MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Dětská deprese

Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci

7. června 2016 v 14:17 | Admin
F90-F98 - Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci
Hyperkinetické poruchy a poruchy chování představují jednu z nejčastějších a nejvíce sledovaných poruch dětského věku a je jim věnováno samostatné sdělení.
Emoční poruchy se začátkem specifickým pro dětství (F93)
Emoční poruchy v dětství se liší od emočních poruch v dospělosti diskontinuálním průběhem, tj. nepřetrvávají do dospělosti. Výjimku představuje sociálně úzkostná porucha, která přechází do generalizované úzkostné poruchy nebo sociální fobie v dospělosti. Prevalence úzkostných poruch v dětství je 2,4-3,5 %, nejčastější je separační úzkostná porucha. Základním projevem je úzkost při odloučení od blízkých osob, nadměrná a nepřiměřená věku dítěte, jsou časté tělesné projevy úzkosti (bolest břicha, bolesti hlavy, zvracení). Pro fobickou úzkostnou poruchu v dětství je typický iracionální strach z určitých předmětů nebo situací (tma, zvíře, hmyz, uzavřené prostory, výšky), který je nepřiměřený věku dítěte. Sociální úzkostná porucha v dětství se projevuje opakovaným nepřiměřeným strachem ve styku s dospělými nebo vrstevníky, který vede k vyhýbavému chování v sociálních situacích a narušuje společenské aktivity. Léčba emočních poruch specifických pro dětství spočívá v psychoterapii založené na principech kognitivně behaviorální terapie a rodinné terapie. Pokud poruchy provázejí další komorbidity a je snížené sociální fungování, je indikována léčba antidepresivy skupiny SSRI. Krátkodobě lze podávat benzodiazepiny.
Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifickým pro dětství a adolescenci (F94)
Prevalence mutismu je 0,3-0,8 na 1000 dětí, je častější u dívek a obvykle se objevuje před pátým rokem věku. Klinicky se projevuje třemi okruhy příznaků: důsledným mlčením ve specifických sociálních situacích s normální komunikací mimo tyto situace, v určitých situacích nebo s určitými lidmi dítě nemluví, porucha trvá nejméně jeden měsíc. Prognóza mutismu je ve většině případů dobrá, prognosticky závažnější jsou poruchy, které přetrvávají po 10. roce věku v rodinách s psychiatrickou hereditou. Reaktivní porucha příchylnosti a dezinhibovaná příchylnost v dětství vznikají do 5 let věku na podkladě porušené adaptace v časném dětství. Dochází k vytvoření abnormit v sociálních vztazích, které u dezinhibované příchylnosti vedou k poruchám chování s petrifikací negativních osobnostních rysů. Terapie spočívá v rodinné, režimové a sociální terapii. Prognóza není příznivá, přetrvává abnormní sociální zapojení.
Tikové poruchy (F95)
Prevalence tikových poruch je 13 % u chlapců a 11 % u dívek. Po 11. roce se prevalence snižuje na 1-5 % a výskyt je častější u chlapců v poměru 2 : 1, v adolescenci 3-4 : 1. U dospělých je poměr mužů k ženám 6-9 : 1. Tiková porucha se v dětství vyskytuje 5-12krát častěji než v dospělosti. Mnohočetná tiková porucha (Touretteův syndrom) se vyskytuje v 0,3 případu na 1000 osob. Přechodná tiková porucha se projevuje jednoduchými tiky, které se obvykle vyskytují kolem 4.-5. roku a trvají méně než 12 měsíců. Mají tendenci k remisím i kolapsům, nejčastěji postihují mimické svaly. Typicky se zhoršují při relaxaci, při aktivitě vymizí. Chronická motorická nebo vokální tiková porucha je charakterizována jednoduchými nebo komplexními motorickými tiky nebo tiky vokálními. Motorické a vokální tiky se nevyskytují současně, trvání poruchy je delší než rok. Touretteův syndrom - kombinovaná vokální a mnohočetná motorická tiková porucha se projevuje mnohočetnými tikovými projevy. Typické jsou tiky ve formě pokašlávání, chrochtání, časté jsou výkřiky obscénních slov, frází. K častým komorbiditám patří hyperkinetická porucha, která provází 35-67 % tikových poruch u dětí. Až 60 % dětí s tiky má současně obsedantně kompulzívní projevy. Tiky je nutné odlišit od neurologických onemocnění, tardivních dyskinezí a dystonických syndromů. Mohou se vyskytovat jako komorbidita u mentálních retardací, autismu, u kompulzívních projevů v rámci obsedantně kompulzívní poruchy.
Průběh a prognóza tikových poruch
Tiky obvykle vymizí do jednoho roku (50-75 %), v 25-50 % vymizí v adolescenci, 6 % zůstává bez změny. Touretteův syndrom je dlouhodobé, celoživotní onemocnění s kolísavým průběhem, je závažným handicapem, který znemožňuje sociální začlenění, může vést k nedostatečnému vzdělávání a sociální izolaci.
Terapie tikových poruch
U přechodné tikové poruchy je obvykle dostačující psychoterapie zaměřená na prevenci sociální izolace a udržení či získání sociálních dovedností. U chronické tikové poruchy a Touretteova syndromu je indikována farmakoterapie, lékem první volby jsou atypická antipsychotika (tiaprid, risperidon) a klonazepam. Jiné poruchy chování a emocí začínající obvykle v dětství a adolescenci (F98) Tato skupina zahrnuje rozdílné diagnostické jednotky, které spojuje pouze obvykle dočasný průběh a málo časté přetrvávání do dospělosti, některé z nich však představují významný handicap pro sociální začlenění. Enuréza je charakterizovaná bezděčným pomočováním, které je pro mentální věk jedince nepřiměřené a není důsledkem organické poruchy. Enuréza je fyziologická do 5 let věku, v šesti letech se vyskytuje u 20 % a ve 14 letech u 2 % dětí.
V dospělosti se enuréza vyskytuje asi u 0,5 % populace, primární enuréza je dvakrát častější než sekundární. Od sedmi let je enuréza častější u chlapců, ve 14 letech je poměr chlapců a dívek 2 : 1. Samostatná denní enuréza je častější u dívek. Ke stanovení diagnózy neorganické enurézy je nutné vyloučit jiné onemocnění, zejména neurologické, epilepsii nebo strukturální anomálie močového traktu. Enkopréza je charakterizovaná mimovolní defekací v oblečení, na nevhodných místech nebo umazáváním spodního prádla stolicí. Je fyziologická do čtyř let věku, kdy se vyskytuje u 3 % dětí. V osmi letech se vyskytuje u 2,3 % chlapců a 0,7 % dívek, mezi 10.-12. rokem je výskyt 1,3 % u chlapců a 0,3 % u dívek. Podobně u neorganické enkoprézy je nutné vyloučit organickou příčinu obtíží, zejména megakolon, neurologická onemocnění, onemocnění střev. Koktavost se projevuje zadrháváním, opakováním prvních slabik, narušenou plynulostí řeči. Prevalence koktavosti je 1 % u dětí a 0,8 % u adolescentů, výskyt je častější u chlapců v poměru 3-4 : 1. Koktavost se zhoršuje při zaměření pozornosti na řeč, mizí při odvedení pozornosti na jinou činnost, typicky mizí při zpěvu.
Průběh a prognóza
Příznaky enurézy a enkoprézy mají kolísavý charakter, s věkem obtíží ubývá, do dospělosti enuréza přetrvává u 0,5 % populace. Symptomy enurézy a enkoprézy mohou vést k rozvoji anxiózní a depresivní symptomatiky a k omezení společenského fungování postižené osoby; tyto potíže mohou druhotně zhoršovat primární příznaky. Koktavost se u 98 % pacientů objevuje před 10. rokem věku a pacienty v dospívání stigmatizuje a omezuje ve vzdělávání, i když se u poloviny pacientů spontánně upravuje v období pozdní adolescence.
Léčba enurézy a enkoprézy
Základem léčby jsou režimová opatření a psychoterapie na principech kognitivně behaviorální terapie, v případě nedostatečného efektu lze u enurézy podávat antidiuretický hormon, anticholinergika, sympatikomimetika, sedativa, relaxancia a antidepresiva. Léčba koktavosti je komplexní a multidisciplinární - psychiatrická, foniatrická a logopedická.
Zdroj:http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/detska-a-dorostova-psychiatrie-457931

