STRÁNKY INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU

Nikdy se nevzdávej, s láskou Vaše adminka.

(Básničky) 18+

Kde byl Bůh a kdo zachrání mě?

11. dubna 2012 v 19:24 | ADMIN webu



Kde byl Bůh když satan vyrval svatému muži srdce z těla?

A proč růženec zčernal bolestí když zlo zajásalo radostí nad vítězstvím svím z hrdostí pak stratilo se ve tmě a když buší divoce srdce ve mě to strach z těžka na mě usedá a já ztrácím i svůj stín a nemám žádný splín já vím že zlu - utýct se nedá!







Sám ďábel

24. března 2012 v 9:04 | ADMIN webu
Napsáno v PL dne 28.2.2012



Sám ďábel s ukradeným kopím jenž probodlo to nejsvětější srdce dál pišní se svojí trofejí ,do duše ostrými kopity mě kopá!

A proč mám ze života tolik strachu když si vítr v pouštním prachu s trnitou korunou pak pohrává?
A proč duše má cítí že tenhle boj taky už prohrává?


Jak strašně moc mě bolí když záchvaty svího vzetku ale vůbec neovládám a nic už prostě nezvládám a jenom pořád sama se sebou prohrávám :(


Vidlička aneb sebenenávist

24. března 2012 v 8:58 | ADMIN webu
Napsáno v PL dne 19.2.2012




Když vidlička se do zápěstí ponoří a její ostré hroty ježtě více pod kůží se zaboří, pak krev horká stéká a sní všechen vztek i beznaděj vytéká .


A na podlaze kapky rudé, střídají pak slzi moje,to ůlevu mi přináší však ruku jizvy nezkrášlí :(

Pohledem z pschiatrické léčebny

24. března 2012 v 8:53 | ADMIN webu
Napsáno 16.2.2012 v PL Brno Černovice odd 23.




Pohledem z psychiatrické léčebny vzhlédnu do korun černým stromům jenž se mi tyčí před okny a bolest má jak to hejno uřvaných vran usedá v těch větvích.



Závidím studenému chmíří jenž svobodně poletuje ve větru a závidím jeho smíření se s osudem kdy vše špinavé svou bílou zimní čistotou zakryje,i když se sluncem vše krásné pomone a promní se v bláto.


Pohledem z psychiatrické léčebny mé oči na blýzké zídce zpočinou, jenž oděluje dva světy .
Na ten kde čtou si tyhle moje věty a na ten kde si na mě ani nevzpomenou.


A proto závidím studenému chmíří jenž svobodně poletuje ve větru,a kéž umřu dřív než dočteš tuhle mojí větu :(


Smrt je v mém životě jedinou utěchou..

6. listopadu 2011 v 17:46 | ADMIN webu


Smrt je v mém životě tou jedinou utěchou že vše špatné už vážně skončí až duše z telěm mím se rozloučí.

Smrt je jako dvě labutě a až jednou zklamutě, to krví potříští se její bílé perutě.

Uvnitř srdce cítím ůzkost z tíhou že život můj je jen zaprášenou bídnou knihou. Tak listuj ve mě, čti mě dál než smrtící mne spálí žár.


Až do tvé dlaně labutí pírko zmáčené krví přiletí a vzduch zvláštní tíhou ztěžkne, to bolest z těla mého odletí a jak to labutí perutí se k nebi zlehka vznese.


Řekni je má láska jak to nežné pírko co v dlani své teď svíráš pro tebe jen záložkou v knize, jenž právě otvíráš ?


Tak prosím řekni pochopil jsi knihu jenž měla prázdné listy a co jsi ve mě vlastně čet?



Až smrt v náručí si mě odnese

6. listopadu 2011 v 1:32 | ADMIN webu

Až smrt v náručí si mě odnese a mé oči navždy v té tmě spočinou, pak možná přiblížíš se ke mě a tvé ruce mé mrtvé tělo něžně k tomu tvému přvinou.Tam neplač už a nech mě konečně od všeho zlého si odpočinout.

