STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU



















*Život s poruchou osobnosti aneb Životopis Sandry
















Sandra o sobě: Pomáhat je mé poslání





A i tobě ráda pomůžu ,ano i tobě co teď čteš tyto moje věty.Jsem ametér Peer Konzultant,to je osoba která má zkušenost s duševním onemocněním a ráda pomohu i tobě nejen přez svůj životní příběh.Jsem tu i pro tebe a záleží mi na tobě i když tě zatím neznám.Někdy stačí mít si ským promluvit,a věř že já ti budu rozumět a možná zjistíme že jsem měla ten samí problém co máš ty.Stačí když se semnou spojíš,můžeme si spolu povídat tady na mém chatu:




Sandra není nyní v místnostiChat




A věř mi jento že už to tu čteš ,teď tady tyto moje řádky, znamená že jsi na dobré cestě,máš snahu a odvahu řešit svojí situaci a to je moc dobře a já tě za to obdivuji,protože jiný zatím tuhle tvou odvahu ježtě nenašly.A až se posuneš tak daleko jako já, a jde to věř mi,třeba i ty budeš chtít být Peer konzultant, ať užamatér nebo profík a pomáhat dál druhým.Tak mi napiš a věř že všechno bude zase dobré,ničeho se neboj,protože už nejsi sám/sama, ale máš mne:-)


S láskou tvá Sandra



Kdyby jste chtěly pomoci Sandře k lepšímu životu ,nebo podpořit tyto nezyskové stránky,tak budu ráda,ale nejedná se o žádnou sbírku.
Je to zcela dobrovolné.


IBAN : CZ68 30 30 0000001303050018
čú:1303050018/3030



A shledáte-ly tyto stránečky alespoň trochu užitečnými ,prosím pomožte o nich informovat ostaní pomocí vložení odkazu či obrázku který najdete klinutím na odkaz níže.Vložte jej na své strányky, profily atd..aby se pomoc dostala ke všem kteří jí hledají a potřebují.

Děkuji


Pokračuj rolováním dolů

*Panická porucha

Panická porucha a její řešení autor: Aleš Kalina

31. května 2016 v 15:43 | Admin
Ahoj oběvila jsem skvělý stránky od autora Aleš Klíma. https://ales-kalina.cz







Studioví program by mě samotnou zajímal,ale jsem zastánce že pomoc za peníze není pomocí.Nic méně by to pomohlo zajmat vás kteří finanční nouzí netrpíte.





Panická porucha nám dokáže pěkně zavařit den. Lidský mozek je podobně jako počítač v kanceláři počítačem, který spravuje lidské tělo i naše chování. Narodili jsme se s ním a plně se nám vyvinul již v těle matky. Je nesmírně výkonný a dokáže zpracovat miliardy úloh za jednu vteřinu.
Během života se mozek každého z nás naplnil informacemi, se kterými pak žijeme celý život. Mnohé z těchto informací vnikly do naší hlavy, aniž bychom si mohli ověřit jejich správnost. Některé dokonce ještě v době, kdy nám byl jeden rok.
Informace se nám do hlavy nejvíce dostávaly od rodičů, dále pak od sourozenců a prarodičů. Je častým jevem, že právě oni byli nepoučení o schopnostech dětské hlavy a svým chováním a svými výroky zajistili zápis informací, které později způsobí přetížení počítače a jeho přepnutí do úsporného módu.
Lidský mozek má kupodivu se stolním počítačem mnoho společného. Pokud musí řešit mnoho operací najednou,umí se zaseknout, či alespoň zpomalit. Jistě to znáte. Pracujeme na několika věcech najednou a ejhle, práce se zničehonic zpomalí a na obrazovce vidíte akorát přesýpací hodiny.
Chápejte tedy panickou poruchu jako stav nouze vaší hlavy, kdy se díky mnoha spuštěným procesům a kontrolám omezí příjem a vyhodnocování některých informací. Pokud budeme nazírat na panické poruchy z tohoto úhlu, zjistíme, že jejich druhy jsou dány vypnutím určitého smyslu či omezením výpočtu, na který jsme běžně zvyklí.

Panická porucha a její variace

  • Omdlení
  • Kolísání tepové frekvence
  • Nadměrný strach z lidí
  • Úzkost
  • Nevolnosti
  • Běsy
  • Pocit ohrožení
  • Nadměrné obavy
  • Napětí ve svalech
  • Bušení srdce
  • Červenání
  • A mnohé další…

Pokud budeme zkoumat jednotlivé projevy více, zjistíme, že jde vždy o určitý projev limitního stavu mozku, který se buďto snaží svého majitele ochránit od smrti, nebo od nadměrné bolesti (např. bolesti ze ztrapnění, nedostatečnosti, ze ztráty lásky). Jak panickou ataku léčit?
Lidský mozek je přesný stroj, a i když se nám může zdát, že dělá chyby, není tomu tak. Jeho výpočty nejsou nahodilé, a pokud se začnete cítit špatně a máte pocit, že se blíží některá z těchto panických poruch, vězte, že ve své hlavě nosíte informace, které způsobují danou kalkulaci.

Panická porucha a Emoční rovnice

Díky Emočním rovnicím je panická porucha celkem lehce řešitelnou záležitostí. Emoční rovnice je totiž přepis zapsaných dat ve vaší hlavě v jazyce emocí do slovní podoby. Mozek má totiž svá data zapsaná pro nás v nečitelné formě. Abychom s nimi mohli pracovat, musíme je převést do naší řeči.
Jakmile zjistíme, co jste si do hlavy zapsali během celého vašeho života, budeme schopni výpočty pochopit a zamezit jim po celý zbytek vašeho života.
Napadá mě zde příklad jedné klientky, která byla hospitalizována na psychiatrické léčebně a doktor jí nadávkovalantidepresiva. Stěžovala si na nadměrné bolesti hlavy, bušení srdce a závratě.
Rozborem její situace a zapsaných Emočních rovnic vyšlo najevo, že mozek se dostával do limitního stavu díky těmto příkazům:
  1. Musíš všechno stihnout
  2. Musíš být bezchybná
  3. Musíš vyhovět
  4. Nikdo ti nepomůže
  5. O pomoc není dobré si říkat
  6. Nemáš odvolání
Uvedené body jsou pouze vrcholkem ledovce a při odhalování Emočních rovnic si jich klientka odnesla skoro 1200.

Panická porucha a její řešení

Řešení panické poruchy spočívá v tom, že po odhalení programů, jež vedou k zaseknutí mozku, je musíme z hlavy vymazat. To se dělá tak, že vytváříme tzv. protiprogramy, které je mozek schopen přijmout a zapsat je do své paměti. Protiprogramy způsobí toužebný efekt a během noci se staré destruktivní programy vymaží.
Jediné, co je zde zapotřebí vědět, že panickou poruchu mohou způsobovat stovky i tisíce Emočních rovnic a při započetí práce není nikdy jasné, kolik jich v hlavě budete mít. Otáčení pak probíhá tak, že za jeden den můžete vložit maximálně sedm nových antiprogramů.
I když se může zdát daný postup pomalý, je efektivní. Lidé získávají nad sebou vládu a lékařům vracejí antidepresiva. Opadá jim strach ze sebe sama a mohou se opět navracet k dětem, do rodin a ke své práci.

Zajímá vás toto téma více? Chcete se zbavit svých panických ataků? Pak se zúčastněte živého vysílání na téma Úzkosti a panické ataky, které proběhne již toto úterý 13. 10. 2015. Sledovat můžete na této webové adrese. https://ales-kalina.cz


erhp1

Učte se přímo od tvůrce metody

Aleš Kalina je přední český kouč a autor metody Emočních rovnic. Celý život se zabývá otázkou, jak být v životě spokojený a dosáhnout toho, po čem toužíme. Pochopil, že neúspěch a neštěstí nejsou hříčkou osudu, ale našeho mozku. Své myšlenky zformuloval do výukového programu "Emoční rovnice online". Nyní máte i vy možnost vyzkoušet program, který vede ke spokojenějšímu životu.

