MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*PAS - Odcizení v rodině

Odcizení v rodině a Gardnerův "PAS" Mgr. Ján Lukány, MUDr. Šárka Poupětová

12. ledna 2012 v 15:32 | ADMIN webu
PAS - parental alienation syndrom - pojem, který zavedl v roce 1984 newyorský dětský psychiatr a znalec Richard A. Gardner zabývající se svěřováním dětí do péče jednomu z rodičů. Vzhledem k tomu, že se naše odborná veřejnost zatím neshodla na českém ekvivalentu, uvádíme jej v původním anglické podobě. V Čechách se v současné době překládá jako: syndrom odcizeného/odmítaného/zavrženého rodiče, nebo syndrom odcizení/odmítání/zavržení rodiče. Někteří odborníci používají významově širšího pojmu "odcizení v rodině".

Německý ekvivalent - Eltern-Kind-Entfremdung (rodičovsko-dětské odcizení), popř. Elterliches Entfremdugssyndrom (syndrom rodičovského odcizení)

Jedná se o jev (vztahové onemocnění), kdy závažný partnerský konflikp, rozchod či rozvod rodičů vede k narušení až úplné ztrátě vztahu dítěte k jedomu z rodičů. Svými důsledky traumaticky postihuje všechny členy rozpadlé rodiny. Nejvíce ohrožuje psychosociální vývoj dítěte


Současné postoje odborné i laické veřejnosti k tomuto jevu oscilují od bagatelizace problému až po zneužití "syndromu" jako další zbraně v rozvodové válce rodičů. Přispívá k tomu zřejmě jednak nejednotnost ve výkladu (i překladu) PAS - viz výše. ("Alienation" = odcizení, zcizení, duševní porucha, šílenství, převod, přesun) , ale také široká škála projevů odcizení od mírné formy vztahového vzdálení až po ztrátu vztahu dítěte s jedním z rodičů (obvykle s tím, se kterým nežije). Také dosud neexistuje ani mezi odbornou veřejností shoda na tom, zda PAS je či není diagnóza. Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10 ani DSM-IV) takovýto syndrom nepopisuje. Tento jev není duševní poruchou ani poruchou chování (ve smyslu nemoci). Tento psychologický fenomén, není z pohledu psychopatologie, ani souborem příznaků (tedy syndromem), jenž by se charakteristice nemoci blížil. Z hlediska psychopatologie jej mnozí odborníci považují za podmnožinu jevu, který nazýváme šířeji týrání dítěte. V rámci fenoménu týrání se obvykle dále rozlišuje týrání, zneužívání, zanedbávání a deprivace. Odcizení rodiče může, v závislosti na intenzitě jeho projevů padat do kteréhokoli z vyjmenovaných souborů. O duševní poruše (případně syndromu) je možné hovořit tehdy, když týrání dítěte dosáhne takové intenzity, že dítě není schopno se s touto zkušeností týrání samo adekvátně vyrovnat a reaguje vznikem duševní poruchy (dříve by se mluvilo např. o vzniku úzkostné neurózy). Část odborné veřejnosti považuje tento jev za sociální diagnózu.

Různost náhledů na tento jev přispívá k obtížím při jeho diagnostikování, a s tím související nejasnosti se tak mohou snadno stát živnou půdou pro psychologické hry a jeho zneužívání.

PAS je v původním Gardnerově smyslu vnímán jako aktivní popouzení dítěte rodičem, se kterým žije, proti druhému rodiči, bránění dítěti v kontaktu s chybějícím rodičem, neodůvodněnými obviněním ze zneužívání dítěte chybějícím rodičem. Zdá se, že tento jev "způsobuje" rodič, který s dítětem žije. Další vývoj odborných postojů přináší čím dál větší diferencovanost a neutralitu v pohledu na PAS. Existuje mnoho rozdílných situací, které vedou k odcizení dítěte s rodičem, na kterých se podílejí v různé míře všichni zúčastnění. Vzniká tedy nejasnost, které z forem vztahového odcizení lze označit jako PAS. Diagnostika situace v rodině je proto velmi důležitá pro indikaci poradenských a terapeutických postupů při psychosociální pomoci těmto rodinám, ale také pro rozhodování soudu v opatrovnických sporech.

PAS se v rodinách rozvíjí v atmosféře nezvládnutého partnerského konfliktu rodičů (nejčastěji v průběhu problémového rozvodu, či po rozvodu rodičů), který destruktivně zasáhne i jejich rodičovství, vztah k dítěti i dítě samotné. Rodiče nedokážou mít spolu dobrý vztah, ani se slušně rozejít.