Dětský (Kannerův) autismus se vyskytuje

7. června 2016 v 14:16 | Admin
Pervazívní vývojové poruchy (F84)
Dětský (Kannerův) autismus se vyskytuje s frekvencí 5-10 na 10 000 dětí, častěji u chlapců než u dívek v poměru 4-5 : 1. Již před třetím rokem života jsou přítomny příznaky, které se dělí do tří hlavních skupin: kvalitativní narušení sociální interakce, narušená komunikace a hra a omezené, stereotypní chování a zájmy. Aspergerův syndrom se vyskytuje u 36-71 jedinců na 10 000 dětí ve věku 7-16 let. Je velmi podobný dětskému autismu, v porovnání s ním nebývají narušené řečové schopnosti a nevyskytují se motorické stereotypie. Pacienti mívají schizoidní rysy, problémy v interpersonální komunikaci, neobvyklé zájmy a bizarní aktivity. Rettův syndrom je vzácnější, vyskytuje se pouze u dívek, prevalence je 6-7 na 100 000.
Má čtyři základní okruhy příznaků: prenatální a perinatální vývoj a psychomotorický vývoj v prvních pěti měsících života jsou zdánlivě normální. Mezi 5 měsíci a 4 lety dochází ke zpomalení růstu hlavy a ke ztrátě získaných manuálních dovedností, což je spojeno s komunikační dysfunkcí, zhoršenou sociální interakcí a chabě koordinovanými pohyby. Je těžce postižena expresivní a receptivní řeč a dochází k těžké psychomotorické retardaci. Objevují se stereotypní pohyby rukou (kroutivé svírání nebo mycí pohyby). Hellerova demence je charakterizována obdobím normálního vývoje nejméně do věku dvou let. Nejpozději před desátým rokem věku dochází během několika měsíců ke ztrátě získaných dovedností, typický je začátek mezi 3.-4. roa suicidium kem věku. Pro diagnózu je nutná významná ztráta alespoň ve dvou z následujících oblastí: expresivní nebo receptivní řeč, hra, sociální dovednosti nebo adaptační chování, kontrola mikce a defekace, motorické dovednosti, sociální fungování, zájem o okolí. Hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací zahrnuje hyperaktivní syndrom, mentální retardaci a stereotypní pohyby a sebepoškozování.
Pro přesnější hodnocení autistických projevů se používají posuzovací škály, nejčastěji škály CARS (Childhood Autism Rating Scale), ABC (Autism Behavior Checklist), BRIAC (Behavior Rating Instrument for Autistic Children) a ADOS (Autism Diagnostic Observation Schedule), méně často ADI-R (Autism Diagnostic Interview). Pro diagnostiku dítěte s pervazívní vývojovou poruchou má značný význam stanovení mentální úrovně, pro které se vzhledem k primárnímu narušení úrovně verbálního myšlení používají vývojové škály (Gesell, Bayleyová, PEP, APEP). Standardní testování IQ je u dětí s pervazívní vývojovou poruchou obtížně využitelné.
Průběh a prognóza pervazívních poruch
Pervazívní vývojové poruchy vedou k závažnému a trvalému narušení všech složek psychiky a postihují fungování jedince obvykle ve všech oblastech života. Míru postižení zvyšují komorbidní poruchy. Dvě třetiny autistů jsou závažně postiženy do dospělého věku a jsou trvale závislí na péči okolí. Prognóza pervazívních vývojových poruch je nepříznivá, jde o trvalou závažnou poruchu psychického vývoje, kterou je možno dílčím způsobem ovlivnit pouze výchovných působením, vlivem kterého pacienti získávají jednotlivé a většinou omezené dovednosti sebeobsluhy a nacvičují jednoduché sociální dovednosti, aniž by jim na emoční úrovni rozuměli. Relativně lepší prognózu mají atypické formy autismu a Aspergerův syndrom, prognóza závisí na stupni inteligence a rozvoji řečových schopností. Léčba pervazívních vývojových poruch je pouze symptomatická, zaměřená na jednotlivé příznaky behaviorálních poruch, poruch emotivity a spánku.
Zdroj:http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/detska-a-dorostova-psychiatrie-457931

