NÁŠ TIP!
Deprese-Stres-Diskuse
Projekt zabývající se nejen problematikou lidské psychiky


Rozhovor s s MUDr. Ondřejem Fialou - Téma Tourettův syndrom

13. ledna 2012 v 13:06 | ADMIN webu |  *Rozhovory s odborníky
MUDr. Ondřej Fiala,
předseda občanského sdružení ATOS (Asociace pacientů s Tourettovým syndromem). Zná nemoc nejen jako odborný lékař, ale také jako pacient.





Tourettův syndrom neboli tiková porucha je onemocnění, které je značně handicapující. Především tím, že dokáže člověka separovat od ostatních lidí. I to je důvod, proč Tourettův syndrom mnohdy provází deprese. Pokud lze udělat něco pro pacienty s touto nemocí, pak informovat o ní. Protože jedině tak se bude zmenšovat jejich izolace, stres a veškeré nepříjemné pocity ze společnosti, která se kvůli vlastní nevědomosti neumí k tourettikům správně chovat.Mužem, který ví o tomto tématu zřejmě nejvíc v ČR, je MUDr. Ondřej Fiala, předseda občanského sdružení ATOS (Asociace pacientů s Tourettovým syndromem). Zná nemoc nejen jako odborný lékař, ale také jako pacient.


Nejdříve vysvětlete člověku, který slova Tourettův syndrom v životě neslyšel, co to přesně je.
Vrozené neuropsychiatrické onemocnění, které se projevuje pohybovými nebo zvukovými tiky a přidruženými poruchami chování. Pohybové tiky zahrnují různé grimasování, mrkání, vyplazování jazyka, záškuby hlavou, anebo i složitější pohybové vzorce - těm se říká komplexní tiky. Člověk třeba musí dělat nutkavě dřep, skákat ap. Mezi tiky zvukové patří jednoduché zvuky jako pofrkávání, posmrkávání, pískání, skřeky atd., a komplexní zvukové tiky, při nichž pacient vykřikuje přímo nějaká slova. Hodně známý příznak, ale ne tak častý, je koprolálie, kdy člověk musí nutkavě vykřikovat vulgarismy, což je sociálně poměrně handicapující. Tento projev má asi 20 procent pacientů. Není to tedy tak, že Tourettův syndrom rovná se koprolálie, jak se někdy myslí, ale je pravda, že koprolálie je mediálně známější a hodně nápadný příznak. Tiky jsou tedy základní projevy Touretteova syndromu. Přidruženými poruchami jsou nejčastěji hyperaktivita, obsedantně kompulsivní porucha, může se vyskytnout sebepoškozování a patří sem i deprese a úzkost. Tiky se začnou projevovat obvykle v dětství kolem šesti až sedmi let věku. První příznaky jsou většinou nenápadné, postupně nabývají na intenzitě. V pubertě často dochází k zhoršení, poté mívá onemocnění tendenci se zmírňovat. Asi u třetiny pacientů tiky téměř vymizí, u druhé třetiny jsou ve slabší formě přítomny celý život, a pouze třetina pacientů je výrazněji postižena celý život - i v dospělosti.



Co tuto nemoc způsobuje?
Přesně se to stále neví. Má se za to, že jde o funkční poruchu mozkových jader, kterým se odborně říká bazální ganglia. Lze si to představit tak, že uvnitř mozku jsou určité shluky nervových buněk, které fungují trochu jinak než u běžného člověka. Proč, to je otázka. Onemocnění je vrozené, čili zde určitě hraje roli genetická složka. Nemoc ovlivňují i faktory vnějšího prostředí, např. jak se plod v průběhu těhotenství vyvíjí, jaký stres maminka zažívá, jestli pije alkohol atd. Existují také teorie, podle nichž by některá autoimunitní onemocnění mohla mít vliv na vznik Tourettova syndromu. Po nějaké infekci se může nastartovat obranná reakce organismu, která začne sama působit proti tělu, v tomto případě proti nervovým buňkám. To je ovšem jen jedna z hypotéz, kterých existuje celá řada.



Jak časté je to onemocnění?
Statistiky opět nejsou úplně přesné. Dřív se Tourettův syndrom považoval za nemoc vzácnou. Dnes už se ví, že je mnohem častější, než se předpokládalo. Tzv. přechodnou tikovou poruchu, což je velmi mírná verze Tourettova syndromu, má podle průzkumu minimálně jedno procento dětí. Předpokládá se, že v každé třicetičlenné třídě je jedno dítě s nějakou tikovou poruchou, která ovšem většinou přejde. Začne třeba s nástupem do školy a za rok zmizí. Co se týká Tourettova syndromu, statistiky se opět liší. Myslím, že reálná četnost je tak u jednoho z tisíce. Je to tedy celkem časté onemocnění.



Je pravda, že muži trpí Tourettovým syndromem častěji než ženy?
Ano, u chlapců je Tourettův syndrom asi čtyřikrát častější než u děvčat. Onemocnění je zřejmě ovlivněno mužskými pohlavními hormony. Předpokládá se, že tato skutečnost hraje roli v pubertě, kdy se hladina hormonů v krvi mění, ovlivňuje funkci nervových buněk a zhoršuje příznaky.


