STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU











*Emoce

Jak zvládat své emoce

18. února 2014 v 13:11 | ADMIN webu
Člověk je velmi často v područí svých emocí a citů, které jsou spontánní a velmi intenzivní. Často se necháme unášet emocemi a trápíme se, aniž bychom přemýšleli o tom, že to jde i jinak. Díky emocím můžeme prožít to nejúžasnější na světě, ale díky nim si můžeme sáhnout i na samotné dno. Své emoce přece nemohu ovládat, namítáte, ale já odpovídám, že to chce pouze cvik.


1

1 -( vy rozhodujete)
Nejsou to vaše emoce, ale jste to vy, kdo rozhoduje, jak se v příští minutě zachováte. Pokud vás někdo raní, máte přece právě vy na výběr, jak se zachováte. Můžete ho vztekle urazit a ranit také, můžete se rozbrečet, nebo se můžete uzavřít sami do sebe a neudělat nic. Stačí si to jen uvědomit v momentu, kdy se vám hrnou slzy do očí, že ve skutečnosti nechcete brečet a dát najevo svou slabost. Chce to jen cvik.





2

2 - (zastavte se a přemýšlejte)
Zkuste se při svém chování (např. naštvání, agresivitě, pláči, urážení se nebo trucování) na chvíli zastavit a zeptat se sám/sama sebe: proč tohle dělám? Čemu tím pomůžu? Většinou si odpovíte, protože mě naštval, protože mě dohnal k agresivitě, protože mě urazil nebo dohnal k pláči... Ale je to opravdu ten druhý, který vás k tomu dohnal, nebo jste to právě vy, kdo si řekl: tak teď se teda musím naštvat, protože jinak by mu to prošlo moc lehce. Netrestáte ale spíše sami sebe?





3

3 - (počítejte do deseti)
Pokud máte problém se spontánními reakcemi, které mají pak velmi špatné následky, zkuste tu známou taktiku: počítat do deseti. Než dojdete k číslu deset, měli byste si vzpomenout na bod číslo jedna a dvě a zastavit své chování.

4

pravidelná sebekontrola
Pokud se pokusíte zamýšlet se nad svým chováním právě v době, kdy vás ovládají emoce, postupně se bude stávat snazší a snazší uvědomit si, co děláte, a budete se moci rozhodovat, jak se zachováte.
Nemusíte přece slepě poslouchat své emoce.
A časem si možná spíše vyberete, že se nad celou záležitostí usmějete anebo mávnete rukou, protože vám to za to nestojí.



zdroj:http://www.jaktak.cz/

I přesto, že objektivní rozbor emocí je velmi složitou záležitostí, existuje řada testů...

29. prosince 2011 v 12:11 | ADMIN webu
I přesto, že objektivní rozbor emocí je velmi složitou záležitostí, existuje řada testů, které vám o vašich emocích ledacos napoví. Nevěříte? Zkuste si některý (či všechny) z níže uvedených testů a porovnejte jej s představou, kterou o sobě máte. Pokud si nevěříte, vezměte si na pomoc některého ze svých kamarádů/kamarádek.

Ke kterému emočnímu typu patříte?
Věnujete pozornost svým emocím? Jak pohlížíte na své city i pocity těch druhých? Umíte si užívat života? Zjistěte k jakému emocionálnímu typu patříte. Otestujte se!

Jak jste na tom s emoční inteligencí?
Vyznáte se ve svých emocích a dokážete jich patřičně využít. Jste vnímavý/vnímavá k sobě i ke svému okolí? Zjistěte jaká je vaše emoční inteligence. Otestujte se!

Stydíte se za své city?
Dokážete dát najevo své city či jej před ostatními skrýváte? Smějete se, i když je vám do pláče a předstíráte radost, když jste zklamán/a? Stydíte se za své city? Zjistěte to v testu. Otestujte se!

Umíte se ovládat?
Ovládáte své emoce či oni ovládají Vás? Zjistěte to v testu. Otestujte se!

Žijete naplno?
Dokážete si život užívat? Žijete naplno každý den? Dokážete se radovat z maličkostí? Zjistěte to v testu. Otestujte se!

Z čeho všeho máte strach?
Říká se, že strach je nejčastější emocí, kterou prožíváme. Strach o své bližní, strach z budoucnosti, ze ztráty zaměstnání, z nemoci .... A z čeho všeho máte strach Vy? Zjistěte to v testu. Otestujte se!

