STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

*Poruchy osobnosti

Léčba poruch osobnosti

6. června 2016 v 19:24 | Admin
  • Psychoterapie
    Hlavní metodou pro léčbu poruch osobnosti je dlouhodobá psychoterapie, která spočívá v postupném uvědomování si svého procesu a tak snad i možnosti docílit alespoň nějaké změny. Základní strukturu, která je do značné míry formována dědičnými vlivy a temperamentem pravděpodobně příliš změnit nelze. Na druhou stranu její organizace by mohla být pozměněna směrem k větší schopnosti adaptace, která může vést ke zlepšení kvality života. Práce je to dlouhodobá a systematická.
    Detailně propracované manuály k léčbě poruch osobnosti, a tedy i poměrně pevnou strukturu, má kognitivně - behaviorální terapie, cestu k uvědomění a změně ukazují taképsychoanalytické a dynamické školypodobně jako Gestalt terapie a existenciální směry.
  • Farmakoterapie
    Farmakoterapeutická léčba poruch osobnosti je orientovaná na příznaky, jako jsou úzkost, impulzivita, deprese, narušené vnímání reality hraničící s psychotickým stavem a podobně. Šetrné dávky psychofarmak mohou pomoci zvládat úzkost či snížit impulzivitu, upravit kolísání nálady, napětí či depresivní rozlady, projasnit myšlení. Farmakoterapii se doporučuje vždy kombinovat s nějakou formou psychoterapie či resocializace.>
MUDr. Petr Příhoda
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov
zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Jednotlivé poruchy osobnosti

6. června 2016 v 19:23 | Admin
Poruchy osobnosti lze rozdělit do tří skupin či klastrů. Ty, které náleží společně do jednoho z nich, mají některé rysy podobné.
Klastr A - podivíni, excentrici (schizoidní , paranoidní a schizotypální porucha osobnosti)
Klastr B - dramatičtí, emotivní, nevyzpytatelní (antisociální , histrionská , narcistická a hraniční porucha osobnosti )
Klastr C - úzkostní, bojácní, pedanti (vyhýbavá, závislá a anankastická porucha osobnosti)

zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Poruchy osobnosti v souvislosti s výskytem duševních nemocí

6. června 2016 v 19:22 | Admin
Poruchy osobnosti nepatří mezi psychiatrická onemocnění v pravém slova smyslu, jde, jak již bylo řečeno o extrémní vystupňování některých vlastností, které pak zásadně ovlivňují život jedince, přivádí ho do problémů a stávají se tak ve své přemrštěné míře komplikujícími a nežádoucími.
Z hlediska popisné psychiatrie se mohou u pacientů s poruchou osobnosti častěji vyskytovat příznaky, které již spadají do kategorie duševních nemocí. Například u hraniční poruchy osobnosti (viz dále) se častěji vyskytují poruchy nálady či schizoafektivní poruchy, u vyhýbavých a závislých osobností mohou příznaky naplnit kategorii úzkostných poruch. U schizofrenie je určení koexistence s poruchou osobnosti problematičtější, neboť toto onemocnění ji samo o sobě mění. Někdy lze vystopovat poruchu osobnosti ještě před rozvojem schizofrenního onemocnění, pak hovoříme o tzv. premorbidní poruše osobnosti. Otázkou je, zda je současný výskyt takovýchto poruch skutečností, nebo zda jde o nedokonalost diagnostického systému postaveného především na popisu příznaků. Srozumitelnější a jednoznačnější je častější výskyt poruchy osobnosti současně se závislostí na psychotropních látkách či s poruchami příjmu potravy.
MUDr. Petr Příhoda
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov
zdroj: http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Jaká je příčina poruch osobnosti?

6. června 2016 v 19:22 | Admin
Biologický základ osobnosti a tedy i jejích poruch je pravděpodobně dán genetickými, popřípadě jinými vrozenými vlivy a upevňuje se v období velmi raného dětství. V této souvislosti hovoříme také o temperamentu, jehož faktory operují na nevědomé úrovni, jsou považovány za dědičné a manifestují se od samého počátku života, tedy ještě před signifikantním učením. Jde o základ pevné a relativně trvalé struktury osobnosti, ze které vyplývá například míra impulzivity, exprese emocí, modulace úzkosti, způsob vnímání, cítění apod.
Psychosociální vlivy, které začínají působit v raném dětství a jsou tedy odvozovány od formování tehdejších nejbližších vztahů (zpravidla s matkou, otcem, později s dalšími blízkými lidmi) dávají základ vnitřní zkušenosti, která pak určuje tzv. organizaci osobnosti. Ta se pak uplatňuje a upevňuje při navazování dalších vztahů a v pozdějším sociálním fungování vůbec. V této souvislosti bývá též zmiňován charakter, jehož faktory vyplývají ze vztahových zkušeností a který je na rozdíl od temperamentu založen více na vědomých rozhodnutích jedince. Formování charakteru tedy do značné míry souvisí se zvládnutím vývojových etap, jejich úskalí (krizí) a je zásadně ovlivněno vztahy.
Zjednodušeně řečeno, určitý základ pro formování osobnosti je nám dán biologicky, její další formování a vývoj pak odvisí od vztahů. Vztahy se utváří od raného dětství, kdy si jedinec buduje základní důvěru v okolní svět. Pokud se jí z nějakého důvodu nepodaří získat (například odmítání, emoční nestálost blízké osoby, kritičnost, výbušnost, napjatá situace mezi rodiči), použije formující se ego proti nejistotě a z ní vyplývající úzkosti obranné mechanismy, které v určitých etapách mohou pomoci jedinci přežít, později mu ale mohou komplikovat sociální fungování a kvalitu života vůbec.
MUDr. Petr Příhoda
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov
zdroj:
http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Co je porucha osobnosti?

6. června 2016 v 19:21 | Admin
Pojmem osobnost nazýváme v psychiatrii poměrně stálý souhrn vlastností (myšlení, chápání, cítění, prožívání), které se utvářejí během individuálního vývoje jedince. Z toho pak vyplývá relativně stabilní a v čase trvalý soubor charakteristického chování a emočních rysů.
Poruchou osobnosti rozumíme takovou variantu těchto vlastností, která jde za hranici rozsahu nacházejícího se u většiny lidí a kterou je možné považovat za extrémní. Poruchy osobnosti bývají charakterizovány relativní stabilitou v čase (to znamená, že se osobnostní rysy příliš nemění, měnit se mohou jen klinické projevy), neflexibilní povahou a v neposlední řadě zhoršenou schopností adaptace a tedy i fungování ve vztazích. Jejich základní charakteristikou je, že jsou tzv. egosyntonní, což znamená, že člověk s touto poruchou má své rysy za vlastní, je s nimi sžit a tato skutečnost mu nezpůsobuje těžkosti, které by si sám od sebe uvědomoval.
Jinými slovy, každý je nějaký, svět by byl asi nesnesitelným místem, kdyby byli všichni stejní. Někdo je konzervativní a nemá rád novoty či změny, jiný je zase vyhledává. Někdo má rád pravidla, jiný rád improvizuje. Někteří z nás mají sklony k samolibosti a předvádění se, jiní nad sebou pochybují a jsou spíše plaší, jsou mezi námi introverti a extroverti, altruisté i egoisté. Přesto však v našem světě většina z nás funguje, je schopna svých vlastností produktivně využít a ti hloubavější z nás si své meze uvědomují.
U některých lidí jsou pak tyto charakteristiky vystupňovány natolik, že jim zabraňují normálně sociálně fungovat, mít zdravé vztahy a rozvíjet své schopnosti. Potom se například člověk, který úzkostlivě visí na řádu, zabývá pouze pravidly a není schopen vidět problematiku globálním pohledem, což mu znemožňuje rozvíjet jeho obzory. Člověk s nedostatkem sebedůvěry naplněn strachem z odmítnutí se programově vyhýbá všem situacím, kde by mohl být hodnocen či odmítnut. To mu pak může komplikovat či zcela znemožnit navazování vztahů či karierní postup, přestože po těchto hodnotách v hloubi duše touží a k jejich dosažení mu nechybí talent ani inteligence. Trvalou frustraci pak mohou doprovázet úzkostné projevy a celkový pesimismus. Někdo žije vlastní dokonalostí a sebeláskou, což mu znemožňuje akceptovat druhé jako sobě rovné. Je-li úspěšný, tak v sobě tyto vlastnosti dokonale živí. Nemá ale opravdové přátele, má jen nohsledy. Není-li úspěšný a tedy i sám se sebou spokojený, může se dostat do depresí vedoucích až k sebevraždě. Takto a podobně by bylo možné pokračovat dál.
MUDr. Petr Příhoda
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov
zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Farmakoterapie poruch osobnosti

6. června 2016 v 18:55 | Admin
Farmakoterapie

Farmakoterapie poruch osobnosti je všeobecně užitečná ve dvou směrech:

* k terapii symptomů, které se objevují v akutní dekompenzaci,

* k terapii osobnostních rysů, které představují biologickou dispozici pro další dekompenzaci.

V prvním případě volíme farmaka s rychlým nástupem účinku (neuroleptika, anxiolytika), jejich podávání kombinujeme s podpůrnou psychoterapií a dobu podávání léků se snažíme minimalizovat.

Farmakologické ovlivnění temperamentu a charakteru není jednoduchou záležitostí. Spíše než o terapii je vhodné mluvit o modifikaci osobnostních rysů. V případě pacientů s hraniční poruchou osobnosti jsou těmi rysy, které se snažíme chemicky ovlivnit, především impulzivita a emoční labilita. Léky volby jsou SSRI a stabilizátory nálady. Délka farmakoterapie v této indikaci je řádově měsíce a léta a ukončujeme ji až v případě, když změny v klinickém obraze pacienta se zdají být trvalé, často v důsledku dlouhodobé psychoterapie.

Pro lepší orientaci rozdělil Hirschfeld(3) symptomatologii hraničních osobností do 4 skupin, přičemž u každé ze skupin předpokládá jinou patofyziologii.

1. Afektivní

emoční labilita, iritabilita, nepřiměřený intenzívní vztek, záchvaty zuřivosti, depresivní rozlady, dysforie, úzkost

2. Impulzívně-behaviorální předávkování

léky, sebepoškozování, sebevražedné pokusy, bulimické záchvaty, epizody masivního neefektivního utrácení, promiskuita, abúzus alkoholu a drog, útočné a antisociální činy, zbrklé soudy jako kognitivní forma impulzivity

3. Kognitivně-perceptuální (psychotické)

přechodné, stresem vyvolané psychotické mikroepizody, vztahovačnost, derealizace, depersonalizace, hrubé zkreslení ve vnímání reality, magické myšlení

4. Ego a interpersonální (jádrové)

poruchy identity, chronické pocity prázdnoty, nestabilní a intenzívní vztahy s tendencí k idealizaci anebo devalvaci, horečná snaha vyhnout se reálnému nebo domnělému opuštění (Tato skupina symptomů je jinými autory označovaná za jádrovou (core) patologii hraničních osobností.) Předpokládá se, že afektivní i impulzívní symptomy souvisí s dysfunkcí centrálního serotoninového systému. Impulzívně-agresivní chování i suicidalita u pacientů s poruchou osobnosti koreluje se sníženou hladinou metabolitu serotoninu - kyseliny 5hydroxyindoloctové (5-HIA) v cerebrospinálním moku(4) .

Část autorů(5) předpokládá, že dysfunkce tohoto systému je konstituční faktor vedoucí k impulzivitě jako osobnostnímu rysu.

Rinne(6) naopak považuje zmíněnou dysfunkci za biologickou manifestaci závažného traumatu v raném dětství. Ta se v osobní historii těchto pacientů velice často objevuje.

Doporučený postup:

1. SSRI, venlafaxin

2. stabilizátory nálady

3. antipsychotika 2. generace.

Psychotické příznaky jsou všeobecně považovány za důsledek dysfunkce dopaminergního systému. Verhoeven(7) zjistil významnou podobnost mezi psychotickými epizodami hraničních pacientů a psychotickými prožitky lidí intoxikovaných halucinogenními látkami, které jsou agonisty serotoninového receptoru S2. Toto zjištění podporuje hypotézu, že i tento symptomový okruh hraničních osobností souvisí s dysbalancí v serotoninergním systému.

Doporučený postup:

1. neuroleptika v nižších dávkách než u pacientů se schizofrenií,

2. při nedostatečné odpovědi je možné dávky zvyšovat až na dávky doporučované u psychóz.

Ego a interpersonální symptomy, čili jádrové příznaky hraničních osobností, se daří psychofarmaky ovlivnit nepatrně a metodou volby v jejich zmírnění či odstranění je dlouhodobá psychoterapie. Nicméně zlepšení v ostatních symptomových skupinách v důsledku farmakoterapie může vést k podstatnému zmírnění intenzity symptomů i v této skupině. Je nutné mít na paměti, že typické projevy deprese hraničních pacientů, jako sebenenávist, strach z opuštění a chronické pocity prázdna, na podání antidepresiv prakticky nereagují a bez systematické psychoterapie jsou trvale, třebaže jenom latentně přítomné(8).

Farmaka podle skupin

Inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI)

Jsou lékem první volby při převaze afektivních a impulzívních symptomů. Z dostupné literatury jsou zřejmé 2 přístupy k rozmezí denní dávky. To je buď podobné běžnému dávkování u depresí (fluoxetin 20-40 mg, sertralin 100-200 mg) nebo podstatně vyšší. Výsledky druhého přístupu dokumentuje Markowitz(10), který s dobrým efektem vyzkoušel fluoxetin v dávce 80 mg p. d., sertralin v dávce 200-600 mg p. d., venlafaxin do 400 mg p. d.

Výhodou venlaxafinu, který inhibuje zpětné vychytávání nejenom serotoninu, ale i noradrenalinu (SNRI), je oproti SSRI preparátům nižší míra sexuální dysfunkce.

Inhibitory monoaminooxidázy (IMAO)

Více údajů existuje v této indikaci o fenelzinu a tranylcyprominu.

Nevýhodou této lékové skupiny jsou nároky kladené na compliance pacienta, především je nezbytné dodržování diety. Hrozí rovněž snadné předávkování. Výhodnější, pro větší bezpečnost, je chemicky příbuzný moklobemid (Aurorix).

Antipsychotika

Byla v této indikaci původně pokládána za nejúčinnější lékovou skupinu. V současnosti se 1. generace antipsychotik (haloperidol) v této indikaci využívá minimálně. Neurologické vedlejší příznaky a depresogenní efekt problematizují dlouhodobé podávání a podporují nespolupráci hraničního pacienta. Dobré zkušenosti jsou jenom s depotním flupenthixolem (Fluanxol)(9).

Naopak antipsychotika 2. generace (klozapin, olanzapin, risperidon, ziprasidon) nabývají v této indikaci stále většího významu. Výhodou jsou minimální extrapyramidové příznaky, menší riziko tardivních dyskinezí, antidepresivní, antisuicidiální a antiautomutilační působení, vliv na impulzivitu a agresivitu. Jsou vhodné i k dlouhodobému podávání.

Stabilizátory nálady

Jsou účinné v ovlivnění afektivní instability a impulzivity, nemají zásadnější vliv na depresivitu, anxietu či psychotické symptomy hraničních pacientů.

Nejúčinnější preparát této skupiny - lithium - není pro hraniční pacienty vhodný, protože jeho podávání je náročné na spolupráci nemocného (pravidelné kontroly hladiny lithia v séru, vysoká toxicita při nepatrném zvýšení lithémie) a hrozí snadné předávkování.

Nejpoužívanější je v současnosti kyselina valproová(11), stále častěji se využívá lamotrigin a gabapentin.

Benzodiazepiny

Všeobecně se nepovažují za vhodný lék pro pacienta s hraniční poruchou osobnosti. Charakter obtíží i osobnostní založení předurčuje nositele této diagnózy k vytváření závislosti. Navzdory tomu, že v literatuře najdeme i kazuistiky o pozitivním účinku alprazolamu (Xanax, Neurol) u těchto pacientů, převažují informace o paradoxním efektu, spojeném se zvýšením suicidiality, zhoršenou kontrolou impulzů, hostilitou a agresivitou(12).

Když je nutné použít benzodiazepin, nejvhodnější je klonazepam (Rivotril), který svým vlivem na serotoninergní systém redukuje nejenom úzkost, ale i impulzivitu(9).

Buspiron

Látka, zavedená na trh jako anxiolyticky vysoce účinná, s nízkým návykovým potenciálem. Absence okamžitého efektu činí tento lék méně použitelným v akutní krizi a není jím možné nahradit okamžitý efekt sedativních neuroleptik nebo dokonce benzodiazepinů, užitečná však může být jeho kombinace s SSRI preparáty, protože může svým synergickým působením na serotoninový systém zvyšovat jejich účinnost.

Naltrexon

Neselektivní antagonista opiátových receptorů. Protože citlivost opiátových receptorů je u HPO v důsledku protrahovaného traumatu v raném dětství patologicky změněna, je naltrexon považován za potenciální farmakologický průlom v terapii této diagnózy.

Bohus(13) sledoval redukci disociativních symptomů (derealizace, depersonalizace, analgezie, poškozená percepce v některých senzorických modalitách) podáváním 25-100 mg naltrexonu denně. Zjištěné zmírnění sledovaných symptomů bylo statisticky významné.

Druhým symptomovým okruhem, který lze zřejmě ovlivnit naltrexonem, je opakovaná automutilační aktivita hraničních osobností (řezání, popálení). Sebepoškozování pacienty s HPO nebolí a bezprostředně po něm dochází k psychické úlevě. Na biologické úrovní za tento průběh zodpovídá vyplavení většího množství endorfinů po provedení automutilace. Zablokováním opiátových receptorů naltrexonem nedochází po automutilaci k vyplavení nadměrného množství endorfinů, a tím ani k očekávanému poklesu dysforie. Sebepoškozování tak podmíněně reflexním mechanismem vyhasíná(14).

Naltrexon se na našem trhu objevil zcela nedávno pod názvem Revia. Není zatím proplácen zdravotní pojišťovnou a léčba stojí kolem 2000 Kč měsíčně, což znemožňuje jeho širší uplatnění.

Zásady psychoterapeutického vedení pacienta s hraniční poruchou osobnosti

Dnes všeobecně předpokládáme, že i stav hraničního pacienta může být díky dostatečně dlouhému a kvalitnímu psychoterapeutickému vedení podstatně zlepšen. Nicméně péče o tento typ pacientů klade na terapeuta vysoké nároky. Základem úspěchu je oscilace mezi akceptací pacienta a důsledným dodržováním hranic terapeutického vztahu a domluvených pravidel. Je důležité si uvědomit, že přijetí takového pacienta do péče je závazek na dobu řádově několik let. Waldinger(15) rozpracoval základní zásady práce s hraničním pacientem v podmínkách analyticky orientované psychoterapie.

* Stabilní vnější rámec terapie

V kontaktu s hraničním pacientem je nutná jasná a podrobná dohoda o časových a finančních podmínkách, možnosti telefonování a podobně. Je nutné vyjasnit si vzájemná očekávání a požadavky. Pacienti s HPO mají problém s dodržováním pravidel a dohod, mají tendenci prodlužovat nebo naopak nedodržovat termín terapeutických hodin. Každé vybočení z této domluvy by mělo být předmětem explorace v terapeutické hodině.

* Větší aktivita terapeuta

V porovnání s léčbou neurotického pacienta je nutné, aby byl terapeut aktivnější. Není tolik důležitý obsah jeho komentářů, ale samotný fakt, že nabízí svoji přítomnost k ukotvení pacienta v realitě. Mlčenlivý a nesrozumitelný terapeut může prohlubovat pacientovu úzkost a nejistotu, což především v úvodních fázích terapie není žádoucí ani efektivní. K navození bezpečí slouží aktivita, srozumitelnost a péče, která má jasně vymezená pravidla a strukturu.

* Tolerance pacientovy hostility

Verbální útoky na terapeuta jsou v terapii hraničních osobností prakticky pravidlem. Obvykle jsou výrazem pacientovy úzkosti a jeho neschopnosti zpracovat ji jiným způsobem. Terapeut je musí vydržet bez toho, aby se pacientovi mstil nebo se emočně odtahoval. Je důležité chápat je jako projev všeobecného vzorce pacientova vztahování se k blízkým osobám a z tohoto úhlu pohledu je zkoumat.

* Učinit sebedestruktivní jednání pacienta pro něho neuspokojujícím

Sebedestruktivním jednáním hraniční pacienti uspokojují nějakou svoji nevědomou potřebu anebo se zbavují úzkosti. Terapeut by měl obracet pozornost k negativním důsledkům tohoto jednání a tím mu ho znechutit. Je užitečné pracovat na rozpoznání souvislosti mezi sebedestruktivním jednáním a ne zcela uvědomovanou nepříjemnou emocí, které se hraniční pacient destrukcí zbavuje. Rozpoznávání této souvislosti vede k rozvoji sebekontroly.

