STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU











*Nevěra

Nevěra může osvobodit od iluzí

29. března 2014 v 21:31 | Admin
Nevěra nás může osvobodit od iluzí, jež bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu, říká v rozhovoru psychoterapeut a autor knih o sebepoznání Pavel Špatenka.
"Je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám."
Během vašeho vystoupení na Noci s diagnózou jste v souvislosti s partnerskými krizemi jen tak mimochodem vyslovil řečnickou otázku: Proč by člověk nemohl mít více než jeden vztah zároveň? V sále to zašumělo. Jak jste to myslel?
Myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl. Krize ve vztahu je především krizí jednotlivce či obou zúčastněných. Krize je o změněném prožívání, a to si často vynutí nevšední způsoby uvažování, postojů, ale i chování. Prostě potřebujeme získat nové životní zkušenosti, kterými bychom za normálních okolností neprošli. Prožitá zkušenost dalších vztahů často odhalí mnohé.
Nabádat partnery v krizi k navazování jiných vztahů je dost nezvyklé...
Nikoho tím nenabádám. Nevědomí si samo vynutí změny postojů. To, že o tom spolu otevřeně mluvíme, nám nezadává právo dávat návody pro život či pro řešení krizí a partnerských problémů. Spíše se na to dívám jako na jednu z možných cest, jak se dostat ven z bludného kruhu vztahové krize a nahlédnout na sebe, na partnera a na společný vztah optikou proměněnou novou zkušeností. Často taková zkušenost osvobodí člověka od iluzí, které bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu.
Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe. Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem.
Já nevěru vnímám jako něco, co vztah když ne zničí, tak navždy silně poznamená. Váš pohled předpokládá, že takovou zkušenost partneři ustojí. Jaká je vaše zkušenost z praxe - jak se lidé s nevěrou vyrovnávají?
Prožití paralelních vztahů v době vztahové krize většinou není chápáno jako nevěra, i když s tímto předsudkem zpočátku bojuje většina z nás. V době krize se moralistická měřítka hroutí. Situace si často vyžadují nové přístupy a k nim často patří i ten typ poznání, který řadíte opticky mezi nevěru. Mimo jiné z mých osobních praktických zkušeností vyplývá, že většina vztahových krizí vrcholí ve vnitřním konfliktu mezi fyzickou přitažlivostí a citovou závislostí, jež alespoň jednou jedinkrát prožil či prožívá každý z nás. Prakticky to vypadá tak, že citově jsme závislí na partnerovi, ale pohlavní žádost směřuje jinam.
Zmínil jste citovou závislost. Čím to, že bývá po mnoha letech partnerství tak silná, i když komunikace ani postel už třeba nefunguje?
Závislost ve vztazích nenarůstá, jak se mylně domníváme, ale spíše narůstá její působení na naše chování, a to přímo úměrně, čím více jsme ve vztazích neuvědomělí. Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe. Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem. To nás pochopitelně svazuje, protože navenek děláme věci tak, jak by se líbily tomu druhému, a uvnitř žijeme něco jiného.
Postihuje to všechny páry? Je to zákonitost partnerského soužití?
To postihuje každého. A nejen v partnerství. Mnozí z nás tento rozpor nechtějí vnímat, a tak jej vytěsní a dělají ve jménu "klidu" to, co se po nich chce. Anebo si naopak protlačují jenom to svoje. Jenže rozpor pak žije dál svým vlastním životem. Má svůj důležitý úkol: dovést nás k poznání, jak se ve vztahu promítají naše nevědomé vytěsněné a nepřijaté stránky osobnosti do druhých osob.
Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
K nevědomí a jeho projevům v partnerských vtazích se vrátíme. Teď ještě k běžným situacím a reakcím: Být ve vztahu ten podváděný je noční můra většiny z nás. Dokázal byste klientovi nebo třeba příteli poskytnout nějakou první pomoc, jak v takové situaci zmírnit své utrpení? Dá se na takovou situaci připravit? Jak zmírnit obavy z nevěry partnera?
Můžete se připravit na autonehodu? Nebo smrt blízkého člověka? Může člověk připravit svojí psyché tak, aby lépe snášela rány osudu či nečekané události? To je moje otázka. Ve svém základu je úplně stejná jako ta vaše, jen obecnější. Může se připravit. Sebepoznání mu to umožní, ale vždy musí počítat s tím, že nikdy předem nebude přesně vedět, jak jeho nitro zareaguje. Téma zrady je velká věc.
Velká, velmi bolestná, paralyzující věc...
Pojďme se na celou situaci napřed podívat z co největší výšky. Tak, jak to dělají východní folozofie. Položme si otázky: Jak to, že má tato situace nade mnou takovou moc? Jak to, že mě informace o partnerově nevěře dostává na kolena? Pojďte se mnou o stupeň níž a podívejte se na všechny pocity a emoce. Podívejme se na to, co a jak nás to bolí? Na všechny asociace, obrazy, vzpomínky a myšlenky, které se k té situaci vztahují. Tak dostanete obraz svého nevědomí. To je základ pro poznání. Jediné, co pomáhá, je dostat na povrch všechno to, co se ve vás odehrává, a pomalu se s tím učit zacházet. Potlačit to zpět nebo nechat jen projít afektem bez poznání je marnost. Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny.
Příležitost pro smrt iluzí? Vy umíte takovou příležitost brát jako něco pozitivního?
Buď můžete založit další život na oběti a tato zkušenost jí může patřičně podpořit, anebo zvolíte jiný přístup. Vždyť se celý život neučíme ani nic jiného. Ale já jsem přesvědčen, že život je o neustálém přerůstání sama sebe. Představte si, co se ve vás odehrává v okamžiku, kdy se dozvíte, že vám partner zahýbá. Každý z nás prožívá to své, s různou intenzitou a s různými emocemi. Každý trochu něco jiného. Ale všichni máme jedno společné - jsme otevření a prožíváme se naplno, se zvýšenou schopností vstoupit do kontaktu s vlastním nevědomím.
Tím asi nemyslíte opít se do němoty nebo koupit permanentku do posilovny.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit a dostat se do "pohody". Tedy do stavu, v jakém jsme se nacházeli před událostí. To většina lidí parafrázuje slovy, že chtějí, aby to bylo jako předtím. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny. Právě tady může začínat cesta osobní transformace.
Krizi ve vztahu tedy navrhujete "vytěžit" jako příležitost k osobnímu růstu. To je myslím dobrá odpověď na moji otázku, jestli se člověk může na takovou situaci připravit. Když to přijde, jak postupovat?
Mnohé záleží na předchozích zkušenostech. Pokud člověk trpí a nic z vnějšího světa mu nepomůže jeho utrpení vykoupit, nadešel čas, aby začal hledat uvnitř sebe. Tady na západě trpíme všichni nedostatkem vnitřního vidění. Naše vědomí je obráceno většinou jen do vnějšího světa. Proto je třeba učit se obracet zrcadlo vědomí take do vlastního nitra. Do míst, kde se rodí bolestivé zkušenosti a kterým jsme se dříve vyhýbali.
Co nás v té vnitřní krajině čeká?
Pustina a prázdnota. Duše zmítaná silami hněvu či nenávisti, tupé rezistence, lhostejnosti. A nebo najdeme nádobu plnou sebelítosti. Je to různé. Tady zpravidla začíná cesta do hlubin vlastního nitra. Tady se člověk učí navazovat kontakt s vlastním nevědomím. Hledá nový přístup sám k sobě. Je to dosti složitá cesta osobní proměny, která není bez nebezpečí. Proto je dobré nechat se do ní zasvětit těmi, kteří skutečně vědí, s čím pracují.
Za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, okem neviditelný duševní prostor.
Co se při takovém zasvěcování bude dít?
V nevědomí se nachází skrytý a potlačený vnitřní život, jehož části se v denním chování projevují jako různé neurotické příznaky. Kromě jiného tu take žije uzamčený stín. Pohledem do nitra člověk poznává sám sebe a tím dosahuje porozumění. Kdo nepozná sebe, nikdy neporozumí druhému. Vědomou kooperací s nevědomím začíná člověk ladit osobní vůli s autonomní inteligencí neviditelného světa, ladí svá chtění a přání s potřebami duše, učí se rozlišovat osobní od kolektivního, dobro od zla, ego a stín, ženu a muže atd... To je první krok, ten analytický. Ten druhý je, řekl bych, syntetický, sjednocující. Takto to zní však hrozně jednoduše. Není tomu tak.
Nezní mi to jednoduše, naopak.
Praxe sebepoznání je velmi různorodá, náročná a celoživotní léčivá zkušenost vědomé transformace. Můj osobní přístup, který používám ve své praxi a o kterém přednáším a píšu, jsem nazval Jógou sebepoznání. Napsal jsem praktickou knížku se všemi technikami, které v praxi používám. Je to o skutečné transformaci, o možnostech, technikách a způsobech, jak k ní vědomě přistoupit v podmínkách západního života a jako západní člověk. Samozřejmě, že tím neříkám, že se začneme vyhýbat vnějšímu světu. Naopak, sebepoznání má na paměti ladění podmínek vnějšího života s vnitřním.
Rozum se orientuje ve vnějším světě, který formuje naše názory a vyvolává naše reakce, čehož jsme si vědomi. Ve svých článcích a knížkách ukazujete další "svět", který je schovaný v našem nitru a který nás ovlivňuje stejně silně, v krizi dokonce mnohem silněji než svět "reálný". Když se člověk naučí pozorovat a vyhodnocovat dění tam uvnitř stejně dobře jako tam venku, hodně se asi v jeho životě změní...
Ano, za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, nevyčerpatelný, okem neviditelný prostor, který nevzniká zrozením v těle, ale byl tu vždy přítomen bez ohledu na uznání člověkem. Nevědomí samo o sobě disponuje vlastní inteligencí a vůlí. Projevuje se naprosto autonomně, to znamená, že vstupuje na scénu života, kdy se mu zachce...
Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu.
To je na mě složité, zkusme to popsat jinak.
Dám vám příklad, kterým může být třeba u mě psaní na objednávku. Psát na objednávku není pro mne snadná věc. Témata i obsah přicházejí většinou samy a nezřídka míjejí má přání. Otevřít se tématu a dát do slov hloubku vlastní zkušenosti vyžaduje někdy hodně času a tichého odevzdání. Na počkání to prostě nejde. Je to jako kdybyste měl být vzrušený a umírat touhou na povel. Nebo se vyčůrat, když na vás kouká celý svět. Psychologie tuto základní charakteristiku nevědomí - autonomii - velmi dobře zná. Ví, že emoce, touhy, vášně či Bohové vstupují do života skrze vnitřní svět tak, jak sami chtějí, ze své vlastní vůle. A tak je to i se psaním založeném na osobní zkušenosti. Inspirace a slova přicházejí ve chvílích, na které vědomě čekám, ale rodí se z "druhé strany".
Jak nevědomí funguje?
Nevědomí funguje v jakýchsi strukturálních vzorcích. Ideje, archetypy, prototypy - to jsou názvy pro tyto vzorce. Jsou to praobrazy lidských zkušeností. Jsou to způsoby, jimiž funguje lidská psychika. Nevědomí se na úrovni, která je nejvzdálenější lidskému vědomí, tedy v daleké duševní hlubině, jeví jako nerozlišené. Tato nerozlišenost zažehuje jakési jiskry, které se vyvíjejí ve vzorce. Ty jsou lidským bytostem nabízeny coby obrazy typických životních situací či zkušeností. Po narození se v každém jednotlivci tyto vzorce rozvinou. Kdyby neexistovaly, musely by dějiny být vytvářeny vždy znovu při narození každého jedince. To znamená, že i duše má své dějiny. Je to historický orgán existující sám o sobě. Dále to rozvíjet pro tento rozhovor nemá smysl.
Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu.
Moje mužská mysl se ale pořád kroutí. Potřebuje nějakou definici, něco jako podtitul na obálku manuálu o tom, proč a jak hledat pomoc ve svém nitru. Abych vůbec začal hledat, abych ten manuál vůbec dokázal vzít do ruky...
Je to vaše vědomí, Honzo. Je navyklé hledět vně a tam hledat spásu, řešení, odpovědi. Navíc si myslí, že emoce a pocity jsou něco, co se dá prostě ovládat myšlenkami. Vy navíc pravděpodobně budete myšlenkový extrovert, takže budete mít přirozený sklon hledat řešení venku a ještě pomocí myšlení. Slova a myšlenky přicházející z vnějšího světa od druhých se pro vás staly Bohy. Jenže jste zapomněl na něco velmi důležitého. Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu. Proto je důležité prožívat a skrze prožitky přinášet světu vlastní zkušenosti. V tom se teprve projeví genius člověka. Koneckonců je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám.
Je vnější svět nějak propojený s naším nevědomím?
Nevědomé obsahy zprvu vystupují na světlo vědomí jako projikované na druhé osoby. Ve druhých hledejme sami sebe. A to zejména tam, kde se nás postoje a chování druhých dotýkají. Pokud člověk umí s tímto základním fenoménem lidské psyché zacházet, naučí se rozpoznávat sama sebe v druhých. Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, což každý ví, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu. Na partnera přenášíme i svůj vlastní přístup, chcete-li postoj ke konkrétním, například charakterovým rysům či reakcím, podle toho, jaký postoj k nim máme my sami. Stažením projekcí a jejich integrací do vědomí končí hra na přijetí či odmítnutí. Není třeba asi říkat, že se to týká hlavně stínových a méněcenných aspektů lidské duše, které pro svoji neslučitelnost s vědomými postoji zůstávají vytěsněny do nevědomí a odtud jsou projikovány na druhé osoby. Tolik hlubinná psychologie. Učme se pochopit to, co nás může naučit.
Během našeho rozhovoru jste několikrát zmínil Bohy. V jakém smyslu o nich mluvíte a co znamenají pro vás?
Bohové jsou pro mě personifikované vnitřní síly. Uvedu malý příklad. Své válečnické, útočné, bojechtivé či agresivní nálady a vnitřní postoje označuji jako svého válečníka. A protože jsem si vědom toho, že vstupuje na scénu, kdy se mu zachce, tedy zjevuje se v mém nitru jako výše uvedený typ vnitřní reakce naprosto nezávisle na tom, jestli si to přeji, nebo ne, tak tím mu náleží božství ve mně. Nezávislost na mých přáních a mé vůli, tedy jakási autonomie, je základní vlastností nevědomí. A tak jsem stvořil a personifikoval svého Boha války. To, jak s ním naložím dál, je už druhá věc. Personifikace jako nástroj pro zvědomění vnitřních duševních sil je pravěký způsob rozlišování v sebepoznání.
MUDr. Pavel Špatenka vede psychoterapeutické centrum Monnáda. Je autorem knih Jóga sebepoznání, Osm promluv o poznání aUtajená síla, která vyšla také v angličtině.
Jan Majer

