NÁŠ TIP!
Deprese-Stres-Diskuse
Projekt zabývající se problematikou lidské psychiky


*Převážně nutkavé činy-OCD

OCD - převážně nutkavé činy ( nutkavé rituáli)..

18. listopadu 2011 v 12:16 | ADMIN webu
Toto je úryvek z velmi kvalitní knihy od nakladatelství Portál, jmenuje se Obsedantně-kompulzivní porucha a jak se jí bránit. Napsal ji MUDr. Ján Praško a kolektiv. Ten působí jako psychiatr a psychoterapeut v Psychiatrickém centru Praha.

Obsedantně-kompulzivní porucha je velmi nepříjemná psychická nemoc, o které se v dnešní době ještě pořád málo ví. Pacienti, kteří na sobě začnou pozorovat jisté příznaky, obvykle neznají OCD, a tak netuší, co za jejich vtíravými nepříjemnými myšlenkami vězí. Mohou obviňovat sami sebe a považovat se za blázny či nebezpečné lidi. U této poruchy je velmi důležitá spolupráce s okolím nemocného, možnost na vyléčení je tím vyšší, čím dřív se pacient přijde odborně léčit.


OCD (obsedantně - kompulzivní porucha) je dávno známou poruchou. Nejvěhlasnějším literárním příkladem je Shakespearova Lady Mackbeth, nejslavnějším z postižených touto poruchou byl Charles Darwin. Kolem 80% lidí někdy zažívá vnucující se myšlenky, které jsou neodlišitelné od obsesí. Na rozdíl od lidí, kteří trpí OCD, jim však nepřikládají žádný velký význam a nepokoušejí se je nijak neutralizovat. Nepokládají je za něco, co by je vážně ohrožovalo, proto je nemusí kontrolovat, potlačovat ani jinak složitě zvládat.

Normální obsese

Obsese jsou vtíravé myšlenky, představy nebo impulzy, které se nám do mysli vnucují automaticky, nezávisle na naší vůli. Nejsou v populaci nijak vzácné ? je mnoho lidí, kteří nikdy nevyhledají odbornou pomoc, avšak obsese nebo kompulze se u nich objevují. Čtyči pětiny osob náhodně vybraných z celé populace ve skutečnosti má občas obsese. Od obsesí klientů, kteří vyhledali odbornou pomoc, se neliší ani formou ani obsahem. Rozdíl je v kvantitě: tito lidé mívají obsese méně často a způsobuje jim to menší obtíže.

Zde jsou některé z běžných obsesí:
- myšlenka na neštěstí někoho milovaného
- myšlenka, že se dětem přihodí něco zlého, nejčastěji nějaké zranění
- myšlenky na ?nepřirozené? sexuální akty
- nutkání skočit z nástupiště před přijíždějící vlak či metro
- nutkání skočit z výšky
- myšlenka na sebevraždu
- nutkání napadnout a zabít nějaké zvíře
- nutkání něco udělat (např. smát se, zakřičet nebo hodit něčím), aby se přerušil klid na shromáždění

Jak je vidět, jsou podobné obsesím, které obvykle popisují klienti s OCD.

Normální kompulze

Podobně velká část populace má i kompulze. Kompulze jsou činnosti nebo myšlenky, které se stereotypně opakují, aby zamezily domnělé katastrofě. Zcela běžné jsou různé formy kontrolujícího chování.Například řada lidí před odchodem z domu kontroluje po celém bytě, zda jsou všechny plynové kohoutky zavřeny, nebo se dvakrát vracejí do kuchyně, aby se ujistili, že je sporák vypnutý. Mnoho lidí má drobné kompulzivní rituály, jako např. vždy si obouvat jako první levou botu, nebo uspořádat si stůl vždy určitým způsobem. Studie ukázaly, že takové kompulze jsou v populaci běžné.