Zvládáte zklamání?
I zklamání patří k životu. Zklamání z lásky, ze školy, zaměstnání, ze zrady ... Jak se s tím vyrovnáváte? Zvládáte zklamání? Zjistěte to v testu. Otestujte se!

Žárlíte?
Říká se, že jistá míra žárlivosti patří k lásce. Ale záleží na jedinci. Někteří ji považují za důkaz lásky, jiní naopak za nedostatek důvěry. A vy? Jste žárlivý/žárlivá? Zjistěte to v testu. Otestujte se!
zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Krátký pohled do historie emocí...

29. prosince 2011 v 12:08 | ADMIN webu
Emoce pravděpodobně vznikly v průběhu evoluce, resp.evolučního vývoje. Příčinou jejich vzniku by mohla být, podle některých učenců, "touha po přežití". V tomto směru je důležité emoce chápat jako jakési kódy či šifry, které nám pomáhají adaptovat se (přizpůsobit se) a přežít v určitém prostředí.


Emoce doprovázejí každé duševní dění člověka, jsou tedy staré jako lidstvo samo. Radost, smutek, žal, lítost aj. prožívali, tak jako mi dnes, i naši dávní předci. V průběhu doby se však názory a postoje k emocím různí. Tak například primitivní národy připisovali emoce tajemným silám (kouzla, čáry, duchové).

"Racionálně" se o emoce začali zajímat až antičtí učenci (Aristoteles, Platón, Galenos, který jako první experimentálně prokázal vztah mezi emocemi a mozkem a další). Pak ale zájem o emoce opadl a až v 17. století se začínají objevovat nové poznatky. René Decartes roku 1650 ve svém Pojednání o vášních popsal a rozdělil emoce na radost, smutek, lásku, nenávist, touhu a údiv. Barus Spinoza zase věřil, že vášně jsou příčinnou špatného chování a proto je musíme ovládnout pomocí znalostí a rozumu. Jako samostatný psychický proces se emoce začali zkoumat až v 19.století (zasloužil se o to Immanuel Kant).

Postupem času se měnily i emocionální zvyklosti. Byly doby, kdy byli "in" předstírané city. Za dob rokoka a baroka byli zase emoce zdrojem posměšků. Lid ve Versailles si v dobách slunečního krále uvazoval do paruky černé stužky a rudou barvou maloval uplakané oči, aby tak dal najevo milostné "tokání". Pak zase přišly doby masové hysterie - plakající a svíjející se dívky dávali najevo své emoce k chlapecké skupině Beatles. A dnes? Dalo by se říci, že své city stále zlehčujeme. Kolikrát jste slyšeli výrok typu: " jsi přecitlivělá", "jsi sentimentální", "raději používej svou hlavu" či "chlapi nepláčou. I když dnes emoce nejsou žádné tabu, pro většinu z nás je obtížné veřejně ukázat své pravé city. Proč? Tak na to si musí odpovědět každý z nás sám.zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Emoce a jejich zvládání

29. prosince 2011 v 12:06 | ADMIN webu
zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Emoce jsou důležitou součástí našeho života. Přesto se často emoční projevy, zejména ty negativní, považují za něco trapného a nepatřičného. Jistě jste někdy slyšely hlasitou hádku na ulici, v kanceláři, restauraci či na jiném veřejném místě. Jaký to na vás udělalo dojem? Zastáváte názor, že emoce na veřejnost nepatří?

Ať tak či tak, zlost a hněv prostě k životu patří. Snad proto existuje velké množství seminářů a kurzů, kde vás vaše emoce naučí, alespoň to tvrdí, ovládat. V novinách, časopisech, televizi i na internetu naleznete nepřeberné množství rad, jak ovládat hněv, jak překonat strach, prostě jak ovládat své pocity. J.G.Thompson kdysi řekl: "Pochopíme-li, že nás nějaká situace ohrožuje nebo nám naopak prospívá, začneme ji obvykle zvládat některým ze čtyř způsobů:

1. Verbálně: Například zvládnutí situace odvetnými úvahami, ale bez toho, aniž bychom "probudili" fyziologické reakce.

2. Neverbálně: Například jedince něco zmátlo a on neví proč. Svou zmatenost ale nepřičítá zevní události, která v něm vyvolala tuto emoci, ale domnívá se, že mu začíná chřipka.