Dětí s psychickými problémy

7. června 2016 v 13:54 | Admin
Téměř každé české dítě trpí podle pediatrů onemocněním, které má původ v jejich psychice. Nedokážou se vyrovnat s náporem stresu, například v nefunkčních rodinách. Odborníci proto volají po rozšíření sítě dětských psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků.

Dnes o tom hovořili v Olomouci na devátém ročníku Českého pediatrického kongresu, kterého se účastní přes 1300 odborníků z oboru dětského lékařství z tuzemska i zahraničí.

"Stále častěji se dětští lékaři setkávají s tím, že si děti stěžují například na bolesti břicha nebo hlavy, ale vyšetření neodhalí žádné organické nebo funkční příčiny.

de o onemocnění, která mají původ v psychice dítěte, a je to celosvětový problém. Přináší ho dnešní uspěchaná doba," řekl novinářům prezident kongresu a přednosta Dětské kliniky Fakultní nemocnice Olomouc Vladimír Mihál. Podle Jany Kocourkové z Dětské psychiatrické kliniky FN Motol stojí za psychosomatickými onemocněními vždy souhra okolností.

"Souvisí to s osobností dítěte, které je třeba citlivé, křehké. Žije například v dysfunkční rodině, neumí se vyrovnat například s rozvodem rodičů, problémy po rozvodu a podobně. Vše se sčítá a ve výsledku to může vést k psychosomatické chorobě," uvedla lékařka. Jistý vliv může mít i sociální postavení rodiny.

Problémy tohoto typu podle praktické lékařky z Kladna Jarmily Seifertové zažívá až 30 procent dětí. Nejčastěji se to týká potomků z rodin, které se rozpadají, nebo v nich nepanují dobré vztahy. "Mnohdy problém neumějí řešit ani sami rodiče. Navíc v tuzemsku stále přetrvává stav, kdy lidé odmítají navštívit psychologa, natož psychiatra, protože je to špatná nálepka," doplnila lékařka.

Podle Mihála chybí malým pacientům a jejich rodinám větší psychosociální podpora. "Každé onemocnění automaticky pošle rodinu dolů nejen psychicky, ale také ekonomicky. Matka zůstává doma s dítětem, rodina doplácí na léky, hradí náklady na cestování k lékaři. To je moment, kdy by se do léčebného procesu vedle pediatra měl zapojit také psycholog a sociální pracovník. Síť těchto odborníků je poddimenzovaná, pediatři nemohou specialisty suplovat," upozornil Mihál.

Například ve velkých nemocnicích podpora funguje, ale po propuštění domů už tato péče nenavazuje, což považují pediatři za chybu. Psycholog by měl být dostupný jak v lůžkových pediatrických zařízeních, tak například ve školách či ve specializovaných soukromých praxích.

Potíže u dětí mohou přerůst například v poruchy příjmu potravy, růstu, u dívek pak v poruchy menstruačního cyklu a podobně. Český pediatrický kongres pokračuje v Olomouci do soboty.
Autor: ČTK
ZDROJ:http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/deti-s-psychickymi-problemy-pribyva-varuji-pediatri_169745.html

Psychické poruchy v dětství - MUDr. Dagmar Tichá

7. června 2016 v 13:48 | Admin

Psychické poruchy v dětství

Stejně jako u všech ostatních oborů medicíny i v psychiatrii se chorobám dětského věku věnuje specializovaný podobor. Je to z toho důvodu, že dětské nemoci se od dospělých významně odlišují a i přístup k dětskému pacientovi musí být odlišný. Některé vyšetřovací metody nelze použít pro nespolupráci dítěte, diagnostika je obtížnější. V dětství se také objevují některé speciální poruchy, které v dospělosti nevidíme.

Poruchy psychického vývoje

Organismus dítěte se neustále vyvíjí a dozrává. Stejně tak se vyvíjí i mozek a rozvíjí se duševní funkce. Jednou z prvních věcí, kterou musí dítě zvládnout, je řeč. A právě vývoj řeči, výhradně lidské dovednosti, je zdrojem četných poruch. Dítě může mít obtíže se správným vyslovováním. Někdy je vývoj řeči opožděn, slovní zásoba je omezená, dítě vynechává předložky nebo užívá nesprávné gramatické tvary slov. Jindy je naopak porušena schopnost řeči porozumět a reagovat na ni.

Dětská hračka

Dalším typicky dětským problémem jsou poruchy školních dovedností. Dyslexie, porucha čtení, dysgrafie, porucha psaní, a dyskalkulie, porucha počítání. Všechny tři se mohou vyskytovat i společně. Zásadní chybou je dítě za slabý výkon trestat. Jsou zapotřebí speciální výukové metody a trpělivý přístup.

Autismus

Vzácnější než předchozí poruchy, ale o to závažnější, je dětský autismus. Autistické děti jsou uzavřeny ve svém vlastním světě, nejsou schopné navazovat vztahy s okolím. Kontakt s jinými lidmi je narušen od časného dětství. Děti mají problémy s komunikací. Nenavážou oční kontakt, neprojevují city a na city okolních osob nereagují. Nesnáší změny zavedených zvyků, dodržují nesmyslné rituály.
Autismus se začíná projevovat do tří let věku. V chování takto postižených dětí jsou nápadné opakující se neměnné prvky. Část autistů je nadána nějakou mimořádnou schopností, například nadprůměrnou pamětí. Tuto vlastnost však v životě nedokáže nijak využít.
Při léčbě autistického dítěte je nutné pracovat s celou rodinou. Musí být posilován rozvoj opožděných schopností, a to jak v mluveném i nemluveném projevu, sociálních dovednostech a sebeobsluze. Své místo tu mají i léky.

