STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU











*Hněv a strach

Hněv

6. února 2012 v 9:18 | ADMIN webu
Je reakcí na nespravedlnost, frustraci, pocit ohrožení. Znamená odmítnutí, protest. Ukazuje, kde jsou hranice toho, co je pro nás ještě přijatelné, a někdy také naše vlastní hranice! Hněvem můžeme bránit své hodnoty.

Hněv může být pozitivní emocí, která napomáhá příznivému rozvoji vztahu. Pokud máme objektivně pocit, že stojíme před skutečnou nespravedlností, frustrující skutečností nebo útokem na naši osobu, je hněv odůvodněným vyjádřením toho, co právě cítíme.

Je nutné hněv vyjádřit
, ovšem je důležité dát ho najevo způsobem, který je přiměřený prožívané situaci, srozumitelný a přijatelný pro druhého člověka.

Analýza situace, kterou provádíme, je však deformovaná naší subjektivitou i tím, co jsme dosud v životě prožili. Může se stát, že naše reakce začnou být záhy nepřiměřené a náš hněv bude mít pro nás i pro druhého neúměrné anegativní následky. Těmi mohou být především:
- Vyhýbavost ? udržuji si odstup, úzkostlivě se vyhýbám osobě, která ve mně vyvolává emoci. Potlačený hněv se však může změnit ve skutečnou zášť. Dříve nebo později se stejně projeví, může dojít k prudké konfrontaci, anebo se přesune jinam a projeví se při jiné příležitosti.

- Podřízení ? stavím druhého na první místo. Chci co nejvíc zklidnit situaci. Neberu však v úvahu své vlastní prožívání a své potřeby. To znamená, že se hněv vlastně obrací proti mně.
- Agresivita ? dávám najevo hněv bez zábran, v jeho plné síle, gesty i slovem. Mým cílem je vlastně udělat na druhé dojem, vystrašit je a vnutit jim svou představu. Všechny prostředky jsou ?dobré?: srážení druhých, osobní výpady, obviňování, zastrašování, provokace apod.

Ať už dochází k jakémukoliv z těchto projevů, potlačování nebo násilí či výbušnosti, nic se tím nevyřeší.

Když je taková situace za námi, přichází sebeobviňování (?choval jsem se špatně?, ?měla jsem raději?), dostavují se pocity bezmoci nebo neúspěchu (?nejsem schopný?, ?nikdy se mi nepodaří?). Nezáleží na tom, jestli došlo ke zhoršení konfliktu či slovním, nebo dokonce fyzickým výpadům. V každém případě se pak mohou objevit pocity viny (?možná jsem zašel příliš daleko?),zášť k druhému člověku (?stejně je to jeho chyba, neměl to dělat?). Takovýbludný kruh se pak udržuje sám. Po novém výbuchu hněvu bude následovat fáze lítosti, pak zášť.

Nezapomínejme, že za projevy hněvu se nejčastěji skrývá vyjádření nějaké potřeby, očekávání či přání. Hněv, pokud se vyjadřuje přiměřeně a adekvátně k dané situaci i druhému člověku, může posunout situaci příznivým směrem, když se jeho projev neomezí na zvýšení hlasu, ale doprovází ho odůvodněné vyjádření, co dotyčná osoba očekává a požaduje.

Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, hněv je projev, který má vyvolat u druhého nějakou emoci. Nejčastěji je to strach, který umožní dosáhnout cíle, aby se zabránilo střetnutí. Například rodič někdy ze strachu z odsouzení druhých raději ustoupí dítěti, jen aby se přestalo vztekat.
Zdroj: Jean - Yves Arrivé - Umění prožívat emoce, nakladatelství Portál