Jan Majer

Mindlab
Vydavatel a šéfredaktor Psychologie.cz

Odborník psychologie.cz - doporučujemePavel Špatenka

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

Nevěra nás může osvobodit od iluzí

29. března 2014 v 21:30 | Admin
Nevěra nás může osvobodit od iluzí, jež bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu, říká v rozhovoru psychoterapeut a autor knih o sebepoznání Pavel Špatenka.
"Je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám."
Během vašeho vystoupení na Noci s diagnózou jste v souvislosti s partnerskými krizemi jen tak mimochodem vyslovil řečnickou otázku: Proč by člověk nemohl mít více než jeden vztah zároveň? V sále to zašumělo. Jak jste to myslel?
Myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl. Krize ve vztahu je především krizí jednotlivce či obou zúčastněných. Krize je o změněném prožívání, a to si často vynutí nevšední způsoby uvažování, postojů, ale i chování. Prostě potřebujeme získat nové životní zkušenosti, kterými bychom za normálních okolností neprošli. Prožitá zkušenost dalších vztahů často odhalí mnohé.
Nabádat partnery v krizi k navazování jiných vztahů je dost nezvyklé...
Nikoho tím nenabádám. Nevědomí si samo vynutí změny postojů. To, že o tom spolu otevřeně mluvíme, nám nezadává právo dávat návody pro život či pro řešení krizí a partnerských problémů. Spíše se na to dívám jako na jednu z možných cest, jak se dostat ven z bludného kruhu vztahové krize a nahlédnout na sebe, na partnera a na společný vztah optikou proměněnou novou zkušeností. Často taková zkušenost osvobodí člověka od iluzí, které bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu.
Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe. Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem.
Já nevěru vnímám jako něco, co vztah když ne zničí, tak navždy silně poznamená. Váš pohled předpokládá, že takovou zkušenost partneři ustojí. Jaká je vaše zkušenost z praxe - jak se lidé s nevěrou vyrovnávají?
Prožití paralelních vztahů v době vztahové krize většinou není chápáno jako nevěra, i když s tímto předsudkem zpočátku bojuje většina z nás. V době krize se moralistická měřítka hroutí. Situace si často vyžadují nové přístupy a k nim často patří i ten typ poznání, který řadíte opticky mezi nevěru. Mimo jiné z mých osobních praktických zkušeností vyplývá, že většina vztahových krizí vrcholí ve vnitřním konfliktu mezi fyzickou přitažlivostí a citovou závislostí, jež alespoň jednou jedinkrát prožil či prožívá každý z nás. Prakticky to vypadá tak, že citově jsme závislí na partnerovi, ale pohlavní žádost směřuje jinam.
Zmínil jste citovou závislost. Čím to, že bývá po mnoha letech partnerství tak silná, i když komunikace ani postel už třeba nefunguje?
Závislost ve vztazích nenarůstá, jak se mylně domníváme, ale spíše narůstá její působení na naše chování, a to přímo úměrně, čím více jsme ve vztazích neuvědomělí. Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe. Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem. To nás pochopitelně svazuje, protože navenek děláme věci tak, jak by se líbily tomu druhému, a uvnitř žijeme něco jiného.
Postihuje to všechny páry? Je to zákonitost partnerského soužití?
To postihuje každého. A nejen v partnerství. Mnozí z nás tento rozpor nechtějí vnímat, a tak jej vytěsní a dělají ve jménu "klidu" to, co se po nich chce. Anebo si naopak protlačují jenom to svoje. Jenže rozpor pak žije dál svým vlastním životem. Má svůj důležitý úkol: dovést nás k poznání, jak se ve vztahu promítají naše nevědomé vytěsněné a nepřijaté stránky osobnosti do druhých osob.
Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
K nevědomí a jeho projevům v partnerských vtazích se vrátíme. Teď ještě k běžným situacím a reakcím: Být ve vztahu ten podváděný je noční můra většiny z nás. Dokázal byste klientovi nebo třeba příteli poskytnout nějakou první pomoc, jak v takové situaci zmírnit své utrpení? Dá se na takovou situaci připravit? Jak zmírnit obavy z nevěry partnera?
Můžete se připravit na autonehodu? Nebo smrt blízkého člověka? Může člověk připravit svojí psyché tak, aby lépe snášela rány osudu či nečekané události? To je moje otázka. Ve svém základu je úplně stejná jako ta vaše, jen obecnější. Může se připravit. Sebepoznání mu to umožní, ale vždy musí počítat s tím, že nikdy předem nebude přesně vedět, jak jeho nitro zareaguje. Téma zrady je velká věc.
Velká, velmi bolestná, paralyzující věc...
Pojďme se na celou situaci napřed podívat z co největší výšky. Tak, jak to dělají východní folozofie. Položme si otázky: Jak to, že má tato situace nade mnou takovou moc? Jak to, že mě informace o partnerově nevěře dostává na kolena? Pojďte se mnou o stupeň níž a podívejte se na všechny pocity a emoce. Podívejme se na to, co a jak nás to bolí? Na všechny asociace, obrazy, vzpomínky a myšlenky, které se k té situaci vztahují. Tak dostanete obraz svého nevědomí. To je základ pro poznání. Jediné, co pomáhá, je dostat na povrch všechno to, co se ve vás odehrává, a pomalu se s tím učit zacházet. Potlačit to zpět nebo nechat jen projít afektem bez poznání je marnost. Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny.
Příležitost pro smrt iluzí? Vy umíte takovou příležitost brát jako něco pozitivního?
Buď můžete založit další život na oběti a tato zkušenost jí může patřičně podpořit, anebo zvolíte jiný přístup. Vždyť se celý život neučíme ani nic jiného. Ale já jsem přesvědčen, že život je o neustálém přerůstání sama sebe. Představte si, co se ve vás odehrává v okamžiku, kdy se dozvíte, že vám partner zahýbá. Každý z nás prožívá to své, s různou intenzitou a s různými emocemi. Každý trochu něco jiného. Ale všichni máme jedno společné - jsme otevření a prožíváme se naplno, se zvýšenou schopností vstoupit do kontaktu s vlastním nevědomím.
Tím asi nemyslíte opít se do němoty nebo koupit permanentku do posilovny.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit a dostat se do "pohody". Tedy do stavu, v jakém jsme se nacházeli před událostí. To většina lidí parafrázuje slovy, že chtějí, aby to bylo jako předtím. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny. Právě tady může začínat cesta osobní transformace.
Krizi ve vztahu tedy navrhujete "vytěžit" jako příležitost k osobnímu růstu. To je myslím dobrá odpověď na moji otázku, jestli se člověk může na takovou situaci připravit. Když to přijde, jak postupovat?
Mnohé záleží na předchozích zkušenostech. Pokud člověk trpí a nic z vnějšího světa mu nepomůže jeho utrpení vykoupit, nadešel čas, aby začal hledat uvnitř sebe. Tady na západě trpíme všichni nedostatkem vnitřního vidění. Naše vědomí je obráceno většinou jen do vnějšího světa. Proto je třeba učit se obracet zrcadlo vědomí take do vlastního nitra. Do míst, kde se rodí bolestivé zkušenosti a kterým jsme se dříve vyhýbali.
Co nás v té vnitřní krajině čeká?
