MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Duševní bolest

Duševní nemoc lze dobře léčit

6. února 2009 v 23:39 | ♥Naposledy.cz♥
Stop diskriminaci. Psychická onemocnění jsou - stejně jako další potíže - léčitelná a není důvod, abychom ty, kteří jimi trpí, považovali za méněcenné občany.

Janě je 23 let. Psychicky nevyrovnaná se začala cítit před šesti lety. Do té doby úspěšně studovala a věnovala se modelingu. Její kariéra byla na úplném, ale velmi slibném začátku.


Pomohou léky
Psychické potíže se u Jany vyznačovaly poruchou nálady, takže dívka byla nejdříve abnormálně veselá a činorodá, posléze trpěla spíše depresemi s výrazným smutkem, úzkostí a nechutí do života. Matka tehdy odvezla dceru do nemocnice, kde jí lékaři nasadili moderní léky, které pomohly nemoc stabilizovat. Potom už se u Jany střídaly už spíše jen stavy deprese s normálním obdobím.


Vleklé potíže Janě způsobily problémy ve studiu na střední umělecké škole, kterou jen s obtížemi dokončila. Nastoupit po škole do práce už pro ni bylo nemožné a Jana se tváří v tvář ocitla hrozbě invalidního důchodu. Po celou dobu bojovala, aby se nemoc zastavila, po každém zhoršení byla totiž o krok blíže k chronickému stavu. Její sebedůvěra a schopnost běžně fungovat výrazně klesly.


Sanatorium, kde pomohou pacientovi i jeho rodině
Proto začala Jana pravidelně docházet do denního sanatoria na psychoterapii, kde hovořila o svých potížích a naučila se svou nemoc poznávat. Odborníci zde také pracovali s její rodinou, Janě pomáhala i sociální pracovnice. Po dvou letech, kdy se Jana marně pokoušela udržet v zaměstnání, nastoupila do chráněné kavárny - místa, kde pracují pacienti s podporou pracovních terapeutů. Tady Jana pracovala rok, opět zde získala sebevědomí a schopnost dodržet běžný režim dne.

Po pár letech bez recidivy přišla pouze jedna krize, Jana se proto obrátila se na krizové centrum, kde strávila týden, čímž se podařilo novému propuknutí nemoci zabránit. V současné době je Jana bez příznaků potíží. Musí sice dodržovat specifický režim, brát léky, ale pracuje již druhým rokem jako grafička, svou nemoc má pod kontrolou a na psychiatrii dochází jen na kontroly.


Péče pro všechny jako priorita
Jana trpí bipolární poruchou, známou spíše jako maniodepresivní onemocnění. Dívka měla k dispozici služby, které zatím bohužel nejsou k dispozici na všech místech České republiky. Psychických poruch mezi lidmi přibývá a je také zřejmé, že navzdory medicínským pokrokům stále přetrvávají předsudky o duševních poruchách a pacientech, kteří jimi trpí. V důsledku toho existuje diskriminace, nedodržování lidských práv a nerespektování důstojnosti duševně nemocných a osob. A tím jsou v sázce základní evropské hodnoty.

Reakcí na výše uvedená fakta bylo rozhodnutí členských států Evropské unie, že se duševní zdraví a duševní poruchy stanou prioritou všech vlád. V České republice se tímto směrem rozjel projekt s názvem Změna, který se snaží o snížení předsudků, jež se vážou na duševní poruchy, a také o zlepšení systému služeb pro pacienty.

Na webových stránkách projektu Změna (www.stopstigma.cz) jsou pro všechny, kteří mají o problematiku zájem, připraveny informace o základních duševních poruchách, kontakty na odborná pracoviště a odborníky vedená internetová anonymní poradna.
O autorovi| BARBORA WENIGOVÁ, Autorka je klinická psycholožka

Zdroj:Klikni !

Duševní porucha je normální nemoc

6. února 2009 v 23:35 | ♥Naposledy.cz♥
Kdo z nás je normální?

Tak zní heslo kampaně, která probíhá od srpna do září v pražském metru v rámci projektu Změna. Cílem kampaně je upozornit na projevy diskriminace ze strany většinové společnosti vůči lidem, kteří trpí duševní chorobou.