Pověry a magické myšlení

Některé pověry jsou velmi podobné obsesím. Pověrčivé chování může být také podobné kompulzivnímu. Pověry a obsese jsou si blízké v tom, že člověk si je vědom jejich iracionality, ale pro jistotu je opatrný. Podobně kompulze i mnohé pověrčivé akty jsou uskutečňovány s úmyslem zabránit nešťastné události. Magické myšlení a rituály jsou v některých kulturách běžnou součástí života a patří i do našeho dětství. Vzpomeňte si na obcházení kanálů, držení knoflíku, když jde kolem kominík, vyhnutí se cestě, kudy prošla černá kočka, odplivnutí po setkání s jeptiškou (jedna přináší smůlu, dvě štěstí) apod. Primitivní národy používaly rituální tance, aby přivolaly déšť nebo si usmířily nahněvané božstvo. V malé míře se kompulze vyskytují u všech lidí v dospělém životě. Jejich výrazné zmnožení ? obsedantně-kompulzivní porucha ? však zabírá mnohem více času, omezuje život člověka a vede k utrpení.

Existuje také mnoho pověrčivých činů, které mají zvýšit pravděpodobnost šťastné náhody, v případě kompulzivního chování tomu tak nikdy není. Kompulze mají bránit neštěstí či katastrofě, nikoli přinést štěstí. Kromě toho se obsese odlišují od většiny pověr v tom, že jejich obsah bývá pro člověka nepřijatelný nebo odpudivý, vede k odporu a způsobuje nepříjemný pocit. Obsese také mají individuální charakter, zatímco pověry bývají společné mnoha členům určité společnosti.
Obsese i kompulze jsou tedy běžné u lidí z celé populace a nejsou považovány za problém, pokud nezpůsobují pocit nepohody a nepřekážejí v normálním životě. Pokud však má někdo obsese anebo kompulze, které zasahují významně do jeho života, měl by požádat o pomoc.



Obsedantně kompulzivní poruchy (obsessive-compulsive disorders, OCD) jsou velmi časté úzkostné poruchy....

18. listopadu 2011 v 12:09 | ADMIN webu
Obsedantně kompulzivní poruchy (obsessive-compulsive disorders, OCD) jsou velmi časté úzkostné poruchy, pro které jsou charakteristické tzv. vtíravé myšlenky (vlastní, nechtěné, opakující se myšlenky, obsese) a/nebo nutkavá opakující se jednání (kompulze).

Pacient po opuštění bytu začíná přemýšlet, jestli opravdu zamknul, zhasnul, či vypnul plynový vařič. Pociťuje napětí, úzkost, obavy - obsese, že nezamknul a někdo ho vykrade; že nezhasnul a elektrika se vznítí; že nevypnul plynový vařič a plyn vybouchne. Musí se vrátit a vše zkontrolovat. Po zkontrolování (provedení kompulze, rituálu) úzkost mizí. Pacient znovu opuští byt a vše se opakuje. Než odejde do práce, musí se například 17× vrátit a zkontrolovat zamknuté dveře.

Provedení kompulze (rituálu) úzkost odstraňuje, ale pouze dočasně. Z dlouhodobé perspektivy vede ke vzniku "začarovaného kruhu" a stupňování úzkosti.

Jedná se o závažné onemocnění, nicméně většina forem OCD je v dnešní době léčitelná. Vzácně se nemoc léčbou nedaří zvládnout, v těchto případech může vést až k invaliditě.

OCD je po depresi druhým nejčastějším psychiatrickým onemocněním. Trpí jím 2-3 % populace (tzn. okolo 20 000 lidí v ČR). Manifestuje se většinou kolem 20. roku života. Muži i ženy jsou postiženi stejně často. Podnebí, rasa nebo kulturní zvyklosti nehrají pravděpodobně žádnou roli.

