie prudce vzroste, když se zamilujeme."
Energie prudce vzrůstá také, když se ocitneme v nebezpečné nebo smrtelné situaci. K čemu může v nejbližší době docházet, popisuje znovu S. N. Lazarev: "Aby bylo současné lidstvo připraveno na budoucnost, je nezbytné, aby prošlo řadou přírodních katastrof, během kterých budou lidé umírat a pociťovat smrtelné nebezpečí. Tehdy se budou lidé starat jeden o druhého a překonávat následky přírodních katastrof. Mnoho lidí bude každý den považovat za poslední. Právě toto roztrhne řetězy, kterými jsou lidé přikováni k blahobytu a stabilitě. Lidé budou moci znovu pocítit lásku a láska jim pomůže překonat všechny připoutanosti."

Nekompromisní požadavek: milovat za všech okolností

Když se cítíme špatně, neměli bychom své pocity potlačovat, ignorovat nebo se snad za ně ještě nenávidět. Negativní pocity nebo bolest berme jako varování - jako zprávu od naší duše; informaci, která má pro nás nějakou zprávu.

Tak jako velcí učitelé lidstva (např. Ježíš), i pan Lazarev na nás však klade dosti nekompromisní požadavek - abychom se i ve chvílích, kdy nás něco bolí, nevzdávali lásky: "Musíme stále milovat okolní svět, ať už se nám bude zdát jakkoliv krutý a mít rád toho, kdo nás zradil a kdo se k nám choval nespravedlivě. Jakýkoliv důvod pro zabrzdění lásky musí zmizet." Na letním kurzu Živé stravy a rozvoje schopnosti zřít srdcem pronesl podobnou myšlenku jeden z hostů, mág Tomáš Opravil. Podle něj je nemilovat zcela nezodpovědné :-).

Hněv, sklíčenost a zloba rozbíjí náš osud

Já zase jinými slovy říkám, že cokoliv nemít rád je pro nás velmi nevýhodné. Pan Lazarev vysvětluje proč.

Setkávám se s tím, že hodně klientů například nemá rádo svou minulost. Kdykoliv ale někomu neodpustíme, něčeho litujeme nebo jsme nazlobení, ubližujeme jedině sami sobě. Podle pana Lazareva člověk, který neumí odpustit, je člověkem nemocným. Lazarev tvrdí, že i nepřijetí minulosti je nemoc. Podle něj naše podvědomí nerozlišuje čas. A všechno, co nepřijímáme, musí být zničeno: "Pokud nedokážu přijmout vlastní minulost a osud, podvědomě chci minulost a osud zničit. Energie zaměřená na zničení minulosti začne ničit budoucnost."
Sám jsem zvědavý, jaká budoucnost nás čeká. Pan Lazarev shrnuje svou vizi budoucnosti takto: "Brzy se celá planeta stane chrámem. Kdo se nenaučí milovat, tak nepřežije."
Zdroj: S. N. Lazarev (2015): Člověk budoucnosti. Praha: Amaratime.
autor: Mgr. Jiří Hamerský

Jak se vyrovnat s tím, když někdo blízký zemře

7. června 2016 v 17:52 | Admin
Bolest ze ztráty milovaného člověka je to největší možné utrpení a trýzeň. Žádný článek na světě tu bolest nemůže smýt. Je naprosto v pořádku truchlit a smrt oplakat. Nejraději bych místo slov zprostředkoval trpícím, aby je někdo blízký obejmul a byl jim nablízku.
A právě to je odpověď pro ty, kdo stojí na opačné straně - řada lidí si je totiž velmi nejistá a neví, jak se správně chovat k člověku, který právě prožívá zármutek. Vzpomínám si na slova jedné ženy, která více než půl roku oplakávala svého tatínka a byla ve velkých depresích: "Kolikrát jsem nebyla schopna s lidmi kolem komunikovat. Ale vnímala jsem, když tu pro mě někdo byl. Když mi dal najevo, že je tu pro mě a že se na něj kdykoliv mohu obrátit." Pouhá naše účast, přítomnost, objetí může být někdy mnohem víc nic neříkající slova.

Dovolte si plakat

Slzy očišťují. Vyplakat se je zdravé. Potřebné. A hlavně lidské. Pokud totiž svou bolest dostatečně neodžijete, usadí se v těle. Projeví se bolestí hlavy nebo u vás může propuknout například nespavost či deprese. V knize Život smrtí nekončí upozorňuje Theresa Cheungová i na to, že dokud cítíme vztek či máme pocity viny, tak je také téměř vyloučeno, aby nám zesnulý mohl dát z "druhé strany" jakoukoliv utěšující "zprávu". Jinými slovy: určitá "jizva" v nás zřejmě zůstane stále, ale pro konečné vyrovnání se a smíření se smrtí je potřeba projít si nejprve vší bolestí a nic nepotlačovat (a v žádném případě neutápět svůj žal v alkoholu!!)


Vyrovnat se se smrtí trvá každému různě dlouho


Podle Elisabeth Kübler-Rossové existuje pět fází zármutku, kterými postupně procházíme. Je normální, když u nás nejprve dojde k popření celé bolestné události, a potom následuje vztek, smlouvání, deprese a přijetí. Učebnicové poučky však v reálném životě mnohdy neplatí. Nebo spíše, zkušenost ukazuje, že každý člověk prochází stádii zármutku různým způsobem a různě dlouho. "Musíte dát sami sobě dost času, protože truchlení nelze uspěchat," píše T. Cheungová.

Jak byste si přáli, aby se okolí chovalo po vaší smrti?


Říkali jsme, že jakýkoliv smutek je nutné a dobré prožít. Jsou však mezi námi i lidé, kteří dosáhli jistého uvědomění, a cítit nadměrný smutek by jim nedávalo příliš smysl (o tom, že smrt je ve skutečnosti milosrdná a krásná bude příští článek). Například Pavel Prantl, kterého možná znáte jako hosta z jednoho dílu pořadu Duše K, měl tu čest doprovázet - ať už v roli policisty, hasiče, záchranáře či pečovatele - spoustu lidí při jejich odchodu z tohoto světa. Na otázku, co by poradil člověku, který se chce vyrovnat s úmrtím někoho blízkého, Prantl odpovídá: "Poradil bych, aby si představil svou vlastní smrt. Určitě by nechtěl, aby jeho okolí bylo přehnaně nešťastné a truchlilo."

"Proč jsou všichni tak smutní?" zeptala se nečekaně tříletá Jitka, dcera mých velmi dobrých přátel, v den, kdy jí umřel děda a všichni příbuzní okolo ní plakali. Nebyl jsem očitým svědkem této události, ale prý měla bezprostřední slova té dívky na přítomné velký vliv - prý celé dění povznesla na vyšší úroveň. Tříletá Jitka totiž vyjádřila podstatu: Že smrt je přirozená a sama o sobě v žádném případě špatná. Ale o tom více příště :-)


25.09.2015
autor: Mgr. Jiří Hamerský

Máme zvláštní zálibu libovat si v problémech a starostech. Pořád se něčím trápit. Stěžovat si na okolnosti.

7. června 2016 v 17:50 | Admin
Stěžovat si na okolnosti. Tento článek bude záměrně krátký. Z našich těžkostí a nepříjemných pocitů totiž vedou jen dvě cesty. A protože obě vyžadují jistou námahu, práci na sobě; spousta lidí zůstane z pohodlnosti raději ve stavu vlastní nespokojenosti.
Bavič Petr Novotný pronesl kdysi na jedné firemní motivační akci, že problém je od toho, aby se okamžitě řešil - pak podle jeho slov nebude: "Pokud máte něco, s čím nelze pohnout, na to je třeba se vykašlat. Poněvadž to není problém, ale neřešitelná blbost."

Vždy máme volbu

Kdykoliv se nám děje v životě něco, co nechceme, máme volbu: buď to přijmout, nebo to změnit. Vše ostatní nám bere sílu.

První cesta: Přijetí

Přijetí je léčivé. Už jsem párkrát na webu Celostní medicíny zmiňoval zkušenost ruského vědce a léčitele S. N. Lazareva: U pacientů, kterým byla diagnostikována nevyléčitelná choroba, došlo k prudkému obratu a vyléčení ve chvíli, kdy se naprosto smířili s nejhorším - kdy už v sobě neměli žádný strach, boj, ani odpor - kdy zůstala pouze bezvýhradná láska k Bohu.

