MOJE STRÁNKY JSOU INFORMAČNÍHO A DISKUSNÍHO CHARAKTERU












*Akutní stresová reakce

Co jsou akutní a posttraumatické stresové reakce?Zjednodušeně lze říci, že ...

18. listopadu 2011 v 12:26 | ADMIN webu
Co jsou akutní a posttraumatické stresové reakce?


Zjednodušeně lze říci, že akutní a posttraumatické stresová reakce je "duševní otřes" po traumatizující události. Traumatizujícími událostmi jsou například:
  • prožitek, kdy člověk zažije těžké poranění nebo úmrtí osob jako přímý svědek nehody či jiné tragické události;
  • vážné ohrožení vlastního života nebo ohrožení či poškození tělesné integrity;
  • vážné ohrožení života nebo poškození zdraví blízkých osob, příbuzných či přátel;
  • náhlé zničení vlastního obydlí;
  • prožitek intenzivního strachu, bezmoci či extrémního odporu ve vypjatých situacích (omezení či ztráta svobody, uvěznění, mučení apod.).

"Duševní otřes" je při traumatizujících událostech normální lidskou reakcí na nenormální situaci. Traumatizující událost vyvolá téměř v každém v době ohrožení tíseň a výraznou stresovou reakci.


Stres prožíváme na čtyřech úrovních, které se vzájemně ovlivňují:


I. v poznávacích procesech (především v myšlení)
  • zkreslené vnímání
  • zmatenost
  • problémy se soustředěním
  • zhoršené rozhodovací schopnosti
  • pocity viny
  • neustálé zaobírání se stresovou událostí v myšlenkách
  • neschopnost porozumět svému chování a jeho důsledkům
  • myšlenky na sebevraždu, případně vraždu
  • psychóza (závažný duševní stav, kdy člověk není schopen jednat v souladu s okolnostmi, má změněný vztah k realitě, bývá spojena s poruchami myšlení - bludy a poruchami vnímání - halucinacemi)

II. v emocionálním prožívání
  • úzkost
  • podrážděnost
  • vztek
  • panika (často spojena s úzkostným prožíváním)
  • pocit bezmoci
  • deprese - mezi projevy deprese patří snížená chuť k jídlu, nedostatek energie, problémy se spánkem, pokles pohlavní touhy
  • strach, fobie
  • zármutek, hluboký smutek (často spojen ze ztrátou někoho, něčeho) - někdy bývá spojen se silnými pocity viny a může snižovat schopnost člověka fungovat
III. v chování
  • impulzivita
  • sklon k rizikovému chování
  • nadměrné přejídání
  • zneužívání alkoholu/drog
  • ustrašenost
  • kompenzace stresové situace např. prostřednictvím sexu, nadměrným nakupováním
  • nutkavé opakování určitých pohybů nebo jednání
  • poruchy spánku
  • únikové tendence
  • neshody v rodině
  • záchvaty pláče
  • přehnaná ostražitost (bdělost)
  • upřený, nevnímavý pohled (člověk je neustále "zahleděný mimo")
  • agresivita, násilné chování
  • vyhýbání se kontaktům s lidmi

IV. v těle
  • zrychlený/zpomalený puls
  • bolesti hlavy
  • zrychlené dýchání
  • svalové křeče
  • studený pot
  • únava až vyčerpání
  • zažívací potíže, nevolnost, zvracení
  • bolest na hrudi
  • změna nebo ztráta vědomí

Stresový stav může negativně ovlivňovat i naplňování duchovních potřeb člověka
  • vztek na Boha
  • přerušení kontaktů s komunitou věřících
  • přerušení vykonávání praktik, které jsou spojeny s duchovními potřebami

Psychické a tělesné příznaky vyvolané emocionálním otřesem obvykle po několika dnech odezní. V některých situacích a u některých jedinců mohou příznaky přetrvávat během jednoho až třech měsíců po prožité události, obvykle zcela odeznívají do půl roku. Extrémní zážitky ležící za hranicí obvyklých lidských zkušeností však mohou způsobit duševní trauma, které ovlivní další život a prožitky zasažené osoby. Lidé traumatizovaní v důsledku závažných extrémních zážitků jsou často vnitřně rozervaní, rozlišují například mezi životem "před" a životem "po" události, která změnila jejich život. Často prožívají existenční nejistotu a zpochybňují své dosavadní přesvědčení o "normálnosti", "pořádku" či "kontrole". V této situaci by neměli být ponecháni sami sobě. Jsou-li příznaky posttraumatické stresové reakce včas rozpoznány, může vhodná pomoc zabránit prohlubování obtíží.