Kampaň "Kdo z nás je normální aneb Pečujme o své duševní zdraví" je součástí projektu Změna, který společně pořádají Nadace Academia Pragensis, Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví a celonárodní sdružení příbuzných duševně nemocných Sympathea.

Až do 15. září se v rámci této akce budou moci cestující ve vagonech metra a ve stanici Můstek seznámit s životními příběhy lidí, kteří trpí různými duševními poruchami, a také s obrazy, které pacienti malují v rámci terapie.

Každý stý člověk v ČR je schizofrenik

"Přibližně každý sedmý člověk u nás trpí někdy v životě depresí a každý stý schizofrenií. Chceme proto upozornit na fakt, že duševní poruchy by neměly být tabuizovány," vysvětluje podstatu projektu prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., předseda správní rady Nadace Academia Medica Pragensis.

"Česká společnost bohužel stále neakceptuje osoby s duševními poruchami," domnívá se vedoucí projektu Změna Barbora Wenigová. "Naším záměrem je proto vzbudit o tuto problematiku zájem, a přispět tak k odbourání negativních předsudků o duševně nemocných," dodává.

Poněkud zkreslené vnímání lidí trpících schizofrenií či depresemi, které "zdraví" mnohdy považují za blázny, má podle odborníků kořeny hluboko v minulosti. "Chtěli bychom, aby veřejnost vnímala psychiatrické poruchy a choroby podobně jako fyzický hendikep.

I sami pacienti si přejí, aby se lidé dozvěděli, co jejich nemoc obnáší," říká MUDr. Lucie Motlová z Psychiatrického centra v Praze.

Duševní chorobou trpěla v minulosti i
řada slavných lidí. Jejich stav jim mnohdy nedovolil věnovat se své profesi a pouze v některých případech jim léky či odborná péče dovolily vrátit se k práci.

Když se mísí smutek a radost

Jedním z těch, kteří kvůli své chorobě museli odejít do předčasného důchodu, byl i spisovatel a novinář Ota Pavel. Autor knih jako Smrt krásných srnců či Bedna plná šampaňského trpěl takzvanou schizoafektivní poruchou.

"Jde o velmi vzácnou nemoc, o níž toho ještě příliš nevíme," říká MUDr. Motlová. "Víme však, že tato choroba probíhá v cyklech, kdy se u nemocného střídá chorobně smutná nálada, doprovázená bludy, s veselou, taktéž doprovázenou bludy," dodává.

Do léčby, která probíhá dlouhodobě, by se podle jejích slov měla vždy zapojit i rodina. Ta by totiž měla vědět, jak s nemocným správně komunikovat a také to, co z komunikace zcela vypustit. Podobnou chorobou, takzvanou bipolární afektivní poruchou neboli maniodepresivní psychózou, trpěl herec Miloš Kopecký.

"Musel vyvinout maximální úsilí, aby nemoc překonal. A myslím si, že to zvládal, byl velice silný," vzpomíná na herce jeho profesní kolega Pavel Kříž.
Maniodepresivní psychóza se většinou projevuje už v mládí, kdy člověka postihne jedna z fází choroby - buď mánie, nebo deprese. Nemoc se pak vrací v různých intervalech. Proto je podle lékařů nejdůležitější rozpoznat chorobu už v počátcích, kdy se dotyčný může domnívat, že jde jen o jednorázovou změnu nálady.

I tato nemoc je podle doktorky Motlové ve stadiu výzkumu. "Existuje teorie, že jde o porušení biorytmu člověka," vysvětluje MUDr. Motlová.
Jako součást léčby je proto dobré zjistit, kdy nastávají vhodné chvíle pro to, aby chodil dotyčný spát, či kdy se setkává s lidmi, kteří jej "štvou".

Chorobu vedle terapie u psychiatra léčí odborníci mimo jiné i podáváním léků s účinnou složkou lithia. Cílem léčby je zamezit vzniku manických a depresivních fází, v nichž mají lidé mnohdy chuť štěstím prohýřit celý majetek nebo naopak sáhnout si na život.