Má Tourettův syndrom v dětství vliv na schopnost učení?
Samozřejmě, že když je přítomna přidružená porucha chování, např. hyperaktivita neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou, tak se to může negativně podepsat na schopnosti učení, zejména na soustředění. Dřív se mělo za to, že lidé s tímto onemocněním jsou méně inteligentní, mentálně retardovaní a tak. Chci zdůraznit, že Tourettův syndrom na inteligenci vliv nemá. Naopak, je to zajímavé, ale řada pacientů je v něčem velmi talentovaná nebo kreativní. Možná to souvisí s tím, že jim v mozku něco běží rychleji. S Tourettovým syndromem jsou však často spojené tzv. specifické poruchy učení, o nichž se v posledních letech hodně mluví: dysgrafie - porucha psaní, dyslexie - porucha čtení, dysortografie - porucha rozumění pravopisu, dyskalkulie - porucha počítání. Těmi trpí asi 20 procent tourettiků. Takže nějaký vliv na schopnost učení má toto onemocnění jistě.


Má Touretetův syndrom nějakou spojitost s depresí?
Víme, že deprese či úzkost se u Tourettova syndromu vyskytují častěji než u běžné populace. A to samé platí pro hyperaktivitu a další příznaky. Jaké je pozadí této souvislosti však přesně nevíme.



Jak se Tourettův syndrom léčí a lze ho vyléčit?
Touretteův syndrom se vyléčit nedá. Což je první, co většinou říkáme rodičům. Ne, že bychom jim chtěli brát naději, ale je to důležité z jednoho důvodu: u mírnějších případů se často setkáváme s tím, že víc trpějí rodiče než samotné děti. Dítě má nějaký malinký tik, ale je mu to vlastně fuk, v kolektivu je už otrkané, a ačkoliv to často bývá předmětem šikany, ono se s tím dokáže poprat. Jenže maminka ho úzkostně pozoruje, chce tiky odstranit, a to většinou zcela nejde. Takže mnohdy léčíme především rodiče. Samozřejmě ne vždycky, ale takové případy jsou běžné. Základem léčby je stanovit správnou diagnózu. Stává se, že toto onemocnění někteří dětští lékaři ani neznají. Psychiatři obvykle ano, ale ještě není zdaleka tak známé, jak by mělo být. Když v Americe uděláte vtip a řeknete "on má Touretta", tak každý ví, co to je za nemoc. Objevuje se v řadě filmů, seriálů - v Southparku, v Simpsonech, v Ally McBeal.. Pacienti s Tourettovým syndromem mají v USA obrovskou organizaci, je jich opravdu hodně, asi 20 tisíc. Mají zástupce v Kongresu. Od založení v roce 1974 udělali ohromný kus práce. Naše občanské sdružení ATOS se v poslední době snaží podobně prosazovat u nás. Důležité je, aby se o tomto onemocnění mluvilo, aby ho lidi znali. Aby lékař dítěti a rodičům vysvětlil, o co se přesně jedná, že to je nemoc, že za tiky nikdo nemůže, že to není zlozvyk. To je vlastě půlka léčby.

..zbavit pacienta obav z této nemoci..
Ano. Jako třeba v mém případě. Já jsem se to dozvěděl až někdy v devatenácti..


Tak pozdě?
Ano, chodil jsem sice k doktorce, ale nikdy mi jasně neřekla, o co jde. Dost jsem tím trpěl, tak jsem různě sám zkoumal, co mi vlastně je. Jestli nemám schizofrenii, proč mám tiky, co všechno se mi může stát, jestli nemám nádor v hlavě. Člověka to hodně stresuje, navíc se mu směje okolí, on sám neví, co těm lidem má říct.. To je velký problém. Takže hlavní částí léčby je včas stanovit diagnózu, poučit paciena, snažit se ho motivovat k tomu, aby se s tím dokázal naučit žít. Říct to ve škole, vysvětlit rodičům, přizpůsobit prostředí, pokud možno vyhýbat se nadměrným stresovým situacím. Existují různé výchovné a výukové metody. A když to nepomůže, když se tiky dál zhoršují a jsou nápadné, pak se přistupuje k léčbě farmakologické. Ovšem ne tak, že bychom každému dávali léky paušálně. Neplatí "máš tiky, musíš dostat lék." Naopak. Drobné tiky není třeba vůbec léčit farmaky. Také záleží na tom, co ten člověk sám chce, jaká je zakázka. Často zakázka rodičů je "Tak to vyrušte! Ať nic nemá!", což prostě nejde.



U Tourettova syndromu je tedy mimořádně důležité zbavit člověka stresu, úzkosti. Jak postupujete, když má pacient s Tourettovým syndromem depresi? Je v tomto případě možná léčba antidepresivy?
Nejsem specialista na léčbu deprese, nicméně když se diagnostikuje Tourettův syndrom, je důležité odlišit jeho jednotlivé příznaky a přidružené poruchy, jednotky. To znamená: má pacient tiky, má hyperaktivitu, má obsedantně kompulzivní poruchu, má depresi? A každý ten příznak se pak léčí trochu jiným způsobem. Takže když má hyperaktivitu a tiky, můžeme dát medikaci na hyperaktivitu a na tiky. Když má obsedantně kompulzivní poruchu, často můžeme zahájit psychoterapii nebo dát antidepresivum, které se používá i u léčby deprese. Ale záleží na tom, jak je deprese významná, jak obtěžuje. Jelikož má psychofarmakoterapie možné vedlejší účinky, není třeba k ní hned přistupovat u člověka s mírnými příznaky. Je nutné individuálně posoudit, kdo tuto léčbu potřebuje a kdo ne.