* Znemožnění nebo omezení odehrávání (agování, acting-out)

Některé formy agování buď v terapeutické hodině nebo i mimo ní můžou mít nebezpečný autonebo heterodestruktivní charakter.

Terapeut musí dát limity těm formám odehrávání, které by mohly ohrozit bezpečnost pacienta, terapeuta nebo terapie samotné.

Někteří terapeuti uzavírají s pacientem dohodu, že v průběhu terapie se nebude pokoušet o sebevraždu, nicméně o svých suicidiálních představách bude na sezeních mluvit. Zdá se to možná nesmyslné, ale u impulzívních pacientů s tendencí ke zkratkovitým autodestruktivním činům nebo s trvalými pocity nesmyslnosti vlastní existence, může mít taková domluva s terapeutem, ke kterému má důvěru, rozhodující význam.

* Práce ve "zde a nyní"

I když minulost je často u hraničních pacientů traumatická, nebývá efektivní se jí zabývat hned od začátku terapie. V úvodní fázi je užitečné budovat bezpečí ve vztahu s terapeutem a obracet pozornost k fenoménům, které rozvracejí pacientův současný život. Až v pozdějším fázích je hraniční pacient schopen dívat se na svoji minulost a využít to ke své úzdravě.

zdroj:

http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/hranicni-porucha-osobnosti-diagnoza-kterou-se-ucime-rozpoznavat--165295

Poruchy osobnosti jsou zřetelné odchylky od očekávaného průměru

6. června 2016 v 18:48 | Admin
Poruchy osobnosti jsou zřetelné odchylky od očekávaného průměru ve způsobu vnímání a interpretace událostí, v emotivitě, v ovládání impulsů a uspokojování potřeb, ve způsobu chování k okolí, zejména v nefunkčním přístupu k lidem a k sociálním situacím, které se stávají zdrojem obtíží.

Tyto vzorce chování, stejně jako pohled na sebe, na druhé a na svět, jsou zpravidla pro nositele přijatelné a egosyntonní, ale vedou ke konfliktům s ostatními. Abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocnění. Porucha osobnosti často vede ke značné osobní nepohodě, ale to může být zřejmé až v pozdějším průběhu. Bývá obvykle, i když ne vždy, spojena s výrazným zhoršením výkonu v zaměstnání i ve společenské oblasti.

Jako psychologické faktory se uvádějí různé vývojové obtíže, zneužívání v dětství, rodinné problémy.

Cloninger vyvinul ve druhé polovině 80.let minulého století teorii osobnosti, která je označována jako biologická nebo psychobiologická. Používá tradiční termíny temperament a charakter k označení převážně vrozeného versus sociokulturně získaného obsahu osobnosti. Temperament se projevuje automaticky, v mozku je lokalizován převážně do limbického systému a striata. Charakter je vytvářen záměrně v závislosti na individuálních hodnotách a cílech, v mozku je dle Cloningera lokalizován převážně do temporálního kortexu a hipokampu. Cloninger přitom rozlišuje čtyři dimenze temperamentu:
vyhledávání nového, které je spojováno především s dopaminem,
vyhýbání se ohrožení, které je spojováno především se serotoninem,
závislost na odměně, která je spojována především s noradrenalinem, dopaminem a oxytocinem, přičemž na základě humánních studií je zdůrazňována především role dopaminu,
odolnost.

Zajímavé nálezy z oblasti neurotransmiterů v období zamilovanosti mohou vysvětlit i různé chování typů osobnosti a biologický podíl na jejich chování.

Dopamin se účastní i cíleného apetenčního chování a zvyšuje se při zamilovanosti. Jedním ze způsobů, jak hladinu dopaminu zvýšit, je vyhledávání nového. Receptor pro dopaminový neurotransmiter má dvě verze - dlouhou a krátkou, přičemž u jedinců s dlouhou formou byl prokázán vyšší počet sexuálních partnerů.

Při zamilovanosti klesá hladina serotoninu. Pokles této činnosti je spojen s obsesí, což může vysvětlovat typickou neschopnost přestat na milovanou osobu myslet. Paralelně k poklesu produkce serotoninu a stoupající aktivitě dopaminu v mozku sílí i činnost noradrenalinu, který souvisí s energií.




Paranoidní porucha osobnosti



Vyznačuje se nadměrnou citlivostí k nezdarům, neomlouváním urážek, podezíravostí, tendencí chápat mylně skutky jiných jako hostilní nebo opovržlivé, nadměrnému vyzdvihování vlastní významnosti a sebechválou. Problémy v sexualitě způsobuje opakované neoprávněné podezírání sexuálního partnera ze sexuální nevěry.

Schizoidní porucha osobnosti

Vyznačuje se stažením se od emočních, společenských a jiných kontaktů s upřednostňováním fantazie, samotářství, zjevnou lhostejností ke chvále nebo kritice, omezenou schopností vyjadřovat vřelé emoce, trvalou oblibou samotářských činností, nedostatkem blízkých přátel a důvěrných vztahů. Schizoidní jedinci bývají zabraní do sebe, zabývají se často denním sněním. Většina z nich má nízkou potřebu sexuální aktivity, zato rádi oddělují technické aspekty sexuality od interpersonálního kontextu.

Disociální porucha osobnosti

Jejími hlavními projevy jsou lhostejnost ke společenským pravidlům a závazkům, nedostatek citu a chladný nezájem o ostatní. Chování nelze dostatečně ovlivnit zkušeností včetně trestu. Je u ní malá tolerance k zátěži a nízký práh pro agresivní explozi. Lidé s disociální poruchou osobnosti bezohledně používají druhé jako objekty svého sexuálního vyžití. Z této skupiny se rekrutuje většina sexuálních delikventů, někdy se disociální porucha osobnosti může kombinovat s pravou parafilií.

Samotné zařazení této poruchy do klasifikace duševních nemocí nemusí nutně vést k závěru o nutnosti terapeutické intervence u disociálních jedinců. Psychiatrie jako lékařský obor se pokouší řešit některé individuální aspekty těchto poruch, ale jen okrajově může zasahovat do sociálního nebo právního řešení složité problematiky disociálních projevů, přecházejících často do oblasti kriminální.

Emočně nestabilní porucha osobnosti

U takto strukturovaných jedinců je zřetelná tendence jednat impulzivně, a to bez ohledu na následky takového jednání. Nálada emočně nestabilních osob bývá nestálá, často se měnící, obvykle nejsou schopni své jednání a budoucnost plánovat. Tato porucha osobnosti se dělí na dva subtypy: impulzivní a hraniční.
U impulzivního typu převažuje emoční nestálost a nedostatečná kontrola impulzivity. Běžné jsou výbuchy násilí nebo hrozivé chování, je-li jedinec kritizován. Může dojít i k sexuálním deliktům.

U typu hraničního má postižený má nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích. Mívá chronické pocity prázdnoty, které střídají prudké změny afektivity a sebevědomí. Jedinci s hraniční poruchou osobnosti často prožívají intenzivní, ale krátkodobé citové vztahy, což vede k různým emočním krizím. Je pro ně typické rizikové sexuální chování, v sexuálním vztahu mají problémy především s dosažením orgasmu a satisfakcí. Sebevražedné pokusy a jiné sebepoškozující chování jsou u nich časté, vzhledem ke své nestálosti se stávají i oběťmi sexuálních deliktů. Nezřídka jsou zlostní, vehementně se dožadující svých práv, osobně nebo telefonicky obtěžují lékaře, časté u nich bývají i intervence rodiny. Jejich narušená představa o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně sexuálních, může v některých případech vést i k deklarování transsexuality. Zde je na místě pečlivá diferenciální diagnóza, pomůže měnlivost příznaků.

Histriónská porucha osobnosti

Tímto termínem byl nahrazen starší termín hysterická porucha osobnosti (pojem hysterický byl vykládán příliš různorodě). Porucha je charakterizována nadměrným vyjadřováním emocí, které jsou velmi labilní a nestálé, dramatickým líčením vlastního života, teatrálností. Tyto osoby, častěji ženy, bývají zvýšeně sugestibilní, egocentrické, stále touží po ocenění druhými, přičemž prožitky ostatních je příliš nezajímají. Jsou schopny různých intrik a manipulativního jednání (velmi často právě v sexuální oblasti), aby dosáhly svých cílů. Přes jejich určitou partnerskou atraktivitu sami nedosahují uspokojení ze sexuální aktivity, kterou daleko častěji používají spíše k manipulacím v rámci partnerského vztahu. Jejich partnerské vztahy bývají velmi konfliktní. Ve vztahu k terapeutovi často dochází ke komplikacím, snaží se svádět a zaujmout osoby opačného pohlaví terapeutického týmu.

Anankastická porucha osobnosti

Výraznými povahovými rysy jsou zde především nerozhodnost, výrazná vnitřní nejistota, pedanterie, sklon k perfekcionismu, zabývání se nepodstatnými detaily, potřeba opakovaných kontrol. Schopnost vyjádřit kladné emoce je omezena, důraz je kladen na pracovní výkonnost, které je dávána přednost před jinými činnostmi, jež přinášejí příjemné prožitky. Popsané charakteristiky jsou přenášeny i do sexuálního života, který je většinou pro anankasty nepodstatný a nedůležitý. Pokud tomu tak není, i na tomto poli se objevuje pedanterie a snaha splňovat kritéria sexuality dle odborné či populární literatury.

Úzkostná (vyhýbavá) porucha osobnosti

Tito jedinci trpí stálými a intenzivními pocity napětí, obav, nejistoty a méněcennosti. Mají touhu být milováni a uznáváni, jsou přecitlivělí na odmítnutí a kritiku, hledají pevné záruky, že nebudou odmítnuti. Z těchto důvodů bývají omezeny jejich interpersonální vztahy, mají sklon přehánět potencionální nebezpečí v běžných situacích a některým činnostem se proto zcela vyhýbají. Potom bývá jejich způsob života chudý a omezený. Popsaná charakteristika zahrnuje i sexuální oblast, kdy se dotyční sexuálním kontaktům vyhýbají, bojí se selhání, ztrapnění, odmítnutí.

Závislá porucha osobnosti

Takový jedinec žádá od jiných lidí, aby převzali odpovědnost za některé významné oblasti jeho života. Sami se cítí bezmocní, neschopní, jsou celoživotními pesimisty. Podřizují své zájmy a oprávněné potřeby přáním jiných osob, na kterých se cítí závislí. Trpí stálými obavami, že budou opuštěni, žádají v tomto směru opakované záruky. Velmi těžce nesou partnerské neshody či rozchody, mají sklon obviňovat ze svého selhání jiné osoby. Pacienti s touto poruchou touží, aby o ně bylo pečováno, a vyžadují, aby byla věnována okamžitá pozornost jejich potížím. Neuspokojení z vlastního sexuálního života je důsledkem popsaných vlastností.

Jiné specifické poruchy osobnosti

Do této kategorie můžeme řadit jakoukoli jinou specifickou poruchu osobnosti, kterou jsme schopni validně definovat. V americké klasifikaci DSM-IV (Diagnostický a statistický manuál) se mezi specifické poruchy osobnosti řadí ještě další dvě poruchy osobnosti: narcistická a pasivně-agresivní.
Hlavními projevy narcistické poruchy osobnosti jsou trvalé velikášství a nadměrná pozornost věnovaná sebehodnocení. Pro tyto jedince jsou typické pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti. Domnívají se, že jejich problémům mohou rozumět pouze podobně výjimečné osoby a jsou přesvědčeni, že pro ně platí mimořádné společenské normy. Jsou citliví na kritiku, reagují na ni hněvem, studem, nebo pocity ponížení. Jsou závistiví, mají tendenci vykořisťovat jiné, schopnost empatie je u nich snížena. Zakládají si na své atraktivitě a po protějšku vyžadují stejnou dokonalost. Snaha dosáhnout výjimečných sexuálních prožitků je může vést až ke zneužívání druhé osoby ke svým cílům, přičemž sami trpí sexuálními poruchami. Často se z nich rekrutují žadatelé o podpůrné prostředky k dokonalé erekci nebo o plastické operace k úpravě svého zevnějšku, přičemž spokojenost s výsledkem zdaleka není zaručena.

Pasivně-agresivní porucha osobnosti se vyznačuje hlavně skrytým kladením překážek, otálením, neústupností a nevýkonností. Tito lidé si často stěžují, jsou kritičtí k jiným, nespokojení, zlostní. Tyto pocity však nevyjadřují přímo, ale prostřednictvím rezistence a negativistického chování. V sexuální oblasti mohou sabotovat intimní život, což vede k problémům v partnerských vztazích.

Diferenciální diagnostika

Poruchy osobnosti ve stadiu dekompenzace je třeba odlišit od psychotických poruch, které bývají v příznacích akutní ataky stálejší a trvají déle - na rozdíl od měnlivých symptomů u poruch osobnosti. Důležitá je anamnéza, a to i objektivní, aby byl znám stav premorbidní osobnosti. Vzhledem k vlivu aktuálního psychického stavu na klinikův úsudek se považuje za správné provést diagnostiku dvakrát, v době obtíží a po jejich částečném odeznění.

Poruchu osobnosti bychom měli přitom diagnostikovat pouze tehdy, pokud jsme přesvědčeni, že jde o dlouhodobou záležitost, když jsme schopni odlišit poruchu osobnosti od specifické psychické poruchy, a když je naše diagnostické vyšetření v souladu s kritérii MKN nebo DSM.

Léčba

Lidé postižení poruchou osobnosti jen zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy, vesměs jsou přesvědčeni o své normalitě, a pokud si uvědomují, že jim povahové rysy dělají problémy, nepovažují je za léčitelné. Na psychiatrii se však dostávají relativně často, protože potřebují pomoc v době náhlé krize, kvůli depresivním stavům, úzkostným poruchám, poruchám přizpůsobení či poruchám příjmu potravy. Sexuologickou pomoc mohou vyhledat v případech, kdy je jejich sexuální chování zavede do osobních problémů, popřípadě jsou přivedeni partnerem/kou. Obvykle mají zájem o léčbu aktuální poruchy, která je trýzní a obtěžuje, nikoli o změnu osobnostních rysů. Vzhledem k tomu, že se jejich psychické potíže objevují opakovaně a bez změny rysů osobnosti je obtížné tuto situaci změnit, má léčba zaměřená na změnu rysů osobnosti zásadní význam.
U této skupiny poruch lze nalézt celou škálu kvantitativních i kvalitativních sexuálních odchylek.
Je důležité rozlišit poruchu sexuální preference od sexuální delikvence u disociální poruchy osobnosti.

zdroj:
http://telemedicina.med.muni.cz/sexualita-u-nemocnych-s-psychickymi-poruchami/index.php?pg=hypertextova-ucebnice--poruchy-osobnosti-dospelych--poruchy-osobnosti

Druhy poruch osobnosti

3. července 2014 v 10:42 | Admin
Poruchy osobnosti byly dříve označovány jako tzv. psychopatie. Jako v mnoha ostatních případech, i zde může být leckdy obtížné jasně vymezit, jaké projevy ještě spadají do "normy" a jaké již označit za "patologické".


Poruchy osobnosti jsou variantou rysů, které se významně odchylují od těch patrných u většiny lidí. K těmto rysům patří hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování. Odlišnosti jsou patrné v poznávání, emotivitě, ovládání impulzů, uspokojování potřeb a způsobu chování k ostatním lidem. Tyto vzorce chování, stejně jako pohled na sebe, druhé a svět, jsou zpravidla pro nositele přijatelné, ale vedou ke konfliktům s okolím.
Projevy poruchy osobnosti se zpravidla objevují ve věku pozdního dětství nebo adolescence a přetrvávají prakticky celý život. Dochází u nich k určitým výkyvům vyvolaným nepříznivými vnějšími nebo vnitřními faktory, které se pak označují jako období kompenzace nebo dekompenzace stavu.
Lidé s poruchou osobnosti při frustraci snadno podléhají úzkosti, depresi nebo závislosti na návykových látkách. Lidé trpící poruchou osobnosti často nevidí problém u sebe, ale u druhých osob. Časté jsou obranné mechanismy, které vedou k potlačení ohrožujících či bolestných impulzů nebo takových, které odporují vlastnímu sebepojetí člověka.
Na vzniku poruchy se podílejí biologické, psychické i sociální faktory. Mezi základní biologické vlivy patří stres matky v období těhotenství či drobné poranění mozku během porodu. Mezi psychosociální faktory patří rodinné prostředí, školní prostředí, výchova a působení různých traumat.

Lidé postižení poruchou osobnosti jen zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy, vesměs jsou přesvědčeni o své "normalitě". Na základě současných poznatků víme, že poruchy osobnosti lze léčit pomocí farmakoterapie a psychoterapie. Jelikož jsou pro ně typické hluboce zakořeněné postoje a vzorce chování, každá změna vyžaduje dlouhodobé úsilí.

Druhy poruch osobnosti

Odborníci člení poruchy osobnosti různě. Jedním ze způsobů je následující:
  • Paranoidní porucha osobnosti: Mezi znaky této poruchy spadá podezíravost, vztahovačnost, sklon k patologické žárlivosti či přehnaná sebechvála.
  • Schizoidní porucha osobnosti: Lidé s touto poruchou mají sklony k samotářství, jsou uzavření a straní se veškerých kontaktů. Typické je pro ně odtržení od reality a život ve vlastním světě.
  • Disociální porucha osobnosti: Jsou to jedinci, kteří jsou lhostejní k dodržování společenských pravidel. Často porušují normy, jiní lidé je nezajímají.
  • Emočně nestabilní porucha osobnosti: Již z názvu je patrná charakteristická emoční nestálost, časté změny nálady a mnohdy velmi impulsivní jednání postižených jedinců.
  • Histriónská porucha osobnosti: Tito lidé zkreslují skutečnost, jsou teatrální, často přehánějí a snaží se vždy být středem pozornosti.
  • Anankastická porucha osobnosti: Touto poruchou trpící lidé bývají nerozhodní a nejistí. Často to bývají pedanti, kteří se snaží, aby vše bylo dokonalé. Vše permanentně kontrolují, ale beztak pociťují stálou úzkost.
  • Úzkostná porucha osobnosti: Již z názvu je zřejmá podstata problémů těchto lidí. Jsou přecitlivělí ke kritice, zažívají pocity nejistoty, strachu a napětí.
  • Narcistická porucha osobnosti: Tito lidé jsou citově chladní, přesvědčeni o své dokonalosti a důležitosti.
  • Závislá porucha osobnosti: Pro postižené je typický strach z odmítnutí, pocity bezmoci a neschopnosti. Rádi se tito lidé spoléhají na jiné a předávají na ně zodpovědnost.
  • zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz



Porucha osobnosti se také může skrývat za jiné onemocnění - například úzkostné a depresivní dekompenzace

3. července 2014 v 10:35 | Admin

Zamyšlení nad problematikou diagnózy porucha osobnosti


Když jsem přemýšlela nad tím, proč je tak obtížné diagnostikovat poruchy osobnosti, a pročítala různé články o problematice diagnózy poruch osobnosti, napadlo mě několik možných příčin. Na první místo bych určitě zařadilo to, že každý člověk je individualita a zaškatulkovat ho do umělých kategorií není vždy možné. Také je problém v tom, co je vlastně normální osobnost. Existuje nějaká přesná definice, co je ještě normální a co už ne? Linie mezi "normálností" a "poruchou" bývá velmi tenká.
Hodně to ovlivňuje samotné nastavení společnosti. To, co je normální v naší kultuře, může být jinde považováno za výstřednost a někde už to může být porucha osobnosti.
Také mě napadá, že problém by mohl být i v tom, že povaha člověka s poruchou osobnosti je velmi proměnlivá a situačně se dočasně může měnit i přes typické vzorce poruchy. V průběhu ambulantního pouze klinického nebo pouze psychodiagnostického vyšetření se nemusí všechny charakteristiky osobnosti projevit.
Porucha osobnosti se také může skrývat za jiné onemocnění - například úzkostné a depresivní dekompenzace.