Dítě se ocitá v bitevním poli mezi rodiči. Je dlouhodobě vystaveno velké frustraci. Konflikt mezi rodiči nemůže vyřešit, ani se mu vyhnout. V takové situaci může vnější konflikt rodičů způsobit dítěti vnitřní konflikt.: "Co mám dělat? - potřebuji oba rodiče, ale také potřebuji jistotu a bezpečí domova, rodiče teď mé potřeby nevnímají, jsem bezmocný, nemohu to změnit a nedá se to vydržet".



Dítě nemá dostatečnou psychickou zralost ani sílu, aby vnější i vnitřní konflikt bez podpory samo "uneslo, zvládlo či vyřešilo". Dlouhodobé prožívání konfliktu je i pro dospělého člověka velkou zátěží. Pro dítě, které je na rodičích závislé a v konfliktu rodičů navíc bez dostatečné rodičovské ochrany, to představuje velmi ohrožující situaci. Potřebuje ji nějak "přežít" a alespoň se vyhnout neustálému prožívání konfliktu. Kompenzační schopnosti dítěte mohou být individuálně odlišné, stejně jako atmosféra v jednotlivých rodinách. Samozřejmě také záleží na věku a zralosti dítěte, možnosti dalších opor pro dítě v širší rodině či přirozeném sociálním prostředí. Situace ztráty bezpečí a nepřítomnost jednoho rodiče může vést u dítěte k potřebě posílení "bezpečné vazby" s rodičem, se kterým žije.



U rodiče dětské pocity recipročně probouzejí potřebu ochránit dítě, poskytnout mu bezpečí. V kontextu vlastní úzkosti a konfliktem pokřiveného vnímání, však může být jeho chování kontraproduktivní tj. může posuzovat situaci a chovat se způsobem, který je dobrý pro rodiče, ale ne pro dítě. Rodič, který s dítětem žije, může také zažívat pocity úzkosti ze ztráty partnera, který může vést k posílení vazby s dítětem až po závislost na dítěti. Může vnímat vztah dítěte k druhému rodiči jako něco, co jej ohrožuje tím, že se musí vyrovnávat s vlastní samotou a prázdnotou, v čase, kdy je dítě s druhým rodičem. Může se dokonce obávat toho, že by o dítě mohl přijít, kdyby mělo dobrý vztah s druhým rodičem - třeba by se časem mohlo chtít k němu přestěhovat. Může se ve skrytu duše bát, že by byl špatným rodičem a proto se snaží eliminovat všechny situace, kdy by mohl takový signál zvenčí dostat.



V separační fázi konfliktu rodičů, může být pro rodiče velmi obtížný jakýkoli vzájemný kontakt, tedy i kontakt kvůli dítěti. Rodič žijící s dítětem se před tímto "drásáním ran" může bránit i zamezením kontaktu druhého rodiče s dítětem i za cenu selhání ve vlastní rodičovské roli a přehlížení potřeb dítěte. Toto období omezení kontaktu může být přechodné, ale také může přejít do stádia odcizení.



Rodič může mít kromě výše uvedených motivů také potřebu pomsty vůči opouštějícímu partnerovi, trestat jej omezením, či zamezením kontaktu s dítětem.



Jednou z mnoha sebezáchovných, ochranných reakcí dítěte v rozvodové válce rodičů může být ztotožnění se (identifikace) s názory, postoji či pocity jednoho rodiče, obvykle toho, se kterým dítě žije. Nepřítomnost druhého rodiče může vnímat jako opuštění a znejistění. "Záleží mu na mně? Má mě rád?". Po takové "ztrátě" druhého rodiče je dítě o to víc závislé na rodiči, u kterého zůstává. Ztráta i druhého rodiče by obzvláště u malého dítěte mohla být prožívána jako život ohrožující (anihilační úzkost). Vše, co souvisí s druhým rodičem, začne dítě vnímat pokřiveně, jako "špatné, škodlivé, nepravdivé, nebezpečné, jedovaté", a začne se tomu vyhýbat.



Takovéto přizpůsobení mu umožní zdánlivě vyřešit konflikt.