Vy sám jste důkazem, že člověk s Tourettovým syndromem se může učit skvěle. Jak vás nemoc dovedla až ke studiu medicíny, k níž jste původně nesměřoval?
Vůbec jsem k ní nesměřoval. Já jsem chtěl původně malovat. Můj děda mě naučil kreslit, docela mi to i šlo. Měl jsem připravené věci ke zkouškám na grafickou školu. Můj otec mi to pořád rozmlouval, že bych měl dělat nějaké "pořádné zaměstnání." Koupil mi kvůli tomu počítač - tenkrát! Bylo mi čtrnáct, samozřejmě, jak jsem se k počítačům dostal, tak mě začaly bavit. Šel jsem tedy na gymnázium studovat programování, matematiku. Ale to mě opustilo, protože jsem byl v úzce zaměřené programátorské třídě se samými kluky. Ten kolektiv byl tak zvláštní, že jsem k tomu oboru dostal až trošku averzi. Ve čtvrťáku před maturitou jsem nevěděl přesně, co chci dělat. A tenkrát jsem potkal profesora Růžičku, což je teď můj šéf. Nejřív jsem byl u doktora Kabíčka, moc šikovného pediatra. Tourettův syndrom znal a poslal mě právě za profesorem Růžičkou, který se tímto onemocněním zabývá. Ten mi všechno vysvětlil. A mě to úplně dostalo. Okamžitě jsem běžel do lékařské knihovny, sháněl jsem si články, začal jsem číst vše o Tourettově syndromu. Byl to pro mě šok, zjevení. Pořád jsem si říkal: "Syndrom, syndrom, to zní hrozně! Mám nějakou nemoc, je po mně!" No, ale po mně nebylo, nakonec mě to motivovalo. Začal jsem psát práci v rámci tzv. středoškolské odborné činnosti. To bylo něco podobného jako olympiády na základní škole. Každý mohl zpracovat nějaké téma, řekněme jako diplomku nebo bakalářku. Vlastní pozorování, použitá literatura atd., jen s tím rozdílem, že to bylo na škole střední. Jak jsem si o Tourettovi četl, bavilo mě to. Všechna kola až do státního jsem vyhrál. A posudek mi psal právě profesor Růžička. Tím jsme se trochu skamarádili, sblížili. Já jsem se pak na poslední chvíli rozhodl, že půjdu na medicínu. Což byl risk, protože jsem na gymnáziu neměl v posledních ročnících ani chemii ani biologii. Cítil jsem jakoby ono klišé, že medicína je mezi uměním a vědou.. Doma si říkali: "No tak.. se zbláznil! Jdi někam, kam se dostaneš! Na strojárnu berou bez přijímaček!" Já: "Co budu dělat na strojárně?! To mě nebaví!" A tvrdohlavě jsem si podal přihlášky jen na medicínu. No a měl jsem kliku, dostal jsem se.


Hned napoprvé?!
Ano. A to mě motivovalo ještě víc. Tím, že to bylo na poslední chvíli, se mi v té době změnilo ohromné množství věcí: zjistil jsem, co mi je, udělal jsem maturitu, dostal jsem se na vysokou a ještě spousta osobních záležitostí.. Poznal jsem profesora Růžičku, hned v prváku jsme začali spolupracovat, za dva roky jsme založili občanské sdružení ATOS zaměřené na pomoc lidem s s Tourettovým syndromem. Takže mě to ovlivnilo dost.


To byl jistě zásadní obrat od dob, kdy vám muselo být psychicky nedobře..
No, dříve jsem měl problémy. Samozřejmě to na psychiku působí. V šestnácti mě to už začalo štvát a rozhodl jsem se, že zkrátka zjistím, co to je. Byl jsem, musím říct, trochu zakomplexovaný. Vadilo mi to. Ne výrazně, ale pořád jsem to řešil. Pak jsem měl určité vedlejší účinky léků, které mě obtěžovaly skoro neustále. Např. jsem hodně ztloustnul, později jsem měl zase stavy zmateného myšlení. Když jsem medikamenty vysadil, zmizelo to. Byl jsem dvakrát hospitalizován, protože jsem prostě už chtěl vědět, co mi je. Taky jsme s maminkou objeli různé léčitele, to byly věci.. S virgulí nade mnou! Mámě to bylo samozřejmě líto, stresovalo ji, že jsem nemocný.



Zmírnily se od té doby vedlejší účinky léků?
Já jsem bral jeden z nejstarších medikamentů. Samozřejmě nové, moderní preparáty jsou lepší. Jsou méně rizikové, ale pochopitelně zcela bez vedlejších účinků nejsou. Ovšem léčba se pořád zlepšuje. Novější léky jsou kvalitnější.



Zmínil jste malování. Umělecké činnosti s Tourettovým syndromem souvisejí, protože pacientům hodně pomáhají. Je to tak?
Máte pravdu. Když se pacient na něco soustředí tak, že zapomene na svoji identitu, třeba hraje na klavír, maluje nebo hraje divadlo a je do toho úplně ponořen, přestane vnímat i vnější rušivé vlivy, tiky jakoby zázrakem zmizejí. Na onu přechodnou dobu. Pro nemocné je proto moc dobře , když se podporují tyto jejich zájmové aktivity. Navíc proto, že jsou často hyperaktivní, je velká pravděpodobnost, že budou v něčem dobří. Někdy se to možná trošku nadsazuje, ale pro nemocné je motivace, když se dozví, že Touretta měla řada významných osobností z historie. U některých je to jisté - třeba u Charlese Dickense, Henrika Ibsena nebo francouzského hudebního skladatele Erika Satie a dalších. U Wolfganga Amadea Mozarta se to úplně přesně neví, ale.. byl trošku střelený. Tak to pacientům říkáme. Třeba já jsem byl zakomplexovaný, a pak jsem zjistil, že "to měl Mozart!" Najednou jsem si říkal: "Tak jsem výjimečnej!" Je také dobré lidem vysvětlit, že ta nemoc neznamená jenom negativa. Že jim přináší i věci, které by jinak neměli. Že jim může dát životní vhled, nějaký talent, který by jinak nedostali. To je důležitý fakt, který se snažím vždycky nemocným říkat. Ne každý to samozřejmě takhle bere, někdo se toho chce prostě urputně zbavit a nezajímá ho nic. Myslím však, že řadě pacientů takovéhle sdělení pomůže.