Pustina a prázdnota. Duše zmítaná silami hněvu či nenávisti, tupé rezistence, lhostejnosti. A nebo najdeme nádobu plnou sebelítosti. Je to různé. Tady zpravidla začíná cesta do hlubin vlastního nitra. Tady se člověk učí navazovat kontakt s vlastním nevědomím. Hledá nový přístup sám k sobě. Je to dosti složitá cesta osobní proměny, která není bez nebezpečí. Proto je dobré nechat se do ní zasvětit těmi, kteří skutečně vědí, s čím pracují.
Za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, okem neviditelný duševní prostor.
Co se při takovém zasvěcování bude dít?
V nevědomí se nachází skrytý a potlačený vnitřní život, jehož části se v denním chování projevují jako různé neurotické příznaky. Kromě jiného tu take žije uzamčený stín. Pohledem do nitra člověk poznává sám sebe a tím dosahuje porozumění. Kdo nepozná sebe, nikdy neporozumí druhému. Vědomou kooperací s nevědomím začíná člověk ladit osobní vůli s autonomní inteligencí neviditelného světa, ladí svá chtění a přání s potřebami duše, učí se rozlišovat osobní od kolektivního, dobro od zla, ego a stín, ženu a muže atd... To je první krok, ten analytický. Ten druhý je, řekl bych, syntetický, sjednocující. Takto to zní však hrozně jednoduše. Není tomu tak.
Nezní mi to jednoduše, naopak.
Praxe sebepoznání je velmi různorodá, náročná a celoživotní léčivá zkušenost vědomé transformace. Můj osobní přístup, který používám ve své praxi a o kterém přednáším a píšu, jsem nazval Jógou sebepoznání. Napsal jsem praktickou knížku se všemi technikami, které v praxi používám. Je to o skutečné transformaci, o možnostech, technikách a způsobech, jak k ní vědomě přistoupit v podmínkách západního života a jako západní člověk. Samozřejmě, že tím neříkám, že se začneme vyhýbat vnějšímu světu. Naopak, sebepoznání má na paměti ladění podmínek vnějšího života s vnitřním.
Rozum se orientuje ve vnějším světě, který formuje naše názory a vyvolává naše reakce, čehož jsme si vědomi. Ve svých článcích a knížkách ukazujete další "svět", který je schovaný v našem nitru a který nás ovlivňuje stejně silně, v krizi dokonce mnohem silněji než svět "reálný". Když se člověk naučí pozorovat a vyhodnocovat dění tam uvnitř stejně dobře jako tam venku, hodně se asi v jeho životě změní...
Ano, za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, nevyčerpatelný, okem neviditelný prostor, který nevzniká zrozením v těle, ale byl tu vždy přítomen bez ohledu na uznání člověkem. Nevědomí samo o sobě disponuje vlastní inteligencí a vůlí. Projevuje se naprosto autonomně, to znamená, že vstupuje na scénu života, kdy se mu zachce...
Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu.
To je na mě složité, zkusme to popsat jinak.
Dám vám příklad, kterým může být třeba u mě psaní na objednávku. Psát na objednávku není pro mne snadná věc. Témata i obsah přicházejí většinou samy a nezřídka míjejí má přání. Otevřít se tématu a dát do slov hloubku vlastní zkušenosti vyžaduje někdy hodně času a tichého odevzdání. Na počkání to prostě nejde. Je to jako kdybyste měl být vzrušený a umírat touhou na povel. Nebo se vyčůrat, když na vás kouká celý svět. Psychologie tuto základní charakteristiku nevědomí - autonomii - velmi dobře zná. Ví, že emoce, touhy, vášně či Bohové vstupují do života skrze vnitřní svět tak, jak sami chtějí, ze své vlastní vůle. A tak je to i se psaním založeném na osobní zkušenosti. Inspirace a slova přicházejí ve chvílích, na které vědomě čekám, ale rodí se z "druhé strany".
Jak nevědomí funguje?
Nevědomí funguje v jakýchsi strukturálních vzorcích. Ideje, archetypy, prototypy - to jsou názvy pro tyto vzorce. Jsou to praobrazy lidských zkušeností. Jsou to způsoby, jimiž funguje lidská psychika. Nevědomí se na úrovni, která je nejvzdálenější lidskému vědomí, tedy v daleké duševní hlubině, jeví jako nerozlišené. Tato nerozlišenost zažehuje jakési jiskry, které se vyvíjejí ve vzorce. Ty jsou lidským bytostem nabízeny coby obrazy typických životních situací či zkušeností. Po narození se v každém jednotlivci tyto vzorce rozvinou. Kdyby neexistovaly, musely by dějiny být vytvářeny vždy znovu při narození každého jedince. To znamená, že i duše má své dějiny. Je to historický orgán existující sám o sobě. Dále to rozvíjet pro tento rozhovor nemá smysl.
Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu.
Moje mužská mysl se ale pořád kroutí. Potřebuje nějakou definici, něco jako podtitul na obálku manuálu o tom, proč a jak hledat pomoc ve svém nitru. Abych vůbec začal hledat, abych ten manuál vůbec dokázal vzít do ruky...
Je to vaše vědomí, Honzo. Je navyklé hledět vně a tam hledat spásu, řešení, odpovědi. Navíc si myslí, že emoce a pocity jsou něco, co se dá prostě ovládat myšlenkami. Vy navíc pravděpodobně budete myšlenkový extrovert, takže budete mít přirozený sklon hledat řešení venku a ještě pomocí myšlení. Slova a myšlenky přicházející z vnějšího světa od druhých se pro vás staly Bohy. Jenže jste zapomněl na něco velmi důležitého. Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu. Proto je důležité prožívat a skrze prožitky přinášet světu vlastní zkušenosti. V tom se teprve projeví genius člověka. Koneckonců je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám.
Je vnější svět nějak propojený s naším nevědomím?
Nevědomé obsahy zprvu vystupují na světlo vědomí jako projikované na druhé osoby. Ve druhých hledejme sami sebe. A to zejména tam, kde se nás postoje a chování druhých dotýkají. Pokud člověk umí s tímto základním fenoménem lidské psyché zacházet, naučí se rozpoznávat sama sebe v druhých. Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, což každý ví, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu. Na partnera přenášíme i svůj vlastní přístup, chcete-li postoj ke konkrétním, například charakterovým rysům či reakcím, podle toho, jaký postoj k nim máme my sami. Stažením projekcí a jejich integrací do vědomí končí hra na přijetí či odmítnutí. Není třeba asi říkat, že se to týká hlavně stínových a méněcenných aspektů lidské duše, které pro svoji neslučitelnost s vědomými postoji zůstávají vytěsněny do nevědomí a odtud jsou projikovány na druhé osoby. Tolik hlubinná psychologie. Učme se pochopit to, co nás může naučit.
Během našeho rozhovoru jste několikrát zmínil Bohy. V jakém smyslu o nich mluvíte a co znamenají pro vás?
Bohové jsou pro mě personifikované vnitřní síly. Uvedu malý příklad. Své válečnické, útočné, bojechtivé či agresivní nálady a vnitřní postoje označuji jako svého válečníka. A protože jsem si vědom toho, že vstupuje na scénu, kdy se mu zachce, tedy zjevuje se v mém nitru jako výše uvedený typ vnitřní reakce naprosto nezávisle na tom, jestli si to přeji, nebo ne, tak tím mu náleží božství ve mně. Nezávislost na mých přáních a mé vůli, tedy jakási autonomie, je základní vlastností nevědomí. A tak jsem stvořil a personifikoval svého Boha války. To, jak s ním naložím dál, je už druhá věc. Personifikace jako nástroj pro zvědomění vnitřních duševních sil je pravěký způsob rozlišování v sebepoznání.
MUDr. Pavel Špatenka vede psychoterapeutické centrum Monnáda. Je autorem knih Jóga sebepoznání, Osm promluv o poznání aUtajená síla, která vyšla také v angličtině.
Jan Majer

Jan Majer

Mindlab
Vydavatel a šéfredaktor Psychologie.cz

Odborník psychologie.cz - doporučujemePavel Špatenka

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

Za nevěrou může být trauma z dětství

29. března 2014 v 21:27 | Admin
Před nedávněm mě dobrý přítel, říkejme mu třeba Albert, požádal o radu. Roky se trápí se svou přítelkyní, říkejme jí Alžběta. Před lety zjistil, že nemá jen jeho. Přišel pláč i křik, ultimáta, sliby a rozchody. A návrat do stejného scénáře. Záhadné výlety, služební cesty s pokaženým telefonem, podivná mlčení. Další rozchod, další sliby.
"Každý máme v sobě bytosti, jež nedostaly, co potřebovaly. Každý z nás zažil zranění, která jeho částem nedovolila vyrůst."
"To nejcennější, co terapeut nabízí, je vztah a přijetí. Obyčejný, lidský neodsuzující přístup. Nenechat se uchvátit dokonalostí, nezavrhnout nedokonalost."
Teď už jsou dlouho od sebe. Jenže Alžběta ho nenechá být. Každých pár týdnů se ozve. Smutný hlas a průhledná záminka. Vábí, láká. Často za ní přichází. Pak ale narazí na zavřené dveře. A ledový chlad.

Proč?

Albert chtěl jediné. Úvahu, proč to všechno Alžběta dělá. Proč ho nenechá odejít. Anebo přijít. Naše rozpravy, a vědomí, že podobný příběh už jsem slyšel mnohokrát, mě přivedly k napsání následujícího textu. Ten je složen z mnoha příběhů a jakákoli podoba s osobami... však víte.

Alžběta je krásná, mladá, iteligentí a úspěšná. Jen trochu studená. Ledová královna jsme jí říkali. Ten chlad z ní přímo čišel. Vypadala trochu přezíravě, nikdo si ji nepamatoval s výrazem jakéhokoli pocitu. Snad krom nudy.
Jako by v ní bojoval obraz mámy a táty. Kdo ví. Jistě by to stálo za širší úvahu, avšak táhne mě to k jiným stopám.
Podobná byla její matka. Krásná, inteligentí, studená. Otec byl jiný. Bodrý, veselý chlap. A matka ho zřejmě neměla moc ráda. Měla dojem, že má na víc.
Že by první stopa? V Alžbětě jako by pod dokonalým zevnějškem tlouklo bolavé srdce. Jednou za čas se mění z ledové královny v jemnou, citlivou a smutnou dívku. Smutně volá o pomoc. Když přijde, nechá jen zavřené dveře. Ledová královna zase získala svou moc.

Trochu to zní, jako by v ní bojoval obraz mámy a táty. Kdo ví. Jistě by to stálo za širší úvahu, avšak táhne mě to k jiným stopám.

Nechtěné dítě

Alžběta rozhodně nebyla plánovaným dítětem. Naopak, vzešla z divoké noci jakési taneční zábavy. Popusťme uzdu fantazii. Dopolední kocovina, vzpomínky na toho kluka z včerejšího večera. Milý, trochu buran. Nic pro mě, raději zapomenout.

Po dvou třech týdnech první nervozita. Přeci jsme si dávali pozor. Nebo ne? Nervozita roste. Už není pochyb. On má radost. Ji jímá hrůza. On dělá, co považuje za správné. Koupí kytku a prsten. Je cítit potem a možná i zelenou. Špatně uvázaná kravata. Možná i bílé ponožky. Ne, toho si nevezme i kdyby... Ale znáte to. Maloměsto.

Tehdy si to možná uvědomila poprvé. Třeba se to nenarodí... Narodilo. Muž to zapil, žena si poplakala.
Nikdo by nemohl říci, že neměla malou Alžbětku ráda. Starala se o ni vzorně. Nejlepší oblečky, nejlepší hračky. I bony někde sehnala a do Tuzexu zašla. Starostlivostí zaháněla němou výčitku, kde mohla být bez dítěte. A čím více se starala, tím chladnější byla.
Zatímco jedna část Alžběty spěla k dokonalosti, druhá strádala. Nezajímaly jí hračky ani oblečky. Nezajímaly ji pochvaly a lichotky. Chtěla cítit, že ji má máma ráda.
Alžbětka mámu milovala, jako děti milují mámy. A máma pro ni byla nejlepší na světě. Jako mámy bývají. A u této to ani nebylo tak těžké. Vždyť je tak krásná, tak krásně se o ni stará. Co na tom, že je trochu studená. To přeci nevadí. Možná to dokonce k lásce patří. Kdyby to tak nebylo, máma by to nedělala. Je přeci nejlepší.

Spor malé a velké Alžběty

Není s podivem, že chtěla být jako máma. Dokonalá. Krásná. Úspěšná. A trochu chladná. Jenže city jsou city a zatímco jedna část Alžběty spěla k dokonalosti, druhá strádala. Nezajímaly jí hračky ani oblečky. Nezajímaly ji pochvaly a lichotky. Chtěla cítit, že ji má máma ráda. Nechtěla to vědět. Chtěla to zažít.
Nenavidí svoji slabost, svou vadu na kráse. A čím více ji nenávidí, tím více se ta malá holka cítí sama. A čím více se cítí sama, tím hlasitěji pláče. Tím více touží po lásce. Tím více ji ta velká nenávidí. A chce umlčet.
Každý máme v sobě bytosti, jež nedostaly, co potřebovaly. Každý z nás zažil zranění, která jeho částem nedovolila vyrůst. V Alžbětě tak zůstala malá holka, která pořád čeká na máminu náruč.

Dospělá Alžběta o ní asi ví. A nenávidí ji. Nenavidí svoji slabost, svou vadu na kráse. A čím více ji nenávidí, tím více se ta malá holka cítí sama. A čím více se cítí sama, tím hlasitěji pláče. Tím více touží po lásce. Tím více ji ta velká nenávidí. A chce umlčet.

Jednou za čas už to nejde vydržet. Ta malá se prodere ven, volá o pomoc. Když ji někdo nabídne, uklidní se. Najednou cítí, že není sama. Nekřičí, nepláče. Nebrání se. Když pomoc dorazí, už je u moci zase ta velká. Chladnější než jindy. Protože ví, že ji viděl nahou.

Kouzlo trojúhelníku

Úvahy, proč měla paralalení vztahy by vydaly na samostatný článek. Jen nástinem. V trojúhelnících je obrovská síla. Je v nich vždy spousta napětí a pozornosti. Snadno se dá udržet iluze dokonalosti. S ním by to bylo tak skvělé, kdybych byla jen s ním. Tak málo by stačilo udělat a byla bych šťastná...

V trojúhelníku ani nehrozí přílišná blízkost. Přílišné odevzdání. A s Alžbětinou mámou se možná dalo dobře vyjít, pokud jí nebyla příliš blízko. Pak přišel ten chlad.

Alžběta se narodila jako nechtěná. A nechtěnost je v trojúhelnících silně obsažena. Trojúhelník je pojistkou před nechtěním. Když nás jeden opustí, druhý zůstane. Když se s jedním pohádáme, můžeme myslet na to, že s druhým by to bylo lepší.

A nebo naopak. V dospělosti máme tendence vyhledávat prostředí, v jakém jsem vyrůstali. Známe je. Je pro nás - mnohdy paradoxně - bezpečné. A v trojúhelníku je snadné být nechtěn. Kdykoli to může prasknout.
Možná dospělá Alžběta někdy přijme tu malou. Nejspíš ztratí něco ze své dokonalosti a získá na vřelosti. Přestane být zmítána svými částmi, bude schopna mít svůj život ve svých rukou.
Závěr pro přítele Alberta? Chtěl jediné: pokusit se uchopit svůj příběh rozumem, aby nad ním získal moc. To se snad podařilo. Pokud ale měly naše úvahy něco společného s realitou, napadá mě, jak je na tom jeho vnitřní dítě, když se nechá znovu a znovu lákat.

Slečně Alžbětě bych samozřejmě doporučoval psychoterapii. Nezávisle na pravdivosti této teorie. Doporučil bych ji každému, kdo ke své škodě není schopen přestat opakovat nějaký scénář. Tedy i příteli Albertovi.

Jak by se jí dalo pomoci?

To nejcennější, co terapeut nabízí, je vztah a přijetí. Obyčejný, lidský neodsuzující přístup. Nenechat se uchvátit dokonalostí, nezavrhnout nedokonalost. Možná dospělá Alžběta někdy přijme tu malou. Nejspíš ztratí něco ze své dokonalosti a získá na vřelosti. Přestane být zmítána svými částmi, bude schopna mít svůj život ve svých rukou.
Nebo to může být celé jinak. Je tak snadné se nechat svést předčasnými závěry a klamnými úvahami.
Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

Psychiatr a psychoterapeut
Zakladatel zdravotnického zařízení TERAPIE.INFO, s.r.o, které poskytuje komplexní pomoc v návaznosti na ostatní medicínské obory.

Jak nevěru poznat a jak se prozradit

27. listopadu 2011 v 19:58 | ADMIN webu
Část pro nevěrníky
Když už to musí být a máte důvěrný kontakt s někým mimo svého partnera, alespoň tohoto partnera ušetřete a nedovolte, aby na to přišel. Podezřelý/á můžete být při výskytu následujících aktivit a projevů:
  • zasněné pohledy, (zdánlivě) bezdůvodný blažený úsměv nebo naopak nervozita, nereagování na otázky
  • zvýšená péče o sebe - frekvence a délka sprchování, stříhání nehtů, holení různých částí těla
  • zvýšená spotřeba parfémů a jiného smyslově senzitivního zboží, nákup dražších značek než bylo obvyklé
  • netypické chování, pokud jde o mobily a maily - vrhání se k telefonu při každém pípnutí; časté psaní sms v pozici, aby na displej nebylo vidět; nebo naopak vypínání zvuku u mobilu; počítač - časté stahování pošty, časté psaní, počítač je zapnutý mimo obvyklou dobu, dáte tam najednou heslo atp.
  • netypické chování při sexu - pokud jde o frekvenci (zájem může být zvýšený zrovna tak jako snížený) i praktiky.
  • větší spotřeba peněz a pohonných hmot
  • záhadně se objevivší věci, jejichž původ nelze uspokojivě vysvětlit (tričko, přívěsek, plyšák aj.)
    a pro pořádek ještě:
  • projevy náklonnosti na veřejných místech, viditelné následky po líbání a sexu se škrábajícím protějškem, vytahování se nebo svěřování nevhodným osobám, zapomenuté usvědčující smsky a maily (všechno okamžitě mažte nebo si to nakopírujte do jednoho souboru pod heslo)








Část pro partnery nevěrníků
Výše najdete možné indicie; čím více jich je, čím je pravděpodobnost nevěry vyšší. U posledního odstavce netřeba pochybovat skoro vůbec (slabším článkem by mohlo být jen referování od nespolehlivých zdrojů).
Vždy ale vyčkejte a/nebo dejte partnerovi šanci obhájit se - i zamilovaná smska může být dílem vtipálka z práce.zdroj:http://www.nevera.psychoweb.cz

Nevěra se dělí na....

27. listopadu 2011 v 19:55 | ADMIN webu
Jednorázová bokovka - Dlouhodobé city zde nehrají roli, jde o odskok na jednu hodinu či noc. Může jít o souběh okolností - na školním srazu potkáte dávnou lásku a pod vlivem úplňku s alkoholem dokonáte to, co se tehdy před lety nestihlo stát. Nebo znaven nudnou noční směnou a přílišným domácím klidem podlehnete svodům sexuálně frustrované osoby v tygrovaných kalhotách, o kterou byste normálně neopřel kolo. Tyto bokovky se mohou opakovat, ale pokaždé s jiným protějškem. Pro někoho je to tak trochu životní
styl.



Dobrodružství - V tomto kontaktu city tak úplně nechybí - jde obvykle o vzplanutí, které po nějaké době přirozeně slábne. Partner zde uspokojí svoji touhu po romantické vášni, po zamilovanosti a dobývání protějšku. Ví, že nekoná úplně správně, ale omluví to tím, že "žijeme jen jednou", "taky mám právo si ještě užít" apod. Je to adrenalinová záležitost, která se může obejít zcela bez následků, ale která skrývá nebezpečí - když se na ni člověk neumí podívat s odstupem (tedy že je to na pár týdnů, maximálně měsíců, déle ty city nevydrží) a nabude dojmu, že toto je konečně jeho pravá láska, je schopen opustit do té doby fungující rodinu včetně dětí, dát výpověď a činit další těžko napravitelné blbosti.



Vztah - Jde o dlouhodobou nevěru se značnou citovou angažovaností. Riziko rozpadu původního vztahu je dosti vysoké. Nevěrník se ovšem často těžce rozhoduje, kterému vztahu dát přednost a nezřídka dojde trpělivost oběma jeho partnerům současně, takže končí opuštěn. Když se rozhodne legalizovat ten původně milenecký vztah, nedostává žádnou záruku spokojenosti. Navíc se ocitá pod tlakem, aby tento druhý vztah vydržel - jinak by se cítil trapně před svou původní rodinou, přáteli, příbuznými i sám před sebou - že opustil předchozího partnera, ale i v novém vztahu selhal. Akceptuje pak někdy jen těžko stravitelné podmínky fungování a v duchu si nadává, že rozbil svou původní rodinu.zdroj:http://www.nevera.psychoweb.cz

PRVNÍ POMOC po zjištění nevěry

27. listopadu 2011 v 19:53 | ADMIN webu
Jste v šoku? Pak je třeba se nejdřív zklidnit - cest k tomu vede hned několik. Běžte si zaběhat, dejte si studenou sprchu, svěřte se dobrému kamarádovi / dobré kamarádce (ale jen vaší; společní přátelé vaši a vašeho partnera musí zůstat mimo hru), udělejte si jednoduché dechové cvičení (návod zde) nebo se zklidněte chemicky - pomůže vám praktický lékař nebo psychiatr.


Jak to víte - aneb je to opravdu nevěra?
Důkazy jakožto přistižení in flagranti, eventuelně spatření dvojice kráčející spolu za ruku, smska typu "Miláčku, už se nemůžu dočkat…" - ty se zpochybňují těžko.
Pak jsou různé indicie neboli náznaky nepřímé: civění kamsi, pozdní příchody, moc naježděných kilometrů, neustálé ťukání smsek a vrhání se na telefon pokaždé, když pípne; větší důraz na osobní hygienu, kupování nového oblečení, parfémů atp. - mohou znamenat problém, ale rozhodně také nemusí a podle toho je třeba s nimi nakládat.

A nakonec anonymy - pokud zrovna neobsahují fotku více či méně pornografického ražení, patří k nespolehlivým zdrojům informací (i ten snímek může být nakonec fotomontáž). Zahoďte je a zapomeňte. Motivací pisatele je leccos, jen ne snaha vám pomoci. Nejčastěji je na pozadí závist.


Partnerovu nevěru máte potvrzenou a jste schopní rozumné úvahy?
Tak zde naleznete návod, jak zachránit i jak zkazit, co se dá.
Co "podvedený" partner často dělává:
  • udeří na nevěrníka při nejbližší příležitosti (nejlépe hned po telefonu) a počastuje ho všemi dostupnými vulgarismy
  • oznámí tu novinku dětem, rodičům svým i partnerovým a společným přátelům
  • konfrontace ve třech
  • vydá striktní zákaz jakýchkoli dalších kontaktů s milencem/milenkou
  • doluje z partnera všechny podrobnosti
  • vyhrožuje sebevraždou
  • také si najde někoho jiného aspoň na jednu noc (tzv. kontranevěra)
  • chce opakovaně slyšet, že ho má nevěrník pořád rád a stojí o něj
  • … a když to z něj vypáčí, oznamuje, že mu stejně nevěří
  • odmítá projevy náklonnosti a sex
  • narušuje běžnou rodinnou rutinu - společné hospodaření, rozdělení prací (praní, žehlení, vyzvedávání dětí ze školy, venčení psa atp.; vyžaduje například, aby si dotyčný pral svoje věci sám)
Jaké mají tyto postupy důsledky?
  • udeří na nevěrníka při nejbližší příležitosti (nejlépe hned po telefonu) a počastuje ho všemi dostupnými vulgarismy > v afektu se člověk často unáhlí a co bylo jednou řečeno, už nelze vzít zpět
  • oznámí tu novinku dětem, rodičům svým i partnerovým a společným přátelům > všichni jsou zmatení, dozvědí se něco, o co vůbec nestáli, a jsou nuceni zaujmout nějaké stanovisko
  • konfrontace ve třech > paní učitelka / pan učitel a dvě neposlušné děti, kterým je třeba vynadat a které to pak spíše ještě semkne
  • vydá striktní a okamžitý zákaz jakýchkoli dalších kontaktů s milencem/milenkou > může to fungovat u submisivního jedince, jinak se zvyšuje riziko unáhlených akcí (dramatický odchod uprostřed noci) a lepší budoucí konspirace
  • doluje z partnera všechny podrobnosti > detaily zbytečně provokují představivost a hrozí, že se partnerovi nevěrníka znechutí různé věci, které mu nevěru pak budou připomínat: když milenka bydlí v ulici, kde je karatistický oddíl, je dítě navštěvující tento kroužek odhlášeno; dozví-li se, že má zelené auto, následné setkání s jakýmkoli zeleným autem oživí vzpomínky na tyto události; totéž následuje při zveřejnění oblíbených jídel, restaurací, herců, jakého má psa a tak dále a tak dále
  • vyhrožuje sebevraždou, demonstruje svou ublíženost > tohle chování nemůže nikoho přitahovat, takže jasná ztráta bodů
  • také si najde někoho jiného aspoň na jednu noc (tzv. kontranevěra) > důsledkem může být všestranné znechucení (i sám nad sebou)
  • chce opakovaně slyšet, že ho má nevěrník pořád rád a stojí o něj > jsou to vlastně jen řečnické otázky - předpokládá se jediná odpověď a tudíž nemají žádný smysl, kromě toho, že vyvolávají v protistraně pocity trapnosti
  • … a když to z něj vypáčí, oznamuje, že mu stejně nevěří > další nefascinující chování, další body pryč
  • odmítá projevy náklonnosti a sex > tím předává nevěrníka milence/milenci, protože tam se mu těchto projevů dostane
  • narušuje běžnou rodinnou rutinu - společné hospodaření, rozdělení prací (praní, žehlení, vyzvedávání dětí ze školy, venčení psa atp.; vyžaduje například, aby si dotyčný pral svoje věci sám) > toto praktické fungování je podstatným základem vztahu; naruší-li se, partnerskou krizi to spustí nebo ještě prohloubí.


Z toho plyne, že všechny tyto postupy jsou nevhodné, pokud máme zájem na pokračování vztahu. Pokud chceme dospět k urychlenému rozvratu, tak to naopak nenajdeme nic lepšího, než kteroukoli z těchto položek, o jejich kombinacích nemluvě.
Co se tedy dělat dá?
  • věcně a klidně sdělit, že to víme, a ať se v dohledné době rozhodne, co chce
  • když už ultimátum, tak rozumně - poskytnout dostatek času (např. 2-6 měsíců) a současně být připraven pak podmínku dodržet
  • dál se normálně podílet na chodu domácnosti > prevence úplného rozkladu rodiny
  • je-li to aspoň trochu možné, dál spolu sexuálně žít > aby se s námi cítil dobře a neutíkal jinam
  • osamostatnit se, jít si za svými zájmy, za přáteli, obnovit staré kontakty > když se partnerovi trochu vzdálíme, začne o nás usilovat (zjistí, že nejsme součást inventáře a že si námi nemůže být automaticky jistý)
  • odmítnout podrobnosti - někteří nevěrníci jsou takoví dobráci, že se chtějí doma podělit o všemožné detaily svého nového vztahu; to je třeba rázně odmítnout (důvody jsou uvedeny výše v odstavci)
  • dělat věci o něco líp, než předtím (samozřejmě bez podlézání a dávání na odiv) > každý má něco, co jde vylepšit; získáme plus body a partner bude doma o něco spokojenější
  • úplně nejlepší je vůbec se o zjištěné nevěře nezmínit - a to i tehdy, když o nevěře víme, a náš partner ví, že to víme > ocení naši velkorysost, získáme plus body
Tohle všechno platí pro nekomplikované nevěry. Tam, kde nevěrník investuje do milence/milenky společné rodinné finance nebo kde se má z tohoto svazku narodit dítě, se rozhovoru na daná témata nevyhneme a rovněž řešení takové situace bude obtížnější. S návštěvou manželské poradny by se pak už nemělo váhat.zdroj:http://www.nevera.psychoweb.cz



Když už o tom musíte mluvit, v ideálním případě si dovedete poradit, jako Věra z knížky 'Pozor, padání skal' od Miroslava Plzáka:

"Vím všechno," ohlásila Věra, jakmile spolu osaměli v přijímací místnosti. "A znovu tím trpím. Je to již potřetí během těch osmnácti let. Vím, co bys řekl, a proto raději neříkej nic. Jsi skvělý muž a vynikající otec našich dětí."

Proč si jsou lidé nevěrní...

27. listopadu 2011 v 19:49 | ADMIN webu
Proč jsou si lidé nevěrní?
Možná je to špatně položená otázka. Snad bychom měli spíš zajímat, k čemu je dobrá věrnost. Z pohledu biologie tkví výhoda věrnosti v tom, že stabilní pár vytvoří dobré podmínky pro svou reprodukci. Péče o lidské mládě je náročná časově i pokud jde o zdroje (v naší době zejména finanční). Jinak pro věrnost nehovoří ze strany přírody už nic dalšího. Naopak, sexuálními aktivitami mimo své teritorium zvyšuje člověk (zejména muž, teoreticky schopen zplodit ohromné množství potomků) pravděpodobnost, že své geny předá ještě dál a ještě dál.


Morální hledisko, zesílené u někoho náboženským cítěním, je jakýsi nadstavbový faktor. Díky morálním a etickým zásadám je nevěra považována za negativní a skandální jev. Nic proti morálce - to jen praxe ukazuje, že s jinými psychickými a biologickými potřebami morálka prohrává na body.
Takže jak lze odpovědět na častou otázku klientů rodinných poraden - "Proč je mi manžel nevěrný?" ….manželka nevěrná?" Důvodů může být hodně a jejich kombinací ještě víc:

Ve spokojeném vztahu:
  • Užít si, zažít v sexu něco jiného, neobvyklého - Motivace je zde čistě sexuální. Může jít o zážitky s novým partnerem, o touhu po doma nerealizovaných sexuálních praktikách nebo u anorgasmických žen o hledání muže, který by je uspokojil.
  • Touha po zakázaném ovoci, dobrodružství, adrenalin - Usazený, stabilizovaný vztah už často neposkytuje prostor pro jakési romantické vzplanutí. Jsou přitom lidé, kteří tyto zážitky potřebují. Mají větší množství duševní energie a vysokou touhu po dobrodružných aktivitách, kterou mohou uplatnit právě v nějaké formě mileneckého vztahu. Tato potřeba může být vědomě přiznaná nebo i nevědomá.
  • Jako prostředek pro zvýšení sebevědomí - Každému člověku dělá dobře, když se o něj zajímá někdo druhý. Mimomanželský partner pak může dotyčnému dodat pocit, že je zajímavý, žádaný, přitažlivý atp. Ve vystupňované formě jde o získávání zářezů do pušky - tito lidé si pak často vedou písemné záznamy o svých úspěších.
  • Prostředek povýšení v práci nebo získání nějaké výhody - Sympatický mladík vyhoví starší šéfové a dostane se na seniorskou pozici - to je ještě ta lepší varianta, ač s velmi nejistou prognózou. Patří sem i různě zjevné případy vydírání, kdy je třeba manko na pokladně zahlazeno nocí strávenou s tím, kdo to je ochoten "zařídit".
  • Reakce na krize středního věku a jim podobné - Během těchto vývojových krizí má člověk pocit, že mu ujíždí poslední vlak a že když ne teď, tak už nikdy. Při pohledu zpět má pocit, že nic moc nedokázal a nezažil, při pohledu vpřed panikaří, že už mu zbývá jen málo času. Někdo se pak začne oblékat jako teenager, druhý začne zvedat tisíce kil železa v posilovně a třetí hledá ztracené mládí v náručí milenky / milence (přičemž kombinace zmíněných způsobů úniku jsou velmi časté).
V nespokojeném vztahu to bývá snaha nalézt něco, co v manželství, resp. partnerském vztahu chybí:
  • Sex, sexuální uspokojení - Partneři se nedokáží dohodnout na přiměřeném sexuálním životě a jeden strádání nevydrží.
  • Projev porozumění, zájem o člověka - Tato nevěra hrozí tehdy, když je doma všechno v až moc velkém klidu. Dále tehdy, když je pozornost dávána najevo křikem a násilím verbálním a/nebo brachiálním (neboli ručně). Patří sem i partneři alkoholiků, žárlivců a jinak psychologicky nekompetentních partnerů.
  • Jako trest pro původního partnera za jeho nedostatky ve vztahu k druhému - Tato nevěra bývá často přiznaná a má to být sdělení pro "podvedeného": Podívej, něco nefunguje, a za to, že teď někoho mám, poděkuj jenom sám sobě." Může jít o revanšistickou nevěru (odplatu za dřívější nevěru na straně partnera) nebo o naplnění varování ("Začni se sprchovat a trochu o sebe dbát, jinak jdu jinam.") - které ovšem nemusí být takto natvrdo sdělené; stačí, že se odehraje v myšlenkách budoucího nevěrníka.zdroj:http://www.nevera.psychoweb.cz

Nevěra

27. listopadu 2011 v 19:44 | ADMIN webu
Co je to nevěra?

Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě, nevěra je porušení věrnosti ve vztahu. Může přijít během manželství, ale právě tak se týká nesezdaných párů. I během úvodních fází vztahu (chození) se jaksi implicitně neboli automaticky předpokládá věrnost, takže rovněž zde může k nevěře dojít. Takovým typickým projevem chování nevěrného je pohlavní styk s někým jiným, než je aktuální partner. Ale co třeba důvěrné rozhovory a nekoitální aktivity (tj. sexuální aktivity, při nichž nedochází ke styku pohlavních orgánů)?

Leckdo si dovede představit, že i čistě psychologická výměna důvěrností partnera s někým jiným by vnímal nelibě. Takže lze říci, že nevěra je, když: s jiným člověkem, než je náš aktuální partner, uskutečníme kontakty, které jsou pro stávajícího partnera emočně zraňující. Je tady ale jisté úskalí - patologický žárlivec za takové zranění považuje i věci zcela nevinné, jako např. radu bezradnému turistovi na náměstí. Takže při uplatňování dané definice musíme používat především zdravý rozum. Jde vlastně jen o to, že nevěra nemusí být nutně pouze sex (což je většinový a běžný pohled na ni).

Proč jsou si lidé nevěrní? K čemu je vlastně věrnost? Do hry zde vstupuje biologické a morální hledisko. Nevěry se vyskytují v nespokojených vztazích, ale setkáváme se s nimi často i ve vztazích spokojených. Důvody mohou být ryze sexuální, může jít o touhu po dobrodružství, povýšení v zaměstnání; takový milenecký skalp leckomu zvyšuje sebevědomí a nelze zapomenout na úskalí staré dobré krize životního středu a krizí následných.


Kdo je připraven, není překvapen První reakcí mnoha lidí bývá šok. Průměrný člověk se dozví, že jeho partner má někoho jiného a je paralyzovaný, zmatený… ztuhne nebo chaoticky pobíhá a nemůže tomu uvěřit. V hlavě víří myšlenky, na nic kloudného ne a ne přijít a výsledné reakce pak podle toho vypadají. Přitom je známá věc, jak vypadají čísla z výzkumů na téma nevěr. V naprosté většině párů se nevěra na straně jednoho nebo obou partnerů vyskytne. Proto by bylo lepší se k tomuto faktu netočit zády a preventivně připustit, že něco takového se může stát i u nás doma. Je totiž pravděpodobnější, že náš vztah zkouškou nevěry bude muset projít, než to, že se zrovna nám vyhne. Člověk takto připraven určitě nebude nad zjištěným partnerovým záskokem křepčit, ale nebude ohromen a zneschopněn, pokud jde o rozumnou reakci.

Typy nevěry Pokusů sestavit typologii nevěr se událo mnoho. Nejjednodušší dělení na tři typy vychází z délky trvání a citové angažovanosti - jde o jednorázovou bokovku (krátká, city nejsou prioritou), dobrodružství (středně dlouhé trvání, možnost citového zapojení) a vztah (dlouhodobý, city nechybí).

Jak se nejlépe prozradit? Neboli jak se nevěra pozná? Přemíra péče o sebe, zasněné pohledy, vyšší finanční potřeby, změna zacházení s mobilem a počítačem… to a ještě víc může indikovat nevěru.



A co pak - bude to jako dřív? To jistě nebude. Může to být horší, lepší, ale rozhodně jiné. Horší to bude tehdy, když se z nevěry stane téma, duch, který neustále prostupuje domácností a vztahem. Lepší to bude, když vezmeme krizi jako příležitost, jako životní zkušenost. Vztah se může problémy zocelit a prohloubit, protože se partneři o sobě něco nového dozvědí a vybojují si duševní rovnováhu ve skutečném problému. Mohou si pak být (zdánlivě paradoxně) mnohem bližší.


"Slíbili jsme si, že si to kdyžtak řekneme" Mnohé páry spolu uzavřou tuto na první pohled gentlemanskou dohodu, že kdyby náhodou něco, dobrovolně to tomu druhému přiznají. Na první pohled skutečně morální. Při podrobnějším ohledání už to tak idylický pohled není. Nevěrník uleví svému svědomí a tím de facto předá problém tomu druhému - že osud vztahu je teď v jeho rukou, o emoční stránce věci nemluvě. Takovou dohodu nelze 99% párů doporučit, protože nepřináší žádný užitek. Kdo je nevěrný, platí za to výčitkami svědomí (tedy obvykle - je-li dotyčný schopen je vnímat) a je to tak v pořádku. Je to cena za romantiku a rozkoš mimo stálý vztah. Zbavit se těchto výčitek tak, že to partnerovi sdělím, znamená přenést na něj tu tíži (v trochu jiné podobě) a sám to mít zadarmo. Máte-li zájem na zachování původního vztahu, nechte si své jiné kontakty pro sebe.


Co prevence (odhalení) nevěry? Někdo je nevěrník konstituční - neboli má to v sobě; tady pomůže, když jej nezahrnete do kandidátů na partnera. Dále - o vztah je třeba pečovat, vést oboustranně akceptovatelný sexuální život, přiměřeně o sebe dbát (ač partner ujišťuje, že je mu to jedno, dívat se několik let na stále vytahanější tepláky a špinavé nehty svého protějšku každý neunese) a komunikovat. Abyste zbytečně neodhalili svého partnera při nevěrných aktivitách, přiměřeně respektujte jeho soukromí - tj. žádné kontrolování telefonu, mailů, kapes ani diáře; nechoďte domů dříve, než bylo domluveno, neorganizujte přepadové kontroly v práci pod stupidními záminkami a podobně.zdroj:http://www.nevera.psychoweb.cz
 
 

Reklama