3. Verbálně i neverbálně: Příkladem je člověk uvažující: "Mě skutečně trefí šlak."

4. Ani verbálně, ani neverbálně: Jedinec pohlíží na situaci neutrálním způsobem, tzn. že jeho osobní cíle a hodnoty ani neohrožuje, ani nevylepšuje, takže není zapotřebí ani duševní ani tělesné zvládání situace. (volně podle: HOWARD, P.,J., Příručka pro uživatele mozku. Praha: Portál 2005. ISBN: 80-7367-052-6 ).

Pár rad na závěr
1. Věnujte pozornost citům svým i emocím vašeho okolí, klidně si své pocity i zapisujte. Zjišťujte zejména příčinu svých emocí (abyste se jim napříště mohl/mohla vyvarovat), stupeň (oznámkujte si intenzitu emoce jako ve škole od 1 do 5) a zkuste zauvažovat, co tyto pocity vypovídají o vás samotné(m). Vyznáte-li se dobře ve svých citech, naučíte se je ovládat. Pochopíte-li své blízké okolí, třeba vám nějaké jejich "výstřelky" přestanou vadit a navíc si vás lidé začnou vážit.

2. Přepadne-li vás zlost či hněv na nevhodném místě (například u šéfa v kanceláři) zkuste svou emoci odvést "jinam" či ji proměnit v pozitivní city (například "v duchu" šéfovy nadávejte a vysmívejte se mu nebo naopak myslete na něco příjemného a začněte se usmívat).

3. Mluvte o svých emocích, rozebírejte své pocity a nestyďte se za to!

4. Zamyslete se sám/sama nad sebou a buďte k sobě upřímný/upřímná!

5. Dodržujte správnou životosprávu.

6. Myslete na to, že "nevybijete-li" své emoce, může vám to způsobit zdravotní problémy (žaludeční vředy, neurózy aj.).

7. Buďte (snažte se být) optimista.

8. Myslete na to, že "s úsměvem jde všechno lépe"!

Poruchy emocí (emotivity)

29. prosince 2011 v 12:03 | ADMIN webu
Poruchy emotivity (citlivosti) dělíme na poruchy afektů a nálad a poruchy vyšších citů.
Poruchy afektů
Poruchy afektů se vyznačují zejména nepřiměřenou intenzitou projevu.

Nezvládnutý afekt
Nezvládnutý afekt se projeví nadměrnou, často agresivní, surovou reakcí. U postiženého jedince nedochází k poruše vědomí - jedinec ví, co dělá, ale nedokáže své jednání plně ovládnout. Často propuká u člověka výbušného, asociálního a suverénního.

Patický afekt
Patický afekt se vyznačuje taktéž vysokou intenzitou reakce (bouřlivý neklid, poté automatické chování a následně porucha vědomí), ale na rozdíl od nezvládnutého afektu, u jedince dochází k poruše vědomí. Vzniká nejčastěji při oslabení jedince - v alkoholickém opojení, u epilepsii, u demence, ale i u jinak "normálních" lidí například po vyčerpání, hladovění, křivdě, ponížení ….

Afektivní stupor
Afektivní stupor se vyznačuje neschopností pohybu, řeči, mimiky a gestikulace, které předchází velmi silný podnět (například hrůzostrašný čin).

Fobie
Vtíravé strachy. Mezi nejčastější fobie patří:
  • agorafobie - strach z prostranství (například strach z vycházení na ulici)
  • akrofobie - strach z výšek
  • arachnofobie - strach z pavouků
  • infarktofobie - strach z infarktu
  • kancerofobie - strach z rakoviny
  • kerautofobie - strach z blesku
  • klaustrofobie - strach z uzavřených prostorů (například ve výtahu)
  • mysofobie - strach z nečistoty
  • nozofobie - strach z nemoci
  • nyktofobie - strach ze tmy
  • sociální fobie - strach ze sociálních situacích
Poruchy nálad
Pro poruchy nálad je charakteristická nepřiměřenost v délce trvání i intenzitě projevu.
Expanzivní nálada
Expanzivní nálada se vyznačuje zvýšenou emoční reaktivitou, která se projevuje vysokou aktivitou, energií a sebevědomím jedince. Lehčím stupněm expanzivní nálady je euforie (zvýšená spokojenost jedince).