Vám určitě pomáhá při kontaktu s pacienty, že sám žijete s touto nemocí.
Určitě, to je jasné. S pacienty i s klienty sdružení. Když vidí, že jsem si o tom nejenom načetl, ale vím, o čem mluvím, protože to sám mám, tak se dokáží mnohem víc otevřít. Dokážeme si popovídat. Tolik se nestydí a i já mám větší vhled, lépe rozumím tomu, co prožívají. Moje příznaky už jsou teď mírnější, ale když mi bylo dvanáct, třináct, měl jsem poměrně výrazné projevy i přidružené poruchy chování. Někdy jsem měl tak silný tik, že jsem musel zůstat týden doma, nemohl jsem do školy, prostě to nešlo. Teď je to sice pořád vidět, ale je to mnohem lepší.


Musí to být motivace i pro rodiče pacientů, když vidí pana doktora, který s Touretovým syndromem vystudoval medicínu - a to neměl pořádně ani chemii ani biologii!
To je pravda. Ve sdružení ATOS se teď objevila celá řada vzdělaných lidí, kteří udělali slušnou kariéru. Nedávno jsem potkal kluka, který má opravdu hodně velmi nápadných tiků, a přesto je informačním specialistou na vysoké pozici v bance. S těmito lidmi se občas scházíme, přijdou i rodiče s dětmi a je dobré, že jak rodiče tak děti vidí, že to onemocnění neznamená, že nedostudují, že se neuplatní. Samozřejmě, že část lidí nedostuduje, protože by nedostudovala ani jinak. Část to dotáhne dál. Dřív se stávalo, že děti s Tourettovým syndromem skončily ve zvláštních školách. Nemluvilo se o tom, braly se jako mentálně retardované. Je fakt, že když je dítě na škole, kde to učitel netoleruje, přidá se k tomu šikana, tak to může ovlivnit jeho školní výsledky výrazně. Když nemoc není dobře léčená, když je prostředí nechápavé a pacient má ještě přidružené poruchy učení, může dopadnout mnohem hůř, než kdyby měl odpovídající péči.



Zlepšuje se tohle u nás? Pořád mám pocit, že je to bída, že o Tourettově syndromu ví strašně málo lidí.
Je to bída, ale na druhou stranu my jsme udělali několik pořadů - Diagnózu na ČT, Vizitu na Nově, rozhovor v Pozdním sběru na ČT, snažíme se dostat do rádia, často o tom píšeme do novin. Takže určitá změna je. Dospěl jsem ale k tomu, že se o tom musí natočit film. Celovečerní film, který uvidí každý. Zabýval jsem se tím, jak to téma zmedializovat, a nic lepšího není. Anička Polívková vytvořila divadelní představení Případy doktora Touretta. Pak jsme se seznámili a říkali jsme si, že vymyslíme nějaký nový projekt, že třeba napíšeme nějakou inscenaci, fimový scénář.



Kvůli malé informovanosti zřejmě dochází k hrozným situacím. Když např. do tramvaje nastoupí člověk s komprolálií, začne vykřikovat sprostá slova, nelze se divit lidem, kteří tuto nemoc neznají, že jim to vadí a považují ho za hulváta..
Ano. Nebo třeba když jde do kina. Nerad sedím v kině, raději vzadu, protože vždycky mi je líto toho, kdo je za mnou.. Když je před vámi někdo, kdo se pořád vrtí, tak to je nepříjemné, to by štvalo i mě. A nedejbože, když dělá nějaké zvuky! Nebo dokonce něco vykřikuje! Prostě ruší. Ten člověk si to uvědomuje a taky ho to stresuje. I pro rodiče to bývá náročné. Máme takového pacienta-řvouna, který má tik tak hlasitý, že jeho rodiče musejí doma nosit traktoristická sluchátka.



Z osobní zkušenosti vím, jak složité je zvládnout situaci, když se děti chovají nepřátelsky vůči spolužákovi zdravému. Pro dítě s Tourettovým syndromem je zřejmě neuvěřitelně těžké být v dětském kolektivu, který dokáže být opravdu nemilosrdný..
Ano. Navíc, jak jsou děti ze šikany nervní, tak se tiky ještě zhoršují. Je to taková začarovaná spirála. Pak nechtějí chodit do školy, často se to řeší její výměnou.. Tohle může zajít nepříjemně daleko.



