STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU





Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod. Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.

*Podvědomí

Stopstigma -VYVRACÍME MÝTY A PŘEDSUDKY O DUŠEVNÍCH NEMOCECH

6. června 2016 v 19:19 | Admin
Ahoj našla jsem skvělej článek na stránkách http://www.cmhcd.cz/stopstigma/uvod/myty-a-predsudky/ o který se tady s váma podělím:..

VYVRACÍME MÝTY A PŘEDSUDKY O DUŠEVNÍCH NEMOCECH


Většina lidí s duševním onemocněním se může léčit v komunitě, kde žijí
U většiny duševně nemocných není, díky moderní medikaci a léčebným postupům, v zásadě žádný důvod, aby byli hospitalizováni v nemocnici. Když už, jejich pobyt v nemoci bývá v rozsahu několika týdnů, a to v situacích, kdy jim není dobřem, tak jako u jiných typů onemocnění. V současnosti je kladen důraz na léčbu v rámci komunity, aby tito lidé mohli dál žít ve svých domovech. Nicméně, měli bychom se ujistit, zda mají duševně nemocní v rámci komunity dostatečnou podporu týkající se ubytování, rehabilitace, trávení volného času, nebo návratu do práce. Pochopení a respekt, je důležitou formou podpory, kterou jim my všichni můžeme poskytnout.

Naprostá většina lidí trpících duševním onemocněním nemá obecně sklony k násilnému chování
To, že někdo trpí duševním onemocněním, neznamená, že se bude chovat násilně. Lidé léčící se s duševním onemocněním nejsou nebezpečnější a nemají větší sklon k násilí, než běžná populace. Mnohem častěji bývají naopak obětmi násilného jednání a obzvlášť vysoké je riziko, že ublíží sami sobě. Malá skupina lidí s duševním onemocněním může mít vyšší sklony k násilí. Většinou to bývají lidé, kteří už se násilně zachovali v minulosti, lidé kteří zneužívají drogy, nebo alkohol a lidé, kteří nejsou léčení, nebo neužívají medikaci tak, jak je předepsána. Duševní onemocnění je spojeno jen s malou částí násilných činů.

Duševní onemocnění je běžné
Přibližně polovina populace se v některé fázi svého života potýká s duševním onemocněním a jeden z pěti lidí pak zažívá obtíže spojené s duševním onemocněním každý rok. U jednoho člověka ze sta se v průběhu jeho života rozvine schizofrenie a u dvou lidí ze sta pak bipolární porucha.

Duševní onemocnění jsou léčitelná
Navzdory obecnému přesvědčení se velká část lidí s duševním onemocněním dokáže ze svého onemocnění zotavit, pokud se jim dostává vhodné a také dlouhodobé podpory a léčby. Některým jejich onemocnění přináší znevýhodnění v psychosociální rovině. Naprostá většina lidí s psychosociálními obtížemi je ale schopna samostatného fungování v rámci komunity, pokud k takovému životu dostanou příležitost a také podporu.

Lidé se schizofrenií mají pouze jednu osobnost
Schizofrenie nemá nic společného s rozdvojením osobnosti. Je to onemocnění, zdravotní stav, který ovlivňuje běžné fungování mozku a zasahuje do jeho schopnosti myslet, cítit a jednat. Někteří lidé se kompletně zotaví a po nějakém čase většina z nich pociťuje ústup příznaků nemoci. Ačkoli zatím nemáme prostředek k úplnému vyléčení tohoto onemocnění, o jeho léčitelnosti není pochyb. Pro lidi trpící schizofrenií je velmi zraňující, když je jejich diagnóza mylně vysvětlována jako rozdvojení osobnosti.

Jak se dozvím více?
Je důležité mluvit s Vaším lékařem o veškerých pochybách, které máte. Stopstigma Vám nabízí řadu článků a odkazů na další zdroje informací o duševních onemocněních.

Zdroj: https://www.sane.org/mental-health-and-illness/facts-and-guides/mental-illness-dispelling-the-myths

O mnoha psycholozích a psychiatrech se říká..

3. prosince 2011 v 20:42 | ADMIN webu
O mnoha psycholozích a psychiatrech se říká, že skrze brýle své odbornosti hledají pouze lepší porozumění svým vlastním problémům. Toto tvrzení je založeno na docela trefném pozorování. Nahlížet do druhých lidí je, jako by se člověk díval do zrcadla a získával nové náhledy na vlastní zrcadlový obraz. Přání prohlédnout lidi (které odpovídá přání posvítit si za jejich masku) však vyvstává z nejrůznějších motivů.
Je tu celá řada odborníků v nejrůznějších profesích, kteří žijí ze správného odhadu druhých lidí, aby na ně pak mohli působit: lékaři, psychologové, předsedové všeho druhu, po­litici, advokáti, odboráři, experti na reklamu a obchodníci, herci, pracovníci šoubyznysu a také dealeři, co chodí ode dveří ke dveřím a někteří z nich umí fantasticky odhadnout na první pohled situaci, aby pak zkasírovali zákazníky. Jed­ná se stejně tak dobře o již lehce prošedivělého Casanovu, který využívá své psychologické poznatky, plody zkušenos­tí, k tomu, aby popletl hlavu co nejvíce ženám.