Posttraumatická stresová porucha vzniká jako zpožděná a/nebo protrahovaná ("prodloužená") odezva na stresovou situaci neobvykle hrozivého nebo katastrofického rázu, která pravděpodobně u každého člověka vyvolá pronikavou tíseň. Příznaky začínají po traumatu, po nějaké době, která může trvat od několika týdnů do několika měsíců (ale jen zřídka víc než 6 měsíců).


Hlavními příznaky jsou:
  • opětovné prožívání traumatu:
    • traumatická událost se neustále vrací do myšlenkových procesů, opakují se tíživé sny;
    • pocit, jakoby se traumatická událost opět vrátila, intenzivní psychické utrpení při konfrontaci s událostmi, jež symbolizují zážitek (např. den výročí události);
    • tělesné reakce při konfrontaci s událostmi, které zážitek symbolizují;
  • vyhýbání se věcem či událostem, které připomínají prožitou událost;
  • neschopnost rozpomenout se na důležitou část traumatu;
  • snížená obecná připravenost k jednání, což může vést k citovému ochuzení, nechuti k dříve důležitým aktivitám a rezignaci při maličkostech;
  • vzniká pocit izolace resp. odcizení od ostatních;
  • je omezen emoční život, může dojít např. k tomu, že je snížena schopnost prožívání pozitivních emocí;
  • mohou nastat poruchy spánku, podrážděnost, problémy s koncentrací pozornosti a přehnané úzkostné reakce.

Co pomáhá?


Osoba zasažená extrémním zážitkem by neměla být ve své situaci ponechána sama sobě. Je třeba zamezit tomu, aby došlo k rozvinutí posttraumatické stresové reakce. K tomu může přispět jak okolí tak i sám zasažený člověk.

Psychická situace zasažené osoby je poznamenána především hlubokou nejistotou a narůstajícími pochybnostmi, popřípadě i pocity viny. Člověk by měl vědět, že se momentálně nachází ve výjimečné životní situaci, a proto se stává citlivějším. Měl by si pozorně všímat svých vlastních pocitů a reakcí, zvláště těch negativních (pociťuje-li např. odmítání nebo má-li přání vyhýbat se sociálním kontaktům apod.). Samozřejmě, že je možné se v takové situaci krátkodobě stáhnout a duševně se stabilizovat. Na druhé straně však velmi pomáhá, když se člověk vypovídá osobě, která má pro něho pochopení.

Je důležité, aby byl zasažené osobě po mimořádném zážitku někdo nablízku, nejlépe někdo z okruhu jeho nejbližších. Tento člověk by měl naslouchat, chce-li dotyčný hovořit, neměl by na něho však naléhat nebo se ho vyptávat. Přitom by měl vědět, že musí stát při něm a nechat mu potřebný čas, aby se opět vzpamatoval. Měl by se rovněž snažit pochopit, že se zasažený člověk po mimořádném zážitku uchyluje do ústraní. Může být pro něj těžké o věci hovořit. Takové chování není třeba chápat jako odmítání pomoci. Po určité době může mít člověk po traumatickém zážitku potřebu si o všem pohovořit. Pak je důležité, aby v této chvíli byl blízký člověk k dispozici jako pozorný a vnímavý posluchač.

Svěří-li se zasažený člověk se svými pocity a potížemi, nebude se pak jeho okolí k němu chovat nejistě nebo necitlivě.

Jak lze pomoci?


Pro snížení a omezení možných negativních psychických dopadů posttraumatické reakce pomáhá okamžitý rozhovor, který proběhne během několika hodin či dnů po závažné události.

Pokud jsou reakce na zátěž vážné, je zapotřebí vyhledat profesionální pomoc. Odborníkem může být psycholog, psychiatr či jiná osoba vycvičená v poskytování intervencí pro danou problematiku, popřípadě duchovní.
Literatura:
Akutní a posttraumatické stres.reakce po mimořádných událostech - HZS ČR
CISM: Group Crisis Intervention - Jeffrey T. Mitchell
MKN 10




 
 

Reklama