Strach ze strachu a z panických atak

3. prosince 2011 v 22:09 | ADMIN webu
Stále více lidí se objevují s podobným příběhem. Stěžují si na to, že se jim jednoho dne zčista jasna udělalo nevolno, srdce se prý prudce rozbušilo, dostavily se návaly potu. To mělo vést k tomu, že od oné chvíle měli tyto symptomy stále častěji. Lékař však nedokázal na srdci nebo na žaludku nic zjistit. Tato porucha se označuje jako panický syndrom.
Symptomy nastupují většinou v situacích, nad nimiž dotyční nemají žádnou kontrolu, jako např. v dopravní zácpě, v obchodním domě, v divadle, ve frontě u pokladny, u kadeřníka, zubaře nebo ve výtahu. Jsou to situace, v nichž si nemohou zajistit rychlou pomoc nebo z nichž nemohou rychle uniknout. Pro své symptomy si postižení hledají vysvětlení. Nemůže-li lékař nic shledat, objasňují si své symptomy danou situaci. Určitým situacím se tak začnou vyhýbat a stále znovu si v duchu představují, jak by bylo zlé, kdyby takové symptomy dostali ještě jednou.

Život takto postižených ovládají dvě otázky: "Dostanu znovu záchvat paniky?" a "Jak tomu mohu zabránit?" Tím se symptomy dostavují stále hojněji a oni jsou stále více znejistění. Stále více se stahují z aktivního života nebo se snaží udržovat v každodenním chodu tím, že si berou uklidňující prostředky.

Celkový průběh:
A: Situace
Většinou v údobí tělesného a/nebo duševního vyčerpání a vypětí zažívá postižený v situaci, kterou nemůže kontrolovat, záchvat slabostí nebo nějakou poruchu krevního oběhu.

B: Hodnocení
Nebezpečí, teď je se vším konec.

C: Pocit a chování
Panika, únik.

V důsledku toho se vyhýbá těmto a obdobným situacím, v nichž se dostavil tento první záchvat. Pokouší se chopit kontrolních opatření, aby už nikdy nemohl upadnout do stavu, který prožíval jakožto ohrožující. Neustále si v duchu opakuje tuto první traumatickou situaci a zvažuje, kde by se kdy v budoucnu mohla vyskytnout znovu. Tím si tyto panické pocity přivozuje stále častěji, až se nakonec dostavují i doma v křesle, jakmile jen na onu situaci pomyslí. Opět to jsou jeho myšlenky, jež vyrábějí pocity paniky, a ne příslušná situace. Problémy plodí zpracování těchto prvotních zážitků, a nikoli ten fakt, že se mu udělalo nevolno. Vší silou se chce vyvarovat toho, aby se mu ještě někdy stalo něco "tak zlého", a dosahuje tím pravého opaku. Symptomy se, tím že se intenzívně zaobírá danou situací, dostavují stále hojněji.

Jak můžete naložit se strachem z panických atak:

1. Nechte si udělat lékařskou prohlídku, abyste se ujistili, že zde nejsou žádné tělesné příčiny. Střezte se však toho, abyste přebíhali od jednoho doktora k druhému. Postačí, jestliže ani dva lékaři nezjistí příčiny tělesné.

2.Ujasněte si, že si své panické pocity přivozujete sami. Když na danou situaci myslíte a ustavičně si sugerujete, že v žádném případě nesmíte mít ty a ty symptomy, protože s nimi nedokážete zacházet, dostanete strach. Dokud máte katastrofické myšlenky, nutně zakoušíte také strach.

3. Přerušte svou vyhýbavost. Vydejte se do situací, jichž se obáváte. Vy sami si vytváříte své pocity strachu a také je i můžete překonat. Teprve když znovu půjdete do oné situace, časem Vaše pocity strachu vymizí.

4. Očekávejte svůj strach, v dané chvíli jej akceptujte a postavte se mu čelem: "Očekával jsem tě. V této situaci se jistě vynoříš. Moje bodání u srdce, moje nevolnost, moje závrať a moje pocity strachu musí přijít, protože jsem si je natrénoval. pádné nebezpečí však nehrozí. Opět všechny zmizí. Provedu teď uvolňovací techniku a soustředím se na své dýchání. Potom budu klidnější. Se svým strachem umím zacházet."