Nezřídka se lidé zajímají o psychologické vědění jako o pravidla a triky společenské hry, která pomáhá pozved­nout vědomí vlastní hodnoty. Má člověku rozšířit poznání, aby mohl odhadovat intelektuální a charakterové vlastnosti druhých lidí. Umění analyzovat lidi platí za schopnost hod­nou úsilí stejně jako schopnost ovládat některé cizí jazyky nebo hrát perfektně tenis.
Výše zmíněná skutečnost svádí nemálo "psychoamatérů" k analýze známých a přátel - nejčastěji v jejich nepřítomnosti. Získávají si tím pověst bystrosti a důvtipu a ve společnosti možná docílí i dominantní role, neboť každý z přítomných se cítí být vydán na milost této domněle ostré pitvající analytické inteligenci, která umí prosvítit osobu až do posledního záhybu. A kdopak by - ruku na srdce - neměl co k zakrývání?

Umění prohlédnout masky lidí tedy nabízí mnohému člo­věku možnost imponovat a přitom být chráněn více nebo méně zdůrazněnou vědeckostí. Nabízí mu dokonce i mož­nost ovládat, dostat ze sebe agresi a zůstat přitom často ne­potrestán - minimálně se však oddávat voyeurské zábavě.
Když totiž řeknu, že je pan X grázl, riskuji ostrou kriti­ku, možná dokonce i odsudek. Ošatím-li však stejné tvrzení do psychologického hávu, je pravděpodobné, že budu ozna­čen za znalce lidí vysoké inteligence. Kdo se pak bude ptát, jestli jsem své závěry o panu X neučinil proto, abych ho ze závisti, tedy z citu nižší kvality, srazil na svou vlastní úro­veň? Přitom je úplně lhostejné, zda to byly hezčí zuby pana X, jeho vyšší vzrůst, jeho lepší výdělek nebo jeho přesvěd­čivý úspěch u žen, které mne zahltily potřebou vyzkoušet si na něm své znalosti. Znalosti jak prohlédnout maskování.
V mnoha případech je tedy záměr druhého odmaskovat znovu jen nějakou maskou, totiž maskou převahy nebo mas­kou vědeckého posuzování lidí, za kterou se neskrývá nic jiného než zlá, zhoubná kritika. Protože je však úsudek svá­zaný emocemi do značné míry subjektivní, vystavuje se "zna­lec lidí" nebezpečí, že dospěl k závěrům, které mají pramalý vztah k realitě.

Kdo umí, kdo by měl a kdo smí nahlížet za masky?
V čase velkých maškarních bálů stupňovalo půlnoční od­maskování do nejvyšší míry všeobecnou veselost. Mimořád­ný potlesk si pak zasloužil ten, komu se podařilo zůstat ne­poznán. I když se tento zvyk na parketu tanečních sálů už přežil, na poli lidského maskování platí stejně jako dříve: Každý se ukrývá za svou maskou tak dlouho, jak jen může.
Jaký to však vůbec má smysl chtít vidět za masky? Jak daleko by měl jít podřízený při odmaskovávání svého šéfa, představený v odmaskování svých spolupracovníků, mile­nec u svého protějšku, manželka u manžela, dítě u svých rodičů a rodiče zas u svého dítěte?

Na položenou otázku můžeme velice rychle odpovědět: Jsou lidé, kteří nemohou žít jinak než v neustálé analýze okolí, a kde je to jen možné, druhé odmaskovávají. A na druhé straně jsou lidé, kteří nezkoumají skutečnou pravdu, ale daleko raději si pěstují iluze, jimiž se dokonce ještě opá­její. Potřebují kolem sebe lidi a ideje, které vášnivě milují, hluboce uctívají a smí šťastně obdivovat. Jsou to ti lidé, kte­ří se sice nebrání sejmutí masky ze svého idolu, pakliže vý­sledek odpovídá jejich očekávání, házejí však všechny zna­losti o člověku přes palubu, vyjde-li o jejich "panence" na světlo něco jiného.

Největší nepřátelé odmaskování jsou přirozeně ti, kterým by odložení masky škodilo. Proto také za všech dob existo­valy cenzura, potlačování svobody projevu, Indices librorum prohibitorum a takzvané nepsané zákony, podle kterých se například nehodí, aby se podřízený zajímal o příchody a soukromý život svého šéfa. Šéf smí naproti tomu zkoušet všechno, aby se o svých spolupracovnících dozvěděl co nej­více. Vedoucí si úplně samozřejmě bere právo informovat se o uchazeči z grafologického posudku. Ten by však se svý­mi šancemi na místo zle pochodil, kdyby jej snad napadlo vystavit svého budoucího nadřízeného stejné zkoušce pís­ma, aby si u grafologa zjistil, odpovídá-li tak důležitý bu­doucí šéf jeho představám po stránce charakterové, duchov­ní nebo morální. Přitom je tato podle současných norem ne­přípustná zvědavost pouhým přáním získat informaci.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Nechme minulost minulostí

3. prosince 2011 v 20:37 | ADMIN webu
Každý člověk si s sebou táhne balvan své minulosti, svých nezpracovaných prožitků.