Důležité je nepřerušit léčbu

Duševní poruchou - paranoidní schizofrenií - trpí i John Nash, nositel Nobelovy ceny za fyziku. Nash trpěl klamnými představami, halucinacemi, pocitem soustavného pronásledování a neschopnosti komunikovat s okolím. Dlouho nevěřil tomu, že něco z toho, co vidí a slyší, není skutečné.

Se svou chorobou se vypořádal až za 30 let. "Schizofrenii lze v současné době u většiny pacientů zvládat, pokud pacient dodržuje předepsanou léčbu, tedy pokud trvale užívá psychofarmaka," říká MUDr. Martin Jarolímek z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov. V případě přerušení léčby léky dochází u 75 % pacientů během roku až roku a půl k návratu onemocnění.

Chci být nejhubenější holka ze třídy

Mezi duševní onemocnění však patří i neurózy nebo poruchy příjmu potravy. O těch ví své osmnáctiletá Zuzana, která se už tři roky potýká s bulimií. Její problémy začaly tehdy, když dal chlapec, který se líbil jí i kamarádce, přednost právě druhé slečně.

"Rozhodla jsem se, že budu stejně štíhlá jako kamarádka, a začala jsem držet nejrůznější diety," vypráví. Po čase, kdy se jí zdálo, že diety neúčinkují, přestala jíst úplně. "Co jsem snědla, když mě přepadla neudržitelná chuť k jídlu, jsem hned vyzvracela," vzpomíná Zuzana. Postupem času se dopracovala až ke každodennímu kolotoči zvracení - úleva - výčitky svědomí a smutek - napětí - zvracení.

Rodiče Zuzanu donutili navštívit lékaře. Ten jí doporučil terapii spojenou s hospitalizací. Dnes je Zuzana opět doma. "Snažím se dohonit, co jsem zameškala ve škole, jím pětkrát denně malé dávky jídla, zkrátka - snažím se. Ale stále ještě nejsem se svým vzhledem spokojená a vím, že mě čeká tvrdý boj, abych se se sebou smířila..."

***

Pro všechny, kteří se potýkají s psychickými obtížemi či diskriminací, nebo pro ty, kteří se chtějí dozvědět více o duševních chorobách, funguje adresa www.stopstigma.cz

Foto popis: Jednou dole, jednou nahoře. Tak se cítí jeden z těch, kteří trpí maniodepresí.
Foto autor: Foto projekt Změna

O autorovi: Hana Slívová, redaktorka LN

Prostě rovně

Depresivní myšlenky, které alespoň jednou za život mozek poštve na dvacet procent Čechů, jsou velmi podobné, jen jejich intenzita a nesnesitelnost se liší. Nevíme, proč přicházejí a na koho usednou. Jejich rozbuškou může být prakticky jakékoli zrnko písku zadřené v pístu našich rychlých životů: rozvod, těžká nemoc, vykloubené rodinné vztahy nebo stárnutí. Dozvědět se o nich víc stojí za to, protože deprese stejně jako chřipka nebo úraz si vybírá podle nepochopitelného klíče. Přitom boj s černou dírou, která pohlcuje nemocný mozek, není beznadějný.

A aby se o zbraních vědělo, připravily tři neziskové organizace v srpnu a září v pražském metru plakáty, na nichž je velkými písmeny vyvedeno Kdo z nás je normální?. Zvou na kampaň zvanou Změna, kde by se lidé měli dozvědět v rozhovorech s lékaři a psychology, co přináší duševní onemocnění a jak se k němu stavět.

Způsoby, jak depresi poznat a léčit, jsou dnes tak propracované, že šance na uzdravení mají dvě třetiny pacientů na první pokus, při opakované léčbě i 80 procent. Lidé, kteří se odváží si nemoc přiznat a zvítězí nad démony, se však musí navrátit "do normálu" a necitlivé okolí je může svou neznalostí rozhodit natolik, že zahojené rány se znova rozestoupí.

"Vyhnout se takovému nebezpečí je přitom jednoduché, stačí rovné partnerské jednání, uzdravený musí říct, na co stačí a na co už ne, a jeho šéf si udělá představu a společně se domluví," říká klinická psycholožka Barbora Wenigová (34), ředitelka Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví a organizátorka kampaně Změna. Všimla si, že šťastlivci se vracejí do velkých firem či úřadů a najednou jsou jim ukládány podřadnější, méně náročné úkoly, protože se přece vrátili z "blázince".