K tomu, abychom mohli pacientovi diagnostikovat OCD, je zapotřebí:
  • aby se u něj symptomy OCD vyskytovaly nejméně po dobu 2 týdnů,
  • aby vtíravé myšlenky vnímal jako opakující se, iracionální a narušující jeho duševní pohodu,
  • aby vtíravé myšlenky a/nebo nutkavá jednání nedokázal potlačit a poddání se jim vnímal jako nepříjemné,
  • aby vtíravé myšlenky považoval za své vlastní myšlenky
(kdyby slyšel hlasy, které mu říkají, že nezamknul a že jej někdo může vykrást, resp. kdyby pacient udával, že se jedná o myšlenky cizí, které jsou mu do hlavy vkládány, pak je třeba diferenciálně diagnosticky pomýšlet na schizofrenii).
MKN 10
F42Obsedantně-nutkavá porucha
F42.0Převážně vtíravé myšlenky nebo ruminace
F42.1Převážně nutkavé činy (nutkavé rituály)
F42.2Smíšené nutkavé myšlenky a činy
F42.8Jiné obsedantně-nutkavé poruchy
F42.9Obsedantně-nutkavá porucha, NS
Léčbou první volby je dnes kognitivně behaviorální terapie. Pacient je vystaven situaci, která u něj vyvolává rozvoj úzkosti, a následně je mu zabráněno provedení rituálu/kompulze. Terapie musí být pacientovi "šitá na míru", vždy postupujeme od pro pacienta jednodušších aktivit ke složitějším.
Pacient nabyl přesvědčení, že všechny předměty kolem něj jsou pokryty bacily, a bojí se, že onemocní infekční chorobou (= obsese). Proto jakmile se čehokoliv dotkne holou rukou, musí jít do koupelny a 7,5 minuty si antibakteriálním mýdlem umývat ruce, a to přesně definovanými tahy (= rituál/kompulze). Když je splete, začíná znovu od začátku. Denně si průměrně 5 hodin myje ruce. K psychiatrovi byl odeslán obvodním kožním lékařem, kterého navštívil pro dermatitidu umývaných oblastí.
Příklad kognitivně-behaviorální terapie: Pacienta necháme dotknout se "infekčního předmětu" (např. záchodového prkénka) a následně mu zabráníme v umytí rukou (v provedení kompulze/rituálu). Úzkost, která byla vyvolána dotekem záchodového prkénka, postupně odezní, čímž pacientovi pomůžeme uvědomit si, že ke zbavení se úzkosti není zapotřebí mytí rukou.
Dalšími součástmi léčby mohou být
  • Farmakoterapie (především antidepresiva typu SSRI; v některých případech se preparáty SSRI kombinují s anxiolytiky nebo neuroleptiky).
  • Režimová opatření (eliminace stresu, relaxace, pohybové aktivity).
  • Neurochirurgie (cingulotomie; neurochirurgická léčba je přísně indikovaná a využívá se jí pouze u maligních forem OCD).
  • Elektrokonvulzivní terapie (účinek je přinejmenším diskutabilní).
zdroj: http://www.wikiskripta.eu




Máte myšlenky na sebevraždu?

To, že nevidíte východisko ze své situace, neznamená, že si o tom nemůžete s někým promluvit.

Navštívit můžete:
psychologa (tam se budete muset objednat a informujte se na způsob úhrady)
psychiatra (NEPOTŘEBUJETE doporučení od praktického lékaře a je-li vaše situace vážná a akutní, nemusíte se ani objednávat, i když je lepší se předem ohlásit. Někteří psychiatři třeba nepochopí závažnost vaší situace a dají vám termín třeba za měsíc - tím se ale nenechte odradit a prostě tam v ordinačních hodinách přijďte, odmítnout vás nemůže).

Kdykoli vám pomůže záchranná služba nebo kterákoli psychiatrická léčebna také můžete zkusit nalézt útěchu u duchovního nebo v církvi tam, kde bydlíte. A zamyslete se - třeba znáte člověka, který umí druhého vyslechnout, třeba máte ve škole učitele, kterému by šlo věřit.

Internetová bezplatná poradna - klikněte na odkaz:


Můžete se ptát a také si pročíst otázky jiných lidí včetně odpovědí odborníků


Ideální možností je linka důvěry. Některé jsou v provozu nonstop, některé mají specializaci… Všude se vám budou rádi věnovat. Nemusíte se představit ani říkat, odkud jste, naopak mluvit můžete o čemkoli, co se vám honí v hlavě. Nebojte se odsouzení ani kázání, čekejte pochopení a ochotu.



Seznam linek důvěry s podrobnými informacemi (kdy fungují, jakou mají specializaci atd.)