Mohou nadělat škodu i velmi ambiciózní rodiče, kteří jsou na dítě s Tourettovým syndromem třeba příliš přísní nebo nemají dost informací?
Přístup rodičů je opravdu zásadní. Stalo se nám například, že přišla s dítětem maminka a rozplakala se: "Ááá.. podívejte se na něj! Já už jsem z toho zoufalá!" To je strašné! Dítě tohle samozřejmě všechno vnímá! Přesně neví, co se děje, ale je nešťastné, že maminka je nešťastná, má pocit viny. Bohužel, musím říct, že rodiče dělají řadu chyb. Jak jste říkala, jiní jsou zase moc ambiciózní: "On to prostě musí zvládnout!" Častěji jsou to otcové, kdo nemoc odmítá přijmout. Mnozí si myslí, že to je zlozvyk! Trochu se to teď lepší, ale pořád se děje: tik - tu máš pohlavek! Ve sdružení máme třeba inženýra ze severní Moravy, který vyrůstal v poměrně tvrdé rodině se dvěma bratry. Táta ho prostě "solil." Jakmile se ozval nějaký skřek nebo objevil tik: "Co to děláš!" Plesk! Dokážu si představit, že to je stále ještě dost častá neřest - že dítě za tiky dokonce trestají! To je šílené! Tomuhle se musí úplně zabránit, protože to dítě hodně poznamená. Myslím si, že zrovna ten pan inženýr, i když je s tím už docela vyrovnaný, tak se toho chce stejně pořád zbavit. Protože má v sobě zažité už od dětství, že to je něco, co je špatně! Navíc v patnácti na internátu mu dávali zabrat strašným způsobem. A na vojně šikana, že ano. Ovšem na druhou stranu, když člověk tohle všechno překoná, tak je hrozně silný. Pak dokáže cokoliv. Tenhle pán je moc fajn. Má firmu, školí manažery, jak mají komunikovat, jak být úspěšný. Takže on prostě přijde na začátek svého kurzu a udělá: "Uáááá!" Zařve! Zvukový tik. Všichni tam sedí, zaplatili si drahý kurz a ono tohle! Zprvu nevědí, co si mají myslet. A on jim řekne, že má tuto nemoc a "že se musel vždycky snažit víc než ostatní, a proto je dobrej." A ty lidi tam prostě první půl hodinu koukají a žasnou.. A pak ho najednou začnou strašně brát, věří mu, protože je vidět, že ví, o čem mluví..


Tím by zrovna váš film mohl začít: Ráno se chystá pečlivý budovatel kariéry na kurz komunikace..
To by šlo.. Nějaká taková ta slečinka, co si dělá zápisky. Proti ní přednášející se chvilku snaží vydržet, dusí to, a najednou: "Éééé!"



To je úžasné! Kdyby to byl kurz dejme tomu těsnopisu nebo vaření.. ale KOMUNIKACE, to je ještě lepší!
Ano, kurz komunikace, kde přednášející je pacient s těžkými vokálními tiky! A přitom to zvládá. Ano, to je dobré. To je dobrý začátek.



zdroj:http://www.deprese.com
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

To, že nevidíte východisko ze své situace, neznamená, že si o tom nemůžete s někým promluvit.

Navštívit můžete:
psychologa (tam se budete muset objednat a informujte se na způsob úhrady)
psychiatra (NEPOTŘEBUJETE doporučení od praktického lékaře a je-li vaše situace vážná a akutní, nemusíte se ani objednávat, i když je lepší se předem ohlásit. Někteří psychiatři třeba nepochopí závažnost vaší situace a dají vám termín třeba za měsíc - tím se ale nenechte odradit a prostě tam v ordinačních hodinách přijďte, odmítnout vás nemůže).

Kdykoli vám pomůže záchranná služba nebo kterákoli psychiatrická léčebna také můžete zkusit nalézt útěchu u duchovního nebo v církvi tam, kde bydlíte. A zamyslete se - třeba znáte člověka, který umí druhého vyslechnout, třeba máte ve škole učitele, kterému by šlo věřit.

Internetová bezplatná poradna - klikněte na odkaz:


Můžete se ptát a také si pročíst otázky jiných lidí včetně odpovědí odborníků


Ideální možností je linka důvěry. Některé jsou v provozu nonstop, některé mají specializaci… Všude se vám budou rádi věnovat. Nemusíte se představit ani říkat, odkud jste, naopak mluvit můžete o čemkoli, co se vám honí v hlavě. Nebojte se odsouzení ani kázání, čekejte pochopení a ochotu.



Seznam linek důvěry s podrobnými informacemi (kdy fungují, jakou mají specializaci atd.)


Telefonní kontakty (abecedně podle měst):

BLANSKO

Charitní linka důvěry, Tel.: 516 410 668 nonstop

BRNO

Linka naděje, Tel.: 547 212 333 nonstop

Krizová linka Centra pro zneužívané a týrané děti SPONDEA, Tel: 541 235 511 nonstop

Modrá linka, Tel.: 549 241 010

Krizové centrum, Tel.: 547 192 078

ČESKÁ LÍPA

Linka důvěry, Tel.: 487 853 210

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Linka důvěry, Tel.: 387 313 030 nonstop