Výhody, které získáte vstupem do studia

  • Naučíte se ovládat svůj mozek.
  • Dostanete jednoduchý návod pro nalezení svých bloků v hlavě.
  • Naučíte se hledat škodlivé Emoční rovnice.
  • Vzniklý problém si můžete hned podchytit v pracovním sešitu.
  • Naučíte se, jak Emoční rovnice vymazat.
  • Získáte odpovědi na své dotazy přímo od koučů Aleše Kaliny.
  • Naučíte se jak využít vzniklé situace pro hledání Emočních rovnic.
  • Ušetříte za osobní koučink.

Získejte přístup do online programu ještě dnes!

  • 20 tréninkových video lekcí
  • 10 dalších pomocných návodových videíí
  • 20 audio nahrávek MP3
  • Privátní skupina na Facebooku
  • Členská sekce
  • Bonusové materiály
  • Poradna
  • Doživotní přístup
  • Interaktivní pracovní sešit

3 800

Více na jeho stránkách : https://emocnirovnice.ales-kalina.cz/






Aleš Kalina

Aleš Kalina

Jsem člověkem, který rád pomáhá lidem s jejich nepříjemnými myšlenkami. Již v 17 letech se ve mně probudila touha ptát se lidí kolem sebe, jak se mají a proč se necítí dobře. Rád se starám o životy druhých jako o svůj vlastní a jsem přesvědčený, že každý člověk má nárok na skvělý život a naplnění svých tužeb a vizí.
LLaauto Ar: Aleš Kalinautor: Aleš

Temná zákoutí panické poruchy

2. dubna 2014 v 19:35 | Admin
První záchvat paniky na mě přišel v 19 letech, kdy mě přepadla nesnesitelná úzkost z toho, že vlastní vinou nějak vážně onemocním, ostatní nakazím, tím všechny ztratím a zůstanu sama. Tato představa ve mně vyvolávala nesnesitelné pocity zoufalství. Napadaly mě představy, které samy sebe usvědčovaly o vlastní pravdě. Ataky přicházely i čtyřikrát týdně. Začalo mi být jasné, že tohle sama nezvládnu. Můj svět je křehký. Stačí závan z vnějšího světa a vše se může sesypat. Buduju totiž svoje já s diagnostikou panické poruchy. Dva, tři prášky a pak šup na terapii. Obsesivní myšlenky typu Co se to sakra zase děje?! a úzkostné ataky jsou na denním pořádku. Pro člověka, který teprve rok slaví -cetiny a má vykročit do života, to není zrovna nejideálnější způsob žití. Před dvěma lety mi byla diagnostikována panická porucha a obsedantně-kompulzivní porucha. Do cesty mi tak přišla psychická překážka, která se nedala překročit a táhla se se mnou na každém mém kroku. Často mi podkopávala nohy a dávala okusit dno mého bytí. Ačkoliv jsem byla naprosto zoufalá, věděla jsem, že to není nemoc, nebo aspoň jsem to jako nemoc nebrala. Žila jsem dál svůj život s čím dál častějšími pády a temnými zákoutími, až mi došlo, že se nejedná o nemoc fyzického rázu, ale že onemocnět může i duše. Když už duše nemůže Slovo nemoc pochází ze dvou slov, a to "ne" a "moci", tím pádem něco "nemoci". Tudíž i duše v nás někdy může ne-moci jít dál. A je to dokonce velmi obvyklé. Jen my se často snažíme přecházet různé výkřiky naše vnitřního života. A moje duše doslova řvala, naříkala, že takhle nechce a nemůže žít. Před chvílí jsem vkročila do světa dospělých. Měla jsem si sebrat knížky, plyšáky a nasadit masku rozumné, dospělé ženy. Děsila mě představa o mně samé. Co o sobě mohu říct? Je mi 20 let. Studuji vysokou školu. Miluju umění a přírodu. První záchvat paniky na mě přišel v 19 letech, kdy mě přepadla nesnesitelná úzkost z toho, že vlastní vinou nějak vážně onemocním, ostatní nakazím, tím všechny ztratím a zůstanu sama. Tato představa ve mně vyvolávala nesnesitelné pocity zoufalství a stále sama sebe usvědčovala, že se to zkrátka musí stát! Hlavou se mi honilo tolik sebedestruktivních myšlenek a recept na troje antidepresiva mi nijak elánu nedodal. Napadaly mě představy, které samy sebe usvědčovaly o vlastní pravdě. Myšlenky byly stále negativnější. Propadla jsem naprosté panice. Začala jsem se třást, v těle bylo neskutečné napětí, které mě nenechalo v klidu, zírala jsem do prázdna a nezastavitelně brečela. Takovéto podobné ataky mě začaly potkávat čím dál častěji (cca až 4x týdně). Prudký nával, šílená úzkost, zoufalost a bezmoc. Panický atak se převléká do mnoha tváří. Jen být bylo nesnesitelné samo o sobě, natož žít. Mé úzkosti se prodraly až na povrch, a tak jsem skončila v čekárně psychiatrické ambulance. "Vždyť jste tak mladinká!" ozývalo se z jedné strany, proto jsem raději obrátila svůj pohled ke dveřím. Tam to nebylo o nic lepší. "Co tady dělá?" ukazovala na mě postarší paní, která si prsty přejížděla řeznou ránu. Další panika, záchvat. "Co tady sakra dělám? Co se to zase děje? Chci pryč! Ať se na mě nikdo nedívá!" Hlavou se mi honilo tolik sebedestruktivních myšlenek a recept na troje antidepresiva mi nijak elánu nedodal. Stále za mnou otravně dolézaly obsesivní myšlenky typu Co se to zase děje?! To nemůžu zvládnout! Všichni mě opustí! Zešílím! Už to nevydržím! Bojím se, že si ublížím. Nekontroluju se! V kleci strachu Tak fajn. Je mi dvacet, před sebou mám první zkouškové na vejšce a do toho nasazené prášky. "Bezva, to půjde hladce," říkala jsem si s patřičnou ironií a polykala první prášek. První dva týdny nic. Žádná změna, žádná euforie, žádné zlepšení. Zkrátka nic. To, že bych se měla někomu svěřit a otevřít svou duši, pro mě bylo nejdříve naprosto nepřijatelné, považovala jsem to za vlastní selhání. Změna přišla po měsíci v podobě sebedestruktivních myšlenek, které se zhmotnily na mém těle. Čtu příbalový leták - bezva, lidi do pětadvaceti let k tomu mají více sklonů. Svůj pobyt tři sta kilometrů od domova a zkouškové jsem zvládla "jenom" s ubližováním si. Antidepresiva nesedly, mé myšlenky byly nezkrotné, panické ataky nastávaly čím dál častěji a přede mnou první terapie. Můj svět se otočil vzhůru nohama a já si šlapala po štěstí. Vlastně jsem tou dobou ani žádné pod nohama neměla. Strádala jsem. Toužila jsem žít normálně a ne v kleci strachu, bezmoci a zoufalství. Myšlenky na terapii mi ubližovaly. To, že bych se měla někomu svěřit a otevřít svou duši, pro mě bylo nejdříve naprosto nepřijatelné, považovala jsem to za vlastní selhání. A tak jsem se s pomocí nejlepší kamarádky, které bych tímto ráda poděkovala z celého srdce, vydala na dlouhou cestu terapií. Po roce jsem se rozhodla postavit svou vlastní horu - můj svět je nyní jiný. Barevný, plný vůní, chutí, pestrý, bohatší a šťastný. Ale vylézt aspoň do půli hory dalo neskutečnou práci, která přinášela utrpení. Dnes už vím, že psychoterapeuti nekoušou, to jen má duše kouše mě, a jsem nesmírně ráda, že jsem již na počátku všeho našla výbornou psychoterapeutku, a především úžasného člověka, kterého si moc vážím. Věnováno člověku, který mě vytáhl z bláta, Veronice S. Ronnie, čtenářka Psychologie.cz

