STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU











*Neurotická porucha

Nejdůležitějším psychoterapeutickým přístupem k léčbě neurotických poruch je psychoterapie.

6. června 2016 v 19:48 | Admin
Nejdůležitějším psychoterapeutickým přístupem k léčbě neurotických poruch je psychoterapie. Je srovnatelně účinná s farmakoterapií v léčbě akutních stavů, po ukončení léčby je však její efekt trvalejší. Je limitována především dostupností a větší časovou náročností. Akutní intenzivní psychoterapie trvá 6 - 12 týdnů; záleží na frekvenci setkání. Pomáhá odstranit nebo výrazně zmírnit potíže u většiny léčených. Ambulantní léčba však může trvat i léta, záleží na závažnosti příznaků, problémech v životě a dalších adaptačních schopnostech léčeného.
Psychoterapie pomáhá hlouběji porozumět, co se s člověkem trpícím úzkostí děje. Pomáhá nalézt události v životě, které s rozvojem poruchy souvisejí. Snaží se pomoci změnit vztahy, které se na rozvoji a udržování úzkosti podílejí. Učí, jakým způsobem zacházet s příznaky a s problémy v životě, a posléze trénuje dovednosti, které umožňují předcházet novým problémům.
Psychoterapeutický přístup poskytuje bezpečný prostor, ve kterém se úzkostný člověk může projevit a vyjádřit všechno, co ho trápí. Psychoterapie pomáhá obnovit přirozený pocit kontroly nad svými emocemi, myšlenkami a chováním.
Terapeut pomáhá postiženému:
  • porozumět tomu, jak souvisejí minulé zážitky, současné vztahové a životní problémy s příznaky úzkosti,
  • najít cesty, jak současné životní problémy překonat,
  • vytvořit pocit bezpečí, samozřejmosti a přirozené kontroly nad svým životem.
Psychoterapie používá různé přístupy:
  • Individuální psychoterapie
Při individuální psychoterapii je nejčastěji používán psychodynamický, humanistický nebo kognitivně behaviorální přístup.
Psychodynamický přístup je založen na předpokladu, že aktuálně přítomné chování, emoce a vztahové vzorce jsou hluboce ovlivněny minulými zkušenostmi, nejvíce z raného období života daného jedince. Napětí pramenící z intrapsychického konfliktu je pak projikováno na zevní nepodstatné problémy (například zda stihnu všechno vyprat a vyžehlit, zda nezkolabují v metru, nezesměšním se před lidmi), po kterých volně těká.
Psychodynamická psychoterapie a psychoanalýza jsou zaměřeny nikoliv na přímé snížení úzkostnosti, ale spíše na vybudování osobnosti, která má mimo jiné dobrou schopnost úzkost snášet. Postupně umožňuje uvědomění nevědomých konfliktů a jejich řešení. To pomáhá úzkostnému člověku osvobodit se od závislosti na druhých, uvědomit si svoji hodnotu, naučit se odvaze postavit se za sebe. Buduje tak sebevědomí, které je nejlepší ochranou před úzkostí.
Humanistické přístupy (například existenciální psychoterapie, empatická psychoterapie, gestaltterapie, transakční analýza a další) se snaží o co nejširší pojetí člověka, každý v rámci svého filozofického zázemí. Zdůrazňují zážitek a předpokládají, že jedinec má schopnost pozitivně růst a autenticky fungovat. Klíčovým ke změně není tolik vhled ani učení se, jako vytvoření podmínek pro možnost nalezení vlastní cesty.
Kognitivně behaviorální přístup: viz kognitivně-behaviorální terapie.
  • Skupinová psychoterapie
Skupinová psychoterapie se u úzkostných poruch používá relativně často a většině lidí postižených neurózou může významně pomoci. Skupinová psychoterapie svojí důvěrnou atmosférou pomáhá ujasnit si vlastní situaci ve světě, porozumět způsobům, jakým se člověk vztahuje k druhým, a uvědomit si formy chování, které vedou ke stresu. Skupina je prostředí, které umožňuje jejím příslušníkům prožívat svoji individualitu a její změnu prostřednictvím reflexí a změn ostatních členů skupiny i přes změny skupiny samotné.

Základní ideje skupinové psychoterapie:
  • Autonomie člověka a jeho zdroje psychického a sociálního zrání jsou umocňovány kontaktem a komunikaci s druhými lidmi.
  • Vlastní pochopená zkušenost je stabilnější než zkušenost, která se předává jenom zvenčí.

Základní idea skupinové psychoterapie vychází z předpokladu, že léčené problémy vznikly v malých přirozených skupinách, jako jsou rodina, školní třída nebo pracovní kolektiv, které mohou formovat nebo deformovat psychiku a chování člověka. V terapeutické skupině je možné tyto poruchy diagnostikovat a léčebně korigovat.
Člen skupiny se učí porozumět způsobům, jak si tvoří svoje vztahy na základě konfrontací s členy skupiny a interpretace skupiny. Náhled znamená pochopení, čím jsou jeho vztahy podmíněny, odkud pochází jeho vztahové vzorce a jak se projevují v chování k druhým, případně jak je prožívají druzí. Úkolem člena skupiny je však nejen pochopit podmíněnost svých vztahů a najít jejich lepší polohu, ale také změnit své chování k druhým, které z těchto vztahů vyplývá.
Skupina je prostředí, které umožňuje cítit se postupně natolik bezpečně, aby její členové mohli opustit neadaptivní přesvědčení, postoje a chování a pomocí posilování ostatními je mohli změnit na zdravější postoje a chování, nejdříve ve skupině a pak i mimo ni. Společné zkoumání skupinových přenosových reakcí umožňuje uvědomit si procesy, které mají původ v minulosti "tehdy a tam" a nahradit je vztahy ukotvenými v dynamické přítomnosti "zde a nyní".
Pavel je velmi kritický k ostatním členům skupiny, neustále na nich nachází chyby a říká jim je. V průběhu terapie je se svým chováním konfrontován. Je zjevné, že se stejným způsobem chová ke své ženě a dětem. Rodina se mu proto snaží vyhýbat. Přitom Pavel zjevně má všechny členy rodiny velmi rád.
Ve skupině vychází najevo, že Pavel byl velmi kritizován svým otcem a stále má pocity vlastní nedostatečnosti. Když nachází chyby na okolí, cítí se lepším. Neuvědomuje si však, že dělá svým blízkým to samé, co jemu otec. Ve skupině se Pavel postupně učí všímat pozitivního chování ostatních a uznávat ho. Postupně dovednost přenáší i do rodiny.
  • Rodinná a párová psychoterapie
Rodinná terapie představuje psychoterapeutickou pomoc věnovanou nejen tomu, kdo trpí neurotickými problémy, nýbrž všem členům rodinného společenství, kdy terapeutické zásahy jsouorientovány na rodinu jako celek. Změna chování, zdravotního stavu, způsobu komunikace apod. jednoho člena rodiny obvykle ovlivní a mění i projevy zbývajících členů.
Rodinná nebo párová psychoterapie je indikována tam, kde je neurotické příznaky souvisí s rodinnými či partnerskými problémy a samostatná psychoterapie jediného člena systému by nepřinesla dostatečné výsledky. Terapeut pracuje s oběma partnery, popřípadě i dalšími členy rodiny.
Obecně platí, že pro každou léčbu je důležité, aby do ní byli zainteresování i rodinní příslušníci. Pro postiženého je velmi potřebné, aby v rodině bylo vytvořeno "příznivé klima" bez prudkých emocí, výčitek, mentorování nebo hádek. To bývá někdy obtížné, protože je v lidské přirozenosti, hledat viníka odpovědného za psychickou krizi mezi sebou. Hledání viny je však nesmyslné a nepraktické a škodí jak všem členům rodiny. Při hledání viny se ztrácí z centra pozornosti skutečná pomoc.
  • Kognitivně behaviorální terapie (KBT)
KBT je založena na principech teorie učení; jak se člověk v průběhu života naučil být úzkostným, může se naučit být k úzkosti odolným. Je založena na jasném programu jednotlivých kroků, který je do značné míry přizpůsoben individualitě každého pacienta.
Podle logického plánu se pacient postupně učí dovednostem, jak zvládat své epizody obav a starostí, panické záchvaty, fobické vyhýbavé chování, jak zmírnit úzkost, naučit se dobře komunikovat i jak efektivně řešit životní problémy. Častým problémem lidí trpících neurotickou poruchou bývá chybění některých dovedností, jde například o dovednost zvládat příznaky stresu (kontrolovaných dýcháním, relaxací), komunikační dovednosti (například schopnost říci ne, snášet přirozeně kritiku, dovednost povzbudit druhé apod.), dovednost plánovat si čas, a dovednosti řešit problémy systematickým způsobem.
KBT probíhá spíše jako výuka dovednosti, s vysvětlováním, nácvikem i domácími úkoly. S rozvojem dovednosti jak zvládat úzkostné problémy dochází i ke zvyšování sebedůvěry.