Telefonní kontakty (abecedně podle měst):

BLANSKO

Charitní linka důvěry, Tel.: 516 410 668 nonstop

BRNO

Linka naděje, Tel.: 547 212 333 nonstop

Krizová linka Centra pro zneužívané a týrané děti SPONDEA, Tel: 541 235 511 nonstop

Modrá linka, Tel.: 549 241 010

Krizové centrum, Tel.: 547 192 078

ČESKÁ LÍPA

Linka důvěry, Tel.: 487 853 210

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Linka důvěry, Tel.: 387 313 030 nonstop

ČR

Bezplatná linka důvěry pro seniory 800 200 007

HAVÍŘOV

Linka důvěry, Tel.: 596 410 888 nonstop

HODONÍN

Linka důvěry, Tel.: 518 341 111

HRADEC KRÁLOVÉ

Linka důvěry, Tel.: 495 273 259 nonstop

Krizová linka ambulance pro drogové závislosti, Tel.: 495 515 907, 602 163 739

CHEB

Linka důvěry, Tel.: 354 438 777

CHRUDIM

Krizové centrum Chrudim, Tel.: 469 623 899

KARVINÁ

Linka důvěry, Tel.: 596 318 080 nonstop

KLADNO

Linka důvěry, Tel.: 312 684 444 nonstop

KROMĚŘÍŽ

Linka důvěry, Tel.: 573 331 888 nonstop

KUTNÁ HORA

Linka důvěry, Tel.: 327 511 111

Centrum krizové intervence, Tel.: 327 511 701, 327 515 144

LIBEREC

Linka důvěry, Tel.: 485 106 464 nonstop

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

Kontaktní a krizové centrum KOTEC, Tel.: 354 620 750

MLADÁ BOLESLAV

Linka důvěry SOS, Tel.: 326 741 481

MOST

Linka duševní tísně, Tel.: 476 701 444

NÁCHOD

Linka pro tebe, Tel.: 491 427 159

OLOMOUC

Linka důvěry, Tel.: 585 414 600 nonstop

Centrum krizové intervence, Tel.: 585 223 737, 585 223 453

OPAVA

Linka důvěry, Tel.: 800 120 612, 553 616 407

Centrum krizové pomoci - kontaktní a poradenské centrum, Tel.: 553 718 487

OSTRAVA

Linka důvěry, Tel.: 596 618 908

Krizové centrum pro děti a rodinu, Tel.: 596 123 555, 596 115 822

PARDUBICE

Linka naděje, Tel.: 466 500 075

Krizové centrum AD 466 510 160

PÍSEK

Linka důvěry, Tel.: 382 222 300

Krizové centrum ARKÁDA, Tel.: 382 211 300

PLZEŇ

Linka důvěry a psychologické pomoci, Tel.: 377 462 312 nonstop

Linka dětské pomoci, Tel.: 377 260 221, 603 444 192

Krizové centrum Regionálního institutu duševního zdraví, Tel.: 377 462 314

Centrum SOS Archa, Tel.: 377 223 221

PRAHA

Linka důvěry RIAPS, Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka bezpečí, Tel.: 800 155 555 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence, Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka důvěry Dětského krizového centra, Tel.: 241 484 149 nonstop