Léčba panické poruchy

18. února 2014 v 16:24 | ADMIN webu
Léčba panické poruchy může spočívat ve farmakoterapii nebo psychoterapiinebo jejich kombinaci. V případě farmakoterapie se jedná zejména o antidepresiva(SSRI, SNRI, tricyklická antidepresiva) a benzodiazepiny (Neurol, Xanax, Oxazepam…). Vzhledem k riziku závislosti na benzodiazepinech se doporučuje užívat je maximálně několik týdnů, než se projeví účinek současně nasazeného antidepresiva. Další možností je přechodné užití benzodiazepinů v kombinaci s psychoterapií, nebo psychoterapie samotná.
zdroj:www.upsychiatra.cz

MUDr. Ladislav Polách

Panická porucha se objevuje nejčastěji kolem 30. roku života

18. února 2014 v 16:23 | ADMIN webu
Panická porucha se objevuje nejčastěji kolem 30. roku života, další vyšší výskyt je kolem 50. roku života. Poruchou trpí asi 3-4% lidí, avšak samotný jediný panický záchvat zažije až 25% lidí. U žen se porucha objevuje dvakrát častěji než u mužů.
Na základě panické poruchy se často rozvíjí agorafobie. Jedná se o strach z otevřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach) a to zejména strach z panické ataky v takovém prostoru, kde není možnost okamžité pomoci. Často má dotyčný obavy z toho, co by si řekli ostatní, kdyby viděli jeho potíže.
Agorafobie se projevuje zejména vyhýbáním se cestování dopravními prostředky (zejm. na vlastní pěst), ale i strach z pobytu v otevřených prostorech, jako jsou obchodní domy, restaurace, náměstí, kina. Strach může vzniknout i v situaci, kdy je dotyčný daleko od možné pomoci (v přírodě, v místech bez signálu).
Jaké faktory se podíl na vzniku panické poruchy? Kromě vrozených faktorů se jedná i o biochemické faktory (snížená hladina neurotransmiteru serotoninu), největší vliv však má výchova, která formuje naši osobnost. V určitých situacích, kdy působí silný externí podnět (stres, závažné životní události, tělesná onemocnění), kterého si nemusíme být však ani vědomi, dochází ke spuštění panické reakce.
zdroj:http://www.upsychiatra.cz

MUDr. Ladislav Polách

Panická porucha je charakteristická záchvaty silné úzkosti

18. února 2014 v 16:22 | ADMIN webu
Panická porucha je charakteristická záchvaty silné úzkosti (panickými záchvaty, atakami), které se objevují bez zjevné příčiny a jsou často spojeny s tělesnými projevy. Právě tělesné projevy jsou příčinou, proč prvním lékařem, se kterým dotyčný přijde v této souvislosti do styku, je praktický lékař, často však i lékař rychlé záchranné služby, která je volána pro podezření na infarkt.
Úzkost je podobně jako strach základní lidskou emocí, která má v naše životě své místo. Problémem však začíná být v okamžiku, kdy je v dané situacineadekvátní - trvá dlouho, je intenzivní, nevhodná v dané situaci nebo příliš častá.
Panické záchvaty (ataky) trvají obvykle 5-30 minut a mají většinou jak psychickou, tak i fyzickou složku.
Psychickou složkou může být strach ze smrti, zbláznění se nebo ze ztráty kontroly nad sebou samým, pocit ohrožení, potíže se soustředěním, napětí, podrážděnost. Můžeme se také setkat se zvláštním prožíváním situace, kdy máme pocit, jako bychom nebyli plně přítomni, ale viděli děj jakoby z dálky (derealizace) nebo stav jako bychom nebyli ve svém těle a naše prožívání bylo od nás oddělené (depersonalizace).
Tělesným doprovodem pak může být intenzivní bolest a svírání na hrudi a v oblasti žaludku nebo břicha, bušení srdce, pocit nedostatku vzduchu, nemožnost se plně nadechnout, pocení, chvění, třes. Dále i bolest zad nebo hlavy, bolest a napětí svalů, nechutenství, pocity na zvracení, mžitky před očima. Právě pro tyto příznaky se dotyčný zpravidla nejdříve obrátí na praktického lékaře, kardiologa, neurologa nebo internistu, než je stanovena diagnóza vhodná pro přeléčení psychiatrem.
zdroj:www.upsychiatra.cz

MUDr. Ladislav Polách

Panická porucha -Jaké to mohou být symptomy?

13. února 2014 v 16:30 | ADMIN webu
a)psychické symptomy
dominují stavy masivní úzkosti (Psychologický symptom), obavy ze smrti, zešílení, ze ztráty kontroly, depersonalizace a derealizace
b)tělesné symptomy
tělesné symptomy mnohdy vyvolávají obavu o život, obavy ze smrti. Pro tyto symptomy je vyžadována intervence lékaře, který však
nenachází odpovídající tělesný korelát (laboratorní nálezy, fyzikální nález, EKG,...). Standardně se aplikuje diazepam a magnézium,
injekčně. Některí lidí volají lékaře i několikrát týdně ze strachu o život.


Jaké to mohou být symptomy?
  • "vojákovo srdce" (soldier´s heart nebo cirkulační astenie neboli Da Costův syndrom): bolesti v oblasti nad sdrcem, které vyvolávají obavu z infarktu myokardu. EKG je v normě.
  • palpitace (bušení srdce)
  • bolesti nebo pocity bolesti na hrudníku
  • pocity nedostatku dechu a dušení
  • zrychlený pulz (tachykardie)
  • závratě, pocity točení hlavy, poruchy stability
  • návaly horka a chladu
  • omdlévání
  • břišní nevolnost, pocit na zvracení
  • neklid
  • aj.
Možný příběh
Po vyšetření záchrannou službou je pacient dle typu bolestí vyšetřen internistou (bolest srdce, bušení srdce a dušnost, bolesti na hrudníku, brnění nebo třes rukou, mravenčení, omdlévání, návaly horka a chladu, břišní nevolnost, pocit na zvracení), neurologem (závrať, točení hlavy, poruchy stability, brnění nebo třes rukou, mravenčení, ..), či lékařem ORL (závrať, točení hlavy, poruchy stability,..), případně jiným specialistou a často všemi najednou. Provádí se řada laboratorních a pomocných vyšetření (EKG, vyšetření na kardioselektivní enzymy, vyšetření magnézia, CT mozku, coloskopie,...). Ale žádné vyšetření nic neprokáže.
Pacient dostane magnézium v tabletách, diazepam, Vasocardin anebo jiné léky. Jde domů a prožívá anticipační úzkost, tedy úzkost z očekávání, že se všechno bude znovu opakovat. A za pár dnů až týdnů volá znovu. A koloběh se opakuje....
Panická porucha je psychiatrická diagnóza a léčí ji psychiatr.
Které stavy mohou imitovat panickou poruchu?
  • intoxikace psychoaktivní látkou (amfetamin, kokin, kofein,...)
  • odvykací symptomy (alkohol, barbituráty)
  • afektivní porucha
  • schizofrenie
  • somatoformní poruchy
  • generalizovaná úzkostná porucha
  • prostá a sociální fobie
  • tělesná onemocnění (skutečný infarkt myokardu, hypoglykémie, feochromocytom, hyperparathyreoideismus, prolaps mitrální chlopně,
    arytmie, koronární nedostatečnost, dráždivý tračníék, cholecytolithiáza, tetanický syndrom, migréna,...)
  • zdroj:http://www.psychoporadna.cz

Panická porucha často předchází agorafobii.