Příběh Petra trpícího generalizovanou úzkostnou poruchou léčeného kognitivně behaviorální terapii

Petr je 21letý student, svobodný, s dvouletou známostí. Nadměrné obavy a starosti s pocity úzkosti se objevily před 2 roky v době, kdy se odpoutal od rodiny a nastoupil na vysokou školu. Těsně před odchodem na VŠ se rodiče rozvedli, což ho velmi zranilo.
Už od začátku školního roku se obával, že nebude schopen zvládnout studium a zkoušky, že přijde o partnerský vztah, nezapadne do nového kolektivu na škole, že někdo - zejména přítelkyně, nebo také on - může vážně onemocnět. Pociťoval řadu nezvyklých tělesných příznaků: občas mu "přeskakovalo srdce", často ho bolela hlava, svíral se mu žaludek, měl mravenčení v prstech, objevily se problémy s erekcí. Trpěl úpornou nespavostí, usínal až kolem 2-3 ráno, i když šel spát už v 11 hodin večer. Měl strach, že ho nespavost poškodí, že se "zhroutí".
Na začátku léčby trpěl velkou úzkostí (skóre v Beckově stupnici úzkosti bylo 34 bodů) a mírnými projevy deprese (skóre v Beckově stupnici deprese 18 bodů). Pro úzkost nebyl schopen se soustředit, proto přerušil studium (postižení v Sheehanově stupnici handicapů dosahovalo 8 bodů z 10 v hodnocení postižení ve studiu, 6 bodů v hodnocení postižení sociálního života a 5 bodů v hodnocení rodinného života).
V posledním měsíci měl tendenci se stále častěji napít alkoholu, protože po 3 -5 pivech došlo k poklesu úzkosti, cítil se dobře a také lépe po alkoholu usínal. Objevily se však obavy, že skončí jako alkoholik. Po behaviorální a funkční analýze terapeut Petra edukoval o charakteru GAD, stresové reakci a smyslu jednotlivých kroků léčby. Petr dostal k prostudování brožurku o GAD.


Obrázek: Bludný kruh epizod úzkosti

Terapeut s pacientem stanovili několik problémových oblastí, které budou postupně řešit a k nim přiměřené cíle. Jako první problém si stanovili "nadměrné obavy a starosti".
PROBLÉMY:
CÍLE:
Nadměrné obavy a starosti, které zabírají většinu času a brání ve studiu, omezují přátelské vztahy a vedou ke konfliktům v partnerském vztahu.
Snížit nadměrné obavy a starosti tak, aby zabíraly nanejvýš půlhodinu denně a neomezovaly významněji moje studium, přátelské vztahy a partnerství.
Odkládání zkoušek pro strach ze selhání a nesoustředění se na učení.
Jít na zkoušky v termínu, i když nejsem 100% připraven. Zvýšit soustředěnost na učení.
Vyhýbání se pohybu pro nadměrné obavy o zdraví.
Pravidelně 2x za týden hodinu cvičit.
Časté hádky s přítelkyní (v průměru 2x za týden).
Snížit frekvenci hádek na maximálně 2 za měsíc, naučit se hádat konstruktivně.
Potíže s erekcí při milování (asi v polovině pokusů), s následným vyhýbáním se.
Mluvit s přítelkyní o svých obavách z nedostatečné erekce, přestat se vyhýbat milování, a e, milovat se, kdykoliv budeme mít oba chuť a příležitost, bez ohledu na erekci

První kroky v terapii se týkaly kognitivní rekonstrukce a nácviku relaxace. Každé sezení začínalo Ostovou progresivní relaxací a za domácí úkol bylo nacvičovat relaxaci 2x týdně. Dále se Petr od druhého sezení učil testovat své obavy a starosti, určit reálnou pravděpodobnost, že situace nastane, zvážit její možné katastrofické důsledky a vlastní schopnost situaci řešit eventuálně bez pomoci zvenčí.

Tabulka: Záznam automatických negativních myšlenek
SITUACE
MYŠLENKY
EMOCE
RACIONÁLNÍ REAKCE
AKCE
Studium
Nedokážu si to zapamatovat! Co když nedostuduji? Co budu dál dělat?
Úzkost
Zlost na sebe
Strach
Zkusím si to zapsat. Pokud nedostuduji, půjdu do práce.
Udělám si výpisek z učiva a podle něj si budu opakovat.
Bolest žaludku
Co když mám vážnou nemoc a nikdo na to nepřijde?
Strach
Bolesti žaludku mám při stresu už 2 roky, byl jsem na vyšetření a nic mi nezjistili.
Budu pokračovat v učení, pak si udělám přestávku a půjdu si zaběhat.
Usínání
Když neusnu, bude to zítra ještě horší…
Zlost
Už to znám, jde to vydržet, i když nejsem úplně vyspalý.
Vstanu a budu se hodinu učit, pak to zkusím znovu.
Předehra při milování
Co když to zase nepůjde? Nesmím na to myslet! To nejde! Blanka si najde jiného!
Napětí
Úzkost
Strach
Tak to nebude, není to poprvé. Blanka to už zná. Řeknu jí, ať se se mnou mazlí a já se budu mazlit s ní, pak to možná půjde.
Myšlenky nezastavím, můžu myslet na to, že to nepůjde a přesto věnovat pozornost jejím dotekům.
Přiznám se Blance s obavami.
Navrhnu ji vzájemné mazlení. Soustředím se na její doteky.

