NÁŠ TIP!
Deprese-Stres-Diskuse
Projekt zabývající se nejen problematikou lidské psychiky


*Klinická smrt

Cesta tunelem - klinická smrt

16. ledna 2009 v 22:34 | ♥Naposledy.cz♥
Cesta tunelem, setkání se zemřelými přáteli nebo panoramatický přehled života od dětství až po současnost. To jsou jen nejznámější, celkem pozitivní zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí. Novodobé studie ale ukazují, že se lidé vrací i s negativními prožitky. Obklopeni byli chladem, nářkem, bizarními tvory a nejhůře pociťovali lhostejnost.

Koluje v nás představa, že smrt je záležitost okamžiku. Jde ale o proces, který započne, když srdce přestane tlouci, plíce ustanou svou práci a mozek nevykazuje známky fungování. Po srdeční zástavě ale následuje krátká doba, od několika sekund po hodinu či déle, ve které může záchranná služba uspět ve znovuobnovení srdeční činnosti a odvrátit tak proces umírání. Klinická smrt nastává v případě zástavy dechu a srdeční činnosti. Vědci popisují tento stav vědomí jako zkušenost blízkou smrti (NDE).


Každý pátý probuzený
Lékaři znají velmi dobře fyzický stav těla ve fázi klinické smrti, to, co se ale odehrává po psychické stránce, je víceméně záhadou. Přibližně každý pátý člověk, který je úspěšně resuscitován, se vrací zpět do života se zážitkem, který prožil ve změněném stavu vědomí. Ten jedinec, který se vrací z toho stavu s "příběhem", je většinou natolik zasažen, že u něj dochází ke změně dosavadního stylu života. Psycholog Martin Kupka hovoří ve své přehledové
studii "Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí" především o změně hodnotového žebříčku a zvýšeném zájmu o náboženství. Strach ze smrti se u těchto lidí snižuje, žijí také více přítomným okamžikem a svůj život celkově hodnotí jako smysluplnější.


Snahy o úspěšné vědecké doložení toho, co zažili, přitom dosud stále chybí. Pokusy o vysvětlení prostřednictvím působení farmak, podnětů z neurologie, nedostatečného zásobení mozku či vysvětlení pomocí psychopatologie ztroskotaly.
Čím tedy lidé procházejí a jsou jejich zážitky stejné? "Vědci se snaží zážitky jednotlivých lidí zařazovat do kategorií. I když jsou si jevy nápadně podobné, nejsou ani dvě ze sdělení naprosto stejná. Někdo prochází branou, jiný tunelem. Někdo spatřuje ve světle anděla, jiný Krista," popisuje Kupka. Podle dalších vědeckých zdrojů se mnoho jedinců probouzí, aniž by si cokoliv pamatovali.


Lehkost bez vlastního těla
Autor populárních článků o klinické smrti Raymond Moody na základě nashromážděných prožitků rozdělil fenomény toho, co dotyčný zažil, do čtrnácti kategorií. Vědci se domnívají, že mezi klíčové momenty patří zážitek opouštění vlastního těla, zážitek setkání se "světlem" a panoramatický přehled dosavadního života.
Opouštěním vlastního těla byl popisován stav, kdy se umírající ocital mimo své vlastní tělo a pozoroval ho jako divák. Zpětně se pak potvrzovaly jeho výpovědi se skutečností, která se mezitím reálně odehrávala. Umírající měli při opouštění vlastního těla různé pocity: od lehkosti, lítosti nad zuboženým tělem přes lhostejnost vůči vlastnímu tělu až po úzkost a snahu vrátit se zpátky do těla. Své nové, duchovní tělo prožívali zúčastnění jako nehmotné, ničeho se například nedalo dotknout. Většina dotazovaných také upozorňovala na jasnější a rychlejší myšlení, kterým bylo třeba možné ovlivňovat pohyb věcí.


Setkání se světlem
Kupka se ale domnívá, že nejsilnějším společným znakem v prožitcích blízkosti smrti je setkání s velmi jasným světlem.
Ve většině popisů bylo světlo chápáno jako bytost obdařená vědomím a inteligencí. Mezi umírajícími panovala většinou shoda, že z něj vyzařovalo přijetí, teplo a láska. Jak jsme již zmínili, světlo bylo ztotožňováno jedněmi s andělem, jinými s Kristem atd. Světlo s člověkem komunikovalo telepaticky, bez hlasu, spíše prostřednictvím toku myšlenek. Lidé shodně uváděli, že byli dotázáni na to, "zda jsou připraveni zemřít" nebo "co udělali v životě dobrého". I přes hluboký význam nepociťovali zúčastnění otázky jako odsouzení nebo hrozbu. Spíše je vnímali jako pokyn k přemýšlení.
Po setkání se světlem došlo u mnoha osob k intenzivnímu panoramatickému přehledu dosavadního života. Vzpomínky se objevovaly velmi rychle, v chronologickém sledu v živém, barevném, plastickém provedení. V přehledu prý nechyběly nejmenší detaily.


Děti nemají špatné prožitky
Převážná většina zážitků má tyto pozitivní konotace. Modernější výzkumy prováděné od devadesátých let ovšem ukazují, že přibližně sedm procent z těch lidí, kteří prošli klinickou smrtí, mělo zážitky opačné, tedy děsuplné a nepříjemné. Hovoří se především o sténání, chladu, lhostejnosti a obklopení podivnými lidskými a zvířecími tvory. Zajímavé ale je, že nepříjemný zážitek nebyl dosud zjištěn u dítěte. Prožitek blízkosti smrti mají přitom tři čtvrtiny zachráněných dětí. I velmi malé děti přitom popisují podobné jevy jako dospělí.
Po návratu do života bylo mnoho z těchto lidí neschopných zakotvit zpět v realitě. O tom, co tito lidé mezi životem a smrtí zažili, zprvu nechtějí hovořit. Psychologové tvrdí, že prožívají obavy, aby je okolí nepovažovalo za blázny. Svými prožitky jsou si ale naprosto jisti a považují je za skutečné, ne za sny. Lidé se zážitkem uvádějí, že jejich život se stal plnějším a hlubším, více také přemýšlejí o filozofických a spirituálních otázkách.

Jak uvádí Moody, žádný z tří set lidí, které zkoumal, nechtěl kázat lidem, ale spíše pracovat na zlepšení sama sebe a na vztazích s druhými lidmi. Shodně také vypovídali o tom, že cítí potřebu vzdělávat se.
A jak se staví ke smrti ti, kdo ji už jednou prožili? Nikdo z dotázaných už nemá ze smrti strach. Naopak blízkost smrti zpětně hodnotí jako zcela jedinečný, krásný a osvobozující zážitek, který může být prožit bez útrap a strachu. Smrt pro ně přestala být odpudivá. Vyhledávat ji ale sebevraždou souhlasně odmítají.

Zdroj:Klikni !

Klinická smrt Info

30. prosince 2008 v 11:50 | ♥Naposledy.cz♥
Úvod : ( Co je to ta klinická smrt a info o tom)