Linka důvěry Diakonie, Tel.: 222 514 040

Gay-linka pomoci, Tel.: 222 514 040

DONA - linka pomoci obětem domácího násilí, Tel.: 251 511 313 nonstop

Růžová linka pro děti, Tel.: 272 736 263

Linka pro rodiče Linky bezpečí, Tel.: 283 852 222

Senior telefon, Tel.: 222 221 771 nonstop

Otevřená linka armády, Tel.: 220 210 200, 220 210 255

HELP LINE AIDS, Tel.: 224 915 564

Národní linka prevence AIDS, Tel.: 800 144 444

Linka pomoci SAP (Společnost AIDS pomoc), Tel.: 224 814 284

Poradenská linka K-CENTRUM, Tel.: 283 872 186

Poradenská linka PREV-CENTRUM, Tel.: 233 355 459

Poradenská linka Společnosti pro studium sekt, Tel.: 257 314 646

Nádorová telefonní linka, Tel.: 224 920 935

Krizové centrum RIAPS, Tel.: 222 586 768

SOS centrum Diakonie, Tel.: 222 511 912

Centrum krizové intervence, Tel.: 284 016 110

Dětské krizové centrum, Tel.: 241 480 511

Linka vzkaz domů, Tel. 800 111 113

Krizové centrum pro studenty, Tel.: 283 880 816

Linka psychopomoci, Tel.: 224 214 214 pro celou ČR

PRACHATICE

Linka důvěry, Tel.: 388 310 147

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 310 147

PŘEROV

Linka důvěry, Tel.: 581 207 900 nonstop

KAPPA - kontaktní a krizové centrum, Tel.: 581 207 901

PŘÍBRAM Linka důvěry, Tel.: 318 631 800

SVITAVY

Linka důvěry, Tel.: 461 541 541

Krizové centrum KROK, Tel.: 461 532 604

SOKOLOV

Linka naděje, Tel.: 352 622 962

TŘEBOŇ

Poradenská linka k problematice drogových závislostí CITADELA, Tel.: 384 722 227

ÚSTÍ NAD LABEM

Linka důvěry, Tel.: 475 600 789 nonstop

Krizová linka pomoci Centra krizové intervence, Tel.: 475 603 390

Centrum krizové intervence, Tel.: 475 603 390

ÚSTÍ NAD ORLICÍ
Linka důvěry, Tel.: 465 524 252

VIMPERK

Linka důvěry, Tel.: 388 414 140

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 414 140

VLAŠIM

Linka důvěry Střediska křesťanské pomoci mladým, Tel.: 317 844 481 nonstop

VSETÍN

Linka důvěry, Tel.: 571 413 300, 731 122 900

Krizové centrum pro ženy a děti, Tel.: 571 421 062

ZLÍN

Linka SOS, Tel.: 577 431 333 nonstop

Krizové centrum DOMEK, Tel.: 577 242 786, 606 818 818

ZNOJMO

Linka naděje, Tel.: 515 220 202
zdroj:http://www.sebevrazda.psychoweb.cz



MUDr. Ladislav Polách - O depresi


Depresivní náladu máme občas všichni. O poruchu se však jedná, až když trvá neúměrně dlouho a je také patologicky hluboká. Přidržíme-li se klasifikace MKN, pak o depresi se jedná, pokud tento stav trvá nepřerušované alespoň 2 týdny. Stav depresivní nálady trvající týden tedy není možno formálně označit jako depresi.

Namítnete možná, že když se někomu přihodí v životě závažná situace, například přijde o práci, pak na to reaguje depresivní náladou a jedná se tak o depresi. Psychiatrie má však pro tento stav označení porucha přizpůsobení.
Depresi dělíme na lehkou, středně těžkou a těžkou. Dělení je založeno na tom, kolik příznaků je vyjádřeno.

Hodnotíme tyto příznaky:

- depresivní nálada,
- ztráta zájmu nebo potěšení
- pokles energie
- ztráta sebedůvěry
- výčitky
- myšlenky na smrt
- zhoršené soustředění
- zvýšená nebo snížená chuť k jídlu
- zvýšená nebo snížená každodenní aktivita
- poruchy spánku

Depresivní nálada je jasným příznakem, avšak nemusí být vždy plně vyjádřena. Někdy jenom dotyčný pozoruje ztrátu zájmu, nechuť, potíže se soustředěním a k tomu třeba bolesti zad, závratě, potíže s trávením. Bolesti zad obecně bývají u deprese poměrně častým příznakem. V této souvislosti se občas hovoří o tzv.larvované depresi - tady je porucha nálady skryta za výše uvedenými příznaky a depresi tedy na první pohled v podstatě nepřipomíná. Pro úplnost ještě uvedu, že podobné příznaky mohou být přítomny i u lymské borreliózy (přenášena klíšťaty) a řada lidí s depresemi má v krvi aktivní protilátky proti borreliím - to znamená že u nich probíhá nebo proběhla infekce.