Mnoho nadřízených však jedná v dobré víře, že pro svého zaměstnance dělají to nejlepší. Nálepka "blázna" se však tímto způsobem nalepí na člověka natolik, že je časem nemožné ji z duše odlepit. "Je nutné mluvit s lidmi, kteří onemocněli depresí či schizofrenií, tak jako třeba s těmi, co mají chronické angíny nebo si zlomili nohu. Když se vyléčí, jsou zdraví, i když se nemoc může vrátit, stejně jako ta angína," říká psycholožka.

Pozor na elitní učení

O depresi se sice mluví mnohem více než dřív, ale pořád je zaměňována za "lenost" či mnohem moderněji "nekomunikativnost". Poznat, kdo má či nemá depresi, je velmi těžké i pro lékaře a křehká blondýna s očima pomněnkové barvy Lucie (20) rozhodně nepůsobí nijak depresivně.

Občas se v řeči zastaví, lehce se jí zamží oči, ale svůj příběh vypráví bez zaváhání. Lékaři se dnes shodují na tom, že jakákoli forma deprese má lépe či hůře ukrytou příčinu. Lucie si myslí, že na prestižním gymnáziu, kde před necelými dvěma měsíci maturovala, bylo příliš nesmyslné látky k memorování, příliš matematických rovnic k vyřešení a příliš "elitního" ponižování ze strany vševědoucích učitelů.

"Nedokázala jsem si odpočinout, měla jsem strach, že nebudu stíhat. Před rokem jsem zjistila, že se chci zabít." Samotné intenzivní myšlenky na sebevraždu vyvolávají nepřestávající pláč, únavu, apatii, nechuť cokoli dělat. Člověk už nepřemýšlí, jestli sebevraždu spáchá, jen dumá nad tím, jak ji provést a kdy. Spánek nadlouho odchází a často se ozvou věci zdánlivě s nějakým duševnem nesouvisející.

"Děsivě mě bolela záda, šla jsem k obvodní lékařce, ta mi ale řekla, že nemám žádný nález, že mě zkrátka záda bolet nemůžou, a poslala mě k psychologovi." Ten spolehlivě poznal, co Lucii trápí, a nasadil mnoha lidmi obávaná antidepresiva.

Samotné léky už dnes nemají tak výrazné nežádoucí účinky jako dřív, přesto však způsobují např. ospalost nebo sníženou sexuální výkonnost. Jenže pacienti i před zahájením léčby trpí podobnými věcmi, a pokud jim lék pomůže odehnat pocity marnosti a sebevražedné můry, je to pro ně nesmírná úleva.

"Měla jsem z léků strach, ale opravdu mi pomohly," říká Lucie, která se na zbytek prázdnin nastěhovala na pokoj psychiatrické kliniky, aby se úplně uzdravila. Bude chodit na psychoterapii, kde bude pátrat po skutečné příčině svých trablů. Kampaň Změna považuje za skvělý nápad, protože sama na vlastní kůži zkusila, co to je, když lidé nevědí, o co kráčí.

"Maminka mi při nástupu sem říkala, abych se doktorům moc nesvěřovala, že mě pak zavřou mezi ,blázny`," hořce se usmívá odvážná dívka, která si přiznala, že svou "chybu v mozku", jak nemoc označuje, sama nezvládne, a udělala všechno, aby se uzdravila. Na konci září nastupuje na vysokou školu a doufá, že nebude " ta plačící věc" a že si dá pozor, aby ji školní nároky a sebepodceňování nedostaly až na pokraj depresivní propasti.

Když do toho člověk houkne

Nejrůznějšími formami deprese trpí také lidé, kteří prodělali jiné závažné onemocnění. Po infarktu onemocní depresí polovina lidí, deprese se přidružuje také k rakovině či doprovází těžké pooperační stavy. Paní Ludmila (51), prodavačka z malého městečka blízko Prahy, nikdy nebyla pořádně nemocná až do letošního jara, kdy musela jít na operaci kyčlí. Operace se nezdařila úplně podle očekávání a vášnivá cyklistka schopná ujet i 80?km za den a kamarádka, která byla pro každou legraci, najednou nemohla žít tak jako dřív. Špatně chodila, a když jí lékaři řekli, že ji čeká ještě jedna operace, její mysl odmítla spolupracovat. "Moc si toho nepamatuju, pořád jsem brečela, manžel se mě ptal, jestli mi doktoři naordinovali pláč."