Hyperkinetické poruchy

Dítě s touto poruchou je neposedné, špatně se soustředí, často střídá zájmy, nevydrží dlouho u jedné činnosti. Mnohem častěji se tak děje u chlapců. Ve škole jsou tyto děti neukázněné, mají problém s dodržováním pravidel a norem. Často proto bývají napomínány a trestány. Takový přístup je chybný.
Dítě s hyperkinetickou poruchou potřebuje individuální a intenzivnější péči. Z toho důvodu jsou vhodné třídy s nižším počtem žáků. Učitel by měl být o diagnóze dítěte informován. Nezbytná bývá pomoc dětského psychiatra a psychologa. Pokud je výchova i výuka kvalitní, dítě je v pozdějším věku prakticky zcela bez obtíží. Naopak chybný postup je příčinou zhoršování stavu a dalších problémů v dospělosti.

Tikové poruchy

Tiky jsou opakované rychlé pohyby nebo zvukové projevy, které nemají žádný účel a nejsou řízeny vůlí. Postižení mohou tik na kratší dobu potlačit, jakmile se na něj ale přestanou soustředit, objeví se znovu. Tiky většinou mizí ve spánku. Nejčastěji se objeví u dětí mezi čtvrtým a pátým rokem. Jde o mrkání, různé cukání obličejového svalstva, pokašlávání. V počátku mívá pohyb nějaký smysl, přináší třeba úlevu od bolesti. Tik ovšem později přetrvává, i když vyvolávající podnět pominul.
Dětská psychiatrie se zabývá spoustou dalších problémů, jako je pomočování ve vyšším věku, koktavost, breptavost, a jinými specificky dětskými neduhy. Řeší se také obdobné duševní poruchy, jaké se vyskytují i v dospělosti, například schizofrenie či poruchy emocí. Smutnou kapitolou je léčba týraných nebo sexuálně zneužívaných dětí. Zvláštní pozornost je věnována i období dospívání, ve kterém adolescenti často řeší závažné filosofické otázky a dostávají se do styku s návykovými látkami.


Pět signálů, které vás upozorňují na psychickou poruchu dítěte

7. června 2016 v 13:35 | Admin
Celý článek najdete kliknutím na odkaz níže:

Psychické poruchy a krize, typické v dospívání

6. června 2016 v 19:56 | Admin
Dospívání - puberta a raná adolescence - je přesně ten věk, kdy dítě není ještě dospělým člověkem a zároveň se často už necítí být dítětem. Kromě bouřlivého fyzického vývoje, spojeného sakcelerací růstu a sexuálním dozráváním je to období velkého srovnávání se s ostatními, hledání vlastní individuality (názory, oblékání, zdobení, hudební styl) a vymezování se vůči autoritě, zejména rodičovské. V tomto věku se v extrémnější míře objevuje chování, které působí značně sebedestruktivně a je důležité se mu věnovat nejen kvůli samotnému ohrožení, kterému je dospívající vystaven, ale také kvůli dalšímu vývoji, který může být pro teenagera v takových případech dost nepříznivý. V tomto období je také typický začátek užívání návykových látek. Jde ale o problematiku, která překračuje působnost psychiatrie a která je jinde podrobně zpracovaná.

Experimentování s jídlem a se svou postavou
Týká se převážně dívek a souvisí hned s několika věcmi, typickými pro věk dospívání. V pubertě se dívkám zvýrazňuje růstem sekundárních pohlavních znaků ženská postava a pro některé je obtížné si na změnu tvarů vlastního těla (a na větší pozornost okolí) zvyknout. Mohou se cítit oplácané, nejisté, málo hezké vzhledem k těm, se kterými se srovnávají (reálné postavy či nereálné z časopisů). Zároveň nemusejí mít zrovna dobré období - větší konflikty s rodiči, rivalita mezi spolužáky atd. To je dobré podhoubí pro snahu vše rychle vyřešit upnutím pozornosti na stravu a cvičení, pokud má k tomu dívka určité dispozice a je-li v tom aktivní dostatečně dlouho (to je dost individuální), stane se takové chování posedlostí, dívka ztrácí schopnost reálného odhadu proporcí svého těla a toho, co je normální jedení a vzniká mentální anorexie, která se může později změnit v bulimii.

Sebepoškozování
Tento pojem označuje chování, při kterém si člověk záměrně ubližuje, vyvolává si pocit fyzické bolesti a to mu přináší určité uspokojení, uklidnění. Nejčastěji se dospívající sebepoškozují škrábáním či řezáním se na rukou a nohou (posléze po celém těle), pálením se cigaretou, trháním si vlasů, pícháním se jehlou. Akutní bolest, která takto vzniká, přehluší paradoxně jinou formu utrpení (úzkost, smutek, pocit prázdnoty) a dotyčnému se na velice krátkou dobu uleví. Zvláště k tomu disponovaní jedinci si na takový způsob chování, který ve skutečnosti nikam nevede, rychle zvyknou, stane se pro ně jakousi drogou a pokud se necítí dobře, sebepoškodí se.
Tento způsob zacházení se sebou má negativní vliv na sebepojetí, vlastní sebevědomí, prohlubuje se negativní pocit z vlastního těla, které je zjizvené, za což se obvykle sebepoškozující stydí. V krajním případě si může sebepoškozující svými praktikami přivodit vážné zdravotní potíže s následkem smrti, rovněž je v dlouhodobější prognóze u těchto lidí větší riziko sebevražd. V minulosti šlo vždy o projev hlubších dlouhodobých problémů, které se týkaly vztahu k sobě a blízkým lidem. Dnes se z takového chování stává do jisté míry módní trend a mediální senzace, to ovšem nic neubírá na jeho destruktivitě, ba naopak.