Přijetí není totéž co apatie, ani rezignace. Je to láska. Nebránění. Umožnění souladu - vděčnost za vše, co jest; synchronizace s rytmem Vesmíru, s tlukotem Absolutna. Hluboká úcta k přítomnému okamžiku.

Druhá cesta: Změna

Někdy nám naopak srdce říká, že právě teď je čas na změnu. Že destruktivní vztah je třeba opustit. Že v práci to chce něco nového. Nebo že abychom si mohli vážit sebe sama, musíme definitivně skoncovat se svými škodlivými návyky a vytvořit si nové.

Hodně strachů a špatných pocitů plyne z toho, že se změně bráníme. Že nejednáme podle své intuice (a nedržíme krok se svým Vyšším Já, které ví, co je pro nás dobré).

Proč se i nadále trápit?

Strach či pocity deprese rostou, když neděláme nic. Cestou k uzdravení je praktikování věty z titulku tohoto článku: "Buď to zcela přijmi, nebo to změň."
Někdy je moudré věci přijmout a jindy změnit. Každý uvnitř ví, co je kdy správné. Ne každý to ale přizná - role oběti ("V této situaci nemohu dělat vůbec nic") bývá často rolí velmi oblíbenou.

Nejlépe se nám žije tehdy, když dokážeme přijetí i změnu spojit dohromady: Když jsme vděční úplně za všechno, co se děje, a zároveň nás baví věci měnit, posouvat dopředu, k lepšímu.


29.01.2016
autor: Mgr. Jiří Hamerský

Jen málokdo by tipoval, že právě vykonávání dobrých skutků může každého z nás tolik obohatit. Dokonce zbavit sebevražedných myšlenek. Restartovat život a přivést ho na úplně jinou úroveň.

7. června 2016 v 17:44 | Admin
Ano, přímo z psychiatrické praxe jsou známy případy, kdy člověku akutně uvažujícím o ukončení života, bylo terapeutem doporučeno zeptat se sousedů, s čím by jim mohl pomoci. Překvapený klient po několika desítkách minut práce volá terapeutovi zpět, že se mu najednou chce žít - že se zase cítí potřebný…

Naučit se nebýt sobecký

Dobrovolnictví učí také pokoře. Studentka fyzioterapie Klára Salzmannová docházela dva roky v opavském Domově důchodců za jednou paní: "Trávila jsem s ní čas - dělaly jsme, co ji bavilo. Nejdůležitější pro ni bylo, že nebyla sama. Pro mě samotnou to byla velká škola do života, uvědomila jsem si, že je důležité mít někoho na stáří a jak moc je důležitá rodina." Fascinovalo ji, kolik neuvěřitelných lidských osudů se v jednom Domově důchodců skrývá a dodává: "Když dělá člověk něco dobrovolně pro druhého, zapomene na sebe a na svoje starosti. Učí se nebýt sobec."
Kláru doplňuje psycholožka Lucie Švancarová: "Slyšela jsem myšlenku, že teprve když uděláme něco pro úplně cizího člověka, ke kterému nás nic nepojí, tak je to opravdový dobrý skutek." Lucie kdysi navštěvovala umírající v rajhradském Hospicu i malé děti v kojeneckém ústavu. Nyní každou neděli dochází za jednou starou paní: "Důležité je dělat to pravidelně, aby ten člověk měl jistotu a oporu v tom, že přijdeš. Je nutné dělat to, i když jsi unavený, nebo když se ti nechce. Někdy jsou to úplně obyčejné chvíle. Dobrý skutek není jenom to, co nás automaticky a okamžitě naplní dobrým pocitem. Právě v pravidelnosti je hodnota."

Pomoc druhým jako cesta k sobě

Na závěr dám dnes slovo Bohumíru Jehličkovi, kterého znáte již z článku o čínské medicíně. I on se dobrovolnictví věnuje. Dobrovolnictví je podle něj cesta k sobě: "Jsme nastavení na to, že je vždy něco za něco. Lidé, když dávají, očekávají, že za to něco dostanou. A právě dobrovolnictví pomáhá lidem měnit myšlení. Napřed si říkají, jestli mají zapotřebí věnovat někomu třeba dvě nebo tři hodiny týdně, když z toho nic nemají. Ale po čase zjistí, že se v nich začnou lámat věci a objevovat nové cesty. Spousta lidí, kteří nebyli schopni řešit svoje vztahy, závislosti nebo začít cvičit a věnovat se zdravé stravě (i když vůlí a rozumem hrozně moc chtěli, najednou začnou poskytovat nesobeckou službu - bariéry se začnou lámat a co dříve nešlo, se rozběhne." Podle něj je dobrovolnictví skvělá autopsychoterapie:"Člověk si začne věci uvědomovat sám a nepotřebuje k tomu toho psychoterapeuta. Najde to v sobě, přes člověka, kterému pomáhá, je to jistá forma zrcadlení vlastních problémů."


03.06.2016
autor: Mgr. Jiří Hamerský

STOP diskriminaci psychicky nemocných!

7. června 2016 v 15:40 | Admin
Přes dvanáct procent Čechů by ukončilo přátelství s člověkem trpícím psychickou nemocí.
Praha - Psychicky nemocní lidé jsou více stigmatizováni v Česku než Anglii. Tvrdí to studie odborníků z Národního ústavu duševního zdraví, která vznikla ve spolupráci s profesorkou ze třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Zatímco více než polovině Angličanů by nevadilo žít s psychicky nemocným, Češi jsou mnohem skeptičtější. S člověkem trpícím psychickou nemocí by nevadilo žít necelým patnácti procentům Čechů.
Vyloučení ze společenského života
Podle Petra Winklera, jednoho z autorů studie, přitom stigmatizování a odmítavý postoj společnosti může způsobit vyloučení psychicky nemocného člověka ze společenského života.
Umíte si představit, že byste se podobně přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice, bydlet v blízkosti lidí na vozíčku? Asi těžko, ale to jsou přesně jevy, které se vyskytují v souvislosti s duševním onemocněním.
Petr Winkler
"Často se říká, že stigma představuje pro duševně nemocného tu nejhorší část nemoci. Stigmatizovaný trpí jednak sociálním vylučováním se všemi důsledky, které to přináší, např. nezaměstnanost a s tím související chudoba, horší péče u lékaře a v nemocnici, nebo nerovné jednání na úřadech a posudkových komisích," vysvětlil Winkler.
Výsledky studie ukazují, že necelým dvaceti procentům dotázaných Čechů by nevadilo pracovat s psychicky nemocným. V Anglii by jej přitom na pracovišti sneslo více než šedesát procent lidí.
Konec přátelství
Podobné rozdíly se ukázaly v otázkách sousedských a přátelských vztahů. Soused trpící psychickou nemocí by nebyl problém pro téměř 72 procent Angličanů, ale jen pro necelých 25 procent Čechů. Po zjištění, že jejich kamarád trpí psychickou poruchou, by přátelství ukončilo 12,3 procent Čechů, ale pouze 1,8 procent Angličanů.
Diskriminace psychicky nemocných považují odborníci za alarmující. "Umíte si představit, že byste se podobně přestali kamarádit s někým, u koho se objevila rakovina? Odmítali pracovat s někým, kdo v dětství prodělal neštovice, bydlet v blízkosti lidí na vozíčku? Asi těžko, ale to jsou přesně jevy, které se vyskytují v souvislosti s duševním onemocněním," uvedl Winkler.
Místo léčebny nemocnice
Podle něj je jednou z příčin stigmatizace nedostatečná informovanost lidí o duševním onemocnění. V České republice byli duševně nemocní dlouho odsunováni na okraj společnosti a zavírání do velkých psychiatrických léčeben. "Ostatně ani dnes tomu není jinak, kosmetická úprava - přejmenování léčeben na nemocnice - problém neřeší," doplnila Lucie Bankovská Motlová z Univerzity Karlovy.