Vím o pár případech, kdy byla správná diagnóza stanovena až několikátým odborníkem a zatím minimálně o jednom případu, kdy byla stanovená úplně jiná diagnóza po psychodiagnostice (test inteligence, osobnostní test, dotazník na symptomy, projektivní metoda).
Poruchy osobnosti mají také schopnost se sdružovat do "trsů", kdy se diagnóza zapisuje pod kód F 61 - smíšená porucha osobnosti. Stejnou diagnózu může tedy mít jak pečlivý perfekcionistický člověk přehnaně úzkostný až paranoidní, kde jeho charakteristické rysy jsou v takové míře, že se dají zařadit do příslušných diagnóz, stejně jako člověk egocentrický, teatrální, nadměrně sebevědomý, manipulující s ostatními (jehož rysy jsou opět zastoupeny v takové míře, že se jedná o poruchu).
Ale i přes úskalí, které přináší diagnostika poruch osobnosti, podle článku v lékařském časopise Solen a podle knížky "Poruchy osobnosti" (Praško) je dobré co nejpřesněji diagnostikovat poruchu osobnosti, aby odborník měl přesnou představu, jak bude pacient / klient reagovat na léčbu a co mu může nabídnout.
Já osobně si myslím, že nejsou dobré žádné extrémní póly. Následující informace nemůžu posoudit jako 100% objektivní, přesto si myslím, že se s nimi klienti / pacienti s poruchami osobnosti mohou setkat. Jsou odborníci, kteří jsou schopni zvýrazněný rys označit jako poruchu osobnosti. Při práci rozhovorech jsem se setkala i s názory, že lidem s hraničními stavy bylo řečeno odborníky: "Co si stěžujete, vždyť máte jen blbou povahu." Za dost tvrdý výrok, považuji výrok odborníka psychiatra, který řekl pacientce s HPO: "No, musíte počkat tak deset let a když to přežijete, tak se to nejspíš zlepší."
Jak se vlastně žije takovému člověku, který nosí nálepku "mám poruchu osobnosti". Zneužívají to lidé, schovávají se za diagnózu třeba v partnerském svazku? "Víš, já ti tak ubližuji, protože mám poruchu osobnosti". Nebo se například cítí nejistě a mají strach, že budou, nebo skutečně jsou odmítáni okolím? Nebo naopak vítají tuto diagnózu, protože je to pro ně vysvětlení, proč jsou tak jiní? Je hodně těžké smířit se s tím, že jsem jiný? Jak moc to jde, nebo nejde změnit?
A vůbec - je vhodné od terapeutů - říct klientům, že mají poruchu osobnosti? V literatuře jsem našla dva možné přístupy. První přístup říká, že to terapeut nesděluje, nebo aspoň ne na začátku terapie. Když se pacient dotazuje, je možné mu odpovídat stylem: máte tyto těžkosti, které vám dělají problémy například ve vztazích: Nebo třeba odpovědět, to, co se vám teď děje je způsobeno tím, že vám ve vašem životě hodně lidí ublížilo.
Až v pozdějších fázích terapie mu vysvětlíme, co má za diagnózu, pokud bude mít zájem.
Druhý přístup říká, že hned na začátku terapie se vytáhne diagnostický manuál, dá se klientovi přečíst, co má za diagnózu a promluví se s ním, jestli má pocit, že to na něj "sedí" a co to pro něj znamená (Freedman). Já osobně i když nejsem terapeut a nikdy nebudu, bych se přikláněla k prvnímu způsobu a to z několika důvodů. První důvod - Hned na začátku terapie není ještě vytvořen pevný terapeutický vztah, kde v prostředí bezpečí se dá unést pro někoho i těžká pravda a lépe se to snáší od člověka, kterého důvěrně známe a důvěřujeme mu.
Druhý důvod - má terapeut skutečně jistotu, že to klient unese? Že nepřijde po sezení domů, nesedne k internetu, kde je hodně článků (i pochybné kvality) o tom, jak jsou lidé s poruchami osobnosti zlí, jak ubližují ostatním, ale hlavně se tam často píše, že se s poruchou osobnosti nedá nic dělat. Co když člověk podlehne této myšlence a v lepším případě se vzdá další terapie? Přitom výzkumy dokazují, že lidé s terapií poruchy osobnosti jsou na tom až 4x lépe než lidé bez terapie. A třetí důvod, který mě napadá je, že člověk nepřijde do terapie s tím, že má například povahové rysy, které mu komplikují vztahy na pracovišti.
Přijde kvůli těm problémům, aniž by si uvědomoval, že příčina může být v něm samém. I když jeden psycholog říkal, že mu stává, že mu do terapie přijdou lidé, kteří už mu hned na začátku prvního sezení hlásí, že mají hraniční poruchu osobnosti. Jenže to jsou lidé, kteří cestují od jednoho terapeuta k druhému. Lidé, kteří diagnózu znají, ale nikde jim nebylo poskytnuto to, co hledají. Co vlastně můžou lidé s poruchou osobnosti hledat? Četla jsem, že paranoidní porucha osobnosti končí, když člověk zažije zážitek důvěry v druhého člověka. A takový by měl být podle mě terapeut léčící poruchy osobnosti. Takový, aby skrze něj mohl člověk s poruchou osobnosti poznat a zkorigovat své chování k lidem přes zážitek důvěry.
(verikanova, 2008)
zdroj:http://vyjimecni.blog.cz

F 62 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNY OSOBNOSTI

5. června 2014 v 16:38 | Admin
F 62 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNY OSOBNOSTI, KTERÉ NELZE PŘISOUDIT HRUBÉMU POŠKOZENÍ NEBO NEMOCI MOZKU
Tato skupina zahrnuje poruchy dospělé osobnosti a chování, které se vyvinuly u osob bez předchozí poruchy osobnosti jako následek katastrofického či nadměrného vleklého stresu, nebo jako následek těžké duševní choroby. Je průkazná trvalá a jednoznačná změna ve způsobu, kterým jedinec vnímá, v jeho vztahu k prostředí a k sobě nebo v myšlení o prostředí a o sobě. Změna osobnosti je sdružená s nepřízpůsobivým hováním, které nebylo přítomno před patogenní zkušeností. Takovouto přetrvávající změnu osobnosti můžeme nejčastěji pozorovat po přemáhající traumatiké zkušenoti, ale změna se může také rozvinout po těžké rekurentní nebo dlouhodobé duševní poruše.


PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNA OSOBNOSTI PO KATASTROFICKÉ ZKUŠENOSTI
Přetrvávající změna osobnosti může následovat po katastrofickém stresu. Stres musí být tak extrémní, že není třeba počítat s osobní zraniteností k vysvětlení hlubokého účinku na osobnost. Příklady zahrnují zážitek koncentračního tábora, mučení, katastrofy, mučení, dlouhotrvající vystavení situacím ohrožujícím život. Tomuto typu změny osobnosti může předcházet posttraumatická stresová porucha. Změna osobnosti přetrvává a projevuje se v neměnnými a maladaptivními rysy, které vedou ke zhoršení interpersonálních vztahů a funkcí ve společnosti i v zaměstnání. Mohou to být:
a) nepřátelský nebo nedůvěřivý postoj ke světu
b) sociální stažení
c) pocity prázdnoty a beznaděje
d) chronický pocit existence "na okraji", jako by byl trvale ohrožený
e) odcizení
Tuto poruchu diagnostikujeme, když změna trvá alespoň 2 roky a není m ožné ji připsat dřívější poruše osobnosti.


PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNA OSOBNOSTI PO PSYCHIATRICKÉM ONEMOCNĚNÍ
Změnu osobnosti lze přičíst traumatickému zážitku z prodělané těžké psychiatrické nemoci. Projevuje se jako neměnný a maladaptivní vzorec prožitků a aktivity, který vede k dlouhodobému narušení (interpersonálnímu, sociálnímu a v zaměstnání) a k subjektivním potížím. Změny osobnosti se vyvíjejí po klinickém uzdravení z duševní poruchy, kterou jedinec prožíval jako emočně velmi stresující a otřesnou pro jeho představu o sobě samém. Mívá tyto klinické rysy:
a) nadměrná závislost na ostatních a vyžadující postoje vůči druhým lidem
b) přesvědčení o tom, že je chorobou změněn nebo stigmatizován, což vede k neschopnosti vytvářet a udržovat blízké a důvěrné osobní vztahy a také k sociální izolaci
c) pasivitu, redukované zájmy a zmenšené zapojení do dřívějších aktivit ve volném čase
d) přetrvávající stížnosti na nemocnost, které mohou být spojeny s hypochondrickými stesky a s chováním odpovídajícím roli nemocného
e) dysforickou nebo labilní náladou, která není způsobena současnou ani dřívější duševní poruchou s reziduálními afektivními symptomy
f) vyznamné zhoršení v sociálním zapojení a v zapojení v zaměstnání ve srovnání s premorbidní situací.

Léčba:
Léčba je v zásadě obtížná, nicméně může pomoci dlouhodobá psychoterapie, z farmak zejména antidepresiva. Dlouhodobá resocializace a rehabilitace s chráněnou praci je u druhé z poruch na místě.



Zdroj:
http://sestrylf3.unas.cz

48. PORUCHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ U DOSPĚLÝCH (F60-F69)

5. června 2014 v 16:09 | Admin
Tato část zahrnuje rozmanité klinicky významné stavy a vzorce chování, které mají sklon přetrvávat a jsou vyjádřením charakteristického životního stylu jedince a jeho vztahu k sobě i k druhým.

┌─────────────────────────────────────────────────────────────────┐
│F 60 SPECIFICKÉ PORUCHY OSOBNOSTI │
│ F 60.0 Paranoidní porucha osobnosti │
│ F 60.1 Schizoidní porucha osobnosti │
│ F 60.2 Dissociální porucha osobnosti │
│ F 60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti │
│ F 60.4 Histriónská porucha osobnosti │
│ F 60.5 Anankastická porucha osobnosti │
│ F 60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti │
│ F 60.7 Závislá porucha osobnosti │
│ │
│F 62 PŘETRVÁVAJÍCÍ ZMĚNY OSOBNOSTI, KTERÉ NELZE PŘISOUDIT HRUBÉ│
│ MU POŠKOZENÍ NEBO NEMOCI MOZKU │
│ F 62.0 Přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zku│
│ šenosti │
│ F 62.1 Přetrvávající změna osobnosti po psychiatrickém one│
│ mocnění │
│F 63 NÁVYKOVÉ A IMPULZIVNÍ PORUCHY │
│ F 63.0 Patologické hráčství │
│ F 63.1 Patologické zakládání požárů (pyromanie) │
│ F 63.2 Patologické kradení (kleptomanie) │
│ F 63.3 Trichotillomanie │
│ │
│F 64 PORUCHY POHLAVNÍ IDENTITY │
│ F 64.0 Transsexualismus │
│ F 64.1 Transvestitismus dvojí role │
│ │
│F 65 PORUCHY SEXUÁLNÍ PREFERENCE │
│ F 65.0 Fetišismus │
│ F 65.1 Fetišistický transvestitismus │
│ F 65.2 Exhibicionismus │
│ F 65.3 Voyerství │
│ F 65.4 Pedofilie │
│ F 65.5 Sadomasochismus │
│ F 65.6 Mohočetné poruchy sexuální preference │



zdroj:└─http://sestrylf3.unas.cz────────────────────────────────────────────────────────────────┘

Druhy poruch osobnosti

11. dubna 2014 v 14:21 | Admin

Druhy poruch osobnosti

Odborníci člení poruchy osobnosti různě. Jedním ze způsobů je následující:
  • Paranoidní porucha osobnosti: Mezi znaky této poruchy spadá podezíravost, vztahovačnost, sklon k patologické žárlivosti či přehnaná sebechvála.
  • Schizoidní porucha osobnosti: Lidé s touto poruchou mají sklony k samotářství, jsou uzavření a straní se veškerých kontaktů. Typické je pro ně odtržení od reality a život ve vlastním světě.
  • Disociální porucha osobnosti: Jsou to jedinci, kteří jsou lhostejní k dodržování společenských pravidel. Často porušují normy, jiní lidé je nezajímají.
  • Emočně nestabilní porucha osobnosti: Již z názvu je patrná charakteristická emoční nestálost, časté změny nálady a mnohdy velmi impulsivní jednání postižených jedinců.
  • Histriónská porucha osobnosti: Tito lidé zkreslují skutečnost, jsou teatrální, často přehánějí a snaží se vždy být středem pozornosti.
  • Anankastická porucha osobnosti: Touto poruchou trpící lidé bývají nerozhodní a nejistí. Často to bývají pedanti, kteří se snaží, aby vše bylo dokonalé. Vše permanentně kontrolují, ale beztak pociťují stálou úzkost.
  • Úzkostná porucha osobnosti: Již z názvu je zřejmá podstata problémů těchto lidí. Jsou přecitlivělí ke kritice, zažívají pocity nejistoty, strachu a napětí.
  • Narcistická porucha osobnosti: Tito lidé jsou citově chladní, přesvědčeni o své dokonalosti a důležitosti.
  • Závislá porucha osobnosti: Pro postižené je typický strach z odmítnutí, pocity bezmoci a neschopnosti. Rádi se tito lidé spoléhají na jiné a předávají na ně zodpovědnost.
Jaká ze zmíněných poruch osobnosti vám byla nejznámější?
zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz

Léčba poruch osobnosti

11. dubna 2014 v 14:19 | Admin

Léčba poruch osobnosti

Lidé postižení poruchou osobnosti jen zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy, vesměs jsou přesvědčeni o své "normalitě". Na základě současných poznatků víme, že poruchy osobnosti lze léčit pomocí farmakoterapie a psychoterapie. Jelikož jsou pro ně typické hluboce zakořeněné postoje a vzorce chování, každá změna vyžaduje dlouhodobé úsilí.
zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz

Projevy poruchy osobnosti

11. dubna 2014 v 14:19 | Admin
Poruchy osobnosti byly dříve označovány jako tzv. psychopatie. Jako v mnoha ostatních případech, i zde může být leckdy obtížné jasně vymezit, jaké projevy ještě spadají do "normy" a jaké již označit za "patologické".

Vymezení poruch osobnosti

Poruchy osobnosti jsou variantou rysů, které se významně odchylují od těch patrných u většiny lidí. K těmto rysům patří hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování. Odlišnosti jsou patrné v poznávání, emotivitě, ovládání impulzů, uspokojování potřeb a způsobu chování k ostatním lidem. Tyto vzorce chování, stejně jako pohled na sebe, druhé a svět, jsou zpravidla pro nositele přijatelné, ale vedou ke konfliktům s okolím.
Projevy poruchy osobnosti se zpravidla objevují ve věku pozdního dětství nebo adolescence a přetrvávají prakticky celý život. Dochází u nich k určitým výkyvům vyvolaným nepříznivými vnějšími nebo vnitřními faktory, které se pak označují jako období kompenzace nebo dekompenzace stavu.
Lidé s poruchou osobnosti při frustraci snadno podléhají úzkosti, depresi nebo závislosti na návykových látkách. Lidé trpící poruchou osobnosti často nevidí problém u sebe, ale u druhých osob. Časté jsou obranné mechanismy, které vedou k potlačení ohrožujících či bolestných impulzů nebo takových, které odporují vlastnímu sebepojetí člověka.
Na vzniku poruchy se podílejí biologické, psychické i sociální faktory. Mezi základní biologické vlivy patří stres matky v období těhotenství či drobné poranění mozku během porodu. Mezi psychosociální faktory patří rodinné prostředí, školní prostředí, výchova a působení různých traumat.
zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz

Histriónská porucha osobnosti

11. dubna 2014 v 14:00 | Admin
Po přečtení názvu dnešního článku se snad každému vybaví slovo "hysterka" a vzpomene si na někoho, koho by tímto označením nejraději poctil. Je však zapotřebí vzít v úvahu, že v článku bude řeč o opravdové poruše osobnosti, tedy o určité stálé struktuře chování jedince a nejen o cholerickém vzplanutí, které může být u někoho jednorázové a může se jednat o běžnou reakci na situaci.
zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz

Příčiny mnohočetné poruchy osobnosti

11. dubna 2014 v 4:15 | Admin

Příčiny mnohočetné poruchy osobnosti

Základním znakem poruchy je přítomnost více osobností, které se střídají v přebírání kontroly nad chováním postiženého jedince. Ten má tedy v sobě přítomno více osob, přičemž navenek se vždy projevuje jen jedna z nich. Každá z těchto osobností jako by si žila vlastním životem, má své charakteristiky, obvyklé vlastnosti, zvyky i svou historii. Některá z osobností může být velmi výbušná a agresivní, jiná naopak submisivní a bojácná. Jednotlivé identity se mohou lišit i po stránce fyzické, např. mohou mít různénemoci, být praváci či leváci. Lidé, kteří touto poruchou trpí si však tyto různé identity neuvědomují a v době, kdy nad jejich myslí převezmou kontrolu, často popisují ztrátu paměti. Jedna osobnost si tedy není vědoma prožitků ostatních identit. Přechod mysli z jedné osobnosti do druhé je obvykle náhlá.
K poruše samotné mohou být přidruženy i další problémy. Mezi nimi lze zmínit:
  • noční můry, flashbacky
  • sebepoškozování
  • agresivní chování
  • sebevražedné sklony
  • afektivní poruchy, poruchy sexuální, poruchy příjmu potravy či spánku

Zjištění poruchy

K diagnóze se může dospět např. po podezřelých ztrátách paměti, které se již nedají vysvětlit jen prostou zapomnětlivostí, všimnout si mohou lidi v okolí jedince či dotyčný sám. Ten může zažívat situace, o nichž ví, že by si je sám nezpůsobil (objevení napsaných vzkazů, obrázků či nakoupených věcí).

Možné příčiny a léčba

V anamnéze postižených jedinců bývá často zaznamenáno sexuální či tělesnézneužívání v dětství či emoční odmítání ze strany rodičů. Spouštěčem poruchy však může být jakákoliv prožitá stresová událost, těžké životní období nebo závažnývztahový konflikt.
Veškeré disociativní poruchy mohou být samovolně upraveny během několika týdnů. K tomu dochází zejména pokud potíže nastaly po nějaké traumatické události. Vyskytují se však i chronické stavy, které zejména pokud bez lékařské péče trvají déle, bývají následně velmi těžko ovlivnitelné.
Své místo v léčbě vždy má podpůrná psychoterapie, obvykle vycházející z principů kognitivně-behaviorální terapie, dynamické psychoterapie či hypnózy. Psychoterapie se snaží, aby nemocný získal určitý náhled a odstranil se emoční poklad pro disociaci. Ke zmírnění doprovodných příznaků mohou být podávána anxiolytika neboantidepresiva.
Umíte si život s touto poruchou představit?
zdroj:http://dusevni-poruchy.zdrave.cz

Mnohočetná porucha osobnosti

11. dubna 2014 v 4:13 | Admin
Mnohočetná porucha osobnosti Tato porucha se řadí mezi tzv. disociativní poruchy osobnosti a bývá též označována jako disociativní porucha identity. Pro zdravého jedince sice může mít jistý nádech tajemna a je lákavé o ní např. číst knížky či různá vyprávění, avšak pro nemocné jedince se jedná o problém, který každodenně poznamenává jejich život. zdroj:dusevni-poruchy.zdrave.cz

Poruchy osobnosti

3. dubna 2014 v 17:04 | Admin
Porucha osobnosti je typ osobnosti, který se nalézá za hranicemi očekávání dané společnosti. Diagnóza je proto poněkud subjektivní a závislá na dobově a místně podmíněných mravech. Porucha osobnosti jsou stálé, mění se intenzita projevu


Specifické poruchy osobnosti znamenají narušení charakteru a chování, často jinak prožívá emoce a myšlení a vnímání, způsobují potíže v sociální oblasti.
  • Dissociální porucha - problémy s chováním ve společnosti, ignorace společenských norem, vandalismus, nezajímají se o druhé, necítí vinu, ze svých potíží obviňují ostatní; agresivní, nezodpovědní, nejsou schopní sociálních vztahů

  • Histriónská porucha - člověk se vyznačuje nadměrným vyjadřováním nálad, které jsou nestálé; zajímá se jen sám o sebe, často se soustředí na svůj vzhled; chová se manipulativně

  • Závislá porucha - člověk nechává rozhodnutí na druhých nebo to dokonce vyžaduje, není schopen přebrat zodpovědnost za svůj život; podřizuje se těm, na kterých je závislý, nedokáže být sám.

Návykové a impulsivní poruchy osobnosti se projevují tím, že pacienti opakují činy, které nemají reálnou motivaci (nemají důvod), obvykle jim škodí. Před činem se objevuje touha to udělat, nejsou schopni zabránit tomu. Patří sem např.