Paní Ludmilu zachránila dcera, zdravotní sestra, která ji přivezla na psychiatrickou kliniku poté, co její matku zachvátila velmi těžká forma deprese. Ta způsobí, že člověk je prakticky ve stavu živé mrtvoly, neschopný pohybu, myšlenky, reakce. Pokud nezaberou ani nejnovější antidepresiva čtvrté generace velmi úspěšná při snížení sebevražednosti, nastupuje tzv. elektrokonvulzivní terapie čili elektrošoky, metoda známá i v antice, kdy se nemocným k hlavě přikládali rejnoci či úhoři. Lékaři přesně nevědí, proč se po šocích pacientům uleví, zkušenosti však hovoří jasně: mozek se zmobilizuje.

Neinformovaným lidem se vybaví středověká mučírna či jihoamerické vězení. Dnes se však léčba provádí pod narkózou a ani paní Ludmila necítila žádnou bolest. "Vyjdete do pátého patra, tam je stůl, lehnete si na něj, uslyšíte, jak říkají nějaké číslo, a to je všechno," popisuje paní Ludmila jednu z nejúčinnějších metod při léčbě těžkých depresí. Nedá se říci, že by dnes skákala radostí po nevábném nemocničním pokoji, ale je schopná se usmát a zažertovat na vlastní účet. Těší se na svůj domek, na manžela, s nímž třicet let spokojeně žije, a rozhodně chce znova začít pracovat. "Asi to šéfové řeknu, ona sama je po operaci, poranila si záda, a tak určitě pochopí, co se se mnou děje. Do toho člověk houkne raz dva."

Kam pro prášky

Počty nemocných se v poslední době razantně nezvýšily, přestože čísla vypadají hrozivě. Ročně onemocní asi 5000 lidí začínající depresí, ale je to jen polovina z celkového počtu, protože lékaři odhadují, že ta druhá se neléčí. Což je podobné jako v období komunismu, ovšem tehdy se o duševních chorobách téměř nemluvilo, natož aby se vylepovaly informativní plakáty v metru.

Více informací znamená také větší ochotu nemocných se léčit a okolí má šanci vnímat rozdíl mezi "blázněním", "schválností" a nemocí. Už není taková "ostuda" jít k psychologovi či psychiatrovi a za skutečný průlom je lékaři považováno to, že praktický lékař dnes může sám ordinovat některá antidepresiva třetí generace. Mnoho lidí trpících dlouhodobou skleslou náladou, nespavostí či chronickými bolestmi bez konkrétního nálezu se raději svěří "praktikovi", k němuž mají důvěru, než neznámému "cvokaři".

Onemocnět může každý, stejně jako se každý může nakazit chřipkou, dostat vředy nebo leukemii. Dodnes však není úplně přesně jasné, zda depresi způsobují chybné biochemické procesy v mozku, dědičné dispozice, prostředí, stres a jiné civilizační vymoženosti jako život orientovaný na úspěch a jeho celková nesmyslnost. Jisté však je, že i když na každého pátého z nás nemoc číhá, máme mnohem lepší zbraně v rukou.

Markéta Pilátová
Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.
Zdroj:Klikni !

Duševní nemoc neznamená konec života

6. února 2009 v 23:32 | ♥Naposledy.cz♥
OČIMA ODBORNÍKA

Duševní nemoci jako schizofrenie a bipolární afektivní porucha (dříve maniodepresivita) jsou vážná onemocnění s ne vždy známou nebo multifaktoriální příčinou, která komplikují život nejen pacientům samotným a jejich okolí, ale zatěžují i státní ekonomiku vlivem časté a dlouhodobé pracovní neschopnosti pacientů.

Poměrně vysoké procento pacientů se také alespoň jednou v životě pokusí o sebevraždu, z nichž ji část dokoná. Duševní nemoci se však dají léčit a mnoho pacientů se může vrátit do běžného života.
Psychiatrie je poměrně mladý obor - samostatně vznikla v 19. století.