Zklidnění k smrti. Léčebna v Dobřanech
prohlédnout galerii
V Anglii naopak začala komunitní péče o psychicky nemocné již v polovině minulého století. Ve stejné době se začalo s řešením společenského problému stigmatizace pacientů.
Výzkum, do kterého se zapojilo přes 3500 anglických a českých respondentů, by měl vést k intervenčním programům a kampaním na snížení stigmatizace psychicky nemocných.
"Intervence, programy a kampaně pak musí být nejenom realizovány, ale také zpětně vyhodnocovány tak, aby nedocházelo k plýtvání financí k něčemu, co je neefektivní nebo dokonce kontra-efektivní," dodává Winkler.
Autor: Magdaléna Daňková

V době, kdy člověk onemocní vážnou duševní poruchou, většinou nikdo neví

7. června 2016 v 14:27 | Admin
Žijí mezi námi. Lidé trpící vážnými duševními poruchami. Schizofrenie a bipolární afektivní porucha zasahují více než procento populace, schizoafektivní porucha půl procenta, klinickou depresí onemocní 2 - 3 procenta mužů a 5 - 10 procent žen. O tom, co pacienti s duševními poruchami prožívají a na jaké problémy narážejí při pokusu vrátit se zpět do běžného života, jsem hovořila s psychologem Mgr. Martinem Šťastným z Jihlavy.
Duševní nemoc zasáhne celou rodinuV době, kdy člověk onemocní vážnou duševní poruchou, většinou nikdo neví, o co vlastně jde. Jak obvykle reaguje v takové situaci rodina?
"V první fázi má rodina tendenci skutečnost popírat, myslí si např., že jde pouze o přechodnou záležitost. Někdy to tak skutečně může být, častější ovšem je, že závažné psychické poruchy se vracejí. To je však v této fázi složitá a těžká informace jak pro pacienta, tak pro rodinu. Dotyčný člověk i jeho okolí jsou touto skutečností silně zaskočeni, a to i tehdy, pokud s ní mají už nějaké zkušenosti. U duševních poruch je poměrně silná dědičná složka. Nové onemocnění velmi často přináší do rodiny zmatek a překvapení. Pak přijde etapa, kdy začnou přistupovat k duševní poruše jako k tělesnému onemocnění. Začnou se zajímat, za jak dlouho se pacient uzdraví, jakou dobu bude brát léky, jak dlouho bude v nemocnici. Hospitalizace je většinou otázka měsíce či dvou. Projevy akutní nemoci odezní u většiny pacientů po farmakologické léčbě, ale problémem je, že nemoc doznívá v jiných formách."
Jak nejlépe vystihnout, v čem se liší chronická duševní porucha od somatické?
"Je to především ve vnímání poruchy samotné. Člověk se velmi těžko smiřuje s jakoukoli chronickou nemocí. Speciálně u těžších duševních poruch někdy nefunguje vědomí nemoci. Pokud má tzv. náhled, dotyčný si je vědom, že trpí nějakou nemocí a že se musí léčit. Jestliže náhled chybí, klasicky si člověk s duševní poruchou myslí, že on je zdráv a do blázince patří ti ostatní. Pak je tu ještě částečný náhled, což je zajímavá situace, kdy si pacient uvědomuje, že není v pořádku, že mu na sobě něco nesedí, uvědomuje si některé deficity, např. že ztrácí výkonnost, nebo že se špatně soustředí. Částečně vnímá, že s ním něco je, ale úplně mu to nezapadá do obrazu duševní nemoci. S touto situací se dá pracovat, protože je vždycky důležité, co si člověk o sobě a své nemoci myslí."
Co čeká po odchodu z nemocnice samotného pacienta, na jaké problémy by se měl připravit?
"Samotná ataka duševní poruchy je velkou zátěží pro celý organizmus. Člověk je víc unavený, nesoustředí se, začíná být depresivní. Vždy na něho doléhá realita, i když se to snaží popírat. Některé psychózy mají tendenci přecházet do poruch nálady. Zároveň se vytváří řada omezení. Člověk zjišťuje, že není tak výkonný v práci, hůře se učí ve škole. Jednak k tomu přispívá nemoc samotná a jednak i léčba, která může mít negativní vedlejší účinky. Někdy je velmi těžké odlišit, co přičíst nemoci a co vedlejším účinkům léčby. Pacient tuto situaci většinou prožívá jako omezení. Jako poměrně velkou změnu ve svém životě a musí se vyrovnávat s tím, co se stalo i s tím, co bude dál. Z léčebny člověk odchází v nastupující remisi, kdy se jeho stav někam posunul. V ideálním případě má nastavenu léčbu psychofarmaky, popř. i nějakou doplňkovou léčbu psychoterapeutickou a sociální rehabilitaci. Snaží se znovu zapojit do normálního života. Jsou pochopitelně lidé, kteří se vracejí do zaměstnání a do škol a pokud se jim podaří návrat zvládnout, je to dobře. V každém případě by měli navštěvovat ambulantního psychiatra a být dál sledováni, což také není někdy úplně jednoduché."
Existují čísla, kolik lidí se po prodělané atace duševní nemoci vrátí plně do běžného života?
"Jedna třetina lidí je schopna plně fungovat a navrátit se zpět do běžného života, jedna třetina má chronický průběh s výkyvy, střídají se u nich období remise (vymizení příznaků) a relapsů (návratů) nemoci, jedna třetina má vlivem nemoci změněné nebo snížené schopnosti. Musíme si uvědomit, že duševní onemocnění je částečně i tělesné, není jen o tom, jestli to, co pacient říká, dává smysl, nebo ne, ale jde i o skutečné dopady na strukturu mozku. Na biochemii až na molekulární úroveň. Může se stát, že takovýto psychický úraz způsobí trvalé následky. Někdy dochází k invalidizaci třeba i v mladém věku. I když se nemocný snaží nějak uplatnit a hledat si práci, nemoc se navrací. Nebo má sníženou toleranci ke stresu, což vede k tomu, že v práci neobstojí."
Člověk s duševní poruchou se musí vyrovnávat s nepřízní osudu i s mnohdy netaktními reakcemi okolí. Jak mu to co nejvíce usnadnit?
"Je velice těžké smířit se s tím, že jsem duševně nemocný. Co se týče samotné nálepky duševně nemocný, já osobně mám jinou zkušenost a používám raději termín vnitřní stigmatizace. Myslím si, že lidé vnitřně stigmatizují sami sebe víc, než to dělá okolí. Pozorují se, jak obstojí nebo neobstojí, možná na sebe kladou větší nároky než na jiné. Jestli ve vašem domě bydlí někdo se schizofrenií, tak vás to moc nezajímá, pokud ten člověk nedělá něco, co vybočuje z normy. Pak už se setkáváme s tím, že lidé neví, jak na to reagovat, což chápu tak, že se to nikde neučí. V běžné pracovním životě ovšem existují nějaké hranice. Např. člověka, který má schizofrenii, těžko někdo zaměstná pro jeho kolísavou výkonnost."
Přizpůsobit se společenské normě je asi na pacientovi…
"Když se svými klienty o tomto hovořím, dávám jim jasně najevo, že oni musí být tím, kdo se musí přizpůsobit 'normě', ostatní se jim přizpůsobovat nebudou. Což je samozřejmě velmi náročné, protože člověk prožívá svoje vlastní utrpení a ještě by měl chápat ty ostatní, že to nemají lehké s ním. Ale je to v zájmu pacienta. Okolí nepátrá po tom, proč vám není dobře. Funguje signálně, buď něco nevybočuje, tak to nevidím, nebo něco vybočuje, pak mi to začne vadit, ale moc už nepátrám, proč to tak je. Je to trochu nespravedlivé, protože když to porovnáme např. s člověkem na vozíku, tam je signál po pozornosti a toleranci jasný, veřejnost je na to naučená. Problém duševní poruchy je v tom, že obvykle na první pohled není vidět. Pokud už vidět je, zasluhuje odbornou pozornost."
Jak se při duševní nemoci změní např. chod rodiny?
"Nejen pacient, ale i jeho rodina by měli vědět, o co jde. Nejistota je nepříjemná i pro rodinné příslušníky. Tady je jediné řešení - co nejvíce o problému vědět. mít nejen dostatek informací, ale i prostoru a času to pochopit. Proto se osvědčují edukační (vzdělávací) kurzy pro pacienty, které mohou absolvovat v léčebně, i pro rodinné příslušníky, rodiče a partnery. Je potřeba si uvědomit, že psychofarmakoterapie má zhruba padesátiletou tradici, léky se neustále vyvíjí. A pak je důležité vědět, že existují velké individuální rozdíly u pacientů v reakcích na jednotlivé látky obsažené v lécích."
Víme, že dříve nebo později se nemoc stane jádrem nějakého konfliktu…
"Rodinní příslušníci ne vždy dobře pochopí, jak se nemoc vyvíjí a co všechno přináší. Kladou někdy na pacienta přehnané nároky, obviňují ho z lenosti, z touhy vyhnout se zodpovědnosti nebo domácím pracím. Může dojít i k tzv.vyhoření, kdy lidé už nemají sílu, aby situaci dál snášeli. Máme velmi dobré zkušenosti s rodinnými příslušníky, kteří najdou aktivní přístup k situaci, ale zároveň se najdou i lidé, kteří nemocného partnera opustí, nedokážou s tím žít. Což je také lidská reakce a těžko to nějakým způsobem odsuzovat."
Co se tedy dá všechno dělat?
"Platí, že dnes je základním trendem léčby duševních poruch farmakoterapie, biologický přístup. Z tohoto hlediska můžeme na duševní poruchy nahlížet jako na tělesné. Člověk je však bytost komplikovanější, docela pěkně to ukazuje model duševní nemoci, který nazýváme bio-psycho-sociální. Všechny tyto tři vrstvy mohou být zdrojem patologie a ideálně na všech by měla probíhat léčba. Doplňkově psychoterapie jako práce na rodinných a vztahových problémech a sociální rehabilitace, která dává možnosti, jak se realizovat v rámci společnosti a učí, jak odolávat sociálnímu tlaku. Mnoha lidem může stačit užívat léky a zařadí se dobře. Existuje určitá skupina lidí, které jejich nemoc natolik diskvalifikuje z běžného života, že potřebují další tzv. komunitní péči formou sociálních služeb."
Setkáváte se ještě dnes s označením "blázinec"?
"Když jednáme s některými firmami, tak se nám stává, že lidé říkají: 'tak nám tam držte místo, my se taky jednou zblázníme'. Je to takový folklor, ale ve skutečnosti to tak je. Duševní porucha není chřipka, nedá se chytit někde v trolejbuse a skutečně nelze říci, že by někdo byl definitivně ochráněn před duševní nemocí."