Sebevražedné tendence
Říká se, že většinu lidí napadne někdy v životě myšlenka na to, jaké by to bylo ukončit svůj život. Může jít o letmý nápad, ale také o dlouhodobý záměr s touhou ho uskutečnit či o impulzivní zoufalý akt. V životě existují dvě období, kdy člověk na sebevraždu nejen více myslí, ale také jí častěji páchá - je to dospívání a stáří. Ve věku dospívání se myšlenky na sebevraždu objevují zpravidla jako možnost úniku z dlouhodobě bezvýchodné situace anebo jako velký impulz ve stavu velkého neštěstí. V prvním případě půjde zřejmě o příznak deprese, ve druhém o únik z akutního utrpení, způsobeného rozchodem, někdy dramatickou hádkou s rodiči či nejbližšími přáteli. Často je to zoufalé volání o pomoc. Pokud teenager začne mluvit o tom, že myslí na sebevraždu, je třeba ho brát vždy vážně a začít s ním mluvit o možnostech pomoci (vaší i odborné). Nikdy takové sdělení nezlehčujeme, výrazně bychom tak prohloubili vzájemný pocit neporozumění. Pokud se dospívající o sebevraždu pokusí (nejčastěji spolykáním prášků), nestačí zajistit bezodkladný odvoz do nemocnice a výplach žaludku, tím se důvody jeho chování nijak neřeší.

Příběh Anny:
Když bylo Anně jedenáct let, rozvedli se jí rodiče a ona se hodně uzavřela do sebe. Zhoršil se její prospěch ve škole, což jí vadilo, připadala si horší než všichni ostatní ve třídě, rodiče to naopak tolerovali, byli poučeni, že se to v takových situacích stává. U dívky se ale prohluboval pocit méněcennosti a nedostatečnosti vůči vrstevníkům a tak se rozhodla, že když nemůže být ve třídě nejlepší v učení a nejzábavnější, může alespoň být nejhubenější. V té době začala držet diety také její kamarádka, takže to bylo poměrně snadné. Kamarádka brzy odpadla, což jí měla Anna za zlé, ta se naopak intenzivně sledovala, výrazně omezila jídelníček, cvičila a kila šly dolů. Rodiče byli zaměstnaní vlastními problémy, takže si něčeho všimli, až když byla jejich dcera o deset kilo hubenější (původně měla váhu normální). Kromě podváhy jim začalo být nápadné to, že dcera odmítala s nimi společně jíst, našli vyhozené svačiny do školy a řadu časopisů s články o hubnutí na jejím stole.

Dětský lékař doporučil spolupráci s psychologem, kterého rodiče s Annou několikrát navštívili. Přístup dcery k jídlu se ale neměnil, nepomáhaly domluvy, výhrůžky, pláč... Nakonec bylo nutné dceru v jejích dvanácti letech nechat hospitalizovat na dětské psychiatrické klinice s diagnózou Mentální anorexie. Zde získala Anna částečný náhled na svou nemoc a dostala se z kritické podváhy; po propuštění byla ochotná ke spolupráci v ambulanci. Důležité ovšem bylo, že během pobytu v nemocnici se rodina opět setkala v rámci rodinné terapie, kde se ukázalo, jak obtížně se Anna vyrovnává s rozchodem rodičů.


zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Psychické poruchy se začátkem v dětství a dospívání

6. června 2016 v 19:52 | Admin
Podle Mezinárodní klasifikace nemocí sem patří zejména poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci. Dále bychom sem měli zařadit poruchy příjmu potravy, pro které je věk puberty a adolescence typický, ale objevují se v jiných formách i v útlejším věku. Ojediněle mohou v dětském věku propuknout i onemocnění typická pro dospělé, jakými jsou například poruchy nálady či psychotická porucha, o nichž se více dočtete ve speciálních kapitolách na těchto stránkách.

Dnes velmi rozšířeným problémem, který se obvykle diagnostikuje ve školním věku (ale projevuje se během prvních let života), je tzv. hyperkinetická porucha ADHD (dříve označovaná jako lehká mozková dysfunkce - LMD; někdy se také užívá termínu "Pozornostní deficit"). Vyznačuje se nadměrnou aktivitou, špatně ovladatelným chováním a výraznou nepozorností. Dítě má potíže delší dobu vykonávat jeden úkol, těžko se cíleně soustředí, obtížně se ovládá například při hodinách ve škole, mívá výbuchy emocí, zejména pokud je unavené, neumí odpočívat. Pro svou impulzivnost mívají tyto děti bez vlastního zavinění často potíže s přestupky ve škole, častěji bývají méně oblíbení v kolektivu, mívají sklony k úrazům, zejména pro svou neopatrnost.

ADHD se většinou nevyskytuje osamoceně. Uvádí se, že 44 % dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou (například nějakým typem specifické poruchy učení - dyslexií -poruchou čtení, dysgrafií - poruchou psaní, dysortografií - poruchou pravopisu, dyskalkulií - poruchou matematických schopností, atd.) a 32 % více poruchami najednou. Příčiny nejsou známy, ale uvažuje se o kombinaci vrozené dispozice, možných komplikacích při těhotenství a porodu. Hyperkinetická porucha (v širším pohledu ADHD) se vyskytuje mnohem častěji u chlapců než u dívek, důsledným výchovným vedením s podporou školy případně odborníka lze potíže částečně korigovat, s dospíváním též dozrává nervová soustava a problémy částečně ustupují.