5. Nasaďte představová cvičení, při nichž si živě představíte situaci, ze které máte strach. Sledujte po té, jak si předříkáváte myšlenky, opravené pomocí dvou otázek zdravého myšlení, a jak se stále více uklidňujete.

6. Ze situace odejděte teprve po té, co se cítíte klidnější.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Existují čtyři základní formy strachu.

3. prosince 2011 v 22:07 | ADMIN webu
Všechny čtyři mohou narušovat mezilidské vztahy včetně vztahů intimních.
Strach ze sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta "já" a závislost.
Člověk, který má strach ze ztráty své individuality a svého já směřuje k tomu být co nejvíce nezávislý. Rozhodující pro něj je nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Takový člověk potřebuje mít odstup od ostatních, vyhýbá se každé důvěrné blízkosti ze strachu před otevřením se a oddaností. Protože pocity náklonnosti, něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvlášť nebezpečné a stává se v takových situacích odmítavým či nepřátelským.
Nejčastěji se pouští jen do nezávazných, snadno ukončitelných či ryze sexuálních vztahů, v nichž sexualitu odštěpuje od svých citů.
Nezřídka ničí svým cynismem všechna hnutí něhy u sebe i u partnera, protože nechce, aby se ho zmocnily.
Tento typ prožívání je typický pro schizoidní typy osobnosti.

Strach ze sebeuskutečnění, prožívaného jako nezajištěnost a jako izolace.
Člověk, který má strach z individualizace se snaží být závislý na druhém člověku nebo udělat druhého závislým na sobě. Čím méně se naučil rozvíjet své vlastní bytí, svou své-bytnost, o to více potřebuje druhé. Nejdůležitějším je pro takového člověka nezůstat sám. Často se velmi rychle zamilovává, úplně se přizpůsobuje novému partnerovi a žije jeho život místo svého.
Tento typ prožívání je typický pro depresivní osobnosti.

Strach z proměny, prožívané jako pomíjivost a nejistota.
Ten, kdo má strach z proměny, potřebuje mít jistotu. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu.
Lidé, kteří pociťují strach z proměny se pokoušejí mít své city pevně pod kontrolou. Na city totiž není spolehnutí, jsou příliš subjektivní, kolísavé a pomíjivé. Vášeň se jim zdá ještě více nebezpečná; je úplně nevypočitatelná a nerozumná. Dokážou být věcní v nevhodnou dobu, a to může v citových vztazích působit jako studená sprcha. Zato mají ve všech partnerských vztazích pocit zodpovědnosti a stojí za svým rozhodnutím, když už ho jednou učiní.
V těžších případech je pro takového člověka důležité, aby byl partner spolehlivý, dochvilný, bezkonfliktní a fungoval bez vlastních přání a citových nároků jako dobře namazaný stroj.
Tento typ prožívání je typický pro neurotický typ osobnosti.

Strach z nutnosti, prožívané jako definitivnost a nesvoboda.
Lidé trpící strachem z nutnosti usilují o změnu a svobodu, přitakávají všemu novému a mají potěšení z rizika. Budoucnost, která leží před nimi otevřená se všemi svými možnostmi, je pro ně velkou šancí. Obávají se všech tradic, omezení a pevně daných zákonitostí. Milují lásku a vše, co jim pomáhá zvětšovat pocit vlastní hodnoty: opojení, extázi, vášeň. Přitahuje je prožívání přesahující všechny hranice, která jim umožní přerůst sami sebe.
Tito lidé potřebují partnera jako zrcadlo, v němž chtějí vidět odraz sebe jako člověka hodného lásky. Často sbírají skalpy a pocit jejich vlastní hodnoty závisí na počtu jejich obětí a láska je pro ně jen hra, ve které musí za každou cenu zvítězit.
Protože jejich nároky na lásku jsou velké a iluzorní, táhnou se často jejich životem zklamání.
Tento typ prožívání je typický pro hysterické osobnosti.zdroj:http://sex-vztahy.doktorka.cz