Depresi můžete i zdědit

7. června 2016 v 14:26 | Admin

Depresi můžete i zdědit


Trpí váš dědeček, nebo dokonce otec depresí? Vědci zjistili, že v tom případě existuje určitá pravděpodobnost či riziko, že deprese jednou propukne i u vás. Navzniku deprese se mohou podílet i geny, které jsme zdědili po předcích.
Zatím nebyl objeven jeden jediný gen, který by se dal označit jako "gen prodepresi". Dědičnost je v případě deprese s největší pravděpodobností závislá na výskytu určitého souboru genetických vloh, které se mohou, ale nemusejí projevit. Navíc se zjistilo, že u různých typů depresivních poruch je dědičnost vyjádřena nestejně silně.

Chvíli mánie, chvíli deprese…

Nejvíce se dědičnost podle výsledků rodokmenových studií uplatňuje u tzv. bipolární afektivní poruchy neboli "maniodepresivní" poruchy. Je-li tímto onemocněním postižen jeden z rodičů, jeho dítě má přibližně 25% pravděpodobnost, že onemocní také. Trpí-li bipolární afektivní poruchou oba rodiče, riziko pro dítě stoupne na 50 až 70 %.

Depresivní dvojčata

Podobná situace je i v případě jednovaječných dvojčat. Sourozenec nemocného dvojčete má až 70% pravděpodobnost, že onemocní také. Dvojvaječná dvojčata jsou na tom lépe, zde je pravděpodobnost onemocnění pouze dvacetiprocentní. V případě unipolární depresivní poruchy ("čistě deprese") onemocní dítě rodiče s touto poruchou zhruba s 10- až 13% pravděpodobností.
Máte-li mezi svými blízkými a nejbližšími někoho nemocného depresí, přesto nemusíte zoufat. To, že je deprese částečně dědičná, zdaleka neznamená, že se musí objevit i u vás. Geny zodpovědné za její výskyt se vůbec nemusí uplatnit a pak dědičná deprese nemá šanci, i když vlohy k ní jsou přítomny.
(zak)
Zdroj:
Doporučené postupy pro Praktické lékaře - Deprese, novelizace 2008
Deprese - psychowebwww.deprese.psychoweb.cz
Rodina.czwww.rodina.cz
Převzato:http://www.psychicke-zdravi.cz/novinky-laik-deprese/depresi-muzete-i-zdedit-29

Psychické nemoci jsou staré jako lidstvo samo, přesto v jejich léčení stojíme sotva na začátku

7. června 2016 v 14:25 | Admin

Jsou psychické problémy dědičné?

Čtyřicetiletá Lenka moc dobře ví, jak těžké je soužití s psychicky nemocným člověkem. Její maminka léta trpěla schizofrenií. Proto se oprávněně obává, aby jednou nemoc nepropukla u ní nebo u jejích dětí. Může se nějak bránit? A má se vůbec bát?
Psychické nemoci jsou staré jako lidstvo samo, přesto v jejich léčení stojíme sotva na začátku. Není tomu tak dávno, co jediná léčba různých nemocí duše spočívala v izolaci nemocného a maximálně tišení agresivních projevů.
I když bouřlivým rozvojem technologií i lékařství za minimálně posledních sto let začínáme na psychické nemoci pohlížet úplně jinak, mezi lidmi je stejně pořád zakořeněná spousta mýtů a vžitých představ. Nic si nenalhávejme, na duševně nemocné pořád koukáme tak trochu skrz prsty.
Jedna věc je, když kamarádka prohlásí, že "má depku", a úplně jiná, když někdo opravdu trpí depresemi, které mají jasnou vnitřní příčinu. Zatímco trocha toho splínu a smutku do života prostě patří, to, že prožíváme blbé období, ještě neznamená, že máme opravdovou depresi vhodnou léčby. Dokáže vás homeopatie zbavit depresí či nespavosti?
Opravdová deprese vznikne poruchou přenosu nervových signálů, v těle chybí látky k tomu potřebné a vně se nemoc projeví psychickými problémy a změnou chování. A podobné je to i s jinými psychickými poruchami: už zmíněnou schizofrenií, s maniodepresivní psychózou, Alzheimerovou chorobou. Opravdová psychická choroba nebo porucha má v těle konkrétní příčinu, byť ji třeba ještě neznáme nebo neumíme přesně popsat. Tím hůř dokážeme určit míru její dědičnosti.

Na miskách vah: vlohy versus prostředí

Vědci ještě dnes nedokážou přesně určit, nakolik jsou psychické poruchy ovlivněné prostředím a nakolik se na rozvoji choroby podepíše vrozenýgenetický potenciál. U většiny hrají roli oba faktory.
Existují poruchy, u nichž příčinu vzniku známe, například Alzheimerova choroba (degenerativní onemocněné mozku způsobující postupnou demenci). U ní je pozorován i poměrně výrazný vliv dědičnosti.
U depresí, poruch osobnosti, různých typů psychóz bude patrně dědičnost také hrát roli, ale velkou měrou se na rozvoji onemocnění podílí vliv okolí, výchovné vlivy, stresové faktory, vzorce chování a další. Typickým příkladem poruchy, na jejímž rozvoji se podílejí víceré vlivy, je mentální anorexie. Vědci tvrdí, že nemoc se rozvine, jen když se setká vhodný genetický materiál s nepříznivým vlivem okolí.
Přesné číslo, jak velký podíl má u psychických poruch negativní vliv prostředí a jak velký genetika, zatím nikdo nevyjádřil. Budeme si muset nejspíš počkat, dokud výzkum nepokročí natolik, abychom byli schopni tato čísla upřesnit.

Čtěte také:

Závislost daná do vínku?