Manická nálada
Manická nálada se projevuje veselostí až rozjařeností, zvýšenou bystrostí a postřehem nebo naopak hádavostí a podrážděností. Manická nálada se může vyskytovat například u schizofreniků.

Extatická nálada
U extatické nálady jedinec pociťuje blaho, je rozjařený, nadšený, jako u vytržení. Aktivita jedince se většinou zaměřuje pouze jedním směrem (je jednostranná) a v těch ostatních je snížená. Může se vyskytovat u lidí hysterických, postižených epilepsií …

Apatická nálada
Při apatii dochází ke ztrátě "nálady". Jedinec je ke všemu lhostejný, pasivní, bez iniciativy. Apatie se vyskytuje zejména u demence, deprese a v konečné fázi toxikománie.

Depresivní nálada
Základním znakem deprese je smutek, bezútěšnost, strach a zpomalení vitálních a psychomotorických funkcí. Postižení jedinci často naříkají, jsou neklidní (protože pociťují úzkost) a vyskytuje se u nich sebevražedná aktivita.

Poruchy vyšších citů
Nejčastěji se jedná o nerozvinutí, ztrátu či snížení vyšších citů. Poruchy vyšších citů mohou být vrozené (například necitelnost, otrlost, bezohlednost aj.) či získané (například následkem úrazu hlavy, alkoholismu, encefalitidy, demence, schizofrenie aj.).

Sociální tupost
Snížená schopnost či totální neschopnost citového kontaktu (postižený jedinec není schopen navázat citový vztah). Často vzniká následkem těžké psychické poruchy jako je demence, schizofrenie nebo při těžké poruše osobnosti.

Morální tupost
Tato porucha citů bývá často vrozená či se vytváří již od ranného dětství. Postižený jedinec je vysoce egocentrický, bezcitný, bezohledný a nemá žádné citové zábrany., proto se také často dopouští trestné činnosti. Morální tupost se vyskytuje zejména u lidí s poruchou osobnosti.
Dalšími poruchami vyšších citů mohou být například i "přehnané" vášně (hráčská, žárlivost, ideologická atd.).zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Emoce dělíme podle délky trvání na afekty, nálady a dlouhodobé citové (emoční) vztahy...

29. prosince 2011 v 12:01 | ADMIN webu
Existuje celá řada emocí - hněv, zloba, strach, odpor, štěstí, láska, smutek, naděje, zoufalství, radost, lítost, odpor, euforie, nuda, překvapenost, nenávist, ostuda, opovržení, rozpaky …., to všechno jsou emoce. Emoce ale můžeme rozdělit nejen podle toho, jaký pocit v nás zrovna vyvolávají, ale i podlé délky jejich trvání a kvality. Dalším hlediskem je dělení na emoční reakce, stavy a vztahy.
Emoce dělíme podle délky trvání na afekty, nálady a dlouhodobé citové (emoční) vztahy.

Afekty
Afekty jsou intenzivní a prudké emoční reakce na různé zážitky (afekty hněvu, zlosti, radosti, děsu, studu, smutku, atd.). Vyznačují se rychlým vznikem, bouřlivým průběhem, krátkým trváním a nedostatkem racionální kontroly jednání. Mají tendence k okamžitému jednání ("vybití"). Nedojde-li k "vybití" afektu, dojde k jeho městnání a hrozí, že i nepatrný zážitek vyvolá bouřlivou reakci, popř. stav úzkosti.

Nálady
Nálady vyjadřují trvalejší pohotovost emoční reakce. Vyznačují se malou intenzitou a delším trváním. Ovlivňují stupeň, ráz a trvání ostatních psychických funkcí jako je pozornost, paměť, motivace, myšlení, chování, zájmy, postoje atd.

Dlouhodobé citové vztahy
Dlouhodobé emoční vztahy, v intenzivní formě tzv. vášně, jsou dlouhodobé, trvalé city, které jsou zaměřeny ke konkrétní bytosti (například láska k určitému člověku, "domácímu mazlíčkovi"), věci (například láska k plyšovému medvídkovy, autu …), ideji (například náboženské …) či aktivitě (například filatelie, volejbal ….).