Strach z pouta

3. prosince 2011 v 21:59 | ADMIN webu
Mnoha lidem zůstává hluboká potřeba vazby po celé dětství naplněna nedostatečně. Moderní výzkum kojenců prokázal, že mezi rodiči a dětmi se ustavují určité "vzorce vazby" . Můžeme rozlišovat mezi dětmi s pevnou vazbou a dětmi s nejistou vazbou.
Děti s pevnou vazbou jsou ty, které kontinuálně prožívaly své blízké osoby jako spolehlivé, vždy blízké a citlivé. Když tyto děti vyrostou, nemají ani jako dospělí potíže říci své jasné ?ano? partnerovi, kterého milují, a přijmout, že i on má touhu po závaznosti.
Děti s nejistou vazbou to mají jinak. Buď od svých raných blízkých osob zažily příliš malou vazbu, nebo prožívaly zvraty od mnohdy přepjaté vazby k náhlému odmítání. Vycházejí do života s obrovskou touhou po skutečném hlubokém vztahu, ale také s velikým strachem. Jejich pohled je stále obrácen zpět do dětství. Tam dosud hledají to, čeho se jim nedostalo. Tito dospělí nejsou skutečně svobodní, nejsou ?volní?, aby mohli mít partnera. A když jim partner vyjde vstříc se stejně intenzivní potřebou vazby, zmocní se jich strach, že zažijí stejné zklamání jako tenkrát v dětství. A tak se zmítají mezi touhou po vazbě a strachem z ní.

Když nechají svůj partnerský vztah ve stavu ?nedefinovanosti?, do jisté míry to jejich problematickou situaci upokojí. Je to dokonce cosi jako řešení: mají kontinuální vztah, ale vyhýbají se závaznosti. Jistěže to není skutečné řešení. Potřeba skutečně pevné vazby, pevného pouta z jejich duše nevyprchala a čeká na své uspokojení. Tím, že se nerozhodnou, navíc často tak hluboce zklamou svého partnera, který by krok k závaznosti rád učinil, že se vztah může velice brzy dostat do ohrožení zánikem.

Jestliže pár cítí, že toto vkročení do závaznosti provést nedokáže, je namístě se ptát: Nevězí hluboko v duši jednoho nebo obou partnerů strach z vazby, protože možná byli ?dětmi s nejistou vazbou? a ve své duši jimi zůstali? Potom by bylo dobré, aby společně nebo každý sám hledali v psychoterapii cestu k uzdravení. Jinak budou jejich vztahy v dospělosti i nadále ztroskotávat na jejich složitých zkušenostech. Uhýbání před vazbou a závazností však může mít také jinou příčinu. zdroj:http://sex-vztahy.doktorka.cz

Strach ovlivňuje mnoho lidí.

3. prosince 2011 v 21:57 | ADMIN webu
Strach ovlivňuje mnoho lidí. Vzpomeňme si na strach z nemoci, úrazu, zpomalení hospodářského rozvoje, z propuštění. Nebo jednoduše strach z vedoucího či ze spolupracovníků. Můžeme uvést i strach z odpovědnosti a z odlišných názorů. Nezapomeňme na strach z vloupání, agrese i válečných střetnutí. Výčet bychom mohli hodně prodloužit.
Abychom strach udrželi v určitých mezích, napadají nás mimo jiné dvě věci: pojištění a sociální stát. Obojí člověku poskytuje přinejmenším materiální záchytnou síť. Jak velký strach to asi je, poznáme podle významu obou institucí. Proudí do nich a jsou v nich přerozdělovány obrovské finanční částky. V materiálním světě je nasnadě koupit si určitou jistotu.