Možná namítnete, že jste byli mi­lované děti, měli jste šťastné dětství i dospívání a vůbec jste proplouvali životem tak, že se vám negativní zážitky vesměs vyhýbaly. Potom jste však buď absolutní výjimka, nebo si svá traumata nechcete či nedokážete připustit. Každý totiž má
své ukryté kostlivce ve skříni, a než začnete s čímkoli jiným, bude třeba je
vytáhnout na světlo, oprášit a vrátit je tam, kam skutečně patří. Někdo má těch
kostlivců jen několik, u jiných by to vydalo na celý hřbitov.
Připadá vám ten příměr příliš morbidní? Možná ano, ale také je velmi výstižný.

Tou skříní,
kterou musíme otevřít a pro­větrat, je naše podvědomí. Tam se ukládají všechny
naše ne­zpracované negativní zážitky, a je jedno, jestli jsme byli v roli vraha
nebo oběti. Samozřejmě tím nemyslím, že jsme národem zločinců, ale všichni máme
v podvědomí zapsané situace, kdy nám někdo ublížil, ať už fyzicky či psychicky,
kdy jsme se cí­tili j ako myš zahnaná do kouta, měli j sme chuť se zahrabat sto
metrů pod zem a už nikdy nevylézt, popřípadě jsme si připa­dali jako totální
idioti a styděli se za to, co jsme řekli a uděla­li, případně za to, co jsme neřekli a neudělali. A do stejného ranku spadají i situace, kdy jsme my ublížili někomu jinému. Buď úmyslně - ze žárlivosti, z touhy vyniknout, zviditelnit se nebo prostě jen nevybočovat z řady, nebo i neúmyslně, špatně volenými slovy, která už nešla vzít zpět.

Všechny tyto špatné zážitky se hromadí v našem podvědo­mí a brání nám ve šťastném životě. Představte si je jako kame­ny naskládané v příručním vozíku, který stále taháme s sebou. S jedním kamenem je to švanda, s několika to ještě jde, ale co když už máme vozík sloro plný nebo dokonce vrchovatý? Jdeme stále pomaleji, belháme se životem, máme strach ze změny, protože s sebou přinese nové situace, které zase ne­musíme zvládnout, čekáme na večer, kdy všechno zaspíme, ale spánek nepřináší úlevu a regeneraci, protože všechny ty naše balvany tlačí a tíží, a tak je pro nás probuzení vysvobo­zením z nočních můr, jenže nás zase čeká další den, a copak asi nepříjemného přinese...

Tento bludný kruh můžeme rozetnout pouze tím, že ty své kameny jeden po druhém vytáhneme z vozíku, podrobně pro­zkoumáme a necháme je doslova rozpustit. Nebojte se přitom nechat pracovat emoce, klidně se vztekejte, křičte, plačte, prožívejte tu situaci několikrát nejen přesně tak, jak se stala, ale i tak, jak se podle vás stát měla nebo mohla, rozeberte si ji ze všech úhlů chladným analytickým rozumem, uvědom­te si, co vás na tom nejvíce zasáhlo a proč, s jakou stránkou vaší osobnosti konkrétní situace souvisí a proč pro vás má takový význam. Nechte ji vstoupit do svých snů, nebraňte se jim, i když takovéto noci asi nebudou právě osvěžující, ale pamatujte na to,
že právě rozpouštíte jeden ze svých balvanů, a pokud se vám to podaří, váš vozík bude zase o něco lehčí.

Není sice snadné se ve snech tohoto druhu vyznat, ale vlastně to ani nepotřebujete. Vaše
podvědomí tímto způso­bem uklízí. První sny bývají velice intenzivní, po náhlém pro­buzení se vám může zdát, že se vám rozskočí srdce, rychle dýcháte, potíte se, je vám zle - ale to vše je jenom reakce na stres, reakce, která provází úklid vašeho vozíku. Sny se bu­dou opakovat v různých podobách, ale se stejný m tématem s tím, že každý další bude méně intenzivní, a to až do doby, kdy odezní úplně. To je doba, kdy je váš balvan připraven k rozpuštění. Zbývá poslední vědomá část, a to odpuštění. Jen pokud viníkovi zcela a bez výhrad odpustíme, zbavíme se této zátěže docela.
Takto se postupně probíráme všemi ostatními situacemi a problémy, které nás v životě poznamenaly. Je to zdlouhavý proces, trvá minimálně několik měsíců, ale věřte, výsledek stojí za to. Nezatíženi balastem minulosti můžete se skuteč­nou radostí a nadšením prožívat současnost, nehledě na to, že náležitě poučeni ze svých chyb se vyvarujete jejich další­ho opakování. Svět najednou dostane úplně jiný rozměr a vy můžete zamířit, kamkoli se vám zlíbí.
zdroj:http://psychologie.doktorka.cz
 
 

Reklama