6. února 2012 v 9:25 | ADMIN webu
Je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny.
Intenzivní úzkost, panicky záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve ?vlnách? i po dobu dvou hodin. Při panickém záchvatu dochází náhle k záchvatu intenzivního strachu, pocitu, že se něco hrozného přihodí, a pocitu ztráty sebekontroly.

Během panického záchvatu postiženy prožívá celou řadu příznaků, z nichž nejčastější jsou strach ze smrti, zbláznění nebo ztráty sebekontroly, bolesti na hrudi, pocity nedostatku dechu, závratě nebo pocity na omdlení, silný třes, pocení, nucení na zvracení nebo zvracení, bolesti žaludku, mravenčení v rukou a nohou, návaly horka nebo zimnice, depersonalizace nebo derealizace. Může se objevit řada dalších příznaků, výše jmenované jsou však nejtypičtější. V úzkostných myšlenkách se objevuje strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládaní nebo ze zešílení.
Náhlý začátek a vysoka intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (např. selhává mu srdce, má infarkt, zešílel apod.). Prožitek je plný děsu a hrůzy, postižený má pocit, že s tím nemůže nic dělat. Cítí se proti záchvatu bezmocný. Jednotlivé záchvaty obvykle trvají jen několik minut, v průměru mezi 10 až 20, velmi výjimečně déle. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání. Jindy dochází k uvolnění a letargii.

Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout ze situace, kde k panice došlo (např. útěk z metra), nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (např. telefonické volání lékařské záchranné služby). Důsledkem záchvatů paniky bývá snaha vyhnout se situacím, které paniku vyvolaly (např. samotě, obchodům, čekaní ve frontě, dopravním prostředkům, uzavřeným prostorům).
Velmi často lidé s panickou poruchou vyhledávají léčbu u somatických odborníků, jako jsou internisté, neurologové, gastroenterologové a další. Zbytečně jsou podrobeni celé řadě vyšetření, která však neodhalí žádný organicky patologický stav. V mnoha případech se dostanou k přiměřené péči u psychiatra až po letech martyria zatěžujících vyšetření a zbytečných hospitalizací v jiných oborech. U většiny lidí trpících panickou poruchou se rozvine agorafobie.

Martinův otec ve 48 letech náhle zemřel na infarkt myokardu. Předtím si stěžoval na bušení srdce. Martin došel k přesvědčení, že jakákoli změna týkající se srdeční činnosti může vést k smrti. Ve 31 letech si po zátěži v práci všiml, že mu srdce bije nepravidelně. To ho vyděsilo. Úzkost vedla k dalšímu zrychlení tepu. S hrůzou si představil, jak umírá. Dostal se do záchvatu paniky. Volal pohotovost. Lékař mu naměřil vyšší tlak a rychlý pulz. Pak mu píchl injekci. Přestože mu řekl, že srdce je v pořádku, Martin zůstal neklidný. Lékař se během vyšetření tvářil ustaraně. Naměřil zvýšený tlak a pulz. A otec zemřel na infarkt, když si předtím stěžoval na zrychlený tep. Martin se začal stále více soustřeďovat na činnost srdce. Stále svůj tep pozoroval. V břiše, na spáncích, na krku. Zjistil, že tep často není pravidelný. Přestal cvičit. Pak se začal vyhýbat milování. Nechtěl srdce namáhat. Jednou se v noci probudil a zjistil, že mu srdce rychle buší. Celý se zpotil, nemohl popadnout dech. Byl přesvědčen, že je to infarkt. Volal pohotovost a odvezli ho na koronární jednotku, kde bušení srdce zmizelo. Řekli mu, že je v pořádku, ale nepomohlo mu to. Martin dále musel nutkavě sledovat svůj tep. Začal vnímat i další tělesné příznaky: pocení, brnění rukou, pocity na omdlení. Po třech dnech se bušení srdce objevilo znovu a následoval další záchvat paniky. Tentokrát mu po vyšetření na pohotovosti vynadali. Martin přestal věřit lékařům, ale přesto si dává pozor, aby měl za každé situace nablízku nějaké zdravotní zařízení. Cestuje raději autem, aby mohl kdykoli do nemocnice dojet. Panické záchvaty s bušením srdce se objevují stále častěji.
Zdroj: Speciální fóbie, nakladatelství Portál

Máte pocit, že se vám lidé za zády vysmívají, pomlouvají, vás nebo vám dokonce chtějí ublížit? Nejste sami. Paranoidní myšlenky údajně trápí každého třetího člověka na světě

6. března 2009 v 11:39 | ♥Naposledy.cz♥

Paranoidní myšlenky

Máte pocit, že se vám lidé za zády vysmívají, pomlouvají, vás nebo vám dokonce chtějí ublížit? Nejste sami. Paranoidní myšlenky údajně trápí každého třetího člověka na světě.

Jedním z těch, kterým šeptání, potutelné pohledy či úsměvy stačí k tomu, aby si mysleli, že na ně ostatní útočí, je dvaatřicetiletý pedagog Jan. Loni se přihlásil do kurzu španělštiny, pouhé dvě lekce mu ale stačily k tomu, aby se v hodině cizího jazyka už víckrát neukázal.

"Mými spolustudentkami byly většinou ženy, které si věčně něco špitaly a smály se. Po každém výbuchu smíchu jsem měl pocit, že jejich oči směřují ke mně, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že terčem jejich "drbů" jsem já. Cítil jsem se tak hrozně, že jsem zaplacený kurz španělštiny raději nechal propadnout," vypráví.


Zkušenost s nepříjemnými pocity, kdy se domníváme, že jsme druhými sledováni nebo pomlouváni, má podle studie oddělení klinické psychologie na King's College v Londýně více než devadesát procent lidí. Myšlenky, které nás pronásledují, se pohybují od nepříjemných pocitů, že nás někdo sleduje při cestě do práce, až po obavu, že nám chce někdo ublížit.

Přirozená míra podezíravosti je podle psychologů běžná, problém nastává, když začneme vnímat své okolí jako ohrožující či nepřátelské, aniž bychom pro daný pocit měli reálný důvod.

"Pokud nám takto hrubě zkreslené vnímání brání jak v běžném fungování, tak i v navazování a udržování vztahů, pak se paranoidní ladění stává trýznivým problémem," myslí si psycholog Petr Šmolka.
Důvod, proč někteří z nás přehnaně reagují na jednání druhých lidí, spatřuje psycholog v masivních pocitech nejistoty, často spojených s jistým emočním zraněním v minulosti.

Čtyřicetiletá produkční Věra opouštěla svou kancelář vždy až ve chvíli, kdy měla pečlivě zamknuty zásuvky svého stolu i pracovního kufříku. Navíc ji trápilo podezření, že její telefon je odposloucháván, a to jak v práci, tak doma.

"Předpokládala jsem, že moji kolegové chtějí využít mých znalostí, zkušeností a kontaktů a že mi chtějí ublížit, aby získali moje pracovní místo," vypráví. Od nadměrné podezíravosti a nedůvěřivosti jí nakonec pomohla až psychoterapie. Abychom měli podezíravost zcela pod kontrolou, doporučuje psycholog Petr Šmolka svěřit se se svými obavami okolí. Schopnost "vypovídání se" nám odkryje, že naše představy jsou většinou přehnané nebo nerealistické.