Poruchy pohlavní identity jsou zejména_
  • Transexualismus - člověk chce žít a být akceptován jako osoba jiného pohlaví, je nespokojený se svým pohlavím
  • Transvestitismus - člověk obléká šaty opačného pohlaví, je s tím spokojený, nechce však změnit pohlaví, nemá sexuální příčinu

zdroj:http://cs.wikipedia.org

F61 Smíšené a jiné poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:24 | ADMIN webu
F61
Smíšené a jiné poruchy osobnosti

Tato kategorie je zaměřena na ty poruchy osobnosti a abnormality, které jsou často obtížné, ale nevykazují specifický soubor symptomů, který charakterizuje poruchy popsané v F60.-. Následkem toho je často obtížnější diagnostikovat tyto poruchy než poruchy uvedené v této kategorii. Dva typy jsou zde specifikovány 4. znakem, ostatní rozličné typy by se měly kódovat jako F60.8.
zdroj:www.psychoporadna.cz

F60.9 Porucha osobnosti nespecifikovaná

13. února 2014 v 16:23 | ADMIN webu
F60.9 Porucha osobnosti nespecifikovaná
Zahrnuje:
charakterovou neurózu NS, patologickou osobnost NS.
zdroj:http://www.psychoporadna.cz

F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:21 | ADMIN webu
F60.8 Jiné specifické poruchy osobnosti
Porucha osobnosti, na kterou se nehodí žádný ze specifických popisů F60.0 - F60.7.
Zahrnuje:
excentrickou, nezdrženlivou ("haltlos" typ), nezralou, narcistickou, pasivně agresivní a psychoneurotickou osobnost (poruchu).
zdroj:www.psychoporadna.cz

F60.7 Závislá porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:20 | ADMIN webu
F60.7 Závislá porucha osobnosti
Porucha osobnosti charakterizovaná:
(a) povzbuzováním jiných lidí nebo dovolováním jim, aby za něho přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí,
(b) podřizováním vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je závislý, a přílišným vyhovováním jejich přáním,
(c) neochotou vznášet byť rozumné požadavky na lidi, na nichž je závislý,
(d) pocity, že není ve své kůži, když je sám, následkem přehnaných obav, že není schopen starat se sám o sebe,
(e) stálými obavami, že bude opuštěn osobu, ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe,
(f) omezením schopnosti dělat všední rozhodnutí bez nadměrného množství rad a ujišťování druhými.
Přidružené rysy mohou zahrnout vnímání sebe sama jako bezmocného, nekompetentního, bez životní síly.
Zahrnuje:
astenickou, neadekvátní, pasivní a sebemařící osobnost (poruchu).
zdroj:http://www.psychoporadna.cz/

F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:19 | ADMIN webu
F60.6 Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti
Porucha osobnosti charakterizovaná:
(a) trvalými a pronikavými pocity napětí a obav,
(b) přesvědčením o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo inferioritě vzhledem k jiným,
(c) nadměrným zabýváním se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích,
(e) nechutí stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben,
(f) omezením v životním stylu kvůli potřebě fyzické jistoty,
(g) vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský styk, a to ze strachu před kritikou, nesouhlasem či odmítnutím.
Přidružené rysy mohou zahrnout přecitlivělost na odmítnutí a kritiku.
zdroj:http://www.psychoporadna.cz

F60.5 Anankastická porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:19 | ADMIN webu
F60.5 Anankastická porucha osobnosti
Porucha osobnosti charakterizovaná:
(a) pocity nadměrných pochyb a opatrnosti,
(b) nadměrným zabýváním se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem, organizací nebo plánem,
(c) perfekcionizmem, který je na úkor splnění úkolu,
(d) nadměrnou svědomitostí, skrupulantstvím, nevhodným zabýváním se produktivností na úkor radostí a interpersonálních vztahů,
(e) puntičkářstvím a sociální konvenčností,
(f) rigiditou a paličatostí,
(g) nerozumným vyžadováním, aby se jiní podřizovali pacientovu způsobu práce nebo nerozumným odporem vůči způsobu práce druhých,
(h) vtíravými a nevítanými myšlenkami nebo podněty.
Zahrnuje:
kompulzivní a obsedantní osobnost (poruchu).
zdroj:http://www.psychoporadna.cz

F60.4 Histriónská porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:12 | ADMIN webu
Zahrnuje:
hysterickou a psychoinfantilní osobnost (poruchu).
zdroj:www.psychoporadna.cz

F60.31 Hraniční typ

13. února 2014 v 16:11 | ADMIN webu
F60.31 Hraniční typ
Je přítomno několik charakteristik emoční nestálosti, navíc má pacient často nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích (včetně sexuálních). obvykle má chronické pocity prázdnoty. Náchylnost k angažovanosti v intenzivních a nestálých interpersonálních vztazích může být příčinou opakovaných emočních krizí a může být sdružena s excesivními pokusy vyhnout se opuštěnosti řadou sebevražedných výhrůžek nebo sebepoškozujících činů (i když ty se také mohou vyskytnout bez zjevných příčin).
Zahrnuje:
hraniční osobnost (poruchu).
zdroj:http://www.psychoporadna.cz

F60.30 Impulzivní typ

13. února 2014 v 16:09 | ADMIN webu
F60.30 Impulzivní typ
Převládajícími charakteristikami jsou emoční nestálost a nedostatečná kontrola impulzivity. Běžné jsou výbuchy násilí nebo hrozivé chování, zvláště je-li jedinec ostatními kritizován.
Zahrnuje:
explozivní a agresivní osobnost (poruchu).
zdroj:http://www.psychoporadna.cz/

F60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:08 | ADMIN webu
F60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti
Porucha osobnosti, u které je výrazná tendence jednat impulzivně bez uvážení následků, spolu s afektivní nestálostí. Schopnost plánovat dopředu může být minimální. Výbuchy silné zlosti mohou často vést k násilí nebo "explozivnímu chování". Ty se vyvolají snadno, když jiní impulzivní jednání kritizují nebo se proti němu staví. Jsou specifikovány dvě varianty této poruchy osobnosti a obě se projevují impulzivitou a nedostatkem sebekontroly.
zdroj:http://www.psychoporadna.cz/

F60.2 Dissociální porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:07 | ADMIN webu
F60.2 Dissociální porucha osobnosti
Porucha osobnosti, která vyvolává pozornost vzhledem k vážné nerovnováze mezi chováním a převládajícími společenskými normami a která je charakterizována těmito rysy:
(a) nelítostný nezájem o city druhých,
(b) neotřesitelný a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům,
(c) neschopnost udržet trvalé vztahy při schopnosti je bez nesnází vytvářet,
(d) velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí,
(e) neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu,
(f) výrazné tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování plauzibilních racionalizací pro chování, které jedince přivádí do konfliktů se společností.
Jako přidružený rys může být přítomna přetrvávající iritabilita. Diagnózu mohou dále podporovat poruchy jednání během dětství a dospívání, ačkoliv nemusí být trvale přítomny.
Zahrnuje:
amorální, antisociální, asociální, psychopatickou a sociopatickou osobnost (poruchu).
zdroj:www.psychoporadna.cz

F60.1 Schizoidní porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:06 | ADMIN webu
F60.1 Schizoidní porucha osobnosti
Porucha osobnosti, která vyhovuje následujícímu popisu:
(a) málo činností, pokud vůbec nějaké, skýtá potěšení,
(b) emoční chlad, odstup nebo oploštělá afektivita,
(c) omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebo zlobu vůči jiným lidem,
(d) zjevná lhostejnost ke chvále a kritice,
(e) malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou (když se vezme v úvahu věk),
(f) téměř neměnná přednost samotářským činnostem,
(g) nadměrné zaměstnávání se fantazií a introspekcí,
(h) nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů (nebo jenom jeden) a nedostatek touhy po takových vztazích,
(i) výrazná necitlivost pro převládající společenské normy a konvence.
zdroj:http://www.psychoporadna.cz/

F60.0 Paranoidní porucha osobnosti

13. února 2014 v 16:05 | ADMIN webu
F60.0 Paranoidní porucha osobnosti
Tato porucha osobnosti je charakterizována:
(a) nadměrnou citlivostí k odstrkování a odbytí,
(b) tendencí k trvalé zášti, tj. odmítání odpustit urážky, uraženou ješitnost, bezpráví a zlehčování,
(c) podezřívavostí a sklonem překrucovat a chybně interpretovat neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské nebo pohrdavé,
(d) bojovným a úporným smyslem pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci,
(e) opakovaným neoprávněným podezříváním, pokud jde o sexuální věrnost manželského nebo jiného sexuálního partnera,
(f) sklonem ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já,
(g) zabýváním se nepodloženým "konspiračním" vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světě vůbec.
Zahrnuje:
expanzivně paranoidní, fanatickou, senzitivně paranoidní a kverulantskou osobnost (poruchu).
zdroj:http://www.psychoporadna.cz

F60 Specifické poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:04 | ADMIN webu
F60
Specifické poruchy osobnosti
Specifická porucha osobnosti je těžké narušení v charakterové skladbě a tendencích chování jedince, zahrnující obvykle několik oblastí osobnosti. Téměř vždy je sdružena se závažným osobním a sociálním selháním. Porucha osobnosti se obvykle objevuje v pozdním dětství nebo adolescenci a pokračuje v projevech do dospělosti. Je proto nevhodné poruchu osobnosti diagnostikovat před věkem 16 nebo 17 let. Níže jsou uvedena všeobecná diagnostická vodítka, hodící se pro všechny poruchy osobnosti. U každého subtypu jsou uvedeny doplňkové popisy.
Diagnostická vodítka
Stavy, které nelze přímo přisoudit poškození nebo onemocnění mozku nebo jiné psychiatrické poruše a které vyhovují těmto kritériím:
(a) výrazně disharmonické postoje a chování, zahrnující obvykle několik oblastí funkcí, např. afektivitu, vzrušivost, kontrolu impulzivity, způsoby vnímání, myšlení a styl vztahů k ostatním lidem,
(b) abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocnění,
(c) vzorec abnormálního chování ovlivňuje celou osobnost a je jasně maladaptivní v širokém rozsahu osobních a sociálních situací,
(d) shora uvedené projevy se vždy objevují během dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti,
(e) porucha vede ke značné osobní nepohodě, ale to může být zřejmé až v pozdějším průběhu,
(f) porucha je obvykle, ale ne vždy, sdružena s významným zhoršením výkonu jak v zaměstnání, tak ve společenské oblasti.
Pro různé kultury by mělo být nezbytné vyvinout specifické soubory kritérií s ohledem na sociální normy a závazky. Pro diagnózu kteréhokoli níže uvedeného subtypu se vyžaduje jasný důkaz, že jsou přítomny nejméně tři z rysů nebo způsobů chování, uvedených v klinickém popisu.
zdroj:http://www.psychoporadna.cz/

Klasifikace - poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:03 | ADMIN webu
Klasifikace
  • jednotlivé typy nebo podtypy se vzájemně nevylučují a často se některými svými charakteristikami překrývají
  • každá porucha může být klasifikována podle převládající formy projevů chování
  • existuje-li navzájem několik subtypů poruchy osobnosti, hovoříme o smíšené poruše osobnosti
  • zdroj:http://www.psychoporadna.cz

Epidemiologie- poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:02 | ADMIN webu
Epidemiologie

  • 6-9%
  • ve stejném poměru u mužů a žen
  • v rodinách postižených nacházíme častěji duševní poruchy
  • u některých typů poruch existují průkazné studie o dědičném přenosu
  • zdroj:http://www.psychoporadna.cz

Definice poruchy osobnosti

13. února 2014 v 16:01 | ADMIN webu
Definice - poruchy osobnosti
  • dříve se hovořilo o psychopatiích, nyní o poruchách osobnosti
  • jsou to psychické poruchy s malou procesuální aktivitou, spíše úchylky a anomálie než nemoci v pravém smyslu slova
  • jde o dysharmonicky vyvinutou osobnost, kde některé rysy osobnosti jsou nadměrně zvýrazněny, jiné naopak potlačeny
    anebo chybějí; jakoby se jednalo o dům bez vchodu, kde některá okna jsou navíc a jiná chybějí a jiná nikam nevedou
  • podle druhu (typu) poruchy osobnosti trpí příznaky poruchy osobnosti daná osoba nebo její okolí nebo obojí
  • předpokládá se, že poruchy osobnosti vznikají na genetickém základě, ale rozvíjejí se v celé šíři až v dalším
    vývoji osobnosti
  • tito lidé často vyžadují léčbu svých četných a rozmanitých potíží a současně odmítají terapeutická doporučení
  • u těchto poruch shledáváme trvalé projevy maladaptivního chování
  • lidé s takovou poruchou procházejí obdobími kompenzace a dekompenzace. Dekompenzace mohou být způsobeny jak zevními
    vlivy (zátěž, výkon trestu, ...) tak vlivy endogenními, které "nevidíme"
  • zdroj:http://www.psychoporadna.cz

Dělení poruch osobnosti - typické charakteristiky:

13. února 2014 v 15:56 | ADMIN webu

Poruchy osobnosti

Osobnost každého jedince je charakterizovaná relativně stabilním a trvalým souborem typického chování a emocí. Dále ji vymezujícharakter (je utvářen výchovou a dalšími sociálními faktory - kultura, hodnoty, postoje, atd.) a temperament (ten je považován za dědičný).
Oblast poruch osobnosti, kde není úzkost typická, charakterizují mj. konfliktní mezilidské vztahy, na kterých se člověk svým chováním ne zcela vědomě sám podílí. Velmi pravděpodobně je toto chování důsledkem dřívějších zkušeností z dětství a dospívání a
přetrvává v dospělosti.
Rozlišujeme několik poruch osobnosti, u nichž se projevují různé povahové zvláštnosti, které mohou být sociálně nežádoucí a mohou negativně zasahovat do již zmíněných mezilidských vztahů. Jinak řečeno: trpí nejen dotyčný člověk, ale i jeho okolí. Svět ani člověk není černobílý, a tak se často v jedné osobnosti mohou promítat různé rysy, ať už zdravým či patologickým směrem. Na kontinuitě zdraví a patologie pak ještě můžeme rozlišit akcentovanou (zvýrazněnou) a anomální osobnost, v nichž se projevují povahové zvláštnosti, které podléhají společenskému hodnocení a spíše negativním směrem upoutají pozornost, nezařazují se však ještě do klasifikace poruch osobnosti, neboť dotyčnému významně nezhoršují každodenní fungování.

Dělení poruch osobnosti - typické charakteristiky:

Schizoidní porucha osobnosti (MKN-10)

Sociální izolace i v rámci rodiny, netouží po tělesné blízkosti a vztazích, tito lidé jsou spíše samotáři, mají malý zájem o jakékoliv aktivity, emočně působí chladně a odtažitě. Tento odtažitý postoj jim pomáhá odvrátit se od druhých a světa, který vnímají jako kontrolující.

Paranoidní porucha osobnosti

Neopodstatněná podezíravost a ostražitost (neoprávněně zpochybňují např. partnerovu věrnost), velká citlivost ke kritice a agresivní dožadování se svých práv (mívají problémy s autoritami), pocity závisti. Od ostatních očekávají využívání, přítomné jsou také pocity závisti. Téměř jim chybí smysl pro humor. V jádru je velmi nízká sebeúcta, obavy a strach z útoku druhých.

Schizotypní porucha osobnosti

Narušené či neobvyklé je vnímání a kognitivní (myšlenkové) schopnosti včetně řeči a podivínského chování (jakoby byli "z jiné planety"). V sociálních situacích jsou úzkostní a podezíraví, chybí jim přátelé. Jejich emoce jsou chudé nebo nepřiměřené. Stres může jejich neobvyklé vnímání a chování zhoršit až do podoby psychotické ataky s halucinacemi a bludy. Svou "jinou" alternativní realitou se chrání oproti té každodenní, nad kterou nemají moc a nedokáží ji kontrolovat.

Histriónská porucha osobnosti

Nadměrné vyjadřování emocí, provokativní a svádivé chování (koketérie) s vyhledáváním pozornosti druhých, pokud se cítí méněcenní vůči druhým. Velmi investují do vzhledu a svou silnou stránku vidí v sexuální atraktivitě. Jsou zvýšeně sugestibilní (ovlivnitelní). Vztahy se jeví bližší než skutečně jsou, přičemž jejich emoce jsou povrchní. Vyhledávají nové situace. Tato porucha bývá častěji diagnostikována u žen. Hlavním rysem zde bývá úzkost a bezmoc, přičemž mají tendenci hledat ochranu u mužů (v případě žen s histriónskou poruchou), současně však mají strach před zneužitím touto mocí.

Antisociální porucha osobnosti (nebo také Dissociální - MKN-10)

Nezodpovědné, impulzivní a výbušné chování. Chybí jim svědomí, pocity viny při vědomém podvádění druhých (otevřeně se tím chvástají) a také respekt a úcta k právům ostatních (objevuje se již před 15. rokem a předcházejí poruchy chování v dětství). Časté je lhaní, neplnění závazků, důsledkem jejich chování je trestní stíhání. Mohou být agresivní a útoční, zneužívat psychoaktivní látky. Zřetelně chybí plnohodnotné vazby. Ostatní vnímají jako ty, které je potřeba držet pod kontrolou. Emoce nevyjadřují - až na extrémy, a to slepou zuřivost nebo nepřiměřenou veselost. Jinak vidí v emocích slabost, uvnitř však prožívají nejistotu, chaos a nesnášenlivost.

Hraniční porucha osobnosti

Nestabilita v náladě, sebepojetí, impulzivitě, ale také ve vztazích. Výjimečné nejsou sebevražedné pokusy, výhrůžky nebo
sebepoškozování včetně zneužívání návykových látek. Bývají negativističtí, typické je, že si druhé idealizují (přeceňují) anebo naopak devalvují (znehodnocují). Mohou být rovněž podezíraví a slabě kontrolující svůj hněv. V jejich náladě se mohou objevovat neočekávané a dramatické výkyvy, mívají tzv. "černobílé vidění" (všechno je buď dobře, nebo špatně). Prožívají strach z opuštění a mají tendence udržovat sebedestruktivní vztahy, bývají také zlostní. V zátěžových situacích mohou reagovat psychoticky - s bludy a halucinacemi. Neustále svádějí boj s tím, jak být autonomní - svébytní či nezávislí (mají těžkosti rozeznat hranici, kde končí oni a začínají druzí, a tyto hranice pak snadno překračují). Jsou zranitelní vlivy okolí.

Narcistická porucha osobnosti

Charakteristickým bývá absence empatie, pocit velikášství (přehnaný pocit vlastní důležitosti a zdůrazňování sebe), arogance a potřeba obdivu od druhých, který je neúměrně vyžadován. Jsou manipulující, také závistiví (např. závidí úspěchy druhým), kontaktují velmi často jen osoby, jež vnímají jako speciální. Bývají velmi citliví na kritiku a sami pohotově obviňují druhé. Zřídka vyjadřují vděčnost, dávají najevo, že druhé nepotřebují. Charakteristická bývá i přílišná svědomitost. Vnitřně jsou kritičtí a neustále se snaží o dokonalost a toto projikují i na druhé. Současně se uvnitř cítí prázdní, podřadní, velmi křehcí a výrazně citliví na zahanbení.

Vyhýbavá (Anxiózní) porucha osobnosti

Je v sociálních situacích introverzivní (uzavřená) a úzkostná. Touží sice po blízkých vztazích, ale má strach z odmítnutí, a tak má i svým chováním tendenci se jim vyhnout. Mají problémy již s navazováním kontaktu, a pokud už jsou ve vztahu, kontrolují se. Jejich vlastní pohled na sebe svědčí pro nízkou sebedůvěru a sebeúctu a od druhých očekávají kritiku. Častou emocí jsou rozpaky a stydlivost, naopak se vyhýbají hněvu. Více se zabývají malými selháními či zklamáním. Navenek působí jakoby nezúčastněně, uvnitř jsou však hypersenzitivní.

Závislá porucha osobnosti

Typické je podřízující se chování a nadměrná potřeba emoční podpory. Na druhé by nejraději přenesli vlastní zodpovědnost, neboť se jen velmi těžko rozhodují. Jen omezeně si dovolí nesouhlasit s jinými, chybí jim vlastní motivace a dostatečná sebedůvěra. Neustále vyžadují rady. Samota v nich vyvolává bezmocnost, velmi se strachují, že je druzí nechají, aby se o sebe sami postarali. Pokud se jejich vztahy ukončí, potřebují naléhavě vytvořit jiný. Bývají plačtiví. V jejich chování se mohou projevovat nepřímá hostilita, agresivita a žárlivost.