Až umřu teprv možná začnu žít, tam snad už budu svoje místo mít a jeztly ne, ať proměním se v kámen co bolest mou nechápe.Jak bloudím tu - se trápím,řekni to všem mím známím že nemoha jsem dále v bolesti života tu otálet.


Andělé žijí mezi démony a námi.

27. července 2009 v 0:04 | ADMIN svět
Andělé žijí mezi démony a námi,když nejhůř mi je až démon v mích myšlenkách mě k smrti svádí abych zkončila tu bolest jenž kolem sebe mám, teprve pak vyhledá mě anděl co srdcem mím tiše ke mě promlouvá.

Řříká mi těd tu jsem,těd nadešel ten správný čas abych zachránil tě, a až spadneš znova zas uplně až dolů,věř já příjdu zas abych osušil slzi z tvích mokrách dlouhých řas.


Andělé žijí mezi démony a námi,byť různý podoby maj, dřímaj ve mě, dřímaj v tobě, a dřímaj v každém z nás. Oni ukáží se tehdy až příjde správný čas, pak ušlišíš i ve svém srdci jeho vlídný teplý hlas.


Když mě srdce bolí a skřípe ve mě strach,tak vím že démon o mě pokouší se zas, a pak je už jen na každém znás, komu dovolíme aby vstoupit do nás zas.

Andělé žijí mezi démony a námi,oni neopustí nás ,proto zkuzme všichni prodit jen ten vlídný teplý hlas ,co sídlí v každém zás.



Já chci už konečně umřít a v smrti najít klid.

24. července 2009 v 12:40 | ADMIN svět

Já chci umřít a mít už konečně klid, skočit všechno trápení a bolest umlčit. Jsem jen špinaví ptáče vyhozené z hnízda, tohle není život ale beznadějná jízda ,na traťi bez kolejí.

Vidličkou si vyrvat srdce z těla a hodit ho těm co mě nemaj rádi,hnusnej svět plnej zlejch lidí, a falešný kamarádi.

Já chci umřít a mít už konečně klid, skočit v metře pod vlak a smrti vlétnout vstříc ,já už nemám vám co říct.

Oči sví napíchnout na špejly a darovat je vám co na jazyku máte pro mě jenom jehly, vy zaslepený jste.

Já chci už umřít a pod rychlíkem si ustlat, v smrti najít klid. Smrt jako důkaz mojí bolesti,a už nemít žádný starosti.

Odříznou si uši ,a dát je vám co neslišíte mě stále, zemřít za prosby sví že nikdo je nechápe.
Já chci už umřít, a volání o pomoc pod zemí tiše ukrývat, dokuď jsem tu život svůj budu stále jenom proklínat.

Já chci už konečně umřít a v smrti najít klid, smrt svou dát vám jako důkaz mojí bolesti,a už nemít žádný starosti.

Rodiče si nevybereš.

20. července 2009 v 15:40 | ADMIN svět
Tak nezapoměn že kámoše kolem sebe máš a že ty, ty lidi znáš,tak se holka trochu snaž a zkus jim třeba věřit,že nebudou si tě z nikým špatně měřit ,ani když si trávu třeba dáš.


Já vím, že se cítíš osamělá a že to chybí nálada skvělá,když matka vypitá na tebe jen ječí,já chápu že bereš do zaječích a je ti jedno kam utíkáš a proč v pokoji se zamikáš přezto nezoufej a v kámoše sví doufej že tě cestou podržej.


Rodiče si nevybereš však kámoše můžeš i když ti asi nenahraděj tátu, tvojí velikánskou strátu.
Já vím že rodinu postrádáš a kdybys měla ji, všechno co máš pro ni dáš,přezto nezoufej raději v nás, v kámoše doufej a zkus nám třeba věřit, že nemůžeme se z bolestí tvou měřit, mi víme že si nevěříš že na to máš ,tak se holka trochu snaž a nezoufej.


Já vím že bys chtěla babičku i dědu a že postrádáš rodičkovskou něhu,a že bys strašně chtěla velkýho psa a staršího brášku mít.Já vím že ti chybí láska, ať už ta rodičovská nebo chlapská, a že tě zneuctily tak se těd všeho i sexu bojíš, máš strach že v životě svém už neobstojíš.