Hlubší problém spočívá v tom, že jsme ve svém nitru nejistí. Nejistota nás vede ke strachu a strach nás vede nejen k tomu, abychom platili pojištění, ale vede nás i k boji, k obraně a k agresi. Čím více nejistoty pociťujeme, tím více máme strachu, tím více se bráníme, tím více jsme agresivní. Člověk, který se cítí nejistě, je přirozeně bezmocný. Skutečně mocný člověk se logicky nebude cítit bezmocný, a to znamená, že nebude mít strach.

Strach je proto problémem lidské nejistoty. Nejistota znamená, že nemáme důvěru v sebe sama nebo vůči světu. Většina lidí se hlásí k nějakému náboženství, a tím věří v nějakého boha. Normálně je to velmi mocný, všemohoucí Bůh. Jestliže lidé, kteří věří v Boha, mají strach a sjednávají pojištění, pak to přece neznamená nic jiného než: důvěra v Boha je dobrá, ale pojištění je lepší!

Chybí nám prostě fundamentální důvěra v Boha či v život, ať už chcete tuto sílu pojmenovat jakkoliv. Kdybychom měli důvěru, neměli bychom strach. I když většina lidí patří k některé náboženské obci, jsme v podstatě přesto bezbožná společnost. To není hodnotový soud, ale pouze konstatování faktu. Není tím také řečeno nic proti pojištění. Je zcela v pořádku sjednání pojištění, když člověku chybí důvěra v život.

Na tomto místě nás zajímá, jak působí strach. Strach vede k tomu, abychom se drželi dogmat, úsudku, věroučných systémů, určitého pracovního místa nebo určitých lidí. Myslíme si, že nám poskytnou jistotu, identitu a orientaci. Následek toho je závažný: zablokováváme si život i svůj vývoj. Co na něčem ulpívá, nemůže se již pohybovat. Co se již nemůže pohybovat, zemře. To není teorie, ale každodenní praxe. Jeden zákazník mi vyprávěl o svém spolupracovníkovi, který během šesti měsíců zemřel na rakovinu ? všude se křečovité všeho držel.

Nedávno jsem slyšel podivuhodnou teorii. Jistá dáma vyprávěla, že strach je nutný, protože nás chrání před nebezpečím všeho druhu. Představme si tuto pověru, strach nás chrání před nebezpečím! Když tedy chci jet z A do B, stačí mi jenom, abych měl strach, a nestane se mi nic. Opak je samozřejmě pravdou: strach přitahuje to, čeho se bojíme. Důvěra mě bezpochyby chrání lépe před nebezpečím než strach. zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Cvičení k ovládání vzteku