Závislost není sice choroba v pravém slova smyslu, ale o psychické poruše mluvit můžeme. Dnes už známe dokonce několik konkrétních genů, které souvisí s větším rizikem jejího rozvoje. Zdá se, že jejich majitelé mají sklony podléhat psychickým závislostem všeho druhu: cigaretám, alkoholu, hazardním hrám a řadě dalších.
U alkoholu obecně se uvádí, že pokud je jeden z rodičů alkoholikem, je až šedesátiprocentní šance, že z dětí se stanou alkoholici také. Jenomže neplatí, že pokud jsem majitelem genů pro závislost, se stoprocentní jistotou skončím s lahví nebo cigaretou v ruce.
Rozhodně se na geny nemůžeme vymlouvat, pokud se nám už po sté nepovedlo típnout svoji poslední cigaretu. Lví podíl na opravdovém rozvoji závislosti opět hraje okolí, vliv prostředí, výchovy, možnosti. Je to velmi podobné jako u jiných psychických poruch.
Svou roli hrají pochopitelně i zvyky v rodině, vzorce chování, přístup k životu, stravě, pohybu. Takže když mluvíme o dědičnosti, je třeba si uvědomit, že krom předávání genetického materiálu rodiče zároveň vytvářejí potomkům nepřímo i jejich vnější prostředí.

Prevence na prvním místě

Co tedy poradit Lence? Doopravdy existuje určité riziko, že psychická choroba či porucha propukne znovu, pokud se v rodině už někdy vyskytla. Zatím ale u žádné psychické choroby nebyly objeveny konkrétní a jasné dědičné příčiny a dědičnost je tak spíš závislá na souboru několika vloh, které se mohou, ale nemusejí projevit.
Obecně platí, že vlivy okolí zůstávají v rozvoji psychických onemocnění na prvním místě. Největší význam má tedy tak jako jinde prevence a vyvarování se rizikovým faktorům. Nejlepší cestou je snaha uchovat si své psychické zdraví, pěstovat svou duševní pohodu, relaxovat a vyhýbat se zbytečným rizikovým vlivům.

Deprese a psychické problémy mohu mít kořeny v genech

7. června 2016 v 14:23 | Admin
Za pěti nejčastějšími psychickými chorobami může stát jedna genetická porucha. Alespoň to vyplývá z rozsáhlé studie uveřejněné v časopisu Lancet, podle které lze kořeny psychických a behaviorálních nemocí objevit v DNA pacientů. Podle lékařů by tyto poznatky mohly přispět k vývoji nové léčby těchto chorob.
Autismus, porucha pozornosti, deprese, bipolárních porucha a schizofrenie mají zřejmě více společného, než se na první pohled zdá. Nejenže se jedná o choroby zařazené do oblasti psychiatrie, ale může je způsobovat stejná genetická porucha.
Až doposud lékaři věřili, že tyto problémy jsou kombinací genetiky, biologie a prostředí, ale nebylo jasné, jak se tyto faktory ovlivňují a jak fungují. Více světla na tuto problematiku vrhá nová studie americké sítě National Institutes of Health, která se zaměřila zejména na genetické kořeny chorob.
Odborníci prověřili DNA více než 30 tisíc pacientů s klinicky diagnostikovanými psychickými problémy a jejich výsledky porovnali s 27 tisíci zdravých lidí. Všichni dobrovolníci zapojení do studie měli pouze evropské předky.
Vše je v mozku
U výše zmíněných pěti chorob našli lékaři stejnou genetickou změnu, která ovlivňovala proudění vápníku přes buněčné membrány. Tím dochází k ovlivňování aktivity mozku a reakcí na nervové signály. Autoři studie se proto domnívají, že tyto choroby mají stejný genetický základ, který hraje významnou roli v rozvoji choroby.
"Naše poznatky by mohly vést k vyvinutí nových léčebných postupů a k objasnění, co se děje v těle pacientů," píší autoři ve studii. Přesto však nejde tvrdit, že deprese, schizofrenie, autismus, bipolární porucha a hyperaktivita jsou pouze genetické poruchy. "Zcela jistě se na nich podílí i další okolnosti, které rozvoj a průběh nemoci ovlivňují," dodávají odborníci.
Z tohoto důvodu se nelze domnívat, že časem by mohly vzniknout například genetické testy, které by tato psychická a behaviorální onemocnění včas objevily. Ze studie totiž vyplývá, že celkový vliv genetických faktorů u těchto nemocí rozhodně není dominantní.
Autor -HAN-
zdroj:http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/psychologie/deprese-a-psychicke-problemy-mohu-mit-koreny-v-genech_262796.html

Dětská a dorostová psychiatrie - Psychiatrie - ZDN

7. června 2016 v 13:58 | Admin
Dětská a dorostová psychiatrie je více než 100 let samostatným medicínským oborem, který má řadu specifických charakteristik. Diagnostické rozvahy u dětí a dospívajících komplikuje prolínání symptomů duševních poruch a vývojových změn, které činí tento obor velice zajímavým, ale zároveň náročným.
Souhrn
K obtížnosti oboru přispívá i absence doporučených postupů pedopsychiatrické péče, diagnostických kritérií pro dětský věk a nedostatek psychofarmak schválených pro použití v dětském věku.
Summary
Uhlíková, P. Child and adolescent psychiatry
Child and adolescent psychiatry has been an independent medical specialization, which has many specific characteristics, for more than 100 years. Diagnostic deliberations in children and adolescents are complicated by overlapping symptoms of mental disorders and developmental changes, which makes this specialization a very interesting, but also a challenging one. The absence of guidelines for pedopsychiatric care, diagnostic criteria for child's age and lack of psychotropic drugs approved for use in children contribute to the complexity of this specialization.
Historie dětské psychiatrie jako samostatného oboru se datuje od r. 1871, kdy byl v Praze Karlem Slavojem Amerlingem založen ústav pro slabomyslné děti. První ambulanci dětské psychiatrie založil v Praze v roce 1902 Karel Herfort, první docent a profesor psychopatologie dětského věku v Čechách. Přednášel pedagogům a od roku 1931 v rámci výuky psychiatrie medikům lékařské fakulty Univerzity Karlovy. První dětské psychiatrické lůžkové oddělení založil na psychiatrické klinice v Praze jeho žák Josef Apetauer. V roce 1924 bylo v Opařanech vybudováno první zařízení pro děti s psychickými poruchami, zpočátku zde převažovaly děti s mentálními defekty a sociální problematikou.
Diagnostické kategorie dětské a dorostové psychiatrie
MKN-10 (mezinárodní klasifikace nemocí) v současné době rozlišuje dvě základní skupiny dětských psychiatrických poruch: poruchy psychického vývoje a poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci. Kromě těchto poruch se v dětství a dospívání mohou objevit i další psychiatrická onemocnění, pro která neexistují diagnostická kritéria pro dětský věk, která ale mají v porovnání s výskytem v dospělém věku řadu specifických příznaků. K nejzávažnějším patří schizofrenie, afektivní poruchy a poruchy příjmu potravy.(1) Příznaky psychických poruch v dětském věku mohou být relativní a vždy je nutné korelovat je s věkem a stupněm vývoje dítěte. Při stanovení hranice mezi normou a patologií je nutné přihlížet i k dalším okolnostem, jako jsou např. kulturní zázemí, typ výchovy, osobnost rodičů, emoční klima rodiny, jazyková bariéra, příležitost ke vzdělání a další.
Podmínkou stanovení psychiatrické diagnózy v dětském věku je podrobné a komplexní vyšetření včetně psychologického, které je někdy nutné doplnit dlouhodobou observací pacienta. Suicidální chování nepředstavuje samostatnou nozologickou jednotku, jde o syndrom, který může být součástí různých onemocnění. Zahrnuje suicidální myšlenky, tendence, pokus a dokonané suicidium. Suicidální proklamace je vždy nutno brát vážně, i když jsou zřejmé účelové nebo demonstrativní tendence, v jakémkoli věku jsou indikací k okamžitému psychiatrickému vyšetření. V adolescenci je sebevražedný pokus nejčastějším důvodem pro urgentní psychiatrické vyšetření je druhou nejčastější příčinou úmrtí v tomto věku! Rizikovými faktory pro sebevražedné chování je disharmonické rodinné prostředí, sociální izolovanost mezi vrstevníky, snížené hodnocení, zvýšená impulzivita, depresivní projevy, sklon k užívání alkoholu a drog, nechtěné těhotenství a také předcházející suicidální pokus.(2)

Celý článek kliknutím na odkaz níže:

Problémy s dětmi. Ve chvíli, kdy se staneme rodiči, otevírá se před námi z velké části neprozkoumaný prostor – začínáme zjišťovat, jací jsme jako rodiče.

7. června 2016 v 13:51 | Admin
Celý článek najdete kliknutím na odkaz níže:

včetně konzultantů u kterých se můžete obědnat....


Dětí s psychickými problémy přibývá.