To je ten důvod proč se nenávidíš i proč se všeho tolik bojíš ,a že se cítíš jakoby vnitřně ve špíně svázána.Rodiče si nevybereš,však kámoše mlůžeš a že tě i tvůj táta znásilnil za to ty nemůžeš!


Já vím že chtěla by ses svléknout z kůže a proč nemáš chuť ,tam čemu domov říkaj jít.
Že v pokoji se zamikáš,a proč od nich utíkáš, tak už se holka přece snaž a skus nám trochu věřit.
Já vím že ti chybí láska, ať už rodičovská nebo chlapská přezto holka prosím dost už nezoufej.

Jako stádo kobyl.

20. července 2009 v 15:24 | ADMIN svět
Proč dívka dívky miluje a proč láska dívky spojuje,proč dívka k dívce utíká,a proč před muži utíkám.Když obojí mám ráda,proč z tebou jsem a mužům nastavuji záda když obojí mám ráda,proč jen z tebou jsem a proč tě mám tak ráda.
Snad že nevím kdo jsem,snad že ty si myslíš že jsem L a snad proto že ty nechceš abych byla bidexuálka.Víš život můj je jen jeden velkej otázník,když neviznám se v něm já,tak jak mohby nějakej můj nápadník.
A ty si myslíš když mě máš,tak ty si myslíš že můj život už znáš a že mě nikdy nestratíš.
Já vím že mne chceš stáhnout na svou stranu,a proč mám pocit že když jsem s ním, že tebe klamu a proč je to tak, že potřebuju mít obojí.
Já vím že se o mě nedokážeš dělit, já vím že byjsto chtěla hrozně rychle změnit,ale taky vím že potřebuju cítít i mužské obětí.
Já vím že bys chtěla, abych žila jenom pro tebe ale možná je ten problém v tom, že já nemiluji sebe a tak nemohu ani tebe a tak nemůžu své srdce nikomu už dát.
Sand měla bys dívko raděj jít spát, a nechat si o mě jen zdát,a možná až se vzbudíš už jiné srdce v dlaních budeš mít, a tak to bude i s ním,neptám se tebe ani sebe já obracím se o radu v nebe a Boha na naněm sídlícím.
A možná že můj život je jen jeden velkej omyl,že do všeho hrrrr jsem jako stádo kobyl,jak stádo kobyl co hledá svoji stáj.
A poznám své místo až ho potkám a kdo mi řekne kdy,kam mám se zařdit?
A potkala jsem tě dívko v pekle nebo na zemi a on? Je ve stavu bez tíže a nebo mi bude dělat potíže,nebo stojí pevně nohama na zemi.
A jak mám já tohleto všechno rozeznát radi už jdi svou postel rozestlát a jeztly chceš tak budeme spolu ježtě chvíly,když nechce se ti spát a budeme se na sebe smát.
Víš život můj je jeden velkej omyl že do všeho hrrrr jsem jako stádo kobyl,jak stádo kobyl co hledá svoji stáj.
A potkala jsem tě dívko v pekle nebo na zemi a on je ve stavu bez tíže, nebo mi bude dělat potíže a co ty dívko? Ty stojíš pevně na zemi když říkáš že našla jsi mě na nebi a proč je tak těžké se z tebou rozejít?
Za jeden den,poslalas mi přez šedesát sms a to všechno proto jen,ať ti zvednu telefón,a když jsem se ti ztratila tak tys mě našla hned a když mě líbáš,objímáš chutnáš sladce jako med tak proč asrdce sví neumím ti dát.
Tak proč mám pocit když nejsem z tebou,když jsem s ním že tebe klamu a proč mám tolik strach že tě sklamu a proč mi zcházíš čím dál víc.

Oko nevěrnosti.