3. prosince 2011 v 21:54 | ADMIN webu
1. Rozpoznejte spouštěcí impulzy a snažte se jim předejít Rozpoznejte situace, které pravděpodobně zvyšují vaši náchylnost k záchvatu vzteku (např. únava, jistí lidé, samota, alkohol, tón hlasu, neschopnost provést jednoduchý úkol atd.). Pak si vymyslete způsob, jak spouštěcí impulz zvládnout nebo se mu vyhnout; připravte se na něj.
2. Sestavte si cviky pro uklidnění
Všimněte si počátečních známek propukajícího vzteku. Možná se vám napnou svaly nebo se vám zrychlí dech. To by pro vás mělo být znamení, že máte začít se cviky pro uklidnění.
Dechová cvičení - uklidněte se hlubokými nádechy z břicha do hrudi. Soustřeďte se na pomalé výdechy.
Počítejte do deseti - je to jednoduchý, ale dobrý způsob rozptýlení. Počítejte a mluvte pomalu. Věty povzbuzení - najděte si důležitá slova, která si můžete pro sebe říkat v obtížných situacích, například "Výzva - tohle je pořádná výzva" nebo "Klid - buď v klidu" nebo "Děti - jsou to jenom děti." Naučte se relaxační cviky - spusťte ramena, uvolněte ruce, spusťte čelist a udělejte několik kroků dozadu - používejte kazetu s relaxační hudbou nebo začněte cvičit jógu.
Rozptýlení - zaměstnejte se něčím jiným, myslete na něco jiného.
3. Představte si, jak zvládáte obtížnou situaci
Když jste zjistili, jaká situace je pro vás obtížná, promyslete si a předveďte, jak byste si s ní poradili. Zavřete oči a projděte si v představách onu situaci krok za krokem.
4. Vyjádřete pocit, který se skrývá za vztekem
Za vztekem je často pocit zranění, odmítnutí, neschopnosti nebo frustrace. Než byste se rozčilovali, raději druhému člověku řekněte, že se cítíte zranění, anebo si jako alternativní cvičení říkejte: "Mám vztek, protože ..." a vysvětlete, proč jste se rozčílili.
5. Zpochybněte své domněnky o tom, co by kdo měl a neměl
Prozkoumejte domněnky, které jsou jádrem vašeho hněvu. Nerozčilují vás druzí lidé, ale myšlenky, které máte v hlavě. Například "Druzí by se neměli takhle chovat." - "Na to jsem si měl vzpomenout." Přemýšlejte o zásadách ve své hlavě, které vedou ke vzteku a přehodnoťte je. Změňte slovo "měli by" na "bylo by hezké, kdyby ..."
6. Zvládněte stres
Naplánujte si dny tak, abyste nebyli přetížení a příliš unavení - nechte si čas na vydechnutí - vyhněte se přemíře stresových situací. Zvykněte si na pravidelný režim.


JAK ZVLÁDNOUT VZTEK A PODRÁŽDĚNOST (pro rodiny a pečovatele)

1. Rozpoznejte stresory, a pokud je to možné, měňte je. Jeden týden zapisujte do tabulky různé situace, které spustily či vyprovokovaly stres a vztek. Ty mohou zahrnovat určitá témata, osoby mluvící příliš rychle, televizi nebo rádio, které nikdo nevypnul situaci, když si děti nečekaně přivedou domů kamarády nebo když zapomenete klíče.
Promyslete si způsoby, jak omezit tyto stresující situace. Například řekněte dětem, aby mluvily pomaleji, vypínejte rádio, když ho nikdo neposlouchá, a televizi, když se na ni nikdo nedívá, vyhněte se jistým tématům v jistých časech a na zeď u dveří si přibijte speciální háček na klíče.
2. Plánujte a strukturujte každý den a týden, jak jen to jde. Život se lépe zvládá, když je předvídatelný a pravidelný, než když je chaotický a stále se v něm děje něco nečekaného.
Snažte se ve svých životech nastolit pravidelný rytmus. Pořiďte si týdenní diář nebo nástěnnou tabulku. Lépe si se vším poradíte, když budete vědět, co vás čeká. Diskutujte se všemi členy rodiny o jejich potřebách a dělejte kompromisy. Například "Děti si mohou přivést kamarády v úterý a v pátek večer, ale v jiné dny ne", nebo "Když já vyluxuju dům, ty vyvenčíš psa".
3. Když se to hodí, snažte se pozvolna přesměrovat a rozptýlit pozornost rozzlobené osoby a zaměřit ji na něco pozitivnějšího.
4. Pokuste se nezadržovat negativní emoce. Vyhledejte někoho, s kým si o těchto pocitech můžete promluvit.
5. Snažte se nebrat vše osobně. Nezapomeňte, že vztek je z velké části následkem poranění mozku. Je-li situace příliš náročná, vycouvejte z ní.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Hněv je Je reakcí na nespravedlnost, frustraci, pocit ohrožení.

3. prosince 2011 v 21:34 | ADMIN webu
Znamená odmítnutí, protest. Ukazuje, kde jsou hranice toho, co je pro nás ještě přijatelné, a někdy také naše vlastní hranice! Hněvem můžeme bránit své hodnoty.