7. června 2016 v 13:47 | Admin
Úzkosti, deprese a pokusy o sebevraždu se nevyhýbají ani dětem. Malých pacientů, kteří trpí psychickými problémy, v Česku přibývá. Podle lékařů za to můžou hlavně špatné rodinné vztahy a vysoké nároky ve škole. Doktoři řeší problémy hlavně u dospívajících dívek s mentální anorexií a bulimií. Často se setkávají i se sebepoškozováním.
"Hodně se zabýváme například poruchami příjmu potravy, takže se nám zdá, že jich přibývá i v současné době," řekl primář Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Motole Jiří Koutek.
Psychické problémy dětí může způsobit třeba to, že se jim rodiče kvůli náročné práci méně věnují, a pro ně to tak může být velmi traumatizující. Roli u špatné psychiky hraje i dědičnost.
"Obecně se v Evropě ukazuje, že asi 10 procent dětí potřebuje v nějaké formě pedopsychiatrickou péči, takže to je relativně hodně," popsal psychiatr Ivo Paclt.

"Je to asi osm procent u dětí, které trpí úzkostnou problematikou, asi pět až šest procent u dětí s ADHD , a kolem dvou až čtyř procent u dětí trpících depresivními stavy."
Dětem mohou uškodit také neshody v rodinách, rozvody a hádky.
Depresí a úzkostmi trpí i kvůli škole a vysokým nárokům ambiciózních rodičů.
"Je třeba se nějakým způsobem vyrovnat s počítačem, naučit se toho daleko více z matematiky. Pro ty děti, které nejsou tak nadané, je to problematické," dodal Ivo Paclt.
Podle lékařů je důležité, aby rodiče řešili psychické problémy svých dětí včas a nebáli se s nimi přijít k psychiatrovi. Může se tak předejít zhoršení nemoci v pozdějším věku.
Dětská psychiatrická klinika Fakultní nemocnice v Motole ročně přijme zhruba 70 dětí, většinou dívky. Nejčastěji se tu léčí dospívající děti.
Autor: Petra Benešová (pbe)
Zdroj:http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/deti-s-psychickymi-problemy-pribyva-trpi-depresemi-i-poruchami-prijmu-potravy--1485409

Psychické problémy dítěte

7. června 2016 v 13:45 | Admin
Na stránkách šance dětem,psychické problémi dítěte najdete například:

Problémy s chováním

Problémy s pozorností

Problémy s učením

Poruchy nálady

Problémy s uzkostí a strachem

Problémy se spánkem

Problémy s pomočování

Problémy se sebepoškozováním

Problémy s myšlenkami na smrt

Deprese u dětí

Schizofrenie u dětí

Selektivní mutismus v dětském věku v otázkách a odpovědích

Poruchy příjmu potravy v dětství a dospívání

Psychosexuální vývoj dítětě a jeho poruchy

Nejčastější psychické poruchy v dospívání





Najdete klinutím ana okaz níže:


Psychické potíže z pohledu TCM

7. června 2016 v 13:32 | Admin
Deprese, ale i smutek, žal, náladovost, hysterie, úzkost, frustrace, obavy, strachy, pocity napětí, neklidu a nepohody, pocity viny či ukřivděnosti, podrážděnost, zlost, výbušnost, upjatost (postupně bychom mohli vyjmenovat všechny negativní emoce…) - to vše jsou typické projevy pro stagnaci energie Qi, která spolu s hlenem TAN postihuje dnešního člověka více než by bylo zdrávo. Dle tradiční čínské medicíny (TCM) duch sídlí v játrech a jeho správná funkce se projevuje duševní silou, tzv. živostí, tvořivostí, nápady, cílevědomostí, uskutečňovanými představami, inspirací, plánováním, odhodláním, odvahou a sebe (na)směřováním - prostě duch zajišťuje jakýsi myšlenkový pohyb. Ve chvíli, kdy mysl sídlící v srdci dostatečně nedostává v důsledku stagnující energie Qi tento "drajv" (jenž bychom mohli v dnešní mluvě vyjádřit jako tah na branku), pak se člověk cítí frustrovaný, beze smyslu života a ztrácí všechny výše zmíněné pozitivní vlastnosti včetně duchaplného pohledu. A to doslova, neboť duch se projevuje mimo jiné i v očích, a v případě plného zdraví je i pohled a výraz zdravý. Rovněž i spřízněné duše jsou lidé, jež spolu rezonují, tzv. jdou si naproti, cítí, že jeden druhému mluví z duše (mluvíme pak o souznění duší) a jejich tělo a duše jedno jsou. Takový člověk bez duše má pak i bezduché myšlenky a duchaprázdné řeči, jež nevycházejí zrovna z hloubi duše… Zkrátka duše bolí, a ne že ne! Tím vším se takový člověk postupně dostává na pomyslnou křižovatku potíží, z které neví "kudy kam". Neví, jak řešit vztahy, práci, jak si uspořádat život - prostě upadá do deprese.

Jako tělo bez duše je deprese

Deprese je charakterizována dle západní medicíny 2 hlavními příznaky: ztrátou zájmu o každodenní činnosti a pokleslou náladou s pocitem smutku, beznaděje, bezmoci a pláčem bez zjevné příčiny. K depresi patří i některé z dalších menších příznaků jako nespavost, nekoncentrovanost, změny hmotnosti (jak minus, tak plus), neklid, pocit viny, menší zájem o sex, malá sebeúcta, únava, vyčerpání či časté myšlenky na smrt. Takový člověk je pak jak píchlá duše (řečeno cyklistickým termínem vypustil duši) a je třeba poškozenou duši opravit, tzn. krom užívání bylin ipromluvit mu do duše a pohladit a pofoukat duši(čku) - nejlépe zkušeným psychoterapeutem. Rovněž dle TCM "emoce jsou matkou nemocí a špatná strava jejich otcem", proto i člověk, jež sice nejí předpisově, ale má pozitivní emoce, je na tom podstatně lépe než člověk, který sice dbá na svoji stravu, ale zanedbává svoji duši a zatěžuje ji negativními emocemi.

Hněv (nechť) není dobrým rádcem ani sluhou, ani pánem

Ke stagnaci energie Qi, která nejčastěji postihuje játra, plíce, srdce a žaludek (resp. slezinu) dochází v důsledku nadměrných emocí. Čeština má pro stagnující energii čchi QI ZHI také poměrně trefné vyjádření o "stažené (ze strachu, obav, starostí...) či zaťaté (ze vzteku, závisti, nenávisti...) zadnici".
V případě jater je to hněv. Tuto emoci chápe čínská medicína více než kteroukoli jinou pěkně zeširoka a zahrnuje do ní i potlačovaný hněv, závist, pocit ukřivdění, neklid, podrážděnost, vznětlivost, vzdorovitost, rozhořčenost, nevraživost, zatrpklost, frustraci a vztek. Ze všech emocí se hněv nejsnáze vyvolává, ale nejhůře ovládá a je také nejčastější příčinou této stagnace. Hněv způsobuje "vzbouření" energie Qi, což znamená, že Qi se vydává špatným směrem, pak se jedná o tzv. QI NI (v čínském překladu je to vzpurná, protikladná, odporující, neposlušná a vzdorující energie). Škoda jen, že tuto energii, kterou člověk promarní ve výbuších hněvu, neovládne a nevyužije k dosažení svých životních cílů…I pravil jeden konfuciánský čínský myslitel Ču Si ve 12. století: Závazky člověka vůči druhým by se měly zakládat na loajalitě a poctivosti. Chování člověka by mělo být založeno na vážnosti a obezřetnosti. Člověk by měl umět ovládat svůj hněv a umírňovat své touhy a měl by napravovat své chyby a soustředit se na činění dobrých a správných skutků. Také v knize knih je psáno: Nad vaším hněvem ať slunce nezapadne. Snášejte se a odpouštějte si navzájem. Svatá pravda, neboť jinak dojde k obávané stagnaci Qi...
V případě srdce a plic způsobuje stagnaci QI smutek, žal, obavy, pocit viny, v případě žaludku a sleziny je to trudnomyslnost, plačtivost, melancholie, zadumanost či přemýšlivost. Nutno však podotknout, že všechny emoce ve svém důsledku vždy způsobují stagnaci energie čchi QI ZHI, a to nejčastěji v játrech a v srdci! Tato stagnace se projevuje nejen psychickými příznaky (výše), ale i tělesnými příznaky (níže), a tak i naplňuje slova o propojení těla a duše, tedy o tzv. psychosomatické medicíně.