20. července 2009 v 12:33 | ADMIN svět
Proč mi říkáš mám tě rád,a přitom se slovi si jen hraješ,když o důvěru mou nestojíš na lásku si jen hraješ.
Proč mě hladíš po tváři,když pak na ní plyveš,proč mě líbáš,objímáš a vzápětí zbiješ.
Proč se ty tví ůsta na mě smějou a dlaně nežně dotýkaj,když o jinou dívku za rohem se zajímáš.

Já vnímám tvé oko nevěrnosti,cítím ten pohled na svích zádech a ona je tak zákeřná tak silná blahem i když ví že já z lásky k tobě život svůj už proklínám.

A přece ona jen psí čuba klín svůj každýmu otvíráí,to přece každej zná to ví ,že když čuba nastaví pes skočí tak jako každej příběh někde začíná, a potom někde končí.

Já dávno už to vnímám a jediné co cítím,místo tvé lásky slíbené jen to oko nevěrnosti.
jen tvůj pohled na mích zádech a smích cizí dívky za tím rohem ,jenž lásce mé se vysmívá,ona ví že tvojí nevěrností mou lásku splétá z nenávistí.Proč život můj mi ubíráš za jinou dívkou utíkáš.





Čekání za tmi.

20. července 2009 v 12:33 | ADMIN svět
Venku už je zase tma a já sama ve svém pokoji šekám kdy zazvoníš kdy zavoláš,kdy v zámku klíčem otočíš a kdy to všechno pochopíš a řekneš mám tě rád.

Tak přijď, vrať lásce naší sílu,tak přijď a najdi v sobě víru,tak přijď a řekni že máš mě pořád rád.
Tak přijď vrať lásce naší sílu a řekni že mě miluješ a že svích chyb už lituješ, a že to všechno napravíš.

Venku už je zase tma a já sma ve svém pokoji čekám v prázdné postely kdes kdysi ty semnou lehával.Po noci příjde zase den a já sama pořád ježtě jsem.Jen tak sama ve svém pokoji u toho samího stolu,kdes kdysi ty semnou tak rád sedával.

Tak přijď, vrať lásce naší sílu,tak přijď a najdi v sobě víru,tak přijď a řekni že máš mě pořád rád.
Tak přijď vrať lásce naší sílu a řekni že mě miluješ a že svích chyb už lituješ, a že to všechno napravíš.

Venku už je zase tma a já už sama nejsem ve svém pokoji už nečekám kdy zavoláš, kdy klíčem v zámku otočíš,já čekal jsem příliš dlouho.Üž nejsem sama ve své postely ani u toho stolu,těd jinej semnou sedává ,to žes nepřišel a nevrátil lásce naší sílu,já ztratila jsem v tebe už víru, tys nepřišel a neřek, mám tě rád.

Slůně na chůdách.

20. července 2009 v 12:33 | ADMIN svět

Lidé kladou mi otázky, proč prý hledám vůni lásky, nechápou že ve dne, v noci sama jsem a bez pomoci.

Odešla jsi ty má touho, já čekal ajsem příliš dlouho,odešla jsi kam jsi šla.
Odešel jsi ty můj smíchu zabodl jsi do mě dýku,odešla jsi i ty má důvěro vzalas sebou i mou víru,cítím že už nemám sílu.

Kdo mě to volá, Bůh či Ďábel,ze srdce vyčaroval mi kámen,ten mě tíží duši láme ach nikdo mě tu nechápe.Kdo z těch dvou je vlastně láska,co mě svádí co mě láká?

Proč na začátku chutnáš tak sladce má lásko a na konci jsi tak hořká.
Proč na začátku mi sílu k životu dáváš, a na konci mi bereš obojí.

Co po mě vlastně chceš, má lásko,cítím jak do mě zabodáváš drápy,proudíš mi v žilách a z krve děláš jed,na začátku sladká bylas jak med.
Co po mě vlasně chceš ,má lásko a proč ti říkaj láska,já jsem tví kazeta, a ty přetržená páska.

Chceš mou bolest, vem si ji, jsem jí plná jako popelnice,přetékám zradou ty dotýkáš se mě, příliš ostrou hranou.