Emoce můžeme dále rozdělit podle kvality na nižší emoce (radost, smutek, strach, hněv aj.) a vyšší emoce (intelektuální, estetické, sociální aj.). City (pohrdání, láska, touha, soucit, hrdost, stud, něžnost, takt, lítost atd.) jsou trvalejší emoce, které vyjadřují vztah k osobám, věcem, ale i pojmům jako je třeba pravda, spravedlnost, svoboda a jiné.

Nižší emoce
Nižší emoce jsou spojeny s instinkty (vrozené reakce, vnuknutí) a pudy (cílená činnost až nutkání vycházející ze základních životních potřeb, například hlad, sex). Řadíme mezi ně city somatické (například pocit únavy, bolesti, hladu a jiné) a city obranné či útočné, které slouží jako jakýsi obranný mechanismus proti zevním vlivům (například pláč, strach, leknutí). Nižší emoce mohou mít podobu afektu, nálady i dlouhodobého emočního stavu. Na rozdíl od zvířat jsou u lidí instinktivní a pudové projevy a s nimi spojené emoční stavy racionálně kontrolovány a kultivovány (vytříbeny).

Vyšší emoce
Vyšší city jsou někdy označovány také jako city morální, protože jsou součástí etických, estetických, sociálních a intelektuálních postojů a jednání. Získávají se v průběhu života (nejsou vrozené) a jsou ovlivňovány společností. Mívají zpravidla charakter dlouhodobého emočního stavu a často bývají trvalé. Ovlivňují charakter a formát osobnosti a motivují jedince ke konkrétním typům sociálního chování.zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Podstata a fungování emocí...

29. prosince 2011 v 11:58 | ADMIN webu
Slovo emoce je odvozené z latinského výrazu exmovére, který v překladu znamená pohyb. Pohyb ledacos napovídá o emocích a jejich základní funkci. Zkuste si vzpomenout co pociťujete, když máte vztek či jste pohlceni smutkem. Ve vzteku nás "zalije vlna energie", kterou se snažíme vybít - ať už křikem, práskáním dveřmi, boucháním do stolu, rychlou chůzi atd. Čím je vztek silnější, tím intenzivnější a bouřlivější bývá i naše reakce. Jsme-li zahlceni smutkem může se naopak stát, že "budeme stát jako přibití" a nebudeme schopni se pohnout.
Ale každý z nás je jinak vnímavý a jinak prožívá své emoce (souvisí i s temperamentem). Některé vyvede z míry sebemenší maličkost, jiní jsou naopak klidní i při významnějších událostech. Jako příklad by jsme si mohly uvést nějakou nehodu. Jedni "překypují" aktivitou (volají pomoc, běží na místo nehody, pobíhají sem a tam …), druzí se naopak nemohou pohnout z místa (často se hovoří o této situaci jako o tzv.šoku) a jiní zase postávají jen tak kolem aniž by jakkoli zasáhly. Dalo by se říci, že emoce náš organismus aktivují, připravují nás a motivují k určité činnosti (například strach z blížící se zkoušky nás motivuje k učení, pocit bolesti nás zavádí k lékaři atd.).

Jak emoce fungují?

Jak fungují emoce? Co se v nás odehrává při jejich prožívání a jaké jsou důvody jejich vzniku? Odpovědi na tyto otázky hledalo mnoho odborníku a vzniklo i mnoho teorií. Mě nejvíce zaujal následující pětistupňový model emocí popisující, co se děje v průběhu emoční situace (Howard, P., J., Příručka pro uživatele mozku. Praha: Portál 1998. ISBN: 80-7367-052-6). Ještě předtím by ale bylo vhodné říci, že tak jako má každá mince dvě strany - rub a líc, má i emoce své dvě stránky - zážitkovou a behaviorální. To co prožíváme uvnitř (například pociťujeme strach, úzkost, radost atd.) je zážitková stránka a to co se děje navenek, tzv. emocionální chování (například zlostí boucháme do stolu, vzteky křičíme, z radosti pláčeme apod.) je stránka behaviorální. 1. až 4. bod níže řadíme mezi stránky zážitkové, 5. bod mezi behaviorální.