Stagnace ve slepém rameni vede do slepé uličky

Jednou z nejčastějších příčin deprese a podobným psychickým rozladěním je dle TCM právě stagnace energie Qi. Obecně si ji můžeme představit jako vodu v řece, jejíž průtok je u zdravého člověka tzv. hladký, avšak při její stagnaci se děje pravý opak - voda nehybně spočívá ve slepém rameni, čímž se tak dostává do slepé uličky. Stojatá voda zde těžce sedí (asi jako kámen na srdci), tlí, bobtná, kvasí,…prostě nežije. Zato zde žije a bobtná cosi nekalého (ba kalného), co zatemňuje nejen mysl a duši.
Stagnace Qi plic se projevuje příznaky, jako jsou pocit knedlíku v krku, obtížné polykání, pocit tlaku či napětí na hrudi, povrchní dýchání, časté zívání a vzdychání, napětí v prsou u žen, předmenstruační napětí, časté infekty dýchacích cest (chronický zánět hrtanu), únava, smutek, sebepozorování se. Pocit horka, červené tváře a žízeň se přidávají v důsledku toho, že každá stagnace se dříve či později nakonec přemění na horko RE (jako uhlí, které se samovznítí v uzavřeném sklípku). Takový člověk má pak pocit, že mu "cosi sedí" na hrudi, na břiše, v podžebří, co ho dusí jak fyzicky (často se objevuje tzv. psychické astma, obzvláště u žen), tak deptá i psychicky. Prostě je to "na… (s)padnutí"! Typické také je, opět obzvláště u žen, pocit hlasitého a kaskádovitého dechu, kdy člověk chce tímto způsobem jakoby mechanicky "prodechnout a odblokovat" pocit švestky či tíhy v krku a na hrudi, což je také často zaměňováno (jak už to tak bývá) s hysteroidními projevy. Zde se používá bylinná směs Spadnutí kamene ze srdce (081).
Stagnace Qi srdce se projevuje příznaky (kromě některých výše zmíněných), jako jsou bušení srdce, slabost a chlad v končetinách, bledý vzhled, nechutenství, napětí na hrudi a pod ní, event. i podrážděnost a duševní neklid. Zde se používá kombinace Spadnutí kamene ze srdce (081) + Radost přicházejícího spánku (127).
Stagnace Qi jater se projevuje příznaky, jako jsou napětí a bolesti šíje a krčních svalů, bolesti hlavy, břišní napětí, nepravidelná stolice, zácpa, sucho a hořko v ústech, u žen nepravidelná menstruace či premenstruační syndrom, napětí kolem žaludku a v podžebří (latinsky se řekne podžebří hypochondrium - a tak pravděpodobně vznikl i název pro tzv. hypochondra, tedy člověka, kterému (dle všemožných medicínských vyšetření) nic není, ale trápí ho nejrůznější neurčité obtíže, o nichž referuje svému okolí. TCM však nezná termín "hypochondr", neb každý příznak má vždy i svoji příčinu. Zde se používají kupř. tyto 2 bylinné směsi Zklidnění zčeřené hladiny (062) či Souznění kouzelné proměny (063).
Stagnace Qi sleziny a žaludku se projevuje špatným trávením, diskomfortem v oblasti břicha, nevolností, chronickým zánětem hltanu, refluxem žaludečních šťáv a má za následek i vznik hlenu TAN, jenž stoupá v protisměru do hlavy, blokuje "mozkové otvory" a tím i správné myšlení a uvažování a který podobně jako mlha zastírá mysl a "zatemňuje mozek". Takový člověk pak ztrácí přehled a porozumění pro řádný chod věcí v životě, neumí se zařadit, těžko se orientuje ve světě lidí, jenž je pro něj pak jakousi "lidskou džunglí", cítí se zmatený, neuspořádaný a bez cíle, prostě nejde mu "to do hlavy" a "není to k tomu",jak se s oblibou říká hezky česky. Zde se používá kombinace Spadnutí kamene ze srdce (081) + Harmonie broskvového háje (192).

Spadnutí kamene ze srdce

Bylinná směs Spadnutí kamene ze srdce (081) je ideální pro všechny případy (a že jich dnes je!), které se objevují v důsledku emoční nerovnováhy, způsobené stagnací Qi, měnící se na vnitřní horko RE a spolu s hlenem TAN pak blokují horní i střední ohniště. Na rozdíl od původní klasické směsi, která neochlazovala, je zde přidána bylina Dan zhu ye, jež snižuje vnitřní horko RE a odstraňuje podrážděnost a neklid ducha. Jak napovídá příznačný název Spadnutí kamene ze srdce na rozdíl od všemožných pseudostimulancií (alkohol, drogy a rocknroll) působí tak, že se postupně navrací harmonie do duše i do těla - jako když "TO" z vás spadne…

7 jestřábů kontra 7 hrdliček

Současná věda a technika umí vše dokonale popsat, rozebrat do posledního šroubečku či molekuly a atomu (ba i více), ale víme, že poručit větru ani dešti neumíme, natož pak emocím. Ale člověk by měl a musí se neustále snažit a usilovat o pokoj v duši. My občas závidíme usměvavým a spokojeným, ale zato chudým východním národům ("chatrč ze slámy, v níž se lidé smějí, má větší cenu než palác, v kterém lidé pláčí"), oni by si zase přáli naše výdobytky - prostě člověk vždy touží po tom, co nemá.
Pokud bychom si chtěli čínské psychoterapeutické zásady a duševní příčiny nemoci jednodušeji přiblížit pro současného člověka, obraťme se ke kořenům naší západní civilizace. Její pravidla a zákonitosti jsou shrnuty v 7 ctnostech a v 7 neřestech, které jasně a zřetelně každému nastavují zrcadlo duše. Každá akce má svoji reakci, každý následek má i svoji příčinu, každé (ne)správné chování, jednání a myšlení se vždy odrazí v našem životě - a tedy ve zdraví i v nemoci. Více netřeba dodávat, ať si každý udělá o sobě svůj úsudek sám. Lidé mají, na rozdíl od zvířat, duši neboli 2. signální soustavu - tedy cit, rozum a svobodnou vůli. Cítíme a prožíváme emoce, rozumem chápeme a svobodně si volíme ctnosti či neřesti (hrdličky nebo jestřáby), čili máme náš život vždy plně ve svých rukou!
7 ctností
7 neřestí
Pokora - skromnost, zdravá sebedůvěra, zdravé pochybování o sobě, zdravá sebekritičnost, sebereflexe
Pýcha - nadměrná sebeláska, namyšlenost, zpupnost, nadutost, povýšenost, pohrdání druhými lidmi, nadměrná kritičnost
Štědrost - charita, velkorysost, ochota dávat, ochota pomoci, uskutečňovat šlechetné myšlenky nebo činy
Lakota - hrabivost, nenasytnost, neochota se dělit, přehnané lpění na majetku, klanění se mamonu, nadměrné hromadění majetku
Přejícnost - laskavost, vlídnost, lidskost, empatie, obdiv, soucit, přátelství bez předsudků, štědrost, dobrosrdečnost
Závist - žárlivost, nezkrotná touha po cizím majetku a snaha získat ho i zavrženíhodným způsobem
Mírumilovnost - trpělivost, shovívavost, tolerantnost, odolnost, vyrovnanost, schopnost odpustit a snášet utrpení
Hněv - zlost, závist, nenávist, vztek, násilí, pomstychtivost, diskriminace, agresivita, vytváření si falešných předsudků
Cudnost - zdrženlivost, bezúhonnost, prospěšnost, dosažení čistoty myšlenky a duše, mravní čistota
Zvrhlost - nekontrolovatelný chtíč, smilstvo, přemrštěná touha po sexuálním uspokojení či "přílišná láska k jiným"
Střídmost - zdrženlivost, umírněnost, sebeovládání, sebekontrola zpětnou vazbou "držet se na uzdě"
Obžerství - nenasytnost, přejídání se, opíjení, nesmyslná nebo zbytečná přemíra spotřeby, holdování hazardu a drogám
Činorodost - úsilí, pracovitost, píle, přičinlivost, iniciativa, dobré hospodaření s časem a s myslí, kreativnost, houževnatost, vytrvalost
Lenost - odmítání využívat potenciál svých schopností, neochota jednat či se starat, chybí sebereflexe

Člověk má tuhý kořínek, ale křehkou duši - na mou duši, není tedy jedno-duší míti čistou duši?
O duševním zdraví se lze více dočíst i ve 12 zlatých pravidlech duševního zdraví.
text: MUDr. Petr Hoffmann
ilustrace: akad. arch. David Vávra

Je už asi v dnešním světě normální, že stresem a navazujícími psychickými problémy a potížemi trpí velká část populace.