Podíváme-li se do minulosti, uvidíme, že v dobách od antiky po celá staletí, a dokonce i ve středověku, žili duševně nemocní společně s ostatními, kteří o ně pečovali - v rodinách či městských komunitách. Šílenství bylo označováno jako "boží trest za hřích", nemocní však povětšinou nebyli v izolaci.

V době renesance, v dílech Shakespearových byl blázen dokonce často ústřední postavou a známá je i Chvála bláznů Erasma Rotterdamského, kde bylo bláznovství chápáno jako "druhá lidská přirozenost".

S nástupem kapitalismu a rozpadem rodin dochází k vytváření špitálů a počátku izolace nemocných. Devatenácté století se vyznačuje enormním nástupem psychiatrických léčeben, a s tím stoupá i stigma psychiatrie.

V dnešní době se Evropa vrací ke komunitní péči, která zajišťuje pacientům nejen lepší integraci do života, ale je spojena i s menším stigmatem.
Prosazováním komunitní péče o nemocné a snižováním stigmatu se v České republice zabývá projekt "Změna".


Autor: Barbora Wenigová, klinický psycholog




Zdroj:Klikni !

Boledst duševní a bolest srdce

27. ledna 2009 v 15:08 | ♥Naposledy.cz♥
Břemena. Děti se bojí. Mladí prožívají bolesti ze zklamání při navazování vztahů, když hledají své místo.

Bolesti, které postihují člověka: zmařené touhy, neuskutečněné sny, zklamané naděje, ale také třeba zdravotní problémy, ne úplně šťastné manželství - nebo úplně nešťastné manželství, když děti dělají, co nechceme, dlouhodobé neshody v rodinách, zrada přítele, neporozumění blízkých, hřích, který má celoživotní následky, křivda, vina, která se nedá napravit, finanční nouze... a tisíce jiných.

Kdo má odvahu o nich mluvit? Málokdo! - A přece! Rád o nich bude mluvit ten, kdo nad nimi zvítězil! - Nebo ten, kdo pod nimi nepadá ale vítězně bojuje!

Dnešní trend je takový, že za bolest, city se člověk stydí - a potlačuje je - a tak všichni keep smiling ("stále se usmívají") a přitom jsou uvnitř plní bolesti a bolestí: zkřivené tváře, falešné úsměvy, tajené balvany na srdci.

V čem je příčina? Co s tím? Jak se dá nad nimi vítězit? - Bolest má kořeny v hříchu, v minulosti, ve zraněných citech - a my se bolesti vyhýbáme! Přesto je bolest způsob, jak nás Bůh oslovuje.

Zdroj:Klikni !

Z duševní bolesti dítěte

27. ledna 2009 v 15:06 | ♥Naposledy.cz♥
Osvěta a informovanost rodičů je v této oblasti neuvěřitelně nedostatečná a představy naivní, avšak při rozkrývání, proč tomu tak je, lze příčiny spatřovat v citově nekomunikativních rodinách a v celkovém vývoji současné společnosti, preferující tzv. úspěšného člověka.

To druhé by bylo smysluplné, kdyby hodnoty, deklarující skutečně úspěšného člověka (nikoliv ve smyslu co nejvíce získat, ale co nejvíce chápat), byly v lidech podporovány s cílem jejich širší a hlubší integrace v životě a nikoliv jen ve snaze uplatnit je na trhu práce, ve smyslu získávání výhod pro stále se opakující konzum.

Jak jsem už naznačil, rozdíl mezi duševní bolestí a traumatem je podstatný. Z psychologického hlediska je trauma prožitek či zážitek, který porušuje duševní rovnováhu, rozvrací osobnost člověka a činí ho nadále nejistým a labilním v societě.

Podstatné ovšem je, že k tomu, aby se tak stalo, je nutné několik příčin, jež s duševní bolestí, jak se mylně společnost domnívá, až na patologické výjimky nesouvisejí. Trauma je totiž následným produktem nikoliv bolesti jako takové, ale bolesti vnitřně nepochopené a nezpracované.