NÁZOR ODBORNÍKA

PhDr. Petr Šmolka
* Co je paranoia?
Paranoia je psychická porucha vyznačující se bludy vztahovačnosti, podezíravosti nebo žárlivosti při plném zachování intelektu. V obecné mluvě se užívá i jako označení pro projevy nadměrné podezíravosti či žárlivosti, aniž by musely být doprovázeny bludy.



* Co dělat, abychom měli paranoiu pod kontrolou?
Pokud je paranoia spojená s bludy, pak jde o závažné duševní onemocnění, které patří do kompetence psychiatra. U žárlivosti a vztahovačnosti pomáhá, když se podaří nalézt prapůvodní emoční zranění. Účinnou metodou pak bývá psychoterapie. U mírnějších forem může pomoci i podmiňování ze strany nejbližšího okolí - vhodné "odměny" ve chvíli, kdy se nám podaří projevy podezíravosti alespoň utlumit.

JAK SE VYPOŘÁDAT S REALITOU:

1. Rozlišujte smyšlenky a fakta.
2. Nesnažte se zjišťovat, co si o vás myslí druzí. Není to skutečnost a už vůbec ne důkaz.
3. Neberte věci příliš osobně, každá situace má většinou více vysvětlení.
4. Nezobecňujte ojedinělé zkušenosti.
5. Svěřte svoje obavy nejbližšímu okolí nebo odborníkovi.


Zdroj:Klikni !

Jak porozumět poruchámnálady? Lidé s utýranou myslí.

5. března 2009 v 15:31 | ♥Naposledy.cz♥
NICOLE se od čtrnácti let stávalo, že občas propadala sklíčenosti. V šestnácti letech však začala prožívat něco nového - neobvyklý pocit euforie a mimořádné energie. Tento stav byl doprovázen překotným myšlením, nesouvislou řečí, nedostatkem spánku a také bezdůvodným podezřením, že přátelé ji využívají.


Potom Nicole prohlásila, že když bude chtít, dokáže změnit barvu jakéhokoli předmětu. V této fázi si její matka uvědomila, že Nicole potřebuje lékařskou pomoc, a zašla s ní do nemocnice. Lékaři pozorně analyzovali její výkyvy nálady a nakonec stanovili diagnózu - Nicole trpí bipolární poruchou.


Podobně jako Nicole jsou miliony lidí na světě postiženy afektivními poruchami neboli poruchami nálady - jedná se o bipolární poruchu nebo některou formu klinické deprese. Tato onemocnění mohou mít ničivý vliv. "Celá léta trpím citovou bolestí," říká Steven, který trpí bipolární poruchou. "Prožívám hrozné deprese a po nich období neuvěřitelné euforie. Terapie a léky mi pomáhají, ale je to neustálý boj."

Co lidé s depresí nebo bipolární poruchou prožívají? A jak lze pomoci pacientům, ale také těm, kdo o ně pečují?

JAK SE PROJEVUJÍ
AFEKTIVNÍ PORUCHY:


AFEKTIVNÍ poruchy neboli poruchy nálady jsou znepokojivě časté. Odhaduje se například, že více než 330 milionů lidí na světě trpí těžkou depresí, což je stav zdrcujícího smutku a ztráta radosti z běžných činností. Předpokládá se, že za dvacet let bude depresí trpět největší počet pacientů hned po kardiovaskulárních chorobách. Není divu, vždyť někteří odborníci říkají, že mezi psychickými poruchami se toto onemocnění vyskytuje stejně často jako chřipka mezi virovými onemocněními.


V posledních letech se bipolární porucha dostává do středu zájmu veřejnosti. K příznakům této nemoci patří prudké výkyvy nálady, které oscilují mezi depresí a mánií. "V depresivní fázi vás pronásledují myšlenky na sebevraždu," uvádí se v knize, kterou nedávno vydala Americká lékařská asociace. "Během manické fáze ztrácíte zdravý úsudek a nejste schopni vidět, jakou škodu vaše jednání působí."
Bipolární porucha postihuje asi dvě procenta populace Spojených států, to znamená, že jen v této zemi jsou miliony psychicky nemocných lidí. Avšak utrpení těchto lidí se pouhými čísly nedá vyjádřit.

Deprese - zdrcující smutek

Přechodný smutek jsme zažili skoro všichni. Za nějakou dobu - možná za několik hodin či dnů - však tento pocit ustoupí. Klinická deprese je ale mnohem závažnější. V jakém směru? "Těm, kdo netrpí depresí, je jasné, že nápor emocí, jež na ně dolehl, nakonec odezní," vysvětluje dr. Mitch Golant. "Člověk trpící depresí však prožívá střídavě pocit radosti a smutku, tedy časté výkyvy nálady. Je to podobné, jako kdyby seděl v neřízeném vlaku a nevěděl, jak a kdy - nebo zda vůbec - z něho vystoupí."


Klinická deprese může mít mnoho forem. Někteří lidé například mívají takzvanou sezónní afektivní poruchu, která se projeví jenom v určitém ročním období, obvykle v zimě. "Lidé trpící sezónní afektivní poruchou uvádějí, že čím dále na sever žijí a čím více je zamračeno, tím je deprese horší," píše se v knize, kterou vydalo nakladatelství People's Medical Society. "Sezónní afektivní porucha je spojována převážně s ponurými zimními dny. V některých případech však tato porucha může souviset i s temnými pracovními místy uvnitř budovy nebo s nenadálým obdobím velké oblačnosti, ale také se zrakovými potížemi."


Co klinickou depresi vyvolává? Odpověď není zcela jasná. Někdy se může jednat o genetickou zátěž, nicméně se zdá, že ve většině případů hrají důležitou roli osobní zážitky. Bylo také zjištěno, že tato porucha je dvakrát častější u žen než u mužů. To ale neznamená, že muži by těmito problémy netrpěli. Naopak, odhaduje se, že klinickou depresi prožije během svého života 5 až 12 procent mužů.


Klinická deprese zasáhne doslova všechny oblasti života. "Otřese vámi do morku kostí," říká pacientka Sheila. "Podkope vaši sebedůvěru, sebeúctu a také schopnost jasně myslet a rozhodovat se. A když jste na dně, uštědří vám ještě několik dalších kopanců a čeká, zda se z toho vzpamatujete."


Lidem trpícím depresí může přinést značnou úlevu, když budou o svých pocitech mluvit s vnímavým posluchačem. (Job 10:1) Je však třeba mít na paměti, že pokud je deprese způsobena biochemickou nerovnováhou, nestačí k jejímu odstranění jenom vůle a pozitivní smýšlení. V těchto případech totiž není v silách pacienta zvládnout své pesimistické naladění. Nemocný člověk i členové rodiny a přátelé navíc mohou být v takové situaci bezradní.


Podívejme se na Paulu.Předtím než byla u této křesťanky stanovena diagnóza, trpěla ochromujícími záchvaty intenzivního smutku. "Někdy se stávalo, že jsem po křesťanském shromáždění spěchala do svého auta a tam jsem se rozbrečela, aniž bych k tomu ale měla jakýkoli důvod," říká Paula. "Pociťovala jsem zkrátka zdrcující osamělost a zármutek. I když všechno nasvědčovalo tomu, že o mě přátelé mají zájem, já to neviděla."


Něco podobného se stalo Ellen, která musela být kvůli depresi hospitalizována. "Mám dva syny, dvě skvělé snachy a manžela. A vím, že mě velmi milují," vypráví Ellen. Logika jí říkala, že život je dobrý a že členům rodiny na ní záleží. Avšak při depresi mohou člověka zaplavit ponuré myšlenky, a je úplně jedno, že jsou zcela iracionální.