Dalším krokem bylo testování metakognicí a expozice obavám - Petr psal katastrofické scénáře na všechny oblasti svých obav. Zároveň se přestal vyhýbat učení a pohybu. V každém sezení po nácviku relaxace ho terapeut zkoušel z jedné otázky na zkoušku.
Během 5 sezení se Petr výrazně zklidnil, začal být schopen poměrně dobře sám relaxovat, učení se výrazně zlepšilo. Začal lépe spát. Skóre v BAI (Beckův inventář úzkosti) kleslo na polovinu. Nicméně obavy a starosti přetrvávaly v menší intenzitě a frekvenci dále. Proto od 6 sezení terapeut přikročil k testování metakognicí a k práci s katastrofickým scénářem.

Tabulka: Příklad testování metakognicí
METAKOGNICE
TESTOVACÍ OTÁZKY
RACIONÁLNÍ ODPOVĚĎ
Nedokážu ty myšlenky zastavit! Nejsem schopný na nic jiného myslet! Já se z toho zhroutím, zblázním…
Opravdu nedokážu? Myslím úzkostně stále, nebo jenom často? Nemám tuto myšlenku už 2 roky a stále se nic nestalo?
Dokážu svoje obavy zastavit i odvést od nich pozornost, ale často se mi vrátí. To, že bych se z nich měl zhroutit (zbláznit) asi nehrozí, je to stejné už dlouhou dobu. Maximálně bych mohl dostat depresi, jak mi řekl doktor.
Musím na to myslet, aby se to nestalo. Tím se připravuji, že i když se to stane, nebude to pro mě nečekané.
Opravdu je možné tím, že na něco myslím, tomu zabránit? Nepůsobí to paradoxně někdy přesně opačně, třeba na moji erekci? Opravdu se tím, že mám stále obavy a starosti připravuji, aby mě v budoucnosti problém nezaskočil? Nebo mě to, čeho se obávám, zaskočí vždy znovu a znovu, protože mám z toho úzkost? Pomáhají mi obavy reálně nebo jen fiktivně?
Tím, že mám obavy, ničemu špatnému nezabraňuji, jen se z toho cítím úzkostný a vyčerpaný. Obavy a starosti mi ve skutečnosti nepomáhají, jen mě obtěžují.

Petr měl za úkol na každé sezení napsat katastrofický scénář k jedné z hlavních obav. Zpočátku měl z toho jenom další obavu: když bude psát katastrofický scénář, jakoby katastrofu magicky přivolával. Poté, co s terapeutem jednu katastrofu v sezení probrali, a sám ucítil úlevu, byl ochotný sepisovat katastrofické scénáře i v rámci domácího úkolu.

Tabulka: Příklad katastrofického scénáře a jeho řešení

OBAVA
Nedokážu si naučené zapamatovat! Co když nedostuduji? Co budu dále dělat?
CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?
Budu se snažit soustředit, ale nepůjde to. Skončí zkouškové období a budu muset opakovat ročník, protože ke zkoušce nepůjdu. Další rok to bude se soustředěním ještě horší. Celou dobu budu zoufalý, naříkavý, budu impotent a Blanka mě opustí. Budu na obtíž své rodině. Nakonec mě v dalším roce ze školy definitivně vyhodí. Neseženu místo, doma mě nebudou chtít. Budu spávat po kamarádech a v létě ve stanu. Budu úplně bez prostředků, rodina mi nepomůže. Nezbude, než jít žebrat, vybírat kontejnery, spát pod mostem. Budu smrdět, lidé se ode mě budou odvracet. Opakovaně mě budou vyslýchat policajti a já se budu za to stydět. Tak dopadne maminčin nadějný syn, kterému tolik věřila. Rodina nebude chtít o mně ani slyšet. Budu sám, hladový a trpět zimou.
JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?
Z hladu něco ukradnu a zavřou mě. Ve vězení mě budou dozorci a spoluvězni bít, budou mnou jako špínou pohrdat. Pak onemocním z podvýživy. V nemocnici mě nebudou chtít, protože budu smrdět. Doktoři se o mně pořádně nepostarají, umřu v bolestech a sám. Smrt bude spojena se strašným strachem, zoufalstvím a osamělostí.
CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?
Mohl bych si najít práci s ubytováním, nemuselo by to být v Praze. Manuální práci dělat mohu, také můžu dělat ošetřovatele v nemocnici. Ale i kdybych se stal bezdomovcem, nemusím být sám, potkával bych se s jinými, sbíral lahve od piva, mohl by to být celkem svobodný život. Kdybych onemocněl, do nemocnice by mě asi vzali, tam bych měl teplo, stravu, vykoupal bych se a v erárním pyžamu bych ani nemusel smrdět. Na smrad bych si asi přivykl. Pokud bych byl ve vězení, tam by taky bylo teplo, jídlo a ošacení. Tam bych přežil asi docela normálně. Před rodinou bych se sice styděl, ale pokud by o mně neměli zájem, zas tak moc by mi to nevadilo. Jaká by byla moje smrt nevím, ale asi by mě ztlumili léky. Sice bych byl osamělý, ale opět, byl bych na to zvyklý.
JAKÉ MOŽNOSTI ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLY MOŽNÉ?
V každém kroku katastrofy je řada řešení - odejít na jinou školu, najít si jinou dívku, najít si práci, odjet do ciziny, také rodina by mě pravděpodobně tak snadno neopustila, podobně tak Blanka mě neopustí jenom proto, že mě vyhodí ze školy.

Po sepsání katastrofických scénářů o vyhození ze školy, sexuální impotenci a umírání na rakovinu došlo u Petra k výrazné úlevě. Přibližně po 10 sezeních přestal odvádět pozornost od obav a starostí a ony postupně začaly ustupovat. I když je měl, nevedly k úzkosti, spíše jim nevěnoval příliš pozornosti. Stále si však stěžoval na nedostatečné soustředění na učení a sexuální selhávání s partnerkou.
Problém neschopnosti pokračovat dále ve studiu zůstával nevyřešen. Protože Petr zrovna neměl zkouškové období, nebylo možné naplánovat jiné expozice než cvičné zkoušení terapeutem. Bylo ale nápadné, že při každém zkoušení uměl látku výborně, nicméně tvrdil, že ji neumí dostatečně. Toto hodnocení souviselo s původním kognitivním schématem - nastavením, které bylo vypěstováno v rodině. Petr jako nejstarší ze tří sourozenců byl vychováván pro "úspěch". Maminka si původně přála, aby byl lékařem, nakonec se však spokojila s tím, že šel na práva. Oba rodiče od něj automaticky očekávali, že se bude výborně učit. Celou základní i střední školu měl samé jedničky. Rodiče to brali jako samozřejmost, měl za to výhody, na rozdíl od mladších sourozenců, kteří se neučili tak dobře. Byl více odměňován než oni a hlavně obdivován rodiči.
Když se dostal na práva, maminka byla šťastná. Otec se toho nedožil, zemřel náhle na infarkt krátce po jeho maturitě. Petr žil celý život s postojem: "VŠECHNO MUSÍM DĚLAT PERFEKTNĚ A POKUD MOŽNO ZE VŠECH NEJLÉPE". Tento postoj ho nutil k perfektnímu studiu, péči o partnerku, na druhé straně zároveň k obrovské frustraci, pokud se něco nepovedlo dle jeho očekávání. To byly jak nároky na studium na vysoké škole, tak stres během sexuálního styku. Všude a vždycky musel být perfektní, jeho tělo muselo perfektně fungovat a příznaky stresové reakce ho děsily jako známky nedokonalosti.

V dalších dvou sezeních pracoval Petr na kognitivním propojení tohoto schématu s životní historií a fungováním v minulosti i současnosti. Petr si uvědomil, jak ho formovala výchova a jak bylo schéma posilováno ve škole učiteli. Uvědomil si také nevýhody z minulosti - hůře si rozuměl se spolužáky, kteří ho přece jen pokládali za šprta. Protože ho však potřebovali k opisování, byla tato pozice snesitelná. Nyní však schéma funguje jako frustrující, což se projevuje ve škole, v sexuálním životě, vede k nadměrným obavám a starostem, k nespavosti, bolestem hlavy a žaludku a nakonec komplikuje studium i partnerský vztah.
Při mapování vlivu maladaptivního schématu mu velmi pomohla přítelkyně Blanka. Společně probrali vliv schématu na Petrovu výkonnost v sexuální oblasti, což vedlo k otevření tématu a vymizení Petrovy úzkosti. Jeho poruchy erekce pak vymizely. Postupně přizpůsobil postoj "VŠECHNO MUSÍM DĚLAT PERFEKTNĚ A POKUD MOŽNO ZE VŠECH NEJLÉPE" na přijatelnější: "TĚŠÍ MĚ, KDYŽ VĚCI DĚLÁM DOBŘE, ALE DŮLEŽITĚJŠÍ JE, ABYCH BYL SPOKOJENÝ A KLIDNÝ." Mamince sdělil, že se musí připravit na to, že nebude mít stále samé jedničky. Dokonce, že si ani není jistý, zda chce práva dostudovat, to si však ještě musí rozmyslet. Jako alternativu měl možnost jít na rok pracovat na horskou chatu a pak by zkusil jinou školu, která by ho bavila více.

Petr je už 2 roky bez obav, starostí či úzkosti. Nakonec se rozhodl pokračovat ve studiu práv a zvládá je dobře. Má novou přítelkyni, Blanka si nakonec našla nového partnera. Petr rozchod snesl dobře.

zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Neurotické poruchy lze léčit

6. června 2016 v 19:47 | Admin
  1. Neurotické poruchy lze léčit jak psychoterapeuticky (individuální, skupinová, rodinná nebo kognitivně behaviorální terapie), tak farmakoterapeuticky (antidepresiva nebo anxiolytika). Psychofarmaka zpravidla působí dříve. Psychoterapie je náročnější, její výsledek je však trvalejší. U těžších úzkostných poruch je však optimální kombinace obou přístupů.
    Cíle léčby
    Cílem léčby neurotických poruch je návrat postiženého z nesvobodného světa neurotických příznaků do plnohodnotného svobodného prožívání reality. Časným cílem je zmírnit nebo odstranit příznaky poruchy a změněné chování. Dále pak pomoci postiženému změnit životní situaci, pokud je neurotickou poruchou postižená nebo s ní souvisí.
    Z dlouhodobého hlediska je cílem zabránit novému vzniku příznaků, ale i druhotným negativním důsledkům, jako je zneužívání alkoholu, léků na uklidnění nebo na spaní či jiných návykových látek. Důležité je také předejít depresi, která často neurotické poruchy komplikuje.
  2. Farmakoterapie

    Vzhledem k tomu, že úzkostné poruchy vesměs mívají dlouhodobý (chronický) průběh, léčba anxiolytiky benzodiazepinové řady není nejvhodnější, protože na ně snadno vzniká tolerance a závislost. Výhodnější je podávání nebenzodiazepinových anxiolytik (buspiron) nebo antidepresiv (clomipramin, citalopram, escitalopram, fluvoxamin, fluoxetin, moclobemid, paroxetin, sertralin, venlafaxin). Léčba úzkostných poruch bývá zpravidla dlouhodobá.
    První známky zlepšení po lécích se neobjevují dříve než za 3 až 6 týdnů. Ústup potíží je pomalý.Dobu užívání léků je nutné prodiskutovat s lékařem. Všechny dosavadní studie prokazují, že je vhodné pokračovat v léčbě alespoň 12 - 18 měsíců po odeznění příznaků. To platí pro užívání antidepresiv či buspironu. Účinek těchto léků však dále pokračuje v průběhu celého roku, není však už tak výrazný. Vysazování antidepresiv po roce je zpravidla postupné, trvá nejméně měsíc. Pokud se však příznaky objeví znovu, je na místě se k lékům vrátit a v terapii pokračovat. Závislosti se bát není třeba, protože u antidepresiv ani buspironu nevzniká.

    Antidepresiva

    Lékem první volby u neurotických poruch, zejména u úzkostných poruch jsou antidepresiva. Účinná mohou být jak některá klasická tricyklická antidepresiva, tak moderní antidepresiva jako jsou SSRInebo SNRI.
    Antidepresiva upravují aktivitu přenašečů serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Pomáhají tedy vytvořit neurohormonální rovnováhu na těch neuronech v mozku, kde je u dlouhodobého stresu, úzkosti nebo deprese nedostatek těchto působků. Vzhledem k tomu, že antidepresiva přímo nedodávají chybějící přenašeče, ale regulují jejich porušenou rovnováhu, jejich efekt není okamžitý, ale zpravidla se objeví za 3 - 6 týdnů podávání.
    V současnosti je dostupná celá řada antidepresiv. Terapeutická účinnost jednotlivých antidepresiv je podobná, rozdíly se mohou objevit v četnosti a intenzitě nežádoucích účinků. O výběru vhodného antidepresiva by měl rozhodnout lékař po poradě s pacientem a vážit poměr zisku z léčby proti možným rizikům. O volbě určitého antidepresiva rozhoduje účinnost - rychlost nástupu účinku, výskyt a typ nežádoucích účinků, pohodlnost dávkování (přednost mají léky podávané 1x denně), předchozí zkušenosti s lékem, věk a tělesná nemocnost pacienta a v neposlední řadě i cena a nezbytnost doplácení na lék.
    SSRI - selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu jsou v současnosti nejvíce vyzkoušenými a nejčastěji podávanými účinnými léky pro léčbu úzkostných poruch. Tyto léky zvyšují dostupnost serotoninu na synapsích v mozku. SSRI jsou v současné době lékem první volby také při léčbě deprese, panické poruchy, sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy a obsedantně kompulzivní poruchy. Jejich indikace tedy zahrnují celé úzkostné a depresivní spektrum.
    Nežádoucí účinky jsou méně časté a jsou z oblasti zažívacího traktu, především v počátku léčby se může objevit pocit nevolnosti s mírným průjmem, většinou stačí snížit dávku a zvyšovat dávky léku pomaleji. Při dlouhodobější léčbě se mohou objevit potíže v sexuální oblasti, především snížení libida. Patří sem: citalopram, sertralin, paroxetin, fluoxetin, fluvoxamin a nejnovější escitalopram.

    Paroxetin
    Podává se v dávce 20 - 40 mg na den, vesměs podáváme ráno nebo rozděleně ráno a v poledne. Zpravidla začínáme nízkou dávkou (10 mg tj. půl tablety) a po třech dnech zvyšujeme na terapeutickou. Pro většinu pacientů dostačuje dávka 20-30 mg na den. Můžeme však stoupat až do 50 mg na den.
    Vedlejší účinky bývají mírné, z oblasti trávicího traktu (pocity na zvracení, nechutenství) a zvýšená stimulace v prvním týdnu podávání (neklid, nespavost) a někdy také snížený zájem o sexualitu a opožděná ejakulace (s výhodou lze použít při předčasné ejakulaci).

    Citalopram
    Podává se v dávce 20 - 40 mg, ráno nebo rozděleně ráno a v poledne. Můžeme stoupat až do 60 mg na den. Vedlejší účinky jsou mírné, podobné jako u paroxetinu.

    Sertralin
    Podává se v dávce 50 - 100 mg na den. Je možné podávat v jedné denní dávce nebo rozdělené v ranní a polední dávce. Můžeme stoupat až do dávky 200 mg na den. Vedlejší účinky jsou podobné jako u celé skupiny.

    Fluoxetin
    Podává se v dávce 100 - 200 mg na den ráno a v poledne. Vedlejší účinky jsou podobné jako u dalších SSRI.

    Fluvoxamin
    Podává se v dávce 100 - 200 mg na den ráno a v poledne. Vedlejší účinky jsou podobné jako u dalších SSRI.

    Escitalopram
    Podává se v dávce 10 - 20 mg na den, většinou ráno v jedné dávce, ale může být rozdělen do dvou dávek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u výše jmenovaných.
    SNRI - inhibitory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu. Z této skupiny se pro léčbu úzkostných poruch používá venlafaxin. Podává se v dávce od 75 do 225 mg na den, v jedné dávce ráno nebo rozděleně 2x denně. Vedlejší účinky jsou podobné SSRI.
    RIMA - z této skupiny nejdůležitějším a na našem trhu jediným preparátem je moclobemid. Je účinný bez rizika vzniku návyku a má dobrou toleranci - tj. minimum nežádoucích účinků. Většinou dochází ke zlepšení i v oblasti sexuálních funkcí. Moclobemid se podává v dávce 600 - 900 mg na den. Nejlépe ve dvou denních dávkách.

    Tricyklická antidepresiva - jsou známa od 60. let, jsou velmi účinná. Výhodou tricyklických antidepresiv je, že pokrývají kromě úzkostných i depresivní příznaky. Nevýhodou klasických antidepresiv jsou poměrně nepříjemné vedlejší účinky, jako je útlum, ospalost, snížení krevního tlaku se závratěmi a možnými kolapsy pro změně polohy nebo dlouhém stání na místě, zrychlený pulz, prodloužení síňokomorového vedení v srdci s ohrožením arytmiemi, zácpa, rozmazané vidění, sucho v ústech, pro které je někteří pacienti odmítají užívat. Je nutná kontrola EKG. Faktem je, že při dlouhodobém užívání subjektivně prožívané vedlejší příznaky ustupují do pozadí a zpravidla neruší.

    Imipramin
    Je zejména u panické poruchy dost účinný. Stoupáme od 25 - 50 mg postupně až po 100 - 250 mg na den, rozloženě do 3 denních dávek.
    Typickými nežádoucími účinky při vyšších dávkách jsou útlum, sucho v ústech, zrychlená akce srdce, závratě a ortostatické kolapsy, zácpa, potíže s močením, rozmazané vidění. Je nutná kontrola EKG, protože dochází k prodloužení síňokomorové vedení.

    Clomipramin
    Stoupáme od 25 mg až do 100 - 250 mg na den. Výhodné je rozdělené podávání ráno a v poledne - večerní dávky u některých lidí ruší spánek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u imipraminu.

    Amitriptylin (Amitriptylin)
    Začínáme nízkou dávkou 50 mg nejlépe na noc a pomalu stoupáme do dávky 100 - 150 mg na den, kterou podáváme rozloženě do 3 denních dávek (nejvyšší dávka vždy na noc). Zpravidla stačí nižší dávkování.

    Užívání antidepresiv
    Je důležité užívat léky dostatečně dlouhou dobu, i když zpočátku se vám může zdát, že jejich vedlejší účinky (například útlum, sucho v ústech, zácpa, občas rozmazané vidění, závratě při náhlé změně polohy) jsou výraznější, než pomoc, kterou vám léky přinášejí. Na vedlejší účinky se však již během 1 - 2 týdnů adaptujete, když lék začne působit, dojde k výrazné úlevě v depresivních příznacích.
    Někdy lékař zkouší různá antidepresiva, než najde takové, které nejlíp pomáhá, nebo než najde vhodnou kombinaci, která bude pro vás nejúčinnější. Dávka léku musí být dostatečně vysoká. Nikdy sami nemíchejte léky ani neužívejte léky bez lékařského předpisu. Pokud budete léčení ještě jiným specialistou (například dentistou), řekněte mu, že užíváte antidepresiva. Je to důležité proto, abyste nedostali medikaci, která má v kombinaci s vaším antidepresivem nežádoucí účinky. Některé látky, jako je alkohol a drogy, výrazně snižují nebo anulují účinnost antidepresiv a měli byste se jim vyhnout.

    Anxiolytika

    Někdy se lidem trpícím neurotickými poruchami podávají léky proti úzkosti - anxiolytika benzodiazepinového typu jako je chlordiazepoxid, diazepam, oxazepam, alprazolam, bromazepam apod. I když benzodiazepiny mohou být užitečné ke zvládnutí akutní emoční krize, u déletrvajících úzkostí nejsou příliš vhodné. Kromě postupně klesajícího účinku je prokázáno, že dlouhodobé užívání benzodiazepinů může vést k závislosti.
    Při akutním záchvatu paniky jsou však určitě lékem volby. Jinak pro návykovost je lepší se jejich dlouhodobému podávání úplně vyhnout. Benzodiazepinová anxiolytika by se neměla podávat déle než 4 měsíce. Jejich vysazování musí být pomalé, o 1/8 dávky za týden. Při náhlém vysazení se zpravidla objeví syndrom z vysazení (abstinenční syndrom s výrazným neklidem, pocením, nespavosti, úzkosti, nevolností) a hrozí epileptický záchvat. Návyk, zvyšování tolerance ani syndrom z vysazení nehrozí u nebenzodiazepinového anxiolytika buspironu.

    Alprazolam
    Má rychlý nástup účinku. Je výhodný pro krátkodobou léčbu. Kromě anxiolytického má i mírný antidepresivní účinek. Velmi účinně také kontroluje panické záchvaty. Podává se v dávce 0,5 až 2 mg 3 x denně. U generalizované úzkostné poruchy zpravidla stačí nižší dávkování.
    Výhodná je SR forma (s prodlouženým účinkem), která udržuje stabilnější hladinu alprazolamu v průběhu dne. Byl považován za lék volby u generalizované úzkostné poruchy, dnes jsou však v této indikaci preferována antidepresiva.

    Clonazepam
    Patří mezi dlouhodobě působící benzodiazepiny s anxiolytickým, antidepresivním a antiepileptických účinkem. Má menší sedativní efekt než alprazolam. U úzkostných poruch se podává 2 x denně po 0,5 mg, ale dávka může stoupat až do 8 mg na den. Zpravidla však stačí nejnižší dávkování.

    Diazepam
    Patří mezi anxiolytika s dlouhým poločasem. U pacientů s úzkostnou poruchou bývá podáván v dávce 3 x 5mg až 3 x 10 mg na den. Pro lehčí formy stačí 5 - 10 mg na noc.
    Typickými vedlejšími účinky při vyšších dávkách jsou útlum, únava až ospalost během dne, myšlenková zpomalenost. Při dlouhodobém podání hrozí stavy desinhibice s možným prudkým agresivním chováním. Závislost na něj vzniká relativně často.

    Oxazepam
    Odbourává se poměrně rychle a proto je vhodný především ke krátkodobému uklidnění. Nekumuluje se v organismu a jeho vylučování se nemění s věkem ani při současně přítomném jaterním onemocnění. U generalizované úzkostné poruchy bývá podáván v dávce 3 x 10mg až 3 x 20 mg na den. Vedlejší účinky jsou jako u diazepamu, zpravidla méně výrazné.

    Bromazepam
    Má kromě anxiolytického také mírně antidepresivní a lehce euforizující účinek. Dávkování je obvykle 3 x 1,5mg, výjimečně až 3 x 3 mg. Vedlejší účinky má podobné jako diazepam, pouze útlum po něm bývá zřídka. Závislost se na něm však vyvíjí relativně často.

    Chlordiazepoxid
    Je historicky nejstarším benzodiazepinem. Patří mezi dlouhodobě působící přípravky. Není vhodný u starších osob a nemocných s poškozením jater. Denní dávka je 2 x 10 mg výjimečně 3 x 15 mg. Anxiolytické působení je asi 5 x slabší než u diazepamu. Závislost však vzniká řídčeji.

    Medazepam
    Patří mezi anxiolytika s dlouhodobým poločasem. Útlum bývá mírnější než u předešlých benzodiazepinů. Je efektivní zejména u pacientů s vegetativními příznaky. Denní dávka od 3 x 5mg po 3 x 10mg.

    Buspiron
    Podává se v dávce 10 - 20 mg na den, většinou ráno v jedné dávce, ale může být rozdělen do dvou dávek. Vedlejší účinky jsou podobné jako u výše jmenovaných.
    Zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

F 48 JINÉ NEUROTICKÉ PORUCHY

5. června 2014 v 15:56 | Admin
F 48 JINÉ NEUROTICKÉ PORUCHY
Neurastenie - Vyskytují se dva hlavní typy, které se do značné míry překrývají. U jednoho typu jsou hlavním rysem stesky na zvýšenou únavnost po duševním vypětí, často spojenou s určitým snížením výkonu v zaměstnání nebo při denních úkonech. Duševní únavnost je typicky popisována jako nepříjemné dotírání asociací nebo vzpomínek odvádějících pozornost, potíže se soustředěním a všeobecně nevýkonné myšlení. U druhého typu se klade důraz na pocity tělesné i fyzické slabosti a vyčerpání po minimální námaze, doprovázené pocitem svalové bolsti a neschopností relaxovat. U obou typů jsou běžné různé jiné nepříjemné pocity, např. závrať, bolesti hlavy z napětí a pocity všeobecné nejistoty. Obvykle jsou starosti o zhoršující se duševní a tělesné zdraví, irritabilita, anhedonie a mírně stupně deprese a úzkostí. V počáteční a střední fázi se často vyskytují poruchy spánku, ale někdy může být také výrazná hypersomnie.


Depersonalizační a derealizační syndrom - porucha, při níž si subjekt stěžuje, že jeho vlastní duševní činnost, tělo a okolní prostředí se kvalitativně mění, takže je neskutečné, vzdálené nebo zautomatizované. Může mít pocit, že nevytváří vlastní myšlení, představy nebo vzpomínky, že jeho pohyby a chování jako by nebyly jeho vlastní, že jeho tělo se zdá bez života, vzdálené nebo jinak anomální, že okolnímu prostředí chybí barva a život a zdá se jako umělé nebo jako jeviště, na kterém lidé hrají vymyšlené role. V některých případech může mít subjekt pocit, jako by na sebe pohlížel jako z povzdálí nebo jako by byl mrtvý. Mezi těmito různými fenomény je nejčastější stesk na ztrátu emocí. Počet pacientů, kteří prožili tuto poruchu v čisté a izolované formě je malý. Běžněji se tyto fenomény vyskytují ve spojení s depresívním onemocněním, fobickou a obsedantně kompulzivní poruchou. Prvky tohoto syndromu se mohou objevit u duševně zdravých jedinců při stavech únavy, senzorické deprivace, intoxikace halucinogeny nebo jako hypnogogický fenomén. Syndrom depersonalizace a derealizace je fenomenologicky podobný tzv. "prožitkům blízkým smrti", které jsou spojeny s okamžiky extrémního ohrožení života.


Léčba:

Léčba v této skupině poruch je dominantou psychoterapie. Z psychofarmak mohou být krátkodobě účinné anxiolytika, nicméně vzhledem k možnostem návyku je nutno je podávat jen přechodně na počátku léčby. Lepší je situace s antidepresivy, zejména nížší dávky clomipraminu (Anafranil) anebo antidepresiva III. generace (Seropram, Prosac) se ukázala jako účinná. Lze je podávat dlouhodobě.


zdroj:http://sestrylf3.unas.cz

Fobie a úzkostné poruchy se řadí mezi neurotická onemocnění.

11. dubna 2014 v 2:32 | Admin
Fobie a úzkostné poruchy se řadí mezi neurotická onemocnění.
Úzkost se projevuje jako obava či strach z něčeho neurčitého a neopodstatněného, objevuje se bušení srdce, stísněnost na hrudi, pocit horka nebo chladu, nespavost a zažívací obtíže. Typickou úzkostí je například nervozita. Úzkost je hlavním příznakem u úzkostných poruch, mezi které se řadí fobie, panické poruchy a úzkostně-depresivní porucha.
Fobie je naopak iracionální a "přehnaný" strach z něčeho určitého, který má podobné příznaky jako úzkost, dále zrychlený tep, obtížné dýchání. Postižený není schopen se s danou situací vyrovnat - nemůže se pohnout nebo utíká bezmyšlenkovitě pryč, křičí nebo nemůže vydat ani hlásku, apod. Fobie se dělí dle typu stresoru, kterým mohou být výšky (akrofobie), pavouci (arachnofobie), uzavřené prostory (klaustrofobie), otevřené prostory (agorafobie) nebo například cizinci (xenofobie).

Fobie a úzkostné poruchy - příznaky

úzkost, strach, bušení srdce, stísněnost na hrudi, pocit horka nebo chladu, nespavost, zažívací obtíže, zrychlený tep, obtížné dýchání


zdroj:http://fobie-a-uzkostne-poruchy.zdrave.cz

Panická porucha

11. dubna 2014 v 1:56 | Admin
Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve "vlnách" i po dobu dvou hodin. Při panickém záchvatu dochází náhle k záchvatu intenzivního strachu, pocitu, že se něco hrozného přihodí a pocitu ztráty kontroly.
Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků, z nichž nejčastější jsou strach ze smrti, zbláznění nebo ztráty kontroly nad sebou, palpitace a bušení srdce, bolesti na hrudi, pocity nedostatku dechu, závratě nebo pocity na omdlení, silný třes, pocení, nucení na zvracení nebo zvracení, bolesti žaludku, mravenčení v rukou a nohách, návaly horka nebo zimnice, depersonalizace nebo derealizace. Může se objevit řada dalších příznaků, výše jmenované jsou však nejtypičtější. V úzkostných myšlenkách se objevuje strach z omdlení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání nebo ze zešílení.
Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Prožitek je plný děsu a hrůzy, postižený má pocit, že s tím nemůže nic dělat. Cítí se proti záchvatu bezmocný. Jednotlivé záchvaty obvykle trvají jen několik minut, v průměru mezi 10 až 20, velmi výjimečně déle. Po záchvatu někdy zůstává třes, napětí a vyčerpání. Jindy dochází k uvolnění a letargii.
Běžnou reakcí na záchvat paniky je snaha uniknout ze situace, kde k panice došlo (například útěk z metra) nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (například telefonické volání lékařské záchranné služby). Důsledkem záchvatů paniky bývá snaha vyhnout se situacím, kde k panice došlo (například samotě, obchodům, čekání ve frontě, dopravním prostředkům, uzavřeným prostorům).
Velmi často lidé s panickou poruchou vyhledávají léčbu u somatických odborníků, jako jsou internisté, neurologové, gastroenterologové a další.Zbytečně jsou podrobení celé řadě vyšetření, která však neukážou žádný organický patologický stav. V mnoha případech se dostanou k přiměřené péči upsychiatra až po letech martýria zatěžujících vyšetření a zbytečných hospitalizací v jiných oborech. Většina lidí trpících panickou poruchou rozvineagorafobii.

Příběh Martina
Panickou poruchu lze léčit jak psychoterapeuticky, tak farmakoterapeuticky. Farmaka bývají rychlejší, psychoterapie trvalejší. Zdá se, že optimální je kombinace obou přístupů. Nejčastěji využívanou alternativou ke specifické psychoterapii u panické úzkosti je podávání benzodiazepinů a antidepresiv.
Anxiolytika: I když benzodiazepiny mohou být užitečné ke zvládnutí akutní emoční krize, u déletrvajících úzkostí nejsou příliš vhodné. Kromě postupně klesajícího účinku je prokázáno, že dlouhodobé užívání benzodiazepinů může vést k závislosti. Při akutním záchvatu paniky jsou však určitě lékem volby.

Antidepresiva: Výhodou nejlépe prostudovaných klasických antidepresiv - imipraminu a clomipraminu - je dlouhý poločas vylučování, který umožňuje aplikaci v jedné denní dávce. Nevýhodou jsou výrazné vedlejší účinky a dlouhotrvající nástup účinku (po 4 - 6 týdnech). SSRI a SNRI jsou dnes pokládány u panické poruchy za léky první volby.

Léčbou volby u panické poruchy je kognitivně behaviorální terapie. Základními krokem je edukace o poruše s vysvětlením vztahu mezi myšlenkami, emocemi, tělesnými reakcemi a chováním. Následuje vysvětlení jednotlivých kroků léčby. Pacient se učí odstraňovat panické záchvaty pomoci kontroly dechu. Pomocí interoceptivní expozice (zrychleným dýcháním, tělesným cvičením, rotací apod.) jsou pak vyvolávány vegetativní příznaky a pacient se učí je během několika dechů odstranit. Anticipační úzkost se učí zvládat pomocí změny myšlenkových vzorců a pomocí relaxace.

zdroj:http://www.stopstigma.cz/

Neurotické poruchy a poruchy vyvolané stresem

3. dubna 2014 v 17:01 | Admin
Neurotické poruchy jsou nejčastější typ poruch, komplikují běžné fungování člověka. Časté jsou poruchy fobické - strach je vystupňovaný z věci, které pro ostatní nejsou nebezpečné, často člověk uhýbá situacím, které ho děsí, kterých se bojí, snáší je s pocity strachu a úzkosti, objevují se somatické potíže (pocení, pocity na omdlení, zrychlený tep, návaly chladu nebo horka, strach ze smrti nebo že se zblázní).

Hlavní fobické poruchy:
  • Agorafobie je strach z otevřeného prostoru, hodně lidí (bojí se jít na ulici, do nákupního centra - velký prostor a moc lidí); pacienti mají strach, že se jim něco stane a oni nebudou moct utéct; odmítají kamkoliv chodit, cestovat, být v sociálním kontaktu

  • Sociální fobie je strach stýkat se jinými lidmi, bojí se mluvit na veřejnosti, telefonovat na veřejnosti, jíst na veřejnosti,…; dostanou-li se do této situace, třesou se, rudnou, strach že budou zvracet, mají nucení dojít si na záchod - mají pocit,že je to hlavní důvod, i když problém je sociální situace.

  • Specifické (izolované) fobie - týkají se jen jedné věci /specifické situace, extrémní strach z něčeho
Jiné úzkostné poruchy, které nejsou omezeny na specifickou situaci:


  • Panická porucha - projevuje se velkými záchvaty úzkosti, neváží se na žádnou specifickou situaci (přijdou z ničeho nic); přichází náhle a nedá se předvídat, atak trvá krátce a je velice silný; různé fyz. projevy - potí se, rychlý tep, pocit dušení, závratě, píchání v hrudníku, má strach, že se zbláznil, že umře ⇒ často poprvé hospitalizováni v nemocnici

  • Obsedantně-kompulzivní porucha - přítomnost obsedantních myšlenek a kompulzivních činů; člověku se opakovaně vrací myšlenky na činnost a tu je nucen vykonat, dokud to neudělá nemá klid; tyto myšlenky a činy jsou většinou prevencí před nějakou katastrofou; například pacient jde vypnout plyn a půjde to 5x zkontrolovat, i když ví, že ho vypnul, tak tam jde, protože by mohl vybouchnout dům; může se jednat z určitý rituál - ví že je to hloupost, ale nemůže se tomu ubránit; hraničí se sebepoškozováním

Poruchy reakcí na závažný stres, vznikající na základě nějakého stresujícího zážitku:
  • Akutní rekce na stres - přechodná, reakce na nějakou událost ( smrt v rodině, nehoda), netrvá dlouho (několik hodin, dní)

  • Posttraumatická stresová porucha - zpožděná reakce (odezva) na stresovou situaci, horší a delší; opakovaně se mu ta situace vrací, pořád o tom přemýšlí ⇒ zhoršená nálada, problémy se spaním, úlekové situace (nehoda - vidí auto, už se klepe); silné deprese, sebevražedné myšlenky, začnou užívat návykové látky(alkohol, drogy)

  • Hypochondrická porucha - hlavní rys je nepřiměřená starost o vlastní zdraví; zabývá se možností, že má nějakou závažnou nemoc/i, většinou zaměřen na jeden orgán, přesvědčený o své diagnóze; neustále se zabývá svou nemocí, musí na ni myslet, veškeré příznaky jsou projevem jeho nemoci; velmi často navštěvuje doktory, často je mění.
zdroj:http://cs.wikipedia.org

Neurotické poruchy- jedná se o poruchy adaptace...

18. listopadu 2011 v 12:58 | ADMIN webu
Jedná se o poruchy adaptace jednak vůči prostředí, jednak vůči sobě samému. Nedostatečná adaptace souvisí s výskytem opakovaných stresujících životních událostí. Při jejich překonávání se může objevit konflikt, který navozuje úzkost.
Ve vývoji neurotických poruch jsou kromě opakovaných stresů důležité temperamentové charakteristiky, charakterové vlastnosti a genetický základ osobnosti. Neurotické poruchy se rozdělují z hlediska převažujících klinických projevů. Dnes se zaměříme na úzkostné poruchy a obsedantně-kompulzivní poruchu.

Fobické úzkostné poruchy

V popředí jsou různé formy strachu, např. strach z ostrých předmětů, z vody, z létání, z uzavřených prostorů, z hmyzu, z hadů, z nemoci, z krve atd.
Jedná se o specifické fobie.

Agorafobie je strach z otevřených prostranství, ale i velkých uzavřených prostorů jako jsou letadlo, metro, obchodní domy atd. Patří sem i strach z opuštění domova, z cestování. Je to samostatná diagnostická jednotka, která se vyskytuje dvakrát častěji u žen, tak jako specifické fobie, generalizovaná úzkostná porucha a panická porucha. Agorafobie bývá spojena s panickou poruchou, se sekundárními depresivními stavy a četnými tělesnými stesky.

Speciálně je vydělována sociální fobie. Její výskyt u mužů a žen je stejný. Jedinec trpící sociální fobií má přehnaný strach ze ztrapnění v kontaktech s lidmi a ve společenských situacích (dotyčný zčervená, potí se, má stažené hrdlo, třes rukou, chvění hlasu a různé vegetativní symptomy). Příznaky úzkosti vedou k nepříjemným emočním pocitům, k obavám z pozorování a negativního hodnocení, k vyhýbání se nepříjemným situacím, k vyhýbavému chování obecně, k sociální izolaci a v extrémních případech až k sebevraždě. Například u sociální fobie je riziko suicidia až šestkrát vyšší než v běžné populaci. Přitom pacienti jsou si vědomi toho, že jejich obavy i chování jsou přehnané, nepřiměřené.

Jiné úzkostné poruchy

Pro panickou poruchu je typická periodicky se opakující masivní úzkost. Vznikající náhle, bez objektivního nebezpečí. Panika má náhlý začátek s několikaminutovým trváním. Stav je provázen nesnesitelným strachem, že člověk ztrácí nad sebou kontrolu, že zešílí, že zemře. Jednou prožitá ataka vede k určité fixaci a opakování.

Jinou diagnostickou jednotkou je generalizovaná úzkostná porucha, zahrnující trvalé, nadměrné obavy, úzkosti a zlé předtuchy obecného charakteru z každodenních životních událostí. Pacienti žijí v neustálém úzkostném napětí a očekávání Příznaky nejsou vázány na žádné specifické situace. Úzkostné poruchy způsobují výraznou zátěž a sociální maladaptaci nemocného.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Porucha se vyznačuje neodbytnými vtírajícími se myšlenkami, představami (obsesemi) nebo akty (kompulzemi). Obsese zahrnují strachy ze špíny, nákazy, z poškození, ze ztráty, z toho, že nebylo něco uděláno, nebo že to nebylo uděláno žádaným způsobem. Kompulze (činy) snižují úzkost, kterou obsese (představy) vyvolaly. Časté jsou celé kompulzivní rituály (např. 3x přešlápnout, l0x vyfouknout špatnou myšlenku, zopakovat v duchu několikrát určitou větu nebo 50x si umýt ruce), které podle víry pacienta mají zabránit budoucí "katastrofě" nebo nebezpečí, jež hrozí jemu, jeho blízkým nebo zabraňující zlu, které by on mohl způsobit.

Jde o chronické onemocnění postihující jak osobní, tak profesní život pacienta. Ten si uvědomuje nesmyslnost svého nutkavého chování a myšlení, snaží se mu odporovat, pociťuje však velké napětí a úzkost, které vymizí uskutečněním ritu Avšak poté se znovu objeví úzkost, nutkání a znovu a znovu se opakující kompulze. Obsese a kompulze jsou pacientovým pokusem kontrolovat okolí a ovlivnit je. Dvě třetiny pacientů trpí depresivními epizodami.

Léčení úzkostných a obsedantně-kompulzivních poruch

U všech těchto poruch je nejvhodnější psychoterapie, která - podle tíže různých symptomů a přidružených poruch - je doplněna farmakoterapií. Do poloviny 20. století byla nejúspěšnější analytická a dynamicky orientovaná psychoterapie, konci 20. století kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Mimo KBT je v mnohých případech přínosná hypnóza a doplňující podpůrná terapie s množstvím re1axačních technik. Nácvik sociálních dovedností a skupinová psychoterapie umožňují sociální podporu se sdílením rozdílných zkušeností.

Zdroj: Eva Malá, Pavel Pavlovský - Psychiatrie, nakladatelství Portál



 
 

Reklama