ČR

Bezplatná linka důvěry pro seniory 800 200 007

HAVÍŘOV

Linka důvěry, Tel.: 596 410 888 nonstop

HODONÍN

Linka důvěry, Tel.: 518 341 111

HRADEC KRÁLOVÉ

Linka důvěry, Tel.: 495 273 259 nonstop

Krizová linka ambulance pro drogové závislosti, Tel.: 495 515 907, 602 163 739

CHEB

Linka důvěry, Tel.: 354 438 777

CHRUDIM

Krizové centrum Chrudim, Tel.: 469 623 899

KARVINÁ

Linka důvěry, Tel.: 596 318 080 nonstop

KLADNO

Linka důvěry, Tel.: 312 684 444 nonstop

KROMĚŘÍŽ

Linka důvěry, Tel.: 573 331 888 nonstop

KUTNÁ HORA

Linka důvěry, Tel.: 327 511 111

Centrum krizové intervence, Tel.: 327 511 701, 327 515 144

LIBEREC

Linka důvěry, Tel.: 485 106 464 nonstop

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

Kontaktní a krizové centrum KOTEC, Tel.: 354 620 750

MLADÁ BOLESLAV

Linka důvěry SOS, Tel.: 326 741 481

MOST

Linka duševní tísně, Tel.: 476 701 444

NÁCHOD

Linka pro tebe, Tel.: 491 427 159

OLOMOUC

Linka důvěry, Tel.: 585 414 600 nonstop

Centrum krizové intervence, Tel.: 585 223 737, 585 223 453

OPAVA

Linka důvěry, Tel.: 800 120 612, 553 616 407

Centrum krizové pomoci - kontaktní a poradenské centrum, Tel.: 553 718 487

OSTRAVA

Linka důvěry, Tel.: 596 618 908

Krizové centrum pro děti a rodinu, Tel.: 596 123 555, 596 115 822

PARDUBICE

Linka naděje, Tel.: 466 500 075

Krizové centrum AD 466 510 160

PÍSEK

Linka důvěry, Tel.: 382 222 300

Krizové centrum ARKÁDA, Tel.: 382 211 300

PLZEŇ

Linka důvěry a psychologické pomoci, Tel.: 377 462 312 nonstop

Linka dětské pomoci, Tel.: 377 260 221, 603 444 192

Krizové centrum Regionálního institutu duševního zdraví, Tel.: 377 462 314

Centrum SOS Archa, Tel.: 377 223 221

PRAHA

Linka důvěry RIAPS, Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka bezpečí, Tel.: 800 155 555 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence, Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka důvěry Dětského krizového centra, Tel.: 241 484 149 nonstop

Linka důvěry Diakonie, Tel.: 222 514 040

Gay-linka pomoci, Tel.: 222 514 040

DONA - linka pomoci obětem domácího násilí, Tel.: 251 511 313 nonstop

Růžová linka pro děti, Tel.: 272 736 263

Linka pro rodiče Linky bezpečí, Tel.: 283 852 222

Senior telefon, Tel.: 222 221 771 nonstop

Otevřená linka armády, Tel.: 220 210 200, 220 210 255

HELP LINE AIDS, Tel.: 224 915 564

Národní linka prevence AIDS, Tel.: 800 144 444

Linka pomoci SAP (Společnost AIDS pomoc), Tel.: 224 814 284

Poradenská linka K-CENTRUM, Tel.: 283 872 186

Poradenská linka PREV-CENTRUM, Tel.: 233 355 459

Poradenská linka Společnosti pro studium sekt, Tel.: 257 314 646

Nádorová telefonní linka, Tel.: 224 920 935

Krizové centrum RIAPS, Tel.: 222 586 768

SOS centrum Diakonie, Tel.: 222 511 912

Centrum krizové intervence, Tel.: 284 016 110

Dětské krizové centrum, Tel.: 241 480 511

Linka vzkaz domů, Tel. 800 111 113

Krizové centrum pro studenty, Tel.: 283 880 816

Linka psychopomoci, Tel.: 224 214 214 pro celou ČR

PRACHATICE

Linka důvěry, Tel.: 388 310 147

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 310 147

PŘEROV

Linka důvěry, Tel.: 581 207 900 nonstop

KAPPA - kontaktní a krizové centrum, Tel.: 581 207 901

PŘÍBRAM Linka důvěry, Tel.: 318 631 800

SVITAVY

Linka důvěry, Tel.: 461 541 541

Krizové centrum KROK, Tel.: 461 532 604

SOKOLOV

Linka naděje, Tel.: 352 622 962

TŘEBOŇ

Poradenská linka k problematice drogových závislostí CITADELA, Tel.: 384 722 227

ÚSTÍ NAD LABEM

Linka důvěry, Tel.: 475 600 789 nonstop

Krizová linka pomoci Centra krizové intervence, Tel.: 475 603 390

Centrum krizové intervence, Tel.: 475 603 390

ÚSTÍ NAD ORLICÍ
Linka důvěry, Tel.: 465 524 252

VIMPERK

Linka důvěry, Tel.: 388 414 140

Krizové a kontaktní centrum, Tel.: 388 414 140

VLAŠIM

Linka důvěry Střediska křesťanské pomoci mladým, Tel.: 317 844 481 nonstop

VSETÍN

Linka důvěry, Tel.: 571 413 300, 731 122 900

Krizové centrum pro ženy a děti, Tel.: 571 421 062

ZLÍN

Linka SOS, Tel.: 577 431 333 nonstop

Krizové centrum DOMEK, Tel.: 577 242 786, 606 818 818

ZNOJMO

Linka naděje, Tel.: 515 220 202
zdroj:http://www.sebevrazda.psychoweb.cz



MUDr. Ladislav Polách - O depresi


Depresivní náladu máme občas všichni. O poruchu se však jedná, až když trvá neúměrně dlouho a je také patologicky hluboká. Přidržíme-li se klasifikace MKN, pak o depresi se jedná, pokud tento stav trvá nepřerušované alespoň 2 týdny. Stav depresivní nálady trvající týden tedy není možno formálně označit jako depresi.

Namítnete možná, že když se někomu přihodí v životě závažná situace, například přijde o práci, pak na to reaguje depresivní náladou a jedná se tak o depresi. Psychiatrie má však pro tento stav označení porucha přizpůsobení.
Depresi dělíme na lehkou, středně těžkou a těžkou. Dělení je založeno na tom, kolik příznaků je vyjádřeno.

Hodnotíme tyto příznaky:

- depresivní nálada,
- ztráta zájmu nebo potěšení
- pokles energie
- ztráta sebedůvěry
- výčitky
- myšlenky na smrt
- zhoršené soustředění
- zvýšená nebo snížená chuť k jídlu
- zvýšená nebo snížená každodenní aktivita
- poruchy spánku

Depresivní nálada je jasným příznakem, avšak nemusí být vždy plně vyjádřena. Někdy jenom dotyčný pozoruje ztrátu zájmu, nechuť, potíže se soustředěním a k tomu třeba bolesti zad, závratě, potíže s trávením. Bolesti zad obecně bývají u deprese poměrně častým příznakem. V této souvislosti se občas hovoří o tzv.larvované depresi - tady je porucha nálady skryta za výše uvedenými příznaky a depresi tedy na první pohled v podstatě nepřipomíná. Pro úplnost ještě uvedu, že podobné příznaky mohou být přítomny i u lymské borreliózy (přenášena klíšťaty) a řada lidí s depresemi má v krvi aktivní protilátky proti borreliím - to znamená že u nich probíhá nebo proběhla infekce.