1. Událost. Stane se nám něco, co může ohrozit či naopak napomoci naším cílům (například autonehoda, nepřijetí na školu, těhotenství, nabídka zaměstnání).
2. Vnímání události. Událost si plně uvědomíme (například zrakem, sluchem, čtením apod.).
3. Vyhodnocení vnímané události. Vyhodnotíme zda událost ohrožuje či napomůže našemu cíli a do jaké míry. Hodnota cíle přímo ovlivní mohutnost emoce.
4. Vyhodnocení události je ovlivňováno. Fyziologický stav (bdělost, ospalost, opilost atd.) ovlivňuje způsob hodnocení .
5. Odpověď na vyhodnocení. Reakce, způsob, kterým se s danou situací vyrovnáme (například útěk, bouchání do stolu, pláč).
zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Bylo vytvořeno mnoho teorií emocí. Ty nejznámější jsou:...

29. prosince 2011 v 11:56 | ADMIN webu

Psychoevoluční (Roberta Plutchika) teorie emocí

Emoce jsou vrozené funkce důležité pro přežití. Vyvolávají je podněty, které jsou pro nás (subjektivně) významné. Osm základních emocí - radost, souhlas, strach, překvapení, smutek, odpor, vztek a očekávání - se mění se v závislosti na intenzitě.

(Izardova) Teorie diskrétních emocí

Emoce jsou základní motivací lidského chování. Každá emoce má svou funkci, například funkcí radosti je pohoda a připravenost k přátelským jednáním, funkcí strachu vyhýbání se ohrožení, bolesti aj.

Teorie (Roberta Lazaruse) kognitivního zhodnocení

Emoce slouží jako "regulační systém", který člověk podle potřeby tlumí (zklidňuje) či naopak aktivuje ("nakopne" k určité činnosti).

Periferní (James-Langova) teorie emocí

"Jsme smutní, protože pláčeme", prohlásil koncem minulého století badatel William James (k témuž závěru dospěl i dánský psycholog Christian Lange). Co to znamená? Tělesná změna podle Jamese předchází a je příčinou vzniku emoce, tzn. že nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme; jsme veselí proto, že se smějeme; máme strach, protože se třeseme atd.

Thalamická (Cannonova) teorie emocí

Podle této teorie je zdrojem emocí thalamus (thalamus je ta část mezimozku, která umožňuje převod nervových vzruchů do mozkové kůry). Za pláč, křik a jiné emoční chování je pak odpovědný hypothalamus ("ústředna" emočních, endokrinních aj. funkcí; část mezimozku).zdroj:http://www.lidske-emoce.com

Emoce zná z vlastní zkušenosti každý z nás. Hněv, radost, smutek, strach, ale i lítost jsou emoce....

29. prosince 2011 v 11:55 | ADMIN webu
které jsou každodenní součástí lidského života. Je to zvláštní druh zážitků, jakési "pohnutí mysli", které v nás vzbuzuje příjemné či nepříjemné pocity a dává nám určitou dávku (míru) vzrušení. Dalším charakteristickým znakem emocí je jejich osobitý zážitkový obsah (to co prožíváme, když máme strach, radost, zlost apod.), který neumíme či lépe řečeno nemůžeme plně vyjádřit slovy. Vymysleli jsme si proto různá přirovnání jako "strachy se mi třásly kolena", "hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě", "skákal jsem radostí dva metry vysoko" či "byl jsem v sedmém nebi". I definice emocí se různí autor od autora. H.E.Jones kdysi výstižně prohlásil, "že každý ví, co to jsou emoce až do doby, kdy se emoce pokusí definovat." C.E.Izard definoval emoce "jako primární motivační systém člověka". Další z definic zase uvádí, že "emoce jsou psychické procesy vyjadřující subjektivní vztah člověka k jeho vlastním projevům i okolním jevům a situacím". I přesto, že neexistuje jednotná definice emocí, odborníci se shodují "alespoň" v jejich následujících znacích:
  • emoce jsou maximálně subjektivní (z osobního pohledu) záležitostí - dva totožné podněty mohou u různých jedinců vyvolat různé emoce (například nepřijetí na školu může u jednoho jedince vyvolat lítost a smutek, u druhého naopak vztek a zlobu)
  • slovy jsou těžko vyjádřitelná
  • jsou univerzální, tzn. že doprovázejí všechny druhy duševní činnosti
  • jsou aktualizovány konkrétní situací v daném okamžiku
  • jsou neopakovatelné - vjem, který v nás emoci vyvolal si můžeme znovu "přehrát" (vybavit) ve vědomí, ale stejné city nikoliv, ty se s prožitým obsahem mění
  • jsou podmíněné, setrvačné - například, když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat v tomto předmětu i poté, kdy ho učí jiný učitel
  • většina emocí jsou polární (protilehlé), například láska x nenávist, radost x smutek
  • jsou smíšené (ambivalentní), například láska v nás vyvolává pocit radosti a štěstí, ale i strach o milovanou osobu, žárlivost a jiné
  • vnímáme jej ve dvou protipólech - příjemné x nepříjemné
  • jsou obtížné přístupné nestrannému (objektivnímu) rozboru (analýze)

Kde vznikají emoce?