Ach, bolíš mě bolíš, proč vybrala sis mě, jsi jak podlí koráš ,proč mé rány solíš?
Ach,má lásko kde je tvá vůně,já byla jsem tvé slůně.
Vůně z tebe vyprchala z dobré víli mrchou stalas.
Já už nejsem tvé slůně,místo nohou těd nabízíš mi chůdy ,tys zlámala mi ůdy.

Slůně na chůdách ulicí se smutně plouží ach vůně lásky, po tý marně touží.
Možná to slůně potkáš právě ty,a možná máš trochu tý vůně co zachrání to slůně jemuž duše stůně,vždyť to malí slůně ,to jsem přece já.


Z města poušť

20. července 2009 v 12:32 | ADMIN svět
Řasi zmrazený z ůst had dvouocasí,nos či kost je vidět a kůže se láme jak zvadlá růže to slunce se bouří a dál se smutně plozží k jihu zas pro změnu.
Jak koule ohnivá chvíle mi zhasíná,to lidi se bouří přibližují se ke zbytkům louží.

Však marné všechno jest to slunce sńad blázen je!

Pak tichoí dlouhé jest a z města poušť těd je.Ta hlava co hada teď v ůstech má se kutálí poháněná sluncem,potomn do pískuse zaboří.

Medvídek plyšoví.

20. července 2009 v 12:32 | ADMIN svět
Svítá,už zase svítá noc se proměnila v ráno a já z kruhy pod očima zírám na postel prázdnou.
Svítá,už zase wsvítá jen né na lepší časy a místo teplé náruče jen ty uplakané oči mám.

Jen uplakané oči mám a medvídka místo tebe,teď líbám,hladím,přikrývám.
Ustlaná druhá půlka postele, a já jen se svím medvídkem samotu zaháním.

Po sobotě přišla neděle,na mí okno zaťukala pozdrčavila,slušně zeptala se jeztly může dál,že pondělí čekám divila se,pro úterý a středu zase, já čtvrtek z pátkem mám.

Že už nepříjdeš ,to vím nejvíš pro svoje věci,já dny už z toho nevnímám a o tom právě těd spívám,spívám tobě medvídku ty můj plyšoví.

Nikdo tě nevyháněl, nikdo ti neřek abys šel,nikdo ti v tom nebránil,nikdo ti neřek počkej stůj,nikdo ti neříká abys ses vrátil ,a byl zas můj,víš čas nevrátíš zpátky,už neprostírám ti stůl.

Já nikdy neopustím tě, řekni kdo tak krásně naučil tě lhát,snad jsem byla příliš tvrdá,snad jsem byla příliš měká to nejlíp víš ty sám.





Podívej blíží se bouřka .

20. července 2009 v 11:31 | ADMIN svět
Podívej blíží se bouřka řekl svému psu a ten se zvedl ak němu oči upírá.Starý pán s zaprášeným kloboukem na toulky se dal,probudit mládí ta myšlenka ho svádí.
Tak šli a mračna se setmělo Pám v džínsách od bláta a jeho jediný přítel Orgo věrný pes.
Jen lůásku a podporu to všec co on chtěl dáti lidem všem, ti však za dobro jeho opácely mu jen zlem.Nikdo nedokázal dát mu víc,nikdo nedokázal dobrá slova mu říct.
Měl jsem tě rád Orégo já znal jsem tvá přání.Počkej na mě ,tam kam jsi šel vždyť měly jsme se tak rádi.
Zahřmělo a cestu osvítil jim blesk,vítr se náhle zvedl a tlačil je zpět.Orégo ,Orégo neztrácej síly vždyť už jsme ušly cesty kus.Zchováme se tam u skály tam naleznem,e skrýš.
Pršelo tak hustě a vítr do očí je bil a když starý pán upadl pes k němu hned přiskočil a chňapl za rukáv a pobízel ho k chůzi,zvednout pána o to měl tůzi.
Měl jsem tě rád Orégo já znal jsem tvá přání.Počkej na mě ,tam kam jsi šel vždyť měly jsme se tak rádi.