Obsedantně-kompulzivní (nebo také Anankastická - MKN-10)

Hlavními znaky bývají rigidita (nepružnost), emoční stažení, perfekcionismus, ale také nerozhodnost a kontrola v interpersonálních situacích. Nadměrně se zabývají detaily, plány a organizací, bývají šetrní, moralističtí a příliš svědomití. Těžko se vzdávají svých věcí (shromažďují). Bývají oddaní práci, dokončení úkolů často zdržuje jejich potřeba dokonalosti a současně nejsou ochotní práci delegovat. Snaží se o dominanci při rozhovoru, potřebují doplnit všechny informace či kontrolovat věci okolo sebe. Cílem je neztratit kontrolu sám nad sebou. Chybí jim spontaneita a humor. Takto narušené osobnosti obvykle nevyrostly s pocitem dětí, které jsou milované a chtěné svými rodiči.
Použitá literatura:
Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)
Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002
Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996
zdroj:http://www.psycholog-praha.cz

Poruchy osobnosti jsou zřetelné odchylky od očekávaného průměr

13. února 2014 v 15:54 | ADMIN webu
Poruchy osobnosti jsou zřetelné odchylky od očekávaného průměru ve způsobu vnímání a interpretace událostí, v emotivitě, v ovládání impulsů a uspokojování potřeb, ve způsobu chování k okolí, zejména v nefunkčním přístupu k lidem a k sociálním situacím, které se stávají zdrojem obtíží.
Tyto vzorce chování, stejně jako pohled na sebe, na druhé a na svět, jsou zpravidla pro nositele přijatelné a egosyntonní, ale vedou ke konfliktům s ostatními. Abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocnění. Porucha osobnosti často vede ke značné osobní nepohodě, ale to může být zřejmé až v pozdějším průběhu. Bývá obvykle, i když ne vždy, spojena s výrazným zhoršením výkonu v zaměstnání i ve společenské oblasti.
Jako psychologické faktory se uvádějí různé vývojové obtíže, zneužívání v dětství, rodinné problémy.
Cloninger vyvinul ve druhé polovině 80.let minulého století teorii osobnosti, která je označována jako biologická nebo psychobiologická. Používá tradiční termíny temperament a charakter k označení převážně vrozeného versus sociokulturně získaného obsahu osobnosti. Temperament se projevuje automaticky, v mozku je lokalizován převážně do limbického systému a striata. Charakter je vytvářen záměrně v závislosti na individuálních hodnotách a cílech, v mozku je dle Cloningera lokalizován převážně do temporálního kortexu a hipokampu. Cloninger přitom rozlišuje čtyři dimenze temperamentu:
  1. vyhledávání nového, které je spojováno především s dopaminem,
  2. vyhýbání se ohrožení, které je spojováno především se serotoninem,
  3. závislost na odměně, která je spojována především s noradrenalinem, dopaminem a oxytocinem, přičemž na základě humánních studií je zdůrazňována především role dopaminu,
  4. odolnost.
Zajímavé nálezy z oblasti neurotransmiterů v období zamilovanosti mohou vysvětlit i různé chování typů osobnosti a biologický podíl na jejich chování.
Dopamin se účastní i cíleného apetenčního chování a zvyšuje se při zamilovanosti. Jedním ze způsobů, jak hladinu dopaminu zvýšit, je vyhledávání nového. Receptor pro dopaminový neurotransmiter má dvě verze - dlouhou a krátkou, přičemž u jedinců s dlouhou formou byl prokázán vyšší počet sexuálních partnerů.
Při zamilovanosti klesá hladina serotoninu. Pokles této činnosti je spojen s obsesí, což může vysvětlovat typickou neschopnost přestat na milovanou osobu myslet. Paralelně k poklesu produkce serotoninu a stoupající aktivitě dopaminu v mozku sílí i činnost noradrenalinu, který souvisí s energií.
Paranoidní porucha osobnosti
Vyznačuje se nadměrnou citlivostí k nezdarům, neomlouváním urážek, podezíravostí, tendencí chápat mylně skutky jiných jako hostilní nebo opovržlivé, nadměrnému vyzdvihování vlastní významnosti a sebechválou. Problémy v sexualitě způsobuje opakované neoprávněné podezírání sexuálního partnera ze sexuální nevěry.
Schizoidní porucha osobnosti
Vyznačuje se stažením se od emočních, společenských a jiných kontaktů s upřednostňováním fantazie, samotářství, zjevnou lhostejností ke chvále nebo kritice, omezenou schopností vyjadřovat vřelé emoce, trvalou oblibou samotářských činností, nedostatkem blízkých přátel a důvěrných vztahů. Schizoidní jedinci bývají zabraní do sebe, zabývají se často denním sněním. Většina z nich má nízkou potřebu sexuální aktivity, zato rádi oddělují technické aspekty sexuality od interpersonálního kontextu.
Disociální porucha osobnosti
Jejími hlavními projevy jsou lhostejnost ke společenským pravidlům a závazkům, nedostatek citu a chladný nezájem o ostatní. Chování nelze dostatečně ovlivnit zkušeností včetně trestu. Je u ní malá tolerance k zátěži a nízký práh pro agresivní explozi. Lidé s disociální poruchou osobnosti bezohledně používají druhé jako objekty svého sexuálního vyžití. Z této skupiny se rekrutuje většina sexuálních delikventů, někdy se disociální porucha osobnosti může kombinovat s pravou parafilií.
Samotné zařazení této poruchy do klasifikace duševních nemocí nemusí nutně vést k závěru o nutnosti terapeutické intervence u disociálních jedinců. Psychiatrie jako lékařský obor se pokouší řešit některé individuální aspekty těchto poruch, ale jen okrajově může zasahovat do sociálního nebo právního řešení složité problematiky disociálních projevů, přecházejících často do oblasti kriminální.
Emočně nestabilní porucha osobnosti
U takto strukturovaných jedinců je zřetelná tendence jednat impulzivně, a to bez ohledu na následky takového jednání. Nálada emočně nestabilních osob bývá nestálá, často se měnící, obvykle nejsou schopni své jednání a budoucnost plánovat. Tato porucha osobnosti se dělí na dva subtypy: impulzivní a hraniční.
  • U impulzivního typu převažuje emoční nestálost a nedostatečná kontrola impulzivity. Běžné jsou výbuchy násilí nebo hrozivé chování, je-li jedinec kritizován. Může dojít i k sexuálním deliktům.
  • U typu hraničního má postižený má nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích. Mívá chronické pocity prázdnoty, které střídají prudké změny afektivity a sebevědomí. Jedinci s hraniční poruchou osobnosti často prožívají intenzivní, ale krátkodobé citové vztahy, což vede k různým emočním krizím. Je pro ně typické rizikové sexuální chování, v sexuálním vztahu mají problémy především s dosažením orgasmu a satisfakcí. Sebevražedné pokusy a jiné sebepoškozující chování jsou u nich časté, vzhledem ke své nestálosti se stávají i oběťmi sexuálních deliktů. Nezřídka jsou zlostní, vehementně se dožadující svých práv, osobně nebo telefonicky obtěžují lékaře, časté u nich bývají i intervence rodiny. Jejich narušená představa o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně sexuálních, může v některých případech vést i k deklarování transsexuality. Zde je na místě pečlivá diferenciální diagnóza, pomůže měnlivost příznaků.
Histriónská porucha osobnosti
Tímto termínem byl nahrazen starší termín hysterická porucha osobnosti (pojem hysterický byl vykládán příliš různorodě). Porucha je charakterizována nadměrným vyjadřováním emocí, které jsou velmi labilní a nestálé, dramatickým líčením vlastního života, teatrálností. Tyto osoby, častěji ženy, bývají zvýšeně sugestibilní, egocentrické, stále touží po ocenění druhými, přičemž prožitky ostatních je příliš nezajímají. Jsou schopny různých intrik a manipulativního jednání (velmi často právě v sexuální oblasti), aby dosáhly svých cílů. Přes jejich určitou partnerskou atraktivitu sami nedosahují uspokojení ze sexuální aktivity, kterou daleko častěji používají spíše k manipulacím v rámci partnerského vztahu. Jejich partnerské vztahy bývají velmi konfliktní. Ve vztahu k terapeutovi často dochází ke komplikacím, snaží se svádět a zaujmout osoby opačného pohlaví terapeutického týmu.
Anankastická porucha osobnosti
Výraznými povahovými rysy jsou zde především nerozhodnost, výrazná vnitřní nejistota, pedanterie, sklon k perfekcionismu, zabývání se nepodstatnými detaily, potřeba opakovaných kontrol. Schopnost vyjádřit kladné emoce je omezena, důraz je kladen na pracovní výkonnost, které je dávána přednost před jinými činnostmi, jež přinášejí příjemné prožitky. Popsané charakteristiky jsou přenášeny i do sexuálního života, který je většinou pro anankasty nepodstatný a nedůležitý. Pokud tomu tak není, i na tomto poli se objevuje pedanterie a snaha splňovat kritéria sexuality dle odborné či populární literatury.
Úzkostná (vyhýbavá) porucha osobnosti
Tito jedinci trpí stálými a intenzivními pocity napětí, obav, nejistoty a méněcennosti. Mají touhu být milováni a uznáváni, jsou přecitlivělí na odmítnutí a kritiku, hledají pevné záruky, že nebudou odmítnuti. Z těchto důvodů bývají omezeny jejich interpersonální vztahy, mají sklon přehánět potencionální nebezpečí v běžných situacích a některým činnostem se proto zcela vyhýbají. Potom bývá jejich způsob života chudý a omezený. Popsaná charakteristika zahrnuje i sexuální oblast, kdy se dotyční sexuálním kontaktům vyhýbají, bojí se selhání, ztrapnění, odmítnutí.
Závislá porucha osobnosti
Takový jedinec žádá od jiných lidí, aby převzali odpovědnost za některé významné oblasti jeho života. Sami se cítí bezmocní, neschopní, jsou celoživotními pesimisty. Podřizují své zájmy a oprávněné potřeby přáním jiných osob, na kterých se cítí závislí. Trpí stálými obavami, že budou opuštěni, žádají v tomto směru opakované záruky. Velmi těžce nesou partnerské neshody či rozchody, mají sklon obviňovat ze svého selhání jiné osoby. Pacienti s touto poruchou touží, aby o ně bylo pečováno, a vyžadují, aby byla věnována okamžitá pozornost jejich potížím. Neuspokojení z vlastního sexuálního života je důsledkem popsaných vlastností.
Jiné specifické poruchy osobnosti
Do této kategorie můžeme řadit jakoukoli jinou specifickou poruchu osobnosti, kterou jsme schopni validně definovat. V americké klasifikaci DSM-IV (Diagnostický a statistický manuál) se mezi specifické poruchy osobnosti řadí ještě další dvě poruchy osobnosti: narcistická a pasivně-agresivní.
  • Hlavními projevy narcistické poruchy osobnosti jsou trvalé velikášství a nadměrná pozornost věnovaná sebehodnocení. Pro tyto jedince jsou typické pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti. Domnívají se, že jejich problémům mohou rozumět pouze podobně výjimečné osoby a jsou přesvědčeni, že pro ně platí mimořádné společenské normy. Jsou citliví na kritiku, reagují na ni hněvem, studem, nebo pocity ponížení. Jsou závistiví, mají tendenci vykořisťovat jiné, schopnost empatie je u nich snížena. Zakládají si na své atraktivitě a po protějšku vyžadují stejnou dokonalost. Snaha dosáhnout výjimečných sexuálních prožitků je může vést až ke zneužívání druhé osoby ke svým cílům, přičemž sami trpí sexuálními poruchami. Často se z nich rekrutují žadatelé o podpůrné prostředky k dokonalé erekci nebo o plastické operace k úpravě svého zevnějšku, přičemž spokojenost s výsledkem zdaleka není zaručena.
  • Pasivně-agresivní porucha osobnosti se vyznačuje hlavně skrytým kladením překážek, otálením, neústupností a nevýkonností. Tito lidé si často stěžují, jsou kritičtí k jiným, nespokojení, zlostní. Tyto pocity však nevyjadřují přímo, ale prostřednictvím rezistence a negativistického chování. V sexuální oblasti mohou sabotovat intimní život, což vede k problémům v partnerských vztazích.
Diferenciální diagnostika
Poruchy osobnosti ve stadiu dekompenzace je třeba odlišit od psychotických poruch, které bývají v příznacích akutní ataky stálejší a trvají déle - na rozdíl od měnlivých symptomů u poruch osobnosti. Důležitá je anamnéza, a to i objektivní, aby byl znám stav premorbidní osobnosti. Vzhledem k vlivu aktuálního psychického stavu na klinikův úsudek se považuje za správné provést diagnostiku dvakrát, v době obtíží a po jejich částečném odeznění.
Poruchu osobnosti bychom měli přitom diagnostikovat pouze tehdy, pokud jsme přesvědčeni, že jde o dlouhodobou záležitost, když jsme schopni odlišit poruchu osobnosti od specifické psychické poruchy, a když je naše diagnostické vyšetření v souladu s kritérii MKN nebo DSM.

Léčba
Lidé postižení poruchou osobnosti jen zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy, vesměs jsou přesvědčeni o své normalitě, a pokud si uvědomují, že jim povahové rysy dělají problémy, nepovažují je za léčitelné. Na psychiatrii se však dostávají relativně často, protože potřebují pomoc v době náhlé krize, kvůli depresivním stavům, úzkostným poruchám, poruchám přizpůsobení či poruchám příjmu potravy. Sexuologickou pomoc mohou vyhledat v případech, kdy je jejich sexuální chování zavede do osobních problémů, popřípadě jsou přivedeni partnerem/kou. Obvykle mají zájem o léčbu aktuální poruchy, která je trýzní a obtěžuje, nikoli o změnu osobnostních rysů. Vzhledem k tomu, že se jejich psychické potíže objevují opakovaně a bez změny rysů osobnosti je obtížné tuto situaci změnit, má léčba zaměřená na změnu rysů osobnosti zásadní význam.
  • U této skupiny poruch lze nalézt celou škálu kvantitativních i kvalitativních sexuálních odchylek.
  • Je důležité rozlišit poruchu sexuální preference od sexuální delikvence u disociální poruchy osobnosti.
  • zdroj:http://telemedicina.med.muni.cz

Poruchy osobnosti v souvislosti s výskytem duševních nemocí

13. února 2014 v 15:52 | ADMIN webu
Poruchy osobnosti nepatří mezi psychiatrická onemocnění v pravém slova smyslu, jde, jak již bylo řečeno o extrémní vystupňování některých vlastností, které pak zásadně ovlivňují život jedince, přivádí ho do problémů a stávají se tak ve své přemrštěné míře komplikujícími a nežádoucími.
Z hlediska popisné psychiatrie se mohou u pacientů s poruchou osobnosti častěji vyskytovat příznaky, které již spadají do kategorie duševních nemocí. Například u hraniční poruchy osobnosti (viz dále) se častěji vyskytují poruchy nálady či schizoafektivní poruchy, u vyhýbavých a závislých osobností mohou příznaky naplnit kategorii úzkostných poruch. U schizofrenie je určení koexistence s poruchou osobnosti problematičtější, neboť toto onemocnění ji samo o sobě mění. Někdy lze vystopovat poruchu osobnosti ještě před rozvojem schizofrenního onemocnění, pak hovoříme o tzv. premorbidní poruše osobnosti. Otázkou je, zda je současný výskyt takovýchto poruch skutečností, nebo zda jde o nedokonalost diagnostického systému postaveného především na popisu příznaků. Srozumitelnější a jednoznačnější je častější výskyt poruchy osobnosti současně se závislostí na psychotropních látkách či s poruchami příjmu potravy.
MUDr. Petr Příhoda
zdroj:http://www.stopstigma.cz

Psychické poruchy se začátkem v dětství a dospívání

13. února 2014 v 15:50 | ADMIN webu
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí sem patří zejména poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci. Dále bychom sem měli zařaditporuchy příjmu potravy , pro které je věk puberty a adolescence typický, ale objevují se v jiných formách i v útlejším věku. Ojediněle mohou v dětském věku propuknout i onemocnění typická pro dospělé, jakými jsou například poruchy nálady či psychotická porucha, o nichž se více dočtete ve speciálních kapitolách na těchto stránkách.
Dnes velmi rozšířeným problémem, který se obvykle diagnostikuje ve školním věku (ale projevuje se během prvních let života), je tzv. hyperkinetická porucha ADHD (dříve označovaná jako lehká mozková dysfunkce - LMD; někdy se také užívá termínu "Pozornostní deficit"). Vyznačuje se nadměrnou aktivitou, špatně ovladatelným chováním a výraznou nepozorností. Dítě má potíže delší dobu vykonávat jeden úkol, těžko se cíleně soustředí, obtížně se ovládá například při hodinách ve škole, mívá výbuchy emocí, zejména pokud je unavené, neumí odpočívat. Pro svou impulzivnost mívají tyto děti bez vlastního zavinění často potíže s přestupky ve škole, častěji bývají méně oblíbení v kolektivu, mívají sklony k úrazům, zejména pro svou neopatrnost.
ADHD se většinou nevyskytuje osamoceně. Uvádí se, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou (například nějakým typem specifické poruchy učení - dyslexií -poruchou čtení, dysgrafií - poruchou psaní, dysortografií - poruchou pravopisu, dyskalkulií - poruchou matematických schopností, atd.) a 32 % více poruchami najednou. Příčiny nejsou známy, ale uvažuje se o kombinaci vrozené dispozice, možných komplikacích při těhotenství a porodu. Hyperkinetická porucha (v širším pohledu ADHD) se vyskytuje mnohem častěji u chlapců než u dívek, důsledným výchovným vedením s podporou školy případně odborníka lze potíže částečně korigovat, s dospíváním též dozrává nervová soustava a problémy částečně ustupují.
Další kategorií jsou poruchy chování, které popisujeme jako trvalé disociální, agresivní a vzdorovité chování, kterými dítě opakovaně překračuje společenské normy. Může jít v konkrétním případě o opakované fyzické napadání vrstevníků, bezdůvodné rozbíjení věcí někdy s pocitem uspokojení, krádeže, týrání zvířat atd. Pokud je takové chování "jednorázové", nelze ho považovat za poruchu chování, rovněž pokud jde o projev jiné psychické poruchy (například deprese či psychózy).
Porucha chování se častěji objevuje u chlapců, kromě určitých vrozených dispozic se vyskytuje v dlouhodobě sociálně neuspokojivém prostředí (špatné rodinné zázemí) a souvisí s ní i selhávání ve škole. Je velmi důležité problém podchytit včas, v extrémní podobě je velmi špatně ovlivnitelná a dětem v dospívání reálně hrozí střet se zákonem.
Poměrně častá bývá depresivní porucha, obvykle jde o reakci na ztrátu blízké osoby, u méně přizpůsobivých dětí pak o reakci na nechtěnou změnu (bydliště, školy) a s ní spojenou ztrátu přátel a nutnost hledat si nové. Kromě smutku a sklíčenosti se zvláště v mladším věku projevuje nejrůznějšími tělesnými stesky (bolest břicha, hlavy, pocity na zvracení), nechutenstvím a někdy naopak zvýšenou aktivitou, podrážděností, agresivitou. S depresí obvykle souvisí nespavost - obtížné usínání či ranní buzení a zhoršená schopnost se soustředit, což se projeví obvykle na školním prospěchu. Dále pak hromadné opouštění dlouhodobějších aktivit (zájmů, kroužků) může být důvodem k větší pozornosti rodičů. Deprese jako reakce na ztrátu či změnu je normální, pokud trvá přiměřenou dobu (několik týdnů) a není při ní dítě ohroženo (odmítání jídla, myšlenky na sebevraždu u starších dětí) nebo se nedostává do vážných potíží například kvůli odmítání docházet do školy. Depresí trpí ve větší míře dívky, pokud mají rodiče podezření na tyto potíže, je vhodné poradit se s dětským lékařem či přímo s odborníkem. Nezřídka kdy pomůže překonat obtížné období kromě větší pozornosti a vhodného přístupu rodičů i užívání antidepresiv, k čemuž mají často rodiče zbytečné předsudky a tento druh léčby odmítají.
Pro řadu psychických potíží u dětí je výrazné prožívání strachu či úzkosti (strachu bez konkrétního objektu). To se děje například při tzv. separační úzkosti, která se nejčastěji objevuje při nástupu dítěte do školky či školy. Pokud prožívá dítě při nástupu do školky velkou úzkost, což se projevuje pláčem, odmítáním zůstat bez rodiče, jde obvykle o projev adekvátní útlému dětskému věku a měli bychom to spíše respektovat a s nástupem do školky počkat. Objeví-li se však separační úzkost při nástupu do školy je třeba s odbornou pomocí problém překonat. V mladším školním věku se takové situace mohou opakovat například při odjezdu na letní tábor.
Sociální úzkostná porucha v dětství označuje stálý strach z cizích lidí a snahu vyhýbat se jim. Takové prožívání a chování je normální u ročního dítěte a stejně tak je normální i určitá míra ostražitosti či nesmělosti. Při této poruše jde však o extrémní průběh, který dítě velmi trápí a sociálně izoluje.
Porucha sourozenecké rivality je označení pro výrazné prožívání rivality a žárlivosti obvykle staršího sourozence k mladšímu. Projevuje se nadměrným soupeřením o pozornost a lásku rodičů, spojené s velkým a neobvyklým stupněm negativních pocitů k sourozenci. Rivalizující sourozenec se snaží na sebe upozornit nejrůznějším způsobem, rovněž se nemusí chovat přiměřeně k sourozenci, na kterého žárlí. Za takové chování a prožívání obecně je nevhodné dítě trestat, tím pouze utvrzujeme pocit nespravedlnosti, odstrčení a negativních pocitů k druhému sourozenci. Velmi může pomoci společná návštěva dětského psychologa v rámci rodinné terapie.
Tiková porucha označuje potíže, které se projevují opakujícím se mimovolným nerytmickým pohybem (záškubem), tzv. tikem. Postižení nemohou své tiky ovládat, ale mohou je na různě dlouhé období potlačit. Tiky nemají zjevnou souvislost s konkrétními situacemi, jsou proto pro nemocného i okolí nesrozumitelné. Více se však projevují při únavě, emočním vypětí, stresu. Přechodně se mohou tiky projevit v rámci širší normy (u jednoho z 5 až 10 dětí) obvykle jako reakce na přetížení, po krátké době tiky samy odezní. Často však půjde o problém, který je třeba léčit ve spolupráci s dětským psychiatrem, v extrémní podobě se může jednat o tzv. Tourettův syndrom, který se vyznačuje velkou razancí, zvukovým doprovodem. Podstatně častěji se vyskytují u chlapců a lze je najít v rodinné anamnéze (mají genetický základ).