Hněv může být pozitivní emocí, která napomáhá příznivému rozvoji vztahu. Pokud máme objektivně pocit, že stojíme před skutečnou nespravedlností, frustrující skutečností nebo útokem na naši osobu, je hněv odůvodněným vyjádřením toho, co právě cítíme.

Je nutné hněv vyjádřit
, ovšem je důležité dát ho najevo způsobem, který je přiměřený prožívané situaci, srozumitelný a přijatelný pro druhého člověka.

Analýza situace, kterou provádíme, je však deformovaná naší subjektivitou i tím, co jsme dosud v životě prožili. Může se stát, že naše reakce začnou být záhy nepřiměřené a náš hněv bude mít pro nás i pro druhého neúměrné a negativní následky. Těmi mohou být především:
- Vyhýbavost ? udržuji si odstup, úzkostlivě se vyhýbám osobě, která ve mně vyvolává emoci. Potlačený hněv se však může změnit ve skutečnou zášť. Dříve nebo později se stejně projeví, může dojít k prudké konfrontaci, anebo se přesune jinam a projeví se při jiné příležitosti.

- Podřízení ? stavím druhého na první místo. Chci co nejvíc zklidnit situaci. Neberu však v úvahu své vlastní prožívání a své potřeby. To znamená, že se hněv vlastně obrací proti mně.
- Agresivita ? dávám najevo hněv bez zábran, v jeho plné síle, gesty i slovem. Mým cílem je vlastně udělat na druhé dojem, vystrašit je a vnutit jim svou představu. Všechny prostředky jsou ?dobré?: srážení druhých, osobní výpady, obviňování, zastrašování, provokace apod.

Ať už dochází k jakémukoliv z těchto projevů, potlačování nebo násilí či výbušnosti, nic se tím nevyřeší.

Když je taková situace za námi, přichází sebeobviňování (?choval jsem se špatně?, ?měla jsem raději?), dostavují se pocity bezmoci nebo neúspěchu (?nejsem schopný?, ?nikdy se mi nepodaří?). Nezáleží na tom, jestli došlo ke zhoršení konfliktu či slovním, nebo dokonce fyzickým výpadům. V každém případě se pak mohou objevit pocity viny (?možná jsem zašel příliš daleko?), zášť k druhému člověku (?stejně je to jeho chyba, neměl to dělat?). Takový bludný kruh se pak udržuje sám. Po novém výbuchu hněvu bude následovat fáze lítosti, pak zášť.

Nezapomínejme, že za projevy hněvu se nejčastěji skrývá vyjádření nějaké potřeby, očekávání či přání. Hněv, pokud se vyjadřuje přiměřeně a adekvátně k dané situaci i druhému člověku, může posunout situaci příznivým směrem, když se jeho projev neomezí na zvýšení hlasu, ale doprovází ho odůvodněné vyjádření, co dotyčná osoba očekává a požaduje.

Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, hněv je projev, který má vyvolat u druhého nějakou emoci. Nejčastěji je to strach, který umožní dosáhnout cíle, aby se zabránilo střetnutí. Například rodič někdy ze strachu z odsouzení druhých raději ustoupí dítěti, jen aby se přestalo vztekat. zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Pokud neumíme požádat o to, co potřebujeme, často zůstáváme bez pomoci.

3. prosince 2011 v 20:29 | ADMIN webu
Míváme pak pocit, že lidé jsou k nám málo vstřícní. Většinou si však za to můžeme sami.

Můžeme být svazováni pocitem, že druzí to mohou pokládat za dotěrnost.
Nebo že se tím k něčemu zavážeme.
V blízkých vztazích, zejména mezi partnery, často o laskavost vůbec nepožádáme. Máme dojem, že druhý má pomáhat automaticky, že je to jeho povinnost.
Nikdo z nás však neumí číst myšlenky. Když chceme, sby nám někdo pomohl, je nutné prostě o laskavost požádat, je lepší říci:

Prosím tě, pomoz mi dnes s úklidem, než vyčítat:
Vidíš, jak se tady plahočím a ty si ležíš na gauči a čteš si noviny!
Požádání o laskavost komunikaci zjemňuje. Ukazuje na to, že si part­nera vážíme. To pomáhá posilovat a prohlubovat jak náš vztah, tak sebevědomí nás obou.
zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Jak se zbavit strachu?