Další kategorií jsou poruchy chování, které popisujeme jako trvalé disociální, agresivní a vzdorovité chování, kterými dítě opakovaně překračuje společenské normy. Může jít v konkrétním případě o opakované fyzické napadání vrstevníků, bezdůvodné rozbíjení věcí někdy s pocitem uspokojení, krádeže, týrání zvířat atd. Pokud je takové chování "jednorázové", nelze ho považovat za poruchu chování, rovněž pokud jde o projev jiné psychické poruchy (například deprese či psychózy).
Porucha chování se častěji objevuje u chlapců, kromě určitých vrozených dispozic se vyskytuje v dlouhodobě sociálně neuspokojivém prostředí (špatné rodinné zázemí) a souvisí s ní i selhávání ve škole. Je velmi důležité problém podchytit včas, v extrémní podobě je velmi špatně ovlivnitelná a dětem v dospívání reálně hrozí střet se zákonem.

Poměrně častá bývá depresivní porucha, obvykle jde o reakci na ztrátu blízké osoby, u méně přizpůsobivých dětí pak o reakci na nechtěnou změnu (bydliště, školy) a s ní spojenou ztrátu přátel a nutnost hledat si nové. Kromě smutku a sklíčenosti se zvláště v mladším věku projevuje nejrůznějšími tělesnými stesky (bolest břicha, hlavy, pocity na zvracení), nechutenstvím a někdy naopak zvýšenou aktivitou, podrážděností, agresivitou. S depresí obvykle souvisí nespavost - obtížné usínání či ranní buzení a zhoršená schopnost se soustředit, což se projeví obvykle na školním prospěchu. Dále pak hromadné opouštění dlouhodobějších aktivit (zájmů, kroužků) může být důvodem k větší pozornosti rodičů. Deprese jako reakce na ztrátu či změnu je normální, pokud trvá přiměřenou dobu (několik týdnů) a není při ní dítě ohroženo (odmítání jídla, myšlenky na sebevraždu u starších dětí) nebo se nedostává do vážných potíží například kvůli odmítání docházet do školy. Depresí trpí ve větší míře dívky, pokud mají rodiče podezření na tyto potíže, je vhodné poradit se s dětským lékařem či přímo s odborníkem. Nezřídka kdy pomůže překonat obtížné období kromě větší pozornosti a vhodného přístupu rodičů i užívání antidepresiv, k čemuž mají často rodiče zbytečné předsudky a tento druh léčby odmítají.

Pro řadu psychických potíží u dětí je výrazné prožívání strachu či úzkosti (strachu bez konkrétního objektu). To se děje například při tzv. separační úzkosti, která se nejčastěji objevuje při nástupu dítěte do školky či školy. Pokud prožívá dítě při nástupu do školky velkou úzkost, což se projevuje pláčem, odmítáním zůstat bez rodiče, jde obvykle o projev adekvátní útlému dětskému věku a měli bychom to spíše respektovat a s nástupem do školky počkat. Objeví-li se však separační úzkost při nástupu do školy je třeba s odbornou pomocí problém překonat. V mladším školním věku se takové situace mohou opakovat například při odjezdu na letní tábor.

Sociální úzkostná porucha v dětství označuje stálý strach z cizích lidí a snahu vyhýbat se jim. Takové prožívání a chování je normální u ročního dítěte a stejně tak je normální i určitá míra ostražitosti či nesmělosti. Při této poruše jde však o extrémní průběh, který dítě velmi trápí a sociálně izoluje.

Porucha sourozenecké rivality je označení pro výrazné prožívání rivality a žárlivosti obvykle staršího sourozence k mladšímu. Projevuje se nadměrným soupeřením o pozornost a lásku rodičů, spojené s velkým a neobvyklým stupněm negativních pocitů k sourozenci. Rivalizující sourozenec se snaží na sebe upozornit nejrůznějším způsobem, rovněž se nemusí chovat přiměřeně k sourozenci, na kterého žárlí. Za takové chování a prožívání obecně je nevhodné dítě trestat, tím pouze utvrzujeme pocit nespravedlnosti, odstrčení a negativních pocitů k druhému sourozenci. Velmi může pomoci společná návštěva dětského psychologa v rámci rodinné terapie.

Tiková porucha označuje potíže, které se projevují opakujícím se mimovolným nerytmickým pohybem (záškubem), tzv. tikem. Postižení nemohou své tiky ovládat, ale mohou je na různě dlouhé období potlačit. Tiky nemají zjevnou souvislost s konkrétními situacemi, jsou proto pro nemocného i okolí nesrozumitelné. Více se však projevují při únavě, emočním vypětí, stresu. Přechodně se mohou tiky projevit v rámci širší normy (u jednoho z 5 až 10 dětí) obvykle jako reakce na přetížení, po krátké době tiky samy odezní. Často však půjde o problém, který je třeba léčit ve spolupráci s dětským psychiatrem, v extrémní podobě se může jednat o tzv. Tourettův syndrom, který se vyznačuje velkou razancí, zvukovým doprovodem. Podstatně častěji se vyskytují u chlapců a lze je najít v rodinné anamnéze (mají genetický základ).

Příběh Alenky:
Alenka byla dívka ve věku 7 let, kterou k dětskému psychologovi přivedla maminka po půlroční docházce do první třídy základní školy. Již od útlého dětství byla Alenka podle matky spíše bojácné dítě, ve školce si hůře zvykala, neměla ráda změny a byla hodně navázaná na matku. Po nástupu do první třídy se začaly objevovat každé ráno velké úzkosti, spojené s pláčem, Alenka odmítala opustit domov s tím, že se jí bude stýskat, že do školy prostě nechce. Po poradě s dětskou lékařkou začala matka svou dceru do školy doprovázet (místo otce a staršího bratra), ovšem dcera vyžadovala, aby se matka účastnila i prvních hodin vyučování. Spolupráce celé rodiny u dětského psychologa se zaměřovala jednak na získávání větší samostatnosti Alenky na matce, pak také na postupném tréninku existence dcery ve škole bez matky. Během tří měsíců se podařilo zařídit, že matka bez větších protestů dcery odcházela ze školy od vstupních dveří, po dalších dvou měsících doprovázeli Alenku i jiní rodinní příslušníci.

zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Dětská psychologie - dítě není zmenšenina dospělého!