Druhy poruch osobnosti

13. února 2014 v 15:48 | ADMIN webu
Poruchy osobnosti byly dříve označovány jako tzv. psychopatie. Jako v mnoha ostatních případech, i zde může být leckdy obtížné jasně vymezit, jaké projevy ještě spadají do "normy" a jaké již označit za "patologické".

Vymezení poruch osobnosti

Poruchy osobnosti jsou variantou rysů, které se významně odchylují od těch patrných u většiny lidí. K těmto rysům patří hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování. Odlišnosti jsou patrné v poznávání, emotivitě, ovládání impulzů, uspokojování potřeb a způsobu chování k ostatním lidem. Tyto vzorce chování, stejně jako pohled na sebe, druhé a svět, jsou zpravidla pro nositele přijatelné, ale vedou ke konfliktům s okolím.
Projevy poruchy osobnosti se zpravidla objevují ve věku pozdního dětství nebo adolescence a přetrvávají prakticky celý život. Dochází u nich k určitým výkyvům vyvolaným nepříznivými vnějšími nebo vnitřními faktory, které se pak označují jako období kompenzace nebo dekompenzace stavu.
Lidé s poruchou osobnosti při frustraci snadno podléhají úzkosti, depresi nebo závislosti na návykových látkách. Lidé trpící poruchou osobnosti často nevidí problém u sebe, ale u druhých osob. Časté jsou obranné mechanismy, které vedou k potlačení ohrožujících či bolestných impulzů nebo takových, které odporují vlastnímu sebepojetí člověka.
Na vzniku poruchy se podílejí biologické, psychické i sociální faktory. Mezi základní biologické vlivy patří stres matky v období těhotenství či drobné poranění mozku během porodu. Mezi psychosociální faktory patří rodinné prostředí, školní prostředí, výchova a působení různých traumat.

Léčba poruch osobnosti

Lidé postižení poruchou osobnosti jen zřídkakdy přicházejí k léčbě kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy, vesměs jsou přesvědčeni o své "normalitě". Na základě současných poznatků víme, že poruchy osobnosti lze léčit pomocí farmakoterapie a psychoterapie. Jelikož jsou pro ně typické hluboce zakořeněné postoje a vzorce chování, každá změna vyžaduje dlouhodobé úsilí.

Druhy poruch osobnosti

Odborníci člení poruchy osobnosti různě. Jedním ze způsobů je následující:
  • Paranoidní porucha osobnosti: Mezi znaky této poruchy spadá podezíravost, vztahovačnost, sklon k patologické žárlivosti či přehnaná sebechvála.
  • Schizoidní porucha osobnosti: Lidé s touto poruchou mají sklony k samotářství, jsou uzavření a straní se veškerých kontaktů. Typické je pro ně odtržení od reality a život ve vlastním světě.
  • Disociální porucha osobnosti: Jsou to jedinci, kteří jsou lhostejní k dodržování společenských pravidel. Často porušují normy, jiní lidé je nezajímají.
  • Emočně nestabilní porucha osobnosti: Již z názvu je patrná charakteristická emoční nestálost, časté změny nálady a mnohdy velmi impulsivní jednání postižených jedinců.
  • Histriónská porucha osobnosti: Tito lidé zkreslují skutečnost, jsou teatrální, často přehánějí a snaží se vždy být středem pozornosti.
  • Anankastická porucha osobnosti: Touto poruchou trpící lidé bývají nerozhodní a nejistí. Často to bývají pedanti, kteří se snaží, aby vše bylo dokonalé. Vše permanentně kontrolují, ale beztak pociťují stálou úzkost.
  • Úzkostná porucha osobnosti: Již z názvu je zřejmá podstata problémů těchto lidí. Jsou přecitlivělí ke kritice, zažívají pocity nejistoty, strachu a napětí.
  • Narcistická porucha osobnosti: Tito lidé jsou citově chladní, přesvědčeni o své dokonalosti a důležitosti.
  • Závislá porucha osobnosti: Pro postižené je typický strach z odmítnutí, pocity bezmoci a neschopnosti. Rádi se tito lidé spoléhají na jiné a předávají na ně zodpovědnost.

Jaká ze zmíněných poruch osobnosti vám byla nejznámější? Setkáváte se ve svém životě s lidmi, kteří poruchou osobnosti trpí?
zdroj:dusevni-poruchy.zdrave.cz

Výhodou antidepresiv III. generace je relativní bezpečnost při předávkování.

16. května 2012 v 15:39 | ADMIN webu
Antipsychotika

Pacientům se podávají pouze malé dávky. Jsou vhodné ke kontrole krátkých
psychotických epizod, depersonalizace a derealizace, ale hlavním problémem jsou u nich nepříjemné
vedlejší účinky. Nejčastěji se používají atypická antipsychotika.


Thymoprofylaktika

Stabilizátory nálady zmírňují problém s kontrolou impulzů. Mezi používané patří např.
lithium, valoproát, carbamzepin, lamotrigin

(http://www.zdravcentra.cz/cps/rde/xbcr/zcsk/PSY2005_04_06.pdf, Praško, 2003)


Tabulka č.3 shrnuje účinky jednotlivých skupin léčiv na jednotlivé příznaky u hraničních pacientů (
Praško, 2003, str. 251)


Medikace


Nálada

Suicidalita /

sebepoškozování


Impulzivita

Psychóze podobné projevy

IMAO

+

++

+

?

SSRI

++

++

++

+

Tricyklická AD

+

+

+

+

Antipsychotika

+

++

+

++

Antikonvulziva

+

++

++

+

Benzodiazepiny

+

-

-

?


Poslední věc, kterou považuji za důležitou zmínit u farmakoterapie je fakt, že u
pacientů s hraniční poruchou osobnosti hrozí velké nebezpečí předávkování se!








zdroj:http://is.muni.cz

Projevy impulzivity a mnohem více...

16. května 2012 v 15:37 | ADMIN webu
Imupulzivita je velmi výrazný příznak hraničních osobností. Zahrnuje impulzivní braní
či předávkování užívaných léků, projímadel apod., dále epizodický abúzus alkoholu, návykových
látek, epizodická bulimie, také impulzivní fyzické sebepoškozování bez sebevražedných úmyslů (
řezání zápěstí, pálení cigaretou aj.) a demonstrativní a manipulující suicidální pokusy
(parasuicidální jednání).

Impulzivní agresivita vůči okolí se projevuje např. rozbíjením věcí (okna v
nemocnici), napadáním lidí ústícím do rvaček.

Jiné projevy impulzivity jsou epizodické tuláctví, útěky z ústavů apod., promiskuita,
epizodické deviantní sexuální chování, gambling, neuvážené nákupy apod.

(Boleloucký 1993)


"Je potřeba odlišit je od podobných projevů jiné etiologie (alkoholismus a jiné toxikomanie,
skutečná léková závislost, vážně míněné suicidální činy depresivních nemocných, trvalé poruchy
chování antisociálních osobností."

(Boleloucký, 1993, str.105)


2.10. Obrané mechanismy


Jsou to nevědomé procesy, které pomáhají chránit jedince při emočně náročných situacích.
Jejich smyslem je zachovat celistvost a neporušenost ega. Mají společné, že popírají nebo jinak
překrucují realitu.

(Hartl, 2000)


Hraniční jedinci používají většinou primitivní obranné mechanismy především štěpení, projektivní
identifikaci, popření a primitivní idealizaci.

(Röhr, 2003)


a) Štěpení


Obranný mechanismus štěpení (splitting) se projevuje těmito klinickými projevy: Lidé
s hraniční poruchou nemají schopnost prožít ambivalenci. Hraniční pacient vidí "svět" v extrémních
polohách - buď jako zcela dobrý, nebo zcela špatný. Nejsou schopni vidět dohromady klady i zápory
současně. Hodnocení, co je dobré nebo špatné se často střídá, což vede k nevypočitatelným reakcím.
Dalším projevem štěpení je nerozhodnost. Následkem rozštěpu se rozvíjí vidění světa v extrémních
polaritách. Hraniční osobnost se přikloní k jedné alternativě, ale po chvíli se může přiklonit
ke zcela opačné alternativě. Následkem rozštěpu také kolísají představy o sobě. Sebehodnocení není
stabilní a je ovlivňováno vlivem emočních - příznivých, nebo nepříznivých - zážitků. Jednou se
jedinec považuje za schopného a úspěšného, jindy za zcela neschopného. Hraniční jedinec není
schopen zážitky integrovat do celkového hodnocení sebe sama. Další z projevů štěpení je impulzivita
a sklon k zesilování aktuálních afektů. Následkem rozštěpu můžou být silnější jak negativní, tak
pozitivní pocity. (Boleloucký, 1993)

Sheehy et al. (1980, cit. dle Boleloucký, 1993) navrhli charakterizovat následky
rozštěpu jako na jednu stranu nadměrnou idealizaci a na druhou stranu podceňování ostatních lidí.



b) Projektivní identifikace


Pojem projektivní identifikace zavedla Kleinová v roce 1946. Označuje představy, ve
kterých subjekt prožívá v jiné osobě část sebe.

Ogden (1979, 1988, cit. dle Boleloucký, 1993) popisuje tři částečné aspekty.
V počáteční fázi se projikující osoba (subjekt) zbavuje ve své fantazii nějaké části sebe a přenáší
ji na druhého člověka. V druhé fázi pomocí interpersonální interakce tlačí na toho, do nějž je
projikováno (příjemce - objekt), aby prožil pocity kongruentní s projekcí. Příjemce, do nějž je
projikováno, psychologicky projekci zpracovává, vytváří její pozměněnou verzi, kterou má
projikující k dispozici.

Projektivní identifikace slouží jako typ obrany, forma komunikace, typ vztahu k objektu a cesta
k psychologické změně, kdy jiná osoba zpracuje podněty, se kterými si prokukující neví rady a
následně se projikující může přes identifikaci vypořádat s projikovaným materiálem stejně jako ten,
do něhož to byl projikován.

(Boleloucký, 1993)



c) Popření


Při tomto obranném mechanismu nebere člověk na vědomí svoje pocity. Člověk s hraniční poruchou vidí
rozpor, že zatímco včera někoho chválil do nebes, dneska na něj nadává, ale tento rozpor nijak
neovlivňuje jeho chování. Prožití tohoto jevu v celistvosti by mělo za následek pocity viny, studu,
…Musel by přiznat svoji chybu, a tak dojde k popření - minulé pocity nemají vliv na to současné.

(Röhr, 2003)


d) Primitivní idealizace


V rané fázi vývoje je idealizace normální jev. Dítě si idealizuje matku jako všemohoucí, která jej
ochrání před nebezpečným světem. Lidé s hraniční poruchou hledají osoby, které si mohou idealizovat
a které je "ochrání" jako matka. Neberou v úvahu, že všichni lidé mají i negativní stránky.
Nejčastěji je objektem idealizace terapeut.

(Röhr, 2003)


2.11. Terapie


Pacienti s hraniční poruchou osobnosti se do léčby většinou dostanou kvůli
sebevražednému chování, dekompenzaci stavu nebo přidruženému akutnímu duševnímu onemocnění
(deprese, úzkost,…)

Léčba hraničních pacientů je většinou komplexní a zahrnuje jak psychiatrickou
farmakologickou léčbu, tak psychoterapii. Někdy, zvláště u suicidálních pokusů, bývá nutná i
hospitalizace.



2.11.1. Farmakoterapie


Ochota pacientů přijímat psychofarmaka, závisí hlavně na vztahu mezi pacientem a lékařem. Odborníci
se dohadují, jestli by měla stejná osoba podávat léky a současně provádět psychoterapii. G. Gabbard
se domnívá, že podávání léků doprovázejí stejné přenosové, protipřenosové a odporové vztahy, které
doprovází psychoterapii. Podávání léků je střídavě idealizováno a devalvováno.

(Praško, 2003)

Medikuje se podle jednotlivých příznaků. Léčba akutní poruchy u hraničních lidí je vždy těžší a
zdlouhavější, než u lidí, kteří nemají poruchu osobnosti

(http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/SUPL0401/16.htm)


Na projevy agresivního chování, včetně autoagrese a impulzivního chování, je možno použít
následující kategorie léčiv:

o stabilizátory nálady (thymoprofylaktika), z nich hlavně lithium má antiagresivní a
anitisuicidální účinek

o antikonvulziva - skupina léků používaná hlavně proti křečím

o malé dávky antipsychotik (atypických)


Na poruchy nálady, depresivní dekompenzace, případně stavy připomínající hypománii

o SSRI - selektivní inhibitory zabraňující zpětnému vychytávání serotoniu antidepresiva III.
generace

o IMAO - inhibitory monoaminooxidázy

o Lithium - stabilizátor nálady


Na úzkostné příznaky, úzkostnou dekompenzaci, případně přidružené úzkostné poruchy

o SSRI -spíše se doporučují na dlouhodobé užívání

o benzodiazepiny - jen dočasně v nutných případech - lidí s hraniční poruchou mají vyšší
citlivost k závislostem


Na kognitivní a percepční dysfunkce, stavy depersonalizace a derealizace, přechodné psychotické
příznaky

o malé dávky antipsychotik

(Svoboda, Češková, Kučerová, 2006)


Co se týče jednotlivých skupin léčiv:

Anxilolytika

Jejich podávání hraničním lidem není vhodné, je zde velké riziko předávkování a
rozvoj závislosti.

Antidepresiva

Nevhodná jsou antidepresiva první generace, tzv. tricyklická. Předávkování těmito
léky může končit letálně.

Antidepresiva SSRI příznivě ovlivňují emotivitu, impulzivitu, případné úzkostné
poruchy a indikují se i v případě poruch příjmu potravy. Studoval se i vliv antidepresiv na
sebepoškozování hraničních pacientů. Dvojitě slepá studie s fluoxetinem prokázala pozitivní vliv na
kontrolu impulzivity a sebepoškozovaní u hraničních pacientů ( Salzman a kol., 1995, cit. dle
Praško, 2003).

zdroj:http://is.muni.cz

„Mnoho teoretiků umisťuje vznik potíží hraničních klientů do fáze, kdy dítě bojuje jak s potřebou

16. května 2012 v 15:31 | ADMIN webu
"Mnoho teoretiků umisťuje vznik potíží hraničních klientů do fáze, kdy dítě bojuje jak s potřebou
rodičovské podpory, tak s touhou po osamostatnění (15 - 22 měsíců)."

(Elinor Greeenberg, Ph.D.,
http://www.gestalt.cz/cs/pro-studenty/literatura/texty-aclanky/gestalt-terapie-cesky/206-odstavec-k
ratky-pruvodce-hranicni-narcistickou-a-schizoidni-poruchou-osobnosti/)


2.7.2. Kognitivně-behaviorální teorie


Marscha M. Linehanová (1993) uvádí, že jádro hraniční poruchy osobnosti - ovladatelnost emocí - je
do určitě míry vrozená schopnost, která se upevňuje v systematicky znevýhodňujícím prostředí.

"V rodinném prostředí je zanedbáváno přiměřené vnímání a emocionální prožívání dítěte, jeho emoční
potřeby jsou devalvovány, emoční projevy nepřiměřeně trestány, nebo odmítány. Pro rodiny jsou
typické ambivalentní vzorce vztahů. Blízké osoby jsou zároveň násilníky a ochránci. Potlačování
vlastních emocí je při takových vztazích nutné pro "přežití" dítěte."

(Praško, 2003, str. 258)


2.7.3. Obranné charakterové struktury


Obrané charakterové struktury představují obranné postoje materializované v určitých
svalových vzorcích a současně se projevují jak specifickou formou vnímání reality, tak i sebe sama
v realitě a určitým rigidním způsobem prožívání a jednání.

(Vašina, 2002)


"S. Johnson ( 1991) pokládá období okolo třetího roku života dítěte za klíčové pro vytváření
identity, jež se konstituuje v procesu separace. V tomto kontextu hovoří S. Johnson o tzv.
symbiotickém charakteru."

(Vašina, 2002, str.159)

Vznik této obranné charakterové struktury vidí S. Johnson v rodině, kdy rodiče svými
hyperprotektivními, úzkostnými, nebo obviňujícími reakcemi brání dítěti rozvinout takové chování,
které vede k vlastní samostatnosti, jedinečnosti a k větší distanci.

Tito lidé téměř nemají vlastní identitu. Nacházejí ji ve splynutí se svými blízkými.
Vývoj symbiotického charakteru směřuje k hraniční struktuře osobnosti.

(Vašina, 2002)


2.8. Struktura hraniční organizace osobnosti


Abychom pochopili hraniční poruchu osobnosti, je potřeba, abych se lépe vyznali
v hraniční struktuře osobnosti. Různí autoři kladou důraz na různé věci. Např. Grinker (1968, cit.
dle Praško, 2003) popisuje čtyři stálé osobnostní rysy, kdy jeden převažuje. U prvního je vztek
převládající nebo jediný afekt. Druhý typ má chabě vytvořenou vlastní identitu. U třetího typu
převládají poruchy nálady (nejčastěji depresivní nebo dysthymní ladění). Poslední osobnostní rys se
vyznačuje malou kapacitou pro tvorbu blízkých vztahů.

Dále Grinker rozlišuje čtyři podtypy hraniční poruchy osobnosti:

První podtyp označuje jako hraničně psychotický obraz.

Tento typ se vyznačuje nepřiměřeným, neadaptivním chováním. Má narušené vnímání
vlastní identity a problémy v testování reality. Projevuje své negativistické chování a otevřeně
dává najevo vztek.

Druhý podtyp se nazývá jádrový hraniční syndrom.

U tohoto typu převažuji negativní afekty. Vztah k blízkým lidem je výrazně a rychle
proměnlivý. Vztek je agován tj. je potlačen a převeden na jiné chování, nebo čin. Svoji vlastní
identitu prožívá člověk nespojitě.

Třetí podtyp má pojmenování "As if" identita.

Tento typ má na první pohled vcelku adaptivní chování. Jeho vztahy jsou však bez
opravdovosti a spontánnosti. Emotivitu má velmi chudou. Jeho nejvýraznějším rysem je sklon
kopírovat druhé lidi.

Čtvrtý podtyp nese název hraniční neuróza.

U tohoto typu je dominujícím rysem úzkost. Vyskytují se také neurotické a narcistické
rysy. Obraz doplňuje anaklitická deprese.

(Praško, 2003)


"Anaklitická deprese dle R. A. Spitze (1929) je specifický typ separační úzkosti;
přerušením silné citové vazby mezi matkou a malým dítětem vzniká u dítěte stav deprese provázený
naprostou apatií, odmítáním jídla, příp. křikem a křečemi."

(Hartl, 2000, str. 105)


Jiní autoři - Gunderson a Zanarini (1990, cit. dle Praško, 2003) uvádějí popisné rysy
hraniční poruchy osobnosti. Mezi tyto rysy řadí kvazipsychotické (nepravé psychotické) myšlení.
Dalším z rysů jsou různé formy sebepoškozování. Patří sem také manipulativní suicidální pokusy. U
hraničních lidí se projevují masivní úzkosti provokované strachem jak ze splynutí a následné ztráty
identity, tak z opuštění ve vztazích. Lidé s hraniční poruchou podle těchto autorů projevují vysoké
požadavky na druhé. Mají sklon k výrazné regresi v terapii a při jejich terapii se vyskytují
problémy s protipřenosem u terapeutů.

(Praško, 2003)





2.8.1. Porucha identity


Jedním z typů hraniční poruchy osobnosti podle Grinkera (viz. výše) je tzv. "As if"
osobnost. Osobnosti s poruchami identity téměř nemají vlastní "osobu". Přejímají gesta a chování
druhých osob. Někdy s nimi až patologicky splývají. Extrémní případy popsala Deutschová u osob
"as-if".

Tyto osoby nejsou agresivní a dělají to, co od nich čekají druzí jako obranu proti
pocitům prázdna.

(Boleloucký, 1993)


Gardner a Wagnerová (1986) vymezili základní a doplňující charakteristiky této osobnosti:

Osoba "as if" se chová na první pohled jako normální osobnost, která se při
podrobnějším vyšetření jeví jako excentrická, inadekvátní, s poruchami především v meziosobních
vztazích. Často se projevuje její měnící se identifikace - projevuje se změnami hodnot, povolání,
sociálního zařazení apod. Vykazuje nedostatek afektů - její city jsou povrchní, proto snadno
nahrazuje jeden vztah druhým, má menší schopnost navázat hluboká citová pouta, ale není u ní
sociální izolace na rozdíl od schizoidní osobnosti. Má nenarušené testování reality.


Charakteristiky, které doplňují obraz "as if" osobnosti jsou například předstírání
citů, které je ovšem nutno odlišit od histriónského přehánění. Dále si můžeme u nich všimnout
rozsáhlého napodobování druhých (někdy je ale obtížně odlišitelné od normálního identifikování se
zdravých jedinců). Mají i velkou plastičnost morálky a nedostatek náhledu.