Přitiskly se ke skále a Orégo jeho věrný druh ho pozoroval jak z klobouku vyléval vodu.Vítr déšť hnal na skálu a příšerněhučel Pán ani nestačil se otočit, když Orégo zakňučel.To skála pod ním se odlomila ta bouřka to zavinila že starý Pán zustal starým, neomládl a jeho myšlenka co ho sváděla, ho na kolena srazila.

Měl jsem tě rád Orégo já znal jsem tvá přání.Počkej na mě ,tam kam jsi šel vždyť měly jsme se tak rádi.

Stařík se tiše v slzách pomodlil a své tělo vrhnul ze skály za svím psem,vítr se utišil tak podívej blíží se bouřka.

Kostelík v našich srdcích.

20. července 2009 v 11:15 | ADMIN svět
Tvoje jemné obětí mě tiše přemlouvá,ať už se tě nebojím.
Tvoje něžně líbající ůsta mě prosí o mou důvěru zkrytou pod jazykem.
Tvoje tlučící srdce byje jako zvon v tom kostele a oznamuje mím citům,že nemusím být sama.

Proč se ti bráním říct co cítím ,když jsem z tebou.
Proč se ti bráním dát svá slova do tvích dlaní.
Proč se ti bráním sama sebe před tebou zamikám v těch chladných černých zdech v zámku strachu.

Uvězněná v zámku Pána strachu a sama sebe se teď ptám,proč nevýjdu ven z brány,kterou mi ty teď otvíráš.Možná jsem se uvěznila sama a provdala se strachu že teď obracím se v prachu ,sama před sebou utíkám.

Cítím se viná za to co cítím když jsem z tebou.
Cítím se viná za to že svá slova už vkládám do tvích dlaní.
Cítim se viná za to že i mé srdce byje jak zvon v tom koístele, a oznamuje i tvím citům že nemusíš být sám.

Tvoje jemné obětí mě přinutilo,už se tě nebojím.
Tvoje nežně líbající ůsta už získaly mou důvěru a z doteků mích k tobě promlouvá.
A naše tlučící sdrce jak dva zvony v tom kostele,oznamují těď všem citům že nikdo nemusí být sám.

Tak proč se mi bráníš za bránu utíkáš.
Tak proč se mi straníš mou náruč už nevítáš.
Zůstáváš sám v tom zámku strachu a já dál obracím se v prachu.

Tak kde je ten, jenž vzal si má slova do svích dlaní a vše co cítím se sebou.Tak kde je ten náš kostelík co v našich srdcích stál,ten jenž oznamoval všem citům že nikdo nemusí být sám.
A ty zvony proč utichly pod zemí to že láska podlehla strachu těď i ona obrací se v prachu.

Oči svědkové mí věrní .

20. července 2009 v 10:57 | ADMIN svět
Aneb má přítelkině krisa


Prázdná místnost bez nábytku a na okně mříž,kovové dveře se neodemikají jen občas malé okýnko v nich se pootevře a něčí oko dovnitř kouká.

Můž v rohu se krčící o zeď se opírá sklíčená mysl ,lidskost ztracená.
Někdo zařval vztát a chodit.neseď tam jak u piva! Oko zmizelo,okínko se zavírá.

Jedna dva tři padesát do kolečka jak idiot tu chodím,oči jsou mí svědectví však ůsta neodvažují se mluvit.

Věznice,věznice omlácené stěny,dlouhá chodba a šest pater,zaprášené schody.
Oči jsou mí svědkové věrní a ůsta mlčící,má přítelkyně krisa.

Tak už mě zas vedou do té místnosti,kterou už dobře znám tam bachař čeká na bejzbolovej svůj zápas.Já nebudu křičet až se ozve rána tlumená a bejzbolovej klacek dostane svůj cíl.
Dnes totiž odejdu a vy nechte si svou cimru,helmu i deku a nechte si svá jedna,dva,tři,padesát.
Dnes já před jinčím soudem budu stát,dnes totiž odejdu.

Věznice,věznice omlácené stěny dlouhá chodma a šest pater zaprášené chody.
Oči jsou mí svědkové věrní a usta mlčící,má přítelkině krisa.