Existují dvě vzájemně propojené příčiny, vnitřní - existenciální a vnější - sociální. V obou rovinách jde přitom většinou o stejný problém, o emocionální útlum člověka, o sociální a citovou otupělost, o vzdělanostní nedostatečnost, jež je v prvém případě důsledkem vlivu nekomunikativních rodin a v tom druhém potlačováním některých životně důležitých témat ve společnosti.

Ilustrativním příkladem je smrt člověka. V rodinách není interně nahlížena jako plnohodnotná součást života, ale jako tragická událost a ve společnosti je smrt tabuizována, případně mediálně devalvována.

Jak známo, tři věci ovlivňují život člověka : genetika (dispozice či předpoklady), výchova (tvorba či potlačování dispozic a předpokladů) a prostředí (sociální integrace s vybudovanými hodnotami), přičemž první dvě jsou subjektem jen obtížně ovlivnitelné.

S těmito predestinacemi má potom člověk jen poslední svobodnou volbu, volbu prostředí a podle toho jaké si zvolí, jakými hodnotami se obklopí včetně svých přátel, takový vliv na něho prostředí bude mít. Například dítě vychované ve strachu je nedůvěřivé a obtížně navazuje kontakty, atd.

To jsou všechno známé věci, avšak lidé nechtějí vnímat souvislosti. Trauma je šok, vznikající v rozporu toho, co člověk bytostně cítí a jak je jeho prožitek v rodině a ve vnějším prostředím reflektován, do jakého hodnotového rámce je zasazen, v jakém klimatu je realizován, přičemž vše, včetně dispozic a výchovy se propojuje a vyúsťuje ve schopnost čelit duševní bolesti.

Jestliže dítě miluje oba rodiče a jeden z nich druhému ubližuje, vzniká v dítěti duševní bolest. Příčinou následně se vyvinuvšího traumatu je pak dlouhodobé setrvání dítěte v takovéto pro něho psychicky těžké a neřešitelné situaci. Dítě je v citové pasti, z které není úniku, protože nemá možnost realizovat své představy, ani svoji situaci změnit.

Pokud se ještě takové dítě stane nakonec věcí, o kterou se oba rodiče přetahují, skrze kterou se manipulují a vydírají, budoucí těžká neuróza dítěte na sebe dlouho nenechá čekat. Dítě se podobnému násilí neumí bránit, muselo by umět přestat mít zájem citově investovat do vztahu s takovými rodiči, což se nakonec v dospívání zcela logicky stane.

Rodiče se potom diví a nechápou. Naproti tomu dítě, vyrůstající v citově komunikativní rodině s přehledným žebříčkem hodnot, je chráněno před destruktivními vlivy zcela přirozeně, díky schopnosti orientace, jež mu slouží jako obranná vakcína při volbě prostředí.

U takového dítěte se až na výjimky nemůže trauma patologicky rozvinout, neboť jeho duševní bolest je rodiči citově vnímána a evidována. Rodiče jsou oporou, neboť nenabízejí jenom pochopení, ale i komunikativní otevřenost s příslušným podílem odpovědnosti každého člena rodiny.

Smrt proto v takové rodině nemusí být nutně chápana jako tragická událost, ale jako třeba akt slitování v případě, že jeden z rodičů nemocí velmi trpěl. Preference hodnot v rodině vytvářejí míru kvality schopnosti dítěte včlenit se do života. V módu "já" a "mít", odehrává se chápání vztahů vždy v rovině "vlastnit" a potom "ztratit". Ono "ztratit", znamená "být ochuzen" a cítit "prázdno".

Pro dítě z tohoto modelu rodiny se totiž může stát smrt jednoho z rodičů životním traumatem nikoliv v samotném faktu smrti, ale v nemožnosti prožít to, co spolu mohli vzájemně sdílet. Dítěti totiž zemře především možnost změny, nevratně mu odejde příslib vztahu, který dosud nebyl naplněn a už naplněn nebude.

Například při autonehodě zahyne otec, který na své dítě nikdy neměl čas. Jde o nenahraditelnou ztrátu, neboť dítě nemusí být schopno v dospělosti realizovat svoji osobnost v jiných vztazích. Záleží v každém okamžiku na rodičích, neboť jaké preferují hodnoty, tak skutečně šťastné budou i jejich děti, které nebudou odkázány na stále lepší a lepší léky.


Zdroj:Klikni !
 
 

Reklama