(Boleloucký, 1993)


Kernberg (1967, 1975 cit, dle Praško, 2003) formuloval kritéria pro hraniční
strukturu osobnosti. Na rozdíl od předchozích autorů, kteří dávali přednost popisu hraniční poruchy
osobnosti, vykládá tuto poruchu z psychodynamického hlediska.
1. Nespecifické projevy slabosti ega

A. Nízká tolerance

B. Nízká schopnost ovládat impulzy

C. Nízký sublimační potenciál
2. Převaha primárně procesového myšlení
3. Specifické obranné procesy

A. Štěpení

B. Primitivní idealizace

C. Primitivní formy projekce, zejména projektivní identifikace

D. Popření

E. Omnipotence a devalvace
4. Patologické internalizované objektivní vztahy

(Praško, 2003)


ad 1). Nespecifické projevy slabosti ega

Podle Kernberga je jednou z funkcí ega odkládat a tlumit afekty, které přicházejí do
vědomí - např. vztek a úzkost. Hraniční pacienti z důvodu nespecifické slabosti nejsou schopni
využívat tuto funkci ega a kromě toho mají malou schopnost podřizovat afekty cílevědomé činnosti.
Důsledkem je, že jsou zaplaveni afekty a mají vysokou impulzivitu.


ad 2). Převaha primárně procesového myšlení

Hraniční pacienti v nepřítomnosti vnější struktury nebo pod silným tlakem mají sklony
k semipsychotickému myšlení, přičemž je však zachováno testování reality.


ad 3). Specifické obranné mechanismy

Kernberg považuje za nejdůležitější primitivní obranný mechanismus štěpení
(splitting). Ve štěpení vidí aktivní proces, který od sebe odděluje protichůdné psychické obsahy a
afekty.

(Praško, 2003)


"Využití štěpení pacientem s hraniční poruchou osobnosti se může klinicky manifestovat různými
způsoby:

a) střídání zcela protikladných způsobů chování a postojů, aniž by to pacientovi připadalo
divné

b) rozčlenění všech pacientovi blízkých osob na "špatné" a "dobré", kdy daný jedinec může
přiřazenou kvalitu kdykoli skokově měnit

c) současná přítomnost protichůdných představ o sobě, jejichž dominance se den ze dne a
z hodiny na hodinu mění (difúze identity)."

(Praško, 2003, str. 254)

ad 4). Patologické internalizované objektivní vztahy

Hraniční pacienti nevidí v druhých současně jak pozitivní, tak negativní vlastnosti.
Vnímají je v extrémech jako zcela dobré, nebo zcela špatné. Vnímaní druhých se pohybuje mezi
idealizací a devalvací.

(Praško, 2003)


2.8.2. Rozštěpená jednotka vztahu k objektu


Jak jsme již psali dříve, ranný vztah s matkou jako nejdůležitější pečující osobou je
jedním z důležitých faktorů vzniku poruchy osobnosti. Proces vytváření tohoto vztahu zahrnuje
zvnitřnění tohoto vztahu .

Internalizace interakce matky a dítěte zahrnuje tři složky:

První složku tvoří zobrazení, představu sebe, druhou představu objektu a poslední
tvoří afektivní komponentu, která spojuje předchozí dvě.

U hraničních osobností je tato celá interakce rozdělena na dvě částečné jednotky, z nichž každá
zahrnuje částečné zobrazení sebe, objektu a příslušný afekt.

Částečné zobrazení sebe i objektu spojeného s afektem tvoří základ intrapsychické struktury
hraničních jedinců a nazývá se rozštěpená jednotka vztahu k objektu.

(Boleloucký, 1993)


Následující tabulka ukazuje schéma rozštěpené jednotky vztahu k objektu.


Tabulka č. 2. Rozštěpená jednotka vztahu k objektu (Masterson, Rinslay, 1975, cit. dle Boleloucký,
1993, str. 61)



Částečné zobrazení objektu

Afekt

Částečné zobrazení sebe

Částečné jednotky

trestající

(v org. je

obstavující)



(agresivní)

částečný mateřský objekt, napadající, kritizující, hostilní, zlostný, zbavující podpory a
nesouhlasící s nároky či jiným úsilím o separaci a individualizaci subjektu

chronická zlostnost, frustrace, pocity omezovanosti a křížení plánů, překrývající v pozadí ležící
separační depresi

Částečná představa sebe jako nepřiměřeně špatného, bezmocného, provinilého, škaredého, prázdného
apod.

odměňující (libidinózní)


částečný mateřský objekt, nabízející souhlas, podporu a odměnu za regresivní a lnoucí chování

cítí se dobře, nasycen, uspokojen, s přáním opětovného spojení

Částečná představa sebe jako hodného, pasivního a povolného dítěte,



2.9. Symptomatika


Každá duševní odchylka od normy se projevuje souborem příznaků.

Gunderson a Zanariniová (1987, cit. dle Boleloucký 1993) pospali deskriptivní charakteristiky
hraničně strukturovaných osobností.
zdroj:http://is.muni.cz

Existuje mnoho teorií, které vysvětlují vznik poruchy osobnosti.

16. května 2012 v 15:28 | ADMIN webu
Jednou z nich je špatné rodičovství.


Tuto teorii zastávali např. autoři Mahlerová (1975) a Stern (1985). Další
z teorií je, že dítě má odlišnou vrozenou kapacitu získat od okolí to, co potřebuje (autoři Blanck
a Blancková). Nesoulad mezi rodičovským očekáváním a skutečným Já dítěte může vést podle Thomase a
Chessové k poruše osobnosti (1984). Podle Kernberga (1984)) za poruchu osobnosti může vrozená
přemíra agrese. Jiní autoři dávají vliv vrozeným temperamentovým predispozicím, zatímco
behavioristé vidí v příčinu v napodobování modelu. V úvahu se berou i kulturální vlivy - např.
japonské užití viny při výchově dětí, nebo převládající duch doby (Greenbergová tvrdí, že 60. léta
kladla důraz na svobodu a podporovala hraniční strukturu osobnosti, 80 léta dávala na první místo
majetek a status, což se projevilo ve větším počtu narcistických jedinců a 90. léta jsou dobou
schizoidů, protože nové technologie dovolují stáhnout se ze světa).

( Elinor Greeenberg, Ph.D.,
http://www.gestalt.cz/cs/pro-studenty/literatura/texty-a-clanky/gestalt-terapie-cesky/206-odstavec-
kratky-pruvodce-hranicni-narcistickou-a-schizoidni-poruchou-osobnosti/ )


Na vzniku hraniční poruchy osobnosti se pravděpodobně podílí jak faktory biologické, tak sociální.
Z biologických faktorů je zvažován podíl genetický - pravděpodobně se dědí polygenně. Dále jsou
zvažovány příčiny v perinatálním poranění mozku, encefalitidách, poraněních hlavy, apod. Z vlivů
prostředí se ukázala jako významná traumata z dětství (týrání, sexuální zneužívání, emoční
deprivace, ...). 40-76 % hraničních pacientů popisuje sexuální zneužívání v dětství. 20- 73%
popisuje odmítání, trauma, nebo fyzické zneužívání.

Stejně významná může být i hyperprotektivita, bránění separaci a samostatnosti dítěte a posilování
přehnané závislosti na pečující osobě.

Pozitivní reakce na neuroleptika dává do souvislosti teorii o narušení kognitivních
procesů. Dobrá reakce na antidepresiva a lithium a nález snížených koncentrací kyseliny
5-hydroxyindoloctové (5-HIAA) v mozku impulzivních, agresivních nebo suicidálních pacientů a častý
výskyt depresivních epizod u hraničních pacientů přivádějí k úvaze o dysfunkci serotogeního
systému.

(Praško, 2003, Praško, http://www.kbtinstitut.cz/materialy/jano/kbt_poruch_osobnosti.pdf )


Hraniční porucha osobnosti vzniká mnohočetnou podmíněností. Z biologických faktorů na
ni má vliv pokles metabolismu v prefrontalním kortexu, dále hyperaktivita amygdaly a dysregulace
v seretogením a dopaminergním systému. Geneticky se na ní podílí faktory afektivní nestability,
neuroticismus a behaviorální impulzivita. Velký vliv mají také časné zkušenosti - dezorganizovaná
vztahová vazba s pečujícími osobami, abúzus návykových látek - hlavně matkou jak v těhotenství, tak
v pozdějších obdobích, a devalvace emočních vztahů dítěte. Kognitivní příčiny jsou hlavně
maladaptivní schémata, používání splittingu a chybění dovednosti regulovat afekty. K hraniční
poruše osobnosti také přispívá sociální složka - chaotické rodinné prostředí a konfliktní vztahy.

(Praško, http://www.kbtinstitut.cz/materialy/jano/kbt_poruch_osobnosti.pdf )


2.7. Psychologické teorie


V dalším textu si přiblížíme některé teorie vzniku hraniční poruchy osobnosti.
Psychodynamické teorie, jako Kernbergova teorie vztahu k objektu, nebo vývojová teorie Mahlerové,
kladou důraz na ovlivnění člověka silami z raného dětství, které nemůžeme vědomě ovlivnit. Naproti
tomu kognitivně-behaviorální teorie berou v úvahu vrozené dispozice, ale dávají přednost vlivu
sociálního prostředí, které na nás nějak působí a my ho tím zpětně ovlivňujeme.


2.7.1. Psychodynamické teorie


Teorie vztahů k objektu


Teorie vztahů k objektu (object relations theory) se zabývá vývojem jedince
v souvislosti se vztahy k lidem z okolí. Týká se především připoutání, separace, projekce,
introjekce, procesů internalizace a externalizace.

(Bololoucký, 1993)


V roce 1972 popsal Otto Kernberg čtyři na sebe navazující etapy vývoje normálního vztahu k objektu

Kernebergovy fáze vývoje vztahů k objektu (1972, cit.dle Bololoucký, 1993)


1.) V prvním měsíci po porodu vzniká pod vlivem příjemných prožitků s matkou; primární a
nediferencovaný vztah s ní (vztah Self-object), (Mahlerová 1968 pojem normální autismus, Rinnsley
1972, 1974 pojem presymbiotický vztah).

2.) Od prvního do konce třetího měsíce se vytváří nediferencovaný obraz sebe a objektu. Souběžně
existuje dobrá matka - odměňující, pečující a špatná matka - odchází, neuspokojuje.

3.) Od čtvrtého měsíce do konce prvního roku dochází k diferenciaci sebe a objektu v rámci dobré
představy sebe a objektu. Diferenciace sebe od objektu uvnitř špatné představy sebe a objektu se
objevuje později.

4.) Až ve druhé polovině druhého roku se v životě dítěte sjednotí dobré a špatné zobrazení sebe
do integrovaného sebepojetí. Současně se objevuje integrování dobré a špatné matky do celku
mateřského objektu.


Kernberg považoval tyto fáze za nutné pro vývoj Ega a Superega, pro vývoj identity
Ega a pro navázání hlubokých interpersonálních vztahů. Podle jeho teorie uvíznutí ve fázi - jedna
a dva znamená psychózu, třetí znamená hraniční nebo narcistickou poruchu osobnosti a uvíznutí ve
čtvrté fázi vyvolá neurotické příznaky.

(Boleloucký, 1993)


Mahlerová: fáze vývoje ega


V roce 1975 popsala Margareth Mahlerová fáze vývoje dítěte do tří let, které se kolem čtvrtého roku
projeví zformováním základní identity. Vývoj sebepojetí ovlivňuje hlavně vztah s matkou. Funkční
vztah závisí jak na vrozených předpokladech dítěte, tak i na chování matky.

(Vágnerová, 2005)


1.) Normální autismus - (narození - 2 měs.) - dítě neodlišuje sebe a okolí, je výlučně zaměřené
na uspokojení svých potřeb. Posupně čím dál více rozlišuje příjemné a nepříjemné zážitky.

2.) Symbiotická fáze - (2 měs. - 4 měs.) - vytváří se symbiotické spojení s matkou. Dítě
neodliší sebe od matky, ale začíná odlišovat od okolního světa. Na matce je závislé, ona uspokojuje
jeho potřeby.

3.) Separačně-individuační proces - ( 4 měs. - 3 roky)

a) diferenciační fáze - ( 4 měs. - 10 měs.) - dítě zřetelně odlišuje matku. Má velký zájem o
okolí, ale může se projevit strach z cizích lidí. Na konci tohoto období jsou zřetelné projevy
separační úzkosti.

b) praktikující fáze - ( 10 měs. - 16 měs.) - projevuje se velká separační úzkost. Pokud má
dítě bezpečné zázemí, je schopné postupného odpoutávání se od matky, ale stále potřebuje se k ní
vracet. Úspěšné zvládnutí této fáze přináší základy autonomie, asertivity, zvědavosti dítěte.

c) znovusbližovací fáze - ( 16 měs. - 25 měs.) - dítě se zapojuje do vztahů a stává se
odolnějším vůči frustraci. K matce vykazuje ambivalentní vztah - chce se od ní odpoutávat, zároveň
však požaduje její trvalou přítomnost - z toho plynou negativní pocity.

d) individuace - fáze stálosti objektu - ( 25 měs. - 36 měs.) - fáze, kdy se zrodí psychické
Já dítěte. Dítě už nemusí vytěsňovat nepříjemné projevy matky, je schopno integrovat její dobré a
špatné vlastnosti. Také je dítě schopno snést přiměřeně dlouhou separaci. Lidé s hraniční poruchou
nedosáhli fáze stálosti objektu

(Vágnerová, 2005, Langmeier, Krejčířová 1998)
zdroj:http://is.muni.cz

Americký diagnostický a statický manuál DSM-IV se liší oproti MKN – 10 tím....

16. května 2012 v 15:23 | ADMIN webu
Americký diagnostický a statický manuál DSM-IV se liší oproti MKN - 10 tím, že do
osobnostních poruch II. osy počítá i mentální retardaci a schizotypní poruchu osobnosti. Dále nemá
emočně nestabilní poruchu osobnosti, jak je uvedeno v MKN -10, ale místo ní má přímo hraniční
poruchu osobnosti.

(Smolík, 1996, 2002)


2.3. Hraniční porucha osobnosti (Borderline personality disoder)


Je jedna z raných poruch osobnosti, tzn., že vznikla v preoidipálním období. Projevuje se výraznou
emoční nestabilitou, impulzivním jednáním, narušením představ o sobě a druhých lidech. Velmi
charakteristický je nestálý vzorec interpersonálního chování. Často se vyskytují pocity chronické
emoční prázdnoty, sebepoškozování, závislosti nejrůznějšího druhu (léky, alkohol, drogy, přejídání,
nakupování,...).

Střídají se "přiměřená období" tzv. období kompenzace, s obdobími dekompenzace. Dekompenzace mohou
být depresivní, úzkostné, nebo krátkodobé psychotické.

(Praško, 2003)


V MKN- 10 nalezneme Hraniční typ osobnosti pod kódem F 60.3.1 jako podtyp emočně
nestabilní poruchy.

F 60.3 Emočně nestabilní porucha osobnosti

F 60.3.0 Impulzivní typ

F 60.3.1 Hraniční typ

(Smolík, 1996, 2002)


Aby bylo možné diagnostikovat, že jde o hraniční poruchu osobnosti, je potřeba, aby
kromě obecných kritérií pro poruchu osobnosti byly splněny nejméně tři příznaky z těch, které
klasifikují emočně nestabilní poruchu osobnosti - impulzivní typ.

Kritéria emočně nestabilní poruchy osobnosti impulzivní typ:

1) zřetelná tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků

2) zřetelná tendence k nesnášenlivému chování a ke konfliktům s ostatními, zvláště když je
impulzivní konání někým přerušeno, nebo kritizováno

3) sklon k výbuchům hněvu nebo zuřivosti s neschopností kontrolovat následné explozivní
chování

4) obtíže se setrváním u jakékoliv činnosti, která nenabízí okamžitý zisk

nestálá a nevypočitatelná nálada

(Praško, 2003)


Kromě tří příznaků, kterými se vyznačuje impulzivní porucha, je třeba, aby byly
splněny aspoň dva příznaky z následujících, které charakterizují hraniční typ:

1) narušená a nejistá představa o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně
sexuálních

2) sklon k zaplétání se do intenzivních a nestálých vztahů, které často vedou k emočním krizím

3) opakovaná nebezpečí nebo realizace sebepoškození

4) chronické pocity prázdnoty

(Praško, 2003)


Americký diagnostický a statistický manuál - DSM-IV řadí hraniční poruchu do Osy II
- Poruchy osobnosti, Cluster B - spolu s antisociální, 301.83 borderline - hraniční, histriónskou
a narcistickou poruchou.

Podle DSM - IV je hraniční porucha osobnosti - Borderline personality disoder popsána
jako všeprostupující vzorce nestabilních interpersonálních vztahů, nestabilního sebeobrazu a
emotivity a nápadnou impulzivitou. Začíná v časné dospělosti a projevuje se v různých situacích.

Abychom mohli diagnostikovat hraniční poruchu osobnosti podle DSM - IV je potřeba,
aby bylo splněno nejméně pět z následujících kritérií.

1) Zběsilé úsilí vyhnout se reálnému nebo domnělému opuštění (kromě sebevraždy nebo
sebemrzačení, viz k tomu bod 5.).

2) Vzorce nestabilních a intenzivních interpersonálních vztahů charakterizovány střídáním mezi
extrémy idealizace a devalvace

3) Zmatená identita: značný a opakovaně nestabilní sebeobraz nebo smysl sebe sama

4) Impulzivita v nejméně dvou oblastech, které jsou potencionálně sebezničující (utrácení,
sex, užívání drog, nebezpečné řízení, záchvaty přejídání - kromě sebevraždy nebo sebemrzačení, viz
k tomu bod 5.).

5) Opakované suicidální chování, gesta a hrozby, nebo sebepoškozující chování.

6) Afektivní nestabilita způsobená výraznou reaktivitou nálady (intenzivní epizody dysforie,
iritability nebo úzkosti obvykle trvající pár hodin a jen výjimečně více než pár dní)

7) Chronické pocity prázdnoty

8) Nevhodně vyjádřený nebo obtížně kontrolovatelný intenzivní hněv (prudké vyjádření nálady,
častý vztek, opakující se fyzické násilí

9) Přechodné stresem vyvolané paranoidní myšlenky nebo disociatvní symptomy

(DSM-IV-TR - překlad
http://en.wikipedia.org/wiki/Borderline_personality_disorder#DSM-IV-TR_criteria)


Z historického hlediska se hraniční porucha osobnosti vyskytuje v MKN až v 10.
revizi. V MKN-1 (1900) - MKN-9 (1977) - hraniční porucha není zařazena.

MKN-10 (1992) zařazena Emočně nestabilní porucha, hraniční typ

(Boleloucký, 1993 )


Na druhou stranu v DSM se objevuje už v první revizi v roce 1952 Emočně nestabilní
porucha, v DSM-II není, ale od roku 1980 tj. třetí revize DSM se vyskytuje pojem hraniční porucha
osobnosti až dodnes.

(Praško, 2003)

2.4. Diagnostika a prevalence


Pro hraniční pacienty jsou charakteristické rozpory výsledků psychologických testů.
Na jedné straně výsledky dosažené v strukturovaných testech (jako např. Weschlerův test) jsou
normální a na druhé straně výsledky nestrukturovaných testů ( jako např. Rorsachův test) jsou
výrazně patologické.

(Boleloucký, 1993)


K diagnostice využíváme jak klinické, tak testové metody.


Možné diagnostické metody jsou:

Psychiatrické vyšetření

o osobní, sociální a objektivní anamnéza

o klinický obraz

Strukturovaná diagnostická interview

o pro DSM-IV Axis-II PO (SCID-II)

o Dotazník poruch osobnosti

Projektivní metody

o Rorschachův test

o Tematicko-apercepční test

o Asociační test

Testové metody

o MMPI, MMPI-2 se škálou síly ega,

o Identifikace obranných mechanismů

Přenosové a protipřenosové jevy

(Svoboda, Češková, Kučerová 2006)



Odlišit hraniční pacienty od neurotických nebo psychotických pacientů, může být
v různých fázích vývoje docela problematické. Kernberg (cit. dle Faldyna, 2000, str. 23)) se
pokusil shrnout diferenciálně diagnostické rozdíly.

Neurotičtí pacienti mají integrovanou identitu na rozdíl od hraničních pacientů a
psychotiků. Používají zralejší obranné mechanismy, jako například intelektualizaci, a nemají
problémy, když testují realitu.

Hraniční pacienti a psychotici mají v porovnání s neurotiky špatně integrovanou
identitu (difúzní nebo fragmentovanou) a používají primitivnější obranné mechanismy
( štěpení, projektivní identifikaci, popření apod.)

Hraniční pacienti, na rozdíl od psychotiků, mají jasnou hranici mezi self a objekty,
je zachována schopnost rozlišovat mezi self a non-self. Jejich testování reality je relativně
zachováno. Také dobře rozlišují zevní podněty od intrapsychických. Jsou schopni sebehodnocení
vlastních afektů, chování a myšlenek v souladu s běžnými sociálními normami. Primitivní obranné
mechanismy jim pomáhají aktivně se distancovat od intrapsychických konfliktů.