Muž už se nekrčí o zeď se neopírá.Oči věrní svědkové a ůsta navždy mlčící.
Vidíte,to je slunce,cítíte to je svoboda.A má přítelkině krisa z pod kabátce běží mi vstříc.

P.S
Muže ubily k smrti,na hlavu mu nasadily helmu, hodily přez něj deku a bejzbolovím klackem ho umlátily k smrti, věděl že umře že už to nevydržíl ,po smrti vešel do svobody a slunce,jeho krisa žalem umřela ,a setkaly se na druhé straně.




Smrt mě láká dnem i nocí

19. července 2009 v 17:35 | ADMIN svět
Smrt mě láká dnem i nocí,srdce bolí bez pomoci,léky děně polokám,však slzami se zalikám.
Proč umíraj ti co chtěj žít, a proč já tu jsem,když nechci být. Abych mohla jít vpřed musim zpátky, hlavu strčit do oprátky.



Hladoví psí oči na chodníku.

19. července 2009 v 17:20 | ADMIN svět
ŽIJÍ MEZI NÁMI



Hladoví psí oči na chodníku a cigarety bez popelníku ulicí jdu mučedníků , živích všech bez domova.Uzkost duši moji z toho svírá,kde kdo se mi vysmívá že citlivá prý příliš jsem.

Trochu jídla pozbírám a honem rychle pospíchám,pro psí oči pro tebe, ulice je tvím domovem .
Podívej se na mě, těd tu jsem pomoc mou si prosím vem.
P.S Nikdy neříkej nikdy, protože i ty se mužeš ocitnout mezi nimi.


Vždy se chovej bez rozdílu ke každému, jen tak jak by jsi chtěl/a, aby se k tobě chovaly druzí!





Vážnost slov.

11. července 2009 v 17:46 | ADMIN svět
Vážnost slov



Kam ztratila se vážnost slov ve víře v jejich pravdivost z ust vypovězených.
Ty smysluplné věty tak lechtivé na jazyku byť hříšníka který tím že je kdy vyřkl,stal se hříšným.
Pro tu jedinou odpověd které nikdy nedostál na to nekonečné téma - láska.
To jedné slovo jenž jazykem odráží se od patra našich ust, co v nás probouzí spící naději a bolestiví pocit mezi žebry jenž se proplétá mezi nimi až k samotnému srdci a lidské jádro tak nemylosrdně byčuje výsměchem v očích druhých.

A přeci - ryzost těch slov jakoby svázána z špetkou drzosti a v třpitu s leskem z radostí pak vyusťuje v zářivost a žárem to spaluje nás žárlivost.
A po chvíly odmlčení už utišuje nás svím půvabem a blahem vášnivích dlouhých chvílích ,kdy dopřává našim uším slyšet ten dech,ten hlas,ten šepot ježtě jedenkráte za život, přec dlouhou krásnou chvíly.

Ta slova dotýkají se našich duší a jako ozvěnu mi chceme je přec slyšet zas a znova.
Však nemohouctnost je stále silnější je všude kolem nás,jde ze zhora i zdola ona je stále v nás!
A nepokryta roužkou tajemstvím ba né, ona z vlastní hrdostí vše krásné rázem vyvrací jak ty stromy v lese, ona ty věty vykácí tak lehce jakoby jediným tahem štětcem na malířově plátně jenž bylo dokonalé a pak už není,pro ten jediný mokrý tah byť tou sebekrásnější barvou jenž upoutává oči.

Ach- ach ty marnivá podívej se v zrcadlo, proč slzami máčíš si svůj šat, snad pro ty perly které ztratily i v slunečním světle svůj třpit, oproti lesku čistých slov ve víře v jejich pravdivost z ust vypovězených.
Ty slova, ty věty které nenosí se na krku jako ozdoba,pro ty slova ,ty věty které chtějí obohatit každou krčmu a každej dvůr jenž nemusí být královský.
Vždyť i ten chudý rázem obohatí,rozhoupe smích loďku jako na moři ta vážnost slov ve víře v jejich pravdivost z ust vypovězených,na to nekonečné téma - láska.


Plátno z pavučiny.