6. června 2016 v 19:51 | Admin
Problematika psychických poruch u dětí a dospívajících je velice široká a různorodá. Patří sem potíže, které se v dětském věku začínají projevovat a mohou v dospělosti v nějaké formě pokračovat, jiné jsou pro tento věk typické.

Podstatné je, že dítě není zmenšenina dospělého. To je podstatné při rozhodování, o jaký problém se jedná a zvláště pak při volbě vhodné péče - léčbě, krizové intervenci či tréningu. Typickýmpříkladem jsou deprese: Dospělí tyto stavy obvykle prožívají jako smutek, pocity prázdnoty, beznaděje, trpívají poruchami spánku, někdy nechutenstvím, jindy se přejídají. Malé děti předškolního věku většinou depresi vnímají jako různé tělesné bolesti a sníženou chuť k jídlu. Starší děti pak kromě uzavřenosti a smutku mohou být více podrážděné a "zlobí".
Pokud dítě či dospívající trpí nějakou duševní poruchou, je v krizi či má potíže spojené se školou (například specifické poruchy učení), vyhledáváme pomoc u dětského specialisty ať už v oboru psychologie, psychiatrie nebo speciální pedagogiky. Je třeba používat jiný přístup, jiné léčebné postupy případně často jiné léky a mnohem více než u dospělých je podstatné pro úspěšné zvládnutí problému zapojení celé rodiny.
Mgr. Jan Kulhánek
Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov

zdroj:http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/

Od deprese k sebevraždě

22. března 2014 v 17:48 | Admin
Deprese mívá mnoho podob. Zvlášť u školních dětí se velmi často projevuje nejrůznějšími psychosomatickými problémy. Bolesti břicha, hlavy, poruchy spánku, únava, zvracení… Je jen na rodičích, jak citliví a vnímaví k problémům svých potomků budou.



Guy Gilbert v knize O dětech a výchově například napsal: "Stane se, že vás pohltí spousta věcí, manželské nebofinančníproblémy, starosti v zaměstnání a vy nevnímáte signály, které k vám vaše děti vysílají, signály mnohdy jen sotva patrné. A pak se stane, že jednoho dne vaše dítě vyskočí z jedenáctého patra paneláku…"



Cestou k úspěchu bývá vždy jen láskyplný vztah k dítěti a přijímání jej takového, jaké je. Zlehčováním situace můžeme vše jedině zhoršit, součástí zdravékomunikaceje podle odborníků umění řešit veškeré problémy tak, aby nezraňovaly a po jejich vyřešení se ujistit, že sestálemáme rádi.

Autoři:pro iDNES.cz, Judita Traubová


Nepodceňujte dětskou depresi

22. března 2014 v 17:45 | Admin
Není tomu tak dávno, co dětská deprese "neexistovala". I odborníci měli za to, že děti zkrátka depresemi trpět nemohou. Dnes se o depresi mluví již u kojenců a statistiky hovoří o sebevraždách těch, kteří ještě nemají ani občanský průkaz.


Dětské deprese jsou zapeklité. Rozpoznatelné totiž bývají, zvlášť v raném věku, obtížně. Nejhůře snad u zmíněných miminek. Podle odborníků je depresivní příznaky mohou sužovat už od šestého měsíce, což se projevuje ztrátou zájmu o okolí, zvýšenou plačtivostí, odtahováním od matky, omezením pohybu na minimum nebo smutným výrazem v obličeji. Nejčastěji to prý bývá způsobeno odloučením od blízkého člověka.


Čím je ratolest starší, tím lépe lze rozpoznat její trápení. Někdy však je deprese maskovaná, místo typického smutku přichází hyperaktivita, agresivita, podrážděnost či naopak nápadný útlum, přičemž bývá dítě okolím často považováno za "líné".


Čím to je?

Příčinou dětské deprese bývá nejčastěji genetika, zejména výskyt této nemoci u některého z rodičů či prarodičů. Třicetiletá Helena má s depresí svého šestiletého Jonáše bohaté zkušenosti: "Můj dědeček spáchal sebevraždu, otec strávil zbytek života na antidepresivech, já sice depresemi nikdy netrpěla, ale je pravda, že oba dva s manželem nejsme zrovna nějací přehnaní optimisté.


Nicméně s Jonášem jsme odmalička blbli a hráli si s ním, myslím, že určitě nemá nějaké smutné dětství. Jenže on smutný je. Snad od peřinky. O všem moc přemýšlí, ke hře s ostatními ho musíme nutit, jen málokdy se raduje. Když jsem ho ve čtyřech letech kárala za nějaké zlobení, rozplakal se a řekl: Já chci umřít! Myslela jsem, že se zblázním. Najednou jsem úplněvidělatu genetickou linku."



Za dětskou depresí však jen genetika samotná stát nemusí. Svou roli hraje i prostředí. Rodičovské hádky, rozvod, nepřiměřené tresty, neobjektivní hodnocení, vytlačování z kolektivu… I do tédobyveselé a spokojené dítě najednou může začít být depresivně naladěné.



Podle odborníků je však nutné rozlišovat mezi depresí a smutkem. Je normální, že například úmrtí blízkého, rozvod rodičů nebo ztráta kamarádů způsobená stěhováním způsobují u dítěte smutek a sklíčenost. Tento smutek by měl však časem postupně odeznít. O depresi se jedná ve chvíli, kdy vlastně není žádný "pořádný" důvod ke smutku, a dítě je přesto smutné, neradostné, netěší ho to, z čeho mělo dříve radost.



Jak se projevuje deprese u dětí?

  • ztráta radosti z věcí, které je dříve bavily
  • smutek, plačtivost, podrážděnost
  • ztráta energie
  • poruchy soustředění
  • pocit méněcennosti
  • odmítání kontaktů s vrstevníky
  • bolesti břicha, hlavy

Dětská deprese – jak ji rozpoznat a jak ji léčit?