Psychotickým pacientům napomáhají primitivní obranné mechanismy před další
dezintegrací a před splynutím s objektem. Proti neurotickým pacientům a hraničním osobnostem mají
poruchy testování reality.

(Faldyna, 2000)

zdroj:http://is.muni.cz

Praško ve své knize o poruchách osobnosti definuje osobnost...

16. května 2012 v 15:19 | ADMIN webu
jako souhrn individuálních
vrozených a získaných, tělesných a duševních vlastností, které se vyvíjí v čase a projevují se ve
vztazích s ostatními jedinci. Ve vývoji jedince postupně stále více převažují získané vlastnosti
(charakter) nad vrozenými dispozicemi (temperament).

(Praško, 2003)


2.2. Poruchy osobnosti


Když chceme mluvit o hraniční poruše osobnosti, musíme si nejdříve objasnit, co to
vlastně jsou poruchy osobnosti obecně.

Specifické poruchy osobnosti jsou nadměrně zvýrazněné rysy chování, které se
neprojevují jen v jedné situaci, ale obvykle i v situacích, kdy je dané chování nevhodné. Začínají
obvykle v období dospívání, trvají velmi dlouho, i když v pozdní dospělosti se mohou jejich projevy
výrazně zmírňovat a nejsou spojeny s organickým, nebo jiným poškozením osobnosti.

(Praško, 2003)

Poruchy osobnosti jsou zapsány v české verzi diagnostického manuálu tzv.
MKN - 10.

Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize - písmeno F (duševní nemoci) uvádí, že poruchy osobnosti
jsou: …"hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako neměnné odpovědi na
široký rozsah osobních a sociálních situací. Představují extrémní, nebo významné odchylky od
způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří vztahy
k druhým".

( Mezinárodní klasifikace nemocí - 10.revize, str.177)


Do MKN - 10 patří kategorie F 60. Specifické poruchy osobnosti. Mezi specifické poruchy osobnosti
patří:


F 60.0. Paranoidní porucha osobnosti

F 60.1. Schizoidní porucha osobnosti

F 60.2. Disociální porucha osobnosti

F 60.3. Emočně nestabilní porucha osobnosti

F 60.4. Histrionská porucha osobnosti

F 60.5. Anankastická porucha osobnosti

F 60.6. Anxiózní porucha osobnosti

F 60.7. Závislá porucha osobnosti

F 60.8. Jiné poruchy osobnosti

F 60.9. Porucha osobnosti nespecifikovaná

F 61.0. Smíšená porucha osobnosti

(Smolík, 1996, 2002)


Aby se jednalo s určitostí o některou z poruch osobnosti, musí být splněna následující kritéria:

G1 Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou
jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného průměru chování dané společnosti ( nebo od
"normy"). Tato odchylka se musí projevovat ve více než v jedné z následujících oblastí:
1. poznání, tj. způsoby vnímání a interpretace věcí, lidí a událostí; formování přístupu k sobě a
ostatním a představ o sobě a ostatních
2. emotivita (rozsah, intenzita a přiměřenost emočního vznětu a odpovědi)
3. ovládání svých impulzů a uspokojování potřeb
4. způsob chování k ostatním a zvládání interpersonálních situací

G2 Odchylka se musí projevovat jako výrazně nepřizpůsobivé, maladaptivní nebo jiným způsobem
dysfunkční chování v rámci širšího okruhu osobních a sociálních situací, tj. není omezena pouze na
specifický "spouštěcí" moment nebo specifickou situaci

G3 Způsob chování podle kritéria G2 je příčinou osobních obtíží nebo má nepříznivý dopad na
sociální prostředí nebo má oba důsledky

G4 Musí být průkazné, že odchylka je stálá nebo dlouhotrvající a že začala ve věku pozdního
dětství nebo adolescence.

G5 Odchylku nelze vysvětlit jako projev nebo důsledek jiné duševní poruchy dospělého věku, i když
současně s odchylkou se mohou vyskytovat nebo na ni nasedat epizodické nebo chronické stavy
z oddílu F 00 - F 59 nebo F 70 - F 79

(Praško, 2003)


Americký diagnostický a statistický manuál - IV verze: DSM - IV uvádí, že porucha
osobnosti patří do II. osy - poruchy osobnostního vývoje a je to:

"přetrvávající vzorec prožívání a chování, který se významně odlišuje od očekávání v kultuře, ve
které jedinec žije, je rozsáhlý a nepružný, má počátek v adolescenci nebo raném dětství, je
stabilní v průběhu času a způsobuje utrpení nebo poškození".

(Praško, 2003 str.16)



zdroj:http://is.muni.cz

Život lidí s poruchami osobnosti je dost obtížný

16. května 2012 v 15:16 | ADMIN webu
V dnešní době se stávají stále aktuálnější tzv. specifické poruchy osobnosti. Dříve se
této kategorii duševních onemocnění, která nejsou vlastně onemocněním v pravém slova smyslu, ale
nadměrným - patologickým zvýrazněním rysů, které jsou běžně zastoupeny v populaci, říkalo
psychopatie. Společnost určuje, co ještě je v dané kultuře přijatelné a co už můžeme označit za
duševní odchylku. A to, co je v jedné kultuře nepřípustné, může být jinde považováno za normální,či dokonce za očekávané chování.


Život lidí s těmito poruchami osobnosti je dost obtížný, protože tyto zvýrazněné rysy
se projevují především ve vztazích s ostatními. Potíže zasahují do všech sfér života (biologické,
psychologické, sociální…). Člověk se buď cítí sám špatně, nebo s ním nevychází okolí, nebo často
oba případy najednou.

Jednou ze specifických poruch osobnosti je tzv. hraniční porucha osobnosti. Hraniční porucha patří
pod emočně nestabilní poruchu osobnosti a v MKN - 10 se kóduje F60.3.1. V DSM - IV patří do II.
osy, kde jsou uvedeny jako patologie osobnostního vývoje v Cluster B společně s antisociální,
histriónskou a narcistickou poruchou osobnosti . Život těchto lidí se podobá životu na horské
dráze. Prožívají mnohem intenzivněji radost a také mnohem častěji mívají "strašné krize".



Našim cílem bylo popsat život lidí s hraniční poruchou osobnosti přesně tak, jak ho
vnímají oni sami. Dali jsme jim možnost vyjádřit se jak písemně - pomocí dotazníku s volnými
odpověďmi, tak ústně - v polostrukturovaném rozhovoru. Ptali jsme se, co je baví, co rádi dělají,
jak se cítí, co si myslí, jak by popsali sebe a svoji nemoc. Při rozhovoru jsme se dotkli i
citlivých témat jako např. intimního života, zkušenosti se sebepoškozováním, nebo s případnými
suicidálními pokusy. Velmi důležité nám připadly otázky, které vidí i pozitivní stránku života
s hraniční poruchou osobnosti. V odpovědích jsme hledali, co tyto lidi spojuje, a v čem jsou naopak
odlišní.

Chceme, aby tato diplomová práce byla k užitku jak samotným lidem s touto poruchou kterým by snad
napomohla lépe porozumět sobě samému, tak i lidem, kteří se zajímají o problematiku lidí s hraniční
poruchou osobnosti zprostředkováním toho, co o sobě napsali a řekli sami tito lidé.

Jsme si vědomi toho, že toto téma bylo pro naše výzkumné osoby (probandy) velmi citlivé a proto
jsme rádi, že dotazník vyplnilo a na otázky odpovědělo tolik lidí. Byli bychom rádi, kdyby tato
diplomová práce byla užitečná i pro ně samotné jako součást sebepoznání.
Pokud chceme mluvit o poruše osobnosti nejprve si musíme vymezit pojem osobnost.
Laická veřejnost si pod pojmem osobnost představí nějakého významného člověka. V psychologii
chápeme tento pojem v širších souvislostech a považujeme každého člověka za osobnost. Osobnost
definujeme podle nejrůznějších kritérií.

Například v Psychologickém slovníku při vyhledání klíčového slova osobnost zjistíme,
že z roku 1937 pochází seznam 50ti rozdílných definic osobnosti G. W. Allporta. Autoři se shodují,
že velmi důležitým znakem osobnosti je její jedinečnost, odlišnost, která je dána specifickým
vývojem.

Slovo osobnost má svůj původ ve slově persona, jak o tom píše Hartl: "Osobnost
(personality) nejčastěji je definována jako celek duš. života člověka, má svůj původ ve slově
persona, pův. maska pro boha podsvětí, později stálý typ, charakter, role člověka."
Osobnost má svoji specifickou strukturu, dynamiku i vývoj. Struktura osobnosti
vyjadřuje vnitřní uspořádání osobnosti - tj. to, z čeho se osobnost skládá (dispozice, motivy,
temperament, charakter,…). Struktura osobnosti je tedy relativně stálé uspořádání celku. Dynamika
osobnosti je určující síla, která "hýbe" osobností. Určuje její chování, zaměřuje ji na dosažení
nějakého cíle.

Osobnost má i svůj vývoj, člověk se s osobností nerodí, ale postupně se vytváří její
charakteristické uspořádání, které má některé prvky společné s ostatními lidmi a jiné jsou
individuální a jedinečné.

Existuje několik teorií osobnosti. Některé dávají přednost biologickému předurčení,
jiné sociálnímu a novější teorie spojují přístup z biopschosociálního hlediska. Klasická
psychoanalýza rozdělila strukturu osobnosti na id (nevědomí), ego (já) a superego (svědomí). Tvrdí,
že osobnost je determinována nevědomými silami. Osobnost podle psychoanalýzy je ovlivňována pudy.

Novodobé psychoanalytické teorie se více zaměřují na ego a na jeho sociální vztahy.
Z ego-psychologie vznikla škola, která je psychoanalyticky orientovaná a nazývá se psychologie
objektních vztahů. Z této školy pochází O. Kernberg, který se hodně zabýval strukturou hraniční
organizace osobnosti.

Vývojová teorie E. Ericsona předpokládá, že osobnost musí v určitém stádiu překonat
nějakou krizi se svým sociálním okolím a její úspěšné překonání posune člověka na další vývojovou
úroveň.

Starší behaviorální teorie vůbec nebraly v úvahu biologické předurčení osobnosti a
zaměřily se jen na učení. Podnět způsobí reakci. Neobehaviorismus už do schématu podnět a reakce
zařadil jedinečnou osobnost. V dnešních teoriích je kladen důraz na sociální učení - např. A.
Bandura.

Humanistické teorie věří, že každá osobnost je dobrá, a že se snaží o naplnění svého
nejlepšího potenciálu, pokud k tomu má vhodné podmínky.

Existenciální teorie přikládají důležitost spirituální dimenzi každého člověka.

zdroj:http://is.muni.cz

Poruchy osobnosti a chování

16. května 2012 v 15:05 | ADMIN webu
Před řadou let se tomu říkalo psychopatie...

Každý jsme jiný. Naše povahy se liší. Někdo je klidný, jiný výbušný. Někdo málomluvný, někdo k neumlčení. Kombinace povahových rysů jsou nekonečné a nenajdete dva úplně stejné lidi. Těžko proto stanovit, jaké chování je "normální". Nápadně odlišný člověk ale většinou zaujme. Nejde ani tak o charakter povahového rysu, jako o intenzitu jeho vyjádření.

Například většina lidí má ráda pořádek, každý dle svého zvyku, podle výchovy, prostředí. Pokud ale někdo myje okna třikrát do týdne, luxuje každý den dvakrát a knížky v knihovně zarovnává s úhloměrem a vodováhou, není něco v pořádku. Je-li chování člověka v některém směru výrazně odlišné, jedná se o poruchu osobnosti.

Proč vzniká?

Porucha osobnosti je dlouhodobý stav. Odlišnost se začne projevovat již v dětství a přetrvává po celý život. Co se může měnit, je míra projevů. Na vývoji se podílí jak dědičné, tak získané vlivy. Něco ze svého budoucího charakteru dítě získává po svých rodičích. Dále hraje úlohu výchova, školní prostředí, kamarádi, četba, rádio i televize.

Typy osobností

Jedním z typů poruchy chování je paranoidní osobnost. Takový člověk je podezřívavý, vše si vztahuje jako útok na sebe. Zcela neutrální výrok vezme jako smrtelnou urážku, kterou vám nikdy nezapomene. Cítí zášť vůči svým domnělým nepřátelům. Cítí se dotčen, podveden, nedoceněn, hledá za chováním lidí kolem sebe spiknutí.

V dětství plaší a nepraktičtí, v dospělosti záhadní a podivní. Takoví jsou lidé se schizoidní osobností. Nedokáží vyjadřovat své city, reagují chladně, žijí ve svém vlastním světě, mimo okolní realitu. Jejich vztahy s ostatními lidmi jsou omezené, nedokáží se radovat. Na druhou stranu dokáží myslet netradičně, vidí souvislosti tam, kde jiní ne. Často se uplatní v teoretických vědních oborech. Vypadají přesně tak, jak si představujeme "šíleného vědce".

Lidé s antisociální osobností naprosto ignorují jakékoliv společenské normy. Nezajímají je city a potřeby druhých. Necítí nikdy vinu, ze svých potíží obviňují ostatní. Jsou agresivní, lžou, kradou, dopouštějí se násilí. V dospělosti páchají trestné činy, případný trest jejich postoj k životu nezmění.

Emočně nestálé osobnosti často podléhají svým náladám, které se rychle mění. Jednají impulzivně, bez rozmyšlení, bez ohledů na následky. Neplánují si do budoucna. Jejich zájmy jsou nejasné, nevyhraněné, prožívají krátkodobé intenzivní citové vztahy. Snadno se rozčílí a chovají se agresivně pod vlivem náhlého výbuchu zlosti.

Histrionská nebo též hysterická osobnost se vyznačuje nadměrným vyjadřováním svých nálad, citů, emocí. Ty jsou velmi nestálé. Nejčastěji se jedná o ženy. Jsou výrazně soustředěny na svou vlastní osobu, líčí své vlastní prožitky a chtějí být oceněny ostatními. City ostatních je ale nezajímají. Vymýšlí si různé historky, pomlouvají, vyčítají, píší anonymy, rozvracejí manželství svoje i druhých.

Člověk s anankastickou osobností je nerozhodný, nejistý, mnohdy perfekcionistický, zabývá se nepodstatnými věcmi. Dělá si dlouhodobé plány, které odmítá měnit. Zabývá se nicotnými detaily, aniž by byl schopen pochopit širší souvislosti.

Velmi málo oblíbení bývají lidé s narcistickou osobností. Jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, výjimečnosti, málokoho považují za sobě rovného. Cítí se ostatním nadřazeni, nesnesou kritiku, vědí všechno nejlépe. Jsou závistiví, nechápou pocity jiných.

Léčba

Existuje ještě několik dalších typů patologické osobnosti. Jistě i vy byste ve svém okolí našli odlišně se chovající lidi. Ne každý člověk s poruchou osobnosti musí být přesně vyhraněn jen v jednom typu poruchy. Různé kombinace jsou běžné.



Všem poruchám osobností je společná léčba. Ta je v principu vždy podobná. Základem jsou různé formy psychoterapie. S pacientem se pracuje jak individuálně, tak ve skupině. Do léčby se zahrnuje i rodina nemocného. Léčba medikamenty má podpůrnou funkci. Omezí úzkost, zmírní agresivitu, zklidní emoce, pomůže odstranit deprese a pocity méněcennosti.



zdroj:http://jarda-opet.diskutuje.cz

Obecně k poruchám osobnosti a chování

16. května 2012 v 14:55 | ADMIN webu

F60 - F69 PORUCHY OSOBNOSTI A CHOVÁNÍ U DOSPÉLÝCH

Úvod
Tento oddíl zahrnuje rozmanité klinicky významné stavy a vzorce chování, které mají sklon přetrvávat a jsou vyjádřením charakteristického životního stylu jedince a jeho vztahu k sobě i k druhým. Některé z těchto stavů a vzorců chování se objevují časně v průběhu individuálního vývoje jako výsledek konstitucionálních faktorů a sociálních zkušeností, jiné se získávají později v životě.



F60 - F69 Specifické poruchy osobnosti smíšené a jiné poruchy osobnosti a přetrvávající poruchy osobnosti
Tyto typy zahrnují hluboce zakořeněné a přetrvávající vzorce chování, projevující se jako neměnné odpovědi na široký rozsah osobních a sociálních situací. Představují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologických projevů. Jsou často, i když ne vždy, sdruženy s jistým stupněm subjektivní tísně a problémy v adaptivní společenské aktivitě a v dosahování žádoucích cílů.


Poruchy osobnosti se liší od změny osobnosti dobou a způsobem jejich vzniku. Jsou to vývojové stavy, které se objevují v dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti. Nevyskytují se sekundárně k jiné duševní poruše nebo onemocnění mozku, i když mohou jiným poruchám předcházet nebo s nimi koexistovat. Naproti tomu je změna osobnosti získaná (obvykle během dospělosti) jako následek těžkých nebo dlouhotrvajících stresů, extrémního prostředí deprivace, vážných psychiatrických poruch nebo onemocnění či poškození mozku (viz F07.-).


Každý stav v této skupině může být klasifikován podle převládající formy projevů v chování, avšak klasifikace v této oblasti je omezena v současné době na popis řady typů a subtypů, které se vzájemně nevylučují a které se některými svými charakteristikami překrývají.
Poruchy osobnosti jsou proto rozděleny podle uskupení vlastností, které odpovídají jejich nejčastějším a nejnápadnějším projevům v chování. Takto popsané subtypy se všeobecně považují za hlavní formy deviace osobnosti. Při stanovení diagnózy poruchy osobnosti by měl klinik brát v úvahu všechny aspekty fungování jedince, i když diagnostická formulace, aby byla jednoduchá a účinná, se bude týkat pouze těch dimenzí nebo vlastností, které dosahují jistý navržený práh závažnosti.

Hodnocení by se mělo opírat o co nejvíce zdrojů informací. I když je někdy možné vyhodnotit stav osobnosti po jednom rozhovoru s pacientem, často se vyžaduje více než jeden rozhovor s ním a shromáždění anamnestických údajů od jiných osob.
(...)
Důležité jsou kulturní nebo regionální rozdíly v projevech poruch osobnosti, ale specifické znalosti jsou v této oblasti ještě chudé. Stavy osobnosti, které, jak se zdá, jsou rozpoznávány v určité části světa, ale neodpovídají žádnému subtypu specifikovanému níže, se mohou klasifikovat jako "jiné" poruchy osobnosti a identifikovat pětimístným kódem, který bude k dispozici v adaptaci klasifikace pro tu určitou zemi nebo krajinu. Lokální variace v projevech poruchy osobnosti se také mohou odrazit ve slovním vyjádření diagnostických vodítek pro takové stavy.



zdroj:http://kasz.sweb.cz



Taková komplexní kategorie jako osobnost se může často lišit od normy.

16. května 2012 v 14:52 | ADMIN webu
Poruchy osobnosti
  • Taková komplexní kategorie jako osobnost se může často lišit od normy.
  • Akcentovaná osobnost - některá vlastnost člověka je akcentována (výbušnost, zranitelnost), ale ještě to není příliš vzdálené normě, okolí se samo vyhýbá jednání, které by mohlo osobu rozrušit.
  • Deprivovaná osobnost - od dětství strádala, hlavně citově, nebývá v tomto směru moc vyvinuta.
  • Depravovaná osobnost - nežije podle obvyklých norem občanského soužití, delikvence.
  • Primitivní osobnost - jednoduché vzorce jednání, nižší rozumové schopnosti nebo se to nenaučila.
  • Rozpad osobnosti - desintegrace - nejzávažnější porucha osobnosti
  • jednotlivé složky se navzájem uvolňují, všechny kvality psychiky jsou postiženy;
  • ztrácí kontakt s minulostí i přítomností, jedná zcela neadekvátně;
  • pacient to většinou nepozoruje;
  • u těžších schizofrenií, demencí, některé organické poruchy CNS;
  • Transformace osobnosti
  • nevývratné přesvědčení jedince, že je někým jiným, přesvědčení chorobné - blud, podle téhle role se může chovat, ale nemusí (jedni presidenti uklízejí, druzí ne…);
  • Alterace osobnosti
  • mnohočetná, disociovaná osobnost, jednou je to jedna osoba, za chvíli osoba jiná s celou vzpomínkovou kontinuitou…, většinou si na děje prožité ve druhé osobě nepamatuje;
  • nejčastěji hysterické poruchy;
  • Psychopatické osobnosti
  • některé vlastnosti podvyvinuté, jiné přebujelé… krajně nevyvážení;
  • jsou řazeny pod "specifické poruchy osobnosti";
  • Ve speciální části psychiatrie jsou probírány poruchy osobnosti paranoidní, schizoidní, dissociální, emočně nestabilní, histrionská, anankastická, anxiózní, smíšené poruchy osobnosti, osoby s poruchou pohlavní identity, sexuální preference atp.






zdroj:http://www.wikiskripta.eu



 
 

Reklama
Reklama