Nelze přehlédnout ani to, jaký dopad může mít deprese jednoho člena rodiny na ostatní. "Když někdo blízký trpí depresí," píše dr. Golant, "žijete v trvalém pocitu nejistoty, protože v podstatě nevíte, kdy se váš blízký dostane z depresivní fáze nebo kdy se tato fáze vrátí. Můžete také pociťovat těžkou ztrátu, dokonce zármutek a hněv, že váš život se možná trvale odchýlil od toho, co je normální."

Depresi jednoho z rodičů mohou často odhalit děti. "Dítě matky, která trpí depresí, je mimořádně vnímavé k matčinu emocionálnímu stavu a velmi citlivě zaznamená každou nepatrnou změnu," píše dr. Golant. Podle doktorky Carol Watkinsové je u dítěte depresivního rodiče "větší pravděpodobnost, že bude mít problémy s chováním a s učením a že bude obtížně vycházet s vrstevníky. A je také náchylnější k depresi."


Příznaky velké deprese*

  • Depresivní nálada trvá převážnou část dne, a to skoro každý den nejméně po dva týdny
  • Ztráta zájmu o činnosti, které člověku dříve působily radost
  • Výrazný váhový pokles nebo přibývání na váze
  • Nadměrná spavost nebo naopak nespavost
  • Abnormální zrychlení nebo zpomalení motorické činnosti
  • Nadměrná únava bez zjevné příčiny
  • Pocity bezcennosti anebo nepřiměřené viny
  • Zhoršené soustředění
  • Opakované myšlenky na sebevraždu
Některé z těchto příznaků se objevují také u dysthymie, což je mírná, chronická forma deprese
* Tento výčet slouží jako přehled a není určen k tomu, aby si člověk na jeho základě stanovil diagnózu. Rovněž některé ze symptomů samy o sobě mohou být příznakem i jiných onemocnění.

Zdroj:Klikni!

Varovné známky duševní poruchy

5. března 2009 v 15:26 | ♥Naposledy.cz♥
Někteří lidé používají výraz není "nervově v pořádku", protože toto označení je společensky přijatelnější a spíše poukazuje na neurologickou příčinu.


Potenciální výhody je třeba zvažovat ve světle případných nežádoucích účinků. Probuďte se! nepropaguje žádnou konkrétní formu léčby. Křesťané by se měli ujistit, že léčba, kterou podstupují, není v rozporu s biblickými zásadami.


Pokud se u někoho z vašich blízkých objevují některé z následujících příznaků, měl by vyhledat lékaře nebo psychiatra:
  • Déle trvající smutek nebo podrážděnost
  • Odtahování se od druhých
  • Extrémní emocionální výkyvy
  • Nepřiměřený hněv
  • Násilnické chování
  • Zneužívání návykových látek
  • Nepřiměřený strach, obavy a úzkost
  • Intenzivní strach ze ztloustnutí
  • Poruchy příjmu potravy a výrazné změny spánkových návyků
  • Přetrvávající noční můry
  • Zmatené myšlení
  • Bludy nebo halucinace
  • Myšlenky na smrt nebo sebevraždu
  • Neschopnost zvládnout problémy a každodenní činnosti
  • Popírání zjevných problémů
  • Řada nevysvětlitelných tělesných potíží

Zdroj:Klikni!

Když má někdo vám blízký duševní poruchu, vždy pamatujte na to, že když mu budete naslouchat, nabídnete pomoc.

5. března 2009 v 15:22 | ♥Naposledy.cz♥
Odhaduje se, že duševní nemocí bude v průběhu svého života postižena asi čtvrtina lidí na světě. Vzhledem k tak častému výskytu existuje pravděpodobnost, že váš rodič, dítě, sourozenec nebo přítel nemusí být "nervově v pořádku".

Co můžete dělat, jestliže v takovém stavu je někdo vám blízký?


Rozpoznejte příznaky. Duševní porucha nemusí být rozpoznána ihned. Přátelé a členové rodiny mohou příznaky přičítat hormonálním změnám, tělesné indispozici, osobní slabosti nebo náročným okolnostem. Gail si již dříve všimla, že Matt má nějaké problémy. Jeho náladovost však rodiče pokládali za součást dospívání, jež brzy skončí. Poruchy příjmu potravy, výrazné změny chování nebo spánkového režimu však mohou naznačovat, že se jedná o něco závažného. Vyšetření u odborníka může vést k účinné léčbě a ke zlepšení kvality života nemocného.


Obstarejte si informace. Lidé s duševní poruchou obvykle nejsou schopni zjistit si něco o svém problému. Získáte-li nejnovější informace ze spolehlivých zdrojů, pomůže vám to pochopit, co váš blízký asi prožívá. Díky tomu si budete moci také otevřeně a zasvěceně promluvit s druhými. Gail například dala Mattovým prarodičům odbornou brožuru, díky které mohli lépe rozumět tomu, co se s ním děje.


Zajistěte léčbu. Duševní choroby jsou sice dlouhodobého rázu, ale pokud má nemocný správnou léčbu, může vést stabilní a produktivní život. Je smutné, že mnozí lidé se zbytečně trápí celá léta. Stejně jako člověk se závažnou srdeční chorobou musí vyhledat kardiologa, tak i lidé s duševní chorobou potřebují péči těch, kdo umějí takový stav léčit. Psychiatr například může předepsat léky, které při důsledném užívání mohou zmírňovat výkyvy nálady i úzkost a normalizovat narušené myšlení.


Povzbuďte nemocného, aby vyhledal pomoc. Člověk trpící duševní poruchou si často neuvědomuje, že potřebuje pomoc. Mohli byste mu doporučit, aby zašel k odbornému lékaři, přečetl si nějaké poučné články nebo si promluvil s někým, kdo se s podobnou duševní poruchou úspěšně vyrovnal. Nemocný možná tuto pomoc nepřijme. Pokud ale hrozí nebezpečí, že ublíží sobě nebo druhým, pak rozhodně zasáhněte.


Nesnažte se hledat viníka. Vědcům se dosud nepodařilo zjistit, jaká souhra faktorů genetických, sociálních a ekologických přispívá k abnormální funkci mozku. K těmto faktorům může patřit i poranění mozku, zneužívání návykových látek, stresy související s životními podmínkami, biochemická nerovnováha a zděděná dispozice. Obviňovat někoho, že přispěl k vypuknutí choroby, není k ničemu. Svou energii byste měli zaměřit na poskytování podpory a povzbuzení.


Mějte rozumné nároky. Pokud od nemocného očekáváte více, než čeho je schopen, může jej to skličovat. A naopak, budete-li jeho omezení nadměrně zdůrazňovat, může to v něm vyvolávat pocit bezmocnosti. Buďte tedy realističtí. Je samozřejmé, že nesprávné jednání nelze tolerovat. Stejně jako kdokoli jiný, i člověk s duševní chorobou se musí poučit z následků svého jednání. V případě násilnického chování bude možná nutné kvůli ochraně pacienta i okolí podniknout nějaké právní kroky nebo jej do určité míry izolovat.


Komunikujte. Komunikace je nezbytná, a to i v době, kdy se vám může zdát, že vaše podněty nejsou chápány správně. Reakce člověka s duševní poruchou může být nepředvídatelná a jeho emoce mohou být nepřiměřené dané situaci. Nicméně kritizováním nemocného se jeho deprese ještě prohloubí. Když slova nepomáhají, jen mlčky seďte a naslouchejte. Vezměte na vědomí jeho pocity a názory, aniž byste jej odsuzovali. Snažte se zůstat klidní. Vám i vašemu blízkému prospěje, když o něj budete vytrvale projevovat zájem. To platilo i v případě Matta. O několik let později vyjádřil svou vděčnost těm, kdo 'mu pomáhali, když si nechtěl nechat pomoct'.