Již v době starověkého Řecka a Říma poukazoval slavný lékař Galenos na vztah mezi emocemi a mozkem. Tenkrát mu lidé nevěřili a zastávali Aristotelův názor, že sídlem emocí je srdce. Dnes již víme, že mozek se opravdu významným způsobem podílí na vzniku a formování emocí a spousta odborníku jej považuje i za jejich "sídlo". Například díky strukturám mozkového kmene jsme schopni rozlišit emoční signály (podle významu). Obsah emočnímu signálu zase dává limbický systém, který je zodpovědný také za naši reakci, řízení a kontrolu emočního průběhu. Nejvíce se limbický systém významným způsobem podílí na emoční paměti (umožňuje nám interpretovat naše vzpomínky) a hodnocení emocí (příjemná či nepříjemná, ohrožující atd.), vyvolává v nás (navozuje nám) pocity strachu, zlosti či pohody. Další důležitou součástí mozku ovlivňující emoce jsou bazální ganglia. Ty zastávají jakousi kontrolní, resp.regulační funkci emocí ("drží naše emoce na uzdě"). Zpracovávání a vyhodnocování emočních reakcí (například ve tmě v nás nejasný stín vyvolá strach, který zmizí poté, co zjistíme že se jedná o pouhý strom a nastane pocit uvolnění - úlevy) mají "na starosti" projekční části mozkové kůry.zdroj:http://www.lidske-emoce.com/

Nepříjemné emoce

18. prosince 2011 v 22:08 | ADMIN webu
Stejně jako v případě tělesné bolesti existuje i v oblasti emocí široký rejstřík obtěžujících a nepříjemných emočních stavů a pocitů, které nepřijímáme a od nichž zůstáváme odříznuti. To je často příčinou základní rozštěpenosti naší mysli a mohou se tak vytvářet hluboké psychologické konflikty v našem životě. Pocity zranitelnosti, osamělosti, nepohody, úzkosti k nám čas od času přicházejí coby součást životní zkušenosti. Jak často však jmenované pocity přijímáme?
Máme ve zvyku na nepříjemné emoční stavy reagovat stejný způsobem jako na nepříjemné vjemy tělesné. Když například vyvstane pocit osamělosti, nepřijímáme jej. Pociťujeme vůči němu odpor, zavrhneme jej a snažíme se od něj oddálit. Kolik z toho, co v životě děláme, je jednoduše snahou vyhnout se osamělosti či nudě. Neochota být s danou zkušeností a zažít ji plně nás vždy vede k natahování se a k uchopování něčeho jiného. O kolik jednodušší by bylo prostě si dané pocity připustit a nechat je vyvstávat a pomíjet bez vzdorování či odporu.

Jedním z nejobtížnějších emočních stavů, s kterým se setkáváme, je pocit nebezpečí, zranitelnosti. Co by bylo, kdybychom se naprosto otevřeli? Domníváme se, že kdyby nás ostatní spatřili takové, jak se sami známe, nemilovali by nás či nerespektovali, že by nás ostře odsoudili, že bychom ztratili všechny své přátele. Strach plynoucí ze zranitelnosti nás vede k tomu, že si vytváříme jistý obraz sebe, kterým se světu prezentujeme, a to takový obraz, o němž doufáme, že bude přijat a milován. Onen obraz stavíme vně před sebe, zatímco temné, zamžené a nepřijatelné stránky nás samých se ukrývají za ním.

Když prozkoumáme strach z toho, že nás budou druzí odsuzovat, že nás nebudou přijímat, zjistíme, že prožívaný strach nemusí mít původně co dělat s druhými lidmi; místo toho souvisí s naší neochotou zakoušet jisté pocity a emoce. Jsme to my, kdo sami sebe odsuzujeme, nepřijímáme se a nemáme rádi.