7. června 2016 v 13:30 | Admin
Je už asi v dnešním světě normální, že stresem a navazujícími psychickými problémy a potížemi trpí velká část populace. Pokud si na úzkost, bolení hlavy, sevření na hrudi a jiné projevy stresu berete prášky, tak vězte, že to můžete zkusit i jinak. Jak? Akupunkturou a čínskými masážemi Tuina. Následující reakce lidí o tom vypovídají.
Stres a psychické problémy
Stres a psychické problémy
Musím Vám napsat, že jste mě dostali ze stresu do stavu nirvány, naprosté blaženosti, pohody a klidu. Zažil jsem už ledacos, ale tohle? Ráno jsem strašně pospíchal a teď sedím v restauraci, dávám si salát, nikam nepospíchám, je mi tak nějak všechno jedno a blaženě se usmívám.

J.D.
Stala se ze mě rozhihňaná, dobře naložená osoba. Díky
E.L.
Jednání jsem v pohodě přežila, moc jste mi pomohli a moc a moc děkuji…hezký den
KON
Dobrý večer, tak se zase vznáším celý den, aura až do stropu, totální nirvana. To je fakt neuvěřitelné. Jste kouzelní. Díky.
V.
Dobrý den, chtěla bych se s vámi podělit o svoji zkušenost. Pracuji jako manažerka v jedné velké firmě a tudíž jsem celý den ve stresu a poklusu. Posledních několik měsíců jsem byla hodně podrážděná a bohužel si své "nálady" vybíjela doma. Jedla jsem dost nezdravě a večer po ulehnutí do postele mě pravidelně bolela oblast žaludku a v podžebří. Došlo to tak daleko, že jsem nemohla vůbec spát na boku a špatně se mi dýchalo. Bylo mi jasné, že to všechno souvisí s mojí psychikou, a tak jsem přemýšlela o návštěvě psychiatra, aby mi dal nějaké prášky na zklidnění. Jednou na obědě jsem se svěřila se svými problémy kolegyni a ta mi doporučila návštěvu Inspirity. Nejdříve jsem se na ni nedůvěřivě dívala: "Jak mi může s tímhle akupunktrura pomoci???", ale po několika návštěvách jsem pochopila… Ještě nejsme s léčením u konce, ale i tak je mi mnohem lépe. Jsem také nadšená z přátelského přístupu a příjemné atmosféry, která tady panuje. Díky. Díky. Díky.
Anna Z.

Komentář lékařky MUDr. Komárkové:

Vymknuta ze svých kloubů doba šílí, tvrdil už Shakespeare ústy svého Hamleta - a pro dnešní životní tempo to platí dvojnásob. Nese s sebou stres, strach, úzkosti, ale i vážnější psychické problémy či potíže typu depresí a panických atak. Jak je vidno z předchozích řádků, dokážeme svým klientům účinně pomoci - kombinace akupunktury a čínských bylin umí zharmonizovat psychiku a často ochrání pacienty před užíváním psychofarmak.

Nejčastější duševní poruchy

7. června 2016 v 13:29 | Admin
Duševní poruchy a poruchy chování jsou charakterizované narušením myšlení, nálady nebo chování, které nezapadá do obvyklých kulturních norem. Jsou vyjádřené různými symptomy, které zpozoruje jedinec sám nebo jeho nejbližší okolí. Mezi tyto symptomy můžou patřit:

  • zdravotní (somatické, fyzické) příznaky jako např. různé typy bolesti (hlavy, svalů, kloubů, útrobní, břicha apod.), potíže se spánkem a jiné;
  • poruchy emocí např. pocity smutku, strach, úzkost nebo naopak nepřiměřená veselost, bujarost, která je silněji vyjádřená nebo neodpovídá situaci;
  • poruchy myšlení a kognitivních funkcí, kam můžeme zařadit např. zhoršený úsudek, neschopnost jasného myšlení či uvažování, výskyt nepřiměřených až abnormálních myšlenek (např. "všichni po mně jdou", "všechno je špinavé", "zamknul jsem byt?" apod.), které se jedinci vtírají do mysle a nedokáže se jim ubránit; dále potíže s pamětí nebo pozorností apod.;
  • poruchy chování jako např. agresivní chování, neschopnost vykonávat běžné denní činnosti, nadměrné užívání návykových látek apod.;
  • poruchy vnímání, např. různé formy zkresleného vnímání či halucinací, při kterých jedinec vidí nebo slyší věci, které ostatní nevnímají.

Podle Světové zdravotnické organizace (SZO) je psychické zdraví stavem duševní pohody (tzv. well-being), při které je jedinec schopný uvědomovat si a realizovat svoje jedinečné možnosti a schopnosti, vypořádat se s běžnými stresujícími situacemi, produktivně a úspěšně vykonávat činnost a práci, přičemž podle odborníků SZO duševní zdraví není pouze nepřítomnost duševní poruchy.

Mezi nejčastější duševní poruchy SZO zařazuje:

1. ÚZKOSTNÉ PORUCHY A NEURÓZY
Úzkostné poruchy jsou nejběžnější skupinou duševních poruch, při kterých postižený trpí strachem nebo úzkostí. Většina těchto lidí se tak pravděpodobně bude snažit vyhýbat podnětům, které strach nebo úzkost vyvolávají (např. nebudou vycházet z domu, cestovat metrem, mít projev před kolegy apod.). Příkladem těchto poruch je:
  • PANICKÁ PORUCHA - při které osoba pociťuje náhlou paralyzující hrůzu a úzkost
  • FOBIE- vyznačující se strachem z konkrétních objektů či situací. Řadí se sem sociální fobie (strach z hodnocení druhými), agorafobie (strach z prostranstev, cestování, opuštění domova a strach z davů) a specifické fobie (pavouků, tmy, výšek apod.)
  • OBSEDANTNĚ-KOMPULZIVNÍ PORUCHA - vyznačující se neustálými rušivými myšlenkami (obsesemi), např. že je všude špína, nebo že zůstaly nezavřené dveře; a silným tlakem vykonávat určité opakující se činnosti, aby tyto myšlenky a tíseň člověk zmírnil (kompulze), např. časté mytí rukou nebo několikanásobné vrácení se na cestě do práce domů zkontrolovat, jestli jsou zamčeny dveře.
  • POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA - která se objevuje s časovým odstupem až poté, co jedinec projde hlubokou traumatickou událostí.

2. PORUCHY EMOCÍ A NÁLADY.
Mezi tyto tzv. afektivní poruchy se zařazují především:

  • DEPRESE, depresivní epizoda - projevující se ztrátou zájmu, radosti k činnostem a aktivitám, které člověku byly příjemné; a déletrvajícími, hlubokými pocity smutku
  • BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA též známá jako maniodepresivní porucha - při které nálada kolísá mezi epizodami silné euforie a smutku, deprese.
  • DYSTÝMIE- trvalá nebo déletrvající porucha nálady projevující se mírnými ale neustálými pocity smutku, nepohody, ztráty zájmu a poklesu aktivity. Symptomy připomínají depresi, avšak nedosahují její hloubku a trvají déle.

Příznaky duševních nemocí se liší podle toho, o jakou konkrétní nemoc se jedná. Lidé, kteří zaregistrují u sebe nebo svých blízkých jednu nebo více výše zmiňovaných symptomů, by měli vyhledat nebo doporučit člověku, který jimi trpí, aby vyhledal lékaře, což platí zejména tehdy, když symptomy přetrvávají, způsobují vážnější potíže v oblasti fyzického a duševního zdraví, v práci nebo ve vztazích, a zasahují do běžného a každodenního fungování a života jedince.


23.01.2013
autor: Mgr. Michal Hanzlovský
další články v rubrice: Psychologie
 
 

Reklama