Pamatujte i na další členy rodiny. Když se rodina musí zaměřit na toho, kdo je v krizi, mohou být někteří členové zanedbáváni. Mattova sestra Amy měla nějakou dobu pocit, že "žije ve stínu jeho nemoci". Neusilovala o žádné úspěchy, aby na sebe neobracela pozornost. Časem se ale zdálo, že by rodiče byli rádi, aby měla co nejlepší výsledky, a kompenzovala tak nedostatečnost svého bratra. Někteří zanedbávaní sourozenci se v takové situaci snaží upozornit na sebe tím, že působí těžkosti. K tomu, aby v rodině procházející takovou krizí mohly být uspokojeny potřeby všech jejích členů, je nutná pomoc zvenčí. Když byli například Johnsonovi pohlceni problémy s Mattem, přátelé v místním sboru svědků Jehovových jim pomáhali tím, že se věnovali Amy.


Podporujte dobré zdravotní návyky. V zevrubném plánu ke zlepšení duševní pohody by měla být věnována pozornost stravování, pohybu, spánku a společenské aktivitě. Nemocný obvykle lépe zvládá jednoduché činnosti v malých skupinách přátel. Pamatujte také, že alkohol by mohl příznaky choroby obnovit a mohl by narušovat působení léků. Johnsonovi se nyní snaží zachovávat dobrý režim duševní hygieny, který je prospěšný pro všechny, a zvláště pro Matta.


Dbejte i o sebe. Stres plynoucí z toho, že pečujete o člověka s duševní poruchou, může ohrozit i vaši tělesnou a duševní pohodu. Je proto nezbytné, abyste věnovali pozornost také svým tělesným, citovým a duchovním potřebám. Johnsonovi jsou svědkové Jehovovi. Gail cítí, že víra jí velmi pomohla, aby se s krizí v rodině vyrovnala. "Křesťanská shromáždění mi pomáhají uvolnit stres," říká. "Je to doba, kdy všechny bezprostřední obavy jdou stranou, a člověk se soustředí na závažnější otázky a na naději, kterou máme. Nesčetněkrát jsem se zoufale modlila o pomoc, a pokaždé se stalo něco, co mou bolest zmírnilo. S pomocí Jehovy Boha mám takový pokoj mysli, jaký je v naší situaci neuvěřitelný."
Matt, který je již více méně dospělý, vidí svět z nového zorného úhlu. Říká: "Myslím, že díky tomu, čím jsem prošel, jsem nyní lepším člověkem." Mattova sestra Amy se domnívá, že to, co se stalo, prospělo i jí. "Jsem teď méně kritická k druhým," říká. "Člověk nikdy neví, jaké problémy prožívají. To ví jen Jehova Bůh."


Pokud má někdo z vašich blízkých duševní poruchu, vždy pamatujte na to, že když mu budete naslouchat, nabídnete pomoc a budete s ním jednat bez předsudků, velmi mu to pomůže, aby své těžkosti nejen dokázal snášet, ale aby dokonce vedl kvalitní život.

Když slova nepomáhají, jen mlčky seďte a naslouchejte!

Zdroj:Klikni!

Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi

5. března 2009 v 15:17 | ♥Naposledy.cz♥
Duševní nemoci jsou stále v naší společnosti obestřeny jakýmsi tajemným mýtem. Nemluví se o nich, nemocní i jejich okolí se za ně stydí. Ani románové a filmové zpracování tohoto tématu psychicky nemocným lidem moc nepomůže. V lepším případě v nich člověka s psychickou poruchou vidíme jako podivína, který si za svou nemoc vlastně může sám.


Čistá duše, jinak výborný film, evokuje právě pocit, že hrdina zaplatil za svého génia duševním zdravím. Častější je zobrazení psychicky nemocného člověka jako bláznivé exotické bytosti, která žije svým šílenstvím. Skvělý Přelet nad kukaččím hnízdem (Ken Kessey) má obrovskou uměleckou hodnotu, ale lidi s duševní poruchou zobrazuje jako bizarní blázny a lékaře právě tak. Cenná jsou díla samotných lidí s duševní poruchou. Sylvia Plathová (Pod skleněným zvonem) popsala věrně, ale s ironickým nadhledem hloubku své deprese. Donna Williamsová (Nikdo nikde) zase vypráví o svém životě s autismem.

Přes vysokou kvalitu těchto děl nemůžeme popisované příznaky i průběh psychických poruch brát jako vodítko při kontaktu s duševně nemocným člověkem.
Britský psychiatr Robert. M. Cohen je autorem publikace Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi. Jeho kniha je určena lékařům, zdravotníkům, ale i sociálním pracovníkům, učitelům a psychologům. Může posloužit i jako studijní materiál pro studenty těchto oborů. Svou strukturou hodně připomíná právě vysokoškolskou učebnici.



Autor uvádí popis a příznaky řady psychických poruch. Nabízí návod ke klinickému rozhovoru. Tento rozhovor má podat řadu potřebných informací o klientovi, má proto daný formát. Má obsahovat průběh obtíží, rodinnou a osobní anamnézu. Také anamnéza sociálních poměrů klienta by měla odborníka zajímat. Často se stane, že se člověk s psychickou poruchou ocitá v sociální nouzi a není ji schopen nějak řešit. Důležité jsou somatické a psychické nemoci v anamnéze. Somatické onemocnění totiž může mít podobné příznaky jako duševní porucha.

Odborník má získat informace i o užívaných lécích (i ty mohou vyvolat stav podobný duševní nemoci). Zvláštním termínem je premorbidní osobnost-informace o osobnosti klienta před vypuknutím nemoci. Vyšetření duševního stavu je věcí lékaře, musí ale být vždy obsaženo v klinickém rozhovoru. Odborníka má zajímat i psychosexuální anamnéza, a to bez moralizování a s respektem. Jen tak může zjistit vzorce vztahů, které klient uplatňuje ve svém životě. Někdy jsou na místě další lékařská vyšetření. Výsledkem takového rozhovoru je alespoň přibližná diagnóza a také plán léčby.

Ten obsahuje nejen medikamentózní léčbu, ale i psychoterapii, u některých psychických poruch (např. alkoholismus) existuje specifická metodika léčby.
Rozsah knihy neumožnil popsat všechny psychické choroby, ty nejčastější však charakterizuje velmi výstižně. Uvádí hlavní projevy alkoholismu, demence a deprese (upozorňuje na nebezpečí zaměnění příznaků a tím i diagnóz), manické poruchy, mentální anorexie.

Zahrnuje i základní charakteristiku mentální retardace, obsedantně-kompulsivní poruchy,schizofrenie, poruchy osobnosti a úzkostné poruchy. U všech poruch uvádí zvláštnosti při vedení klinického rozhovoru a možnosti terapie. Také uvádí související poruchy a zvlášť zdravotní obtíže, které mohou vyvolat zdání psychické poruchy, případně "spustí" samotnou poruchu. Mezi takové choroby patří porucha štítné žlázy, Parkinsonova nemoc, roztroušená skleróza.


Kniha Nejčastější psychické poruchy v klinické praxi nabízí základní orientaci v problematice duševních nemocí. Stručně, ale naprosto jednoznačně uvádí základní a typické projevy jednotlivých nemocí. Jednotlivé kapitoly jsou vlastně manuálem pro vytvoření anamnézy u dané poruchy. Mimoto obsahují odkaz na literaturu dostupnou v českém jazyce.

Oddíly, které informují o medikaci, jsou vždy doplněny lektorskou poznámkou o situaci u nás, případně poznámka doplňuje např. poznatky o kontraindikacích apod. Menším nedostatkem, který vyplynul asi ze snahy o co největší výstižnost, jsou drobné jazykové nesrovnalosti v jednotlivých kapitolách (např. chybná vazba mezi slovy). To je ale spíš problém jazykové úpravy. Nicméně těmito drobnými a ojedinělými nedostatky kniha neztrácí na své hlavní hodnotě. Je opravdu cenným materiálem pro poznávání a nápravu duševních nemocí.