3. prosince 2011 v 20:14 | ADMIN webu
Lidé trpí různými druhy fobií, například klaustrofobií nebo strachem z létání. V těchto případech je problémem strach ze strachu, tísnivé sevření mysli zvětšováním a násobením nějakého původního strachu, dokud ústa nevyschnou, hrdlo se nesevře a tělo netřese.

Praktický způsob, jak se vypořádat s akutním strachem, nám dává širší lekci o tom, jak trénovat, abychom se uměli vypořádat s jakou­koli potíží.
Podívejme se například na agorafobii, což doslovně znamena "strach z tržiště" a je prožíván jako strach z prostoru a veřejných míst. Tento strach vypadá tak reálně, že se kvůli němu někdy postiže­ní stanou vězni ve vlastním domě.

Řešení je vidět nejprve na pojmové úrovni, že bát se strachu je fantom, kterého se můžeme naučit překonávat. Meditace a pozitivní vizualizace může pomoci.
Lze také použít zkušenosti z každodenního života a trénovat mysl a tělo ve zbavování se této fobie. Cvičení by se mělo provádět po ma­lých krocích, které můžete snadno zvládnout. Nejprve vyjděte na krátkou vzdálenost ven z hlavních dveří svého domu. Jděte tak dale­ko, dokud se nedostaví strach. Vítejte tento strach. Uvolněte tělo a dýchejte, dovolte mu, aby se zvětšil. Experimentujte se strachem. Snažte se být k němu otevření. Připomínejte si: "Toto je jen moje vy­strašené 'já'. Dokážu se tohoto strachu zbavit!" Jestliže se vám tělo chvěje, nenuťte je, aby přestalo. Nechte je třást se, odežeňte přání na­léhat, ale současně udržujte tělo i dýchání v uvolněné formě. Ať vámi strach prochází. To je způsob, jak jej odstranit. Ať jen dělá, co umí. Víte, že přežijete a že vám nemůže ublížit, přestože se zdá být tak silný a bolestivý.

Když přežijete svůj strach, oslavte to, přestože jste se hodně báli a nadále se bojíte chodit na veřejná místa. Zaradujte se z každého do­saženého pokroku. Každý den jděte kousek dál, ale také si občas od tréninku odpočiňte. Přijímejte selhání, když musíte ze strachu učinit krok zpět, jako součást cesty vpřed. Neustále se povzbuzujte a jedno­ho dne budete moci ujít cestu k některému místu, které jste si vybrali za svůj cíl. Odměňte se, třeba si kupte nějaký pamlsek nebo se prostě radujte, že jste tam dokázali dojít. Po takovém velkém vítězství po­kračujte v cvičení své nové dovednosti. Upevňujte svou sílu, dokud se zcela nezbavíte strachu.

Tento přístup se používá v moderní behaviorální psychologii jako lék na fobie a je v souladu s buddhistickými duchovními praktikami. Ti, kdo mají tolik štěstí, že neznají tuto zvláštní fobii, poznají univer­zálnost této techniky a její význam pro život a duchovní praxi.

Musíme podnikat malé kroky, povzbuzovat se a neustále cvičit. Jsme lidé a potřebujeme při svých potížích pomoc. Největším zdro­jem pomoci a síly je naše mysl - můžeme vyvolat léčivou sílu v nás. To je cíl léčivých cvičení, pomohou nám vypořádat se se strachem i dalšími problémy.Zdroj: Tulku Thondup Rinpočhe - Léčivá síla mysli, nakladatelství Alternativa,http://psychologie.doktorka.cz
 
 

Reklama