Žijeme ve světě,ve kterém existuje reálné a zdánlivě nemožné,kde skutečnost na sebe bere podobu iluze a kde jsou některé věci nevysvětlitelné.Ve spojených státech umírá denně 10 000 lidí,většině úmrtí dochází v městském prostředí,proto se obyvatel metropole může setkat se dvěma lidmi,kteří do večera zemřou. V USA denně klinickou smrt prožije 774 lidí a 80% z nich popisuje,že viděli jasné bílé světlo,než se vrátili do světa živých,někteří se nevrátili sami a někteří už vůbec ne.Už mnoha vědcům nedá spát smrt a život po ní,co je pak po smrti ?? Častá otázka vědců. To je základní otázka,co se s námi bude dít,až budeme umírat. Naše nehmotné druhé já (vykládaná jako duše,duch = psychika) se oddělí od hmotného těla (schránka) a přeletí do jiné dimenze ,kde je realita stejná jako tady u nás,ale jinak se vnímá ? Vědecky je potvrzeno,že když jedinec zemře ,shodí ze sebe 21 gramů hmotnosti ze svého těla automaticky.Jako kdyby vážila 21g duše,která se odpojí,což musí,když je tělesná schránka poškozena.Zajímavé že ?? Pár lidí,co byli v komatu,se ocitli mimo hranici našeho života.Zjevili se nad svým tělem (většině v nemocnici,když se stala nějaká nehoda) a pozorovali vše,co se tam dělo a vše vnímali jako živí.Nechápali vůbec nic,co se to děje,proč nezemřeli (když zemřeli),byl to zvláštní pocit a nepopsatelný jedinečný zážitek na celý život.Čas jako by se zastavil a najednou se otevřel efektivně rotující černý tunel,kde byla úplná tma a až v dále na konci tunelu podivně jasně zářící světlo,které čerstvě zemřelé jedince přitahovalo mega silou,cestou slyšeli různé dunění a zvuky a až se tam dostali,v myšlenkách jedince se mu přehrál celý život a pokud ho lékaři zachránili,byl automaticky vrácen zpět do svého těla,ten kdo ne,překročil hranici smrti,kde na něj čekali už zemřelí blízké .
Shrnutí : (Popis klinické smrti - stručně)
- Člověk ,který utrpěl šok nebo byl těžce zraněn ,většinou přechází do komatu,kdy ztrácí vědomí,ale stále žije.Pokud to nepřežije,nastává klinická smrt.
- Vyletí ze svého těla a prohlíží své bezvládné tělo ležet někde na zemi či posteli a prohlíží si okolí,což zanedlouho je pak přitahován jakým si tunelem,kde na konci je zajímavé světlo,který v reálu není možné spatřit,cesta tunelem připomíná jakou si cestou rozbouřeným mořem.Působí tak efektivně,kde prý nechybí i dunivé zvuky a mnoho dalšího.Většina popisuje tunel jako temný a tmavý vír.Někde za půlkou se vám v duši-mysli přehrává celý život od osudného okamžiku po narození.Pokud dotyčný není včas zachráněn,přechází do nové dimenze-smrt.Místo,odkud se nikdo už nevrátil.
- Pokud dotyčný jedinec zemře,ztrácí ze své hmotnosti 21 gramů,což je vědecky prokázáno.Nikdo neví proč a co ztrácí.Někteří to prokládají tak,že to byla energie,kterou ztrácí už mrtví jedinci a tou nazývají duše.
- Do půl hodiny se mrtvý jedinec začne pomalu rozkládat.
Rozebráno dopodrobna : (Více infa o klinické smrti a posmrtném životě)
Klinická smrt nastává vyhasnutím mozkové aktivity, to znamená, že v tomto stavu nezaznamenává elektroencefalograf žádné elektrické impulsy. Činnost oběhového a dýchacího systému je rovněž nulová. Člověk je lékařskou vědou prohlášen za mrtvého a to je stav,kdy člověk zemře a už je připraven na pitevnu. - Jestliže jsme vzali na vědomí existenci lidského ducha jako živoucí podstaty, jež se ve hmotnosti projevuje skrze pozemské tělo, není nesnadné tyto skutečnosti vysvětlit. Lidská duše je prostřednictvím astrálního těla spojena s pozemským tělem vzájemnou přitažlivou silou vyzařování. .Je-li toto vyzařování ze strany pozemského těla oslabeno, dochází k jejímu částečnému nebo úplnému uvolnění, to znamená, že se od pozemského těla odpoutává osamoceně nebo společně s astrálním tělem, s nímž v obou případech zůstává ve spojení prostřednictvím energetického provazce, imponujícího jako stříbřitá pupeční šňůra. Tento provazec je jemno-hmotným ekvivalentem skutečné pupeční šňůry a byl opakovaně pozorován jasnozřivými lidmi. Co Ale co skutečně následuje po smrti? Zatímco i v současnosti snad všechna náboženství věří v nějakou formu posmrtného života, vědci a materialistické nauky nám skýtají perspektivu zívající prázdnoty a totálního zániku těla i osobnosti. Spory, které jsou na toto téma vedeny, snad ani nejdou spočítat… Dokázat fakticky a nezvratně existenci posmrtného života je však také nemožné.
O toto téma se zajímají lidé různých věkových, společenských, povahových i vzdělanostních vrstev. Navzdory hlubokému zájmu je však pravdou, že lidé mají zábrany o smrti mluvit. Hlavním důvodem jsou jednak kulturní a psychická tabu, ale i společenské konvence. Další důvod nechuti mluvit o smrti je složitější a spočívá v samotném způsobu vyjadřování, v samotné podstatě řeči jako takové. Je velice těžké popsat slovy obrazykteré jsme zažili prostřednictvím tělesných smyslů. A smrt je něco mimo naše vědomé zkušenosti, vždyť většina z nás se s ní ještě nesetkala - alespoň ne na vlastní kůži. A je tady ještě jeden důvod, proč jsou debaty o smrti ukrývány pod černou roušku, nebo docela zatlačovány. Drtivá většina lidí trpí pocitem, že když o smrti mluví, je to, jako by se jí příliš přiblížili, že ji na sebe vlastně přivolávají. A tím se dostávají do situace, kdy je nevyhnutné čelit možnosti vlastního zániku, což je velice traumatizující zážitek. A abychom sami sebe tohoto traumatu ušetřili, vyhýbáme se hovorům o smrti všemi možnými i nemožnými způsoby. Stav smrti Navzdory různým okolnostem, ve kterých se lidé dostávají do těsného styku se smrtí a navzdory různým povahám těchto lidí, byl zjištěn zajímavý fakt. Všechny popisy takzvaného "zážitku blízké smrti" jsou si až nápadně podobné, ne-li téměř totožné. Podobnost je tak velká, že bylo možné specifikovat patnáct samostatných znaků, vyskytujících se ve všech případech. K těmto znakům patří například to, že umírající, nebo de facto mrtvý člověk slyší, jak ho prohlašují za mrtvého, nebo si plně svou smrt uvědomuje. K tomuto pocitu patří i nepříjemný hvízdavý, či zvonivý zvuk, provázející rychlý pohyb dlouhým, temným tunelem. Člověk se ocitá mimo své tělo, pozoruje resuscitační pokusy, případně svou nehybnou tělesnou schránku. Uvědomuje si existenci jakéhosi nového, nehmotného těla, které má docela jiné schopnosti než to, které právě opustil.
V neposlední řadě sem patří setkání s jinými zesnulými, povětšině rodinnými příslušníky a hlavně - jakýsi laskavý a milující duch, světelná bytost, která člověka pohne k přehodnocení celého jeho dosavadního života. Po tomto rozhovoru, nehlasném a beze slov, dochází k rozhodnutí. K přiblížení se k jakési barieře, hranici mezi dosavadním pozemským životem a životem novým. Od této bariery se obvykle člověk navrací - buď z vlastního rozhodnutí, či na popud svých blízkých, nebo na příkaz oné světelné bytosti. Důvody vrátit se do těla jsou i jiného rázu. Například pocit nedodělané práce, odpovědnost vůči pozůstalým… Popsaný průběh zážitku blízké smrti samozřejmě není pravidlem, nemusí probíhat přesně dle tohoto scénáře. Je to věc absolutně individuelní, intimní a ten, kdo ji prožil, má obvykle velký verbální problém tohle všechno vyjádřit. Mnozí tvrdí, že prostě neexistují slova, která by tento zážitek dostatečně dokázala popsat. Toto je skutečnost, která další diskusi na toto téma velice komplikuje. Světelná bytost Hodně lidí popisuje velmi příjemné pocity - něco jako vnitřní vyrovnanost, mír a duševní klid, které se dostavují na začátku zážitku blízké smrti. Nejneuvěřitelnějším, navzdory všemu však společným znakem ve všech zatím popisovaných případech je setkání s velice jasným světlem. Tento znak - setkání - má na psychiku lidí, kteří zkušeností blízké smrti prošli, nejhlubší vliv. I když je tento jev popisován jako čiré, nadzemsky jasné, ale navzdory všemu neoslepující světlo, nikdo ze zúčastněných nezapochyboval, že se jedná o Světelnou bytost. Tato bytost má jasně definované osobnostní znaky - laskavost, teplo, porozumění chápavost, jakési všeobjímající a upokojující působení. Tyto vlastnosti jsou definovány fixně, totožnost bytosti však je definována, respektive identifikována na základě náboženského cítění, vzdělání a výchovy zúčastněného. Jinak ji vnímá věřící člověk a jinak ateista. Pro všechny však je tato bytost něčím, jako pozorovatelem, či spíš průvodcem. Krátce po svém zjevení začne bytost se zúčastněným komunikovat. A zde se dostáváme k problému vyjádření této komunikace. Jelikož probíhá na neverbální bázi, je po resuscitaci pro člověka velmi těžké, ne-li docela nemožné interpretovat ji, vyjádřit slovy lidské řeči. Vracení do těla (dotyčný byl zachráněn lékaři) Říká-li se, že okamžik před smrtí se člověku před očima promítne celý jeho život, něco podobného popisují i účastníci zážitku blízké smrti.
Toto "ohlédnutí za životem" přichází v rámci komunikace se Světelnou bytostí, která neverbálním způsobem zúčastněného pohne k tomu, aby přehodnotil vše, co dosud zažil. Tato bytost má údajně o životě zúčastněného své vlastní informace a jejím jediným cílem je dát mu podnět k zamyšlení. Dle slov jedné části zúčastněných, jsou vzpomínky podávány chronologicky, jiní zas žádnou časovou postoupnost nepozorovali. Všichni svorně ale mluví o tom, že navzdory obrovské rychlosti, jakou jim byly vzpomínky podávány, byli schopni každou z nich vnímat intenzivně a samostatně, dokonce si dokázali vybavit i příslušný pocit, náležící dané chvíli a vzpomínce. Někteří tento zážitek charakterizovali jako výchovné působení Bytosti, která jim takto ukázala jejich dobré, ale i zlé stránky a zdůraznila tím dvě věci - nutnost získávat vědomosti a potřebu milovat své bližní. Téměř všichni, kdož zažili blízkou smrt, dostali se k jakési hranici mezi dvěma světy. Každý tuto hranici vnímá jinak - pro někoho je to řeka, pro někoho mlhavé území, za kterým jsou vidět nejasné tvary a postavy, pro někoho je to plot, nebo prostě zavřené dveře, které se právě chystá otevřít. V každém případě je to však místo, na kterém dochází k rozhodnutí. Společným rysem, se kterým se setkáváme v prvním okamžikusmrti, je zoufalá touha rychle se vrátit do svého těla, hluboká lítost nad vlastní smrtí.Čím dál se však člověk dostává, tím míň je ochoten vrátit se zpět. Od jistého okamžiku se dokonce tomuto návratu vzpírá. Jak už bylo řečeno, důvody k návraty se různí. V některých případech je to touha dokončit něco důležité, touha po vzdělání,, nebo touha v životě něco dokázat, dosáhnout. Výpovědi, které shromáždil doktor Moody, představují velice rozdílný obraz, pokud jde o otázku návratu do života. Velká většina lidí říká, že nevědí, proč se vlastně vrátili. Jenom několik z nich má pocit, že tento návrat byl jejich vlastním rozhodnutím. Někteří zas vyslovili domněnku, že je zpět přivolala láska a smutek pozůstalých, bez ohledu na jejich vlastní přání. Jenom málo lidí si svůj návrat do těla pamatuje. Vybavují si jenom, že usnuli, ztratili vědomí a pak se probudili ve svém těle. Někteří si zas pamatují, že je něco jakoby táhlo a do svého těla se vrátili - padli s pocitem nárazu… Jiný pohled na život i na smrt Ani jeden z lidí, jenž prošli tímto zážitkem, nepovažuje svou zkušenost za výmysl, nebo halucinaci. Navzdory tomu, že jsou si svým prožitkem jisti, příliš o něm nemluví. Jsou si vědomi faktu, že naše současná společnost není schopna takovéto informace přijímat s pochopením.Dokonce tu jsou tendence považovat ty, jenž se se svým zážitkem podělí s jinými lidmi, ze duševně nevyrovnané, ne-li přímo za vychýlené. Faktem však zůstává, že prožití blízké smrti už navěky změní postoj člověka k vlastnímu životu i jeho pohled na smrt jako takovou.
Tito lidé jsou schopni procítit každý den, každou minutu toho co opět získali mnohem hlouběji a intenzivněji, jsou schopni přehodnotit od základů své dosavadní postoje, názory, chování. Jsou přístupnější duchovním vjemům, více se zajímají o filosofický přístup k problémům. Zajímavá je shoda v jednom z poznatků, které se ze setkání se smrtí přinesli. Téměř všichni kladli důraz na snahu vypěstovat v sobě lásku k těm ostatním, lásku skutečnou a hlubokou, úctu k člověku jako takovému. Další věcí je shoda v potřebě vzdělávání se. Téměř všichni tvrdí, že je nutné vzdělávat se bez ohledu na věk, protože vzdělávání je nikdy nekončící a velni potřebný proces. Nikdo z těchto lidí se ale necítí svým zážitkem morálně očištěn, nebo jakkoli zdokonalen. Ani jeden neměl pocit, že díky tomu, co prožil, je nějak lepší, než ti druzí. Jejich prožitek jim jenom dal nový cíl, nové morální zásady a rozhodnutí dle těchto zásad žit. Nedal jim pocit spasení, či snad morální neomylnosti. Zážitek z blízké smrti samozřejmě změní i pohled člověka na smrt jako takovou. Nikdo z těchto lidí smrt nevyhledává, dávají však najevo, že se jí už nebojí. Důvodem je vědomí, že posmrtný život už není pro ně jenom abstraktním pojmem, ale vědomým zážitkem, skutečností na základě vlastní zkušenosti. Dokonce i ti, kteří předtím měli jisté tradiční představy o posmrtném životě, se od nich na základě vlastního prožitku značně odchýlí. Jednoznačně však všichni, jenž tímto procesem prošli, vědí že není pravdou to, co nám tvrdí věda - že po smrti těla zaniká i duše a na druhé straně je jenom prázdnota a tma. Mají svou vlastní zkušenost a vědí že tam, na druhém břehu řeky, za mlhavým územím, za malovaným plotem, či obyčejnými dveřmi na každého z nás přece jen něco čeká.
Jedním z průkopníků,kteří se věnují fenoménu života po smrti, je Dr. Raymond Moody. Vystudoval medicínu a filosofii a oba obory ukončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací na poli nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. V roce 1972 už měl shromážděné množství případů a začal je konsultovat se známými lékaři. Když se stal populárnějším a uznávaným, posílali k němu lékaři pacienty s těmito zážitky sami. Rozvinul mezi lékaři a medicínským personálem rozsáhlou přednáškovou činnost o thanatologických otázkách ( otázkách, obírajících se jevy a příčinami smrti). Jelikož tato výzkumná oblast je záležitostí nanejvýš současnou, nevěděl doktor Moody o podobně zaměřených výzkumech a pracích jiných vědců. Navzdory tomu se jeho kniha Život po životě (1975) stala průkopnickým dílem a ne jenom že se v podstatě stala trhákem, ale zároveň inspirovala vědce k důkladnějšímu výzkumu v této oblasti. Své i jejich další poznatky shrnul v knihách Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988). V dosud poslední vydané knize Život před životem(1990) se společně s Paulem Perrym zaobírá otázkou hloubkové psychoterapie.