11. července 2009 v 17:42 | ADMIN svět
Plátno z pavučiny



NEKLID,STRACH ,a NERVOZITA, to jsou moji společníci, jako stín mě doprovázejí na mojich cestách.
STRES ,mi vyznal lásku - BOLEST slíbila že mě neopustí, a SLZI ty přísahaly mi věrnost.
SMRT - že na mne počká, a ŽIVOT - ten utíká mi.

Já snažím se ho dohonit a zastavit,jen na pár slov, protože mu nerozumím.
Já vím že se žene do záhuby. Ale neslyší mě ,a běží dál a nechává mne daleko za sebou,udýchanou a zraněnou.

SMRT mi našeptává, nech ho být ten blbej ŽIVOT,ať si běží,utíká,máš přece ježtě mne.
A já ti nikam neutíkám,jsem ti stále na blýzku,ubytovaná v pokojíku tvích myšlenek.

STRES mi říká,že SMRT se neodstěhuje.
STRACH,že ŽIVOT mi stejně uteče.
SLZI tančí s NERVOZITOU valčík, a BOLEST spívá do rytmu.
NEKLID - ten usnul na duši ,a SRDCE nedýchá.

Jak zbavit mám se toho stínu jenž se mi vysmívá, z špinavího chodníku se na mě zubí?
A jak dlouho vydržím,ježtě hnát se za životem?
V cestě je tolik překážek,to abych měla to ježtě těžší.

STRES už na mě křičí, nebraň se mi! A zapomeň na blbej ŽIVOT, to protože ti nestojí za to, aby ses o něj rvala s námi se všemi.
Neptám se, proč zrovná já, vím že OSUD si na mě zased,nemá a nikdy neměl mě rád.

UTRPENÍ čeká na mě tam,za tím rohem.
SKLAMÁNÍ přiletí prvním letadlem.
NÁSILÍ už zaplatilo taxíka, a k mím dveřím se blíží.
POTUPA - ta vystupuje z tramvaje, a mí dveře odmiká.

SEBEDŮVĚRA ta zemřela pod tou TÍHOU, nedokázla ji unést na svích zádech.
VZPOMÍNKA mi pouští stále stejné ty SMUTNĚ dlouhé a BOLESTIVÉ filmi, na plátě z pavučiny mi je přehrává.

PAVUČINA aspoň něco zbilo po pavoučkovi, než ho zaduply.
Ale co zbyde po mě, až dostanu svůj poslední kopanec?



Nikoho nezajímám.

11. července 2009 v 17:37 | ADMIN svět

Nikoho nezajímám





Kam zchovat se mám a kde se můžu přitulit když strach na mě doléhá?
Kde pohlazení hledat a kde se náruč teplá i něžná nachází?
Nikoho nezajímám,nikoho z těch které znám,nikomu na mě nezáleží.
Že v očích slzi mám a srdce krvácí,že se mi usměv nevrací.


Když smutek mám,proč se mi všichni smějou a proč mě každej uráží?
Proč zkutek dobrej nikde nenalézám byť svět je velkej s kuráží.
Proč je život ke mě krutej a proč semnou tak zachází?
Já mluvím k němu a on ke mě němou tváří se obrací.


I to zvíře svou noru má, jen já nemám kam jít,tak se flákám v ulicích.
Že své místo hledám a že ho nikde nemám,dál marně bloudím v těch ulicích.
Možná to místo znáš a možná není na zemi,řekneš mi když ho potkáš?
Já už nemám naději,ta ztratila se v závěji, já nikoho nezajímám.


Nikoho nezajímám,nikoho z těch které znám,nikomu na mě nezáleží.
Že v očích slzi mám a srdce krvácí že s mi usměv nevrací.
Snad za to můžu já?
Že hromy burácí, a že mě nikdo nehledá?
Že na to nemám slova, a že je hledám znova ,a že země pomalu se otáčí.



Proč je život ke mě krutej,a proč semnou tak zachází?
Já mluvím k němu a on ke mě němou tváří se obrací,proč s ním jen ztrácím čas!




 
 

Reklama