Číme více příznaků je splněno, tím je deprese závažnější. U těžké deprese ještě hodnotíme, zda jsou přítomny psychotické příznaky nebo ne. Psychotickými příznaky se myslí halucinace nebo bludy. Může se totiž stát, že se u depresivního člověka postupně objeví myšlenky typu - všechno špatně na světě se děje kvůli mě, můžu za všechny katastrofy. To už je příklad bludného myšlení.

Deprese dále můžeme dělit na endogenní a reaktivní. Endogenní deprese vzniká bez známých vnějších příčin a může být spojena s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku (o neurotransmiterech si můžete přečíst více v jiném článku). Naproti tomu ureaktivní deprese se jedná o reakci na vnější okolnosti. To, jestli se jedná o endogenní nebo reaktivní depresi také záleží na osobě psychiatra, který provádí diagnostiku. Dle mého názoru samotný fakt, že jsme neodhalili příčinu deprese ještě neznamená, že se automaticky jedná o endogenní depresi.

Dalšími typy depresí může být například deprese sezónní, která je vázána na období podzimu a je spojena se zkrácením doby slunečního svitu a tedy i s poklesem tvorby hormonu melatoninu. Poporodní deprese se může objevit v období po porodu.

Alarmujícím stavem v životě nemocného depresí může být pro jeho okolí okamžik, kdy zpozorují zlepšení nálady a jakési "smíření se". Jedná se o stadium, kdy dotyčný většinou již vnitřně přijal myšlenku sebevraždy jako jediného řešení životní situace a rozhodl se ji realizovat. V takovém případě není vhodné otálet a raději kontaktovat lékařskou pomoc.

Terapie
K terapii deprese můžeme přistupovat třemi způsoby - za pomocí léků nebo za pomocí psychoterapie nebo jejich kombinací.

U léků - antidepresiv - je výhoda, že nemusíme znát příčinu deprese (tedy v případě, že se jedná o depresi vyvolanou reakcí dotyčného na zevní okolnosti). Riskujeme však, že opravujeme přístroj (náš mozek), který je v pořádku, zatímco chyba je v programu (naše naučené reakce, představy, očekávání). Otázkou tedy je, nakolik je terapie antidepresivy z dlouhodobého hlediska efektivní - nemluvě o případných nežádoucích účincích. Více o antidepresivech se můžete dočíst v odborném článku.

Psychoterapie je další možností, která se právě snaží pracovat s našimi "programy". Je možné, že určité naučené chování z minulosti nám kdysi přinášelo výhody, avšak dnes je nám již na obtíž. Využívali jsme jej však tolik let, že už jej neděláme vědomě a tak z našeho hlediska máme špatnou náladu a vlastně ani nevíme proč. Pomocí psychoterapie se můžeme uvědomit, jaké chování vyžaduje dnešní situace a můžeme jej tak změnit. Psychoterapie však vyžaduje od klienta aktivní přístup.

Zvláštními případy jsou sezónní deprese, které se léčí i fototerapií. Nebo deprese vyvolané některými léky (reserpinové preparáty, některá antipsychotika, hormonální terapie apod.) - tady je pak na místě dotyčné medikamenty vysadit.
Od deprese je nutno odlišit dysthymii, což je alespoň 2 roky trvající nebo neustále se vracející depresivní nálada. Pokud se deprese střídá se stavy mánie, pak se jedná o bipolární afektivní poruchu (dříve maniodepresivní psychózu, název změněn, protože o psychózu se nejedná).
zdroj:www.upsychiatra.cz


Nenašli jste radu ani odpovědi na své otázky v rubrikách?
Zeptejte se odborníků:



UPOZORNĚNÍ: Tato poradna slouží pouze k osvětě a nemůže nahradit individuální odbornou péči. Naši poradci pracují denně v ambulancích a na klinikách a jsou časově velmi vytíženi. Odpověd na váš dotaz zpracují v termínu, který jim jejich náročné profese dovolí. Není v našich silách zodpovědět všechny zaslané dotazy. Pokud jsou vaše problémy akutní, vyhledejte odbornou pomoc prostřednictvím našeho katalogu. Děkujeme za pochopení.zdroj:psychologie.cz







Depresivní člověk a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod.
Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.