Klinická smrt-příběhy lidí

30. prosince 2008 v 11:38 | ♥Naposledy.cz♥
- Zde najdete příběhy lidí,kteří zajímavou shodou okolností přežili svojí smrt v momentě,kdy byli oni sami na prahu smrti (prozatím tu máme jen Čechy).Zážitky jsou reálné a ne vymyšlené.Důkazem jsou právě zkušenost.Tento stav klinické smrti prožilo tisíce lidí a všechny ty zážitky jsou postavené na stejném základu,což nutí k zamyšlení.Našli se dotyční,kteří nikdy nebyli věřící,stalo se to i dvouletým dětem,dospělým lidem a všichni vyprávěli stejně a to z každého jiného koutu světa.Stav klinické smrti denně prožije (Např. v Americe) přes půl milionu lidí,když se to bude brát zhruba.Je to dosud neprobádaná záhada,kteří by vědci měli začít řešit.Tuto zajímavost zkoumal a zkoumává známý psychiatr Dr.Moody,který o tomhle sepsal i knížky a nejznámější je "Život po životě".Jsou tam události okolo této záhady a příběhy lidí,kteří to prožili.Zde najdete jen část prožitků,kteří zažili někteří jedinci :



Marcela Papoušková (odehráno v nemocnici)
" V bezvědomí jsem byla převezena na operační sál gynekologického oddělení. Příčinou kritického stavu byl rozvoj difusního zánětu pobřišnice. Vědomí jsem ztratila několik minut po příjezdu do nemocnice. Na tuto dobu nemám žádné vzpomínky. Náhle jsem ucítila, jak se mne zmocnil prudký vír, který mne nezadržitelně hnal tmavým tunelem, na jehož konci jsem spatřila nepopsatelnou světelnou záři, jež v ničem nepřipomínala běžné světlo. Jasně jsem vnímala její živoucí podmanivou krásu a nevysvětlitelnou milost, jíž mne zaplavovala. Slyšela jsem překrásnou hudbu, jejíž záchvěvy vy mně dosud žijí. Některé pozemské skladby mi ji stále připomínají. Jako prudký žár jsem pociťovala touhu následovat tento zářivý obraz, který již zcela vyplňoval obsah mého vědomí. Tak, v nevýslovný naději, setrvala jsem v přítomnosti obrazu světla, jež mne milostivě zahlcovalo uklidňujícím svitem. Zvolna jsem začala spatřovat svůj dosavadní život. Jako barevný film, až k neuvěření živý, pozorovala jsem své zrození, radostné i smutné okamžiky dospívání a začínající dospělosti. Děj náhle skončil a já jsem s překvapením zjistila, že se doslova vznáším nad operačním stolem a několika lékaři, kteří právě zahajovali operaci na mém těla. Nic jsem nechápala. Snažila jsem se na sebe upozornit, avšak nezdálo se, že by mou aktivitu někdo zpozoroval. Vše jsem vnímala naprosto jasně a zřetelně, stejně jako v normálním bdělém stavu. Cítila jsem se výborně. Pozorovala jsem. Co vše se kolem mého těla odehrává. Hodiny ukazovaly za 10 minut poledne, lékaři hodnotili situaci v operační ráně a čas od času mezi sebou něco prohodili několik vět, které jsem později jednomu z nich, k jeho velikému údivu, zopakovala. Z jejich hovoru jsem vyrozuměla, že budu zachráněna, což mně velmi překvapilo, neboť jsem rozhodně necítila potřebu být zachraňována, poslední vzpomínkou z operačního sálu, kterou jsem schopna si vybavit, je odchod jednoho z asistujících lékařů na oběd. Stejně náhle jako na počátku ucítila jsem mocnou sílu, jež mne vehnala do tmavého rotujícího víru, v němž se znovu rozplynulo mé vědomí. Podle výpovědi lékařů jsem po operaci musela být připoutána k lůžku, neboť jsem úporně přepadávala na levou stranu, teda ve směru rotace víru, kterým jsem se předtím pohybovala. Svůj zážitek jsem, až na několik zmíněných vět, nikomu nesdělila. Od lékařů jsem se dozvěděla, že jsem prodělala klinickou smrt. Teprve za několik let se mi do ruky dostal opis knihy dr. Moodyho "Život po životě" . s údivem jsem se shledala, že se můj zážitek naprosto shoduje s desítkami výpovědí naprosto cizích lidí, s níž jsem se nikdy nepoznala. Zážitek z klinické smrti změnil můj život a mne samotnou postavil na místo, kde jsem již dávno mohla stát, kdybych se vážněji zabývala otázkami, jež mi dříve připadaly jako nepodstatné. Všechno to, na čem jsem v minulosti stavěla, zhroutilo se jako prohnilá konstrukce pod osvěžujícím náporem nové zkušenosti, která mi připomněla povinnost usilovat o duchovní vývoj a která se tak stala nadějí a novým smyslem mého bytí. Těm, kdo stále ještě pochybují, mohu říci jediné. Promeškávají svůj život v iluzi, že jich se to netýká, jsou snad smířeni s tím, že i oni budou jednoho dne vydání smrti, avšak o tom, co pro mě skutečně smrt znamená, mají jen zvrácenou představu. Pokud nezačnou usilovat o pochopení jejího významu, nezbývá jim než počkat. Mohou mít jistotu, že nebudou žádnou výjimkou. Tak, kam měli vstoupit vyzbrojeni přesvědčením o posmrtném životě, budou uboze tápat, neboť se svou připoutaností k pozemskému sami učinili slepými. "


Jan Boštík (Klinická smrt,která ho dovedla až k náboženství)
Dne 11. srpna 1988 jsem se byl koupat v řece Orlici v Týništi n.O. Jel jsem tam se svým kamarádem Milanem za školy, který u mě byl na prázdninách. Tehdy mi bylo 17 let a studoval jsem střední strojní průmyslovku v Hradci Králové. Moji rodiče mi tehdy ráno řekli, abych zajel do Hradce tatínkovi pro šrouby a podobný materiál, který potřeboval. Neuposlechl jsem jejich přání, vzal motorku a "utekl" s kamarádem pryč. Chtěli jsme jet za jednou dívkou z letního kina z minulého večera. Plánovali jsme, že se cestou vykoupáme v řece, kam jsme běžně chodívali. Zastavili jsme tedy u řeky a šli si zaskákat šipky do vody. Kamarád skočil první a šel si na břeh lehnout, kde pravděpodobně usnul. Já se postavil na kraj břehu (asi necelé 3m výšky) a chtěl jsem skočit... Najednou jsem ve své mysli ucítil neznámý "silný pocit", že nemám skákat. Ihned na to jsem pak v mysli ucítil neznámý "silný pocit/myšlenku", která mě "vedla", abych naopak skočil… Oba pocity mi připadly velmi zvláštní. Nerozuměl jsem tomu a nedbal na ně. Rozhodl jsem se skočit do vody tzv. "lomeňáka". Tento skok vypadá tak, že tělo máte při skoku jakoby zalomené a jste velmi zakloněný. Pravděpodobně jsem udělal chybu a skok nezvládl, uklouzla mi noha a příliš jsem přepadl. Na hladinu jsem dopadl nekontrolovatelně, protože ruce jsem už neměl rovně před sebou. Prudký náraz o hladinu vody způsobil, že jsem si okamžitě zlomil/rozdrtil čtvrtý, pátý a šestý krční obratel a porušil míchu. Ve vteřině jsem ochrnul a celé tělo bylo paralyzované bez možnosti jakéhokoli pohybu. Najednou jsem ucítil, že jsem nehybně skrčený jakoby v pozici "kufru". Zjistil jsem, že pomalu klesám zády dolů ke dnu (hloubka cca 2-3m). V ten čas jsem měl obrovskou potřebu "pudu sebezáchovy". Tolik jsem chtěl pohnout rukama nebo nohama, abych mohl vyplavat nahoru a zachránit se. Vůbec to nešlo, byl jsem úplně celý ochrnutý, nehýbal jsem rukama, hlavou - vůbec ničím. Hladina se nade mnou pomalu zavřela. Nad sebou jsem viděl kalně oblohu a tělo klesalo pozvolně dolů. Byl to hrozný a silný pocit beznaděje. Přišel okamžik, kdy jsem věděl, že mám poslední bublinu vzduchu a budu muset vdechnout vodu a umřít. Otevřel jsem pusu, abych se nadechl. Když jsem to udělal, řekl jsem si, že je "konec". Jak mé tělo ochrnulo, tak mi ochrnulo i dýchací svalstvo a "štěstí v neštěstí" bylo to, že mi voda nevnikla do plic. Věděl jsem, že musím umřít. Bál jsem se. Nechtělo se mi umřít, protože jsem nevěděl, co bude následovat. Vůbec jsem nevěděl nic o smrti. Nevěděl jsem jak smrt probíhá. Nikdo se mnou o tom nikdy nemluvil a nebyl jsem "připraven". Nevím jak mám slovy popsat ten okamžik smrti. Očekával jsem, že smrt bude něco jako zapnutí nebo vypnutí světla vypínačem. Prosté "cvak" a konec. Byla to vteřina, možná ještě méně a umřel jsem. Myslel jsem si, že už nebudu nic cítit a vědět o sobě. Stalo se však něco úplně jiného. Má duše opustila tělo. Nevěděl jsem, co se to děje, neutopil jsem se i když jsem byl pod vodou a bez vzduchu. Zjistil jsem, že jsem "živý" i když vlastně mrtvý a že nejsem ve vodě. Najednou jsem zjistil, že jsem v neznámém prostoru. Podíval jsem se dolů za sebe a na levé straně na dně řeky leželo mé mrtvé tělo. Při pohledu na tělo jsem věděl, že bylo moje a že jsem v něm "bydlel". Zvláštní bylo to, že nic jsem k němu už necítil. Neměl jsem potřebu ho zachraňovat a oživovat. Vůbec jsem nerozuměl tomu, co se to děje. Nerozuměl jsem tomu, proč nejsem mrtvý… Najednou jsem začal klesat jakými " černým prostorem, tunelem" aniž bych to chtěl a ovládal. Tam jsem zjistil, že se cítím úplně normálně jako Boštík Jan, celý duševně i duchovně. Normálně jsem myslel, uvažoval, měl pocity - cítil jsem celou svou identitu, pouze jsem neměl fyzické tělo. Po chvilce jsem se octil v obrovském "růžovožlutém prostoru"… Pocítil jsem, že tady jsem jednou už byl a že tady jsem "doma"! Byl to jasný a krásný pocit. Cítil jsem se tam krásně a spokojeně. Dál jsem normálně mohl uvažovat a vzpomněl jsem si na rodiče, že mě budou hledat, ale nevadilo mi to, protože jsem chtěl tady zůstat a tam bylo moje doma… Bylo to velmi silné. Byl jsem tam sám, nikoho jsem neviděl. Najednou přišel pocit, že tam někdo je! Otočil jsem se a tam bylo obrovské světlo ve tvarech lidské postavy. Velmi moc zářilo. V té době jsem byl klasický nevěřící člověk, který zbožňoval motorky, metalovou hudbu a děvčata. Nikdy jsem NIC neslyšel o Bohu, křesťanství nebo o tom, kdo to byl a je Ježíš Kristus. Za komunistického období se na školách na toto téma vůbec nemluvilo. Dnes o tom mnoho mladých lidí ví a i když nejsou věřící, tak o Ježíši Kristu slyšeli.. Doma u rodičů se nikdy nemluvilo o Bohu. Otočil jsem se na to světlo a v tu chvíli se stala velmi zvláštní věc. Při prvním pohledu na to světlo jsem okamžitě VĚDĚL, že je to: JEŽÍŠ KRISTUS! To byla záhada. Také jsem věděl, že tam jsem doma, že je to Ježíš Kristus, aniž bych to dříve znal! Ještě před minutou jsem o něm neměl vůbec tušení. Najednou mě to světlo Ježíš Kristus (on mě znal!) vzal k sobě a já zažil něco velmi neočekávaného, ale krásného. Vzal mě do své náruče, houpal mě a objímal jako malé dítě. Bylo to velmi intimní. Zjistil jsem, že se netopím ve vodě, ale v jeho nesmírné LÁSCE a dobrotě. Takový POCIT jsem nikdy dřív, ani nyní v současnosti a pravděpodobně i v budoucnosti NEZAŽIL a nezažiji. Znovu to prožiji až v nebi. Já na zemi "MILOVAL" motorky a děvčata. Dnes MILUJI svou ženu, auta, jídlo, a třeba sex, ALE NIC Z TOHO se NEPODOBÁ aspoň trochu LÁSCE, kterou mi tehdy v nebi ukázal Ježíš Kristus. Každý z nás zná tisíce slov, pojmů, pocitů, ale neznám slovo, kterým bych ten pocit jeho NEPODMÍNĚNÉ lásky vyjádřil. Jen vám to reprodukuji, ale to je tak 30%. Ježíš za chvilku odešel a nechal mě tam samotného. Najednou se mi promítlo několik okamžiků z mého dosavadního života (vesměs negativní). Ježíš Kristus se vrátil a pocítil jsem Jeho otázku: "co chceš říci, čím chceš obhájit svůj život…" - pak zase odešel. Tehdy jsem zažil nejhorší pocit za celý dřívější i současný život. Znělo to jako jednoduchá otázkaNajednou jsem však zjistil, že nemám jako odpověď co říci. Zvláštní a pokořující, žádný skutek, pocit ani myšlenka, co jsem zažil nemůže naplnit odpověď na otázku zářivého světla Ježíše Krista. Cítil jsem se jako NIC, pokořený a má jediná odpověď bylo mlčení. Až tento tíživý pocit přešel, rozhodl jsem se, že tam zůstanu. Bylo mi tam velmi krásně a cítil jsem se neskutečně příjemně. Rozhodl jsem se jít možným směrem dál. Vydal jsem směrem, kde se prostor rozděloval jakoby na dva směry. Neuvažoval jsem nad tím, kterým směrem se vydám. Najednou jsem ucítil, jak mi Ježíš Kristus říká: "stůj, vrať se, ještě není tvůj čas". Já toto oznámení neuposlechl a chtěl jsem jít dál. To ale Ježíš Kristus znovu a v plné autoritě svůj výrok zopakoval (nedalo se tomu odmlouvat). Vzal mě zvláštní silou a najednou vrátil do mého těla. Tam mě za chvilku vytahoval kamarád z vody a já byl znovu ve svém těle. Cítil jsem bolest rozlámané páteře a zklamání z toho, že jsem tam nemohl zůstat. Co následovalo potom? Později jsem zápasil o rekonstrukci svého života i těla. Začal jsem pracovat a znovu "jinak" žít. Velmi jsem toužil se vrátit do "nebe". Proto jsem začal aktivně hledat "zlatou střední cestu" mezi směsicí různých směrů a náboženství. Ta však neexistovala tehdy ani dnes. Krátce jsem hledal v okultismu (spiritismus, záhady, východní filosofie, mystika a jiné…). Avšak ani tam nebyla logika věci a ta krásná nepodmíněná láska Ježíše Krista Dále jsem se potkal s lidmi, kteří hlásali, že Bůh je kosmonaut a spoustu jiných nevěrohodných informací jako byla třeba reinkarnace. Nepotkal jsem žádného křesťana, který by mi ukázal cestu zpátky do nebe. Můj život už sice byl úplně jiný a hodnotnější, avšak chtěl jsem se znovu "potkat" s tím světlem - Ježíšem Kristem. I přesto, že jsem věděl, že již existuje život po životě, že láska je důležitější, než cokoli hmotného, tak mé srdce bylo stále staré. Tíhl jsem ke standardnímu sobectví a špatným věcem. Ctil jsem, že potřebuji změnu. Něco opravdového, něco jiného, než jen přátele, peníze a ženy... Za nedlouho jsem na pozvání jedné dívky navštívil jeden křesťanský sbor mládeže. Zpívali tam, hráli hry, modlili se a měli v sobě i v očích něco víc oproti mě. Tam jsem se seznámil jejich vedoucím, který v té době studoval matematiku a fyziku. Byl sympatický a vzdělaný. Svěřil jsme se mu jako vůbec prvnímu a vyprávěl jsem mu celý příběh o setkání v nebi. On mi řekl, že mnohé z toho, co jsem prožil je v Bibli. To byl pozitivní šok. Řekl, že se nemohu vrátit do nebe jako při úrazu, ale že to jde jinak a budu moci znovu vidět toho Ježíše Krista. Vysvětlil mi, že se mám pomodlit jednoduchou modlitbu a v ní říci tomu Ježíši, aby se mi dal poznat, přišel do mého každodenního života a změnil můj život k lepšímu. Byl jsem opatrný, vzal si od něho Bibli a doma začal číst nový zákon. Četl jsem ta místa o kterých se mnou mluvil. Uvědomil jsem si asi během čtrnácti dnů, e vše má logiku a že jsou to dobré věci. Psalo se tam, že člověk se má rozhodnout mezi peklem a nebem. Nebe jsem už znal a chtěl jsem se tam vrátit. Psalo se tam, že existují dvě cesty - úzká a široká (nebe a peklo), psalo se tam o tom, že existuje věčný život a smrtí teprve věčnost začíná,psalo se tam, že Bůh všechny lidi miluje nepodmíněnou láskou… Viděl jsem jednu věc za druhou, kterou jsem před tím prožil. Poznal jsem, že Ježíš o kterém píše Bible, je ten samý, který se mi ukázal a tolik mě miloval. Najednou se ve mně začalo vše měnit a po nesmělých modlitbách jsem cítil v srdci zvláštní "přítomnost". Jednalo se o přítomnost toho Ježíše Krista, kterého jsem poznal v prožitku klinické smrti. Každý den jsem s ním mluvil v modlitbách. Začal jsem mu říkat úplně vše. Od té doby jsem už nebyl nikdy sám a znovu jsem nalezl "nebe". Stal jsem se oficiálně křesťanem, nechal se pokřtít, začal číst Bibli a chodit na bohoslužby. Dodnes nechápu, proč jsem se dřív křesťanství vysmíval, když je to tak výborná věc… Nejdůležitější však bylo, že při čtení Bible mi zapadal do mozaiky života můj prožitek… Poznal jsem rozcestí cest (vlevo a vpravo jako do nebe a do pekla), poznal jsem pojem věčnosti, poznal jsem nepodmíněnou Lásku Boha a Jeho plán k lidem, poznal jsem své hříchy a špatnosti. Uvěřil jsem tomu, že jen Ježíš (dle Bible) je jediná cesta pro člověka zpět k Bohu. Od té doby jsem nejšťastnější, vím kam po smrti půjdu (když si zachovám víru v Ježíše) a nikdy bych už neměnil zpátky. Uvědomil jsem si, že vše jednou skončí, ale pak bude věčnost a vteřinu po smrti je pozdě, aby se člověk rozmyslel, kam půjde. Na konci svého vyprávění bych rád z celého srdce poděkoval všem zdravotníkům a ostatním lidem, kteří mi umožnili, abych žil aktivní život i po tak těžkém úrazu. Také děkuji Milanovi, že mě zachránil před utonutím, děkuji. Každá ruka, která mě operovala, hladila, strojila nebo vozila, je pro mě velkým darem. Děkuji i svým rodičům, kteří kvůli mému úrazu tolik vytrpěli a kteří byli tak dokonalou péčí a láskou.

Zuzka Černá (Bolest břicha)
1. července v roce 1998 jsem přišla z práce domů jako v jakýkoliv všední pracovní den. Chystala jsem se povečeřet, když mi z nenadání projela prudká bolest v podbřišku. Trošku popis události zkrátím. Bolesti se stupňovaly, takže mě manžel odvezl do nemocnice (zachránil mi život). Tím, že nedokázali najít příčinu, se můj stav rapidně zhoršoval. K ránu jsem upadala do bezvědomí a nic si nepamatuji. Až náhle: Najednou jsem se dívala ze stropu dolů na své tělo, trošku mě šokovalo, že se ocitám na operačním sále a též lékařova slova: "Pane Bože, exla nám, rychle defibrilátor!" (Tuhle větu nadosmrti nezapomenu). Mimo své fyzické tělo jsem měla nádherný pocit úplné svobody a nepopsatelné lehkosti. Neváhala jsem a z operačního sálu "odplula". Jenže daleko jsem se nedostala, protože mě zastavila silná energie (bytost), následovala jsem ji na zvláštní místo, nevím jak to popsat, snad místo mezi světy. Bytost nebyla vidět, jen jsem pociťovala její přítomnost. Ve veliké dálce, na tom místě mezi světy, stáli všichni moji blízcí, co zemřeli. Bolelo mě, že za nimi nemohu. Z ničeho se mi začal promítat můj dosavadní život, za ty lidičky, co jsem jim ublížila, třeba nevědomky, jsem pocítila, jak jim bylo. (Myslím, že to měla na svědomí ta bytost). Došlo mi, že mám co napravovat a že mé děti, manžel a rodina by byli strašně nešťastní, kdybych se nevrátila. Chtěla jsem strašně moc žít a ty mrtvé nechat odpočívat v pokoji, protože vím, že se jednou setkáme (maminka mi umřela ve třech letech). Bytost mě vzala zpět, byla to zvláštní komunikace, cítila jsem ji všude kolem. Pak už mám temno. Druhý den jsem se probrala z narkózy a při vizitě jsem jim vyprávěla zážitky z operace. Kdybych neměla popáleniny od defibrilátoru a lékaři nevěděli, co říct, myslela bych si, že se mi to jen zdálo a i kdyby, byl by to sen hořko sladký. Jenže zdravotní sestra mi k večeru přišla potvrdit, že jsem fakt asi na dvě minuty umřela a co jsem viděla v sále a následně popsala při vizitě, je naprosto přesné. Zhruba po měsíci jsem už byla naprosto zdravá a šli jsme do rockového klubu. Po třech pivech, najednou z ničeho nic, se okolo lidí, co tam byli, zhmotnily "jejich aury" pro můj zrak. Pořádně mě to vyděsilo. Aury byly různých barev a velikostí, některé byly téměř stejné a já neměla potuchy, co která barva znamená. Bohužel to nevím dodnes. Následující ráno bylo vše v normálu. Když se hodně soustředím, nebo piji alkohol, tak aury vidím, jinak ne. Někdy před dvěma lety v hospodě jsme něco slavili au protějšího stolu seděl starší pán s tmavě šedivou, potrhanou, místy chybějící aurou. Bylo mi smutno, najednou jsem věděla, že umře. Také jsem se přestala bát smrti, myslím si, že to není konečná štace, rodíme se zas a znovu, dokud z nás nejsou lepší a lepší lidé. Řekla bych, že po smrti jsou duše zemřelých někde mezi světy, než se znovu narodí. Myslím, že pro ochranu zdravého rozumu minulé životy zapomínáme. Samozřejmě, že ne úplně a vždy zcela.
Kristýna Přijmení neuvedla (Problém s ledvinami)
Kristýna měla narozeniny a jako vždy dostala i nyní od svého muže velkou kytici růží, vždy tolik, kolik měla právě let. Jenže letos to bylo poněkud jiné, puntičkářský manžel se, k jejímu překvapení, zmýlil a v kytici bylo růží více. Měli z toho nakonec legraci a na drobnou událost by se zapomnělo, nebýt to, co v tom roce později následovalo. Toho roku na Kristýnu dolehly zdravotní potíže, šlo o ledviny, které musely být operovány, a to dokonce třikrát po sobě. Třetí operaci její srdce nevydrželo a nastala u ní klinická smrt. Tento stav Kristýna popisuje: "Na pooperačním pokoji bylo najednou rušno, sestry vyvolaly poplach. Viděla jsem své ležící tělo, stála jsem v uličce při svém lůžku. Cítila jsem pouze svoji horní polovinu těla, viděla jsem také, jak jsem spojená tenkými nitkami, jakoby z pavučiny, se svým ležícím tělem. Obklopovalo mne příjemné světlo, jako slunce, ale nebylo tak ostré a bylo více zlaté. Naplňoval mne pocit radosti, ale bylo to ještě více příjemnější. V jednu chvíli lékař obešel lůžko, aby měl přístup k mému tělu z té strany, kde jsem stála. Šokovalo mne, že mnou prošel, jako bych na své "pozorovatelně" vůbec neexistovala. Lékaři byli právě nakloněni nad mým tělem a prováděli oživování pomocí elektrošoků, což jsem vnímala jako bolest. V tu chvíli jsem měla jedinou myšlenku: "Co to děláte! Já už se nechci vracet!" Pak si ještě pamatuji jakýsi světelný paprsek, který mne vtáhl zpátky do těla, přičemž jsem cítila velkou bolest. Potom jsem byla ještě v šoku, ale už při vědomi. Později mi sestra řekla, že první slova po mém oživení byla - "Co to děláte, já už se nechci vracet!" Další život Kristýny už běžel normálně, i když její vztah k životu, ke všemu, co ji obklopovalo, se velice změnil. Především nemá strach z vlastní smrti a už také neprožívá tak bolestně odchod jiných blízkých lidí. Ví, že umírá pouze tělo a duši, tam na druhé straně zrcadla, už je mnohem lépe. I její matka tvrdí, že od oné operace se nějak změnilaani ne k lepšímu,ani k horšímu, jednoduše je jiná.

KLINICKÁ SMRT- o klinické smrti

30. prosince 2008 v 10:57 | ♥Naposledy.cz♥
Po zážitku klinické smrti se lidé obvykle přestanou umírání obávat.


Koluje v nás představa, že smrt je záležitost okamžiku. Jde ale o proces, který započne, když srdce přestane tlouci, plíce ustanou svou práci a mozek nevykazuje známky fungování. Po srdeční zástavě ale následuje krátká doba, od několika sekund po
hodinu či déle, ve které může záchranná služba uspět ve znovuobnovení srdeční činnosti a odvrátit tak proces umírání. Klinická smrt nastává v případě zástavy dechu a srdeční činnosti. Vědci popisují tento stav vědomí jako zkušenost blízkou smrti (NDE).
Každý pátý probuzený
Lékaři znají velmi dobře fyzický stav těla ve fázi klinické smrti, to, co se ale odehrává po psychické stránce, je víceméně záhadou. Přibližně každý pátý člověk, který je úspěšně resuscitován, se vrací zpět do života se zážitkem, který prožil ve změněném stavu vědomí. Ten jedinec, který se vrací z toho stavu s
příběhem,je většinou natolik zasažen, že u něj dochází ke změně dosavadního stylu života. Psycholog Martin Kupka hovoří ve své přehledové studii "Klinická smrt jakožto změněný stav vědomí" především o změně hodnotového žebříčku a zvýšeném zájmu o náboženství. Strach ze smrti se u těchto lidí snižuje, žijí také více přítomným okamžikem a svůj
život celkově hodnotí jako smysluplnější.
Snahy o úspěšné vědecké doložení toho, co zažili, přitom dosud
stále chybí. Pokusy o vysvětlení prostřednictvím působení farmak, podnětů z neurologie, nedostatečného zásobení mozku či vysvětlení pomocí psychopatologie ztroskotaly.
Čím tedy lidé procházejí a jsou jejich
zážitky stejné? "Vědci se snaží zážitky jednotlivých lidí zařazovat do kategorií. I když jsou si jevy nápadně podobné, nejsou ani dvě ze sdělení naprosto stejná. Někdo prochází branou, jiný tunelem. Někdo spatřuje ve světle anděla, jiný Krista," popisuje Kupka. Podle dalších vědeckých zdrojů se mnoho jedinců probouzí, aniž by si cokoliv pamatovali.
Lehkost bez vlastního těla
Autor populárních článků o klinické smrti Raymond Moody na základě nashromážděných prožitků rozdělil fenomény toho, co dotyčný zažil, do čtrnácti kategorií. Vědci se domnívají, že mezi klíčové momenty patří zážitek opouštění vlastního těla, zážitek setkání se "světlem" a panoramatický přehled dosavadního života.
Opouštěním vlastního těla byl popisován stav, kdy se umírající ocital mimo své vlastní tělo a pozoroval ho jako divák. Zpětně se pak potvrzovaly jeho výpovědi se skutečností, která se mezitím reálně odehrávala. Umírající měli při opouštění vlastního těla různé pocity: od lehkosti, lítosti nad zuboženým tělem přes lhostejnost vůči vlastnímu tělu až po úzkost a snahu vrátit se zpátky do těla. Své nové,duchovní tělo prožívali zúčastnění jako nehmotné, ničeho se například nedalo dotknout. Většina dotazovaných také upozorňovala na jasnější a rychlejší myšlení, kterým bylo třeba možné ovlivňovat
pohyb věcí.
Setkání se světlem
Kupka se ale domnívá, že nejsilnějším společným znakem v prožitcích blízkosti smrti je setkání s velmi jasným světlem.
Ve většině popisů bylo světlo chápáno jako bytost obdařená vědomím a inteligencí. Mezi umírajícími panovala většinou shoda, že z něj vyzařovalo přijetí, teplo a láska. Jak jsme již zmínili, světlo bylo ztotožňováno jedněmi s andělem, jinými s Kristem atd. Světlo s člověkem komunikovalo telepaticky, bez hlasu, spíše prostřednictvím toku myšlenek. Lidé shodně uváděli, že byli dotázáni na to, "zda jsou připraveni zemřít" nebo "co udělali v životě dobrého". I přes hluboký význam nepociťovali zúčastnění otázky jako odsouzení nebo hrozbu. Spíše je vnímali jako pokyn k přemýšlení.
Po setkání se světlem došlo u mnoha osob k intenzivnímu panoramatickému přehledu dosavadního života. Vzpomínky se objevovaly velmi rychle, v chronologickém sledu v živém, barevném, plastickém provedení. V přehledu prý nechyběly nejmenší detaily.
Děti nemají špatné prožitky
Převážná většina zážitků má tyto pozitivní konotace. Modernější výzkumy prováděné od devadesátých let ovšem ukazují, že přibližně sedm procent z těch lidí, kteří prošli klinickou smrtí, mělo zážitky opačné, tedy děsuplné a nepříjemné. Hovoří se především o sténání, chladu, lhostejnosti a obklopení podivnými lidskými a zvířecími tvory. Zajímavé ale je, že nepříjemný zážitek nebyl dosud zjištěn u dítěte. Prožitek blízkosti smrti mají přitom tři čtvrtiny zachráněných dětí. I velmi malé děti přitom popisují podobné jevy jako dospělí.
Po
návratu do života bylo mnoho z těchto lidí neschopných zakotvit zpět v realitě. O tom, co tito lidé mezi životem a smrtí zažili, zprvu nechtějí hovořit. Psychologové tvrdí, že prožívají obavy, aby je okolí nepovažovalo za blázny. Svými prožitky jsou si ale naprosto jisti a považují je za skutečné, ne za sny. Lidé se zážitkem uvádějí, že jejich život se stal plnějším a hlubším, více také přemýšlejí o filozofických a spirituálních otázkách.
Jak uvádí Moody, žádný z tří
set lidí, které zkoumal, nechtěl kázat lidem, ale spíše pracovat na zlepšení sama sebe a na vztazích s druhými lidmi. Shodně také vypovídali o tom, že cítí potřebu vzdělávat se.
A jak se staví ke smrti ti, kdo ji už jednou prožili? Nikdo z dotázaných už nemá ze smrti strach. Naopak blízkost smrti zpětně hodnotí jako zcela jedinečný, krásný a osvobozující zážitek, který může být prožit bez útrap a strachu. Smrt pro ně přestala být odpudivá. Vyhledávat ji ale sebevraždou souhlasně odmítají.

Klinická smrt- knihy

30. prosince 2008 v 10:12 | ♥Naposledy.cz♥

Raymond A. Moody, Paul Perry , Eminent, Pevná s přebalem lesklá

Život před životem s podtitulem návraty do minulých životů je jednou z nezpozoruhodnějších knih světoznámého badatele v oblasti stavů blízkosti smrti. Jeho vlastní překvapivá zkušenost jej časem přivedla k hlubšímu studiu fenoménu existence prenatálního vědomí. Výsledky svého několikaletého bádání shrnul v této významné a poutavé knize, kterou napsal společně s Paulem Perrym. Autoři tohoto fascinujícího díla ukazují, že návrat do minulých životů může zakusit každý z nás. Jak píší, přinášejí ve své knize několik odpovědí, ale mnohem více otázek.
Život mezi životy




Popis Život mezi životy : Populární zpracování experimentů torontského psychiatra s tzv. hypnotickou regresí. Kniha obsahuje teoretickou část, která objasňuje, jak funguje reinkarnace a co se děje v "bardu" a šest reinkarnačních anamnéz.


Popis Život po životě 1 : Společným tématem knih R. Moodyho jsou zkušenosti prožitků blízkosti smrti. V zážitcích lidí, kteří prošli klinickou smrtí nebo se jiným způsobem octli na prahu smrti, našel mnoho shodných zkušeností. V této knize přináší další důkazy existence života po smrti, zvláštní kapitolu věnuje zkušenostem neúspěšných sebevrahů.
Život po životě - kniha1 - KLIKNI!




Popis Život po životě 2 : Opakované vydání trilogie nejvýznamnějších knih R.A. Moodyho shrnuje "vzpomínky" lidí, kteří přežili svoji klinickou smrt se záběry poskytující prostor lidské naději.
Život po životě - kniha 2- klikni!


Popis Světlo po životě : Tisíce lidí, kteří přežili tzv. klinickou smrt nebo se jiným způsobem ocitli na prahu smrti, popsaly překvapující množství paralel a shodných prožitků: pocity být mrtvý, stav bez bolesti, vjem nekonečného míru, zážitek mimotělního bytí, průchod tunelem, setkání se světelnými bytostmi, odhlédnutí za minulým životem a nechuť k návratu do fyzického těla.
Mimořádně zajímavé jsou kapitoly věnované transformující moci prožitku blízkosti smrti a svědectví o setkání s andělem strážným, která podaly desítky dětí.
Autoři na základě klinických studií také vyvracejí časté argumenty odpůrců, že zážitky blízkosti smrti jsou psychickou poruchou nebo duševní nemocí.
Tato fascinující výpověď je další krokem k pochopení smyslu života a zároveň objasněním, jaký význam mají zážitky blízkosti smrti pro každého z nás.
Světlo po životě - kniha - klikni!




Popis - Kdo se směje naposled : Další kniha autora besselleru život po životě uvádí čtenáře do nové filosofie prožitku blízkosti smrti, do světa duchovních zjevení a dalších paranormálních jevů.
Ve své knize dr. Moody zpochybňuje nejenom všeobecně přijímané názory, ale současně i svoje vlastní názory, které rozhodně nelze považovat za konvenční.



Popis -Aktuální reinkarnace : V této knize se dozvíte, jak děti přesvědčivým způsobem vyprávějí o svém minulém pozemském životě a jak vědci tyto zprávy sledují, jak je vědecky přezkoumávají a přesvědčují se, že tvrzení dětí jsou správná. Tak se ukázalo, že reinkarnace již není věcí víry nebo filozofování, nýbrž že je dokazatelná ověřenými vzpomínkami dětí.

Obsah:
V této knize autor předkládá třicet tři příběhů dětí z celého světa, které se rozpomínaly na dřívější život. Ve většině případů jsou tyto vzpomínky potvrzeny lidmi, kteří ještě žijí, podobně jako žili v dřívějším životě vzpomínajících dětí. Často jsou znovu vybavené zážitky velmi pohnuté.


Klinická smrt- prožitek

29. prosince 2008 v 23:47 | ♥Naposledy.cz♥



KLINICKÁ SMRT -klikni !





Klinická smrt-kontakt

29. prosince 2008 v 23:45 | ♥Naposledy.cz♥






Klinická smrt-otázky a odpovědi

29. prosince 2008 v 23:41 | ♥Naposledy.cz♥







Klinická smrt- ke stažení

29. prosince 2008 v 23:37 | ♥Naposledy.cz♥







To, že nevidíte východisko ze své situace, neznamená, že si o tom nemůžete s někým promluvit.

Navštívit můžete:
psychologa (tam se budete muset objednat a informujte se na způsob úhrady)
psychiatra (NEPOTŘEBUJETE doporučení od praktického lékaře a je-li vaše situace vážná a akutní, nemusíte se ani objednávat, i když je lepší se předem ohlásit. Někteří psychiatři třeba nepochopí závažnost vaší situace a dají vám termín třeba za měsíc - tím se ale nenechte odradit a prostě tam v ordinačních hodinách přijďte, odmítnout vás nemůže).

Kdykoli vám pomůže záchranná služba nebo kterákoli psychiatrická léčebna také můžete zkusit nalézt útěchu u duchovního nebo v církvi tam, kde bydlíte. A zamyslete se - třeba znáte člověka, který umí druhého vyslechnout, třeba máte ve škole učitele, kterému by šlo věřit.

Internetová bezplatná poradna - klikněte na odkaz:


Můžete se ptát a také si pročíst otázky jiných lidí včetně odpovědí odborníků


Ideální možností je linka důvěry. Některé jsou v provozu nonstop, některé mají specializaci… Všude se vám budou rádi věnovat. Nemusíte se představit ani říkat, odkud jste, naopak mluvit můžete o čemkoli, co se vám honí v hlavě. Nebojte se odsouzení ani kázání, čekejte pochopení a ochotu.



Seznam linek důvěry s podrobnými informacemi (kdy fungují, jakou mají specializaci atd.)


Telefonní kontakty (abecedně podle měst):

BLANSKO

Charitní linka důvěry, Tel.: 516 410 668 nonstop

BRNO

Linka naděje, Tel.: 547 212 333 nonstop

Krizová linka Centra pro zneužívané a týrané děti SPONDEA, Tel: 541 235 511 nonstop

Modrá linka, Tel.: 549 241 010

Krizové centrum, Tel.: 547 192 078

ČESKÁ LÍPA

Linka důvěry, Tel.: 487 853 210

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Linka důvěry, Tel.: 387 313 030 nonstop

ČR

Bezplatná linka důvěry pro seniory 800 200 007

HAVÍŘOV

Linka důvěry, Tel.: 596 410 888 nonstop

HODONÍN

Linka důvěry, Tel.: 518 341 111

HRADEC KRÁLOVÉ

Linka důvěry, Tel.: 495 273 259 nonstop

Krizová linka ambulance pro drogové závislosti, Tel.: 495 515 907, 602 163 739

CHEB

Linka důvěry, Tel.: 354 438 777

CHRUDIM

Krizové centrum Chrudim, Tel.: 469 623 899

KARVINÁ

Linka důvěry, Tel.: 596 318 080 nonstop

KLADNO

Linka důvěry, Tel.: 312 684 444 nonstop

KROMĚŘÍŽ

Linka důvěry, Tel.: 573 331 888 nonstop

KUTNÁ HORA

Linka důvěry, Tel.: 327 511 111

Centrum krizové intervence, Tel.: 327 511 701, 327 515 144

LIBEREC

Linka důvěry, Tel.: 485 106 464 nonstop

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

Kontaktní a krizové centrum KOTEC, Tel.: 354 620 750

MLADÁ BOLESLAV

Linka důvěry SOS, Tel.: 326 741 481

MOST

Linka duševní tísně, Tel.: 476 701 444

NÁCHOD

Linka pro tebe, Tel.: 491 427 159

OLOMOUC

Linka důvěry, Tel.: 585 414 600 nonstop

Centrum krizové intervence, Tel.: 585 223 737, 585 223 453

OPAVA

Linka důvěry, Tel.: 800 120 612, 553 616 407

Centrum krizové pomoci - kontaktní a poradenské centrum, Tel.: 553 718 487

OSTRAVA

Linka důvěry, Tel.: 596 618 908

Krizové centrum pro děti a rodinu, Tel.: 596 123 555, 596 115 822

PARDUBICE

Linka naděje, Tel.: 466 500 075

Krizové centrum AD 466 510 160

PÍSEK

Linka důvěry, Tel.: 382 222 300

Krizové centrum ARKÁDA, Tel.: 382 211 300

PLZEŇ

Linka důvěry a psychologické pomoci, Tel.: 377 462 312 nonstop

Linka dětské pomoci, Tel.: 377 260 221, 603 444 192

Krizové centrum Regionálního institutu duševního zdraví, Tel.: 377 462 314

Centrum SOS Archa, Tel.: 377 223 221

PRAHA

Linka důvěry RIAPS, Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka bezpečí, Tel.: 800 155 555 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence, Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka důvěry Dětského krizového centra, Tel.: 241 484 149 nonstop

Linka důvěry Diakonie, Tel.: 222 514 040

Gay-linka pomoci, Tel.: 222 514 040

DONA - linka pomoci obětem domácího násilí, Tel.: 251 511 313 nonstop

Růžová linka pro děti, Tel.: 272 736 263

Linka pro rodiče Linky bezpečí, Tel.: 283 852 222

Senior telefon, Tel.: 222 221 771 nonstop

Otevřená linka armády, Tel.: 220 210 200, 220 210 255

HELP LINE AIDS, Tel.: 224 915 564

Národní linka prevence AIDS, Tel.: 800 144 444

Linka pomoci SAP (Společnost AIDS pomoc), Tel.: 224 814 284

Poradenská linka K-CENTRUM, Tel.: 283 872 186

Poradenská linka PREV-CENTRUM, Tel.: 233 355 459

Poradenská linka Společnosti pro studium sekt, Tel.: 257 314 646

Nádorová telefonní linka, Tel.: 224 920 935

Krizové centrum RIAPS, Tel.: 222 586 768

SOS centrum Diakonie, Tel.: 222 511 912

Centrum krizové intervence, Tel.: 284 016 110

Dětské krizové centrum, Tel.: 241 480 511

Linka vzkaz domů, Tel. 800 111 113

Krizové centrum pro studenty, Tel.: 283 880 816

Linka psychopomoci, Tel.: 224 214 214 pro celou ČR

PRACHATICE

Linka důvěry, Tel.: 388 310 147

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 310 147

PŘEROV

Linka důvěry, Tel.: 581 207 900 nonstop

KAPPA - kontaktní a krizové centrum, Tel.: 581 207 901

PŘÍBRAM Linka důvěry, Tel.: 318 631 800

SVITAVY

Linka důvěry, Tel.: 461 541 541

Krizové centrum KROK, Tel.: 461 532 604

SOKOLOV

Linka naděje, Tel.: 352 622 962

TŘEBOŇ

Poradenská linka k problematice drogových závislostí CITADELA, Tel.: 384 722 227

ÚSTÍ NAD LABEM

Linka důvěry, Tel.: 475 600 789 nonstop

Krizová linka pomoci Centra krizové intervence, Tel.: 475 603 390

Centrum krizové intervence, Tel.: 475 603 390

ÚSTÍ NAD ORLICÍ
Linka důvěry, Tel.: 465 524 252

VIMPERK

Linka důvěry, Tel.: 388 414 140

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 414 140

VLAŠIM

Linka důvěry Střediska křesťanské pomoci mladým, Tel.: 317 844 481 nonstop

VSETÍN

Linka důvěry, Tel.: 571 413 300, 731 122 900

Krizové centrum pro ženy a děti, Tel.: 571 421 062

ZLÍN

Linka SOS, Tel.: 577 431 333 nonstop

Krizové centrum DOMEK, Tel.: 577 242 786, 606 818 818

ZNOJMO

Linka naděje, Tel.: 515 220 202
zdroj:http://www.sebevrazda.psychoweb.cz



MUDr. Ladislav Polách - O depresi


Depresivní náladu máme občas všichni. O poruchu se však jedná, až když trvá neúměrně dlouho a je také patologicky hluboká. Přidržíme-li se klasifikace MKN, pak o depresi se jedná, pokud tento stav trvá nepřerušované alespoň 2 týdny. Stav depresivní nálady trvající týden tedy není možno formálně označit jako depresi.

Namítnete možná, že když se někomu přihodí v životě závažná situace, například přijde o práci, pak na to reaguje depresivní náladou a jedná se tak o depresi. Psychiatrie má však pro tento stav označení porucha přizpůsobení.
Depresi dělíme na lehkou, středně těžkou a těžkou. Dělení je založeno na tom, kolik příznaků je vyjádřeno.

Hodnotíme tyto příznaky:

- depresivní nálada,
- ztráta zájmu nebo potěšení
- pokles energie
- ztráta sebedůvěry
- výčitky
- myšlenky na smrt
- zhoršené soustředění
- zvýšená nebo snížená chuť k jídlu
- zvýšená nebo snížená každodenní aktivita
- poruchy spánku

Depresivní nálada je jasným příznakem, avšak nemusí být vždy plně vyjádřena. Někdy jenom dotyčný pozoruje ztrátu zájmu, nechuť, potíže se soustředěním a k tomu třeba bolesti zad, závratě, potíže s trávením. Bolesti zad obecně bývají u deprese poměrně častým příznakem. V této souvislosti se občas hovoří o tzv.larvované depresi - tady je porucha nálady skryta za výše uvedenými příznaky a depresi tedy na první pohled v podstatě nepřipomíná. Pro úplnost ještě uvedu, že podobné příznaky mohou být přítomny i u lymské borreliózy (přenášena klíšťaty) a řada lidí s depresemi má v krvi aktivní protilátky proti borreliím - to znamená že u nich probíhá nebo proběhla infekce.

Číme více příznaků je splněno, tím je deprese závažnější. U těžké deprese ještě hodnotíme, zda jsou přítomny psychotické příznaky nebo ne. Psychotickými příznaky se myslí halucinace nebo bludy. Může se totiž stát, že se u depresivního člověka postupně objeví myšlenky typu - všechno špatně na světě se děje kvůli mě, můžu za všechny katastrofy. To už je příklad bludného myšlení.

Deprese dále můžeme dělit na endogenní a reaktivní. Endogenní deprese vzniká bez známých vnějších příčin a může být spojena s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku (o neurotransmiterech si můžete přečíst více v jiném článku). Naproti tomu ureaktivní deprese se jedná o reakci na vnější okolnosti. To, jestli se jedná o endogenní nebo reaktivní depresi také záleží na osobě psychiatra, který provádí diagnostiku. Dle mého názoru samotný fakt, že jsme neodhalili příčinu deprese ještě neznamená, že se automaticky jedná o endogenní depresi.

Dalšími typy depresí může být například deprese sezónní, která je vázána na období podzimu a je spojena se zkrácením doby slunečního svitu a tedy i s poklesem tvorby hormonu melatoninu. Poporodní deprese se může objevit v období po porodu.

Alarmujícím stavem v životě nemocného depresí může být pro jeho okolí okamžik, kdy zpozorují zlepšení nálady a jakési "smíření se". Jedná se o stadium, kdy dotyčný většinou již vnitřně přijal myšlenku sebevraždy jako jediného řešení životní situace a rozhodl se ji realizovat. V takovém případě není vhodné otálet a raději kontaktovat lékařskou pomoc.

Terapie
K terapii deprese můžeme přistupovat třemi způsoby - za pomocí léků nebo za pomocí psychoterapie nebo jejich kombinací.

U léků - antidepresiv - je výhoda, že nemusíme znát příčinu deprese (tedy v případě, že se jedná o depresi vyvolanou reakcí dotyčného na zevní okolnosti). Riskujeme však, že opravujeme přístroj (náš mozek), který je v pořádku, zatímco chyba je v programu (naše naučené reakce, představy, očekávání). Otázkou tedy je, nakolik je terapie antidepresivy z dlouhodobého hlediska efektivní - nemluvě o případných nežádoucích účincích. Více o antidepresivech se můžete dočíst v odborném článku.

Psychoterapie je další možností, která se právě snaží pracovat s našimi "programy". Je možné, že určité naučené chování z minulosti nám kdysi přinášelo výhody, avšak dnes je nám již na obtíž. Využívali jsme jej však tolik let, že už jej neděláme vědomě a tak z našeho hlediska máme špatnou náladu a vlastně ani nevíme proč. Pomocí psychoterapie se můžeme uvědomit, jaké chování vyžaduje dnešní situace a můžeme jej tak změnit. Psychoterapie však vyžaduje od klienta aktivní přístup.

Zvláštními případy jsou sezónní deprese, které se léčí i fototerapií. Nebo deprese vyvolané některými léky (reserpinové preparáty, některá antipsychotika, hormonální terapie apod.) - tady je pak na místě dotyčné medikamenty vysadit.
Od deprese je nutno odlišit dysthymii, což je alespoň 2 roky trvající nebo neustále se vracející depresivní nálada. Pokud se deprese střídá se stavy mánie, pak se jedná o bipolární afektivní poruchu (dříve maniodepresivní psychózu, název změněn, protože o psychózu se nejedná).
zdroj:www.upsychiatra.cz


Nenašli jste radu ani odpovědi na své otázky v rubrikách?
Zeptejte se odborníků:



UPOZORNĚNÍ: Tato poradna slouží pouze k osvětě a nemůže nahradit individuální odbornou péči. Naši poradci pracují denně v ambulancích a na klinikách a jsou časově velmi vytíženi. Odpověd na váš dotaz zpracují v termínu, který jim jejich náročné profese dovolí. Není v našich silách zodpovědět všechny zaslané dotazy. Pokud jsou vaše problémy akutní, vyhledejte odbornou pomoc prostřednictvím našeho katalogu. Děkujeme za pochopení.zdroj:psychologie.cz







Depresivní člověk a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod.
Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.