21. března 2014 v 19:01 | Admin
Problémy s chováním, rozmary během vývoje, krize dospívající mládeže. Před 20. rokem života je nálada dětí proměnlivá. Jak poznat, jestli není původcem jejich trápení deprese? Jak rozumět jejich steskům: "Je mi to jedno", "Jsem nula" nebo "Nikdo mě nemá rád"?

Po dlouhou dobu byla deprese u dětí a dospívajících špatně identifikovatelná. Považovala se za projevy psychického dospívání závisející na věku dítěte. Takto se mluvilo o "příznacích deprese", ke kterým se připojovaly další: opozice vůči rodičům, poruchy přijmu potravy, delikvence atd.
Nyní máme jistotu, že základní symptomy deprese jsou stejné jak v případě dětí, tak i dospělých. Projevuje se smutkem, lhostejností, duševní inhibicí, negativními myšlenkami, či poruchami spánku.

Deprese, nemoc převládající mezi dospívajícími

Deprese postihuje 1 % dětí a 5 % dospívajících. Takové číslo je velmi znepokojující - s depresí se totiž zvyšují i sklony k pokusům o sebevraždu.
Na rozdíl od toho, co sledujeme u dospělých, je četnost výskytu deprese stejná pro dívky i chlapce v období před dospíváním. V období puberty již zaznamenáváme, stejně jako v dospělém věku, poměr pohlaví 2:1 ve prospěch žen.
Vysvětlení jsou hlavně psychosociálního rázu: dospívající dívky, nacházející se ve stejném věku jako chlapci, již daleko více vnímají sebe sama a objevují se u nich příznaky negativního vnímání těla.

U dětí a dospívajících se deprese nevyskytuje samostatně

Úzkostné poruchy spojené s depresí se objevují ve 40-70 % případů. Může se jednat o úzkost z odloučení, o panickou poruchu, školní fobii nebo o poruchu učení.
Jakými příznaky se deprese u dětí projevuje?
Je třeba dobře poslouchat, abyste u svých dětí sami odhalili patologický smutek a symptomy deprese. Význam toho, co dítě říká:
  • Říká: "Je mi to jedno". "Nemám co dělat", "Nic se mi nechce" Znamená: Ztráta zájmu a potěšení
  • Říká: "Jsem k ničemu" Znamená: Ztráta sebeúcty
  • Říká: "Nejde mi to" Znamená:Podceňování se
  • Říká: "To je moje chyba", "Jsem zlý/á", " Stydím se" Znamená: Pocity viny, studu
  • Říká: "Rodiče mě nemají rádi" Znamená:Ztráta lásky, pocit beznaděje
  • Říká: "Nikdo mě nemá rád" Znamená:Občasné myšlenky na smrt a sebevraždu
  • Říká: Nedokážu to, je to moc těžké", "Ničemu nerozumím", "Nevím, nevzpomínám si" Znamená: Potíže s pozorností, koncentrací a uchováním v paměti.
Poruchy chování často depresi předcházejí, čímž představují riziko. Mohou způsobovat například úzkost, vyvolanou nějakým druhem rizikového chování, jakým je užívání alkoholu nebo psychotropních látek s vedlejšími účinky. To situaci ještě více zhoršuje.
Tyto změny v chování dítěte musí brát jeho rodina a vyučující na vědomí, zvláště pak, týkají-li se školy. Dítě, které se špatně koncentruje, bude často reagovat odmítáním a umíněností bez nějakého výsledku. V těchto dvou případech to může vést k selhání ve výuce.
Deprese se ale může u dítěte projevit i paradoxněji: je podrážděné, vzrušené, vyčerpané, nic mu nejde a je stále naštvané. Často se také mění jeho vztah k jídlu. Začínají mu chutnat jiná jídla (zvláště u malých dětí), má větší chuť k jídlu, postihne ho bulimie (u dospělejších). Spánek dítěte také může být narušen, s čímž jsou spojené potíže s usínáním, nespavostí, únavou.

Jak nakládat s dětskou depresí?

Změnu v chování dítěte nebodospívajícího, kterou nelze odůvodnit rodinnou, sociální či osobní událostí, je třeba konzultovat s lékařem, zvláště pak, začíná-li dítě touto změnou psychicky trpět. Pokud problém přetrvává i po konzultaci, je třeba vyhledat dětského psychiatra, který zváží nejlepší možný postup. K léčbě může být použito několik forem psychoterapie, její volba se ale posuzuje individuálně podle dítěte.

Děti depresivní povahy

Je dokázáno, že u dětí depresivních rodičů se psychické problémy objevují častěji než u jiných. Riziko je dokonce třikrát větší u těch, kteří mají poruchy nálad.
Deprese má u dětí různé následky, pochází- li od otce či od matky. Zároveň také nemůžeme říct, že by měla stejný průběh u dětí a adolescentů.
Studie ukázala, že 24 % dětí ve věku jednoho roku narozených matkám s depresívykazuje projevy s interakcí. Nedávno bylo prokázáno, že 40 % dětí s rodiči, kteří trpěliemočními poruchami v období porodu, potřebují psychiatrickou péči během svého dospělého života.
Doba dospívání jepoznamenána významnými změnami vefyzickém a biologickém, tak i psychologickém vývoji dítěte. Mít jedno nebo oba rodiče s depresí v tomto věku bezpochyby nepodporuje harmonický vývoj dítěte.

Jaká je budoucnost dítěte s depresí?

Hlavním rizikem progrese depresivních poruch v dětství je především opakování jejich projevů během dospívání. Riziko recidivy deprese v dospívání může ve skutečnosti dosáhnout až 70 % po 5 letech.
Jak doporučuje konsensus konference o depresi u dětí: "Můžeme a musíme objevit zjednodušující rovnici determinismu, který spojuje fatální onemocnění u dospělých pacientů s depresivními poruchami dítěte".
zdroj: Doctissimo
autor: sponk
 
 

Reklama