Zdroj:Klikni!

Pojem psychické poruchy je velmi široký .

5. března 2009 v 15:15 | ♥Naposledy.cz♥
Pojem psychické poruchy je velmi široký a jejich definice je velmi nejednotná. Patří tam i problémy, které zároveň zasahují do oblasti sociálně-patologických jevů (například poruchy příjmu potravy), nebo jsou nějakým sociálně-patologickým jevem vyvolané (například alkoholové demence, poruchy způsobené drogovou či jinou závislostí)


Některé poruchy jsou vrozené, jiné získané, další mají vnější příčinu. Proto je těžké je všechny obsáhnout. Ty nejhlavnější ale dále uvádíme.

Hlavní typy poruch:

1) Schizofrenní poruchy

2) Poruchy nálady -
Depresivní poruchy
Bipolární poruchy

3) Neurotické poruchy

4) Poruchy příjmu potravy - o nich více v oblasti Sociálně-patologické jevy







Zdroj:Klikni!

Psychické potíže je třeba si v první řadě přiznat,jak se vyrovnat se zátěží a nezbláznit se

7. února 2009 v 21:31 | ♥Naposledy.cz♥


Psychické potíže je třeba si v první řadě přiznat



Panickou poruchou může skončit stav, kdy si nepřiznáte, že jste v setrvalém psychickém stresu. Panika přitom může připomínat běžné tělesné onemocnění.

Dvaatřicetiletý Pavel popisuje, jak jeho potíže začaly: "Před devíti měsíci jsem změnil zaměstnání. Nástup na pozici manažera obchodu - mou první manažerskou pozici - byl spojen s nutností hodně cestovat po republice i mimo ni.

Tím se hodně změnil můj pracovní režim i osobní život. Byl jsem služebně i věkově mladší než většina mých podřízených. Krátce po mém jmenování došlo k výměně generálního ředitele. Nový ředitel byl velmi kritický ke všem, ale k mé osobě snad nejvíc. Situaci jsem nicméně zvládal velmi dobře, vím, že je nutné se stále zlepšovat, a když je třeba, prostě přidat. Poprvé se mi to stalo na služební cestě do Jihlavy.

Na dálnici hned za Prahou jsem pocítil nevolnost, měl jsem pocit, že se něco hrozného stane, pak jsem ucítil bolest na prsou. Myslel jsem, že mám infarkt. Zastavil jsem u krajnice a nebyl schopen jediného pohybu. Na vyšetření mi řekli, že mohlo jít o náhlé zrychlení srdeční činnosti."

Co se stalo?

Obraz tohoto příběhu je příkladem panické poruchy. Pavel se k ní "propracoval" na základě velmi čitelného procesu. Samotná změna zaměstnání je stresující. Z popisu je ale zřejmé, že šlo jen o začátek stresových situací. Například výrazným stresorem je nemožnost ovlivnit negativní situace a předvídat je. Chování ředitele přitom splňovalo obě podmínky.

Ze způsobu jednání ředitele při pracovních schůzkách či při jednání po telefonu bylo zřejmé, že ani Pavlovo zvýšené pracovní úsilí nevedlo k pozitivní odezvě od svého nadřízeného. Pavel tedy neměl možnost ovlivnit negativní situace. I kdyby něco udělal velmi dobře, bylo zřejmé, že pochvaly se nedočká.

Ke stresu přispívala i již zmíněná nepředvídatelnost problémů a situací. To znamená, že Pavel nikdy nevěděl, kdy mu šéf zavolá, kdy ho zkritizuje, kdy přijde do kanceláře. K atmosféře strachu pak navíc přispívalo šéfovo procházení chodbou mezi kancelářemi.

Pavel přispěl ke vzniku panické poruchy svou strategií, kdy popřel a potlačil nepříjemné pocity z neúspěchu. Místo přirozené reakce - úzkosti či agrese, která by například mohla vést k více či méně emotivní výměně názorů s nadřízeným, zvolil vyšší nasazení a podle svých slov se prostě začal ještě více snažit. Přitom mu nebylo jasně řečeno, jaké chyby ve své práci dělá.

Nejasná kritika, neobjektivnost nadřízeného byly prvními signály, že vše není v pořádku. Přesto Pavel tvrdil, že situaci velmi dobře zvládá. A to byl právě ten zásadní omyl. Panická porucha totiž přichází nečekaně. Aniž by člověk vnímal, že se blíží nebezpečí. Reakce na stres, v tomto případě panická porucha, pak překvapí svými fyzickými nebo masívními psychickými projevy.

Srdce nebo duše?

Tyto fyzické a psychické projevy každý zná. Prožíváte je při běžném stresu spojeném s úzkostí. Projevují se v malých dávkách například bušením srdce, pocitem neskutečna, svíráním žaludku či rozostřeným viděním. Často si jich ani nevšimnete. Při kumulovaném stresu, který se může projevit například panickou poruchou, pak ale přicházejí náhle a vy jste logicky přesvědčeni, že se jedná o vážnou fyzickou či duševní poruchu. V prvním případě budete mít stejně jako Pavel pocit, že máte infarkt, v druhém, že jste se zbláznili.

Jak takovému stavu předejít? Pro zvládnutí obtížné životní situace je důležité vůbec přiznat, že je obtížná. To ovšem Pavel neudělal. Pokud to neučiníte, problém nezmizí, jen se přesune do nevědomí a tam dál ovlivňuje psychiku. Pokud si to neuvědomíte včas či nevyhledáte odbornou pomoc, může takové "zapírání" vést až ke vzniku vážných psychických potíží (například právě panické poruchy).
Když si uvědomíte, že situace vážná je, pomáhá několik strategií. V první řadě jde o techniku takzvaného "připomenutí". To znamená uvědomit si, že jste se již s takovou situací v minulosti vyrovnali.

Při zvládání psychicky náročné situace by cílem mělo být získání nadhledu. Neomezte svůj život jen na řešení problému. To mohou mimo jiné podpořit například aktivity, z nichž čerpáte energii, kde se takzvaně dobíjíte a odreagováváte. Někdy je dokonce vhodné tyto aktivity posílit. Podporou v širším rámci je pěstování pozitivních vztahů. Koneckonců různé studie opakovaně prokázaly léčivou schopnost přátelství.

Pokud jste se navzdory všem "opatřením" dostali do fáze, kdy nejste schopni stres zvládat bez negativních projevů na psychiku, je dobré naučit se relaxovat. To znamená rozeznat začátek stresové reakce (například svalové napětí) a využít relaxační postupy a techniky. To můžete zvládnout buď sami, například prostřednictvím vhodné literatury, kazety s nahrávkami (třeba Schulzova autogenního tréninku či Jacobsonovy progresívní relaxace), nebo kursů zaměřených na relaxaci. Významně pomáhá například jóga.

Ve chvíli, kdy již dojde k panického záchvatu - jako to bylo v citovaném případu pana Pavla - je vhodné vyhledat lékaře. Ten především vyloučí, zda nejde o nějaké tělesné potíže. V případě pocitu bušení srdce by například mohlo jít o poruchu srdeční činnosti.

Zároveň je ale velmi potřebné vyhledat psychiatrickou či psychologickou pomoc. Jinak by se příště mohlo stát, že například budete dlouhodobě trpět nějakým fyzickým problémem. Nebude ale možné stav zlepšit, protože své kořeny bude mít v psychice. Dopad panické poruchy se pak může projevit na kvalitě celého života. Například tím, že se budete vyhýbat situacím, ve kterých by vás mohla panika přepadnout (například cestování). Panická porucha se dá relativně dobře léčit, a proto nepropadejte panice.

Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama