STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

(Pocitové deníky)18+

Pocitové deníky nebudu už psát

23. ledna 2018 v 13:58 | Admin
Moji milý přátelé,je těžké pto mne je opisovat...dám si pauzu ale to vy vidíte že už puzu mám..
Buďte tedy proím trpěliví než zase začnu.

Děkuji za pochopení.

Str.8 Devátý den v blázinci

29. srpna 2017 v 11:37 | Admin
Bohůžel se musím přiznat že se nic nezměnilo a nedá se říct ani že se cítím líp,stále mi kolísají nálady jako neklid a uzkost.Dnesnevím proč ale brečím častěji než jindy ikdyž se snažím být silná ale to mě jen vyčerpává zadržovat ten všechen příval pláče.Cítímse oaslabená a bolí mě hlava. Moje myšlenky co mě bičují mě doslova za živa zžírají jako žiravina!
Za celou dobu jsem jsem si jen jednou došla na sesternu pro injekci Apaurinu, nešlo už to vydržet celá jsem se zase hrozně třásla.Já se v tento ten totiž teprve dozvěděla že mí tyto injekce naordinované a taky prý nějaké léky a muj doktor tady mě dalo by se říci prosí aby jsem se nebála a šla si o injekce říct aby mi bylo lépe.

Mám psaný léky nechápu ale jaktože pořád žádný nedostávám?jneže já si o ně neumím jít a říct.neumím se ani jít zeptat proč mi je nedáváají když je mám psané od prvního dne.Ano potřebovala bych je nechápu proč mě nikdo na léky nevolá..volají jména všech pacientů a le né moje nikdy né moje,pak prostě zamknou ošetřevnu a odejdou.Ta injekce mi pohohla a krásně mi uvolnila i svalstvo.Díky.

Na vizitě se mě doktor ptá jak se cítím a já jsem za tu otázku tak vděčná, nikdo se mě nikdy neptá jak se cítím a tak se mi zase derou slzy do očí,se vším se hrozně moc peru hlavně sama se sebou apne doktore6e se cítím jako na houpačce jednou dole jednou nahoře a že to je nesnesitelné.nabýzí mi možnostaktivit a vycházek ale já nechci!Mám ze všeho strach a nechci aby mě i tady nutily k tomu co nechci, celý život musím dělat co nechci celý život mě všichni jen k něčemu nutí!Víte Pane doktore pořád mám pocit že nikam nepatřím že všude jen zacláním že mě nikdo nechce nikde ani tady!Nikdo mě nemá ráda jenže já se sama nemám ráda!A já ani nevím co je horší.Bolí mne to jak se cítím bolí mne mé pocity.Mám velmi negativní myšlenky ublížit si apd..ale nic nevivedu protože se nechci vrátit tam dolů na uzavřený to bych už nezvládla!A taky nechci tím tady nikomu způsobit problémi že mne neuhlídaly a nechci aby se na mě tu zlobily a byly na mě zlí.A ptotpže má fakt panickou hrůzu vrátit se na uzavřený odd snažím se tyhle sebedestruktivní myšlenky vyhodit z hlavy.

Nikdo mi tupřece neubližuje uklidnuji sama sebe tak proč mi to leze do hlavy ublížit si, nerozumím sama sobě.Bože proč mě nezavolaj na léky?? Třebabych sepod jejich vlivemnemusela furt tak trápit?Dokrot mi řek že mi léky dokonce upravil. On ubec neví že mi žádný nedávaj a já mu to ani neumím říct! Tak toví je to v blázinci.Pokaždý když se volají pacienti na léky doufám že zaslechnu i své jméno..ale nic!

Ničemu tu nerozumím a nevím co tím,prptpže já protě nedokážu jít a říct si o ty blbý léky!A vím že pokud mi zase nebude uplně totálně příčerně nepujdu si ani pro tu injekci apaurinu.Buší mi srdce, zřesu se jak játyhle stavy nesnáším tečou mi slzy ale peru se s tím ze všech sil.Des je toho na mě fakt už moc!Lucinka ta dívenka co se mě tu ujala dnes odchází domů a já ztrácím jediného človíčka který mi tu pomohl.a já cítím takovou velkou bolest že se ní nedokážu jít ani rozloučit.Víte ona mi pomáhala jen tím že mi byla na blízku.A teď ji ztrácím.Proč lidé přicházejí a odcházejí?Bolí mne to!Ale chci být silná a schovávám tu veškerou svou bolest i slabost před ostatními možná i před sebou.Utíkám do kuřárny a rozláču se protože tam naštěstí zrovna nikdo není.

Přichází další rána, mám se přestěhovat z pokoje na pokoj číslo 4.Víte takhle to tu maj zařízený.. podle toho jak jsem nebo nejde nebezpečná vás posouvají z pokoje na pokoj...Zase se mi z toho chce brečet nějak nezvládám změny.Cítím zase ten strach a neklid.. a to přitom na druhou stranu nesnáším jak to říct ..nevím, no prostě od té doby co mé dívčí ruce měly dot síly odtáhnout nějaký kus nábytku tak furt stěhuji pokojíček.. ano nesnáším ,no těď jsem to slovo zase zapoměa ale před chvíly jsem ho měla na jazyku.takže furt přestavuji nábytek. ano stereotip ale stereotip nábytku.. nevím možná si myslím že když náytek přestěhuji bude to jako bychbyla v jiném pokoji..a opravdu se chvíly cítím i líp.. než mi tam máma zase příjde ubližovat.


A tak se stěhuji na pokoj č.4 k mojí smůle znám z tohopokojejednu nic moc holku ze stejnýho baráku kde sem vyrustala i já a z toh fakt radost nemám takže mám všechnymožné smíšené pocity jenné radost.je mi z toho hrozněa bojuji se sebou a se svími emocemi opět ze všech syl.V tom otevírá dveře sestřička a volá mě na aktivity,jsem doslova zděšená!Vždyť jsem říkala panu doktorovi že nechci!!! Jneže neumím říkat NE:-( A tak poslušně odcházím s ostatnímia řadíme se přede zamčenými dveřmi.


Vyjdeme venz budovi a jdeme do uplně jiné kterou neznám celkem mě to překvapilo v té druhé budově je tělocvična taky vodoléčba ale né pro nás a si jen V.I.P... Vejdeme do takové místnosti která není naštěstí depresivní ,působí špíš jako nějaká školní dílna.Jecelkem zajímavá..v ní se hrají ruzné hr, maluje, tvočí z keramiky... jenže já se do všeho musím nutit,nechci se zapojit nechci nic dělat...jenže klasicky nechci dělatproblémi a tak se otráveně zapojím.děláme společně všichni velký obraz je to mísa s ovocem která se má pak vyvěsit na našem odd na zdi.Při práci se cítím nepříjemně nevím co to je trapně nebo tak něco...Sere mě že celý život něco musím!

Ale já nic nemusím ,musímjenim umřít a všechno osttaní je jen moje dobrá vule.Jenže tak to cítím jen já.

nenávidím slovo MUSÍM, MUSÍŠ stejně jako slovo SAMOZDŘEJMOST, JE TO SAMOZDŘEJMOST , NO T O JE PŘECE SAMOZDŘEJMOST! Hovno nic není moje samozdřejmost ale zase jenmá dobrá vule.Těším se kdy už to v té dílně skončí ,chci už jít pryč! Nejrači bych někoho poprosila ať mě odvedou spátky na oddale bojím se cokoliv říct.nehci tu bejt, nechci to dělat křičím v sobě na všechny! onečně odcházíme pryč. Jsem ráda že to aspoňuteklo rychle.

Jsem zpátky naodd ale necítím seubec dobře ale nikdy to nikomu neřeknu!

Nevím proč a le zase namě padá dost silná uzkost je to přesně tkoví jako jsem se cítila tenprvní ted dole na uzavřeným mezi těmi postiženými. Debilní slzy nejdou zadržet a derou se ven srdce za se buší, špatně se mi dýchá nevím co to je a bojím seže umřu a je mi na zvracení..až časem to dokáži pojmenovat odborně jsou to záchvaty uzkosti a paniky.

Cítím se tak hrozně opuštěná,sama, bezradná a bezpomoci .Mojevlastní myšlenky namě bolestně a bez milosti utočí zase ty zlí vzpomínky všechno je stále živé jako bychneuměla myslet pozitivně, jako bych si nepamatovalal nic hezkýho.Zase toho bylo na mě dneska fakt dost.A je mi jasný že na novém pokoji neusnu, a ttak se tomu pokoji č.č vyhýbám a nechci ta jít jenže spát tam jít musím:-(Několikrát se nekontrolovatelně rozbrečím a jsem aspoň vděčná že tujsem svím způsobemmezi sobě rovnými.A postupně se třeba jennacvíly dokážu zapojit do rozhovoru na kuřárně s ostatními a pomalu o sobě říkám víc a víc.Jenže to samé dokážu říct těm kteří by to měly vědět,doktorům tady.A rači si píšu tento deník.

Věčinu časutrávím na kuřárně malé zahulené místnosti je depresivní ale jste tu svím způsobem v souktromí.Přez den se občas začínám cítít líp ale nálady se rychle mění a střídájí se s pláčem.Ale večer to tu nemám ráda tak se zae chodím schovávvat do kuřárny i když nevím před čím vlastně.možná sama před sebou .Stále se trápím že mě nevolají na léky a že si o ně neumím jít říct ani o blbej prášek na spanía pak mi často buší srdce..prostě mám záchvaty té tkzv.uskosti a paniky.
I když se cítím myzerně NE nepůjdu se prosit o léky!! I když si uvědomuji že takhle to nejde dál že se jentrápím a k čemu to ubec je dobrý že mě tu držej??

Hodně mi tupomájí ostaní pacienti snaží se mě podpořit,ale nedokáží mě přesvědčit ani donutit ozvat se o sví léky.Doma jsem si kupovala aspoň ty bilinkové ale tady nemám ubec nic.Přišla ke mě jiná pacientka jmenuje se Dášaa s jejím doprovodem a za její asistence ze sebe šeptem soukám prozbu o prášek na spaníale ubec nevnímám co na mě ta sesřička mluví. Nemám odvahu si pro ten blbej prášek jít a tak sedím v kuřárně uplně sama jense svíma myšlenkama.Čtu všechny ty nápisy na zdech.. o drogách a ovšem možným..osvětlení je katastofa ,kéž by tu tak byla lampička a třeba rádio..

Ta sestřička přišla zamknout kuřárnu a něco na mě mluví někam mě posílá ale já jí nedokážu ubec vnímat , nevím co říká, co po mě chce ani kam mám jít.Jsem tak vyděšená! Jde na sesternu a já si opatrně sednu na chodbě a pozoruji tiše co dělá,kouká do PC a říká že mám psané hypnogeny,Ubec nevím co to je ani na co to je, ale ráda to spolknu s pocitem že mi bude líp.Zbírám odvahu a ptám se na co to je?Říká že na spaní ale já cítím jak jí nevěřím. Jenže horší je asi to že NEVĚŘÍM SOBĚ. Takže jak mám věřit druhým?? Avěřte mi moc ráda bych někomu chtěla věřit:-(taky mi řekla že když neusnu tak že si mám do půlnoci dojít pro další.. to mě zmátlo a utvrdilo žena spaní to teda není,že mi zase všichnijenom lžou.

Lehám si do postele a najednou se mi dostavují halucinace ale to se mi stává idoma.Víte tady mám v postely malí plyšáky který jsem tu dostala od pacientů tak tak ležím a koukám na ně.A oni namě najednou začnou dělat ksychtíky takoví směšný a hýbají se jsou roztomilý nejsou zlí a nechtějí mi ublížitjsou strašně srandovní,tomujednomu méďovi se hýbe bříško jako by opravdu dýchal a pak jsem usnula ani nevím kdy a jak.

Ať už to byly nebo nebyly halucinace bylo to hezké a jsem ráda že mi nechtěla ublížit ani mě neděsily,to doma sem zažívala hnusný věci dslova mezi nebem a zemí!prostě nevysvětlitelné,a já si nemyslím že trpím halucinacemi jenže z toho doma co se dějemám strach ,matka mi řekla že to zamnou chodí muj vl.fotr schizofrenik,ale ani jí nemůžu nevěřit ..a ona nevěří mě nic z toho co vidím a zažívám doma.Jenže to co mi řekla mě pořádně vyděsilo,jžšco kdyžjsem taky schizofrenik a zdědila jsem to po něm??Nikomu jsem to ježtě nikdy nesvěřila ajako spoustu dalších věcíkteré ani říkat nechci,prostě nemužu,nedokážu o nichmluvitazatím a o nich nedokážu ani napsat:-( Tady ve cvokárně vám nikdo nic neřekne ,nidko nic nevysvětlí dá se říct že na vás serou..nebo nechápou že jsou tu i takoví jako já,co tu jsme poprvé anic neznáme a léky máme poprvé v životě atd..

Ne nemyslím si osobě že jsem nemocná že jsems chizofrenička mámjen deprese,stres a uzkosti a panické záchvaty protožejsem prý příliš přecitlivělá a vše simoc beru a ano s tím souhlasím.Vším se moc zabývám a trápím a tak mě všechno hndéd rozčílí teda hlavně doma mámá to řeším tím že dávám pěetí do kříní nebo dveří nepřemýšlím o tom do čeho dát pěstí vždycky mětakhle vytočí máma.jenže než bych ublížila jí ubližuju celí život od cca 11/12 letjen sobě.prostě jdu a pořežu se někde potají.vyčítám si uplně všechno tak jak mě to máma naučila..všechno je tvoje vina!!Jsem z toho co mi říká nešťastná a trápím se tím ale jí je to jedno.Moc se tím trápím a pak mám momenty kdy nechci žít!Když jsem teda tak špatná atk tu nemusím přece být a žít.jenže kdo by se o mámu postaral když tu bolest skončím a zabiju se? Moje ségra ne.Tak se řežu a řežu a řežu.Pálím cigaretama, a polévám vařící vodou ,používám žiletky, nože, střepy...když máma jednou umře myslím žese budu oct konečně zabít.prostě se nemám ráda nikdo mě to nenaučil.Bohůželmusím žít dokud žije ona abych se o ní mohla starat i když si toho ubec neváží.Až umře nebudu už mít nikoho kdo by mě potřeboval a budu simoct v klidu konečně umřít.

Chci tolik věřit že má ráda:-( A tak všechno co dělá špatně omlouvám jejím alkoholismem že zato jaká je hnusná nemuže žeto dělá chlast.No později vám řeknu co sem doma zažívala nadpřirozeného a díky za ten hypnogen.
Tím zakončuji svůj devátý den a noc v blázinci.

PRÁVĚ AKTUÁLNĚ PŘEPISUJIZ DENÍKU..ZACHVÍLY BUDME U KONCE...DEVÁTÉHO DNE V BLÁZINCI

Str.7 Večer na psychiatrické klinice

29. srpna 2017 v 11:14 | Admin
Nebudete tomu asi věřit aoe večer je tady stejně těžký jako ráno.Nutím se usnout ale hlavně nemyslet snažím se nějak si vypnou mozek ale nejde to.Můj problémje to že furt myslím ano mojemyšlení mě doslova ničí.Ale musím opakovat že doma je to mnohemhorší tam neusnu ubec max až když svítá,převracím se a bulím,někdy se snažím soustředit se na knížku o lásce kde všedycky dopadne dobře,nebo sedím na wc a kouřím jednu cigaretu za druhou.A když nakonec usnu vyčerpáním a zbudím se je mi jen co otevřu oči zase mizerně.U mámi mám furt hrozný průjem celý den stres ovládá mé tělo nejen mysl.Někdy se to zlepší a jak mám jít do práce zase mi průjem vrátí.A tak jak doma i v bordelu musím často odbíhat na wc se vyprůjmovat.

Zajimavé ale je že tady sem zatím ježtě průjem neměla.Víte najednou semněkde kde mi nikdo nenadává , neuráží, neponižuje a halvně jak jsem už řekla nikdo nńa mě nesahá.Víte já skoro ubec nemluvím ale tady si dokážu na chvíly i jít popovídat s ostatníma pacientama.V práci si zalezu do koutečka a mlčím, problém je když příjdou tkzv.klienti, zákazníci a já se musím zase nutit a přemáhat a mluvit s nima.A to mi bez alkoholu prostě nejde.Cítím se totálněnemožná a i když se tak moc přemáhám bez chlastu prostěmlčíma jen čumím.Jenže vpráci pijulogicky každý večer a hodně.

No ale zapoměla jsem vám říct jjak hrozný jsou hádky s mamou když sme obě opilí.Je to hodně vulgární takže s eomlouvám.

Máma: Seš celej fotr a nadává ,uráží...

Já: Tak sis ním neměla šukat!

Máma: Seš debil hovnu smrade a další nadávky..

Já: Tak jsi měla šukat z ainštajnem a měla by jsi dítě ajnštajna! Já za to nemužu že sis mě vyšukala s nim!

A tak řev a hádky střídají další hněv hádky a řev.Prostě je to nekonečnéa máma nikdy neustoupí anedá mi za pravdu anikdy nepřestane..takže senakoneczase klepu a brečím.Celí život jí omlouvám všude u v šech i u sebe, jako nevl.tátu za to co mi udělal..prostě umím každého omluvit ale sebe né!A jeztly ví co miříká a a jak moc mě zraňuje o to víc je mi jí líto jako bezcitného člověka.Ale nechci se bavit teď o ní..chci vyprávět jaké je to tady v blázinci.

Str.6 Dopoledne a odpoledne na psychiatrii

24. srpna 2017 v 14:37 | Admin
Není to nic lepší strašně mi kolísají nálady furt jsem tak hrozně uzkostnáa furt se mi chce hrozně brečet a přitom ubec nevím proč.Možná že pořád myslím,v hlavě mám tisíce myšlenek všechny tolik bolí a já všechno v sobě dusím tolik se snažím ovládat a nedát na sobě nic znát.Každý den bojuju sama se sebou a to je ási to nejtěžší.Hrozně se trápím cítím se tak strašně nešťastná bez pochopení nemilovaná.. i když se snažím ovládat někdy to nejde a divoce e mi rozbuší srdce a pak návaly vedtra a slzy už se mi hrnou z očía nejde to zastavit.Nejvíc nesnáším když se klepu celá se třesu je to staršně nepříjené a ubec se ten křes nedá zastavit, to se nejde ani najíst ani napít a všechno vám padáz plastového příboru a vy si div nevyraýíte zuby ať už plastovím kelímkem nebo lžící,je to fakt hrzný a všichni na mě čuměj.Někdy mám místo navalů herko ziminci ale to je méně časté,a mám hrozná bolesti v celým tělě,je to od toho jak jsem furt napnutá a mám všechny svaly v těle zatnuté abych to uměla ovlivnit.Prostě ani sví svaly nemám pod kontroloujá ale oni mne. Ale tady na psychině mi je občas fakt líp rozhodně lípnež venku, tady sice taky nejsem schopná něco číst protože se neumím soustředit ale mohu tu psát tyhle pocitoví deníky a to je podle doktora dobrý a pozitivní.protože doma fakt nemůžu ubec nic!

Já ani neumím věci vidět pozitivně.. tu Lucku mám ráda ale i ona bývá někdy nervózní a to rači uteču pryč třeba si tu sednu na chodbu a rozbrečím se nebo někam zalezu na wc aby mě nikdo brečet neviděl a když to jde tak to dusím v sobě.Někdy nechci ubec nic a nikoho slyšet! Vadí mi že slyším že se někdo baví a je jedno o čem, o aviváži na prádlo je mi najednou strašně zle ztoho mluvení z toho poslouchat to mluvenía musím zase utýct pryč.nechápu to ale dycky mě přepadne bušení srdce a návaly vedra no klasika přidá se třes a nekonečnej pláč.

Doma je to ale stokrát horší Máma je furt tak steklá, furt si stěžuje od rána do večera chlasá nesnáším když už je jen připitá a to její huhňání jak není schopná ani mluvit,strašně to nenávidím!A je jen otázkou času kdy se zlije a začne bejt zase agresivní to mě i mlátí.To utíkám na záchod a vší silou si zacpávám uši jenže ona mě nenechá na pokji a wc se nedá zamnknout..a i kdby se dal zamknout stejně by mi zase mlátila do dveří a cloumala klikou.Skouším si dávat ty sluchátka a mít muziku na plný pecky jenže jí nic nezastaví, vletěla na mě a sluchátka mi rozlámala a zase mi hrozně nadávala urážela a ponižovala,v tu chvíly chci opravdu hrozně moc umřít.Jen aby to už všechno skončilo:-(

Nejhorší je že opravdu nemám kam jít, kam utéct a tak jsem své trápení začala řešit alkoholem a utíkat do hospod kde jsem se vždy zřídila,jenže když jsen i já opilá tak se s mámou nesnášíme navzájem a naše hodky jsou oto silnější a vědčí,protože si v opilosti nenenchám nic líbita dokážu se bránit.Prstě pod alkoholem ztrácím logicky zábrany takže jí vracím i hrubé nadávky.Pka mi toje líto a brečím nepamatuji si že by jí někdy něco z toho jak se ke mě chová nebo co mi kdy udělala bylo líto.Dokážu být hodně vulgární to mámasi po ní nebo po fotrovi kterého sice neznámale vímjen co mi o němmáma kdy řekla že byl hajzl zlej.Mám pocit že mámu to fakt těší když mě vidí zoufalou ubrečneou a na dně.Protože mi ani tak nedá pokoj ale stále přidává na síle nadávavek.

Věřte mi je to peklo na zemi žít s mojí mámou.

Kdysy jsem vyhledala pomoc psychiatra řekl mi že máma má na mě špatný vliv a že jí musímnechat svému osudu ale tojá nedokážu..pořád toužím pomoct jí a hlavně aby mě milovala.Říká že jinak se z toho nikdy nevyhrabu a vysvětluje mi že alkoholizmus je nemoc že se na ní musím dívat jako na nemocnou že má svůj svět.

Furtse cítím tak bezcenná a vidíraná po všechstránkácha ze všech stran.Nemilovaná a že nikam nepatřím že na celém světe nemám nikde ani kousíček svého místečka.Ateď jsem tady v blázinci a nevím proč ale někdy ale i tady cítím že semnepatřím že mě tu nechtějí že chtějí abych ocuť vypadla a nezabírala tu postel..nevím proč to tak cítím ani netuším kdo by si to mohl myslet.Zkrátka pořád cítím že jenotravuju uplně všude.Že bych měla podepsat reverz a jít domu jenže všude je tolik zla a moc problémů a nic se nezmění to je to nejhorší.

Je to zvláštní ale občas jsemráda že jsem tady jako by jsem tu našla své utočiště.ne neschovávám se před problémi to bohůžel ani nejde oni jsou a budou. Jsem tu ráda protože tu svím způsobem nacházím klid a nikdo na měnešahá nikdo z těch prasat v práci nikdo mě neošahává jak já to nenávidím.Když se cítím že mě nikdo nemá rád moc to bolí a propadaté opravdovému zoufalství.Vím jen jedno kdo mě potřebuje, a to je moje máma...ale ona potřebuje jen mí prachy.Víte vše co dělám to že se prodávám dělámjen pro ni,ale jí ani nezajímá jak moc je to pro mě těžké,protose musímv práci opítabyto bylo trochu snesitelnější.


str.5 Jaká jsou pro mne rána na psychiatrické klinice

24. srpna 2017 v 13:16 | Admin
Ráno se zase cítím moc špatně,jsem pořád tak strašně nervózní a neklidná furt se něčeho bojím ale nevím čeho.Víte je to pocit jako bych seděla a čekala před oepračním sálem a věděla že za chvíly otevřou dveře a uříznou mi obě nohy.Tak se cítím.Každé ráno je to stejné a tento nepojmenovatelný strach mi svírá žalůdek tak silně až mne opravdu bolí.Doma u mámi je to všechno ale mnohem horší!Nemám ani kousíček klidu mámá je furt na mě steklá a furt si jen stěžuje,ničí mne to.Takže když doma i když to není muj domov ale jen byt co jsem pro ni pronajala aby neskončila na ulici pod mostem, tak jen se zbudím už mám nervy protože hned do mě začne hučet,tady v Pl na mě aspoň furt nedává a nemluví když nechi.tady je to jiné tady najednou mám kam jít, mohu jít do pokoje, nebo na kuřárnu nebo na chodbu.Ale doma já NEMÁM KAM JÍT!

Nemám se kam před ní schovat když si zakezu do pokojenerespektuje ubec nic takže na špetku soukromímůžete hned zapomenout,Někdy mě nechá na pokoji když se to povede a já si pustím do sluchátek muziku na plné pecky, abych ji nerušila a abych ji hlavně neslyšela jenže ani to mi nepřináší klid.protože můj pitomej mozek ke mě nonstop vysílá tisíce negativních myšlenek.Ubec nevím co je to klid.Tak vzpomínám na vše zlé protože toho hezkého jsem ježtě nic nezažila a brečím a je mi prostě mizerně.A máma nezavře pusu..Furt mluví jen a jen o sobě ale já nikoho nezajímám.Je mi z toho hrozě ale nemám ani kam utéct.Nechi ji pořád poslouchat od rána do večera neslyším nic jinýho nežjejí stěžování si a jak moc mne nenávidí.Pane Bože a kde jsem já? Mě také neí dobře jenže já to nemám komu říct.To je furt dojdi mi pro rum, dojdi mi pro pivi, kup mi cigára ale mě se nechce nikam jít a vím že se zase ožere a zase na mě bude tak strašně agresivní.Jenže ona má na mě tak silný vliv že prostě poslechnu a jdu.

Bože dala bych nevím co jen za maličkou špetičku klidu,třeba si přečíst knížku pokud by jsem byla schopná se soustředit.Nebo napsat nějakou básničku..už tak dlouho jsem ubec nic nenapsala.pane Bože já už ubec nežiju!Jen přežívám ze dne na den,všechno co dělám ve svém životě dělám z donucení,točím se aby máma měla všechnoikdyž si toho ubec neváží a peníze má ráda takže než se ožere mám chvilku falešný ale přecijen pocit že mne má ráda.o vše se sarám já,platím nájem, jídlo dávám jí tolik peněz ona si mne tak naučila ráno se zbudí a musí mít na stole peníze které jsem vyšlapala,ubec jí nezajímá jak se cítím ale jen kolik si dnes vydělala.Furt si jen stěžuje všechno mi furt vyčítá..že jsem jí já zničila život a pod. Bože ale já jsem tady taky, já jsem taky nešťastná.Tolik bych jí toho chtěla říct ale nemůžu. Nic by nepochopila zase by na mě jen řvala,nadávala mi a ponižovala mne.Zase by jsem byla ta nejhorší na světě a přitom jsem to já kdo kvuly ní šlape aby nežila pod mostem.matka je těžká lkoholočka,adí mi to že mě každej jen furt využívá i ona a ona mě i citově vydírá vyhrožuje mi že se zabije atd..Strašně mě omezuje a já nemužu ubec nic přitom de fakto ona bydlí umě né já u ní,já pronajala tenhle byt já ho platím ona nedělá nic jen chlastá a hraje automaty a nadává mi že prohrála kvuly mě...Jasně že ji chci mít ráda bože vždyť jsem se pro ni obětovala a začala šlapatale ať dělám co dělám zahrnuji ji dárky všechno je špatně nic není dost dobrý jí se prostě ničím nezavděčím .

Furt jen slyšímod ní:

Seš celej fotr
Nenávidím tě
Zničilas mi život
nikdy ti neodpustím
Už bay jsi chípla
Ty nulo
ty budiž k ničemu
Nikdy v životě nic nedokážeš
Nikdy nic nedotáhneš do konce
na to nemáš..když jsem se chtěla něčemu věnovat.
ty smrade
ty krávo, ty blbá kurvo,Magore vypatlanej, ty kundo, ty píčo
Ty debile vygumovanej anebo to její pohrdaví :

Víš co holčičko:-( atd

Víte když s tímhle vírůstáte začnete tomu věřit, nemáte sebevědomí a nevěříte si.

Máma moc nenávidí fotra takže od malička tohle poslouchám jak nenávidí i mě protože mě má s ním,jako bych já za to mohla:-( Někdy mě chce obejmout když je připitá ale né ježtě ožralá,ale já nechci,jenže jí nechci ublížit a tak sjí taky obejmu a zase se musím přetvařovat a to nenávidím.Zase se mi chce brečet když to teď píšu,furt se mi chce brečet ale ne nepustím ty slzy ven! Už ted nemužu psát..ale všechno se vám pokusím rozepsat,takže rána jsou velminegativní.

Doufám že když už tu v PL po nás chcete aby jsem si psaly deníky ,takže je i budete číst, protože pro mne je to jedidí způsob komunikace psaní,jelikož mluvit neumím a o těhle věcěch už ubec ne.Neumím si o nic o říct ,protože se bojím o co koliv si říct, víte když jsem za mámou skoušela s něčím přijít vždyckyna mě vyjede: mě to nezajímá!
Táhni do koje!
Když sem jí chtěla říct žemne znásilnily ani mě nevyslechla jen začala řvát že si za to mužu sama,že jsem si to vyprovokovala sama tad.. A když mězneužíval její bývalý přítel který teď d ělá policajta cožje fakt směšný a já jí to řekla protože už jsem to nemohla déle snášet, zase jsembyla jen děvka a že to není pravda on to popřel a já byla ta děvka:-( A tak je to s ní se v ším.

Str.4 Převedena na otevřené odd číslo pět

8. srpna 2017 v 13:20 | Admin
Otevřené odd na psychiatrii číslo 5 je ve druhém patře.


Smířila jsem se nebo spíš rozloučila s těmi klíčemi rozloučila jsem se i s tou Olinkou co mi darovala tři ciga a Paní doktorka nás odvedla nahoru,jdeme po schodech točících a uzkých je to děsivé jako z hororu aspoň já to cítila a vnímalal velmi negativně ,negativita sála na mě ze stěn.Všly sme uzké točené schodiště a nahoře opět zamčené dveře.Zase se ve mě všechno svírá a dusí mě potlačovanej pláč nesmíš ukazovat žádný slabosti!! Opět se varujia dusím každou zadržovanou slzu.Jsme nahoře. Ukázaly mi pokoj číslo jedna, ten je poddohledem kamery a dávak se tam všichni kdo příjdou z uzavřenýho .jsou tam čtyři postele a až na zamřížované okno je to jako v nemocnici.Ale mě mříže na oknech nevadí, napak dávjí mi jakýsi zvláštní pocit bezpečí,po kterém od malička toužím.

Na jednom lůžku leží mladá zrzka je jako ptáče co vyůetělo z hnízda ale jeýtě numělo létat tak na mě půsbí takže dopadlo na zem a polámalo si křídla.nehábe se jen sebou nepřetržitě škube.je mi z toho pohledu zase špatně,moc špatně, je mi jí tak moc líto!Říkám si no tak tady jsem si nepomohla je to tu stejně hrozný jako dole na uzavřeným a schvácuje mě děs a hrůza.Jen kid klid uklidňuji a hlavně nedávat na sobě nic znát!!!a nebrečet přikazuji si.Jdu pryč z pokoje a sedám si na dlouhé chodbě ale pláč který v sobě celou dobu a dny zadržuji mě tlačí v krku jako obří balvan.zase jsem sama, nikdo si mě evšímá, nikdo mi neřekne kdo ce je, jako bych byla zase jen kus špinavího hadru vzduch,prostě jste v blázinci tak všem u prdele..nevím kde je záchod, umívarka nic,a tak tak sedím a chci hrozně moc brečet zpoufalstvím.Ubec zase nevím co mám dělat, tak dál tiše sedím nezrvozní a uzkostná ubec nic u sebeb nemám toále´ták, cigá, prostě nic a postrádám svoji antikoncepci.Vlastně jsem tak byla mimo že nevím zda mě nechaly na tý chodbě prvně sedět bez povšimnutí a až potom mi ukázaly pokoj nebo to bylo jak píšu.Nemluvím tiše pozoruji co se kolem děje uzavřená do sebe se všemi svími strachy a obavami i svíravími pocity.


Nemám ubec pojem o čase mám pocit že tam sedím celou věčnost cítím jak jsem zase napnutá jako sgtruna až mě všechno bolí, záda, ruce, nohy napjaté svaly mě bolí.To mám takhle pořád a jen občas to povolí a to si uvědomím teprve že jsem byla celou dobu zase v takoví jakoby tělesný křeči ale hned se mi svaly zase automaticky napnout.Nedokážu se uvolnit .Mám křeče i v obličeji ale ani to si neuvědomuji dokud se mi sám neuvolní na malou sekundu.Všechno je nekonečný..když v tom ke mě přichází nějaká sestřička,polévá mě horko a srdce mi zase v tělě zběsile jankuje.Jen klid klid a žádnej plláč nutím se!Řekneme si jen pár slov a já se trochu ale s velkými obavami svěřuji ohledně mí mámy a že nic nemám u sebe a že mám nikotýnovej abs´ták,uklidní mě tím že máma ví že jsem tady a odchází.Zůstávám zase sama.

Dál nehnutě sedím a koukám na hodiny zavěšený na stěne.Po chodbě jde nějaký doktorkterého znám ze zdola od vidění,zdravíme se a plá se mě jak se cítím:BLBĚ odpovím mu,odešel a já dák zůstávám uplně sama,cítím se tak mizerně dlaně mokré všechno je jako by se zastavil čas,nic nemám ,nic nevím kde co, jsem bezradná.Pak mi někdo řek že máma sem volala ale že nepřijede.No jasně proč by se namáhala sem jet a přivízt mi aspoň posranej toaleťák, higienu, a tak..hlavně že já pro ni šlapu aby měla všechno.Nepřekvapilo mě to od ní.Že když nesežene neodvoz tak prostě nepřijede a když tak buh ví kdy..jako by si nemohla vzít taxíka když už je tak zpohodlnělá a zlenivělá.Takže propadám další panice!Jsou tak zoufalá a bezradná pane bože co si počnu? Co budu dělat?Nic kurva nemám!Nemůžu se zase hýbat jako bych zkameněla,nemužu ani mluvit ani myslet.Jen další nekonečná muka,opravdové utrpení uvnitř mne a zoufalství bez řešení.Jak tamtak nehybně sedím všimnu si že se ke mě blíží nějaká mladá dívka pacientka,a zova mě pořádně bolí knedlík pláče v krku zadržovanej.


Seznámi se semnou,je milá a já mám porvé v životě pocit že mě snad má opravdu ráda,furt se mi chce hrozně brečet ale zakazuji si ukazovat jakou koliv svou slabost.Ona mě provedla celým odděleníma dala mi ze svích zásob toale´ták a trochu cigaret,jmenuje se Lucka a máme stejný problém záchvaty sebenenávisti...sebepoškozování a sebevražedné sklony.Jsem jí vděčná a cítím se s ní trochu líp.Hodně se jedna druhé věnujeme a trávíme spolu hodně času.Přeji jí aby se uzdravila a už si neubližovala,aby byla šťastná protože je hodná a aby ji lidé měly rádi a pomáhaly jí v životě,prostě aby už neměla důvod si ubližovat a ať její oči už nikdy nepláčou to přeji nejen Lucince ale všem lidem na zemi upřímě ze srdíčka.

Na zeď v kuřárně sem napsala velkými písmeny:

lásku-klid a mír, v duši-v srdci, a v mysly.

A to přeji celému světu.

Str. 3 Děsil mě pohled na mentální pacienty všude kolem mě

8. srpna 2017 v 13:18 | Admin
Ani ráno druhý den moje deprese neustupují,ani strach z tech pacientů ztrach že užnikdy se nedostanu ven mezi normální lidi,jen ta paní co jí přivezly nad ránem se zdá být jako já,bez zmrzačeného zjevu.Bolí mě srdce z těch pacientů ale strašně se jich bojím nejsem tak silná abych mohla mezi nima být,.Cítím se divně a provinile za to co tady píšu že se cítím mezi těma mentálama špatně.Ale jsem fakt upřímná a omlouvám se.Kéž by se všichni uzdravily a neděsily mě svím vzhledem.Zaplavují mě slzi uvědomu ji kolik jich tu je nemocných ,a kolik jich je venku lidí zvířat trpících...brečím.Ta paní co jí přivezly furt něco ode mě vyzvídá proč tu jsem, jak dlouho tu jsem..myslela jsem že budemem kamarádky.Tak jsem jí něco málo o sobě řekla, ale ona mi začala naznačovat že je lepší umřít, a já si uvědomila že se od ní musím držet dál..jinak by mě svedla a já bych to skusila znova je mi jedno jak,prostě nějak přímo tam na uzavřeným .

Dorazila vizita.Zopakovala jsem co jsem řekla už tomu doktorovi na přímu že se tady bojím že setady mezi nima zblázním že se jich bojím že tu mezi nima umřu strachem, že mě děsej že nesnesu koukat se na ně a poslouchat jejich kvílení a skřeky atd..nepodala jsem jí ruku..tý doktorce byla uplně spocená moje dlaň.A tak mi jedna hodná sesřička řekla když vizita odešla že pujdu nahoru ,na odd 5.Ale varovala mě že nesmí být žádný problém jinak se vrátit sem dolů na uzvařený.Hrozná představa vrátit se sem..nevím jaký to bude nahoře ale už tam budou normální lidi,prostě víte jak to myslím.A já vím že budu hodná že nic neudělám,žádnou blbost protože já musím důvod když mě chtne ten amok a jdu po sobě.A tady říkám si v blázinci přece k tomu mi nikdo žádný důvod nedá, aby mi tu nadávaly, ponižovaly urážely atd..nebo jo? No to poznám.Víte když se cítím zraněná jako zvíře když mi je ubližováno a když sou na mě lidi zlí tak hrozně prvně brfečím a trápím se ale pak dostanu zlost a tu si vybíjím na sobě.Prostě nenávídím sebe za to že mi lidi ubližujou a tak se trestáma ubližuju si.Nedává to logiku ale je to tak.Asi že těm co sou zlí na mě já ublížit neumím nebo nnemohu.Zní to fakt divně ale neuměla bych nikomu ublížit a tak než těm zlejm tak ubližím dycky sobě.

No snad nejsem moc nudná a dobře se vám muj příběh poslouchá ( čte), ale slibuju že brzy se dostaneme víc do mě a já vám skusím říct uplně všechno začínaje mím dětstvím až po dospělost..


Víte já nevím jaký je rozdíl mezi depresí a stresem ale cítím se bídně a pořád jsem tak hrozně uzkostná,furt se strašně bojím a nevím čehoa je mi špatně z toho čekání ,než si pro mě někdo příjde a odvede mě nahoru na to odd 5.Zase je to všechno nekonečný a já nic nevím.prostě nikdo semnou nemluví nikdo vám nic neřekne ,přišla za mnou nějaká paní říká že je ze sociálky zase cítím jak se ve mě všechno svírá!Mluví ke mě ale já ani nevnímám polívá mě horko apot srdce zběsile bušísnažím se nedát na sobě nic znát a´t vipadám normálně ať vipadám že jsem klidná!! prosím sama sebe.3lo jen o drobnost paní se ptala jeztly potřebu neschopeneku ale potřebují šlapky neschopenku? Asi jo aby mě pasák nezmlátil.Totálně mě každá maličkost rozhodí a zneklidní a hned mi najíždí ze všeho deprese i z malichernostísaze strach, obavy, slzy uplně ze všeho .Ano potřebuji neschopenku a nahlásila jsem jí jméno bordelu a adresu. tak mi jí na interním vystavily i když jim muselo být jasný že pasák mi rozhodně nemocenskou platit nebude.

Nevěděla jsem ubec nic ani jeztly se do bordelu vrátím,já se s pasákem furt hádala,byla jsem jiná než ostatní holky já se nebála a byla jsem i agresivní když řval on já pak řvala na něj v kanceláři že nejsem žádná kunda atd!Já umím odpouštět ale neumím zapomenout.Mlátit holky co mu vydělávaj aby si vozil prdel v drahým autě a válel se na plážích šmejd taková ubožárna.Vyděláváme jim a ježtě nás mlátěj to si nezasloužíme!Jndeže realita je jiná.

V bordelu nejsi člověk jsi jen kus masa na prodej jsi míň než špinavej hadr na podlahu a tak se k tobě chovajMusíš držet hubu a krok a hlavně na slovo poslouchat!jako by nestačilo že nás sprostě okrádaj,řvou po nás a mi musíme mlčet nemáme právo na svuj názor.Já ale byla jiná..já svuj názor řekla dycky ale né před svědmama,to by mě dobil. Když mám nervy neumím se ovládat a neumím držet hubu,když se děje bezpráví a nemusí jen mě nebo když po mě řvou.Někdy ten vzek udusím brekem ale nekdy jdupřez mrtvoly.když neumim bejt zticha je dycky zle.Já tu neschopenku prostě potřebovala pro svího pasáka že jsem nezdrhla a neválila si šunky někde na karibiku.Zase by na mě řvala napláli mi pokutu a já bych zase šlapala zadarmo.

Přichází další deprese,je mi jasný že se musím do bordelu vrátit,žívím matku, pronajala jsem celej byt,všechno platím já,matka nedělá jen chlastá a uvaří mi,prohrává mi peníze v automatech,kdžy jsem přišla zpráce než se zbudila musela mít mojepeníze na stole..takovej druhej pasák vlastně,je to hnusný ale asi jsem si ho zní udělal já,chtěla jsem aby mě měla ráda a když dostávala prachy měla mě ráda do tý doby než se ožrala...

Ničí mě že nevím co mám dělat pokud mě pustí a ž mě pustí mám se tam vrátit nebo ne?Je to tak hrozně těžký a jáí ubec nevím co mám dělat,ničí mě to že nevím.A zahrabávám se hloubš a hloubš do těžký deprese.Zase se mi honí milion věcí hlavou ale ani jedna myšlenka není příjemná všehcny mě děsía bolí!str 3 šechno je pro mě velký problém jako hora.Sociální mí říká že až mě jednou propustí ať se stavím na interně..propustí hrozná představa..najednou se boním že mě prostí ,zase do bordelu, zase si nechat nadávat od ožralí mámy.

Něco mi říká že bych se k němu neměla vrátit je to slabosta onzase bude mít navrch že se se ho bojím že přilezu poslušně jak pes s omluvou a neschopenkou v ruce a přitom je praha plná bordelů ale co když tam je to ježtě horší??Bude vědět že mě muže zase praštit a já stejně přilezu,jako poslušnej pes!Holky si o mě už těd určitě v práci šuškaj, seru na ně na krávi! Lžu, je mi z tý představy smutno zase z ní brečím. Není mi to jedno když mě lidi pomlouvaj není mi to jedno co si o mě myslej.Já už dávno nemám žádnou hrdost, a měla jsem ji kdyubec? Pochybuji.jsem absolutně zlomená už strašně dávno jenže se mi nelíbí být ježtě jen prašivej pes ale to přesně jsem.Dyť já na to ani mńemám odvahu jít někam jinam.Já se musím k němu vrátit.Mám potáže kam koliv volat...ale já mu musím zavolat srdce mi zase buší až ho sliším v uších, klepu se,musíš muzavolat opakujusi ale jen ta představa mi svírá žalůdek a je zase tak hrozně špatně.

Vy to prostě nechápate.

Šly by jsete do jinýho bordelu,jenže promě je všechno tak hrozně těžký!Musíte se přijít ukázat jako kůň na trhu a všude jsou zlí lidi a pro mě těžký zase někde znova začínat.Všude sou problémoví holky,děvky co vám to v bordelu ježtě víc znepříjemňují, znova seučit kde co je, kde sou pokoje, kde záchody..ne to nedám!V týhle práci nenajdete nic hezkýho věřte mi,všude bude hnusný zacházení,nevěřím že jinde by to bylo jiný.Nenení to místo kam se těšíte ani místo kde steklidná nebo vysmátá ubec ne!A navíc tahle pasáci tyhle lidi ty se mezi sebou všichni znaj jako taxikáři takže muj pasák by mi dokázal udělat ježtě věčí peklo na zemi!Navíc by to zařídil tak si jinde ani neškrtnu nebo by mu mě odvezly spátky..z tohodle nění uniku!Věřte mi není místo na zemi kam by sete se schovala.Takhle lehce to prostě nefunguje,né v roce 2006 né s mím pasákem.Takže bohůžel je vám jasný že mu musím zavolata že se pokud se ocuť dstanu musím sek nemu vrátit.

Jsem prostě jenbezcenej srab!Nenávidím se za to jaká jsem!Zbabělec!Je to tak, musím se k němu vrátit.Já prostě nemám jinou možnost.Ani nemám sílu skoušet to udělat jinak a nevrátit se k němu..Prostě furt před ním utíkat.takže si ho musím udobřit.Omluvit se mu..ale za co to on si začal,ale já mu sím podlejzat omloávat ye udobřovat si ho to je tak odporný!!! Já jsem odporná!!! Budu s tím muset žít a mít další duvod k sebenenávisti.

Někdo přichází...vysvlečte si postela připravte sena přesun nahoru..mělo by to být uleva ale já mám zase strach! pane Bože co mě tam čeká?Obava sgřídá obavu, strach emnou lomcuje a já se zae potím a klepu.Bundu sem měla celou dobu pod hlavou a v kapce u ní klíče od bytu, odevzdala jsem jen tenkasr.3ahám do kapsy pane bože já nemám klíče!!!Bože je mi z tý niově vzniklí situace hrozně špatně.Další problém kterej nějak musím řešit.Nikdy to neskončí nikdy nebudu mít klid,zase mě to totálně rozbilo.Pro někoho maličkost ale pro měné! promě opět problém nejvědčí,chápete? prostě zase nevím co mám dělat ,zase se bojím. Jde o to totiž žea těch klíčích od bytu mám i klíče od skříňky v bordelu, jenže já tu skříňku nemám celiu proseebe..ale s jednou jinou holkou a ta jefakt ostrýá jako nějaká vychovatelka se ke mě chová jde sź ní strach.A ona e kvuly mě nedostane do tý skříňky! zabije mě na sto procent mě zabije honí se mi hlavou a začnu panikařit.

Pasák je nařachanej chlap,a když vláčí neposlušnou holu po zemi její vlasy mu zustanou v ruce když řve když praští..klepete se hruzou,s tak třema hokama chrápe to se pozná a asi i stouhle co s ní mám skříňku je tam z nás všech nejdýl taky se chová podle toho, jako by to patřilo jí, hlídá nás jeztly se dostatěčně věnujeme těm prasům..5íkáte si dyť to není žádný problém prostě kup zámek a vymění se,jenže já jí nechci vysvětlovat proč jenovej zámek na naší skříňce mohla bych ho nechat na baru a oni by ho vyměnily..Jasně řeším možná blbost pro něhoko z vás ale já mám z toho zase nervy na dranc.A pak najít v sobě sílu a ubec tam přijít vrátit se tam, je ptostě strašný.

Dál jsem na uzavřeným oddělení ale ježtě se musím vrátit k tomu večeru kdy mě přivezly je po večeři ale já nejím,já se omlouvám ale nedokážu říkat věci plynule tak jak jdou za sebou.Vím že pořád přeskakuji od jednoho k druhýmu a třetímu a pak se vracím k tomu prvnímu ale neumím se soustředit,je ečer a já jsem zase totálně v prdely psychicky protože sem právě dokázala zachytit jednu z tosíce myšlenek, a to na mámu.Ona taky neví kde sem a co semnou je,možná není tak zlá a možná je jí taky tak zle jako mě tak se dokážu spustředitjako zázrakema uvědomuji si že jí musím taky zavolat a uklidnit jí i když nevím jeztly to potřebujea jeztly jí ubec zajímá co emnou je,ale vzhledem k tomu že jí živím šatíma platím byt asi ji asi zajímá.Jenže mi vypadlo nějak její číslo z hlavy, prostě semi uplněvykouřilo další problém! Mužu zavolat na svuj mobil napadne mě. Ale nemám odvahu jít na sesternu a poprosit o pujčení telefonu, bojím se a neumím si o nic říkat.

nakonec to dokážu a ona mi telefon pučí po tom se jí snažím vysvětlit situaci,vytáčím sví číslo v naději že to máma zvedne ale vuchu slyším že telefoní číslo neexistuje panikářím! Nebyla jsem schopná vytočit správný číslo, tak jsem byla s nervama v háji.Vzdala jsem to a propadla napsostý paniceHlavněna sobě nedát nic znát!! Poroučela jsem sama sobě ať nikdo nevidí žejsi v hajzlu že ti je zle.Prostě jsem se bála že když poznaj jak natom špatně jsem nechaj mě tam, a nepoustěj na horu,že do mě budou píchat jehly jako do těch ostatních pacientek.Bála jsem se představi že i mě přikurtujou..Že na mě budou zlí, žemi budou ubližovat žena mě budou křičet.A tak zase myšlenka střídá myšlenku zcela nekontrolovatelně. Je mi zase hrozně špatně od strachu.

Mámě jsem se se nedovolala, nevěděla jsem už ani svoje číslo..klíče od bytu a od skříňky z bordelu jsem taky nenašla .
Že nemám klíče nikoho nezajímá a tak přichází náká doktoroka a vedou mě a ježtě tu Paní co jsem myslela že bude moje kamarádka na horu na otevřený oddělení číslo 5.

Str. 2 UZAVŘENÉ ODĚLENÍ na psychiatrii

8. srpna 2017 v 11:56 | Admin
Až tam jsem pochopila že mám malér! Nechaly mě dlouho sedět v křesle u zamčených dveří a bylo fakt dost stresující a nepříjemný prostě na pospas všem mím myšlenkám,bylo to jako v hororu nevíte co se bude dít nikdo vám nic neřekne a minuty utíkaly moc rychle,dostala jsem hrozný strach zase panika.Seděla jsem tam a pozorovaly pacienty okolo sebe,byla to malá místnost kam kde se setkávaly s návštěvama.Pozorovala jsem si tiše bez hnutí a svíralo se mi hrdlo,srdce i žalůdek.Byly to nekonečný minuty to jak ty pacienti vypadaly mě děsilo a doufala jsem že tak nikdy nedopadnu,být totální mentál je neštěstí i když onisou možná šťastní protože o tom ani nevědí,no nevim.Chápete prostě ty křiví oči,zdeformovaný obličeje skřeky místo mluvy..jedna ke mě přišla a já jí trochu pochopila co říká,ptala se co proč tam sem,řekla jsem protože jsem se zabila..ale sotva mě bylo slyšet tak to vyznělo jen jako zabila jsem.Viděla jsem nak na mě zděšeně kouká její máma když jí to řekla.

Konečně přišel nějakej doktor a vzal si mě do kancelářeUpřímě jsem mu odpověděla na všechny jeho otázky a taky jsem se mu svěřila že se tady bojím těch pacientů,že mě děsej a je mi z nich vyděšeně a zle.Z toho doktora jsem měla dobrý pocit víte najednou mě někdo doopravdy vnímala naslouchal mi co mu říkám,né jedním uchem ven a druhým dovnitř...nebo obráceně no.Cítila jsem že bych mu dokázala hodně říct..jen kdyby na mě měl víc času,to bylo pro mě zvláští protože to jsem dřív neznala.A ani bych mluvit s nikým nedokázala.Ale ten den s ním by to šlo.Ale ať mu zase moc nefandím všichni jsem jen lidi tak to muže být i tím že mipřeci jen ježtě v žilách koloval zbytkovej alkohol který se mě dycky drží hrozně dlouho.A když jsem picnutá lípse mi komunikuje.Myslíte si že to moc všechno rovádím, že to je zbytečně dlouhý? Omlouvám se.

Víte co tohle mi taky vadí! Mám pocit že se celý život furt někomu omlouvám,ale mě se nikdy nikdo za nic neomluví!jasně to je můj osud.Blbej osud! a nefér osud!Pak mi ukázaly lůžko už nevím kdo jeztly chlap nebo žena nevím a já zase zustala sama.Padl na mě hroznej strach zase uzkost panikaa deprese a hrozná nervozita a neklid.Myšlenky mi začaly zběsile lítat hlavou jedna přez druhou se překřikovaly v mí hlavě ,silně mi narážely do mozku a bolely.Ani nevím že jsem někomu podepisovala dobrovolný vstup,no aspoň že tahle možnost mi byla umožněna jinak bych tam trčela a čekala na soudní vyjádření do nekonečna o mím propuštění.Prostě když podepíšetedobrovolný vztup skoro všechno jde líp.Máte aspoň pocit že jste zavřený dobrovoně a ne že vás vězní násilím,já miluji svobodu protože ji nemáma nikdy jsemji necítila.U sebe jsem neměla uc´bec nic jen opčanku,klíče od bytu a kasr ve spreji pepřák.Pořád se totiý všeho bojím.Daly mi nějaký strašný pižamo fakt vezěnskej murdur,jako všechno tambylo jak vkriminále.Aspoň že v tý velký místnosti bylo hodně oken ikdyž zamřížovaný,to pižamo bylo růžoví kalhoty s černýmam pruhama ale vcelu příjemný materiál.Svršk byl horčí modrá košile fuj cítila jsem se v těch hadrech strašně.A jediný co se mi honilo hlavou bylo, to je můj konec.Tady se zbláznm a umřu v depresíchUvědomila jsem si že jsem dlouho nic nejdelaale když mi nkdo dones bramborák nemohla jsem ubec jíst.

Srdce mi bušilo jako formule jedna a hlava mi třeštila,třásla jsem se,a polévaly mne návaly horka s potem uzkost mě doslova pohltila,děsily mě ty pacienti.Je mi z nich špatně, někteří jsou přikurtovaný, jiný křičej,jiný brečej a jiný vydávaj divný skřeky.Byla jsem s nima celu noc a asi pul dne.byla jsem zamčení v té velké mistnosti atak za dveřmi byla ta menčí místnost kde mě nechaly tak fdlouho sedět v křesle a čekat a za nimamalá výdejna jídla.Ani oběd jsem nesnědla nemohla jsem ubec nic pozřít.Máma vaří dobře,ostaně nic jinýho jsem od ní nechtěla když jsem zustaly na ulici, nemohla jsem jí nechat pod mostem.prosila sem ségru a´t si jí veme k sobě ale nechtěla o tom ani slyšet.A tak jsem zavolala do prvního bordelu a nastoupila tam,bylo to na hájích vlotosu,pronajala jsem hned jednu místot pokoj ve společným bytě ale mámá byla furt nespokojená, když sem přišla z práce zase byla ožralá a zase mi nadávala do kurev..jenže já abych na sobě snesla všechny ty prasáky jsem pila taky a taky deně a dost,takže jsem jí vrazila facku až chtla druhou o zeď s tím že ta kurva jí živí.

Jo vařit umím,ale nejdela bych ani od ní v ten den..prostě to nešlo.protože vás zaživa požírá pocit uvěznění a bezmoci!Na druhé zdi naproti oken byly dveře vedoucí do tékanceláře a pak veliká prosklená znerozbitného skla velká kopule přez kterou nás pozorovaly.Přišla ke mě jedna pacienta O.Charvátová a sama mi nabýdla cca tři cigarety jaká uleva i když jen nepatrná a přitom tak převeliká.Nemohla jsem ubec spát,hrozně jsem se bála neměla jsem ani toaleťák nic.Záchody byly otevřené bez dveří a kouřit se dalo z malého okánka na záchodě,v takové ouzké chodbičce.myšlenka zase střídala moc rychle další myšlenku a uzkost s depresí mi svírala hrdlo tak silně že jsem měla pocit že nemůžu dýchat.Mám hroznou žížeň ale nemám nic ani čaj ani se nemužu napít z kohoutku prptpže neteče voda.Takže nejdou ani splachovat záchody a mě se chce tak strašně kadit!Je mi z toho všeho zle..všude vidím a vnímám špínu.Je mi tak hrozně špatně a bojím se!Bojím se i pohnout,bojím se vstát z postele!Plnej močoví měchýř mě tlačí a bolí co mám dělat? Přemýšlím o sto šest.Koukám a pacientka vedle mě na postely spí,dál ležím a pozoruji všechnu tu hrůzu kolem sebe,ležím u zdi ale né obyčejné je vychachličkovaná nerozbitnýma tlustýma skleněnýma kostkama.Já už to nevydžím počůrám se poseru se! A tak koukám a hle ta pacientka vedle mě co spí na stolku toaleťák.Musím si trošičku odmotat napadá mě,ale mám hrozný strach se pohnout.Navíc jsem nikdy nikomu nic nevzala.No dobře jen jednou...ve školním období kdy jsem šly s družinou ven jsem ukradla jablko ale družinářka to viděla a já ho musela jít vrátit od tý doby jsem už nikdy nikomu na nic nesáhla co nebylo moje.Musela jsem omluvit že jsem to jabko ukradla,fakt mě to ponaučilo.Já ho nechtěla ukrást ale každý semnou lehce manipuluje a já se prostě nechala od ostatních dětí naočkovat.Vím že mě to neomlouvá ale chci aby jste to věděly.

Ležím na postely bože já se fakt počůrám a pokadím,vlastní strach mě dusí mám doslova knedlík v krku a ten mě tam tlačí začínam brečet a tak opatrně potichu omotávám jako lupič na svou ruku kousíček toho jejího toale´tákua rychle ho strkám do kapsy u košile.Ale dál ležím a bojím se vstát a jít na ten záchod.Nakonec jsem sebrala všechnu odvahu hnaná bolestí v močáku i v břiše a šla si ulevit, jenže jak se máte vykadit když nemáte dveře které by jste zavřely,navíc to uhlí mne ucpalo a mě to nešlo vytlačit.Všude byl smrad jak nebylo možný splachovat,tedy linul se ze všech záchodů byly tam dva nebo tři.

Celiu noc jsem nespala a tak k ránu přivezly další pacientku,rozsvítilo se vedle v té malé místnosti a tak mou vyděšenou tvář osvítilo světlo přez ty skleněný kostky na zdi,mám hroznou depresi a žížeň další problém co s tím? Na wc jsem si ulevila a umřu žížní.Musím si někomu říct je mi jasný jenže já si nikdy io nic neřekla já to neumím.Žížeň mě ale donutila a tak jsem poprosila nějakou sesrřičku a a tak donesla si svoj minerálkuu kterou mi dala do plastového kelímku od másla prostě mi řekla nejsou kelímky, ostatně i nože a vidličky a a talíře byly z plastu.Dostává´se mi další ulevy a hltám vodu z misky od másla.

Konečně jsem usnula.

KNIHA PRVNÍ- Str.1 Jak jsem se dostala na psychiatrii : 26.1.2006

8. srpna 2017 v 10:57 | Admin
KNIHA první




Zapsáno v Psychiatrické klinice Ke Karlovu 11 v Praze ,dne 26.1.2006

Úvodem by jsem se ráda omluvila za pravopisné chyby vím že to že jsem ze ZVŠ mě ubec neomlouvá ale jinak to už nikdy nebude a já budu pořád psát jak debil ze zvláštní.Ale pro mě to není důležité a pro vás by taky nemělo.Důležité je, co píšu a né jak to píšu aspoň tak to cítím já.Stydím se za sví ubohý vzdělání ale naučila jsem se s tím smířit.Je těžký sednou si a psát ale ježtě těžší je o tom všem vyprávět někomu do očí.Nikdy jsem neměla za kým přijít a podělit se o své problémi takže jsem se naučila všechno v sobě dusit ale to taky hodně bolí.Pak stačí málo a exploduji BUM-PRÁSK a je zle,věčinou ale pro mě a to hlavně když se posílím alkoholem.

Dp všeobecné fakultní nemocnice v Praze mě přivezla záchránka z domova( z pronajatýho bytu),kterou mi zavolala máma od sousedů.Dost trapný ty na mě budou koukat přez prsty ale pořád lepší než nějak soucitně pitomě.O to fakt nestojím.Jeztly jsem se opravdu chtěla zabít?Určitě ne bylo to prostě v afektu.Takže jsem spolikala adéčka co jsem doma měla na uklidnění plus ty na spaní a a pak i všechny ostatní co mi zůstaly,kolik kolik přesně jak říkám bylo to v afektu.Hrozně jsem brečela uplná histerka to nesnáším ale byla jsem zase plná bolesti a ta se drala ven a nemohla jsem jít za mámou a říct jí co se stalo,nepochopila by to ,ona nikdy nic nechápala nebo mi prostě odsekávala mě to nezajímá!Ona mi ubec nerozumí.A tak si vymíšlíma lžu ji ale pravdu už jí nikdy nesvřím.Upřímě říct mít usebe víc léků sbaštím je všechny ale né za učelem umřít bylo to chování v zoufalstvíto prostě nepřemýšlíte o důsledcích.Snědla jsem jich dost jenžejsem se neuklidnila ale protože vím od svích 12 ti let co mě uklidnuje a co mi pomáhá a to trestat sebe!Řezat se je to blbí to říct takhle ale oblíbíla jsem si žiletky,poprví jsem se pálila cigaretama.Nožem jsem to zatím udělala jednouale není to ono musíte víc přitlačit.

Zase jednou jsem neměla čím tak jsem rozbila pošálek od hrnečku a rozřezala jsem si břicho,nevím jak se to místo kde jsem to udělala jmenuje njn zvláštňák no.je to na levé straně v místě jako probodly ježíše.Ulevilo se mi moc,prostě si pak lehnu a spim.Se žiletkama jsem se rychle naučila zacházet tak abych si jen ulevila ale nepřezízla si šlachy a žíly uplně do masivního vykrvácení.Když jsem se poprvé pálila cigaretou dokazovala jsem tak svojí láscu mámě na leví ruce jsem si vypálila srdíčko,jasně že to zase nepochopila a bylo jí to jedno,Ježte se těď vrátím k tomu jak jsem se ocitla v Pl,omlouvám se píšu spontálně.

Takže snědla jsem ty adéčka ale rotože jsem se neuklidnila a nemělo to na mě ubec žádný efekt tak jsem si šla do koupelny pro žiletku,začala jsem pomalu zručně jako umělec když vytváří své dílo,já vím blbí o tom takhle básnit jenže máma mě přece jenom trochu zná a tak když jsem přestala hystericky brečet a stichla jako miška a z mího pokoje už se neozíval šílenej nářek ani pláč tak se na mě šla podívat.No co jinýho,jistě zase mi začala nadávat a žiletku mi vzala a nechala mě samotnou ať se v těch sprominutím sračkách válím a topím sama bez pomoci.

A tak jsem začala zmatkovat a lítat po bytě no hrůza na to spomínata pak jsem jako šílená zvonila na sousedy ani nevím proč,ne není mi hnusně z toho co jsem udělala vždyť vlastně nic Ale je mi hnusně když si spomenu jak sousedi začaly kolem mí postele lítat,co jim je do mě? To je ale zavolala máma ona na mě bušila ať zavolaj rychlou že jsem se jí otrávila že mi jde z pusy pěna atd...Pak přijela záchranka a já jsem nechtěla s nima nikam jet ale nakonec mě nejak po dobrým ukecaly.V sanitce jsem usínala a bylo mi tak dobře ubec na nic jsem nemyslela,prázdnej mozek volnost svobodapocit míru mě unášel do dály,byl to překrásnej pocit sebesmíření a to v reálu neznám.A tak mě 26.1 2006 dovezly na internu a vypumpovaly mi žalůdek bleeeAle byla jsem statečná i díky omámenosti.V sanitce se mi v uších vzdaloval zvuk sirén ani mi nebylo špatně byla jsempříjemně uvolněná,tak oni ty léky nebyly žádný driáky.A co se vlatně stalo? proč ten hysterický pláč záchvat uzkosti,paniky?

Poprala jsemse se svím pasákem.byl to kretén furt nám všem nadával do kund,a mlátil a barani fetovaly šňupalykoks a nebyla o nic lepší taky se chovaly k nám jako ke zvěři i taky nás mlátily.No a to ráno po práci mě ten krypl chytnul a chtěl ať mu ho kouřím a barman to natáčel a tak jsem se začala bránit a servaly jsem se,přerazila jsem mu nos a na to jsem hrdá protože všechny hoky předemnou dopadly hůř,mě se zatmělo a by lo zle klidně bych ho i zabila,buď on mě nebo já jeho ale barman zakročil a skočil mezi nás,všude byla krev a rozthaný cáry oblečení..posadil mě do auta a odvez mě domů..hrozně jsemdýchala holotropně a byla prostě uplně mimo v šoku ale taky plná zlosti a ponížení a všeho dohromady směsice hnusnejch emocí..to se stalo.

Šlapat jsem musela,abych uživila mámu,která přišla o byt..dost chlastala co šlo rozprodávala a byla tak strašně agresivní a zlá,začala už když jsem chodila do školy,takže jsem ve škole usínala protože mě budila aby mi nadávala a napadala mě a td.. o tom nechci teďmluvit..později se k tomu určitě dostaneme.

Probrala jsem se v nemocničním pokoji nevím za jak dlouho ale bylo mi líp a mohla jsem už i chodit i když jsem se trochu motala,a tak jsem si šla na wc zápalit cigáro který jsem si vyprosila od jedný sesrřičky ale udělalo se mi hrozně zle a začala jsem mega zvracet to černý uhlí nebo čím mi to nacpaly žalůdek,pak jsem se začala cítít hrozně vyčerpaně,všechno bylo ode mě černý jak to ze mě lítalo.A tak mne odvedly do pokoje a já dlouho a pořád spala.Některý sestřičky na mě byly milí ale všude se najdou krávi co uměj jen odsuzovat.Nevím kdy ani za jak dlouho mě zbudily doktoři,nevím asi vizita.A nabídli i léčení a já poprvé přijala pomoc i když s obavami,protože nikdy předtím na psychiatrii nebyla jako v léčebně.Já si přci nechci celej život ubližovat a furt do sebe řezat a pálit se atd..lžu!Chci. le že to není v pořádku to vím.Zajímala mě hlavně kuřárna protože být někde zavřená a ježtě bez možnosti si jít na cígáro..ale uklidnily mě že tam kuřárna je.Tak jsem se nechala ukecat proč to neskusit když mi to tak mile a přátelsky nábídly.O několik hodin po tom pro mě přijala sanitka a ta mě převezla sem dolů na UZAVŘENÝ ODLĚNÍ.






 
 

Reklama
Reklama