Číme více příznaků je splněno, tím je deprese závažnější. U těžké deprese ještě hodnotíme, zda jsou přítomny psychotické příznaky nebo ne. Psychotickými příznaky se myslí halucinace nebo bludy. Může se totiž stát, že se u depresivního člověka postupně objeví myšlenky typu - všechno špatně na světě se děje kvůli mě, můžu za všechny katastrofy. To už je příklad bludného myšlení.

Deprese dále můžeme dělit na endogenní a reaktivní. Endogenní deprese vzniká bez známých vnějších příčin a může být spojena s nerovnováhou neurotransmiterů v mozku (o neurotransmiterech si můžete přečíst více v jiném článku). Naproti tomu ureaktivní deprese se jedná o reakci na vnější okolnosti. To, jestli se jedná o endogenní nebo reaktivní depresi také záleží na osobě psychiatra, který provádí diagnostiku. Dle mého názoru samotný fakt, že jsme neodhalili příčinu deprese ještě neznamená, že se automaticky jedná o endogenní depresi.

Dalšími typy depresí může být například deprese sezónní, která je vázána na období podzimu a je spojena se zkrácením doby slunečního svitu a tedy i s poklesem tvorby hormonu melatoninu. Poporodní deprese se může objevit v období po porodu.

Alarmujícím stavem v životě nemocného depresí může být pro jeho okolí okamžik, kdy zpozorují zlepšení nálady a jakési "smíření se". Jedná se o stadium, kdy dotyčný většinou již vnitřně přijal myšlenku sebevraždy jako jediného řešení životní situace a rozhodl se ji realizovat. V takovém případě není vhodné otálet a raději kontaktovat lékařskou pomoc.

Terapie
K terapii deprese můžeme přistupovat třemi způsoby - za pomocí léků nebo za pomocí psychoterapie nebo jejich kombinací.

U léků - antidepresiv - je výhoda, že nemusíme znát příčinu deprese (tedy v případě, že se jedná o depresi vyvolanou reakcí dotyčného na zevní okolnosti). Riskujeme však, že opravujeme přístroj (náš mozek), který je v pořádku, zatímco chyba je v programu (naše naučené reakce, představy, očekávání). Otázkou tedy je, nakolik je terapie antidepresivy z dlouhodobého hlediska efektivní - nemluvě o případných nežádoucích účincích. Více o antidepresivech se můžete dočíst v odborném článku.

Psychoterapie je další možností, která se právě snaží pracovat s našimi "programy". Je možné, že určité naučené chování z minulosti nám kdysi přinášelo výhody, avšak dnes je nám již na obtíž. Využívali jsme jej však tolik let, že už jej neděláme vědomě a tak z našeho hlediska máme špatnou náladu a vlastně ani nevíme proč. Pomocí psychoterapie se můžeme uvědomit, jaké chování vyžaduje dnešní situace a můžeme jej tak změnit. Psychoterapie však vyžaduje od klienta aktivní přístup.

Zvláštními případy jsou sezónní deprese, které se léčí i fototerapií. Nebo deprese vyvolané některými léky (reserpinové preparáty, některá antipsychotika, hormonální terapie apod.) - tady je pak na místě dotyčné medikamenty vysadit.
Od deprese je nutno odlišit dysthymii, což je alespoň 2 roky trvající nebo neustále se vracející depresivní nálada. Pokud se deprese střídá se stavy mánie, pak se jedná o bipolární afektivní poruchu (dříve maniodepresivní psychózu, název změněn, protože o psychózu se nejedná).
zdroj:www.upsychiatra.cz


Nenašli jste radu ani odpovědi na své otázky v rubrikách?
Zeptejte se odborníků:



UPOZORNĚNÍ: Tato poradna slouží pouze k osvětě a nemůže nahradit individuální odbornou péči. Naši poradci pracují denně v ambulancích a na klinikách a jsou časově velmi vytíženi. Odpověd na váš dotaz zpracují v termínu, který jim jejich náročné profese dovolí. Není v našich silách zodpovědět všechny zaslané dotazy. Pokud jsou vaše problémy akutní, vyhledejte odbornou pomoc prostřednictvím našeho katalogu. Děkujeme za pochopení.zdroj:psychologie.cz







Depresivní člověk a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v životě. Zde může rozvíjet své nejlepší stránky, zde však současně spočívá jeho největší ohrožení. U depresivního člověka může docházet ke krizím především v partnerských vztazích.

Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, ba nesnesitelné, a zatěžují ho většinou víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože partner se pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá někdy k vydírání, které vede až k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni.

Umí si stěží představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkostí jako on, který jí nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu proto prožívá už jako nedostatek náklonnosti nebo jako známku, že už ho partner nemiluje.

Schopnost empatického ztotožnění, tedy schopnost láskyplného pochopení druhého člověka v jeho podstatě a schopnost spoluprožívání v transcendujícím účastenství, je pro depresivní lidi zvlášť charakteristická a je jednou z jejich nejkrásnějších vlastností. Prožívaná nefalšovaně je hlavním prvkem každé lásky, dokonce hlavním prvkem lidskosti vůbec.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit a bezvýhradnou náklonnost.

U hlouběji narušeného depresivního člověka převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty; vyskytují se tak u něj komplikovanější, ve vlastním slova smyslu depresivní partnerské vztahy.