Cena, kterou dítě za toto zdánlivé vyřešení konfliktu zaplatí, je vysoká. Deformace vztahu dítěte k oběma rodičům se odrazí v jeho pohledu na svět i na sebe samého. Musí potlačit citové potřeby, vůči "odcizenému" rodiči (eventuálně vůči jeho příbuzným), ale také část sebe - své identity (polovinu svých genů a toho, co od rodiče získalo a naučilo se od něj). Je vystaveno vnitřnímu konfliktu, zda také ta jeho část, která souvisí s odmítaným rodičem, je špatná. Dítě je současně zasaženo bolestí spojenou se ztrátou vztahu s jedním z rodičů, kterou nemůže patřičně prožít a mít pro ni v rodině podporu a soucítění.

Odcizení nepříznivě ovlivňuje psychosociální vývoj dítěte, poškozuje jeho psychické zdraví a ohrožuje budoucí rozvíjení dalších blízkých vztahů (s partnerem, se svými dětmi ad) a fungování v nich.



V mnoha případech přispívá i druhý ("odcizený") rodič v různé míře odcizení. Někdy mu brání v kontaktu vlastní pocity viny, selhání vztahující se k rozpadu rodiny, bezradnost, jak se chovat v rozvodové situaci a jak reagovat na bolest dítěte. Někdy potřebuje věnovat nějaký čas vlastní existenční stabilizaci po rozvodové separaci a přeruší kontakt s dítětem. To si dítě může mylně vysvětlit jako opuštění či ztrátu zájmu rodiče. První kroky opětovného navázání kontaktu mohou pak být problematické. V této fázi druhý rodič někdy rezignuje a vzdá se vztahu s dítětem, někdy čeká, až dítě dospěje a kontakt bude snadnější. Také se může pustit do úporného boje za svá "rodičovská práva" a "práva dítěte". Tato cesta je do určité míry efektivní, někdy se však zvrhává v pokračování partnerského konfliktu bojem o dítě, jehož skutečné potřeby bývají přehlíženy.



Odcizení v situaci, kdy druhý rodič s dítětem neměli dobrý vztah již před rozvodem, je obzvláště obtížná. Sekundární, porozvodové odcizení vzniká snadněji a posiluje primární odcizení. Tento druh odcizení obvykle nebývá řazen mezi PAS.

Odcizený rodič má nevýhodnou pozici vůči dítěti - má menší možnosti vlivu na ně. Zároveň však bývá jediným z původní rodiny, kdo má motivaci a šanci situaci změnit, rozvíjení PAS zabránit, či zmenšit jeho destruktivní vliv. V těžších případech je k tomu potřeba odborné psychosociální pomoci a podpory OSPODu (oddělení sociálně právní ochrany dítěte), někdy i rámce stanoveného opatrovnickým soudem.



V mnoha případech oba rodiče přispívají k odcizení nejen tím, že dítě nechrání před svým partnerským konfliktem, kterým jsou tak zahlceni, že si neuvědomují všechny potřeby dítěte, ale i vědomými či nevědomými reakcemi, kterými vyjadřují svůj postoj k partnerovi, a tím i naznačují, nebo ukazují, co by mělo dítě cítit a jak by se mělo chovat k druhému rodiči. Jednotlivé případy se liší různou mírou podílu jednoho či druhého rodiče na této situaci. Tento faktor opět komplikuje diagnostiku PAS.



Míra rizik vzniku PAS také souvisí s psychickým zdravím a osobnostmi rodičů. Přesnou diagnostiku si netroufneme v současné době zveřejnit, neboť nevíme o žádné validním výzkumu v této oblasti. Je těžké rozlišit míru osobnostní patologie od reakce na extrémní zátěž v dlouhotrvající těžké rozvodové situaci.



Pokud je PAS v rodině rozvinutý v mírné formě a rodiče jsou ochotni ke změně svého výchovného postoje a chování, mohou příznaky odcizení časem samy vymizet, nebo k jejich odstranění stačí pomoc širší rodiny, přátel, či běžně dostupné rodinné poradenství (v síti poraden pro rodinu, nebo v ordinacích soukromých psychologů). Někdy také bývá účinné citlivé doporučení kolizního opatrovníka OSPOD.



V těžších případech bývá nezbytná specializovaná, psychologická, odborná pomoc, na kterou rodina může docházet ambulantně. Forma spolupráce může být dobrovolná, pokud jsou oba rodiče alespoň trochu ochotni spolupracovat. Pokud jeden z rodičů není ochoten spolupracovat, lze odbornou pomoc uložit opatrovnickým soudem jako rozsudek o "styku dítěte s rodičem v přítomnosti odborníka" (Naše legislativa, zatím neumožňuje soudům nařídit rodinnou terapii nebo mediaci. V chystané novelizaci rodinného práva se s touto možností již počítá). V případě, že chybí ochota ke spolupráci oběma rodičům jsou možnosti ambulantní pomoci prakticky nulové.