Jestliže se nám povede umožnit si procítit zranitelnost a nebezpečí v okamžiku, kdy vyvstávají, jestliže dokážeme být sami sebou bez jakéhokoliv předstírání, nalezneme velkou vnitřní sílu. Nastane to přesně v ten okamžik, kdy připustíme svou stinnou stránku, kterou jsme před sebou ukrývali a udržovali v tajnosti jako pod brněním. Pak můžeme vydechnout poněkud volněji. Začneme otevírat dveře soucitu vůči sobě i vůči lidským poměrům.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz

Emoce ...

26. listopadu 2011 v 21:52 | ADMIN webu
Emoce doprovázejí každé duševní dění člověka, jsou staré jako lidstvo samo. Radost, smutek, žal, lítost aj. prožívali i naši dávní předci. V průběhu doby se však mění názory a postoje k emocím. Tak například primitivní národy připisovali emoce tajemným silám (kouzla, čáry, duchové). "Racionálně" se o emoce začali zajímat až antičtí učenci (Aristoteles, Platón, Galenos, který jako první experimentálně prokázal vztah mezi emocemi a mozkem).
Emoce zná z vlastní zkušenosti každý z nás. Hněv, radost, smutek, strach, lítost jsou emoce, které jsou každodenní součástí lidského života. Je to zvláštní druh zážitků, jakési "pohnutí mysli", které v nás vzbuzuje příjemné či nepříjemné pocity a dává nám určitou míru vzrušení.
Emoce jsou maximálně subjektivní záležitostí - dva totožné podněty mohou u různých jedinců vyvolat různé emoce (například nepřijetí na školu může u někoho vyvolat lítost a smutek, u jiného naopak vztek a zlobu)
slovy jsou těžko vyjádřitelná.

Jaké jsou emoce

  • univerzální, tzn. že doprovázejí všechny druhy duševní činnosti
  • aktualizovány konkrétní situací v daném okamžiku
  • neopakovatelné - vjem, který v nás emoci vyvolal si můžeme znovu "přehrát" (vybavit) ve vědomí, ale stejné city nikoliv, ty se s prožitým obsahem mění
  • podmíněné, setrvačné - například, když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat v tomto předmětu i poté, kdy ho učí jiný učitel
  • většina emocí je protilehlá, například láska x nenávist, radost x smutek
  • ambivalentní - například láska v nás vyvolává pocit radosti a štěstí, ale i strach o milovanou osobu, žárlivost a jiné, tyto emoce vnímáme ve dvou protipólech - příjemné x nepříjemné

Typy emocí

Afekty

Intenzivní a prudké emoční reakce na různé zážitky (afekty hněvu, zlosti, radosti, děsu, studu, smutku, atd.). Vyznačují se rychlým vznikem, bouřlivým průběhem, krátkým trváním a nedostatkem racionální kontroly jednání.

Nálady

Vyjadřují trvalejší pohotovost emoční reakce. Vyznačují se malou intenzitou a delším trváním.

Dlouhodobé citové vztahy

Trvalé city, které jsou zaměřeny ke konkrétní bytosti - láska k určitému člověku či zvířeti nebo věci - láska k panence nebo plyšovému medvídkovi.

Nižší emoce

Jsou spojeny s instinkty (vrozené reakce, vnuknutí) a pudy (cílená činnost až nutkání vycházející ze základních životních potřeb, například hlad, sex). Řadíme mezi ně city somatické (například pocit únavy, bolesti, hladu a jiné) a city obranné či útočné, které slouží jako jakýsi obranný mechanismus proti zevním vlivům (například pláč, strach, leknutí).

Vyšší city

Jsou někdy označovány také jako morální city, protože jsou součástí etických, estetických, sociálních a intelektuálních postojů a jednání. Získávají se v průběhu života (nejsou vrozené) a jsou ovlivňovány společností.
I když dnes emoce nejsou žádné tabu, většina lidí se je snaží skrývat, neradi odhalují své pravé city. Ovšem přehnané potlačování emocí může způsobit různé psychické problémy, například vyvolat stres, v horším případě deprese. Není proto dobré emoce zcela skrývat.
zdroj:http://dusevni-zdravi-a-psychologie.zdrave.cz

 
 

Reklama