Dvě nejčastější formy vypadají asi takto. Člověk se pokouší žít jakoby už jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkostí. Člověk jako by se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou od druhého, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí stejně jako partner, vždy uhodne jeho přání, "čte mu ho z očí"; ví, co odmítá a co mu vadí, a odstraňuje mu to z cesty; přejímá jeho úsudky a sdílí jeho názory-zkrátka žije, jako by už jiné myšlení, jiný názor, jiný vkus, vůbec to, že se jeden od druhého liší a je sám sebou, bylo něčím nebezpečným a přivolávalo to strach ze ztráty.

"Kam půjdeš, i já půjdu"- to je zde takřka absolutizováno. Pro partnera je sice takový vztah v mnohém ohledu velmi pohodlný; kdo však od partnerství očekává víc než pouze najít v druhém svou vlastní ozvěnu nebo služebného ducha, ten bude zklamán.

Podobné je to, když se někdo ze strachu, že by partnera ztratil, vzdá sám sebe tak dalece, že se prakticky znovu stane dítětem. Deleguje pak na partnera všechno, co by vlastně mohl a měl udělat sám, je tak na něm stále závislejší a bez něj bezmocnější, protože vychází z představy, že druhý by si mohl myslet, že ho jeho partner už nepotřebuje, kdyby byl samostatnější, a dokonce věří, že si druhého tím, že bude potřebovat jeho pomoc, nejjistěji udrží. Je zřejmé, že se v takovém partnerském vztahu nevědomě opakuje vztah dítěte k otci nebo k matce -manželství, která tak vypadají, nejsou vůbec ojedinělá.

Podobně je tomu u lidí, kteří se, když ovdoví, pokud možno ihned znovu ožení či vdají, ačkoli zesnulého partnera svým způsobem milovali. Mají příliš málo vlastního života a umějí se přizpůsobit každému novému partnerovi - hlavně když nezůstanou sami.

To, o co se těmito cestami usiluje, se podobá symbióze, zrušení hranice, která odděluje já a ty. Člověk se snaží o splynutí, v němž se už já a ty od sebe neliší a kde, jak jednou řekl jeden depresivní pacient, "už člověk není, kde přestává on sám a kde začíná ten drahý". Člověk by se v druhém nejraději zcela rozplynul nebo by ho "samou láskou snědl ", tak by byl v druhém úplně obsažen, nebo by ho nesl v sobě, aby ho neztratil. V obou případech spočívá problém v tom, že člověk se vyhýbá své individuaci, nebo ji nedopřává druhému.

Často se také setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit slovy "když tě miluji, co je ti po tom". Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce - člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než samotného partnera, a je tak závislý už jen na sobě samém a na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li tím člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou a hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do hlubokých depresí a zoufalství. Formulace jako "když už mě nemiluješ, nechci už žít" uvalují na partnera zodpovědnost, jako by na jeho chování závisel život druhého.

Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny a kde pod povrchem doutná nenávist a přání, aby druhý zemřel. Také nemoci může být zneužito jako prostředku vydírání a může to vést k podobným tragédiím.

Opět můžeme vidět, že i úzkosti a konflikty depresivních lidí v sobě mají něco obecně platného. Čím hlouběji milujeme, tím více můžeme ztratit, a při ohroženosti lidského života všichni hledáme kousek bezpečí s nadějí, že nejvíce je ho možné najít v lásce.

Viděli jsme však také, že uhýbání před individuací nepřináší jistotu, že strach ze ztráty zmizí. Naopak, protože uhýbáme před něčím, co je nám uloženo, navozujeme právě to, čemu jsme se chtěli vyhnout.

K partnerskému životu patří tvůrčí odstup, který oběma partnerům umožňuje, aby byli sami sebou, aby se rozvíjeli sebe samé. Skutečné partnerství je možné jen mezi dvěma svébytnými jedinci, nikoli ve vztahu závislosti jednoho na druhém, v němž jeden z partnerů poslouží jako objekt.

Kdo si netroufá být svébytným partnerem, tomu hrozí právě z tohoto důvodu nebezpečí, že druhého ztratí; závislostí a příliš malou sebeúctou se totiž dostává do nebezpečí, že ztratí úctu druhého, a provokuje k tomu, aby nebyl brán vážně. Kdo se naopak pokouší udělat z partnera nedospělé dítě, musí počítat s tím, že se partner bude chtít jednou osvobodit a že bude chtít, aby byl brán vážně, nebo že bude překročena jeho hranice tolerance a láska se promění v nenávist. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to však stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost a něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí a mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je, nebo co není dovoleno. V případech velké závislosti se zde setkáváme se všemi možnými formami masochismu až k naprosté poslušnosti, za níž je nezřídka představa, že je to jediná možnost, jak si partnera udržet - tím, že se člověk úplně poddá jeho vůli.

Kolik svobody nebo vazby jednotlivec potřebuje, snese či nesnese, nelze vyřešit obecně platnou úpravou; každý zde musí najít řešení pro sebe přiměřené. Jednotliví lidé, jejich dispozice, jejich životní příběh i jejich sociální situace se příliš různí, než abychom mohli stanovit požadavky na partnerský vztah platné pro všechny a abychom mohli odsoudit jako špatné lidi, kteří by se odchylovali. Musíme mít prostě tolik lidského pochopení jeden pro druhého, že budeme respektovat i ty formy lásky, které jsou nám vzdálené; jinak příliš snadno odsoudíme právě ty, kteří už ve svém dětství lásku postrádali, a proto mohli těžko dospět ke zralé lásce - a teď by za to ještě měli být trestáni.zdroj:http://psychologie.doktorka.cz/

Nevkládejte reklamu,návod na sebevraždu a pod.
Vyvarujte se osobních útoků,hodnocení druhých vulgarismů a pod.