Ambulantní forma pomoci má své hranice. Obvykle nebývá účinná u velmi těžkých případů "odcizení". Existují pokusy o intenzivní terapii s hospitalizací dítěte na odděleních dětské psychiatrie či pobyty ve výchovných a diagnostických zařízeních pro děti. V průběhu hospitalizace se pracuje s dítětem i rodiči. V našich podmínkách neexistují specializovaná pobytová zařízení tzv. re-integrační centra, která ojediněle existují v zahraničí. Názory odborné veřejnosti na možnou efektivitu nedobrovolného pobytu dítěte na oddělení psychiatrie nebo v re-integračním zařízení jsou značně rozporuplné.



Veškerá specializovaná odborná pomoc je možná jen za součinnosti soudu, OSPOD a specializovaného psychoterapeutického, či poradenského zařízení. Dobrá spolupráce v rámci vyváženého třístranného (poradna, OSPOD, rodina), či čtyřstranného (poradna, OSPOD, soud, rodina) kontraktu je pro efektivitu pomoci rodině velmi důležitá. Smyslem pomoci, je zachovat dítěti kontakt s oběma rodiči a minimalizovat dopad odcizení na jeho zdraví a také na zdraví rodičů.



Znalost problematiky je důležitá pro soudce při rozhodování v opatrovnických sporech, pro kolizní opatrovníky při sociálně právní ochraně dětí, pro soudní znalce, kteří tyto rodiny diagnostikují. Myslíme si, že je důležitá pro všechny pracovníky, kteří poskytují rodinám sociální, psychologické i právní poradenství, psychoterapii, či mediaci v rozvodových a opatrovnických sporech. Domníváme se, že by bylo výhodné, aby s ním byli obeznámeni také lékaři, učitelé, vychovatelé a výchovní poradci. Srozumitelný, neutrální výklad jevu odcizení je důležitý i pro laickou veřejnost. Dobrá informovanost odborné i laické veřejnosti o rizicích tohoto jevu a o možnostech, jak mu předcházet, či zastavit ho v počátečních,- méně zhoubných fázích, by mohla přispět k jeho primární a sekundární prevenci tohoto jevu.



Související hesla: odcizení v rodině, syndrom CAN, psychorozvod, anihilační úzkost, attachement, sociálně právní ochrana dítěte



Literatura:
Gardner, R.A.: "Syndrom zavržení rodiče", zkrácený překlad, Praha, metodické materiály MPSV ČR, 1996,
Bakalář, B.: "Bez otce se nedá (dobře) žít"

Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad, 2002

Gardner, R.A.: The Parental Alienation Syndrome. A Guide for Mental Health and Legal Professionals. 2nd Edition. New Jersey, Creative Therapeutics, Cresskill, 1998

Gardner, R. A.: Therapeutic Interventions for Children With Parental Alienation Syndrome. New Jersey, Creative Therapeutics, Cresskill, 2001

Matějček Z.: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní. Praha, Portál, 1994 (str. 51)

Warshak, R.: Revoluce v porozvodové péči o děti. Praha, Portál, 1996

Warshak, R.: Rozvodové jedy. Praha, Triton, 2003

Dunovský,J. Dytrych, Z. Matějček, Z.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě nakladatelství Grada Publishing

Vargová B.: Syndrom zavrženého rodiče. [In Zpravodaj Občanského sdružení ROSA]. Praha. ROSA, 2005, 01/2005.

Gjuričová, Š.: Syndrom zavrženého rodiče?. [In Právo a rodina]. Institut rodinné terapie, 7, 10/2005.
Autoři článku:

MUDr. Šárka Poupětová

psychoterapeut, rodinný terapeut, samostatný manželský a rodinný poradce s devítiletou praxí v oboru. Pracuje v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha Západ a Východ, Viktora Huga 4, Praha 5

Mgr. Ján Lukány
Psychoanalyticky orientovaný poradenský psycholog a psychoterapeut s desetiletou praxí v oboru. V Praze má soukromou praxi, kde nabízí individuální, párovou a skupinovou terapii.


zdroj:http://www.lukany.com/node/28
 
 

Reklama